Silence Before Decay přichází se schizofrenní novinkou.
Po tříleté studiové pauze od vydání alba Translunar v předposledním čísle Pařátu se metalová kapela Silence Before Decay scéně připomíná s novým pětiskladbovým albem „Schizma“.
Šestičlenná formace ze severní Moravy, známá svým nonkonformním zvukem a temnými texty, se na nové desce vydává ještě hlouběji do nitra lidské psychiky. Album „Schizma“, které vyšlo na samotném sklonku roku 2024, nabízí posluchačům intenzivní hudební zážitek, jenž se pohybuje na pomezí různých metalových žánrů, jak je u kapely dobrým zvykem. Od pomalých, takřka doomových pasáží až po energické doslova powermetalové hymny s typickým špinavým, leč přesto čitelným Scytherovým křaplákem, album překvapí svou rozmanitostí i technickou precizností.
Název alba „Schizma“ není náhodný. Texty písní se ponořují do temných zákoutí lidské mysli a zkoumají témata jako je duševní rozpolcení, vnitřní konflikty a stavy na pomezí života a smrti. Po ohlasu na skladbu Velkovezír smrti z poslední desky jsou texty nově a kompletně v českém jazyce, což posiluje jejich emotivní dopad na posluchače.
Album Schizma je už nyní k poslechu na více jak 150 digitálních platformách od Apple music, přes Bandzone a Spotify až po Youtube a jak deska zní si můžete poslechnout v klipu ke skladbě Skvrna:
Zde, mezi kamarády, zde v aleji plné křížů, je jediné místo, kde se cítíš bezpečně. Svět se dávno změnil. Pro mnohé si jenom děsivou vzpomínkou. Tolik krve, tolik bolesti, tolik strachu. Pochopit to dovedou jenom ti, kteří si prošli stejným peklem jako ty. Jsi sám, uprostřed davu a historie je opět ohýbána. Kdysi hrdinové jsou dnes prokletí. Jednou upadneš také v zapomnění. Staneš se otiskem a zbyde po tobě jen několik dopisů, které si kdysi psal své dívce. Pořád se ti vrací noční můry, ustřelené končetiny, vyděšené tváře, krev, nářek raněných.
Jsem rád za každou kapelu, která dokáže svojí hudbou připomínat hrůzy válek. Němečtí KANONENFIEBER si jako své zásadní téma zvolili první světovou válku. Určitě si prostudujte německé texty, rozhodně stojí za to. Nevím jak vám, ale mě bývá někdy hodně smutno, když vidím, že se lidé stále nepoučili. Při poslechu "Die Urkatastrophe" si připadám, jako bych si četl dopisy svého pradědy. Temná a chladná atmosféra desky vás vtáhne ihned do děje.
Píšu tu často o morbidních death metalových kapelách, o black metalu plném krve a tmy, o rychlém a ostrém thrash metalu. Nikdo z nich ale není tak temný a děsivý, jako KANONENFIEBER. Realita je totiž, jak je všeobecně známo, často o hodně krutější a syrovější, než představy. A tak zase jednou ležím v zákopech a čekám na ranní útok. Už jsem jich pár zažil. Přišel jsem o tolik kamarádů. Mohli se smát, milovat, mohli mít rodiny, hrát si se svými dětmi a místo toho (stejně jako se to děje i v současnosti) jsou trháni na kusy, mučeni, zabíjeni na sto způsobů. Už dávno nevíme proč. Máme hlad a je nám hrozná zima. Díváme se do očí nepřítele, který je na tom úplně stejně jako my. Kurva, brácho, válka je vždycky hnusná. Ptám se stále dokola proč, když se procházím alejí plnou křížů. Dávno zapomenutá jména žalují do tmy. Hudebně se jedná o klasický death metal s mrazivou black metalovou atmosférou. Na smrt budete pochodovat v podobných rytmech, jako to dělají kapely typu BOLT THROWER, 1914. "Die Urkatastrophe" je komplexním, v podstatě dokonalým uměleckým dílem. Ať už se jedná o zvuk, o celkové provedení, o obal, ale hlavně o melodie a příběh, koncepci, vše sedí perfektně na svých místech. Možná je to i tím, že rád čtu knížky z tohoto období. Nevím, patřím mezi fanoušky, kteří poslouchají hudbu hlavně srdcem. Pokud to máte nastavené jako já, tak se pohodlně usaďte a nechte se vtáhnout do děje. Na jeho oči nikdy nezapomenu. Dodnes nevím, co šeptal, když umíral. Často o něm přemýšlím. Půjdeme všichni do pekla? Tvrdili nám, že bojujeme za správnou věc. Zabíjeli jsme, umírali. A zbyly nám jen noční můry. Zde, mezi kamarády, zde v aleji plné křížů, je jediné místo, kde se cítím bezpečně. Svět se dávno změnil. Pro mnohé jsem jenom děsivou vzpomínkou. Syrové, chladné a krvavé zprávy přímo z fronty! Excelentní black death metalová definice hrůz války!
Asphyx says:
Here, among friends, here in an alley full of crosses, is the only place where you feel safe. The world has long since changed. For many, you're just a terrifying memory. So much blood, so much pain, so much fear. Only those who have been through the same hell as you can understand. You're alone, in the middle of the crowd, and history is being bent again. Once heroes, now cursed. One day you too will fall into oblivion. You'll become an imprint, and all that will be left of you are a few letters you once wrote to your girlfriend. The nightmares, the shot limbs, the frightened faces, the blood, the cries of the wounded.
I'm glad for any band that can use their music to remind us of the horrors of war. The German KANONENFIEBER chose the First World War as their main theme. Be sure to study the German lyrics, they are definitely worth it. I don't know about you, but I sometimes get very sad when I see that people still haven't learned their lesson. Listening to "Die Urkatastrophe" I feel like I'm reading my great grandfather's letters. The dark and cold atmosphere of the album draws you into the story right away.
I often write here about morbid death metal bands, about black metal full of blood and darkness, about fast and sharp thrash metal. But none of them are as dark and scary as KANONENFIEBER. Reality, as is well known, is often much more cruel and raw than imagined. And so, once again, I lie in the trenches waiting for the morning attack. I've already had a few. I've lost so many friends. They could have laughed, they could have loved, they could have had families, they could have played with their children and instead (as is happening now) they are torn apart, tortured, killed in a hundred ways. We don't know why anymore. We are hungry and we are terribly cold. We are looking into the eyes of an enemy who is in exactly the same condition as we are. Fuck, bro, war is always ugly. I ask myself why over and over again as I walk down the avenue of crosses. Long-forgotten names cry out into the darkness. Musically, this is classic death metal with a chilling black metal atmosphere. You'll march to your death to similar rhythms as bands like BOLT THROWER, 1914. "Die Urkatastrophe" is a complex, essentially perfect work of art. Whether it's the sound, the overall execution, the cover art, but most importantly the melodies and story, the concept, everything fits perfectly in place. Maybe it's also because I love reading books from this period. I don't know, I'm one of those fans who listen to music mostly with the heart. If you have that set up like I do, sit back and let yourself be drawn into the story. I'll never forget his eyes. I still don't know what he whispered as he died. I think about him often. Are we all going to hell? They told us we were fighting for the right cause. We were killing, dying. And all we're left with are nightmares. Here, among my friends, here in an alley full of crosses, is the only place I feel safe. The world changed long ago. For many, I'm just a terrifying memory. Raw, cold and bloody news straight from the front! Excellent black death metal definition of the horrors of war!
Death metalová skupina FUNUS prichádza s novým singlom “Plamene Inkvizície”, ktorý bol nahratý počas uplynulého roka.
Text skladby je písaný z pohľadu nevinného človeka, ktorého obvinili, odvliekli, odsúdili a popravili krutým spôsobom, pod zámienkou podozrenia z čarodejníctva, alebo iného výmyslu. Strach, bolesť a čakanie na smrť až po samotnú tortúru v plameňoch s vysloveným prekliatím samotného boha aj s jeho pomätenými prisluhovačmi v smrteľnej agónii. Tieto udalosti sú mementom doby, kedy cirkev dosiahla vrchol svojej moci. Aj dnes disponuje obrovskou mocou a každú pripomienku na tieto časy považuje za minulosť. Tá sa však v dejinách ľudstva opakuje v rôznych podobách a majme sa preto na pozore.
Skladba bola nahratá a zmixovaná v nahrávacom štúdiu SPK audio pod dozorom Miroslava Speváka.
Venku je jako v márnici. V ulicích se válí krvavá mlha a přízraky právě vstaly. Moje kroky směřují, ostatně jako každý večer, na hřbitov za městem. Dnes mě čeká opět dlouhá noc. Beru do rukou lopatu a hledám místo, kde vykopu další hrob. Odkryji několik vrstev, když narazím na starou, prašivou dřevěnou rakev, tlející již mnoho let v zemi. Uvnitř je nové album maniaků RITUAL FORz Memphis, Tennessee. Odstraním z něj prach, hnilobu i plesnivé pavučiny a odnesu je do sklepa.
Zde, v márnici, mám svůj přehrávač. Vložím debutovou dlouhohrající desku dovnitř a zapnu play. Chvíli jen tak sedím a nasávám pach hniloby, která ke mě z reproduktorů stéká jako zkažená krev z dlouho neléčené rány. Tohle je death metal, přesně podle mého gusta. Ostrý, morbidní, nasáklý špínou a absolutní tmou. Jsem tu správně.
Na nahrávce zazní jak prašivý death metal ze staré školy, tak i ostrý thrash. Potkáte ale i valivý, pochmurný doom metal. Pokud máte rádi kapely jako OBITUARY, MORBID ANGEL, ASPHYX, VADER, MALEVOLENT CREATION, MASSACRE, případně BOLT THROWER, potom určitě oceníte i "But Merely Flesh". Pánové vzali inspiraci z devadesátých let minulého století vážně a nahráli album, které je opravdové, uvěřitelné, má poctivý zvuk i obal. Pokud jste fanoušci dlouhých stínů, každodenních návštěv na hřbitovech, pokud se rádi procházíte po opuštěných chrámech a s chutí exhumujete dávno zapomenuté hroby jako já, potom si tuhle desku také užijete. Nejedná se o nic nového, ani převratného, ale není to jenom obyčejné, i když dobře odvedené řemeslo. Naopak, osobně kapele věřím každý tón, každou notu. Riffy se mi pomalu zadírají pod kůži a připadám si opravdu jako zavřený v chladné kobce. Spolu s mrtvolami, které za zvuků téhle nahrávky pokaždé ožívají. Skladby jsou velmi dobře napsány, je v nich obsaženo velké množství temné energie a tlaku. RITUAL FOR mě letos rozhodně přesvědčili na svoji stranu, pohřbili mě do země. Samozřejmě zaživa a do rakve, ze které není úniku. Už teď vím, že se k novince budu rád a často vracet. Smrt má, jak je všeobecně známo, tisíce podob. A tu kterou nám předkládají tihle maniaci, je krutá a hnusná, mokvající, zasmrádlá, jako dlouho tlející tělo. Venku je jako v márnici. V ulicích se válí krvavá mlha a přízraky právě vstaly. Moje kroky směřují, ostatně jako každý večer, na hřbitov za městem. Dnes mě čeká opět dlouhá noc. Beru do rukou lopatu a hledám místo, kde vykopu další hrob. Odkryji několik vrstev, když narazím na starou, prašivou dřevěnou rakev, tlející již mnoho let v zemi. Stará, ryzí, death metalová exhumace prašivého hrobu! Hniloba, špína a smrt ve své děsivé podobě!
Asphyx says:
It's like a morgue outside. There's a bloody mist in the streets and the ghosts have just risen. My footsteps, as they do every night, head for the cemetery outside the city. Tonight I'm in for another long night. I pick up my shovel and look for a place to dig another grave. I uncover several layers when I come across an old, dingy wooden coffin, lying in the ground for many years. Inside is a new album by the maniacs RITUAL FOR from Memphis, Tennessee. I remove the dust, rot and moldy cobwebs from it and take it to the basement.
Here, in the morgue, is where I keep my record player. I put my debut long-playing record in and turn it on. I just sit there for a while, taking in the smell of rot that drips from the speakers like rotten blood from a long untreated wound. This is death metal, just to my taste. Sharp, morbid, soaked in filth and absolute darkness. I'm right here.
The record features both dusty death metal from the old school and sharp thrash. But you will also encounter rolling, gloomy doom metal. If you like bands like OBITUARY, MORBID ANGEL, ASPHYX, VADER, MALEVOLENT CREATION, MASSACRE, or BOLT THROWER, then you will definitely appreciate "But Merely Flesh". The gentlemen have taken their 90s inspiration seriously and recorded an album that is real, believable, has an honest sound and cover. If you're a fan of long shadows, daily visits to cemeteries, if you like to walk around abandoned temples and exhume long forgotten graves with gusto like I do, then you'll enjoy this record too. It is nothing new or groundbreaking, but it is not just ordinary, albeit well done, craftsmanship. On the contrary, I personally trust the band with every note, every note. The riffs slowly get under my skin and I feel like I'm locked in a cold dungeon. Along with the corpses that come to life every time with the sound of this record. The songs are very well written, there is a lot of dark energy and pressure. RITUAL FOR definitely won me over to their side this year, they buried me in the ground. Alive, of course, and in a coffin from which there is no escape. I already know I'll be coming back to this new release often. Death, as is well known, takes a thousand forms. And the one these maniacs present to us is cruel and ugly, wetting, stinking, like a long-moldering body. Outside, it's like a morgue. A bloody fog rolls in the streets and the ghosts have just risen. My footsteps, as they do every night, are heading for the cemetery outside the city. Tonight I'm in for another long night. I pick up my shovel and look for a place to dig another grave. I uncover several layers when I come across an old, dingy wooden coffin, lying in the ground for many years. An old, pure, death metal exhumation of a dusty grave! Rot, filth and death in its horrific form!
Do Tábora jsem se vždycky těšil. Je tam klid, kamarádi blondýnky se pomalu stávali i těmi mými a vůbec tam vládla jihočeská pohoda. Jen ta cesta autobusem bývala šílená. Neexistovaly místenky a už na zastávce postávaly partičky totálně ožralých vojáků. Měli jsme několik incidentů. Pánové hlásili na moji milou a mě to vytáčelo. Tak jsem se ozval a na problém bylo zaděláno. Nadržení chudáci, popsala je jedna mladá paní, co seděla při poslední cestě vedle nás. Pojedeme vlakem, schválně, zkusíme to. Jenže to nebylo jen tak. Ve čtvrtek jsme se šli zeptat na nádraží v Plzni. Tam seděla za okénkem neskutečně nepříjemná paní, která na nás koukala jak na vetřelce. Prskala na sklo a vlastně nám nic moc neřekla. Pamatovali jsme si jediné. Pojedeme vlakem na Budějovice a v Ražicích přestoupíme. Vrátili jsme se na kolej, pustili si nějaký dobrý metal a sbalili pár věcí. Nezapomeň na knížky, řekla mi blondýnka a šla dělat svačiny. Ještě jsme nevěděli, že to bude hodně dlouhá cesta.
V pátek jsem ve škole jako na trní. Byl to od začátku divný den. Několik dívek v naší skupině bylo neskutečně nervózních, učitelé na nás řvali, jaký jsme tupí, jak je všechno nanic. Stál jsem asi patnáct minut u tabule a i když byl můj výpočet dobrý, stejně jsem odcházel jako spráskaný pes. Co se to se všemi dnes děje? Na cigáru na mě slovně zaútočil nějaký asi 150 centimetrů vysoký kluk, co mu sotva rostly vousy. Jak si můžeš dovolit chodit v metalovým triku do školy? To ti to není blbý? A ty vlasy? Vždyť vypadáš jako nějaká děvka. To už ale nedořekl, protože jsem ho chytil pod krkem, zvedl ho vysoko tak, abych mu koukal do ksichtu a poprosil ho, aby to řekl ještě jednou. Kopal kolem sebe nožičkama, byl celej rudej, ale nakonec toho nechal. Debile, starej se o sebe, řekl jsem mu a protože mi zkazil náladu, na poslední cvičení jsem už nešel. Místo toho jsem skočil dle domluvy na kolej pro bágly, nasadil si discmana a sedl si do parku před peďák. Začetl jsem se tak, že jsem ji ani neviděl, jak mi mává z okna.
Objímání, jak kdybychom se neviděli týden. Na nádraží je to kousek, tak se stavíme v bufáči a pozvu ji na párek v rohlíku. Zůstane jí v koutku úst hořčice, tak jí to řeknu a když si ji otře, tak si ťukneme pivem. Už tam nemá hořčici, ale zase pěnu. Smějeme se tomu a protože má pořád hlad, tak jí koupím na cestu chlebíček. Nálada je vynikající, konečně pátek, volno, pohoda. Budou na nás čekat večer kamarádi, zajdeme do hospody, možná i na nějaký ten tanec na rocktéku. Zní to všechno hrozně slibně, vlak jede jako o závod, ve Strakonicích nastoupí nějací vodáci, kteří řvou jak na lesy. Jsou ale milí, dají nám zavdat rumem a vše vypadá růžově. V Ražicích přestoupíme, dle itineráře, který mám napsaný v notýsku. Ujedeme asi 15 km, když najednou v couráku něco zaškruká, začne drhnout a pak spadne vagón z kolejí. Popadají bágly všem na hlavy, nějaká stará paní zařve a jedno malé dítě začne plakat. Zavládne ihned panika. Za chvilku přijde strojvedoucí a že jako nehoda, že nemáme vystupovat, že přijedou hasiči. Záchody jsou zablokovaný. Nějaká mladá maminka začne panikařit.
My oba sedíme a čteme si. Kolem nás ale všichni křičí, říkají, že to tak nenechají, že musí za dcerou, že napíšou dopisy a nikdo si je za rámeček nedá. Proběhne kolem mě asi pětiletý kluk, celý vyděšený. Jeho máma řve, co s námi bude. Přitom jediné zranění, ke kterému došlo, tak má asi osmdesátiletý pán. Jeho křehká kost v ruce praskla. On se ale usmívá. Vážení, přežil jsem koncentrák, nic se neděje, hlavně klid. Nejde o život, jde o hovno. Klučina k němu přijde a řve jako tur. Starý pán na něj klidně mluví, vypráví mu nějaký veselý příběh. Jakoby na sedadle seděl samotný bůh. Má v sobě neskutečný klid. Zeptám se jej, jestli něco nepotřebuje. Nějak tu ruku zafixovat. On ale jen mávne tou druhou, to bude dobrý. Přitom ho to musí hrozně bolet, pod košilí je vidět vyhřezlá kost. Přijedou hasiči a začnou organizovat odchod. Vše probíhá zpočátku v klidu, tedy až na jednu věc. Mladí a silní se cpou dopředu. Vůbec to není jako ve filmu, kdy dostávají přednost slabí, staří a ženy. Pomůžu jedné stařence, pak pánovi se zlomenou rukou. Venku už čekají zdravotníci a přeberou si jej. Musíme pěšky ke starým dodávkám. Odvezou nás do Ražic. Pohled na pána, který má v jedné ruce staré zavazadlo a druhou zavěšenou na rameni je fascinující. Ten klid, ten mocný klid. Takhle bych chtěl jednou dopadnout, pošeptám své milé a ona se tomu děsně směje. Máš pravdu, to by bylo super.
O výpravčího se dozvíme, že někdo vytrhal koleje. Spoje jsou bez výhrady zrušeny. Támhle je telefon a zvolejte si pro někoho, ať pro vás přijedou. První problém. Blondýnky otec je na Moravě u příbuzných. Máma neřídí. Netrvá to ani dvě hodiny a na nádraží osiříme. Prozkoumáme celou ves, ale dnes už nejede ani autobus. Zůstáváme sami, uprostřed polí a lesů. Těch několik domů vypadá mrtvě. Výpravčí se vystřídá s jednou starou paní, co bude mít noční službu. Ta je ještě víc nepříjemná, než její kolega. Na naše opakované dotazy, jestli se odtud dostaneme, nám není vůbec odpovězeno. Naštvu se, jdu několikrát k okénku, ale pak jej paní zatáhne, zavře a zmizí někam v budově. Potom se zničehonic objeví za námi a začne na nás řvát, že musíme vypadnout. Na dveřích máte napsáno, že se čekárna zavírá. Sedíme na peróně a nevíme, co máme dělat. Nemáme moc pití, ani jídlo. Nemáme vůbec nic a čeká nás noc před budovou, která vypadá jako z hororu. Ten má za pár minut přijít. Respektive, stane se pár věcí, které si dodnes nedovedeme vysvětlit.
Přes cestu před námi, hezky po kolejích, přeběhnou tři různé kočky. Seřadí se na nástupišti číslo dvě a dívají se na nás. Olizují si tlapky. Hodím po nich šutr, ale ony vůbec nezdrhnout. Naopak, dělají jakoby nic. Pak se stane něco zvláštního. Odněkud z polí se vynoří cikán. Je mu tak něco kolem třiceti, ale nemá jednu botu a jeho obličej je z půlky rozežraný. Vypadá jako zombie. Když na nás mluví, tak skřehotá a není mu moc rozumět. Normální somrák, říkám si zpočátku, ale on vždycky přijde, začne gestikulovat rukama a řvát. A jak otevírá hubu, tak mu je vidět dovnitř i skrz tvář. Působí to děsivě, snažíme se nezírat, ale moc to nejde. Stoupnu si před blondýnku, že ji budu jako chránit. Jenže on se otočí a odejde. Po chvíli se zase vrátí a vše se opakuje. Kočky natáčejí hlavy a sledují nás s velkým zájmem. Pro jistotu si vytáhnu z batohu nůž a dám si jej do kapsy u kalhot. Panebože, podívej. Ohlédnu se směrem, kterým mi blondýnka ukazuje a tak řeknu, do prdele. Kolem cikána stojí asi deset dětí. Všechny vypadají jako on, jen v malém vydání. Některé mají na tvářích takové divné šupiny. Teď nás sežerou, řeknu a nejsem daleko od pravdy.
Sesypou se kolem nás, začnou nás tahat za oblečení. A všichni najednou mluví a mluví. Nerozumíme jim ani slovo. Musíme zdrhnout. Začnu taky řvát. Ale není mi to nic platné. Je jich zkrátka moc a nedají se zastavit. Necháš ten bágl, oženu se po jednom dítěti. Najednou se všichni zastaví a nehýbou se. Hergot, to mám autoritu. Není to ale mnou, dívají se za mě, skrze mě, někam do dálky. Ohlédnu se a na kolejích stojí dospělý cikán a drží v ruce mrtvolu jedné kočky. Během několika minut už kolem nás není nikdo. Všichni zmizí neznámo kam. Nasadíme batohy, opláchneme si vodou obličeje, něco málo načepujeme na cestu a bavíme se ve tmě o tom, že když to přežijeme, tak budeme už jíst jen vybrané kousky masa, že si dáme do nosu a že nám tohle nebude v hospodě nikdo věřit. Je už skoro půlnoc a na turistické značce, která je uprostřed polí, na lípě, co stojí hned vedle umrlčího křížku, je napsáno, že do Putimi je to jen pět kilometrů. To dáme. V pohodě. Ubezpečujeme se v tom, že nemáme strach, že už to bude v pohodě, že to zvládneme. Mimochodem, pokaždé, když jsme se ocitli v podobných situacích (a že jich bylo), tak se náš vztah postupně utužoval, zpevňoval. Nikdy jsem se v těchto momentech nehádali. Jak říká moje milá, my se dohadujeme jen o kravinách.
Za námi se ozve vrčení a potom nelidský řev. Zajímavé je, že v hlavě nás oba napadne vlkodlak, což je samozřejmě blbost, ale takhle v noci, o hladu a vodě, uprostřed pustiny, není ta představa zase tak nereálná. Jdu vepředu a pečlivě sleduji cestu. Lekáme se každého stínu. Jsme opatrní a protože je zataženo, moc nevidíme, kam jdeme. Možná právě proto zabloudíme. Najednou jsme v lese, ve kterém několikrát oba upadneme, narazíme si kolena a lokty. Blondýnka má na obličeji šmouhy a já si roztrhl triko. Místo pěti kilometrů už máme v nohách asi tak deset a nikde žádné město. Je to hodně dlouhé, vyčerpávající, náročné. Obdivuji svoji dívku, že je tak silná, tak klidná. Musím ji to říct a ona mi na to odpoví, že hysterií se nic nespraví. S touhle holkou chci mít jednou děti, pomyslím si ve tmě a zase zakopnu. Natáhnu se dlouhej jak širokej. Támhle někdo je! Jsem ihned na nohou. Opravdu, v dáli na cestě někdo stojí. Bereme nohy na ramena. Postava se dá do pohybu. Běžíme lesem a nevíme kam. Ztracení.
Potkáme nějaký rybník, u kterého se schováme. Zalezeme do rákosí a jsme tiší jako myšky. Postava, někdo nebo něco, sestoupí k vodě a zavětří. To fakt není člověk, pošeptám ji, ale ihned toho nechám, protože se podívá naším směrem. Skloní se a jako nějaká šelma se napije z vody. Potom se otočí a zmizí ve tmě. Dodnes nevíme, co to bylo, občas, když jsme doma a je tma, tak se tím i strašíme. Na duchy, ani na vlkodlaky nevěřím, ale tenkrát naše fantazie pracovala na plné obrátky. Jdeme na druhou stranu, než odběhla postava. Pro jistotu. Ocitneme se, ani nevíme jak, na asfaltové cestě. Pomalu svítá a před námi se objeví město. Není to Putim, je to Písek. Ušli jsme spoustu kilometrů, jsme totálně zničení, špinaví, ale v pekárně na náměstí zrovna nakládají rohlíky. Přemluvím pana pekaře, vysvětlím mu situaci a on nám dá hromadu rohlíků zadarmo. Zalezeme si bokem na lavičku a všechno sníme. Najdeme nádraží a protože vlak jede až asi za hodinu, odpočíváme. To snad není možný, ozve se nade mnou. Asi jsem usnul s hlavou v jejím klíně. Ona hlídala, jak to ženy umí a dělávají. Na koleje vylezou dvě kočky. Olizují si tlapky a dívají se na nás.
Konečně jede vlak. Nasedneme, celí šťastní. Těšíme se na postel v Táboře, na sprchu, na další večer, na pivo a tak. Svítí slunce, je teploučko. Otevřeme okno a když vlak vyrazí, stojí tam. Cikán bez poloviny tváře a u nohou má asi deset dětí. Usmívá se, nebo je to spíš jedovatý škleb. Když projíždíme kolem něj, zamává nám. Dorazíme do Tábora, umyjeme se, trošku vyspíme. V hospodě nám večer kamarádi některé části našeho příběhu nevěří. My ale víme své. Nazpátek do Plzně jedeme raději autobusem. A jsme hrozně rádi, že nejsme ztracení.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave PURGATORIAL! I'm listening to your new release "Fading Whispers of Voidbound Souls" right now and I'm thinking that this is what the music they will play at the end of the world will sound like. I think you've done a really masterful job. What are your feelings about the new album? Have you gotten any feedback from fans yet? Have you played the new songs live yet? And how do they work?
Thank you so much for your kind words. It’s great to hear you think it sounds like the end of the world, because that’s exactly what I was going for! I’m quite proud of this album, it is the first collection of music I have produced myself and professionally released so to hear people enjoying it really means a lot to me. Plenty of friends and fans have expressed their liking to it and it leaves me speechless each time. I wasn't expecting many people to get in touch and tell me that. I don’t have people to play these songs with live for the moment, but I have played along to them with my friends Ryan and James in a practice room before. I have ideas for potential live shows, but I am just keeping them secret for now. I’m not sure if/when they’ll be.
How do you actually create new songs for PURGATORIAL? Are you a traditional band that locks yourself in a rehearsal room and composes there or do you use the internet, which is so popular nowadays, and email ideas to each other? I'm interested in the creative process itself.
I’m a little bit precious with music. I write all the music myself and then hire my friend Neil to help out with the drums. Neil does amazing work with Blackbraid and as soon as I heard that band I just knew I had to work with him. He’s also an amazing guy and we get on really well. If we lived closer this would definitely be a 2-man project officially. I’ve tried doing things the traditional band way but it never works out. It probably makes me look like I have a huge ego but I definitely don’t, I just know what I want.
Lyrics are a separate chapter in PURGATORIAL. What are they about on the new album and where did you get the inspiration for them? On "Fading Whispers of Voidbound Souls" they fit the music perfectly. What came first, the music or the lyrics?
The lyrics are mostly me venting my frustration at the things going on in the world. I think some of them are obvious and some of them are not. I have a lot of anger and sadness surrounding the wars currently going on and I blame our political leaders entirely for allowing it all. A few of the songs have personal themes though. For example, “Pelagic” touches on how uneasy open water makes me. Even just watching it on a screen makes me feel anxious and panicked. I put myself through hell a little when I was gathering the whale click samples at the end of that song - I had to watch videos of sperm whales approaching divers to understand what it would sound like and it made me pretty uncomfortable the whole time.
I have to admit that the cover for "Fading Whispers of Voidbound Souls" is excellent - it fits the music perfectly! It's mysterious, mysterious, sad. How did you choose the cover and why did you choose Tryfar? Did you hear new songs beforehand for inspiration?
I have to give most of the credit for this to Mauro who runs These Hands Melt and Tryfar who regularly works with the label, as he did a brilliant job of the CD layout. I originally had a cool bit of artwork made up by somebody else, but it just didn’t feel right when I tried to use it as album art. I’ve archived it for now and plan to use it for merch instead, but this also made me unsure of what direction to go in for the front cover. Mauro reminded me of the cover for the final Altar of Plagues album and he was spot on with that idea. I did a lot of digging online and eventually found the perfect photo. It was taken by photographer Reynaldo Yodia, who is now a great friend of mine, along with his wife Tessa who is the model in the picture. I chose this picture because it fits the vibe I had set. It has a mysterious aura to it and also a bit of sadness, like you mentioned. It’s perfect and I’m glad I came across it.
The sound of the whole record is great. It's dark, cold and sharp at the same time. What studio did you record the album in? Did you as a band have a say in the final sound, the mastering?
You might be a little surprised to hear this, but it was all recorded in my study at home. Neil made the drums up at his place and did the mastering afterwards, but I mixed the whole thing on Reaper on my laptop. Very much a DIY album, just like Darkthrone did in the old days, except with a more modern approach. Even though it might sound a bit crude in some parts, I like it this way. I get full control over the sound and don’t have to argue with anyone about it. I think I will keep it like this for future releases too - it works very well for me and I saved a lot of money not having to hire out a studio. I have a newer, more powerful computer now too so the next album will definitely sound better!
The new album was released on Italian label These Hands Melt. Why did you choose this label and how satisfied are you with their work?
A few bands I know already used These Hands Melt for their releases so they came highly recommended. I like the aesthetic of their products and the fact that there are no elitist or sketchy ties - it’s just great music by great people. I didn’t honestly expect Mauro to be interested in Purgatorial as it’s a fair bit heavier than his usual roster, but my friend Lucia does graphic work for them and said I should show him. I did exactly that and here we are! They’re a great label - I’m impressed and appreciative of everything they’ve done. The release wouldn’t have been the same without their help.
The history of the band is not very long. How did the idea of playing death metal come about? Who was your role model? Please reminisce for us! If I'm not mistaken, PURGATORIAL was originally Kris Mayers' project. It was only after that that the others joined. Or am I wrong?
You’re right that Purgatorial is formed by me (Kris) but I’ve probably caused some confusion with the other members. Originally I was going to build up to 5 members (including myself) but it just hasn’t worked out this time around unfortunately. For now it’s going to be a solo project where I hire in help with drums and any other instrumentals I want but I’m too rubbish to perform. I have another project that I run called Eowa which focuses on a much more black metal sound but I was beginning to write songs that sounded a lot more in line with death metal, so I decided to keep them seperate. Eowa is going through a bit of a reset at the moment as I wasn’t fully satisfied with the album I released, so to clear my head a bit I formed Purgatorial to see if releasing these detuned death metal songs under a new name was worthwhile. It seems like it was a good idea, because now I have 2 extreme metal bands that I enjoy writing for in two seperate styles. My main role model is Gojira. Most of my guitar work is heavily inspired by Joe’s riffs. Purgatorial is not quite as progressive as them but I might get there one day. Other metal bands that helped me shape my sound includes Blood Incantation, Ulcerate, Knoll, Altarage, The Black Dahlia Murder, Abduction (UK) and Portal. I’m also a huge fan of Sleep Token and Nine Inch Nails - I’d love to get some elements like that into my music someday. Just maybe not the clean singing. Not yet anyway.
It's very obvious in your band how much you enjoy your music. Do you have a goal that you want to achieve? For some people it's a famous label, others want to play a big festival.
I think the ultimate goal for Purgatorial is to get as many people listening and work towards becoming a proper live act some day. I don’t know if that will ever happen, but if I keep trying then maybe it will. I’d love to be able to bypass the use of major labels too and have a big enough following to be more self-sufficient. When bands move to the bigger labels I find the quality of their music tends takes a dive eventually, and the focus on very average looking merch becomes their main priority. I really don’t want that - I think fans deserve better if they are sinking their hard-earned cash into something.
What's it like playing death metal in the UK? Do people come to your gigs? Do they support you, do they buy CDs? If you do an event, how many people come?
So far a few people that are local to me have expressed enthusiasm and are keen for me to get playing live. I’ve also sold a good amount of CDs from my batch of personal copies so it feels like the UK definitely has a liking towards death metal. I will be honest though, I am not very clued up on the underground death metal scene here. My previous focus was on the black metal scene, so I really need to do my homework…
Death/black metal is a tough hobby and an even tougher lifestyle. What does it mean to you? What do you enjoy most about it and how do you perceive it? How did you get into it?
Again, I’m probably going to surprise you a bit here - I love making and listen to black metal and death metal for sure, but I don’t really consider myself a “true” metal head in that respect. I’m not a fan of corpse paint, bullet belts, battle jackets and all of that jazz. It works for some people but it’s just not for me. I’ve been into heavy music since I was 14 and I started out with Lamb of God. Shortly after that I became obsessed with Slipknot for many years and they probably shaped my music taste the most. Joey Jordison made me love blast beats and fast drumming and I think that is why I ended up making the music that I do now. That combined with Paul Gray and Jim Root’s powerful but simple riffs. I was able to play along to their music in my early days of guitar since they weren’t overly technical. Because of Slipknot I discovered the likes of Slayer, Cannibal Corpse, Death and Mayhem which opened up a whole new can of worms. I’ve been enjoying a lot of different stuff recently though, just so extreme metal doesn’t burn me out.
I deliberately ask this question to all the bands so they can do a bit of promotion for the future. Please tell us what PURGATORIAL are planning in the near future? What can we look forward to?
To put it bluntly, more music! I don’t want to give away too much just in case I change my mind on how I want to do things but you can definitely expect new music in 2025. There might even be a cover or two that are close to completion. Who knows?
Thank you very much for the interview and I wish PURGATORIAL a lot of sold-out records and sold-out venues. May you have a good personal life as well. I'm looking forward to the next death/black metal apocalypse!
Thank you so much for having me and for all your kind words. It is very much appreciated. It was great answering these questions for you - I hope our paths cross again! 🙏
Recenze/review - PURGATORIAL - Fading Whispers of Voidbound Souls (2024):
Ave PURGATORIAL! Právě poslouchám vaši novinku „Fading Whispers of Voidbound Souls“ a říkám si, že takhle nějak bude znít hudba, kterou budou hrát při konci světa. Myslím, že se vám povedl opravdu mistrovský kousek. Jaké jsou tvoje pocity z novinky? Máš už nějaké zpětné vazby od fanoušků? Hráli jste už nové skladby naživo? A jak fungují?
Děkuji vám za vaše milá slova. Je skvělé slyšet, že to zní jako konec světa, protože přesně o to mi šlo! Jsem na to album docela hrdý, je to první kolekce hudby, kterou jsem sám produkoval a profesionálně vydal, takže slyšet, že se lidem líbí, pro mě opravdu hodně znamená. Spousta přátel a fanoušků mi vyjádřila, že se jim líbí, a pokaždé mě to nechává beze slov. Nečekal jsem, že se mi ozve tolik lidí a řeknou mi to. Momentálně nemám lidi, se kterými bych ty písničky mohl hrát naživo, ale už jsem je hrál s kamarády Ryanem a Jamesem ve zkušebně. Mám nápady na případná živá vystoupení, ale zatím je držím v tajnosti. Nejsem si jistý, jestli/kdy budou.
Jak vlastně vznikají nové skladby pro PURGATORIAL? Jste tradiční kapelou, která se zavře do zkušebny a tam skládá nebo využíváte v dnešní době tolik oblíbený internet a posíláte si nápady emailem? Zajímá mě samotný tvůrčí proces.
Na hudbu jsem trochu precizní. Veškerou hudbu si píšu sám a pak si najímám kamaráda Neila, aby mi pomohl s bicími. Neil dělá úžasnou práci s Blackbraid a jakmile jsem tu kapelu slyšel, prostě jsem věděl, že s ním musím pracovat. Je to taky úžasný člověk a vycházíme spolu opravdu dobře. Kdybychom bydleli blíž, určitě by to byl oficiálně dvoučlenný projekt. Zkoušel jsem dělat věci tradičním kapelním způsobem, ale nikdy to nevyšlo. Asi to vypadá, že mám obrovské ego, ale tak to rozhodně není, jen vím, co chci.
Samostatnou kapitolou jsou u PURGATORIAL texty. O čem pojednávají na novém albu a kde jsi pro ně bral inspiraci? Na „Fading Whispers of Voidbound Souls“ perfektně sedí k muzice. Co bylo dřív, muzika nebo texty?
V textech většinou vyjadřuji svou frustraci z toho, co se děje ve světě. Myslím, že některé z nich jsou zřejmé a některé ne. Jsem hodně vzteklý a smutný z válek, které v současnosti probíhají, a zcela viním naše politické vůdce, že to všechno umožňují. Několik písní má však osobní témata. Například „Pelagic“ se dotýká toho, jak mě znepokojuje otevřená voda. Dokonce i pouhý pohled na ni na obrazovce ve mně vyvolává úzkost a paniku. Trochu jsem si prošel peklem, když jsem na konci té písně sbíral ukázky velrybího klikání - musel jsem se dívat na videa, na kterých se vorvani blíží k potápěčům, abych pochopil, jak to bude znít, a celou dobu mi to bylo dost nepříjemné.
Musím se přiznat, že cover pro „Fading Whispers of Voidbound Souls“ je vynikající – sedne perfektně k hudbě! Je záhadný, tajemný, smutný. Jak jste obal vybírali a proč jste zvolili zrovna Tryfar? Slyšel třeba dopředu nové skladby pro inspiraci?
Největší zásluhu na tom má Mauro, který vede These Hands Melt, a Tryfar, který s vydavatelstvím pravidelně spolupracuje, protože se skvěle postaral o grafickou úpravu CD. Původně jsem si nechal od někoho vytvořit skvělý obal, ale když jsem se ho snažil použít jako obal alba, nepřipadal mi správný. Prozatím jsem ho archivoval a plánuju ho místo toho použít na merch, ale díky tomu jsem si také nebyl jistý, jakým směrem se vydat při tvorbě předního obalu. Mauro mi připomněl obal posledního alba Altar of Plagues a s tím nápadem byl na místě. Hodně jsem pátral na internetu a nakonec jsem našel perfektní fotku. Pořídil ji fotograf Reynaldo Yodia, který je nyní mým velkým přítelem, spolu se svou ženou Tessou, která je na obrázku modelkou. Vybral jsem tuto fotografii, protože odpovídá atmosféře, kterou jsem si stanovil. Má tajemnou auru a také trochu smutku, jak jste zmínil. Je dokonalá a jsem rád, že jsem na ni narazil.
Skvělý je zvuk celé nahrávky. Je temný, studený a ostrý zároveň. V jakém studiu jste album nahrávali? Mluvili jste jako kapela do výsledného zvuku, masteringu?
Možná vás to trochu překvapí, ale vše bylo nahráno v mé domácí pracovně. Neil si u sebe doma vyrobil bicí a následně provedl mastering, ale já jsem to celé smíchal v Reaperu na svém laptopu. Do značné míry DIY album, stejně jako to dělali Darkthrone za starých časů, jen s modernějším přístupem. I když to v některých částech může znít trochu syrově, mně se to takhle líbí. Mám plnou kontrolu nad zvukem a nemusím se kvůli tomu s nikým dohadovat. Myslím, že to tak nechám i pro budoucí vydání - funguje mi to velmi dobře a ušetřil jsem spoustu peněz, když jsem si nemusel najímat studio. Mám teď také novější, výkonnější počítač, takže příští album bude znít určitě lépe!
Nové album vyšlo u italských These Hands Melt. Proč jste si vybrali právě tento label a jak jste s jeho prací spokojeni?
Několik kapel, které znám, už These Hands Melt použilo pro svá vydání, takže mi je vřele doporučili. Líbí se mi estetika jejich produktů a to, že v nich nejsou žádné elitářské nebo skečové vazby - je to prostě skvělá hudba od skvělých lidí. Upřímně jsem nečekal, že by Mauro měl o Purgatorial zájem, protože je to o dost těžší než jeho obvyklý seznam, ale moje kamarádka Lucia pro ně dělá grafiku a řekla, že bych mu to měl ukázat. Přesně to jsem udělal a je to tady! Je to skvělý label - jsem ohromen a vážím si všeho, co udělali. Bez jejich pomoci by vydání nebylo takové, jaké bylo.
Historie kapely není příliš dlouhá. Jak vůbec vznikl nápad, hrát death metal? Kdo byl vaším vzorem? Zavzpomínej pro nás prosím! Jestli se nepletu, tak PURGATORIAL byl původně projekt Krise Mayerse. Teprve potom se přidali ostatní. Nebo se pletu?
Máš pravdu, že Purgatorial jsem založil já (Kris), ale asi jsem způsobil zmatek u ostatních členů. Původně jsem chtěl vytvořit skupinu do 5 členů (včetně mě), ale tentokrát to bohužel nevyšlo. Zatím to bude sólový projekt, kde si najímám výpomoc s bicími a dalšími nástroji, které bych chtěl, ale na které nejsem moc dobrý. Mám ještě jeden projekt, který vedu, jmenuje se Eowa a je zaměřený na mnohem blackmetalovější zvuk, ale začínal jsem psát písně, které zněly mnohem víc v souladu s death metalem, takže jsem se rozhodl je oddělit. Eowa momentálně prochází tak trochu resetem, protože jsem nebyl úplně spokojený s vydaným albem, takže abych si trochu vyčistil hlavu, založil jsem Purgatorial, abych zjistil, jestli má cenu vydávat tyhle odladěné deathmetalové písně pod novým názvem. Zdá se, že to byl dobrý nápad, protože teď mám dvě extrémní metalové kapely, pro které mě baví psát ve dvou různých stylech. Mým hlavním vzorem je Gojira. Většina mé kytarové práce je silně inspirována Joeovými riffy. Purgatorial nejsou tak progresivní jako oni, ale třeba se k tomu jednou dostanu. Mezi další metalové kapely, které mi pomohly formovat můj zvuk, patří Blood Incantation, Ulcerate, Knoll, Altarage, The Black Dahlia Murder, Abduction (UK) a Portal. Jsem také velkým fanouškem Sleep Token a Nine Inch Nails - rád bych jednou do své hudby dostal nějaké podobné prvky. Jen možná ne ten čistý zpěv. Každopádně zatím ne.
Na vaší kapele je hrozně vidět, jak vás vaše muzika baví. Máte nějaký cíl, kterého byste chtěli dosáhnout? Pro někoho to je slavné vydavatelství, jiný si chce třeba zahrát na velkém festivalu.
Myslím, že konečným cílem Purgatorial je dostat k poslechu co nejvíce lidí a pracovat na tom, aby se z nich jednoho dne stal pořádný koncertní projekt. Nevím, jestli se to někdy stane, ale když se budu snažit, tak možná ano. Taky bych byl rád, kdyby se mi podařilo obejít využívání velkých vydavatelství a mít dostatečně velký okruh fanoušků, abych byl soběstačnější. Když kapely přejdou k větším vydavatelstvím, kvalita jejich hudby má podle mě nakonec tendenci klesat a hlavní prioritou se stává zaměření na velmi průměrně vypadající merch. To opravdu nechci - myslím, že fanoušci si zaslouží něco lepšího, pokud do něčeho investují své těžce vydělané peníze.
Jaké to vlastně je, hrát death metal ve Velké Británii? Chodí u vás lidi na koncerty? Podporují vás, kupují CD? Když třeba uspořádáte nějakou akci, kolik přijde lidí?
Několik lidí z mého okolí zatím projevilo nadšení a chtějí, abych začal hrát naživo. Také jsem prodal slušné množství CD z mé osobní várky, takže mám pocit, že Velká Británie má death metal rozhodně v oblibě. Budu ale upřímný, nejsem příliš zběhlý ve zdejší undergroundové deathmetalové scéně. Dříve jsem se věnoval blackmetalové scéně, takže si opravdu musím udělat domácí úkoly...
Death/black metal je náročný koníček a ještě těžší životní styl. Co znamená pro tebe? Co tě na něm nejvíc baví a jak jej vnímáš? Jak si se k němu vlastně dostal?
Opět vás asi trochu překvapím - rád tvořím a poslouchám black metal a death metal, ale za „pravého“ metalistu se v tomto ohledu nepovažuji. Nejsem fanouškem corpse paintingu, kulových pásů, bojových bund a všeho toho jazzu. Někomu to vyhovuje, ale pro mě to prostě není. Heavy hudba mě baví od čtrnácti let a začínal jsem s Lamb of God. Krátce nato jsem se stal na mnoho let posedlý Slipknot, kteří asi nejvíce formovali můj hudební vkus. Díky Joeymu Jordisonovi jsem si zamiloval blast beaty a rychlé bubnování, a proto jsem asi skončil u hudby, kterou dělám teď. V kombinaci s Paul Grayem a Jimem Rootem to byly silné, ale jednoduché riffy. V mých kytarových začátcích jsem byl schopen hrát spolu s nimi, protože nebyli přehnaně techničtí. Díky Slipknot jsem objevil Slayer, Cannibal Corpse, Death a Mayhem, což mi otevřelo úplně nové obzory. V poslední době si ale užívám hodně různých věcí, jen aby mě extrémní metal nevypálil.
Tuhle otázku dávám záměrně všem kapelám, aby si udělali trošku propagaci do budoucna. Prozraď nám prosím, co chystají PURGATORIAL v nejbližší době? Na co se můžeme těšit?
Jednoduše řečeno, více hudby! Nechci prozrazovat příliš mnoho pro případ, že bych změnil názor na to, jak to chci dělat, ale v roce 2025 můžete rozhodně očekávat novou hudbu. Možná se objeví i jeden nebo dva obaly, které jsou blízko dokončení. Kdo ví?
Děkuji moc za rozhovor a přeji PURGATORIAL spoustu prodaných nosičů a samé vyprodané sály. Ať se vám daří i v osobním životě. Budu se těšit na další death/black metalovou apokalypsu!
Moc vám děkuji za pozvání a za všechna vaše milá slova. Velmi si toho vážím. Bylo skvělé odpovídat vám na tyto otázky - doufám, že se naše cesty opět zkříží! 🙏
Recenze/review - PURGATORIAL - Fading Whispers of Voidbound Souls (2024):
Bylo nalezeno další zohavené tělo. Usekané ruce, vyrvané vnitřnosti. Příčina smrti byla ale zcela jiná. Udušení vlastní krví. Pitva nebyla příliš dlouhá, všem bylo jasné, o co jde. Lidé jsou poslední roky příliš zahledění do sebe. Doba nám diktuje dokonalost. Navenek krásní a usměvaví, uvnitř zkažení jako shnilé maso. Sedím tu zrovna v jedné staré kobce a naslouchám zvukům z podzemí. Utíkám sem pokaždé, když mi je těžko na duši, když mi připadá současný svět příliš divný. Dnes bych tu pro vás měl death thrashovou kapelu MORTAL RITES z Quebecu, která mě zaujala nejen svým přístupem.
Ano, jsou to melodie, celková atmosféra nového EP, které mě doslova přikovali k přehrávači. Riffy na mě ihned zapůsobily jako ostré hřeby, které mi kapela postupně zatlouká do hlavy. Ve skladbách lze vystopovat pradávnou sílu, takovou tu těžkou a mokvající energii, kterou mám na extrémním metalu tolik rád. Doporučuji poslouchat hodně nahlas.
Dnešní doba je skvělá v tom, že se dostanete i k hudbě, která by před vámi jinak byla ukryta. Kdysi dávno, před mnoha lety, jsem si dal soukromý cíl, že podobné smečky jako jsou MORTAL RITES budu podporovat. Pánové se nechali, stejně jako já, ovlivnit legendami jako BOLT THROWER, DEATH, MORBID ANGEL, TESTAMENT. Veškeré tyto vlivy jsou promítnuty i do jejich tvorby. Nenechte se ale mýlit, rozhodně se nejedná o dnes tolik časté kopírování bez duše. Naopak, skladby hoří uvnitř, Kanaďané do vás ihned zaseknou svůj dráp a už vás nepustí. Alespoň takto vnímám jejich nové EP "Death in Heaven, Life in Hell" já, starý metalový pes. Jako vždycky musím zmínit jednu velmi důležitou věc - novinka se opravdu dobře poslouchá. Určitě znáte ty podivné stavy úzkosti, kterým se dnes nevyhne skoro nikdo. Osobně potřebuji hudbu ke svému životu, jako krev. MORTAL RITES mi sedli přesně do mého vkusu. Jedná se o desku, která je po okraj narvaná zajímavými momenty, je žhavá i dynamická zároveň, má parádní zvuk (Recorded, mixed and mastered by Christopher Payeur) i obal (Jean-Philippe Payeur). Zapomenout nesmím ani na texty (o náboženství, válkách, tyranii, i současné prohnilé společnosti), které dávají smysl a dodávají albu na ještě větší uvěřitelnosti. Ano, tohle je ryzí záležitost nejen pro všechny staré fanoušky poctivého metalu. Bylo nalezeno další zohavené tělo. Usekané ruce, vyrvané vnitřnosti. Příčina smrti byla ale zcela jiná. Udušení vlastní krví. Pitva nebyla příliš dlouhá, všem bylo jasné, o co jde. Lidé jsou poslední roky příliš zahledění do sebe. Doba nám diktuje dokonalost. Navenek krásní a usměvaví, uvnitř zkažení jako shnilé maso. Jsem jedním z davu. Starý, poctivý, reálný a uvěřitelný death thrash metal, který vás rozemele na prach!
Asphyx says:
Another mutilated body was found. Hands chopped off, entrails ripped out. But the cause of death was completely different. Suffocation by his own blood. The autopsy didn't take too long. It was clear to everyone what was going on. People have been too self-absorbed lately. The times dictate perfection. Beautiful and smiling on the outside, rotten as rotten meat on the inside. I'm sitting in an old dungeon, listening to the sounds from underground. I run here whenever I'm feeling heavy, whenever the world seems too strange. Today I would like to bring you a death thrash band from Quebec, MORTAL RITES, which has caught my attention not only because of its approach.
Yes, it's the melodies, the overall vibe of the new EP that literally had me glued to the player. The riffs immediately impressed me like sharp nails that the band is gradually hammering into my head. You can trace an ancient power in the songs, the kind of heavy and swamping energy that I love so much about extreme metal. I recommend listening very loudly.
What's great about today is that you can access music that would otherwise be hidden from you. Once upon a time, many years ago, I made it a personal goal to support packs like MORTAL RITES. Gentlemen like me have been influenced by legends like BOLT THROWER, DEATH, MORBID ANGEL, TESTAMENT. All these influences are reflected in their work. Make no mistake though, this is definitely not the soulless copying so common today. On the contrary, the songs burn inside, the Canadians immediately sink their claw into you and won't let go. At least this is how I, an old metal dog, perceive their new EP "Death in Heaven, Life in Hell". As always, I have to mention one very important thing - the novelty is really good to listen to. I'm sure you know those strange states of anxiety that almost nobody can avoid nowadays. Personally, I need music for my life, like blood. MORTAL RITES fit my taste exactly. This is a record that is packed to the brim with interesting moments, it is hot and dynamic at the same time, it has a great sound (Recorded, mixed and mastered by Christopher Payeur) and cover (Jean-Philippe Payeur). I must not forget the lyrics (about religion, wars, tyranny, and the current rotten society), which make sense and make the album even more believable. Yes, this is a pure affair not only for all old fans of honest metal. Another mutilated body has been found. Hands chopped off, entrails ripped out. But the cause of death was quite different. Suffocation by his own blood. The autopsy wasn't too long, it was clear to everyone what was going on. People have been too self-absorbed lately. The times dictate perfection. Beautiful and smiling on the outside, rotten as rotten meat on the inside. I'm one of the crowd. Old, honest, real and believable death thrash metal that will grind you to dust!
A few questions - interview with death thrash metal band from Canada - MORTAL RITES.
Answered Christopher Payeur (guitars, vocals), thank you!
Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?
Hey, I’m Chris, our band is called Mortal Rites and we’re from the province of Quebec in Canada. The band was founded around the end of 2022, early 2023 and we play death metal with some thrash influences at times. We have released a new EP called ‘’Death In Heaven, Life In Hell’’ about two weeks ago, and we’re excited for people to hear it! As far as musical style goes, I would say we’re definitely closer to more old school death metal bands since we still play in a fairly high tuning (guitar term, usually reminiscent of older bands) and have a lot of thrash-influenced fast parts. I always say that early Death Metal is basically just faster and more aggressive Thrash Metal.
Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?
Mortal Rites is a completely DIY operation, meaning that we have recorded the EP ourselves with the equipment we had at our disposal. I was in charge of engineering, mixing, mastering and overall production. Drums and vocals were recorded in our rehearsal spaces, and stringed instruments were recorded in my apartment. This EP was the first time that I put ‘’real effort’’ into trying to make a decent sounding production (with all real instruments, too) and I’m happy with the results given the circumstances. There’s always room for improvement and I look forward to recording with the band again to further improve my skills as an engineer.
How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
300 physical copies were made (CD) through Iron, Blood & Death Corp, which is the label who’s releasing the EP in physical format and they can be purchased through their Bandcamp page. The digital format of the EP can also be found on the label’s Bandcamp page as well as ours.
Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?
Jean-Philippe (rhythm guitar) wrote the lyrics on all the songs on the EP. You could interpret the lyrics in different ways, as there are a few metaphors that were used. At first glance, it seems like the lyrics are about the downfall of a kingdom after a long-fought battle but it’s also a way of speaking about more personal things for us like sickness, social movements and how things are not always the way they seem to be. All things that are up close and personal to us, written in a way that fits our music. At heart, we’re all nerds, so anything that’s either medieval or space/fantasy related was always cool to us.
Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?
Jean-Philippe (rhythm guitar) made all of the different pieces of artwork himself. Like mentioned previously, Mortal Rites tries to do everything 100% ourselves, and visuals are obviously a big part of it. Everything from the EP’s artwork, to merch designs and different banners and images for social media platforms were done by him, with cues from the rest of the band too. Similarly to the previous question, we’re all pretty nerdy in Mortal Rites, so you can see those themes in the visuals of the band like the cover arts for our demo and EP or our merch designs.
Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?
Iron, Blood & Death Corp, out of Mexico, is releasing the EP in CD format (and has the digital format on their bandcamp website). We wanted to go with a label that released material from bands that we could see ourselves play with and Antonio was friendly right from the beginning. For such a small release as our EP is, we’re happy with how things are going with IBDC. Antonio has helped us with promoting our music, and we’re seeing decent traffic on streaming platforms and IBDC’s YouTube page.
Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?
‘’Idolise’’ is a pretty strong word. Up until this EP, our music was written in a certain way and that has since changed for many reasons. A strong influence on Mortal Rites is definitely Morbid Angel, though depending on when you would ask, it’s not always the same albums that would be influential. When our band started, Altars Of Madness would probably have been the strongest influence, but the initial goal was always to get closer to Domination, which is pretty much a perfect album. Moving forward, we’re taking inspiration from bands and albums that are slightly heavier and more intense. The last two Cannibal Corpse albums and most of Hate Eternal’s discography are now key influences to Mortal Rites.
Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?
We have sent the record to a few labels, but EP’s are usually not super popular with labels because of a few factors, especially if said label releases material on vinyl. We have received good comments on the material itself, and some great pieces of advice from some labels going forward, which are always appreciated.
How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?
We only played a handful of gigs in 2024 because we were focused on finishing the writing and recording of our EP, and they were all in clubs. One of the very cool gigs that we’ve done this year was supporting 200 Stab Wounds during one of their latest tours when they stopped in our area. We’re definitely looking forward to playing more and in more places in 2025.
What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?
One of the main plans is to gig more, and in more places. We all have very busy schedules, but we’re trying to make more time available for gigs. Writing and recording new material is always in the plans as well, especially since the musical direction of the band is perfectly clear and established now. We’ll probably tease some new material at some point during 2025 that showcases what our true sound is, and that’s something to look forward to, for sure!
How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?
