DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 18. listopadu 2024

Rozhovor - WITCHTRAP - Ďábelský black thrash metalový rituál ze starých plesnivých katakomb, který smrdí sírou!


Rozhovor s legendární black thrash metalovou skupinou z Kolumbie - WITCHTRAP.

Odpovídal Witchhammer (bicí), děkujeme!

Recenze/review - WITCHTRAP - Hungry as the Beast (2024):

Ave WITCHTRAP! Zdravím do Kolumbie, doufám, že se máte dobře! Já ano, protože jsem se právě vrátil z práce, kde jsem celý den poslouchal vaší novou desku "Hungry as the Beast". Pracuji na počítači a sluchátka jsem měl pořád na uších. Doslova mě fascinuje energie, kterou z desky cítím. Recept na to, kde se ve vás bere, mi asi neprozradíš, ale určitě mi rád popíšeš, jak novinka vznikala? Změnil se nějak způsob, jakým WITCHTRAP skládají oproti minulým albům?

W/ Ahoj Jakube, jsem rád, že se ti líbí naše poslední album „Hungry As The Beast“ a že ti naše hudba rozmetá mozek na kusy energií, kterou na něm šíříme. Vlastně na to nemáme žádný recept, jen chceme dělat muziku, kterou máme rádi, inspirovanou skvělou hudbou 70. a začátku 80. let, a nechat ji hrát na 78 otáček za minutu s dostatečnou zuřivostí a naštvaností, jak jen to jde. Co se týče nahrávání, bylo to úplně jiné než na předchozích albech. Chci říct, že na minulých albech, Eps a podobně, jsme měli vždycky všechen materiál napsaný a složený, ale tentokrát jsme měli jen nějaké kytarové riffy a kytarové struktury. Takže jsme je vzali a udělali si náčrtek, aniž bychom tušili, jaké budou bicí, basa, sóla a texty, a začali jsme skládat všechny aranže na jednotlivé písničky během nebo v průběhu toho, jak jsme je začali nahrávat. Mysleli jsme si, že nastal ten správný čas, aby kapela vydala nové album, vzhledem k tomu, že jsme si uvědomili, že se to děje díky ohlasům fanoušků a živým vystoupením o kapele. Takže jsme se chopili tohoto nápadu a začali nahrávat, kromě toho jsme si říkali, že by to mohlo být jako u velkých kapel, jako byli Judas Priest nebo Iron Maiden, když si na začátku 80. let pronajali studio, aniž by tušili, co budou nahrávat. A něco vám řeknu, tahle zkušenost pro nás byla naprosto obohacující a plná nebo nakloněná. Teď už víme, že se známe, protože spolu už více než 20 let děláme metal od srdce a pocit, který máme v srdci kapely.


Osobně se mi na "Hungry as the Beast" líbí nejvíc jedna věc a tou jsou melodie. Jasné, zřetelné, sázíte na zajímavé riffy, skladby postupně gradují, mají drive a sílu. Podle mě to jsou věci, které dělají z dobré hudby tu vynikající. Zajímalo by mě, jak poznáte, že už je song hotový? Kdo má poslední slovo? A jak vnímáte potom jejich živou prezentaci? Musí mezi vámi navzájem a potom i mezi fanoušky fungovat chemie? Máte i nápady, které pak škrtáte?

W/ No, je to docela těžké, v podstatě vše je založeno pouze na nás (B. A. Ripper a já) se každý podílíme 50% na hudbě k albu, například na „Hungry As The Beast“ jsme každý dali 4 písně, jakmile jsme si rozdělili riffy a kytarovou strukturu, začali jsme dělat aranže a psát texty, až když je hudba hotová, ale píseň končí, když si Ripper a já myslíme, že je struktura hotová včetně aranží, co se týče produkce a mixování, tak to trvá, dokud to nezní skvěle, snažíme se, aby naše hudba zněla tak, že každý nástroj zní čistě, ale dostatečně drsně a záběr má tu podstatu, kterou jsme v naší hudbě chtěli, víte, vůbec ne přeprodukovaně, ale dostatečně čistě, jako to bylo v 80. nebo 90. letech pro posluchače a fanoušky.

Na druhou stranu, vystoupení je něco jiného, chceme dát do koncertu hodně energie a přimět naše fanoušky, aby si ho užili a zanechali na svých tvářích široký úsměv a spokojenost s dobrou zuřivostí a jednoduchou zlou show, kterou děláme na pódiu, víte, že fanoušci a kapela musí mít při živém vystoupení synergii, stejně jako milostný vztah, naprosto souhlasím s tím, že chemie je mezi kapelou a fanoušky důležitá.

Znám hodně kapel, které mají texty ke skladbám vlastně jen kvůli tomu, aby něco zpívaly. Na WITCHTRAP se mi hrozně vždycky líbilo, že mají nějakou myšlenku, smysl, názor. Jakým způsobem vznikají? Kdy přijde inspirace a jak je napasujete na hudbu? Osobně si myslím, že psát texty je šíleně těžká disciplína a konkrétně na novince "Hungry as the Beast" jsou skvělé. Často si říkám, ano, to je přesně ono, takhle se cítím i já.

W/ Když píšeme písničku, nejdřív vytvoříme hlavní riffy a podle toho, co v nás tyto riffy vyvolávají, začínáme mít nápady na text.

Na našich prvních deskách bylo psaní textů obtížné, protože nám chyběla angličtina a většina z nich byla vytvořena slovníkovým jazykem. Postupem času jsme se v tom ale zlepšili.

Může to být těžký proces a vždycky to bude vyžadovat novou úroveň obratnosti a mistrovství, protože byste neměli psát jen kvůli tomu, abyste měli déšť slov, kterými písničku vyplníte, musí to být umělecké.

Na písni „Hungry as the Beast“ jsme se snažili dát textům ten správný nádech poezie a výsledek nás velmi uspokojil. Jednou z věcí, která nás inspirovala a vedla k vytvoření tohoto typu textů, bylo studium textů vytvořených vynikajícími textaři, jako jsou Rob Halford a Ronnie J. Dio.


Pocházíte z Medelinu. Dohledal jsem si, že 90% Kolumbijců se hlásí k římsko-katolické církvi. Wikipedie dokonce uvádí, že 21 % katolíků bylo někdy svědkem exorcismu. U nás v Čechách, kde jsme skoro všichni ateisté, je to až nepochopitelné. Jak vás církev ovlivnila? Měli jste třeba někdy zakázané koncerty? Jak vnímá black thrash metal většinová společnost?

W/ Myslím, že všichni Kolumbijci jsou katolíci, hahaha. Nikdy jsem nevěděl o exorcismu nebo tak, to víš google má na webu spoustu keců.

No, tak nějak skutečnost, že jsem byl na základní a střední škole v katolické koleji, mě ovlivnila v jistém smyslu  a stal jsem se rebelem proti tomuto náboženskému studiu, vzpomínám si, že jsem byl proti všemu biblickému učení a na střední škole, musím potvrdit, že na konci každého školního roku, jsem ty pomýlené teorie napsané v této knize zpochybňoval a asistent učitele v 9. třídě si stěžoval, což byl důvod, proč jsem byl vyhozen ze školy hahahaha. Takže ve stejné době jsem se dostal rovnou do metalu a uvědomil si, že metalová hudba, to byla podle mě spousta myšlenek, které jsem měl v mé mysli proti náboženství už nějaký čas. V osmdesátých a devadesátých letech nebyla skutečným problémem společnost, i když ta byla taky, ale speciálně v některých částech naší rodiny, a policajti, kteří metalisty pronásledovali po celé dny, a později ty hloupé manýry v továrnách, že pro metalistu bylo nemožné najít práci kvůli našemu způsobu oblékání a dlouhým vlasům.

Naše scéna se scházela v některých zákoutích a parcích ve městě, kde jsme vše sdíleli a doma nahrávali a vyměňovali si těch pár metalových desek, nebo se bavili o tom, jak je společnost, náboženství a politika proti lidem a proti nám, tyhle sračky v nás vyvolávaly pocit agrese a spoustu vzteku a odvahy, myslím, že to je skutečný fakt, který nás přiměl zůstat v metalu silnější.

Dneska se to změnilo, na jednu stranu už nejsme z jejich pohledu závislí na drogách, každopádně se na nás dívají jako na dobré lidi, kteří si užívají jen extrémní hudbu, i když stále malá část společnosti proti nám udržuje všechny ty sračky, ale upřímně řečeno, v prvních letech to byla pro každého metalistu tady v Kolumbii opravdová osina v zadku.


Kdysi dávno, ještě na základní škole, mi jednou nakreslil do sešitu kamarád loga metalových kapel. Bylo to za socialismu a byl jsem kvůli tomu po škole. Přesto to byla krásná doba, člověk byl mladý a objevoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let nové kapely. Dostali se ke mně tehdy VENOM a potom samozřejmě naši TÖRR. Jak jste své začátky prožívali vy? Můžeš našim čtenářům trošku přiblížit, jakým způsobem se tenkrát nahrávala u vás alba a jaké to bylo v Kolumbii? Zavzpomínej prosím.

W/ Ach jo, ta léta byla určitě úžasná a nádherná, vzpomínám si, jak bylo těžké sehnat desku Venom, Sodom, Slayeru, dokonce i Metallicy nebo Iron Maiden, abychom si ji doma nahráli, víte, v Kolumbii vůbec není rock'n'rollová kultura, Tady je Vallenatos, Cumbias, Salsa, a všechna ta mizerná hudba, kterou vlastně tak nesnáším, tyhle sračky zní všude, v ulicích v centru, v autobusech, v taxících, u sousedů v jejich vysokých reproduktorech ve vysoké hlasitosti, je to naprosto nudné a frustrující, takže např: v celém městě bylo tak 4 nebo 5 kopií možná méně od každého alba, které nějaký maniak dostal, protože jejich rodiny cestovaly do USA a přivezly nějakou kopii nějaké metalové kapely, a že deska mohla běžet po celé scéně, aby si každý mohl udělat domácí nahrávku. Takže jsme si vyměňovali desky na pár dní, abychom se dozvěděli o nějakém skvělém albu nebo desce, když dorazila na scénu.

O tom, jak jsme nahrávali naše vlastní alba kapel z ultra metalu, myslím tím kapely jako Parabellum, Astaroth, Reencarnacion a Danger a další, vlastně to byla pro všechny osina v zadku, dokonce i pro nás, vyráběli jsme si bicí soupravy a dokonce jsme si stavěli vlastní zkreslovací pedály s několika přáteli, kteří mají pár znalostí elektroniky, a věřte mi nebo ne, v některých případech jsme si postavili vlastní kytaru, stejně jako jsme to dělali s bicími soupravami, ale některé z těch kapel se snažily najít úsporné způsoby, jak si ty nahrávky zaplatit, bohužel v Kolumbii v nahrávacích studiích neměli tehdejší zvukaři žádné znalosti o tom, jak nahrávat metal, a proto ty kapely zněly jako syrové a hnusné, takže to bylo tak, jak to bylo uděláno, a všechny tyhle věci mají své kouzlo a vysokou hodnotu nejen pro nás jako dědictví naší hudby, dokonce i pro mezinárodní undegroundovou scénu.

Pořád všem tvrdím a je jasné, že kdysi dávno byl rock a heavy metal a teprve pak až thrash a black metal. Bez základů není vývoj. Když ještě zůstaneme v minulosti, jací muzikanti tě vlastně přivedli k muzice? Je někdo, koho obdivuješ dodnes, chtěl by ses s ním třeba setkat a poděkovat mu za inspiraci?

W/ Vlastně jsem se stýkal s několika metalovými ikonami, jako jsou Schmier, Mantas, Abbadon, Katon, Dolan, Tom Angel Ripper, a ti jsou ke mně tak skromní a milí a určitě jsou to fajn kluci, kteří mají můj respekt a já je mám opravdu rád. Ale muzikanti, se kterými bych si rád vyrazil alespoň na společné pivo, už jsou pryč: Lemmy, Cliff, Wendy Orlean Williams a Dio. Možná se s nimi v pekle setkám, pokud existuje nějaký život po životě.


Vždycky beru každou kapelu jako celek. Nejen jejich hudbu, ale i vystupování, to jak se chovají k fanouškům. Na rovinu, skupina může hrát jak bohové, ale pak přijdu na koncert a jsou arogantní a na pár facek, tak u mě končí. Na WITCHTRAP se mi vždycky hrozně líbilo, že jste civilní, pohodoví, srdcaři, co do toho jdou po hlavě. Jak vnímáš fanoušky ty? Mě připadá (co jsem viděl videa), že si každé vystoupení neskutečně užíváte. Mám pravdu?

W/ Fuck Off Rock Star přístup, především považujeme každého z nás za fanouška metalu, rádi chodíme do metalových klubů nebo barů, chodíme na metalové koncerty a festivaly, abychom viděli začínající a místní kapely a samozřejmě některé z největších kapel, které milujeme, takže když jsme to řekli, myslíme si, že jsme jako vy nebo každý metalista, kupujeme fyzické věci, vinyly, CD a kazety a víme, že jsme přesně jako metalista, který poslouchá a užívá si naši hudbu. Takže být mezi metalisty, kteří se na nás přijdou podívat, podělit se o pár slov, vypít pár piv a popovídat si o metalu a tak, to je jedna z mých nejoblíbenějších chvil. Myslím tím, že když jsem během turné nebo hraní, cítil od nich lásku k naší hudbě, bylo to úžasné, ale zároveň my (oni a já) jsme začínali nová přátelství, to je něco, co miluji až do morku kostí, dokonce to všichni členové Witchtrap dělají na každém koncertě.

Kapela, to je něco, protože fanoušci dávají veškerou svou podporu hudbě, kterou děláme. Takže fanoušci si zaslouží být nám co nejblíž, ať se děje, co se děje, fanoušci jsou všechno. Chci říct, že fanoušci milují hudbu, kterou vytváříte, abyste uspokojili sami sebe, to je víc než dost na to, abyste pochopili, že fanoušci jsou to největší, co se umělci stane.

W/ Jo, jo, mám rád některé dobré kapely z dnešní doby a speciálně kapely z mé země, které se stále snaží udržet ten pravý metalový feeling naživu.

Jak vnímáš současný metal? Máš nějaké oblíbené kapely? Já nevím jak ty, ale poslední dobou mi připadá, že každý hraje čím dál tím rychleji, šíleněji, nesrozumitelněji. Člověk si stoupne pod pódium, chvíli kývá hlavou, jaký to jsou super muzikanti a pak si nic nepamatuje. Potom jde domů a radši si pustí staré dobré Saxon.

Mám na to podobný názor, i když bych chtěl ještě něco dodat, skutečný problém je, že dnešní trend je vytvářet hudbu s vysokou úrovní techniky, víš, bubeníci hrají high metronomické kousky na blastbeaty, ale groove se nějakým způsobem ztratil, Myslím, že mezi sebou soupeří, kdo bude hrát rychleji, aby se zbavil ostatních muzikantů, upřímně řečeno mi to přijde nudné a hloupé, myslím, že si tím uspokojují své ego a jde to proti muzikálnosti, pocitu nebo groovu v metalu, proto jsou tam tak skvělé kapely a muzikanti, ale nejsou tam skvělé písně.

 

Jsi už dnes pamětník. Doba se od osmdesátých let hodně změnila. Jste svým způsobem legendární kapela, máte spoustu fanoušků, zvou vás na koncerty. Přesto, jiné je toho opravdu spousta. Dnes máš internet, nové technologie, spousta lidí poslouchá muziku stylem – stáhnout, poslechnout a pak buď zapomenout nebo smazat. Jak se díváš do budoucna? Bude metal už jen pro starý? A jak změny vnímáš jako muzikant? A kam v současnosti míří WITCHTRAP?

W/ Jistě, nevíme, co se stane, ale podle našeho názoru se pravděpodobně metalová scéna pomalu obrátí pouze k místním kapelám a všechny kapely, dokud běží čas, přestanou koncertovat po celém světě, ale možná pouze v případě, že se znovu připojí nová kapela s dostatečným charismatem, aby nás všechny a scénu po celém světě přesvědčila, stejně jako v prvních dnech, navíc bez zásahu hlavních trendů vydavatelství, pak se metalová scéna znovu zvedne, jako nová renesance.

Co se týče WITCHTRAP, víte, že se vůbec nepřetvařujeme, prostě budeme pokračovat v tom, co děláme od začátku, i když právě teď jsme dospěli k tomu, jak pokračovat v tom, jak jsme chtěli znít a tvořit naši hudbu. Takže, nový materiál samozřejmě přijde a pokusíme se ho rozšířit a hrát v jiných zemích, jak jen to půjde, pro všechny zaryté Witchtrapmaniaky a nové Metalheads, kteří stále neposlouchají naši hudbu, o které víme, že jich jsou tisíce, a tak mohou využít své šance slyšet metalový hluk z Kolumbie.

Určitě máte jako kapela ještě nějaké sny, cíle, metu, kterých chcete dosáhnout. Prozradíš nám je? Jste black thrashoví veteráni, nahráváte skvělá alba, pořád je z vás slyšet nadšení z hudby. Jezdíte turné, vystupujete na festivalech. Chybí vám do skládanky vůbec ještě něco?

W/ Nah(no), nic nám nechybí, žijeme svůj sen, získali jsme víc, než jsme si kdy v životě mysleli, že budeme mít kapelu, dokonce jsme hráli v mnoha zemích, víc než mnoho kapel v Jižní Americe, to je něco, čeho si hluboko v našich myslích a srdcích nesmírně vážíme. Naši hudbu poslouchá několik undergroundových maniaků po celém světě, víme, že jich není milion, ale jsou to opravdoví Headbangers a to znamená všechno. Takže pokud k naší kapele přijde úspěch v podobě uznání, určitě to uvítáme, ale není to náš hlavní cíl, budeme pokračovat tak, jak to jde a je to pro nás perfektní.

 

Blížíme se k závěru a tak bych zkusil jednu více filozofickou otázku. Jak byste definovali styl zvaný black thrash metal? Čím pro vás tato hudba je a proč jste si vybrali právě tento styl?

W/ Označit kapelu nebo styl je velká chyba, kterou dělá mnoho z nás, kteří se věnujeme metalu, ale pokud můžeme definovat black thrash metal, myslím, že by to mohlo být takto: Rychlá hudba, chytlavé riffy, agresivní hlas, zlé texty a žádná módní hudba, ať je to klasika jako před 40 lety.

Ve WITCHTRAP hrajeme Witching Metal.

Pokud byste ve vroucím kotli spojili kapelu s následujícími charakteristikami: pak byste dostali Witching Metal, my nejsme Black Thrash Metal, my jsme Witching Metal.

Co chystají WITCHTRAP v nejbližších měsících?

W/ V posledních dnech jsme hráli na několika místních koncertech a ukázali witchtrapmaniakům naše poslední album „Hungry As The beast“, kromě toho se chystáme na nějaké turné v Jižní Americe, USA a pravděpodobně i v Evropě v příštím roce 2025, uvidíme, co se stane. A samozřejmě skládáme nové písně, znáte to, tohle šílenství nikdy nekončí.

Děkuji moc za rozhovor. Ani nevíš, co to pro mě znamená. Splněný klukovský sen. Přeji vám spoustu dalších skvělých nápadů, prodaných desek, vyprodané koncerty a ať se vám daří i v soukromých životech. Uvidíme se na koncertě! WITCHTRAP RULES!

Díky brácho, jsme ti moc vděční, že jsi nám poskytl tento prostor, abychom mohli říct něco o naší kapele a o tom, co jsme dělali po celá léta. Takže věř mi, že to pro nás hodně znamená, protože naše slova se díky tobě budou šířit po celé zemi a všude, což je kurva úžasné.

Děkujeme vám za přání dobrého metalu a samozřejmě se ještě setkáme.
Zůstaňte zlí, zůstaňte oškliví, zůstaňte metaloví.

Hugo „Witchhammer“ Uribe & WITCHTRAP


Recenze/review - WITCHTRAP - Hungry as the Beast (2024):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - SUMMONING DEATH - Tombs of the Blind Dead (2024)


SUMMONING DEATH - Tombs of the Blind Dead
CD 2024, Chaos Records

for english please scroll down

Už jsem si zvykl, že když jdu kolem hřbitova a ve městě je ještě mlha, tma a klid, že potkávám nemrtvé. Dlouhou dobu jsem si myslel, že to jsou obyčejné, reálné postavy, jenom trošku unavené po včerejším dni. Že to jsou opilci, kteří zapomněli jít domů. Jenže to není pravda. Včera mě jedna z nich, taková kdysi krásná dívka, oslovila. Nabídla mi něco k pití a potom jí upadl kus tváře na zem. Z úst jí vylezli červi a prokousla mi hrdlo. Nevadí mi to, čekal jsem na to. Potřebuji totiž nějaký další dobrý death metal s hororovou tématikou.

Mexickým SUMMONING DEATH jsem se na svých stránkách již několikrát věnoval. Pokud máte chuť, přečtěte si i další recenze a rozhovor, které jsou odkazovány dole pod dnešním článkem. Letošní album je volným pokračováním morbidních nálad a surových melodií věcí předchozích. Je děsivou ozvěnou z onoho světa. Smrt je zase velmi blízko. 


Zombie a nemrtví opět vylézají z hrobů. Jejich trhavé pohyby krásně korespondují s hudbou, která má stejně podmanivou atmosféru, jako mlhavé ráno na hřbitově. Užívám si chladné melodie, surové riffy i chorobný vokál. Zkrátka a dobře, pokud jste jako moje maličkost fanoušci pravého, ryzího old school deah metalu,  neváhejte ani chvilku. Máte rádi kapely jako DEMILICH, GRAVE, DISMEMBER, DEPRAVITY, TOXAEMIA, LUBRICATE, ENTRAILS? Potom jste zde správně. Skladby hoří takovým tím poctivým plamenem a spálí vás samozřejmě na popel. Líbí se mi temná a chladná atmostéra, inspirovaná starými hororovými filmy. Povedl se zvuk (Ricardo Gil - Recording, Mixing, Mastering), který je masivní, surový i dobře čitelný. Parádní je i stylový obal, pod kterým je podepsán John Quevedo, který nejen, že je dobře zapamatovatelný, ale ještě mě inspiroval k úvodu dnešního článku. SUMMONING DEATH na to jdou ostře a nekompromisně, ale nezapomínají ani na to, aby se nahrávka dobře poslouchala. Album tak působí jako studený vichr v márnici, jako padající listí ze stoletých stromů, které se pomalu snáší na exhumované hroby. Prosévám mezi prsty prach z mrtvol, které byly před několika okamžiky vytažené ze země. Připadám si, jako bych byl přímou součástí nějakého děsivého a šíleného filmu plného krve a násilí. Mexickým tmářům se povedlo vytvořit na novince hodně morbidní atmosféru. Nemůžu jinak, než vám jejich nový počin doporučit. Děsivé, morbidní death metalové ozvěny z těch nejtemnějších koutů záhrobí! Chladný dotek  kruté, krvavé, smrti!


Asphyx says:

I've gotten used to seeing the undead when I walk past the cemetery and the town is still foggy, dark and quiet. For a long time I thought they were ordinary, real characters, just a little tired after yesterday. That they were drunks who forgot to go home. But that's not true. Yesterday, one of them, this once beautiful girl, approached me. She offered me something to drink and then a piece of her face fell on the floor. Worms came out of her mouth and bit my throat. I didn't mind, I was waiting for it. I need some more good death metal with a horror theme.

I have already covered Mexican SUMMONING DEATH several times on my website. If you feel like it, you can also read more reviews and an interview, which are linked below today's article. This year's album is a loose continuation of the morbid moods and raw melodies of things past. It's an eerie echo from the other world. Death is very close again.


 

The zombies and the undead are coming out of their graves again. Their jerky movements correspond beautifully with the music, which has the same captivating atmosphere as a foggy morning in a cemetery. I enjoy the cool melodies, the raw riffs and the morbid vocals. In short, if you're a fan of true, pure old school deah metal like my little one, don't hesitate a moment. Do you like bands like DEMILICH, GRAVE, DISMEMBER, DEPRAVITY, TOXAEMIA, LUBRICATE, ENTRAILS? Then you are here right. The songs burn with such an honest flame and burn you to ashes of course. I like the dark and cold atmosphere, inspired by old horror movies. The sound (Ricardo Gil - Recording, Mixing, Mastering) is solid, raw and easy to hear. Also cool is the stylish cover artwork, signed by John Quevedo, which is not only memorable but also inspired me to start today's article. SUMMONING DEATH go at it sharp and uncompromising, but they don't forget to make the record a good listen either. The album thus feels like a cold breeze in a morgue, like falling leaves from centuries-old trees slowly descending on exhumed graves. I sift the dust between my fingers from the corpses that were pulled out of the ground a few moments ago. I feel as if I am a direct part of some horrifying and crazy movie full of blood and violence. The Mexican darkies managed to create a very morbid atmosphere on the new release. I can't help but recommend their new venture to you. Eerie, morbid death metal echoes from the darkest corners of the beyond! A cold touch of cruel, bloody, death!



about SUMMONING DEATH on DEADLY STORM ZINE:





Tracklist:
01. Tombs Of The Blind Dead 
02. The Killers' Masterpiece 
03. Viy 
04. Sleepaway Camp 
05. Humongous 
06. The Outing 
07. Killer Party 08. Intruder



neděle 17. listopadu 2024

Recenze/review - HUMAN HARVEST - Void of the Vile (2024)


HUMAN HARVEST - Void of the Vile
CD 2024, Iron, Blood and Death Corporation

for english please scroll down

Šel jsem jako každý den do práce. Bylo velmi brzo a v ulicích se válela mlha. Na zdi hřbitova seděl voják a divně se kýval. Neměl skoro žádnou tvář a odpadávalo mu maso od kostí. Když mě uviděl, začal na mě volat. Byl to přelud nebo děsivý sen? Byl to opravdový nemrtvý? Netuším. Jistý jsem si jenom tím, že jeho hrob, který jsem odpoledne vyhledal, byl čerstvě otevřený. Měl jsem z toho divný pocit. Následovalo několik nočních můr a samozřejmě poslech třetího dlouhohrajícího alba švédských HUMAN HARVEST.

Téhle smečce se u nás na stránkách věnujeme od jejich počátků. Pokaždé jsem totiž dostal poctivou porci surového death metalu, grindcore i temného metalového chladu. Novinka na mě působí opravdu jako kdyby vstali z hrobů vojáci temnoty a přišli se pomstít za svoji zbytečnou smrt. Surovost se zde potkává s mrtvolnou atmosférou. Výsledkem je album, které hoří uvnitř i na povrchu. 


Tahle smečka (Jonny Pettersson (WOMBBATH, ROTPIT, ex - MASSACRE, HEADS FOR THE DEAD, URSINNE)), je uvěřitelná a i letos pokračuje ve své bezbožné cestě směrem do ještě většího pekla. Nečekejte žádné kompromisy, ani zbytečnosti. HUMAN HARVEST se s ničím nepářou, jdou rovnou na věc, útočí napřímo. Rozdrtí vaše kosti na prach, zničí vás a spálí na popel. Během poslechu se setkáte se všemi, kteří zemřeli ve všech válkách světa, s prokletými. Na povrch budou vytaženy ty nejtemnější a nejhnusnější lidské myšlenky. Už jste někdy viděli krvavé mučení nevinných? Museli jste odvrátit zrak? Tak potom víte, o čem píšu. Ve skladbách je totiž něco hnisavého, nepříjemného, neklidného, co se vám zadře postupně pod kůži. Teď, když už poslouchám desku "Void of the Vile" dlouhou dobu, tak už nemám problém si promluvit s nemrtvým vojákem z úvodu dnešního článku. Vypráví mi, stejně jako tahle kapela, děsivé příběhy o utrpení, o bolesti, o zlu, které se ukrývá pod povrchem. HUMAN HARVEST jsou ve velmi dobré formě a pokud potřebujete propláchnou svůj mozek kyselinou a očistit jej od zbytečností, které nám přináší současný divný svět, potom jste zde správně. Zvukově je album velmi dobře ošetřené, obal se také povedl. Já myslím, že není moc co řešit. Tahle nahrávka je zběsilou jízdou od začátku do konce. S mrtvolnou atmosférou, s koncem, který se nachází v samotném pekle. Šel jsem jako každý den do práce. Bylo velmi brzo a v ulicích se válela mlha. Na zdi hřbitova seděl voják a divně se kýval. Neměl skoro žádnou tvář a odpadávalo mu maso od kostí. Když mě uviděl, začal na mě volat. Byl to přelud nebo děsivý sen? Byl to opravdový nemrtvý? Ne, byla to krutá realita. Death grindová děsivá noční můra, která probudí všechny vojáky temnoty! Zlo se ukrývá pod povrchem!


Asphyx says:

I went to work like I do every day. It was very early and the streets were foggy. A soldier was sitting on the wall of the cemetery, swaying strangely. He had hardly any face and his flesh was falling off his bones. When he saw me, he started calling out to me. Was it a mirage or a terrible dream? Was it a real undead? I don't know. The only thing I'm sure of is that his grave, which I searched that afternoon, was freshly opened. I had a strange feeling about it. Several nightmares followed and of course listening to the third full-length album by Sweden's HUMAN HARVEST.

We've been covering this pack on our site since their early days. Every time I got a fair portion of raw death metal, grindcore and dark metal chill. This new release really feels to me as if the soldiers of darkness rose from their graves and came to avenge their unnecessary death. The rawness meets the dead atmosphere here. The result is an album that burns inside and out.



This pack (Jonny Pettersson (WOMBBATH, ROTPIT, ex - MASSACRE, HEADS FOR THE DEAD, URSINNE)) is believable and this year they continue their unholy journey towards an even bigger hell. Don't expect any compromises, nor any uselessness. HUMAN HARVEST don't argue with anything, they go straight to the point, attacking directly. They will crush your bones to dust, destroy you and burn you to ashes. As you listen, you'll meet all those who have died in all the wars of the world, the damned. The darkest and ugliest of human thoughts will be brought to the surface. Have you ever seen the bloody torture of innocents? Have you had to look away? Then you know what I write about. Because there is something festering, unpleasant, unsettling in the songs, something that gets under your skin gradually. Now that I've been listening to "Void of the Vile" for a long time, I have no problem talking to the undead soldier from the opening of today's article. He, like this band, tells me harrowing tales of suffering, of pain, of the evil that lurks beneath the surface. HUMAN HARVEST are in very good form, and if you need to flush your brain with acid and cleanse it of the uselessness that our current weird world brings us, then you've come to the right place. Sonically the album is very well treated, the cover art is also very good. I don't think there's much to go on. This record is a frantic ride from start to finish. With a deadpan atmosphere, with an ending that is in hell itself. I went to work like I do every day. It was very early and the streets were foggy. A soldier was sitting on the wall of the cemetery, swaying strangely. He had almost no face and his flesh was falling off his bones. When he saw me, he started calling out to me. Was it a mirage or a terrible dream? Was it a real undead? No, it was a cruel reality. A death grind nightmare to wake all the soldiers of darkness! Evil lurks beneath the surface!


about HUMAN HARVEST on DEADLY STORM ZINE:



Tracklist:
01. Void Of The Vile 
02. A Haunting Presence 
03. The Dirge 
04. Blackened Skies 
05. Chasms Of Anguish 
06. A Force To Obliterate 
07. Darkness Crawls 
08. Hammered By Horror



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý osmdesátý třetí - Návrat ke kořenům



Příběh čtyř stý osmdesátý třetí - Návrat ke kořenům

Sedíme v nové hospodě, která je hned vedle Radouče. Pes se může zbláznit, protože syslové jsou tak drzí a zvyklí na lidi, že se vydávají až k plotu, který nás dělí od terasy s chráněnou krajinnou oblastí. Občas nějakej chcípne rovnou před dveřmi. Lidi jsou debilové, sdělí nám paní výčepní. Je ráno, před chvílí otevřela. Nápad vyrazit také jednou do Boleslavi a ne na chalupu do Jizerek, vzešel od mé milé. Občas jsem jí vyprávěl o svém mládí a dětství a prý to bylo tak poutavé, že by chtěla všechna ta místa, spojená s mojí maličkostí vidět. Přijeli jsme včera. Byt byl až nepřirozeně klidný. Ve vzduchu už dávno nebyl agresivní stín mého otce. Zbyl jen jakýsi, těžko definovatelný smutek. Máma připravující večeři a snažící se nastavit dobrou náladu. Mlčenlivý bratr, kterému jsme narušili jeho klid. Něco jsme snědli a raději šli ven. Jen se projít, dokud nebyla úplná tma. Nakoukli jsme i k Hymrům, ale z mých předchozích part ani známých tam nikdo nebyl. Moje kořeny, zdá se, byly již vytrženy. Přesto jsem se občas zastavil, když jsme se toulali mezi panelovými domy. Támhle mi seděl jeden cikán ze základky na krku a mlátil mě, dokud nebyla  z mých brýlí osmička. Zasranej šprte, říkal mi a měl v sobě vztek. Tak jsem se nepřiznal, že mě baví knihy.

Dopijeme a teď už je to na mě. Vyprávím. Vím o každém stromě příběh, o každém zákoutí. Vše mám spojené s nějakou akci, tajným pitím vína a piva ve čtrnácti, s prvním polibkem, s dívkami, co jsem je chtěl a ony mě ne a naopak. Někdy si přijdu už starej, ukazuji rukama, kde byly naskládány panely. První zmuchlané kazety, muzika, kterou miluji dodnes. Kamarádi a přátelé, které rozfoukal vítr a osud do dáli. Vždycky jsem si představovala, když jsem byl v Plzni sám, že se jednou vrátím, že půjdu jen tak lesem a potkám Mirku a Janu a Tomáše, že se někde ve stínu objeví Kytka a Prcalík, že půjdu na lavičku nad strání pohladit Kačenku. Že to rozjedeme z kopce s Kristou, co už není na vozíku, ale tenkrát byla a všechno mě to utvářelo, dělalo to ze mě člověka, kterým jsem. Ovlivnilo mě to možná víc, než škola, než učitelé nebo v některých momentech i rodina. Někdy je mi smutno, ale většinou se usmívám. Ohlížím se za sebe, volám na psa. Chce se mi křičet do větu - Sodoooom, jako kdysi, když ještě metal vládl světu. Je mi dvacet a všechno mi připadá tak dávno. Dnes už lidé poslouchají něco jiného. Z rebelů jsou usedlí pánové, někteří s rodinami, co nechtějí mít se svým předešlým životem nic společného.

Přesto, když potkáme Andreu, jsem překvapený. Ahoj a ahoj, to je moje holka. Prohlédne si blondýnku od hlavy až k patě, pak pokývá hlavou. Usměje se. Ale je v tom i smutek. Mám teď jednoho staršího Rakušáka. Studuji v Liberci na strojárně, řekne mi a dodá, že se má skvěle. Má peníze, svobodu, má vlastně skoro všechno. Jen mi připadá, že trošku machruje, že se chvástá a pravda je přeci jen jinde. Rozloučíme se a když se otočím, abych zavolal psa, stále tam stojí, dívá se za námi. Možná kdyby tenkrát, mohl jsem zůstat s ní. Kdo ví? Jenže teď už je to pryč. Nerozešel jsem se s ní ve špatném a blondýnce samozřejmě nic neřekl, protože by měla moc otázek a já si nechtěl kazit den. Ten se totiž vyvíjel slibně. Čekala nás hostina a po obědě jsem měl v plánu Švarďák. Jen tak, zajít se vykoupat. Chvilku posedíme, pak si jde pro plavky a na mojí mámě je vidět, že je ráda, že jsem spokojený a zamilovaný. Přesto, když nám dává mezi dveřmi ahoj, tak je z ní cítit smutek. Proč jsou tady v Boleslavi všichni tak smutní? Vždyť tu má každý peníze, zdejší Škodovka na tom byla dobře už tenkrát. 

Pes má radost a tak my také. Vezmeme to přes Borek a já pořád vyprávím, vracím se. Je teplo a tak zastavujeme ve stínu, díváme se do kraje a hafan chlemtá vodu. Někde tady jsme vždycky jezdili jako draci na kole a holky u toho ječely a nám to dělalo moc dobře. Hele, tady jsme jednou přespávali. Kluci a holky a pivo a metal a mládí a všechno to bylo tak krásný. U ohně. Musím se mírnit, nechám jí také mluvit a ona mi říká to samé, jen přenesené do Tábora. Partičky, toulající se městem, s pár drobnými, ale se spoustou zážitků. Ty už nám nikdo nikdy nesebere. Možná jednou demence, ale jinak, jsem rád a hrdý na naši generaci. Nevěděli jsme, co je vlastně svoboda. Každý se s ní vypořádal po svém. Nebylo to někdy lehké, ale to není nikdy. Kamarádi, holky, pivo, metal a knihy, tohle všechno zamíchané se školou, s rodinami, ve kterých to většinou pěkně vřelo. Sídliště a za ním lesík, ve kterém jsme byli sami sebou. Pojď, už jen kousek přes louku a pak se vykoupeme. 

Jako první skočí do vody pes. Je nadšený, má radost z pohybu. Jdu na řadu jako druhý. Voda je možná chladnější a tak se blondýnka osměluje pomalu. Takhle to dělají snad všechny ženy na celém světě. My na ní samozřejmě cákáme, ona křičí, je naštvaná. Ale my musíme, je to pravidlem, jako že vyjde ráno slunce. To září na obloze a kolem na dekách prožívají mladí podobné příběhy jako kdysi my. Do vody spadne kaštan, pes po něm chňapne a naloká se vody. Směju se mu a on frká a jde ven a postříká nějakou paní, co má snad sto kilo. Nadává nám, dejte si pozor na toho psa. Vytáhne zrcátko a prohlíží si v něm trvalou. Upraví se a pak už si jen něco mumlá pod vousy. Má knírka, skoro stejný, jako její manžel, jak jsou si lidé postupně čím dál tím víc podobní. Udělej s tím něco táto, řekni jim, ať necákají, tohle za nás nebylo, taková nevýchova. Jenže pán se usmívá a dívá se na mladé maminky, které zaopatřují děti na mělčině. Nech je mámo, jsou mladí, řekne vážně a v jeho slovech je všechno. Laskavost i léto. Plavu kraula, sem a tam, potápím se, skáču, házím blondýnku do výšky, aby padala po zádech do hlubiny. Vylezeme zadýchaní a otíráme se ručníky. Pes si lehne do stínu a vytírá se v trávě. 

Dáme pivko a smažák? Pozvu svoji dívku na gáblík. Hromada hranolek, k tomu tatarku a občas dává na tajňačku psovi. Nemám to rád, je přeci cvičenej a kazí se mu tím žaludek, ale oni jsou jak dva spiklenci. Jsem rád, že si rozumí. Nějak podvědomě věřím na to, že zvířata vycítí dobrého člověka. Vyskočí na lavičku vedle ní a já si ten obrázek navěky zafixuji v hlavě. Tam pod kaštanem, ve čtvrté cenové, chutnalo pivo dobře. Nikam se nám nechce, jsme spokojení, unavení z vody i tepla. Jenže to nejde jinak, večer tu hrají v Černé vdově nějaké kapely odněkud z Moravy. Má to být metal, tedy podle ostrých log na plakátu. Půjdeme? Mě se nikam nechce, řeknu, ale vidím, že ona by šla, že není tak unavená, jako byla před chvílí. Je plná života, je v ní krása a je mi s ní opravdu moc příjemně. Udělal bych pro ní první poslední. Tak já tedy půjdu, řeknu jakože otráveně, ale ona moc dobře ví, že s ní půjdu i do pekla. Máme to štěstí, že kolem je zrovna doba plná možností. Nic není nemožné. My ten marast divokých mafiánů nevnímáme, na to jsme příliš mladí. Koho by zajímala ve dvaceti nějaká politika?

Půjčím jí jedno sluchátko a pustím tam Paradise Lost. Máme je oba moc rádi. Jen musíme jít hodně u sebe, což vadí psovi, který se neustále vtírá, snaží se nás rozehnat. Nech toho! Musím na něj křiknout. Pak už na něm vidím, že je ucaprtaný, že mu vadí vedro. Už nemám žádnou vodu, tak poprosíme v jednom baráku o osvěžení. Taková prsatá paní vstane z lehátka, usměje se a psovi načepuje misku. Nám skočí každému pro limonádu. Jen tak, protože je hodná. Všude, v Boleslavi i v Táboře, dokonce i v té Plzni, kterou pořád tolik neznám, je spousta hodným lidí. Jen jsem občas v šoku, když slezu ze svého obláčku a potkám nějakou svini. To mi je pak smutno, nebo se naštvu. Vrátíme psa domů, ohřejeme mu kost, dnes si ji zaslouží. Někdo nám sice říkal, že prý existují nějaké granule nebo co, ale to je jak kdybychom jej krmili jen popcornem. Našemu psovi se vždy vařilo. Jednoduše a s přihlédnutím k tomu, že je to šelma. Možná právě proto se mu krásně leskne srst a je plný energie. 

Moje milá taky, ale já se sotva ploužím. Na Radouči je už lehké přítmí. Vezmu svoji holku na místo, kam jsem kdysi chodil se svými předchozími dívkami. Nikdy ji to nepřiznám, ale je to pro mě takový můj soukromý rituál. Sem si bral svoje holky? Zeptá se mě, ale já řeknu že ne, že je první. Dělal jsem to takhle s každou a fungovalo to. Teď bych nemusel, jenže znáte to, jde na mě nostalgie, vzpomínám a kruh je potřeba uzavřít. Políbím ji a kousek od nás zaskřehotá straka. Mám déjà vu. V myšlenkách se pomodlím k věčnosti, k osudu, aby nám to spolu vydrželo. Nějak vím, tuším, jsem si s tím jistý, že patříme k sobě. Přesto se bojím, mám obavy, abych ji neztratil, aby mě neopustila. Za tebe budu vždycky bojovat. Řeknu to nahlas a nevím o tom. To já taky, opakuje a má lesklé oči. Dost bylo vážných věcí, jdeme kalit. Stačilo mi málo, abych si tenkrát odpočinul. Vyrazíme do klubu. 

V Černé vdově potkám jen pár známých. Jinak nikoho. Hrají tu kapely, které nejsou moc dobré. Zpěváci uječení, spousta póz, vlastně jen čekáme, až bude konec a začne rocktéka. To jsme pak jak politi živou vodou. Pijeme panáky, skáčeme na hudbu, kterou máme rádi. Ploužíme se, DJ je dobrý, jede od šedesátek až do současnosti. Děláme hlouposti, jsme jen my dva. Je to krásná noc po krásném dni. Domů nejdřív běžíme do kopce, z čistého bláznoství, abychom potom ulehli do trávy a dívali se na hvězdy. O intimních věcech píšu velmi nerad, na to jsem stydlivý, ale vězte, že to bylo hezké. Mělo to své kouzlo, s poštípanými zadky a jehličím ve vlasech. Děláme si potom legraci, že jsme měli štěstí, že nepřišel nějaký sysel nebo nedej bože úchyl, kterých bylo na Radouči v létě vždycky také hodně. Ulehneme po sprše do postele, ale musíme být zticha. To by byl průser, kdybychom probudili bratra. On by si pak stěžoval a to víte, on je s mámou pořád, to já odešel, já je v tom nechal samotné. 

Tady se chodí spát brzy, nepije se a vstává se za kuropění. Žádná moc zábava, ale tak to prostě je. Moc se tedy nevyspíme, ale to nám nebrání se smát. U snídaně, když se loučíme s mámou, když mi dává sto padesát dobrých rad, které si nikdy nepamatuji. Kouká na nás z okna a mává nám. A já tak nějak vím, že kořeny tu sice stále mám, že jsem tady vyrůstal, že jsem tady zažil spoustu dobrého i zlého, ale že se sem už budu pokaždé jen vracet a vzpomínat. Nějak tuším, že tady žít nebudu, nic moc mě sem neláká. Jasně, měl bych tu asi lepší práci, mohl bych se jednou starat o mámu, ale potřebuji jít dál. Trošku se rozlétnout, bojovat jen sám za sebe a za svoji holku. Ještě nevím, že to budeme mít také těžké, že nám osud přihraje do cesty nejen samé dobré věci. Ale chci se postavit na vlastní nohy. Já jsem chlap, řeknu to mojí milé a ona mi odpoví, ale to víš že  jo. Ale je ráda, že chci něco budovat, že s ní chci mít v budoucnu děti, byt, že chci, abychom byli spolu. V hospodě na hlaváku v Praze mi potom vypráví, jaké to bylo kdysi v Táboře, o jejich klucích, o jejich partě a mě to baví neskutečně poslouchat. Jsme jedné krve, ty i já, Baghíro, řeknu jí a pak se tomu smějeme až na kolej. Večer nikam nejdeme, v baru nás můžou protentokrát postrádat. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 16. listopadu 2024

Recenze/review - INVERNOIR - Aimin' for Oblivion (2024)


INVERNOIR - Aimin' for Oblivion
CD 2024, code666

for english please scroll down

V kostech se mi už dávno usadil chlad. Přesto jsem šel dál. Musel jsem. Slíbil jsem to. Znali jsme se dlouhé roky, vyrůstali jsme spolu. Nevím, jestli za to může osud, bůh a nebo démoni, ale když odešel do země stínů, byl jsem rozervaný zevnitř. Vyhledával jsem temné kouty, stal jsem se stínem. Byl jsem rád sám, jenom já a hudba. Tentokrát jsem zvolil italské doom metalisty INVERNOIR. Kapelu, která se stala mým průvodcem na poslední cestě. Vysypal jsem popel do řeky, tak jak jsem slíbil a když jsem se vrátil do města, všechno mi připadalo šedivé.

Základní definicí tohoto stylu býval vždy smutek. I hudba italských tmářů nejvíc vynikla až teď, když se den krátí a listí padá ze stromů. Jedná se o druhé dlouhohrající album kapely a také o nahrávku, která se musí poslouchat srdcem. Je depresivní, gotická, s lehkými náznaky death metalu. Pokud jste někdy poznali prázdnotu, tak určitě víte, o čem píšu. 


Italové ctí staré pořádky, ke své tvorbě přistupují poctivě a nejen z nových skladeb je cítit velké nadšení pro věc. Nové album vás rozerve uvnitř, zanechá ve vás rány, které se jen tak nezahojí. Hudba je zde volně inspirována kapelami jako KATATONIA, ANATHEMA, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST. Přidávány jsou samozřejmě kousky vlastní invence a spousta nápadů. U doom metalu je více než kde jinde důležité, aby byl uvěřitelný. Rád jsem si brával novinku "Aimin' for Oblivion" na dlouhé výlety do lesů. Nejvíce vynikla, když byl rozbřesk a nebo nám dávalo slunce sbohem. Pro mě je vždy důležité, aby mě deska bavila, abych se k ní rád vracel. Určitě znáte ten krásný pocit, když se vrátíte zmrzlí z lesa, sednete si do křesla a otevřete nějakou dobrou knihu. V dnešním podivně chaotickém a tepajícím světě je pro mě důležité se umět i zastavit, uklidnit a vychutnat si studený vítr v korunách stromů. Všimli jste si, že se někteří lidé u hrobů usmívají? To jsou těkavé vzpomínky a asi to jediné, co tu po nás jednou zůstane. INVERNOIR tohle všechno ví a promítají to i do své hudby. Novinka je povedená po všech stránkách. Obal je stylový a zvuk dobře čitelný a náležitě bolestivý. Poslouchat tuhle desku je jako se procházet starými chrámy, vnímat jejich majestátnost, slyšet modlitby a prosby, které nebyly nikdy vyslyšeny. Kapela si hraje s náladami, dovede znázornit pnutí, tlak i spočinutí. Italové vzali to nejlepší z britské i skandinávské školy, opatřili to vlastním puncem a rukopisem a výsledkem je nahrávka, která je doslova povinností pro všechny nemrtvé. V kostech se mi už dávno usadil chlad. Přesto jdu dál. Musím. Slíbil jsem to. Naléhavý, temně mlhavý gothic doom death metal, u kterého budete uvnitř krvácet!


Asphyx says:

A coldness has long since settled in my bones. Still, I went on. I had to. I promised. We knew each other for years, we grew up together. I don't know if it was fate or God or demons, but when he left for the land of shadows, I was torn from the inside. I sought the dark corners, I became a shadow. I was happy to be alone, just me and the music. This time I chose Italian doom metallers INVERNOIR. A band that became my guide on my last journey. I dumped the ashes in the river as promised and when I returned to the city, everything seemed grey.

The basic definition of this style has always been sadness. Even the music of the Italian gloomers was at its best now that the day was shortening and the leaves were falling from the trees. This is the band's second full-length album and also a record that must be listened to with the heart. It's depressing, gothic, with slight hints of death metal. If you've ever known emptiness, you'll know what I'm writing about.


The Italians honour the old ways, they approach their work with honesty and not only from the new songs you can feel a great enthusiasm for the cause. The new album will tear you up inside, leaving you with wounds that won't heal easily. The music here is loosely inspired by bands like KATATONIA, ANATHEMA, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST. Of course, bits of their own inventiveness and lots of ideas are added. With doom metal, more than anywhere else, it's important to be believable. I loved taking the new release "Aimin' for Oblivion" on long trips into the woods. It stood out the most when it was dawn or the sun was bidding us farewell. It's always important for me to enjoy a record so that I like coming back to it. I'm sure you know that lovely feeling when you come back from the woods, frozen, sit down in a chair and open a good book. In today's strangely chaotic and throbbing world, it's important for me to be able to even stop, calm down and enjoy the cold wind in the treetops. Have you noticed that some people smile at graves? Those are volatile memories and probably the only thing that will be left of us someday. INVERNOIR knows all this and they project it into their music. The novelty is hilarious in every aspect. The cover art is stylish and the sound is clear and appropriately painful. Listening to this record is like walking through old temples, taking in their majesty, hearing prayers and pleas that were never answered. The band plays with moods, knowing how to depict tension, pressure and rest. The Italians have taken the best of the British and Scandinavian schools, put their own stamp and handwriting on it, and the result is a record that is literally a must for all the undead. The chill has long since settled in my bones. Still, I'm moving on. I must. I promised. Urgent, darkly hazy gothic doom death metal that will make you bleed inside!



tracklist:
01. Shadow Slave (6:20)
02. Doomed (5:29)
03. Desperate Days (4:50)
04. Forgotten in Time (6:02)
05. Broken (5:16)
06. Few Minutes (7:12)
07. Unworthy (6:06)
08. Useless (6:31)

lineup
Alessandro Sforza - vocals, guitars, keys
Lorenzo Carlini - guitars
Valerio Lippera - bass
Flavio Castagnoli - drum



pátek 15. listopadu 2024

Recenze/review - PUTRIDARIUM - Necrologia del sadismo: Excerpts from a Deranged Mind (2024)


PUTRIDARIUM - Necrologia del sadismo: Excerpts from a Deranged Mind
tape, CD 2024, Night Terrors Records, Headsplit Records

for english please scroll down

Už několik let je tenhle hřbitov určený k likvidaci. Nahnuté náhrobky, prašivé hroby, márnice, ve které je jenom prach. Jakoby se na mrtvé a jejich utrpení zapomnělo. Nenechte se ale mýlit, v záhrobí platí, stejně jako v death a doom metalu, zcela jiná pravidla, než v normálním podivném světě. Stačilo, aby buldozer odkryl první hromadný hrob. Kdysi dávno zohavená těla se začala probouzet a toužit po čerstvé krvi. Nepomohl ani spalující oheň, který měl vše očistit. 

Pokud rádi a často podobné zapomenuté hřbitovy navštěvujete a líbí se vám mlhavě podmanivá atmosféra čerstvě otevřených hrobů, potom si určitě nové album německých tmářů PUTRIDARIUM vychutnáte. Kapela má na svém kontě několik demonahrávek, dvě splitka a jednu kompilaci. Jedná se o smečku, která je složena ze zkušených muzikantů, kteří moc dobře ví, co a jak chtějí hrát - nahrubo nasekaný prašivý smrtící kov s příměsí chladného doomu.


Abyste úplně pochopili atmosféru, která se celým albem prolíná jako jedovatý had, tak byste se museli nechat zavřít na několik nocí do márnice. Postupně by se setmělo a mrtvá těla na dřevěných stolech by si začala nejdřív šeptat mezi sebou. Jestli tenhle styl posloucháte již dlouhou dobu, možná by vás to nevyděsilo. Nakonec byste ale stejně skončili s prokousnutým hrdlem. Hudba je zde totiž opravdu morbidně podmanivá, napsaná s vkusem a talentem pro záhrobní věci člověka. Pokud máte rádi třeba takové CRYPTWORM, MORBIFIC, STENCHED, UNDERGANG, TOMB MOLD, ARCHAIC TOMB, UNDEATH, DISMA a samozřejmě INCANTATION, potom si tenhle záhrobní rituál určitě užijete stejně jako já i všichni démoni. Mraky jsou zase jednou hodně blízko země a prší z nich zkažená krev. PUTRIDARIUM mají dobrý zvuk i stylový obal. Bylo splněno vše potřebné pro to, abych se mohl vydat na další ze svých cest do nekonečných chodeb podsvětí. Pánové ale přidávají i něco navíc. Album lze s klidem označit puncem, známkou velmi vysoké morbidní kvality. Doporučuji poslouchat v chladu a absolutní tmě. Teprve potom vyniknou jednotlivé nuance. Pokaždé, když se setmí, tak mi to nedá. Do hlavy se mi vkrade neklid. Beru do rukou lopatu, nasazuji sluchátka a vydávám se na dávno opuštěný hřbitov. Dokud nebude vše zničeno, rád bych exhumoval to nejlepší, co mám na tomhle stylu rád. Myslím si, že tahle kapela je na tom hodně podobně. Mrtvolně hnilobný, mokvající a temný doom death metal! Stará, právě exhumovaná rakev, plná silných melodií i pavučin! 


Asphyx says:

This cemetery has been slated for disposal for several years. Bent headstones, dirt graves, a morgue with nothing but dust. It's as if the dead and their suffering have been forgotten. But make no mistake, in the afterlife, just like in death and doom metal, there are completely different rules than in the normal strange world. All it took was a bulldozer to uncover the first mass grave. Bodies that had been mutilated long ago began to awaken and yearn for fresh blood. Even the scorching fire that was supposed to cleanse everything didn't help.

If you like and often visit such forgotten cemeteries and like the vaguely captivating atmosphere of freshly opened graves, then you will definitely enjoy the new album by German darkies PUTRIDARIUM. The band has several demos, two splits and one compilation to their credit. This is a pack that is made up of experienced musicians who know very well what and how they want to play - coarsely chopped dusty death metal with an admixture of cold doom.


To fully understand the atmosphere that runs through the whole album like a poisonous snake, you'd have to lock yourself in a morgue for a few nights. Gradually it would get dark and the dead bodies on the wooden tables would start whispering to each other. If you've been listening to this style for a long time, it might not scare you. But you'd still end up with your throat bitten out. The music here is indeed morbidly compelling, written with flair and a talent for the underbelly of the human condition. If you like the likes of CRYPTWORM, MORBIFIC, STENCHED, UNDERGANG, TOMB MOLD, ARCHAIC TOMB, UNDEATH, DISMA and of course INCANTATION, then you'll enjoy this grave ritual as much as I and all demons. The clouds are once again very close to the ground and raining down wicked blood. PUTRIDARIUM have a good sound and stylish cover. Everything I needed to go on another of my journeys into the endless corridors of the underworld has been fulfilled. But the gentlemen add a little something extra. The album can be safely labelled with a hallmark, a sign of very high morbid quality. I recommend listening in the cold and absolute dark. Only then will the individual nuances stand out. Every time it gets dark, I can't get enough. A restlessness creeps into my head. I pick up a shovel, put on my headphones and head to a long-abandoned cemetery. Until everything is destroyed, I'd like to exhume the best things I love about this style. I think this band is very similar. Dead rotting, swamping and dark doom death metal! An old, just exhumed coffin, full of strong melodies and cobwebs!


tracklist:
01. Raped, Hacked & Fucked 
02. Torture Persecution 
03. Maggots Reign 
04. Wretched Carcass 
05. Postmortal Defloration 
06. Ossario Nelle Grida 
07. Beheaded Screams 
08. Necrophilic Impetus 
09. Stripped To The Bones 
10. L’Ultima Processione



KNIŽNÍ TIPY - Holubí krev - Dennis Jürgensen (2024)


Holubí krev - Dennis Jürgensen
2024, Vendeta

Zažil jsem teď poměrně dost stresu. Návštěvy nemocnice, neustálé čekání na chodbách, na kterých poblikávaly žárovky jako v nějakém hororu. Sedával jsem na koženkových sedačkách a někdy se i modlil. Nevím, jestli za to může Bůh a nebo osud nebo jen obyčejné štěstí, ale vše zatím vypadá dobře. Příští týden mi bude padesát a nějak nemám ani chuť něco slavit. To vypětí, které jsem si zažil, bylo fakt obrovské. Není nic horšího, než se bát o život někoho hodně blízkého. Asi jako vždycky, když je mi úzko, když se všechno podivně v životě semele, tak mi pomáhají mimo rodiny dvě věci. Hudba a knihy. Mám to takhle nastavené od puberty, možná dokonce od dětství. Hledám jako raněné zvíře klidný kout, kam si zalezu se svým smutkem a nechám se unášet příběhy někoho jiného. Tentokrát jsem zvolil druhou knihu od Dennise Jürgensena - Holubí krev. Jeho Muž bez tváře, o kterém jsem již psal, se mi moc líbil a tak nebylo moc co řešit.

Lykke Teitová s Rudi Lehmannem jsou přesně takovou tou sympatickou vyšetřovací dvojicí, které mám tolik rád. Jiskří to mezi nimi, oblíbil jsem si je už minule, kdy řešili společný případ na hranici mezi Německem a Dánskem. Chlap zahrabaný v písku. Určitě doporučuji nejdříve přečíst první díl, tentokrát jsem to kupodivu udělal i já. Vydáme se do domu u lesa, do Lübecku, kde je první oběť. Rudiho tentokrát vše neskutečně zasáhne a vypadá to, že vrah ještě neskončil se svojí pomstou. Víc vám napovídat nebudu, to se nedělá. Zbytek nechám na vás. Já mohu dodat jen jediné. Knížka se mi velmi dobře četla, děj krásně odsýpal a sám jsem se divil, že i v situaci, ve které jsem zrovna byl, jsem se tak hluboko do příběhu ponořil. Je to pro mě důkaz, že se jedná o dobrou, napínavou knížku. Navíc, nic jsem dopředu nepředpokládal, často jsem byl překvapený. Zkrátka a dobře, tohle je severské krimi, jak má být. Syrové, chladné, temné. 

Nevím už kdo to byl, ale říkal mi, že bych si měl přečíst něco veselého, vtipného. Půjčil mi knížku od nějakého českého rádoby humoristy. Přečetl jsem dvě kapitoly a přišlo mi to tak hloupý, že jsem raději nepokračoval. Nevím, asi mám v sobě kus temnoty, ale já potřebuji něco, do čeho se můžu zakousnout, co mě udrží u stránek. Nesmím se nudit. Nevadí mi komplikovaný děj, je mi vcelku jedno i styl, ale musím si sednout, přečíst pár kapitol a pak se mi musí dostat autor do hlavy. Zde je tempo sice poklidnější, ale vydáme se i na výlet do doby NDR, do historie, která mě vždy hodně zajímala. Dozvíte se i spoustu nových informací. Navíc, co si budeme povídat, stále kolem nás chodí dost estébáků, pořád jsou na pozicích, na kterých nemají co dělat. V tomhle máme s východními Němci hodně společného a pokaždé, když o téhle době čtu, tak mě mrazí. Škoda, že někdo neřízne do živého i u nás. Možná že ano, ale ke mě se nic takového nedostalo. Stejně jako u hudby si z domácí české produkce hodně vybírám.

Když vylezl (pokolikáté už) pan doktor ze sálu a řekl mi, že je vše na dobré cestě, byl jsem zrovna někde v polovině knihy. Dnes moc nechápu, jak jsem nemohl tolik dní v kuse nespat, jak jsem mohl chodit do práce a starat se u toho o domácnost, jak jsem mohl psát o deskách. Došel jsem domů, lehl si na pár hodin a vyrazil do práce. Mozek se asi sám bránil stresu. Netuším, co jsem celý den dělal, čekal jsem na telefon. Oddechl jsem si až doma, kde jsem Holubí krev dočetl. Bylo k večeru a venku svítilo slunce. Cítil jsem se hrozně unavený a usnul jsem v křesle. Našly mě děti, když přišly z odpoledního vyučování. Tati, jdi si lehnout. Spal jsem ten den oblečený. A zdálo se mi i o téhle knížce. Možná mi přibylo pár vrásek a šedivých vlasů, ale hlavně, že vše dobře dopadlo. Budu mít ale tuhle a několik dalších knih navždy spojené s těžkou situací, ve které jsme se ocitli.

Teď už ale vidím světlo. Máme naději a usmíváme se. Knížku vám mohu jenom doporučit, je opravdu velmi dobře napsaná a pokud máte tenhle styl rádi, neváhejte ani chvilku. Na oba autorovy počiny je navíc sleva. Jak se říká, za málo peněz, hodně muziky. Přeji vám všem pevné zdraví, čistou a klidnou mysl a jako vždy dobré světlo. Držte se a zase za týden. Jo abych nezapomněl. Díky moc za podporu, opravdu hodně to pro mě znamená. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------
Od chvíle, kdy se Lykke Teitová s Rudi Lehmannem skvěle osvědčili, když vyřešili zamotaný případ muže zakopaného v písku na dně moře mezi Dánskem a Německem, uplynulo jen pár měsíců. Nyní je ve svém domě v severním Německu brutálně zavražděna stará paní a Lehmannův šéf požádá o spolupráci dánskou policii. Lykke Teitovou stále pronásledují okolnosti smrti její dcerky Gry, kterou před pěti lety zabil bojový pes. A tak je pro ni odjezd do Německa vítanou příležitostí uniknout od minulosti a od svého bývalého manžela Thomase.
Setkání Lykke a Rudiho je veselé, na rozdíl od rozvíjejícího se případu, který je čím dál tragičtější. V odlehlém domě v lese u Lübecku je nalezena další podobně zavražděná oběť, která tentokrát Rudiho zasáhne nečekaně osobně. A to vrah ještě neskončil a plánuje vykonat další akty pomsty.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 14. listopadu 2024

Recenze/review - TOXAEMIA - Rejected Souls Of Kerberus (2024)


TOXAEMIA - Rejected Souls Of Kerberus
CD 2024, Emanzipation Productions

for english please scroll down

Je to už více než třicet let, co trávím svůj čas v temnotě. Pamatuji si to přesně, když jsem poprvé sestoupil do podzemí a začal hlídat vchod do záhrobí. Byl jsem ještě mladý a plný síly. Sedával jsem dlouhé hodiny u reproduktorů a na starých burzách jsem vyhledával kapely, které dokázaly drtit kosti tlakem. Švédští TOXAEMIA měli vždy čestné místo v mé sbírce. Jejich hudba v sobě měla vždy všechny potřebné ingredience pro to, abych mohl exhumovat další hrob.

A tak jsem se samozřejmě na novou desku opravdu od srdce těšil. Pořád jsem cítil takové to krásně bolestivé chvění ve vnitřnostech, jako za starých dobrých časů. Díval jsem se do tmy a nechal se unášet na krvavých vlnách řeky Styx. Opět jsem nemohl spát celou noc, nové album "Rejected Souls Of Kerberus" se dostalo do mých snů. Ulevilo se mi, vše je v absolutním pořádku. Rakve stále praskají tlakem.


Hlídám nadále vstup do podsvětí a poslouchám u toho tuhle nahrávku. Kolem stéká po stěnách špína smíchaná s krví, chlad se mi dostává do kostí a já moc dobře vím, že tohle je pravý švédský death metal přesně v té podobě, ve které jej mám nejraději. Chřestění pytlem plným popraskaných lebek, žádné kompromisy, surovost a pradávná síla, posbíraná na dávno opuštěných pohřebištích. Kapela je volně inspirována kapelami jako DISMEMBER, WOMBBATH, ENTOMBED, INCANTATION, MALEVOLENT CREATION, MASTER. Jedná se o záležitost, zahranou od srdce, opravdově. Je to samozřejmě stará škola se vším, co k tomu patří. Album má parádní masivní a řezající zvuk (Dan Swanö - mixing, mastering) a povedený stylový obal (William Persson Öberg). Můžu se tak soustředit na samotné nápady, kterých je opravdu velké množství. Nahrávka má několik vrstev, které když odkryjete, tak budete navěky prokleti. Líbí se mi takové to nadšení, opravdovost, neurvalost, které z desky slyším. Zkrátka a dobře, novinka řeže tou správnou stranou nože. Umírám a znovu se rodím. A pokaždé si rvu "Rejected Souls Of Kerberus" stále do hlavy. Beru do rukou kladivo a jdu rozdrtit další kosti. Rakve, uložené kdysi hluboko pod zem, praskají v úplně stejných rytmech, jako tahle deska. Legenda se vrátila ve skvělé formě a roztrhá vás na kusy. Starý, prašivý švédský death metal, který vám vytrhne srdce z těla! Chladné a temné ozvěny z toho nejhlubšího podsvětí! 


Asphyx says:

It's been over thirty years since I spent my time in the dark. I remember exactly when I first descended into the underworld and began guarding the entrance to the beyond. I was still young and strong. I used to sit for long hours in front of the speakers, scouring the old stock exchanges for bands that could crush bones with pressure. Sweden's TOXAEMIA always had a place of honor in my collection. Their music always had all the ingredients I needed to exhume another grave.

So of course I was really looking forward to the new album from the bottom of my heart. I could still feel that beautifully painful tingle in my gut, just like the good old days. I looked out into the darkness and let myself drift on the bloody waves of the River Styx. Once again I couldn't sleep all night, the new album "Rejected Souls Of Kerberus" had entered my dreams. I'm relieved everything is absolutely fine. The coffins are still bursting with pressure.


I'm still guarding the entrance to the underworld and listening to this recording. Dirt mixed with blood is dripping down the walls, coldness is getting into my bones and I know very well that this is true Swedish death metal in the form I like it best. Rattling a sack full of cracked skulls, no compromises, brutality and ancient power, collected in long abandoned burial grounds. The band is loosely inspired by bands like DISMEMBER, WOMBBATH, ENTOMBED, INCANTATION, MALEVOLENT CREATION, MASTER. This is an affair played from the heart, for real. It's old school, of course, with all that goes with it. The album has a great massive and cutting sound (Dan Swanö - mixing, mastering) and a hilariously stylish cover (William Persson Öberg). So I can concentrate on the ideas themselves, which are really plentiful. There are several layers to the record that if you uncover, you will be forever cursed. I like the kind of enthusiasm, the realness, the rawness that I hear from the record. In short, the novelty cuts with the right side of the knife. I'm dying and being born again. And every time, I still rip "Rejected Souls Of Kerberus" into my head. I pick up the hammer and go to smash more bones. The coffins, once buried deep underground, crack in the exact same rhythms as this record. The legend is back in fine form and will tear you apart. Dusty old Swedish death metal that will rip your heart out! Cold and dark echoes from the deepest underworld!


about TOXAEMIA on DEADLY STORM ZINE:






tracklist:
01. Rejected Souls Of Kerberus
02. M.A.O.D.
03. Hunger
04. Beyond The Realm
05. Ex Odio
06. Blood Red
07. Dawn Of The Enslaved
08. Temple Of Venom
09. Follow The Leader
10. Tragedies Through Centuries
11. I Saw Them Die [Dismember cover]

Lineup:
Pontus Cervin – bass
Emil Norrman – drums
Stevo Bolgakov – guitars, vocals
Dennis Johansson – vocals
Anton Petrovic – guitars



TWITTER