Šel jsem jako každý den do práce. Bylo velmi brzo a v ulicích se válela mlha. Na zdi hřbitova seděl voják a divně se kýval. Neměl skoro žádnou tvář a odpadávalo mu maso od kostí. Když mě uviděl, začal na mě volat. Byl to přelud nebo děsivý sen? Byl to opravdový nemrtvý? Netuším. Jistý jsem si jenom tím, že jeho hrob, který jsem odpoledne vyhledal, byl čerstvě otevřený. Měl jsem z toho divný pocit. Následovalo několik nočních můr a samozřejmě poslech třetího dlouhohrajícího alba švédských HUMAN HARVEST.
Téhle smečce se u nás na stránkách věnujeme od jejich počátků. Pokaždé jsem totiž dostal poctivou porci surového death metalu, grindcore i temného metalového chladu. Novinka na mě působí opravdu jako kdyby vstali z hrobů vojáci temnoty a přišli se pomstít za svoji zbytečnou smrt. Surovost se zde potkává s mrtvolnou atmosférou. Výsledkem je album, které hoří uvnitř i na povrchu.
Tahle smečka (Jonny Pettersson (WOMBBATH, ROTPIT, ex - MASSACRE, HEADS FOR THE DEAD, URSINNE)), je uvěřitelná a i letos pokračuje ve své bezbožné cestě směrem do ještě většího pekla. Nečekejte žádné kompromisy, ani zbytečnosti. HUMAN HARVEST se s ničím nepářou, jdou rovnou na věc, útočí napřímo. Rozdrtí vaše kosti na prach, zničí vás a spálí na popel. Během poslechu se setkáte se všemi, kteří zemřeli ve všech válkách světa, s prokletými. Na povrch budou vytaženy ty nejtemnější a nejhnusnější lidské myšlenky. Už jste někdy viděli krvavé mučení nevinných? Museli jste odvrátit zrak? Tak potom víte, o čem píšu. Ve skladbách je totiž něco hnisavého, nepříjemného, neklidného, co se vám zadře postupně pod kůži. Teď, když už poslouchám desku "Void of the Vile" dlouhou dobu, tak už nemám problém si promluvit s nemrtvým vojákem z úvodu dnešního článku. Vypráví mi, stejně jako tahle kapela, děsivé příběhy o utrpení, o bolesti, o zlu, které se ukrývá pod povrchem. HUMAN HARVEST jsou ve velmi dobré formě a pokud potřebujete propláchnou svůj mozek kyselinou a očistit jej od zbytečností, které nám přináší současný divný svět, potom jste zde správně. Zvukově je album velmi dobře ošetřené, obal se také povedl. Já myslím, že není moc co řešit. Tahle nahrávka je zběsilou jízdou od začátku do konce. S mrtvolnou atmosférou, s koncem, který se nachází v samotném pekle. Šel jsem jako každý den do práce. Bylo velmi brzo a v ulicích se válela mlha. Na zdi hřbitova seděl voják a divně se kýval. Neměl skoro žádnou tvář a odpadávalo mu maso od kostí. Když mě uviděl, začal na mě volat. Byl to přelud nebo děsivý sen? Byl to opravdový nemrtvý? Ne, byla to krutá realita. Death grindová děsivá noční můra, která probudí všechny vojáky temnoty! Zlo se ukrývá pod povrchem!
Asphyx says:
I went to work like I do every day. It was very early and the streets were foggy. A soldier was sitting on the wall of the cemetery, swaying strangely. He had hardly any face and his flesh was falling off his bones. When he saw me, he started calling out to me. Was it a mirage or a terrible dream? Was it a real undead? I don't know. The only thing I'm sure of is that his grave, which I searched that afternoon, was freshly opened. I had a strange feeling about it. Several nightmares followed and of course listening to the third full-length album by Sweden's HUMAN HARVEST.
We've been covering this pack on our site since their early days. Every time I got a fair portion of raw death metal, grindcore and dark metal chill. This new release really feels to me as if the soldiers of darkness rose from their graves and came to avenge their unnecessary death. The rawness meets the dead atmosphere here. The result is an album that burns inside and out.
This pack (Jonny Pettersson (WOMBBATH, ROTPIT, ex - MASSACRE, HEADS FOR THE DEAD, URSINNE)) is believable and this year they continue their unholy journey towards an even bigger hell. Don't expect any compromises, nor any uselessness. HUMAN HARVEST don't argue with anything, they go straight to the point, attacking directly. They will crush your bones to dust, destroy you and burn you to ashes. As you listen, you'll meet all those who have died in all the wars of the world, the damned. The darkest and ugliest of human thoughts will be brought to the surface. Have you ever seen the bloody torture of innocents? Have you had to look away? Then you know what I write about. Because there is something festering, unpleasant, unsettling in the songs, something that gets under your skin gradually. Now that I've been listening to "Void of the Vile" for a long time, I have no problem talking to the undead soldier from the opening of today's article. He, like this band, tells me harrowing tales of suffering, of pain, of the evil that lurks beneath the surface. HUMAN HARVEST are in very good form, and if you need to flush your brain with acid and cleanse it of the uselessness that our current weird world brings us, then you've come to the right place. Sonically the album is very well treated, the cover art is also very good. I don't think there's much to go on. This record is a frantic ride from start to finish. With a deadpan atmosphere, with an ending that is in hell itself. I went to work like I do every day. It was very early and the streets were foggy. A soldier was sitting on the wall of the cemetery, swaying strangely. He had almost no face and his flesh was falling off his bones. When he saw me, he started calling out to me. Was it a mirage or a terrible dream? Was it a real undead? No, it was a cruel reality. A death grind nightmare to wake all the soldiers of darkness! Evil lurks beneath the surface!
Příběh čtyř stý osmdesátý třetí - Návrat ke kořenům
Sedíme v nové hospodě, která je hned vedle Radouče. Pes se může zbláznit, protože syslové jsou tak drzí a zvyklí na lidi, že se vydávají až k plotu, který nás dělí od terasy s chráněnou krajinnou oblastí. Občas nějakej chcípne rovnou před dveřmi. Lidi jsou debilové, sdělí nám paní výčepní. Je ráno, před chvílí otevřela. Nápad vyrazit také jednou do Boleslavi a ne na chalupu do Jizerek, vzešel od mé milé. Občas jsem jí vyprávěl o svém mládí a dětství a prý to bylo tak poutavé, že by chtěla všechna ta místa, spojená s mojí maličkostí vidět. Přijeli jsme včera. Byt byl až nepřirozeně klidný. Ve vzduchu už dávno nebyl agresivní stín mého otce. Zbyl jen jakýsi, těžko definovatelný smutek. Máma připravující večeři a snažící se nastavit dobrou náladu. Mlčenlivý bratr, kterému jsme narušili jeho klid. Něco jsme snědli a raději šli ven. Jen se projít, dokud nebyla úplná tma. Nakoukli jsme i k Hymrům, ale z mých předchozích part ani známých tam nikdo nebyl. Moje kořeny, zdá se, byly již vytrženy. Přesto jsem se občas zastavil, když jsme se toulali mezi panelovými domy. Támhle mi seděl jeden cikán ze základky na krku a mlátil mě, dokud nebyla z mých brýlí osmička. Zasranej šprte, říkal mi a měl v sobě vztek. Tak jsem se nepřiznal, že mě baví knihy.
Dopijeme a teď už je to na mě. Vyprávím. Vím o každém stromě příběh, o každém zákoutí. Vše mám spojené s nějakou akci, tajným pitím vína a piva ve čtrnácti, s prvním polibkem, s dívkami, co jsem je chtěl a ony mě ne a naopak. Někdy si přijdu už starej, ukazuji rukama, kde byly naskládány panely. První zmuchlané kazety, muzika, kterou miluji dodnes. Kamarádi a přátelé, které rozfoukal vítr a osud do dáli. Vždycky jsem si představovala, když jsem byl v Plzni sám, že se jednou vrátím, že půjdu jen tak lesem a potkám Mirku a Janu a Tomáše, že se někde ve stínu objeví Kytka a Prcalík, že půjdu na lavičku nad strání pohladit Kačenku. Že to rozjedeme z kopce s Kristou, co už není na vozíku, ale tenkrát byla a všechno mě to utvářelo, dělalo to ze mě člověka, kterým jsem. Ovlivnilo mě to možná víc, než škola, než učitelé nebo v některých momentech i rodina. Někdy je mi smutno, ale většinou se usmívám. Ohlížím se za sebe, volám na psa. Chce se mi křičet do větu - Sodoooom, jako kdysi, když ještě metal vládl světu. Je mi dvacet a všechno mi připadá tak dávno. Dnes už lidé poslouchají něco jiného. Z rebelů jsou usedlí pánové, někteří s rodinami, co nechtějí mít se svým předešlým životem nic společného.
Přesto, když potkáme Andreu, jsem překvapený. Ahoj a ahoj, to je moje holka. Prohlédne si blondýnku od hlavy až k patě, pak pokývá hlavou. Usměje se. Ale je v tom i smutek. Mám teď jednoho staršího Rakušáka. Studuji v Liberci na strojárně, řekne mi a dodá, že se má skvěle. Má peníze, svobodu, má vlastně skoro všechno. Jen mi připadá, že trošku machruje, že se chvástá a pravda je přeci jen jinde. Rozloučíme se a když se otočím, abych zavolal psa, stále tam stojí, dívá se za námi. Možná kdyby tenkrát, mohl jsem zůstat s ní. Kdo ví? Jenže teď už je to pryč. Nerozešel jsem se s ní ve špatném a blondýnce samozřejmě nic neřekl, protože by měla moc otázek a já si nechtěl kazit den. Ten se totiž vyvíjel slibně. Čekala nás hostina a po obědě jsem měl v plánu Švarďák. Jen tak, zajít se vykoupat. Chvilku posedíme, pak si jde pro plavky a na mojí mámě je vidět, že je ráda, že jsem spokojený a zamilovaný. Přesto, když nám dává mezi dveřmi ahoj, tak je z ní cítit smutek. Proč jsou tady v Boleslavi všichni tak smutní? Vždyť tu má každý peníze, zdejší Škodovka na tom byla dobře už tenkrát.
Pes má radost a tak my také. Vezmeme to přes Borek a já pořád vyprávím, vracím se. Je teplo a tak zastavujeme ve stínu, díváme se do kraje a hafan chlemtá vodu. Někde tady jsme vždycky jezdili jako draci na kole a holky u toho ječely a nám to dělalo moc dobře. Hele, tady jsme jednou přespávali. Kluci a holky a pivo a metal a mládí a všechno to bylo tak krásný. U ohně. Musím se mírnit, nechám jí také mluvit a ona mi říká to samé, jen přenesené do Tábora. Partičky, toulající se městem, s pár drobnými, ale se spoustou zážitků. Ty už nám nikdo nikdy nesebere. Možná jednou demence, ale jinak, jsem rád a hrdý na naši generaci. Nevěděli jsme, co je vlastně svoboda. Každý se s ní vypořádal po svém. Nebylo to někdy lehké, ale to není nikdy. Kamarádi, holky, pivo, metal a knihy, tohle všechno zamíchané se školou, s rodinami, ve kterých to většinou pěkně vřelo. Sídliště a za ním lesík, ve kterém jsme byli sami sebou. Pojď, už jen kousek přes louku a pak se vykoupeme.
Jako první skočí do vody pes. Je nadšený, má radost z pohybu. Jdu na řadu jako druhý. Voda je možná chladnější a tak se blondýnka osměluje pomalu. Takhle to dělají snad všechny ženy na celém světě. My na ní samozřejmě cákáme, ona křičí, je naštvaná. Ale my musíme, je to pravidlem, jako že vyjde ráno slunce. To září na obloze a kolem na dekách prožívají mladí podobné příběhy jako kdysi my. Do vody spadne kaštan, pes po něm chňapne a naloká se vody. Směju se mu a on frká a jde ven a postříká nějakou paní, co má snad sto kilo. Nadává nám, dejte si pozor na toho psa. Vytáhne zrcátko a prohlíží si v něm trvalou. Upraví se a pak už si jen něco mumlá pod vousy. Má knírka, skoro stejný, jako její manžel, jak jsou si lidé postupně čím dál tím víc podobní. Udělej s tím něco táto, řekni jim, ať necákají, tohle za nás nebylo, taková nevýchova. Jenže pán se usmívá a dívá se na mladé maminky, které zaopatřují děti na mělčině. Nech je mámo, jsou mladí, řekne vážně a v jeho slovech je všechno. Laskavost i léto. Plavu kraula, sem a tam, potápím se, skáču, házím blondýnku do výšky, aby padala po zádech do hlubiny. Vylezeme zadýchaní a otíráme se ručníky. Pes si lehne do stínu a vytírá se v trávě.
Dáme pivko a smažák? Pozvu svoji dívku na gáblík. Hromada hranolek, k tomu tatarku a občas dává na tajňačku psovi. Nemám to rád, je přeci cvičenej a kazí se mu tím žaludek, ale oni jsou jak dva spiklenci. Jsem rád, že si rozumí. Nějak podvědomě věřím na to, že zvířata vycítí dobrého člověka. Vyskočí na lavičku vedle ní a já si ten obrázek navěky zafixuji v hlavě. Tam pod kaštanem, ve čtvrté cenové, chutnalo pivo dobře. Nikam se nám nechce, jsme spokojení, unavení z vody i tepla. Jenže to nejde jinak, večer tu hrají v Černé vdově nějaké kapely odněkud z Moravy. Má to být metal, tedy podle ostrých log na plakátu. Půjdeme? Mě se nikam nechce, řeknu, ale vidím, že ona by šla, že není tak unavená, jako byla před chvílí. Je plná života, je v ní krása a je mi s ní opravdu moc příjemně. Udělal bych pro ní první poslední. Tak já tedy půjdu, řeknu jakože otráveně, ale ona moc dobře ví, že s ní půjdu i do pekla. Máme to štěstí, že kolem je zrovna doba plná možností. Nic není nemožné. My ten marast divokých mafiánů nevnímáme, na to jsme příliš mladí. Koho by zajímala ve dvaceti nějaká politika?
Půjčím jí jedno sluchátko a pustím tam Paradise Lost. Máme je oba moc rádi. Jen musíme jít hodně u sebe, což vadí psovi, který se neustále vtírá, snaží se nás rozehnat. Nech toho! Musím na něj křiknout. Pak už na něm vidím, že je ucaprtaný, že mu vadí vedro. Už nemám žádnou vodu, tak poprosíme v jednom baráku o osvěžení. Taková prsatá paní vstane z lehátka, usměje se a psovi načepuje misku. Nám skočí každému pro limonádu. Jen tak, protože je hodná. Všude, v Boleslavi i v Táboře, dokonce i v té Plzni, kterou pořád tolik neznám, je spousta hodným lidí. Jen jsem občas v šoku, když slezu ze svého obláčku a potkám nějakou svini. To mi je pak smutno, nebo se naštvu. Vrátíme psa domů, ohřejeme mu kost, dnes si ji zaslouží. Někdo nám sice říkal, že prý existují nějaké granule nebo co, ale to je jak kdybychom jej krmili jen popcornem. Našemu psovi se vždy vařilo. Jednoduše a s přihlédnutím k tomu, že je to šelma. Možná právě proto se mu krásně leskne srst a je plný energie.
Moje milá taky, ale já se sotva ploužím. Na Radouči je už lehké přítmí. Vezmu svoji holku na místo, kam jsem kdysi chodil se svými předchozími dívkami. Nikdy ji to nepřiznám, ale je to pro mě takový můj soukromý rituál. Sem si bral svoje holky? Zeptá se mě, ale já řeknu že ne, že je první. Dělal jsem to takhle s každou a fungovalo to. Teď bych nemusel, jenže znáte to, jde na mě nostalgie, vzpomínám a kruh je potřeba uzavřít. Políbím ji a kousek od nás zaskřehotá straka. Mám déjà vu. V myšlenkách se pomodlím k věčnosti, k osudu, aby nám to spolu vydrželo. Nějak vím, tuším, jsem si s tím jistý, že patříme k sobě. Přesto se bojím, mám obavy, abych ji neztratil, aby mě neopustila. Za tebe budu vždycky bojovat. Řeknu to nahlas a nevím o tom. To já taky, opakuje a má lesklé oči. Dost bylo vážných věcí, jdeme kalit. Stačilo mi málo, abych si tenkrát odpočinul. Vyrazíme do klubu.
V Černé vdově potkám jen pár známých. Jinak nikoho. Hrají tu kapely, které nejsou moc dobré. Zpěváci uječení, spousta póz, vlastně jen čekáme, až bude konec a začne rocktéka. To jsme pak jak politi živou vodou. Pijeme panáky, skáčeme na hudbu, kterou máme rádi. Ploužíme se, DJ je dobrý, jede od šedesátek až do současnosti. Děláme hlouposti, jsme jen my dva. Je to krásná noc po krásném dni. Domů nejdřív běžíme do kopce, z čistého bláznoství, abychom potom ulehli do trávy a dívali se na hvězdy. O intimních věcech píšu velmi nerad, na to jsem stydlivý, ale vězte, že to bylo hezké. Mělo to své kouzlo, s poštípanými zadky a jehličím ve vlasech. Děláme si potom legraci, že jsme měli štěstí, že nepřišel nějaký sysel nebo nedej bože úchyl, kterých bylo na Radouči v létě vždycky také hodně. Ulehneme po sprše do postele, ale musíme být zticha. To by byl průser, kdybychom probudili bratra. On by si pak stěžoval a to víte, on je s mámou pořád, to já odešel, já je v tom nechal samotné.
Tady se chodí spát brzy, nepije se a vstává se za kuropění. Žádná moc zábava, ale tak to prostě je. Moc se tedy nevyspíme, ale to nám nebrání se smát. U snídaně, když se loučíme s mámou, když mi dává sto padesát dobrých rad, které si nikdy nepamatuji. Kouká na nás z okna a mává nám. A já tak nějak vím, že kořeny tu sice stále mám, že jsem tady vyrůstal, že jsem tady zažil spoustu dobrého i zlého, ale že se sem už budu pokaždé jen vracet a vzpomínat. Nějak tuším, že tady žít nebudu, nic moc mě sem neláká. Jasně, měl bych tu asi lepší práci, mohl bych se jednou starat o mámu, ale potřebuji jít dál. Trošku se rozlétnout, bojovat jen sám za sebe a za svoji holku. Ještě nevím, že to budeme mít také těžké, že nám osud přihraje do cesty nejen samé dobré věci. Ale chci se postavit na vlastní nohy. Já jsem chlap, řeknu to mojí milé a ona mi odpoví, ale to víš že jo. Ale je ráda, že chci něco budovat, že s ní chci mít v budoucnu děti, byt, že chci, abychom byli spolu. V hospodě na hlaváku v Praze mi potom vypráví, jaké to bylo kdysi v Táboře, o jejich klucích, o jejich partě a mě to baví neskutečně poslouchat. Jsme jedné krve, ty i já, Baghíro, řeknu jí a pak se tomu smějeme až na kolej. Večer nikam nejdeme, v baru nás můžou protentokrát postrádat.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
V kostech se mi už dávno usadil chlad. Přesto jsem šel dál. Musel jsem. Slíbil jsem to. Znali jsme se dlouhé roky, vyrůstali jsme spolu. Nevím, jestli za to může osud, bůh a nebo démoni, ale když odešel do země stínů, byl jsem rozervaný zevnitř. Vyhledával jsem temné kouty, stal jsem se stínem. Byl jsem rád sám, jenom já a hudba. Tentokrát jsem zvolil italské doom metalisty INVERNOIR. Kapelu, která se stala mým průvodcem na poslední cestě. Vysypal jsem popel do řeky, tak jak jsem slíbil a když jsem se vrátil do města, všechno mi připadalo šedivé.
Základní definicí tohoto stylu býval vždy smutek. I hudba italských tmářů nejvíc vynikla až teď, když se den krátí a listí padá ze stromů. Jedná se o druhé dlouhohrající album kapely a také o nahrávku, která se musí poslouchat srdcem. Je depresivní, gotická, s lehkými náznaky death metalu. Pokud jste někdy poznali prázdnotu, tak určitě víte, o čem píšu.
Italové ctí staré pořádky, ke své tvorbě přistupují poctivě a nejen z nových skladeb je cítit velké nadšení pro věc. Nové album vás rozerve uvnitř, zanechá ve vás rány, které se jen tak nezahojí. Hudba je zde volně inspirována kapelami jako KATATONIA, ANATHEMA, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST. Přidávány jsou samozřejmě kousky vlastní invence a spousta nápadů. U doom metalu je více než kde jinde důležité, aby byl uvěřitelný. Rád jsem si brával novinku "Aimin' for Oblivion" na dlouhé výlety do lesů. Nejvíce vynikla, když byl rozbřesk a nebo nám dávalo slunce sbohem. Pro mě je vždy důležité, aby mě deska bavila, abych se k ní rád vracel. Určitě znáte ten krásný pocit, když se vrátíte zmrzlí z lesa, sednete si do křesla a otevřete nějakou dobrou knihu. V dnešním podivně chaotickém a tepajícím světě je pro mě důležité se umět i zastavit, uklidnit a vychutnat si studený vítr v korunách stromů. Všimli jste si, že se někteří lidé u hrobů usmívají? To jsou těkavé vzpomínky a asi to jediné, co tu po nás jednou zůstane. INVERNOIR tohle všechno ví a promítají to i do své hudby. Novinka je povedená po všech stránkách. Obal je stylový a zvuk dobře čitelný a náležitě bolestivý. Poslouchat tuhle desku je jako se procházet starými chrámy, vnímat jejich majestátnost, slyšet modlitby a prosby, které nebyly nikdy vyslyšeny. Kapela si hraje s náladami, dovede znázornit pnutí, tlak i spočinutí. Italové vzali to nejlepší z britské i skandinávské školy, opatřili to vlastním puncem a rukopisem a výsledkem je nahrávka, která je doslova povinností pro všechny nemrtvé. V kostech se mi už dávno usadil chlad. Přesto jdu dál. Musím. Slíbil jsem to. Naléhavý, temně mlhavý gothic doom death metal, u kterého budete uvnitř krvácet!
Asphyx says:
A coldness has long since settled in my bones. Still, I went on. I had to. I promised. We knew each other for years, we grew up together. I don't know if it was fate or God or demons, but when he left for the land of shadows, I was torn from the inside. I sought the dark corners, I became a shadow. I was happy to be alone, just me and the music. This time I chose Italian doom metallers INVERNOIR. A band that became my guide on my last journey. I dumped the ashes in the river as promised and when I returned to the city, everything seemed grey.
The basic definition of this style has always been sadness. Even the music of the Italian gloomers was at its best now that the day was shortening and the leaves were falling from the trees. This is the band's second full-length album and also a record that must be listened to with the heart. It's depressing, gothic, with slight hints of death metal. If you've ever known emptiness, you'll know what I'm writing about.
The Italians honour the old ways, they approach their work with honesty and not only from the new songs you can feel a great enthusiasm for the cause. The new album will tear you up inside, leaving you with wounds that won't heal easily. The music here is loosely inspired by bands like KATATONIA, ANATHEMA, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST. Of course, bits of their own inventiveness and lots of ideas are added. With doom metal, more than anywhere else, it's important to be believable. I loved taking the new release "Aimin' for Oblivion" on long trips into the woods. It stood out the most when it was dawn or the sun was bidding us farewell. It's always important for me to enjoy a record so that I like coming back to it. I'm sure you know that lovely feeling when you come back from the woods, frozen, sit down in a chair and open a good book. In today's strangely chaotic and throbbing world, it's important for me to be able to even stop, calm down and enjoy the cold wind in the treetops. Have you noticed that some people smile at graves? Those are volatile memories and probably the only thing that will be left of us someday. INVERNOIR knows all this and they project it into their music. The novelty is hilarious in every aspect. The cover art is stylish and the sound is clear and appropriately painful. Listening to this record is like walking through old temples, taking in their majesty, hearing prayers and pleas that were never answered. The band plays with moods, knowing how to depict tension, pressure and rest. The Italians have taken the best of the British and Scandinavian schools, put their own stamp and handwriting on it, and the result is a record that is literally a must for all the undead. The chill has long since settled in my bones. Still, I'm moving on. I must. I promised. Urgent, darkly hazy gothic doom death metal that will make you bleed inside!
PUTRIDARIUM - Necrologia del sadismo: Excerpts from a Deranged Mind tape, CD 2024, Night Terrors Records, Headsplit Records
for english please scroll down
Už několik let je tenhle hřbitov určený k likvidaci. Nahnuté náhrobky, prašivé hroby, márnice, ve které je jenom prach. Jakoby se na mrtvé a jejich utrpení zapomnělo. Nenechte se ale mýlit, v záhrobí platí, stejně jako v death a doom metalu, zcela jiná pravidla, než v normálním podivném světě. Stačilo, aby buldozer odkryl první hromadný hrob. Kdysi dávno zohavená těla se začala probouzet a toužit po čerstvé krvi. Nepomohl ani spalující oheň, který měl vše očistit.
Pokud rádi a často podobné zapomenuté hřbitovy navštěvujete a líbí se vám mlhavě podmanivá atmosféra čerstvě otevřených hrobů, potom si určitě nové album německých tmářů PUTRIDARIUM vychutnáte. Kapela má na svém kontě několik demonahrávek, dvě splitka a jednu kompilaci. Jedná se o smečku, která je složena ze zkušených muzikantů, kteří moc dobře ví, co a jak chtějí hrát - nahrubo nasekaný prašivý smrtící kov s příměsí chladného doomu.
Abyste úplně pochopili atmosféru, která se celým albem prolíná jako jedovatý had, tak byste se museli nechat zavřít na několik nocí do márnice. Postupně by se setmělo a mrtvá těla na dřevěných stolech by si začala nejdřív šeptat mezi sebou. Jestli tenhle styl posloucháte již dlouhou dobu, možná by vás to nevyděsilo. Nakonec byste ale stejně skončili s prokousnutým hrdlem. Hudba je zde totiž opravdu morbidně podmanivá, napsaná s vkusem a talentem pro záhrobní věci člověka. Pokud máte rádi třeba takové CRYPTWORM, MORBIFIC, STENCHED, UNDERGANG, TOMB MOLD, ARCHAIC TOMB, UNDEATH, DISMA a samozřejmě INCANTATION, potom si tenhle záhrobní rituál určitě užijete stejně jako já i všichni démoni. Mraky jsou zase jednou hodně blízko země a prší z nich zkažená krev. PUTRIDARIUM mají dobrý zvuk i stylový obal. Bylo splněno vše potřebné pro to, abych se mohl vydat na další ze svých cest do nekonečných chodeb podsvětí. Pánové ale přidávají i něco navíc. Album lze s klidem označit puncem, známkou velmi vysoké morbidní kvality. Doporučuji poslouchat v chladu a absolutní tmě. Teprve potom vyniknou jednotlivé nuance. Pokaždé, když se setmí, tak mi to nedá. Do hlavy se mi vkrade neklid. Beru do rukou lopatu, nasazuji sluchátka a vydávám se na dávno opuštěný hřbitov. Dokud nebude vše zničeno, rád bych exhumoval to nejlepší, co mám na tomhle stylu rád. Myslím si, že tahle kapela je na tom hodně podobně. Mrtvolně hnilobný, mokvající a temný doom death metal! Stará, právě exhumovaná rakev, plná silných melodií i pavučin!
Asphyx says:
This cemetery has been slated for disposal for several years. Bent headstones, dirt graves, a morgue with nothing but dust. It's as if the dead and their suffering have been forgotten. But make no mistake, in the afterlife, just like in death and doom metal, there are completely different rules than in the normal strange world. All it took was a bulldozer to uncover the first mass grave. Bodies that had been mutilated long ago began to awaken and yearn for fresh blood. Even the scorching fire that was supposed to cleanse everything didn't help.
If you like and often visit such forgotten cemeteries and like the vaguely captivating atmosphere of freshly opened graves, then you will definitely enjoy the new album by German darkies PUTRIDARIUM. The band has several demos, two splits and one compilation to their credit. This is a pack that is made up of experienced musicians who know very well what and how they want to play - coarsely chopped dusty death metal with an admixture of cold doom.
To fully understand the atmosphere that runs through the whole album like a poisonous snake, you'd have to lock yourself in a morgue for a few nights. Gradually it would get dark and the dead bodies on the wooden tables would start whispering to each other. If you've been listening to this style for a long time, it might not scare you. But you'd still end up with your throat bitten out. The music here is indeed morbidly compelling, written with flair and a talent for the underbelly of the human condition. If you like the likes of CRYPTWORM, MORBIFIC, STENCHED, UNDERGANG, TOMB MOLD, ARCHAIC TOMB, UNDEATH, DISMA and of course INCANTATION, then you'll enjoy this grave ritual as much as I and all demons. The clouds are once again very close to the ground and raining down wicked blood. PUTRIDARIUM have a good sound and stylish cover. Everything I needed to go on another of my journeys into the endless corridors of the underworld has been fulfilled. But the gentlemen add a little something extra. The album can be safely labelled with a hallmark, a sign of very high morbid quality. I recommend listening in the cold and absolute dark. Only then will the individual nuances stand out. Every time it gets dark, I can't get enough. A restlessness creeps into my head. I pick up a shovel, put on my headphones and head to a long-abandoned cemetery. Until everything is destroyed, I'd like to exhume the best things I love about this style. I think this band is very similar. Dead rotting, swamping and dark doom death metal! An old, just exhumed coffin, full of strong melodies and cobwebs!
Zažil jsem teď poměrně dost stresu. Návštěvy nemocnice, neustálé čekání na chodbách, na kterých poblikávaly žárovky jako v nějakém hororu. Sedával jsem na koženkových sedačkách a někdy se i modlil. Nevím, jestli za to může Bůh a nebo osud nebo jen obyčejné štěstí, ale vše zatím vypadá dobře. Příští týden mi bude padesát a nějak nemám ani chuť něco slavit. To vypětí, které jsem si zažil, bylo fakt obrovské. Není nic horšího, než se bát o život někoho hodně blízkého. Asi jako vždycky, když je mi úzko, když se všechno podivně v životě semele, tak mi pomáhají mimo rodiny dvě věci. Hudba a knihy. Mám to takhle nastavené od puberty, možná dokonce od dětství. Hledám jako raněné zvíře klidný kout, kam si zalezu se svým smutkem a nechám se unášet příběhy někoho jiného. Tentokrát jsem zvolil druhou knihu od Dennise Jürgensena - Holubí krev. Jeho Muž bez tváře, o kterém jsem již psal, se mi moc líbil a tak nebylo moc co řešit.
Lykke Teitová s Rudi Lehmannem jsou přesně takovou tou sympatickou vyšetřovací dvojicí, které mám tolik rád. Jiskří to mezi nimi, oblíbil jsem si je už minule, kdy řešili společný případ na hranici mezi Německem a Dánskem. Chlap zahrabaný v písku. Určitě doporučuji nejdříve přečíst první díl, tentokrát jsem to kupodivu udělal i já. Vydáme se do domu u lesa, do Lübecku, kde je první oběť. Rudiho tentokrát vše neskutečně zasáhne a vypadá to, že vrah ještě neskončil se svojí pomstou. Víc vám napovídat nebudu, to se nedělá. Zbytek nechám na vás. Já mohu dodat jen jediné. Knížka se mi velmi dobře četla, děj krásně odsýpal a sám jsem se divil, že i v situaci, ve které jsem zrovna byl, jsem se tak hluboko do příběhu ponořil. Je to pro mě důkaz, že se jedná o dobrou, napínavou knížku. Navíc, nic jsem dopředu nepředpokládal, často jsem byl překvapený. Zkrátka a dobře, tohle je severské krimi, jak má být. Syrové, chladné, temné.
Nevím už kdo to byl, ale říkal mi, že bych si měl přečíst něco veselého, vtipného. Půjčil mi knížku od nějakého českého rádoby humoristy. Přečetl jsem dvě kapitoly a přišlo mi to tak hloupý, že jsem raději nepokračoval. Nevím, asi mám v sobě kus temnoty, ale já potřebuji něco, do čeho se můžu zakousnout, co mě udrží u stránek. Nesmím se nudit. Nevadí mi komplikovaný děj, je mi vcelku jedno i styl, ale musím si sednout, přečíst pár kapitol a pak se mi musí dostat autor do hlavy. Zde je tempo sice poklidnější, ale vydáme se i na výlet do doby NDR, do historie, která mě vždy hodně zajímala. Dozvíte se i spoustu nových informací. Navíc, co si budeme povídat, stále kolem nás chodí dost estébáků, pořád jsou na pozicích, na kterých nemají co dělat. V tomhle máme s východními Němci hodně společného a pokaždé, když o téhle době čtu, tak mě mrazí. Škoda, že někdo neřízne do živého i u nás. Možná že ano, ale ke mě se nic takového nedostalo. Stejně jako u hudby si z domácí české produkce hodně vybírám.
Když vylezl (pokolikáté už) pan doktor ze sálu a řekl mi, že je vše na dobré cestě, byl jsem zrovna někde v polovině knihy. Dnes moc nechápu, jak jsem nemohl tolik dní v kuse nespat, jak jsem mohl chodit do práce a starat se u toho o domácnost, jak jsem mohl psát o deskách. Došel jsem domů, lehl si na pár hodin a vyrazil do práce. Mozek se asi sám bránil stresu. Netuším, co jsem celý den dělal, čekal jsem na telefon. Oddechl jsem si až doma, kde jsem Holubí krev dočetl. Bylo k večeru a venku svítilo slunce. Cítil jsem se hrozně unavený a usnul jsem v křesle. Našly mě děti, když přišly z odpoledního vyučování. Tati, jdi si lehnout. Spal jsem ten den oblečený. A zdálo se mi i o téhle knížce. Možná mi přibylo pár vrásek a šedivých vlasů, ale hlavně, že vše dobře dopadlo. Budu mít ale tuhle a několik dalších knih navždy spojené s těžkou situací, ve které jsme se ocitli.
Teď už ale vidím světlo. Máme naději a usmíváme se. Knížku vám mohu jenom doporučit, je opravdu velmi dobře napsaná a pokud máte tenhle styl rádi, neváhejte ani chvilku. Na oba autorovy počiny je navíc sleva. Jak se říká, za málo peněz, hodně muziky. Přeji vám všem pevné zdraví, čistou a klidnou mysl a jako vždy dobré světlo. Držte se a zase za týden. Jo abych nezapomněl. Díky moc za podporu, opravdu hodně to pro mě znamená.
Od chvíle, kdy se Lykke Teitová s Rudi Lehmannem skvěle osvědčili, když vyřešili zamotaný případ muže zakopaného v písku na dně moře mezi Dánskem a Německem, uplynulo jen pár měsíců. Nyní je ve svém domě v severním Německu brutálně zavražděna stará paní a Lehmannův šéf požádá o spolupráci dánskou policii. Lykke Teitovou stále pronásledují okolnosti smrti její dcerky Gry, kterou před pěti lety zabil bojový pes. A tak je pro ni odjezd do Německa vítanou příležitostí uniknout od minulosti a od svého bývalého manžela Thomase.
Setkání Lykke a Rudiho je veselé, na rozdíl od rozvíjejícího se případu, který je čím dál tragičtější. V odlehlém domě v lese u Lübecku je nalezena další podobně zavražděná oběť, která tentokrát Rudiho zasáhne nečekaně osobně. A to vrah ještě neskončil a plánuje vykonat další akty pomsty.
Je to už více než třicet let, co trávím svůj čas v temnotě. Pamatuji si to přesně, když jsem poprvé sestoupil do podzemí a začal hlídat vchod do záhrobí. Byl jsem ještě mladý a plný síly. Sedával jsem dlouhé hodiny u reproduktorů a na starých burzách jsem vyhledával kapely, které dokázaly drtit kosti tlakem. Švédští TOXAEMIA měli vždy čestné místo v mé sbírce. Jejich hudba v sobě měla vždy všechny potřebné ingredience pro to, abych mohl exhumovat další hrob.
A tak jsem se samozřejmě na novou desku opravdu od srdce těšil. Pořád jsem cítil takové to krásně bolestivé chvění ve vnitřnostech, jako za starých dobrých časů. Díval jsem se do tmy a nechal se unášet na krvavých vlnách řeky Styx. Opět jsem nemohl spát celou noc, nové album "Rejected Souls Of Kerberus" se dostalo do mých snů. Ulevilo se mi, vše je v absolutním pořádku. Rakve stále praskají tlakem.
Hlídám nadále vstup do podsvětí a poslouchám u toho tuhle nahrávku. Kolem stéká po stěnách špína smíchaná s krví, chlad se mi dostává do kostí a já moc dobře vím, že tohle je pravý švédský death metal přesně v té podobě, ve které jej mám nejraději. Chřestění pytlem plným popraskaných lebek, žádné kompromisy, surovost a pradávná síla, posbíraná na dávno opuštěných pohřebištích. Kapela je volně inspirována kapelami jako DISMEMBER, WOMBBATH, ENTOMBED, INCANTATION, MALEVOLENT CREATION, MASTER. Jedná se o záležitost, zahranou od srdce, opravdově. Je to samozřejmě stará škola se vším, co k tomu patří. Album má parádní masivní a řezající zvuk (Dan Swanö - mixing, mastering) a povedený stylový obal (William Persson Öberg). Můžu se tak soustředit na samotné nápady, kterých je opravdu velké množství. Nahrávka má několik vrstev, které když odkryjete, tak budete navěky prokleti. Líbí se mi takové to nadšení, opravdovost, neurvalost, které z desky slyším. Zkrátka a dobře, novinka řeže tou správnou stranou nože. Umírám a znovu se rodím. A pokaždé si rvu "Rejected Souls Of Kerberus" stále do hlavy. Beru do rukou kladivo a jdu rozdrtit další kosti. Rakve, uložené kdysi hluboko pod zem, praskají v úplně stejných rytmech, jako tahle deska. Legenda se vrátila ve skvělé formě a roztrhá vás na kusy. Starý, prašivý švédský death metal, který vám vytrhne srdce z těla! Chladné a temné ozvěny z toho nejhlubšího podsvětí!
Asphyx says:
It's been over thirty years since I spent my time in the dark. I remember exactly when I first descended into the underworld and began guarding the entrance to the beyond. I was still young and strong. I used to sit for long hours in front of the speakers, scouring the old stock exchanges for bands that could crush bones with pressure. Sweden's TOXAEMIA always had a place of honor in my collection. Their music always had all the ingredients I needed to exhume another grave.
So of course I was really looking forward to the new album from the bottom of my heart. I could still feel that beautifully painful tingle in my gut, just like the good old days. I looked out into the darkness and let myself drift on the bloody waves of the River Styx. Once again I couldn't sleep all night, the new album "Rejected Souls Of Kerberus" had entered my dreams. I'm relieved everything is absolutely fine. The coffins are still bursting with pressure.
I'm still guarding the entrance to the underworld and listening to this recording. Dirt mixed with blood is dripping down the walls, coldness is getting into my bones and I know very well that this is true Swedish death metal in the form I like it best. Rattling a sack full of cracked skulls, no compromises, brutality and ancient power, collected in long abandoned burial grounds. The band is loosely inspired by bands like DISMEMBER, WOMBBATH, ENTOMBED, INCANTATION, MALEVOLENT CREATION, MASTER. This is an affair played from the heart, for real. It's old school, of course, with all that goes with it. The album has a great massive and cutting sound (Dan Swanö - mixing, mastering) and a hilariously stylish cover (William Persson Öberg). So I can concentrate on the ideas themselves, which are really plentiful. There are several layers to the record that if you uncover, you will be forever cursed. I like the kind of enthusiasm, the realness, the rawness that I hear from the record. In short, the novelty cuts with the right side of the knife. I'm dying and being born again. And every time, I still rip "Rejected Souls Of Kerberus" into my head. I pick up the hammer and go to smash more bones. The coffins, once buried deep underground, crack in the exact same rhythms as this record. The legend is back in fine form and will tear you apart. Dusty old Swedish death metal that will rip your heart out! Cold and dark echoes from the deepest underworld!
Když jsem jako mladý kdysi dávno pracoval na jatkách, bylo zajímavé sledovat jednotlivé řezníky. Někteří zabíjeli zvířata humánně, opatrně a jakoby omluvně. Jiní ale měli v očích temnotu a radost z toho, že se mohou dívat do tváře trpícím tvorům. Nejedl jsem potom několik měsíců maso. A zůstal ve mě chlad a syrovost. Pokaždé, když slyším nějakou hudbu od českých death metalových grinderů DOBYTČÍ MOR, tak si na to vzpomenu. Není divu, kapela totiž dokáže vždy vyjádřit velmi podobné nálady.
Letos se jedná opět o nekompromisní jízdu od začátku do konce. Smrtící kov je zde kombinován se surovým grindcore, řezajícím thrashem a v některých momentech lze vystopovat i náznaky hardcore. Výsledný koktejl je náležitě krvavý a bolestivý. Přesně, jak to máme všichni rádi.
Je to samozřejmě hluboký underground, pro jehož pochopení je nutné sestoupit do chladných chodeb dávno opuštěných jatek. Riffy jsou dávkovány elegantně, se zkušenostmi starých mistrů řezníků, melodie bublají pod povrchem, jako dlouho zanícená rána. Hnis vytéká ven a vy místo úlevy ucítíte, že smrt je zase jednou o hodně blíže. Není to ale jenom dobré řemeslo, které nám pánové dodávají ve vrchovité míře. Je to hlavně celkový dojem, takový ten heavy efekt, který vás donutí si podupávat nohou a mlátit hlavou o zeď. Fanoušci třeba CARCASS, NAPALM DEATH, DISFIGURED CORPSE, NASUM, UPRISE, mi zajisté má slova jenom potvrdí. Povedl se zvuk i obal, po formální stránce si není na co stěžovat. Dostanete necelých 40 minut bolesti a nudit se nebudete ani chvilku. Na hraný styl je deska opravdu pestrá, pořád se na ní něco děje a navíc se dobře poslouchá. Rád jsem se k ní vracel a v budoucnosti tomu nebude jinak. DOBYTČÍ MOR nadále potvrzují svoji silnou pozici na scéně a já nemohu jinak, než vám novinku doporučit. Ne, nejedná se o nic nového, ani převratného, ale to zde ani není účelem. Koneckonců, říká se, že dokonalá vražda neexistuje a v případě tohoto alba to také platí. Zkrátka a dobře, pokud jste měli tuhle kapelu rádi dříve, nová nahrávka vám udělá určitě radost. Je totiž poctivá a naleznete na ní vše potřebné pro klasickou, tradiční zabijačku. Krvavé cákance na zdi, které po poslechu zůstávají v paměti i podvědomí, jsou jasným důkazem toho, že je tahle smečka rozzuřených psů v dobré formě. Zuřivý útok death grindových predátorů ze starých krvavých jatek! Album, které vás roztrhá na kusy!
Asphyx says:
When I was young and worked in a slaughterhouse a long time ago, it was interesting to watch individual butchers. Some of them killed animals humanely, carefully and apologetically. But others had a darkness in their eyes and a joy in being able to look into the faces of suffering creatures. I didn't eat meat for months after that. And the coldness and rawness remained in me. Every time I hear some music from Czech death metal grinders DOBYTČÍ MOR, I think of it. No wonder, the band always manages to express very similar moods.
This year it is again an uncompromising ride from the beginning to the end. Deadly metal is combined here with raw grindcore, cutting thrash and at some moments even hints of hardcore can be traced. The resulting cocktail is appropriately bloody and painful. Just the way we all like it.
It is, of course, a deep underground, which requires descending into the cold corridors of long-abandoned slaughterhouses to understand. The riffs are dosed elegantly, with the experience of old master butchers, the melodies bubbling beneath the surface like a long infected wound. Pus oozes out and instead of relief you feel that death is once again a lot closer. But it's not just good craftsmanship that the gentlemen deliver in spades. It's mainly the overall impression, the kind of heavy effect that makes you stomp your feet and bang your head against the wall. Fans of such bands as CARCASS, NAPALM DEATH, DISFIGURED CORPSE, NASUM, UPRISE will surely confirm my words. The sound and the cover artwork are great, formally there is nothing to complain about. You get less than 40 minutes of pain and you won't be bored for a moment. For the style played, the album is really varied, there's always something going on, and it's a good listen to boot. I loved coming back to it and it will be no different in the future. DOBYTČÍ MOR continue to confirm their strong position on the scene and I can't help but recommend this new release to you. No, this is nothing new or groundbreaking, but that's not the purpose here either. After all, they say that there is no such thing as a perfect murder, and in the case of this album, that is also true. In short, if you liked this band before, the new record will definitely make you happy. It's honest and contains everything you need for a classic, traditional kill. The blood splatters on the wall that linger in the memory and subconscious after listening are clear evidence that this pack of rabid dogs is in fine form. A furious attack of death grind predators from the old bloody slaughterhouse! An album that will tear you apart!
Minirecenze/minireview - DOBYTČÍ MOR - Penury Eats Handly (2015):
Ave DECAYED EXISTENCE! Greetings to California. Hope you're doing well. I'm just listening to your new release "The Beginning Of Sorrows" again this year and I'm thinking how great it is that after so many years on the scene you can put together such fresh and interesting material. How did the new record come about and what were your feelings going into the studio?
Harry Rocco - Well the new album came about with writing from two of my favorite writers Jeffrey Ke and Jason Davis. We threw some ideas together and it was a great collaboration and we felt really confident going into the studio with Andrew Giordanengo.
Jeffrey Ke - I felt like we were pretty confident going into the recording of this album. The tracks were solid and I think we had some unique songs going in.
I guess like any fan, I have it set up so that I listen to the album a few times first and then either come back to it or not. This year it was a bit more complicated with you. I feel like there are more layers to the record and that some of them come out after a longer period of time. The sound contributes a lot to that. The Beginning Of Sorrows strikes me as a dark record. Where did you record the album and who is responsible for the mastering? How do you perceive the shift in sound?
Harry Rocco - Yeah it's somewhat of a dark record but we are definitely in dark times with a lot to write about. We recorded the live stuff just in my garage in the jam room throwing around ideas. For the five songs we went to Andrew up in Yreka and threw those five songs down, the ones I like the most and he did a very good job! The sound shift you know it all sounds like Decayed. Decayed has different eras, we've been through many players and had to say the first five sound more modern. The last three songs which were live in the jam room are more of the old school Decayed back in the '90s hence Jason Davis being thrown into the fold as he was one of the original members. I thought it would be fun to have him write a couple songs.
With my favorite bands I buy the CD and the t-shirt straight away. "The Beginning Of Sorrows" has a classic cover. It's got undead floating around an old church. Is that a reference to a horror movie? How did the cover come about and how does it relate to the music itself? Who is the author and how did you guys get together? Speaking for myself, I have to say that it makes me uneasy, it's interesting.
Harry Rocco - Well if you notice on the cover of “Eulogy” there is a corpse outside the church and as in the cover of the new one The Beginning of Sorrows the same concept. You see, a lot of little lyrics I write comes from being a Protestant Christian. In fact I don't really go to church, I believe that we're two or more gathered in his name that is the church. I think the world trivializes church and religion whereas I would rather preach from a relationship standpoint through music. There's no references to any horror movies and Blast Art did the cover but yeah relates to the music as we try to write outside division or denomination we just write from the Bible and from our life experiences.
Please take us through the lyrics on the new record? Who is their author and how were they created? I'd also be interested to know where you got the inspiration for them.
Harry Rocco - Most of the songs like “Mind Wars” are about you know the struggle that we're going through as a country. What to believe, what's the truth… where there's a bunch of fact checking where the truth is lost in the sea of content. You can find whatever it is you think the truth is which to me is very scary. I Harry Rocco the author of the lyrics and since I'm the drummer it's a lot easier for me to place the lyrics as far as timing. Majority of my lyrics I get from life experiences and the Bible because the Bible has got me through so many things in life. I should have been dead a hundred times over but here I am in my 50s playing music doing what I do so there's some merit to that and above else. I thank Jesus and I hope that you can see the message by faith through grace there goes I not any denomination or anything that divides but by faith.
What I like about you is that even after all these years I still feel an enthusiasm for your music, a kind of hard to describe tingle. Your death metal has an old patina to it, but also energy and power. How do you compose new material? What process does a song have to go through before it is considered final?
Harry Rocco - Well we record everything we write on a Tascam, and if it hits on the Tascam then I'll write lyrics and you know it kind of has a mind of its own. I couldn't tell you really there's no process if I feel it and it inspires me then lyrics come quick, that's how we do it.
Jeffrey Ke - I would have to say on my end I do not do any lyrics and to be honest don't consider myself that good at it. Haha!. But I do a lot more of the riffs and ideas for beats. The songs “Beheading the Colossus” and “Escape the Dead” I wrote by myself with the big help of Harry Rocco doing the lyrics. So for me my process is I just come up with a beat in my head, could be random and then record that beat on my computer using a drum machine as filler and more of an idea of what I have in mind. Then I build off of it until eventually I get the basis for a full song and then present it to the band. We decide “yes we want to learn it” or no “we just don't feel it” but if we do all agree that we like it then we will build off it together switch up the drum beats if Harry has something better in mind and same thing with our rhythm guitarist Kyle Blasiger and bass player Ryan Brown. Early on when I first joined the band when I was 17 I had a lot more free time so me and Harry were able to hang out a lot and just write and write, now I'm like 31 working a full-time job and have a lot more responsibilities in my life and so I don't have as much time as I would like to do what we used to do, but I try to compensate with that by making music on the side and presenting it to the band.
The only original member of the band is drummer and vocalist Harry Rocco. The others have been added gradually. Is it hard to find like-minded musicians in California? DECAYED EXISTENCE has gone on hiatus several times. Why? How did you get together with the current lineup?
Harry Rocco - Yeah it is hard to find like minded musicians in this area for sure, some of them might not even be like-minded they just want to play music so they'll step in for a project here and there but they don't want to be long-term as they don't agree with the the Christian thing. I guess let's hope some of it rubbed off on them while they were with us is my hope. The current lineup is that I just looking into the past and try to pull up guys that I enjoyed writing with, Jeffrey Ke is one of the best, Jason Davis is a close second so I just wanted to get those guys and with my writing and throw it together and see what happened and I was very happy with how things turned out. I have an autistic son and I have to take time out to develop him as he is severely autistic and takes a lot of time but when everything gets settled I usually go back into the studio and throw down.
Jeffrey Ke - I would have to agree with Harry and say yes it's kind of hard to find like-minded musicians, I actually joined the band back in 2010 when I was 17 years old and still in high school. Around that time Me and two people I grew up with were like the only people that listen to Death Metal in my town. There were musicians but not a lot that liked metal and especially the extreme type of metal that I was into. So when I joined up with Harry in Decayed Existence it was awesome find someone that played a music style that I also played.
The formation of DECAYED EXISTENCE dates back to 1990. You remember the beginning of death metal in California. What were they like? How do you remember the old days? Who was actually your role model in the early days and how did the idea of playing death metal come about? Please reminisce for us.
Harry Rocco -Yeah do you remember Death Metal in the old days, I think some of it's called Thrash now but back in the old days Sepultura was Death Metal, now they're considered Thrash. A good example, everything for me I base off of the late '80s early '90s Death Metal as I lived in Santa Rosa and would frequent the Oakland's club The Omni as well as San Francisco's The Stone and I caught a gig at The Stone and it changed me I realized that's what I want to do. I was there to go see a band called DEATH and they had canceled but there was a band called Pestilence that filled in and the singer was a guy named Martin Van Drunen who I hung out with before the show and got to converse with. Then I saw them play and it blew my mind! Then I went home and bought the new DEATH which was an album called “Leprosy” and it fueled me and anything that came from Chuck Schuldiner after that was what I wanted to do. There was another guy with equal influence on me. It was a guy called Steve Rowe who's the front man for a band from Australia called Mortification, he had the best lyrics in all of metal! I really liked Mortification as they didn't just use one form of vocals they used the death growl as well as the thrash style and I liked that with each new mortification album I did not know what to expect. Is it going to be Thrash? Is it going to be Death? You didn't know and it inspired me to use both
Jeffrey Ke - I myself can't really comment on what it was like in the early '90s during the rise of death metal since I was born in 1992 haha. But I would have to say that early '90s death metal is what really got me into extreme metal and to this day Chuck Schuldiner from DEATH is still my hero / role model. The way he changed Death Metal and showed people that it can be more than just Cookie monster growls and singing about murdered. Kind of jealous of Harry in some aspects because I wish I could have seen some of the shows he saw back in the day! I was lucky enough to see Bolt Thrower on their last US tour in 2013.
A lot of my older friends (I'm also part of the older generation of metal fans) complain about today's times. Downloading music, impersonal attacks on the internet, lots of ballast, chaos, everything is faster but also ephemeral. How have these things affected you as a band? Have you had to adapt in any way?
Harry Rocco - Well it has affected me, I'm an analog old school analog guy. If I had the money I would prefer to record on 2 or 1/4 inch reel to reel analog the old school way. But now everything's digital and I've seen the light and I've turned that corner but I still have a learning curve with all this internet stuff, I'd rather spend the time writing music than learning what a PDF file is and I really miss spending hours at record stores that now no longer exist. As far as how it affected us we just make music whether we got to uploaded or you know recorded on a tape doesn't matter as long as we're still playing.
It's not all about the internet, which has changed the whole world, but also about new technologies. Analog versus digital. The new processes, the equipment, the studios look very different today than they used to. How do you perceive these things? Is it hard for you to keep up with the times? Or do you like to use different innovations?
Harry Rocco - I do like the innovations and I do like all the things that technology has brought however there is a fallback and I think when you get into guitar tone they're all kind of getting similar whereas in the old days if you had this mic with that amp or you know any combination of things you can get a drastically different sound and if you get a good formula you kept it to yourself in the old days. Where now there's tutorials and everything you know I don't know if that's innovative or not but the technology definitely is, it's hard to keep up with the times when you were so in love with the old ways but like with everything you know you got to change with the times. Now I'm not saying write a disco song because disco goes big, we will always be Decayed Existence but we are now in the digital world and we have switched and it's surprisingly good so far “knock on wood”.
Jeffrey Ke - Since I grew up as a teenager in the digital age I can't really comment on analog music equipment but I can say I believe that with it all being digital nowadays and music equipment and recording software being a so accessible, it's made it a lot easier for people to write music and get their ideas out there.
I don't want to flatter you unnecessarily, but from the promo photos you seem like a nice bunch of guys. There's an air of detachment in your music, a chemistry between the musicians. Is it really like that in real life? Do you sometimes go out for a beer, party together, meet families, etc.?
Harry Rocco - I think we get along fairly well but you know I'm a lot older than the other fellas I prefer to hang out with my grandkids. I'm sure they like to get rowdy at times. I can only speak for myself but you know. We're all friends, we all hang out and go to concerts together and we all like the same music.
Jeffrey Ke - Yeah we hang out! I actually grew up with our player Ryan Brown since I was in middle school. As I've been getting older and having more responsibilities like working along with becoming a first-time father I don't have as much time as I would like to spend with everyone. But we are all friends and we all do hang out with each other and have a beer or two. Haha
Every time I interview an older band, I always have to ask. What does death metal mean to you, how do you perceive it and how would you define it? I mean now more in terms of its philosophy, mood, atmosphere. For example, I think that death metal must always be played from the heart, otherwise it's not the same.
Harry Rocco - I do I too, I think that death metal should be played from the heart. You know growing up in the '80s and '90s I hated a lot of things. MTV everything that was commercial just made me want to puke, I kind of still feel the same way even though metal has come to the forefront since then. You know I can't really be critical of the people, I definitely know what I like and what I don't but I have to say all these different genres are divisive in my opinion and it keeps the music from spreading. For instance I'm not a big Deathcore fan but I do like some Deathcore bands. Just because I didn't know there was a different genre I started listening to a band called Impending Doom. I like them they're great, like their message and everything but since they've been genre-ized into Deathcore I think it did them a disservice. I would have just called us Death Metal but that just me as far as my philosophy of Death Metal just keep it true keep it real.
Thank you very much for the interview. I really hope to see you live somewhere soon. I wish your new album as many true fans as possible and may you do well in your private life. And you know what? I'm gonna go play "The Beginning Of Sorrows" again!
Harry Rocco - Right on man we appreciate all you do and thank you for spinning our new record. Hails from California! much love and respect!
Jeffrey Ke - Thank you for your time! Hails and Cheers!
Recenze/review - DECAYED EXISTENCE - The Beginning Of Sorrows (2024):
.JPG)