DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 10. listopadu 2024

Recenze/review - VOORHEES - Another Half Chapter (2024)


VOORHEES - Another Half Chapter
7" vinyl, Crypt of Dr. Gore

for english please scroll down

Už malým dětem se říká, že nemají otevírat dveře cizím lidem. Přesto se někdy stane, že i v dospělosti naletíme milé tváři a příjemnému vystupování. Pustíme si do svých domovů ďábla v lidské podobě. Několik milých úsměvů se najednou změní v děsivý škleb. Vytáhnutý nůž s čerstvě nabroušenou čepelí se stane poslední věcí, kterou na tomto světě zahlédnete. Ostří projede vaším hrdlem úplně stejně, jako když porcujete maso k nedělnímu obědu. Chybí už jenom death metal, který podpoří mrtvolně hnilobnou atmosféru celé krvavé scény. Jeden bych pro vás měl.

Francouzským VOORHEES se u nás na stránkách věnujeme dlouhodobě. Dle mého skromného úsudku se jedná přesně o druh starého death metalu, který koluje i v mých žilách. Opravdový, surový, s nekompromisními riffy, se zabijáckými bicími a chorobným vokálem. Možná i za vašimi dveřmi čeká vrah, stačí zapnout play. 


Psát jen o dvou nových skladbách, to obyčejně nedělám, na to není čas, ale u téhle smečky udělám vždy rád výjimkou. Důvod se sám nabízí. Kapela hraje vždy uvěřitelně, reálně a opravdově. Důkazy si ověřte v přiložených ukázkách. My, co jsme vyrůstali na kapelách jako JUNGLE ROT, OBITUARY, BOLT THROWER, VADER, MASSACRE, CARCASS, INCANTATION, my, co máme rádi prašivý zvuk, my, co potřebujeme chladné a temné melodie, my, co rádi ochutnáváme syrové maso, jsme s novinkou navýsost spokojeni. Svět se v hudbě možná točí zcela jiným směrem, ale nás, staré psy, už novým kouskům nenaučíte. Na těchto francouzských maniacích se mi vždy líbila určitá neurvalost, živočišnost. Pánové i letos působí jako smečka na lovu. Měl jsem doma na recenzi spoustu nových nahrávek, přesto jsem raději volil tyhle dvě sklady, nasáklé čerstvou krví. VOORHEES jsou ve velmi dobré formě a nové EP "Another Half Chapter" beru jako ochutnávku toho, co bude následovat. Pevně věřím, že na nové dlouhohrající album nebudeme dlouho čekat. Už teď se na něj těším. Zatím musím pochválit syrový a prašivý zvuk i stylový obal. Zkrátka a dobře, pokud se váš hudební vkus formoval na konci osmdesátých let a dodnes věříte v sílu smrti, tak neváhejte ani chvilku. Navíc, filmy, kterými se kapela inspiruje, patří k tomu nejlepšímu, co bylo kdy natočeno. Alespoň, co se temnoty týká. Už malým dětem se říká, že nemají otevírat dveře cizím lidem. Přesto se někdy stane, že i v dospělosti naletíme milé tváři a příjemnému vystupování. Pustíme si do svých domovů ďábla v lidské podobě. Několik milých úsměvů se najednou změní v děsivý škleb. Smrt číhá ve stínu! Staroškolský death metal, který vám prořízne hrdlo rezavým nožem!


Asphyx says:

Even young children are told not to open the door to strangers. Yet sometimes it happens that even in adulthood we fall for a nice face and a pleasant demeanour. We let the devil into our homes in human form. A few nice smiles suddenly turn into a terrifying grin. A drawn knife with a freshly sharpened blade becomes the last thing you see in this world. The blade will go through your throat the same way it does when you're carving meat for Sunday lunch. All that's missing is the death metal to support the deadly rotten atmosphere of the whole bloody scene. I've got one for you.

French VOORHEES have been on our site for a long time. In my humble judgement, this is exactly the kind of old death metal that runs through my veins. Real, raw, with uncompromising riffs, killer drums and sick vocals. Maybe there's a killer waiting outside your door, just put it on play. 


I don't usually write about just two new songs, I don't usually do that, there's no time for that, but with this pack I'm always happy to make an exception. The reason offers itself. The band always plays believable, real and true. Check the attached samples for proof. We, who grew up on bands like JUNGLE ROT, OBITUARY, BOLT THROWER, VADER, MASSACRE, CARCASS, INCANTATION, we, who like the dusty sound, we, who need cold and dark melodies, we, who like to taste raw meat, are extremely satisfied with the new release. The world of music may be spinning in a completely different direction, but you can't teach us old dogs new tricks anymore. I've always liked a certain rambunctiousness, an animalism about these French maniacs. This year the gentlemen seem like a pack on the hunt. I had a lot of new recordings to review at home, yet I preferred these two warehouses, soaked in fresh blood. VOORHEES are in very good shape and I take the new EP "Another Half Chapter" as a taste of what's to come. I firmly believe that we won't have to wait long for a new full-length album. I'm already looking forward to it. So far I have to praise the raw and dusty sound and the stylish cover art. In short, if your musical tastes were formed in the late eighties and you still believe in the power of death, don't hesitate a moment. Plus, the films the band are inspired by are some of the best ever made. At least as far as darkness is concerned. Even young children are told not to open doors for strangers. Yet sometimes, even in adulthood, we fall for a friendly face and a pleasant demeanor. We let the devil into our homes in human form. A few nice smiles suddenly turn into a terrifying grin. Death lurks in the shadows! Old school death metal that will cut your throat with a rusty knife!




tracklist:
1. Metal & Flesh
2. Another Half Chapter

band:
Chris (Voc./Guitar)
Will (Guitar)
Mitch (Bass)
Paul (Drums)

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý osmdesátý druhý - Duše těch postižených


Příběh čtyř stý osmdesátý druhý - Duše těch postižených

Přijel jsem o několik dní dříve. Blondýnka měla ještě nějaké povinnosti doma v Táboře. První den jsem byl na koleji sám, ale potom  jsem potkal nějaké spolužáky, co se dostali do dalšího ročníku. Během minulého roku jsem se s nimi nijak moc nebavil, ale najednou jsme měli něco společného. Zůstali jsme tu. Síto, kterým jsme prolezli, bylo poměrně husté. Spousta lidí odešla sama. Mě tu držela spíše moje milá, ale také neustálá hrozba, že bych musel na vojnu. Byl bych odveden někam na druhou stranu republiky a bál jsem se, abychom spolu vydrželi. Nakonec jsem šel na civilku, ale nepředbíhejme. Zatím sedím v hospodě na náměstí a poslouchám své kolegy, jak o prázdninách klátili jednu holku za druhou. Bohužel to není takové to vtipné chlapské machrování, ale spíše úlisné představy, kterým moc nevěřím. Já se o podobných věcech nebavím, není mi patnáct. A navíc se snažím být gentlemanem. Oni se ale předvádějí, mlaskají na servírky. Jestli má být tohle jednou elita národa, tak pánbůh s námi.

Chtěl jsem jít původně domů. Ale z nějakého mě neznámého důvodu, jdu s nimi i dál. Je tu takový dodnes fungující klub, Růžový panter. Ten je v dobách mého působení na škole takovým tím podivným podnikem, ve kterém si chodí černoši lovit české ženy, arabáši tu prodávají drogy a na gaučích sedávají lidé, kteří mi nejsou sympatičtí. Já když mě to někde nebaví, tak je to na mě hodně znát. Pánové se ihned chytnou nějaký dívek, co jsou jednoduchý jako štoudev. Jedna si sedne vedle mě, neustále dokola se vine a ptá se mě dokola na to, jestli ji něco koupím. Má kozy u sebe a působí děsně lacině. Když jde na záchod, tak kroutí zadkem a naschvál se předkloní. Takže jsem už všechno viděl a můžeš jít, pomyslím si. Kluci jsou ale ve svém živlu. Machrují, mají rozhalené košile, dělají ramena a všechno je to jen o tom, kdo ukáže větší ego. Já tyhle ramínka a rádoby tvrďácké řeči moc nemusím, raději mlčím. A tak mi moje společnice (nevím, jak ji jinak nazvat) říká, jak je sexy, když jsem tajemnej. Do toho hrajou hity z českých rádií a prokládají to italskou klasikou. Bolí mě uši, bolí mě všechno. 

Nejdříve ji zahlédnu na chodbě, když jdu ven kouřit. Mihne se jako stín. Všimnu si její postavy i dlouhých krásných vlasů. Je sama a působí nějak smutně. Vrátím se na bar, kde si sundá moje nová kamarádka košili a ukazuje mi prsa. Vždycky když mi nějaký smutný známý vypráví o tom, že nemůže nikde žádnou sehnat, kroutím hlavou. Stačí pár panáků a některé ženy se stávají děvkami. Otázkou je jen to, jak máte silný žaludek a svědomí. Bylo by to hrozně jednoduché. Nechci, podívám se rád, ale nemám rád sprostý vyzývavý ženy. Mě vždycky bavilo spíš jen tak flirtovat, balit ji, dobývat. Tohle je pro lopaty, říkával můj kamarád Prcalík. Na parketu se začne tančit a stanou se věci, které si potom hodně dlouho pamatuji. Hodně jsem nad tím přemýšlel. Nechápal jsem, jak někdo, kdo studuje vysokou školu, může být takové hovado. S přibývajícím alkoholem se stávali mí kolegové zvířaty. O těch, které s nimi tančily, mluvili jen jako o děvkách, hodnotili jejich těla, byli slizcí. Vždycky si vzpomenu na jejich rozšklebené obličeje. Bylo to hnusný. Bohužel to ještě nebylo všechno.

Bylo až fascinující, co si nechaly za těch pár peněz, všechny přítomné "dámy" líbit. Nechaly se ošahávat, svlékat na gaučích, které byly v temných koutech. Nevěděl jsem, kam se schovat. Musel jsem se vrátit na bar. Pochopil jsem, že jsem tu dívku, co jsme ji nechtěl koupit panáka, urazil nejen svojí skromností, ale i tím, že jsem po ní nevyjel a nedal jí. Dal jsem si několik předražených piv a cítil jsem se zhnuseně. Všechno mi připadalo upatlaný, špinavý, nebyla v tom žádná erotika, ani krása, ale spíš hnus. Jako když starej německej prasák vedle u stolu mlaskal a osahával u toho sotva zletilou dívku. Svět je v některých svých částech pěkně hnusnej. Postupně se všichni vraceli. Holky měly rozmazaný obličeje a některé byly vyděšené. Jedna měla dokonce kolem krku modřiny. Uff. Peklo ale mělo teprve začít. Mí spolustudenti, vzdělanci a ti, kteří prošli do dalšího ročníku, si dali panáky, pokecali o tom, jak která čvachtala a dali se znovu do tance. Na parketu se odněkud objevila ta krásná dívka, co jsem ji potkal na chodbě. 

Seděl jsem k nim zády, ale když dohrála písnička, tak jsem je zaslechl. Něco tak hnusného jsem snad ještě neslyšel. Potkal jsem za svůj život propuštěné vězně, dělal jsem na brigádách s lidmi, se kterými byste nechtěli mít nic společného. Už dávno jsem nebyl naivní. Někdo vyndal bílý prášek a připravil pro své kamarády lajny. Potom pokračovali. Byli hnusní a šílení. Vypadali jako bestie s rozšklebenými ksichty. Připadalo jim to děsně vtipný. Středem jejich pozornosti byla ona tajemná dívka. Byla poměrně vysoká, měla krásnou postavu, vlnila se a její vlasy to dělaly spolu s ní. Přesto plakala. Zalykala se. Oni jí říkali, aby jim ho vykouřila, jestli chce mrdat do zadku, a jestli jim pohoní tím pahýlem, co má místo ruky. Mě to nejdřív nedocházelo, ale pak se přidaly i ostatní holky. Bylo to jako na základní škole, když se mi kdysi smáli, že jsem brejláč. Ten vztek, to ponížení. Jenže tohle byli dospělí lidé, z toho někteří měli být jednou vedoucími v továrnách, projektanty, inženýry. Nejdřív se mi zvedl žaludek. Musel jsem si dát rum. Potom jsem dostal do držky. Já jsem na tyhle věci háklivej. Nesnáším ponižování, nesnáším, když se někdo nad někým povyšuje. A je mi jedno, jestli si někdo dělá hnusnou srandu z postižených, černých nebo třeba rybářů. Záleží vždy na míře. Dobrý vtip ocením, ale tohle bylo něco tak ohavnýho, že jsem se zvedl.

Šel jsem k dívce a požádal ji o tanec. Podal jsem jí kapesník. Oni pokračovali. Že prý jsem odmítl takovou krásnou holku, že jsem jak buzerant, že místo toho budu šukat s kriplem. Kde se to v lidech bere? Mihne se mi hlavou a pak si vzpomenu na vyprávění babiček o válce. Někteří z nás to mají v sobě, ten hnus, to rabování, to násilí na slabších. Ruply mi nervy a dal jsem tomu největšímu grázlovi pěstí. Následoval totální šmelc. Kluci, co mě pozvali do hospody, co mi mazali odpoledne med kolem huby, do mě mlátili, kopali do mě. Netrvalo to ale dlouho, zasáhly dvě gorily, co nás vyhodily ven. Tedy mě a dívku, co neměla jednu ruku. Letěl jsem vzduchem,  jako hadrová panenka. Zahlédl jsem ještě několik usmívajících tváří svých spolužáků. Kurvy zasraný, procedím mezi  zuby a začnu ohledávat celé své tělo. Mám v sobě nějaký ten alkohol, tak to není hrozné. Otřepu se a vstanu na nohy. Hergot, mám roztržený tričko. "Já to nechápu, já nikdy nikoho neprovokuju, mám to od narození a je to pořád dokola": ozve se za mnou. Jdu za ní a zeptám se, jestli je všechno v pořádku. Prý dobrý, ale je jí smutno.

Z tohohle prokletýho světa. Ona to tak vnímala. Smáli se jí ve škole. Neměla kamarádky, dokonce si stěžovali rodiče rodiče spolužáků, že prý, kdo se má na toho kripla dívat. Zapálil jsem si přes bolavé rty cigáro a na filtru se objevila krev. Bylo mi to jedno. Její bolest byla o hodně větší. Pojď, na chvilku si sedneme. Kousek je lavička, ona si hodí nohu přes nohu a asi si potřebuje povídat. Narovnám se tak, aby mě nebolela žebra a nechám jí, aby se svěřila. Je to smutný příběh. Uvnitř je neuvěřitelně chytrá, krásná. Nádherná ženská, která má jeden handicap. Vyprávěla mi, jaký pro ní bylo hrozný první rande. Naschvál nosila dlouhý rukáv. Když ji políbil, tak si říkala, jak bude všechno hezký. Zamilovaná. Pak jí šáhl na pahýl, ucukl a znechuceně odešel. Už se jí neozval. Hergot holka, to musel bejt ale vůl. Opustit takhle krásnej zadek, to bych nedal. Konečně se usmála. Proč si vlastně šla do tohohle divnýho klubu? Pořád věřila. Že se někde seznámí, že nezůstane sama. Podíval jsem se na ní a chtěl říci něco povzbudivého, ale zarazila mě. Hlavně ne prosím tě žádnou lítost. Dobře, tak pojď do nonstopu na panáka. Povídali jsem si až do rána. A já se, opilý a také občas pořád ztracený, neustále omlouval za to, že jsem zadaný. 

Protože jsme si fakt rozuměli. Říkal jsem si, jak je to vlastně všechno kolem nás povrchní. Stačí malá odlišnost, jinakost a jsme schopni ihned odsuzovat. Kde vlastně bydlíš? Naše kroky nás zavedou na stejné koleje, jako bydlím já. Co vlastně studuješ? Peďák. A znáš blondýnku? Jasně, že jo. Chodíme spolu na některé předměty. Dobře. Tak pozítří večer v hospodě. Dostanu na rozloučenou polibek. Něco mezi kamarádským a erotickým. Připadá mi, že mě pálí na rtech. Lehnu si do postele a nemůžu spát. Postupně mi přichází k sobě moje zubožené tělo. Usnu až někdy kolem poledne. Proberu se za pár hodin a jdu na nádraží. Setkání je plné vášně a dlouhého vyprávění. Zeptá se mě, co se mi stalo. Ale, byl jsem hrát volejbal a trošku se to zvrtlo. Problém je, že já neumím lhát. Musím s pravdou ven. Nijak to nerozvádím, jen tak přelétnu celý večer. Že jsem pomohl dívce v nesnázích. Znáš ji. Popíšu ji a ihned oba víme, o koho se jedná. Pozval jsem ji do hospody. Zítra večer. Jen kývne na souhlas a potom se rozpovídá o tom, jak bylo doma. 

Pustím si metal a probudím ji. Jdeme se projít, děláme to takhle celý náš společný život. Lesy nás nabíjejí energií. Probereme vše potřebné, zasmějeme se a je nám fajn. Jaká, že je to hospoda? Zajdeme na náměstí a zalezeme dolů do sklepa. Je už tady. Sedí sama v koutě, stranou od lidí. Je nesmělá a přesto září. Je přesně v tom věku, kdy je nejkrásnější. Každá žena to má jindy, ale ona je právě na vrcholu. Ty oči, bože ty oči. Přisedneme si a začne večer, který si potom ještě mnohokrát zopakujeme. Občas se potkáváme dodnes. Je z ní stále krásná dáma, s několika dětmi, s protézou,  u které nepoznáte, že to není pravá ruka. Vypadá spokojená. A pokaždé, když se vidíme, tak mi stranou děkuje. Vůbec nevím proč, asi jsem tenkrát udělal správnou věc. Zastal jsem se slabšího. Uvědomil jsem si, že postiženou duši měli mí spolužáci. Ti jsou samozřejmě již několikrát rozvedení, úspěšní v profesních životech. Ale co vím, tak je nikdo moc nemusí. Mají v sobě uvnitř něco shnilého, hnusného. Jednal jsem tak, jak jsem vychovaný. Občas nebývá na škodu dát najevo debilům, že nejsou v pořádku. Někdy se prostě musíte zlu postavit. Pamatujte na to, zachráníte tím svoji duši. Pořád tomu věřím.  


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 9. listopadu 2024

Recenze/review - TEMPLE OF DECAY - Anti Deus (2024)


TEMPLE OF DECAY - Anti Deus
CD 2024, Black Death Production, Godz ov War Productions

for english please scroll down

Nejdřív nevím, jestli je to jenom děsivý sen a nebo krutá realita. Vstanu a v ulicích je ještě tma. Potkávám jenom samé krvavé stíny. Mlha vše obepíná jako pevné pavučiny. Všichni jsou mrtví, všichni jsou prokletí, říkám si stále dokola, až tomu opravdu věřím. Dojdu na náměstí, na kterém stojí krvelačný dav. Na hranici hoří další oběť inkvizice. Potom se probudím a v ulicích je stále mlha. Historie se opakuje stále v kruhu a mě nezbývá nic jiného, než vše zapálit. Dostalo se mi do rukou druhé dlouhohrající album polské kapely TEMPLE OF DECAY.

Ihned, během několik prvních tónů, se mi začaly hlavou honit jen samé nihilistické a děsivé myšlenky. Nahrubo nasekaný death metal se zde potkává s chladem black metalu. Výsledkem je jedovatý koktejl, který když vypijete, tak zemřete bolestivou smrtí. Přejdete na druhou stranu a jako soundtrack vám k tomu bude hrát deska "Anti Deus".


Je to nahrubo nasekaná tma, je to nakumulované zlo a vztek prokletých. Je to black a death metal ve stylu třeba takových MARDUK, ANGELCORPSE, jsou to děsivé ozvěny ze záhrobí, z těch nejtemnějších koutů podsvětí. Pod vším je podepsán jediný člověk, který si říká Mortt. Venku bylo zrovna sychravo a na město pomalu padaly mraky. V těchto chvílích vyniklo nové album nejvíce. Navíc, když v úvodu jedné písně zazní siréna, přeběhl mi mráz po zádech. Jakoby znovu povstali vojáci temnoty a přišli se pomstít. Zástupy nemrtvých, mučených kdysi církví, zavraždění, oběti násilí. Tihle všichni při poslechu nového alba "Anti Deus" ožívají a jdou mi po krku. Album je ušpiněné od černé krve, je velmi uvěřitelné, opravdové, reálné chcete-li. Navíc smrdí sírou a opravdu dobře se poslouchá. Pokud máte rádi zkažené maso, záhrobní rituály a špinavou stoku, ve které se převalují těla utopenců, tak neváhejte ani chvilku. Osobně jsem byl chycen vlastně ihned, kapela do mě zasekla ostrý dráp a už mě nepustila. Líbí se mi i zvuk, který je prašivý, jako rozpadající se těla mumií. Obal s démonem nebo samotným Satanem, který nakonec vždycky vyhraje, je také povedený. Zkrátka a dobře, pokud máte rádi své děsivé noční můry, tak budete určitě spokojeni. Je nutné znovu obrátit všechny kříže směrem dolů. Nejdřív nevím, jestli je to jenom děsivý sen a nebo krutá realita. Vstanu a v ulicích je ještě tma. Potkávám jenom samé krvavé stíny. Mlha vše obepíná jako pevné pavučiny. Všichni jsou mrtví, všichni jsou prokletí, říkám si stále dokola, až tomu opravdu věřím. Dojdu na náměstí, na kterém stojí krvelačný dav. Na hranici hoří další oběť inkvizice. Oheň hoří jasným plamenem! Syrový a chladný black death metal, který smrdí sírou! Inferno! 

Asphyx says:

At first I don't know if it's just a scary dream or a cruel reality. I wake up and the streets are still dark. All I see are bloody shadows. The fog surrounds everything like a tight web. They're all dead, they're all cursed, I tell myself over and over until I really believe it. I reach the square where the bloodthirsty crowd stands. Another victim of the Inquisition is burning on the pyre. Then I wake up and the streets are still foggy. History repeats itself in a circle and I have no choice but to set it all on fire. I got my hands on the second full-length album by the Polish band TEMPLE OF DECAY.

Immediately, within the first few notes, only nihilistic and scary thoughts started running through my head. Coarsely chopped death metal meets the coldness of black metal. The result is a poisonous cocktail that if you drink it, you will die a painful death. You'll cross over to the other side and the soundtrack will be "Anti Deus".


It is the coarsely chopped darkness, it is the accumulated evil and rage of the damned. It's black and death metal in the style of MARDUK, ANGELCORPSE, it's eerie echoes from the beyond, from the darkest corners of the underworld. It's all signed by one man who calls himself Mortt. Outside, it was just getting chilly and the clouds were slowly falling on the city. It was in these moments that the new album stood out the most. Plus, when the siren goes off at the beginning of one song, it sent a chill down my spine. It was as if the soldiers of darkness had risen again and come for revenge. Multitudes of the undead, once tortured by the church, murdered, victims of violence. They all come alive and at my throat when I listen to the new album "Anti Deus". The album is stained with black blood, it is very believable, real if you will. Plus, it smells like brimstone and is really good to listen to. If you like rotten flesh, sepulchral rituals and dirty sewers in which the bodies of drowned people roll, don't hesitate a moment. Personally, I was caught almost immediately, the band stuck a sharp claw into me and never let go. I also like the sound, which is dusty, like the decaying bodies of mummies. The cover with the demon or Satan himself, who always wins in the end, is also hilarious. All in all, if you like your nightmares scary, you'll definitely be satisfied. It's necessary to turn all the crosses upside down again. First of all, I don't know if this is just a scary dream or a harsh reality. I wake up and the streets are still dark. All I see are bloody shadows. The fog envelops everything like a tight web. They're all dead, they're all cursed, I tell myself over and over until I really believe it. I reach the square where the bloodthirsty crowd stands. Another victim of the Inquisition is burning on the pyre. The fire burns brightly! Raw and cold black death metal that reeks of brimstone! Inferno!


tracklist:
1. Strach I Sumienie (Stosy)
2. Diabolical Summoning (Sztandary Buntu)
3. Apokaliptyczna Furia
4. Afirmacja Śmierci
5. Klecha
6. Phallus Dei (Idzie Wojna)

band:
Mortt - Everything



Interview - ABHORRATION - Dead, festering death metal that will exhume your grave!


Interview with death metal band from Norway - ABHORRATION.

Answered Magnus (vocals, guitars), thank you!


Ave ABHORRATION! Hello to the Norwegian underground. I hope all is well with you. It should be, you have the first long-playing great album of your career this year. I have to admit, it literally drove me up the wall. It's dark, it's energetic, it cuts with a knife edge. It's very telling that you've done a great job and a great deal of talent too. How do you feel about the new record in relation to your previous demo? Where did you want to go and how do you think the recordings are different?

- Greetings! Thank you for the kind words. I’d say the record shows a natural progression from the EP. The songs are more thought through, the vocals are better, the production is tighter, the drums more intense and we finally have lead guitars! I do really like the mix on the EP, but I think the production on the album works better for those songs. Just clean enough to hear the details, but raw enough to not lose any edge. I also think we managed to get a good mix of slow and fast, as well as a good ratio of standard to non-standard song structures.

"Demonolatry" contains all the attributes of good dusty death metal. For me personally, it is a record that I love to come back to. How was it made? How did they compose the new ABHORRATION material?

- Most of the album was composed in individual sections, where I would typically put together with 2-3 riffs, and we would play through and discuss what should come next. Arild also wrote whole sections to some of the songs this time around, which worked really well. We mostly did one track at the time, and the songs were written pretty much in the order they appear on the album.


Who's behind the sound? I have to confirm that the sound literally kills. It still makes me turn up the volume on the hi-fi tower. You have a sound that is harsh, raw and dark and animalistic at the same time, it feels analogue. How did you work with him and why him? What studio did you record in and how did it all work?

- Arild, the lead guitarist, recorded and mixed it. We did it over many weekends at his house, about an hour from Oslo, over a period of about 4 months. I agree though, it sounds best at the volume of 10 000 armageddons!!

We recorded one instrument at the time, but with the whole band playing together during the drum take, then adding guitars, bass, vocals and leads. No triggers, no snap-to-grid. We used a huge fridge sized Orange amp for the bass and two amps for each guitar, one ENGL powerball and one Sounds City with distortion pedals.

An integral part and a kind of extra bonus for fans today is a music CD (cassette, vinyl). You released it on Invictus Productions and it comes with a deadpan cover. Who is the author? How did you choose the theme and how does it relate to the music on the release?

- Kristian Valbo from Obliteration and Avmakt did the artwork, the logo and the demon on the inlay, while Rick Warkill did the evil creature on the lyrics side of the inlay. Kristian is probably the best artist I know, so it was an obvious choice for us to ask him. The lyrics revolves around demon worship and idolatry, and the cover I believe is to some extent inspired by the lyrics, which will be evident if you read them. That’s at least my take on it, though I can’t know what Kristian's inspirations were. He also has an ability to really nail our style of the music graphically, so it could also be by coincidence that it suits the lyrics so well!


I've been roaming the underworld for over thirty years and I actually go to Norway for music just in case. I think we have similar moods and tastes when it comes to metal. I like your bands a lot and follow your scene very closely. We only have a few death metal bands in the Czech Republic that are worth it. I guess it will be similar for you, right? Norway has always been all about black metal. How do you perceive your scene, fans, labels?

- At the moment there are quite a few good death metal bands from here. You have Dødskvad, Desolation Realm, Sovereign, Impugner, Filthdigger, Nedgravd, Obliteration (of course), Reptilian, and probably some I’ve forgotten. Death metal seems to be the preferred style in the underground these days, and shows tend to sell out, so the die hards are there! I do wish there were more good thrash metal metal bands though. There seemed to be an abundance of them 10-15 years ago, with Nekromantheon, Antichrist and Deathhammer at the forefront, but now I feel like most of what I hear sound generic. With an exception of Sphinx from Germany!

You play old school influenced death metal. Nowadays a band can't really avoid comparisons, but I'm curious to know how the idea to start ABHORRATION came about, who was and is your role model and where you want to take your band? Are you tempted by big festivals abroad, for example, are you willing to tour with a more famous pack?

- When I moved back to Norway it was clear to me I wanted to continue playing with Øyvind. We’d played together earlier in Condor, and after doing thrash metal since the age of 15 I wanted to do something else. I had been listening alot to Morbid Angel, Sadistic Intent, demo-era Immolation and similar thrashy styled death metal in the year leading up to moving, so it was a natural way to go. I regard that style as the best style, and Sadistic Intent and Morbid Angel the two best death metal bands to ever exist, in addition to Sarcofago of course! I also liked the idea of playing a style different from most new death metal bands. More thrash, more punk, more attitude!

We’d love to play more festivals, and would definitely go on tour with bigger bands, as long as they’re good!


When I started my site seven years ago, I had a vision of trying to support bands that I thought weren't as visible. Let the world know about them. I think I've been pretty successful, at least by the response. How do you approach promotion? Do you leave it up to the label or do you send out CDs yourself for various reviews? I buy albums that I really enjoy, for example. How are you? Are you also a fan who likes to support your colleagues often? Do you go to concerts? Do you party?

- We’ve never done much promotion ourselves other than sharing shows and new releases on facebook. The label handles most of it, as none of us are on social media much. However, for the album we made posters and flyers that we left at metal bars, record shops and concert venues, though I don’t know if it had any real effect or not.

Of course I buy records I like, but I don’t get anything purely to support a band, it’ll have to be good! I go to shows, but less often than before unfortunately. The last show I went to was Incantation and Left to Die, who both were great! I’m not a fan of big venues, so the bands I see are often limited to smaller, more underground bands. However, I did see Cavalera last year, and they KILLED! Partying is becoming a rarity though, hehe.

On the one hand, a band starting out today has a lot of opportunities to make their presence known, but on the other hand, there are a huge number of bands and fans get lost in them. A lot of people just download mp3s from the internet and spit venomous spittle on Facebook instead of going to a gig. How does modern technology affect you as ABHORRATION? What do you think about downloading music, google and hipster metal, streaming music etc.?

- I agree. It’s easier than ever to make your music available, but I think people's attention span (including mine) are getting shorter, so maybe harder to stand out. We were lucky to have Invictus willing to release our stuff, spreading the word to die-hards, but as a brand new band it’s hard to stick out from the crowd. I’ve downloaded loads of music, but also bought everything I really like as long as it’s available physically.

Streaming is good for accessing a lot of music, but it has definitely affected my attention span when checking out new stuff. It’s too easy to move on to the next thing if you don’t get a great first-impression. When I used to download music I felt that I had to check it out properly, since I had gone through the effort of getting ahold of it. Streaming also makes it much easier (maybe too easy?) to discover very obscure stuff, which I have noticed impacts how the younger generation regard classic bands. I’m not sure if it matters, but it sure seems weird to me when someone who loves Blasphemy and VON doesn’t really know the first three Slayer albums!


I like to ask musicians what death metal means to them. How would they define it, is it more of a philosophy and lifestyle for them or "just" relaxation. What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

- This is a hard question. I don’t have any particular opinion on death metal by itself, but old metal in genera. Good metal is definitely a lifestyle. It impacts who your friends are, what you do to have fun, what you talk about, what you think about. Metal has been my lifestyle since the age of probably 14-15, and other than my family and friends it's the only thing I really care about. Without it, I have no idea what I would do with my life. Real metal is allconsuming.

Finally, a classic but important question. What is ABHORRATION planning in the coming months? Where can we see you in concert? By the way, you recently played in Prague. How did you like it in the Czech Republic?

- For the rest of 2024 we’re working on new material, and then we’ll play some shows in the new year, both in Norway and abroad. The only show currently announced is at the Host of All Fevers festival in Innsbruck, but more is coming up!

Tones of Decay was really good! Marek is a stand up guy, and we had a great time. Unfortunately I was sick for the whole weekend, with a high fever in the days leading up to the show, so my voice went out about half way through. I managed to get through, but it was exhausting!

Thank you very much for the interview. I wish not only the new album a lot of success and may the ranks of your fans expand as much as possible. I'll be looking forward to seeing you live somewhere, and I hope you have a good time both musically and on a personal level. I'm going to go and get "Demonolatry" in my head again!

- Thank you! Listen to old metal!!

Recenze/review - ABHORRATION - Demonolatry (2024):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - ABHORRATION - Mrtvolný, hnisavý death metal, který exhumuje i váš hrob!


Rozhovor s death metalovou skupinou z Norska - ABHORRATION.

Odpovídal Magnus (zpěv, kytara), děkujeme!

Recenze/review - ABHORRATION - Demonolatry (2024):

Ave ABHORRATION! Zdravím do norského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos první dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší předchozí demonahrávkou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

- Zdravím vás! Děkujeme za milá slova. Řekl bych, že deska ukazuje přirozený vývoj od EP. Písně jsou promyšlenější, vokály lepší, produkce dotaženější, bicí intenzivnější a konečně máme sólové kytary! Na EP se mi opravdu líbí mix, ale myslím, že produkce na albu funguje pro ty písničky lépe. Dost čistá na to, aby byly slyšet detaily, ale zároveň dost syrová na to, aby neztratila říz. Taky si myslím, že se nám podařilo dosáhnout dobrého poměru pomalých a rychlých skladeb, stejně jako dobrého poměru standardních a nestandardních struktur písní.

„Demonolatry“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého prašivého death metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál ABHORRATION?

- Většina alba vznikala po jednotlivých částech, kdy jsem obvykle dal dohromady 2-3 riffy, které jsme si přehráli a diskutovali o tom, co by mělo následovat. Arild tentokrát napsal i celé sekce k některým písním, což fungovalo opravdu dobře. Většinou jsme dělali po jedné skladbě a písně vznikaly v podstatě v pořadí, v jakém se na albu objevují.


Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Máte zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný, působí analogově. Jak se vám s ním spolupracovalo a proč právě on? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

- Nahrál a smíchal ji Arild, hlavní kytarista. Nahrávali jsme ji o mnoha víkendech u něj doma, asi hodinu cesty od Osla, po dobu asi čtyř měsíců. Souhlasím ale, že nejlépe to zní při hlasitosti 10 000 armagedonů!!!

Nahrávali jsme vždy po jednom nástroji, ale při záběru bicích hrála celá kapela dohromady, pak jsme přidali kytary, basu, vokály a sóla. Žádné triggery, žádné snap-to-grid. Na basu jsme použili obrovský zesilovač Orange velikosti lednice a na každou kytaru dva zesilovače, jeden ENGL powerball a jeden Sounds City se zkreslovacími pedály.

Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes hudební CD (kazeta, vinyl). Vy jste jej vydali u Invictus Productions a je opatřeno mrtvolným obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

- Kristian Valbo z Obliteration a Avmakt vytvořili grafiku, logo a démona na inlayi, zatímco Rick Warkill vytvořil zlé stvoření na textové straně inlaye. Kristian je pravděpodobně nejlepší umělec, kterého znám, takže pro nás bylo jasnou volbou oslovit právě jeho. Text se točí kolem uctívání démonů a modlářství a obálka je podle mě do jisté míry inspirovaná textem, což bude zřejmé, když si ho přečtete. Tak to alespoň vidím já, i když nemůžu vědět, čím se Kristian inspiroval. On má navíc schopnost opravdu graficky vystihnout náš styl hudby, takže to může být i náhoda, že se to k textu tak hodí!


Toulám se podsvětím již přes třicet let a do Norska si chodím pro muziku vlastně na jistotu. Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. My v Čechách máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. U vás to bude asi podobné, ne? Norsko je pro všechny vždy hlavně o black metalu. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?

- V současné době je tu docela dost dobrých deathmetalových kapel. Máte tu Dødskvad, Desolation Realm, Sovereign, Impugner, Filthdigger, Nedgravd, Obliteration (samozřejmě), Reptilian a asi jsem na nějaké zapomněl. Zdá se, že death metal je v dnešní době v undergroundu preferovaným stylem a koncerty bývají vyprodané, takže zarytí fanoušci jsou na místě! Přál bych si ale, aby bylo víc dobrých thrashmetalových kapel. Před 10-15 lety se zdálo, že jich je spousta, v čele s Nekromantheon, Antichrist a Deathhammer, ale teď mám pocit, že většina toho, co slyším, zní genericky. S výjimkou německých Sphinx!

Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit ABHORRATION, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

- Když jsem se vrátil do Norska, bylo mi jasné, že chci pokračovat ve hře s Øyvindem. Předtím jsme spolu hráli v Condor a poté, co jsem od svých patnácti let dělal thrash metal, jsem chtěl dělat něco jiného. V roce před přestěhováním jsem hodně poslouchal Morbid Angel, Sadistic Intent, dema Immolation a podobný thrashový death metal, takže to byla přirozená cesta. Tenhle styl považuju za nejlepší a Sadistic Intent a Morbid Angel za dvě nejlepší deathmetalové kapely, které kdy existovaly, samozřejmě kromě Sarcofago! Také se mi líbila myšlenka hrát jiný styl než většina nových deathmetalových kapel. Víc thrashe, víc punku, víc nadšení!

Rádi bychom hráli na více festivalech a určitě bychom jeli na turné s většími kapelami, pokud by byly dobré!


Když jsem před sedmi lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

- Sami jsme nikdy nedělali žádnou velkou propagaci kromě sdílení koncertů a novinek na facebooku. Většinu z toho má na starosti label, protože nikdo z nás na sociálních sítích moc není. Nicméně k albu jsme vyrobili plakáty a letáky, které jsme nechávali v metalových barech, obchodech s hudbou a na koncertních místech, i když nevím, jestli to mělo nějaký reálný efekt, nebo ne.

Samozřejmě si kupuju desky, které se mi líbí, ale čistě kvůli podpoře kapely si nic nepořizuju, musí to být dobré! Na koncerty chodím, ale bohužel méně často než dřív. Naposledy jsem byl na koncertu Incantation a Left to Die, kteří byli skvělí! Nejsem příznivcem velkých sálů, takže kapely, které vidím, se často omezují na menší, undergroundovější kapely. Nicméně loni jsem viděl Cavaleru a ti byli ZABIJÁCI! Párty se ale stává vzácností, hehe.

Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako ABHORRATION ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google a hipster metalistech, streamování muziky apod.?

- Souhlasím. Je snazší než kdy jindy zpřístupnit svou hudbu, ale myslím, že pozornost lidí (včetně mé) se zkracuje, takže je možná těžší vyniknout. Měli jsme štěstí, že Invictus byl ochotný vydat naše věci a rozšířit tak povědomí o nás mezi skalní fanoušky, ale jako úplně nová kapela je těžké vyčnívat z davu. Stáhl jsem si spoustu hudby, ale taky jsem si koupil všechno, co se mi opravdu líbí, pokud je to dostupné fyzicky.

Streamování je dobré pro přístup ke spoustě hudby, ale rozhodně to ovlivnilo mou pozornost při zkoumání nových věcí. Je příliš snadné přejít k další věci, pokud na vás neudělá skvělý první dojem. Když jsem dříve hudbu stahoval, měl jsem pocit, že si ji musím pořádně prověřit, protože jsem vynaložil úsilí, abych se k ní dostal. Díky streamování je také mnohem snazší (možná až příliš snadné?) objevit velmi neznámé věci, což, jak jsem si všiml, ovlivňuje to, jak mladá generace vnímá klasické kapely. Nejsem si jistý, jestli na tom záleží, ale určitě mi přijde divné, když někdo, kdo miluje Blasphemy a VON, vlastně nezná první tři alba Slayer!


S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

- To je těžká otázka. Nemám žádný zvláštní názor na death metal jako takový, ale na starý metal obecně. Dobrý metal je určitě životní styl. Ovlivňuje to, kdo jsou vaši přátelé, čím se bavíte, o čem mluvíte, o čem přemýšlíte. Metal je mým životním stylem asi od 14-15 let a kromě rodiny a přátel je to jediná věc, na které mi opravdu záleží. Bez něj netuším, co bych v životě dělal. Skutečný metal je všepohlcující.

Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají ABHORRATION v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Mimochodem, nedávno jste hráli i u nás v Praze. Jak se vám v Čechách líbilo?

- Po zbytek roku 2024 pracujeme na novém materiálu a v novém roce odehrajeme několik koncertů v Norsku i v zahraničí. Jediné aktuálně ohlášené vystoupení je na festivalu Host of All Fevers v Innsbrucku, ale chystají se další!

Tones of Decay bylo opravdu dobré! Marek je obstojný chlapík a my jsme se skvěle bavili. Bohužel jsem byl celý víkend nemocný, ve dnech předcházejících vystoupení jsem měl vysoké horečky, takže mi zhruba v polovině odešel hlas. Zvládl jsem to, ale bylo to vyčerpávající!

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Demonolatry“ zase narvat do hlavy!

- Děkujeme! Poslouchejte starý metal!!

pátek 8. listopadu 2024

Recenze/review - RAVENOIR - Nocturne (2024)


RAVENOIR - Nocturne
CD 2024, Gothoom Productions

for english please scroll down

Stínohra, fantasmagorie. Sedím na nemocniční chodbě a promítám si na zeď vzpomínky předešlých dní. Na kamarády, kteří již dnes nejsou mezi námi. Je to zvláštní pocit, procházet se nekonečnými chodbami s umělým světlem nad hlavou, poslouchat u toho nové album RAVENOIR zrovna na svátek všech mrtvých. Hudba Aleshe,  hlavního autora hudby i textů, je natolik podmanivá, že i výkřiky z nedalekého pavilonu duševně chorých, dostávají zcela jiný rozměr. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem z nemocnice odcházel, ale stejně mi zůstaly šrámy na duši.

Novinka "Nocturne" je volným pokračováním předchozích nahrávek. Ubylo surovosti a zemitosti, přibylo snových pasáží. Nemohl jsem několik dní v kuse spát, bál jsem se každého stínu a když jsem potom znovu vstal a šel šerými ulicemi velmi brzo ráno, vynikla tahle deska ještě více. Kapela vždy měla a stále má svůj jasný, originální a rozeznatelný rukopis. Je mementem, mlhavou vzpomínkou, odkazem bolesti. Autorovi se povedlo do nového alba promítnou velké množství emocí zabarvených do černě šedé palety barev. 


Asi vám je všem jasné, že jsem fanouškem kapely již od jejich počátků. Důkazem budiž recenze i na předchozí počiny (články jsou odkazovány dole po dnešním textem). Líbí se mi směr, kterým se RAVENOIR vydali. Stále mají perfektní zvuk, mystický obal a i na novince se pohybují na hraně mezi naším a oním světem. Až půjdete zase jednou na hřbitov, položit květiny na hrob těch, které jste měli tolik rádi, tak si na "Nocturne" určitě vzpomenete. Nové album se pro mě stalo takovým smutně krásným rozjímáním, zastavením v dnešním podivně chaotickém světě. Rád jsem si v jeho přítomnosti četl staré oblíbené knihy nebo se jen tak procházel ulicemi. Vzdušné a nostalgicky zabarvené melodie se zde potkávají s doomovými náladami. Jednou vás do hry uvede tepající klavír, jindy zase šum větru, budou vám tikat hodiny v rytmu srdce. Novou desku vnímám jako opus, jako smutnou symfonii za umírající den, jako šerosvit, jako hodinu mezi člověkem a vlkem. Viděl jsem jednou sedět na náhrobku krkavce, díval se na mě, úplně stejně jako havran ve slavné básni od Alana Edgara Poea. Nemuseli jsme si nic říkat, oba jsme věděli, že tahle deska je zdánlivě klidně plynoucí na povrchu, přesto žhavá i chladná uvnitř. Netuším, co se jednou stane, až zemřeme. Možná přejdeme na druhou stranu, možná jenom shnijeme v zemi, možná po nás zůstane podobný otisk jako po této desce. "Nocturne" je přesně tím druhem hudby, která vás postupně rozdrásá zevnitř. Je stínohrou, fantasmagorií, je mementem, je padajícím listím i vzpomínkou na mlhavá rána. Mrazí mě hluboko v kostech! Melodická, atmosférická death doom black metalová symfonie! Stínohra, fantasmagorie, chlad, tma i mlhavý smutek!


Asphyx says:

Shadowplay, phantasmagoria. I'm sitting in a hospital corridor, projecting memories of the previous days onto the wall. Of friends who are no longer with us. It's a strange feeling, walking down endless corridors with artificial light overhead, listening to the new RAVENOIR album on All Souls' Day. The music of Alesh, the main author of the music and lyrics, is so captivating that even the screams from the nearby mental patients' pavilion take on a completely different dimension. A stone fell from my heart when I left the hospital, but still the scars on my soul remained.

The new release "Nocturne" is a loose continuation of the previous recordings. There is less rawness and earthiness, more dreamy passages. I couldn't sleep for days at a time, I was afraid of every shadow, and then when I got up again and walked through the grey streets very early in the morning, this record stood out even more. The band has always had and still has its clear, original and recognizable signature. It is a memento, a vague memory, a legacy of pain. The author has managed to project a great deal of emotion into the new album, coloured in a black and grey palette of colours. 


It is probably clear to all of you that I have been a fan of the band since their early days. I like the direction RAVENOIR has taken. They still have a perfect sound, mystical cover art and even on the new album they walk the line between our world and the other world. When you go to the cemetery again, to lay flowers on the grave of those you loved so much, you will definitely remember "Nocturne". The new album has become for me such a sadly beautiful contemplation, a pause in today's strangely chaotic world. I loved reading old favourite books or just walking the streets in its presence. Airy and nostalgia tinged melodies meet doom moods here. Sometimes a throbbing piano will bring you in, other times the sound of the wind will have your clock ticking in time with your heartbeat. I see the new album as an opus, a sad symphony for the dying day, a twilight hour between man and wolf. I once saw a raven sitting on a tombstone, looking at me, just like the raven in Alan Edgar Poe's famous poem. We didn't have to say anything to each other, we both knew that this record was seemingly calmly flowing on the surface, yet hot and cold on the inside. I have no idea what will happen when we die. Maybe we'll cross over to the other side, maybe we'll just rot in the ground, maybe we'll be left with an imprint similar to this record. "Nocturne" is exactly the kind of music that gradually tears you apart from the inside. It's a shadow play, a phantasmagoria, a memento, a falling leaf and a memory of misty mornings. It chills me to the bone! Melodic, atmospheric death doom black metal symphony! Shadow, phantasmagoria, coldness, darkness and misty sadness!


about RAVENOIR on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
1. Beyond the Horizon of Emptiness (Introduction)
2. Reincarnation
3. Aura of Death
4. Flames are Rising Higher
5. Tearful Heavens
6. Veil of Moonlight (Interlude)
7. Convergence of Shadows
8. Far Beyond Eternity
9. Caress of Sorrow
10. My Dying Sun (Farewell)

band:
Alesh A.D. – všechny kytary, zpěvy, klávesy a orchestrace, bicí (4)
Igor Hubík – baskytara
Jiří Háb – sólová kytara
Jakub Vašica – bicí

Recenze/review - GIGAN - Anomalous Abstractigate Infinitessimus (2024)


GIGAN - Anomalous Abstractigate Infinitessimus
CD 2024, Willowtip Records

for english please scroll down

Určitě všichni znáte takové ty podivné horečnaté stavy, když se uvnitř vašeho těla probouzí nějaká zákeřná choroba. Mysl je najednou zahalena do mlhy a nejste schopni uvažovat v běžně dostupných pravidlech. Vidíte najednou věci, které jsou ostatním ukryty. Na povrch vylezou vaše nejniternější pocity, mnohdy temné a pro jistotu ukryté hluboko v podvědomí. Jsou kapely, které je umějí vytáhnout ven, na světlo a donutit vás nad nimi přemýšlet. Páté dlouhohrající album amerických GIGAN rozhodně nelze považovat za obyčejné, nudné, ani stereotypní.

Pánové se opět vydávají na svoji trans galaktickou misi, na dlouhý výlet, ze kterého vám přinášejí obrovskou porci neotřelých melodií. Zpočátku na mě působila (ostatně jako vždycky) nová nahrávka neuchopitelně, rozervaně. Usadila se až po nějakém čase a troufám si tvrdit, že když se k novince vrátím třeba za několik měsíců, budu stále objevovat nové motivy a pasáže.


Dokážu pochopit, když vám bude nová deska připadat nepříjemná a nebude se vám líbit. Kapela se rozhodně nikomu nepodbízí. Přichází s kůži na trh a v rámci technického a progresivního death metalu nadále kombinuje tento styl i s dalšími vlivy. Zazní tak klidně jazz, rock ze starých časů, ale i spousta dalších prvků. Vše je potom umícháno v jeden zajímavý a rozervaný celek, který se vám dostane postupně do hlavy. A nebo také ne. Záleží, jaký máte celkový přístup k hudbě. Líbit se bude určitě všem hledačům a objevovatelům, všem, kteří se rádi nechávají stále překvapit něčím novým. Některé skladby jsou opravdu dlouhé, motivy se opakují a nejdřív na mě působily lehce rozpačitě. Nenechte se ale mýlit, stále se něco děje. Navíc je album dobře zvukově ošetřené a všechny nástroje jsou dobře čitelné. Někomu možná bude chybět víc zla a špíny, ale zeptám se vás jinak - vy víte, jak se hraje ve vesmíru? GIGAN to rozhodně ví a přinášejí nám porci pravé, pestré a divoké muziky s mnoha vrstvami a odstíny. Pro fanoušky GORGUTS, ARTIFICIAL BRAIN, ULCERATE, WORMED, DISKORD, PORTAL AD NAUSEAM je nová deska doslova povinností. Zapomenout nesmím ani na obal, pod kterým je podepsán Max Winter. Myslím si, že motiv krásně vystihuje to, co se na albu odehrává. Jakoby přede mnou ožívaly vize klasických sci-fi autorů. Apokalypsa určitě brzy nastane, pokud nezačneme konečně jednat. Určitě všichni znáte takové ty podivné horečnaté stavy, když se uvnitř vašeho těla probouzí nějaká zákeřná choroba. Mysl je najednou zahalena do mlhy a nejste schopni uvažovat v běžně dostupných pravidlech. Vidíte najednou věci, které jsou ostatním ukryty. Transgalaktická progresivní technicko-death metalová mise! Temné ozvěny z dalekého vesmíru!

Asphyx says:

I'm sure you're all familiar with those strange feverish states when some insidious disease awakens inside your body. The mind is suddenly shrouded in a fog and you are unable to think in the usual terms. You suddenly see things that are hidden to others. Your innermost feelings, often dark and hidden deep in the subconscious for safety, come to the surface. There are bands that can bring them out into the light and make you think about them. The fifth full-length album from American GIGAN certainly cannot be considered ordinary, boring, or stereotypical.

Once again the gentlemen embark on their trans-galactic mission, a long trip from which they bring you a huge portion of fresh melodies. At first (as always), the new record had an ungraspable, disjointed effect on me. It settled down after some time and I dare to say that when I come back to the new release, maybe in a few months, I will still discover new motifs and passages.


I can understand if you find a new record uncomfortable and don't like it. The band is definitely not pandering to anyone. They come with skin in the game and continue to combine that style with other influences within technical and progressive death metal. You can hear jazz, rock from the old days, but also a lot of other elements. Everything is then mixed into one interesting and disjointed whole that gets into your head gradually. Or not. It depends on your overall approach to music. All seekers and explorers, all those who like to be constantly surprised by something new, will like it. Some of the tracks are really long, the motifs are repetitive and at first they made me feel a bit self-conscious. But make no mistake, there is always something going on. In addition, the album is well sound treated and all instruments are clearly audible. Some may miss more evil and dirt, but let me ask you another way - do you know how to play in space? GIGAN certainly do, and they bring us a serving of real, colourful and wild music with many layers and shades. For fans of GORGUTS, ARTIFICIAL BRAIN, ULCERATE, WORMED, DISKORD, PORTAL AD NAUSEAM, the new album is literally a must. Not to forget the cover artwork, signed by Max Winter. I think the motif beautifully describes what is happening on the album. It's as if the visions of classic sci-fi authors came to life in front of me. The apocalypse will surely come soon if we don't take action. I'm sure you all know those strange feverish states when some insidious disease awakens inside your body. The mind is suddenly clouded in a fog and you are unable to think in the normal rules. You suddenly see things that are hidden to others. A transgalactic progressive techno-death metal mission! Dark echoes from a distant universe!


tracklist:
01. Trans-Dimensional Crossing Of The Alta-Tenuis 
02. Ultra-Violet Shimmer And Permeating Infra-Sound 
03. Square Wave Subversion 
04. Emerging Sects Of Dagonic Acolytes 
05. Katabatic Windswept Landscapes 
06. Erratic Pulsitivity And Horror 
07. The Strange Harvest Of The Baganoids 
08. Ominous Silhouettes Cast Across Gulfs Of Time

Line-up:
Eric Hersemann - All electric, acoustic and bass guitars, theremin, otomatone, synths, lyrics, concepts and madness.
Nathan Cotton - Drums, percussion and Sunny weather.
Jerry Kavouriaris - Vocals and violence.



KNIŽNÍ TIPY - Hypotéza zla - Donato Carrisi (2020)


Hypotéza zla - Donato Carrisi
2020, Vendeta

Patřím asi k jedněm z mála, kterému nevadí sychravé podzimní počasí. V ulicích je dlouhodobě smog, v Plzni smrdí i voní slad, který se proplétá mezi již z části opadanými stromy. Chodívám rychleji a brzy ráno mi hlava šrotuje víc, než kdy jindy. Včera mi přišla do emailu nabídka na třetí (prostřední díl) Našeptávače. Musel jsem jej mít. Sice jej budu číst jako poslední, ale co už nadělám. Black Friday musím jako správný čtenář u Dobrovského využít. Už tak utrácím za knihy nekřesťanské peníze a tak se mi různé klubové slevy hodí. Ráno jsem vstal už v půl čtvrté, Zásilkovna je totiž v ulici bokem a musel jsem si před první ranní tramvají trošku zajít. Zrovna, když jsem přicházel k tiché budce, tak řidič odjížděl. Ihned mi přišla SMS a já si knihu vyzvedl. Teď si ji nesu v batohu a těším se, až v práci vyndám svůj nůž, rozříznu kartonovou krabici a přivoním si k čerstvým stránkám. Zkoušel jsem kdysi čtečku knih, ale tak nějak jsem podvědomě vycítil, že to není ono. Jsem zkrátka klasik a nenechám si svůj obřad překazit.

A tak zatímco všichni svorně při obědě nadávají na své manželky, na politiku a vlastně na všechno, zalezu si do kouta a přečtu si pár prvních stránek. Je to sice jen taková ochutnávka, ale alespoň na chvilku jsem ve svém světě. Odpoledne jdu plavat a pod vodou si představuji, kam se bude děj ubírat. Četl jsem perex a jsem zvědavý. Kdybyste věděli, jak jsem zvědavý. Doma je jako vždy živo a trvá to na můj vkus až příliš dlouho, než se všichni dohodnou, vyřeší běžnou agendu. Konečně klid. Někdo jde ven, jiný si zaleze do svého pokoje. Já si sednu do své polohy, s míčem pod nohama, s reproduktory za zády a začnu. Ihned jsem chycený, navážu na první díl a vyšetřuji spolu s Milou Vasquezovou. A postupně zjišťuji, že v našem světě je víc ďáblů, než v samotném pekle. Příběh je opravdu hodně temný. Je o zlu, o našeptávání, o démonech, které některé z nás posednou. Napsáno samozřejmě napínavě a poutavě. Na autora je spolehnutí, to vám klidně podepíšu.

Čtu si a nevnímám svět okolo. Zapomenu se najíst, z čtenářské letargie mě vytrhne až zpráva o tom, že je vše v pořádku a že můžu přijet. Je po desáté večer a mžourám přes volant na noční ulici. Z nemocnice právě vyjíždí další sanitka. Parkuji a jdu manželce naproti. Nasedneme do auta a já celý dychtivý vyprávím, jak mě knížka baví. Vyměníme si své dojmy, protože moje drahá dostává vždy knihy ihned potom, co je dočtu. Nemáme kde zaparkovat, tak jdeme mezi domy. Spím zase jen pár hodin a cestou do práce přemýšlím, kde se vlastně bere v lidech tolik zla? Jsme takoví ze své podstaty? Neseme si celý život stigmata z dětství? Kolik z nás je opravdu narušených? Statisticky vzato, určitě někoho takového znám, pracuji s ním, potkávám jej nebo ji na ulici. Možná se za milou a usměvavou tváří ukrývá predátor a nebo oběť. Hodně mi to vrtá hlavou a celý den se nemůžu soustředit na práci. Našeptávač se mi opravdu dostal do hlavy. Již potřetí. 

Hledat pohřešované musí být hrozné. A teď si představte, že se vám po dlouhých letech začnou vracet. Jen jsou jiní, jinak se dívají, odlišně konají. Mají v sobě tmu a zlo. Když jsem tuhle knihu četl, hodně často mi běhal mráz po zádech. Viděl jsem před sebou reálné tváře lidí, kterým se to doopravdy stalo. Moje představivost pracovala na plné obrátky. Navíc na mě začalo každý den vyskakovat zpravodajství z našeho regionu. V dnešní době musí zprávy šokovat a tak jsou záměrně vybírány jen ty zlé a děsivé. Raději jsem nic ani nečetl. Měl bych potom pocit, že existuje jenom zlo. Není to samozřejmě pravda. Někdy mezi smogem vysvitne slunce a mladé holky chodí rozesmátě ulicí. Kluk, co mu přeskakuje hlas, pomůže stařence do tramvaje. Je dobré si všímat i těchto věcí. Čtu hodně thrillery, horory a poslouchám drsnou a temnou muziku, ale v reálu jsem pozitivně naladěný chlap.

Ale podzim mám fakt rád. Neznám nic lepšího, než když je víkend a ráno vyrazíme na procházku. Pokecáme o všem, co máme na jazyku a když se vrátíme, je oběd a potom klid. Každý máme svůj kout, ve kterém si čteme. Bylo mi velkou ctí, přečíst Hypotézu zla a je pro mě milou povinností vám tuhle knihu doporučit. Navíc, nějakých devadesát korun je krásná cena. Věřte tomu, že když vás někdy bude vábit temnota, tak určitě odoláte. Myslím si totiž, že my, co čteme knížky, máme přeci jen větší nadhled a snad i rozum. Umíme krotit svoji fantazii. Přeji vám jen vše dobré a opatrujte se. Děkuji za pozornost. Venku zase padá tma. Jdu si číst. 


KNIŽNÍ TIPY - Našeptávačova hra - Donato Carrisi (2022):
https://www.deadlystormzine.com/2024/09/knizni-tipy-naseptavacova-hra-donato.html

KNIŽNÍ TIPY - Našeptávač - Donato Carrisi (2019):

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pokaždé, když Mila Vasquezová vstoupí do oddělení pohřešovaných osob, zírají na ni stovky očí. Patří lidem, kteří se jednoho dne ztratili z povrchu zemského. Beze stopy. Nikdo neví, jestli se rozhodli pro dobrovolný odchod, nebo se stali obětí únosu či jiného zločinu. Bývá ovšem pravidlem, že na ně postupem času téměř všichni zapomenou. Téměř. Mile, na níž spočívá úkol zjistit, co se stalo – nebo se o to alespoň ze všech sil pokusit – jejich osudy nedají spát. Proto nikdy nečeká, až se někde náhodou objeví, ale chodí jim naproti. Často doslova. Přestože už je ale Mila zkušená „hledačka“ pohřešovaných osob, není připravena na prapodivnou skutečnost, jíž se má stát svědkem. Nezvěstní, kteří zmizeli před mnoha lety, se začnou zničehonic sami od sebe vracet. Na první pohled se zdá, že jsou stejní jako dříve, ale temnota, která je opět vyvrhla na světlo světa, je nadobro změnila. A určitě ne k lepšímu. Kde celou tu dobu byli? Co dělali? A za jakým účelem se teď vrátili? Jestli na tyhle otázky dokáže někdo nalézt odpověď, musí to být právě Mila, která zná vábení temnoty jako své boty.



---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine