Vždycky máš dvě možnosti. Pokaždé můžeš buď zmáčknout spoušť a nebo sklopit zbraň k zemi. Můžeš zvolit jedovatá slova plná nenávisti nebo se usmát a pustit si nějakou dobrou hudbu. Thrash metal u mě vždy býval o energii, o temnotě, o rychlosti, o schopnosti lámat kosti tlakem. Jsou kapely, na které nedám dopustit. ENFORCED patří již dlouhé roky mezi ně. Líbí se mi, jak zkušeně a tak nějak samozřejmě a s nadhledem kombinují thrash metal, hardcore a crossover.
Jsem už starý pes, který stejně jako kapela nepotřebuje nikomu nic dokazovat. Kousek od nás zuří válka, rakety jsou připravené k útoku a v lidech můžete hledat jenom zlo. Raději se zavírám do své soukromé kobky a přidávám hlasitost. Nové EP "A Leap into the Dark" má v sobě všechny potřebné ingredience pro to, abych byl spokojený, abych si podupával nohou do rytmu a mlátil hlavou do zdi. Hergot, ty tři nové skladby zase řežou pěkně hluboko do masa! Povedl se ale i zbytek. Pánové obstáli se ctí.
Kdysi dávno, jako mladý kluk v džínové bundě jsem poslouchal tenhle styl hlavně proto, protože jsem měl své frustrace a problémy, jako každý puberťák. Zajímavé je, že uběhla spousta dlouhých let a stále mi hudba pomáhá přežít. Svět se sice točí úplně jinak, ale já se pokaždé těším na každé setkání. U ENFORCED je vždy uváděno, že se inspirují kapelami jako SLAYER, DEMMOLITION HAMMER, SEPULTURA, POWER TRIP, BLACK BREATH. Nezbývá než souhlasit. Zároveň (a to se mi na téhle smečce opravdu líbí), mají svůj vlastní výraz, ksicht chcete-li. Ze skladeb je slyšet taková ta pradávná energie, tlak, který vás přikove na zeď. Líbí se mi zvuk (produkoval a mixoval Arthur Rizk (Blood Incantation, Power Trip, Kreator, Code Orange)), který řeže a pálí, i obal (na podobné černobílé motivy si potrpím). Rychlost, zběsilost, i nakumulovaný vztek jsou navíc zárukou toho, že bude novinka "A Leap into the Dark" fungovati naživo. Soukromě potom podotýkám, že oceňuji, že se nejedná jenom o dnes tolik časté retro bez jakékoliv přidané hodnoty. Naopak, tohle je smečka rozzuřených psů, která vás přišla pokousat do krve. Najednou je mi jedno, že svět za oknem hoří, že se lidé hádají o malichernosti, že se navzájem zabíjejí, že hloupost dostává přednost před rozumem. Někdy je těžké se z toho nezbláznit a chápu mladou generaci, která neví, co a jak dál. Něco je všeobecně špatně a měli bychom začít každý u sebe. A tak ti říkám kámo, vypni všechny sociální sítě, jdi ven, otevři si pivo a pusť si tuhle desku. Vyčistí ti mozek jako kyselina a pomůže ti zase jednou vidět světlo na konci tunelu. Vždycky máš dvě možnosti. Pokaždé můžeš buď zmáčknout spoušť a nebo sklopit zbraň k zemi. Můžeš zvolit jedovatá slova plná nenávisti nebo se usmát a pustit si nějakou dobrou hudbu. Nahrubo nasekaná thrash crossover metalová energie, tlak a tma! Zničující smršť, po které zůstává jenom spálená země!
Asphyx says:
You always have two choices. You can either pull the trigger or put the gun down. You can choose poisonous words full of hate or you can smile and put on some good music. Thrash metal for me has always been about energy, about darkness, about speed, about the ability to break bones with pressure. There are bands I can't get enough of. ENFORCED has been one of them for many years. I like how they combine thrash metal, hardcore and crossover in a skilled and somehow natural way.
I'm an old dog who, like the band, doesn't need to prove anything to anyone. There's a war raging not far from us, the missiles are ready to attack and you can only look for evil in people. I prefer to lock myself in my private dungeon and turn up the volume. The new EP "A Leap into the Dark" has all the ingredients I need to be content to stomp my foot to the beat and bang my head against the wall. Damn, those three new tracks cut deep into the meat again! But the rest of the songs were good too. Gentlemen stood up with honor.
Once upon a time, as a young kid in a denim jacket, I listened to this style mainly because I had my frustrations and problems, like any teenager. Interestingly, many long years have passed and the music still helps me survive. The world may be a very different place, but I look forward to every encounter. ENFORCED is always stated to be inspired by bands like SLAYER, DEMMOLITION HAMMER, SEPULTURA, POWER TRIP, BLACK BREATH. We have to agree. At the same time (and this is what I really like about this pack), they have their own expression, face if you will. You can hear that ancient energy from the songs, the pressure that pins you to the wall. I like the sound (produced and mixed by Arthur Rizk (Blood Incantation, Power Trip, Kreator, Code Orange)), which cuts and burns, and the cover art (I'm a sucker for similar black and white themes). The speed, frenzy, and accumulated rage are further guaranteed to make the new "A Leap into the Dark" work live. Privately, I would like to point out that I appreciate that this is not just the nowadays so common retro without any added value. On the contrary, this is a pack of rabid dogs out to bite you bloody. Suddenly I don't care that the world outside my window is on fire, that people are arguing over petty things, that they're killing each other, that stupidity is taking precedence over reason. Sometimes it's hard not to get mad, and I understand the young generation who don't know what to do and how to go on. Something is universally wrong and we should start with each other. So I'm telling you dude, turn off all social media, go out, open a beer and put this record on. It'll clear your brain like acid and help you see the light at the end of the tunnel once again. You always have two choices. You can either pull the trigger or you can put the gun down. You can choose poisonous words full of hate or you can smile and put on some good music. Coarsely chopped thrash crossover metal energy, pressure and darkness! A devastating whirlwind that leaves nothing but scorched earth!
Příběh čtyř stý osmdesátý první - Oči zářící do tmy
Léto, budiž pochváleno, říkáme stále dokola. Zrovna jsme ušli spoustu kilometrů. Kluci se drží u kluků a holky klábosí spolu. Neviděly se dlouho. Tři slečny v nejlepších letech, co se znají od mateřské školky. Dvě budoucí učitelky a jedna ekonomka. Je radost na ně pohledět, ale nejen to, jsou milé, je s nimi legrace a tak se vzduchem vznáší takové to milé chvění, energie, která létá vždycky vzduchem, když se potkají milí lidé. Vlastně už ani nevím, koho to napadlo. Seděli jsme v jedné z táborských hospod, vzpomínali na dětství a pak někdo řekl nahlas. Co takhle zítra vyrazit kousek vlakem, pak spoustu kilometrů pěšky? Dojdeme na Orlík, dáme nějaký koupání, pivo a léto budiž pochváleno. Jo, už si vzpomínám. Byl jsem to asi já, kdo tuhle akci vymyslel. Protože jsem se u Lužnice rozněžnil, když jsme pozorovali vodáky a vodačky, co měly košile na uzle smotané pod prsy. Mávali jsme jim a křičeli taky ahoooj. Bylo to moc fajn. Teď taky, jen jedna z dívek propichuje už asi pátý puchýř. Není zase tolik zvyklá chodit. Drží se ale hrdinně a když potkáme potok, tak do něj ponoří nohy a dělá pusou, že to syčí.
Chvíli se s blondýnkou zdržíme, obejmu ji a zatáhnu z legrace za křoví. Za námi ale praskne větývka a ona se bojí. Někdo tu je. Mávnu rukou, to bude nějaký srnec, ten bude vyděšený víc, než ty. Máme v nohou nějakých dvacet kilometrů, když potkáme tábořiště. Nikdo nikde, tak rozbijeme stany, sesedneme se kolem kotle, naházíme do něj vše, co máme k dispozici. Chutná to podivně, ale nám to nevadí. S rumem, pivem a krásnou holkou po boku ani nemusím jíst. Začnou nás štípat komáři a tak si zalezeme do spacáků a chrníme během několika okamžiků. Tedy já, já jsem vždycky jako dudek, jako kus pařezu. Blondýnka spí lehce, jako by hlídala. Probudí mě uprostřed noci. Musím na záchod, řekne a já rozespalý namítám, že to za ní neudělám. Prý pojď se mnou, bojím se. Vstanu, ani se neobouvám. Ona si zaleze bokem, sedne si na bobek a po chvilce děsně zařve. Z vedlejšího stanu ihned vyběhne Venca (táborský), klacek v ruce a s pohledem bojovníka stojí rozkročen. Co se děje? Vylézají ostatní. Někdo tam byl! Klepe se moje milá a my kluci, se vydáme mezi stíny. Nikoho nenajdeme. Jenom nedopalek cigarety. Ten tady ale může být spoustu let. Nějakej magor, co neví, že v lese se nekouří.
Ráno mi blondýnka říká, že skoro nespala. Naslouchala lesu a je pěkně unavená. A tak přizpůsobíme rytmus chůze jí. Vyleze slunce a všechno vypadá třpytivě, krásně, svěže. V nějaký vesnici, kterou potkáme, nakoupíme proviant. Venca pořád žvejká máslový sušenky. Mám je taky rád a tak jdeme vepředu. Ostražití, co kdyby náhodou, ehm. Poslední jde David od budoucí ekonomky. Taková velká láska, ale pořád se mezi sebou dohadují. Neklidné duše, řekl bych. Budoucnost mi potom moje slova potvrdí. Nikde ale nikdo není. Jen když procházíme kolem samot a štěkají na nás psi, cítíme pohledy lidí za záclonami. Mám v zásobě spoustu hororových příběhů, ale takhle za dne, za světla, nezní vůbec děsivě. Blondýnka je na mě trošku naštvaná, že jí nevěřím. Ale to víš, že jo. Jen ať zkusí někdo přijít, dáme mu do držky, křiknu směrem do lesa. Odpovědí je mi jenom výkřik nějakého ptáka. Ještě deset kilometrů a budeme na Orlíku, hlásí Venca, když vše dopočítá z mapy. Jdu se podívat a navrhnu, že bychom si trošku zašli. Bude to hezčí cesta. Ještě jednu noc v lese? To nedám, šeptá mi moje milá. Přitulí se ke mě a já se cítím jako děsný lovec, trapper a indián.
Obědváme za chůze, zastavujeme spíš na místech, kde se to hodí. Bolí nás nohy, ale pivo máme, tak zase rozbijeme stany. Tentokrát je to mýtina, uprostřed lesa. Na všechny strany je vidět. Klábosíme, řešíme všechno a všemu samozřejmě s přibývajícími pivy i rozumíme. Někdo podřimuje, jsem z posledních, kdo odpadnou. Tentokrát nás probudí Vencova dívka. Celá vyděšená si ani neobleče džíny. Ihned jdeme zase do tmy. Na chvilku, ale opravdu jen na okamžik mám pocit, že někoho vidím. Postavu mezi stromy. Ale kdo by to byl? Co za magora by chodilo v noci lesem? Dáme s klukama hlavy dohromady a abychom holky uklidnili, tak vymyslíme, že budeme držet stráž. Jdu samozřejmě jako první, čekají mě tři hodiny ve tmě. Usnu během chvilky. Jsem hrozně unavenej. Takže mě nikdo nevystřídá. Probudí mě až blondýnka, která jde na záchod. Zeptá se mě, jaká byla noc. Zamachruju, že v pohodě. Pomalu vylezou ostatní. Chceme si uvařit čaj, ale nemůžeme najít vařič. Zmizelo ale i spousta dalších věcí. Někdo tady byl. Všem zatrne. Neznámý stín nám narušil soukromí. Rozeběhnu se do stanu. Peníze najdu, nůž a doklady taky. Ale mojí holce zmizí nějaké oblečení.
Jsme naštvaní. Ještě včera jsme neustále vtipkovali. Teď jdeme tiše a opatrně. Neustále se ohlížíme za sebe. Je nám tak nějak divně. Aspoň, že nikdo nic nevyčítá mě. Tíží mě svědomí. Proč jsem musel usnout? Padne i názor, že bychom mohli zajít na policii. Jenže tenkrát to probíhalo tak, že většinou podobné věci nikdo neřešil. Zapsali si to, měli kolikrát i blbý kecy. Vzdali jsme to a pokračovali dál. Postupně, jak jsme polykali další kilometry, se naše nálada pomalu zlepšovala. Holky se sice držely spíš u nás, nikdo se pro jistotu necoural, ale jinak to byl přesně ten typ silné party a osobností, kteří něco vydrží. Orlík je nádherný. Obejdeme jej skoro celý, zavítáme i do hospody. Vyprávíme ostatním, co jsme zažili a oni kroutí hlavou. Sedí tu s námi i takový starý tramp. Moc nemluví, ale když už, tak to stojí za to. To je ten, jehož oči září do tmy. Řekne a musí to několikrát opakovat. V pajzlu je ticho. Servírka mávne rukou a poklepe si na čelo. On je tady Lojza trošku magor, viď? Vyplašíš mi hosty. Ale on mluví dál. Moc to nedává smysl, ale chápeme ho. Nejdřív se prý ozývají kolem různé zvuky. To si vybírá svoji oběť. Potom se vkrade do tábořiště a vezme si nějaké věci. A nakonec...nakonec přestaneš kecat nebo ti už nenaleju. Řekne mu paní a on raději zmlkne. Chvíli je ticho, ale pak se zase rozproudí zábava. Je světlo, co by se komu mohlo stát. Když jdu ale kolem něj na záchod, mumlá si stále dokola...zářící oči, zářící oči.
Všichni na mě sborově zařvou, abych toho nechal. Dnes ne! Žádné hororové příběhy. Není na to nálada. Třeba nás fakt někdo sleduje. Raději tedy rozebírám muziku, básním o koncertech, na kterých jsem letos byl. Rozdělám oheň, zbylo na nás místo úplně na kraji kempu. Vyřežu si z větve klacek, který mám pořád u sebe. Hele, tady to bude na pohodu, sem se nikdo neodváží. Vystřídáme se v umývárně, ještě něco malého zakousneme a naplánujeme výlet na druhý den. Usnu zase jak zabitej a jak už se stává zvykem, probudí mě blondýnka. Někdo tu je. Vstanu a jsem připraven. Jestli to je ten zloděj z lesa, sejmu ho. Zmlátím ho klackem a přerazím mu všechny nohy. Jenže nikoho nemůžu najít. Obcházím kolem našich stanů, až dojdu k rezavému plotu. Chce se mi na záchod a tak začnu močit. Klacek opřený o nohu. Jasně, že je tam. Stojí u keře a jeho oči opravdu žhnou. Málem si počůrám nohavici, jak se leknu, ale pak se naštvu. Ty magore, pojď! Oběhnu plot a vydám se k němu. Nikdo tam není. Ještě chvilku chodím kolem a v ruce potěžkávám klacek. Jsem připravený. Ale nic.
Ráno mi všichni věří. Možná to je legenda, nějaký hromadný přelud, možná jen někdo tupý, nevíme. Ve dne se to nezdá, to je pohoda, ale v noci je nám to hrozně nepříjemný. Řekneme to správcovi a on jen kývne hlavou. No, dělám tu dvacet let a občas nám o něm lidé vyprávějí. Já ale nikdy nikoho neviděl. Hodíme si věci do úschovny a na Slapy jedeme lodí a pak pěšky. Je to super výlet, slunce svítí, je nám moc dobře. Kecáme, užíváme si léto, které je opět pochváleno. A když se jdeme koupat, tak se dokonce zasním. Skáčeme do vody, cákáme a děláme blbosti jako malý děti. Souboje, kdy máte holku na ramenou jsou samozřejmé. Jsme v nejlepším, když blondýnka vykřikne. Někdo tam je! Koukneme ke břehu a fakt, že jo. Chlap, ale bez zářících očí. Vypadá jak úchyl a taky jím je. Divně se usmívá a vypadá to, že si ho honí. Ty kreténe, zařveme s klukama a vydáme se z vody ven. Bereme do rukou klacky, běžíme za ním, ale uteče nám. Je děsně rychlej. A už se nikdy nevracej. Holkám zmizí spodní prádlo, tak jdou naostro, než jim uschnou plavky. Pak se převléknou. Co tohle může bejt za úchyla?
Výlet je tak trošku pokažený. Ale jsme mladí, na dnešní diskotéku samozřejmě zajdeme. Hraje tu nějaký místní DJ, co má rád starý kapely. Dává to on i my dobře, tancujeme, rozděleni do dvojic si šeptáme hezká slova do uší. Usmíváme se těšíme se na stan. Jsme asi opilí, blondýnka se lekne, když ji položím na záda a na zemi je moje vyřezávaná hůl. Odkopnu ji stranou a vlezu si k ní pod rozepnutý spacák. Když jsme v nejlepším, zahlédnu stín. Nepřipomíná mi nikoho z nás. To bude zase on, leknu se, rychle si obléknu kalhoty a opatrně vylezu ven. Opravdu. Stojí zrovna u Vencova stanu. Pomalu jim rozepíná stan. Ty vole, on je chce zase okrást. Uvnitř oba chrní a nevědí o světě. Přemýšlím, kam ho praštit. Zvolím záda. Do hlavy bych ho taky mohl zabít. Klečí a honí si ho. Do prdele, řeknu a napřáhnu se. On mě zmerčí a otočí se. Pokusí se ohnout, ale moje hůl už mu dopadne na hřbet. Všimnu si, že má vyplazený jazyk. Vypadá jako zrůda, jako debílek. Švihám ho hlava nehlava a nadávám mu. Mezitím vyleze Venca a pomůže mi ho svázat. Řvu na něj, co to dělá, zloději, úchyle, kreténe. Ale on se jen tak nějak divně směje.
Probudíme půlku kempu. Správce zavolá policii. Těm to trvá snad dvě hodiny, než přijedou. Mezitím se pomalu rozední. Nejdřív to vypadá, že vyslýchají mě. Připadám si, jako bych něco provedl. Nakonec se zjistí, že je to nějaký místní blázen, co chodí šmírovat holky k vodě. Přijedou jeho rodiče, děsně se omlouvají a mě je ho skoro až líto. Odvedou si ho a když odchází, zrovna vylézá ze stanu Lojza. Procedí mezi zuby, že to není on, že mu nezáří oči. Za světla si uvědomím, že je nějakej menší, než ten u vody, než ten u křoví. Chci to všem říct, ale nestihnu to. Z jednoho stanu se ozve děsnej řev. Já ho zabiju, já ho zabiju. Nejdřív nevíme, co se děje. Potom se objeví chlápek, co tu je s dcerou, něco kolem třinácti. Drží ji v náruči a ona pláče. Je celá špinavá. Prý byl někdo u ní ve stanu, vlezl tam, dal jí ruku na tvář, aby nemohla křičet. Osahával ji a hladil ji. Chce se mi zvracet. Je toho na mě moc. Nakonec musím bokem a hodím tam obrovskou šavli. Policisté se vrátí a začnou doopravdy vyšetřovat. Nikoho ale nechytí. Je mi líto té malé holky, která pořád natahuje. Neznásilnil ji, jen se nemohla hýbat. Byl to prý velký chlap a zářily mu oči. Všem se nám rozklepou kolena.
Do Tábora jedeme raději vlakem a ten večer pro jistotu nikam nejdeme. V noci se probudím. Vlastně ani nevím proč, asi nějaký divný sen. Jdu na záchod, napiju se mléka, protože mám po tom všem pití podrážděný žaludek. Rozhrnu záclony a mám pocit, že ho vidím, jak stojí na ulici. Ne, to není možný. Když se otočí, tak je to samozřejmě jen soused, co nemůže spát a venčí psa. Ale stejně...co kdyby...
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave RECKLESS MANSLAUGHTER! Greetings to Germany. I hope everything is all right with you. I was really looking forward to your new album "Sinking into Filth", I always enjoyed the previous albums and I like to come back to them. How did the new album come about and why did it take five long years?
Hey Jakub! Great that you also enjoyed our new album. The first Songs were written directly after our last release "Caverns Of Perdition" in 2019 but because of the pandemic, lockdowns and health issues of our Drummer it took four years to finish all Songs. But sometimes it is better to take all time you need, because we are convinced that “Sinking Into Filth“ is our strongest and most dynamic album so far.
I have to say that I was literally blown away by the sound. It's dense, massive, dark and at the same time as cold as a dead man's hand. That's how I like it! The mix is by Jörg Uken. Did you record directly with him or did you just mix the album? With what feelings did you go into the studio and how did you manage to achieve such killer material?
Many thanks for those kind words, these were exactly the feelings we wanted to create with our sound. We tuned down the guitars and also the bass is more brutal than ever before. It should have sounded raw, authentic and in your face but also transparent and not too muddy and Jörg Uken did a gerat Job with it. We recorded with him in his Soundlodge studio, which was again a great time (he also did the Mix and Mastering afterwards). He has a flat for the band directly neighboring to the studio were we could sleep, so we could start with the recording at 10 o‘clock in the morning until 6 o’clock in the evening, so we also had a lot of time for partying, haha. This time we were really well prepared, so we had the time to work out all details like we wanted and I have the feeling that’s the reason for the best lead-guitar-work we ever had. “Ruf der Leere“ was supposed to be a bonus-track for a splitrelease, but it turned out so great with alls those desolate melodies and fitted so well to the album, that we changed it and “Fürchte nicht die Tiefe“ became the song for the split with Depression, which came out at the beginning of the year.
I always take the recordings as a whole and you didn't underestimate just the sound, but also the cover. Lucas Korte is definitely one of my favourite painters. How did you guys get together and how did the cover art come about? Did you have any requirements or did you choose from already prepared paintings? And how did the collaboration work.
For us the artwork is just as important as the music. I don’t like it when the music is top-class but the artwork looks cheap, inappropriate or childish. The music and the artwork must form a complete work of art, thats why we always work with renown artist. But after a Seagrave Artwork it is really difficult to bring it to a even higher level, so we decided to go to a different direction and were in search for a great black-and-white-artist. In 2019 the demo of Malignant Altar totally blew me away, because the combination of the music, production and the awesome artwork of Lucas was just perfect! I’m friend with Kari from Solothus and as he told me, that Lucas created the artwork for the CD-reissue of the debut-album of Solothus. So I wanted to know how it is to work with Lucas. He told me that he is a total nice and down to earth guy who responds to your own ideas what sounded appealing to me. So I contacted him in early 2023 and told him about my idea of a vertical gatefold-artwork. He was on fire and flame for that idea and after I send him a bumbling sketch of my ideas he started to create sketches and after only a few weeks the stunning artwork together with the revised logo (I wanted a logo which perfectly fits to the artwork!) was finished. It was his first Gatefold-artwork and he told me that it was really a lot of work but he seemed to be pretty proud about what he created and so are we! It fits perfectly to the title, the production and the songwriting :)
The lyrics are an integral part of the album. You are quoted as dealing with death by war, the apocalypse. So classic death metal themes. What are the lyrics on "Sinking into Filth" about, who is their author? Where did you get the inspiration for them?
I am responsible for most of the lyrics. I'm not a poet, but the lyrics should have a meaningful content that fits the music and so I always put a lot of work into it. Here you have some lyric-liner-notes for each song :)
Caverns Of Perdition: In keeping with tradition, the fourth album also begins with a song that bears the title of the last album. The lyrics are inspired by the breathtaking artwork of legendary artist Dan Seagrave and describe volcanic activity, the abominable depths and stone-carved tombs of long-gone civilizations.
Befouled Commandments: Guitarist Dennis once wrote the lyrics under the title 'Mythdirected', which were actually intended for a Depravity song. I rewrote some passages under the working title 'Spoiled By Faith' and only christened the song the snappy 'Befouled Commandments' at the very end. In less than three minutes, the hypocrisy of Christianity is denounced and it is shown that supposedly good things stink to high heaven and are based on rotten lies.
Awaiting My Demise: Thematically, it is about the neglect of prosperity in the modern, western world of material abundance and the accompanying absence of euphoria and genuine happiness. An old, embittered, pessimistic man who has (supposedly) seen everything and possessed everything looks back and longs for the end, as he can no longer bear the emptiness and triviality of dreary everyday life.
Retreat Into Nothingness: The nihilistic, depressive text is about the longing for emptiness, loneliness and eternal peace. A return to nothingness, in which the carnal shell no longer has any meaning.
Aktion 1005: Each album features a song about a historically significant military operation. This time, the choice fell on a particularly dark chapter in German history, which was to deal with the exhumation and cremation of the victims of the Nazis' Aktion Reinhardt. This incomprehensible undertaking aimed to cover the traces of genocide and was also known as Sonderaktion 1005 or Enterdungmission and was carried out from 1942 to 1944, mainly in Ukraine and Poland. The vocabulary of the lyrics was deliberately kept sober, cold, almost cynical, but still shows a clear attitude towards this barbarism of our ancestors. Musically, a particularly bleak, threatening mood was therefore chosen, which reaches its eerily epochal climax in the doomy, melancholic middle section. A barbaric song about a barbaric event that will hopefully never happen again. Resist the beginnings. Never again is now!
Ruf der Leere: It is German and means call of the void. In a time where the world stands at the edge of the abyss of extinction the tempting calls to jump are getting louder and louder. Nietzsche once said: "He who fights with monsters should look to it that he himself does not become a monster...when you gaze long into the abyss the abyss also gazes into you". Resisting this call of the void is more difficult than ever these days and this feeling, which is difficult to describe, has been set to music in a fitting way. An almost six-minute fall to the bottomless - eerie and beautiful at the same time...
Risen From The Mass Grave: Here we found lyrical inspiration in the short-story "Bleistiftumriss eines Auferstandenen" from the book "Den Löwenzahn zermalmt nicht die Kesselpauke" by Bernhard Schulz. In this story, he tells of his experiences during the Russian campaign in the Second World War in a visually powerful language and makes it clear how much this terrible experiences shaped him throughout his life and how he actually only returned half-alive. A story that was practically made for desolate death/doom!
My favourite question and I think the readers' too. How does RECKLESS MANSLAUGHTER create new songs? Please let us take a peek into your kitchen. Who is the author of the basic themes? Is everything created in the rehearsal room? I would be interested in the actual process of composing new songs.
Oh yes, we actually are creating everything together in the rehearsal room and that’s the reason why it always takes so long to release new albums, haha. We try to rehearse every week (which is sometimes quite difficult because of work and family-issues) and than we search together for cool riffs and try to arrange new songs. Sometimes one of our guitar-players brings some recordings of hooks, melodies or riffs and the we combine them together. This takes always a lot of time, since eveyone has to be satisfied, but usually we don’t waste too much riffs. When we have a raw idea of a song, Dennis our guitar-player writes down the tabulatures and programs the ideas into tab editor software, so we can optimize speed and iterations and also can add the click, so our drummer Micha can better bring into his ideas. When we have a rough idea finished, we record every track, so we can rehearse those songs even when one member can’t attend a rehearsal which was really helpful, when Micha wasn’t able to play for a few months because of an injury.
You come from the city of Herne, in the industrial Ruhr, just outside of Dortmund. What's it like with your gigs? Do you play a lot? If you were to invite us to play underground metal somewhere, where would it be? Do you have a "base"? Do you like to play often? What are live shows for you?
No one of us actually lives in Herne, it’s only the place of our rehearsal room, which literraly is in the middle of the ruhr-area since we all live spread across the entire ruhr-area. Usually we only play a few weekend-gigs per year, since we all have family and demanding jobs. Our favourite place to be is the AJZ Bahndamm in Wermelskirchen where we played a few times and which is the best place for underground Death Metal with a strong Death Metal-base which is like a little family. We love it to play live and we would wish it would happen more often. Our songs are made to play live and we enjoy every second of those gigs. The gig at the Dortmund Deathfest this year was one of our biggest and most successful gigs so far and we hope to experience such great gigs in the future too.
And what about the underground scene in general? Do the fans come to the shows? Do they support bands? And now I don't mean just sharing on social media, but buying physical media, t-shirts.
Since the ruhr-area is a really big metropolitan region there is a real big Death Metal-scene here. underground concerts are also usually well attended and we are happy to say, that we always have loyal fans who are buying physical media and T-Shirts. We always try to keep the prices as low as possible, so that also the younger people have the chance to buy a CD, Vinyl or shirt. It’s really ridicoulus how expensive the stuff became when you look at all those well-known bands...
Do you have any dreams for the band? Do you have a good name in the underground, but do you want to move up? I mean, are you tempted to maybe tour with a big name, play a big festival, release another record on a well-known label? What dreams and vision do RECKLESS MANSLAUGHTER have?
Speaking for myself we reached more than I ever could imagine. We recorded with our hero Dan Swanö, played with well-known bands, met so many new friends and worked with great artists (Seagrave was always on my bucket list!). For me a dream would come true to play some day at the Party.San Open Air or the Kill-Town Deathfest. Two great festivals I attended and enjoyed often. Also a dream would come true to work with Wes Benscoter or Andreas Marshall for an artwork, I hope this will happen some day :) A little tour in support of a big band we all love would be amazing too, but it has to be planned for many months before that, because of our busy schedules. But never say never :) Oh and I could die immediately if one of the guys of Cannibal Corpse or Immolation would wear one of our shirts at a show, haha.
What does death metal mean to you? Why did you choose this style? How did you get into it and what musicians were your role models when you started? Do you see death metal "just" as music or is it also a lifestyle for you? Feel free to look at this page philosophically.
Oh man, that’s the question where I could write so much, but I try to keep it short. For me personally Death Metal means everything. I discovered it in 1996 when I was 13 and the virus infected me until today and I spend all my money for new records or shirts of the best Death Metal-bands, because for me it is the most emotional and powerful music on earth. I was always fascinated by the morbid side of life and how Death Metal is fixated on death, but that it is ironically turned so much towards life. I met so many great people through the music and I have seen so many nice places that I would not have traveled to otherwise. I also often think about death and consider it very important to deal with it. After all, it is precisely the awareness of mortality that defines us and gives life so much more value. In Death Metal are no boundaries at all and creativity is truly unlimited. I couldn’t imagine a life without Death Metal and there is no day where I am not wearing a Death Metal-shirt or where I don’t listen to that music. So it was always a dream for me to play in a Death Metal-band and since I can’t play any instrument I choose the microphone, haha. But on my bucket-list is written to learn to play guitar, so I hope to attend the music-school together with my son some day, haha. But I would never consider myself a musician or journalist (I also work for the German Metal-magazine DEAF FOREVER) and will always be just a fanatical fan of the best subgenre in the world: Death Fuckin’ Metal!
Please tell us more about what RECKLESS MANSLAUGHTER is going to do in the next few months? Give the fans a little hint.
At the moment we prepare a cool setlist for future live-shows and also entered the songwriting-mode right now. It will for sure take some time to write a full album, but we are still hungry and not tired! Stay tuned!
Thank you very much for the interview. I'm going to listen to "Sinking into Filth" again. It's great! Good luck and I hope to see you again soon at a gig somewhere and have a beer together!
Many thanks, too! A beer together would be great, since the czech republic has the best beer in the world! :)
Recenze/review - RECKLESS MANSLAUGHTER - Sinking into Filth (2024):
Ave RECKLESS MANSLAUGHTER! Zdravím do Německa. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Na vaši novinku „Sinking into Filth“ jsem se neskutečně těšil, předchozí desky mě vždycky hrozně bavily a rád jsem se k nim vracel. Jak novinka vznikala a proč to vlastně trvalo dlouhých pět let?
Čau Jakube! Skvělé, že se vám také líbilo naše nové album. První písně byly napsány přímo po našem posledním vydání „Caverns Of Perdition“ v roce 2019, ale kvůli pandemii, uzamčení a zdravotním problémům našeho bubeníka trvalo čtyři roky, než byly dokončeny všechny písně. Ale někdy je lepší vzít si všechen čas, který potřebujete, protože jsme přesvědčeni, že „Sinking Into Filth“ je zatím naše nejsilnější a nejdynamičtější album.
Musím říct, že u novinky mě doslova rozsekal zvuk. Je hutný, masivní, temný a zároveň studený jako ruka mrtvoly. Přesně takhle to mám rád! Pod mixem je podepsán Jörg Uken. Vy jste u něj přímo nahrávali nebo desku jen mixoval? S jakými pocity jste šli do studia a jak se vám povedlo docílit tak zabijácký materiál?
Mnohokrát děkujeme za tato milá slova, přesně takové pocity jsme chtěli vytvořit naším zvukem. Vyladili jsme kytary a také basy jsou brutálnější než kdykoli předtím. Mělo to znít syrově, autenticky, ale také průhledně a ne příliš zabláceně a Jörg Uken udělal velký kus práce. Nahrávali jsme s ním v jeho studiu Soundlodge, což byla opět skvělá doba (poté dělal i Mix a Mastering). Má byt pro kapelu přímo sousedící se studiem, kde jsme mohli spát, takže jsme mohli začít s nahráváním v 10 hodin ráno do 6 hodin večer, takže jsme měli také spoustu času na party, haha. Tentokrát jsme byli opravdu dobře připraveni, takže jsme měli čas vyladit všechny detaily, jak jsme chtěli, a mám pocit, že to je důvod pro nejlepší práci s kytarou, jakou jsme kdy měli. „Ruf der Leere“ měla být bonusová skladba pro splitrelease, ale se všemi těmi bezútěšnými melodiemi dopadla tak skvěle a tak dobře zapadla do alba, že jsme ji změnili a píseň se stala „Fürchte nicht die Tiefe“ na splitko s DEPRESSION, který vyšel na začátku roku.
Vždy beru nahrávky jako celek a vy jste nepodcenili jenom zvuk, ale i obal. Lucas Korte patří určitě k mým oblíbeným malířům. Jak jste se dali dohromady a jak obal vznikal? Měli jste nějaké požadavky nebo jste vybírali z již připravených obrazů? A jak probíhala spolupráce.
Umělecká tvorba je pro nás stejně důležitá jako hudba. Nelíbí se mi, když je hudba prvotřídní, ale kresba vypadá lacině, nepatřičně nebo dětinsky. Hudba a umělecké dílo musí tvořit kompletní umělecké dílo, proto vždy spolupracujeme s renomovanými umělci. Ale po uměleckém díle od Seagrave je opravdu těžké ho dostat na ještě vyšší úroveň, takže jsme se rozhodli jít jiným směrem a hledali skvělého černobílého umělce. V roce 2019 mě demo Malignant Altar naprosto nadchlo, protože kombinace hudby, produkce a úžasného uměleckého díla Lucase byla prostě dokonalá! Jsem kamarád s Kari ze Solothus a tak mi řekl, že Lucas vytvořil kresbu pro CD-reedici debutového alba Solothus. Tak jsem chtěl vědět, jaké to je pracovat s Lucasem. Řekl mi, že je to celkem milý a dobrý chlap, který reaguje na vaše vlastní nápady, což mi znělo lákavě. Začátkem roku 2023 jsem ho tedy kontaktoval a řekl mu o své představě o vertical gatefold-artwork. Zaujalo ho to a poté, co jsem mu poslal náčrt svých nápadů, začal vytvářet nápady a po několika týdnech úžasné umělecké dílo spolu s upraveným logem (chtěl jsem logo, které se perfektně hodí k celému uměleckému dílu!) bylao vše dokončeno. Bylo to jeho první dílo Gatefold a řekl mi, že to bylo opravdu hodně práce, ale zdálo se, že je docela hrdý na to, co vytvořil, a my také! Dokonale se hodí k názvu, produkci a písním :)
Nedílnou součástí desky jsou i texty. U vás je uváděno, že se v nich zaobíráte smrtí válkou, apokalypsou. Tedy klasická death metalová témata. O čem jsou texty na „Sinking into Filth“, kdo je jejich autorem? Kde jste pro ně brali inspiraci?
Jsem zodpovědný za většinu textů. Nejsem básník, ale texty by měly mít smysluplný obsah, který se hodí k hudbě a tak si s tím vždy dávám hodně práce. Zde máte ke každé písni nějaké poznámky k textům a vložkám :)
Caverns Of Perdition: V souladu s tradicí začíná i čtvrté album písní, která nese název alba posledního. Texty jsou inspirovány úchvatným uměleckým dílem legendárního umělce Dana Seagravea a popisují vulkanickou činnost, ohavné hlubiny a do kamene vytesané hrobky dávno zaniklých civilizací.
Befouled Commandments: Kytarista Dennis kdysi napsal text pod názvem 'Mythdirected', který byl ve skutečnosti určen pro píseň Depravity. Některé pasáže jsem přepsal pod pracovním názvem 'Spoiled By Faith' a skladbu jsem až na úplný závěr pokřtil svižnou 'Befouled Commandments'. Za necelé tři minuty je odsuzováno pokrytectví křesťanství a ukazuje se, že údajně dobré věci páchnou do nebes a jsou založeny na prohnilých lžích.
Awaiting My Demise: Tematicky jde o zanedbávání prosperity v moderním, západním světě materiální hojnosti a s tím spojenou absenci euforie a opravdového štěstí. Starý, zahořklý, pesimistický muž, který (prý) všechno viděl a všechno vlastnil, se ohlíží zpět a touží po konci, protože už nemůže snést prázdnotu a triviálnost ponuré všednosti.
Ústup do nicoty: Nihilistický, depresivní text je o touze po prázdnotě, osamělosti a věčném míru. Návrat do nicoty, v níž tělesná skořápka už nemá žádný význam.
Aktion 1005: Každé album obsahuje píseň o historicky významné vojenské operaci. Tentokrát padla volba na obzvlášť temnou kapitolu německých dějin, která se měla zabývat exhumací a kremací obětí nacistického Aktion Reinhardt. Tento nepochopitelný podnik měl za cíl zakrýt stopy genocidy a byl také známý jako Sonderaktion 1005 nebo Enterdungmission a byl prováděn v letech 1942 až 1944 především na Ukrajině a v Polsku. Slovní zásoba textů byla záměrně udržována střízlivá, chladná, téměř cynická, ale přesto ukazuje jasný postoj k tomuto barbarství našich předků. Hudebně byla proto zvolena obzvláště ponurá, hrozivá nálada, která svého děsivě epochálního vrcholu dosahuje v doomově melancholické střední části. Barbarská píseň o barbarské události, která se snad už nikdy nebude opakovat. Odolávejte začátkům. Teď už nikdy!
Ruf der Leere: Je to německy a znamená volání prázdnoty. V době, kdy svět stojí na okraji propasti vyhynutí, jsou lákavé výzvy ke skoku stále hlasitější. Nietzsche kdysi řekl: „Ten, kdo bojuje s nestvůrami, by měl dbát na to, aby se sám nestal netvorem...když hledíš dlouho do propasti, propast hledí také do tebe“. Odolávat tomuto volání prázdnoty je v dnešní době těžší než kdy jindy a tento pocit, který se těžko popisuje, byl zhudebněn vhodným způsobem. Téměř šestiminutový pád do bezedného - děsivého a krásného zároveň...
Risen From The Mass Grave: Zde jsme našli lyrickou inspiraci v povídce „Bleistiftumriss eines Auferstandenen“ z knihy „Den Löwenzahn zermalmt nicht die Kesselpauke“ od Bernharda Schulze. V tomto příběhu vizuálně silným jazykem vypráví o svých zážitcích během ruského tažení ve druhé světové válce a dává jasně najevo, jak moc ho tyto hrozné zážitky formovaly na celý život a jak se vlastně vrátil jen napůl živý. Příběh, který byl prakticky vytvořen pro pustou smrt/zkázu!
Má oblíbená otázka a myslím, že čtenářů taky. Jak tvoří RECKLESS MANSLAUGHTER nové skladby? Nech prosím nahlédnout do vaší kuchyně. Kdo je autorem základních motivů? Vzniká vše ve zkušebně? Zajímal by mě samotný proces skládání nových songů.
Ach ano, vlastně všechno tvoříme společně ve zkušebně a to je důvod, proč vydání nových alb vždy trvá tak dlouho, haha. Snažíme se každý týden zkoušet (což je někdy docela těžké kvůli práci a rodinným záležitostem) a pak společně hledáme cool riffy a snažíme se aranžovat nové písničky. Občas některý z našich kytaristů přinese nějaké nahrávky melodií nebo riffů a my je spojíme dohromady. To vždycky zabere spoustu času, protože každý musí být spokojený, ale většinou neplýtváme riffy. Když máme hrubou představu o písni, Dennis, náš kytarista, zapíše tabulky a naprogramuje nápady do softwaru pro úpravu, takže můžeme optimalizovat rychlost a iterace a také můžeme přidat kliknutí, takže náš bubeník Micha může lépe zapojit jeho nápady. Když máme hotový hrubý nápad, nahrajeme každou skladbu, takže můžeme zkoušet písně, i když se jeden člen nemůže zúčastnit zkoušky, což bylo opravdu užitečné, když Micha nemohl několik měsíců hrát kvůli zranění.
Pocházíte z města Herne, z průmyslového Porůří, kousek od Dortmundu. Jaké je to u vás s koncerty? Hrajete hodně? Kdybys nás měl někam pozvat na undergroundový metal, kam by to bylo? Máte nějakou „základnu“? Hrajete rádi a často? Čím jsou pro vás živá vystoupení?
V Herne vlastně nikdo z nás nebydlí, je to pouze místo naší zkušebny, která je doslova uprostřed Porúří, protože všichni žijeme roztroušeně po celém Porúří. Obvykle hrajeme jen pár víkendových koncertů za rok, protože všichni máme rodinu a náročnou práci. Naše oblíbené místo je AJZ Bahndamm ve Wermelskirchenu, kde jsme párkrát hráli a které je nejlepším místem pro undergroundový death metal se silnou death metalovou základnou, která je jako malá rodina. Milujeme hrát živě a přáli bychom si, aby se to dělo častěji. Naše písně jsou stvořeny tak, aby se hrály naživo a užíváme si každou vteřinu těchto koncertů. Koncert na Dortmund Deathfest letos byl jedním z našich největších a nejúspěšnějších koncertů a doufáme, že takové skvělé koncerty zažijeme i v budoucnu.
A co undergroundová scéna u vás všeobecně? Chodí fanoušci na koncerty? Podporují kapely? A teď nemyslím jenom sdílení na sociálních sítích, ale koupi fyzických nosičů, triček.
Vzhledem k tomu, že Porúří je opravdu velký metropolitní region, je zde skutečně velká death metalová scéna. Undergroundové koncerty jsou také většinou hojně navštěvované a s radostí můžeme konstatovat, že máme vždy věrné fanoušky, kteří kupují fyzická nosiče a trička. Vždy se snažíme držet ceny co nejnižší, aby i mladší lidé měli možnost si CD, Vinyl nebo triko koupit. Je opravdu směšné, jak drahé se věci staly, když se podíváte na všechny ty známé kapely...
Máte s kapelou nějaké sny? V undergroundu máte dobré jméno, ale chcete se posunout někam výš? Myslím tím, láká vás třeba turné s nějakým velkým jménem, zahrát si na velkém festivalu, vydat další desku u známého labelu? Jaké sny a vizi mají RECKLESS MANSLAUGHTER?
Když budu mluvit za sebe, dosáhli jsme víc, než jsem si kdy dokázal představit. Nahrávali jsme s naším hrdinou Danem Swanem, hráli se známými kapelami, poznali tolik nových přátel a pracovali se skvělými umělci (Seagrave bylo vždy na mém bucket listu!). Pro mě by se splnil sen zahrát si jednoho dne na Party.San Open Air nebo Kill-Town Deathfest. Dva skvělé festivaly, kterých jsem se účastnil a často jsem si je užíval. Také by se splnil sen pracovat s Wesem Benscoterem nebo Andreasem Marshallem na uměleckém díle, doufám, že se to jednou stane :) Malé turné na podporu velké kapely, kterou všichni milujeme, by bylo také úžasné, ale musí se naplánovat mnoho měsíců předtím, kvůli našemu nabitému programu. Ale nikdy neříkej nikdy :) Oh, a mohl bych zemřít okamžitě, kdyby jeden z kluků z Cannibal Corpse nebo Immolation měl na sobě jedno z našich triček na show, haha.
Co pro tebe znamená death metal? Proč sis zvolil zrovna tento styl? Jak ses k němu dostal a jací muzikanti byli tvým vzorem, když si začínal? Vnímáš death metal „jen“ jako hudbu nebo je pro tebe i životním stylem? Klidně se můžeš na tuto stránku podívat i filozoficky.
Páni, to je otázka, kam bych toho mohl tolik napsat, ale pokusím se to zkrátit. Pro mě osobně znamená Death Metal všechno. Objevil jsem jej v roce 1996, když mi bylo 13 a virus mě nakazil až do dneška a všechny peníze utrácím za nové desky nebo trička nejlepších death metalových kapel, protože je to pro mě ta nejemotivnější a nejsilnější hudba na světě. Vždy mě fascinovala morbidní stránka života a to, jak je Death Metal fixován na smrt, ale že je ironicky obrácený tolik k životu. Díky hudbě jsem poznal tolik skvělých lidí a viděl jsem tolik pěkných míst, kam bych jinak necestoval. Často také přemýšlím o smrti a považuji za velmi důležité se s ní vyrovnat. Vždyť je to právě vědomí smrtelnosti, co nás definuje a dává životu mnohem větší hodnotu. V Death Metalu neexistují žádné hranice a kreativita je skutečně neomezená. Nedokázal jsem si představit život bez death metalu a není dne, kdy bych neměl na sobě death metalové triko nebo kdy bych neposlouchal tuto hudbu. Takže pro mě bylo vždy snem hrát v death metalové kapele a protože neumím hrát na žádný nástroj, volím mikrofon, haha. Ale na mém bucket-listu je napsáno, abych se naučil hrát na kytaru, takže doufám, že někdy budu chodit do hudební školy společně se svým synem, haha. Ale nikdy bych se nepovažoval za hudebníka nebo novináře (pracuji také pro německý Metal-magazine DEAF FOREVER) a vždy budu jen fanatickým fanouškem nejlepšího subžánru na světě: Death Fuckin‘ Metal!
Ještě nám prosím prozraď, co chystají RECKLESS MANSLAUGHTER v nejbližších měsících? Navnaď trošku fanoušky.
V tuto chvíli připravujeme skvělý setlist pro budoucí live-show a také jsme právě teď vstoupili do režimu psaní písní. Napsání plného alba bude jistě nějakou dobu trvat, ale stále máme hlad a nejsme unavení! Zůstaňte naladěni!
Děkuji moc za rozhovor. Jdu si novinku „Sinking into Filth“ znovu pustit. Je totiž skvělá! Ať se vám daří a doufám, že se brzy zase potkáme někde na koncertě a dáme si spolu pivo!
Také mnohokrát děkuji! Společné pivo by bylo skvělé, protože Česká republika má nejlepší pivo na světě! :)
Recenze/review - RECKLESS MANSLAUGHTER - Sinking into Filth (2024):
Všechno to začalo nenápadně. Noc se postupně prodlužovala a v podzemí se začaly dít podivné věci. V ulicích byl slyšet nářek a někteří měli ve tvářích děs. Noční můry se staly samozřejmostí a v mracích se ukrývala temnota. Jakoby se bažina, která se dosud držela daleko v lesích, začala pomalu plazit do města. Všechno bylo obráceně, naruby. První plamen se objevil u kostela. Všichni jsme cítili neodbytnou blízkost smrti, přesto nikdo neutekl. Možná to byl osud, možná prokletí. Zlo se jako jedovatý had plazilo ulicemi.
Nové album legendárních francouzských démonů LOUDBLAST je temnou a majestátní zprávou z onoho světa, bolestivou ozvěnou z nekonečných močálů. Mezi domy je smog a smradlavá mlha. Poslouchám nové album "Altering Fates and Destinies" a moje noční můry opět ožívají. Pánové odkazují nejen na svoji tvorbu z devadesátých let. Zároveň jsou svěží a předkládají nám spoustu zajímavých a neotřelých nápadů. Tohle album mě ihned přeneslo do světa nekonečných stínů.
Líbí se mi, že si novinka zachovává takový ten typický rukopis kapely i staroškolský feeling. Kapela má svůj jasný a zřetelný výraz, podle kterého ji ihned poznáte. Na novince pánové nadále rozvíjejí svůj vlastní odkaz, přidávají spoustu temných a nápaditých pasáží. Každá skladba je samostatným opusem a zároveň drží album pevně pohromadě. Pánové odvedli skvělou práci i co se týká zvuku (Herr Krauss - producer, mastering). Opravdu povedený je obal, který ve mě evokuje příchod apokalypsy. Za pozornost stojí i textová stránka, která je jako vždy velmi propracovaná a dodává nahrávce ještě na větší uvěřitelnosti. LOUDBLAST umí být majestátní a epičtí, ale i suroví a zničující. Celé album "Altering Fates and Destinies" na mě působí jako znovu probuzená sopka. Skladby jsou sice mocné a žhavé jako čerstvě vyvěrající láva, ale zároveň chladí a tepou pod povrchem. Opravdu si připadám jako bych navštívil mlhavý svět za oponou. Nikdo nevíme, co bude, až jednou opustíme tenhle svět. Možná jenom shnijeme ve studené zemi. Ale je dost dobře možné, že potkáme své vlastní démony i příšery z neklidných snů. Novinku nelze jinak, než doporučit. Kapela je ve skvělé formě a stále si zachovává takový ten opravdový a ryzí drive a sílu, které jsem měl u nich vždy tolik rád. Až jednou zničíme naši krásnou zemi, až jednou zabijeme svoje vlastní svědomí, tak toho po nás příliš nezůstane. Tahle deska ale bude nadále znít éterem jako děsivá vzpomínka, jako šílené svědectví. Všechno to začalo nenápadně. Noc se postupně prodlužovala a v podzemí se začaly dít podivné věci. V ulicích byl slyšet nářek a někteří měli ve tvářích děs. Noční můry se staly samozřejmostí a v mracích se ukrývalo zlo. Death thrash metalový opus, temné ozvěny z onoho světa! Velmi silné album, které vás strhne do hlubiny!
Asphyx says:
It all started subtly. As the night grew longer, strange things began to happen underground. Cries could be heard in the streets, and some had terror on their faces. Nightmares became commonplace and darkness lurked in the clouds. It was as if the swamp, which had hitherto been kept far away in the woods, began to creep slowly into the city. Everything was upside down, inside out. The first flame appeared at the church. We all felt the imminence of death, yet no one escaped. Maybe it was fate, maybe a curse. Evil slithered through the streets like a poisonous snake.
The new album from legendary French demons LOUDBLAST is a dark and majestic message from beyond, a painful echo from the endless swamps. There is smog and stinking fog between the houses. I listen to the new album "Altering Fates and Destinies" and my nightmares come to life again. The gentlemen refer not only to their work from the nineties. At the same time they are fresh and present us with a lot of interesting and novel ideas. This album immediately transported me to the world of endless shadows.
I like the fact that the new album retains the band's typical handwriting and old-school feeling. The band has its clear and distinct expression, by which you can immediately recognize it. On the new album the gentlemen continue to develop their own legacy, adding a lot of dark and imaginative passages. Each track is a standalone opus while holding the album together tightly. The gentlemen did a great job in terms of sound (Herr Krauss - producer, mastering). The cover art is really hilarious, which evokes in me the coming of the apocalypse. The lyrics are also worth noticing, which are as always very elaborate and add even more believability to the recording. LOUDBLAST can be majestic and epic, but also raw and devastating. The whole album "Altering Fates and Destinies " has the effect of a reawakened volcano on me. While the songs are powerful and hot like freshly erupting lava, they are also cool and pulsing beneath the surface. I really feel like I'm visiting a misty world behind the curtain. No one knows what will happen once we leave this world. Maybe we'll just rot in the cold earth. But it's quite possible that we'll meet our own demons and the monsters of our troubled dreams. I can't recommend this new release enough. The band is in great form and still retains that real and pure drive and power that I've always liked so much about them. Once we destroy our beautiful country, once we kill our own conscience, there won't be much left of us. But this record will continue to ring through the ether like a terrifying memory, a maddening testimony. It all started subtly. As the night grew longer, strange things began to happen underground. Cries could be heard in the streets, and some had terror on their faces. Nightmares became commonplace and evil lurked in the clouds. A death thrash metal opus, dark echoes from beyond! A very powerful album that will take you into the depths!
Pokaždé, když jsem cítil blízkost smrti, tak mě začala bolet jedna stará rána. Sestupujeme dolů do sklepa, ve kterém by měla být další mrtvola. Zohavené tělo, rozsekané na kusy. Nevěřím v žádného Boha, přesto se pokřižuji. Tohle nemohl udělat člověk. Nejdříve jsem si myslel, že šlo o nějakou šelmu, která se vydala na lov. Jenže to byl obyčejný chlap, do kterého byste to nikdy neřekli. Přes den hodný táta a soused, v noci šílenec, toužící po krvi. Vyzvracím se do rohu a mám pocit, že mi vyskočí mozek z hlavy.
Úplně stejně se cítím i při poslechu nového, prvního dlouhohrajícího alba chilských maniaků ONSLAUGHT KOMMAND. Ty u nás na stránkách sledujeme dlouhodobě (odkazy na předchozí recenze a rozhovor jsou dole pod dnešním článkem). Na novince jsou pánové ještě víc brutální, nekompromisní. Jsou jako hnis, který vytéká z dlouho neléčeného vředu. Koneckonců, ochutnejte sami.
Opět dostanete ostrou a nechutnou směs death metalu, blacku, grindcore a různých zvrácených perverzností, kterých je schopen pouze narušený člověk. Jedná se o ten nejhlubší underground, o špinavou stoku, ve které se jako tiché svědomí vznášejí nafouklá těla utopenců. Vše je ohlodáno na kost, jde se do extrému, na samou hranu snesitelnosti. Novinka, když ji budete poslouchat pozorně, tak vás bude bolet, drásat, sekat drápem. Rozhodně se nejedná o nic pro slabé povahy, ale spíše o záležitost pro prokleté. Představte si stará jatka, která se stala kafilérií pro jednoho zvráceného patologa, pro řezníka, který nemá rád lidi. Je obětí vlastních šílených a děsivých myšlenek. ONSLAUGHT KOMMAND na to jdou ostře, divoce, neurvale. Neznají slitování a jejich nové album "Malignancy" vás rozseká na kusy. Budete nakaženi neznámou chorobou, která vás začne ničit zevnitř. Postupně vám odpadá veškeré maso od kostí a stanete se jenom kusem hadru na podlaze. Smrt je zase jenom vstupní branou pro ještě větší zvěrstva. Jedná se opravdu o velmi obskurní záležitost, která mnohé znechutí. Připomíná mi chvíle u hororových filmů, kdy odvracíte zrak od obrazovky. Přesto jste zvědaví, co se bude odehrávat dál. Stanete se součástí zvrácených příběhů, které napsal nějaký narušený jedinec. Vychází digitálně, na CD i kazetě. Myslím, že všichni fanoušci krvavých stínů budou spokojeni. Pokaždé, když jsem cítil blízkost smrti, tak mě začala bolet jedna stará rána. Sestupujeme dolů do sklepa, ve kterém by měla být další mrtvola. Zohavené tělo, rozsekané na kusy. Nevěřím v žádného Boha, přesto se pokřižuji. Krvavý otisk těch nejděsivějších temných black death grind metalových myšlenek! Krutost, špína, nenávist!
Asphyx says:
Every time I felt the nearness of death, an old wound began to ache. We're going down to the basement, where there should be another corpse. A charred body, hacked to pieces. I don't believe in any God, yet I cross myself. A man couldn't have done this. At first I thought it was some kind of beast on the prowl. But it was a regular guy you'd never tell. A good dad and neighbor by day, a madman out for blood by night. I throw up in the corner and feel like my brains are going to pop out of my head.
I feel the same way listening to the new, first full-length album by Chilean maniacs ONSLAUGHT KOMMAND. We've been following them on our site for a long time (links to previous reviews and interview are below today's article). On the new album the gentlemen are even more brutal, uncompromising. They are like pus oozing out of a long untreated ulcer. After all, taste it for yourself.
Again you get a sharp and disgusting mixture of death metal, black metal, grindcore and various perversions that only a disturbed person is capable of. This is the deepest underground, a filthy sewer in which the bloated bodies of drowned men float like a silent conscience. Everything is gnawed to the bone, taken to the extreme, to the very edge of tolerability. The novelty, if you listen to it carefully, will hurt, claw, claw. It is definitely not for the weak of character, but rather a matter for the damned. Imagine an old slaughterhouse that has become a rendering plant for a perverted pathologist, a butcher who doesn't like people. He's a victim of his own mad and terrifying thoughts. ONSLAUGHT KOMMAND are going at it sharply, fiercely, savagely. They know no mercy and their new album "Malignancy" will tear you to pieces. You will be infected with an unknown disease that will start to destroy you from the inside. Gradually, all the flesh will fall off your bones and you'll become just a piece of rag on the floor. Death, in turn, is only a gateway to even greater atrocities. This is a very obscure affair indeed, and one that will disgust many. It reminds me of the moments in horror films when you look away from the screen. Yet you wonder what will happen next. You become part of the twisted stories written by a disturbed individual. It is released digitally, on CD and cassette. I think all fans of Blood Shadows will be pleased. Every time I felt the nearness of death, an old wound began to ache. We're going down to the basement, which should be another dead body. A charred body, hacked to pieces. I don't believe in any God, yet I cross myself. A bloody imprint of the most horrifying dark black death grind metal thoughts! Cruelty, filth, hatred!
Když už se nám poštěstí a je v Plzni nějaký zajímavý koncert, tak chodíme na rozplavby. Popíjíme pivo a probíráme věci, o kterých se normálně lidi baví. Život, hudbu, ale hlavně knihy, protože jsme oba s Gorem poctiví čtenáři. Jako za starých dobrých časů si dáváme tipy, snažíme se překvapit jeden druhého nějakým novým autorem, příběhem. Od Deona Meyera jsem ještě nikdy nic nečetl. A tak mi přistála ve whatsappu oskenovaná obálka. Trošku jsme se opili, vyčistili hlavu od všedních starostí a restartovali své mozky. Já vím, děláme to postaru a boomersky, ale zase na druhou stranu, fyzický kontakt, pokec, reálnou hospodu ničím nenahradíte. Alespoň si to pořád myslíme a žijeme tak. V sobotu ráno mě bolela hlava a chvilku mi trvalo, než jsem si všechno uspořádal v hlavě.
Šel jsem ven a tentokrát mě doprovázel můj syn. Znáte to, pokračovatel rodu, který tak nějak podvědomě kopíruje styl všech puberťáků. Máme za sebou období rebelie, které zvládl na výbornou. Docela jsme se nasmáli. Bude z něj jednou dobrej chlap a jsem na něj hrozně hrdej. Sice moc nečte, ale jinak je chytrej jak vopice. Pokecáme a když se vrátíme domů, konečně se podívám na Horečku. Seženu ji levně a v pondělí ihned vyzvednu v Zásilkovně. Mám tyhle post-apokalyptické příběhy rád. Sednu si do křesla a čekám, až udeří desátá večer. To jezdívám pro manželku do nemocnice. Syn mi řekne, že jde s klukama ještě ven. Pořád se někde toulají, kecají a mají partu, jako kdysi já. Jenže najednou nejsem v Plzni a nedívám se mraky, ale na Zemi, která má za sebou epidemii smrtelného viru. Se vším, co k tomu patří. Pamatujete před pár lety, když bylo všechno zavřené? S rouškami na puse jsme se báli ostatních i sami sebe. Ti, co nevěřili, umírali a nebo se stali zlými. Společnost byla rozdělena.
Je to pořádná nálož, nějakých 640 stránek, což je opravdu porce. Ihned jsem se začetl. Je to silný příběh, o otci a synovi. Je to vize o lepším světě, který chtějí vybudovat. A je to také kniha se zvláštně smutnou atmosférou. Není dokonalá, některé věci mi trošku technicky neseděly, ale mám fantazii a tak jsem je autorovi odpustil. Moc dobře vím, že o to tu zase tolik nejde. Někdy si říkám, když se ke mě dostane, co se děje kolem nás, ve světě, jak mají lidé čím dál tím větší psychické problémy, jak nedokáží žít bez sociálních sítí, jak jsou závislí na alkoholu, na drogách, na dopaminu, že se všechno zhroutí a bude nutné začít znovu. Možná už je pozdě. Potom potkám party mladých kluků a holek, kteří jsou skvělí, žijí úplně normálně, věřím jim, že jednou budou pokračovat v budování lepšího světa. Hodně jsem o těchto věcech přemýšlel a pokud chtěl autor vyvolat svojí knihou podobné emoce, tak se mu to povedlo na výbornou. U mě rozhodně. Někdy si říkám, že nám spíš chybí moudrost starců. Takový ten nadhled, jistota, jakou jsem kdysi míval já u svých prarodičů.
Dovedli byste založit kolonii ve světě po apokalypse? Uměli byste vést lidi, znovu stavět, pracovat? Jsou to zásadní otázky. Když občas vidím spálené země po bombardování, tak si říkám, jaké to musí být hrozné, začít znovu. Navždy a po mnoho generací existuje jen život po a před. Když byla pandemie coronaviru, tak několik mých známých nepřežilo. Jezdil jsem z práce pozdě večer přes celé město, které bylo prázdné a temné. Beru to jako varování, jako vykřičník, který nám dala příroda. Nakonec je to ale jako vždycky. Na mrtvé se zapomnělo, oklepali jsme se a někteří dokonce ani nevěří, že nějaký vir byl. Nějak si nedokážu představit, že bych se svým synem budoval kolonii na zelené louce. Asi bychom nebyli tak silní. Nebo ano? Hergot, tahle knížka mi vlezla opravdu hodně hluboko do hlavy. Navíc netuším, jestli bych byl poklidným osadníkem a nebo členem motorkářského gangu. Jak vy? Je to silný příběh, který jde až na kost. Dovedu si představit, že by se lidé takto chovali. Možná ještě o hodně hůře.
Až půjdeme s Gorem zase na pivo před koncertem a on se mě zeptá, jestli jsem četl Horečku od Deona Meyera, tak hrdě prohlásím, že ano. A dodám, že moc děkuji za tip a vyseknu mu poklonu. Víte, jak člověk stárne, tak si čím dál tím víc váží obyčejných věcí. Když se utrhne z kolotoče práce, když se může nadechnout v lese, když má chvilku klid, když si může zalézt a šustit stránkami. A abych nezapomněl, u čtení jsem si dával do uší hodně často nové doom metalové desky od MOTHER OF GRAVES, ATARAXIE, MARCHE FUNEBRE, OFFICIUM TRISTE a SWALLOW THE SUN. Nějak se mi tahle hudba ke čtení hodila. Pokud máte syna, dejte s ním řeč a pak si tuhle knížku přečtěte. Podle mě je opravdu skvělá. Děkuji za pozornost a mějte se co nejlépe. Slunce v duši.
Syn a otec, Nico a Willem Stormovi, přežili epidemii smrtelného viru, který zasáhl celý svět. Ač je Nico ještě kluk, díky svému vynikajícímu střeleckému umu a rozvážné povaze se stává ochráncem svého otce. Willem totiž není bojovník, ale má vizi: z trosek starého světa chce vybudovat novou společnost. A tak postupně vzniká Amanzi, putovní komunita, do které Willem přibírá lidi, jež přišli o domov a rodinu. Jak se společenství rozrůstá, začíná čelit čím dál tím větším hrozbám. A nejen těm zvenčí, ale i zevnitř. Nico prožívá těžké životní strasti, má dokonce zlomené srdce, ovšem tou největší zkouškou v okamžiku, kdy je jeho otec zavražděn. Zvítězí lidskost nad zvířecími instinkty?
.JPG)