DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 28. října 2024

Recenze/review - PERSECUTORY - The Glorious Persecution (2024)


PERSECUTORY - The Glorious Persecution
EP 2024, Godz ov War Productions

for english please scroll down

Když jsem poprvé spatřil ve stínu ďábelskou tvář, tak jsem se vyděsil. Žhnoucí oči mě přitahovaly, zlý šepot se mi pomalu dostával do hlavy. Začal jsem toužit po čerstvé krvi. Stával jsem se postupně démonem. Kdysi jsem věřil ve světlo a doufal jsem v dobro, ale to už dávno neplatí. Toulám se podsvětím a poslouchám nové EP tureckých tmářů PERSECUTORY. Tuhle smečku sleduji od jejich počátků (předchozí recenze jsou odkazovány dole pod článkem) a pokaždé se mi líbí, jakým způsobem pracuje kapela s pochmurnými náladami.

Připadám si zahalený do krvavé mlhy. Kombinace surového death metalu a chladnou černou atmosféru vždy dělala dobře mé ztracené duši. Nové album "The Glorious Persecution" to jenom potvrzuje. Nesvatá trojice sirnatých skladeb je velmi dobře napsána. Nezbývá, než obrátit všechny kříže směrem dolů.


Líbí se mi kombinace děsivých, mrazivých nálad a zběsilých ataků, připomínajících vichřici, která se při dobré hudbě dostane do záhrobí a zůstane po ní pouze spoušť. Potkávám padlé vojáky chaosu, nahlížím do kobek, ve kterých jsou pochovány pradávné zrůdy. Oceňuji naléhavý a dobře čitelný zvuk (Emre Bingol, Can Gelgeç - recording, mastering, mixing). Pochválit musím i motiv na obalu, pod kterým je podespán Alex Shadrin, který je již poznávacím znamením tureckých maniaků. Poslouchat "The Glorioucution"s Perse" je jako vstoupit do staré jeskyně, o které se říká, že v ní přebývají hladové bestie ze starých časů. Během společných setkání s touto deskou vás roztrhají na kusy, rozervou vaše vnitřnosti. Pokud máte podobné, nihilisticky a do temných odstínů laděné kapely rádi, tak neváhejte ani chvilku. Dostanete poctivou porci metalového zla, špíny a nekonečné bolesti. PERSECUTORY napsali skladby, které se vám zadřou pod kůži. Začnete se vyhýbat světlu a křižovat v obráceném směru. Dívám se do tmy a sestupuji znovu a znovu dolů, do černého sklepa. Zde, v chladu a temnotě si vychutnám tuhle nahrávku nejvíce. Ohně zase hoří jasným černým plamenem! Ostré riffy se zde potkávají s ozvěnami z toho nejhlubšího podzemí. Už dávno vím, že tenhle svět jednou shoří, že bude očištěn čistým plamenem. Znovu a znovu potkávám ďábelské tváře, které se usmívají. Žhnoucí oči mě přitahují, zlý šepot se mi pomalu dostává do hlavy. Začínám toužit po čerstvé krvi. Připadám si zahalený do krvavé mlhy. Teď už vím, že peklo doopravdy existuje! Okultní, ďábelský, blasfemický black death metalový rituál! Krvavá pomsta stínům!


Asphyx says:

When I first saw the devil's face in the shadows, I was terrified. The glowing eyes drew me in, the evil whispers slowly entering my head. I began to crave fresh blood. I was gradually becoming a demon. I once believed in the light and hoped for good, but that's no longer the case. I wander the underworld and listen to the new EP of Turkish darkness PERSECUTORY. I've been following this bunch since their early days (previous reviews are linked at the bottom of the article) and each time I like the way the band works with gloomy moods.

I find myself enveloped in a bloody fog. The combination of raw death metal and cold black atmosphere has always done my lost soul good. The new album "The Glorious Persecution" only confirms this. The unholy trinity of cheesy tracks is very well written. Nothing to do but turn all crosses downwards.


I like the combination of eerie, chilling moods and frenzied attacks, reminiscent of a whirlwind that, with good music, goes to the grave and leaves only havoc in its wake. I meet fallen soldiers of chaos, peering into dungeons where ancient monsters are buried. I appreciate the urgent and clear sound (Emre Bingol, Can Gelgeç - recording, mastering, mixing). I also have to praise the motif on the cover, under which Alex Shadrin, already a trademark of Turkish maniacs, is sung. Listening to "The Glorious Persecution" is like entering an old cave, where hungry beasts from the old days are said to dwell. They will rip you apart, tear your insides apart during your encounters with this record. If you like bands like this, with their nihilistic and dark tones, don't hesitate a moment. You will get a fair portion of metal evil, filth and endless pain. PERSECUTORY have written songs that will get under your skin. You start dodging the light and cruising in the opposite direction. I look into the darkness and descend again and again, into the black basement. Here, in the cold and dark, I enjoy this recording the most. The fires are burning again with a bright black flame! Sharp riffs meet echoes from the deepest underground. I've known for a long time that this world will burn one day, that it will be cleansed by pure flame. Again and again I meet devilish faces smiling. The glowing eyes draw me in, an evil whisper slowly making its way into my head. I begin to crave fresh blood. I find myself enveloped in a bloody mist. Now I know that hell really exists! An occult, diabolical, blasphemous black death metal ritual! Blood revenge on the shadows!


about PERSECUTORY on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist:
1. Infernal Gateways to Watchers 06:59
2. Ecstatic Demonlords 07:02
3. The Glorious Persecution 08:34



neděle 27. října 2024

Recenze/review - MOTHER OF GRAVES - The Periapt of Absence (2024)


MOTHER OF GRAVES - The Periapt of Absence
CD 2024, Profound Lore Records

for english please scroll down

Někdy to trvá spoustu let, než se rány zacelí. Cítím prázdnotu, když pokládám květiny na pískovcový hrob. Sedávám ve stínu stoletých stromů a mluvím s tebou, jako bys byla ještě mezi námi. Klepou se mi ruce, jsem zahalený ve svém smutku. Vyhledávám stín a přemýšlím, jaké to jednou bude, až se zase setkáme. Už jsem měl v ruce mnohokrát žiletku, ale nemám dost sil. Nebo ano? Umíráme a rodíme se a nakonec po nás zbyde jen šedá šmouha. Promítám si na zeď vzpomínky a poslouchám u toho nové album amerických tmářů MOTHER OF GRAVES.

Tuhle smečku jsem si pro sebe objevil v roce 2022, když kapela vydala své první dlouhohrající album "Where the Shadows Adorn" (recenze a rozhovor jsou odkazovány dole pod článkem). Jejich hudba mě oslovila nejen smutkem, pomalými melodiemi, ale hlavně svojí uvěřitelností a opravdovostí. Letos panychida pokračuje. Pánové nadále rozvíjejí své pochmurné myšlenky a promítají je do svých tklivých melodií. Je brzy ráno a nad hřbitovem se vznáší mlha. Tohle je přesně melodický doom metal podle mého gusta. Podle tvého taky, viď, moje milá, která ležíš ve studené zemi? 


Psal jsem to již mnohokrát. Doom metal je velmi těžká disciplína. Nejen, že je náročný na hraní (v pomalosti vyniknou veškeré nesrovnalosti), ale hlavně je poznat, když jej kapela hraje srdcem. Smutek, tíseň, ani deprese, není vůbec lehké zhudebnit. MOTHER OF GRAVES ale tento dar mají. Ano, je to jako vždy o talentu, o touze přenést nás na druhou stranu. Cítím v kostech mráz a moje životní funkce se zpomalily na minimum. Stojím uprostřed davu, přesto sám. Nevnímám chaos všedních dní, ale všimnu si listí, které padá pomalu k zemi. Rád se toulám v lesích a pokaždé skončím na jednom opuštěném hřbitově. Čtu si jména na náhrobcích a představuji si, jaký asi měli pohřbení život a jak zemřeli. Užívám si dobře čitelný a bolestivý zvuk (mastering Dan Swanö) a cítím se stejně jako hříšník na obalu, který se přišel poklonit samotné Smrti (autorem je Caelan Stokkermans). Pokaždé, když je mi smutno a neznám důvod, pokaždé, když mi připadá, že jsou mraky příliš nízko, pokaždé, když beru do rukou žiletky, tak si pustím "The Periapt of Absence" a ve vnitřnostech se mi rozlije chladná velká síla. Najednou vím, že někde je světlo a naděje. Prosvítá mezi stíny. Až půjdu zítra zase navštívit tvůj hrob, tak budu vše vnímat jinak. Fanoušci třeba takových KATATONIA, MY DYING BRIDE, OCTOBER TIDE, SWALLOW THE SUN, OPETH, MARCHE FUNEBRE, OFFICIUM TRISTE, kterými se nechali pánové volně inspirovat, jistě moc dobře ví, o čem píšu. Někdy to trvá spoustu let, než se rány zacelí. Cítím prázdnotu, když pokládám květiny na pískovcový hrob. Sedávám ve stínu stoletých stromů a mluvím s tebou, jako bys byla ještě mezi námi. Klepou se mi ruce, přesto jsem silný. Melodic doom death metalové příběhy plné smutku, ztráty a beznaděje! Silná, pochmurná, záhrobní panychida!


Asphyx says:

Sometimes it takes many years for wounds to heal. I feel the emptiness when I lay flowers on a sandstone grave. I sit in the shade of hundred-year-old trees and talk to you as if you were still with us. My hands are shaking, I'm wrapped in my sadness. I seek the shade and wonder what it will be like when we meet again. I've had a razor in my hand many times, but I don't have the strength. Or do I? We die and we are born and in the end we are just a grey blur. I'm projecting my memories on the wall and listening to the new album by American darkies MOTHER OF GRAVES.

I discovered this pack for myself in 2022, when the band released their first full-length album "Where the Shadows Adorn" (review and interview linked at the bottom of the article). Their music appealed to me not only for its sad, slow melodies, but most importantly for its believability and genuineness. This year the panychida continues. The gentlemen continue to develop their somber thoughts and project them into their wistful melodies. It's early in the morning and a fog is hovering over the cemetery. This is exactly the melodic doom metal for my taste. Yours too, isn't it, my dear, who lies in the cold earth?


I have written this many times. Doom metal is a very difficult discipline. Not only is it demanding to play (all the irregularities stand out in the slowness), but you can especially tell when a band plays it with heart. Sadness, depression, even depression, is not easy to hum at all. But MOTHER OF GRAVES have this gift. Yes, it's as always about talent, about the desire to bring us to the other side. I feel a chill in my bones and my vital signs have slowed to a crawl. I stand in the middle of the crowd, yet alone. I don't notice the chaos of everyday life, but I do notice the leaves falling slowly to the ground. I like to wander in the woods and always end up in an abandoned cemetery. I read the names on the tombstones and imagine what life must have been like for those buried there and how they died. I enjoy the well-read and painful sound (mastering by Dan Swanö) and I feel just like the sinner on the cover who came to pay homage to Death himself (by Caelan Stokkermans). Every time I feel sad and don't know the reason, every time I feel like the clouds are too low, every time I pick up the razor blades I put on "The Periapt of Absence" and a cold great power spills in my gut. Suddenly I know there's light and hope somewhere. Shining through the shadows. When I go back to visit your grave tomorrow, I'll see things differently. Fans of such bands as KATATONIA, MY DYING BRIDE, OCTOBER TIDE, SWALLOW THE SUN, OPETH, MARCHE FUNEBRE, OFFICIUM TRISTE, which the gentlemen were freely inspired by, will know very well what I am writing about. Sometimes it takes many years for wounds to heal. I feel the emptiness when I lay flowers on a sandstone grave. I sit in the shade of hundred-year-old trees and talk to you as if you were still with us. My hands are shaking, yet I am strong. Melodic doom death metal stories full of sadness, loss and hopelessness! Strong, gloomy, beyond the grave panychida!


about MOTHER OF GRAVES on DEADLY STORM ZINE:




Track Listing:
1. Gallows
2. Shatter The Visage
3. A Scarlet Threnody
4. Apparition
5. The Periapt Of Absence
6. As The Earth Fell Silent
7. Upon Burdened Hands
8. Like Darkness To A Dying Flame

band:
Ben Sandman - Guitars
Chris Morrison - Guitars
Brandon Howe - Vocals, Keyboards
Corey Clark - Bass



Recenze/review - HÄXENZIJRKELL - Portal (2024)


HÄXENZIJRKELL - Portal
CD 2024, Amor Fati

for english please scroll down

Dlouho si myslela, že když si podřízne žíly, tak přejde na druhou stranu, do země nekonečných stínů. Že už bude mít navěky klid a nic ji nebude bolet. Jenže opak je pravdou. V záhrobí zažila jenom strach a utrpení. Existuje jenom temnota, absolutní zlo a nekonečné deprese. Alespoň takhle vnímám nové album německých black metalistů HÄXENZIJRKELL já. Je krvavým otiskem našeho zkaženého svědomí. A také hudbou, kterou když jsem slyšel poprvé, tak mě zaujala v celém svém rozsahu.

Skladby plynou kupředu jako řeka beznaděje. Opakováním riffů je umocněna melancholie, krvavá mlha, které vás během poslechu ihned obklopí. O podobných nahrávkách je velmi těžké psát, uchopit je slovy. Lepší je opravdu zavřít všechna okna, zhasnout světlo a nechat na sebe skladby jen tak působit. A potom si udělat vlastní názor. Osobně jsem "Portal" poslouchal nejraději velmi brzy ráno, když město ještě spalo. V kolika oknech stojí někdo, kdo drží v ruce žiletku? Kdo chce přejít na druhou stranu? 


Album na mě působí jako nějaká pradávná mantra. Jako mlha, která vás obejme pokaždé, když se vydáte na hřbitov. Najednou nesedím u svého přehrávače, ale moje nebohá duše se toulá po lesích, sleduje šelmy lovících za šerosvitu, navštěvuje starodávné chrámy, nasává pach smrti, otištěný do zdí. Procházím se za oponou, sám se svým svědomím. Black metal má mnoho podob a Němci se zhlédli v jeho pomalejší, atmosférické podobě. Nálady kolem mě létají jako můry kolem ohně. Uvnitř jednotlivých pasáží a vlastně i celé desky, je takový zvláštní, těžko definovatelný neklid. V některých momentech je album až "nepříjemné". Neustále jsem se ohlížel za sebe, jestli za mnou někdo nestojí. Líbí se mi zvuk, obal i velmi elegantní a dobře zahrané ambientní a progresivní prvky, které jsou vloženy v jednotlivých motivech. HÄXENZIJRKELL  a jejich letošní novinka na mě mají až hypnotický účinek. Každý poslech je pro mě obřadem, rituálem, který si rád a s chutí vychutnám. Není to asi hudba pro každého, protože dle mého úsudku vyžaduje velké soustředění a do temných barev zahalenou fantazii, ale to asi ani nebylo účelem. Němci jsou jako zaříkávači, jako našeptávači, které potkáte v ranní mlze. Podají vám své chladné ruce a pozvou vás na dlouhou cestu bez konce. Mezi nebem a zemí je spousta věcí, které nedokážeme pochopit. "Portal" je nahrávkou, která vám na ně sice nedá odpovědi, ale rozhodně rozdrásá vaši duši do krve. Jedná se o velmi zvláštní a povedenou záležitost. Pokud máte tenhle styl rádi, tak rozhodně doporučuji. Existuje jenom temnota, absolutní zlo a nekonečné deprese. Black metal plný napětí, melancholie, strachu a beznaděje!


Asphyx says:

She had long thought that if she cut her veins, she would cross over to the other side, to the land of endless shadows. That she'd be at peace forever and nothing would hurt. But the opposite was true. In the afterlife, she experienced only fear and suffering. There is only darkness, absolute evil and endless depression. At least this is how I perceive the new album of German black metallers HÄXENZIJRKELL. It is a bloody imprint of our corrupted conscience. And also music that when I heard it for the first time, it captivated me in its entirety.

The songs flow forward like a river of despair. The melancholy is enhanced by the repetition of the riffs, a bloody fog that immediately envelops you as you listen. It is very difficult to write about records like this, to grasp them in words. It's better to really close all the windows, turn off the lights and let the songs just affect you. And then make up your own mind. Personally, my favourite time to listen to "Portal" was very early in the morning, when the city was still asleep. How many windows does someone stand in holding a razor blade? Who wants to cross over to the other side? 


The album strikes me as some ancient mantra. Like a fog that embraces you every time you go to the cemetery. Suddenly I'm not sitting at my record player, but my poor soul is wandering the woods, watching beasts hunt in the twilight, visiting ancient temples, taking in the smell of death imprinted on the walls. I walk behind the curtain, alone with my conscience. Black metal takes many forms, and the Germans have seen themselves in its slower, atmospheric form. Moods fly around me like moths around a fire. Within each passage, and indeed the whole album, there is a strange, hard-to-define restlessness. In some moments the album is almost "unpleasant". I kept looking behind me to see if anyone was behind me. I like the sound, the cover art and the very elegant and well played ambient and progressive elements that are embedded in each motif. HÄXENZIJRKELL and their new release this year have an almost hypnotic effect on me. Every listen is a rite of passage for me, a ritual that I enjoy and savour with gusto. It's probably not music for everyone, because in my judgement it requires great concentration and an imagination shrouded in dark colours, but that was probably not the point. The Germans are like whisperers, like whisperers you meet in the morning mist. They will offer you their cold hands and invite you on a long journey without end. There are many things between heaven and earth that we cannot understand. "Portal" is a record that won't give you the answers, but it will definitely tear your soul to the core. It is a very strange and hilarious affair. If you like this style, I definitely recommend it. There is only darkness, absolute evil and endless depression. Black metal full of tension, melancholy, fear and hopelessness!


"Portal" tracklisting:
01. "Atziluth"
02. "Beriah"
03. "Yetzirah"
04. "Assiah"
05. "Aeon"



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý osmdesátý - Tanec na ostrých střepech


Příběh čtyř stý osmdesátý - Tanec na ostrých střepech

Připadal jsem si šíleně dutý. Měl jsem plnou hlavu přečtených knih, nové muziky a na mechaniku se mi nechtělo vůbec myslet. Jenže jsem musel. Cestoval jsem z chalupy, kde jsem sekal dříví a měl se po večerech učit. Moc jsem tomu popravdě nedal. Potřeboval bych, aby mi to někdo pořádně vysvětlil. Ale mezi strojaři jsem moc kamarádů neměl. Většina lidí, co za něco stála, už dávno odešla. Vrátili se do svých domovů. Nebo šli na vojnu. Já tu smrděl na koleji sám. Včera jsem ani nešel do hospody. Měl jsem vítr, potřeboval jsem kredity za zkoušku, abych prošel. Ještě jsem mohl mít při nejhorším jeden termín, ale nechtělo se mi trávit učením celé prázdniny. Blondýnka měla všechny zkoušky v řádném termínu. Nikdy se neučila průběžně, to já občas ano. Přesto jsem na tom byl o hodně hůře. Vždycky jsem se nějaký předmět naučil jenom na zkoušku. Druhý den mi připadalo, že si už nic nepamatuji. Byla to docela nuda. Samý vzorečky, výpočty, chemie a fyzika. Taky spousta matiky. Nějak se mi to pořád nespojovalo dohromady. Ale co, aspoň nemusím do zelenýho.

Ve škole je skoro prázdno. Na zkoušku jdu jenom já a jedna holka, co se naschvál oblékla hodně svůdně. Starý pan profesor připomínal krkavce. I tak mluvil. Vás si nechám na konec, řekl jí a olízl si rty. Nebo spíš zobák. Šel jsem dovnitř, dostal otázku a z poloviny ji odpověděl. Následovalo několik doplnění a pak se na mě podíval. Vy máte rozhodně na víc, ale nebudu vás dál trápit. Za tři. Asi byste slyšeli, jak mi spadl kámen ze srdce. Vůbec nevím, jak jsem se dostal ven. Asi se těšil na slečnu a chtěl mě mít z krku. Neodpustil si ale nakonec doplnit, že jsem mu v prváku chodil za dcerou (vůbec jsem to nevěděl, že mají spolu něco společného, navíc to bylo dávno před blondýnkou) a že bude ještě čas na vyřízení účtů. Před školou jsem si zapálil a mocně potáhl. Tak to bychom měli. Dva roky mám za sebou. Ne tedy všechno, ale postupuji. Běžel jsem k Darebákovi a hodil do sebe jedno pivo, pak druhý. Chtěl jsem se najíst, ale měli zase jen párky. Dávej to sem. Hodně hořčice, prosím. Najím se a protože je hospoda skoro prázdná, vydám se na kolej. V plánu je, že zítra ráno pojedu do Tábora. Těším se moc. Už jsme se nějakou dobu neviděli. Oba jsme měli povinnosti. Já navíc musel udělat spoustu věcí, které dřív dělával otec. Po něm, jakoby se slehla zem. 

Bývalo to v Boleslavi a na chalupě takový smutný. Na jednu stranu se nám všem ulevilo, že je pryč, ale stejně kolem létaly špatné vzpomínky. Pokaždé to na mě padlo. Ani jsem nevěděl proč. Asi reflexy získané léty života v psychickém teroru. Máma často brečela a nikdo neznal důvod. Na starostné otázky vždy jen tak mlhavě odpověděla, abych si nedělal starosti. Brácha pořád nemluvil, ale na rozdíl ode mě, se učil skvěle. Byl vyloženě technický typ. Já se v tom plácal. Raději bych byl třeba učitel, knihovník, cokoliv, ale do továren se mi fakt nechtělo. Pořád jsem vlastně jen kličkoval před vojnou. Na koleji se natáhnu a usnu. Zdají se mi ale krásné sny, takové ty divoké. Pak mi někdo zaklepe na rameno. Markéta z Tábora, co mi kdysi pořád lezla do postele. Pokaždé jsem utekl. Byla hodná, dobře se s ní povídalo, ale jakmile se trošku napila, šla po každým. A jestli prý s nimi nejdu slavit. Ptám se s kým a ona prý, nech se překvapit. Protože nemám jinak nic na práci, řeknu že jo, ale jen tak do tří do rána, že mi to v devět jede do Tábora. Do Tábora, aha, ty chodíš pořád s blondýnkou? Přikývnu. Už abych byl u ní. 

Jdu do sprchy, pustím si ledovou. Potřebuji se probrat. Marně pátrám v paměti, co jsem ráno na zkoušce počítal. Jsem zase dutý. Jako tykev. Převléknu se a kolem páté máme sraz dole na baru. Jsme tam čtyři. Nějaká do sebe zakousnutá dvojic, já a Markéta. Mluví. Pije malý piva a pořád mluví. To zase bude večer. Ale co, pořád lepší, než být sám a jak se tenkrát říkalo, skončit jako padesátník, co čumí jen na obrazovku. To bylo ještě v době před internetem. Projdeme několik hospod kolem náměstí, až narazíme na kamarádky Markéty. Prý se potkaly na nějaký akci. Holky jsou to hezký a to moc. Studují práva a mají bohaté rodiče. Nejdřív jejich řeči moc nerozumím, ale když mi dojde, že se vlastně pořád dokola předhánějí v tom, kolik mají věcí a peněz, dojde mi to. Nemám moc s čím machrovat, tak na ně koukám přes půllitr. Asi máte dobrý brigády, co, že tolik vyděláváte? To je rozesměje. Chichotají se. Venku už je tma a kolem začnou kroužit kluci. Ony přesně vědí, v jakém autě který jezdí, co má za značku bot. Jak piju, tak si představuji, že jsou všichni ověšeni cenovkami. 

Jen si tak říkám, ale nic mi do toho v závěru není, nejsou na vás ti pánové příliš staří? To už mi musí Markéta do ucha pošeptat, abych nebyl naivní. Na rodinný život bude čas jednou v budoucnu. Zatím si chtějí užívat. Takový pan podnikatel si chce užívat s mladými děvčaty. A ony by prý byly blbé, kdyby toho nevyužily. Vůbec tomu nejdřív nerozumím, ale pak mi to dojde. Ony jsou vlastně takový lepší kurvy, společnice se tomu teď říká. Já jsem v tomhle takovej plachej, nelíbí se mi představa, že někdo šuká za prachy. Ale jim to nepřijde. To jsme si teda myslely, že si jinej borec. Říká se o tobě, jak si rozevlátej, vypadáš jak umělec. Nevím, co na to odpovědět a tak nechám všechno jen tak plynout. Připadá mi, že se v nich Markéta doslova vidí. Pak přijde nějakej strejda v rozhalený košili, ze který mu lezou chlupy. Má pleš a drží v ruce doutník. Ihned se k němu hrnou. Typickej místní mafián. A co že dnes plánujeme. Řeknu mu, že bych si chtěl číst. Hrozně ho to rozesměje. Prachy nenajdeš v knihách ale mezi lidma. Musíš mít kontakty, studentíku. Machruje, holky se tomu děsně smějou a já vypadám zase jednou jako debil. 

Když jdeme do nějakýho baráku do vilový čtvrti, je mi smutno. Chtěl jsem utéct, ale víceméně nátlakem mě naložili do dlouhýho, nekonečně dlouhýho auta. Budoucí právničky obepínají každá z jedný strany pana mafiána. On jim sahá na zadky, do výstřihu. Sedím naproti a piju nějakou drahou whiskey. Radši bych rum, ale nemá ho. Tak mu řeknu, že v Praze se už nic jinýho nepije. Chvíli na mě kouká pohledem krokodýla a pak se rozesměje. Před vilou jsou dvě gorily. Vlezem dovnitř a tam už je poměrně pestrá společnost. Pošeptám Markétě, že chci pryč, že se mi tam nelíbí, ale ona mi místo toho přinese kaviár. Nechutná mi, ani ústřice, a tak jím chlebíčky s vlašákem. Aspoň něco. Mezitím začne hrát hudba a na parketu se svíjí několik dívek. Mezi nimi právničky. Pak si jedna lehne na záda, oni ji nasypou do pupíku bílý prášek a šňupají. Omluvím se, že musím na záchod. Jenže tam někdo šuká. Vylezu ven na zahradu. Chci se vymočit do květináče, ale přistihne mě taková maškara. Víte jak vypadají starý vyžilý děvky? Tak to byla manželka našeho hostitele. A hned se dala do řeči. Mrkala velkými řasami. Měla skřehotavý hlas dlouhodobých kuřaček. Pohladila mě po ruce a mě se chtělo pořád hrozně chcát. 

Omluvím se otočím k vysokým tújím. Málem si počůrám nohy, protože na mě vyjede obrovský rotvajler. Ještě, že je v kleci. Vidíš to, to je nápad, ozve se za mnou. Pan mafián se začne svlékat, vůbec mi nedochází, že tam stojím se svojí chloubou v ruce. Najednou jsou všichni nazí a skáčou do bazénu. Kromě mě. Já se stydím. Markéta nemá moc prsa a tak si drží ruce zkřížené na hrudi. Jinak je jí vidět všechno. Mě ale nezaujme její klín, ani krásný zadeček, ale oči, které jsou rozšířené. Divně se usmívá. Pak mě obejme a chce svlékat. Pojď do vody. Vyvléknu se a jdu si sednout bokem. Vedle mě ve stínu stojí paninka a když mě uvidí, začne se také svlékat. Pořád u toho kouří. Na svoje roky má pěknou postavu, ale světe div se, má první umělá prsa, co jsem kdy viděl takhle zblízka. Trčí ji nepřirozeně nahoru. Tak takhle dopadají staré děvky. Vleze do vody a plave k mafiánovi. Ten se jí ale směje do ksichtu a odhání ji. Má kolem sebe právničky, které tedy, mají krásné postavy. Jako blondýnka ne, ale jsou fakt pěkný. Všichni jsou opilí a sjetí. 

Všichni se vrátí dovnitř. Někdo se oblékne, někdo moc ne. Zajímavé je spíše to, že náš hostitel začne řádit. Vytáhne třeba nůž a šermuje jím kolem sebe. Potom chce od jedný ze slečen kuřbu a aby se ostatní dívaly. Nic nedotáhne do konce. Vyjede ale na Markétu. Plácá ji po zadku, odepne řemen z kalhot a řeže ji. Zahlédnu její vyděšený výraz. Její setkání s hnusnou realitou je velmi rychlé. Jdu k němu a chytnu ho za ruku. Tohle ne, fakt ne. Rozzuří se, ale je tak opilej, že padne na skleněný stolek. Ten se rozbije na tisíc malých kousků. Markéta pláče. Odvedu ji vedle a seženu oblečení. Pojď, zmizíme. Bohužel, není kudy. Sedneme si tedy bokem, já jí nosím šampáňo a sobě pivo. Objevil jsem ho v lednici v kuchyni. Kecáme, ona se uklidní. Proč máš takový kamarádky? Vždyť si chytrá holka. Vypráví mi o tom, jak vyrůstala jenom s mámou, jak byly chudý a že už to nechce nikdy zažít. Namítnu, aby se uměla postarat sama o sebe, aby byla soběstačná. Na to žádnýho blba nepotřebuješ. Chvíli se na mě kouká a pak mi zase řekne, že jsem naivní. Naše názory na život jsou hodně odlišné. Mezitím se mafián probere. 

Mě vůbec nedochází, že si hraje na filmy jako Bony a klid apod. Já na tohle do kina nechodil, vůbec jsem nevěděl o co jde. Dobrý je, že na nás z nějakého důvodu není naštvaný. Normálně se usmívá a zeptá se nás, jak si to užíváme. A že kdybychom potřebovali soukromí, tak nahoře jsou pokoje. Spiklenecky na nás mrká. Bude zlatý hřeb večera. Prý máme jít dovnitř, k parketu. Chvíli mi trvá, než mi dojde, kdo to tam tančí. Mají na sobě oblečky. Jedna je zdravotní sestřička, druhá letuška. Obě právničky se kroutí jedna kolem druhé, různě se osahávají. Kolem stojí dvojice, někdy i trojice. Očividně je to vzrušuje. Jsme asi jediní, kteří nic nedělají. Koukám asi pěkně vyjeveně, tohle jsem od studentek fakt nečekal. Už jsem zažil ledacos, ale když ony působily spíš nafoukaně, arogantně, jako princezny. Ale ono ne, už dávno znaly cenu svýho mladýho těla. Jsou skoro svlečené, je jim vidět všechno. Ale vypadá to, že si to užívají. Potom se děsně leknu. Na parket vleze mafián a má v ruce bič. Ty vole, neodpustím si a chci zase všechny zachraňovat. Ale Markéta mě zadrží.

Nejdřív je to jen taková sado maso hra. Já nevím, mě to přijde docela nudný. Mafián se ale napije z lahve koňaku. Když vše vyžahne, třískne sklem o zem. Tančete, řve, kurva, tančete! Vypadá jako magor. Zase si říkám, kam jsem to sakra vlezl. Všichni ztichnou. Jasně, že je to hra, na to, kdo je větší kápo, dokazování nadřazenosti. Některý lidi udělají pro prachy všechno. Každý máme tu hranici jinde. Třeba dvě holky z práv, který místo toho, aby chodily s klukama jako jsem třeba já nebo mí kamarádi, začaly bosými chodidly tančit po ostrých střepech. Jejich nohy byly během chvilky od krve. Mafián se usmíval. Nikdo neodvrátil tvář, nikdo nic neřekl. Mě doslova fascinovalo, jak si nechávaly dobrovolně, se slzami v očích, zarážet sklo do nohou. Jako já vím, každýho rajcuje něco jinýho, ale pro mě už bylo tohle přes čáru. Vysmeknu se Markétě a chci utéct. Nikdo nepůjde ven, ozve se za mnou. Ale to se chlapec přepočítal. Když jsem byl močit, viděl jsem, že přes klec s rotvajlerem se dá přeskočit zeď. Udělám to. Normálně zdrhnu. Nejdřív mám výčitky, ale než dojdu na kolej, přejde mě to. Ona tam chtěla zůstat, úplně dobrovolně. 

Spím asi tři hodiny. Osprchuju se a jednou se pobliju. Jsem jak v nějakém vidění, některý obrazy nemůžu pořád vyhnat z hlavy. Na vlak jdu pěšky. Aspoň se proberu. Jsem tu brzy. Vylezu ven před nádraží a zapálím si. Po chvilce se objeví nejdelší auto na světě. Nejdřív se vylezou z limuzíny nohy. V minisukni. Potom prdelka. Je mi nějaká povědomá. Potom celé tělo a hlava. Usměje se na mě. Jedu taky do Tábora a ihned začne vyprávět, jaký to bylo super, že byl grupáč a že když odcházela, dostala spoustu tisíc. Nechápu to, snažím se s ní o tom mluvit. Ale ona mi vysvětluje, že dokud je mladá, tak si musí vydělat. Potom už to prý nepůjde. Vzpomenu si na mafiánovu ženu a normálně před sebou vidím, jak se její obličej mění, jak ji hrubne hlas. Jak bude muset dělat věci, co jsou jí nepříjemný. Řeknu jí to, ona se na mě usměje a zeptá se mě, kolik jsem si tím svým úklidem v továrně vydělal já. Když vystoupíme v Táboře, tak na mě čeká moje blondýnka a pro ní přijdete kluk v bavoráku. Chápeš to, je to hokejista, hraje za Budějovice. Ten večer jsme hrozně moc rádi spolu. Možná jsme chudí, ale máme svoji hrdost. Tebe bych, má milá, nikdy nenutil tančit na ostrých hřebech. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 26. října 2024

Recenze/review - ATARAXIE - Le Déclin (2024)


ATARAXIE - Le Déclin
CD 2024, Ardua Music & Weird Truth Productions

for english please scroll down

Vím, že se jednou rozplynu v temnotě. Jsem jedním z mnoha. Obyčejným číslem v davu. Přesto si myslím, že bych měl nalézt klid. Snažil jsem se nikomu neubližovat. Ale třeba se bojím zbytečně. Možná se jenom rozložím v zemi. Shniju a sežerou mě červi, úplně stejně jako ty, kteří byli celí život zlí a plní nenávisti. Přemýšlím o tom, když vstupuji do studeného jezera v horách, přemýšlím o tom, když poslouchám novou desku francouzských smutkařů ATARAXIE. Vznáším se na vlnách a zadržuji dech. 

Kolem mě plují nafouklá těla utopenců. Stromy se sklánějí skoro až k zemi a jsou tichým mementem. Zastavení, spočinutí. Uvědomění. Tichý šepot nemrtvých. Přesně taková slova mě napadají, když pomalu přidávám hlasitost. Surový death metal se zde potkává s doomovou pomalostí, s pochmurnými náladami. Mnohdy býváme až příliš zahleděni do sebe a nevidíme bolest ostatních. Zavírám oči a padám do hlubiny. Do kostí se mi dostává postupně chlad nicoty. 


"Le Déclin" je pro mě jednou z nahrávek, které mají ještě jeden rozměr. Nejedná se jenom o skvěle provedenou hudbu se spoustou pochmurných nápadů, ale také o názor, myšlenky. Jako když padá listí ze spálených stromů, jako když jdete tichou lesní pěšinou, jako když potkáte první mráz a čtete si dobrou knihu u ohně olizujícího včerejší den. Francouzi vás vezmou na výlet do vašeho vlastního nitra. Někdy bývá těžké vydržet sám se sebou, se svými démony. ATARAXIE je přesně tím druhem kapely, která vás donutí se zastavit. Zažíval jsem podobné pocity jako při meditacích. Pomalé, táhlé melodie jsou jako pradávná mantra. Opakující se motivy se mi zadřely hluboko do hlavy. Rád jsem se k desce vracel, obzvláště ve chvílích, když venku pršelo a déšť bubnoval na okno. Jakoby mi kapela nastavila zrcadlo, ve kterém se odráží můj vlastní pokřivený obraz. Pokud máte rádi kapely jako diSEMBOWELMENT, EVOKEN, ESOTERIC, CATHEDRAL, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE a INCANTATION, tak by se vám mohlo líbit i tohle nové album. Je totiž po okraj narvané bolestí, smutkem, utrpením. Uvědomujete si, že už dávno nežijeme své vlastní životy? Sdílíme svoje svědomí a cítíme se nadopováni vlastní hloupostí. Netuším, jak z toho ven a ani ATARAXIE nedávají rozhřešení. A tak zase jednou vypínám všechny sítě světa a vydávám se do lesů. Až k jezeru. Vím, že se jednou rozplynu v temnotě. Jsem jedním z mnoha. Obyčejným číslem v davu. Přesto si myslím, že bych měl nalézt klid. I stane se. Funeral doom death metalový obřad, na kterém bude vaše duše roztrhána na kusy! Zrcadlo nastavené našemu vlastnímu smutku!


Asphyx says:

I know that one day I'll disappear into the darkness. I am one of many. A mere number in the crowd. Yet I think I should find peace. I tried not to hurt anyone. But maybe I'm afraid for nothing. Maybe I'm just gonna decompose in the ground. I'll rot and be eaten by worms, just like those who have been evil and full of hate all their lives. I think about it when I step into a cold lake in the mountains, I think about it when I listen to the new record by French mourners ATARAXIE. I float on the waves and hold my breath.

The bloated bodies of drowning men float around me. The trees lean almost to the ground, a silent memento. A pause, a rest. Awareness. The quiet whisper of the undead. Those are the words that come to mind as I slowly turn up the volume. Raw death metal meets doomy slowness, with sombre moods. Often we are too inward looking to see the pain of others. I close my eyes and fall into the depths. The coldness of nothingness gradually gets into my bones.


"Le Déclin" is for me one of the recordings that have another dimension. It's not just about well performed music with lots of gloomy ideas, but also about opinion, thoughts. Like when the leaves fall from the burnt trees, like when you walk through a silent forest path, like when you meet the first frost and read a good book by the fire licking yesterday's day. The French take you on a journey into your own heart. Sometimes it's hard to stand alone with yourself, with your demons. ATARAXIE is exactly the kind of band that makes you stop. I experienced similar feelings to meditations. The slow, drawn-out melodies are like an ancient mantra. The repetitive motifs drilled deep into my head. I loved coming back to the record, especially when it was raining outside and the rain was drumming on the window. It was as if the band had set up a mirror to reflect my own distorted image. If you like bands like diSEMBOWELMENT, EVOKEN, ESOTERIC, CATHEDRAL, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE and INCANTATION, you might also like this new album. It's filled to the brim with pain, sadness, suffering. Do you realise that we're not living our own lives anymore? We share our consciences and feel fed up with our own stupidity. I have no idea how to get out of it, and even ATARAXIE doesn't give absolution. And so once again I turn off all the networks of the world and head into the woods. To the lake. I know that one day I'll disappear into the darkness. I am one of many. A mere number in the crowd. Yet I think I should find peace. And I will. A funeral doom death metal ceremony where your soul will be torn apart! A mirror held up to our own sadness!



Recenze/review - ATARAXIE - Résignés (2019):



TRACKLIST
1. Le Déclin
2. Vomisseurs De Vide
3. Glory Of Ignominy
4. The Collapse

LINE-UP
Frédéric Patte-Brasseur - Guitar
Hugo Gaspar - Guitar
Jonathan Théry - Bass / Vocals
Julien Payan - Guitar
Pierre Sénécal - Drums


Interview - BLASPHEMOUS - Demonic, cold and dark black death metal that will take you to the other side!


Interview with black death metal band from United States - BLASPHEMOUS.

Answered RK (vocals) and Hal Microutsicos (rhythm guitarist), thank you!

Recenze/review - BLASPHEMOUS - To Lay Siege and Conquer (2024):

Ave BLASPHEMOUS! I'm listening to your new release "To Lay Siege and Conquer" right now and I have the insistent feeling that I'm at an evil black mass. You play black death metal and this is your fourth full-length album. Can you tell us how the new record came about and what direction you wanted to take from the excellent previous releases? Did you want to be even faster, darker, more evil?

RK: At this point, we are doing what feels right to us. Some of these songs have been in the works since 2019. We took a lot of time and put a lot of rehearsing into it and wanted to get to the point where it was second nature and didn’t want to waste time in the studio.

HM: Thanks for checking it out and the kind words! Alot of these songs are many years old by the time the record comes out. We’ve been slowly writing little by little and refining things over the years until we were happy with the songs. There’s no real direction or vibe we are going for as we enter the writing process - whatever comes to us naturally.


You know what literally punched me in the face right away? The sound on the new record. It's organic, it's dusty, the album has a black spark to it. It's literally a refresher in this day and age of overdriven and compressed formats. I think it sounds like hell! Please tell me, where and how did you record? How did you achieve this sound?

HM: We worked with AJ Viana (Cognitive, Hath) to record the album. We worked with him on our “Eternal Misanthropy” single and he nailed what we were going for as far as production so we decided to work with him again. We captured guitar DI and re-amped everything through microphone amps. Mostly the guitars, pedals and amps we use for live shows anyway, so it sounds very much “like us”.

RK: Like Hal said, we did the album with AJ Viana. When we did the “Eternal Misanthropy” single with him it felt right. All our previous albums were done in-house, the first two were recorded by our former drummer, and “Emerging Through Fire” was done by our current drummer Mark Vizza. It was a good thing to have an outside set of ears to put their two cents on things, whether it was attacking a line differently, or adding a little something

I'm exactly the kind of old-school fan who approaches music in such a way that if he likes the album, he buys the CD and the T-shirt. I have to say that the motif on the cover of this year's album is really good. That's how I imagine medieval hell. Can you tell us how you chose the motif, who is signed to it and how it relates to the music?

HM: Misanthropic Art handled the album cover for this release. We have worked with them previously on our “Eternal Misanthropy” release as well as another t shirt design. Considering the general themes of the album we thought he’d be another great fit for this release too.


Looking at your line-up, you are a band that is made up of all experienced musicians. How do you actually create new music? What is the actual process of creating new material? Do you have no problem with the process of making a deal? After all, experience can be a hindrance sometimes. You know, ego and all that.

RK: We’re experienced, but definitely have no egos here. We hang out and get along well, which helps with the chemistry when it comes to writing. With this album, Hal took a bigger role with some of the lyrical approach, Some vocalists tend to be possessive when it comes to lyrics and I used to feel that way too. But I definitely felt a bit of relief that it’s not all on me.

HM: We struck gold with this lineup - there’s no egos and we are all good friends at the end of the day so writing is not hard at all. Steve and I normally trade riffs and ideas through email and then I take everything and compose the songs. RK and/or I will then lay down lyrics on top once we have an idea of what we want to write about and then refine things before flowing out to the other guys. I have a small home studio which allows me to record guitar, bass and vocals. I also program the drums so we have a full demo that I can send to everyone else to learn. I don’t think it’s an uncommon way for bands to write songs nowadays.

For me, the American school of death metal has always been associated with a certain darkness. Even when I was young I used to be fascinated by the references to Satanism, the kind of filth, the rottenness that you could feel in your bands' work. How did you get into that style?

HM: This release has a varied array of lyrical themes. I actually don’t think there are any direct satanic references. For instance, the three songs I wrote lyrics for are about being buried alive and feeling the pain of decay as the body rots (Dead and Still), a witch that casts a spell on a village causing everyone to murder each other (Curse of the Witchchrist) and the Chaos Daemons from the Warhammer 40k lore. So very different within themselves.

RK: Definitely a variety of themes lyrically on this album. While no overt Satanic references, the song “Spiritual Enslavement” is a anti-religious theme. The title track “To Lay Siege And Conquer” has more of a subliminal interpretation, in my opinion can be seen as anti-religion or an anti-political theme.


I wonder what it's like in Philadelphia, music-wise? How did you get into music and who were your role models? What about your scene, clubs, fans?

RK: The scene in Philly is pretty killer. I started going to shows back in 1990. When I first got into Metal, it was the traditional & glam metal, then evolved into thrash with Metallica & Slayer, then to Death Metal with bands like Deicide,Obituary, Morbid Angel, and then Black Metal and Hardcore too. It helps things to thrive a bit when you have Decibel Magazine based in Philly, Relapse Records is based right outside of Philly. There’s a lot of talented bands the area(Philly, Southern New Jersey, Delaware)

HM: The philadelphia music scene is great. Sometimes there are multiple metal or hardcore shows going on in one night (which has its downfalls). There’s a wide array of extreme metal represented by the city and many VERY talented musicians. Several of them we are honored to call our good friends. I did not move to the area until 2016 and I grew up in Virginia. My mom would play classic rock radio in the car when I was small, so I heard alot of Ozzy, Metallica, Alice in Chains, etc. Some of the first CDs I got as gifts were Blue Oyster Cult Essentials, …And Justice for all by Metallica and Dirt by Alice in Chains. Eventually my curiosity peaked for the heavier stuff and went down the rabbit hole of discovering bands like Sepultura, Cannibal Corpse, things like that. Again, not an uncommon story for many others.


You're also very dark in your lyrics. Of course it belongs to death black metal and I like it, but I would be interested in the origin and the origin of the lyrics. How did the lyrics for the new album come about? What are they about?

RK: There’s a lot of things happening in this world that are dark & evil. And some of it does strike inspiration into me, for better or for worse

HM: When I write, it’s mostly about fantasy. Things I’ve seen in art, movies, shows, etc.

There have been many times in the history of metal that some bands have been banned because they shocked, had different views from the mainstream society. Have you ever had problems? In this day and age of the internet, it's awfully easy to immediately condemn someone, spread a rumor, destroy them. How are black death metal bands perceived by mainstream society in Philadelphia?

RK: The only negative things we really encountered was a bomb threat at a show back in 2012, not sure who it was directed towards. And we had to deal with protesters when we opened for Horna back in 2019, but that unfortunately was directed at them.

HM: I think the general perception of extreme metal in the city is positive. There’s alot of “metal-friendly” things going on in the city, including Decibel Metal and Beer fest and a few of the breweries are very supportive, like Attic Brewing, so we don’t see anything like shows being protested regularly or anything like that.

 

Have you had to make any changes in your approach to music because of new technologies? The internet has made the world a completely different place, bands have to approach everything differently. How do you feel about these changes?

HM: It’s good and bad. The internet is full of tools for bands to advertise themselves in a manner for success but there’s also SO many bands out there that you can become irrelevant VERY quickly. You really can’t rely on a gimmick in your music nowadays. There has to be a spine of good quality music to support your band, otherwise the next gimmick comes along and you are forgotten. We feel our music is true, and we have never compromised in what we want to write or play just because something else is more popular. Our friends and fans see this and it’s why the band has been around since 2003 and has had a stable lineup since 2016. Not many bands can say that.

How are BLASPHEMOUS doing with concerts? I've seen that you don't perform anywhere that often. Aren't you tempted to tour Europe? I could imagine you alongside POSSESSED, DEICIDE, they come here quite often.

RK: I’d love to be on a show with Deicide or Possessed. But we all work full time. And life does get in the way. If we can make it work, we’d love to go play Europe. Hopefully with the new album, we can get to some places we haven’t got to yet, even here in the USA

HM: The pandemic of 2020 set back the head of steam we had with live performances. Prior, we were finishing up a successful summer tour in 2018 and a string of shows in between that and the pandemic, including shows with Monstrosity, Ruin, Ringworm, among others. We played some shows in ‘22 but sank all of our time in ‘23 to write the new record. We only have two shows under our belt for 2024, but they are both ones we are proud to have been a part of. One with Exhumed, Skeletal Remains and Morbikon and the other is with Antichrist Siege Machine and our friends in Entrail Asphyxiation. Everyone in the band works full time so it’s tough to make time for more shows but we do what we can. We plan to get back to playing more up and down the east coast in 2025 and maybe other parts of the country!

 

What does death metal, black metal mean to you? How would you define it and how do you perceive these styles as an experienced musician? I'm not asking you to describe your playing technique, I'm more interested in your view, feelings, energy transmitted and so on. Try to be a philosopher for a moment.

HM: I think I touched on it earlier but death and black metal, and the styles that blend the two, allow such a wide range for creativity, both musically and lyrically. There’s almost no bounds to it. I personally did not expect to get into this band as much as I did when I first joined, but when I started writing and had that revelation, it made me really fall in love with it. If I write something dark and moody, or melodic and triumphant, or even thrashy, it’s all fair game.

RK: Hal kinda said it best. There’s really no boundaries There’s a natural energy with the music, and there’s no way you can fake it.

Thank you very much for the interview. I really appreciate you taking the time to write for this site. I wish your whole band a hell of a lot of inspiration, sold records and enthusiastic fans. May your personal life be good as well. I hope to see you live sometime.

RK: Thanks for asking us. I hope all is well with you too!

HM: Thank you so much for the opportunity and I wish the same good success to you!

Recenze/review - BLASPHEMOUS - To Lay Siege and Conquer (2024):

Rozhovor - Démonický, chladný a temný black death metal, který vás převede na druhou stranu!


Rozhovor s black death metalovou skupinou z USA - BLASPHEMOUS.

Odpovídali RK (zpěv) a Hal Microutsicos (rytmická kytara), děkujeme!

Recenze/review - BLASPHEMOUS - To Lay Siege and Conquer (2024):

Ave BLASPHEMOUS! Právě poslouchám vaši novinku „To Lay Siege and Conquer“ a mám neodbytný pocit, že jsem na zlé černé mši. Hrajete black death metal a jedná se o vaše čtvrté dlouhohrající album. Prozradíš nám, jak nová nahrávka vznikala a jakým směrem jste se chtěli posunout od vynikajících předchozích nahrávek? Chtěli jste být ještě víc rychlejší, temnější, ďábelštější?

RK: V tuto chvíli děláme to, co nám připadá správné. Na některých písních se pracuje už od roku 2019. Věnovali jsme tomu spoustu času a hodně jsme zkoušeli a chtěli jsme se dostat do bodu, kdy to bude naše druhá přirozenost, a nechtěli jsme ztrácet čas ve studiu.

HM: Díky za zkouknutí a milá slova! Spousta těch písniček je v době, kdy deska vyjde, už mnoho let stará. Psali jsme pomalu kousek po kousku a v průběhu let jsme věci vylepšovali, dokud jsme nebyli s písněmi spokojení. Neexistuje žádný skutečný směr nebo atmosféra, o kterou bychom usilovali, když vstupujeme do procesu psaní - cokoli k nám přirozeně přichází.


Víš, co mě ihned doslova praštilo do obličeje? Zvuk na nové nahrávce. Je organický, prašivý, album má v sobě černou jiskru. V dnešní době přeřvaných a komprimovaných formátů je doslova osvěžením. Podle mě takhle zní pravé peklo! Prozraď mi prosím, kde a jak jste nahrávali? Jak jste takového zvuku dosáhli?

HM: Na nahrávání alba jsme spolupracovali s AJ Vianou (Cognitive, Hath). Pracovali jsme s ním na našem singlu „Eternal Misanthropy“ a on se trefil do toho, co jsme chtěli produkovat, takže jsme se rozhodli s ním spolupracovat znovu. Zachytili jsme kytarové DI a všechno jsme znovu zesílili přes mikrofonní zesilovače. Většinou jde o kytary, pedály a zesilovače, které stejně používáme při živých vystoupeních, takže to zní hodně „jako my“.

RK: Jak už Hal řekl, album jsme dělali s AJ Vianou. Když jsme s ním natočili singl „Eternal Misanthropy“, připadalo nám to správné. Všechna naše předchozí alba jsme si dělali sami, první dvě nahrál náš bývalý bubeník a „Emerging Through Fire“ dělal náš současný bubeník Mark Vizza. Bylo dobré mít uši zvenčí, které by se k věcem vyjádřily, ať už šlo o jiný útok na linku, nebo o přidání něčeho nového.

Jsem přesně tím druhem fanouška ze staré školy, který přistupuje k hudbě tak, že když se mu album líbí, tak si kupuje CD i tričko. Musím říct, že motiv na obalu letošního alba je opravdu povedený. Takhle nějak si představuji středověké peklo. Prozradíš nám, jak jste motiv vybírali, kdo je pod ním podepsán a jakým způsobem souvisí s muzikou?

HM: O obal alba se postarali Misanthropic Art. Už dříve jsme s nimi spolupracovali na našem vydání „Eternal Misanthropy“ a také na návrhu jiného trička. Vzhledem k obecné tématice alba jsme si mysleli, že se skvěle hodí i pro toto vydání.


Když se podívám na vaši sestavu, tak jste kapelou, která je tvořena samými zkušenými muzikanty. Jak vlastně tvoříte novou hudbu? Jak probíhá samotný proces tvorby nového materiálu? Nemáte problém s tím, se dohodnout? Přeci jen, zkušenosti bývají občas překážkou. Znáš to, ego a tak.

RK: Jsme zkušení, ale rozhodně nemáme žádné ego. Dobře spolu vycházíme, což nám pomáhá při psaní. Na tomto albu se Hal ujal větší role v některých textech, Někteří zpěváci mají tendenci být majetničtí, pokud jde o texty, a já jsem to taky tak cítil. Ale rozhodně jsem cítil trochu úlevu, že to není jen na mně.

HM: V téhle sestavě jsme narazili na zlatou žílu - není tu žádné ego a nakonec jsme všichni dobří přátelé, takže psaní není vůbec těžké. Se Stevem si normálně vyměňujeme riffy a nápady přes e-mail a já pak všechno vezmu a skládám písničky. RK a/nebo já pak navrch položíme texty, jakmile máme představu o tom, o čem chceme psát, a pak věci doladíme, než poputují k ostatním klukům. Mám malé domácí studio, které mi umožňuje nahrávat kytaru, basu a zpěv. Také programuju bicí, takže máme kompletní demo, které můžu poslat všem ostatním, aby se to naučili. Nemyslím si, že je to v dnešní době neobvyklý způsob, jak kapely píší písničky.

Pro mě byla americká death metalová škola vždycky spojená s určitou temnotou. Už jako mladého mě kdysi fascinovaly odkazy na satanismus, taková ta špína, hniloba, která byla z tvorby vašich kapel cítit. Jak jste se dostali zrovna k tomuto stylu?

HM: Toto vydání obsahuje pestrou škálu textových témat. Vlastně si nemyslím, že by tam byly nějaké přímé odkazy na satanismus. Například tři písně, ke kterým jsem napsal text, jsou o pohřbení zaživa a pocitu bolesti z rozkladu, když tělo hnije (Dead and Still), o čarodějnici, která zaklela vesnici a způsobila, že se všichni navzájem vyvraždili (Curse of the Witchchrist), a o démonech Chaosu z Warhammeru 40k. Tolik se v sobě liší.

RK: Z textového hlediska je na tomto albu rozhodně řada témat. Ačkoli se nejedná o žádné zjevné odkazy na satanismus, píseň Spiritual Enslavement (Duchovní zotročení) je protináboženským tématem. Titulní skladba „To Lay Siege And Conquer“ má spíše podprahovou interpretaci, podle mého názoru ji lze vnímat jako protináboženskou nebo antipolitickou tematiku.


Zajímalo by mě, jaké to je na Philadelphiai, co se týká muziky? Jak si se k hudbě dostal a kdo byl tvým vzorem? Co vaše scéna, kluby, fanoušci?

RK: Scéna ve Filadelfii je docela vražedná. Na koncerty jsem začal chodit v roce 1990. Když jsem se poprvé dostal k metalu, byl to tradiční a glam metal, pak se to vyvinulo v thrash s Metallicou a Slayer, pak v death metal s kapelami jako Deicide, Obituary, Morbid Angel a pak také v black metal a hardcore. Trochu tomu napomáhá, že časopis Decibel sídlí ve Filadelfii a Relapse Records sídlí kousek od Filadelfie. V oblasti je spousta talentovaných kapel (Filadelfie, jižní New Jersey, Delaware).

HM: Filadelfská hudební scéna je skvělá. Někdy se tam koná několik metalových nebo hardcorových koncertů během jednoho večera (což má i své stinné stránky). Ve městě je zastoupena široká škála extrémního metalu a mnoho VELMI talentovaných hudebníků. Několik z nich máme tu čest nazývat našimi dobrými přáteli. Do oblasti jsem se přestěhoval až v roce 2016 a vyrůstal jsem ve Virginii. Když jsem byl malý, máma mi v autě pouštěla klasické rockové rádio, takže jsem slyšel hodně Ozzyho, Metalliky, Alice in Chains atd. Jedny z prvních CD, které jsem dostal jako dárek, byly Blue Oyster Cult Essentials, ...And Justice for all od Metallicy a Dirt od Alice in Chains. Nakonec moje zvědavost vyvrcholila těžšími věcmi a šel jsem dolů králičí norou objevováním kapel jako Sepultura, Cannibal Corpse a podobně. Opět to není neobvyklý příběh pro mnoho dalších.


Ve vašich textech jste také velmi temní. K death black metalu to samozřejmě patří a líbí se mi to, ale mě by zajímal původ a vznik textů. Jak vznikaly texty k novému albu? O čem jsou?

RK: V tomto světě se děje spousta věcí, které jsou temné a zlé. A některé z nich ve mně vyvolávají inspiraci, ať už v dobrém, nebo ve zlém.

HM: Když píšu, jde většinou o fantasy. Věci, které jsem viděl v umění, filmech, seriálech atd.

V historii metalu došlo již mnohokrát k tomu, že byly některé kapely zakazovány, protože šokovaly, měly odlišné názory od většinové společnosti. Měli jste někdy problémy? V dnešní době internetu je hrozně jednoduché někoho ihned odsoudit, vypustit fámu, zničit ho. Jak vnímá black death metalové kapely většinová společnost ve Philadelphii?

RK: Jediná negativní věc, se kterou jsme se setkali, byla hrozba bombou na koncertě v roce 2012, nevím, na koho byla namířena. A když jsme v roce 2019 předskakovali Horně, museli jsme se vypořádat s protestujícími, ale to bylo bohužel namířeno proti nim.

HM: Myslím, že obecné vnímání extrémního metalu ve městě je pozitivní. Ve městě se děje spousta „metal-friendly“ věcí, včetně Decibel Metal and Beer festu, a několik pivovarů nás velmi podporuje, jako třeba Attic Brewing, takže se nesetkáváme s tím, že by se proti koncertům pravidelně protestovalo nebo něco podobného.


Museli jste se nějak změnit ve svém přístupu k hudbě díky novým technologiím? Díky internetu je svět zcela jiný, skupiny musí ke všemu přistupovat úplně jinak. Jak vnímáš tyto změny ty?

HM: Je to dobré i špatné. Internet je plný nástrojů, které kapelám umožňují propagovat se tak, aby byly úspěšné, ale zároveň je tam tolik kapel, že se můžeš stát VELMI rychle bezvýznamným. V dnešní době se opravdu nemůžete spoléhat na nějaký trik ve své hudbě. Musí existovat páteř kvalitní hudby, která vaši kapelu podpoří, jinak přijde další trik a na vás se zapomene. Cítíme, že naše hudba je pravdivá, a nikdy jsme nedělali kompromisy v tom, co chceme psát nebo hrát, jen proto, že něco jiného je populárnější. Naši přátelé a fanoušci to vidí, a proto kapela funguje už od roku 2003 a od roku 2016 má stabilní sestavu. To nemůže říct mnoho kapel.

Jak jsou na tom BLASPHEMOUS s koncerty? Koukal jsem, že zase tolik často nikde nevystupujete. Neláká vás třeba tour po Evropě? Dovedl bych si vás představit po boku třeba takových POSSESSED, DEICIDE, ti k nám jezdí poměrně často.

RK: Rád bych hrál na koncertě s Deicide nebo Possessed. Ale všichni pracujeme na plný úvazek. A život se nám staví do cesty. Pokud se nám to podaří, rádi bychom jeli hrát do Evropy. Doufejme, že se s novým albem dostaneme na místa, kam jsme se ještě nedostali, a to i tady v USA.

HM: Pandemie v roce 2020 nás vrátila zpět se živými vystoupeními. Předtím jsme dokončovali úspěšné letní turné v roce 2018 a šňůru koncertů mezi ním a pandemií, včetně vystoupení s Monstrosity, Ruin, Ringworm a dalšími. V roce 22 jsme odehráli pár koncertů, ale v roce 23 jsme veškerý čas utápěli v psaní nové desky. V roce 2024 máme za sebou jen dva koncerty, ale na oba jsme hrdí, že jsme se na nich podíleli. Jeden s Exhumed, Skeletal Remains a Morbikon a druhý s Antichrist Siege Machine a našimi přáteli z Entrail Asphyxiation. Všichni v kapele pracují na plný úvazek, takže je těžké udělat si čas na další koncerty, ale děláme, co můžeme. Plánujeme se vrátit k většímu hraní na východním pobřeží v roce 2025 a možná i v dalších částech země!


Co pro tebe znamená death metal, black metal? Jak bys jej definoval a jak tyto styly vnímáš ty, jako zkušený muzikant? Nechci po tobě popis techniky hraní, spíš by mě zajímal tvůj pohled, pocity, předaná energie a podobně. Zkus být na chvilku filozofem.

HM: Myslím, že jsem se o tom zmínil už dříve, ale death a black metal a styly, které se v nich prolínají, umožňují tak širokou škálu kreativity, a to jak hudební, tak textové. Téměř se tomu meze nekladou. Já osobně jsem nečekal, že se do téhle kapely dostanu tak moc, jako když jsem se k ní poprvé přidal, ale když jsem začal psát a došlo k tomu objevu, tak jsem si ji opravdu zamiloval. Když napíšu něco temného a náladového, nebo melodického a triumfálního, nebo dokonce thrashového, je to všechno fér.

RK: Hal to řekl nejlépe. Opravdu neexistují žádné hranice V hudbě je přirozená energie a není možné ji předstírat.

Děkuji ti moc za rozhovor. Opravdu si vážím toho, že sis pro naše stránky našel čas. Přeji celé vaší kapele hodně pekelné inspirace, prodaných nosičů a nadšených fanoušků. Ať se vám daří i v osobním životě. Doufám, že vás někdy uvidím i naživo.

RK: Děkujeme za rozhovor. Doufám, že i u vás je vše v pořádku!

HM: Moc děkuji za příležitost a přeji vám stejně dobré úspěchy!

Recenze/review - BLASPHEMOUS - To Lay Siege and Conquer (2024):

TWITTER