DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 7. dubna 2024

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý padesátý první - Horečka všedních dní


Příběh čtyř stý padesátý první - Horečka všedních dní

Jdeme borovým lesem a připadá nám, že jehličí kolem začne každou chvíli hořet. Konečně mám volno a pravé prázdniny. Dal jsem si peníze stranou na školu a kolej a ještě trošku zbylo. Ne moc, ale stačí to na několik výletů a trošku té zábavy. Je léto, přátelé a moje holka je krásně opálená. Kecáme o tom, jak nesnáším přímé sluníčko a jak mě máma nutila neustále jako dítě ležet na dece. Namazaný krémem jsem se potil a šíleně nudil. Protože jak nosím brýle, tak nešlo ani číst. Obroučky mi klouzaly po nose. Oklepu se nad tou vzpomínkou a když dojdeme na Senečák, tak zalezeme do stínu. Kolem je to divoké, jen pár dvojic a několik starých lidí. Zůstali jsme zde ještě dva dny, ukecali jsme vrátnou, dali ji lahev vína a udělali si radost jen pro sebe. Jenže bylo hrozný vedro, tak jsme se museli vydat vykoupat. Mám s sebou několik piv, dám je do vody, ale moc tomu nevěřím. To bude teplý, achjo. Ale nějak nám to nevadí. Chce namazat a já neodmítnu. Dělám hlouposti, lechtám ji, až mě okřikne a plácne přes ruku. Nech si to na večer a pak stejně podlehne. Jdeme se svlažit, musíme, jsme celí zadýchaní.

Kdysi jsem jako puberťák mohl nechat oči na dívkách v plavkách. Nepodívat se krásnou ženu je hřích, říkával zasněně jeden chlápek na brigádě. Měl pravdu, mě se třeba hrozně líbí ta pestrost. Hubené i oplácané, každá je jiná. Záleží na chůzi a výrazu, pak někdy přijde svůdnost. Je to jako sen, který si všichni chlapi sníme. Stále dokola. Jen prosím, nezírat, to je hnusný. Bavíme se o tom a ona mi klade takový ty otázky, na které očekává nějakou odpověď. Která se ti líbí nejvíc z téhle čtveřice. Musíte odpovědět správně. Když chodíte s blondýnou, tak na zrzečky zapomeňte. Následovala by ihned otázka s hraným údivem na tváři. Tak tobě se líbí zrzavý, to jako opravdu? Ale na mě si nepřijdeš, říkám své milé a hrozně se u toho nesmějeme. Nemohl bych chodit s někým, s kým bych nemohl mluvit úplně o všem. Blbý ale je, že i já potřebuju kamarády, kluky, na takový to obyčejný plácání a pivko. Jenže jak se to pomalu páruje, tak je většina mých přátel pod pantoflem. Taky jste si toho všimli? Když už se utrhnou, tak nadávají, jaký jsou ženský hrozný. Nejsou, záleží, jaký si to uděláš, takový to máš.

U Kameňáku čepuje v hospodě hodně divnej výčepák. Má kožený kalhoty a hospoda je jak vystřižená někde z padesátých let. Sedneme si raději na terasu, zadřeme si třísky do zadků a koukáme se na lidi. Vedeme krásný řeči, jsme jak v Hrabalových románech. Zachvátí nás vedro a tak kombinujeme nanuky s pivem. Přisedne si nějaká paní a hned se dá do řeči. Tohle se nám stává pořád, asi působíme přívětivě. Pořád se s námi chce někdo bavit. Sám vypadám prý naštvaně, jak nevidím, tak krabatím ksicht, ale jakmile jsme pohromadě, tak nám občas lidi říkají věci, které ani nechceme vidět. Je jí čtyřicet, na nás už je stará (no chápete to?) a odvypráví nám ve zkratce celej život. Několik rozvodů, pořád narážela na divný chlapy. Zeptám se, proč opakuje stále stejnou chybu, hodných kluků je přeci dost, ale ty nikdo nechce. Ona se zasní a prostě to má ráda tvrdě, pochopím. Nojo, to se pak ale nedá nic dělat, a paní pořád pije a pak má na mě řeči, co jako my a sex a vůbec je až moc důvěrná. Zmizíme po anglicku a cestou se mě moje holka ptá, jestli kdybych byl sám, tak bych do ní šel. Řeknu že ne, ale to víte, člověk je někdy povahy slabé. Ne, vážně, nešel, já tyhle typy moc nemusím. Já mám rád sebevědomý ženský, co se tolik nepožívají. Ale tělo měla nádherný, to se musí nechat.

Zalezeme do postele, ale až po sprše, ve které strávíme poměrně docela dost času. Hele, tady na zádech máš ještě písek. Ale to už nejsou záda. Smějeme se do ticha a protože jsme na našem pokoji, tak si pustíme muziku. Nějaký doomovky, pak trošku thrashe pro mě, samozřejmě deathový klasiky, až usneme a spíme jako zabitý. Je sice pořád výheň, ale stejně spíme v objetí. Ráno se probudíme, protáhneme a jedeme na vlak. Musíme na sever. Už brzy svítí slunce, nad městem i polem i lesem je takový ten vařící opar. Pořád si utírám pot, už od malička s tím mám problémy. Jako děti jsme chodily do lesa a když jsme se vracely a křičely nějaké hlášky, tak nade mnou jediným se vznášel roj komárů. Nějak špatně odbourávám vedra. Když dorazíme do Jablonce, jsem úplně přehřátý. Odpoledne i večer s pivem v ruce a knihou se sám nabízí. I dokonáno jest. Venku cvrdlikají koníci a občas kolem prolétne netopýr. Já se ho bojím, řekne a tak musím ihned přidat příběh o upírech a africkém druhu, který opravdu vysává krev. Okno ale nezavřeme. Na to je chalupa až moc vyhřátá.

Na jabloneckou přehradu jdeme lesem a já volím potok. Je krásně ledový. Všechna zvířata jsou zalezlá, ani psi neštěkají. Ploužíme se a upíjíme ze staré plastové lahve, která má tvar čutory. Naschvál ji poleju tričko, protože víte co, mladá holka, co je mokrá a k tomu výská, je pro mě velká radost. Popoběhneme, ale jen kousek, protože je nedýchatelno. Přes kopec je to nejhorší, protože na nás pálí napřímo. Hele a proč nejdeš rovnou v plavkách jako já? Tomu bys nerozuměl, nejsi ženská. Dál se neptám, ale spoustu takových věcí mi musí vysvětlovat. S předchozíma holkama jsem se o tom nikdy nebavil a taky, nás bylo osm bratranců. Nakukuji tak opatrně do světa, který je úplně jiný, než ten můj. Spoustu věcí pochopím, některé si myslím, že vím, ale některé nepochopím nikdy. Jste fakt úplně jiný plemeno, řeknu blondýnce a ona mě švihne ručníkem. Pak mě poprosí, jestli bych ji nehlídal a nepomohl, aby se mohla převléknout. Pomůžu jí, samozřejmě, rád se na ní dívám. Lehneme si na deku, kousek od bufetu. Máme tu sraz s Vencou a Petrou. Ti přijdou až k večeru, když už jsme byli několikrát ve vodě. Na rozdíl od nás pracují, už dávno neví, co to jsou prázdniny. 

Venca se směje jako měsíček, je to super, když nás někdo tak rád vidí. Petra je ale nakaboněná a zahalená v dlouhé dece. Co se děje? Mám asi blbý hlášky. Mluvím o horečce všedních dní a o tom, jaké jí musí být vedro. Jenže pak mě moje milá okřikne. Časem, když přijdu na důvod, tak se omluvím. Víte co, mladý holky jsou křehký stvoření, už od malička. Její fotr, něco jako ten můj, jí neustále kritizoval tělo, posmíval se jí a vůbec byl hnusnej. O nějakých poruchách příjmu potravy a nenávisti k vlastnímu tělu se tenkrát nemluvilo. Lidi jsou někdy pěkně hnusný, přitom, Petra vypadala hezky. Normální postava, sem tam nějaká ta zajímavá nedokonalost. Nese si deku až úplně k vodě, pak se odhalí, ale pořád kouká kolem sebe a je nejistá. Když už je konečně pod vodou, tak se usměje. Dnes poprvé. Napadne mě jedna věc, hele, co nakoupit nějaký piva a zalézt bokem. Vím o jednom místě, chodili jsme tam ještě jako malý kluci. Skákali jsme pořád dokola do vody, až jsme měli varhánky na rukou. Petra se na mě usměje a poděkuje. Není za co, já na tyhle velký pláže taky moc nejsem. Tupý dav je vždycky jen obyčejné stádo.

Sbalíme deky a ostatní věci. Přesuneme se. Je tu o hodně příjemněji. Víc stínu. Naproti sedí na břehu dvojice mladých holek a jsou nahoře bez. S Vencou už máme něco upito, tak začneme přemlouvat ty naše, aby se taky předvedly. Ale stydí se. Pomalu se smráká, dámy odnaproti na sebe vezmou trika, naposledy nám zamávají a odejdou. Jsme tu sami. Hrajeme karty, klasika. Kdo vyhraje, může si něco přát. Víc alkoholu odbourává zábrany. Venca si přeje, aby se Petra svlékla, překonala svůj ostych a šla do vody. Sama. Ona se zvedne a je na ní vidět, jak jí to štve. Ale nechce trhat partu. Sundá si triko, sukni a zakryje se rukama. I plavky, řekne její kluk a je divný ticho. Jestli nechceš, nemusíš. Opakuju jí stále dokola, ale Venca je hodně opilej. Nech toho, vybodni se na to, nevidíš, jak jí to štve. Bráním jí, ale on si nedá říct. Naštvu se na něj a podám Petře ruku. Pojď. A svléknu se. Ukážu všem holej zadek a skočím do vody. Usměje se na mě a pak si pomalu sundá plavky. Je jak nějaká panna. No vidíš, nemáš se vůbec za co stydět. Připlave ke mě a schoulí se mi do náruče. Pláče. Nevím, co mám dělat, tak začnu tropit blbosti. Jak malý děti. Poskakuju, potápím se, házím jí do vzduchu, dokud se mezi slzami neobjeví úsměv. Každý se stydíme, protože je to úplně přirozené, ale těla máme krásný, ne? Křičíme do tmy a ozvěnou nám je nějaký pejskař, který do štěkotu nadává, ať držíme hubu. Posíláme ho do prdele, vylezeme na břeh a ukazujeme mu zadky. Tak vidíš, i k tomuhle je to dobrý. Oblečeni pak dýcháme a blondýnka mě drží za ruku.

Musíme zpátky na chalupu. Pořád je teplo. Taková ta tropická noc, na kterou nejsme v našem pásmu moc uzpůsobení. Vylezeme nad Jablonec a povídáme si. Sem tam slyšíme nějaký zvíře. Občas nám připadá, že se setkáváme i s lovci. Šelmy a šelmičky. Bojí se zvuků, tak ji obejmu a povídá mi o tom, kolik zná holek, kterým se někdo smál, který měly divný fotry, vypráví mi o nekonečný temnotě, až ji musím zarazit. Řekni mi něco hezkýho, už to nechci slyšet. Vím o tom a vždycky budu proti podobným kreténům bojovat, ale teď a tady, kousek od chalupy v lesích, to není na pořadu dne. Stejně je to zvláštní. Jako bychom žili poklidné normální životy. Jenom s tím, že sem tam na povrch vypluje nějaké zvěrstvo a hnus. Moc dobře vím, o čem Petra mluvila. Mě třeba otec taky pořád okřikoval, smál se mi, byl jsem pro něj "postiženej", že nosím brýle a že ze mě chlap nikdy nebude. Já si raději četl, než abych se někde rval s debilama. Jako malej smrad jsem si na ulicích zkusil svoje. Brýláč, intoušek, říkali mi. Kvůli tomu jsem začal v šestý třídě cvičit, chtěl jsem být jak indián, abych jim mohl dát do držky. Ne, že bych se chtěl prát, ale aby mi dali pokoj. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem ve třídě sundal jednou ranou největšího šikanátora. Respekt, nic jinýho na některý neplatí. Musíš mluvit jejich řečí. Žádný, že nastavíš druhou tvář. To funguje jen na jedince, kteří o to stojí.

Chápete to? Petra, kdybyste ji viděli, byla moc hezká holka. Postava jak ze žurnálu. Přesto jí její debilní fotr vytvořil v hlavě blok. Chtěla se milovat jen potmě. Byl jsem první, kterému věřila. Hodně často jsme nad tím s Vencou diskutovali. A vlastně i s ní, když za ní každé léto zajedu, tak je tahle příhoda vždy vyprávěna. Moje žena i ona jsou stále kočky. Samozřejmě, už nikde neplaveme nazí, ale to naznamená, že se nemáme rádi. Jasně že ano, každý jsme přeci nějaký. Mě mrzí jen jediné, ten dnešní kult dokonalosti a prázdnoty. Mladý to teď fakt nemají lehký, myslete na to, až se budete se svými ratolestmi bavit. Ještě si chvilku sedneme před chalupu a pak mi moje milá řekne, že ten můj bílej zadek osvítil celou jabloneckou přehradu. Fakt? Zeptám se a znovu se svléknu. Chtěl bych i z kůže, ale nejde to. Je totiž další horečka všedních dní. Když ji nesu nahoru na půdu do postele, pleskají mi nohy o dlaždice. Je taky nahá. Položím jí do peřin a její vlasy se rozprostřou na polštář. Jsi moc krásná. Nemůžeme potom spát, protože těch vjemů a tepla bylo tenhle den až příliš. Dojdu pro vodu a cestou pozdravím netopýra. Ty asi u samiček moc neřešíš, jak vypadají, co? Pomyslím si a pak se mi o tom i zdá. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 6. dubna 2024

Recenze/review - CROWSBLOOD - The Murder of Crows (2024)


CROWSBLOOD - The Murder of Crows
demo 2024, vlastní vydání

for english please scroll down

Touláme se opuštěnými ulicemi. Utíkáme na hřbitovy, abychom nakonec našli temnotu ve svých zkažených duších. Mám rád kapely, které umí svojí hudbou vytvořit podmanivě chladnou atmosféru. Našlapuji opatrně, lekám se vlastního stínu. Snídám na víku od rakve, abych nakonec pochopil, že je v některých lidech něco zkaženého. Jsou kapely, které umí svojí hudbou znázornit zkaženou krev, ukrývající se uvnitř. Troufám si tvrdit, že britští CROWSBLOOD jsou jedněmi z nich. Letos přicházejí se svojí první demonahrávkou. Je pro mě velkou ctí o ní napsat několik slov. 

Skupina vznikla v roce 2023. Dala se dohromady smečka zkušených muzikantů (z OAKENTHRONE, SERENITY, SOLSTICE, GODTHRYMM a dalších), aby nahrála dvě skladby. Mají v sobě ostrý a chladný black metal, syrový smrtící kov i doom metalové ozvěny. Výsledkem je ochutnávka, kterou když pozřete, budete navěky prokleti. Amen!


Mě se to alespoň stalo. Očekával jsem obyčejné retro, kterého je dnes kolem velká spousta. Místo toho jsem dostal hudbu, která koluje i v mých žilách. S parádním chladným zvukem (Engineered, Mixed & Mastered by Dan Mullins). Je syrový, mrazivý a čitelný. Líbí se mi i mrtvolný obal. Oběšenci kývající se ve větru mě vždy fascinovali. Myslím si, že motiv krásně doplňuje morbidní nálady, které se během dvou skladeb vznášejí kolem. Uvnitř melodií je něco zneklidňujícího, jakási černá energie, která se dle mého nedá naučit. Musíte ji mít v sobě, musíte hrát srdcem. CROWSBLOOD se pro mě stali kapelou, která mě velmi překvapila. Samozřejmě, jenom v pozitivním slova smyslu. Oba songy jsou totiž opravdu dobře napsány. Pokud mělo být účelem nechat fanouškům ochutnat nahrubo nasekanou tmu, povedlo se to na výbornou. Toulám se podsvětím již několik dekád. Dal jsem si za úkol, abych v podzemí vyhledával kapely, které si myslím, že stojí za to. U téhle smečky jsem měl jistotu hned od počátku. Jejich hudba mě ihned chytla, sežrala mě, zničila. Lituji jen jediného, že se jedná pouze o demo. Já chci dlouhohrající desku. Myslím si, že na delší hrací ploše vynikne jejich hudba ještě lépe. "The Murder of Crows" má v sobě navíc takovou zvláštní melancholickou náladu (dost často ji lze vystopovat třeba u finských kapel). Venku byla mlha a já jsem se již několik hodin díval do tmy. Nemohl jsem spát, protože CROWSBLOOD se dostali i do mých snů. Utíkal jsem v nich lesem, topil se do močálů, padal do hlubiny. Smrt je velmi blízko. Je čas vstát. Toulám se opuštěnými ulicemi. Utíkám na hřbitov, abych nakonec našel temnotu ve své duši. Temné, mrazivé, black death metalové ozvěny ze země nekonečných stínů! 


Asphyx says:

We wander the deserted streets. We flee to the cemeteries to finally find the darkness in our corrupted souls. I like bands that can create a hauntingly cold atmosphere with their music. I tread carefully, afraid of my own shadow. I breakfast on the lid of a coffin, only to finally realize that there is something corrupt in some people. There are bands that can use their music to portray the corrupted blood hiding inside. I dare say that Britain's CROWSBLOOD are one of them. This year they come with their first demo album. It is a great honour for me to write a few words about it. 

The band was formed in 2023. A bunch of experienced musicians (from OAKENTHRONE, SERENITY, SOLSTICE, GODTHRYMM and others) got together to record two tracks. They have sharp and cold black metal, raw death metal and doom metal echoes. The result is a taster that if you devour, you will be cursed forever. Amen!


At least it happened to me. I was expecting the usual retro, of which there is a lot around nowadays. Instead, I got music that runs through my veins. With a cool cool sound (Engineered, Mixed & Mastered by Dan Mullins). It's raw, chilling and clear. I also like the deadpan cover art. Hangmen swaying in the wind has always fascinated me. I think the motif beautifully complements the morbid moods that float around during the two tracks. There's something unsettling inside the melodies, a kind of black energy that I don't think can be taught. You have to have it in you, you have to play with your heart. CROWSBLOOD became a band that surprised me a lot. Of course, only in a positive way. Both songs are really well written. If the purpose was to give the fans a taste of roughly chopped darkness, they succeeded brilliantly. I've been wandering the underworld for decades. I've made it my mission to seek out bands in the underground that I think are worthwhile. With this pack, I was confident from the start. Their music immediately grabbed me, ate me up, destroyed me. My only regret is that this is only a demo. I want a full-length record. I think their music will stand out even better on a longer record. "The Murder of Crows" also has this strange melancholic mood (quite often you can trace it in Finnish bands, for example). It was foggy outside and I had been looking into the darkness for several hours. I couldn't sleep because CROWSBLOOD got into my dreams. I was running in them through the forest, drowning in the swamps, falling into the depths. Death is very close. It's time to wake up. I wander the deserted streets. I run to the cemetery to finally find the darkness in my soul. Dark, freezing, black death metal echoes from the land of endless shadows!



tracklist:
1. The Murder of Crows
2. Gallows of Souls

band:
Aki Butt - drums
Lee Baines - guitars
Kris McLaughlin - vocals, guitars

Recenze/review - VERWOED - The Mother (2024)


VERWOED - The Mother
CD 2024, Wolves of Hades / Argento

for english please scroll down

Stál jsem nad propastí a přemýšlel, jestli mám skočit. Krkavci, kteří seděli na stromě, se na mě dívali a říkali, že ano, že bych měl také létat. Těšili se, až mě potom roztrhají na kusy, až rozdrtí moje kosti. Stal bych se konečně součástí věčnosti. Daleko od civilizace, zpátky k divokým ohňům. Melancholie usínající přírody, ranní rosa i mrtvé zvíře, pohozené u cesty. Každou desku, kterou dostanu na recenzi a chci o ní napsat, tak nejdříve nějaký čas poslouchám. Zkouším, jakým způsobem na mě bude působit. 

S VORWED se setkávám poprvé v životě. Ihned jsem si zjistil nějaké informace. Třeba to, že pod kapelou je podepsán jediný člověk. Jmenuje se Erik Bleijenberg a pochází z Holandska. Poslouchám jeho nové album "The Mother" a úplně před sebou vidím, jak si bral inspiraci v dávno puštěných jeskyních. A činí tak pomocí black metalu, který je nasáklý melancholií, smutkem, ale i dravostí a opravdovostí. Jedná se o syrovou, na kost ohlodanou odpověď na oči šelem, zářících ze tmy. 


Je to jako nějaká starodávná modlitba, uctívající oheň a krev. Nejdříve se kolem mě jednotlivé melodie jen tak vznášely, byly spíše kulisou. Jenže potom jsem vyrazil velmi brzy ven. Užíval jsem si poctivý, chladný zvuk, našlapoval jsem tiše, abych nenarušil atmosféru ještě spícího města. Konečně první strom, první zvíře, které se na mě zvědavě dívá. Už dávno nejsem vetřelec, vždy jsem se snažil být součástí, pokorným členem lesa. Jde na mě melancholie, jsem smutný bez příčiny, přesto jaksi očištěný a vnitřně spokojený. Usednu na mýtinu a pouštím si nové album stále dokola. Mezi korunami stromů začne prosakovat rudá záře brzkého slunce. VORWED se postupně dostali do mých myšlenek, do podvědomí, do mých snů. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě sílu, tlak, chvění i energii. Od posluchače se ale vyžaduje pozornost, soustředění a také alespoň nějaká porce fantazie. Bez té se rozhodně neobejdete. Erik Bleijenberg si dal záležet nejen na formálních věcech (zajistil pro nahrávku dobré studio, zvukového inženýra, ale i stylový motiv na obalu), ale hlavně je dobrým skladatelem. Novinka je svým způsobem zvláštně neklidná, zajímavá nejen svým zpracováním, ale hlavně obsahem. Při společných setkáních musíte jít do hloubky. Teprve potom pochopíte. Jedná se o meditaci hudbou, o zpěněnou řeku, která teče stále kupředu. Valí se, chladí i žhne, je divoká i uklidňující. Stejně jako nové album "The Mother". A teď už mě prosím nechte, začíná svítat. Utíkám pryč z civilizace. Stojím nad propastí a přemýšlím, jestli mám skočit. Krkavci, kteří sedí na stromě, se na mě dívají a říkají mi, že ano, že bych měl také létat. Těší se, až mě potom roztrhají na kusy, až rozdrtí moje kosti. Stal bych se konečně součástí věčnosti. Ne, dnes ještě neskočím, musím si ještě několikrát poslechnout tuhle nahrávku. Hypnotický, temný black metal, epos jdoucí až ke kořenům! Pád do nitra lidských myšlenek!


Asphyx says:

I stood over the precipice, wondering if I should jump. The ravens who were sitting in the tree looked at me and said that yes, I should fly too. They were looking forward to tearing me to pieces, to crushing my bones. I would finally become part of eternity. Away from civilization, back to the wild fires. The melancholy of nature falling asleep, the morning dew and the dead animal dumped by the roadside. Every record I get to review and want to write about, I listen to it for a while first. I try to see how it will affect me.

I'm meeting VORWED for the first time in my life. I immediately found out some information. Like the fact that the band is signed by one person. His name is Erik Bleijenberg and he's from Holland. I'm listening to his new album "The Mother" and I can see right in front of me how he took inspiration from long ago abandoned caves. And he does so with black metal that is steeped in melancholy, sadness, but also predatory and real. It's a raw, gnawed-to-the-bone answer to the eyes of the beasts, glowing out of the dark.


It's like some ancient prayer, worshipping fire and blood. At first, the tunes just floated around me, more of a backdrop. But then I went out very early. I enjoyed the honest, cool sound, stepping quietly so as not to disturb the atmosphere of the still sleeping city. Finally, the first tree, the first animal looking at me curiously. I'm no longer an intruder, I've always tried to be a part, a humble member of the forest. Melancholy comes over me, I am sad without cause, yet somehow purified and inwardly content. I sit down in the clearing and play the new album over and over. The red glow of the early sun begins to seep through the treetops. VORWED gradually entered my thoughts, my subconscious, my dreams. The songs are very well written, they have power, pressure, tingle and energy. But they require attention, concentration and also at least some portion of imagination from the listener. You definitely can't do without it. Erik Bleijenberg took care not only about formal things (he provided a good studio, sound engineer, but also a stylish motif on the cover), but most importantly he is a good composer. The new album is strangely unsettling in its own way, interesting not only in its processing but mainly in its content. You have to go deep when you get together. Only then will you understand. It is a meditation through music, a foaming river that flows ever onwards. It's rolling, cooling and glowing, wild and soothing. Just like the new album "The Mother". And now please let me go, it's dawn. I'm running away from civilization. I'm standing on the precipice, wondering if I should jump. The ravens that sit in the tree look at me and tell me that yes, I should fly too. They're looking forward to tearing me apart, to crushing my bones. I would finally become part of eternity. No, I won't jump today, I have to listen to this record a few more times. Hypnotic, dark black metal, epic, going to the roots! Falling into the heart of human thoughts!


tracklist:
1. A Prayer Of Blood And Fire
2. The Mother
3. Seven Trumpets
4. The Child
5. The Madman's Dance
6. A Choir Of Null And Void
7. Death In A Rosary

Credits
All music & lyrics were written and performed by Erik Bleijenberg between 2018 and 2023
Recorded & produced by Georgios Maxouris between 2019 and 2023
Mixed and mastered by Pieter Kloos / The Void Studios in 2023
Artwork by Joost Vervoort
Guitar solo on "The Madman’s Dance" written and performed by Georgios Maxouris
Additional guitars on track 2, 4, and 5 by Georgios Maxouris, Jeroen Vrielink, and Michael Bertoldini



pátek 5. dubna 2024

Recenze/review - IRÖNWITCH - Irönwitch (2024)


IRÖNWITCH - Irönwitch
CD 2024, Gutter Prince Cabal

for english please scroll down

Už dávno nemám strach. Jsem připraven. Viděl jsem už tolik umírání, tolik bolesti, že se na smrt těším. Ležíme v zákopech a čekáme na nový útok. Zničeni ohněm, pod neustálou palbou, odoláváme dalším a dalším střelám. Jsme vojáci temnoty, jsme posluchači nahrávek, jako je ta od australských IRÖNWITCH. Kapely, která vás vezme pomocí své divoké a neurvalé hudby přímo na bojiště. Všichni dávno víme, že jednou shoříme v pekle. Než se tak ale stane, přidáme hlasitost.

Tohle je black/death thrash metalové bombardování. Jedná se sice o debutové album, ale není to vůbec znát. Nahrávka má skvělý masivní a ostrý výraz, je napsána s jediným účelem. Totálně vás zničit, smést z povrchu zemského. Je to klasický, tradiční masakr, který bude dělat dobře všem, kteří stejně jako já vyrůstali na hudbě z devadesátých let minulého století. 


Na novince zazní odkazy jak na německou thrash metalovou školu (SODOM), tak i na severský black metal. Vše je potom kombinováno se základním, primitivním smrtícím kovem. Výsledkem je jedovatý koktejl, který když pozřete, tak se ocitnete buď v zákopech pod plnou palbou a nebo ve staré márnici, ve které čekají na pohřeb vojáci. Budete s nimi pomocí téhle desky rozmlouvat, budou vám šeptat své děsivé příběhy o utrpení, o šílenství, zvaném válka. IRÖNWITCH nahráli svým způsobem "primitivní", barbarskou desku. Zároveň jsou jednotlivé songy propracované, mají v sobě takovou tu pradávnou temnou energii, tlak, posbíraný na bojištích světových válek. Jako bych sledoval starý černobílý dokument. Tanky, které pod sebou drtí nebohá těla znásilněných. Praskající kosti, hořící domy, další nálet, po kterém zůstává jenom spálená země. Stejně jako po téhle nahrávce. Přiznávám, k prvním deskám bývám vždy trošku skeptický, přistupuji k nim opatrně. Tentokrát jsem ale nemusel. Byl jsou zasažen přímo na solar plexus. Tohle je nekompromisní, šílená jízda přímo do pekla. Bez slitování. Jenom na dřeň ohlodaný metal, ukovaný z té nejkvalitnější oceli. Vypadá to, že se v australském podzemí probudila další z krvelačných bestií. To vám můžu podepsat vlastní krví. Pokud máte rádi podobný, syrový metal, odkazující na počátky samotných extrémních stylů, neváhejte ani chvilku. Budete pohřbeni zaživa! Pochválit musím i parádní obal (Jenglot Hitam) a totálně masakrující zvuk (Recorded and Mixed by Brendan Auld at Black Blood Audio, Mastered by Arthur Rizk). Takhle nějak by to mělo vypadat! Už dávno nemám strach. Jsem připraven. Viděl jsem už tolik umírání, tolik bolesti, že se na smrt těším. Ležíme v zákopech a čekáme na nový útok. Zničeni ohněm, pod neustálou palbou, odoláváme dalším a dalším střelám. Totálně zničující atak black thrash death metalových vojáků temnoty! Kobercové bombardování!


Asphyx says:

I'm not scared anymore. I'm ready. I've seen so much dying, so much pain, that I look forward to death. We're lying in the trenches, waiting for a new attack. Destroyed by fire, under constant fire, we resist more and more bullets. We are soldiers of darkness, we are listeners of recordings like the one by the Australian IRÖNWITCH. A band that takes you right into the battlefield with their wild and untamed music. We all know that one day we will burn in hell. But before that happens, let's turn up the volume.

This is a black/death thrash metal bombardment. It may be their debut album, but it doesn't show at all. The record has a great massive and edgy expression, it's written with one purpose. To totally destroy you, to wipe you off the face of the earth. It's a classic, traditional massacre that will do well for anyone who, like me, grew up on 90s music. 


The new album features references to both the German thrash metal school (SODOM) and Nordic black metal. Everything is then combined with basic, primitive death metal. The result is a poisonous cocktail that, when you devour it, you find yourself either in the trenches under full fire or in an old morgue with soldiers waiting to be buried. You'll talk to them through this record, they'll whisper to you their horrific tales of suffering, of the madness called war. IRÖNWITCH have recorded a kind of "primitive", barbaric record. At the same time the individual songs are sophisticated, they have that ancient dark energy, a pressure gathered on the battlefields of the world wars. It's like watching an old black and white documentary. Tanks crushing the poor bodies of the raped beneath them. Bones cracking, houses burning, another air raid leaving nothing but scorched earth. Just like this footage. I admit, I'm always a bit sceptical about first records, I approach them with caution. But this time I didn't have to. It was hit right on the solar plexus. This is an uncompromising, insane ride straight to hell. No mercy. Just gnawed-to-the-bone metal forged from the finest steel. Looks like another bloodthirsty beast has awakened in the Australian underground. I can sign that in my own blood. If you like similar, raw metal, harking back to the origins of extreme styles themselves, don't hesitate a moment. You will be buried alive! I must also praise the awesome cover art (Jenglot Hitam) and the totally butchering sound (Recorded and Mixed by Brendan Auld at Black Blood Audio, Mastered by Arthur Rizk). This is how it should look like! I'm not scared anymore. I'm ready. I've seen so much dying, so much pain, that I look forward to death. We're lying in the trenches, waiting for a new attack. Destroyed by fire, under constant fire, we resist more and more shots. A totally devastating attack by the black thrash death metal soldiers of darkness! Carpet bombing!



Tracklist:
01. Releasing The Butcherous 
02. Crushing Faith 
03. Dethroner 
04. Irönwitch 
05. Spitfire 
06. Never Began 
07. Beater Of Gods 
08. Torn Beyond Belief 
09. Street Lethal (Racer X Cover)

band:
Muz - Aversive Cantations
Dalton - Axemancer
Pete - Battery
Sam - Chaotic Rhythmic Clanking

Recorded and Mixed by Brendan Auld at Black Blood Audio
Mastered by Arthur Rizk
Album Art by Jenglot Hitam

KNIŽNÍ TIPY - Tonutí - Michael Katz Krefeld (2015)


Tonutí - Michael Katz Krefeld
2014, Paseka

Můj děda dělal jednoho z ředitelů v boleslavské Škodovce. Když jsem byl malý, tak jsem hrozně rád jezdil na chalupu do Jizerek. Brával mě do lesa. Taková klasika. Starý pán předával zkušenosti capartovi, který mu doslova visel na rtech. Byl to můj hrdina. Párkrát se nám stalo, že u chalupy zastavila velká volha a z ní vystoupilo několik pánů v kabátech a kloboucích. Připomínali gestapo z filmů, na které jsme chodili se školou do kina. Byli to samozřejmě tajní, které dědu občas sledovali. Nebyl u komunistů a to byl v jeho pozici velký problém. Samozřejmě, jako dítěti mi řekli nějakou milosrdnou lež, kterou jsem odhalil až po mnoha letech. Když jsem začal číst knížku Tonutí, na tyhle staré vzpomínky jsem si vzpomněl. Pro mě byly šedé. Ano, když jsem byl dítě, tak všechno kolem mě bylo šedivé. Paneláky, lidé, myšlenky. Jenom jsme o tom nevěděli. 

Hlavní hrdina, který si říká Havran, potká krásnou Louise, která ho poprosí, aby jí pomohl najít bratra. V Berlíně, kam se vydají, je nalezeno několik mrtvých nahých mužů. Před námi se tak začne rozplétat případ z dob NDR, Stasi. Hodně jsem o téhle době četl, i viděl spoustu dokumentů a samotné téma mě opravdu zajímá. Myslím si totiž, že má v tomhle moje generace dost mezery. Na školách se mimochodem dodnes učí několik let prvobytně pospolná společnost, ale o moderních dějinách se toho stále moc nedozvíte. Je to škoda, protože potom by možná nepochodovalo tolik lidí v průvodech, vyznávajících děsivé společenské směry. Vždycky přemýšlím, jak je možné, že lidé tolik zapomínají? Možná je to kvůli tomu, že nečtou, nepřemýšlejí. Tahle knížka by je ale mohla přesvědčit. Chytla mě vlastně hned. Navíc jsem ji koupil za pár kaček v Levných knihách. 

Ehm, já vím, zase jsem začal druhým dílem série. Jenže já to nevěděl. Jen jsem si tak surfoval po různých knižních serverech a hledal něco, co bych si mohl přečíst. Téma mě oslovilo a tak jsem objednal. Teprve až když jsem si na knížce přečetl, o čem je, došlo mi to. Každopádně, nijak to nevadí, tenhle příběh obstojí v klidu samostatně, nijak na předešlý díl (co se týká vyšetřování) nenavazuje. Mám rád, když jsou propojené dvě dějové linky, které se na závěr spojí. Když minulost ovlivňuje současnost a jsou exhumovány staré hnusné činy. Mám rád historii a dodnes je v bývalé NDR co objevovat. Když ještě žil můj strýc, který strávil spoustu let v lágru v Jáchymově, často mi o různých praktikách STB i Stasi vyprávěl. Byla to šílená doba, plná strachu a beznaděje. Neměli bychom na ní zapomínat. Není to ale jen dějinná kulisa, je to hlavně samotné vyšetřování, vyšinutý děj, které se mi líbí. Zkrátka a dobře. Sedl jsem si, otevřel knížku a najednou koukám, že všichni kolem spí. Prý na mě mluvili, ptali se mě na různé otázky a já jim dokonce odpovídal. Nic si nepamatuji. Byl jsem tak začtený, že jsem byl zase mimo. 

Navíc, v televizi běžel zrovna jeden dokument o starých věznicích a metodách, kterými tehdejší policie vyslýchala vězně. Nějak se mi to všechno spojilo a pomíchalo v hlavě. Byl jsem nakonec rád, že jsem se probudil a všichni ještě spali. Opláchl jsem si obličej, chvíli jen tak seděl a rovnal si myšlenky. Mám to takhle vlastně vždycky. Pokud mě kniha donutí přemýšlet, rozjitří moji fantazii, tak je dobrá. Získávám tím vlastně stále nové informace, tříbím si a procvičuji mozek. Nejsou to jen prázdná slova bez obsahu, kterých je všude kolem takové množství. Možná už jsem fakt starý, ale já si raději budu v koutku přemýšlet o podobných knížkách, než abych bezhlavě listoval sociálními sítěmi. Ty mě nebaví. Příliš povrchní, příliš nudné, řekl bych. S knihami jako je Tonutí, je to úplně jiný zážitek. Osobnější. Musíte přemýšlet, spřádat vlastní vyšetřovací směry. Mýlit se a nebo naopak mít radost, že jste se trefili do autorova vkusu. 

Je tu vlastně všechno, co máme my, klasici, tolik rádi. Osamělý bývalý policista, krásná slečna, série zvrácených činů, které je potřeba vyřešit. Bylo pro mě vlastně hrozně příjemné se nechat tentokrát pozvat. Děda mi kdysi už nestihl vyprávět, proč za námi na chalupu ti pánové v kabátech jezdili. Zemřel příliš mladý. Předal mi ale spoustu znalostí, názorů na svět. Bohužel, historie bývá někdy hodně temná. Tenhle případ mě bavilo rozplétat. Snad jsem vám svým tipem udělal také radost. Koneckonců, knížka stála pár drobných. A dala mi toho opravdu hodně. Děkuji vám za vaši nehynoucí přízeň. Moc si jí vážím. Tak zase na týden. Buďte na sebe opatrní. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Populární detektiv Havran v novém kriminálním thrilleru bestsellerového dánského autora. Jedenáct nahých mužů, utopených ve speciálních boxech. Děsivý případ z dob NDR. Odhalená nevěra a agent Stasi, který zešílel. Za Thomasem Ravnsholdtem, přezdívaným Havran, přichází mladá krásná Louise s žádostí, aby vypátral jejího zmizelého bratra. Osamělého expolicistu si podmaní nejen její půvaby, ale i naléhavost prosby. A tak se společně s Louise vydává do Berlína vstříc vzrušujícímu dobrodružství s neodolatelnou ženou... a vstříc sérii nepředstavitelně zvrácených zločinů.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 4. dubna 2024

Recenze/review - WREKTOMB - Bovine Mockeries of Human Posturing (2024)


WREKTOMB - Bovine Mockeries of Human Posturing
CD 2024, Personal Records

for english please scroll down

Měl to být obyčejný den jako každý jiný. Šel si po ulici a těšil ses na večer. Až si sedneš, otevřeš knihu, něco dobrého pití a pustíš si dobrou muziku. Jenže osud tomu chtěl jinak. Chytili tě, svázali a hodili do kufru od auta. Marně si volal o pomoc, marně si sliboval, že jim dáš peníze. Odvezli tě daleko za město. Teď tu sedíš na staré židli a přemýšlíš, jaký druh mučení na tobě ještě zkusí. Dívají se na tebe přes své masky a připravují si ostré nástroje. Kam až může dojít lidská temnota? Ptáš se do ticha. Studená klec, žádné světlo. Pomalu odcházíš na druhou stranu. Osamocený, bez víry, bez naděje.

Dostalo se mi do rukou první dlouhohrající album death doom metalových WRETKOMB. Kapely, která hraje velmi smutně, syrově, naléhavě. Stačilo několik prvních společných setkání a najednou jsem byl zavřený ve své chladné cele a čekal na smrt. Tahle deska se vám zadře pod kůži. Jako červ, který bude jednou rozkládat vaší mrtvolu. 


Pomalé, magické melodie. Základem je klasický doom metal. Přidávána jsou potom různá deviantní gore témata. Pánové a dáma jdou až k samé podstatě lidských zvráceností. Jako bych opravdu během poslechu navštívil zchátralý dům za městem. Ve sklepě najdu spoustu krvavých stop. Stěny žalují a odráží se z nich nekonečná bolest a utrpení. Nacházíme další a další těla, zakopaná na zahradě. Běhá mi mráz po zádech, album má totiž velmi dobrý zvuk (mixed and mastered by Endarker Studio), který dodává všemu ještě na větší uvěřitelnosti. Zaujme i obal, pod kterým je podepsán Misanthropic-Art. "Bovine Mockeries of Human Posturing" je nahrávkou, ze které cítíte syrovost, uvěřitelnost, opravdovost. Vše je ohlodáno na kost, kapela sází na jasné a zřetelné melodie. Na motivy, které vás opravdu přenesou do míst, kde se stalo něco zlého. Možná jste to už také zažili. Potkáte člověka, který je navenek velmi milý, okouzlující, schopný a všichni ho mají rádi. Má jenom divný pohled a sklep plný obětí. Do hlavy lidem nevidíte. Myslím si, že se kapele podobná témata povedla zhudebnit opravdu velmi dobře. Novinka je jako starý, syrový hororový film, natočený podle skutečných událostí. Svírají se mi vnitřnosti, lekám se každého stínu. Padám do hlubin a poslouchám album jenom když je absolutní tma. Zahlédl jsem záblesk nože a oči, zářící do tmy. Připomínají šelmu na lovu. Měl to být obyčejný den jako vždycky. Šel jsem po ulici a těšil se na večer. Až si sednu, otevřu knihu, něco dobrého pití a pustím si dobrou muziku. Jenže osud tomu chtěl jinak. Chytili mě, svázali a hodili do kufru od auta. Marně jsem volal o pomoc, marně jsem sliboval, že jim dám peníze. Odvezli tě daleko za město. Jak to bylo dál, vám prozradí WRETKOMB. Temná, mrazivá doom death metalová návštěva ve starém krvavém sklepení! Hrob je připraven, stačí jen zemřít!


Asphyx says:

It was supposed to be an ordinary day like any other. You were walking down the street, looking forward to the evening. To sit down, open a book, have a good drink and listen to some good music. But fate would have it otherwise. You were caught, tied up and thrown in the trunk of a car. In vain did you cry for help, in vain did you promise to give them money. They took you far out of town. Now you're sitting here in an old chair wondering what kind of torture they'll try on you next. They're looking at you through their masks, preparing their sharp instruments. How far can human darkness go? You ask into the silence. A cold cage, no light. Slowly, you walk to the other side. Alone, without faith, without hope.

I got my hands on the first full-length album of death doom metal WRETKOMB. A band that plays very sad, raw, urgent. It took only the first few meetings together and suddenly I was locked in my cold cell, waiting for death. This record gets under your skin. Like a worm that will one day decompose your corpse.


Slow, magical melodies. Classic doom metal. Then various deviant gore themes are added. Gentlemen and lady go to the very heart of human depravity. It's like I'm actually visiting a rundown house outside the city while I'm listening. I find lots of bloody footprints in the basement. The walls grieve and reflect endless pain and suffering. We find more and more bodies buried in the garden. It gives me chills, because the album has a very good sound (mixed and mastered by Endarker Studio), which makes everything even more believable. The cover artwork, signed by Misanthropic-Art, is also impressive. "Bovine Mockeries of Human Posturing" is a record that makes you feel raw, believable, real. Everything is gnawed to the bone, the band relies on clear and distinct melodies. Themes that really transport you to places where something bad has happened. Maybe you've been there. You meet a man who is outwardly very nice, charming, capable and everybody likes him. He just has a strange look and a basement full of hugs. You can't see inside people's heads. I think the band has managed to set themes like that to music really well. The novelty is like an old, raw horror movie based on true events. It makes my insides clench, I'm scared of every shadow. I fall into the depths and listen to the album only when it's absolutely dark. I saw the flash of a knife and eyes glowing in the dark. They remind me of a beast on the hunt. It was supposed to be an ordinary day like always. I walked down the street, looking forward to the evening. To sit down, open a book, have a good drink and listen to some good music. But fate would have it otherwise. I was caught, tied up and thrown in the trunk of a car. In vain I cried for help, in vain I promised to give them money. They took you far out of town. WRETKOMB will tell you what happened next. A dark, freezing doom death metal visit to an old bloody dungeon! The grave is ready, all you have to do is die!


tracklist:
Gored Into Reality
Unexpected Encounters With Nature´s Order
Quantumcreep
Society Supported Psychopaths
This Decay of Me

WREKTOMB lineup
Nick Krostoff – Maestro of Misery
Dieter Itis – Beats of Dread
Vera Kätzin – Death and Resurrection

Recenze/review - BLODIG - Graveyard Decay (2024)


BLODIG - Graveyard Decay 
EP 2024, vlastní vydání

for english please scroll down

Setkáváme se několikrát týdně na místním hřbitově. Už od rána jsme neklidní a těšíme se, až vyrazíme. Cestou nakoupím nějaké dobré pití. Zajímavé je, že si dají živí i nemrtví. Připijeme si na zdraví a potom vykopeme první hrob. Tentokrát je to kdysi padlý a prokletý mnich, který za svého života napáchal příliš zla. Rozdrtíme ho na prach a spálíme na popel. Potom si pustíme nějakou dobrou hudbu. Dnes jsem zvolil nové EP argentinských BLODIG. Kapely, která moc dobře ví, o čem je krutá a reálná smrt.

Jedná se o mrazivý, temný death metal s jasným cílem. Zničit vás, totálně rozsekat. Zvolený styl je potom notoricky známý a ovlivněný severskými melodiemi, které se hrály kdysi dávno ve Švédsku. Doporučuji vám tedy dobré pivo, čerstvě vykopaný hrob a volume úplně doprava.


Nad hřbitovem se vznáší mrazivé melodie. Zombie tančí v zuřivých rytmech. Připadám si jako v dobách svého mládí, když světu vládly kapely jako ENTOMBED, NIHILIST, DISMEMBER, SORCERY, ENTRAILS. Pánové se navíc své hrobnické práce ujmuli velmi dobře. Dali si pozor na zvuk, na produkci, ale třeba i na obal, který je opravdu velmi povedený. Není to ale jenom formální stránka věci, která se mi líbí. Skladby v sobě navíc obsahují takovou tu těžko definovatelnou touhu ničit. Možná právě proto se nejlépe nové EP "Graveyard Decay " poslouchá na starých pohřebištích, v katakombách nebo v márnicích. Argentincům se povedla skvělá stylová deska. Líbí se mi, že se snažili do skladeb vložit i vlastní nápady, invenci. Je prostým faktem, že se album velmi dobře poslouchá a rád se k němu vracím. Muzika je mojí společnicí mimo spánku vlastně pořád. Někdy se ale dostane i do mých snů. To potom tančím s těmi nejkrásnějšími zombie, užívám si mrtvolnou atmosféru a těším se, až peklo otevře svoje brány. Stačí jenom vstoupit. Jsem moc rád, že jsem na svých toulkách podzemím BLODIG potkal. Jinak bych byl ochuzen o další ze skvělých morbidních zážitků. Dávám si další pivo a podupávám si nohou do rytmu. Spokojeně se usmívám já, i všichni nemrtví. Hraje se tu hlavně pro ně. Podepisuji vám vlastní krví, že tohle EP řeže tou správnou stranou nože. Setkáváme se několikrát týdně na místním hřbitově. Už od rána jsme neklidní a těšíme se, až vyrazíme. Cestou nakoupím nějaké dobré pití. Zajímavé je, že si dají živí i nemrtví. Připijeme si na zdraví a potom vykopeme první hrob. Starodávný, severský death metal, po kterém vám zůstane v hlavě krvavá stopa! Exhumace!

 

Asphyx says:

We meet several times a week at the local cemetery. We've been restless since morning and we're excited to get going. I'll buy some good drinks on the way. Interestingly enough, the living and the undead have a drink. We drink a toast and then dig the first grave. This time it's a once fallen and cursed monk who did too much evil in his lifetime. We will crush him to dust and burn him to ashes. Then we'll play some good music. Today I've chosen the new EP from Argentina's BLODIG. A band that knows very well what a cruel and real death is all about.

This is chilling, dark death metal with a clear goal. To destroy you, to totally shred you. The chosen style is then notorious and influenced by Nordic melodies that were played in Sweden long ago. So I recommend a good beer, a freshly dug grave and volume all the way to the right.


Frosty melodies float over the cemetery. Zombies dance to the furious rhythms. I feel like in the days of my youth, when bands like ENTOMBED, NIHILIST, DISMEMBER, SORCERY, ENTRAILS ruled the world. Moreover, the gentlemen did their grave digging job very well. They paid attention to the sound, to the production, but also to the cover, which is really very good. But it's not just the formal side of things that I like. The songs also have this hard-to-define desire to destroy. Maybe that's why the new EP "Graveyard Decay " is best listened to in old burial grounds, catacombs or morgues. The Argentinians have made a great style record. I like that they tried to put their own ideas and inventiveness into the songs. It is a simple fact that the album is very easy to listen to and I like to come back to it. Music is my companion outside of sleep all the time. But sometimes it gets into my dreams. That's when I dance with the most beautiful zombies, enjoy the dead atmosphere and look forward to hell opening its gates. All you have to do is enter. I'm so glad I met BLODIG on my underground wanderings. Otherwise I would have been deprived of another of the great morbid experiences. I'm having another beer and tapping my foot to the beat. I smile with satisfaction, and so do all the undead. It's mostly for them. I'll sign you with my own blood that this EP cuts with the right side of the knife. We meet several times a week at the local cemetery. We've been restless since morning and we're excited to get going. I'll pick up some good drinks on the way. Interestingly enough, the living and the undead have a drink. We drink a toast and then dig the first grave. Ancient northern death metal that will leave a trail of blood in your head! Exhumation!




Tracklist:
01. The Dance Of The Corpses 
02. Inert Bodies 
03. I Am The Chaos 
04. The Cavern

středa 3. dubna 2024

Report, photos, video - REPLICANT, ANACHRONISM - club Modrá Vopice, Prague - 2. 4. 2024


Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:


Zdravím přátelé a kamarádi, zdravím i všechny ostatní, kteří máte rádi extrémní muziku. Dovolte mi, abych vás pozval k jednomu z posledních reportů, které budu psát já, člověk z masa a kostí. Asi jste si všimli, že v dnešní době naši nelehkou "práci" přebírá umělá inteligence. Za chvilku nebudeme ani muset nikam chodit. Nechám si nastřelit do hlavy čip a zbytek obstarají programy. Ono taky, poslední roky jsem si všiml, že nikdo o muzice ani nechce psát. Mladí sledují už jen sociální sítě a těch pár starých bručounů je stejně dávno odsouzeno k zapomenutí. Minule, když jsem byl na jednom koncertě, hodnotil tam pan reportér (nebo to psala umělá inteligence?), špatný způsob, jakým mají v kapele sladěné oblečení. Sám sice vypadal jak z lesklého katalogu od Nuclear Blast, ale to už zkrátka patří k dnešním trendům. Spousta lidí je uzavřena jen ve svých ulitách a má jediný správný názor. Přiznávám, že mě to takhle nebaví.

Já mám rád smrad nevětraných klubů, opilé dívky s rozmazanými šminkami, muzikanty, se kterými je ještě pořád sranda a fanoušky, kteří jsou tolerantní. Sám nemám rád uječený heavy metal ani ultra true pagan black a tak na něj nechodím. Ale ani jej nikde nehaním, nepomlouvám (srandu si ale dělat můžu, že jo?). Je mi to zkrátka buřt. Mám svých starostí dost. Na REPLICANT jsem vlastně neměl ani vyrazit. Píšu přeci jen o trošku jiné hudbě (ano, tahle země není dávno pro starý). Moji čtenáři budou mnohými označeni potupným názvem boomeři. Nemají tik tok a nechovají se podle nových pravidel pro metalisty. Kurva lidi, neblbněte, já měl extrémní hudbu rád právě proto, že se v ní nikdo nepřetvařoval, na nic si nehrál, netahal do ní politiku a jiný sračky. Nechte nás žít! 


O REPLICANT píšu od jejich počátků. Mám je rád. Jsou syroví, suroví, ale zároveň techničtí přesně takovým tím temným a naléhavým smrtícím způsobem. Jsou daleko od všech těch ekvilibristů, kteří se poslední roky všude odněkud vynořili. A tak jsem jel. Prostě jsem si koupil vstupenku, jízdenku na vlak z Plzně a zpět, prodloužil si volno po Velikonocích v práci a v úterý k večeru už jsem stepoval na nádraží a čekal na rychlík. Cestou proti mě seděla slečna, co celou dobu leštila obrazovku svého Iphonu. Neustále se usmívala a posílala, jako dalších milion stejných v tento moment, svoji krásu do celého světa. Včera jsem viděl jednu ještě hezčí, dráždivější. Vytvořila ji také umělá inteligence. Když jsem na Smíchově vystupoval, přeběhl mi mráz po zádech. Copak o to, já už to nějak doklepu, ale mladým tenhle svět fakt nezávidím. Dám si pivo v plechu a tím pádem se degraduji mezi špinavou ulici. Nejdu nikam do knajpy, ani neobdivuji exotická piva ve vitrínách. V metru se nebaví ani lidé, co se  spolu znají a bydlí. Krásný nový svět, co sis oblékl, když si vyrazil na koncert? Vlastně ani nevím, jsem starý chlápek, co mu to je u prdele.



Když jezdím na koncerty sám, tak mi pokaždé pracuje fantazie na plné obrátky. Mám čas si dělat poznámky do telefonu, odpočívám se sluchátky na uších. Nedávno jsem sepsal recenzi na novou desku REPLICANT ("Infinite Mortality", kterou publikuji v brzké době, datum vydání během dubna). Dal jsem si ji do uší i na cestu. Musím z metra pěšky. A tak si vykračuji, těším se a jsem moc zvědavý, jestli někdo vůbec přijde. Podobné akce nebývají z nejnavštěvovanějších. Je to přeci jen underground, který vyžaduje fanoušky, co scénu sledují. Těch je jako šafránu. Rád bych se mýlil, inu uvidíme. Kupuji si pivo a aspoň vím, co s rukama. Představa, že tu stojím jen tak, na sucho, mě poměrně děsí. Připadal bych si jak panic v bordelu. Pořád jedu metal, vole. Až už to nepůjde, tak si koupím psa a budu zpovzdálí z lesa sledovat, jak si to kapely rozdávají s umělou inteligencí v prázdných sálech.

Čekám, popíjím, jsem zvědavý na první kapelu. Je naladěno. Na pódiu i u mě. Můžeme začít!

ANACHRONISM - byla to vlastně taková progresivní, technická, jazzová meditace. Objevování nových oblastí a sfér. Inteligentně složená hudba od skvělých muzikantů, kteří navíc u toho přemýšleli. Přiznám se, že jsem si dopředu neposlech ani notu a tak jsem byl rovnou zasažen, smeten. Bylo to neklidné, divoké, vznešené a mocné, zároveň syrové. Nevím proč, ale najednou jsem nebyl v malém klubu uprostřed Prahy, ale někde v horách, ve staré jeskyni, ve které se probudilo pradávné zlo. Švýcaři jej vzali, vypálili do mé hlavy a já pak odcházel s myšlenkami pokroucenými a bolestivými. Za mě se vystoupení opravdu povedlo. Mělo v sobě velké množství energie, tlaku a magických emocí. Padal jsem do hlubiny prokletý jejich hudbou! Opravdu, tohle byla death metalová symfonie, ostrá kakofonie z jiných světů. Dávám všechny palce nahoru! Vynikající!






It was actually a kind of progressive, technical, jazz meditation. Discovering new areas and realms. Intelligently composed music by great musicians who also thought about it. I confess that I didn't listen to a note beforehand and so I was hit straight away, swept away. It was restless, wild, sublime and powerful, yet raw at the same time. I don't know why, but suddenly I was not in a small club in the middle of Prague, but somewhere in the mountains, in an old cave where an ancient evil had awakened. The Swiss took it, burned it into my head, and then I left with my thoughts twisted and painful. For my part, the show was a real success. It had a lot of energy, pressure and magical emotion. I was falling into the depths cursed by their music! Really, this was a death metal symphony, a stark cacophony from other worlds. I give all thumbs up! Excellent!

REPLICANT - jakoby před námi kapela otevřela lebku někoho prokletého. Veřejná pitva plná temnoty, disonance, techniky, avantgardy. Nezapomínalo se ale ani na zlobu, chlad, na šílenství, které se ukrývá hluboko v každém z nás. Vlastně jsem dopředu vůbec nevěděl, jak na mě bude tahle smečka působit naživo. Přenést jejich hudbu na pódium musí být velmi těžké. Ale povedlo se to na výbornou. Stál jsem ve stínu a chvílemi mi připadalo, že ke mě ztéká dolů zkažená krev. Věděl, jsem, že to bude bolet, ale že až takhle? Byl jsem smeten, užíval jsem si jednotlivé nápady, pochmurnou a děsivou atmosféru. Měl jsem pocit, že mi kapela provedla trepanaci lebky, že mi vytrhla vnitřnosti z těla a donutila mě je sníst. Perfektně zahrané, mělo to drive a sílu, mělo to obrovský tlak. Američané otiskli do mé mysli negativitu, provedli exhumaci mých děsivých myšlenek. Odcházel jsem zničený a spokojený. Klaním se až k zemi, skvělý výkon. Progresivní, technický death metal s temným otiskem!

 






It's like the band opened the skull of someone cursed in front of us. A public autopsy full of darkness, dissonance, technique, avant-garde. But the anger, the coldness, the madness that hides deep inside each of us was not forgotten. In fact, I didn't know beforehand how this pack would affect me live. It must be very difficult to bring their music to the stage. But they did it perfectly. I was standing in the shadows and at times it felt like bad blood was pouring down to me. I knew it was going to hurt, but like this? I was swept away, enjoying the individual ideas, the gloomy and eerie atmosphere. I felt like the band had performed a trepanation of my skull, that they had ripped my insides out of my body and forced me to eat them. Perfectly played, it had drive and power, it had a huge amount of pressure. The Americans imprinted my mind with negativity, exhumed my terrifying thoughts. I walked away devastated and satisfied. I bow down to the ground, a great performance. Progressive, technical death metal with a dark imprint!

Návštěvnost nakonec nebyla tak špatná, jak jsem si myslel. Těch skoro padesát fanoušků navíc dokázalo vytvořit skvělou atmosféru. Přesně takové akce mám nejraději. Přišli jen ti, které hudba doopravdy zajímala. Organizačně bylo vše v absolutním pořádku. V pohodě byl i zvuk, snad jen u ANACHRONISM byl trošku upozaděný vokál zpěvačky. To je ale jen drobnost. 

Nemůžu se zde příliš zdržovat. Jen jsem si takříkajíc odskočil od plotny (pozvání na pivo a rum ale ještě stihnu a děkuji za něj). Chápejte. Noční vlaky jsou tu od toho, aby mě z podobných akcí vozily. Nebýt jich, tak sedím doma. Dneska jsou lidi líní, stárnou a nikam se jim nechce. Mě třeba taky už tolik ne, ale zatím se ještě dokážu donutit. Mám prostě pořád rád ten randál, ten řev, tu energii. Možná patřím k mohykánům, k mamutům, kteří už jsou dávno mimo mísu, nemoderní, out, blbě oblečený, šedivý, s nadváhou (tuhle někdo někde psal, že prý dokonce naše generace už i špatně děkuje a tleská kapelám po skladbách, mondieu!). Ale pořád jsem ještě tady. Dnes mě to fakt bavilo. Bylo to zase něco jiného. Bez dlouhé hospody předtím, bez spousty kamarádů. Ale i tak jsem si koncert moc užil. Dokonce tak, že jsem si ráno přivstal, udělal fotky, sepsal pár řádek. Já vím, už jsem dávno přežitý. Ale jiný už nebudu. Tak a teď to zkus, ty děvko jedna umělá, inteligentní. Zkus to takhle napsat. Mějte se hezky, děkuji vám za pozornost a nenechte se vším tím pozérstvím a kecama, které se bohužel dostávají i do undergroundu, odradit. Pořád to stojí za to! Buďte opravdoví, buďte reální a oblékejte se, jak chcete! Ať vaše kroky provází síla. Děkuji za pozornost. 

Dnešní report je věnován všem, kteří kdysi psali a dnes už na to nemají nervy, čas, ani náladu. Mnozí z vás pro mě byli vzorem, mnozí mi vždy dokázali zvednout náladu. Bylo to moc fajn! Některé zničil nezájem, jiné zástupy nenávistných v diskuzích. Děkuji vám, že jste byli a že jsem vás ještě stihl v dobách vaší největší slávy, vy živí lidé. Pomněte!





---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine