Určitě znáte takové ty krásné záběry, u kterých je klidné městečko během několika minut zničeno nějakou živelnou pohromou. Tsunami, vichřice, povodně, požár nebo rozzuřený dav, je to vlastně jedno. Měl bych pro vás dnes další zcela zničující záležitost. Masakrující brutální a technický death metal v podání kanadské legendy CRYPTOPSY. Kapely, která je opět zcela zničující, devastující a šílená.
Pánové šli vždy za hranu, s chutí překračovali hranice. Pokud vám něco říkají termíny jako trepanace lebky nebo vyvrhnutí vnitřností zaživa, asi víte, o čem píšu. Stačilo několik prvních tónů a hned jsem věděl, že tihle maniaci jsou stále ve skvělé formě. Posledním veteránem v kapele je Flo Mounier, který opět dokazuje, že má v rukou a nohou dynamit.
Veškerá práce téhle smečky je vždy extrém. Vše probíhá ve stylu kapel jako SUFFOCATION, DEEDS OF FLESH, BROKEN HOPE, IMMOLATION, MORBID ANGEL, GORGUTS, ORIGIN, a spousty dalších. I když v tomto případě je jakékoliv přirovnání trošku troufalé. Kanaďané totiž patří k těm, kteří tento styl zakládali a byli u jeho počátků. Všechny songy jsou velmi heavy, měl jsem při každém setkání neodbytný pocit, že na mě padá lavina z kostí, kamení a zkažené krve. Zvuk (Christian Donaldson - producer, mixing, mastering), obal (Paolo Girardi) i další "formální" věci jsou samozřejmě v nejlepším pořádku. Je sice fakt, že bych si dovedl představit trošku živelnější a špinavější produkci, ale to je jen drobnost. Zkrátka a jednoduše, pokud máte tenhle styl rádi, neváhejte ani chvilku. Budete nadšeni! Osobně si pokaždé připadám, že padám do obrovského mlýnu na maso, který mě rozseká na malé kousky, pak rozdrtí a spálí na popel. CRYPTOPSY odvedli letos vynikající morbidní práci. Nepřinášejí sice nic nového, ani převratného, ale album rozhodně není jen dobrým řemeslem z povinnosti. Naopak, songy jsou velmi živé, bolestivé. Nahrávka mě chytla za vlasy a vytřela si se mnou podlahu. Utopila mě ve špinavé kaluži z krve a nenávisti. Líbí se mi energie, vztek, nakumulovaná nenávist, které jsou obsaženy ve velké míře. Myslím si, že je vlastně zbytečné cokoliv dalšího dodávat, lepší bude, když si novinku poslechnete a to pořádně nahlas. Jen si dávejte pozor, aby vám neurvala hlavu i s páteří. Brutální, technická death metalová pohroma, po které zůstává jenom spálená země!
Asphyx says:
I'm sure you know those beautiful shots where a peaceful town is destroyed by a natural disaster in a matter of minutes. Tsunami, storm, flood, fire or angry mob, it doesn't really matter. I have another completely devastating issue for you today. Massacring brutal and technical death metal by Canadian legend CRYPTOPSY. A band that is once again completely devastating, damaging and insane.
The gentlemen have always gone over the edge, crossing boundaries with gusto. If terms like skull trepanning or evisceration alive mean anything to you, you probably know what I'm writing about. The first few notes were enough and I knew right away that these maniacs were still in great shape. The last veteran in the band is Flo Mounier, who once again proves he has dynamite in his hands and feet.
All this pack's work is always extreme. Everything is in the style of bands like SUFFOCATION, DEEDS OF FLESH, BROKEN HOPE, IMMOLATION, MORBID ANGEL, GORGUTS, ORIGIN, and many more. Although in this case any comparison is a bit presumptuous. The Canadians are one of the founding fathers of this style and were at its beginnings. All the songs are very heavy, I had an insistent feeling of an avalanche of bones, stones and bad blood falling on me every time I met them. The sound (Christian Donaldson - producer, mixing, mastering), cover (Paolo Girardi) and other "formal" things are of course in the best order. It's true that I could imagine a bit more lively and dirty production, but that's just a small thing. In short, if you like this style, don't hesitate a moment. You will be delighted! Personally, I always feel like I'm falling into a giant meat grinder that will chop me into small pieces, then crush me and burn me to ashes. CRYPTOPSY did an excellent morbid job this year. They don't bring anything new or groundbreaking, but the album is definitely not just good craftsmanship out of duty. On the contrary, the songs are very vivid, painful. The record grabbed me by the hair and wiped the floor with me. It drowned me in a dirty pool of blood and hate. I like the energy, the anger, the accumulated hatred that is contained in great measure. Actually, I think it's unnecessary to add anything else, it's better if you listen to the news, and listen it out loud. Just be careful that it doesn't blow your head and spine off. A brutal, technical death metal disaster that leaves nothing but scorched earth!
Občas se mi zatmělo před očima. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Jenže pak jsem jednou upadl a už nevstal. Odvezli mě na sál, otevřeli moji hlavu a zjistili, že v ní mám příliš zbytečných informací. Zahlcen strachem a nenávistí se začal můj mozek bránit. Potřeboval jsem nějaký lék, něco, co by mi pomohlo přežít v dnešním šíleném světě. Nebo jsem šílený já?
Nakonec jsem zvolil novou desku řeckých thrasherů BIO-CANCER. Ti se od své poslední desky "Tormenting the Innocent" (2015) odmlčeli na dlouhých osm let. Letos se vrátili a působí na mě jako tsunami, jako smršť, kterou nelze zastavit. Jedovatý vokál, ostré riffy, celkový pocit neklidu. Tohle všechno kapela přináší i na nové nahrávce "Revengeance".
Album se mi v podstatě líbí, jen mi v některých případech přijde lehce monotónní. Ale to bude spíš problém stylu, který skupina předkládá. Berte to také jenom jako drobnou výtku. Novinka je zároveň pestrá a zajímavá. Myslíte si, že si protiřečím? Ne, některé skladby jsou opravdu srdce rvoucí, jiné mě příliš neoslovily. Je to jízda, je to vichřice, přesto si občas říkám, že se vytrácí energie. Pokud jste fanoušci třeba takových EXODUS, NUCLEAR ASSAULT, KREATOR, DARK ANGEL, REVOCATION, mohli byste být spokojeni. Oceňuji, že se Řekové snaží vyvíjet, přidávat kus vlastní invence a nápadů. Dovedl bych si ale představit ostřejší a špinavější zvuk. Líbí se mi kombinace melodických a zničujících prvků. I vložené death metalové ozvěny. Rozhodně to není album na první poslech. Musíte mu dát čas, poslouchat ho v různých náladách i čase. Teprve potom vynikne jeho síla. Zapomenout nesmím na parádní obal (Dan Goldsworthy), to je opravdová nádhera. Připadá mi, že se pánové lehce posunuli až někam k melodickému death metalu. Jestli je to dobře, nebo špatně, nakonec stejně posoudí hlavně fanoušci. Za sebe mohu napsat jediné - "Revengeance" je přesně ten druh hudby, která si to u mě musela odpracovat. Zpočátku jsem byl trošku na rozpacích, ale časem mi album proniklo do krve. Potřeboval jsem nějaký lék, něco, co by mi pomohlo přežít v dnešním šíleném světě. Melodický thrash death metalový útok na vaše podvědomí!
Asphyx says:
Sometimes my eyes would glaze over. I wasn't paying attention. But then one day I fell and never got up. They took me to the O.R., opened my head, and found I had too much useless information in it. Overwhelmed by fear and hatred, my brain began to fight back. I needed a cure, something to help me survive in today's crazy world. Or am I crazy?
In the end, I chose the new album by Greek thrashers BIO-CANCER. They have been on hiatus for eight long years since their last album "Tormenting the Innocent" (2015). This year they are back and they affect me like a tsunami, like a whirlwind that cannot be stopped. The venomous vocals, the sharp riffs, the overall feeling of unease. The band brings all this to the new record "Revengeance".
I basically like the album, I just find it a bit monotonous in some cases. But that's more a problem of the style the band presents. Also, take this as just a minor complaint. The novelty is both varied and interesting. Do you think I'm contradicting myself? No, some of the songs are really heartbreaking, others didn't really appeal to me. It's a ride, it's a whirlwind, yet sometimes I think the energy is waning. If you are a fan of the likes of EXODUS, NUCLEAR ASSAULT, KREATOR, DARK ANGEL, REVOCATION, you might be satisfied. I appreciate that the Greeks are trying to evolve, adding a bit of their own inventiveness and ideas. But I could imagine a sharper and dirtier sound. I like the combination of melodic and destructive elements. Even the death metal echoes inserted. Definitely not an album for the first listen. You have to give it time, listen to it in different moods and time. Only then will its power shine through. I mustn't forget the awesome cover (Dan Goldsworthy), it's a real beauty. It seems to me that the gentlemen have moved slightly towards melodic death metal. Whether it's good or bad, in the end it's up to the fans to judge. For myself I can write one thing - "Revengeance" is exactly the kind of music that had to work for me. At first I was a bit embarrassed, but with time the album got into my blood. I needed a cure, something to help me survive in today's crazy world. A melodic thrash death metal assault on your subconscious!
tracklist: 1. Citizen... Down! 2. 44 Days in Hell 3. Footprints on my Back 4. Revengeance 5. Dream Merchants 6. Swiping Life Away 7. Underdog (Against the Odds) 8. Bludgeoning Skullcrushing Mayhem
Ave SORROW! Hello to the underground. I must admit I was very surprised when I heard you guys released a new album. It's taken you 31 long years. The first question that comes to mind is. What have you been doing during that long time? How was the comeback? Was it difficult to make arrangements?
MIKE: Too much to list. People got married-had kids-had careers-bought houses-blah blah blah. We always stayed in touch and remained friendly. There was no bad blood. The band was originally together for about 5 years and we tried to achieve a certain level of success...and I don’t think we did...haha...so by the end of our run, we were pretty frustrated and burned out. We all tried making music in different projects...too many to list-and most of them not having anything to do with death metal at all. But every few years, Andy would bring up the idea of some kind of reunion/comeback/regrouping. Brett and I kind of laughed at the idea-until we didn’t. The pandemic meant that people were going to be stuck in their houses for months on end-so that made this thing seem more like a real possibility than it did before. Sorry, there’s no easy answer to this question. We all got to record at our homes-because of technology/computers...and we all had plenty of time-due to the pandemic. And on top of all that, Andy was just more insistant than usual. It worked out and I‘m glad we did it. But I would have never predicted it.
I took the job and went down to the basement. I looked for a really long time, but I found it. The cassette "Hatred and Disgust" from 1992 (it was available here but much longer) from Roadrunner Records. And it's still playing! When I compare it with the new "Death and Sorrow" (2023), I think the sound is very similar. I love it that way! Was that the purpose? Where did you record and who is signed for mixing and mastering?
MIKE: After H&D came out-and didn’t sell that much-we got dropped from Roadrunner-who never really believed in us anyway. So we had written a batch of new songs to put out as an album in 1993. We always reheased and wrote back then. So we did a very raw boombox recording of that album-and tried to get 2 labels to sign us based on that recording. One was Relapse-the other was a label called Hellhound Records. We had connections at both labels. Both labels wound up not wanting to do it. But that raw recording and those songs were all written and reheased and ready to go. So we just left them on that tape for 30 years...literally. And when we decided to get back together for one last project-we all knew what it had to be. We had to properly record ‚The Final Album‘ (Sing it with me like ‚The Final Countdown‘ by Europe) So this album should have come out the year after H&D did. 1993. That’s why it has that ‚old school‘ feel to it.
I was totally blown away by the motif on the cover. The author is my favorite Daemorph. Why did you choose this artist and cover? How did you guys even get together?
MIKE: He works with Xtreem Music-who put out the album. So we hooked up with him through the label. We love the cover. It turned out great. We would have loved to use Hiro-the artist who did the H&D cover-but sadly, he died many years ago. Like I said, this album is really kind of H&D part 2...just with a slightly more advanced and modern production.
What are the lyrics on "Death and Sorrow" about? If I remember correctly, the theme of your lyrics was politics, social issues, anti-Christianity. Who is the author of the lyrics and where did you draw inspiration this time?
MIKE: There are 4 guys in Sorrow who can all write pretty good lyrics. We all write mostly about real life rather than fantasy. Fantasy shit is great in a movie-but not so much in a song. That’s how we look at it-at least. We do write about social issues-rather than straight up politics. We certainly don’t endorse certain politicians or even certain political parties. But the real world is full of poverty, war, pollution, bigotry, etc-and we do write about those things from an egalitarian perspective. And there are always going to be 1 or 2 anti religious sentiments found on an album of ours as well...haha. There’s a song on the album about how the justice system (or to quote Sick Of It All-the Injustice System) is fucked in the US (and elsewhere). So it’s not that we watch the news 24/7 and take notes-but we live in reality and just day in and day out-you hear stories about everything from immigration to abortion-and it would be odd to just say ‚I have no opinion on anything that’s hapening in the world right now.‘ So we speak our mind-and you can take that in-or ignore it and just enjoy the heavy riffs. We’re cool with however you want to listen. This time around, there are a few songs with an obvious anti war sentiment running through them-because of Russia/The Ukraine/The US. But I should say that most of the lyrics were written in 1992-93...just like the riffs. We actually couldn’t find all the lyrics from back then. So some songs are like 50% lyrics from 30 years ago and 50% lyrics from now. It was a strange way to write things-but we made it happen. And as I said, we all write lyrics...so Bill can show me half written lyrics from decades ago...I can add in the missing pieces...and then Andy will do a final pass because he’s got to sing/growl them-and some phrases are awkward to say-even though they look good on the page.
You guys have always been interesting in that several metal directions met in your work. Death metal and thrash metal I can understand, in the 90s in New York these styles must have been popular, but what about doom metal? How did you get into it? I interviewed Stephen Flam of WINTER and more recently GÖDEN and I admit I don't know too many other doom bands from New York.
MIKE: Long island/NY/New Jersey was not a hotbed of doom back in the late 80s/early 90s. Basically, at that time on LI-there was Suffocation, Apparition (that was Sorrow before the name change) and Winter. We were the 3 local bands that would open up for the Death or Sepultura or Obituary or Napalm Death type shows that came through. Suffo was obviously very fast. Winter was obviously very slow. And we were kind of the middle ground. Shortly after that first wave of the three of us-Internal Bleeding and Pyrexia starting playing out and they were the next wave. Basically, they were doing stuff similar to Suffo. And there were never any bands on LI that followed after Winter or us. We did not influence the next wave-at all. I don’t really know why...other than to say that Sufo had the right sound for the right time-and when they hit-they kind of took over LI (and even NY) and never looked back. So yeah, we had some slow parts-mainly influenced by Autopsy/Trouble/Candlemass...but Winter really took things to the umtimate extreme with the sludge. I loved it. I definitely saw them live back in the day at that inspired me (as the drummer) to make our slow parts even slower. I don’t know that you could say that doom really took off anywhere...eh, maybe in the UK because of Paradise Lost and Cathedral...but NY and LI were not very doom friendly. Think of the other NY/NJ bands from that time doing extreme metal...Immolation/Prime Evil/Mortician/Incantation/Ripping Corpse/Revenant/Human Remains/Brutal Truth. Those bands had some slow parts-but most of what they did was speed oriented. Even Cannibal Corpse was still in Buffalo, NY during this time.
Let's go even further back in history. Before SORROW you played in the band APPARITION. By the way, this band would definitely be worth some new release, compilation, what do you think? How did SORROW come about? If I'm not mistaken, you were joined only by Billy Rogan on guitar. Please reminisce for us.
MIKE: Brett and I went to high school together. We were friends and tried to get a thrash band happening in 1986...but it just didn’t work out. Then in 1988-we decided to try again-but do it in a more serious and professional manner. We put an ad in a local music paper for a bass player. Brett played guitar and I played drums. The first guy than answered our ad was a bass player named Rich Figlia. Rich came down with his friend, Andy. Now the crazy part of the story is that Andy went to HS with Brett and myself...but we didn’t really know him. It was one of those weird moments where we were like ‚Wait, do we hate each other...is there some kind of beef here?‘ Then we decided that there wasn’t-we just had different groups of friends...so we started jamming together. We got a singer named Rob Hernandez-and we were off to the thrash metal races. This was all happening in 1988. By 1989, we wanted to get heavier and doomier. So we had to switch up the group a bit. It was still Brett, me and Andy...but Andy started doing vocals...and we had Chris Richards in the band playing bass. Eventually, a lot of bands from our scene (death metal from the east coast of the US) started getting signed and Chris wound up playing bass in Suffocation. So by the time Bill joined the band...he was playing guitar and Andy moved over to bass and vocals. By the time we were ready to record H&D, Bill was in the band, but the songs on that record were already written, so Bill didn’t really get to write full songs and have them on an album until now. I mean, he wrote them in 1993-but they weren’t recorded until now. I feel like I’m trying to explain the plot of ‚Back To The Future‘ after drinking 3 beers...I’m not sure if any of this made sense...but that’s my story and I’m sticking to it. Oh, one more thing...we changed the name from Apparition to Sorrow because Monte is a dick. Just kidding...I mean, he is a dick, but not becaue of that. When we signed to Roadrunner, we were still called Apparition, but Monte Conner from Roadrunner thought the name was kind of bad because it didn’t have any relation to the music we were doing. So we came up with ‚Sorrow‘-and changed our name to that right before the ‚Forgotten Sunrise‘ EP came out.
When you say New York, you think of skyscrapers and lots of movies. But what about the metal underground? Do you follow it at all? I still have this city pegged as a hardcore base. Do you go to clubs, events?
MIKE: We’re all in our 50s now...so the answer is no. When we were younger, there were all types of shows going on. Yes, CBGB’s had the classic hardcore matinees on Sunday and those were always a big deal. There was a club in Brooklyn called L’amour...this was kind of the home club of Type O Negative/Biohazard/Life Of Agony...but before that, and before our time, it was the home club of Anthrax/Overkill....so they had a lot of thrash metal/death metal shows. The first underground show I ever saw was in that club...Slayer and D.R.I. in 1985. There was a place on LI called Sundance. They had all the thrash metal/death metal shows...and they had some hardcore shows as well. After Sundance closed, the same owner opened a club called ‚The Roxy‘-so there were plenty of thrash metal/death metal shows there as well. And in NYC-there was ‚The Ritz‘ which had thrash and hardcore shows. So there were always shows going on in the 80s/90s...and if you were hip to like 4 or 5 clubs, you could probably catch any band you wanted to see. But I know what you’re saying...if you are a 100% metal person who doesn’t like punk or hardcore...NY is not a good place for you...haha...especially not back then. The way the European Black Metal people want everything to be ‚pure‘ (and you can interpret that however you like-haha)...NY is 100% the opposite of that...everything from here is a hybrid or mix or mash up and nothing is pure. I like it this way, but I guess it’s not for everyone.
When you started out as a musician, who were your role models? Which bands did you admire and to this day you still can't get enough of? I wonder how you got into music in the first place. What about your first gig? And the first gig?
MIKE: When I started playing drums, I wanted Tama drums. Do you know why? Because in 1985, Lombardo, Lars and Charlie Benante played Tama. Glamboys like Tommy Lee played Pearl Drums. No thank you...haha. So when I started to play drums, those were the 3 guys I wanted to be like...Lars, Benante, and expecially Lombardo. As far as bands...pretty much ths standard thrash bands of the day. When we started the band, I’d say that Slayer/Possessed/Kreator/Exodus/Testament were influences. Over time, those influences turned into Death/Autopsy/Morbid Angel...and because of a desire to be a little more musical or prog than just an average primtiive death metal band...Rush/Fates Warning. Our slower parts were influnced by Trouble/Candlemass/Sabbath. The first couple of gigs were small...that’s what I mainly remember about them. We played well, but hardly anyone was there. Just family and friends.
I must admit that I am very happy that SORROW is back. I've been listening to your new album over and over and "can't get rid of it". It's honest, real. How's it going with the gigs? How about some touring? Are you planning any? How about Europe? I'd love to see you live.
MIKE: I’m pretty sure that there will be no shows or tours to promote this album. This album is us closing a chapter and finishing a book that we started a long, long time ago.
What are SORROW's plans in the next few months? I can't help but ask. Are you making any new songs yet? I hope we won't have to wait over 30 years for a new album again:)
MIKE: I’m 99% sure that this is it for us. But I also would have said that in 1993. Give Andy a call...he might have a whole different plan that I’m not aware of. The drummer is always the last to know.
I wish you all the best not only for the new album "Death and Sorrow". Thank you very much for the interview, I appreciate it. May you have a good personal life as well. Have the best of luck and I'm going to listen to some of your music again.
MIKE: Thanks for the interview. It’s nice to know that people enjoyed our older releases-and our new one as well. If you have to end things-you want to end on a high note. To anyone who reads this...If you liked ‚Hatred And Disgust‘-you will like ‚ Death Of Sorrow.‘ If you never heard us before, but like Death/Obituary/Autopsy/Bolt Thrower-you will like‚ Death Of Sorrow.‘ So check us out...you’ve already listened to ‚Leprosy‘ 5,000 times...haha...give someone else a chance.
Ave SORROW! Zdravím do undergroundu. Přiznám se, že jsem byl velmi překvapený, když jsem se dozvěděl, že jste vydali nové album. Trvalo vám to dlouhých 31 let. První otázka se sama nabízí. Co jste během té dlouhé doby dělali? Jak probíhal návrat? Bylo těžké se domluvit?
Je toho příliš mnoho na to, abychom to vyjmenovali. Ženili se, měli děti, dělali kariéru, kupovali domy, bla bla bla. Vždycky jsme zůstali v kontaktu a zůstali přátelé. Nebyla mezi námi žádná zlá krev. Kapela byla původně pohromadě asi pět let a snažili jsme se dosáhnout určitého úspěchu... a myslím, že se nám to nepodařilo... haha... takže ke konci našeho působení jsme byli dost frustrovaní a vyhořelí. Všichni jsme zkoušeli dělat hudbu v různých projektech... je jich příliš mnoho na to, abych je vyjmenoval - a většina z nich neměla s death metalem vůbec nic společného. Ale každých pár let Andy přišel s myšlenkou nějakého reunionu/návratu/kapely. Brett a já jsme se té myšlence tak trochu smáli - dokud jsme to neudělali. Pandemie způsobila, že lidi měli být celé měsíce uvězněni doma - takže díky tomu se tahle věc zdála být reálnější než předtím. Je mi líto, ale na tuhle otázku není jednoduchá odpověď. Všichni jsme mohli nahrávat doma - díky technologiím/počítačům... a všichni jsme měli spoustu času - díky pandemii. A k tomu všemu byl Andy prostě neodbytnější než obvykle. Vyšlo to a jsem rád, že jsme do toho šli. Ale nikdy bych to nepředpokládal.
Dal jsem si tu práci a zašel do sklepa. Hledal jsem opravdu dlouho, ale našel jsem. Kazeta „Hatred and Disgust“ z roku 1992 (u nás byla k dostání ale o hodně déle) od Roadrunner Records. A stále hraje! Když ji potom porovnám s novinkou „Death and Sorrow“ (2023), tak si říkám, že zvuk je hodně podobný. Já to takhle miluju! Bylo to účelem? Kde jste nahrávali a kdo je podepsán pod mixem a masteringem?
Poté, co H&D vyšli - a moc se neprodávali - nás Roadrunner, který nám stejně nikdy nevěřil, vyhodil. Takže jsme napsali spoustu nových skladeb, které jsme chtěli vydat jako album v roce 1993. Tehdy jsme pořád zkoušeli a psali. Nahráli jsme tedy velmi syrovou nahrávku z boomboxu - a na základě té nahrávky jsme se snažili získat dvě vydavatelství, které by s námi podepsali smlouvu. Jedním z nich byl Relapse a druhým label Hellhound Records. U obou labelů jsme měli známé. Obě vydavatelství to nakonec nechtěla udělat. Ale ta syrová nahrávka a ty skladby byly napsané, nazkoušené a připravené. Takže jsme je na té kazetě nechali 30 let... doslova. A když jsme se rozhodli dát se znovu dohromady pro poslední projekt, všichni jsme věděli, co to musí být. Museli jsme pořádně nahrát 'The Final Album' (Zpívejte si se mnou 'The Final Countdown' od Europe), takže tohle album mělo vyjít rok po H&D. Všichni jsme si mysleli, že je to naše poslední album. 1993. Proto má ten 'oldschoolový' nádech.
Totálně mě rozsekal motiv na obalu. Autorem je můj oblíbený Daemorph. Proč jste zvolili právě tohoto malíře a cover? Jak jste se dali vůbec dohromady?
Spolupracuje s vydavatelstvím Xtreem Music, které album vydalo. Takže jsme se s ním spojili přes vydavatelství. Obal se nám líbí. Vyšel skvěle. Rádi bychom použili Hira - umělce, který dělal obal H&D - ale bohužel zemřel před mnoha lety. Jak jsem řekl, tohle album je vlastně taková druhá část H&D... jen s trochu pokročilejší a modernější produkcí.
O čem jsou texty na „Death and Sorrow“? Jestli si dobře vzpomínám, tak motivem vašich textů byla politika, sociální záležitosti, antikřesťanství. Kdo je autorem textů a kde čerpal inspiraci tentokrát?
Ve skupině Sorrow jsou čtyři lidi, kteří umí psát docela dobré texty. Všichni píšeme většinou o skutečném životě, ne o představách. Fantazie je skvělá ve filmu, ale ne tolik ve skladbách. Alespoň tak se na to díváme my. Píšeme o sociálních otázkách - spíš než o politice. Rozhodně nepodporujeme některé politiky nebo dokonce politické strany. Ale skutečný svět je plný chudoby, válek, špíny, bigotnosti atd. - a my o těchto věcech píšeme z rovnostářského pohledu. A na našem albu se vždycky najdou i jeden nebo dva protináboženské postoje... haha. Na albu je skladba o tom, jak je justiční systém (nebo, abych citoval Sick Of It All - Injustice System) v USA (a jinde) v prdeli. Takže to není o tom, že bychom sledovali zprávy 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a dělali si poznámky - ale žijeme v realitě a prostě den co den - slyšíte příběhy o všem možném, od imigrace po potraty - a bylo by divné jen tak říct "nemám žádný názor na nic, co se teď ve světě děje". Takže říkáme, co si myslíme, a vy to můžete vzít na vědomí, nebo to ignorovat a jen si užívat hutné riffy. Nevadí nám, když budete poslouchat, co chcete. Tentokrát je tu několik skladeb, ve kterých je zřejmý protiválečný sentiment - kvůli Rusku, Ukrajině a USA. Ale měl bych říct, že většina textů vznikla v letech 1992-93... stejně jako riffy. Vlastně se nám nepodařilo najít všechny texty z té doby. Takže některé skladby jsou tak z 50 % texty staré 30 let a z 50 % texty současné. Byl to zvláštní způsob psaní - ale zvládli jsme to. A jak jsem říkal, texty píšeme všichni... takže Bill mi může ukázat napůl napsané texty z doby před desítkami let... já můžu doplnit chybějící kousky... a Andy pak udělá finální úpravu, protože je musí zazpívat/odříkat - a některé fráze je trapné říkat - i když na papíře vypadají dobře.
Vy jste vždy byli zajímaví tím, že se ve vaší tvorbě potkávalo několik metalových směrů. Death metal a thrash metal chápu, v devadesátých letech v New Yorku musely být tyto styly populární, ale co doom metal? Jak jste se k němu dostali? Dělal jsem rozhovor se Stephenem Flamem z WINTER a nově GÖDEN a přiznám se, že příliš dalších doomových kapel z New Yorku neznám.
Long Island/NY/New Jersey nebyl koncem 80. a začátkem 90. let místem zkázy. V podstatě tam v té době působili Suffocation, Apparition (před změnou názvu na Sorrow) a Winter. Byli jsme tři místní kapely, které předskakovaly na koncertech typu Death, Sepultura, Obituary nebo Napalm Death, které se tu konaly. Suffo byli samozřejmě velmi rychlí. Winter byli samozřejmě velmi pomalí. A my jsme byli takový střed. Krátce po té první vlně nás tří - Internal Bleeding a Pyrexia začaly hrát venku a byly další vlnou. V podstatě dělali podobné věci jako Suffo. A na LI nikdy nebyly žádné kapely, které by následovaly po Winter nebo po nás. My jsme další vlnu vůbec neovlivnili. Vlastně ani nevím proč... kromě toho, že Suffo měli ten správný zvuk pro správnou dobu - a když se objevili, tak nějak ovládli LI (a dokonce i NY) a už se nikdy neohlédli zpátky. Takže jo, měli jsme tam pár pomalých pasáží - hlavně pod vlivem Autopsy/Trouble/Candlemass... ale Winter to se sludgem dotáhl do extrému. Miloval jsem to. Rozhodně jsem je kdysi viděl naživo a to mě (jako bubeníka) inspirovalo k tomu, abych naše pomalé pasáže udělal ještě pomalejší. Nevím, jestli se dá říct, že se doom někde opravdu ujal... eh, možná v UK kvůli Paradise Lost a Cathedral... ale NY a LI nebyly doomu moc nakloněny. Vzpomeň si na další kapely z NY/NJ z té doby, které dělaly extrémní metal... Immolation/Prime Evil/Mortician/Incantation/Ripping Corpse/Revenant/Human Remains/Brutal Truth. Tyto kapely měly pomalé pasáže, ale většina jejich tvorby byla zaměřena na rychlost. Dokonce i Cannibal Corpse byli v té době ještě v Buffalu ve státě New York.
Pojďme ještě dále do historie. Ještě před SORROW jste hráli v kapele APPARITION. Mimochodem, zrovna tahle kapela by určitě stála za nějaké nové vydání, kompilaci, co vy na to? Jak vznikli SORROW? Jestli se nepletu, tak se k vám přidal pouze Billy Rogan na kytaru. Zavzpomínej pro nás prosím.
S Brettem jsme spolu chodili na střední školu. Byli jsme kamarádi a v roce 1986 jsme se pokoušeli založit thrashovou kapelu, ale nevyšlo to. Pak jsme se v roce 1988 rozhodli, že to zkusíme znovu, ale už vážněji a profesionálněji. Dali jsme si inzerát do místních hudebních novin, že hledáme basáka. Brett hrál na kytaru a já na bicí. První, kdo odpověděl na náš inzerát, byl baskytarista Rich Figlia. Rich přijel se svým kamarádem Andym. Šílená část příběhu je, že Andy chodil s Brettem a se mnou na střední školu, ale my jsme ho vlastně neznali. Byl to jeden z těch divných momentů, kdy jsme si říkali: "Počkat, my se nesnášíme... je tu nějaký problém?". Pak jsme usoudili, že ne - jen jsme měli různé skupiny přátel... tak jsme spolu začali jamovat. Sehnali jsme zpěváka jménem Rob Hernandez - a už jsme se vrhli na thrash metalové dostihy. To všechno se odehrávalo v roce 1988. V roce 1989 jsme chtěli být více heavy a doomovější. Museli jsme tedy trochu obměnit sestavu. Pořád jsme byli Brett, já a Andy... ale Andy začal zpívat... a v kapele byl Chris Richards, který hrál na basu. Nakonec se začalo prosazovat hodně kapel z naší scény (death metal z východního pobřeží USA) a Chris začal hrát na basu v Suffocation. Takže v době, kdy se ke kapele přidal Bill... hrál na kytaru a Andy přešel na basu a zpěv. V době, kdy jsme byli připraveni nahrát H&D, byl Bill v kapele, ale skladby na té desce už byly napsané, takže Bill neměl možnost napsat plnohodnotné skladby a mít je na albu až do teď. Tedy, napsal je v roce 1993 - ale nahrány byly až teď. Připadám si, jako bych se snažil vysvětlit děj filmu Návrat do budoucnosti po vypití tří piv... Nejsem si jistý, jestli něco z toho dává smysl... ale je to můj příběh a já se ho držím. Jo, a ještě jedna věc... změnili jsme název z Apparition na Sorrow, protože Monte je kokot. Dělám si srandu... teda, je to kokot, ale ne kvůli tomu. Když jsme podepsali smlouvu s Roadrunner, pořád jsme se jmenovali Apparition, ale Monte Conner z Roadrunner si myslel, že ten název je dost špatný, protože nemá žádný vztah k hudbě, kterou děláme. Tak jsme vymysleli 'Sorrow' a změnili si na něj název těsně předtím, než vyšlo EP 'Forgotten Sunrise'.
Když se řekne New York, tak si každý hned představí mrakodrapy a spoustu filmů. Ale co metalový underground? Sledujete jej nějak? Já mám pořád tohle město zafixované jako základnu hardcore. Chodíte třeba do klubů, na různé akce?
Všem nám je už přes padesát, takže odpověď zní - ne. Když jsme byli mladší, probíhaly nejrůznější koncerty. Ano, v CBGB's se v neděli konala klasická hardcorová matiné a ta byla vždycky velkou událostí. V Brooklynu byl klub, který se jmenoval L'amour... to byl tak trochu domovský klub Type O Negative/Biohazard/Life Of Agony... ale ještě předtím, a před naší dobou, to byl domovský klub Anthrax/Overkill.... takže tam měli hodně thrash metalových/death metalových koncertů. První undergroundový koncert, který jsem kdy viděl, byl v tomto klubu... Slayer a D.R.I. v roce 1985. Na ostrově LI bylo místo, které se jmenovalo Sundance. Měli tam všechny thrash metalové a death metalové koncerty... a taky nějaké hardcorové koncerty. Po zavření Sundance si ten samý majitel otevřel klub Roxy, kde se také konala spousta thrash metalových/death metalových koncertů. A v New Yorku byl "The Ritz", kde se konaly thrashové a hardcorové koncerty. Takže v 80./90. letech se pořád něco dělo... a když jsi byl v nějakých čtyřech nebo pěti klubech, mohl jsi pravděpodobně vidět jakoukoli kapelu, kterou jsi chtěl vidět. Ale vím, co chceš říct... pokud jsi stoprocentní metalista, který nemá rád punk nebo hardcore... NY pro tebe není dobré místo... haha... hlavně ne tenkrát. To, jak evropští black metalisté chtějí, aby všechno bylo "čisté" (a to si můžeš vykládat, jak chceš-haha)...NY je 100% opak toho...všechno odtud je hybrid nebo mix nebo mash-up a nic není čisté. Mně se to takhle líbí, ale asi to není pro každého.
Když si začínal jako muzikant, kdo byl tvým vzorem? Které kapely si obdivoval a dodnes na ně nedáš dopustit? Zajímalo by mě, jak si vůbec k muzice dostal. Co první koncert? A první vystoupení?
Když jsem začal hrát na bicí, chtěl jsem bicí Tama. Víš proč? Protože v roce 1985 hráli Lombardo, Lars a Charlie Benante na Tamy. Glamboys jako Tommy Lee hráli na Pearl Drums. Ne, děkuju... haha. Takže když jsem začal hrát na bicí, byli to tři chlápci, kterým jsem se chtěl podobat... Lars, Benante a hlavně Lombardo. Co se týče kapel... v podstatě standardní thrashové kapely té doby. Když jsme začínali s kapelou, řekl bych, že nás ovlivnili Slayer/Possessed/Kreator/Exodus/Testament. Postupem času se tyto vlivy změnily na Death/Autopsy/Morbid Angel... a kvůli touze být trochu muzikálnější nebo progresivnější než jen průměrná primární death metalová kapela... Rush/Fates Warning. Naše pomalejší části byly ovlivněny Trouble/Candlemass/Sabbath. Prvních pár koncertů bylo malých...to si z nich především pamatuji. Hráli jsme dobře, ale skoro nikdo tam nebyl. Jen rodina a přátelé.
Přiznám se, že jsem hrozně rád, že se SORROW vrátili. Poslouchám vaši novou desku stále dokola a „nemůžu se jí zbavit“. Je totiž poctivá, opravdová. Jak to máte s koncerty? Co nějaké turné? Nechystáte? Co takhle Evropa? Rád bych vás viděl i naživo.
Jsem si jistý, že na propagaci tohoto alba nebudou žádné koncerty ani turné. Tímto albem uzavíráme kapitolu a dokončujeme knihu, kterou jsme začali psát už dávno.
Co chystají SORROW v nejbližších měsících? Nedá mi to a musím se zeptat. Tvoříte už nějaké nové skladby? Doufám, že na novou desku nebudeme zase čekat přes 30 let:).
Jsem si na 99 % jistý, že tohle je pro nás konec. Ale to bych řekl i v roce 1993. Zavolej Andymu... možná má úplně jiný plán, o kterém nevím. Bubeník je vždycky ten poslední, kdo to ví.
Přeji vám, aby se nejen novému albu „Death and Sorrow“ dařilo. Moc děkuji za rozhovor, vážím si toho. Ať se vám daří i v osobním životě. Mějte se co nejlépe a já si jdu zase pustit do uší něco od vás.
MIKE: Díky za rozhovor. Je příjemné vědět, že se lidem líbily naše starší desky - a také ta nová. Když už musíte něco ukončit - chcete skončit na vysoké úrovni. Všem, kdo si to přečtou... Pokud se vám líbila 'Hatred And Disgust', bude se vám líbit i 'Death Of Sorrow'. Pokud jste nás nikdy předtím neslyšeli, ale máte rádi Death/Obituary/Autopsy/Bolt Thrower - bude se vám líbit ' Death Of Sorrow'. Tak nás zkoukněte... už jste 'Leprosy' poslouchali pěttisíckrát... haha... dejte šanci někomu jinému.
Jsou dny, kdy vůbec nevycházím ven. Za každým rohem totiž číhá zlo. Stačí si přečíst zprávy. Dav rabující v ulicích. Stávka řezníků a shnilé maso, povalující se všude kolem. Hnus a špína, nenávist a temnota. Takovou hudbu si dám do hlavy vždycky rád. Narvu si ji do uší. Kývám se do rytmu, beru do rukou kladivo a konečně můžu ven. Mezi rozzuřené bestie. Nasadím sluchátka a v nich mi hraje nové album legendárních DYING FETUS.
Už jsem to psal mnohokrát. Tahle smečka mě bavila na konci devadesátých let minulého století. Pak jsem ji přestal na dlouhou dobu sledovat. S minulou nahrávkou "Wrong One to Fuck With" (2017) (odkaz na recenzi je dole pod článkem) mám ale znovu pocit, že mi jejich hudba koluje v žilách. Pánové se i letos vrátili a jsou silnější než kdy dřív.
Baví mě hlavně živý a organický zvuk (Steve Wright - producer, recording, Mark Lewis - mixing, mastering). Mám pocit, že se kapela svým způsobem vrátila k tomu, co dělala vždy nejlépe. Poctivou řezničinu, kombinovanou s brutálním death metalem a grindem. Letos se povedl i obal (Daniel McBride), který jen potvrzuje má slova o tom, že se jedná o návrat do starých dobrých časů. Ze skladeb slyším takovou tu ryzí, poctivou práci. Pánové z Baltimore už asi nepřijdou s ničím novým. To je ale přece v nejlepším pořádku. Proč měnit něco, co funguje? Koneckonců, všem fanouškům jde hlavně o to, skočit do mosh-pitu a vyčistit si hlavu od současného divného světa. Chtěl jsem být původně trošku víc kritický, ale nejde to - album mě prostě baví a hotovo. To je bez debat. "Make Them Beg for Death" je určeno pro všechny, kteří mají rádi tlak a energii. Nakumulovaný vztek a nenávist, vypálené do songů. Znáte to, kdyby víc lidí poslouchalo DYING FETUS, bylo by nám všem krásně. Nechali by veškerou frustraci dole pod pódiem. U téhle desky budete mlátit hlavou do stolu, boxovat do vzduchu a pokud bude poblíž nějaké zeď, tak ji zbouráte. Podepisuji vám vlastní krví, že tohle je pořádná jízda. Někdo musel poslední roky polít kapelu mrtvou vodou, jinak si to nedovedu vysvětlit. Jsou dny, kdy vůbec nevycházím ven. Za každým rohem totiž číhá zlo. Stačí si přečíst zprávy. Dav rabující v ulicích. Stávka řezníků a shnilé maso, povalující se všude kolem. Hnus a špína, nenávist a temnota. Totální, absolutní brutal death metal grindová destrukce lidské mysli!
Asphyx says:
There are days when I don't go out at all. There's evil lurking around every corner. Just read the news. A mob looting in the streets. Butchers on strike and rotten meat lying around. Filth and filth, hatred and darkness. That's the kind of music I always like to put in my head. I put it in my ears. I sway to the rhythm, pick up the hammer and finally I can get out. Among the angry beasts. I put on my headphones and the new album from the legendary DYING FETUS plays.
I've written this many times before. I was into this bunch in the late '90s. Then I stopped following them for a long time. But with the last release "Wrong One to Fuck With" (2017) (link to the review is at the bottom of the article), I have the feeling of their music running through my veins again. The gentlemen are back again this year and they are stronger than ever.
I enjoy especially the live and organic sound (Steve Wright - producer, recording, Mark Lewis - mixing, mastering). I feel that the band has, in a way, returned to what they have always done best. Honest butchery, combined with brutal death metal and grind. This year the cover artwork (Daniel McBride) was also great, which only confirms my words about this being a return to the good old days. I can hear such pure, honest work from the songs. I guess the gentlemen from Baltimore won't come up with anything new. That's all right, though. Why change something that works? After all, all fans want to do is jump into the mosh pit and clear their heads of the weird world we live in now. I originally wanted to be a bit more critical, but I can't - I just enjoy the album and that's that. No question about it. "Make Them Beg for Death" is for everyone who likes pressure and energy. Accumulated anger and hatred, burnt into songs. You know, if more people listened to DYING FETUS, we'd all be fine. They'd leave all their frustration under the stage. With this record, you'll bang your head on the table, box in the air, and if there's a wall nearby, you'll knock it down. I'll sign in my own blood that this is a hell of a ride. Someone must have been throwing dead water on the band for the last few years, otherwise I can't explain it. There are days when I don't go out at all. There's evil lurking around every corner. Just read the news. A mob looting in the streets. Butchers on strike and rotten meat lying around. Filth and filth, hatred and darkness. Total, absolute brutal death metal grind destruction of the human mind!
Příběh čtyř stý dvacátý druhý - Metal si musíš vybojovat
Odpoledne jsem už do školy nešel. Přednáška z matematiky mě tak unavila a vyšťavila, že jsem nemohl. Prostě to nešlo. Šel jsem s pár holkama na pivo. Kousek od Sadů pětatřicátníků. Slečny štebetají a jsou z přednášky taky úplně na nervy. Mě ale trápí něco trošku jiného. Když jsem jel do školy, tak na mě začal v tramvaji nějakej strejda děsně řvát. že sem smažka, že mám dlouhý vlasy a prej zlatý komunisti, za těch nebyl takovej bordel. Nic jsem neodpovídal, moc dobře za ty roky vím, že to nemá cenu. Ale pohlavek jsem si dát nenechal. Došlo ke strkanici, kterou pán nevyhrál. Zkroutil jsme mu ruku pákou, kterou jsem se naučil na karate. Sípal a byl sprostý, prý měli takový jako já, nahnat do plynu. Ostatní cestující se raději dívali jinam. Nikdo se mě nezastal, nikdo, vůbec nikdo. Mě, mladýho, hubeňoučkýho studenta. S velkými brýlemi na nose. Jasně, měl jsem křiváka, čínské kecky a dlouhé vlasy. Ale byl jsem čistý a nikomu jsem neubližoval.
Byl jsem z toho zpruzelej. Nějak jsem nechápal, co se děje. Jenže ve společnosti zrovna vládla blbá nálada. První tunely v ekonomice, mafie, lidi po revoluci střízlivěli. Po takovém to nadšení, které trvalo pár let, se dostavila srážka s realitou. Některé firmy krachovaly, spousta podnikatelů musela ukončit svoji činnost. Kolem jako dravci kroužili zahraniční investoři, mnohdy jen s účelem zničit potencionální konkurenci. Vše začalo být divoké a značně nepřehledné. O politiku jsem se nezajímal, stejně se v ní jen hádali paňácové. Slovíčkaření, žádná kultura projevu. Vítězili ti sprostější, neomalení. A tohle všechno se samozřejmě promítlo i na školu. Někteří kluci začali podnikat, lépe řečeno, hledali cestičky a skulinky v zákonech. Jak někoho vochcat, o to šlo. Legislativa byla děravá a vypadalo to, že je to záměrně. Byli jsme mladí, tak nás ještě nestihli znechutit, přesto jsem se raději uzavíral do své metalové bubliny.
Jenže Plzeň není Morava nebo Východní Čechy. Tady bujely spíš zábavovky a těch pár extrémních metalových kapel to nevytrhlo. Neměl jsem vlastně nikoho, s kým bych metal probíral. Pravidelně jsem sice potkával v Music records stejně prokleté, jako jsem já, ale to se většinou jen kývlo na pozdrav. Navíc, mladší už poslouchali něco jiného. Zvláštní, bylo mi dvacet a často jsem si připadal děsně starej. Možná, kolik toho člověk prožil, všechno bylo tak rychlý. Ale nestěžoval jsem si. Měl jsem své časopisy, psával jsem dopisy do fanklubů, cvičil se tím v angličtině. Miloval jsem napětí, které jsem míval, než vyšlo nové album mé oblíbené kapely. Objevoval jsem se sluchátky na uších i mě dosud neznámé. Ale je fakt, že obyčejný pokec o muzice na pivu mi chyběl. Ani nevíte jak. Spousta metalistů mého věku se ostříhala, nosila kozí bradku nebo se na to úplně vybodla a aktivovala se jenom v případě, když vydali něco jejich oblíbenci. Poslouchali pasivně, nevyhledávali. Nebo začali poslouchat úplně něco jinýho, protože měli holky, manželky, přítelkyně.
Držel jsem se stále svého. Jezdil na koncerty převážně do Prahy, Liberce. Často náhodně, jen podle plakátu. Měl jsem svůj zápisník, kam jsem si psal, co chci slyšet, vidět. Ale hromadilo se to, protože jsem měl vážný vztah (to zní ve dvaceti fakt divně) a mám od malička také rád knihy a toulky v lesích. Taky jsem pořád sportoval, udržoval se v kondici. To mi šlo tak nějak automaticky. Dodnes nechápu, jak jsem mohl po třech dnech chlastání na koleji vstát v šest, jít si zaběhat, zaplavat a pak ještě koupit snídani, než se moje milá vyspala. Byl jsem na tohle šílenec. Kupoval jsem z přebytků CD a knihy a často jsme neměli ani pořádně na jídlo. Vozili jsme zásoby z domova, vždycky co nejvíc, abychom toho kupovali co nejméně. Ale bylo to skvělý, potkali jsme spoustu zajímavých jedinců, vytvořili si přátelství na celý život. Mimo mého otce alkoholika vypadalo vše růžově.
Jenže každé setkání s blbcem zabolí. Čím dál tím častěji jsme se začal setkávat s posměšky. Že nosím brýle, že mám dlouhý vlasy. Možná právě proto je držím dodnes, dokud to aspoň trošku jde. Vybojoval jsem si je. Vydržel všechny ty kecy, snažil se vysvětlovat, setkával se s tupci, s magory. Nejhorší byli chlapi tak kolem padesátky. Nasraný na celej svět. Na každý brigádě se nějakej takovej objevil. A měl kecy. Na triko s lebkou. Ty máš jako rád smrt? Hele a proč to nezkusíš? Třeba by bylo na světě bez vás, v černým lépe. Často jsem pak už jen posílal do prdele, několikrát se porval. Vzpomínal jsem na dobu, když mi bylo patnáct a každý centimetr vlasů jsme si museli vybojovat. Stejně jako metal. Jinak to nešlo. Nikdo mi nic nikdy nedal zadarmo. Dodnes potkávám fanoušky, kteří si to prožili. Stačí jen kývnout, víme své, nemusíme nic říkat. Taky čekávali dlouhé hodiny fronty na nové Megadeth. A když na ně nevyšla řada, tak si ihned domluvili s někým vepředu, že jim album aspoň nakopíruje. Žádný, stačí stáhnout, dvakrát poslechnout a ihned komentovat "zasvěceně" někde na netu.
Dopiju pivo, rozloučím se s holkama, co mi pořád říkají, že jsme nějakej smutnej. Byl jsem, ale tohle dívkám z dobrých rodin nevysvětlíte. Pro ně byla rebelie diskotéka a kus odhalený kůže. My jsme šli víc na dřeň. Byla to hlavně sranda. Nikdo nikomu nevyčítal, že se mu něco nelíbí. O mě se třeba všeobecně vědělo, že moc nemusím Metallicu. Že nedám dopustit na starý německý thrashovky, že je death metal směrem, u kterého asi už zůstanu. Ve vší jeho pestrosti. Od technického, od kombinovaného s doomem, grindem, thrashem. Přemýšlím o své milé závislosti. Dojdu na kolej a konečně se začnu smát. Blondýnka má jako vždy dobrou náladu. Pokecáme, žijeme, normální dvojice v neustále se měnícím světě. Ať si v televizi nadávají, ať si pořádají války. My si zalezeme do postele a bude fajn. Stejně s tím nic dělat nemůžeme. Možná strkáme hlavu do písku, ale byli jsme fakt mladí. Dokud je na pivo a pár kousků chleba s lunch meatem, tak je dobře. Víc netřeba. Zapálím si cigáro a nasadím sluchátka. Podupávám si do rytmu. Venku se pomalu smráká. Nepůjdeme ještě na pivko, nechce se mi spát. Kývnu, že jako ano. Jen si něco hodím na sebe. Já taky.
Občas sem chodí i někdo, kdo tu nestuduje. Většinou to bývají partičky z nedaleké diskotéky, kteří chtějí dál kalit. Kluci v košilkách, u krku rozhalených. Dívky s vyprsenými triky. Namalované a už značně opilé. Jé, podívej, tady je nějakej vágus. Nojo, chudáci studenti, hele nechceš mu dát něco, aby se oblékl. Hlásí na mě jedna taková. Posunu si brýle na nose, abych na ní lépe viděl. Obyčejná slípka, co bude mít za pár let dva řvoucí fakany a bude ráda, když jí táta jednou za tři měsíce opráší. Pomyslím si, ale nahlas neřeknu nic. Blondýnka mi drží ruku pod stolem a dívá se na mě, abych vychladl. Být tu sám, tak se ozvu a hodně hlasitě. Ale bylo to jako vždycky. Když nedáte najevo, že jste silný, budou si z vás dělat srandu dál. Tulím se ke svý holce a vtom přijde jeden maník v košilce. Hele, smrdíš. Křikne na mě a pak do mě dloubne prstem. Hej, slyšíš mě? Nic neříkám, ale je to druhej útok na moji osobu během jednoho dne. Nejsem a nikdy jsem nebyl agresor, ale srát na hlavu si nenechám. Vůbec nevíš, o co jde. Snažím se o smířlivý tón. No, podívejte, ono to mluví. Hele, šukáte spolu? Ty musíš bejt pěkná špína, když se zahazuješ s metalistou.
Podobný kecy jsem neslyšel od základky. Ať teď, na vysoké škole v Plzni. Když máme oficiálně tu svobodu. Máme, to ano, ale ona je také o zodpovědnosti, o tom, že se musí ty komunistický manýry z lidí vyhnat. Asi musí starý komouši a jejich děti, které vychovávali vychcípat, jak říkal jeden můj kamarád. Blondýnka mě neudržela. Dal jsem mu jednu a padla krásně. Mezi oči, na nos, ze kterého, přeraženého, vytryskla krev. Kluk se lekl a pak naštval. Začala bitka. Kryl jsem se. Jeho kamarádi, vždy silní ve skupině, do mě i kopali. Bránil jsem se jako lev. A zase mi nikdo nepomohl. Jenže já jsem nebojoval už jen za sebe. Za mnou křičela moje žena, ať mě nechají a nějaký slepice jí nadávaly. Tolik hnusu, proč se s tím musím pořád potkávat. Já, který neprovokuju, hledím si svého. To se mám jako ostříhat a nosit košili? To je teda svoboda, to mi povídejte. Dostanu ránu, po které se mi zatmí před očima. Jsem pomlácenej, ale vypadá to, že mě už nechají být. Ještě zazní spousta slov na moji adresu a i holku a pak je klid.
Zalezu si do sprchy a sem tam dlouho. Zaklepe na dveře, jestli jsem v pořádku. Pozvu ji dál a prohlédne mé šrámy. Nějak mě ani nic nebolí. Tělo vůbec. Jen je mi nějak smutno z lidí. Proč se musí pořád každej srát do ostatních. Kdo dal komu právo na to, hodnotit někoho podle toho, jak vypadá. To jsou jako všichni tlustí, hubení, nosatí - doplňte sami. Metal jsem si musel vždycky vybojovat. Dokonce i dnes, když je výsadou už jen několika věrných veteránů, si občas vyslechnu své. Prosím tě, jak můžeš takovej bordel poslouchat. Hele, slyším to i z těch tvejch sluchátek. Vůbec nerozumíš muzice, protože jinak bys neposlouchal metal. A klasický satani a jezení dětí a orgie. Taky drogy a porada, na který se vás někdo zeptá, jestli se těším na smrt. Dnes už odpovídám vtipně, vím své. Vždycky jsem bral všechno s nadsázkou, s nadhledem. Poslouchám srdcem. Nemusím k tomu ještě vypadat, image je nanic. Ale zase na druhou stranu, když potkám holku, co má na obličeji desítku cvočků, neodsoudím ji. Protože vím, že ona také musela bojovat. O své místo na slunci. O respekt. Hele, co kdybychom zmizeli zase do lesů? Navrhne mi moje budoucí žena a milenka v jedné osobě. Tam bude fajn, tam nikomu nebude vadit. Pak mi dá pusu a řekne mi, že jsem jenom její vágus.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ležíš na studené podlaze a všechno na tebe padá. Vzduch je těžký a dusíš se. Do vnitřností se ti pomalu vkrádá pocit, že je v tobě něco shnilého, zlého, ošklivého. Chytáš hlavu do dlaní a přeješ si, aby ti vyskočil mozek z hlavy. Je to smutek? Je to strach? Už dávno nevíš. Odsouzen ke smrti, svým vlastním soudem. Chceš už jenom hudbu, která by ti pomohla přejít na druhou stranu. Funerální doom metal v podání španělských tmářů OF DARKNESS je přesně to, co potřebuješ.
Navštívil jsem mnoho starých rituálů, byl jsem účastníkem spousty seancí. V chladu a temnotě trávím většinu svého času. Ale tuhle smečku jsem ještě neslyšel. První i mnohá další setkání ale proběhla velmi dobře. Pánové umí složit zajímavé skladby, které v sobě mají zimu, tmu i bolest. Jsou naléhavé, sebezničující, drásavé. "Missa Tridentina" se tak ihned stalo mojí nedílnou součástí. Obzvláště ve chvílích, kdy jsem měl splín a venku byla mlha a smog.
Už teď se těším na podzim, na listí, padající k zemi, na pach hniloby. Myslím si, že v této době vynikne album nejvíce. Kapela ráda objevuje, hraje si s náladami. Nebyl to zpočátku lehký poslech, vždy jsem musel mít pochmurnou náladu. Když se tak ale stalo, byl jsem pokaždé pohlcen. Kráčel jsem po krvavých vlnách špinavé řeky Styx. Kolem mě se vznášela nafouklá těla mrtvol. V kostech cítím chlad a užívám si velmi dobře ošetřený zvuk (Javi Félez - recording, mixing, mastering), s chutí se dívám na obal. Občas to na mě přijde a musím ven. Probudím se v noci a album "Missa Tridentina" mi hraje do kroku. Šlo se mi ale vždy velmi těžce. Měl jsem pocit, že mi někdo celou dobu stojí těžkou botou na prsou. Občas jsme spolu s kapelou nahlédli do jiné dimenze, potkali přízraky a zanechali po sobě prašivou stopu. OF DARKNESS jsou zajímaví i tím, že jsou jiní, odlišní a mají vlastní výraz. Pokud jste obdivovatelé podobné hudby, neváhejte ani chvilku. Působí velmi majestátně, tajemně a magicky. Skladby v sobě mají velkou sílu, takovou zvláštní a těžko popsatelnou energii. Proséval jsem mezi prsty prach svých předků. Maloval jsem na zeď tajemné symboly. Slyšel jsem děsivé ozvěny ze záhrobí. A tohle všechno se dělo z jediného důvodu. Poslouchal jsem stále dokola desku "Missa Tridentina". Myslím si totiž, že se povedla po všech stránkách. Ležíš na studené podlaze a všechno na tebe padá. Vzduch je těžký a dusíš se. Do vnitřností se ti pomalu vkrádá pocit, že je v tobě něco shnilého, zlého, ošklivého. Chytáš hlavu do dlaní a přeješ si, aby ti vyskočil mozek z hlavy. Je to smutek? Je to strach? Ne, jsou to OF DARKNESS. Okultní funeral doom metalový obřad, u kterého nahlédnete za krvavě mlhavou oponu, na onen svět!
Asphyx says:
You're lying on the cold floor and everything's falling on you. The air is heavy and you're suffocating. Slowly, a feeling creeps into your gut that something rotten, evil, ugly is inside you. You hold your head in your hands and wish your brain would pop out of your head. Is it sadness? Is it fear? You don't know anymore. Doomed to die, by your own judgment. All you want is music to help you cross over to the other side. Funeral doom metal by Spanish darkies OF DARKNESS is just what you need.
I've visited many old rituals, I've been to many seances. I spend most of my time in the cold and dark. But I've never heard this pack before. But the first and many subsequent encounters went very well. The gentlemen can compose interesting pieces that have cold, darkness and pain in them. They're urgent, self-destructive, poignant. "Missa Tridentina" immediately became an integral part of me. Especially at times when I had a full moon and it was foggy and smoggy outside.
I am already looking forward to autumn, to the leaves falling to the ground, to the smell of rot. I think that's when the album will stand out the most. The band likes to explore, play with moods. It wasn't an easy listen at first, I always had to be in a gloomy mood. But when I did, I was engrossed every time. I was walking on the bloody waves of the dirty river Styx. Bloated corpses floated around me. Feeling the chill in my bones and enjoying the very well treated sound (Javi Félez - recording, mixing, mastering), I look at the cover with relish. Sometimes it comes to me and I have to get out. I wake up in the night and the album "Missa Tridentina" plays in my step. But I've always found it very hard to follow. I felt like I had a heavy boot on my chest the whole time. Sometimes the band and I would peer into another dimension, meet ghosts and leave a scabby trail. OF DARKNESS are also interesting because they are different, distinct and have their own expression. If you are a fan of this kind of music, don't hesitate a moment. They are very majestic, mysterious and magical. The songs have a great power in them, such a strange and hard to describe energy. I sifted the dust of my ancestors between my fingers. I painted mysterious symbols on the wall. I've heard eerie echoes from beyond the grave. And all this was happening for one reason. I listened to the Missa Tridentina over and over again. Because I think it was a success in every way. You're lying on a cold floor and everything's falling on you. The air is heavy and you're suffocating. Something rotten, evil, ugly creeps into your guts. You hold your head in your hands and wish your brain would pop out of your head. Is it sadness? Is it fear? No, it's OF DARKNESS. An occult funeral doom metal ceremony where you peek behind the bloody foggy curtain, into the other world!
