S Bukowskim jsem se setkal poprvé na střední škole. Musím říct, že v době, kdy se kolem zrovna probouzela demokracie (se vším dobrým i špatným, co k ní patří), pro mě byl něco jako zjevením. Sprosté povídky, básně, všechno ohlodané na kost, syrové jako ulice na sídlišti, kde jsem vyrůstal. Pro mě je hrozně důležité, abych si s autorem "vybudoval vztah". Pravidelní čtenáři mi určitě rozumí. Když potom v roce 1994 po dlouhé nemoci Charles zemřel, vrátil jsem se k němu. Už jsem nebyl jenom puberťák, kterého vzrušovaly sprostá slova. Tehdy, někdy kolem svého dvacátého roku, jsem konečně Hanka pochopil.
Neznám autora, se kterým bych se tak často ztotožnil. Na první přečtení dokáže být nechutný, hnusný, ošklivý. Taky se často opakuje. Jenže on pro spoustu lidí takový život prostě je. Navíc, kolem zrovna navenek zuřila naivní válka pravdy a lásky. Já zažíval něco jiného. Brigády, kde jsem se cítil jako Hank na poště. Hospody, bary, nikdo tenkrát u nás nechápal, že svoboda není jen dělat si co chci, ale taky hrozně velká zodpovědnost. Ono totiž, když jdete do hloubky, tak pod povrchem je ukryta v jeho povídkách moudrost. Jen je někdy říkána tak, jakoby se Bukowski trošku styděl a zastíral to kundami a čuráky. To ale lidé, kteří zažili to co on, zkrátka dělají. Hank měl navíc obrovský literární talent a psal zkrátka jinak než ostatní.
Na jednoho svýho kamaráda jsem kdysi křičel: "Nikdo, vole, nikdo neumí v jednoduchých větách vyjádřit tolik emocí, rozumíš?! Jen Bukowski!" Stojím si za tím dodnes.
Viděl jsem nedávno skvělý životopisný dokument (Bukowski: Born into This (2003)) a všechno se mi zase vrátilo zpátky. Moje divoké, ale krásné mládí. Všechny řitě světa i ta má byla tenkrát moje první kniha od Bukowského. Je to přitom s podivem, protože já povídky moc nemusím. Jenže tady jsem si tenkrát i dnes (dnes možná ještě víc) častokrát řekl "jo, to je přesně ono". Bukowski na lidi sice možná nahlížel z té horší stránky, ale znal je moc dobře. Možná lépe, než oni sebe samé.
Vždycky jsem neměl rád nažehlený panáky, přetvářku, falešný úsměvy i kozy, dokonalou prázdnotu, modelky, co mají nasráno v hlavě. Proto taky poslouchám extrémní metal, podporuji jej a čtu podobné knihy. Bukowski je neskutečnej kult. Pro mě a mý kamarády určitě. Často mi mluvil a dodnes vlastně mluví z duše.
Hele, třeba věta:
„Problém s tímto světem je ten, že inteligentní lidé jsou plni pochybností, zatímco ti hloupí jsou plní sebejistoty.“
by se měla znovu více než kdy jindy tesat do kamene a častěji všem připomínat. Kurva Hanku, k tobě se budu vždycky rád vracet. Tak na zdraví všem lidem, co ještě přemýšlejí a jsou opravdoví! Chce to odvahu, poslat zmrdy do prdele, nemám pravdu? Koneckonců Hank to taky tvrdí:„Svět patří těm, co se neposerou."
Nové vydání zřejmě nejúspěšnější knihy Bukowského znalému čtenáři připomene autorův styl; čtenář, který se setkává s dílem Bukowského poprvé, pohlédne prostřednictvím sedmadvaceti povídek na Spojené státy americké jiným pohledem, než jaký nabízí líbivé hollywoodské filmy, a ve vyprávění plném sexu, alkoholu a vulgarismů objeví citlivého a přemýšlivého autora.
Někdy bývá zajímavé, co ve mě hudba probouzí za obrazy a představy. Knihy H.P. Lovercrafta jsou složité, komplikované a mnozí je odloží po několika stránkách. V death metalu a přidružených stylech bývá tohle téma poměrně časté. Chápu to, ne každý uctívá hroby a mrtvá těla, ale musí se to umět. Řecký maniak Typhonas má projekt, kapelu HELGAST. Hraje surový, temný death metal a při poslechu jeho desek se opravdu cítím jako v království temnoty.
A to i přesto, že jsou některé skladby příliš dlouhé, zvuk bicí bych si dovedl představit lepší. Jako celek se mi ale jeho novinka "Tentacled Divinity" líbí. Jen si nejsem jistý, jestli už jsme od Typhonase vše neslyšeli. Patří totiž k muzikantům, kteří trpí nadprodukcí a není v mých silách všechno naposlouchat.
Každopádně, máme tady do činění s klasickým death metalem, kterým se jako jedovatý had proplétají studené melodie. Songy v sobě mají potřebný tlak i energii, hrnou se kupředu a neznají slitování. Nejde si nevzpomenout na obrněnou techniku, hluboké močály a hromady mrtvých těl. Typhonas vám nenechá příliš často vydechnout, nezná slitování, ale když už se nadechnete, tak vás ihned stáhne pod vodu. Deska má atmosféru, jen jsem musel poslouchat častěji, několikrát se k "Tentacled Divinity" vracet. Stejně jako na knihy H.P. Lovercrafta musím mít náladu, tak s albem je to hodně podobné. V některých momentech je nepříjemné, neuchopitelné. Jedná se pořád o underground, o vizi jednoho skladatele, muzikanta. Možná by to chtělo lepší produkci, ale třeba taky ne. V závěru a při posouzení všech pro a proti nakonec zjišťuji, že se mi nahrávka vlastně nějakým záhadným způsobem líbí. Jen by potřebovala zkrátit, očistit od zbytečností. Nakonec, je to jen na posluchačích. U HELGAST platí více než jinde, že je lepší poslouchat a ne psát. Shnilý death metal, který vás utopí v močálech!
sumarizace:
Představte si, že sedíte svázaní na židli a léčí vás vpichováním jehel do různých částí těla. Jednou přestanete vidět, potom cítit nohy. Pestrá paleta bolesti je stejně návyková jako prvotina "Tentacled Divinity". Na albu se mi líbí, jak si dokáže HELGAST hrát s melodiemi. Muzikant Typhonas je na tom dobře nejen jako řemeslník, ale i jako skladatel. Každý song má svoji náladu a navíc ji dokáže na mě přenést. Nahrávka drží pohromadě i jako celek. Do klasického death metalu jsou přidávány kousky temnoty. Všechno odsýpá tak nějak samozřejmě, skladby gradují, řežou a pálí. Poslech ze všeho nejvíc připomíná setkání s bájnou hydrou z děl H.P. Lovercrafta. Každý den vychází na světě velké množství desek. Ale jen některé stojí za pozornost. HELGAST patří mezi vyvolené, to vám podepíšu vlastní krví. Naše společná setkání byla velmi příjemná a v dlouhých temných chodbách domu šílenství vynikla tahle deska mocně, mohutně a syrově. Promyšlený, inteligentní death metal, který připomíná opus smrti!
Asphyx says:
Imagine sitting on a chair and healing you by inserting needles into different parts of your body. Once you stop seeing, then feel your feet. The varied palette of pain is as addictive as the first alum "Tentacled Divinity". On the album I like how the band can play with melodies. Musician Typhonas are doing well not only as musician but also as composer. Every song has its mood and it can transfer it to me. The record is held together as a whole. Into the classic death metal are added pieces of darkness. Everything dump off of course, the songs graduate, cut and burn. Listening most of all resembles the encounter with the mythical Hyde from the works of H.P. Lovercraft. Every day a large number albums make in the world. But only some worth for attention. HELGAST is one of the chosen ones, I will sign it with my own blood. Our meetings were very pleasant, and in the long, dark corridors of the house of madness, this album excelled powerfully and crudely. Thoughtful, intelligent death metal that reminds us opus of death!
Sledujeme v přímém přenosu, jak náš svět zaniká. Absolutní rozklad základních hodnot, za které bojovali naši předci. Falešný pocit svobody, hergot, co mi tenhle sci-fi příběh tak připomíná? Marně se pokouším vyznat v tom, co je pravda a co lež. Na počátku vesmíru byl chaos, ale co na konci? Nemluví se o tom náhodou v dávných poselstvích? Satan má úplně jinou podobu, než jsme si mysleli. Poslouchám novou desku britských ALL CONSUMED a užívám si ji. Kapela se ve svých textech také zabývá apokalypsou.
Mám rád valivý, surový death metal starého střihu. Podobné smečky u mě mají vždy dveře otevřené. Je víkend a omylem jsem se podíval na zprávy, když jsem čekal v obchodě, až přijdu na řadu. Ono už to vypuklo? Líbí se mi zvuk, obal, taková klasika, od které dají mnozí ruce pryč, ale já jsem ve svém živlu. Koneckonců, death metal je stejné prokletí, jako rouhání proti Bohu.
ALL CONSUMED lze zařadit po bok amerických kapel, napadá mě třeba paralela s mými oblíbenými JUNGLE ROT nebo německými CASKET. Totální underground, žádné zbytečnosti, ale rána přímo na komoru. Přesně takhle to mám rád. Nečekejte nic komplikovaného, ale pořádnou jízdu podzemím. Kosti praskají tlakem, Smrt tančí se Satanem, který mi nevím proč, připomíná vrcholného manažera v naší firmě. "Rise of the Godless" je hlasitou odpovědí na otázky, které jste si pokládali poslední roky. Ano, apokalypsa už dávno začala, na to můžete vzít jed. Nebudu vám tu rozebírat jednotlivé skladby, ani vnucovat názory rádoby zkušeného hudebního kritika. O tom hudba Britů vůbec není. Je to nálož, třaskavá směs, jejímž účelem je všechno zničit. Koneckonců, nemáte náhodou pocit, že by si lidstvo zasloužilo pořádný restart? Někdy si nejsem jistý, jestli žijeme na správné straně zdi. Jsme v blázinci nebo ne? Kam se poděl zdravý rozum? Dám si radši pivo a pořádně nahlas ALL CONSUMED. Aby je slyšel i soused, který mě každý den na chodbě obtěžuje svinstvem jako je politika, falešné zprávy, neštěstím a smutkem jiných, které vždy s potěšením komentuje. Hej, můj milý čtenáři, nečekej zde nic převratného, to už snad ani v death metalu nejde a pokud ano, tak se to nedá poslouchat. Tady dostaneš pořádnou, poctivou hromadu shnilého masa. Surový, valivý death metal, po kterém zůstává jenom zničená země!
Asphyx says:
Forever closed in the underground, we are rotting alive. We call upon the death metal gods of the 80s and 90s, we are cut off from today´s corrupt world. We walk through the underground and look for bands which honour the same idols as we do. We bet on dirt, decaying bodes and the endless lines of undead. We are cursed! Forever! Amen!
What I like the most about ALL CONSUMED is their determination, the ability to compose a memorable song that will break you up like a corpse from the ancient times. Those British maniacs play music according to old practices but they do it very good and their songs have their own invention. They have a clear vision – to destroy you, gradually, like a disease. They feel like messengers from the 90s who came exhumed again to this world to spread the fame of the one and only real death metal. This album will probably not appeal to today´s spoiled consumers and admirers of technical equalizers but rather fans who remember the classic defamation of graves. I really like to go to sleep with ALL CONSUMED into my wooden coffin. I enjoyed the cold melodies, ashy sound and also the power of the world beyond. They became my faithful guides in the world of shadows. A mouldy death metal which cuts like a rusty knife!
CRAVEN IDOL - Forked Tongues CD 2021, Dark Descent Records
for english please scroll down
"Jsem ve svém vnitřním exilu": křičím na všechny kolem. Kdo mě zná, tak ví, že jsem mimo tenhle zkažený svět. Poslouchám a podporuji vždy jen muziku, která se mi líbí, která mi něco dává. S britskými black thrashery CRAVEN IDOL se díky skvělému labelu Dark Descent Records setkávám již podruhé. Jsem starý zmlsaný pes, jen tak něco mě už nezaujme. Ale tuhle smečku si poslechnu vždy rád.
Dokáže mi totiž předat velké množství černých emocí. Pozvat mě na okultní seanci, na které se vyvolávají duše dávno zemřelých. Kapela má navíc svůj vlastní rukopis. Sice je hodně ovlivněný starými black thrash metalovými skupinami, ale Britové přidávají i něco navíc. Kus své shnilé a prašivé duše.
Oceňuji skvělou morbidní atmosféru, poslech připomíná dlouhou procházku po opuštěném hřbitově, kde jsou na náhrobcích napsána jména jako VENOM, DESTROYER 666, AURA NOIR, DESASTER, BATHORY, ABSU, MERCYFUL FATE, SATAN, POISON, KREATOR. Líbí se mi chladný zvuk, krásně vyvedený obal, ale hlavně nálady, které jsou zahaleny do krvavé mlhy. Muzika je stará, ošklivá a černá, jako uschlé ostatky našich předků. Mám rád samotu, studený déšť a blikající lampu na naší ulici. Nemrtví by mohli vyprávět. Smutné, melancholické příběhy o svých zmařených životech. Ano, takhle na mě album "Forked Tongues" působí. Jako zlý sen, ze kterého se nemůžete probudit. Jako stará rána, která začala při poslechu znovu mokvat, pálit a žhnout. Pekelným ohněm, nenávistí a nekonečnou nicotou. CRAVEN IDOL se povedlo zhmotnit tmu, zničit světlo. Magický, okultní black thrash metal zahraný s jedem v srdci!
Asphyx says:
"I'm in my inner exile": I shout at everyone around me. Anyone who knows me knows I'm out of this corrupt world. I always listen and support only music that I like, that gives me something. Thanks to the great label Dark Descent Records, I am meeting the British black thrasher CRAVEN IDOL for the second time. I'm an old dog, I just won't be interested in anything. But I always like to listen to this band.
They can actually convey a lot of black emotions to me. Invite me to an occult session to summon the souls of the long dead. In addition, the band has its own signature. Although they are very much influenced by old black thrash metal bands, the British are adding something extra. A piece of their rotten and dusty soul.
I appreciate the great morbid atmosphere, listening reminds of a long walk around the abandoned cemetery, where names like VENOM, DESTROYER 666, AURA NOIR, DESASTER, BATHORY, ABSU, MERCYFUL FATE, SATAN, POISON, KREATOR are written on the tombstones. I like the cool sound, the beautiful cover, but especially the moods, which are shrouded in a bloody mist. The music is old, ugly and black, like the withered remains of our ancestors. I like solitude, cold rain and a flashing lamp on our street. The undead could tell. Sad, melancholic stories about their wasted lives. Yes, that's how the album "Forked Tongues" affects me. Like a nightmare you can't wake up from. Like an old wound that began to wet, burn and glow again while you listen this album. Hellfire, hatred and endless nothingness. CRAVEN IDOL managed to materialize darkness, destroy light. Magical, occult black thrash metal played with poison in the heart!
Ave HELSLAVE! Greetings to Italy. I hope everything is fine with you. I was really looking forward to your new album "From The Sulfur Depths", I have always had a lot of fun with previous records and I was happy to come back to them. How did the new piece come about and why did it actually take so long?
Hello Jakub and Deadly Storm! We are all doing fine, and we hope the same applies to you. We have been working on the record since late 2018, and we occasionally played some of the new material during the shows. Since then, several unforeseen events occurred, with Lorenzo leaving the band, being later replaced by Marco and, of course the Covid pandemic being the two major reasons for delay.
I must say that the news literally cut me open. It is dense, massive, dark and at the same time cold as a corpse's hand. That's exactly how I like it! The mix is signed by Dan Swanö. Did you record directly with him or did you just mix the record? How did you feel about going to the studio and how did you manage to get such killer material?
We performed all the tracking and pre-production, while Dan took care of mixing and mastering. He did an absolutely outstanding job and collaborating with him has been a pleasure and an honour for us. When we got to the studio, the tracks had been extensively arranged and very little was left to further change, we are very meticulous when it comes to songwriting and we throw away a lot of the ideas that we don’t find 100% convincing, I think this is the reasons the songs are so tight and consistent.
I always take the recordings as a whole and you underestimated not only the sound but also the cover. Juanjo Castellano has long been one of my favorite painters. How did you get together and how did the packaging come about? Did you have any requirements or did you choose from already prepared paintings? And how the cooperation went.
We got in contact with Juanjo via our manager Tito. We gave him some input and reference on the kind of artwork we desired, as we already had some ideas concerning the scenery and the colour palette, but we left him plenty of room for self-expression. The artwork has therefore been drawn specifically for this album, and we think that it really fits our sound and contributes to the atmosphere we are trying to convey with our work. Juanjo is a great professional and an extremely cool guy and we are glad to see that he his just as satisfied with the outcome as we are.
Texts are an integral part of the album. It states that you deal with occultism, apocalypse, death. So classic death metal themes. What are the lyrics to "From The Sulfur Depths" about, who is their author? Where did you get your inspiration for?
We wrote most of the lyrics together, many of them where initiated by Luca and Marco, but we always give them a final review as a whole band. The greatest deal of the lyrics are designed to conjure a sense of impending doom, depicting apocalyptic scenarios and otherworldly figures. Beside that, a couple of songs are built around horror and gruesome themes which are commonly found in death metal, with the particular instance of Funereal Lust being inspired by the true story of Carl Tanzler, a doctor who exhumed the corpse of one of his deceased patients and proceeded to perform necrophilia.
I really like to remember your concert in Volyně here in the Czech Republic in 2017. I already knew you from the records, but I really liked you live. Subsequent drinking, of course, too. I really like to remember that concert. Don't you want to do it again? How are you doing with the concerts at the moment? Do you perform a lot?
We really like to remember that night as well, even if some moments are quite blurry ;D! It has been a great concert and it was our first show after the Divination EP came out. We had the time of our life in Czech Republic, and we are madly in love with the country, its scene and its culture. We are sure that we will seize the opportunity to come back there as soon as possible!
Let's stay at the concerts. What about them at the moment in Italy? Do clubs work or is everything closed? A lot of bands replace them with live streams on social networks, but no one enjoyed this. I need a club, beer, girls!
Things in Italy are slowly but steadily getting back on track, mainly because of the massive vaccination campaign going on as we speak. Most venues are now organising smaller open-air gigs, with a limited crowd. We have not yet managed to play a live stream show, mainly because our singer comes from a different city and moving around regions is still quite complicated, but it is surely not the same as playing in front of a sweating, headbanging, drinking crowd.
And what about the underground scene in your country in general? Does it live in Italy? Are you from Rome, it's a big city, do you meet somewhere for death metal? If I visited the city, where should I go to the concert? And what about the fans? Do bands support?
There are tons of valid bands around Italy, playing the most diverse styles of death metal and beyond, we really hope they will manage to get the recognition they deserve. Most gigs in Rome are held by the Traffic Live Club, where we played several times, we strongly recommend you to check it out. The Italian scene is not as large or well known as those of other European countries, but the fans are definitely dedicated and willing to support the local bands.
We have been waiting for the new HELSLAVE record for six long years. I know, you've released an EP, but why did it take you so long? You have also undergone relatively large personnel changes. Was that the main reason?
We have never been too prolific or quick as a band when it comes to songwriting, we usually take some time to process the fatigue after releasing an album, so that we can restart with full force when it comes to composing new material. As you mentioned, we had to face some line-up changes through the years, starting from the singer and, more recently, the guitarist. These events undoubtedly slowed down the release of the second album, but have turned out to be quite positive in the end, since they allowed us to gain a stabler and more motivated line-up. Furthermore, the lockdown started just after we were done tracking drums, thus causing further delays. We can affirm that this album went through a very troublesome path, we really hope things will work out more easily for the next release!
Do you have any dreams with the band? In the underground you have a good name, but you want to move somewhere higher? I mean, are you attracted to a tour with a big name, to play at a big festival, to release another record at a well-known label? What dreams and vision do HELSLAVE have?
Things have started going right for us in the latest period, the awesome response for the new album and the progressive growth of our fan-base are providing us with a great motivation to work better and reach for higher objectives. Our ambition is, of course, to grow further, gaining our space in the European metal scene, trying to play wherever it is possible, including the biggest festivals. Especially after this period of forced inactivity, we are really willing to play live and reap the rewards of our work. Regarding the next record, we will think about it when the time is due, we are definitely satisfied with Pulverised Records, which we deem to be an excellent label and we hope to keep collaborating with them in the future.
What does death metal mean to you? Why did you choose this style? How did you get to it and what kind of musicians were your role models when you started? Do you perceive death metal "only" as music or is it also a lifestyle for you? You can look at this page philosophically.
I like to think that it was death metal to choose me, since my musical interest spontaneously orbited towards this direction, and towards extreme metal in general. My first approach with metal happened thanks to bands like Metallica and Pantera, and I started playing by learning their songs. Later, a research for more extreme and satisfying sounds began. I think that the sparkle for death metal started when I first heard At the Gates at the start of the 2000s, since then I started listening to a great deal of death and black metal, mostly coming from Scandinavia. Putting up a band playing in that style has only been a natural consequence. Setting aside musical enjoyment and the passion for its themes and aesthetic, extreme music has always been a relief valve for negativity and frustration, I consider it to be therapeutic for the mind and the spirit for all intents and purposes. I think that being passionate for this style is something that goes well beyond the mere musical aspect, it is an attitude that you carry in all phases of your life.
Thank you so much for the interview. I'm going to play the new "From The Sulphur Depths" again. It's great! Good luck and I hope that we will meet again somewhere at the concert and have a beer together!
Thank you for the kind words and the space that you granted us, Jakub. We are glad that you enjoyed the album and we can’t wait to meet you again!
Recenze/review - HELSLAVE - From The Sulphur Depths (2021):
Ave HELSLAVE! Zdravím do Itálie. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Na vaši novinku „From The Sulphur Depths“ jsem se neskutečně těšil, předchozí desky mě vždycky hrozně bavily a rád jsem se k nim vracel. Jak novinka vznikala a proč to vlastně trvalo tak dlouho?
Ahoj Jakube a Deadly Storm! Všem se nám daří dobře a doufáme, že i vám. Na desce pracujeme od konce roku 2018 a občas jsme na koncertech zahráli nějaký nový materiál. Od té doby došlo k několika nepředvídatelným událostem, kdy kapelu opustil Lorenzo, kterého později nahradil Marco, a samozřejmě pandemie Covid, což byly dva hlavní důvody zpoždění.
Musím říct, že u novinky mě doslova rozsekal zvuk. Je hutný, masivní, temný a zároveň studený jako ruka mrtvoly. Přesně takhle to mám rád! Pod mixem je podepsán Dan Swano. Vy jste u něj přímo nahrávali nebo desku jen mixoval? S jakými pocity jste šli do studia a jak se vám povedlo docílit tak zabijácký materiál?
Provedli jsme všechny stopy a předprodukci, zatímco Dan se postaral o mix a mastering. Odvedl naprosto vynikající práci a spolupráce s ním pro nás byla potěšením a ctí. Když jsme přišli do studia, skladby byly rozsáhle zaranžované a zbývalo jen velmi málo k dalším změnám, jsme velmi pečliví, pokud jde o psaní písní, spoustu nápadů, které se nám nezdají stoprocentně přesvědčivé, zahazujeme, myslím, že právě proto jsou písně tak sevřené a konzistentní.
Vždy beru nahrávky jako celek a vy jste nepodcenili jenom zvuk, ale i obal. Juanjo Castellano patří dlouhodobě k mým oblíbeným malířům. Jak jste se dali dohromady a jak obal vznikal? Měli jste nějaké požadavky nebo jste vybírali z již připravených obrazů? A jak probíhala spolupráce.
S Juanjem jsme se spojili prostřednictvím našeho manažera Tita. Poskytli jsme mu určité podněty a doporučení ohledně druhu výtvarného díla, které jsme si přáli, protože jsme již měli určité představy o scenérii a barevné paletě, ale nechali jsme mu dostatek prostoru pro vlastní vyjádření. Obrázek byl tedy nakreslen speciálně pro toto album a myslíme si, že se k našemu zvuku opravdu hodí a přispívá k atmosféře, kterou se snažíme naší tvorbou navodit. Juanjo je skvělý profesionál a nesmírně pohodový chlapík a jsme rádi, že je s výsledkem stejně spokojený jako my.
Nedílnou součástí desky jsou i texty. U vás je uváděno, že se v nich zaobíráte okultismem, apokalypsou, smrtí. Tedy klasická death metalová témata. O čem jsou texty na „From The Sulphur Depths“, kdo je jejich autorem? Kde jste pro ně brali inspiraci?
Většinu textů jsme napsali společně, mnoho z nich iniciovali Luca a Marco, ale vždycky je nakonec posuzujeme jako celá kapela. Největší část textů má navodit pocit blížící se zkázy, zobrazuje apokalyptické scenérie a nadpozemské postavy. Vedle toho je několik písní postaveno na hororových a hrůzostrašných tématech, která se v death metalu běžně vyskytují, přičemž konkrétní případ Funereal Lust je inspirován skutečným příběhem Carla Tanzlera, lékaře, který exhumoval mrtvolu jednoho ze svých zesnulých pacientů a pokračoval v nekrofilii.
Hrozně rád vzpomínám na váš koncert ve Volyni u nás v Čechách v roce 2017. Znal jsem vás už z desek, ale naživo jste se mi hrozně líbili. Následná pitka samozřejmě taky. Opravdu rád na ten koncert vzpomínám. Nechcete si to zopakovat? Jak jste na tom momentálně s koncerty? Hrajete hodně?
Na tu noc také moc rádi vzpomínáme, i když některé momenty jsou dost rozmazané; D! Byl to skvělý koncert a bylo to naše první vystoupení po vydání EP Divination. V Česku jsme si to užili a jsme do téhle země, její scény a kultury šíleně zamilovaní. Jsme si jistí, že využijeme příležitosti a co nejdříve se tam vrátíme!
Zůstaňme ještě u koncertů. Jak je to s nimi momentálně v Itálii? Fungují kluby nebo je také všechno zavřené? Spousta kapel je nahrazuje živými streamy na sociálních sítích, ale mě tohle nikdo nebavilo. Já potřebuji klub, pivo, holky!
Situace v Itálii se pomalu, ale jistě vrací do starých kolejí, především díky masivní očkovací kampani, která právě probíhá. Na většině míst se nyní pořádají menší koncerty pod širým nebem s omezeným počtem lidí. Zatím se nám nepodařilo odehrát koncert v přímém přenosu, hlavně proto, že náš zpěvák pochází z jiného města a pohyb po regionech je stále dost komplikovaný, ale určitě to není stejné jako hrát před zpoceným, hlavou mlátícím a popíjejícím davem.
A co undergroundová scéna u vás všeobecně? Žije to v Itálii? Jste z Říma, to je velké město, scházíte se třeba někde na death metal? Kdybych město navštívil, kam bych měl zajít na koncert? A co fanoušci? Podporují kapely?
V Itálii je spousta platných kapel, které hrají nejrůznější styly death metalu i mimo něj a my doufáme, že se jim podaří získat uznání, které si zaslouží. Většinu koncertů v Římě pořádá Traffic Live Club, kde jsme několikrát hráli, vřele doporučujeme se tam podívat. Italská scéna není tak velká a známá jako v jiných evropských zemích, ale fanoušci jsou rozhodně oddaní a ochotní podporovat místní kapely.
Na novou desku HELSLAVE jsme čekali dlouhých šest let. Já vím, vydali jste i jedno EP, ale proč vám to vlastně trvalo tak dlouho? Také jste prošli poměrně velkými personálními změnami. Bylo to hlavním důvodem?
Nikdy jsme jako kapela nebyli příliš plodní nebo rychlí, co se týče skládání písní, obvykle si po vydání alba dáváme nějaký čas na zvládnutí únavy, abychom se mohli znovu naplno pustit do skládání nového materiálu. Jak jsi zmínil, v průběhu let jsme museli čelit několika změnám v sestavě, počínaje zpěvákem a v poslední době i kytaristou. Tyto události nepochybně zpomalily vydání druhého alba, ale nakonec se ukázaly jako docela pozitivní, protože nám umožnily získat stabilnější a motivovanější sestavu. Navíc výluka začala těsně poté, co jsme dokončili nahrávání bicích, což způsobilo další zpoždění. Můžeme potvrdit, že tohle album si prošlo velmi problematickou cestou, pevně doufáme, že pro příští vydání se věci vyřeší snadněji!
Máte s kapelou nějaké sny? V undergroundu máte dobré jméno, ale chcete se posunout někam výš? Myslím tím, láká vás třeba turné s nějakým velkým jménem, zahrát si na velkém festivalu, vydat další desku u známého labelu? Jaké sny a vizi mají HELSLAVE?
V posledním období se nám začalo dařit, úžasný ohlas na nové album a postupný růst naší fanouškovské základny nám dodávají velkou motivaci pracovat lépe a dosahovat vyšších cílů. Naší ambicí je samozřejmě dále růst, získávat si prostor na evropské metalové scéně a snažit se hrát všude, kde to bude možné, včetně největších festivalů. Zvláště po tomto období nucené nečinnosti máme opravdu chuť hrát živě a sklízet plody naší práce. Co se týče další desky, budeme o ní přemýšlet, až přijde čas, rozhodně jsme spokojeni s Pulverised Records, které považujeme za výborný label, a doufáme, že s nimi budeme spolupracovat i v budoucnu.
Co pro tebe znamená death metal? Proč sis zvolil zrovna tento styl? Jak ses k němu dostal a jací muzikanti byli tvým vzorem, když si začínal? Vnímáš death metal „jen“ jako hudbu nebo je pro tebe i životním stylem? Klidně se můžeš na tuto stránku podívat i filozoficky.
Rád bych si myslel, že si mě vybral death metal, protože můj hudební zájem spontánně směřoval k tomuto směru a k extrémnímu metalu obecně. K metalu jsem se poprvé přiblížil díky kapelám jako Metallica a Pantera a začal jsem hrát tak, že jsem se naučil jejich písně. Později začalo pátrání po extrémnějších a uspokojivějších zvucích. Myslím, že jiskra pro death metal přeskočila, když jsem poprvé slyšel At the Gates na začátku roku 2000, od té doby jsem začal poslouchat hodně death a black metal, většinou pocházejícího ze Skandinávie. Sestavení kapely hrající v tomto stylu bylo jen přirozeným důsledkem. Když pominu hudební požitek a vášeň pro jeho témata a estetiku, extrémní hudba pro mě vždycky byla úlevovým ventilem od negativity a frustrace, považuji ji za terapeutickou pro mysl i ducha pro všechny případy. Myslím, že vášeň pro tento styl je něco, co dalece přesahuje pouhý hudební aspekt, je to postoj, který si člověk nese ve všech fázích svého života.
Děkuji moc za rozhovor. Jdu si novinku „From The Sulphur Depths“ znovu pustit. Je totiž skvělá! Ať se vám daří a doufám, že se brzy zase potkáme někde na koncertě a dáme si spolu pivo!
Děkujeme za milá slova a prostor, který jsi nám poskytl, Jakube. Jsme rádi, že se ti album líbilo, a už se nemůžeme dočkat dalšího setkání!
Recenze/review - HELSLAVE - From The Sulphur Depths (2021):
Nejdřív se ti zdá, že se dusíš, že se nemůžeš nadechnout. Ležíš někde hluboko pod zemí, ve sklepě, kde to smrdí zatuchlinou. Chvílemi nevíš, jestli je to jenom zlý sen, ale ostrá bolest ti dá vždy jasně a zřetelně na vědomí, že zažíváš pravá muka. Máš trošku naději, protože se ti povede utéct. Běžíš tmou, lesem. Ruce rozedrané od ostnů. Bosé nohy se začnou pomalu lepit k zemi. Panebože, co se děje? Vyděsíš se k smrti a také pomalu umíráš, zamotán v sítích.
Hodně podobné pocity mám i z novinky death doomové kapely/projektu THORN. Měl jsem tu čest již u první desky "The Encompassing Nothing" (2020 - odkaz na recenzi dole pod článkem) a opět se jedná o hrubou, syrovou hudbu, složenou opravdu v tom nejhlubším podzemí. Člověk má při poslechu chuť si rozdrásat obličej do krve. Alespoň tak vnímám album já. Je jako zlá noční můra, která se stane realitou.
Jako bych se toulal hustou mlhou někde na blatech. Kolem se převalují mrtvá nafouklá těla a všude se vznáší neskutečný puch rozkládajícího se masa. Bloudíš a časem tě dostihnou vlastní démoni. Líbí se mi zvuk, obal, ale hlavně kompozice skladeb, jejich jasný a zřetelný cíl. Album obsahuje velké množství zajímavých nápadů. Zpočátku jen tak pobublává v pozadí a časem dozraje ve zrůdu s ostrými zuby, která vám jde po krku. Lidská mysl je dosud neprobádaná a to, co se odehrává na "Crawling Worship", je plné beznaděje, nihilismu, šílenství, bolesti a smutku. THORN jsou kapelou Brennena Westermeyera, který je podepsán pod vším (zpívá také v neméně dobrých brutálních FLUIDS). Na novince se potkává starý, plesnivý death metal amerického střihu a doom metal. Deska je velmi vyvážená, opravdu skvěle se poslouchá. Je pro mě opravdovou reálnou noční můrou, vstupem do záhrobí, do vlastního nitra. Připomíná dlouho neléčenou ránu, která se znovu zanítí. Tepe a pálí, žhne. THORN mi nalili do krku rozžhavené železo, vypálili mi cejch do mozku. Jedná se o nahrávku, ke které se budu rád a často vracet. Death doom metal plný zoufalství a beznaděje! Skvěle!
Asphyx says:
At first you feel like you're suffocating, that you can't breathe. You're lying somewhere deep underground, in a basement that smells musty. At times you don't know if it's just a bad dream, but the sharp pain always lets you know loud and clear that you're in real torment. You have a little hope, because you'll be able to escape. You run through the dark, through the woods. Hands ragged with thorns. Your bare feet slowly start to stick to the ground. Oh, my God, what's happening? You're scared to death and you're slowly dying too, tangled in the webs.
I have very similar feelings about the new release from death doom band/project THORN. I already had the pleasure with the first album "The Encompassing Nothing" (2020 - link to the review below the article) and again it's raw, raw music, composed really in the deepest underground. You feel like tearing your face to blood while listening to it. At least that's how I perceive the album. It's like a bad nightmare come true.
I feel like I'm wandering through a thick fog on a moor somewhere. Dead, bloated bodies roll around and the unreal stench of decomposing flesh hovers everywhere. You wander and in time your own demons catch up with you. I like the sound, the cover, but most of all the composition of the songs, their clear and distinct goal. The album contains a lot of interesting ideas. At first it just bubbles in the background and eventually matures into a monster with sharp teeth that is after your neck. The human mind is still unexplored and what unfolds on "Crawling Worship" is full of hopelessness, nihilism, madness, pain and sadness. THORN are the band of Brennen Westermeyer, who is signed to everything (he also sings in the equally good brutal FLUIDS). On this new release, moldy old American-style death metal meets doom metal. The album is very balanced, really great to listen to. It is a real nightmare for me, an entrance to the beyond, to my own inner self. It's like a wound that hasn't healed for a long time and it's going to re-infect. It swells and burns, it glows. THORN poured red-hot iron down my throat, burned a brand into my brain. This is a record I will revisit often and gladly. Death doom metal full of despair and hopelessness! Great!
Když jedu z Boleslavi, tak celou cestu kašlu. Na brigádě ve škodovce jsem čistil filtry v lakovně. Dřív to dělali vězni, teď my, kteří jsme si chtěli rychle vydělat. Dvanáct hodin v kuse, ale jako student jsou potřeboval každou korunu. Makali se mnou divný existence, ale nevadilo mi to. Měl jsem svýho discmana a spoustu hudby, Hodně jsem se uzavíral do sebe. Večer v hospodě jsem postupně ztrácel s kamarády společnou řeč. Už jsem nebyl součástí nejužšího týmu. Dvakrát jsem dokonce místo sexu s Ester usnul. Bylo to náročný, pondělní přednášky jsem často prospal. Seděl jsem vzadu a občas i chrápal. Samotář, samotář, znělo mi pořád hlavou. Studentíci mi připadali úplně jiný než já.
Ještě, že jsem měl toho svýho černýho kamaráda George. Dneska na mě čekal už na nádraží. Prej do Plasů nepojedeš, dneska je v Divadle pod Lampou tvůj koncert. Cože? No, na plakátu jsem viděl nějaký klikiháky (tohle slovo fakt tenhle kluk ze Zairu uměl!) a tak jsem si říkal, že by ti to bodlo. Vypadáš smutně. Třeba si tam najdeš i nějakou holku v černým. Koukám na něj a nikam se mi nechce. Jsem šíleně utahanej, já nemám bohatýho tatínka šamana, jak jsem mu často říkal. Tak drž hubu a pojď chlastat nebo řeknu fotrovi, aby udělal wooddoo. Rozesmál mě, zapadli jsme do nádražky a srkali pivo. První druhý třetí, už koncert nevypadal jako špatný řešení. Kráčíme Plzní a jsme děsný králové. Bral jsem výplatu a říkal si, že bych měl zajít do banky a něco si uložit. Nápad dobrý, ale peníze budou a my ne. Dáš si whiskey, Georgi?
V klubu hráli nějaký blackový kapely. Byl jsem hodně ostražitej, magor, co zase začal chodit s mojí bývalou Markétkou, taky poslouchal norskej black. My byli thrashoví, k tomu patřilo pivo, srandičky, holky. Byla to spíš jedna velká zábava. Tady už v chodbě stála fronta pomalovaných. Bubububu, udělal jsem a myslel si, že jsem vtipnej. Jedinej, kdo se zasmál, byl George, ten mě taky doplnil. Hele, voni se malujou černou, neměl bys pro mě trochu běloby, abych zapadl. Jsem černej, proto musím poslouchat black metal. Byl to hodně jiný, než u nás. I když jsem byl utahanej, nakonec jsem se těšil. A teď tohle. Připadám si jak v jiným světě. Navíc jsem Georgovi vyprávěl, jak jsou metaláci veselý kopy a jaká to bude prdel. Tak nic. Barman na mě kouká jak vyvoraná myš. Chci rum. Nemají, chápete to, oni nemají RUM!
Ne že bych byl zkušený muzikant s dokonalým sluchem, ale když někdo hraje falešně, tak to poznám. První kapela nic moc, druhá taky. Všichni (stejně jako před půl rokem na koncertě v Šeříkovce) jen stojí, sem tam si srknou piva a když dohraje song, tak trošku zaplácají. Nikdo neřve, nedělá bordel. Všichni jsou děsně true a vážný. Když jdu na záchod, tak mi řekne nějaké děvče (zase!), že by chtělo pít moji krev. Asi nějakej místní zvyk nebo co. Odpovím, že by ji asi nechutnala, protože je zkažená. Podívá se mi do očí, zmalovaná jak upír a olízne si rty. Má to být asi erotický, ale připadá mi to děsně legrační. Vrátím se z hajzlíků a uvidím před sebou George a kolem něj partičku pěti kluků. Tváří se nepřátelsky. Jdu tam a poplácám kámoše po zádech. Tak co, pohoda ne? Stoupnu si stranou, kdyby někdo zaútočil. Je nám to celý děsně nepříjemný.
Jsem utahanej, zničenej a navíc děsně zklamanej. Myslel jsem, představoval si, jak zapaříme, jak se předvedu před Georgem. Metal, vole! Hm, tak nic. Poslední smečka je taky víc póza, než že by uměli hrát. Stylizace do právě probíhající vlny norských bezvěrců se mi celkově moc nelíbí. To už radši Panteru a ty jejich kraťasy, bradky a výskoky. Serem na to, jdeme se někam ožrat do nonstopu. Sedneme ke stolku a kecáme. Najednou se objeví takovej hubenej klučina a dá se s náma do řeči. Že byl s náma na koncertě. Vůbec si ho nepamatuju. Má u sebe fotku s nějakou metalovou hvězdou, ale oba jsou děsně zmalovaný. Se ho zeptám, jestli se musí jako na koncerty líčit. Začne mlít úplně ty samý negativní kecy jako magor od Markéty. Co to zase je? Odkdy šlo metalistům o černou filozofii, nihilismus? Vždyť i strejda Satan byl spíš kámoš, ne? Nebo jsem to celý blbě pochopil? Pak začne mluvit o bílé síle, o severské mytologii, o čistotě. To už se ale naseru.
Chápete to? On sedí u stolu s jedním death metalistou, thrasherem a začne do toho srát politiku a bílou rasu? Před Georgem? Vytáhnu ho ven a prskám mu do obličeje. Kam jsem se to kurva dostal? Co je tohle za město? Nebo mám jenom smůlu? Je mi blbě, hubeňoura, kterej si asi nemůže najít holku, tak se ztratil v pomatený mysli, sice zaženu (stačilo zadupat a měl jsem pocit, že se rozbrečí), ale jsem fakt vyčerpanej. V dalším klubu, ve kterým jsme až do rána, sedím v křesle a nic se mnou nedělají ani slečny, který George přivede. Usnu a probudím se, když nás vyhazují ven. Svítá a musím do Plasů. Smrdím škodovkou, smrdím potem a usínám ve stoje. Lehnu si do postele a mám asi zimnici. Moje druhé setkání s metalem v Plzni dopadlo ještě hůř než to první.
My, když jsme totiž začínali, tak jsme si museli všechno vybojovat. Proti rodičům, proti společnosti, proti všem Protest! Ale tady v Plzni to bylo fakt divný. Byl jsem v šoku. Já bral metalisty jako rodinu, představoval jsem si naivně, že přijdu a bude to jako všude. Na Moravě, v Praze, v Liberci. Prostě prohodíme pár slov, pokecáme, dáme pivko. Jenže ono ne. Hrozně dlouho jsem přemýšlel, jestli jsem někde neudělal chybu já. V metalu jsem vždycky hledal útočiště, pokaždé jsem našel někoho, kdo viděl všechno podobně jako já. Tady to bylo hodně jiný. Studentům jsem nerozuměl, připadali mi jak malý děti, metalových černokněžníkům taky ne. To fakt jako budu sám? Říkám všechno druhej den Georgovi a on mi odpoví, že teď už konečně vím, jaký to je bejt černej! A koupí mi fernet, prý na žal.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Táhnout za sebou přes třicet let vůz plný prašivých kostí je samo o sobě úctyhodné. Mám pro TORTHARRY dlouhodobě velkou slabost. Je mi úplně jasné, že už asi nikdy nevydají převratnou desku, která zamíchá řekněme evropským metalovým děním, ale to po těchto starých psech ani nechci. Požaduji, přeji si, vždy hlavně dobré řemeslo, poctivý zvuk a žádné stylové úhybné manévry.
"Altars of Ignorance" je desátým řadovým albem a nutno rovnou napsat, že povedeným. Pokud se vám death metal made in TORTHARRY také líbí, myslím, že budete spokojeni i tentokrát. Poctivý, surový materiál starého střihu, obal tradičně z dílny mistra Jaromíra Deathera Bezruče, nahrávání v The Barn Recording Studiu. A výsledek? Myslím, že v rámci žánru i mimo něj, velmi dobré. Jen nesmíte hledat dnes tolik populární věci jako progresi, stylové kotrmelce, moderní prvky a změny. Pánové jsou tradicionalisti a je to dle mého jenom dobře. Proč také hrát něco, co nejde od srdce?
TORTHARRY mají zkrátka svůj styl, který (jak už tomu tak bývá) někdo zbožňuje a jiný moc nemusí. To je úplně v pořádku, ale jedno se kapele rozhodně upřít nedá. Energie. Já zkrátka tenhle valivý death metal ve stylu JUNGLE ROT, DYING FETUS, CANNIBAL CORPSE, MISERY INDEX můžu a to obzvlášť naživo, kdy je vše vždy ještě špinavější, drsnější. "Altars of Ignorance" není albem, které se zapíše navěky do historie, ale je ukováno z pravého českého železa. Kapele to pořád pěkně sype a já mám při poslechu nejčastěji pocit, že bych chtěl skočit přímo do mosh-pitu. Dočkáme se klasických, typických vykosťovacích riffů, ale i temnějších, chladnějších pasáží. Letos se mi navíc líbí, že jsou songy víc "přemýšlivé", dozrávají postupně, ale o to větší trvanlivost pro mě mají. A hlavně, pamatuji si je! Jasně, že TORTHARRY neusednou na trůn a nezískají jednu z mnoha hudebních cen, ale mě je na nich sympatické (a vždycky bylo), že si jdou svojí cestou. Myslím si, že se tahle morbidní oslava třiceti let povedla. Hodně záleží, co od hudby očekáváte. Pokud jako já upřímnost, opravdovost a ryzost, tak bedlivě poslouchejte. Zde totiž více než u jiných platí - DEATH METAL FOREVER!
Asphyx says:
Towing a car full of dusty bones for over thirty years is in itself respectable. I have had a great weakness for TORTHARRY for a long time. It is quite clear to me that they will probably never release a revolutionary record which will make a “boom” in European metal scene, but I don't even want that from these old dogs. I demand, I wish, always mainly good craft, honest sound and no stylish evasive manoeuvres.
"Altars of Ignorance" is the tenth album in a row and it is necessary to write straight away that it is a good album. If you also like death metal made by TORTHARRY, I think you will be satisfied this time as well. Honest, raw material of old style, cover traditionally from the workshop of master Jaromír Deather Bezruč, recording in The Barn Recording Studio. And the result? I think within and outside the genre, very good. Just don't look for so many popular things today as progression, stylish somersaults, modern elements and changes. The gentlemen are traditionalists, and I think that's just fine. Why also play something that does not go from the heart?
TORTHARRY simply have their own style, which (as usual) someone adores and others don't. That's perfectly fine, but you definitely can't deny the band one thing. Energy. In short, I can use this rolling death metal in the style of JUNGLE ROT, DYING FETUS, CANNIBAL CORPSE, MISERY INDEX, especially live, when everything is always even dirtier, rougher. "Altars of Ignorance" is not an album that will make a signature in history forever, but it is forged from real Czech iron. The band still spills it up nicely and when I listen it I most often feel that I would like to jump right into the mosh-pit. We will see classic, typical boning riffs, but also darker, cooler passages. In addition, this year I like that the songs are more "thoughtful", they mature gradually, but they have an even more durability for me. And most importantly, I remember them! Of course, TORTHARRY won't sit on the throne and win one of the many music awards, but I like them (and it always has been) that they're going their own way. I think this morbid celebration of thirty years has worked. A lot depends on what you expect from the music. If, like me - truthfulness and purity, then listen it closely. This is more true here than with others - DEATH METAL FOREVER!
