Poprvé jsem se probudil před několika měsíci. Uprostřed noci, venku pršelo a mraky byly nízko. Měl jsem divný pocit, že mám v břiše kus něčeho zlého. Často se mi o tom zdálo, ale zatím jsem se vždy probudil. Rostlo to ve mě, jako ošklivý vřed. Ztrácel jsem sílu a lékaři jen nevěřícně kroutili hlavou. Nenašli ve mě nic. Vůbec nic. Přesto jsem se ztrácel. Jako bych se topil, dusil ve špinavé vodě. Těkavá bolest sílila. Teď už vím. Nastal čas. Sestupuji po dlouhých schodech. Do hlubin nicoty. Na cestu jsem si vzal novou desku finských GHASTLY.
Album zní jako jedovaté našeptávání démonů. Kroutí mi vnitřnostmi, vlezlo mi do mozku a připomíná tisíce jehel, které jsou mi zabodnuty přímo na ty nejcitlivější místa. Při poslechu jsem fascinován atmosférou, která do mě ihned zasekla svoje drápy. V žilách mi proudí zkažená krev.
Už jenom pohled na skvělý obal (Riikka Pesonen) napovídá, že se na desce bude odehrávat syrový, bažinatý death metal s ledovým výrazem. Užívám si i chladný, drásavý zvuk. "Mercurial Passages" ale není jen klasickým death metalem, nalezneme zde i odkazy na psychedelické pasáže. Dodávají desce na zajímavosti, na uvěřitelnosti a podporují temné a magické nálady. Mám pocit, že vytrhávám ze země i své krvavé kořeny. Album je bolestivou poutí skrz černou mlhu. Kolem se válí kusy zkaženého masa. Jsem přímo uprostřed a konečně vím, odkud mám spálené vnitřnosti. Hudba v podání GHASTLY vás prokleje, nakazí zákeřnou chorobou. Doporučuji poslouchat v tichu a nejlépe někde ve starých katakombách. Motivy mě postupně zhypnotizovaly, proklely, pohřbily zaživa. Riffy jsou zdánlivě neklidné, těkavé, ale jako celek drží nahrávka perfektně pohromadě. Má v sobě prastarou sílu, energii posbíranou při umírání hříšníků. Platí zde více, než kde jinde, že slova nestačí, lepší je přidat hlasitost, zabloudit v lese a naplno si užívat jednotlivé harmonie. Odkrývám jednotlivé vrstvy, bolest ve mě tepe a pálí. Mrazivý death metal, který ve vás zanechá hnisavý otisk! Vynikající deska pro všechny nemrtvé!
Asphyx says:
I first woke up a few months ago. In the middle of the night, it was raining outside and the clouds were low. I had a weird feeling that I had a piece of something bad in my stomach. I often dreamed about it, but so far I have always woken up. It grew in me, like an ugly ulcer. I was losing strength and the doctors just shook my head in disbelief. They found nothing in me. Nothing. Still, I got lost. It was as if I were drowning, suffocating in dirty water. The volatile pain intensified. I know now. It's time. I go down the long stairs. To the depths of nothingness. I took a new record of Finnish GHASTLY on the trip.
The album sounds like a poisonous whisper to demons. It twists my guts, crawled into my brain, and reminds me of thousands of needles that are stuck right in the most sensitive places. As I listen, I am fascinated by the atmosphere that immediately stuck my claws into me. Spoiled blood flows in my veins.
Just a look at the great cover (Riikka Pesonen) suggests that raw, swampy death metal with an icy expression will take place on the record. I also enjoy the cool, harrowing sound. "Mercurial Passages" is not only classic death metal, we can also find links to psychedelic passages here. They add interest to the board, to the believability and support dark and magical moods. I feel like I'm pulling my bloody roots out of the ground. The album is a painful pilgrimage through the black mist. Pieces of rotten meat are rolling around. I'm right in the middle and I finally know where my burned entrails are from. Music performed by GHASTLY will curse you, infect you with an insidious disease. I recommend listening in silence and preferably somewhere in the old catacombs. The motives gradually mesmerized me, cursed me, buried me alive. The riffs are seemingly restless, volatile, but as a whole they hold the record perfectly together. He has an ancient strength, the energy gathered in the death of sinners. It is more true here than anywhere else that words are not enough, it is better to add volume, get lost in the forest and fully enjoy the individual harmonies. I uncover the individual layers, the pain in my heart beats and burns. Frosty death metal that will leave you with a festering imprint! An excellent board for all the undead!
Od začátku roku vyšla spousta dobrých alb. Asi jako každý se těším, až si udělám klidnou chvilku pro sebe a uzavřu se do krásného světa metalu. Většinou poslouchám extrémní styly jako death metal, thrash, black. Když ale vydá album BLAZE BAYLEY, jde všechno stranou. Přitom se jedná vlastně opět jen o "obyčejný heavy metal". Mám před sebou deset desek, často opravdu skvělých a já nakonec stejně vkládám do přehrávače stále dokola "War Within Me".
Přemýšlím o své závislosti a u další skladby házím všechno za hlavu. Tentokrát na mě novinka působí velmi pozitivním dojmem. BLAZE a jeho věrní se drží svého řemesla, dělají jej s nadšením a srdcem. Možná v poslední době vyšlo hodně muziky, která má lepší produkci, je slavnější, objevnější, progresivnější. Já ale volím raději "War Within Me".
Novinka má v sobě totiž to, co se mi na metalu vždy líbilo a co dodnes uctívám. Opravdovost, ryzost, odhodlání. Jsem už takový, mnohé dnes protěžované kapely mě nudí a raději se zavřu do své ulity a přehrávám si heavy metal jak vystřižený z počátků tohoto stylu. Riffy od páně Chrise Appeltona jsou navíc opravdu dobře napsány, album se skvěle poslouchá. Je v něm starodávná síla, drive, chvění, kterých má i naživo Blaze obrovské množství. Je mi tak úplně jedno, co kdo kde jak napsal, propagoval, doporučoval, "War Within Me" je pro mě mojí, osobní deskou. Možná nedokonalou, možná příliš klasickou, sem tam lehce rozvláčnou, ale mojí. Zkrátka a jednoduše, heavy metal na pohodu, pro odpočinek, který mi nakonec přináší o hodně víc, než ostatní. Pánové se sice nevyhnuli některým momentům, které se v jejich tvorbě opakují, ale to už je úděl metalu posledních 30 let. Blaze mě má opět na své straně a víte co je nejlepší a v závěru vlastně i nejdůležitější? Ve všem tom srabu, pandemii, mrtvých kamarádech kolem, se po poslechu usmívám. Cítím totiž z alba naději, víru. Víru v pravý nefalšovaný heavy metal, který mi stejně pořád koluje v žilách. "War Within Me" je ukováno z nejkvalitnější britské oceli!
Asphyx says:
Lots of good albums have been released since the beginning of the year. Like everyone, I'm looking forward to having a quiet moment for myself and closing myself to the beautiful world of metal. I usually listen to extreme styles like death metal, thrash, black. But when BLAZE BAYLEY is releasing album, everything goes aside. At the same time, it is actually just "ordinary heavy metal" again. I have ten records in front of me, ten really great albums and in the end I still put "War Within Me" into the player all the time.
I think about my addiction and with the next song I throw everything behind my head. This time the novelty gives me a very positive impression. BLAZE and his faithful cling to their craft, they do it with enthusiasm and heart. Maybe a lot of music has been released lately, which has better production, is more famous, more discoverable, more progressive. But I prefer "War Within Me".
The new album include what I always liked about metal and what I still worship. Truthfulness, purity, determination. I'm already like that, many bands that are favoured today bore me and I'd rather close myself to my shell and play heavy metal cut from the beginnings of this style. In addition, the riffs from Mr. Chris Appelton are really well written, the album is great to listen to. It contains ancient power, drive, vibration, and Blaze has a huge amount of all of this even at live shows. I don't care what anyone wrote, promoted or recommended, "War Within Me" is record for me, my personal one. Maybe imperfect, maybe too classic, slightly sloppy here and there, but mine. In short and simply, this is heavy metal to relax with, it brings me much more than the others. The gentlemen have not avoided some of the moments that are repeated in their work, but this has been the fate of metal for the last 30 years. Blaze has me on his side again and you know what is the best and in the end the most important? In all the shit, the pandemic, the dead friends around me, I smile after listening. I feel hope, faith from the album. Belief in real, unadulterated heavy metal, which still circulates in my veins. "War Within Me" is forged from the highest quality British steel!
Stále rád tančím na ostří. Před více než třiceti lety jsem byl proklet a jiný už nebudu. Nehodlám se měnit. Zůstávám věrný. Už sice nechodím v džínové bundě a v kapse mi nechřestí kazety, ale pravdu v metalu hledám pořád. Dnes už nejsem tak ortodoxní ve stylu, hrany jsou obroušeny, ale hudba je mým životem. Neznám nic lepšího, než když ráno vstanete a město je ještě prázdné. Volume doprava a přeběhne mi mráz po zádech. Tohle nikomu nevysvětlíte, to si musíte prožít.
ARTILLERY mě provázejí celý můj metalový život. Pamatuji jejich neslavnější éru okolo "Fear of Tomorrow" i "Terror Squad", návraty, pauzy, slabší chvilky i poslední roky, kdy mi připadají jako polití mrtvou vodou. Novinka s jednoduchým názvem "X" má v sobě velkou vnitřní sílu. Kapela si dávno na nic nehraje, snaží se prodat to, co umí nejlépe. Pravý ryzí thrash, ušpiněný heavy metalovými vlivy.
Po světě pobíhá hodně slavnějších kapel, u kterých jejich slávu nechápu. Mají lepší promo, velké labely a recenze, které z nich dělají polobohy. Tohle já nemusím, patřím ještě do generace fanoušků, kteří musí hudbu věřit, musí cítit, že by se pro něj jeho oblíbenci roztrhali na kusy. ARTILLERY tohle všechno umí. Navíc přidávají spoustu zajímavých melodií (slyším v nich lehké stylové podobnosti jako u ONSLAUGHT, METAL CHURCH), surových rytmů i Michaelův hlas, který jsem si poslední roky neskutečně oblíbil. A to jak jeho barvu, tak i způsob, jakým s ním pracuje. Je vlastně úžasné, že taková legenda stále dokáže překvapit, zaujmout a nakopat zadky všem okolo. Tohle je vysoko oktanový thrash metal té nejvyšší kvality. S vlastním, originálním ksichtem, elegancí, nadhledem (a řezajícím zvukem i produkcí). Přiznám se, že příliš takových maniaků v dnešní době už neznám. Napadá mě paralela s FLOTSAM AND JETSAM. Album "X" je důkazem toho, že i po více než čtyřiceti letech se dá tančit na ostří. Fanouškům nemusím nic říkat, dávno ví své. A víte co je na tom úplně nejlepší? Že i v dnešní době existuje hudba, které je hrozně příjemné být věrny, uctívat ji, užívat si ji. Už se těším, až zase půjdu ráno prázdnou ulicí. Zákon o zachování energie funguje. Thrash metal, který vás roztrhá na kusy!
Asphyx says:
I still like to dance on the blade. I was cursed more than thirty years ago and I will not be different. I'm not going to change. I remain faithful. Although I no longer wear a denim jacket and they don't want cassettes in my pocket, the truth is still in metal. Today I am no longer so orthodox in style, the edges are sharpened, but music is my life. I know nothing better than when he gets up in the morning and the city is still empty. Volume transport and chill runs down my back. You don't explain this to anyone, you have to experience it.
ARTILLERY has accompanied me all my metal life. I remember their more infamous era around "Fear of Tomorrow" and "Terror Squad", returns, pauses, weaker moments and the last few years when they seem to me like pouring dead water. The novelty with the simple name "X" has great inner strength. The band hasn't played anything for a long time, they try to sell what they do best. Real pure thrash, soiled by heavy metal influences.
There are many more famous bands running around the world, for which I do not understand their fame. They have better promos, big labels and reviews that make them demigods. I don't have to do this, I still belong to the generation of fans who have to believe in music, they have to feel that his favorites would tear him to pieces. ARTILLERY can do all this. In addition, they add a lot of interesting melodies (I hear slight stylistic similarities in them as in ONSLAUGHT, METAL CHURCH), raw rhythms and Michael's voice, which I have really enjoyed in recent years. Both his color and the way he works with it. It's actually amazing that such a legend can still surprise, capture and kick the asses of everyone around. This is high octane thrash metal of the highest quality. With its own, original face, elegance, perspective (and cutting sound and production). I admit that I don't know too many such maniacs nowadays. I can think of a parallel with FLOTSAM AND JETSAM. The album "X" is proof that even after more than forty years you can dance on the edge. I don't have to tell anything to the fans, he knows his thing for a long time. And do you know what's the best thing about it? That even today there is music that is very pleasant to be faithful, to worship, to enjoy it. I'm already looking forward to walking down the empty street again in the morning. The law on conservation of energy works. Thrash metal that will tear you to pieces!
Už nějakou dobu jsem se lekal stínů. Vídával jsem v ranních ulicích podivné postavy v kápích. Vzduchem se vznášela hniloba. Tentokrát vystoupila z mlhy. Držela v ruce nůž a ve tvářích jí tancovaly červi. Tichý, jedovatý smích. Kostnatá ruka, která mě zvala na výlet bez konce. Nejde nepodlehnout, láká mě na opravdový prašivý death metal. Jdeme po dlouhých schodech dolů, do podzemí. Bloudíme záhrobím, až konečně nalezneme rezavé dveře s nápisem ULCER.
Posloucháme jejich novou desku "Dead Souls Cathedral" a já vím, že jsem tu správně. Riffy jsou ostré, temné, Smrt i Satan se usmívají. Pálí mě vnitřnosti, skladby mi pronikají až do morku kostí. Poláci hrají přesně ten druh smrtícího kovu, kterým vás již při při prvních tónech doslova přikovají na zeď. Novinka má hodně podmanivou, morbidní a surovou atmosféru.
"Dead Souls Cathedral" je deskou, která je postavena na pevných švédských (DISMEMBER, ENTRAILS, NIHILIST, ENTOMBED, INTERMENT) a amerických (MORBID ANGEL, INCANTATION) základech. Poláci navíc přidávají velkou spoustu svých nápadů, zajímavých pasáží a zkažené krve. Nahrávka je určena pro všechny, kteří dávno nevěří v padlé modly, pro všechny prokleté i fanoušky starého poctivého death metalu. Mrazivé melodie, syrová atmosféra zdánlivě opuštěných katakomb. Takoví jsou letos ULCER. Připomínají démony temnoty, kteří povstali, aby jako jezdci apokalypsy zničili náš svět svojí hudbou. Po formální stránce se můžete spolehnout na skvělý drtivý zvuk a tajemný obal (autor Arkadiusz Szymanek), který musím mít na tričku. Máme tady co do činění nejen se skvěle odvedeným řemeslem, ale i s muzikou, která tepe, žhne, pálí a ničí všechno kolem. Ze stínů vystupují další postavy. Vaše nejhorší noční můry, která oživly, aby vás mohly navěky uvrhnou do hlubin. "Dead Souls Cathedral" je hodně jedovatým koktejlem, umíchaným z těch nejkvalitnějších surovin. Album se zrodilo v pekelném ohni a sežehne vás černým plamenem. Splňuje všechny mé požadavky na reálný death metal. Songy mají sílu, drive, velké množství energie. Zároveň se nezapomnělo ani na ďábelský výraz a studené melodie. Nahrubo nasekaná tma! Démonický death metal!
Asphyx says:
I've been dreaded by shadows for some time. I saw strange hooded figures in the morning streets. Rot hovered in the air. This time she came out of the fog. She held a knife in her hand and worms danced in her cheeks. Quiet, poisonous laughter. A bony hand that invited me on an endless trip. I can't fail to succumb, I'm attracted to real dusty death metal. We go down the long stairs, underground. We wander through the grave until we finally find a rusty door with the inscription ULCER.
We're listening to their new album "Dead Souls Cathedral" and I know I'm right here. The riffs are sharp, dark, Death and Satan are smiling. My insides burn, my songs penetrate to the bone. The Poles play exactly the kind of death metal that literally nails you to the wall during the first tones. The novelty has a very captivating, morbid and raw atmosphere.
"Dead Souls Cathedral" is a plaque that is built on solid Swedish (DISMEMBER, ENTRAILS, NIHILIST, ENTOMBED, INTERMENT) and American (MORBID ANGEL, INCANTATION) foundations. In addition, Poles add a lot of their ideas, interesting passages and spoiled blood. The recording is intended for everyone who has not believed in fallen idols for a long time, for all the cursed and fans of old honest death metal. Freezing melodies, raw atmosphere of seemingly abandoned catacombs. Such are ULCER this year. They are reminiscent of the demons of darkness who rose to destroy our world with their music as apocalypse riders. Formally, you can count on a great crushing sound and a mysterious cover (author Arkadiusz Szymanek), which I must have on my T-shirt. We are dealing here not only with a well-done craft, but also with music that beats, burns, burns and destroys everything around. Other figures emerge from the shadows. Your worst nightmares, which have come to life so that they can throw you into the depths forever. "Dead Souls Cathedral" is a very poisonous cocktail, mixed with the highest quality ingredients. The album was born in hellfire and will burn you with a black flame. It meets all my requirements for real death metal. Songs have power, drive, a lot of energy. At the same time, the devilish expression and cold melodies were not forgotten. Roughly chopped darkness! Demonic death metal!
Určitě znáte ty záběry ve filmech, při kterých odvracíte zrak. Někomu vadí vypíchnuté oči, další se leká sebemenšího stínu. Pálení kůže, trepanace lebky, každý máme své noční můry. A teď si představte, že se vám vše znásobí, stane se strojem na zabíjení. Dokonale seřízeným a inteligentním, který se stále zdokonaluje. Rychleji, šíleněji, komplikovaněji. UNFATHOMABLE RUINATION jsou opět zde. Se zbrusu novým EP. Jsou připraveni na ultimátní zápas. Hádejte, kdo vyhraje?
Jasně, že jsou to opět Britové. Stále se pohybují na zakázaných jatkách. Brutální, oškliví, zničující. Znovu se skladbami, které se vám zadřou hluboko pod kůži. Do mozkových závitů. Tohle je hudba, která musí bolet. Tentokrát od mistrů v oboru. Jeden poslech nestačí, jsou nutná mnohá setkání, abyste prozřeli a pochopili temnotu.
Fanoušci DEFEATED SANITY, ABYSMAL TORMENT, INHERIT DISEASE, EUFORIC DEFILEMENT, VISCERAL THRONE, SUFFOCATION si s chutí dopředu prasknou klouby a mají rozhodně proč. Čtveřice plnotučných, opět velmi dobře složených skladeb, má v sobě vše potřebné. Atmosféru, technické složitosti i finesy, zároveň se ale nejedná jen tak o nějaké preludování bez účelu. Naopak. Motivy si budete pamatovat, s chutí se zakousnete do dalšího kusu syrového masa. Možná jsou nakonec některé filmy i hudba obrazem nás samých. Z pohledu z venku vypadají UNFATHOMABLE RUINATION jako zlá monstra, ale jsou jimi samozřejmě jen v muzice. Nakumulovaný vztek musel zase jednou ven. Inteligentně, s nadhledem, zvláštním obalem i zvukem, po kterém vám popraskají obratle v páteři. Někdy se v nás krve nedořežou, jsme ohromeni strachem, jehož příčinu neznáme. Nakonec se bojíme jen sami sebe. Myslete na to i při poslechu "Decennium Ruinae". Pokud podobným chorým záležitostem holdujete, neváhejte ani chvilku. Dostanete temný technický brutální death metal té nevyšší kvality!
sumarizace:
Stejně jako u každé technicky znějící kapely i zde platí, že ji nesmíte poslouchat povrchně. Rozhodně nestačí, když projedete skladby dnes zcela běžným způsobem někde na internetu a ihned zavrhnete. "Decennium Ruinae" je v mnohém složitým a nepřístupným albem. Občas nepřehledným a náročným. Pro mě osobně má ale jednu obrovskou výhodu. Na rozdíl od jiných z tohoto stylu mě baví poslouchat. Progresivní prvky jsou totiž dávkovány s rozmyslem, zachována je temnota a songy neztrácejí drive a energii. Hudebně se potom jedná o hromadu mrtvol s nápisy na tělech jako DEFEATED SANITY, ABYSMAL TORMENT, INHERIT DISEASE, EUFORIC DEFILEMENT, VISCERAL THRONE, SUFFOCATION - to vše polité kyselinou a následně zapálené (nezapomeňte zasypat vápnem!). Novinka je neskutečně heavy, skladby mají tlak a sílu. Syrový, surový zvuk a nihilistický obal vše jen perfektně umocňuje. Po celou dobu si připadám, jako bych se pohyboval několik metrů pod zemí, procházel se temnými chodbami a nekonečným labyrintem. "Decennium Ruinae" se mi zařezává do uší i do celého těla. Mozek mi vyskočí každou chvíli z hlavy. I já budu brzy tělem na hromadě za hřbitovní zdí. Temný, ostrý a nekompromisní technický death metal, který vám urve hlavu i s páteří!
Asphyx says:
Technically sounding band, you can't listen to just superficially. Certainly is not enough if you go through the songs today in a quite normal way somewhere on the Internet and you immediately reject it. "Decennium Ruinae" is complex and inaccessible album. Sometimes confusing and demanding. For me personally, it has one huge advantage. Unlike others of this style, I enjoy listening. The progressive elements are dosed with care, the darkness is preserved and the songs do not lose drive and energy. Musically, it is a pile of corpses with inscriptions on the bodies such as DEFEATED SANITY, ABYSMAL TORMENT, INHERIT DISEASE, EUFORIC DEFILEMENT, VISCERAL THRONE, SUFFOCATION - all poured acid and then lit (don't forget to pour in lime!). The new album is incredibly heavy, the songs have pressure and strength. Raw sound and nihilistic cover art make everything perfect. All the time I feel like I am moving a few meters underground, walking through dark corridors and endless labyrinth. "Decennium Ruinae" cuts into my ears and my whole body. My brain pops out of my head soon. I will be soon a body in a pile behind the cemetery wall. Dark, sharp and uncompromising technical death metal that will pluck your head with your spine!
about UNFATHOMABLE RUINATION on DEADLY STORM ZINE:
Ave GRIEF COLLECTOR! Greetings to the doom metal underworld. When my new album "En Delirium" came to my review, I had no idea who recorded it. I sat down and let the music affect me. It was a backdrop for me at first and then gradually began to attract me. Slowly, I began to sway to the beat, stamping my feet, and finally jumped around the apartment like crazy. Hergot, thank you very much! I went back in time to my youth! An amazing album full of emotions! How did the record come about and how did GRIEF COLLECTOR come together in the first place?
Matt - Brad called me up one day. He had an idea for a band. He explained to me the name of the band, what it meant, where it came from and how he wanted to create a concept album about the 5 stages of grief. Once I heard that idea, I was really interested in doing something with him and fulfilling the project idea the best I could. From there we began to meet up regularly to go over basic guitar riff ideas as the core of each song. Once we completed the arrangements of each song, we then knew we could start the recording process of recording drums, basic guitars and bass. From that point we figured where guitar solos and other “ear candy” could go that would further enhance the listening experience. The whole time we were doing this, we did not have a singer yet.
Brad - So one day as I was scrolling through Facebook, I realized that I was friends with Robert. I decided to message him and ask if he’d be interested in singing for a new project that I’m involved in. I told him I could send him the songs to listen to, and see what he thought about them. So I did, and after not hearing from him for about two weeks, I messaged again asking what he thought. Robert quickly replied “let’s do this”.
And the rest is Doom history.
Sometimes I feel like the world around me is very dark. Just play the news, read a few articles on the internet. In my opinion, the main hallmark of doom metal is sadness. You managed to smuggle a large amount into the songs. Music has always been about transmitting emotions. In what mood and state of mind was the album composed and how was it inspired? Has the current state of the world, the epidemic, affected you in any way?
Brad - Musically we always wanna try to stay true to being Doom at our core. But we also love adding some different elements to our music to keep it fresh and new sounding.
The new album really focuses lyrically on the demons within one’s self. And how the mind can be your own worst enemy, but can also be your greatest savior.
Matt - Regarding the current state of the world. Of course, I am very concerned and saddened by many things, but I try to keep positive and moving forward as that is the one thing I feel we need.
I'm sitting at work right now, I should probably do something, but instead I keep listening to "En Delirium". I've heard a lot of records this year, but I'm cold on my back from your news. An icy, dark sound contributes a lot to this. Where and how did you record? Who mixed the album and how did you participate in the whole process as a band? Did you talk a lot about how you want to sound? I can't help but sound like an older BLACK SABBATH album.
Matt - We recorded everything on the album at my home studio called “Phantom Studio”.
I mixed the album of course with the feedback of Robert and Brad. We knew we wanted crushing real sounding drums, deep dark guitars and punchy bass that supports each song but also carries it to another place when the time is right.
From a production standpoint, we really wanted to up our game and really put out a great sounding record. And we think we really achieved that with “En Delirium.
Brad - And as far as the Black Sabbath question is concerned, we decided to tune to what they used on the first two albums. To pay homage to the masters of Doom.
On the cover is an old cemetery (English?) And a figure on the stairs, which enters a haze. To the other world? The motive can be explained in different ways, what is yours? Who is the author of the cover and how does it relate to the theme of the album?
Brad - The cover really represents the journey into the mind. You can see the man walking out of the cemetery, up the stairs into his own mind. To fight his demons and bring himself peace, so that when it’s his time to die. He will be completely free.
We worked with an artist named Emily Unger to get the cover to reach our artistic vision. And I think we achieved that amazingly.
You are a band composed of experienced musicians themselves. Each of you has a lot of work to do. How does it work for you together? Are you arguing, for example, what a passage should sound like? How do they compose to form a GRIEF COLLECTOR? I am interested in the very process of creating a new song.
Matt - Brad and I work very close together on the music and try to have it ready in its best DEMO form before sharing it with Robert. It just seems to work well that way since we live closer. A lot of times Brad with “mouth guitar” an idea to me over messaging and then I translate his voice that is singing a guitar riff into a real guitar riff. We then archive that into a folder to sort through later and then we find that some magic happens when some of those archived riffs fit together. Once we know we have a great idea, we then meet up in person in a studio and jam out the idea until we feel we have a song. Many times we think we have a song and then get home and listen to the jam we just did and then feel like, man we need to add a part or maybe this part needs to go 6 times instead of 4, or maybe we need to slow down or speed up the tempo. But overall, that is how the basics of a song get put together. It’s always based on a heavy guitar riff, and everything else comes after that. Once we have the arrangement to our liking, I create a real guitar track recording with a click track that Brad records his drums to. Once those two things are put together, I add bass and guitar solos and as the tracks grow on us, more ideas come to us.
I have already mentioned BLACK SABBATH, the roots of CANDLEMASS are also visible. You play old, honest doom metal. Slow, raw music, which in my opinion must be circulating in the blood of musicians. Why this style? Is it a way for you to express emotions, your feelings? What do you think metal is about? How would you define it and what does it mean to you?
Brad - I think I can relate personally to the subject matter of Doom. It has a lot of loss, sadness and sorrow. And to me, metal is all about emotion. Whether it’s angry headbanging stuff, or fun 80’s hair metal stuff. It’s all about feeling for me, all genres have their place in my heart.
Matt - I think doom metal is a natural portal to convey many types of depression, anger and sadness that many people share in. This album for sure has a wide variety of song styles and tempos, but still hitting those doom notes that somehow just makes you feel the song as a whole right to your core. I feel metal music is a great release of feelings and energy, it something that just seems to have a power in of itself. What else would make people stage dive, moss, windmill their hair, bang their head up and down?
There is no good song without good lyrics. The lyrics have to fit into the riffs, they add another dimension to the songs. What are the lyrics to "En Delirium" about? Where did you get your inspiration for? And who is their author?
Brad - I write all the lyrics for Grief Collector for both of our releases. The new album really focuses on trying to find your way out of dark places. And the mind is one of those places unfortunately. For me, many of my life experiences contribute to my lyrics. I don’t write about dragons and wizards, yet about things I feel people can relate to on a much more personal level.
GRIEF COLLECTOR dates back to 2017. Do you also play live? Doom metal concerts can be either an amazing experience or boredom. Do you perform often? For me, I need a good concert to this day by what I love most about metal. The relationship between the band and the fan. I'll put it bluntly - I want to see you live! Enjoy the songs to the fullest. Aren't you planning a tour to support the new record?
Matt - We had some shows set up, but the pandemic shut us down for over a year now. We will find shows to play where and when it makes sense.
Brad - We definitely have the desire to tour for the new album. And we have some possibilities in doing that once the world is ready for real shows, not 50 people sitting 6 feet apart from each other. That’s not what a metal show is supposed feel like to me.
When I was thirteen, a friend brought me a tape. On the one hand, VADER on the other was an absolutely unknown slow band that literally charmed me. CANDLEMASS. Unlike other peers, I also had access to other music. An older friend recorded them for me. Who was your role model, whom did you admire? When did you first think of starting to make music actively?
Matt - Musically I’m influenced by anyone that has wrote a great song especially if it’s heavy metal. I’ve always tried to learn and listen to lots of other people’s music as a learning experience and then was able to draw out of that my own style.
Brad - For me Kiss was the reason I wanted to become a musician. The theatrics and visual presentation was mesmerizing. I always admired drummers like Cozy Powell, Eric Carr, Bill Ward and many others of course.
My first band was called “Krystal Reign”. I was 14 when I really found that making music with other people made life more tolerable. And I still feel that way to this day.
GRIEF COLLECTOR are a new band from old experienced leopards. What do you want to achieve? Do you have a goal? Need to play at a big festival, release an album under a famous label? Where do you want to go in the future?
Matt - I’d love for Grief Collector to be a gateway for young metal fans back to classic sounding doom and of course reach the highest levels of success possible. I’d also love it if people found therapeutic value to listening to our music to help them with whatever they are going through. It’s kind a like we are in it together as many of us have experienced what our lyrics are about and so when that happens, I find the authenticity of our music undeniable.
Brad - I think we all just want to show the fans what we can do live. And have people see us as a real functioning band. And obviously to support the new record. Our goal right now is to release the new album and continue making good Doom metal.
Thank you for the interview and your time. I really appreciate your words. It's dry outside, maybe it's going to rain. Fog falls on the city. It is clear what I will listen to! Of course, "En Delirium". The album has become my personal, private affair, thanks for that too! I wish you all the best and look forward to more music from GRIEF COLLECTOR! Be doom!
We thank you for your time and support. We hope others will find the same feeling about the new album. Cheers!
Recenze/review - GRIEF COLLECTOR - En Delirium (2021):
Ave GRIEF COLLECTOR! Zdravím do doom metalového podsvětí. Když mi přišla na recenzi vaše nová deska „En Delirium“, vůbec jsem nevěděl, kdo ji nahrál. Sedl jsem si a nechal na sebe hudbu působit. Byla pro mě nejdřív kulisou a pak mě začala postupně přitahovat. Pomalu jsem se začal kývat do rytmu, podupávat si nohou a nakonec jsem skákal po bytě jako šílený. Hergot, děkuji moc! Vrátil jsem se v čase do svého mládí! Úžasné album nabité emocemi! Jak deska vznikala a jak se dali vůbec GRIEF COLLECTOR dohromady?
Matt - Brad mi jednoho dne zavolal, měl nápad na kapelu. Vysvětlil mi název kapely, co to znamená, odkud pochází a to, jak chce vytvořit koncepční album o pěti fázích smutku. Jakmile jsem tuto myšlenku slyšel, měl jsem opravdu zájem něco s ním udělat a naplnit myšlenku tohoto projektu, jak nejlépe jsem mohl. Od té doby jsme se začali pravidelně scházet, abychom si prošli základní nápady na kytarové riffy, jako jádro každé skladby. Jakmile jsme dokončili aranžmá každé skladby, věděli jsme, že můžeme zahájit proces nahrávání bicích, základních kytar a basy. Od toho jsme se odpíchli a zjistili, kam by mohla jít kytarová sóla a další „ušní cukrovinky“, které by dále posílily zážitek z poslechu. Celou dobu, co jsme toto dělali, jsme ještě neměli zpěváka.
Brad - Jednoho dne, když jsem projížděl Facebookem, jsem si uvědomil, že jsem s Robertem kamarád. Rozhodl jsem se mu poslat zprávu a zeptat se, jestli by měl zájem zpívat v novém projektu, do kterého jsem zapojen. Řekl jsem mu, že mu mohu poslat skladby, aby si je poslechl a zjistit, co si o nich myslí. Udělal jsem to, a pak jsem o něm dva týdny neslyšel, tak jsem mu znovu poslal zprávu a zeptal se, co si myslí. Robert rychle odpověděl „Pojďme to udělat“. A zbytek je historie doomu.
Občas si připadám, že svět kolem je hodně temný. Stačí si pustit zprávy, přečíst pár článků na internetu. Hlavním poznávacím znakem doom metalu je podle mého smutek. Vám se jej povedlo do skladeb propašovat velké množství. Hudba byla vždy o předávání emocí. V jakém rozpoložení a stavu mysli bylo album skládáno a čím bylo inspirováno? Ovlivnil vás nějak současný stav světa, epidemie?
Brad - Hudebně se vždy snažíme zůstat věrní tomu, že jsme ve svém jádru „doom“. Ale také rádi přidáváme do naší hudby několik různých prvků, abychom ji udrželi svěží a novou.
Nové album se opravdu lyricky zaměřuje na démony v sobě samém. A to, jak může být mysl vaším nejhorším nepřítelem, ale také vaším největším zachráncem.
Matt – Co se týče současného stavu světa. Samozřejmě, jsem velmi znepokojen a zarmoucen mnoha věcmi, ale snažím se zůstat pozitivní a jít kupředu, protože to je jediná věc, kterou cítím, že potřebujeme.
Sedím zrovna v práci, měl bych asi něco dělat, ale místo toho poslouchám stále dokola „En Delirium“. Slyšel jsem letos spoustu desek, ale z vaší novinky mi běhá mráz po zádech. Hodně k tomu přispívá ledový, temný zvuk. Kde a jak jste nahrávali? Kdo album mixoval a jak jste se celého procesu zúčastnili vy jako kapela? Mluvili jste hodně do toho, jak chcete znít? Nemůžu si pomoc, ale album mi zvukově připomíná starší desky BLACK SABBATH.
Matt - Všechno na album jsme nahráli v mém domácím studiu s názvem „Phantom Studio“.
Smíchal jsem album samozřejmě se zpětnou vazbou Roberta a Brada. Věděli jsme, že chceme rozdrtit skutečně znějící bicí, hluboké temné kytary a údernou basu, která podporuje každou skladbu, ale také ji v pravý čas přenáší na jiné místo.
Z produkčního hlediska jsme opravdu chtěli vylepšit naši hru a vydat skvěle znějící nahrávku. A myslíme si, že jsme toho s „En Delirium“ skutečně dosáhli.
Brad - A pokud jde o otázku Black Sabbath, rozhodli jsme se naladit na to, co použili na prvních dvou albech. Vzdát hold mistrům doom metalu.
Na obalu je starý hřbitov (anglický?) a na něm postava na schodech, která vchází do mlhavého oparu. Na onen svět? Motiv se dá vysvětlit různými způsoby, jaký je ten váš? Kdo je autorem obalu a jak souvisí s tématem alba?
Brad – Obal představuje cestu do mysli. Můžete vidět muže, jak vychází ze hřbitova a stoupá po schodech do své vlastní mysli. Bojovat proti svým démonům a přinést si mír, takže až nastane jeho čas zemřít, bude zcela svobodný.
Spolupracovali jsme s umělkyní jménem Emily Unger, abychom dosáhli obalu, který by naplnil naše umělecké vize. A myslím, že to vyšlo úžasně.
Jste kapelou, složenou ze samých zkušených muzikantů. Každý z vás má za sebou velký kus práce. Jak vám to funguje dohromady? Pohádáte se třeba, jak má nějaká pasáž znít? Jak skládají, tvoří GRIEF COLLECTOR? Zajímavé mě samotný proces vzniku nové skladby.
Matt - Brad a já velmi úzce spolupracujeme na hudbě a snažíme se ji mít připravenou v její nejlepší „demo“ podobě, než ji sdílíme s Robertem. Zdá se, že to tak funguje dobře, protože žijeme blízko. Mnohokrát mi Brad „namluvil kytaru“ a poslal přes messenger a pak jsem jeho hlas, který zpívá kytarový riff, převedl na skutečný kytarový riff. Potom to archivujeme do složky, kde je můžeme později roztřídit, a pak zjistíme, že k magii dojde, když některé z těchto archivovaných riffů zapadnou do sebe. Jakmile víme, že máme skvělý nápad, sejdeme se osobně ve studiu a jamujeme, dokud si nejsme jistí, že máme skladbu. Mnohokrát si myslíme, že máme skladbu, a pak se vrátíme domů a posloucháme jam, který jsme právě udělali a máme pocit, že musíme přidat nějakou část nebo možná tato část musí jít šestkrát místo čtyřikrát, nebo možná musíme zpomalit nebo zrychlit tempo. Ale celkově se tak dají dohromady základy skladby. Vždy je to založeno na hutném kytarovém riffu a všechno ostatní přijde poté. Jakmile máme aranže podle našich představ, vytvořím reálnou nahrávku kytarové stopy s klikem, na kterou Brad nahraje své bicí. Jakmile se tyto dvě věci spojí, přidám basu a kytarová sóla a jak se skladba rozrůstá, přicházejí další nápady.
BLACK SABBATH jsem již zmiňoval, kořeny CANDLEMASS jsou také patrné. Hrajete starý, poctivý doom metal. Pomalou, syrovou hudbu, která dle mého musí muzikantům kolovat v krvi. Proč právě tento styl? Je to pro vás způsob, jak vyjádřit emoce, své pocity? O čem je doom metal podle tebe? Jak bys jej definoval a co pro tebe znamená?
Brad - myslím, že se můžu sám v doom metalu najít. Má spoustu ztrát, smutku, zklamání. A pro mě je metal hlavně o emocích. Ať už se jedná o agresivní věci, nebo o heavy metal z osmdesátých let. Je to všechno o pocitech, všechny žánry mají v mém srdci své místo.
Matt - myslím si, že doom metal je přirozený portál, který vyjadřuje mnoho druhů deprese, hněvu a smutku, s nimiž se mnoho lidí potýká. Toto album má jistě širokou škálu stylů a temp, ale stále obsahuje ty doomové noty, které nějakým způsobem zapříčiňují to, že vnímáte skladbu jako celek přímo ve svém nitru. Cítím, že metalová hudba je skvělým uvolněním pocitů a energie, je to něco, co má v sobě sílu. Co jiného by lidi přimělo k tomu, aby skákali z pódia, moshovali, roztočili své háro a třepali hlavama nahoru a dolů?
Bez dobrých textů není dobrá skladba. Slova musí sednout do riffů, dodávají songům další rozměr. O čem jsou texty na „En Delirium“? Kde jste pro ně brali inspiraci? A kdo je jejich autorem?
Brad – napsal jsem všechny texty pro Grief Collector pro obě naše nahrávky. Nové album je opravdu zaměřeno na hledání cesty z temných míst. A mysl je bohužel jedním z těch míst. Pro mě mnoho mých životních zkušeností přispívá k mým textům. Nepíšu o dracích a kouzelnících, ale o věcech, o kterých si myslím, že lidé mohou vnímat na mnohem osobnější úrovni.
GRIEF COLLECTOR datují svůj vznik do roku 2017. Hrajete i naživo? Doom metalové koncerty mohou být buď úžasným zážitkem nebo nudou. Vystupujete často? Pro mě je třeba dobrý koncert dodnes tím, co miluju na metalu nejvíc. Vzájemný vztah mezi kapelou a fanouškem. Řeknu to na rovinu - já vás chci vidět naživo! Užít si skladby naplno. Nechystáte třeba turné na podporu nové desky?
Matt - Měli jsme v plánu nějaké koncerty, ale pandemie nás odstavila na více než rok. Najdeme si ale koncerty kde hrát, až to bude mít smysl.
Brad - Určitě máme touhu vyrazit na turné k novému albu. A máme několik možností, jak toho dosáhnout, jakmile bude svět připraven na opravdové koncerty, ne padesát lidí sedících dva metry od sebe. To podle mě není to, jak by měl metalový koncert vypadat.
Když mi bylo třináct, tak mi kamarád přinesl kazetu. Na jedné straně byli VADER na druhé pro mě absolutně neznámá pomalá kapela, která mě doslova uhranula. CANDLEMASS. Měl jsem tak, na rozdíl od ostatních vrstevníků, přístup i k jiné muzice. Nahrál mi je tam starší kamarád. Kdo byl tvým vzorem, koho jsi obdivoval ty? Kdy tě poprvé napadlo, že bys začal dělat muziku aktivně?
Matt - Hudebně mě ovlivnil kdokoliv, kdo napsal skvělou skladbu, zvláště pokud to byl heavy metal. Vždy jsem se snažil poslouchat a učit se z hudby jiných lidí, bral jsem to jako lekci a pak jsem z toho dokázal vytáhnout svůj vlastní styl.
Brad - Pro mě byli Kiss důvod, proč jsem se chtěl stát muzikantem. Divadelní a vizuální prezentace byla fascinující. Vždy jsem samozřejmě obdivoval bubeníky jako Cozy Powell, Eric Carr, Bill Ward a mnoho dalších.
Moje první kapela se jmenovala „Krystal Reign“. Bylo mi 14, když jsem zjistil, že díky tvorbě hudby s jinými lidmi je život snesitelnější. A cítím to tak stále i dnes.
GRIEF COLLECTOR jsou novou kapelou ze starých zkušených pardálů. Čeho chcete dosáhnout? Máte nějaký cíl? Třeba si zahrát na velkém festivalu, vydat album pod slavným labelem? Kam chcete směřovat v budoucnosti?
Matt - Byl bych rád, kdyby Grief Collector byl branou pro mladé metalové fanoušky zpět do klasicky znějícího doomu a samozřejmě dosáhl co největšího úspěchu. Také bych byl rád, kdyby lidé našli poslechem naší hudby terapeutickou hodnotu, aby jim to pomohlo s čímkoli, čím si procházejí. Je to podobné, jako bychom v tom byli společně, protože mnozí z nás už zažili to, o čem jsou naše texty, a proto považuji autentičnost naší hudby za nepopíratelnou.
Brad - Myslím, že všichni bychom se rádi předvedli fanouškům živě. A nechali nás lidi vidět jako skutečně fungující kapelu. A samozřejmě podporovat novou nahrávku. Naším cílem právě teď je vydat nové album a pokračovat v tvorbě dobrého doom metalu.
Děkuji za rozhovor a tvůj čas. Moc si tvých slov vážím. Venku je sychravo, možná bude pršet. Na město padá mlha. Je jasné, co budu poslouchat! Jasně, že „En Delirium“. Album se stalo mojí osobní, soukromou záležitostí, díky i za to! Přeji vám jen vše nejlepší a budu se těšit na další hudbu od GRIEF COLLECTOR! Buďte doom!
My děkujeme za tvůj čas a podporu. Doufáme, že ostatní budou mít z nového alba stejné pocity. Mějte se!
Recenze/review - GRIEF COLLECTOR - En Delirium (2021):
