Už jsme nevěděli kam jít. Kde se muchlovat, kde být jen sami dva. Doma rodiče, na Radouči u panelů jiné dvojice, v parku Štěpánka naštvaní důchodci. Nikdo neměl pro naše touhy pochopení. Mě to bylo jedno, v sedmnácti neřešíte kde, ale Káča byla přeci jen holka a trošku toho pohodlí si zasloužila. Tak jsem ji brával ke kostelu sv. Havla, hned pod Mírovým náměstím.
Když bylo světlo, občas jsme za kaplí potkali pár punkáčů, kteří zde vylepšovali starodávné fresky nápisy jako Mrdat svět! Punk is not dead a podobně. Stačilo na ně zakřičet a zmizeli. My pak sedávali na hřbitovní zdi, koukali dolů na park Štěpánka, na hokejovou halu, na říčku Klenici. Spřádali jsme plány do budoucna, snili o společném životě, o kupě dětí, o nekonečném metalovém království, které si vybudujeme. Vždy jen jednoho Walkmana Sony, s páskami plnými německého thrashe, polského deathu. K tomu láhev vína nevalné kvality. Chutnalo kysele, ale byl v něm alkohol a pro nás taky kus slunce.
"Někdy si říkám, že už bychom neměli chodit domů": šeptala mi mezi polibky a z nejbližšího kříže na nás vyčítavě hleděl Ježíš Kristus. "Stejně si vždycky lehnu, nandám na uši sluchátka a poslouchám kapely, co máme rádi spolu. Myslím na tebe, představuji si, co všechno by si se mnou dělal a pak většinou usnu a zdá se mi o nás": pokračovala a já její slova vnímal jen z dálky, zamlžená v oparu absolutní nadrženosti. Dal jsem jí pod zadek svoji džínovou vestu, lokl si nejlevnějšího rumu jaký šel koupit a pak už to bylo jen o souznění.
Našli jsme konečně místo, které bylo jen naše. Hned naproti hrobu Latinské babičky, což byla kdysi dávno dáma, která se stala patronkou studentů. Pomáhala jim prý s učivem, zkoušela je ze slovíček. A my si domysleli příběh o ženský v nejlepších letech, která byla na zajíčky. Sen každého mladého kluka. Nasmáli jsme se u těch představ hodně. Ve staré opuštěné hrobce byl náš azyl, kousek temného místa, kam nikdo jiný nechodil. Dokonce ji ještě neobjevili ani feťáci, ani bezdomovci.
Smrdělo to tam starobou a zatuchlinou, ale byl tam klid. Na tichá ševelivá slova, pro objetí, na sny, pro dvě ztracené duše. Občas mívala vlhké oči, jako to mívají ženy ve chvílích, kdy jsou zamilované. Nosil jsem ji čokoládu Kofilu, protože jí milovala a měla pak ještě sladší rty. Nejkrásněji tam bylo ve chvílích, kdy se začalo smrákat a pomalu utichal tlukot města. Cikáni se přesunuli do své části města, prodavačky vylezly z obchodů s narvanými taškami a šly houpavým krokem kachen domů. Začínali se trousit opilci, močící občas z druhé strany hřbitovní zdi.
"No uznejte, to musí bejt fakt vobrovská láska, ona s tímhle ometákem chodí normálně šukat na hřbitov": smál se nám často Prcalík, ale zároveň dodával, že nám trošku závidí, protože oni s Prcalinkou taky neměli kde. Kývli jsme na pozdrav, dopili na panelech poslední pivo a už nás to táhlo mezi naše hroby. Šel jsem vždycky vedle své modré víly hrozně pyšně, pořád, i po té dlouhé době (která musela trvat odjakživa), jsem stále trošku nevěřil, že tak krásná holka chodí zrovna se mnou.
V noci se bála stínů, nenadálých výkřiků ptactva i štěkotu psů ze Starého města. Dělalo mi moc dobře, když se leknutím přitulila a já byl v tu chvíli šíleně silnej kluk. Byla pak vláčnější, poddajnější. Šeptal jsem naschvál tajemně, občas už taky trošku vystrašený. V létě je teplo celou noc a mrtví vylézají až po půlnoci. To už jsme museli domů, tedy má milá. Já se vždycky ještě chvíli coural sídlištěm a přehrával si v hlavě příběhy o nás dvou.
Až jednou, cestou z hospody, kde se několik hodin v kuse rozebírala nová alba, jsme si řekli, že vydržíme co nejdéle. Mluvili jsme o tom už dlouho, chtěli jsme na hřbitově přenocovat. Ze školy jsme věděli, že se tam často pohřbívalo po morových ranách, různých epidemiích a že celý kostel je protestantský jako celá Mladá Boleslav. Vlastně v přeneseném slova smyslu i jako my dva.
Měli jsem v sobě každý několik piv, proložených panáky. Spíš jsme se podpírali, než abychom šli rovně. Dodávali jsme si odvahy. Naschvál mluvili nahlas, abychom zaplašili stíny. Bylo to jako rituál. Nejdřív koukání na do temnoty zahalenou Boleslav, pak líbání pod starou lípou a nakonec vrzavé otevření rezavých vrátek, rozložení věcí na zem, v té staré dávno vykradené hrobce. Mladý nadržený život se rozjel v rytmu dobře seřízeného stroje a chtíče, na pod mramorovými deskami ukrytými hromadami kostí. Dělávala si legraci, že když jsem ten death metalista, tak musím.
Zrychlené oddychování, otoč se má milá, ať můžu zezadu. Poslechla mě, tuhle polohu zbožňovala. Mohl jsem jí vždycky plácnout po zadku, hezky po tvrďácku. Jenže pak se nám rozsvítil do očí kužel světla a někdo neskutečně zařval. Asi si chudák pan kněz, který chtěl už dlouho celý hřbitov zachránit, kostel zrekonstruovat, myslel, že potkal dva souložící umrlce. Lekli jsme se, já tedy tak, že už nebyla žádná láska a Kačenka zmateně hledala oblečení.
Nikdo nechápal naši touhu, nikdo nedal na moje v podstatě dokonalé výmluvy. Tentokrát nic nefungovalo. Svatý muž, jak jsme hned tomu starému nevrlému dědovi v kutně začali říkat, neměl v sobě žádnou vstřícnost pro jednu mladou nadrženou dvojici. Zavolal policii, která nás jako nějaké zločince naložila do auta a hrozně důležitě mlčela. Připoutali nás ke kovovým skobám, zatlučeným pro vrahy a zloděje do zdi. Pro všechny jsme byli dva chuligáni, kterým chtěli přišít všechno. Grafity na zdi, povalené náhrobky, injekční stříkačky od fetu. Možná i svoji vlastní slabost, nenávist a závist. Bylo to absurdní a my nejdřív nechápali.
Rozdělili nás od sebe, já se tedy vzpouzel, ale dostal jsem pohlavek, že jsem vzal druhou o zeď. Říkal jsem pravdu, ale mladý policajt nějak nechápal. Kdo by taky ano, že? Ono přeci jen, vzít své děvče mezi hroby není zase tolik typické, nemám pravdu? Kačenka byla ale hlava otevřená a vyslýchal ji takový bodrý tatík. A tak mu začala vyprávět o tom, že bude za rok maturovat a že by chtěla napsat seminární práci o Hrobu Latinské babičky. A že jsem musel jít s ní, protože jsem jí v hospodě nevěřil, že vůbec něco takového existuje ("to víte on je jen obyčejnej technik, ne jako my na gymplu"). "No a pak to na nás přišlo, pane kapitán a já měla strach a taky svého obviněného jak říkáte miluju, tak jsem podlehla": vyprávěla mi pak Kačenka, když nás propustili.
Museli jsme sice slíbit, že už tam nikdy v noci nepáchneme, protože vy blbečci, na hřbitově se nešuká, to si zapište za uši!, řval na nás ještě mladý tupější policajt a Svatý muž kroutil nevěřícně hlavou. Vylézali jsme ze služebny, já se modlil, aby se tahle noc nedostala k nám do školy a k rodičům. Nestalo se tak, vypadá to, že policajt - tatík měl dost rozumu na to, aby nám nekazil život. Venku propukneme v nekonečný řehot.
Jdeme přes Mírové náměstí. Smějeme se jak na lesy, protože celý večer je jako nějaký šílený sen. "Víš co je nejhorší Smrťákůůůůůůů?": křičela na mě u kašny Káča. "Nevím...nevím...prdelkoooo": blábolím do větru. "My se snad budeme muset vzít, abychom si mohli pořádně zašukat": hlaholí má milá dál a to sprosté slovo od ní zní až divně, protože ona sprostě zkrátka mluvit neumí, nesedí to k ní. Pak si ze mě dělá srandu, poklekne a v obráceném gardu mě žádá o ruku. Nevím, jestli to myslí vážně nebo ne, ale asi spíš jo, protože má zase v těch překrásných kaštánkových očích toužebný odlesk. Jsem ale mladej, blbej, možná mi to taky nedochází a tak se jen směju jak postiženej.
Druhý den musím klukům hodně barvitě a s detaily vyprávět, jak a co jsme s Káčou na hřbitově dělali, jaký to bylo. Vedle stojí parta našich holek, uculuje se a pak Prcalík prohlásí: "Jako ty vole Smrťáku, že šukáš na hřbitově, to se od tebe jako od death metalisty docela očekává, ale že budeš šukat Káču zezadu na hrobě Latinské babičky, tak to je ale kurva metal". Káča se mě pak ptá, co jsem to všem nakecal, ale já dělám tajemnýho, protože machrovat se musí. Bokem jen pošeptám své milé, aby mě neshodila před kamarády. Usměje se a řekne mi, že jasný, ale že tu žádost o ruku myslela vážně.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):