Příběh sto devátý - Stříbrný lapač snů
Pršelo, když jsme běželi lesem, pršelo když jsme se smáli mezi kapkami deště a pršelo i ve chvíli, kdy jsem stavěl stan. Starý, po dědovi skautovi. Říkalo se mu Áčko a byl těžký a neforemný. S hliníkovými tyčemi a kolíky. Nesl jsem ho v jedné ruce, v druhé držel velkou lahev rumu a na zádech v batohu hromadu paštik Májka, lunch meatů a chalupářského guláše. Po pravé straně Káča, s vážným výrazem na tváři a dvěma spacáky v rukou. Jana neměla nic. Jen oči plné pláče.
Vyrazit jsme museli. Zmizet pryč od všeho toho hnusu, který jsme minulý týden zažili. Včera večer, zrovna když se otec převalil u televize z jednoho boku na druhý a otevřel si další pivo, zazvonil dole zvonek. Zeptám se vo co de do kecafonu a odpovědí je mi jen tichý ustrašený šepot. Poznám ji, vždyť jsme už spoustu let kamarádi. Jana. Uplakaná, její mámu museli odvézt do nemocnice. Táta se zrovna zase vrátil z vězení a přerazil ji na uvítanou čelist. Bála se ho a nevěděla kam jít.
A tak spala u nás, na mé posteli, v mém triku a s nedojedeným chlebem od mé mámy. Oddechovala přerývavě. Koukal jsem na její velký hrudník i odhalenou prdelku, ale nebylo v tom tentokrát vůbec nic erotického. Jen smutek. Ráno rodiče i s bráchou odjeli na chalupu a já smažil zase tunu vajíček, aby se má kamarádka alespoň trošku najedla. Přišla Káča, holky si zalezly na chvilku do pokoje a já jen přes matné sklo starých dveří viděl, jak se pořád objímají a pláčou. Chtělo se mi řvát, sebrat se a tomu jejímu fotrovi rozsekat hubu na maděru. Místo toho jsme se na panelech domluvili, že vyrazíme. My hned odpoledne a druhý den za námi všichni dojedou. Prostě zmizíme pryč, do lesů.
Dopadají na plátěnou navoskovanou střechu stanu další a další kapky. Máme dva spacáky a jsme tři. Ale to vůbec nevadí. Lehnu si doprostřed, každá dívka z jedné strany a přikryjí mě. Sice se do mě dá zima, ale to přece nic není, o mě nejde. Jde o mojí kamarádku, které je špatně. Zajímavé bylo, jak jsme to všichni vždycky vycítili. Jako vlci, že se něco děje, že je někomu blbě, že zažil doma nějakou špínu.
Povídáme si, uprostřed lesa, na mýtině, kousek od Klokočky, v bělských lesích. Ani vlastně nevíme, proč jsme si tohle místo vybrali. Možná proto, že nám to poradil Kytka, který zde kdysi, když ještě žil jeho táta, zažil nejkrásnější týden v životě. Abychom prý také trošku nasákli tím dobrem. Nádherné místo. Jen ten déšť. Odkapává ve stejném rytmu jako slzy z Janiny tváře. Neplač, brzy ti bude osmnáct a vypadneš. Pryč, daleko, od vší té bolesti.
Nejhorší není to, když někdo zbije vás. To se dá vydržet. Nejhnusnější věc na světě je, když bijí někoho, koho máte rádi. Před vámi, aby vás to ještě víc bodlo do srdce. Musím změnit téma, protože už je toho moc, stmívá se a chtěl bych, aby Jana přišla na jiné myšlenky. Otevírám nožem první paštiku a jíme jí bez chleba. Už ho neměli. Vyprodáno, to musíte objednat dopředu. Tak aspoň zítra.
Usneme nebo si to alespoň myslíme. Kačenka je nejkrásnější když spí, koukám se na ní pohledem hladového vlka. Teď bych ji chtěl, zulíbat celou od hlavy až k patě. Otočím hlavu a vidím, že Jana zase pláče. Podám jí kapesník, otře si oči a naznačí, abychom šli ven. Jdu. Praskají pode mnou větve. Sedneme si na starý vykotlaný pařez. Už jen mrholí a já se zase jednou stanu vrbou. Potkali se dva lidé, kteří jsou kamarádi. Kluk a holka. Normálně téhle kombinaci nevěřím, vždycky v tom musí být aspoň kousek sexu, ale tentokrát opravdu ne.
Chvěje se mi v náručí. Pořád opakuje, jak vidí mámu v nemocnici na posteli, s rozmláceným obličejem. Nemohli jsme jí ani nic přinést. Může jíst jen brčkem. Připadá mi, že mi z rukou prýští energie, nějaká síla. Zakláním oči, nevím, co se to se mnou děje. Mluvím jak hypnotizér a po chvilce už Jana šepotá klidně. Je to hrozně zvláštní pocit, jako bych z ní všechnu bolest vysál, stal se houbou, která namokvá jejích strachem. Chce se mi hrozně spát. Musím ji uložit, hezky pod spacák. Vlézt ke Káče, která jen zabrouká a spí dál.
Ráno je krásné, trošku chladnější, ale o to víc čisté. Vylezu ze stanu, venku se pase srnka. Popadne nás šílený hlad. Jana se na mě usměje, pohladí mě po tváři, poděkuje za všechno, i když ví, že mezi kamarády se přece za podobné věci neděkuje. Ale ona už je taková, dobrota sama, prsatá ženská plná síly, života, krásná ve své rovnosti a upřímnosti. Pro mnohé i pro mě bohyně snů. "Tak doufám, že to za tu hodinku stihnete, dojdu pro chleba": mrkne ještě na Kačenku a zmizí lesní pěšinou.
Má modro metalově snubná milá je nádherná. Umytá v potoce, s ještě ledovýma nohama, ale lačným klínem a pohlcujícími ústy. Vždycky jsem přemýšlel, kde se v tak štíhlém drobném těle bere tolik energie. Poprvé se ani nedostaneme do stanu. Bolí mě zadek od pařezu a nechci, aby to skončilo. Jenže skončí a v mezičase se honíme jak dvě mláďata mýtinou. Ještě že nechodí houbaři. Chytím ji, povalím do trávy, odnesu do stanu a zůstaneme tam až do chvíle, než nám přinese Jana bochník chleba, špekáčky na večer a dvě lahve rumu.
Snídaně vskutku poctivá. Navíc pramenitá voda z Klokočky. Všechno chutná úžasně. Dobré je, že Jana se začala usmívat. A když pak přišli Prcalík s Prcalinkou, Kytka s Mirkou a 4 baťohy jídla a pití a k tomu kazeťák, smála se už jako dřív. Měla takový ten zvonivý smích, který jsme měli všichni tolik rádi. Jen občas, když si myslela, že jí nikdo nevidí, tak přes její tvář přelétl smutný stín.
"Tak co, jaká byla noc?": ptal se ihned Prcalík a naznačoval, jaký to asi muselo být se dvěma holkama. Všichni ví, že je to sranda a Jana na tuhle hru přistoupí a všem říká, že po desátém čísle už nemohla, ale že bylo super, že tam s námi byla Káča, která se o mě postarala. Pustíme kazeťák, samej německej thrash, protože ho Jana miluje, ale jen potichu, abychom moc nerušili zvěř. Prcalík staví stan a pak si všichni děláme srandu z Kytky, protože se zamotá do provazů a tyčí tak, že upadne na zem. Musíme mu pomoc, ale ještě předtím si od nás zkusí. Odpoledne se jde na guláš a nějaký pivo do hospody v Bakově nad Jizerou. Je to dálka.
Ve staré restauraci je celé odpoledne hodně o metalu, o vyprávění všech společných koncertů, co jsme kdy zažili. Cítíme se svobodní, bez všech bolestí ze sídliště. Jakoby z nás všechno spadlo, odhodili jsme svoje kříže. Možná za to může i alkohol, ale hlavně jsme spolu, na pohodu. Vtipkujeme, pak zpíváme se dvěma starými trampy. Takovými těmi opravdovými. Mají vousy, maskáče, ale taky rozum a milují přírodu. A krásně zpívají. O černookých dívkách, o lesních mýtinách, o potocích, které nikde nekončí. Povídají na oplátku své zážitky, jak spávají v zimě pod skalními převisy, jak chodí desítky kilometrů denně, jak hledají klidná místa bez lidí. Jsou jako my, jen s jinou hudbou, s lehce odlišným pohledem na svět, přesto tak podobní.
Cesta k tábořišti nebyla nic příjemného. Ve tmě se špatně hledá a když ještě vláčíte opilé holky, kterým skládali oba trampové neustále komplimenty a kupovali panáky, chodí se opravdu hodně špatně. Ještě že mám průpravu od dědy, starého skauta. Sice moc nevidím, ale po hodince padání do pangejtů, nadávání a smíchu se zorientuji. Jsme na místě. Svítí měsíc a tak se připíjí na všechny upíry, vlkodlaky, sexy víly, vampýry a hlavně na nás. Klopýtáme do stanů jako neotesaná dřeva. Jana se chce tulit, chvílemi až moc, tak si radši lehnu za Kačenku. Jenže ta má zase vystrčený zadek a pořád mě odhání. "Dej ty ruce pryč, ty seš hroznej, fakt už ne. Seš opilej a je tu Jana": plísní mě a pak už je i naštvaná, protože Jana ve své opilosti také není zrovna spořádaným děvčetem. Unaví nás to a usneme propletení jako kořeny staré borovice, pod níž spíme.
Probudím se první a v malé předsíni, od horního dílu stanu, až k zemi, skoro přes celý vchod, je pavučina. Září přes ní slunce, srážejí se kapky ranní rosy. Musím jako správný básník zavolat své dívky. Mají otlačené obličeje, zmuchlané od spánku, na sobě jen tílka, prsa neurovnaná, vylézající. Prdelky k zulíbání. Podlezu pavučinu a koukám na vší tu krásu bosý z trávy. Chce se mi na záchod a už pomalu jdu, ale Jana se na mě podívá takovým zvláštním pohledem a pronese: "To je stříbrný lapač snů". Vůbec nevím o čem mluví a ona mě i Káču nechá v napětí, až do snídaně, až do prvního panáka rumu.
Pak nám vypráví, že jí to nějak secvaklo v hlavě, že si podobné lapače věšeli před domy indiáni, aby zaplašili zlé síly. A já, i všichni ostatní, jsme tomu najednou věřili, protože tady, v lese, uprostřed samoty nám bylo dobře. Tady žádné špatné síly nebyly. Byli jsme tu jen my, mladí metaláci, kteří alespoň na pár dní zmizeli od vší té šedi, věčně opilých otců, nešťastných matek, od továrny, od betonu, od bolesti.
Možná je to to zvláštní, možná i podivné, ale od té doby, když bylo někomu ouvej, cítil se na dně, bolelo ho tělo nebo mysl, pletly holky z příze imitace lapačů snů. Fantazii se meze nekladly. Nebyla to umělecká díla, občas působily trošku úsměvně, ale my jsem snad opravdu věřili tomu, že od nás odeženou veškeré zlo, špatnosti i noční můry. Také je pravdou, že žádný z nich nikdy nebyl tak krásný, jako ten od pavouka křižáka, ale to přeci nevadí, příroda byla vždycky šikovnější než my, kteří se jí pořád tak vzpíráme.
Asi bych si na tenhle příběh nikdy nevzpomněl, spíš bych ho měl někde vzadu navždy uložený v hlavě. Nebýt toho, že jsem byl letos dětem na chalupě ukázat půdu, asi bych tento příběh nenapsal. Jenže...
Koukali mí potomci na půdní trámovou starobu až nábožně. Na stole tam ležela stará plechová krabici, v ní pár dopisů od Kačenky a jeden překrásný lapač snů. Nebylo mi tohle léto příliš dobře na těle a tak se opravdu hodil.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
