Už zase hoří hranice. Prokletý naříká a dav se dostává do krvelačného stavu. Na povrch vylézají ty nejtemnější lidské pudy. Sedím ve starém archívu a čtu si o příbězích plných nenávisti. Poslouchám u toho nové album britských tmářů BLASFEME a jsem mimo svoji mysl. Jakoby se mi hudba dostala do podvědomí. Stala se mojí součástí, mým vlastním svědomím. Bál jsem se pochodujícího davu, děsivých zpráv v televizi, lekal jsem se stínů. Byl jsem prokletým, na kterého čekala hranice. Stačí ji jenom zapálit.
Black metal je náročný styl v tom, že musí být uvěřitelný, zahraný s nadšením a syrovostí. Tohle se podle mě nedá naučit, to musíte mít v sobě, musíte hrát srdcem. A to Britové umí na výbornou. Novinka je hodně neklidnou, naléhavou deskou. Potkáte na ní klasický, černou krví nasáklý metal, i tradiční heavy metalové prvky. Ohně znovu hoří!
Jedná se o hodně syrové, chladné a divoké album. Pánové na novince odkazují na kapely jako GORGOROTH, SATYRICON, NEGATIVE PLANE, CELTIC FROST. Jsem při poslechu opravdu v hlubokém podzemí, zavřený v temné kobce. Čekám na smrt, mučený a ponížený. Přesto jsem neodvolal. Boha jsem nikdy neviděl, ale Satan číhá za každým rohem. Zvuk, obal, celkovou produkci, vše považuji za povedené. Mohu se tak naplno soustředit na atmosféru, která je pro mě asi největší devízou téhle desky. A potom také to, že je nahrávka, i když svým způsobem neklidná, je také velmi návyková, ďábelská. Je ukována z té nejkvalitnější železné rudy. Jsem už starý pes (a píšu to v recenzích poměrně často, abyste věděli, že jsem na podobné muzice vyrůstal, že je mojí součástí) a stále se rád nechávám unášet na krvavých vlnách řeky smrti. Mám rád muziku, která ve mě dokáže probudit nějaké emoce, která rozjitří mojí fantazii. A tohle všechno umí BLASFEME na výbornou. Jsme jedné krve, já i kapela. Jasně, že pánové neobjevují nic nového, ani převratného, ale nové album "Black Legion" není jenom obyčejným řemeslem. Naopak, ve skladbách naleznete velké množství zajímavých a neotřelých momentů. Pro mě je potom asi nejdůležitější, že mě baví desku poslouchat a rád se k ní vracím. Pokaždé, když sedím ve starém archívu a čtu si o příbězích plných nenávisti, o Elizabeth Báthory, o jejím manželovi, o mučení a strachu. Už zase hoří hranice. Prokletý naříká a dav se dostává do krvelačného stavu. Na povrch vylézají ty nejtemnější lidské pudy. Chladný black metal, plný temných syrových myšlenek! Mučení nevinných duší!
Asphyx says:
The border's on fire again. The damned are wailing and the crowd is getting bloody. The darkest human instincts are coming to the surface. I'm sitting in an old archive reading about stories of hate. I'm listening to the new album by British darkies BLASFEME and I'm out of my mind. It's as if the music has entered my subconscious. It's become part of me, my own conscience. I was scared of the marching crowd, the scary news on TV, I was scared of the shadows. I was the cursed one, the one with a limit waiting for me. All I had to do was light it.
Black metal is a challenging style in that it has to be believable, played with passion and rawness. I don't think you can teach that, you have to have that in you, you have to play with your heart. And that's what the Brits are good at. The new album is a very restless, urgent record. You can find classic, black blood soaked metal and traditional heavy metal elements. The fires are burning again!
This is a very raw, cold and wild album. The gentlemen on the new album refer to bands like GORGOROTH, SATYRICON, NEGATIVE PLANE, CELTIC FROST. I'm really in a deep underground, locked in a dark dungeon while listening to it. I'm waiting to die, tortured and humiliated. Yet I have not recanted. I've never seen God, but Satan lurks around every corner. The sound, the cover, the overall production, I think it's all good. I can concentrate on the atmosphere, which for me is probably the greatest asset of this record. And then also the fact that the record, while restless in its own way, is also very addictive, diabolical. It's forged from the finest iron ore. I'm an old dog now (and I write this quite often in reviews, so you know that I grew up on music like this, that it's a part of me) and I still like to let myself drift on the bloody waves of the river of death. I like music that can awaken some emotion in me, that can stir my imagination. And BLASFEME can do all this perfectly. We are of one blood, me and the band. Of course, the gentlemen are not discovering anything new or revolutionary, but the new album "Black Legion" is not just an ordinary craft. On the contrary, in the songs you will find a lot of interesting and novel moments. For me, then, probably the most important thing is that I enjoy listening to the album and I like coming back to it. Every time I sit in an old archive and read about stories full of hate, about Elizabeth Bathory, about her husband, about torture and fear. The border is burning again. The damned are wailing, and the crowd is getting bloody. The darkest human instincts are coming to the surface. Cold black metal, full of dark, raw thoughts! The torture of innocent souls!
Rozsekat na malé kousky. Rozdrtit na prach. Spálit na popel a nebo nechat shnít v chladné zemi. Způsobů, jak se zbavit těla existuje velké množství. Pamatujte ale na to, že se oběť stejně jednou vrátí. Ve vašich děsivých snech, v situaci, kdy to budete nejméně čekat. Všichni víme, že peklo existuje. Ukrývá se v každém v nás, v našich myslích i představách. Finští death grind metalisté INFERIA tohle všechno vědí a vždy dokážou veškerou zkaženou krev promítnout i do svých nahrávek.
Letos přicházejí s novým albem "Ass Appeal Madness", na kterém se opět setkáte s prvotřídním materiálem definujícím se ve smrti, sexuální deviaci, různých frustracích, gore obrazech i pornu. Lidská mysl je nekonečnou studnicí inspirace, stačí si občas přečíst večerní zprávy. Hudebně je to potom stále perfektně seřízený mlýn na maso, který vás zničí.
Kafilerií se vznáší hnilobný zápach. Přivezli novou dávku a je nutné jí zpracovat. Vaše naivní představa o tom, jak vás po smrti hezky upraví, vystaví v krásné rakvi a všichni budou plakat smutkem, vezme brzy za své. Tady je opravdový a jediný konec vaší cesty. Jste jenom kusem nepotřebného masa, mysl se dávno oddělila od těla. Vím to já, ví to i legendární death grind maniaci INFERIA, kteří datují svůj vznik do roku 1989, tedy do doby, kdy smrt dostala nové jméno. Pánové bývají zcela pochopitelně zařazováni po bok takových jmen, jako jsou ROTTEN SOUND, NASUM, PIG DESTROYER, GADGET, NAPALM DEATH. Do téhle milé společnosti patří právem, jejich hudba je totiž stále návyková, drásající, temná a prašivá. Riffy jsou ohlodány na kost a vokál je náležitě guturální. Přesně jak to máme všichni rádi. Představte si stará, dávno opuštěná jatka, s rezavými háky, na kterých ještě nedávno visela mrtvá těla. Naporcovat, rozemlít, zakopat. Tohle všechno s vámi udělají i Finové. Pomocí své surové muziky, pomocí svých zvrácených nápadů. Jasně, že je to totální underground a nic pro slabé povahy. Jedná se o klasický, tradiční a velmi dobře zpracovaný extrém. Na novince naleznete sedm nových záseků a také skladby z EP "Spawned at the Dawn" (1993). Myslím si, že my fanoušci dostaneme přesně to, co chceme a co si žádáme. Rozsekat na malé kousky. Rozdrtit na prach. Spálit na popel a nebo nechat shnít v chladné zemi. Způsobů, jak se zbavit těla existuje velké množství. Pamatujte ale na to, že se oběť stejně jednou vrátí. Ve vašich děsivých snech, v situaci, kdy to budete nejméně čekat. Hnilobný zápach rozkládajících se těl! Death grind metalový masakr té nejvyšší kvality!
Asphyx says:
Cut into small pieces. Crush to dust. Burn them to ashes or let them rot in the cold ground. There are many ways to dispose of the body. But remember, the victim will still come back. In your horrible dreams, when you least expect it. We all know that hell exists. It lurks in all of us, in our minds and in our imaginations. Finnish death grind metallers INFERIA know all this and always manage to project all the corrupted blood into their records.
This year they come with their new album "Ass Appeal Madness", on which you will once again encounter first class material defining itself in death, sexual deviance, various frustrations, gore images and porn. The human mind is an endless well of inspiration, just read the evening news from time to time. Musically, then, it's still a perfectly tuned meat grinder that will destroy you.
A putrid smell wafts through the kafileri. They've brought in a new batch and it needs to be processed. Your naive notion of being nicely groomed after death, displayed in a beautiful coffin and everyone crying with grief, will soon be put to rest. This is the real and only end of your journey. You're just a piece of useless meat, the mind long since separated from the body. I know it, and so do legendary death grind maniacs INFERIA, who date their formation back to 1989, a time when death got a new name. The gentlemen are quite understandably ranked alongside such names as ROTTEN SOUND, NASUM, PIG DESTROYER, GADGET, NAPALM DEATH. They rightly belong in this lovely company, for their music is still addictive, gut-wrenching, dark and dusty. The riffs are gnawed to the bone and the vocals are appropriately guttural. Just the way we all like it. Imagine an old, long-abandoned slaughterhouse, with rusty hooks on which dead bodies hung not long ago. Chopped up, ground up, buried. That's what the Finns will do to you. With their raw music, with their twisted ideas. Sure, it's totally underground and not for the faint of heart. It's a classic, traditional and very well done extreme. The new release features seven new cuts as well as tracks from the EP "Spawned at the Dawn" (1993). I think we fans will get exactly what we want and what we ask for. Chopped up into little pieces. Crushed to dust. Burned to ashes or left to rot in the cold earth. There are a multitude of ways to dispose of a body. But remember, the victim will still come back. In your horrible dreams, when you least expect it. The putrid stench of decomposing bodies! Death grind metal carnage of the highest quality!
Někdy hledáme zlo v temných zákoutích. Touláme se v hlubokých lesích, nahlížíme do pradávných jeskyní. Studujeme historii, díváme se na hvězdy a čteme staré spisy. Přitom se někdy stačí podívat do zrcadla nebo na svůj vlastní stín. Poslouchám nové album švédských melodických black metalistů WORMWOOD a o podobných věcech přemýšlím. Venku září slunce a přesto mě obestírá chlad. Velice návykově a naléhavě napsané skladby se mi opět dostávají do podvědomí.
Jak se vlastně pozná dobrá hudba? Každému se přeci líbí něco jiného. Pro poslech nahrávky "The Star" musím mít zádumčivou náladu, nejlépe nějakou dobrou knihu v ruce. Naladěn na vznešenost, majestátnost, na létání i pád do hlubin si pokaždé vychutnám tuhle desku nejvíce. Je to velmi zdařilé a návykové dílo. Plné studených melodií, melancholie a smutku.
Líbí se mi, že má kapela svůj vlastní a originální rukopis, že ji poznám podle prvních pár tónů. Pánové se volně inspirovali u smeček jako AGALLOCH, WINDIR, KAMPFAR, KEEP OF KALESSIN, ENSLAVED, SACRAMENTUM, a samozřejmě BATHORY. Najdete zde spoustu folklórních, progresivních i atmosférických prvků. To vše zabalené v mrazivém zvuku, s mocnými vokály. Jen si tak sedět nebo se toulat prázdným lesem. Jen tak si létat, vznášet se. Sledovat západ slunce nad zvlněnou hladinou horského jezera. Asi víte, o čem píšu a pokud ne, tak si pusťte ukázky. Pro mě osobně se jedná o desku, kterou jsem opět raději poslouchal, vnímal, nechal se jí ovlivňovat, než abych o ní psal. Má slova totiž nestačí. Je to jako se pokoušet popsat neklidný obraz v galerii, jako uchopit déšť nebo rozehnat mraky. Je vlastně úžasné, že i v dnešním podivném světě existují podobné kapely. Hudba WORMWOOD mi dává naději, ano, možná to zní příliš vznešeně, ale jiné slovo mě nenapadá. Pokaždé, když mi je smutno nebo jen divně na duši, pokaždé, když mě štve všechno kolem, sedávám u okna a dívám se na usínající město. Ne, najednou nejsem ve svém pokoji, ale někde daleko na severu. Našlapuji opatrně a jsem součástí nějakého, těžko definovatelného celku. Každý se někdy potřebujeme schoulit do sebe, být o samotě, v temném koutě. Nejen pro tyto chvíle je nové album "The Star" určeno. Doporučím vám ale spíše, abyste poslouchali, moji dnešní "recenzi" berte jen jako takový příběh z dalekého severu. Atmosférický, melodický black metal, křišťálově dokonalá esence smutku, melancholie a vznešenosti!
Asphyx says:
Sometimes we look for evil in dark corners. We wander in deep forests, peer into ancient caves. We study history, look at the stars and read ancient writings. Sometimes all we have to do is look in the mirror or at our own shadow. I'm listening to the new album by Swedish melodic black metallers WORMWOOD and thinking about similar things. The sun is shining outside and yet a chill envelops me. The very addictive and urgently written songs are once again in my subconscious.
How do you know good music? Everyone likes something different. To listen to "The Star" I have to be in a brooding mood, preferably with a good book in hand. In the mood for the sublime, the majestic, for flying and falling into the depths, I always enjoy this record the most. It is a very successful and addictive piece of work. Full of cold melodies, melancholy and sadness.
I like that the band has its own original signature, that I can recognize it by the first few notes. The gentlemen were loosely inspired by packs like AGALLOCH, WINDIR, KAMPFAR, KEEP OF KALESSIN, ENSLAVED, SACRAMENTUM, and of course BATHORY. You will find a lot of folk, progressive and atmospheric elements here. All wrapped in a chilling sound, with powerful vocals. Just sit back or wander through the empty forest. Just floating, floating. Watching the sun set over the rippled surface of a mountain lake. You probably know what I'm writing about, and if you don't, listen to the samples. For me personally, this is a record that, again, I prefer to listen to, to feel, to be influenced by, rather than write about. My words are not enough. It's like trying to describe a restless painting in a gallery, like trying to grasp the rain or disperse the clouds. It's actually amazing that even in today's strange world there are bands like this. WORMWOOD's music gives me hope, yes, it may sound too lofty, but I can't think of another word. Every time I feel sad or just weird in my soul, every time I get annoyed with everything around me, I sit by the window and look at the city falling asleep. No, suddenly I'm not in my room, but somewhere far to the north. I tread carefully and am part of some hard-to-define whole. We all need to curl up sometimes, to be alone, in a dark corner. The new album "The Star" is not only for these moments. But I'd recommend you to listen, take my today's "review" as a kind of story from the far north. Atmospheric, melodic black metal, crystal perfect essence of sadness, melancholy and sublimity!
Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se mění jeho tvář. Jakoby měl v sobě něco zlého, ďábelského, co pomalu vylézalo na povrch. Kdysi tak milý a usměvavý, dnes s pokřivenou tváří a pohledem bestie. Každý z nás v sobě nosíme něco temného a divokého, ale dokážeme se ovládat. On nechal svoje pudy vylézt na povrch. Ve sklepě pod kostelem si udělal mučírnu. Na zdech nakreslené pentagramy, oltář od krve. V hlavě se mu usadila nesnesitelná myšlenka, že hlídá vstup do pekla. Další z padlých kněží, další, který propadl šílenství.
Jeho válka s nebem započala v dobách, kdy poprvé slyšel hudbu od démonů DIOCLETIAN z Nového Zélandu. Pokud sledujete tvorbu téhle smečky dlouhodobě, tak asi víte, že je jejich hudba nasáklá zkaženou krví, že smrdí sírou a odkazuje se v ní na pradávný black death metal. Letošní novinka není výjimkou, je volným pokračováním předešlých děsivých představ.
Válka, apokalypsa, násilí, anti náboženství, to jsou základní témata textů a obsah skladeb. Hudebně je to potom opět divoká a šílená jízda přímo do pekla. Pánové jsou nekompromisní, rychlí, s ničím se moc nepářou. Jedovatý vokál se vznáší nad pobublávající basou, která v některých momentech evokuje rytmy známé z toho nejhlubšího podsvětí. Základem jsou potom ostré, kosti drtící riffy, které ve zničujících vírech vytvářejí pochmurně smradlavou atmosféru. Pro fanoušky třeba takových PSEUDOGOD, PROCLAMATION, GRAVE MIASMA, ARCHGOAT, IGNIVOMOUS, LVCIFYRE, WITCHRIST, TEITANBLOOD, IMPETUOUS RITUAL je nové album "Inexorable Nexus" víceméně povinností. Ona to vlastně ani není hudba jako taková, jedná se spíše o starodávný blasfemický rituál, u kterého samozřejmě všichni zemřete krutou smrtí. Naleznete zde chorobný, plesnivý zvuk, jednoduchý, ale jasně zřetelný obal. Budete se modlit k temnotě. K obráceným křížům. Schválně si někdy zkuste nové album vzít s sebou, až půjdete do starých katakomb. Jen si dejte pozor, aby se některé rakve samy nezapálily. Při poslechu téhle desky opravdu hrozí samovznícení. Jako bych byl ve středověku a díval se na hořící hranici. Nadšený dav, utrpení kněze, který propadl peklu. Oheň olizuje nebohé tělo a jeho duše je navěky ztracená, amen. Dalo by se také napsat, že jsem od DIOCLETIAN dostal přesně to, co jsem si přál. Na zdech nakreslené pentagramy, oltář od krve. V hlavě se mi usadila nesnesitelná myšlenka, že hlídám vstup do pekla. Starodávnými chorobami nasáklý blasfemický black death metal! Budete ukřižováni hlavou dolů! Inferno!
Asphyx says:
It was very interesting to watch his face change. It was as if he had something evil, devilish, slowly coming to the surface. Once so sweet and smiling, now with a twisted face and the look of a beast. We all carry something dark and savage inside us, but we can control ourselves. He let his instincts come out. He made a torture chamber in the cellar under the church. Pentagrams drawn on the walls, blood on the altar. The unbearable thought that he was guarding the entrance to hell. Another fallen priest, another one who'd gone mad.
His war with heaven began when he first heard the music of the demons of DIOCLETIAN from New Zealand. If you've been following the work of this pack for a long time, you probably know that their music is soaked in corrupted blood, that it reeks of sulfur and references ancient black death metal. This year's new release is no exception, a loose continuation of previous horrific imaginings.
War, apocalypse, violence, anti-religion, these are the basic themes of the lyrics and the content of the songs. Musically, it is again a wild and crazy ride straight to hell. The gentlemen are uncompromising, fast, they don't fight with anything. Venomous vocals soar over a bubbling bass that at some points evokes rhythms familiar from the deepest underworld. The foundation is then laid by sharp, bone-crushing riffs that create a grimly fetid atmosphere in devastating swirls. For fans of the likes of PSEUDOGOD, PROCLAMATION, GRAVE MIASMA, ARCHGOAT, IGNIVOMOUS, LVCIFYRE, WITCHRIST, TEITANBLOOD, IMPETUOUS RITUAL, the new album "Inexorable Nexus" is more or less a must. It's not really music as such, it's more of an ancient blasphemous ritual, where of course you all die a cruel death. Here you will find a morbid, moldy sound, a simple but clearly distinct cover. You will pray to the darkness. To inverted crosses. Try taking the new album with you sometime when you go to the old catacombs. Just be careful some of the coffins don't set themselves on fire. There really is a risk of spontaneous combustion when listening to this album. It's like being in the Middle Ages and looking at a burning pyre. An enthusiastic crowd, the suffering of a priest who's gone to hell. Fire licks the poor body and his soul is lost forever, amen. You could also write that I got exactly what I wanted from DIOCLETIAN. Pentagrams drawn on the walls, an altar of blood. The unbearable thought of guarding the entrance to hell settled in my mind. Ancient disease-soaked, blasphemous black death metal! You will be crucified upside down! Inferno!
Recenze/review - DIOCLETIAN - Amongst the Flames of a Bvrning God (2019):
Někdy se toulám černými chodbami podzemí několik dní a nepotkám ho. Vím o něm, někdy slyším jeho děsivý šepot, ale neukáže se mi. Zjeví se pouze v případě, když přinesu nějakou syrovou desku, nějaký death metal, který jej dokáže probudit. Tentokrát mi málem urval obě ruce. Zapnuli jsme play na starodávném přehrávači a z reproduktorů nám začala hrát nová deska španělských tmářů KRYPTICY. Kapela, která se líbí mě, i mému osobnímu démonovi.
Pečlivý čtenář našich stránek moc dobře ví, že jsme se téhle smečce věnovali od jejich počátků. Důkazem budiž odkazy na recenze i rozhovor, které naleznete dole pod dnešním článkem. Novinka je volným pokračováním předchozí morbidní práce a také důkazem, že peklo opravdu existuje.
Na KRYPTICY se mi vždy líbil jejich přístup, opravdovost, ryzost, taková ta těžko popsatelná energie, které lze ve skladbách vystopovat. Jsou po okraj narvané nahrubo nasekanou tmou, děsivými nočními můrami, ale hlavně ostrými riffy, zničujícími bicími a chorobným vokálem. Jedná se o death metal staré školy, ve kterém je odkazováno na smečky jako PESTILENCE, CARCASS, BOLT THROWER, MASSACRE, OBITUARY, DEICIDE, DEATH, MALEVOLENT CREATION, POSSESSED. Jako bych se díval na starý, černobílý horor. Vylézají v něm mrtvoly z hrobů, zombie tančí na plesnivých hrobech. V pořádku jsou i formální věci, jako prašivý zvuk, povedený obal a celkové provedení. Fanoušek starého kovu smrti dostane poctivou porci hnilobného materiálu. "The Non-Return" nejvíce vyniklo brzy ráno, na dávno opuštěném hřbitově, na kterém bývali kdysi pochováváni prokletí. Pro mě je vždy důležité, abych při poslechu cítil pach rozkládajícího se masa. Španělé na to jdou poctivě, věřím jim každý tón, každou notu. Jednotlivé motivy se mi dostaly ihned pod kůži. Proséval jsem mezi prsty prach a užíval si chladné a černou krví nasáklé melodie. Kývám se spokojeně do rytmu, stejně jako můj vlastní démon. Někdy se toulám černými chodbami podzemí několik dní a nepotkám ho. Vím o něm, někdy slyším jeho děsivý šepot, ale neukáže se mi. Zjeví se pouze v případě, když přinesu nějakou syrovou desku, nějaký death metal, který jej dokáže probudit. Mohu potvrdit, že je spokojený, stejně jako já. Tohle album se opravdu povedlo. Syrový, hnilobný smrtící kov, který doporučují všichni nemrtví! Exhumace starého hrobu!
Asphyx says:
Sometimes I wander the black corridors of the underground for days and I don't meet him. I know about him, sometimes I hear his eerie whispers, but he doesn't show himself. He only shows up when I bring some raw record, some death metal that can wake him up. This time, he almost ripped both my arms off. We turned on the play on the ancient player and the new record of Spanish darkies KRYPTICY started playing from the speakers. A band that appeals to me and my personal demon.
A careful reader of our website knows very well that we have been following this band since their beginnings. The proof is in the links to the reviews and interview, which you can find below today's article. The new release is a loose continuation of the previous morbid work and also proof that hell really does exist.
What I've always liked about KRYPTICY is their approach, the genuineness, the purity, that hard-to-describe energy that you can trace in their songs. They're packed to the brim with rough-hewn darkness, terrifying nightmares, but mostly with sharp riffs, devastating drums and sick vocals. This is old school death metal, with references to packs like PESTILENCE, CARCASS, BOLT THROWER, MASSACRE, OBITUARY, DEICIDE, DEATH, MALEVOLENT CREATION, POSSESSED. It's like watching an old black and white horror movie. It's got corpses crawling out of graves, zombies dancing on moldy graves. The formal things are fine too, like the dusty sound, the hilarious cover art and the overall execution. A fan of the old death metal gets a fair helping of rotten material. "The Non-Return" is most prominent early in the morning, in a long-abandoned cemetery where the damned were once buried. It's always important for me to smell the smell of decomposing flesh as I listen. The Spaniards go about it with integrity, I trust them with every note, every note. The individual motifs got under my skin immediately. I sifted the dust between my fingers and enjoyed the cold and black blood soaked melodies. I swayed contentedly to the rhythm, just like my own demon. Sometimes I wander the black corridors of the underground for days without meeting him. I know of him, sometimes I hear his eerie whispers, but he doesn't show himself to me. He only appears when I bring some raw record, some death metal that can awaken him. I can confirm that he's as happy as I am. This album was really good. Raw, rotten death metal that all the undead recommend! Exhumation of the old grave!
Většinou kolem tebe život jenom plyne, jako chladná řeka. Někdy utíká, jako peřeje. Připadám si, jako bych se na sebe díval odněkud seshora, jako duše, když opustí tělo. Bývám často veselý, ale jsou i chvíle, kdy mě obejme chladná pavučina smutku. Právě pro tyhle pochmurné, přemýšlivé chvíle volím hudbu velmi pečlivě. Vyhledávám, jako raněné zvíře, samotu a tmu. Přemýšlím, poslouchám a zastavuji spolu s kapelami čas. Jsem básníkem nicoty, čtenářem, který přemýšlí a fanouškem, který bývá vždy ztracen, někde v jiné dimenzi, v meziprostoru. Nevím, má slova na podobné desky, jako je "Lost in Memories, Lost in Grief" nestačí.
Čtu si ve starých spisech, vnímám historii jako otisk, ze kterého se jako lidé nikdy nepoučíme. Jsem ve starém opuštěném chrámu, ve kterém je do zdí otištěn nářek věřících. Mám rád, když je ve skladbách vášeň, talent, emoce ohlodané na kost. Pokud jste fanoušci téhle skupiny, asi moc dobře víte, že si MY SILENT WAKE umí s náladami hrát jako šelma se svojí kořistí. I novinka je velmi naléhavým, promyšleným a inteligentním albem. Majestátní, tajemné, ale i divoké. Jako krev, která tepe pod povrchem, jako pláč těch, kteří ztratili víru v život.
Jako asi každý mám nevyřízené účty s Bohem. Čím jsem starší, tak jsem na hudbu senzitivnější, vnímám ji nejen jako relax, ale jako něco většího, neuchopitelného, krásného. Líbí se mi, jak si MY SILENT WAKE hrají s náladami, jakým způsobem se vydávají do historie. Jsou jako temný les, jako půda která nám dala život. Zvukově velmi povedené album (Greg Chandler - Mastering, Engineering, Producer, Mixing, Recording) s obalem (Matthew Vickerstaff) věrně doplňujícím to, co se na desce odehrává, dostanete k dokonalosti vybroušený, nejen stylový drahokam. Není to jenom doom death metal ve stylu MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, NOVEMBERS DOOM, ASHEN MORTALITY, ale i lehce progresivní prvky, odkazující jak na klasický rock, tak i na folklór, které dělají nahrávku niternější. Vše je děláno s vkusem, elegantně a citlivě. Skladby drží velmi kompaktně pohromadě, důležité je i jejich pořadí, gradace, celkový dojem. Doporučuji k pečlivému prostudování i texty, opravdu stojí za to. Prosévám mezi prsty prach, našlapuji tiše, abych nerušil. "Lost in Memories, Lost in Grief" je pro mě albem, u kterého jsem pokorný. Zpomaluji svoje životní funkce, stojím a dívám se do tmy v dnešním chaotickém světě. Je pro mě záchytným bodem, který asi jako každý potřebuji, abych přežil. Pokaždé, když je toho na mě moc, když jsou mraky až příliš nízko, když se kolem mě stane něco zlého a potřebuji přemýšlet nebo se jen tak zastavit a pohroužit se do sebe, poslouchám tuhle desku. Vyšla na začátku května a měl jsem ji na recenzi již nějaký čas, ale napsal jsem o ní ať teď. Musela ve mě uzrát. Jako dobré víno, jako vzpomínky, jako pohřeb. Pokud máte tento styl rádi a oceníte i skvěle zpracované vokály, neváhejte ani chvilku. Většinou kolem tebe život jenom plyne, jako chladná řeka. Někdy utíká, jako peřeje. Připadám si, jako bych se na sebe díval odněkud seshora, jako duše, když opustí tělo. Bývám často veselý, ale jsou i chvíle, kdy mě obejme jako chladná pavučina smutek. Doom metalová definice zármutku, krásy i beznaděje! Dokonalá esence temných stínů, umírajícího dne i samoty!
Asphyx says:
Most of the time, life just flows by you, like a cold river. Sometimes it runs away like the rapids. I feel like I'm looking down on myself, like a soul when it leaves the body. I'm often cheerful, but there are times when the cold web of sadness embraces me. It is for these somber, reflective moments that I choose my music very carefully. I seek, like a wounded animal, solitude and darkness. I think, I listen and I stop time with the bands. I am a poet of nothingness, a reader who thinks and a fan who is always lost, somewhere in another dimension, in the space in between. I don't know, my words are not enough for a record like "Lost in Memories, Lost in Grief".
I read in old writings, I see history as an imprint from which we as humans never learn. I am in an old abandoned temple where the lamentations of the faithful are imprinted on the walls. I love it when there's passion, talent, emotion gnawed to the bone in the songs. If you are a fan of this band, you probably know very well that MY SILENT WAKE can play with moods like a beast with its prey. Even the new album is a very urgent, thoughtful and intelligent album. Majestic, mysterious, but also wild. Like the blood that flows beneath the surface, like the cries of those who have lost faith in life.
Like probably everyone, I have a score to settle with God. The older I get, the more sensitive I am to music, I perceive it not only as relaxation, but as something bigger, elusive, beautiful. I like the way MY SILENT WAKE play with moods, the way they go into history. They are like a dark forest, like the land that gave us life. Sonically a very well done album (Greg Chandler - Mastering, Engineering, Producer, Mixing, Recording) with the cover art (Matthew Vickerstaff) faithfully complementing what is happening on the record, you get a polished to perfection, not just a stylistic gem. It's not only doom death metal in the style of MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, NOVEMBERS DOOM, ASHEN MORTALITY, but also slightly progressive elements, referring to both classic rock and folklore, which make the record more intimate. Everything is done with taste, elegantly and sensitively. The songs hold together very compactly, their order, gradation and overall impression are also important. I recommend the lyrics for careful study, they are really worth it. I sift the dust between my fingers, treading quietly so as not to disturb. "Lost in Memories, Lost in Grief" is for me an album I am humbled by. I slow down my vitals, stand and stare into the darkness of today's chaotic world. It's a clue for me, which I guess like everyone else I need to survive. Every time it gets too much, when the clouds get too low, when something bad happens around me and I need to think or just stop and look inward, I listen to this record. It came out at the beginning of May and I've had it up for review for a while, but I'll write about it now. It must have matured in me. Like a fine wine, like a memory, like a funeral. If you like this style and appreciate the well crafted vocals, don't hesitate a moment. Most of the time, life just flows by you, like a cold river. Sometimes it runs away like the rapids. I feel like I'm looking down on myself, like a soul when it leaves the body. I am often cheerful, but there are times when sadness embraces me like a cold web. Doom metal's definition of sorrow, beauty and despair! The perfect essence of dark shadows, dying day and loneliness!
Recenze/review - MY SILENT WAKE - There Was Death (2018):
INTOLERANCE - Waking Nightmares of an Endless Void
CD 2024, Memento Mori / Godz ov War
for english please scroll down
Pohřební průvod plný děsivých tváří. Jakoby se sešli všichni démoni a prokletí z okolí, aby se rozloučili s lidskou bestií. Zvony hrají melodie potřísněné bolesti. Ve svěcené vodě se objeví krev a mraky jsou zase jednou hodně nízko. Malý hřbitov v horách, řada obrácených křížů. Kněz má jedovatý jazyk a Smrt se tu velmi často potkává se Satanem. Zbývá už jenom vybrat hudbu, která se bude hrát, až se rakev začne rozpadat v zemi. Španělští INTOLERNACE a jejich druhé dlouhohrající album jsou více než vhodným pokrmem ze syrového masa.
Klasický, tradiční death metal v jeho nejmorbidnější podobě. Nahrubo nasekaná tma, smíchaná se šílenstvím a chladem, který se vám jako nějaká zlá choroba usadí v kostech. Přesně taková je letošní deska "Waking Nightmares of an Endless Void". Pokud máte tenhle styl rádi, tak neváhejte ani chvilku. Budete navěky prokleti.
Surové melodie, inspirované kapelami jako BOLT THROWER, ASPHYX, GRAVE, MORGOTH, CONVULSE, ENTOMBED, OBITUARY, DESULTORY, DISMEMBER. K tomu si připočtěte prašivý zvuk a máme tu nahrávku, která je doslova povinností pro všechny nemrtvé. Španělé na to jdou opravdově, uvěřitelně, krutě a já vám podepisuji vlastní krví, že pohřby, u kterých je jejich hudba děsivou kulisou, patří k nejlepším. Oheň zase jednou hoří černým plamenem, v márnici se dějí divné věci a staří hrobníci se kývají spokojeně do rytmu. Patřím mezi ně. Nové album si opravdu užívám. Má v sobě vše, co od dobré hudby žádám a potřebuji. Velkou porci morbidních nápadů, mlhavou atmosféru chladných rozbřesků na hřbitově. Ale hlavně temný a mrazivý otisk. Všichni máme pohřby zafixované v hlavě jako něco smutného, ale někdy, když zajíždí do země rakev s někým zlým, mohou být i oslavou. Myslete na to, až budete "Waking Nightmares of an Endless Void" poslouchat. Jedná se o reálnou, smradlavou exhumaci toho nejsyrovějšího kovu smrti. Pamatujte, že vykoupení nikdy nepřijde. Zaplatíte vlastní duší a Charón vás převeze přes řeku Styx. Potom následuje už jenom absolutní tma. A také hudba, která vás strhne do hlubin. I cesta může být cílem. Kolem se povalují bílé kosti, rozpadají se pomalu v prach. Shnijete zaživa! U téhle desky to platí na sto procent. Doporučuji všem maniakům, démonům, i nemrtvým. Pohřební průvod plný děsivých tváří. Jakoby se sešli všichni démoni a prokletí z okolí, aby se rozloučili s lidskou bestií. Zvony hrají melodie plné bolesti. Ve svěcené vodě se objeví krev a mraky jsou zase jednou hodně nízko. Hnilobou nasáklý, reálný, krutý a ošklivý death metal z těch nejtemnějších katakomb! Smrt je velmi blízko!
Asphyx says:
A funeral procession full of scary faces. It's as if all the demons and curses of the area have gathered to bid farewell to the human beast. The bells play melodies stained with pain. Blood appears in the holy water and the clouds are once again very low. A small cemetery in the mountains, a row of inverted crosses. The priest has a poisonous tongue, and Death meets Satan here very often. All that's left is to choose the music to play as the coffin begins to crumble into the ground. Spain's INTOLERNACE and their second full-length album are more than a suitable dish of raw meat.
Classic, traditional death metal at its most morbid. Coarsely chopped darkness, mixed with madness and coldness that settles in your bones like some evil disease. That's exactly what this year's album "Waking Nightmares of an Endless Void" is. If you like this style, don't hesitate a moment. You'll be cursed forever.
Raw melodies inspired by bands like BOLT THROWER, ASPHYX, GRAVE, MORGOTH, CONVULSE, ENTOMBED, OBITUARY, DESULTORY, DISMEMBER. Add to that a dusty sound and you have a record that is literally a must for all the undead. The Spaniards go for it in a real, believable, cruel way, and I sign with my own blood that funerals where their music is the eerie backdrop are among the best. The fire once again burns with a black flame, strange things happen in the morgue and the old gravediggers sway contentedly to the beat. I'm one of them. I'm really enjoying the new album. It has everything I want and need from good music. A big helping of morbid ideas, a hazy atmosphere of cold dawns in a cemetery. But above all, a dark and chilling imprint. We all have funerals fixed in our minds as something sad, but sometimes when a coffin goes into the ground with someone bad in it, they can be a celebration. Think about that when you listen to "Waking Nightmares of an Endless Void". It's a real, stinking exhumation of the most raw metal of death. Remember, redemption never comes. You pay with your soul and Charón will ferry you across the River Styx. After that, only absolute darkness follows. And the music that will take you to the depths. Even a journey can be a destination. White bones are lying around, slowly crumbling into dust. You're rotting alive! That's 100% true for this record. I recommend it to all maniacs, demons and the undead. A funeral procession full of scary faces. It's like all the demons and curses of the area have gathered to say goodbye to the human beast. The bells play melodies full of pain. Blood appears in the holy water and the clouds are once again very low. Rot-soaked, real, cruel and ugly death metal from the darkest catacombs! Death is very close!
Recenze/review - INTOLERANCE - Dark Paths Of Humanity (2022):
Příběh čtyř stý šedesátý šestý - Už zase tančím sám. Na black metal.
Přestupoval jsem minulý týden v Praze a když jsem vystoupil na hlaváku z metra, šel jsem si zapálit. Uprostřed špíny, bezdomovců a ochcaných rohů zářil do tmy bílý plakát. Byly na něm Root, Torr a potom jedno jméno, které jsem nemohl za boha přečíst. Dokonce jsem vytáhl brýle, abych nápis rozluštitl. Nepovedlo se mi to. Nojo, stejně je to do Prahy daleko a nikdo by se mnou zase nejel. Přesto si zapíšu do notýsku datum i klub, který vůbec neznám. Někde na Smíchově ve sklepě. Na všechno zapomenu a těším se na blondýnku. Vlak jede pomalu, na trati jsou omezení a tak se dostanu na kolej až pozdě večer. Závidím studentům, kteří mají na taxíka. Já jdu pěšky a krosnu mám narvanou sklenicema domácího sádla. Aspoň zbydou peníze na pivo a na metal. Taky jsem si chtěl koupit nějakou novou knihu. Zrovna jsem dočetl dalšího Kinga. Svědectví. Velká bichle, která je nejen skvělým příběhem, ale také další zátěží. Dorazím a jsem utahanej jako kůň. Připadám si jako otrok. Celý víkend v kanálech pod škodovkou v Boleslavi. Dnes jsme opět tahali nekonečné kýble plné zaschlé barvy. Bílý muž pod bičem otrokáře, řval jsem ve tmě s čelovkou na helmě.
Sprchoval jsem se doma, ale musím znovu. Vylekám spolubydlící. Tak si tady, usměje se. Je pořád sama a občas slyším z jejího pokoje vrnící zvuky. Vibrátory na dívčích kolejích zrovna dost letěly. Nově uvolněná morálka, časopisy, osvěta, tohle všechno holky vnímaly. A když nebyl přítel, zůstala umělá hmota. Kluci to mají stejně. Nic proti, jen to nesmí lézt člověku na mozek. Což tedy naší kolegyni začínalo. Už jsem ji dohodil asi pět normálních, vcelku i hezkých kluků, co byli taky sami. Jenže ona patří k takovému tomu druhu žen, kterým není nikdo recht. Inu, její chyba. Mohla si aspoň skočit, když už nic jiného. Říkám to blondýnce, která na mě čeká jako vždy dole na baru. Zrovna se kolem ní točí takovej hezkej kluk. Hele, rybízku, dej si odchod, tohle je moje holka. Chvilku se proti mě prsí, ale pak to vzdá. Asi ho vyděsí moje do krve rozedřené ruce, následek mozolů, které mám i přes pracovní rukavice. Jsem grogy a tak si jen lehnu a nechám svoji milou, aby na mě byla hodná. Když jsme v nejlepším, uslyším z vedlejšího pokoje naplno puštěný vibrátor. Hergot, dělá ta holka taky někdy něco jinýho? A proč nejde občas mezi lidi? Pak usnu a je to skoro jako smrt. Nevím o světě.
Zato ráno je šílené. Bolí mě ruce, nohy, záda, hekám jak stará herka. Jdeme s Michalem do školy, kolem je mlha a on mi vypráví něco krásně intelektuálního. Já mám pořád před očima nekonečné kanály a neodbytný pocit, že začínám smrdět hnilobou. Jsme tam jak krysy, řeknu nahlas a pak to musím Michalovi vysvětlovat. Dojdeme na universitu, rozdělíme se a já si zalezu dozadu do přednáškového sálu. Vůbec nevnímám. Padá na mě únava a to až do středy, kdy se moje tělo konečně trošku srovná. Blondýnka měla telefonát, že babička v Táboře je na tom nějak špatně, tak že pojede. Měl bych taky, ale já už fakt nemůžu. Je toho na mě moc. Jsem jak tělo bez duše, jsem jak mátoha. Potřebuji vypnout, jen si tak číst, ani se neučit, odpočívat. Ve čtvrtek mi otrne a náladu mi trošku spraví výplata, která je velmi slušná. Ihned pozvu blondýnku na večeři. Budeš tu hodný? Zeptá se mě a já samozřejmě kývnu, že ano. Hlavně nechoď za sousedkou, nemusel bys to přežít, vtipkuje. Už mě to taky napadlo, že bych jako udělal dobrý skutek. Ale neboj, chci mít klid. Na rozloučenou mi dokáže, že mě má ráda. Je pátek ráno.
Končím v jedenáct. Už na to nemám. Nějaký cvičení mi může být, víte kde. Zajdu do hospody na oběd. Pořádně se naperu a když si tak sedím, probírám se žebradlem. Vyhazuji lístečky, zkrátka, dělám pořádek. Občas mě to chytne. Naplním popelník papírky, pak to ze srandy zapálím sirkama a servírka mě seřve. Ještě tu mám jeden. A hele, plakát. Ty vole to je dneska. Přemýšlím asi patnáct minut. Co budu dělat sám na koleji? Všichni jedou domů. Nudil bych se. Znám se. Ani se nevracím zpět na kolej. Rovnou na nádraží. Do Prahy, prosím. Je něco kolem třetí hodiny a už si to šinu k matičce českých měst. Je pořád pošmourno. Vzpomínám na dobu před několika lety, kdy na koncerty jezdily davy. Někdy se přidávaly i vagóny. Lahváče cinkaly, potkali jste spoustu skvělých lidí, seznámili jste se, pokecali a hlavně, byla děsná sranda. Asi se divně při svých vzpomínkách usmívám, protože slečna, co sedí proti mě, prokroutí oči. Normálně bych ji asi oslovil. Jen tak ze cviku. Ale nemám náladu. Jedu sám na koncert. Divný, co? Netuším, že za pár let už budu jezdit pořád jenom sám.
Já to potřebuju. Jednou za čas upustit páru. Nejdu s davem, vybírám si, na co zajdu, jakou kapelu chci vidět. Pak taky, peníze, jiný akce, čas, znáte to. Ale přestal jsem, jen když byly děti malé. S dvojčaty to jinak nešlo. To ale ještě vůbec netuším. Zatím jedu a říkám si, jestli jsem udělal dobře. Když jsem byl mladší, tak sami jezdili jen divný týpci. Možná jsem se jím stal. Zalezu na Smíchově do jedný hospody a piju Braník. Tehdy se to dalo. Je tu jen pár štamgastů a jeden stůl fanoušků fotbalu. Přisedne si nějakej děda, který si chce povídat. Kývnu mu na souhlas, sem tam zakroutím hlavou, jakože ne, ale vůbec ho nevnímám. Nechápu, co se to stalo. Vždyť Root i Torr mají pořád jméno. Ale jsem v Praze, tady se chytají kde jaký novinky. Zkrátka a dobře, mladí už poslouchají něco jiného. Různý rap metaly, fůze, rock, alternativu. Už dávno to není tak jasný a přehledný. Za mě si byl buď metalista nebo pankáč. A když si byl debil, tak náckovskej skinhead. Jo jasně, taky byli lidi, co poslouchali Oceán, Shalom, diskofilové a další odnože, ale bylo to jasně vymezený. Dnes už je chaos. Pak taky, ten grunge, pořád ještě doznívá.
Připadám si děsně starej, ale nejsem. V malém sklepě, jehož název si fakt nepamatuju, to vypadá jako na srazu démonů. Všichni jsou v černém, někdo i s warpaintem. Přesto již má většina návštěvníků vanu. Očividně se všichni znají. Připadá mi to spíš jako večírek pro zvané. Taky jako jeden z mála platím vstup. Dám si pivo a snažím se s někým zavést řeč. Jenže mi není přáno. Radši toho nechám a pohroužím se do svých myšlenek. Udělal jsem dobře, že jsem jel? Neměl jsem raději sedět na koleji a číst si, poslouchat vibrátor z vedlejšího pokoje? Je tu poměrně nuda. Žádný vysmátý ksichty, jako jsem býval vždycky zvyklý. Musím ale uznat, že Toor i Root hráli skvěle. Muzikantsky to bylo super. Jen občasné kecy mezi písněmi by si s klidem mohli odpustit. To je samej satan a jeptišky a taková ta prvoplánová nenávist. Možná už jsem na to taky starej, nevím. Zajímaví jsou fanoušci. Všichni stojí a jen občas pokývou hlavou. Chodím tedy radši k výčepu a piju čím dál tím víc piva.
Hlavní hvězdou večera jsou HELHEIM, jejichž logo jsem neuměl rozluštit. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, co hrají. Předpokládal jsem, že black metal. Potvrdilo se mi to již s první skladbou. Pod pódiem nás stálo možná tak dvacet. Spíš méně. České kapely chlastaly u stolu a já si vzpomněl na německé akce, na kterých se všichni navzájem podporovali. Mnohdy slavná jména křepčila na předkapely. Byla v tom jakási vznešenost, která českým metalistům zkrátka mnohdy chybí. Ono je to také o pokoře a slušnosti. Ale nevím, třeba je všechno úplně jinak. Píšu, co jsem viděl a jak to na mě působilo. A tak zase tančím sám. Na black metal. Norové mají úžasné vokály. Už nejsem v zaplivaném klubu na Smíchově, ale daleko na severu. Je to esence chladu a tmy. Nejdřív se jen tak kývám do rytmu. Pak se mi ale rozvibruje celé tělo. Možná je to přemírou piva, ale určitě i tím, že já muziku prožívám. Když se mi líbí, tak neumím být v klidu. Křičím a řvu mezi songy. Jsem nadšený, zpocený a pořád tančím sám. Nepřidá se nikdo.
Kapela balí svoje cajky a Pražáci dávno zmizeli v ulicích. Já mám dostatek času. Norové jdou někam spát a ve sklepě zůstaneme dva. Na výčepákovi je vidět, že už by taky šel, dnes to byl stejně mizernej kšeft. Přemýšlím, proč lidé nechodí na koncerty. Možná je jich moc nebo nemají propagaci. Netuším. Je mi z toho smutno. Viděl jsem všude kolem sebe, že už metal tolik netáhne. Nebo spíš, vždycky se chodí na to moderní, na to co je momentálně v laufu. Většina lidí jde stejně s davem. Koneckonců, sám si přijdu divně, že tu jsem sám. Kdybyste věděli, jak mi chybí mí kamarádi. Z první i druhé party z Boleslavi. Být metalistou na koleji v Plzni nebylo vůbec lehké. Neměl jsem si s kým o muzice pokecat. Blondýnka mi dodnes říká, že jsem musel být opravdu prokletý. Většina starých fanoušků to dávno vzdala. Jenže já nemůžu, mě to nejde. Neumím to. V mém životě je hudba hrozně důležitá. Seru na trendy, seru na to, co je moderní. Poslouchám jen to, co se mi líbí. To já taky, ty vole nemáš nějaký drobný? Ozve se za mnou a takový hodně sešlý děda mě žádá o peníze. Asi jsem přemýšlel nahlas. Hodím mu nějaké mince. Nějak ho chápu. Taky zůstal sám.
Mám snad tři hodiny, než mi pojede vlak. Vydám se do ulic a chodím. Nesmím se zastavit, protože když si někam sednu, tak usnu. Nasadím si discmana a sloupnu fólii z alba Av norrøn ætt, které jsem si před chvílí koupil. Začne pršet a všechno je děsně depresivní. V osobním životě se mi daří. Nebýt otce, tak se mám fakt skvěle. Nejsem bohatý a asi nikdy nebudu, ale mám všechno, co jsem kdy chtěl. Ale co se týká metalu, tak je to bída. Stále vycházejí skvělé desky, pořád chodím do Music Records, odebírám Spark a jsem v obraze. Jen si nemám s kým pokecat. Chodím na koncerty sám jak kůl v plotě. Stojím většinou ve stínu. Ale když je dobrá konstelace hvězd a piva, tak tančím. Nezáleží na krocích, ty mé vede hudba. Skladby ve sluchátkách gradují, dostávají se mi pomalu do krve. Už jsem skoro u hlaváku. Nikde nikdo. Jak leje, tak všichni zalezli do děr. A já si vlezu na trávník. Kecky mám nasáklé vodou. Jsem promočený. Chráním si jenom kapucou přehrávač. A tančím zase sám. Na black metal. Jen já, hudba a prázdný noční park.
Ve vlaku ihned usnu. Probudím se v Rokycanech, což je dobře, protože jinak bych přejel. Už se mi to párkrát stalo. Je sobota ráno. Dojdu pěšky na kolej a probudím vrátného. Jen na mě kývne. Dneska žádná křepelka? Oplatím mu úsměv a po sprše si jdu lehnout. Nakonec stihnu o víkendu i to čtení a odpočinek, konečně spánek, napadne mě. Ale není mi přáno. Sousedka je zase v ráži. Jak někdo může koukat na porno v devět ráno? Pořádně se vyspím asi až v hrobě, napadne mě ještě a nasadím si sluchátka. Nic si nepouštím, u toho bych neusnul. Ale je mi najednou tak nějak fajn, jako po každém dobrém koncertě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave VANHELGD! It's been a while since your label Dark Descent Records sent me an album to review. And immediately with "Atropos Doctrina" you got to the imaginary top of my personal black death metal chart. The first time I encountered the new album was in the cold weather, when it got very cold. It was very pleasant for me to just listen, read and let the time pass. How was the album made and how do you think it differs from the previous album "Deimos Sanktuarium"?
It took a while to make since the pandemic got us out of track. We were back in writing mood after a small tour supporting At the gates when Sweden shut down and we were unable to rehearse on a regular basis. When we finally started to rehearse again we lost interest in the few songs we had done so far so we started up again with the demos I made during the pandemic. I think it took almost 2 years to write the album, rehearse everything and prepare for the studio . We entered Endarker Studios in the spring of 2023 and it was mixed and mastered sometime around august.
I think it's a bit different from Deimos Sanktuarium. First of all it's overall a bit faster and has little more energy. It's also less complicated when it comes to arrangement and song structures. Ok “Atropos Hymnarium” and “I ovigd jord” could fit Deimos Sanktuarium as well but the rest of the songs on ATROPOS DOCTRINA are a bit more straightforward in my opinion.We also spent a lot more time fine tuning this album. Westman was also quite new in the band when recording DS so I guess he feels more comfortable with AD.
In hindsight I kind of overlooked the back-up vocals for AD, it would have been nice with som more parts from Jimmy.
Let's go back in history a bit. VANHELGD was formed in 2007. The band is composed of all experienced musicians. Nowadays it's not easy to start again. How did you get together in the first place and why did you choose black death metal?
Me and Jimmy ( guitars) were in a band called Ceremonial Execution + me and Björn ( drums 2007- 2016) were in another band called the Jam Session. we shared rehearsal space and both bands were put on ice about the the same time so Björn got the idea for us three to start a new band. We wanted things to be simple so we decided that I shpuld do the vocals and guitars ( only did back-ups previous to Vanhelgd) After a few months or so Viktor joined ( bass 2008-2013) It’s so many years ago now but we see ourselves as a new band still but it is the longest I’ve been in the same band!
Jonas, bass ( ex thy Primordial, Retaliation, King of asgard) joined in 2013 and Westman, drums ( ex Throne of Heresy , King of Asgard) joined in 2016. I guess we always had some kind of nordic misery, strokes of black metal and folk songs in our songs but it has become more apparent on the last albums. When we started the band was more punkish and had a lot more Autopsy and old school death metal stuff going on. We have since then evolved more into a slower form leaning more towards hopelessness and misery rather than gore, zombies and beer. I think that a lot of songs from our first two album still works but I’m also glad we took the steps in this direction since the other way would have been a dead end for me creatively.
The new stuff has exactly the kind of cool, clear sound that I like a lot. It's signed by the master Magnus "Devo" Andersson. We all know his work for MARDUK and many other bands. I'm curious to know how you guys worked together and why him? With what feelings did you leave the studio?
Jonas and Westman had recorded there many times before so it was not hard to convince me and Jimmy to try it out. Devo was very easy to work with and had a lot of respect for our DNA as a band but still gave a lot of great input. When I leave the studio I’m always alternating between saying that our albums are just strange and not very good and that we did a hell of an album, the truth is often that we did ok :-)
When I look at the cover, it reminds me terribly of a scene from an old mural, from the catacombs. Beautiful work. Who's the artist and why did you choose this particular motif?
I work part time as an illustrator, a career I started making covers and merch for the bands I was in and for my friends' bands. So I have made all the merch and all the album covers for Vanhelgd. Atropos is the oldest of the three fates, the Moirai, in Greek mythology. She is the one cutting the thread of life after her sisters spun and measured it. She is the metaphor of death. Her attributes are among others the scissors and the veil.
The lyrics on your records are about death, anti-religion, pain. You're not afraid of horror themes either. Where do you get inspiration for them? And what are the lyrics on the new album about?
I get inspiration from different sources, mostly art and literature but also things in my personal life and things happening in these turbulent times. The lyrics on ATROPOS DOCTRINA are about misery, defeat, rebellion, suffering, war, death and famine.
VANHELGD are a band that when I listen to them, I immediately know who they are. You have your own unmistakable signature, expression. A strange dark mood that has a very urgent effect on me. How do you explain that? Do you have a secret formula, a recipe? How do you create new material? I'm talking about the process now.
We focus a lot on the expression, we don't care much about the technical aspect, riffs can be really boring and simple, the important thing is that it fits the song and has the right feeling. We work a lot in the rehearsal space trying out different aspects and perspectives on the riffs such as dynamics, tempo, drum beats. We re-arrange, play a black metal riff as if it would be a doom riff and stuff like and trust our gut-feeling. It is a frustrating slow process but very rewarding when you solve the puzzle. We can wrestle with a song for hours at a rehearsal and be about to turn the amps off, put the drumsticks down and go home when someone gets an idea or a perspective on the song or a riff that turns things around and gets everybody excited again. There are a lot of “what would happen if…” and “ can we try to...” followed by “ no, but maybe if we try to…” at our rehearsals. So writing songs is a very organic and kind of an investigative process for us and at the same time an uphill battle.
Does Swedish nature influence you in any way? Every time I hear a band from your country, I think that you can put such a special mood, melancholy in your songs. A lot of times I would take the album to the woods near my home, just outside the city, and it felt like I was somewhere up north.
Yes I think it does, the nordic melancholy that comes with the short summers and nature have a more or less subconscious impact on the song writing. The nordic folk music often has this vibe too and we have some influences from that in our melodies. The song “I ovigd jord” ( in unconsecrated soil ) have a lot to do with nature, the elements, man made borders, ideology and religion. Both when we wrote and recorded the album I went on long walks listening to the demos to figure out the vocals and later to listen to the mixes. I often did this in the evenings and the mixes were during the late summer period so for me personally the album is very associated with the landscape and the summer evening light.
According to wikipedia, Sweden has 10.59 million inhabitants. The Czech Republic has ten. We have a lot of metal bands here too, but definitely not as many as you. Does that mean you have a musician in every family? I wonder why you have so many bands? And I'm not talking about the mainstream, I'm talking about the underground. How do you explain that?
I think it has to do with that there were a lot of cheap or free rehearsal places ( often with instruments to loan) in Sweden for kids back in the 80ies and 90ies .You just had to start a study circle and report to one of the many public education organizations that got money from the state. There were also a lot of shows at youth centers in every town. So many kids started bands those days, first metal and punk bands in the 80ies, then a lot of death metal, black metal and hardcore bands in the 90ies.
How do you perceive your scene? Gigs, fans, labels? There are quite a lot of gigs here, but only some of them are well attended. Plus, it seems to me that young fans are already listening to something a bit different.
I think we don't get as many touring acts here as in the rest of europe since we are a bit off geographically. There are quite a lot of metal gigs going on but I live in a small village so I have to travel to see shows. We don´t do many shows a year so we are not really well connected to the scene in that way but we have contact with some bands and listeners of course.
Personally, I find "Atropos Doctrina" to be such a perfectly polished stylistic gem, but it can also appeal to fans outside of black death metal. The album is raw, but it also has a lot of memorable melodies. Where do you want to take the band? What is your goal? Someone is attracted by big festivals, someone wants a famous label. What are your dreams?
Personally, I just want to continue to write music and record albums. It is nice to do shows and we are happy to play when it works but the goal is not to tour a lot and so on, probably because it takes so much energy to plan and book shows and tours on our own. My goal for Vanhelgd is to keep evolving and make a superb death metal album.
How did you get into music in the first place? Who was your role model? First gig? First gig as a musician? How about some wild experiences, readers are always interested in that:)).
Oh I don't have many wild experiences since I've never done many tours and my memory always fails me so I´m the worst at talking about the past. As for role models, I would say Entombed and Paradise Lost since they were the bands that got me into death metal in the early 90-ies, soon followed by At the Gates, Death and Edge of Sanity
Me and Jimmy and Viktor did our first gig as a musicians with our metal band BLUMP in the afternoon at a fair in our hometown back in 94. We played a 15-20 min set of bad covers and one or two original songs. We started out together with Hans on drums. I remember drawing Obituary influenced death metal logos for the band that I wanted to be named Sauron but the first songs we did were punk songs and we soon got Stefan on vocals and became a metal band. Back then the Hardcore scene was huge in Sweden and many of our friends were involved in one way or another. I wasn't a big fan, I was into heavy metal, black and death. I always wanted to play death metal and did some rehearsals in two or three local death/black metal bands during the 90-ies but there were only 2-3 songs made with each of them before the interest faded… so I didn´t play extreme music for real until I joined a grind/hc/punk/doom band called THE JAM SESSION in 1998 or 1999 where Björn was playing the drums. We did a lot of strange songs and drunk shows for a couple of years, rehearsing two times a week and drinking together as often as we could and got to do shows together with bands like The Locust, Switchblade, Trapdoor Fucking Exit, From Ashes Rise, Catharsis and Totalt Jävla Mörker. It was a great time. When BLUMP split up in 2001 after releasing 5 demos me and Jimmy formed CEREMONIAL EXECUTION together with Robert from THE JAM SESSION on vocals. We got David on drums and Tommy followed by Jonas on Bass for a while and after him Björn Ahlqvist joined. We played some kind of US-influenced death metal with a bit of an old-school vibe and released 1 demo, a split 7, an album and another 7” before splitting up in 2007 at the same time as THE JAM SESSION was put on ice. We started Vanhelgd in 2007 and our first gig was probably the one we did in a non-offical club in our hometown together with King of Asgard ( where Jonas were playing bass) back in 2008.
I'd be interested in your relationship to music. What does it mean to you? Is it a hobby? A lifestyle?
It's a part of my daily life for sure and specifically it's about a passion for death metal. I´ve been in bands since 1994 and rehearsed weekly or monthly and in some periods even up to 4 times a week since then. Even though I find it hard to call myself a musician. I realized that I'm only interested in playing music if I can write my own stuff and that my technical skills are poor for playing guitar for so long, I only play guitar at home when trying to figure out an old song that we will start playing again or when writing. I wish I've spent more time practicing but don't find it interesting. I would never join a band without being part of the writing process and I can't understand why anyone would be in a cover band. I also realized that I can't do things half hearted when it comes to being creative. I love being in the rehearsal space with the others creating songs together and releasing the aggression you build up in your everyday life. It's been about a year now since ATROPOS DOCTRINA was finished and as much as I want to play those songs live I also want to start making new material. So I guess it's all about passion for me.
What is VANHELGD going to do in the near future?
We are having a release show at Palatset in Linköping on the 16th of august, then we are booked for Malmö Massacre at the end of august and a show in Umeå in october. I hope we can do some shows and festivals in Europe in 2025.
Thank you very much for the interview, I appreciate it. I guess you can guess what I'm going to do. Yeah, I'm going to go out into the woods and take your new book "Atropos Doctrina" with me.
Thank you! Sounds like a good plan!
Recenze/review - VANHELGD - Atropos Doctrina (2024):
