Poslední sbohem - Tim Weaver
2024, Mystery Press
Minulý pátek jsme byli od čtyřech hodin v hospodě a probírali jsme tam nejen hudbu. Řeč se občas stočila i na knihy a já už mohl říct, že mám Poslední sbohem v Alzaboxu, do kterého Knihy Dobrovský také posílají. Byli jsme na koncertě, ze kterého jsem odešel kolem jedenácté. Tramvají domů, měl jsem v hlavě napsáno, že musím ještě knížku vyzvednout. Jenže jsem byl tak ospalý, že jsem si šel lehnout. Spal jsem skoro jedenáct hodin a potom seděl u snídaně a nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem utahaný jako starý pes. Udělal jsem fotky z koncertu, sepsal pár slov o kapelách a potom jsem musel ven. Dnes nic jiného dělat nebudu a pustil jsem si nové Sarke. Koupil jsem jen pár rohlíků na večer a něco málo k obědu. Byli jsme doma jen se synem a ten je samozřejmě ve věku, kdy je pořád venku s kamarády. Kniha mi připadala ještě teplá, voňavá. Roztrhl jsem karton, rozložil úlovky před sebe a potom jsem jak nějaký úchyl přivoněl.
Naladil jsem hlasitost hudby tak, aby mě norští black thrash metalisté nerušili a zároveň, abych je vnímal. Udělal jsem si kafe, které normálně moc nepiju. A potom jsem se na několik hodin ztratil v příběhu. Byl jsem jen já, kniha a hudba. Čtenáři metalisté určitě ví, o čem píšu. Tohle je něco nezaměnitelného. Spojení skladeb a knížky, v podstatě dokonalá esence. Mám to takhle moc rád a Tim Weaver patří dlouhodobě k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Nezklamal mě ani letos. Ono na rovinu, David Raker zase patří k mým nejoblíbenějším postavám. Tentokrát je příběh velmi temný, chladný, šílený. Zpočátku působí vše obyčejně, záhadně. Ale pak se děj rozjede, že jsem zase jednou hltal stránky po desítkách. Tati, mám hlad, vyruší mě večer synek a já si uvědomím, že mi kručí v břiše jako jemu, který je v pubertě. Ještě půjdu s klukama ven, řekne mi, když povečeříme a já jen kývnu souhlasně hlavou. Jen mi dej vědět, v kolik přijdeš. Je doma poměrně brzy a já se ani neskočil osprchovat. Byl jsem zcela mimo, kniha mě schlamstla.
Jsem rád, že mám doma promo od Sarke už asi dva měsíce. Občas na to zapomínám a počítám s tím, že i mí kamarádi desku slyšeli. Jsem ale vázán mlčenlivostí a tak si píšu poznámky, poslouchám album nejen při čtení. Příběh pokračuje, vše postupně graduje, přemýšlím nad dějem, jsem vlastně taky takovým soukromým vyšetřovatelem. Někdy se trefím, jindy jsem zcela mimo. Je zajímavé, kolik temných myšlenek někteří lidé mají. Netvor může být i váš milý soused. Do hlavy nikomu nevidíte. Říká se, že oči jsou dveřmi do duše, jenže oni někteří umí působit hodně přesvědčivě. Bývám opatrný, když potkám někoho s falešným úsměvem. Stará příkoří znovu ožívají. Bolest, ztráta, smrt. Tim Weaver na mě někdy působí až melancholickým dojmem. Stejně jako nové album Sarke. Něco chladného je ve větách i melodiích. Padá na mě zvláštní smutek. Někteří lidé jsou opravdu bestie. Musí být hodně těžké napsat knihu tak, aby byla takto napínavá.
Možná vám bude připadat, že je vše hodně spletité, různé postavy působí až podivně, ale postupně se začne všechno rozkrývat. Ta kompozice, ten jazyk, zase zobu autorovi z ruky a dělá si se mnou, co chce. Hádanky, které je třeba rozluštit. Občas jsem zapomínal dýchat, musel jsem knížku zaklapnout, dojít si do ledničky pro pivo nebo se jen tak podívat z okna. Už byla tma a na balkon přiletěl krkavec. Nějak se to naučil. Pokaždé si sedne na zábradlí a natáčí hlavu. Jasně, připadal jsem si jako v jedné slavné povídce, akorát s tím rozdílem, že tam to byl Havran. Dívám se do tmy a čekám až odletí. Posel smrti? Napadne mě několikrát. Nevím, ke čtení se ale vrátím až po delší době. Jenže mě už bolí oči a jdu spát. Ráno je taky den. Chybí mi pár desítek stránek a než pojedu po obědě pro manželku, chci knížku dočíst. I stane se a potom potřebuji několik hodin na vstřebání. Mám to takhle vždycky. V autě mi hrají Sarke a když svoji ženu uvidím, tak nadšeně vyprávím o tom, jakou napsat zase Tim Weaver skvělou knihu.
Osud tomu chtěl, že jsem nedávno o některých lidech ze svého okolí také zjistil pár temných informací. Je to zvláštní pocit, jakoby ve vás bylo něco prázdného, jste zklamáni, poníženi, že jste jim věřili. Možná nebo právě proto, se mi kniha trefila do nálady. I když na druhou stranu, jak jsem již zmiňoval, Tim Weaver nikdy nezklame, takže jsem ani nečekal nic slabého. Čtyřicet let otázek, na které najde postupně David Raker odpovědi. Někdy si říkám, jestli by neměla raději historie spát. No jo, ale co spravedlnost, co pravda, co oběti a pozůstalí? Hodně jsem o tom po přečtení přemýšlel. A samozřejmě, poslouchal u toho nové album Sarke. Doporučuji vám obojí, album a hlavně knihu. Mějte se co nejlépe, opatrujte se a mějte se co nejlépe. Děkuji za pozornost.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
PŘED ČTYŘICETI LETY SE PO NÍ SLEHLA ZEM. TEĎ SE VRÁTILA. JE TO VŠAK SKUTEČNĚ ONA? Rebece byly tři roky, když se její matka Fiona jednoho dne nenápadně vytratila ze dveří a už se nikdy neukázala. Rodina o ní neslyšela skoro čtyřicet let. Po bratrově pohřbu však Rebeka obdrží nepodepsané kondolenční přání. Neví, jestli ho poslala její matka… ale něco jí říká, že ano.
Rebeka se rozhodne zjistit, co se před lety s Fionou stalo, proč tak náhle opustila své děti a proč se s nimi už nikdy nepokusila spojit. Obrátí se proto na soukromého vyšetřovatele Davida Rakera. Ten souhlasí, že jí pomůže, přestože je to pro něj v mnoha ohledech neobvyklý případ. Čím víc ale rozplétá vlákna celé hádanky, tím detailněji se před ním skládá příběh plný tajemství, bolesti, ztráty a smrti. A netvor, který ho začal psát, ještě zdaleka neřekl poslední slovo.
Démoni Fioniny minulosti jsou až příliš živí, a aby toho nebylo málo, musí se David popasovat s kostlivci z vlastní skříně. Takovými, kteří by ho mohli poslat za mříže… nebo rovnou do hrobu.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
