Tvoje tělo leží na kamenném oltáři. S rituálním nožem, zabodnutým přímo do srdce. Duše už dávno létá mimo a zmítá se v temnotě. Jako hladový červ, který brzy napadne i tvoje vnitřnosti. Na zdech jsou namalovány děsivé symboly. Jed, po kterém si ochrnul, byl umíchán s láskou i nenávistí. Pradávný kult smrti znovu ožívá s nebývalou silou. Postavy v kápích, bez tváře, bez svědomí. Mlhavé ráno v bažinách, po probdělé noci. Nebudou tě pohřbívat, roztrhají tě na kusy. A tvoje prokletá duše bude navěky bloudit mezi naším a oním světem.
Další setkání s hudbou death metalových veteránů z Milwaukee, Wisconsinu, se pro mě stalo spíše tajemnou mantrou, děsivým rituálem, než jenom obyčejným poslechem. Pánové opět jasně dokazují, že jsou ve skvělé formě. Nové letošní album "Thaumaturgic Veil" má v sobě pradávnou sílu devadesátých let, ale také spoustu nových, neotřelých momentů. Novinka se pro mě stala na dlouhý čas průvodcem v záhrobí. Pomohla mi objevit další temné kouty v mé mysli. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají jasné a zřetelné nosné motivy. A také děsivě podmanivou atmosféru, která se dle mého nedá naučit. Musíte ji mít v sobě, musí být vaší součástí. Znovu potvrzuji vlastní krví, že VIOGRESSION hrají opravdově, uvěřitelně, reálně, autenticky, se zřetelným staroškolským feelingem.
Kapela nadále rozvíjí základní myšlenky death metalu, u jejichž vzniku kdysi dávno sama byla. Pokud máte zájem, přečtěte si recenzi na minulé album i skvělý rozhovor, obojí je odkazováno pod dnešním článkem. Pojďme ale k nové nahrávce. Ta má v sobě cosi neklidného, opravdu si při poslechu připadám, jako bych byl součástí nějakého starodávného, krvavého rituálu. Daleko v lesích, v místech, kde podobné obřady probíhaly po staletí. Také cítíte z hudby VIOGRESSION sílu, tlak a energii? Pánové dokáží být nekompromisní, ale nezapomínají ani na chladné a bolestivé nálady, které kolem poletují jako můry kolem ohně. Opravdu se mi líbí zvuk (Engineered and mixed by Chris Djuricic, Mastered by Dave Otero), který je masivní, velmi dobře čitelný a zároveň řeže tou správnou stranou nože. Zapomenout nesmím ani na jako vždy povedený motiv na obalu. Autorem je Diego Gedoz de Souza. Kapela byla silná v devadesátých letech a svoji pozici dokazuje i po svém návratu. Spojuje ve své hudbě starý feeling s novými nápady. Ne, "Thaumaturgic Veil" není jenom hudba, je to něco navíc. Návštěva opuštěného pohřebiště, obětního místa, katakomb ve kterých byli pochováni prokletí. Těch emocí, nálad, obrazů, které kolem mě létají, když sedím u reproduktorů, je velká spousta. Budiž to důkazem, že mě album opravdu zasáhlo hluboko do podvědomí. Máte rádi kapely jako MORBID ANGEL, PESTILENCE, MORTA SKULD, CIANIDE, MORGOTH, OBITUARY, DEICIDE, DEATH, MORBID SAINT, POSSESSED? Potom jste zde správně. VIOGRESSION mají samozřejmě svůj vlastní originální výraz. Letos vás vezmou na výlet do jiných, děsivých dimenzí. Budete jim věřit každý tón, každou notu, každý úder bicích. Alespoň mě se to stalo. Jsem prokletý! Pánové zkoumají i vaše vědomí a podvědomí. Dostanou se vám do hlavy a vytáhnou na povrch ty nejhlubší a nejděsivější noční můry. Moje tělo leží na kamenném oltáři. S rituálním nožem, zabodnutým přímo do srdce. Duše už dávno létá mimo a zmítá se v temnotě. Jako hladový červ, který brzy napadne i moje vnitřnosti. Na zdech jsou namalovány děsivé symboly. Tajemné, magické, syrové a chladné death metalové zaříkávání! Děsivý obraz temné lidské mysli! Morbidní, pradávný rituál smrti!
Asphyx says:
Your body lies on a stone altar. A ritual knife is stuck right in your heart. Your soul flew away long ago and is now wandering in the darkness. Like a hungry worm that will soon attack your insides. Terrifying symbols are painted on the walls. The poison that paralyzed you was mixed with love and hate. An ancient cult of death is reviving with unprecedented force. Figures in hoods, faceless, without conscience. A foggy morning in the swamps after a sleepless night. They won't bury you, they'll tear you to pieces. And your cursed soul will wander forever between our world and the other.
Another encounter with the music of death metal veterans from Milwaukee, Wisconsin, became more of a mysterious mantra, a terrifying ritual, than just ordinary listening for me. The gentlemen once again clearly prove that they are in great shape. This year's new album, "Thaumaturgic Veil", has the ancient power of the nineties, but also a lot of new, fresh moments. The new album became my guide in the afterlife for a long time. It helped me discover more dark corners of my mind. The songs are very well written, with clear and distinct themes. They also have a terrifyingly captivating atmosphere that, in my opinion, cannot be learned. You have to have it inside you, it has to be a part of you. I confirm once again with my own blood that VIOGRESSION play genuinely, believably, realistically, authentically, with a distinct old-school feeling.
The band continues to develop the basic ideas of death metal, which it helped to create long ago. If you are interested, read the review of the previous album and the excellent interview, both of which are linked below today's article. But let's move on to the new recording. There is something unsettling about it; when I listen to it, I really feel like I am part of some ancient, bloody ritual. Far away in the woods, in places where similar ceremonies have been performed for centuries. Do you also feel the power, pressure, and energy in VIOGRESSION's music? The guys can be uncompromising, but they don't forget the cold and painful moods that flit around like moths around a fire. I really like the sound (engineered and mixed by Chris Djuricic, mastered by Dave Otero), which is massive, very clear, and cuts with the right side of the knife. I mustn't forget the always successful cover art. The author is Diego Gedoz de Souza. The band was strong in the nineties and proves its position even after its return. It combines the old feeling with new ideas in its music. No, "Thaumaturgic Veil" is not just music, it's something more. A visit to an abandoned burial ground, a place of sacrifice, catacombs where the damned were buried. There are so many emotions, moods, and images flying around me as I sit by the speakers. Let this be proof that the album really touched me deeply in my subconscious. Do you like bands like MORBID ANGEL, PESTILENCE, MORTA SKULD, CIANIDE, MORGOTH, OBITUARY, DEICIDE, DEATH, MORBID SAINT, POSSESSED? Then you've come to the right place. VIOGRESSION, of course, have their own original expression. This year, they will take you on a trip to other, terrifying dimensions. You will believe every tone, every note, every drum beat. At least that's what happened to me. I am cursed! These gentlemen explore your consciousness and subconscious. They get into your head and bring to the surface your deepest and most terrifying nightmares. My body lies on a stone altar. With a ritual knife stuck right in my heart. My soul has long since flown away and is tossing and turning in the darkness. Like a hungry worm that will soon attack my insides. Terrifying symbols are painted on the walls. Mysterious, magical, raw, and cold death metal incantations! A terrifying image of the dark human mind! A morbid, ancient ritual of death!
Když nám zpětně vyprávěl o tom, jak porcoval celé tělo, chtělo se nám zvracet. Ve vaně, pilou a sekerou, ostrým nožem. Odděloval maso od kostí, vytahal všechny vnitřnosti z těla. Nemohli jsme nic říkat, stalo se to totiž v jedné z dalších válek, které právě probíhají. Byl momentálně na straně dobra. Přesto, když jste se podívali do jeho očí, tak jste viděli, jakou má radost, jak ho jeho morbidní práce těší. Nejraději měl, když po něm zůstala spálená země a stovky zničených životů.
Na jeho vyprávění jsem si vzpomněl, když jsem začal poslouchat nové album německých death thrash metalistů HERETIC WARFARE. Atmosféra nahrávky je totiž velmi podobná. Ostrá, smradlavá, nekompromisní, divoká, zlá a ošklivá. Jako život samotný. Ihned se mi dostalo do hlavy i do žil. Tohle je nářez přesně podle mého gusta. Dejte mi někdo do rukou nůž, mám chuť naporcovat další maso!
Líbilo se mi již jejich předchozí album "Hell on Earth" z roku 2020 (recenze i rozhovor jsou odkazovány dole pod článkem). Užíval jsem si tenkrát všechen ten nakumulovaný vztek i temnou energii, kterou se povedlo těmto maniakům do skladeb dostat. Neexistuje už žádné světlo, ani dobro, všechno kolem nás je zničené, vyrabované, rozsekané. Jako bych se opravdu procházel po zemi, která je díky naší vlastní hlouposti zničena nekonečnými válkami. HERETIC WARFARE na to jdou zkrátka ostře, nenechají vás ani na chvilku vydechnout. Album je tak velmi intenzivní, člověk má opravdu chuť vzít do rukou kladivo a jít rozbít nejbližší zeď nebo obličej nějakého zlého člověka. Němci jsou brutální, šílení ze své podstaty, narvou do vás svoji hudbu pod tlakem. Vystřelí vám mozek brokovnicí a udělají to velmi elegantně, s parádním zvukem i obalem. Někde uvnitř každého z nás spí zlo. Opravdová temnota a špína. Němcům se všechno tohle vytáhnout na povrch. A udělali to velmi zajímavým způsobem. "Perpetual Fire" je opravdu velmi agresivní, naléhavou, neklidnou záležitostí. Potěší určitě všechny opravdové fanoušky reálné smrti. Líbí se mi, že si kapela na nic nehraje, je opravdová, uvěřitelná, autentická. Místo toho, aby vám předváděla nějaké dnes tolik časté pózy, raději zaútočí přímo na solar plexus. Opravdu si při poslechu připadám, jako bych byl uprostřed šílené války a poslouchal vyprávění těch, kteří se stali nedobrovolně, ale s chutí, vrahy. Absolutně zabijácký death thrash metal, který vám přeláme všechny kosti v těle! Totální masakr!
Asphyx says:
When he told us later how he had cut up the whole body, we felt like throwing up. In the bathtub, with a saw and an axe, a sharp knife. He separated the flesh from the bones, pulled all the entrails out of the body. We couldn't say anything, because it happened in one of the other wars that are currently going on. He was on the side of good at the moment. Nevertheless, when you looked into his eyes, you could see how happy he was, how much he enjoyed his morbid work. He liked it best when he left behind scorched earth and hundreds of destroyed lives.
I remembered his story when I started listening to the new album by German death thrash metal band HERETIC WARFARE. The atmosphere of the recording is very similar. Sharp, smelly, uncompromising, wild, evil, and ugly. Like life itself. It immediately got into my head and into my veins. This is exactly my kind of thrashing. Someone give me a knife, I feel like cutting up some more meat!
I already liked their previous album, Hell on Earth, from 2020 (review and interview linked below the article). At the time, I enjoyed all the accumulated anger and dark energy that these maniacs managed to put into their songs. There is no light or good left, everything around us is destroyed, looted, chopped up. It's as if I were really walking on a land that has been destroyed by endless wars thanks to our own stupidity. HERETIC WARFARE simply go at it hard, not letting you catch your breath for a moment. The album is so intense that you really feel like picking up a hammer and smashing the nearest wall or the face of some evil person. The Germans are brutal, crazy by nature, they force their music into you under pressure. They blow your brains out with a shotgun and they do it very elegantly, with great sound and packaging. Somewhere inside each of us, evil sleeps. True darkness and filth. The Germans bring all of this to the surface. And they did it in a very interesting way. "Perpetual Fire" is a very aggressive, urgent, restless affair. It will certainly please all true fans of real death. I like that the band doesn't pretend to be something it's not; it's real, believable, authentic. Instead of showing off some of the poses that are so common today, it prefers to attack you right in the solar plexus. When I listen to it, I really feel like I'm in the middle of a crazy war, listening to the stories of those who became involuntary but willing killers. Absolutely killer death thrash metal that will break every bone in your body! Total massacre!
Vážení pozůstalí, sešli jsme se zde, abychom zavzpomínali na starý, prašivý thrash a speed metal. Na muziku, která vládla světu před mnoha lety a vrací se ve vlnách jako bouře. Tentokrát se vydáme do Mexika, do města Guadalajara. Tam, v roce 2021 vznikla kapela PHANTOM, která uctívá staré modly. Letos na nás zaútočila svým druhým, řadovým dlouhohrajícím albem, které je po okraj narvané tlakem, energií a divokými melodiemi.
Nezbývá, než znovu obléknout džínovou vestu. Sednout si k reproduktorům, otočit volume úplně doprava a nechat se unášet na krvavých vlnách hudby, která kdysi dávno utvářela i můj hudební pohled na svět. Plameny zase jednou hoří jasně. Rovnou na začátek vám prozradím, že "Tyrants Of Wrath" je zběsilou jízdou přímo do pekla. Pokud máte tuhle odrůdu metalu rádi, rozhodně neváhejte.
Mexičané na to jdou ve stylu SLAYER, LIVING DEATH, MERCILESS, DARK ANGEL, RAZOR. A dělají to velmi uvěřitelně, s vlastními nápady a invencí. Pokaždé, když mi hrálo nové album do uší, začal jsem se nejdříve kývat do rytmu, abych nakonec skončil v nekonečném headbangingu. Všechno kolem může klidně hořet, mě je to dávno jedno. Mám svoji muziku, svůj vlastní svět. "Tyrants Of Wrath" jsem si pokaždé neskutečně užil. Jasně, nejedná se o nic nového, ani převratného, někdo by tuhle muziku označil za obyčejné retro, jenže tak tomu rozhodně není. Z téhle smečky totiž slyším nadšení, odhodlání, uvěřitelnost i autenticitu. Neznám nic lepšího, než se toulat prázdnými ulicemi našeho města a poslouchat tuhle desku. Užívám si všechnu tu starobu, nadšení, takovou tu nakumulovanou energii a tlak, které v sobě dobré nahrávky mívají. Je to jako v dobách mého mládí, dojdu až na sídliště. Sedí tam na betonovém soklu mí kamarádi. Co posloucháš? Vyměníme si kazety a zajdeme na pivo. Škoda, že je od nás Mexiko tak daleko, ihned bych zašel na koncert. Stál bych přímo pod pódiem a určitě bych skočil i do mosh-pitu. Možná bych si polámal všechny kosti a rozdrtil ksicht, ale nevadilo by mi to. Poslouchat tohle album je totiž jako srážka s náklaďákem naloženým prašivými kostmi. Atmosféra mě opravdu zcela pohltila a poslech si neskutečně užívám. To je pro mě vždy hlavní a zásadní. Dejte mi někdo pivo a zapněte znovu play! Vážení pozůstalí, sešli jsme se zde, abychom zavzpomínali... Thrash speed metal s podmanivě temnou atmosférou, který vás nasměřuje přímo do pekla!
Asphyx says:
Dear mourners, we have gathered here to remember the old, mangy thrash and speed metal. The music that ruled the world many years ago and is now returning in waves like a storm. This time, we're heading to Mexico, to the city of Guadalajara. There, in 2021, the band PHANTOM was formed, worshipping the old idols. This year, they attacked us with their second full-length album, which is packed to the brim with pressure, energy, and wild melodies.
All that's left to do is put on a denim vest again. Sit down by the speakers, turn the volume all the way up, and let yourself be carried away by the bloody waves of music that once shaped my musical view of the world. The flames are burning brightly once again. I'll tell you right from the start that "Tyrants Of Wrath" is a frantic ride straight to hell. If you like this kind of metal, don't hesitate.
The Mexicans do it in the style of SLAYER, LIVING DEATH, MERCILESS, DARK ANGEL, RAZOR. And they do it very believably, with their own ideas and inventiveness. Every time I listened to a new album, I started swaying to the rhythm at first, only to end up in endless headbanging. Everything around me can burn, I don't care anymore. I have my music, my own world. I enjoyed "Tyrants Of Wrath" immensely every time. Sure, it's nothing new or groundbreaking, some would call this music ordinary retro, but that's definitely not the case. From this pack, I hear enthusiasm, determination, credibility, and authenticity. I know of nothing better than wandering the empty streets of our city and listening to this album. I enjoy all the old age, enthusiasm, accumulated energy, and pressure that good recordings tend to have. It's like in my youth, when I would walk to the housing estate. My friends would be sitting there on a concrete pedestal. What are you listening to? We would swap cassettes and go for a beer. It's a shame that Mexico is so far away from us, I would go to a concert right away. I would stand right under the stage and definitely jump into the mosh pit. Maybe I'd break all my bones and smash my face, but I wouldn't mind. Listening to this album is like being hit by a truck loaded with rotten bones. The atmosphere really engrossed me and I'm enjoying listening to it immensely. That's always the most important thing for me. Someone give me a beer and press play again! Dear bereaved, we are gathered here to remember... Thrash speed metal with a captivatingly dark atmosphere that will send you straight to hell!
Chvílemi jsem si připadal jako starý jezevec, kterého někdo vytáhne na světlo. Z jeho nory, ve které je víceméně spokojený a ze které se mu normálně nechce vůbec ven. Když nad tím tak přemýšlím, tak doteď netuším, co mě vlastně vedlo k tomu vyrazit? Cena vstupenky? Těch pár kapel, co jsem viděl a užil si je? Když je můžu každou chvíli potkat někde v klubu, kde je to o hodně lepší a osobnější? Já fakt nevím. Možná jsem jen chtěl po nějaké době vypadnout, sledovat cvrkot kolem. Utratit nějaké peníze jen za sebe. Hele, já festivaly nikdy moc nemusel. Čím jsem starší, tak je to ještě horší. Mám lidi vcelku rád, nejsem žádným samotářem, ale štvou mě prostoje mezi kapelami. Vidím tak i to co nechci, dostanu se ke skupinám, které by jinak u mě nesměly ani přes práh. Manželka mi odjede do rodného města, děti už jsou velké a zůstal bych sedět jen s knihou. No, to není špatná představa. Než se někde potit a chcát prdelí, jak říká jeden můj kamarád.
Výhodou je, že spím doma. Dojíždím. Normálně Arrivou. Moje návštěvy jsou tak omezeny časem. Vlastně je to jedno. Skoro všechny kapely jsem stejně již několikrát viděl. Tady šlo o něco jiného. Jen si tak udělat dobře. Nechat se spálit sluncem, dehydrovat se. Ale hlavně pokecat se známými i pocestnými. Nasát atmosféru, kterou uměli na Basinu vždycky udělat dobrou. Návštěvnost tak akorát, abych se nikde netlačil, sestava taky slušná a o organizaci nemluvě. Nejsem moc náročný, zbytečně nekritizuji. Kdyby ano, tak už se na všechno vybodnu, sedím jen u kompu (náhrada dřívější hospody) a nadávám na všechno. Já to mám nastavené jinak. Pořád rád cítím pradávnou sílu metalu, pořád to mám v sobě. To nadšení. Brzy to bude 35 let, co tenhle styl poslouchám. Jsem veterán a rád bývám připravený. Proto jsem si vše dopředu vytiskl, naplánoval, srovnal v hlavě, aby to nakonec bylo trošku jinak. Ale tak je to správně, to k festivalům patří. Tohle vlastně ani není report. Vybral jsem si jen kapely mě vlastní, co mám rád. Zkrátka a dobře, na pohodu kámo. Ostatně jako vždycky. Jinak to ani neumím.
Čtvrtek 26. 6. 2025
V práci po mě pořád někdo něco chce. Ještě sepiš tohle, pošli támhleto, fabrika je organismus s vlastními pravidly. Musím je dodržovat, abych mohl odejít dřív, vyměnit si doma triko, vzít foťák, odložit brýle a s lehkým chvěním v žaludku se odebrat na Terminál hlavní nádraží v Plzni. Odtud mi jede autobus. Platím pár peněz a už si to šineme do Spáleného Poříčí. Vystoupím a potkávám černě oděné postavy. Některá trika jsou super, jiná ve mě vzbuzují úsměv. Líbí se mi ta pestrost. Vždycky jsem zastával názor, ať si každý poslouchá, co chce, co se má rád. Vstupuji do areálu a najednou mám na hubě rohlík a už to jede. Pivo a kamarádi, známí, noví známí. Hezký holky, nehezký ale milý holky. Pohodička klídek. Na tý louce zelený, nepasou se tu jeleni, ale my, starý i mladý metly. Vyžunknu další kelímkáč a už jsem dole pod pódiem. Na Poláky nesmím chybět, je to srdcovka, tomu snad rozumíte.
VADER - připadal jsem si jako bych byl na frontě a proti mě vyrazil útočný tank s nápisem VADER na boku. Kapelu sleduji od jejich počátků, jsem ortodoxním fanouškem. I když ale od této skutečnosti odhlédnu, tak musím znovu napsat - bylo to vynikající, dokonale zabijácké. Miluji ten drive, tu sílu, energii, která se v jejich death thrash metalových motivech ukrývá. Poláci jsou zkrátka klasici, kteří nejen, že perfektně ovládají své morbidní řemeslo, ale pokaždé přidají i něco navíc. Byl jsem smeten z povrchu zemského a moje ztracená duše byla navýsost spokojena. Tenhle útok mě opět totálně zničil! VADER forever, amen! I felt like I was on the front line and an attack tank with the word VADER written on its side was charging towards me. I've been following the band since their beginnings, I'm an orthodox fan. But even if I disregard this fact, I have to write it again - it was excellent, perfectly killer. I love the drive, the power, the energy hidden in their death thrash metal motifs. The Poles are simply classics who not only perfectly master their morbid craft, but also add something extra every time. I was swept off the face of the earth and my lost soul was supremely satisfied. This attack totally destroyed me again! VADER forever, amen!
SÓLSTAFIR - s Islanďany máme spolu takový zvláštní vztah. Pokaždé, když vydají nové album (ano od roku 1995), tak jej na sebe nechám jen tak působit. U mě se jedná o osobní, nepřenositelný zážitek. Už jsem je naživo neviděl hodně dlouho. Nicméně, i když bych se s nimi raději setkal někde v klubu, i na festivalovém pódiu jim to šlapalo pěkně. Najednou jsem byl daleko na severu, užíval si všechny ty vikingské, folklórní, post rockové i black metalové nálady a melodie. Byl jsem uhranut, spálen na popel, abych znovu povstal a vydal se na dalekou cestou. Do říše stínů, na sever, mezi opuštěné mohyly. Byla to dokonalé esence roztodivných emocí. Nádherné vystoupení. We have a special relationship with Icelanders. Every time they release a new album (yes, since 1995), I just let it sink in. For me, it's a personal, non-transferable experience. I haven't seen them live in a long time. However, even though I would rather meet them somewhere in a club, they rocked the festival stage nicely. Suddenly, I was far north, enjoying all the Viking, folk, post-rock, and black metal moods and melodies. I was spellbound, burned to ashes, only to rise again and set off on a long journey. To the realm of shadows, to the north, among abandoned burial mounds. It was the perfect essence of bizarre emotions. A wonderful performance.
HATEBREED - tahle kapela rozhodně není moje krevní skupina. Ale vydržel jsem na ně, nenudil se. V hardcore si hodně vybírám. Už jsem je párkrát viděl a nikdy nebyl zklamaný. Tihle veteráni zkrátka umí. Stále mají energie na rozdávání. Navíc to bylo i zábavné. Za mě velký dobrý. This band is definitely not my cup of tea. But I stuck it out and wasn't bored. I'm very selective when it comes to hardcore. I've seen them a few times and have never been disappointed. These veterans simply know their stuff. They still have energy to spare. Plus, it was fun. A big thumbs up from me.
Něco jsem popil, pojedl, obličej si spálil. Je mi fajn na těle i na duši. Procházím stádiem blaženosti. Jako starý mnich v období hojnosti. Stejně, my se u nás v Čechách máme. Každý víkend od května do září nějaký festival, každý si přijde na své. Stačí si jen vybrat a pak už je to jen o vkusu a penězích. Ani po prvním dni ze mě sice asi nebude festivalový harcovník a když si sednu do auta (veze nás jedna nová známá a já jí tímto děkuji) zpět, jsem utahaný jako kdybych složil náklaďák uhlí. Ale usmívám se. Přehrávám si vše v hlavě a děje se mi to i v momentě, když už ležím ve své posteli na Košutce. Budík nařízen, nohy nataženy, manželka políbena. Můžu jít spát.
Pátek 27. 6. 2025
Když jsem po snídani kopíroval první sadu fotek, zjistil jsem, že fotím čím dál tím méně. Stejně je všude obrázků až moc a díky sociálním sítím ztratily svoji sílu. Navíc mě to nějak poslední dobou nebaví. Vyfotit totiž něco pořádného mezi davem s mobily nad hlavou, moc ani nejde. No nic, ještě se pořádně napiju vody, vyměním triko a už si to zase štráduju na hlavák. U stánku si koupím prvního kelímkáče, a párek v rohlíku plus řízkovou bagetu. Jako za starých časů. Jasně, není to dýňové pyré, ale prodávají tu dvě moc hezký holky a já mám hlad. Navíc nejsem z Prahy a nechodím na náplavku (to jsem musel, sorry). Chce se mi tím pádem na záchod a v Poříčí marně hledám nějaký kout, kde bych si ulevil. Nerad ochcávám rohy, ale když musíte, tak to jinak nejde. Ono strávit celý den s koláčem v mezinoží, na to ještě nemám věk. Už jsem zase v areálu a všechno začíná nanovo. No, myslím, že ty tři dny budou tak akorát.
SINISTER - kobercový bombový útok z Holandska mě doslova přikoval k pódiu. Kapela hrála nekompromisně, s morbidním nadšením a předvedla jedno ze svých energických maniakálních vystoupení. Bylo to hodně surové, drásající až do krve, s takovou tou černě smradlavou aurou, kterou mám u téhle smečky tolik rád. Jakoby se, i přes brzkou hodinu, setmělo a z nebe začala pršet krev. Pánové to do nás nasypali a jejich songy působily jako srážka s náklaďákem naloženým po okraj kostmi, hnisem, zkaženou krví a vztekem. Death metal s typickým rukopisem, zahraný jak z partesu. Pokud se nacházel v blízkosti pódia nějaký kněz muselo dojít k jeho samovznícení. Měl jsem pocit, že se mi každou chvíli objeví na rukou stigmata. The carpet bombing from Holland literally pinned me to the stage. The band played uncompromisingly, with morbid enthusiasm, and delivered one of their energetic, maniacal performances. It was very raw, gut-wrenching, with that black, stinking aura that I love so much about this pack. It was as if, despite the early hour, it had grown dark and blood was raining from the sky. The gentlemen poured it into us, and their songs felt like a collision with a truck loaded to the brim with bones, pus, rotten blood, and rage. Death metal with a distinctive style, played like clockwork. If there was a priest anywhere near the stage, he must have spontaneously combusted. I felt like stigmata were about to appear on my hands at any moment.
HENYCH 666 - bylo přehráno album Institut klinické smrti z roku 1991, na kterém se podílel i místní muzikant Daniel "Šakal" Švarc. Bylo v tom spousta vzpomínek a nostalgie. Musím přiznat, že chvílemi jsem byl opravdu dojatý. Víte, tohle je i kus mé historie a tak vlastně nemám co dodat. Vlasta Henych zkrátka pořád umí a i muzikanti kolem něj odvedli velký kus poctivé práce. "Královna zvratků se ve mě bouří, z řitního věnce vychází smrad, po pátý trávě z hlavy se kouří, z těch vašich keců mě chvátí chlad" - myslím, že nemusím už nic dalšího dodávat. The 1991 album Institut klinické smrti (Institute of Clinical Death), which featured local musician Daniel "Šakal" Švarc, was played. It brought back a lot of memories and nostalgia. I must admit that at times I was really moved. You see, this is also a part of my history, so I don't really have anything else to add. Vlasta Henych still has what it takes, and the musicians around him have done a great job. "The queen of vomit is raging inside me, a stench is coming from my asshole, smoke is coming out of my head for the fifth time, your bullshit is giving me the chills" - I don't think I need to add anything else.
TIAMAT - jedna z dalších kapel, které mám navěky zapsané ve svém vlastním soukromém archívu jako zásadní. Také jsem je neviděl hodně dlouho a byl jsem hodně zvědavý. Stoupl jsem si bokem a nechal na sebe hudbu jen tak působit. V hlavě mi postupně naskakovaly všechny gothic, doom death metalové motivy, jakoby byly uloženy někde hluboko v mém podvědomí. Možná jsem pod pódiem chvílemi snil, vznášel se v oblacích, procházel se na onom světě, převážel duše přes řeku Styx. TIAMAT je v sumerské, babylónské, akkadské a asyrské mytologii bohyně oceánu. Měl jsem pocit, slyšel jsem, vnímal jsem, že jsem ji potkal. A pořád dokola jsem se ptal, jak se dá vlastně hodnotit hudba, která je i mojí součástí? Another band that I have forever recorded in my own private archive as essential. I hadn't seen them in a long time and was very curious. I stood to the side and let the music wash over me. All the gothic and doom death metal motifs gradually popped into my head, as if they were stored somewhere deep in my subconscious. Maybe I was dreaming under the stage at times, floating in the clouds, walking in the other world, transporting souls across the river Styx. TIAMAT is the goddess of the ocean in Sumerian, Babylonian, Akkadian, and Assyrian mythology. I had the feeling, I heard, I sensed that I had met her. And I kept asking myself, how can I evaluate music that is also a part of me?
Jsme staří metaloví psi, co si dávají rum, protože tohle je srdcovka a byli jsme zkrátka dojatí.
E-FORCE - když jsem dělal před pár lety s Ericem Forrestem rozhovor, tak jsem se zařekl, že musím tuhle kapelu vidět naživo. Mám totiž moc rád jeho rukopis, jeho kytarovou práci. Konečně se mi to splnilo! Do techniky hozený thrash metal zahráli pánové perfektně. Tolik talentu, zajímavých momentů, různých vyhrávek, odboček, progresivních prvků - zkrátka to nejlepší z alb Negatron a Phobos od Voivod. Vše zamíchané s elegancí, takovým tím staroškolským, hodně přesvědčivým způsobem. Bylo slyšet i vidět, že kapela hraje srdcem. Bylo to vynikající, opravdu jsem byl nadšený. Změny tempa i nálad, síla a energie, vše zde bylo v míře vrchovaté. Nádhera! When I interviewed Eric Forrest a few years ago, I vowed that I had to see this band live. I really like his style, his guitar work. Finally, my wish came true! The gentlemen played their thrash metal perfectly. So much talent, interesting moments, various riffs, detours, progressive elements—in short, the best of Voivod's Negatron and Phobos albums. All mixed with elegance, in that old-school, very convincing way. You could hear and see that the band plays with their hearts. It was excellent, I was really excited. Changes in tempo and mood, power and energy, everything was in abundance. Wonderful!
Kecáme do tří do rána. Nějak máme slinu. Tlemíme se. Mám blbý a trapný vtipy, jsme sami sebou a je nám fajn. Pak nás vyhodí. Taxík to jistí...
Normálně chodím spát poměrně brzy a vstávám ve 3:50. Díky Basinu si ale rozhodím celý biorytmus. Být autista, tak jsem v prdeli, ale jelikož a protože mám volno, tak to tolik neřeším. Tím vším chci říct, že se mi chtělo fakt spát, když jsem jel domů. Škruká ve mě pivo, dával jsem převážně Kozla. Jednak jej mám rád a hlavně stál tak nějak rozumně. Manželka je pryč. Jsem tu sám. Chvilku se dívám na město, které usíná. Pode mnou řvou sanitky a letí i vrtulník. Snad se nikomu nestalo nic zlého, řeknu do tichého bytu a odeberu se do hajan. Spím čtyři hodiny jak dřevorubec. Zítra normálně vstávám, musím něco dodělat. Jsou čtyři hodiny v limbu málo nebo moc? Zajímavé je, že kapely, co na ně chodím, hrají dnes na festivalech velmi brzy jako předkapely. Nešpačkuj, řeknu sám sobě a odeberu se do říše snů. Zdá se mi o jedný slečně, co jí to na fesťáku moc slušelo a pravidelně jsem jí potkával. Blbý je, že spolu nehřešíme, ale sekáme dříví na chalupě. Ty vole, já jsem fakt starej.
Sobota 27. 6. 2025
Doma není nic moc k jídlu. Nějak jsem s tím dopředu nepočítal. Vyhrabu starý chleba. Připadám si jako blahý paměti na koleji. Tehdy jsem také jezdil na koncerty hlavně sám. Inu, co mám dělat, jsem asi prokletý. Nasadím sluchátka, jedu teď hodně polské CHAINSWORD a za libých zvuků válečného death metalu se odeberu zase na nádraží. Opakuji svůj rituál. Pivo a párek v rohlíku. Za to dostanu jedny z nejhezčích úsměvů posledních měsíců. Hergot, já bejt mladší a bez ženy. Nojo, ale takhle bych dostal od manželky asi pěkně za uši. A tak si sednu v autobuse zase bokem, sleduji krajinu a když dorazíme, tak jsem rád, že mám cestu za sebou. Dneska to bude asi chvílemi na autopilota. Uvidíme. Tak hurá vstříc novým dobrodružstvím, přátelé. Potkáme povědomého kluka z Prahy. Dáme řeč a pivo, je z Bulharska, rozumíme si, protože jsme oba old school metal až za hrob.
ASSASSIN - jedni z německých thrashových veteránů, kteří kdysi dávno formovali i můj pohled na muziku jako takovou. I přes změny v sestavě jsou stále ve skvělé formě. Navíc, a to pro mě hodně znamená, jsou to velcí pohodáři a sympaťáci (ověřeno také rozhovorem). Mám rád, když thrash metal pořádně odsýpá, když to řeže a pálí, když je v tom neklid, když mám sto chutí dát nějakému hajzlovi pěstí. Bylo tomu tak i u téhle smečky. Nasypali to do nás, vystřelili nám mozek z hlavy a totálně mě zničili. Thrash metal až za hrob! One of the German thrash veterans who once shaped my view of music as such. Despite changes in the lineup, they are still in great shape. What's more, and this means a lot to me, they are really cool and likeable guys (verified by an interview). I like it when thrash metal really kicks ass, when it cuts and burns, when there's unrest in it, when I feel like punching some asshole. That was the case with this band. They blew us away, blew our brains out, and totally destroyed me. Thrash metal to the grave!
Celý den pak nemůžu vyhnat z hlavy refrén Aaaassasssinnn kurva!
LEGION OF THE DAMNED - s touhle holandskou kapelou je tu u mě jako na houpačce. Někdy, když poslouchám jejich hudbu, tak mi perfektně sedne do nálady i do chuti, jindy jdu raději pryč. Občas mi připadá trošku stereotypní, ale tentokrát jsem byl velmi spokojený. Jakoby už při prvním riffu vylezli z děr všechny čerti a roztrhali nás na kusy. Vytahali nám střeva z vnitřností a trepanovali nám lebku. Nebi byla opět vyhlášena válka! With this Dutch band, I'm on a roller coaster ride. Sometimes, when I listen to their music, it perfectly suits my mood and taste, other times I'd rather walk away. Sometimes it seems a little stereotypical to me, but this time I was very satisfied. It was as if, with the first riff, all the devils came out of their holes and tore us to pieces. They pulled our guts out and trepanned our skulls. War was declared again!
BENEDICTION - Dave Ingram, který se před lety znovu vrátil do kapely, je pro mě jednou z největších postav death metalové scény (ano, také ověřeno rozhovorem, stačí si jej u nás na stránkách vyhledat). Britové poslední roky vydávají skvělá staroškolská alba, která v sobě mají všechno potřebné k poctivým exhumacím pradávných hrobů. Představoval jsem si, že kolem leží vybělené kosti a na nich sedí havran. Držel v zobáku čerstvě vyklovnuté oko. Tak na mě celé skvělé a neskutečně energické vystoupení působilo. Death metalová šlechta z Birminghamu mě rozsekala na malé kousky. Tohle byl buldozer, který před sebou hrnul hromadu lidské špíny! Škoda jen zahuhlaného zvuku. Absolutní inferno, totální masakr a za mě asi nejlepší kapela festivalu. Dave Ingram, who returned to the band years ago, is one of the greatest figures in the death metal scene for me (yes, also verified by an interview, just search for it on our website). In recent years, the British band has been releasing great old-school albums that have everything necessary for honest exhumations of ancient graves. I imagined bleached bones lying around with a raven sitting on them. It held a freshly pecked-out eye in its beak. That's how the whole great and incredibly energetic performance struck me. The death metal nobility from Birmingham tore me to pieces. This was a bulldozer pushing a pile of human filth in front of it! An absolute inferno, a total massacre, and for me probably the best band of the festival.
SACRED REICH - pro tyhle veterány mám také velkou slabost. Naposledy jsem je potkal kdysi dávno na jednom pražském koncertě. Byli tenkrát ve vynikající formě. Letos tomu bylo také tak. Vždycky jsem měl rád kapely, které řežou do živého, které se s tím nepářou a zároveň nezapomínají ani na ostré melodie. Jakoby do mě někdo zabodl rezavý nůž, tak jsem celé vystoupení vnímal. Užíval jsem si každou notu, každý tón, každý motiv. Už jsem nebyl jen pouhým fanouškem, ale byl jsem součástí něčeho velkého. Zkrátka a jednoduše, kdybych mohl, pokloním se. Bylo v tom všechno. Včetně obrovského srdce. I also have a soft spot for these veterans. The last time I saw them was a long time ago at a concert in Prague. They were in excellent form back then. This year was no different. I've always liked bands that cut to the chase, that don't beat around the bush, and at the same time don't forget about sharp melodies. It was as if someone had stabbed me with a rusty knife, that's how I perceived the whole performance. I enjoyed every note, every tone, every motif. I was no longer just a fan, but part of something big. Simply put, if I could, I would bow down. It had everything. Including a huge heart.
CARCASS - míval jsem kapelu rád v jejich goregrindových časech, obdivoval jsem ji i když začali s melodickým death metalem. Uznávám jejich status, ale pravdou je, že po jejich posledním návratu v roce 2013, mě jejich nové desky nebaví. Zažil jsem kdysi po dlouhé době koncert v jedné pražské hale a na rovinu, žádný šlágr to nebyl. Vystoupení na Basinfirefestu bych rozdělil na dvě části - něco mě bavilo, něco spíš nudilo. Celkově tomu něco chybělo, možná větší drive, nadšení, nevím. Mě přišlo vystoupení možná až moc chladné, neosobní, sice dobře zahrané, ale bez energie. Takže za mě - píšu si splněno a celkově tak na půl. Profesionální koncert, to ano, ale už jsem asi zvyklý na něco jiného. Prostě do mě svůj dráp nezasekli, s tím nic neudělám. I used to like the band during their goregrind days, and I admired them even when they started playing melodic death metal. I acknowledge their status, but the truth is that since their last comeback in 2013, I haven't enjoyed their new albums. I once attended a concert in a Prague hall after a long time, and to be honest, it wasn't a hit. I would divide their performance at Basinfirefest into two parts - some of it I enjoyed, some of it I found rather boring. Overall, something was missing, maybe more drive, enthusiasm, I don't know. I found the performance perhaps too cold, impersonal, well played, but lacking in energy. So for me - I'll mark it as done and overall about half. A professional concert, yes, but I'm probably used to something else. They just didn't grab me, and there's nothing I can do about that.
MOONSPELL - k albu Wolfheart mám spoustu osobních vzpomínek. Provázelo mě, když jsem začal chodit se svojí ženou, viděl jsem kapelu na spoustě památných koncertů (i s českými ROOT), patří k nahrávkám, které umím nazpaměť. Fascinuje mě jeho chlad a temnota, melodie. Všechno tohle, všech těch 30 společných let, se zúročilo i dole pod pódiem. Byl jsem dojatý, totálně hotový. Jen já a muzika, jen já a démonický Fernandův vokál (ano, rozhovor také máme). Vydali jsme se za soumraku na lov, běželi jsme bok po boku, prokousli jsme tepnu plnou teplé krve. Ne, tohle nebylo jen tak nějaké vystoupení, tohle byl obřad, tajemná a prastará ceremonie, černá modlitba. Neumím to ani popsat slovy, co jsem zažíval. Natolik osobní to bylo. Krása temnoty, chladu a černé poezie! I have many personal memories associated with the album Wolfheart. It accompanied me when I started dating my wife, I saw the band at many memorable concerts (including with the Czech band ROOT), and it is one of the albums I know by heart. I am fascinated by its coldness and darkness, its melodies. All of this, all of those 30 years together, came to fruition below the stage. I was moved, totally exhausted. Just me and the music, just me and Fernand's demonic vocals (yes, we also have an interview). We set out hunting at dusk, running side by side, biting through an artery full of warm blood. No, this wasn't just any performance, this was a ritual, a mysterious and ancient ceremony, a black prayer. I can't even describe in words what I experienced. It was that personal. The beauty of darkness, coldness, and black poetry!
Stojím na kraji kempu a čekám na festivalový autobus. Někdo se vykloní z okýnka auta a zařve, že nám bude řídit lesba. Asi nějaký vesnický vtip, protože řidičem byl chlap jak hovado:)). Noční autobus v Plzni jede odjinud, je výluka a předělávají koleje tramvají. Utíkám (to už je boj o přežití) na jinou zastávku. Tam mě osloví asi šedesátiletá dáma s pivem v ruce. Asi je na zajíčky. Protože mi pořád žmoulá ruku.
Návštěvnost byla velká. Na některé kapely bylo fakt narváno, přesto tak nějak příjemně, že mě lidi kolem neštvali.
Zvuk až na zmiňované BENEDICTION v pořádku, tedy neviděl jsem všechny kapely, ale i z dálky pohoda.
Pivo za mě v cajku. Sem tam nestíhali u výčepu, ale na tohle jsem tolerantní. Chuťově Plzeň v pořádku. Nic jiného jsem nepil, tedy mimo malinovky a té druhé limonády, co si nemůžu zaboha vzpomenout z čeho byla a byla také dobré.
Organizace - za mě mám vlastně jen jednu připomínku. Proč je deštník považovaný za útočnou zbraň? Ty vole, když na to přijde, tak tě klidně zabiju i kelímkem kámo:))). Jinak ale absolutně bez námitek. Pohoda, vše odsýpalo jako na drátkách.
Je konec. Jakože pro mě fakt konec. Mám toho dost. Překonal jsem sám sebe. Fyzicky to dávám, ale i když jsem si kapely jen vybíral, hodně vybíral, tak je toho na mě moc. Tohle mi na fesťácích vadí asi nejvíc. Dávám tak 3 - 4 kapely denně, pak už ztrácím pozornost. Nedovedu se soustředit. Ale bylo to moc fajn. Většinou, naladěn na festivalový mód, jen tak korzuji, snažím se vtipkovat, pokecat. O tomhle metal vždycky býval. O setkávání. Určitě tu vzniklo spousta nových přátelství. Možná i nějaká ta láska, jak už tomu někdy bývá. Na akce, na které chodím já, se to hemží jen šedivými vlasy a vráskami. Na Basinu bylo možné potkat i mladší fanoušky. Dává mi to naději, že jednou nebudu chodit na koncerty sám, protože jak to tak vypadá, tak je budu navštěvovat, dokud budu moct. Jsou pro mě relaxem, odpočinkem. Už když jsem jel domů, tak jsem si říkal, že pokud bude příští rok dobrý line-up, jedu znovu. Tenhle festival je už dávno v mém srdci. Nebyl jsem zde pokaždé, ale pokud ano, vždycky jsem si jej užil. Nezbývá než poděkovat všem kapelám, organizátorům, všem které jsem potkal a byli jste na mě hodní a nakonec i vám, věrným čtenářům. Vždyť to celé vždycky píšu hlavně pro vás. Díky moc. Tak zase někdy někde. Budu se těšit.
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
