Sedím uprostřed staré plesnivé kobky a vzpomínám na svoje krvavé kořeny. Psal se rok 1987, když jsem se poprvé dostal k metalové muzice. Nejdříve jsem jen tak mladistvě koketoval a po několika měsících jsem jí naplno propadl. O té doby vyhledávám kapely, které mě baví, které hrají ostře, nekompromisně, plesnivě. Můj přístup je stále stejný. Zapnu play na svém přehrávači, chvilku čekám a vnímám hudbu celým svým tělem i podvědomím. Pokud dojde ke vzájemnému přenosu morbidních emocí, zařadím si další jméno do své sbírky. Když jsem poprvé slyšel nové album maniaků HATING LIFE, vrátil jsem se po časové ose zpět. Hluboko do podzemí, do nekonečných chodeb Hádovy říše.
Kapela se, jak se samo nabízí, samozřejmě jmenuje podle slavné demonahrávky GRAVE, kterou mimochodem stále vlastním na kazetě. V téhle smečce působí Santiago Cavero, kterého můžete znát ze španělských ATARAXY a vokálu se zhostil Javier Manzano. Myslím, že nic dalšího asi nemusím dodávat. Možná snad jen, že tohle spojení je opravdu silné. Novinka se nám, starým psům, velmi dobře poslouchá. Vítejte v záhrobí mezi děsivými stíny!
Hraje se tu hrubozrnný, surový, prašivý death metal s takovým tím krvavým doomovým odérem. Pánové se volně inspirovali u kapel typu NIHILIST, ENTOMBED, GRAVE, DISMEMBER, ENTRAILS, ale třeba i ASPHYX, CIANIDE, AUTOPSY. Exhumovány jsou staré, prokleté hroby padlých kněží a činěno jest velmi zkušeně, propracovaně, přesto neurvale a živočišně. Skladby jsou ohlodány až do morku kostí, jsou napsány s grácií a elegancí starých mistrů v oboru. Nenechte se ale mýlit, nejedná se jen o skvěle odvedené řemeslo nebo pouze citovaný odkaz starých dobrých mrtvolných časů. Naopak, kapela se snaží do své hudby přinést i něco nového, svého, vlastní rukopis, krvavý otisk. Nutno rovnou dodat, že se jim to daří na výbornou. Oběma muzikantům se povedlo nahrát nejen album, které se velmi dobře poslouchá, ale má v sobě i temný a hnusný neklid opuštěných pohřebišť. V téhle márnici se bude cítit dobře každý, kdo začínal s extrémní muzikou v devadesátých letech minulého století, ale i ten, kdo jako já uznává u kapel hlavně opravdovost, ryzost, uvěřitelnost a autenticitu. Nenašel jsem vlastně nic, o čem by se dalo napsat cokoliv kritického. Naopak, album jsem si ihned zařadil do své soukromé sbírky a neustále se k němu vracím. Pokaždé, když mám plné zuby současného divného světa nebo jen tak, když si chci narvat do hlavy pod tlakem něco dobrého, mrtvolného. Z riffů zde odkapává zlo, lidská nenávist a barbarství. Víka od rakví nadskakují a lebky se smějí do ticha. Znovu zapínám play a setkávám se se svými vlastními démony. Myslím, že jsem tu správně. Mimochodem, ten zvuk zabíjí a obal snad ani stylovější být nemohl. Skvělá práce! Absolutní definice starého prašivého death metalu! Album, u kterého vám popraskají všechny kosti v těle!
Asphyx says:
I sit in the middle of an old moldy dungeon and remember my bloody roots. It was 1987 when I first got into metal music. At first, I just flirted with it in a youthful way, and after a few months, I fell completely in love with it. Since then, I've been looking for bands that I enjoy, that play sharply, uncompromisingly, moldily. My approach is still the same. I press play on my player, wait a moment, and perceive the music with my whole body and subconscious. If there is a mutual transfer of morbid emotions, I add another name to my collection. When I first heard the new album by the maniacs HATING LIFE, I went back in time. Deep underground, into the endless corridors of Hades' realm.
The band is, of course, named after the famous demo recording GRAVE, which, by the way, I still own on cassette. Santiago Cavero, whom you may know from the Spanish band ATARAXY, is part of this pack, and Javier Manzano is on vocals. I don't think I need to add anything else. Perhaps only that this combination is really strong. The new album is very enjoyable for us old dogs. Welcome to the afterlife among terrifying shadows!
They play coarse, raw, mangy death metal with a bloody doom vibe. The gentlemen were loosely inspired by bands such as NIHILIST, ENTOMBED, GRAVE, DISMEMBER, ENTRAILS, but also ASPHYX, CIANIDE, AUTOPSY. Old, cursed graves of fallen priests are exhumed, and it is done very skillfully, elaborately, yet brutally and animalistically. The songs are gnawed to the marrow, written with the grace and elegance of the old masters of the genre. But make no mistake, this is not just a job well done or a mere reference to the good old days of death. On the contrary, the band tries to bring something new to their music, their own signature, their own bloody imprint. It must be said right away that they succeed brilliantly. Both musicians have managed to record not only an album that is very pleasant to listen to, but also has the dark and nasty uneasiness of abandoned graveyards. Anyone who got into extreme music in the 1990s will feel right at home with this morgue, as will those who, like me, value authenticity, purity, credibility, and genuineness in bands. I couldn't find anything to criticize. On the contrary, I immediately added the album to my private collection and keep coming back to it. Every time I'm fed up with the strange world we live in today, or just when I want to fill my head with something good and deadly under pressure. The riffs drip with evil, human hatred, and barbarism. Coffin lids bounce and skulls laugh in the silence. I press play again and meet my own demons. I think I'm in the right place. By the way, the sound kills, and the cover couldn't be more stylish. Great job! The absolute definition of old, mangy death metal! An album that will crack every bone in your body!
Pamatuji si, že jsem kdysi dávno zabloudil v Parc Natural del Cadí-Moixeró. Byl jsem mladý a o starých katalánských legendách jsem nevěděl vůbec nic. Fascinovala mě ale síla a záhadnost přírody. Sledoval jsem zasněžené vrcholky hor a toulal se drsnou krajinou. Potom se během několika okamžiků změnilo počasí a měl jsem co dělat, abych se vrátil zpět na ubytování.
Na svůj zvláštní zážitek, při kterém přede mnou začaly ožívat pradávné příšery, krvelační draci i duchové hor, jsem si vzpomněl i letos, když jsem při jedné z návštěv záhrobí objevil katalánskou kapelu CULTUM MORTIS. Její tvorba je tamními legendami, příběhy, tajemnem, doslova prodchnuta. Pohodlně jsem se usadil, zapnul play a nejednou jsem neseděl ve svém pokoji, ale procházel jsem se ulicemi malého městečka v horách. Ze stínu se na mě dívaly přízraky a já si užíval prvotřídní a temný black death metal s krvavou duší.
Jako starý, věrný pes, který poslouchá extrémní muziku skoro od jejích počátků, jsem si užíval jednotlivé chladné motivy, surový základ, ostré riffy, ale hlavně velmi podmanivou atmosféru. Už dávno nevnímám hudbu jenom sluchem, patřím k prokletým, kterým se každá pasáž zadře hluboko do srdce. Nejdůležitější pro mě je, aby byla kapela opravdová, ryzí, uvěřitelná a autentická. Tohle všechno splňují CULTUM MORTIS na sto procent a přidávají toho ještě spoustu navíc. Připadám si spíše jako na nějakém pradávném rituálu určeném pro vyvolávání temných sil, které rozhodně nejsou z tohoto světa. Užívám si jednotlivé pasáže, surový i dobře čitelný zvuk, líbí se mi motiv na obalu. Jsem vnitřně spokojený, že jsem si pro sebe tuhle smečku rouhavých mnichů objevil. "Memoràndum" je přesně tím druhem alba, které vás vezme na dlouhý výlet bez konce, které ve vás probudí spoustu roztodivných emocí a u kterého se vám znovu otevřou staré rány. Katalánci jsou jako našeptávači ze starých časů, jako dlouhé stíny, které můžete potkat na hřbitovech vysoko v horách. Je to již opravdu mnoho let, co jsem v tuto krásnou a temnou zemi navštívil, ale pokaždé, když o ní někde čtu, vidím nějaký dokument nebo poslouchám tuhle nahrávku, tak se mi vrátí do vnitřností takové zvláštní napětí, neklid. Jdu si znovu přečíst další ze skvělých knih mistra Manuela de Pedrola. Je vám asi jasné, co si k tomu pustím za muziku. Ano, chci se znovu ztratit v horách a nechat před sebou obživnout staré příběhy plné bolesti, strachu, naděje i smutku. Asi tušíte, že nemůžu jinak, než vám tuhle smečku doporučit. Získal jsem si k ní až osobní vztah. Temný, syrový black death metal, u kterého znovu ožívají pradávné katalánské legendy! Album, které vás rozdrásá zevnitř!
Asphyx says:
I remember getting lost in the Parc Natural del Cadí-Moixeró a long time ago. I was young and knew nothing about old Catalan legends. But I was fascinated by the power and mystery of nature. I watched the snow-capped mountain peaks and wandered through the rugged landscape. Then, in a matter of moments, the weather changed and I had my work cut out to get back to my accommodation.
I remembered this strange experience, in which ancient monsters, bloodthirsty dragons, and mountain spirits came to life before my eyes, again this year when I discovered the Catalan band CULTUM MORTIS during one of my visits to the underworld. Their work is literally imbued with local legends, stories, and mystery. I settled down comfortably, pressed play, and suddenly I was no longer sitting in my room, but walking through the streets of a small town in the mountains. Ghosts stared at me from the shadows, and I enjoyed first-class, dark black death metal with a bloody soul.
As an old, loyal dog who has been listening to extreme music almost since its inception, I enjoyed the individual cold motifs, raw foundation, sharp riffs, but above all the very captivating atmosphere. I no longer perceive music only with my ears; I belong to the cursed ones for whom every passage is deeply engraved in my heart. The most important thing for me is that the band is genuine, pure, credible, and authentic. CULTUM MORTIS fulfills all of these requirements one hundred percent and adds a lot more. I feel more like I'm at some ancient ritual designed to summon dark forces that are definitely not of this world. I enjoy the individual passages, the raw and clear sound, and I like the cover art. I am inwardly satisfied that I have discovered this pack of blasphemous monks for myself. "Memoràndum" is exactly the kind of album that takes you on a long journey with no end, awakens a lot of strange emotions in you, and reopens old wounds. The Catalans are like whisperers from ancient times, like long shadows that you might encounter in cemeteries high up in the mountains. It has been many years since I visited this beautiful and dark country, but every time I read about it somewhere, see a documentary or listen to this recording, I feel a strange tension, a restlessness, return to my gut. I'm going to reread another of Manuel de Pedrol's great books. You can probably guess what music I'll be listening to. Yes, I want to lose myself in the mountains again and let old stories full of pain, fear, hope, and sadness come to life before me. You probably suspect that I can't help but recommend this pack to you. I've developed a personal relationship with it. Dark, raw black death metal that brings ancient Catalan legends back to life! An album that will tear you apart from the inside!
Ave ENNUI! Greetings to the Georgian underground. I hope everything is going well for you. It should be, since you have released the fifth great album of your career this year. I must admit that it literally pinned me to the wall. It's dark, energetic, gloomy, cutting like a sharp knife. It's very clear that you've done a great job and that you have a lot of talent. How do you perceive the new album in relation to your previous work? Where did you want to go and how do you think the recordings are different?
Thank you for the kind words. It’s always slightly unsettling when someone describes your music that intensely, but of course it’s good to hear.
For me, Qroba feels like a step forward, especially in terms of production and attention to detail. In the past, we sometimes accepted imperfections as part of the character. This time we were far more precise. We took the recording process seriously, almost stubbornly so. Nothing was left to chance.
Musically, I see it as a reconsideration of our earlier work. There is less emphasis on the death metal side and more focus on doom itself. On weight, atmosphere and that slow-burning melancholy that was always there, but perhaps not fully realized. Darkness and atmosphere became more important than aggression.
I wouldn’t say we are trying to evolve in a dramatic sense. It’s more about refining what we already are. The next album will probably be a bit more dynamic again, but I don’t think we’ll ever abandon this atmosphere. It feels too natural to us.
"Qroba" has all the attributes of good death and funeral doom metal. For me personally, it's an album I love to come back to. How did it come about? How does ENNUI compose new material?
Some songs came almost instantly, as if they had already existed somewhere and just needed to be written down. Others took much longer. I had to struggle with them, reshape them, sometimes even dismantle them completely.
The hardest part wasn’t writing the material. It was choosing what actually belongs on the album. There was a lot more music than what ended up on Qroba.
The balance between death doom and funeral doom was something I had to handle very carefully. On one side, I wanted enough melancholy and that sense of deep isolation. On the other, I didn’t want to lose the weight, the harsher riffs, the physical heaviness of doom-death. It’s very easy to lean too far in one direction and lose tension.
In the end, I think the album found its own internal equilibrium. At least it feels that way to me.
Who is responsible for the sound? I have to admit that the sound literally sends shivers down my spine. It always makes me turn up the volume on my hi-fi system. They created a sound that is urgent, raw, dark, and animalistic. How did you work together? In which studio did you record, and how did everything go?
The foundation of the sound was built in Tbilisi. We recorded drums, vocals and the acoustic instruments at Garden Sound Studio with people we trust completely. They approached the sessions with real patience and precision. Nothing was rushed. We spent time searching for the right tones rather than settling for something “good enough.”
After that, the material went to Greg Chandler. He handled the re-amping, mixing and mastering. What impressed me most was how quickly he understood what the album needed. We didn’t have to over-explain anything. In some places he even strengthened the arrangements with subtle decisions that made the music feel more alive and more physical.
So, the process was divided, but very cohesive. Local roots, then an experienced hand shaping the final architecture. That combination gave the album its weight and clarity.
An integral part and a kind of bonus for fans today is the CD. You are releasing it on Meuse Music Records and it has mystical cover art. Who is the author? How did you choose the motif and how does it relate to the music on the new album?
The cover was created by BenJ Winterkeep, an exceptional artist whose work immediately resonated with the atmosphere of the album.
For me, the image reflects the core idea of Qroba. The word itself can be translated as fading or vanishment. The figure stealing the sun became a very natural visual metaphor for that concept. It feels like the death of light, or at least the slow withdrawal of it.
There is also a subtle connection to our debut album Mze Ukunisa. That cover also featured a landscape with hills and a darkened sun. On Qroba, the last track is titled “Mokvda Mze,” which translates as “The Sun Has Died.” So there is a quiet connection between the two records.
The artwork does not explain the music directly, but it carries the same emotional weight. It feels like a funeral for light. Maybe also for certain illusions.
I've been wandering the underworld for over thirty years and, to tell you the truth, I don't know many Georgian bands. How do you perceive your scene, fans, labels? What about concerts?
The Georgian metal scene has always existed slightly in the shadows. Not because there was no talent, but because the country itself has gone through long periods of instability. In the 1990s, when there were wars, economic collapse and social chaos, people were still rehearsing in basements, recording on whatever equipment they could find, and trying to build something heavy and honest out of very little.
Metal here was never fashionable. It was something personal. Almost stubborn.
Today the situation is calmer, and you can feel a new generation growing. There is a strong interest in black metal right now, especially atmospheric and depressive forms. Concerts happen regularly, younger bands are appearing, and the audience is surprisingly dedicated. Compared to some other parts of the Caucasus, Georgia and Armenia probably have the most active extreme metal movement.
At the same time, we still lack infrastructure. There are fewer venues, limited promotion and very few labels that can seriously push heavy music. The scene survives mostly on enthusiasm and personal commitment rather than on any real system behind it. Maybe that’s also why it still feels genuine.
There are bands worth discovering. Askeesi represent a very focused and atmospheric side of Georgian black metal. Psychonaut 4 have built a strong international reputation while keeping their identity intact.
And there are also long-standing bands like Angel of Disease, who have been playing technical death metal for more than twenty-five years. They are a reminder that this scene did not begin yesterday.
So, the Georgian underground is not large, but it is persistent. It doesn’t shout very loudly, but it refuses to disappear. And maybe that quiet endurance is part of its character.
"Qroba" is an album with a very special atmosphere. Melancholy meets sadness, but also something else, something interesting and mysterious. It's as if your history and nature are imprinted in the music. Am I wrong? What are the lyrics about and who wrote them? Where did you get your inspiration?
You’re not wrong. Nature plays a much bigger role in this album than it might seem at first glance. When I was writing Qroba, I kept returning in my mind to the landscapes I grew up with. The silence of mist-covered mountains, the density of forests, the mournful beauty of migrating cranes disappearing into the sky before winter. There is a certain melancholy in these images. Not dramatic, not sentimental. Just inevitable.
Two of the texts, Antinatalism and Becoming Void, were written by me. Antinatalism is built almost entirely on negation. It describes existence not through tragedy, but through subtraction. It removes pain, loss, faith, hope, even joy, until nothing remains but the idea of non-being as the only state untouched by suffering. There is no anger in it. It is closer to a cold observation.
Becoming Void approaches the same idea from another direction. It speaks about dissolution. Light dying so that darkness may be born. Eternity collapsing into disappearance. It is less argumentative and more symbolic, almost epitaph-like. The final line, “Lux fuimus, nunc umbra sumus,” says everything in a simple way. We were light. Now we are shadow.
The other three texts are poems by the Georgian poet Konstantine Makashvili, written after the death of his daughter during the Soviet invasion of Georgia in 1921. These poems carry immense grief, but without theatrics. They express loss as something absolute and irreversible.
What strikes me is how little this language of sorrow has changed over a century. Parents still bury children. Wars still erase futures. The album doesn’t comment on politics directly. It just acknowledges that certain forms of pain don’t disappear.
You play old-school-influenced doom death metal. Today, the band can't avoid comparisons, but I'd be interested to know how the idea to form ENNUI came about, who your role models were and are, and where you want to take the band. Are you attracted to big international festivals, are you willing to tour with a more famous band?
I was always drawn to music that combines weight and tragedy. That combination felt honest to me long before we formed a band. In 2012, Serge Shengelia and I decided to create Ennui together. We had known each other for years, and we shared a deep admiration for bands like Esoteric, Skepticism and Khanate.
Esoteric in particular left a strong mark on us. They manage to combine extreme heaviness and slowness with technical complexity and a very oppressive emotional atmosphere. That balance between density, depth and structure is something we have always respected.
Other bands that influenced us include Shape of Despair, Tyranny, Evoken and Mournful Congregation. Outside of doom metal, I have always been a devoted fan of Immolation, while Serge grew up with Death and Cynic, which also shaped his musical thinking.
As for the future, we are open to touring and to sharing the stage with bands we respect. Festivals are of course attractive, but not as a goal in themselves. What matters more is the context and the atmosphere. If the right opportunity appears, we are always willing to consider it.
When I started my website ten years ago, I had a vision that I would try to support bands that I felt weren't getting enough attention. To let the world know about them. I think I'm doing pretty well, at least according to the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out for reviews yourself? I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your colleagues often? Do you go to concerts? Do you party?
To be honest, we’ve never personally sent CDs out for reviews. In the past, that was usually handled by the labels we worked with. Our current label, Meuse Music Records, has a solid promotional network and they do their job very professionally.
This time, however, we decided to strengthen the promotion a bit more, simply because of the long silence between albums. After eight years, it felt reasonable to increase the reach wherever possible. It wasn’t about distrust, just about responsibility toward the release itself.
As listeners, we absolutely support the bands we appreciate. We buy records, we buy merchandise, we go to shows. When I attend a concert and genuinely like the band, I almost always leave with a shirt or a vinyl.
Creating music, especially in a niche genre, rarely makes financial sense. Most of it is done at a loss, driven by conviction rather than profit. Because of that, I understand very well how much even a small gesture of support can mean to another band.
On the one hand, today's new bands have a lot of opportunities to make themselves known, but on the other hand, there are so many bands that fans get lost in the crowd. Many people just download MP3s from the internet and instead of going to concerts, they prefer to spit venom on Facebook. How does modern technology influence you as ENNUI? What do you think about downloading music, Google metalheads, streaming music, etc.?
We grew up in a part of the world where piracy was not seen as rebellion or theft. It was simply reality. In the post-Soviet space, access to music was extremely limited, especially underground metal. Finding unofficial copies was often the only way we could even discover a band.
Later, as the internet became more accessible and widespread, that culture of unofficial physical copies gradually shifted into digital downloading. The form changed, but the mechanism remained the same.
At the same time, if you managed to get your hands on an original CD, it felt almost sacred. A physical artifact. Something tangible in a world where everything else was unstable. It wasn’t about consumption. It was about devotion.
So, for me, the question of downloading is complicated. I remember very clearly that many people would first download an album just to hear it, and then later try to buy the original if it truly meant something to them. In that sense, piracy once functioned as a kind of unofficial distribution network.
Streaming platforms have partly legalized that experience. They make music incredibly accessible, sometimes almost too accessible. On one hand, that can devalue the effort behind an album. On the other hand, it allows people to discover bands they would never encounter otherwise.
In the end, it separates listeners. Some stay on the surface. Others go deeper, buy records, attend concerts, support the artists they respect. That decision is personal.
As for technology in general, it is just a tool. It amplifies both noise and substance. The real question is not whether music is downloaded or streamed, but whether it is actually listened to.
I like to ask musicians what death/doom metal means to them. How would they define it, whether it is more of a philosophy and lifestyle for them or "just" relaxation. What does it mean to you? How do you perceive and experience it?
Death/doom metal is probably music for people who are comfortable sitting with uncomfortable thoughts.
I wouldn’t call it a lifestyle. I don’t schedule despair between breakfast and work. But it’s a space where you don’t have to pretend that everything is meaningful, productive or inspirational. That honesty is rare.
It’s also strangely relaxing. Some people clear their heads by jogging. I prefer ten-minute riffs about human mortality. Same therapeutic effect, fewer injuries. :)
For me it’s not about posing or belonging to a scene. It’s about having a language that doesn’t lie. And sometimes that’s enough.
Finally, a classic but important question. What does ENNUI have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have a message for fans, labels, or promoters, now is the time...
In the coming months, the focus is naturally on Qroba. The album is out, and we want to give it the attention it deserves.
We’ll be performing at Haunting the Castle in Belgium and then doing a small tour in the Caucasus with Shape of Despair. Those shows mean a lot to us. A few years ago, I wouldn’t have believed we’d be sharing stages with bands we’ve respected for so long.
Beyond that, we’re already working on new material. Slowly, without rushing anything.
As for a message… just listen carefully. If the music resonates with you, support the bands you care about. That’s really all that keeps this world alive.
Thank you very much for the interview. I wish you every success with your new album and hope that your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere and wish you every success, both musically and personally. I'm going to listen to "Qroba" again!
Thank you very much for the thoughtful questions and for spending time with the album. It truly means a lot to us.
We appreciate the work you do in supporting bands and giving them space to speak in their own words. Hopefully we will meet somewhere at a show in the future.
Ave ENNUI! Zdravím do gruzínského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos páté dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, pochmurné, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší předchozí tvorbou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?
Děkuji za milá slova. Vždycky je trochu znepokojivé, když někdo tak intenzivně popisuje vaši hudbu, ale samozřejmě je dobré to slyšet.
Pro mě je Qroba krokem vpřed, zejména co se týče produkce a pozornosti k detailům. V minulosti jsme někdy akceptovali nedokonalosti jako součást charakteru. Tentokrát jsme byli mnohem preciznější. Proces nahrávání jsme brali vážně, téměř tvrdohlavě. Nic nebylo ponecháno náhodě.
Hudebně to vnímám jako přehodnocení naší dřívější tvorby. Je menší důraz na death metalovou stránku a větší zaměření na samotný doom. Na váhu, atmosféru a tu pomalu hořící melancholii, která tam vždycky byla, ale možná nebyla plně realizována. Temnota a atmosféra se staly důležitějšími než agrese.
Neřekl bych, že se snažíme vyvíjet v dramatickém smyslu. Jde spíše o zdokonalování toho, co už jsme. Další album bude pravděpodobně zase trochu dynamičtější, ale nemyslím si, že se této atmosféry někdy zbavíme. Připadá nám příliš přirozená.
„Qroba“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a funeral doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál ENNUI?
Některé písně vznikly téměř okamžitě, jako by už někde existovaly a jen se musely zapsat. Jiné trvaly mnohem déle. Musel jsem s nimi bojovat, přetvářet je, někdy je dokonce úplně rozebrat.
Nejtěžší nebylo napsat materiál. Bylo to vybrat, co na album skutečně patří. Bylo tam mnohem víc hudby, než se nakonec objevilo na Qrobě.
Rovnováhu mezi death doomem a funeral doomem jsem musel zvládat velmi opatrně. Na jednu stranu jsem chtěl dostatek melancholie a pocitu hluboké izolace. Na druhou stranu jsem nechtěl ztratit váhu, drsnější riffy, fyzickou tíhu doom-deathu. Je velmi snadné se příliš naklonit jedním směrem a ztratit napětí.
Nakonec si myslím, že album našlo svou vlastní vnitřní rovnováhu. Alespoň mně to tak připadá.
Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že ze zvuku doslova mrazí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Vytvořili vám zvuk, který je naléhavý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám spolupracovalo? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?
Základy zvuku byly postaveny v Tbilisi. Bicí, vokály a akustické nástroje jsme nahrávali ve studiu Garden Sound Studio s lidmi, kterým naprosto důvěřujeme. K nahrávání přistupovali s opravdovou trpělivostí a precizností. Nic nebylo uspěchané. Trávili jsme čas hledáním správných tónů, místo abychom se spokojili s něčím „dost dobrým“.
Poté materiál přešel k Gregu Chandlerovi. Ten se postaral o reamping, mix a mastering. Nejvíc na mě zapůsobilo, jak rychle pochopil, co album potřebuje. Nemuseli jsme nic přehnaně vysvětlovat. Na některých místech dokonce posílil aranžmá jemnými rozhodnutími, díky nimž hudba působila živěji a fyzičtěji.
Proces byl tedy rozdělený, ale velmi soudržný. Místní kořeny a pak zkušená ruka formující finální architekturu. Tato kombinace dala albu jeho váhu a jasnost.
Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jej vydáváte u Meuse Music Records a je opatřeno mystickým obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?
Obal alba vytvořil BenJ Winterkeep, výjimečný umělec, jehož dílo okamžitě rezonovalo s atmosférou alba.
Pro mě tento obrázek odráží základní myšlenku alba Qroba. Samotné slovo lze přeložit jako blednutí nebo mizení. Postava umírajícího slunce se stala velmi přirozenou vizuální metaforou pro tento koncept. Působí to jako smrt světla, nebo alespoň jeho pomalý ústup.
Existuje zde také jemné spojení s naším debutovým albem Mze Ukunisa. Na tomto obalu byla také krajina s kopci a potemnělým sluncem. Na albu Qroba se poslední skladba jmenuje „Mokvda Mze“, což se překládá jako „Slunce zemřelo“. Mezi oběma alby je tedy tiché spojení.
Umělecké dílo hudbu přímo nevysvětluje, ale nese stejnou emocionální váhu. Působí to jako pohřeb světla. Možná i určitých iluzí.
Toulám se podsvětím již přes třicet let a abych pravdu řekl, tak příliš gruzínských kapel neznám. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely? Co koncerty?
Gruzínská metalová scéna vždy existovala mírně ve stínu. Ne proto, že by zde nebyly talenty, ale proto, že samotná země prošla dlouhými obdobími nestability. V 90. letech, kdy probíhaly války, ekonomický kolaps a sociální chaos, lidé stále zkoušeli ve sklepech, nahrávali na jakékoli vybavení, které našli, a snažili se z mála vybudovat něco těžkého a poctivého.
Metal zde nikdy nebyl v módě. Bylo to něco osobního. Téměř tvrdohlavého.
Dnes je situace klidnější a je cítit, jak roste nová generace. V současné době je silný zájem o black metal, zejména o atmosférické a depresivní formy. Koncerty se konají pravidelně, objevují se mladší kapely a publikum je překvapivě oddané. Ve srovnání s některými jinými částmi Kavkazu mají Gruzie a Arménie pravděpodobně nejaktivnější extrémní metalové hnutí.
Zároveň nám stále chybí infrastruktura. Je méně míst, omezená propagace a jen velmi málo labelů, které by mohly vážně prosazovat heavy metal. Scéna přežívá spíše díky nadšení a osobnímu nasazení než kvůli nějakému skutečnému systému, který za ní stojí. Možná i proto se stále zdá být opravdová.
Existují kapely, které stojí za to objevit. Askeesi představují velmi soustředěnou a atmosférickou stránku gruzínského black metalu. Psychonaut 4 si vybudovali silnou mezinárodní reputaci a zároveň si zachovali svou identitu.
A existují také dlouholeté kapely jako Angel of Disease, které hrají technický death metal již více než dvacet pět let. Jsou připomínkou toho, že tato scéna nezačala včera.
Gruzínský underground tedy není velký, ale je vytrvalý. Nekřičí moc nahlas, ale odmítá zmizet. A možná je právě ta tichá vytrvalost součástí jeho charakteru.
„Qroba“ je albem, které má takovou zvláštní atmosféru. Melancholie se zde potkává se smutkem, ale ještě s něčím dalším, zajímavým, záhadným. Jako by se do hudby otiskla vaše historie a příroda. Nemýlím se? O čem jsou prosím tě texty a kdo je jejich autorem? Kde pro ně bral inspiraci?
Nemýlíš se. Příroda hraje v tomto albu mnohem větší roli, než by se na první pohled mohlo zdát. Když jsem psal Qrobu, neustále jsem se v duchu vracel do krajin, s nimiž jsem vyrůstal. Ticho hor pokrytých mlhou, hustota lesů, truchlivá krása migrujících jeřábů mizejících na obloze před zimou. V těchto obrazech je jistá melancholie. Ne dramatická, ne sentimentální. Prostě nevyhnutelná.
Dva texty, Antinatalismus a Becoming Void, jsem napsal já. Antinatalismus je postaven téměř výhradně na negaci. Popisuje existenci nikoli prostřednictvím tragédie, ale prostřednictvím odečítání. Odstraňuje bolest, ztrátu, víru, naději, dokonce i radost, dokud nezůstane nic než myšlenka nebytí jako jediného stavu nedotčeného utrpením. Není v tom žádný hněv. Je blíže chladnému pozorování.
Becoming Void přistupuje ke stejné myšlence z jiného úhlu pohledu. Mluví o rozpuštění. Světlo umírající, aby se mohla zrodit tma. Věčnost hroutící se do mizení. Je méně argumentační a více symbolická, téměř epitafová. Poslední řádek „Lux fuimus, nunc umbra sumus“ říká vše jednoduchým způsobem. Byli jsme světlo. Teď jsme stín.
Další tři texty jsou básně gruzínského básníka Konstantina Makašviliho, napsané po smrti jeho dcery během sovětské invaze do Gruzie v roce 1921. Tyto básně nesou nesmírný zármutek, ale bez teatrálnosti. Vyjadřují ztrátu jako něco absolutního a nevratného.
Co mě zaráží, je, jak málo se tento jazyk smutku změnil za století. Rodiče stále pohřbívají děti. Války stále mažou budoucnost. Album se přímo nevyjadřuje k politice. Pouze uznává, že určité formy bolesti nezmizí.
Hrajete doom death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit ENNUI, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?
Vždycky mě přitahovala hudba, která kombinuje tíhu a tragédii. Tato kombinace mi připadala upřímná dávno předtím, než jsme založili kapelu. V roce 2012 jsme se se Sergem Shengeliou rozhodli společně založit Ennui. Znali jsme se roky a sdíleli jsme hluboký obdiv ke kapelám jako Esoteric, Skepticism a Khanate.
Zejména Esoteric na nás zanechali silnou stopu. Daří se jim kombinovat extrémní těžkost a pomalost s technickou složitostí a velmi tísnivou emocionální atmosférou. Tuto rovnováhu mezi hutností, hloubkou a strukturou jsme vždy respektovali.
Mezi další kapely, které nás ovlivnily, patří Shape of Despair, Tyranny, Evoken a Mournful Congregation. Kromě doom metalu jsem byl vždy oddaným fanouškem Immolation, zatímco Serge vyrůstal s Death a Cynic, což formovalo i jeho hudební myšlení.
Co se týče budoucnosti, jsme otevřeni turné a sdílení pódia s kapelami, které respektujeme. Festivaly jsou samozřejmě atraktivní, ale ne jako cíl samy o sobě. Důležitější je kontext a atmosféra. Pokud se naskytne vhodná příležitost, jsme vždy ochotni ji zvážit.
Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?
Abych byl upřímný, nikdy jsme osobně neposílali CD na recenze. V minulosti se o to obvykle staraly vydavatelství, se kterými jsme spolupracovali. Naše současné vydavatelství, Meuse Music Records, má solidní propagační síť a svou práci dělají velmi profesionálně.
Tentokrát jsme se ale rozhodli propagaci trochu posílit, jednoduše kvůli dlouhé pauze mezi alby. Po osmi letech se nám zdálo rozumné zvýšit dosah, kdekoli je to možné. Nešlo o nedůvěru, ale jen o odpovědnost vůči samotnému vydání.
Jako posluchači absolutně podporujeme kapely, kterých si vážíme. Kupujeme si desky, kupujeme si zboží, chodíme na koncerty. Když jdu na koncert a kapela se mi opravdu líbí, téměř vždy odcházím s tričkem nebo vinylem.
Tvorba hudby, zejména ve specifickém žánru, má zřídka finanční smysl. Většinou se dělá se ztrátou, poháněno spíše přesvědčením než ziskem. Díky tomu velmi dobře chápu, jak moc může i malé gesto podpory znamenat pro jinou kapelu.
Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako ENNUI ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?
Vyrůstali jsme v části světa, kde pirátství nebylo vnímáno jako vzpoura nebo krádež. Byla to prostě realita. V postsovětském prostoru byl přístup k hudbě extrémně omezený, zejména k undergroundovému metalu. Nalezení neoficiálních kopií bylo často jediným způsobem, jak vůbec nějakou kapelu objevit.
Později, jak se internet stával dostupnějším a rozšířenějším, se tato kultura neoficiálních fyzických kopií postupně přesunula k digitálnímu stahování. Forma se změnila, ale mechanismus zůstal stejný.
Zároveň, pokud se vám podařilo získat originální CD, cítili jsme se téměř posvátné. Fyzický artefakt. Něco hmatatelného ve světě, kde bylo všechno ostatní nestabilní. Nešlo o konzumaci. Šlo o oddanost.
Pro mě je tedy otázka stahování složitá. Velmi jasně si pamatuji, že mnoho lidí si album nejprve stáhlo jen proto, aby si ho poslechli, a později se pokusili koupit originál, pokud pro ně skutečně něco znamenal. V tomto smyslu pirátství kdysi fungovalo jako druh neoficiální distribuční sítě.
Streamovací platformy tuto zkušenost částečně legalizovaly. Díky nim je hudba neuvěřitelně přístupná, někdy až příliš. Na jednu stranu to může znehodnotit úsilí vynaložené na album. Na druhou stranu to lidem umožňuje objevit kapely, se kterými by se jinak nikdy nesetkali.
Nakonec to posluchače odděluje. Někteří zůstávají na povrchu. Jiní jdou hlouběji, kupují si desky, chodí na koncerty, podporují umělce, které respektují. Toto rozhodnutí je osobní.
Co se týče technologií obecně, je to jen nástroj. Zesiluje jak hluk, tak i podstatu. Skutečnou otázkou není, zda se hudba stahuje nebo streamuje, ale zda se skutečně poslouchá.
S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death/doom metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?
Death/doom metal je pravděpodobně hudba pro lidi, kteří se cítí pohodlně s nepříjemnými myšlenkami.
Nenazval bych to životním stylem. Neplánuji si zoufalství mezi snídaní a prací. Ale je to prostor, kde nemusíte předstírat, že všechno je smysluplné, produktivní nebo inspirativní. Taková upřímnost je vzácná.
Je to také podivně relaxační. Někteří lidé si vyčistí hlavu běháním. Já dávám přednost desetiminutovým riffům o lidské smrtelnosti. Stejný terapeutický účinek, méně zranění. :)
Pro mě nejde o pózu nebo příslušnost k nějaké scéně. Jde o to mít jazyk, který nelže. A někdy to stačí.
Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají ENNUI v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…
V nadcházejících měsících se přirozeně zaměříme na Qrobu. Album je venku a my mu chceme věnovat pozornost, kterou si zaslouží.
Vystoupíme na festivalu Haunting the Castle v Belgii a poté absolvujeme malé turné po Kavkaze s kapelou Shape of Despair. Tyto koncerty pro nás hodně znamenají. Před pár lety bych nevěřil, že budeme sdílet pódia s kapelami, které si tak dlouho vážíme.
Kromě toho už pracujeme na novém materiálu. Pomalu, bez spěchu.
Co se týče vzkazu… jen pozorně poslouchejte. Pokud vás hudba oslovuje, podpořte kapely, na kterých vám záleží. To je opravdu vše, co drží tento svět při životě.
Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Qroba“ zase narvat do hlavy!
Moc děkujeme za promyšlené otázky a za čas, který jste s albem strávili. Opravdu to pro nás hodně znamená.
Vážíme si vaší práce při podpoře kapel a dávání prostoru, aby se mohly vyjádřit vlastními slovy. Doufejme, že se v budoucnu někde na koncertě setkáme.
Ještě jednou děkujeme za podporu a užijte si Qrobu.
Ulice jsou plné lidí s prázdnými pohledy. Neví odkud přišli a kam jdou. Jsou ztraceni ve velkém zlém světě a chytají se každého stébla naděje. Jsi sám uprostřed davu. Snažíš se přežít, vyhýbat se zlým stínům, ale nakonec stejně skončíš zubožený na hřbitově, kde se modlíš k dávno padlým předkům. Muziku vnímám pokaždé velmi osobně, musí mě zasáhnout, stát se mojí součástí, dostat se mi do hlavy. Toulal jsem se ulicemi našeho šedivého města a poslouchal jsem debutové album portugalských doom death metalistů THROUGH VOID.
Novinka se mi ihned dostala do kostí, zmrazila mi je a najednou jsem se kýval spokojeně do rytmu a na tváři jsem měl pochmurný úsměv těch, kteří vědí. Smutek, melancholie, samota těla i duše. Zalezl jsem si ve svém pokoji do kouta, znovu pustil play a četl si knihy o starých časech, když k sobě lidé mívali blíž. Tuhle smečku jsem si pro sebe objevil víceméně náhodou a zaujala mě natolik, že jsem se rozhodl o ní napsat pár slov. Je totiž vynikající, zádumčivá, pochmurná, jako počasí, které je právě za oknem.
Pánové ctí bezezbytku veškerá nepsaná pravidla stylu zvaného doom death metal. Čerpají ze starých archívů, ale přidávají i kus sebe samých, svých nápadů a invence. Novinka se kolem mě nejdřív převalovala jako špinavá řeka smrti. Stál jsem na břehu a sledoval, jak na hladině plavou děsivé vzpomínky. Možná jsem zahlédl i nějaká mrtvá těla, ale nejsem si s tím jistý, vše je zahalené do krvavé mlhy. Napadá mě spousta obrazů, moje mysl je rozdrásána, nahrávka na mě působí až uhrančivým dojmem. Svět je najednou zase jednou hodně zvrácený, zničený a nihilismus získává další rozměr. Líbí se mi zvuk, motiv na obalu, ale i jednotlivé motivy. Každým dalším poslechem si pro sebe objevuji další a další odstíny šedé a černé barvy. "Forsaken" je přesně tím druhem propracovaného a zároveň velmi živočišného díla, které bych doporučil všem přemýšlivým fanouškům. Všem, kteří se i v dnešním chaotickém a neosobním světě dokáží zastavit, zklidnit a naslouchat stínům. Jako bych vnímal všemi póry svého těla ozvěny z onoho světa. Kolem mě probíhají další války, další násilné činy, pochodují zástupy pozůstalých se slzami v očích. Stojím ve větru a moc dobře už vím, že lidi nikdy nezměníte. Jsme zvláštní druh, určený k sebezničení. Ještě, že jsou zde kapely jako THROUGH VOID, které mi dávají alespoň malou naději. Ta se ukrývá v samotě a ve smutku. Nové album v sobě obsahuje vše, co mám na hudbě rád. Drive, sílu, tlak, energii, chvění i vibrace. Poslouchejte pozorně! Ulice jsou plné lidí s prázdnými pohledy. Neví odkud přišli a kam jdou. Jsou ztraceni ve velkém zlém světě a chytají se každého stébla naděje. Jsem sám uprostřed davu. Chladný, melancholický a smutkem nasáklý doom death metal, u kterého se rozpadnete v prach! Mrazivá definice samoty!
Asphyx says:
The streets are full of people with empty stares. They don't know where they came from or where they're going. They're lost in a big, bad world and clinging to every straw of hope. You are alone in the middle of the crowd. You try to survive, avoid the evil shadows, but in the end you end up miserable in a cemetery, praying to your long-dead ancestors. I always perceive music very personally; it has to affect me, become a part of me, get into my head. I wandered the streets of our gray city listening to the debut album of Portuguese doom death metal band THROUGH VOID.
The new release immediately got under my skin, froze me to the bone, and suddenly I was swaying contentedly to the rhythm with the gloomy smile of those who know. Sadness, melancholy, loneliness of body and soul. I curled up in a corner of my room, pressed play again, and read books about the old days when people used to be closer to each other. I discovered this pack more or less by accident, and it intrigued me so much that I decided to write a few words about it. It is excellent, brooding, gloomy, like the weather outside the window.
These gentlemen honor all the unwritten rules of the style known as doom death metal. They draw from old archives, but also add a piece of themselves, their ideas, and their inventiveness. At first, the new album rolled over me like a dirty river of death. I stood on the bank and watched terrifying memories float on the surface. Maybe I even saw some dead bodies, but I'm not sure, everything is shrouded in a bloody fog. A lot of images come to mind, my mind is torn apart, the recording has an almost mesmerizing effect on me. Suddenly, the world is once again very twisted, destroyed, and nihilism takes on another dimension. I like the sound, the motif on the cover, but also the individual motifs. With each listen, I discover more and more shades of gray and black. "Forsaken" is exactly the kind of sophisticated and at the same time very animalistic work that I would recommend to all thoughtful fans. To all those who, even in today's chaotic and impersonal world, are able to stop, calm down, and listen to the shadows. It's as if I can feel the echoes of that world with every pore of my body. Around me, other wars are raging, other acts of violence are taking place, crowds of bereaved people are marching with tears in their eyes. I stand in the wind and know very well that you can never change people. We are a strange species, destined for self-destruction. Thankfully, there are bands like THROUGH VOID that give me at least a little hope. It is hidden in solitude and sadness. The new album contains everything I love about music. Drive, power, pressure, energy, tremors, and vibrations. Listen carefully! The streets are full of people with empty eyes. They don't know where they came from or where they're going. They're lost in a big, bad world and clinging to every straw of hope. I'm alone in the middle of the crowd. Cold, melancholic, and sadness-soaked doom death metal that will reduce you to dust! A freezing definition of loneliness!
A few questions - interview with doom death metal band from Portugal - THROUGH VOID.
Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?
Through Void was founded in Portugal in 2023 by musicians with previous experience in the metal scene. Although the band is relatively new, the members are not newcomers. We came together with a clear vision: to create emotionally intense and atmospheric Death/Doom Metal without compromises.
Our sound combines crushing riffs, deep growls, melodic sorrowful passages and immersive atmospheres. It’s heavy, but it’s also introspective. We aim to balance brutality and melancholy in a way that feels organic and honest.
Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?
Forsaken was recorded in Portugal under focused and disciplined conditions. We took our time with pre-production to make sure every arrangement had depth and meaning.
The production was handled in close collaboration between the band and our recording team, ensuring we kept full artistic control. Mixing and mastering were done professionally to achieve a sound that is powerful, clear and atmospheric — modern in quality but loyal to the essence of Death/Doom.¨
How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
Forsaken was released worldwide in digital format through all major platforms, including Spotify, Apple Music and others.
Physical editions were released in CD format in limited quantities. We value physical media, especially in Doom Metal culture, and future vinyl editions are definitely something we are considering depending on demand.
Who is the author of the lyrics and how were they created and what do the lyrics deal with?
The lyrics are mainly written by Pedro (Guitar) and then adapted by João (Vocals+Guitar), with conceptual input from the rest of the members.
They are created organically alongside the music. Sometimes the riffs inspire the words; sometimes it starts with a concept or emotional state. The themes revolve around existential abandonment, inner decay, loss of faith, mortality and psychological struggle.
Forsaken is not just a title — it represents isolation, confrontation with darkness and the fragility of the human condition.
Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?
The band’s logo and visual identity were developed in collaboration with graphic designers who understood our aesthetic direction — dark, minimal and atmospheric.
The website and visual branding were created to match our sonic identity: bleak, immersive and direct.
We manage our social networks actively and strategically. In today’s scene, visibility is essential. Social media is not just promotion — it’s a way to connect with listeners worldwide. We believe artistic integrity and professional communication must coexist.
Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takes care about you?
We released Forsaken through Maledict Records.
We chose Maledict Records because they share our vision and respect artistic identity. They understand the genre and treat bands as partners, not products.
So far, we are very satisfied. The communication is clear, and the collaboration has been professional and supportive.
Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?
We are influenced by bands such as Slayer, Death, Bolt Thrower, Dark Tranquility, Carcass among many others.
However, inspiration also comes from literature, personal experiences, emotional struggles and the darker aspects of existence. We try not to imitate — we absorb and reinterpret through our own perspective.
Did you send your record to some labels – which are the labels? How was the response?
Yes, we contacted several underground and international labels before signing.
The response was positive, which confirmed that our work had impact beyond our local scene. After discussions and evaluation, Maledict Records proved to be the best fit in terms of philosophy and long-term vision.
How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer — clubs or festivals — and which of your performances would you consider as the best?
Since our formation, we have played multiple shows in Portugal and we’re started expanding beyond borders. Have a first concert outside Portugal scheduled in Vigo in March 27th.
Both clubs and festivals have their own atmosphere. Clubs allow intimacy and emotional intensity. Festivals offer scale and exposure.
Some of our most memorable performances were the album release shows and the moments where the audience connected deeply with the atmosphere of Forsaken. For us, the “best show” is always the one where the energy feels real and honest.
What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?
Our immediate goal is to continue promoting Forsaken internationally and expand our live presence across Europe.
Long term, we want to build a strong and respected identity within the Death/Doom scene. We are already working on new material — Through Void is not a short-term project. We aim for consistency, evolution and artistic depth.
How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?
