DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemreview. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemreview. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 25. dubna 2026

Interview - INTOXICATED - Raw, mangy death thrash metal that will break every bone in your body and blast your brains out of your head!


Interview with thrash death metal band from Florida - INTOXICATED.

Answered Erik (vocals, guitars), thank you!

Recenze/review - INTOXICATED - The Dome (2026):

Ave INTOXICATED! Greetings from the Florida catacombs! When I wrote a review of your album “Walled” six years ago, I thought to myself, “Damn, this band would be worth an interview.” I was listening to that album on repeat. A massacre in the morgue exactly how it should be, I told myself. Could you please start by introducing INTOXICATED? How did you get together? I’d be interested in hearing about your very beginnings. Could you please walk us through your band’s history?

Erik: I started the band in 92, it took a good year to get the right guys to do something of substance. When the original lineup was finally in place, we were on fire immediately. All we did was jam, and for a few of us I truly believe it saved us. We were all either state raised or with a fucked up home life. We were a mess. Heavy music brought us together, and gave us a purpose.


Let’s move on to the new album “The Dome”… I’ve had it at home for a while now for a review, and I’ve been listening to it on repeat. I’m absolutely loving it! It’s the perfect resurrection of old-school Florida death thrash metal! How did the album come together, and what’s changed in the six years since your last release?

Erik: We did release our first full length in 2022 titled “Watch you Burn“ After “Walled“ we never stopped writing. Everything was flowing and we’re super proud of the record. We added a long time friend,guitar player John Sutton to the band right after Walled was released. We write well together and adding another guitar thickend up the sound for sure. Organically the tunes are getting faster and heavier. A few challenges also happened with our bass player and great friend Gregg Roberts having complete kidney failure and our drummer no longer being able to tour. It took a few months to get the right guys to complete the line-up but we could’nt be happier. Shawn Clarson on Bass and Colin Vaccaro on Drums. PS Gregg just got a transplant and is healing well. We are all still the best of friends

I’ve been listening to death thrash metal since its inception, and you know what still fascinates me about it? The sound yes, that gritty, moldy sound. You sound like a mix of the early albums by SOLSTICE, DEATH, OBITUARY, POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, DEMOLITION HAMMER, and MASTER. How did you manage to achieve such an amazing sound on the new album? It sounds very analog!

Erik: Thats cool you noticed and while we didnt record to tape we did only use real amps,drums, ect..Of course we want it to sound as good as it can but It has to sound real. We recorded in Tampa Florida at Candor Recording studio with a great friend of mine Ryan Boesch. It’s the old Morbid Angel spot. Ryan and I completley rebuilt the place and honestly thats how we could afford to record there. I love working and growing with the same people. Ryan understands the vision Intoxicated has. He’s great!


What is the theme of your lyrics? Where do you get your inspiration, and who are your favorite authors? Are there any movies you can watch over and over again? How did the lyrics come about, and who wrote them? Do you read books? Which one has influenced you the most?

Erik: I write the lyrics, I enjoy the process. Writing lyrics is trippy! I usually have an idea but almost always the final outcome goes a completly different direction. Playing guitar and singing is also a factor but I don’t cut myself any slack. I write the lyrics and then have to learn how to sing and play each tune. It has to be intresting and not over rhythmic. For “The Dome“ the running theme is mostly my view on the current state of the world and also my strong belief we’ve all been lied to. I’ve come to the conclusion i don’t know anything and I’m ok with that. My education only went to 8th grade so i don’t do a ton of reading but I feel like i’m fairly street smart.

How are things going with INTOXICATED and live shows? Do you enjoy playing, and do you play often? Do you prefer festivals or smaller clubs? And are you willing to travel far? Are you interested in a longer tour?

Erik: We love playing live, it’s where we find ourselves at our best. We just finished a US tour with Obituary and were able to play a ton of the new album. We’re going to EU at the end of this year to continue supporting the new record. We’ll go anywhere!


You’re from Altamonte Springs and play extreme death thrash metal. Our readers would definitely be interested in hearing how the metal scene works over in Florida. To be honest, I’ve been hearing nothing but great bands coming out of there lately. Does that mean the scene is really strong there right now? What about concerts how many people show up?

Eriki: The scene is strong and it’s a great mix of young and older people. Even local shows will bring out a bunch of heads. There are alot of touring musicians from this area and everyone comes out. Shows are exciting and full of energy

You can tell from your music that you’re influenced by both the American metal scene and old European bands. What about you as fans? Do you prefer classic ’90s metal, or do you also draw inspiration from new albums? If so, I’d be curious to know which bands have had the biggest influence on INTOXICATED.

Erik: I’m a big fan of 90‘s metal for sure. I think you can tell we love Death, Obituary, Raped Ape.

I’m sure we pull from all decades of bands.


When you started out, it was 1992. I read somewhere that Chuch Schuldiner from DEATH himself was behind your formation. Is there any truth to that? And how do you remember your early days? Hey, and why have you actually released so little on physical media?

Erik: Chuck was great; we had already been friends awhile. He'd done some guest vocals on our second EP "Scars". He just came in and slayed it. Those sessions were so much fun. Obituary’s Ken Andrews played bass on that entire EP as well. Chuck and Gene drove up and hung a few nights, I believe they were doing pre-production for Symbolic. Recording at his house happened organically. He had just bought a bunch of recording gear and started what became Black Diamond Studios. I think we were the guinea pigs, but his work ethic was impressive, and the vibe was sick. Chuck played a solo on one of those tunes and we got Trevor Perez to do some guest vocals as well. Trevor came to all those sessions, and ended up doing to cover art for that one "Drain" and our next one "Metalneck" Chuck had a great way of getting the best out of you, while keeping the vibe sick. "Let the metal flow” he always said.

  

Every musician had to start somewhere. How was it for you? Do you have a classical music education? Who was your role model? Do you still remember the first concert you ever attended? Your first time performing on stage? Please reminisce for us… What was it like in Florida in the nineties?

Erik: My uncle gave me a guitar when I was 11 and I learned a few cords and loved it, but like I said I spent most of my youth state raised. I’d say I started really late as far as playing seriously. Definitely self taught, but have always been really lucky to have friends that shred. Guitar didn't come naturally to me, I’ve always and still do really have to work at it and practice. I’ve always played with dudes better than me but vowed never to be the last in the band to learn something. That mindset has served me well. My favorite players are mostly all right from my home town. Ken Andrews of Obituary, Bobby Koelble of Death. Definitely Chuck Schuldiner Death, and I've alwas been heavily influenced by the vocals of Chuck and John Tardy. I genuinely feel lucky to come up in Florida.


What does death thrash metal mean to you? Is it a lifestyle, a hobby, a way to relax? How would you define it? Feel free to get into some philosophical musings as well.

Erik: I like the term but I also don’t think to much about it. We just play heavy music we enjoy. I don’t want to be so worried if it’s death metal or thrash, or death thrash. If it’s good it’s good. That’s just my take on it.

One final question. What does INTOXICATED have planned for the coming months? What can we fans look forward to? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…

Erik: We just got home from a US tour with Obituary that was amazing. Those shows were crazy! We’re getting ready to have a celebration of our new record here in Orlando. We’ll be supporting Gatecreeper and we’re super excited to celebrate this in our home town. Intoxicated will be going to EU at the end of the year. We have a ton of sticks in the fire!

Thank you very much for the interview. I’m heading to work in a minute. I’ll be walking past the cemetery. It’s clear what I’ll be playing on my player - “The Dome.” And really loud. I wish the album the best possible sales and hope it reaches as many listeners as possible. All the best to you in your personal lives too! True metal forever!

Erik: Thank you for having us, we really appreciate the opportunity to share our take on heavy music.

Cheers! Erik/Intoxicated


Recenze/review - INTOXICATED - Walled (2020):

Rozhovor - INTOXICATED - Syrový, prašivý death thrash metal, který vám poláme všechny kosti v těle a vystřelí mozek z hlavy!


Rozhovor s thrash death metalovou skupinou z Floridy - INTOXICATED.

Odpovídal Erik (zpěv, kytara, děkujeme!

Recenze/review - INTOXICATED - The Dome (2026):

Ave INTOXICATED! Zdravím do floridských katakomb! Když jsem psal před šesti lety recenzi na vaši desku „Walled“, říkal jsem si, hergot, tahle kapela by stála i za rozhovor. Album jsem totiž poslouchal pořád dokola. Masakr v márnici, přesně jak má být, říkal jsem si. Můžeš nám prosím na začátek představit INTOXICATED? Jak jste se dali dohromady? Zajímaly by mě vaše úplně začátky. Mohl bys nás prosím provést historií vaší kapely?

Erik: Kapelu jsem založil v roce 92 a trvalo dobrý rok, než jsme sehnali ty správné lidi, aby udělali něco podstatného. Když se konečně sešla původní sestava, hned jsme se rozjeli. Jen jsme jamovalo a pro některé z nás to byl způsob (opravdu tomu věřím), jak se zachránit. Všichni jsme buď vyrůstali ve špatných podmínkách, nebo měli rozvrácený rodinný život. Byli jsme na holičkách. Těžká hudba nás spojila a dala nám smysl života.


Pojďme k novému albu „The Dome“…mám jej doma už nějakou dobu na recenzi a poslouchám ho pořád dokola. Neskutečně mě baví! To je dokonalá exhumace starého floridského death thrash metalu! Jak deska vznikala a co se za těch šest let od minulého počinu změnilo?

Erik: V roce 2022 jsme vydali naši první plnohodnotnou desku s názvem „Watch you Burn“. Po „Walled“ jsme nepřestali psát. Všechno plynulo a jsme na tu desku nesmírně hrdí. Hned po vydání Walled jsme do kapely přibrali dlouholetého přítele, kytaristu Johna Suttona. Skvěle jsme spolu psali a přidání další kytary zvuk rozhodně zahustilo. Melodie jsou organicky rychlejší a těžší. Objevilo se také několik problémů, když našemu baskytaristovi a skvělému příteli Greggovi Robertsovi selhaly ledviny a náš bubeník už nemohl koncertovat. Trvalo několik měsíců, než jsme sehnali ty správné lidi, abychom dali dohromady sestavu, ale nemohli bychom být šťastnější. Shawn Clarson na baskytaru a Colin Vaccaro na bicí. PS: Gregg právě podstoupil transplantaci a dobře se hojí. Pořád jsme všichni nejlepší přátelé.

Poslouchám death thrash metal od jeho počátků a víš, co mě na něm pořád neskutečně fascinuje? Zvuk, ano, ten prašivý, plesnivý zvuk. Vy zníte jako takový mix pradávných alb SOLSTICE, DEATH, OBITUARY, POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, DEMOLITION HAMMER, MASTER. Jak se vám povedlo na novince docílit takového parádního zvuku? Zní to hodně analogově!

Erik: To je super, že sis všiml, a i když jsme nenahrávali na kazetu, používali jsme jen skutečné zesilovače, bicí atd. Samozřejmě chceme, aby to znělo co nejlépe, ale musí to znít skutečně. Nahrávali jsme v Tampě na Floridě ve studiu Candor Recording s mým skvělým kamarádem Ryanem Boeschem. Je to staré místo Morbid Angel. S Ryanem jsme to místo kompletně zrekonstruovali a upřímně řečeno, jen tak jsme si mohli dovolit tam nahrávat. Miluji práci a růst se stejnými lidmi. Ryan chápe vizi Intoxicated. Je skvělý!


Co je tématem vašich textů? Kde berete inspiraci a kteří autoři jsou vaši nejoblíbenější? Máš nějaké filmy, na které se můžeš dívat stále dokola? Jak texty vznikaly a kdo je jejich autorem? Čteš i knihy? Která tě nejvíc ovlivnila?

Erik: Píšu texty, ten proces si užívám. Psaní textů je bláznivé! Obvykle mám nápad, ale téměř vždycky se konečný výsledek ubírá úplně jiným směrem. Hra na kytaru a zpěv jsou také faktorem, ale nenechávám se tím příliš ovlivnit. Píšu texty a pak se musím naučit je zpívat a hrát každou melodii. Musí to být zajímavé a ne přehnaně rytmické. V případě „The Dome“ je hlavním tématem můj pohled na současný stav světa a také mé silné přesvědčení, že nám všem lhali. Došel jsem k závěru, že nic nevím, a s tím jsem v pohodě. Moje vzdělání sahalo jen do 8. třídy, takže moc nečtu, ale mám pocit, že jsem docela chytrý.

Jak jsou na tom s nimi INTOXICATED a koncerty? Hrajete rádi a často? Máte raději festivaly nebo menší kluby? A jste ochotni třeba i cestovat daleko? Neláká vás nějaké delší turné?

Erik: Milujeme hraní naživo, je to místo, kde se nacházíme v nejlepší formě. Právě jsme dokončili turné po USA s Obituary a stihli jsme zahrát spoustu  z nového alba. Na konci tohoto roku se chystáme do EU, abychom i nadále podporovali novou desku. Pojedeme kamkoli!


Pocházíte z Altamonte Springs a hrajete extrémní death thrash metal. Naše čtenáře by určitě zajímalo, jak funguje u vás na Floridě metalová scéna? Abych pravdu řekl, tak poslední dobou od vás znovu slyším jen samé skvělé smečky. Znamená to, že je u vás v současnosti scéna hodně silná? Co třeba koncerty, kolik chodí lidí?

Eriki: Scéna je silná a je to skvělá směs mladých i starších lidí. I místní koncerty přilákají spoustu lidí. Je tu spousta hudebníků na turné z této oblasti a všichni se hlásí. Koncerty jsou vzrušující a plné energie.

Z vaší hudby je cítit, že jste ovlivněni jak americkou metalovou školou, tak i starými evropskými kapelami. Jak jste na tom jako fanoušci? Máte radši původní metal devadesátých let nebo čerpáte inspiraci i z nových desek? Pokud ano, zajímalo by mě, které smečky měly/mají na INTOXICATED největší vliv.

Erik: Jsem velký fanoušek metalu z 90. let, to je jasné. Myslím, že je vidět, že milujeme Death, Obituary a Raped Ape.

Jsem si jistý, že čerpáme z několika desetiletí starých poctivých kapel.


Když jste začínali, tak se psal rok 1992. Někde jsem četl, že u vašeho vzniku stál samotný Chuch Schuldiner z DEATH. Co je na tom pravdy? A jak na vaše začátky vzpomínáš? Hele a proč jste toho vydali na hudebních nosičích vlastně tak málo?

Erik: Chuck byl skvělý; už jsme byli nějakou dobu přátelé. Hostoval nám na našem druhém EP „Scars“. Prostě přišel a rozjel to. Ty nahrávky byly fakt zábavné. Ken Andrews z Obituary hrál na celém EP na basu. Chuck a Gene přijeli autem a na pár večerů se sešli, myslím, že dělali předprodukci pro Symbolic. Nahrávání u něj doma probíhalo přirozeně. Zrovna koupil spoustu nahrávací techniky a založil to, co se později stalo Black Diamond Studios. Myslím, že jsme byli pokusní králíci, ale jeho pracovní morálka byla působivá a atmosféra byla úžasná. Chuck zahrál sólo na jednu z těch písní a dostali jsme i Trevora Pereze, aby nahrál i nějaké hostující vokály. Trevor chodil na všechna nahrávání a nakonec nahrál obal pro „Drain“ a pro naši další „Metalneck“. Chuck měl skvělý způsob, jak z vás dostat to nejlepší, a přitom udržet úžasnou atmosféru. „Nechte metal plynout“: vždycky říkal.

  

Každý muzikant nějak začínal. Jak tomu bylo u tebe? Máš klasické hudební vzdělání? Kdo byl tvým vzorem? Vzpomeneš si ještě na svůj první navštívený koncert? Na první vystoupení na pódiu? Zavzpomínej pro nás prosím… Jaké to bylo na Floridě v devadesátých letech?

Erik: Strýc mi dal kytaru, když mi bylo 11, a naučil jsem se na pár strun a miloval jsem to, ale jak jsem říkal, většinu mládí jsem strávil ve chudobě. Řekl bych, že jsem s vážným hraním začal docela pozdě. Rozhodně jsem se učil sám, ale vždycky jsem měl velké štěstí na přátele, kteří skvěle hrají. Kytara mi nepřišla přirozená, vždycky jsem na ní musel a stále musím opravdu pracovat a cvičit. Vždycky jsem hrál s chlápky, kteří byli lepší než já, ale přísahal jsem, že nikdy nebudu poslední v kapele, kdo se něco naučí. Toto myšlení mi dobře posloužilo. Moji oblíbení hráči jsou většinou všichni z mého rodného města. Ken Andrews z Obituary, Bobby Koelble z Death. Určitě Chuck Schuldiner z Death a vždycky mě silně ovlivňovaly vokály Chucka a Johna Tardyho. Opravdu se cítím šťastný, že jsem se mohl narodit na Floridě.


Co pro tebe znamená death thrash metal? Je to životní styl, koníček, relax? Jak bys jej definoval? Můžeš se klidně pustit i do filozofických úvah.

Erik: Líbí se mi ten termín, ale moc o něm nepřemýšlím. Hrajeme prostě heavy music, která nás baví. Nechci se tolik trápit tím, jestli je to death metal nebo thrash, nebo death thrash. Pokud je to dobré, tak je to dobré. To je jen můj pohled na věc.

Nezbytná otázka na konec. Co chystají INTOXICATED v nejbližších měsících? Na co se můžeme my, fanoušci těšit? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

Erik: Právě jsme se vrátili z amerického turné s Obituary, které bylo úžasné. Ty koncerty byly šílené! Připravujeme se na oslavu naší nové desky tady v Orlandu. Budeme předskakovat Gatecreeper a jsme nadšení, že to můžeme oslavit v našem rodném městě. Intoxicated pojedou na konci roku do EU. Máme v ohni spoustu klacků!

Děkuji moc za rozhovor. Za chvilku vyrážím do práce. Půjdu kolem hřbitova. Je jasné, co mi bude hrát v přehrávači - „The Dome“. A to pořádně nahlas. Přeji albu co nejlepší prodeje a doufám, že se dostane k co největšímu počtu posluchačů. Ať se vám daří i v soukromí! True metal forever!

Erik: Děkujeme za rozhovor, opravdu si vážíme příležitosti sdílet náš pohled na heavy music.

Na zdraví! Erik/Intoxicated



Recenze/review - INTOXICATED - Walled (2020):


pátek 24. dubna 2026

Recenze/review - NECROMORBID - Ceremonial Demonslaught (2026)


NECROMORBID - Ceremonial Demonslaught
CD 2026, Godz ov War Productions

for english please scroll down

Mezi kamennými zdmi chrámu bolesti se vznáší strach. Hlavní velekněz, šílený psychopat a predátor, pomalu zvedá svoji ruku. Kdo bude další na řadě? Vybírá si podle momentální nálady. Nebožák je vyděšený k smrti a možná ani necítí,  jak mu zajíždí rezavý nůž do břicha. Umírá pomalu, za zvuků pradávných černých modliteb. Kult ohně a nenávisti. Tradice, předávaná z otce na syna. Navenek všichni působí seriózně, mile a usměvavě. Jsou úspěšní. Jakmile se ale setmí, začnou toužit po krvi. Mají moc a prostředky. Vítejte v říši zla!

Jakákoliv víra, která se stane slepou je, zlá. Vím to já, píše se o tom po staletí v učených knihách a moc dobře to ví i italští démoni NECROMORBID. Důkazem budiž jejich třetí dlouhohrající album v řadě. Opět se jedná o nechutný koktejl rouhání, satanismu, anti-křesťanství a hlavně black death metalu té nejvyšší kvality.


Nové album muselo být nahráváno hluboko v podzemí, hned vedle vchodu do pekla. Jednotlivé skladby jsou sežehlé ďábelským plamenem. Motivy mokvají a uvrhnou vás do hluboké hladomorny. Budete mučeni ostrými, nekompromisními riffy, surovou atmosférou, divokými bicími i výkřiky raněné šelmy. Italové jsou ve skvělé formě a pokud máte tuhle odrůdu black a death metalu rádi, tak rozhodně neváhejte a uspořádejte černou mši v jejich přítomnosti. Osobně se mi líbí nejen nasazení celé kapely, tlak, nahrubo nasekaná tma a šílenství, které ze songů odkapávají jako zkažená krev, ale také chladné a temné melodie, které pobublávají v pozadí jako čerstvě proříznutá tepna. Smrt je při poslechu opravdu velmi blízko, cítím doslova její fyzickou přítomnost. NECROMORBID jsou jako vyslanci samotného pekla, jako jezdci apokalypsy, kteří přijeli ze záhrobí, aby se pomstili za všechna příkoří, která jim byla způsobena. Hlavní a zásadní potom pro mě je, že se rád k nahrávce vracím. Obzvláště takhle v k večeru, když se pomalu stmívá a mraky jsou nízko. Očekávám bouři a ve vzduchu je elektrické chvění. V těchto momentech utíkám na starý hřbitov za městem, neustále přidávám hlasitost a umírám touhou po tom, abych už byl součástí pradávné krvavé mše. "Ceremonial Demonslaught" je albem, které v sobě obsahuje ty nejlepší ingredience. Pokud máte rádi kapely typu DEOCLETIAN, DIABOLIC, MORBOSIDAD, DIOCLETIAN, BLASPHEMY, BLACK WITCHERY, REVENGE, potom vítejte v podsvětí. Mezi kamennými zdmi chrámu bolesti se vznáší strach. Hlavní velekněz, šílený psychopat a predátor, pomalu zvedá svoji ruku. Kdo bude další na řadě? Ohně byly znovu zapáleny! Ďábelský, krvavý, surový black death metalový rituál! Peklo otevřelo svoje brány!

Asphyx says:

Fear hangs heavy within the stone walls of the Temple of Pain. The High Priest a mad psychopath and predator slowly raises his hand. Who will be next? He chooses based on his current mood. The poor soul is scared to death and may not even feel the rusty knife sinking into his stomach. He dies slowly, to the sounds of ancient black prayers. A cult of fire and hatred. A tradition passed down from father to son. On the surface, everyone appears serious, kind, and smiling. They are successful. But as soon as darkness falls, they begin to crave blood. They have power and resources. Welcome to the realm of evil!

Any faith that becomes blind is evil. I know this; it has been written about for centuries in scholarly books, and the Italian demons NECROMORBID know it all too well. Proof of this is their third full-length album in a row. Once again, it’s a disgusting cocktail of blasphemy, Satanism, anti-Christianity, and above all, black death metal of the highest quality.


This new album must have been recorded deep underground, right next to the gates of hell. Each track is scorched by a devilish flame. The riffs are raw and will plunge you into a deep dungeon. You will be tortured by sharp, uncompromising riffs, a raw atmosphere, wild drums, and the screams of a wounded beast. The Italians are in great form, and if you like this variety of black and death metal, don’t hesitate to hold a black mass in their presence. Personally, I love not only the band’s intensity, the pressure, the brutally chopped-up darkness, and the madness that drips from the songs like rotten blood, but also the cold, dark melodies that bubble in the background like a freshly severed artery. Death feels very close while listening; I can literally feel its physical presence. NECROMORBID are like emissaries from hell itself, like horsemen of the apocalypse who have come from the afterlife to take revenge for all the injustices done to them. The main and most important thing for me, though, is that I love coming back to this album. Especially in the evening like this, when it’s slowly getting dark and the clouds hang low. I sense a storm coming, and there’s an electric tremor in the air. In moments like these, I run to the old cemetery outside town, cranking up the volume, dying to be part of that ancient, bloody ritual. "Ceremonial Demonslaught" is an album that contains the very best ingredients. If you like bands like DEOCLETIAN, DIABOLIC, MORBOSIDAD, DIOCLETIAN, BLASPHEMY, BLACK WITCHERY, REVENGE, then welcome to the underworld. Fear hangs heavy within the stone walls of the temple of pain. The high priest, a mad psychopath and predator, slowly raises his hand. Who will be next? The fires have been lit once more! A diabolical, bloody, raw black death metal ritual! Hell has opened its gates!


Recenze/review - NECROMORBID - Sathanarchrist Assaulter (2020):


tracklist:
1. Ceremonial Initiation
2. Perverted Abhorrence Domain 
3. Manic Savagery 
4. Evil Angelic Might
5. Into Atrocious Vortex
6. Blasphemous Incantation from Beyond 
7. Forbidden Ghastly Curse 
8. Inverse Cruxifixiation 
9. Final Demonslaught 

čtvrtek 23. dubna 2026

Recenze/review - RESURRECTED - Perpetual (2026)


RESURRECTED - Perpetual
CD 2026, Testimony Records

for english please scroll down

Vstáváš velmi brzy a pochoduješ temnými ulicemi. Nasáváš ze vzduchu síru, zplodiny a zkažený vzduch. Pracuješ v podmínkách, ve kterých kdysi dávno zavírali prokleté. Umíráš zaživa, rozpadáš se v prach, hniješ zevnitř. Ocelové město a továrna, ve které jednou zamřeš v zapomnění. Jsou vás stovky, tisíce novodobých otroků. Ve jménu pokroku odléváš další zbraně, které v různých koutech světa budou zabíjet. Domů přicházíš vyčerpaný a jediné, co zvládneš, tak je pár piv a brutální death metal. Potřebuješ si propláchnout hlavu něčím, co ti očistí mysl od zbytečností. Němečtí RESURRECTED z průmyslového města Duisburg, North Rhine-Westphalia jsou zpět a opět svojí muzikou lámou kosti na potkání.

Historie téhle kapely sahá až do roku 1993. Veteráni jako já určitě pamatují jejich dlouhohrající debut "Raping Whores". Schválně si jej pusťte a porovnejte s letošní novinkou. Dle mého skromného úsudku pánové nikdy neuhnuli ze své krvavé cesty. I tentokrát jsou suroví, ostří a nekompromisní. Stále zabíjejí hudbou a ze skladeb je cítit nadšení pro temnotu a naprosté lidské zlo. Nutno rovnou dodat, že během času pánové nikdy neztratili na intenzitě. Stále jsou opravdoví, reální, divocí, nespoutaní a naprosto autentičtí. Jako toxické látky v odpadní vodě vašeho města. 


Pracuji také ve velké továrně a moc dobře znám její zákonitosti, chladné stroje, lidi s dávno mrtvým pohledem. Dav pochodující ranní tmou. Jsem jedním z nich, jen s tím rozdílem, že si pokaždé rvu do hlavy pod tlakem nové album "Perpetual". Němci na něm zúročili všechny své zkušenosti a novinka na mě působí velmi morbidně, elegantně. Potkává se na ní takový ten staroškolský feeling s technikou a naprostou oddaností kruté smrti. Jednotlivé melodie i riffy jsou velmi promyšlené, mají v sobě potřebný drive, sílu, nakumulovaný vztek a pradávnou patinu, která se dle mého nedá naučit, musíte jí mít v sobě, musíte hrát srdcem. Pokud bychom si měli pohovořit o zvuku, tak ten je náležitě masivní, surový, ale také dobře čitelný a nepostrádá potřebnou temnou a chladnou atmosféru. Možná mě jednou roztrhá na kusy smečka rozzuřených psů na periferii našeho města, ale než se tak stane, tak budu tuhle nahrávku poslouchat stále dokola. Má v sobě totiž vše, co po tomto stylu vyžaduji, chci a co mi dělá dobře na mé zkažené duši. Je ohlodaná na kost, jde k samé podstatě extrémní hudby. Zároveň je velmi promyšlená, nespoutaná a evokuje ve mě spoustu pochmurných emocí. Pokud jste fanoušci třeba takových CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, OBSCENITY, SINISTER, VOMITORY, potom vám doporučuji přidat volume úplně doprava a nechat se strhnout do hlubiny. RESURRECTED jsou letos ve skvělé formě, to vám klidně podepíšu vlastní krví. Umíráme zaživa, rozpadáme se v prach, hnijeme zevnitř. Temný, surový brutální death metal s příchutí zkažené krve! Absolutní masakr!


Asphyx says:

You get up very early and march through the dark streets. You breathe in the sulfur, exhaust fumes, and polluted air. You work in conditions where, long ago, the damned were imprisoned. You are dying while still alive, crumbling to dust, rotting from the inside out. A steel city and a factory where you will one day die in oblivion. There are hundreds, thousands of you modern day slaves. In the name of progress, you cast more weapons that will kill in various corners of the world. You come home exhausted, and all you can manage is a few beers and brutal death metal. You need to clear your head with something that cleanses your mind of trivialities. Germany’s RESURRECTED from the industrial city of Duisburg, North Rhine-Westphalia, are back, and once again their music is shattering bones left and right.

The history of this band dates back to 1993. Veterans like me surely remember their full-length debut, "Raping Whores". Go ahead and give it a listen and compare it to this year’s new release. In my humble opinion, these gentlemen have never strayed from their bloody path. Once again, they are raw, sharp, and uncompromising. They still kill with their music, and their songs exude a passion for darkness and utter human evil. It must be said right away that over time, these guys have never lost any of their intensity. They remain genuine, raw, wild, unbridled, and completely authentic. Like toxic substances in your city’s wastewater. 


I also work in a large factory and know its rhythms all too well the cold machines, the people with their long dead stares. A crowd marching through the morning darkness. I am one of them, with the only difference being that I’m constantly hammering the new album "Perpetual" into my head under the pressure. The Germans have put all their experience to good use on it, and the new release strikes me as very morbid, yet elegant. It blends that old-school feeling with technical skill and absolute devotion to brutal death metal. The individual melodies and riffs are very well thought out; they possess the necessary drive, power, pent-up rage, and an ancient patina that, in my opinion, can’t be learned you have to have it within you; you have to play with your heart. If we were to talk about the sound, it’s appropriately massive, raw, yet also clear and doesn’t lack the necessary dark and cold atmosphere. Maybe one day a pack of rabid dogs on the outskirts of our city will tear me to pieces, but until that happens, I’ll keep listening to this record over and over again. It has everything I demand from this style, everything I want, and everything that soothes my twisted soul. It’s stripped down to the bone, getting to the very essence of extreme music. At the same time, it’s very well thought out, unrestrained, and evokes a lot of dark emotions in me. If you’re a fan of bands like CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, OBSCENITY, SINISTER, or VOMITORY, then I recommend turning the volume all the way up and letting yourself be swept into the depths. RESURRECTED are in great form this year I’d gladly sign that with my own blood. We’re dying alive, crumbling to dust, rotting from the inside out. Dark, raw, brutal death metal with a taste of rotten blood! An absolute massacre!


tracklist:
01. Unholy Intercession 
02. Human Wrath 
03. Forever Damned 
04. Into Mighty Death 
05. Sanity Is Lost 
06. Decomposed 
07. Immaculate Deception 
08. Echoes Of Creation 
09. Perpetual 
10. Infernal Desire (Malevolent Creation cover)

Recenze/review - GOLGOTHA - Hubris (2026)


GOLGOTHA - Hubris
CD 2026, Abstract Emotions

for english please scroll down

Prosévám prach z dávno opuštěného hrobu a představuji si, jaký měl zesnulý asi život. Také ho někdy bolelo vstávat, chodit, milovat, bojovat? Nebo žil klidně a spokojeně? Kde se bere smutek a melancholie? Lze je vysvětlit vědeckými pokusy a nebo nás ovládá něco většího, neuchopitelného? Chodíme po světě a stáváme se postupně svým vlastním stínem. Jednou upadneme v zapomnění a stane se z nás jenom potrava pro červy? Vždycky jsem měl rád kapely, které řežou do živého, které umí pokládat otázky, které dovedou navodit přemýšlivou náladu.

Kapela GOLGOTHA je pojem nejen na španělské doom death metalové scéně. Pánové a dáma mají svůj vlastní rukopis, talent, výraz, ale hlavně spoustu nápadů, které když zazní, tak se mi otisknou hluboko do podvědomí. Utíkám potom z chaosu všedních dní. Zastavím se a usedám ke hrobu, který jsem nikdy předtím neviděl. Vím ale naprosto přesně, že jsem zde správně. Je na něm totiž moje jméno. Nebo ne? 


Kapela i letos dokázala vytvořit velmi pochmurnou, přemýšlivou a melancholickou atmosféru. Skladby kolem mě nejdřív plynuly jako špinavá voda v řece smrti. Na povrch vyplouvaly jak děsivé, smutné vzpomínky, tak i naděje a radost, že stále žiju, že pořád dýchám, že můžu ráno vidět slunce, pohladit svoji ženu, zasmát se s dětmi. GOLGOTHA jsou opět ve velmi dobré formě, skladby se dobře poslouchají, mají v sobě spoustu zásadních myšlenek. Přiznám se bez mučení, novinka se pro mě stala doslova povinností. Vstával jsem s ní, pracoval u ní, chodil ulicemi a sledovat ruch města, usínal jsem, četl si. Pro mě osobně tohle hrozně moc znamená. Došlo mezi mnou a kapelou k tomu nejdůležitějšímu, ke vzájemnému přenosu drásavých emocí. Hudba mě rozhodně nenechává v klidu. "Hubris" je pro mě ale i nahrávkou, která nejvíc vynikla na jednom horském hřbitově, kde jsou pochováni mí předci a kam chodím někdy jen tak rozjímat. Na povrchu je album chladné, v určitých momentech temné, ale jinak hoří zevnitř. Kapela se pohybuje mezi podobnými mantinely, jako smečky typu DRACONIAN, HALLATAR, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, MADDER MORTEM, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, CANDLEMASS. To ale není zase tolik důležité. Pro mě je hlavní to, že španělským tmářům věřím každý tón, melodii, úder bicích, výkřik do tmy. Už dávno si získali moje srdce a novinka to jenom znovu potvrzuje. Jsou totiž naprosto uvěřitelní, opravdoví, zajímaví, autentičtí. Prosévám prach z dávno opuštěného hrobu a představuji si, jaký měl zesnulý asi život. Také ho někdy bolelo vstávat, chodit, milovat, bojovat? Nebo žil klidně a spokojeně? Netuším. Co ale vím jistě je, že se sem budu rád a často vracet. A poslouchat budu určitě "Hubris". Drásavá, uhrančivá doom death metalová ozvěna vašich smutných a melancholických myšlenek a nálad! Album, které vám nastaví zrcadlo! 


Asphyx says:

I brush the dust from a long-abandoned grave and imagine what kind of life the deceased might have led. Did he, too, sometimes find it painful to get up, to walk, to love, to fight? Or did he live a peaceful and contented life? Where do sadness and melancholy come from? Can they be explained by scientific experiments, or are we controlled by something greater, something intangible? We walk through the world and gradually become our own shadows. Will we one day fall into oblivion and become nothing more than food for worms? I’ve always loved bands that cut to the quick, that know how to ask questions, that can evoke a contemplative mood.

The band GOLGOTHA is a household name not only on the Spanish doom death metal scene. These gentlemen and lady have their own style, talent, and expression, but above all, a wealth of ideas that, when heard, leave a deep imprint on my subconscious. I then flee from the chaos of everyday life. I stop and sit down by a grave I’ve never seen before. But I know with absolute certainty that I’m in the right place. Because my name is on it. Or is it? 


Once again this year, the band managed to create a very somber, contemplative, and melancholic atmosphere. At first, the songs flowed around me like dirty water in the river of death. Both terrifying, sad memories and hope and joy rose to the surface the joy that I’m still alive, that I’m still breathing, that I can see the sun in the morning, caress my wife, and laugh with my children. GOLGOTHA are once again in excellent form; the songs are a pleasure to listen to and contain many profound ideas. I’ll admit it without hesitation: this new album has literally become a necessity for me. I woke up with it, worked to it, walked the streets watching the city bustle, fell asleep to it, read to it. For me personally, this means an awful lot. The most important thing happened between me and the band: a mutual exchange of heart-wrenching emotions. The music definitely doesn’t leave me indifferent. But for me, “Hubris” is also the album that stood out the most at a mountain cemetery where my ancestors are buried and where I sometimes go just to reflect. On the surface, the album is cold, dark at certain moments, but otherwise it burns from within. The band operates within similar boundaries as bands like DRACONIAN, HALLATAR, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, MADDER MORTEM, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, and CANDLEMASS. But that’s not really what matters. For me, the main thing is that I believe every note, every melody, every drumbeat, every cry into the darkness from these Spanish dark masters. They won my heart long ago, and this new release only confirms it once again. They are utterly believable, genuine, interesting, and authentic. I sift through the dust of a long-abandoned grave and imagine what kind of life the deceased might have had. Did it sometimes hurt him to get up, to walk, to love, to fight? Or did he live peacefully and contentedly? I have no idea. But what I know for sure is that I’ll be happy to return here often. And I’ll definitely be listening to “Hubris”. A harrowing, mesmerizing doom death metal echo of your sad and melancholic thoughts and moods! An album that holds up a mirror to you!



Recenze/review - GOLGOTHA - Spreading The Wings Of Hope (2024):


tracklist:
1. A Simple Life 
2. The Weight of the Weak 
3. Broken Toy 
4. Empty Minds 
5. Too Late 
6. Blind 
7. Fire in the Shadows 
8. Intolerance 

Line-up:
Vicente J. Paya – Guitar/Keyboards/Vocals
Andrew Spinoza – Bass/Harsh Vocals
Rafel Garcies – Drums
María J. Lladó – Clean Vocals
Dan Garcia – Guitars




středa 22. dubna 2026

Recenze/review - HEBEPHRENIQUE - Decathexis (2026)


HEBEPHRENIQUE - Decathexis
CD 2026, Apocalyptic Witchcraft Recordings

for english please scroll down

Jako jedovatý had, který se nejdříve plazí u tvých nohou, potom tě postupně uhrane, aby tě nakonec uštknul a ty si zemřel v šíleně bolestivých křečích. Jako jedovatý břečťan, který se jednou omotá kolem tvé rakve. Jako krvavá mlha, která se vznáší nad řekou smrti. Jako démoni, kteří se stále usmívají ve stínu a čekají na jakékoliv tvoje zaváhání. Vznešená, neklidná, záhadná, magická a naprosto uhrančivá je nálada na novém albu australských black death metalistů HEBEPHRENIQUE. Jedná se o moje vůbec první setkání s kapelou a musím rovnou napsat, že u mě došlo ke vzájemnému přenosu podivných pochmurných emocí.

Je to svým způsobem zvláštní hudba, disonantní, se spoustou drásavých ploch, tajemných pasáží, s náladami, které vás nenechají na pochybách. Nějak takhle si představuji přesně záhrobí, onen svět. Potkávám duše zemřelých, nasávám plesnivý pach smrti. Byli jste někdy v podzemních chodbách pod vaším městem? A víte o tom, že tam žijí tvorové, kteří ke svému životu nepotřebují světlo? Našlapujte tiše, opatrně a nechte hudbu, aby vás obejmula jako pevné, mrazivé pavučiny. 


Když budete nové album "Decathexis" poslouchat, tak si určitě vzpomenete na tvorbu kapel jako MAYHEM, DEATHSPELL OMEGA, GORGUTS, ANAAL NATHRAKH, MORBID ANGEL. Australané ale také přidávají do tohoto stylu spoustu svých vlastních nápadů, invence. Novinka je zpočátku poměrně těžká k poslechu, vyžaduje čas, klid a spoustu společných setkání. Mnohé to možná odradí, ale když vydržíte, tak budete odměněni opravdu silným zážitkem. Chce to jen plné soustředění a tu správnou náladu. Alespoň tak vnímám nahrávku já. Pochválit musím velmi dobře čitelný, chladný, podmanivý a naléhavý zvuk (mixed by Brendan Auld (Idle Ruin, Malignant Aura, Resin Tomb) and mastered by the in-demand Brad Boatwright (Corrosion Of Conformity, Devourment, Obituary)). Mrtvola na obalu potom dodává všemu na ještě větší uvěřitelnosti. Osobně na sebe nechávám hudbu jen tak působit a nechávám jí, aby mě přesvědčila. HEBEPHRENIQUE do mě zasekli svůj dráp, dostali se mi postupně do žil i do podvědomí. Připadám si pokaždé spíš jako na nějakém starém, mýtické, krvavém rituálu. Bývá to pro mě silný zážitek, nebál bych se napsat osobní. Kývám se spokojeně do rytmu, jako na nějakou mantru ze záhrobí, opakuji další a další poslech a dostávám se do zvláštního rauše. Došlo ke vzájemnému přenosu emocí, což je pro mě důkazem, potvrzením, že se jedná o velmi dobrou desku. Platí zde více než kde jinde, že je lepší poslouchat, než psát slova, která nikdy nedokáží přesně popsat přesně celkový zážitek. Jako jedovatý had, který se nejdříve plazí u tvých nohou, potom tě postupně uhrane, aby tě nakonec uštknul a ty si zemřel v šíleně bolestivých křečích. Jako jedovatý břečťan, který se jednou omotá kolem tvé rakve. Jako krvavá mlha, která se vznáší nad řekou smrti. Jako démoni, kteří se stále usmívají ve stínu a čekají na tvoje jakékoliv zaváhání. Tak vnímám novinku já, amen. Neklidný, drásavý, uhrančivý, disonantní black death metal, který se pro vás stane obřadem pro přechod na onen svět!


Asphyx says:

Like a venomous snake that first slithers at your feet, then gradually bewitches you, only to finally strike and kill you in excruciatingly painful convulsions. Like poison ivy that will one day wrap itself around your coffin. Like a bloody mist hovering over the river of death. Like demons who keep smiling in the shadows, waiting for any hesitation on your part. Sublime, restless, mysterious, magical, and utterly mesmerizing is the mood on the new album by Australian black death metal band HEBEPHRENIQUE. This is my very first encounter with the band, and I must say right away that a mutual exchange of strange, gloomy emotions has taken place between us.

It’s a strange kind of music, dissonant, with plenty of jarring passages, mysterious sections, and moods that leave you in no doubt. This is exactly how I imagine the afterlife, the other world. I encounter the souls of the dead, inhaling the musty stench of death. Have you ever been in the underground tunnels beneath your city? And did you know that creatures live there who don’t need light to survive? Tread softly, carefully, and let the music envelop you like a solid, icy web. 


When you listen to the new album "Decathexis", you'll definitely be reminded of bands like MAYHEM, DEATHSPELL OMEGA, GORGUTS, ANAAL NATHRAKH, and MORBID ANGEL. But the Australians also bring a lot of their own ideas and creativity to this style. The new album is initially quite difficult to listen to; it requires time, peace and quiet, and plenty of repeated listens. This may put some people off, but if you stick with it, you’ll be rewarded with a truly powerful experience. It just takes full concentration and the right mood. At least, that’s how I perceive the recording. I must praise the very clear, cold, captivating, and urgent sound (mixed by Brendan Auld (Idle Ruin, Malignant Aura, Resin Tomb) and mastered by the in-demand Brad Boatwright (Corrosion Of Conformity, Devourment, Obituary)). The corpse on the cover then adds even more credibility to the whole thing. Personally, I just let the music work its magic on me and let it convince me. HEBEPHRENIQUE sank their claws into me, gradually seeping into my veins and my subconscious. I always feel more like I’m at some ancient, mythical, bloody ritual. It’s usually a powerful experience for me I wouldn’t hesitate to call it personal. I sway contentedly to the beat, as if to some mantra from beyond the grave, listening to it over and over again until I enter a strange trance. There’s been a mutual exchange of emotions, which for me is proof, confirmation, that this is a very good album. Here more than anywhere else, it’s better to listen than to write words that can never accurately describe the overall experience. Like a venomous snake that first slithers at your feet, then gradually bewitches you, only to finally strike and leave you dying in excruciatingly painful convulsions. Like poisonous ivy that will one day wrap itself around your coffin. Like a bloody mist hovering over the river of death. Like demons who keep smiling in the shadows, waiting for any hesitation on your part. That’s how I perceive this new release, amen. Restless, harrowing, mesmerizing, dissonant black death metal that will become a rite of passage to the afterlife for you!


tracklist:
1. Stasis 
2. Visions of Magdalene 
3. I, Adverse
4. Ascent to Derilation 
5. Argumentum Ad Baculum 
6. To Inflict and Nurture 
7. Decathexis 

Line-up:
Jack Greenhill - Guitars, Bass, Keyboards
Kris Wolf - Vocals
Leo Graae - Drums




Recenze/review - RÖTUAL - For the Dead (2026)


RÖTUAL - For the Dead
CD 2026, Remorseless Records

for english please scroll down

Probudím se do tmy a nemůžu se skoro hýbat. Marně se snažím dostat ven, Slyším jen nářek pozůstalých, jejich proslovy, hudbu, kterou jsem měl tolik rád a nakonec kusy hlíny, které házejí na moji rakev. Pohřbili mě zaživa, prokletého, zavrženého. Protože jsem nevěřil v Boha, protože jsem měl svoje názory, protože jsem nechodil do kostela. Začalo to kdysi dávno, když jsem se narodil. Mraky byly prý tenkrát nízko a přicházela bouře. Od té doby mám rád doom a death metal a moji duši obestírá nekonečný smutek. Kanadskou kapelu RÖTUAL jsem si pro sebe objevil víceméně náhodou. 

Zaujal mě děsivý obal i logo a tak jsem utíkal domů, abych si sedl ke svému přehrávači. Zapnul jsem play a najednou jsem nebyl v bytě nad šedivým městem plným smogu, ale na svém vlastním pohřbu. Tahle smečka je složená ze samých zkušených muzikantů, kteří za sebou mají spoustu dobře odvedené práce. Bylo na čase se vrátit po časové ose zpět, až do doby, kdy světu vládly kapely typu BLACK SABATH, CANDLEMASS, OBITUARY a další tmáři, okořenit jejich vlivy vlastními nápady a invencí, přidat kusy nahrubo nasekaného kovu smrti a nahrát album, které je na povrchu chladné jako ruka mrtvoly, ale uvnitř hoří jasným černým plamenem. 


Společná setkání s s tímto albem tak pro mě nebyla jen obyčejným poslechem, ale spíše starodávným rituálem pro vyvolávání temných sil z onoho světa. O hudbě jsem kdysi dávno začal pokorně psát právě kvůli kapelám, jako jsou RÖTUAL. Stále, i po mnoha dekádách, co tuhle muziku sleduji a poslouchám a hlídám vstup do podsvětí jako bájný pes Kerberos, rád a znovu zažívám ten neopakovatelný pocit, když jen tak sedíte, z reproduktorů ztéká zkažená krev a vy se spokojeně kýváte do rytmu. Najednou bývám mimo tenhle podivný svět, ocitám se v jiných dimenzích, hluboko v podzemí, mezi vyschlými mrtvolami padlých kněží a surfuji po krvavých vlnách řeky smrti. "For the Dead" je sice albem, které bylo volně inspirováno tím, co je již dávno uloženo ve starých doom death metalových archívech, ale Kanaďané uchopili tuhle mrtvolnou muziku po svém, dali do ní kus sebe samých, svého srdce a pro mě to znamená další ze skvělých pochmurných zážitků. Píšu to často a již se to stalo i mojí soukromou definicí, ale i tentokrát je pro mě hlavní to, že je tahle kapela opravdová, ryzí, upřímná v tom, co hraje a dělá, a hlavně - naprosto autentická. Navíc mě baví letošní nahrávku poslouchat, rád se k ní vracím. Obzvláště v momentech, když jsou mraky nízko, když z nich padá krvavý déšť, když si čtu knížky, co mám rád nebo jenom tak, když chodím ulicemi a sleduji život a smrt kolem sebe. Častokrát se mi potom stává, že se probudím do tmy a nemůžu se skoro hýbat. Marně se snažím dostat ven, Slyším jen nářek pozůstalých, jejich proslovy, hudbu, kterou jsem měl tolik rád a nakonec kusy hlíny, které házejí na moji rakev. Pohřbili mě zaživa, prokletého, zavrženého. Temný, uhrančivý a záhadný doom death metalový obřad pro vyvolávání sil, které nejsou z našeho světa! Obejme vás chlad, jako pevné pavučiny smrti!


Asphyx says:

I wake up in the dark and can barely move. I try in vain to get out. All I hear are the mourners’ wails, their eulogies, the music I loved so much, and finally the clods of earth they’re throwing onto my coffin. They buried me alive, cursed, outcast. Because I didn’t believe in God, because I had my own opinions, because I didn’t go to church. It all started a long time ago, when I was born. They say the clouds were low back then and a storm was coming. Ever since, I’ve loved doom and death metal, and my soul is shrouded in endless sorrow. I discovered the Canadian band RÖTUAL more or less by accident. 

The terrifying cover art and logo caught my eye, so I ran home to sit down at my stereo. I hit play, and suddenly I wasn’t in an apartment above a gray, smog-filled city, but at my own funeral. This band is made up entirely of seasoned musicians with a wealth of accomplished work behind them. It was time to travel back along the timeline to an era when the world was ruled by bands like BLACK SABBATH, CANDLEMASS, OBITUARY, and other dark forces, spice up their influences with their own ideas and inventiveness, add chunks of roughly chopped death metal, and record an album that is cold as a corpse’s hand on the surface but burns with a bright black flame inside. 


For me, listening to this album wasn’t just a casual listening experience, but rather an ancient ritual for summoning dark forces from that other world. I first began humbly writing about music long ago precisely because of bands like RÖTUAL. Even now, after many decades of following and listening to this music and guarding the entrance to the underworld like the mythical dog Cerberus, I still love to experience that unique feeling again and again—when you’re just sitting there, rotten blood dripping from the speakers, and you’re contentedly swaying to the rhythm. Suddenly, I find myself outside this strange world, in other dimensions, deep underground, among the dried-up corpses of fallen priests, surfing the bloody waves of the river of death. "For the Dead" is an album loosely inspired by what has long been stored in the old doom death metal archives, but the Canadians have taken this cadaverous music and made it their own, pouring a piece of themselves and their hearts into it, and for me, it means yet another of those great, gloomy experiences. I write this often, and it has already become my personal definition, but once again, the main thing for me is that this band is genuine, pure, sincere in what they play and do, and above all - completely authentic. Besides, I enjoy listening to this year’s recording; I like to come back to it. Especially when the clouds hang low, when bloody rain falls from them, when I’m reading books I love, or just when I’m walking the streets and watching life and death all around me. Often, I then find myself waking up in the darkness, barely able to move. I try in vain to get out. I hear only the wailing of the bereaved, their eulogies, the music I loved so much, and finally, the clods of earth they throw onto my coffin. They buried me alive, cursed, forsaken. A dark, mesmerizing, and mysterious doom death metal ritual to summon forces not of this world! Let the cold embrace you like the unyielding webs of death!


Tracklist:
1. For the Dead
2. Hell Is Other People
3. Worms
4. Mycelium
5. Into the Void
6. Chant d'automne
7. De Profundis Clamavi
8. L'horreur du vide
9. To Live Is to Röt

band:
Nic Miquelon: Vocals
Ben Bertrand: Bass and Backing Vocals
Tom Hansen: Guitars
Mike Berrigan: Drums

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine