DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemold school death metal. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemold school death metal. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 9. dubna 2026

Interview - TERATOMA - An old, grimy death metal album that will bury you alive!


Interview with death metal band from Germany - TERATOMA.

Answered Santos, thank you!

Recenze/review - TERATOMA - Longing Voracity (2026):

Ave TERATOMA! Greetings to the German underground. I hope everything’s going well over there. It should be you’ve released the second fantastic full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, and cuts like a sharp knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you view the new album in relation to your debut? Where did you want to take things, and in what ways do you think the recordings differ?

Santos: Hi there Jakub! Glad to hear you're enjoying Longing Voracity. This album was made in a rather hard time for all of us personally and took longer than we expected but we are very satisfied with the results and the feedback. For this album we wanted everything pushed a bit further than our debut. All aspects were taken into consideration: production, songwriting, performances, artwork etc. And scrutinized down to every detail.

The recordings differ in a meaningful way but we didn't divert from it all the way. When we recorded Purulent Manifestations during the summer of 2021, we had absolutely zero ambitions with it, beyond making 50 diy tapes for our local friends in Berlin and playing some gigs at the local squat. That the record got enough interest from serious labels after its initial release on bandcamp was a surprise even for ourselves and we just went with it. If we knew that would be released on vinyl and compact disc before, we might have approached things a bit differently but then again, it wouldn't be as it has become and it remains an important and dear record for us.


“Longing Voracity” embodies all the attributes of good old-school death metal. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come about? How does TERATOMA compose new material?

S: Replay ability it's one of the aspects we take heavy into consideration when writing, arranging and ultimately deciding on a running order of songs. A few cuts, such as the title track, dates back to 2023/2024 and we were playing live already well before the other new songs were done or even written. So it kind of set the tone more or less to how we would go from there. By mid 2024 some of us had to deal with personal affairs and the band got in a bit of slumber, sitting on a pile of riffs, song ideas and rehearsal space demos without being fully developed.

Around late 2024, early 2025 we got back together in Berlin and there was enough of a spark to ignite a creative drive to work on arrangements and songs start blossoming in what felt like a very natural way.

We compose material I guess like most of other bands, 99% of songs start from a guitar riff. Sandro writes the majority of it with valuable contributions from Giacomo and Rolo and we all arrange it together to its final form in the practice room, with Dani placing lyrics and vocal lines at the very end of it after listening to the song a number of times. If we need to try a specific part too hard in order to fit in, it's most likely we'll ditch it. Usually we know when a riff or groove hits hard by instant gut instinct, others we might try different rhythm or tail variations until we get it in the sonic puzzle.

Who’s behind the sound? I have to say the sound is absolutely killer. It keeps making me turn up the volume on my stereo. You have a sound that’s brutal, raw, yet dark and animalistic—it has an analog feel to it. How was it working with him, and why him specifically? Which studio did you record in, and how did everything go?

S: Those flowers go all to our own Giacomo, who under an herculean effort, put it all together almost driving himself mad in the process and endured a lot of stress moving gear, adjusting calendars, engineering, and ensuring he's got the right performances. The drums were recorded in the basement of an old cultural center in Berlin, in a cellar room with very little acoustic treatment, all very bright and loud. Guitars and bass were tracked at Giacomo's home studio and later reamped and vocals were done in a singing booth rented from a local studio facility.

Nothing fancy really besides a few good mics from our friend Moro.

We had some people in mind for mixing and mastering. After 2 or 3 try outs we ultimately settled with Yave Rust and Brad Boatright for mixing and mastering, respectively. Both are total pros and had a deep understanding of what direction we were going for with this record and we are very satisfied with the final result and how professional and reliable they were along the way.


An integral part and a sort of bonus for fans today is the music CD (cassette, vinyl). You released it on Me Saco un Ojo Record, and it features a deathly, dark cover. Who designed it? How did you choose the motif, and how does it relate to the music on the new album?

S: To be fairly honest, we'd much rather leave that up to the listener's mind and imagination of what to make of it instead of giving you a concrete meaning to an indeed very abstract painting. That being said, I can only give you my personal interpretation since it may differ from even the other band members:

It's a desolate landscape, where once things and people may have used to thrive but a feisty ancient entity in form of that ominous black cloud is about to engulf everything in darkness with a voracious appetite, whose presence has been festering long in the depths of gloom corners before unleashing its vile upon the earth, hence the title. In the process you can see what might be a church tower or other similarities to man made obelisk, falling helplessly to the ever consuming darkness who will inevitably take over the entire reality.

That's only my take.

I know it's very far out but the artist worked with us before and in a way I even feel it's a progression, in a darker way from our first album cover. The eyes just got smaller and more mysterious instead of the desperate stare from the first to second album.

I wonder what you would make out of it and at the end hope you find it complementary to the music as well.

Our songs are very straightforward, so I guess we do like to keep the visuals a bit more abstract, instead of the usual copycat skulls and bones and slimy corpses (which we also like and appreciate).

Marcio Blasphemator is the fabulous artist behind the cover of both our albums.

I’ve been wandering the underworld for over thirty years now, and when it comes to music, I always turn to Germany for a sure thing. I think we share a similar nature and taste when it comes to metal. I really like your bands and follow your scene closely. Maybe I even envy you a little we only have a few death metal bands back home that are worth checking out. How do you explain the fact that death metal is doing so well in your country? How do you perceive your scene, fans, and labels?

S: Well, here we have to break to you and other readers, that besides the fact the 5 of us live in Berlin, none of us are Germans. We come from Brazil, Chile, Italy and Ukraine and have been in the city from 8 up to 16 years. We didn't want to use the term ‘international’ to define or describe the band since we all live in the same city, where we met at squats and grime bars before having anything to do musically with the other.

Some band members are more aware of recent bands and labels but generally speaking, we don't follow any particular scene too closely or obsessively, but have strong ties to punk, crust, grind and Latin American folk music and people in Berlin and outside. From the first time the 5 of us jammed together back in 2020, it was clear this band would have a very multi cultural identity and approach rather than being specifically bound to a certain local scene.


You play old-school-influenced death metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form TERATOMA actually came about, who your role models were and are, and where you want to take your band? Are you tempted by big international festivals, for example, or would you be willing to go on tour with a more famous band?

S: We are OK with comparisons since it's how most of us are used to do you want ordinate things, somewhere (band to music genre). The idea of Teratoma came from Sandro and Giacomo having a more death metal project and Sandro had the basic riffs for Tortured Voices. He played it to me during one slow bar shift while I was working and after a few seconds I said I was in. Rolo joined some days after, during early summer of 2020 and after couple tryouts at vocal duties it all clicked when Dani joined us for a session during summer of the same year. Role models is a bit of a strong word in a band context but we look up to anyone who's passionate about something and has respect for others. Carl Jung, Jaz Coleman, Patrick Walker, Steve von Till and Lemmy are just a few of a myriad of outstanding individuals that might play an even unconsciously role at the Teratoma creative forces. Cooperation, not competition.

About playing live we would certainly be up for playing big festivals and going on tour with bigger bands. We much rather focus on that kind of stuff and playing relevant bills instead of punishing our local friends every month at the same old place.

When I started my website ten years ago, my vision was to try to support bands that I felt weren’t getting enough attention. To let the world know about them. I think I’m doing a pretty good job of it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out for reviews yourselves? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers? Do you go to concerts? Do you party?

S: We might not be as active anymore as we once were regarding promotion, mainly because we don't and will not turn into a meme or insta band and music will always comes first, but at the same time understand the value of being in the right channels and how good promotion might make or break an album. Luckily Me Saco un Ojo Records is well connected so we don't need to attack too much at this front but are always up for interesting questions and a friendly chat generally speaking. We're all surely music maniacs, some of us with more records at home than anything else, we prefer to pay the door price at the local gigs instead of punishing someone for that old guest list spot and will empty our pockets at the merch of any killer band, metal or not. I guess genuine support comes a long way and people feel it when the connection and assistance is real. We party.


On the one hand, a band starting out today has plenty of ways to make themselves known, but on the other hand, there are a huge number of bands, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology influence you, as TERATOMA? What do you think about downloading music, Google Metalists, streaming music, etc.?

S: Ultimately, I think music should be listened to and people will do it in a way or another. Personally, as an underground artist, it's cool when someone supports the band in any way if they want the music, but we won't be mad either if the only means available for this person was to get it via an ‘illegal’ download. It's no secret that spotify pays a very low percentage to the artists, and bandcamp and live merch sales are the financial driving forces behind any moderate musical ensemble. We do not feed trolls nor tolerate hate speech on our socials, and are much more keen to engage with people over a beer after a concert than being overly talkative on the internet, but we try to keep up with support messages every now and then.

I like to ask musicians what death metal means to them. How would they define it—is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to unwind? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

S: This is my personal view only but I see death metal as a music genre similar to jazz, where one can be as free or orthodox as he wants to be, get really into very theme specific concepts and has a bit of take or leave vibe. Surely not meant to everyone, and even within the people who like it, there will always be some sort of controversy among them regarding who's better, who's faster, who's heavier and all that subjective stuff. We might not be particularly morbid or obsessed by death themes in our daily life, being more of a goofy dudes but all with a sense of reverence and respect for the various ways mankind has of trying to understand the only thing we can not.

Finally, a classic but important question. What does TERATOMA have planned for the coming months? Where can we see you in concert, and when will you visit the Czech Republic? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…

S: We love the Czech Republic, the landscapes, the bands, the beers and ultimately the people, always make us feel very welcomed and at home, with a relaxed mentality and a great sense of humor. We are playing at OEF this year but hopefully will announce some more gigs in the future. Interesting promoters feel free to get in touch.

Thank you very much for the interview. I wish not only the new album every success, but also that your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m going to blast “Longing Voracity” in my head again!

S: Thanks to you for this nice interview and the interest in Teratoma. All your work and dedication is not going unnoticed and we thank you again for the opportunity, space and everyone who has been enjoying and recommending Longing Voracity around. See you on the road, muchas gracias!

Recenze/review - TERATOMA - Longing Voracity (2026):




---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - TERATOMA - Staré, prašivé death metalové album, které vás pohřbí zaživa!


Rozhovor s death metalovou skupinou z Německa - TERATOMA.

Odpovídal Santos, děkujeme!

Recenze/review - TERATOMA - Longing Voracity (2026):

Ave TERATOMA! Zdravím do německého undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos druhé dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší prvotinou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

Santos: Ahoj Jakube! Jsem rád, že se ti líbí Longing Voracity. Toto album vzniklo v pro nás všechny osobně poměrně těžké době a trvalo déle, než jsme očekávali, ale s výsledky a zpětnou vazbou jsme velmi spokojeni. U tohoto alba jsme chtěli, aby se vše posunulo o něco dál než u našeho debutu. V úvahu byly vzaty všechny aspekty: produkci, psaní písní, vystoupení, grafiku atd. A prozkoumali jsme vše do posledního detailu.

Nahrávky se významně liší, ale úplně jsme se od původní cesty neodchýlili. Když jsme v létě 2021 nahrávali Purulent Manifestation, neměli jsme s ním absolutně žádné ambice, kromě natočení 50 DIY kazet pro naše místní přátele v Berlíně a odehrání několika koncertů v místním squatu. To, že deska po svém prvním vydání na Bandcampu vzbudila dostatečný zájem seriózních vydavatelství, bylo překvapením i pro nás samotné a prostě jsme do toho šli. Kdybychom věděli, že to vyjde na vinylu a CD, možná bychom k věcem přistoupili trochu jinak, ale na druhou stranu by to nebylo takové, jaké to je, a pro nás to zůstává důležitou a drahou deskou.


„Longing Voracity“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého old school death metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál TERATOMA?

S: Možnost přehrávání je jeden z aspektů, které bereme hodně v úvahu při psaní, aranžování a nakonec i při rozhodování o pořadí skladeb. Několik skladeb, jako například titulní skladba, pochází z let 2023/2024 a hráli jsme ji živě už dávno předtím, než byly hotové nebo dokonce napsány ostatní nové písně. Takže to víceméně udalo tón tomu, jak se budeme vyvíjet dál. V polovině roku 2024 se někteří z nás museli vypořádat s osobními záležitostmi a kapela se trochu uložila k spánku, seděla na hromadě riffů, nápadů na písně a dem ze zkušeben, aniž by se rozvíjela.

Kolem roku 2024, začátkem roku 2025 jsme se znovu dali dohromady v Berlíně a bylo tam dost jiskry, která zažehla kreativní úsilí k práci na aranžmá a písně začaly rozkvétat, což se zdálo být velmi přirozené.

Materiál skládáme asi jako většina ostatních kapel, 99 % písní začíná kytarovým riffem. Sandro píše většinu skladby s cennými příspěvky Giacoma a Rola a všichni ji společně aranžujeme do finální podoby ve zkušebně, přičemž Dani umisťuje text a vokální linky na úplný konec poté, co si píseň několikrát poslechne. Pokud se musíme na určitou část příliš zaměřit, abychom ji splnili, s největší pravděpodobností ji vynecháme. Obvykle poznáme, kdy riff nebo groove silně zasáhne, okamžitým instinktem, jindy můžeme zkoušet různé rytmické nebo variace doprovodu, dokud se nám nepodaří dostat se do zvukové skládačky.

Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Máte zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný, působí analogově. Jak se vám s ním spolupracovalo a proč právě on? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

S: Ty květiny patří našemu Giacomovi, který s herkulovským úsilím dal všechno dohromady, téměř se zbláznil a vydržel spoustu stresu s přemisťováním vybavení, úpravou kalendářů, zvukovou technikou a zajištěním správných výkonů. Bicí byly nahrány ve sklepě starého kulturního centra v Berlíně, ve sklepní místnosti s velmi malou akustickou úpravou, vše velmi jasné a hlasité. Kytary a basa byly nahrávány v Giacomově domácím studiu a později reampovány a vokály byly provedeny v pěvecké kabině pronajaté z místního studia.

Nic extravagantního, kromě pár dobrých mikrofonů od našeho přítele Mora.

Měli jsme v plánu pár lidí na mixování a mastering. Po 2 nebo 3 zkouškách jsme se nakonec pro mixování a mastering dohodli s Yave Rustem a Bradem Boatrightem. Oba jsou naprostí profesionálové a měli hluboké pochopení, jakým směrem s touto deskou jdeme, a jsme velmi spokojeni s konečným výsledkem a s tím, jak profesionální a spolehliví byli po celou dobu.


Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes hudební CD (kazeta, vinyl). Vy jste jej vydali u Me Saco un Ojo Record a je opatřeno mrtvolným, temným obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

S: Abych byl upřímný, mnohem raději necháme na mysli a fantazii posluchače, co si z toho vezme, než abychom vám dávali konkrétní význam skutečně velmi abstraktnímu obrazu. Nicméně vám mohu poskytnout pouze svou osobní interpretaci, protože se může lišit i od interpretace ostatních členů kapely:

Je to pustá krajina, kde kdysi věci a lidé možná vzkvétaly, ale divoká starověká entita v podobě zlověstného černého mraku se chystá pohltit vše temnotou s nenasytnou chutí, jejíž přítomnost už dlouho hnije v hlubinách temných koutů, než vypustí svou zlověstnost na zem, odtud ten název. Přitom můžete vidět něco, co by mohla být kostelní věž nebo jiné podobnosti s umělým obeliskem, bezmocně padající do neustále pohlcující temnoty, která nevyhnutelně převezme celou realitu.

To je jen můj názor.

Vím, že je to hodně daleko, ale umělec s námi už dříve spolupracoval a v jistém smyslu to dokonce cítím jako temnější postup od obalu našeho prvního alba. Oči se prostě zmenšily a byly záhadnější, místo zoufalého pohledu z prvního až druhého alba.

Zajímalo by mě, jaký máte názor vy a doufám, že jej nakonec shledáte i doplňkem hudby.

Naše písně jsou velmi přímočaré, takže si myslím, že chceme vizuální stránku udržet trochu abstraktnější, místo obvyklých napodobenin lebek, kostí a slizkých mrtvol (které se nám také líbí a oceňujeme je).

Marcio Blasphemator je skvělý umělec stojící za obalem obou našich alb.

Toulám se podsvětím již přes třicet let a do Německa si chodím pro muziku vlastně na jistotu. Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Čím si to vysvětluješ, že zrovna u vás se death metalu tolik daří? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?

S: No, tady bychom vám a ostatním čtenářům měli říct, že kromě toho, že nás pět žije v Berlíně, nikdo z nás není Němec. Pocházíme z Brazílie, Chile, Itálie a Ukrajiny a ve městě žijeme od 8 do 16 let. Nechtěli jsme k definování nebo popisu kapely používat termín „mezinárodní“, protože všichni žijeme ve stejném městě, kde jsme se potkávali ve squatech a grime barech, než jsme spolu měli cokoli hudebně společného.

Někteří členové kapely si více uvědomují nedávné kapely a vydavatelství, ale obecně řečeno, nesledujeme žádnou konkrétní scénu příliš pozorně ani posedle, ale máme silné vazby na punk, crust, grind a latinskoamerickou folkovou hudbu a lidi v Berlíně i mimo něj. Od prvního jamování v roce 2020 bylo jasné, že tato kapela bude mít spíše multikulturní identitu a přístup, než aby byla konkrétně vázána na určitou místní scénu.


Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit TERATOMA, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

S: Srovnávání nám nevadí, protože takhle je většina z nás zvyklá dělat věci, které chceme. Nápad Teratoma vznikl od Sandra a Giacoma, kteří měli spíše deathmetalový projekt a Sandro měl základní riffy pro Tortured Voices. Zahrál mi ji během jedné pomalé taktové směny, když jsem pracoval, a po pár vteřinách jsem řekl, že jsem pro. Rolo se připojil o několik dní později, začátkem léta 2020, a po několika zkouškách zpěvu to všechno zapadlo, když se k nám v létě téhož roku na nahrávce připojil Dani. V kontextu kapely jsou to trochu silná slova, ale vzhlížíme ke každému, kdo je pro něco nadšený a má respekt k ostatním. Carl Jung, Jaz Coleman, Patrick Walker, Steve von Till a Lemmy jsou jen někteří z nesčetných vynikajících osobností, které by mohly hrát, byť nevědomě, roli v tvůrčích silách Teratoma. Spolupráce, ne konkurence.

Co se týče živého hraní, určitě bychom byli ochotni hrát na velkých festivalech a jezdit na turné s většími kapelami. Mnohem raději se zaměřujeme na takové věci a předkládání relevantních návrhů zákonů, než abychom každý měsíc trestali naše místní přátele na stejném starém místě.

Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

S: Možná už nejsme tak aktivní, co se týče propagace, jako jsme bývali, hlavně proto, že se nestaneme a ani se nestaneme meme nebo insta kapelou a hudba bude vždy na prvním místě, ale zároveň chápeme hodnotu toho, když jsme na správných kanálech a jak dobrá propagace může album zničit, nebo naopak mu pomoc. Naštěstí má Me Saco un Ojo Records dobré kontakty, takže v tomto směru nemusíme příliš útočit, ale jsme vždy připraveni na zajímavé otázky a přátelský rozhovor obecně. Všichni jsme jistě hudební maniaci, někteří z nás máme doma víc desek než čehokoli jiného, ​​raději platíme vstupné na místních koncertech, než abychom někoho trestali za to staré místo na seznamu hostů, a vyprázdníme si kapsy u merchu jakékoli skvělé kapely, ať už metalové nebo ne. Myslím, že opravdová podpora se hodně projeví a lidé ji cítí, když dojde ke spojení a pomoc je opravdová. Paříme.


Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako TERATOMA ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

S: V konečném důsledku si myslím, že hudba by se měla poslouchat a lidé to tak či onak udělají. Osobně, pro mě, jako undergroundového umělce, je fajn, když někdo kapelu jakkoli podpoří, pokud o hudbu má zájem, ale nezlobíme se ani v případě, že by jediným dostupným způsobem pro tuto osobu bylo získat ji prostřednictvím „nelegálního“ stažení. Není žádným tajemstvím, že Spotify platí umělcům velmi nízké procento a bandcamp a prodej živého merchu jsou finanční hnací silou jakéhokoli umírněného hudebního souboru. Nekrmíme trolly ani netolerujeme nenávistné projevy na našich sociálních sítích a mnohem raději se s lidmi spojujeme u piva po koncertě, než abychom byli přehnaně upovídaní na internetu, ale snažíme se občas držet krok s dobou.

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

S: Tohle je jen můj osobní názor, ale já vnímám death metal jako hudební žánr podobný jazzu, kde si člověk může být tak svobodný nebo ortodoxní, jak chce, ponořit se do velmi tematicky specifických konceptů a mít trochu atmosféru „ber, nebo nech“. Určitě to není určeno pro každého a i mezi lidmi, kteří jej mají rádi, bude vždycky nějaká kontroverze ohledně toho, kdo je lepší, kdo je rychlejší, kdo je těžší a všechny ty subjektivní věci. Možná nejsme v našem každodenním životě nijak zvlášť morbidní nebo posedlí tématy smrti, spíš jsme tak trochu potrhlí týpci, ale všichni s úctou a respektem k různým způsobům, jakými se lidstvo snaží pochopit jedinou věc, kterou pochopit nedokážeme.

Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají TERATOMA v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě a kdy navštívíte Českou republiku? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

S: Milujeme Českou republiku, její krajinu, kapely, piva a v konečném důsledku i lidi, vždycky se tam cítíme velmi vítáni a jako doma, s uvolněnou mentalitou a skvělým smyslem pro humor. Letos hrajeme na OEF, ale doufejme, že v budoucnu ohlásíme další koncerty. Zajímaví promotéři se neváhejte ozvat.

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Longing Voracity“ zase narvat do hlavy!

S: Děkujeme za tento milý rozhovor a zájem o Teratomu. Veškerá vaše práce a obětavost nezůstává bez povšimnutí a my vám ještě jednou děkujeme za příležitost, prostor a všem, kteří si Longing Voracity užívají a doporučují ji, děkujeme. Uvidíme se na cestách, muchas gracias!


Recenze/review - TERATOMA - Longing Voracity (2026):




---------------------------------------------------------------------------------------------------

úterý 7. dubna 2026

Recenze/review - CULTIST - Spiritual Atrophy (2026)


CULTIST - Spiritual Atrophy
CD 2026, Awakening Records

for english please scroll down

Napojeni na temný a chladný vesmír, stojíme na obětišti, na kterém byly v průběhu věků pořádány krvavé rituály. Lidé se vždycky snažili spojit s oním světem, se záhrobím, s nekonečností. Umřela spousta nevinných, vyděšených obětí a i když jsme dnes na tom technologicky o mnohé lépe, tak jsou věci mezi nebem a zemí, které stále nedokážeme pochopit, ani definovat. Jednou z nich je hudba, která nezná hranice. Kanadské CULTIST jsem potkal poprvé v roce 2022, když vydali album "Manic Despair". Stalo se na dlouhý čas mým průvodcem po dnešním umírajícím světě.

Letošní novinka volně na předchozí počin navazuje. Pánové a dáma i nadále rozvíjejí své myšlenky, nebojí se říznout do živého a předkládají nám hudbu, která není tuctová. Naopak, CULTIST mají svůj jasně rozpoznatelný rukopis, výraz, krvavý ksicht chcete-li. A tak jsem zase jednou seděl ve svém pokoji, díval se na noční město a nasával energii, která se ke mě dostávala skrz jiné dimenze. 


Svět zrovna venku hořel, na různých místech naší planety se odehrávaly destruktivní, hnusné války, došlo ke spoustě vražd, násilí a vypadalo to, že apokalypsa začne každou chvíli. Nestalo se tak nebo ano? Netuším, byl jsem mimo tenhle prostor a čas. Vnímal jsem jen jednotlivé skladby, drive, tlak a energii, které jsou v nich obsaženy. Užíval jsem si jednotlivé hnisavé ingredience, hudba se mi dostávala postupně do žil i do podvědomí. V hudbě CULTIST lze vystopovat lehké vlivy kapel jako DEATH, THE CHASM, IMMOLATION, MERCYLESS, PESTILENCE, MORBID ANGEL, VASTUM, VOMITORY, SULPHUR AEON. Potkává se zde stará škola s tou novější, progresivnější. Některé momenty jsou složitější, na poprvé hůře pochopitelné, ale mají svoje místo a do hlavy se mi dostaly až časem, po delší době společného poslechu. Je to tak dobře, dle mého skromného úsudku má a bude mít album delší trvanlivost. Stále je co objevovat, nové momenty, pasáže, nuance. Dalo by se to shrnout jednodušeji - novinka "Spiritual Atrophy" mě zkrátka a dobře baví poslouchat, rád se k ní vracím. Troufám si ale tvrdit, že nebude asi úplně pro každého. Ocení ji spíše lidé s bujnější fantazií a představivostí. Nejvíc se mi potom osvědčil poslech ve sluchátkách, když jsem jen tak chodil městem a sledoval lidské životy a pohyb, který kolem mě probíhal. Jakoby bylo v novince něco vznešeného, majestátního, něco, co bych možná definoval jako neklid, který se vine celou nahrávkou jako jedovatý břečťan. Mimochodem, za velmi povedené považuji zvuk i motiv na obalu. Napojeni na temný a chladný vesmír, stojíme na obětišti, na kterém byly v průběhu věků pořádány krvavé rituály. Lidé se vždycky snažili spojit s oním světem, se záhrobím, s nekonečností. Umřela spousta nevinných, vyděšených obětí a i když jsme dnes na tom technologicky o mnohé lépe, tak jsou věci mezi nebem a zemí, které nedokážeme pochopit, ani definovat. Propracovaný, syrový death metal, který vás vezme na temný výlet do jiných dimenzí!


Asphyx says:

Connected to the dark and cold universe, we stand on an altar where bloody rituals have been performed throughout the ages. People have always sought to connect with that world, with the afterlife, with infinity. Many innocent, terrified victims have died, and even though we are technologically far better off today, there are things between heaven and earth that we still cannot understand or define. One of them is music, which knows no boundaries. I first encountered the Canadian band CULTIST in 2022 when they released the album "Manic Despair." It became my guide through today’s dying world for a long time.

This year’s new release loosely follows on from their previous work. The gentlemen and lady continue to develop their ideas, aren’t afraid to cut to the quick, and present us with music that is anything but run-of-the-mill. On the contrary, CULTIST have their own clearly recognizable signature, style a bloody face, if you will. And so, once again, I sat in my room, gazing at the city at night and soaking up the energy that reached me through other dimensions.


The world was burning right outside; destructive, hideous wars were raging in various parts of our planet, there were countless murders and acts of violence, and it seemed like the apocalypse was about to begin at any moment. Did it happen, or didn’t it? I have no idea—I was outside that space and time. I was only aware of the individual tracks, the drive, the intensity, and the energy they contained. I savored each festering ingredient; the music gradually seeped into my veins and my subconscious. In CULTIST’s music, one can trace subtle influences from bands like DEATH, THE CHASM, IMMOLATION, MERCYLESS, PESTILENCE, MORBID ANGEL, VASTUM, VOMITORY, and SULPHUR AEON. Here, the old school meets the newer, more progressive one. Some moments are more complex, harder to grasp at first listen, but they have their place and only sank in over time, after repeated listening. That’s a good thing; in my humble opinion, the album has and will continue to have a longer shelf life. There’s always something new to discover new moments, passages, nuances. I could sum it up more simply: I simply enjoy listening to the new album “Spiritual Atrophy”, and I like coming back to it. But I dare say it probably won’t be for everyone. People with a more vivid imagination are more likely to appreciate it. What worked best for me was listening on headphones while I was just walking through the city, observing the lives and movements of people around me. It’s as if there’s something noble and majestic in this new release—something I might describe as a restlessness that winds its way through the entire recording like poisonous ivy. By the way, I consider both the sound and the cover art to be very well done. Connected to a dark and cold universe, we stand on an altar where bloody rituals have been performed throughout the ages. People have always sought to connect with that world, with the afterlife, with infinity. Many innocent, terrified victims have died, and even though we’re technologically much better off today, there are things between heaven and earth that we can’t understand or even define. Sophisticated, raw death metal that takes you on a dark journey into other dimensions!


Recenze/review - CULTIST - Manic Despair (2022):


tracklist:
1. Divination Whispers 
2. Coursing Between Worlds 
3. Neophyte 
4. Reality Shaper 
5. Phenomena 
6. Perversion of Survival 
7. Ascension 
8. False Prophet 
9. Spiritual Atrophy 

Line-up:
Vanessa Grossberndt – Bass/Vocals
Betzi Poitras – Guitar/Vocals
Jim Petigo – Drums/Vocals
Guest lead guitar solo on Ascension by Scott Oliphant




pondělí 6. dubna 2026

Recenze/review - HAUTAJAISYÖ - Surun paino (2026)


HAUTAJAISYÖ - Surun paino
CD 2026, Inverse Records

for english please scroll down

Někdy máš pocit, že na tebe padá celý svět. Mraky jsou nízko, v ulicích se rozlézá jako jedovatý břečťan strach a továrna produkuje další dávku jedovatých zplodin. Vše ti připadá černé, zahalené do krvavé mlhy. Přemýšlíš nad tím, jestli zvolíš nůž, žiletku, provaz a nebo prášky, kterých máš plnou skříň. Ne, dnes ještě ne, dnes zůstane koupelna prázdná, říkáš si nahlas a marně hledáš na nebi slunce. Zapínáš play na svém přehrávači a pouštíš si hudbu, která by polámala tvoje kosti. Finské HAUTAJAISYÖ jsem si pro sebe objevil víceméně náhodou, při jedné z mých nekonečných toulek podsvětím.

Zaujal mě černobílý obal, pro které mám slabost již od devadesátých let minulého století. Těšil jsem se do svého pokoje, až si letošní album "Surun paino" pustím a až se ztratím ve svých myšlenkách a dám na chvilku vydechnout unavenému tělo. Seděl jsem ve svém křesle a kýval se spokojeně do rytmu. Nakonec jsem uspořádal jeden ze svých ďábelských tanců, mlátil jsem pěstí do zdi. Jo, tohle je přesně death a thrash metal, který koluje i v mých žilách. 


Na ulicích potkávám čím dál tím častěji mrtvé postavy, hledící do obrazovek. Jsou mimo realitu, mimo tenhle svět. Je hrozně zajímavé poslouchat novou nahrávku a chodit ulicemi našeho průmyslového města. Žijí ti lidé vůbec? Nebo jsou dávno mrtví a zanechali zde jenom své nebohé schránky? Finové čerpají ze starých metalových archívů, jsou syroví, ostří, divocí, živočišní, opravdoví a hlavně naprosto autentičtí. Vidím před sebou malý zaplivaný klub na periferii města, šedou ulici a v dálce desítky komínů. Prodíráš se smogem a marně hledáš včerejší den. Piješ jen levný alkohol, ale když stojíš pod pódiem, tak ti celým tělem rezonuje velké množství nakumulované energie. Ano, došlo ke vzájemnému přenosu pochmurných emocí, mezi mnou a kapelou. Je to pro mě důkaz, že se k novému albu "Surun paino" budu rád a často vracet. Hoří totiž zevnitř, i když je na povrchu chladné jako ruka čerstvě exhumované mrtvoly. Skladby jsou velmi dobře napsány a trefují se přímo do černého, rovnou na solar plexus. Nevím, jak to vysvětlit, ale tahle deska na mě funguje na sto procent. Nikde nic nepřebývá, ani nechybí, má prašivý zvuk, spoustu skvělých záhrobních nápadů. Jedná se o hudbu, která musela vznikat hluboko v podzemí. Až na tebe přijdou pochmurné sebedestruktivní myšlenky, jako na hrdinu dnešní předmluvy, tak si pusť HAUTAJAISYÖ uvidíš, že nebe rozsekne blesk. Nemůžu tedy jinak, než vám album doporučit. Prašivý, surový death thrash metal ze starých katakomb, který vás rozseká na kusy! 


Asphyx says:

Sometimes you feel like the whole world is crashing down on you. The clouds hang low, fear spreads through the streets like poisonous ivy, and the factory churns out another batch of toxic fumes. Everything seems black, shrouded in a bloody fog. You wonder whether to choose a knife, a razor blade, a rope, or the pills that fill your cabinet. No, not today, today the bathroom will remain empty, you say aloud, searching in vain for the sun in the sky. You press play on your player and put on music that would shatter your bones. I discovered the Finnish band HAUTAJAISYÖ more or less by accident, during one of my endless wanderings through the underworld.

I was drawn to the black-and-white cover, for which I’ve had a soft spot since the 1990s. I looked forward to getting back to my room to play this year’s album, “Surun paino”, and losing myself in my thoughts while giving my tired body a moment to breathe. I sat in my chair, swaying contentedly to the beat. Eventually, I broke into one of my devilish dances, pounding my fist against the wall. Yeah, this is exactly the kind of death and thrash metal that runs through my veins. 


More and more often, I come across lifeless figures on the streets, staring at their screens. They’re detached from reality, detached from this world. It’s incredibly fascinating to listen to a new recording while walking the streets of our industrial city. Are these people even alive? Or have they been dead for a long time, leaving behind only their pitiful shells? The Finns draw from old metal archives; they’re raw, sharp, wild, animalistic, genuine, and above all, completely authentic. I see a small, dingy club on the outskirts of town, a gray street, and dozens of smokestacks in the distance. You push through the smog, searching in vain for yesterday. You drink only cheap alcohol, but when you stand beneath the stage, a massive amount of accumulated energy resonates through your entire body. Yes, there was a mutual exchange of gloomy emotions between me and the band. For me, this is proof that I’ll happily and often return to the new album, “Surun paino”. It burns from the inside, even though on the surface it’s as cold as the hand of a freshly exhumed corpse. The songs are very well written and hit the mark right on the solar plexus. I don’t know how to explain it, but this album works for me one hundred percent. Nothing is superfluous, nothing is missing; it has a gritty sound and plenty of brilliant otherworldly ideas. This is music that must have been created deep underground. When gloomy, self-destructive thoughts come over you, like they did for the hero of today’s introduction, just play HAUTAJAISYÖ and you’ll see lightning split the sky. So I can’t help but recommend this album to you. A gritty, raw death thrash metal from the ancient catacombs that will tear you to pieces!


Track list:
01. Surun Paino
02. Maan Nielemä
03. Kuusi Kantajaa
04. Kasvoton Kuljettaja
05. Hetki Viimeinen
06. Lyhyt Matka Hautaan
07. Eloton
08. Haaskalinnut Minut Muistaa

Line-up:
Janne Partanen: vocals
Sami Lustig: guitars
Simo Pesonen: bass
Teemu Roth: drums




Recenze/review - TRAGOS - Bellicum (2026)


TRAGOS - Bellicum
CD 2026, Fetzner Death Records

for english please scroll down

Zavřený ve staré kapli přemýšlím, jestli existuje bůh. Moc v něj nevěřím. Přeci jen, pokaždé, když jsem se k němu modlil, tak nikdy nepřišel, nikdy mi nepomohl. Považují mě za kacíře, jenže Satana můžete potkat na každém druhém rohu. Ukrývá se ve stínu, ale i v každém z nás. Pomalu se setmělo a přízraky vystoupily z temnoty. Jsem tu zase jednou jenom já, mé svědomí a hudba, která se do mě zařezá jako ostré žiletky. TRAGOS jsou kapelou z Francie, která velmi umně, zkušeně a inteligentně kombinuje ve své tvorbě dva světy. Ten starý, prašivý, death metový a klasický, tradiční.

Jako mladý, ale i teď, když mé skráně zdobí šediny, se rád nechám unášet na zpěněných vlnách klasické hudby. Pokaždé, když chci trošku klidu, tak si rvu do hlavy skladatele se jmény jako Carcassi, Scarlatti, Bach, Paganini, ale i spoustu dalších, které si pro sebe objevím. Jinak jsem samozřejmě naprosto věrný death metalu. A když vám potom nějaká kapela spojí tohle všechno dohromady, tak mě to samozřejmě extrémně zajímá. TRAGOS mají navíc tu výhodu, že nikde zbytečně nepreludují, nepředvádějí se, jak jsou na tom technicky dobře. Naopak, základem je vždy to, aby skladba dobře zněla, aby v sobě měla drive a sílu. 


Přes veškeré mé nadšení si myslím, že tahle nahrávka není asi pro každého. Osloví spíše přemýšlivější jedince, posluchače, kteří mají bohatou fantazii. Na jednu stranu je skvělé, že se zde potkávají oba tak na první pohled vzdálené světy, na tu druhou, jsou ale přeci jen Francouzi trošku svázaní. Musí dodržovat postupy, snažit se přenést ducha doby i času. Myslím si, že se jim to daří na výbornou. Jedná se spíše o takový gurmánský hudební zážitek, než jen o obyčejné album, kterých dnes potkáte na každém rohu desítky. Osobně se mi líbí právě jinakost, odlišnost, originalita, s jakou pánové ke své tvorbě přistupují. Texty jsou plné mytologie, pokud tedy mohu soudit, jsou v jejich rodné řeči, kterou bohužel nevládnu. Pocitově ale tak nějak vím, o čem skladby jsou. O temnotě, o ďáblu, o věcech, které nejsou z našeho světa. Jednotlivé motivy by se mohly zdát někomu až příliš ohlodané na kost, ale nenechte se mýlit, je to jen první dojem. Pokud dáte nahrávce více času, vylezou na povrch jednotlivé nuance a vy se stanete samotnou součástí hudby. I když jsem zavřený ve staré kapli a přemýšlím o životě a smrti, tak jinak se moje myšlenky při poslechu "Bellicum" toulají napříč časem i prostorem. TRAGOS jsem dosud neznal a jsou pro mě velmi příjemným překvapením. Album je navíc velmi zvukově povedené, má stylový motiv na obalu a celkově zní jako z jiného světa. Baví mě jej poslouchat, vracet se k němu a rvát si jej neustále pod tlakem do hlavy. Potkávám své vlastní démony, rozmlouvám s nimi a neustále přidávám hlasitost. Temný death metalový výlet napříč časem! Ďábel se ukrývá ve stínu i v každém z nás!


Asphyx says:

Locked inside an old chapel, I wonder if God exists. I don’t really believe in him. After all, every time I’ve prayed to him, he’s never come, he’s never helped me. They consider me a heretic, but you can run into Satan on every other street corner. He hides in the shadows, but also within each of us. It slowly grew dark, and spectres emerged from the darkness. Once again, it’s just me here, my conscience, and the music that cuts into me like sharp razor blades. TRAGOS is a band from France that very skillfully, expertly, and intelligently combines two worlds in their work. The old, grimy, death metal world and the classical, traditional one.

As a young man, and even now that my temples are grayed, I love to let myself be carried away on the foaming waves of classical music. Whenever I want a little peace, I blast composers like Carcassi, Scarlatti, Bach, Paganini, and many others I discover for myself. Otherwise, of course, I’m completely devoted to death metal. And when a band manages to blend all of this together, it naturally piques my interest immensely. TRAGOS also have the advantage of not wasting time on unnecessary flourishes or showing off their technical prowess. On the contrary, the foundation is always that the song sounds good, that it has drive and power. 


Despite all my enthusiasm, I don’t think this recording is for everyone. It will appeal more to thoughtful individuals, listeners with vivid imaginations. On the one hand, it’s wonderful that two worlds which at first glance seem so distant come together here; on the other hand, the French are still a bit restrained. They have to follow certain conventions, striving to capture the spirit of the era and the times. I think they succeed brilliantly. This is more of a gourmet musical experience than just another run-of-the-mill album, of which you’ll find dozens on every corner these days. Personally, I love the uniqueness, distinctiveness, and originality with which these gentlemen approach their work. The lyrics are full of mythology; as far as I can tell, they’re in their native language, which I unfortunately don’t speak. Emotionally, though, I somehow know what the songs are about. About darkness, about the devil, about things that aren’t of this world. The individual themes might seem to some to be stripped down to the bone, but don’t be fooled that’s just the first impression. If you give the recording more time, the individual nuances will come to the surface and you’ll become part of the music itself. Even though I’m locked away in an old chapel, pondering life and death, my thoughts wander through time and space when I listen to “Bellicum”. I hadn’t heard of TRAGOS before, and they’ve been a very pleasant surprise for me. The album is also very well-produced, has a stylish cover design, and overall sounds like it’s from another world. I enjoy listening to it, coming back to it, and constantly blasting it into my head. I encounter my own demons, converse with them, and keep turning up the volume. A dark death metal journey through time! The devil lurks in the shadows and within each of us!


Tracklist:
01. Lethal Suspiro 
02. Fragmento Fugit 
03. Penumbra Prolix 
04. Narcissus Vortex 
05. Labor Delusiv 
06. Scherzo Patibul 
07. Chthonian Exult 
08. Random Punishment 
09. Ritual Deflor 
10. Sanguinolent 
11. Egofabulist 
12. Opus Carnifex

pátek 3. dubna 2026

Recenze/revivew - ANASARCA - Achlys (2026)


ANASARCA - Achlys
CD 2026, Selfmadegod Records

for english please scroll down

Pokaždé, když se vrátím do svého rodného města, tak se neubráním tomu, aby mi začaly hlavou létat vzpomínky. Procházím se ulicemi, ve kterých jsem kdysi s kamarády získával cenné informace o hudbě i o životě. Lahev piva v ruce, síla a energie mládí a touha objevovat svět. Měl jsem doma tenkrát několik ohmataných, zkopírovaných kazet kapely ANASARCA z Německa. Začínal jsem zrovna s death metalem a doslova mě fascinoval zvuk a temnota, která ze skladeb odtékala jako hnis.

Bez toho, aniž bych se zašel podívat na hřbitov, to zkrátka nejde. Jsem již ve věku, ve kterém jsem spoustu kamarádů, známých, i členů rodiny ztratil. Čas běží neúprosně dál a my tu pořád jsme, věrní death metalu. Povídám si s hroby, představuji si, jaké by to bylo, kdybychom byli stále spolu. Myslím si, že nové album "Achlys" by se jim líbilo. Je totiž po okraj narvané tím, co jsme měli a máme na tomhle stylu rádi. Ryzostí, opravdovostí, surovostí, melodickou brutalitou, naprostou tmou a tlakem, který se mi pokaždé dostane do hlavy i do podvědomí. Rozloučím se, mezi náhrobky se již válí mlha a jdu pomalu domů. Čas nejde zastavit. Jednou ulehnu vedle vás. 


Na ANASARCA se mi vždycky líbilo (a je tomu tak i letos), že kapela má svůj vlastní originální rukopis, výraz, ksicht chcete-li. Skladby jsou napsány s vášní a elegancí starých mistrů v oboru, nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí. Pánové sází na dobré motivy, na hnilobu, špínu a nekonečnou smrt, která tento styl vždy definovala. Nové album není ale jen dobrým řemeslem, starým artefaktem dávno zaniklého světa, ale také muzikou, která obstojí i v současnosti. Jednotlivé motivy mi lezou do hlavy, zůstávají tam, zadírají se pod kůži, stávají se mojí součástí. Určitě to znáte, přinesete si nahrávku domů, jen tak si sednete a po chvilce víte, že je to ono, že je to tam. Nedokážete to vysvětlit slovy ostatním a o to víc vám chybí staří kamarádi, na které stačilo kdysi dávno jen kývnout, usmát se a všichni jste věděli - ano, je to tam! Německé tmáře šlo vždy zařadit po bok kapel jako MORBID ANGEL, DEMIGOD, INCANTATION, IMMOLATION, SUFFOCATION, GOREFEST, OBITUARY, GRAVE, EDGE OF SANITY. Jedná se o staré, zkušené psy, kteří hlídají vstup do podsvětí již od roku 1995. Nutno rovnou dodat, že to dělají stále s naprostou oddaností stínům i záhrobním rituálům. Pro mě osobně je letošní album "Achlys" nejen mementem a vzpomínkou na dobu, kdy jsem se toulal ulicemi s partou prokletých death metalových maniaků, ale také hudbou, která definuje moji samotnou podstatu. Pokud to máte nastavené podobně, neváhejte ani chvilku. Dostanete poctivou porci toho nejlepšího, co kapela kdy nahrála. Také skvělý zvuk (mix Daniel Meinzer, mastering Dennis Israel) a motiv na obalu, který chci nosit na tričku. Temné a surové death metalové album, které probudí i nemrtvé! Hudba ze starých prokletých pohřebišť!


Asphyx says:

Every time I return to my hometown, I can’t help but let memories flood my mind. I walk through the streets where I once gathered valuable insights about music and life with my friends. A bottle of beer in hand, the strength and energy of youth, and a desire to discover the world. Back then, I had a few well-worn, copied cassettes at home by the German band ANASARCA. I was just getting into death metal, and I was literally fascinated by the sound and the darkness that oozed from the songs like pus.

It just isn’t possible without stopping by the cemetery. I’m at an age where I’ve lost many friends, acquaintances, and even family members. Time marches relentlessly on, and we’re still here, faithful to death metal. I talk to the graves, imagining what it would be like if we were still together. I think they’d like the new album, “Achlys”. It’s packed to the brim with everything we’ve always loved about this style. Purity, authenticity, rawness, melodic brutality, utter darkness, and a pressure that always seeps into my head and subconscious. I say goodbye; fog is already rolling among the gravestones, and I walk slowly home. Time cannot be stopped. One day I’ll lie down beside you. 


What I’ve always liked about ANASARCA (and this year is no exception) is that the band has its own original style, its own voice its own identity, if you will. The songs are written with the passion and elegance of the old masters of the genre; nothing is superfluous, and nothing is missing. The guys rely on classic themes decay, filth, and endless death that have always defined this style. But the new album isn’t just a fine piece of craftsmanship, an ancient artifact from a long-vanished world; it’s also music that holds its own in the present day. The individual motifs seep into my head, stay there, burrow under my skin, and become a part of me. You surely know the feeling: you bring a record home, just sit down, and after a moment you know that this is it, that it’s there. You can’t explain it to others in words, and all the more you miss your old friends, with whom all it took long ago was a nod, a smile, and you all knew yes, it’s there! German darkness has always been on par with bands like MORBID ANGEL, DEMIGOD, INCANTATION, IMMOLATION, SUFFOCATION, GOREFEST, OBITUARY, GRAVE, and EDGE OF SANITY. These are old, seasoned veterans who have been guarding the entrance to the underworld since 1995. It must be said right away that they continue to do so with absolute devotion to the shadows and the rituals of the afterlife. For me personally, this year’s album “Achlys” is not only a memento and a reminder of the time when I roamed the streets with a bunch of cursed death metal maniacs, but also music that defines my very essence. If you feel the same way, don’t hesitate for a moment. You’ll get a solid dose of the best the band has ever recorded. Also great sound (mixed by Daniel Meinzer, mastered by Dennis Israel) and a cover design I want to wear on a T-shirt. A dark and raw death metal album that will wake even the undead! Music from ancient cursed graveyards!






tracklist:
1. Beyond the Passing (Intro) 
2. My Reality 
3. Achlys 
4. Basket of Burdens 
5. In Memoriam 
6. Pain Remains 
7. Broken 
8. He Is Dead 
9. Wish You Were Here 
10. How Can They 
11. I Feel 

band:
Alf - drums
Björn - bass
Carsten - guitar
Mike - guitar, vocals



čtvrtek 2. dubna 2026

Recenze/review - RELIC - Crown of Flies (2026)


RELIC - Crown of Flies
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Kolem těla se vznáší hejno much. Leželo u cesty, zohavené, opuštěné. Bylo dalším v řadě. Na každém byl nakreslený kříž. Někdo tu zase jednou vraždil ve jménu jediného Boha. Hnus a špína tu byla v děsivém kontrastu s přesvědčením, že tahle bestie očišťuje svět. Mnohdy o tom poslední roky přemýšlím. Kde se bere v lidech zlo? Jakou tvář má vlastně Satan? Je to chlápek ze sousedství, co vždycky tak slušně zdraví? Divně se usmívá a po nocích se toulá ulicemi. Mohl by to být on. Podobné myšlenky mi létají hlavou jako zběsilé, když poslouchám nové album amerických maniaků RELIC.

Tahle smečka je složena ze samých zkušených veteránů scény (členové RELIC působili v kapelách jako Jungle Rot, Emblazoned, A Night At The Chalet, Slam Pig, Decrescent, Micawber). Pánové hrají od srdce, s krvavou jiskrou v oku, s takovým tím pradávným přístupem, feelingem, surově, bestiálně. Tohle se nedá dle mého úsudku naučit, to musíte mít v sobě. Museli jste být kdysi dávno, v devadesátých letech prokleti a musel vám být pravý, ryzí, krutý a ostrý death metal zakódovaný hluboko do vaší DNA. U téhle smečky a jejich hudby to alespoň platí na sto procent. Koneckonců, stačí zapnout play  a otočit volume úplně doprava. 


Nutno ale také rovnou dodat, že tahle kapela není jen obyčejným setkáním starých zkušených muzikantů, kteří si chtěli zavzpomínat. Naopak, pokud bych měl letošní nahrávky seřadit podle toho, jak často a rád je poslouchám, tak tohle album by atakovalo přední příčky mé diskografie. Hudba je zde totiž opravdu bestiální, řeže přímo do živého, je surová, ďábelská. Připadám si při poslechu opravdu jako někde na cestách, když zastavíte a unaveni se jdete najíst. Místo toho naleznete u cesty mrtvé tělo, kdysi mladé dívky, která je zohavena k nepoznání. Jakoby při poslechu Satan číhal za každým rohem, usmíval se, čekal na vaši chybu, aby vás nakonec chytil do svých pevných sítí. Budete navěky prokleti, amen! Skladby jsou zde velmi elegantně a morbidně napsány, mají v sobě drive a pověstnou pradávnou sílu, načerpanou v nekonečných chodbách Hádovy říše. Povedl se syrový a masivní zvuk (Mixed and Mastered by Billy Diamond), stylový je i parádní motiv na obalu (Sant V. Schreiber). Tahle smečka zkrátka a dobře moc dobře ví, jak do vás zaseknout dráp a už nepustit. Pokud máte rádi kapely typu DEICIDE, ANGELCORPSE, DEAD CONGREGATION, IMMOLATION, staré BEHEMOTH a BELPHEGOR, DIOCLETIAN, MORBID ANGEL, KRISIUN, potom věřte tomu, že jste zde správně. To vám klidně podepíšu vlastní krví. "Crown of Flies" je přesně tím druhem alba, které hoří zevnitř. Na povrchu je temné a surové, ale nepostrádá ani chladnou, mrtvolnou atmosféru. RELIC se svým debutem zapisují hluboko do knihy hříchů a dělají to vlastní krví. Na téhle nahrávce jsem si pro sebe našel všechno, co mám na tomto stylu tolik rád. Agresivitu, naprostou tmu, definice zla, špínu, hnis. Novinka ve mě zanechala hlubokou stopu a nelze jinak, než ji doporučit všem pravověrným i prokletým. Ďábelský, syrový, temný black death metal, který smrdí sírou! Satan čeká ve stínu! Album, které se krvavě otiskne do vašeho podvědomí!


Asphyx says:

A swarm of flies hovered around the body. It lay by the roadside, mutilated, abandoned. It was just another one in the line. A cross was drawn on each one. Someone had once again been murdering here in the name of the one true God. The filth and squalor stood in stark contrast to the belief that this beast was cleansing the world. I’ve been thinking about this a lot in recent years. Where does evil come from in people? What does Satan actually look like? Is he the guy from the neighborhood who always greets you so politely? He smiles strangely and roams the streets at night. It could be him. Similar thoughts race through my head like mad when I listen to the new album by the American maniacs RELIC.

This pack is made up entirely of seasoned veterans of the scene (RELIC members have played in bands like Jungle Rot, Emblazoned, A Night At The Chalet, Slam Pig, Decrescent, and Micawber). These guys play from the heart, with a bloody spark in their eyes, with that ancient approach, that feeling—raw and beastly. In my opinion, this isn’t something you can learn—you have to have it in you. You must have been cursed long ago, back in the ’90s, and true, pure, cruel, and sharp death metal must have been encoded deep into your DNA. With this pack and their music, at least, that’s 100% true. After all, just hit play and crank the volume all the way up. 


But I should also point out right away that this band isn’t just a casual get-together of old, experienced musicians looking to reminisce. On the contrary, if I were to rank this year’s recordings by how often and how much I enjoy listening to them, this album would be right up there at the top of my collection. The music here is truly brutal; it cuts right to the bone it’s raw and diabolical. When I listen to it, I really feel like I’m out on the road somewhere, when you stop and, exhausted, go to eat. Instead, you find a dead body by the roadside, once a young girl, now mutilated beyond recognition. It’s as if, while listening, Satan is lurking around every corner, smiling, waiting for your mistake so he can finally catch you in his tight nets. You will be cursed forever, amen! The songs here are written with great elegance and morbidity; they possess a drive and that legendary ancient power, drawn from the endless corridors of Hades’ realm. The raw and massive sound is a success (Mixed and Mastered by Billy Diamond), and the cover art’s fantastic motif is also stylish (Sant V. Schreiber). This pack simply knows exactly how to sink its claws into you and never let go. If you like bands like DEICIDE, ANGELCORPSE, DEAD CONGREGATION, IMMOLATION, early BEHEMOTH and BELPHEGOR, DIOCLETIAN, MORBID ANGEL, KRISIUN, then trust me, you’re in the right place. I’d gladly sign that with my own blood. "Crown of Flies" is exactly the kind of album that burns from within. On the surface, it’s dark and raw, yet it doesn’t lack a cold, cadaverous atmosphere. With their debut, RELIC are writing themselves deep into the book of sins and they’re doing it with their own blood. On this record, I found everything I love so much about this style. Aggression, utter darkness, the definition of evil, filth, pus. This new release has left a deep mark on me, and I can’t help but recommend it to all the faithful and the damned. Devilish, raw, dark black death metal that reeks of sulfur! Satan waits in the shadows! An album that will leave a bloody imprint on your subconscious!


Track Listing:
1. The Void Between Gods
2. Filth Of Rebirth
3. Scavengers Daughter
4. Iron Sacrament

RELIC is:
Kevin Forsythe (Jungle Rot, Emblazoned) – Guitar / Bass
Jeff Plewa (Micawber, Emblazoned) – Vocals
Alex “Pulverizer” Pulvermacher (Decrescent, Emblazoned) – Drums
Vinny Alvarez (A Night At The Chalet, Slam Pig) - Guitar



TWITTER