DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemold school death metal. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemold school death metal. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 23. dubna 2026

Recenze/review - RESURRECTED - Perpetual (2026)


RESURRECTED - Perpetual
CD 2026, Testimony Records

for english please scroll down

Vstáváš velmi brzy a pochoduješ temnými ulicemi. Nasáváš ze vzduchu síru, zplodiny a zkažený vzduch. Pracuješ v podmínkách, ve kterých kdysi dávno zavírali prokleté. Umíráš zaživa, rozpadáš se v prach, hniješ zevnitř. Ocelové město a továrna, ve které jednou zamřeš v zapomnění. Jsou vás stovky, tisíce novodobých otroků. Ve jménu pokroku odléváš další zbraně, které v různých koutech světa budou zabíjet. Domů přicházíš vyčerpaný a jediné, co zvládneš, tak je pár piv a brutální death metal. Potřebuješ si propláchnout hlavu něčím, co ti očistí mysl od zbytečností. Němečtí RESURRECTED z průmyslového města Duisburg, North Rhine-Westphalia jsou zpět a opět svojí muzikou lámou kosti na potkání.

Historie téhle kapely sahá až do roku 1993. Veteráni jako já určitě pamatují jejich dlouhohrající debut "Raping Whores". Schválně si jej pusťte a porovnejte s letošní novinkou. Dle mého skromného úsudku pánové nikdy neuhnuli ze své krvavé cesty. I tentokrát jsou suroví, ostří a nekompromisní. Stále zabíjejí hudbou a ze skladeb je cítit nadšení pro temnotu a naprosté lidské zlo. Nutno rovnou dodat, že během času pánové nikdy neztratili na intenzitě. Stále jsou opravdoví, reální, divocí, nespoutaní a naprosto autentičtí. Jako toxické látky v odpadní vodě vašeho města. 


Pracuji také ve velké továrně a moc dobře znám její zákonitosti, chladné stroje, lidi s dávno mrtvým pohledem. Dav pochodující ranní tmou. Jsem jedním z nich, jen s tím rozdílem, že si pokaždé rvu do hlavy pod tlakem nové album "Perpetual". Němci na něm zúročili všechny své zkušenosti a novinka na mě působí velmi morbidně, elegantně. Potkává se na ní takový ten staroškolský feeling s technikou a naprostou oddaností kruté smrti. Jednotlivé melodie i riffy jsou velmi promyšlené, mají v sobě potřebný drive, sílu, nakumulovaný vztek a pradávnou patinu, která se dle mého nedá naučit, musíte jí mít v sobě, musíte hrát srdcem. Pokud bychom si měli pohovořit o zvuku, tak ten je náležitě masivní, surový, ale také dobře čitelný a nepostrádá potřebnou temnou a chladnou atmosféru. Možná mě jednou roztrhá na kusy smečka rozzuřených psů na periferii našeho města, ale než se tak stane, tak budu tuhle nahrávku poslouchat stále dokola. Má v sobě totiž vše, co po tomto stylu vyžaduji, chci a co mi dělá dobře na mé zkažené duši. Je ohlodaná na kost, jde k samé podstatě extrémní hudby. Zároveň je velmi promyšlená, nespoutaná a evokuje ve mě spoustu pochmurných emocí. Pokud jste fanoušci třeba takových CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, OBSCENITY, SINISTER, VOMITORY, potom vám doporučuji přidat volume úplně doprava a nechat se strhnout do hlubiny. RESURRECTED jsou letos ve skvělé formě, to vám klidně podepíšu vlastní krví. Umíráme zaživa, rozpadáme se v prach, hnijeme zevnitř. Temný, surový brutální death metal s příchutí zkažené krve! Absolutní masakr!


Asphyx says:

You get up very early and march through the dark streets. You breathe in the sulfur, exhaust fumes, and polluted air. You work in conditions where, long ago, the damned were imprisoned. You are dying while still alive, crumbling to dust, rotting from the inside out. A steel city and a factory where you will one day die in oblivion. There are hundreds, thousands of you modern day slaves. In the name of progress, you cast more weapons that will kill in various corners of the world. You come home exhausted, and all you can manage is a few beers and brutal death metal. You need to clear your head with something that cleanses your mind of trivialities. Germany’s RESURRECTED from the industrial city of Duisburg, North Rhine-Westphalia, are back, and once again their music is shattering bones left and right.

The history of this band dates back to 1993. Veterans like me surely remember their full-length debut, "Raping Whores". Go ahead and give it a listen and compare it to this year’s new release. In my humble opinion, these gentlemen have never strayed from their bloody path. Once again, they are raw, sharp, and uncompromising. They still kill with their music, and their songs exude a passion for darkness and utter human evil. It must be said right away that over time, these guys have never lost any of their intensity. They remain genuine, raw, wild, unbridled, and completely authentic. Like toxic substances in your city’s wastewater. 


I also work in a large factory and know its rhythms all too well the cold machines, the people with their long dead stares. A crowd marching through the morning darkness. I am one of them, with the only difference being that I’m constantly hammering the new album "Perpetual" into my head under the pressure. The Germans have put all their experience to good use on it, and the new release strikes me as very morbid, yet elegant. It blends that old-school feeling with technical skill and absolute devotion to brutal death metal. The individual melodies and riffs are very well thought out; they possess the necessary drive, power, pent-up rage, and an ancient patina that, in my opinion, can’t be learned you have to have it within you; you have to play with your heart. If we were to talk about the sound, it’s appropriately massive, raw, yet also clear and doesn’t lack the necessary dark and cold atmosphere. Maybe one day a pack of rabid dogs on the outskirts of our city will tear me to pieces, but until that happens, I’ll keep listening to this record over and over again. It has everything I demand from this style, everything I want, and everything that soothes my twisted soul. It’s stripped down to the bone, getting to the very essence of extreme music. At the same time, it’s very well thought out, unrestrained, and evokes a lot of dark emotions in me. If you’re a fan of bands like CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, OBSCENITY, SINISTER, or VOMITORY, then I recommend turning the volume all the way up and letting yourself be swept into the depths. RESURRECTED are in great form this year I’d gladly sign that with my own blood. We’re dying alive, crumbling to dust, rotting from the inside out. Dark, raw, brutal death metal with a taste of rotten blood! An absolute massacre!


tracklist:
01. Unholy Intercession 
02. Human Wrath 
03. Forever Damned 
04. Into Mighty Death 
05. Sanity Is Lost 
06. Decomposed 
07. Immaculate Deception 
08. Echoes Of Creation 
09. Perpetual 
10. Infernal Desire (Malevolent Creation cover)

Recenze/review - GOLGOTHA - Hubris (2026)


GOLGOTHA - Hubris
CD 2026, Abstract Emotions

for english please scroll down

Prosévám prach z dávno opuštěného hrobu a představuji si, jaký měl zesnulý asi život. Také ho někdy bolelo vstávat, chodit, milovat, bojovat? Nebo žil klidně a spokojeně? Kde se bere smutek a melancholie? Lze je vysvětlit vědeckými pokusy a nebo nás ovládá něco většího, neuchopitelného? Chodíme po světě a stáváme se postupně svým vlastním stínem. Jednou upadneme v zapomnění a stane se z nás jenom potrava pro červy? Vždycky jsem měl rád kapely, které řežou do živého, které umí pokládat otázky, které dovedou navodit přemýšlivou náladu.

Kapela GOLGOTHA je pojem nejen na španělské doom death metalové scéně. Pánové a dáma mají svůj vlastní rukopis, talent, výraz, ale hlavně spoustu nápadů, které když zazní, tak se mi otisknou hluboko do podvědomí. Utíkám potom z chaosu všedních dní. Zastavím se a usedám ke hrobu, který jsem nikdy předtím neviděl. Vím ale naprosto přesně, že jsem zde správně. Je na něm totiž moje jméno. Nebo ne? 


Kapela i letos dokázala vytvořit velmi pochmurnou, přemýšlivou a melancholickou atmosféru. Skladby kolem mě nejdřív plynuly jako špinavá voda v řece smrti. Na povrch vyplouvaly jak děsivé, smutné vzpomínky, tak i naděje a radost, že stále žiju, že pořád dýchám, že můžu ráno vidět slunce, pohladit svoji ženu, zasmát se s dětmi. GOLGOTHA jsou opět ve velmi dobré formě, skladby se dobře poslouchají, mají v sobě spoustu zásadních myšlenek. Přiznám se bez mučení, novinka se pro mě stala doslova povinností. Vstával jsem s ní, pracoval u ní, chodil ulicemi a sledovat ruch města, usínal jsem, četl si. Pro mě osobně tohle hrozně moc znamená. Došlo mezi mnou a kapelou k tomu nejdůležitějšímu, ke vzájemnému přenosu drásavých emocí. Hudba mě rozhodně nenechává v klidu. "Hubris" je pro mě ale i nahrávkou, která nejvíc vynikla na jednom horském hřbitově, kde jsou pochováni mí předci a kam chodím někdy jen tak rozjímat. Na povrchu je album chladné, v určitých momentech temné, ale jinak hoří zevnitř. Kapela se pohybuje mezi podobnými mantinely, jako smečky typu DRACONIAN, HALLATAR, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, MADDER MORTEM, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, CANDLEMASS. To ale není zase tolik důležité. Pro mě je hlavní to, že španělským tmářům věřím každý tón, melodii, úder bicích, výkřik do tmy. Už dávno si získali moje srdce a novinka to jenom znovu potvrzuje. Jsou totiž naprosto uvěřitelní, opravdoví, zajímaví, autentičtí. Prosévám prach z dávno opuštěného hrobu a představuji si, jaký měl zesnulý asi život. Také ho někdy bolelo vstávat, chodit, milovat, bojovat? Nebo žil klidně a spokojeně? Netuším. Co ale vím jistě je, že se sem budu rád a často vracet. A poslouchat budu určitě "Hubris". Drásavá, uhrančivá doom death metalová ozvěna vašich smutných a melancholických myšlenek a nálad! Album, které vám nastaví zrcadlo! 


Asphyx says:

I brush the dust from a long-abandoned grave and imagine what kind of life the deceased might have led. Did he, too, sometimes find it painful to get up, to walk, to love, to fight? Or did he live a peaceful and contented life? Where do sadness and melancholy come from? Can they be explained by scientific experiments, or are we controlled by something greater, something intangible? We walk through the world and gradually become our own shadows. Will we one day fall into oblivion and become nothing more than food for worms? I’ve always loved bands that cut to the quick, that know how to ask questions, that can evoke a contemplative mood.

The band GOLGOTHA is a household name not only on the Spanish doom death metal scene. These gentlemen and lady have their own style, talent, and expression, but above all, a wealth of ideas that, when heard, leave a deep imprint on my subconscious. I then flee from the chaos of everyday life. I stop and sit down by a grave I’ve never seen before. But I know with absolute certainty that I’m in the right place. Because my name is on it. Or is it? 


Once again this year, the band managed to create a very somber, contemplative, and melancholic atmosphere. At first, the songs flowed around me like dirty water in the river of death. Both terrifying, sad memories and hope and joy rose to the surface the joy that I’m still alive, that I’m still breathing, that I can see the sun in the morning, caress my wife, and laugh with my children. GOLGOTHA are once again in excellent form; the songs are a pleasure to listen to and contain many profound ideas. I’ll admit it without hesitation: this new album has literally become a necessity for me. I woke up with it, worked to it, walked the streets watching the city bustle, fell asleep to it, read to it. For me personally, this means an awful lot. The most important thing happened between me and the band: a mutual exchange of heart-wrenching emotions. The music definitely doesn’t leave me indifferent. But for me, “Hubris” is also the album that stood out the most at a mountain cemetery where my ancestors are buried and where I sometimes go just to reflect. On the surface, the album is cold, dark at certain moments, but otherwise it burns from within. The band operates within similar boundaries as bands like DRACONIAN, HALLATAR, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, MADDER MORTEM, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, and CANDLEMASS. But that’s not really what matters. For me, the main thing is that I believe every note, every melody, every drumbeat, every cry into the darkness from these Spanish dark masters. They won my heart long ago, and this new release only confirms it once again. They are utterly believable, genuine, interesting, and authentic. I sift through the dust of a long-abandoned grave and imagine what kind of life the deceased might have had. Did it sometimes hurt him to get up, to walk, to love, to fight? Or did he live peacefully and contentedly? I have no idea. But what I know for sure is that I’ll be happy to return here often. And I’ll definitely be listening to “Hubris”. A harrowing, mesmerizing doom death metal echo of your sad and melancholic thoughts and moods! An album that holds up a mirror to you!



Recenze/review - GOLGOTHA - Spreading The Wings Of Hope (2024):


tracklist:
1. A Simple Life 
2. The Weight of the Weak 
3. Broken Toy 
4. Empty Minds 
5. Too Late 
6. Blind 
7. Fire in the Shadows 
8. Intolerance 

Line-up:
Vicente J. Paya – Guitar/Keyboards/Vocals
Andrew Spinoza – Bass/Harsh Vocals
Rafel Garcies – Drums
María J. Lladó – Clean Vocals
Dan Garcia – Guitars




středa 22. dubna 2026

Recenze/review - RÖTUAL - For the Dead (2026)


RÖTUAL - For the Dead
CD 2026, Remorseless Records

for english please scroll down

Probudím se do tmy a nemůžu se skoro hýbat. Marně se snažím dostat ven, Slyším jen nářek pozůstalých, jejich proslovy, hudbu, kterou jsem měl tolik rád a nakonec kusy hlíny, které házejí na moji rakev. Pohřbili mě zaživa, prokletého, zavrženého. Protože jsem nevěřil v Boha, protože jsem měl svoje názory, protože jsem nechodil do kostela. Začalo to kdysi dávno, když jsem se narodil. Mraky byly prý tenkrát nízko a přicházela bouře. Od té doby mám rád doom a death metal a moji duši obestírá nekonečný smutek. Kanadskou kapelu RÖTUAL jsem si pro sebe objevil víceméně náhodou. 

Zaujal mě děsivý obal i logo a tak jsem utíkal domů, abych si sedl ke svému přehrávači. Zapnul jsem play a najednou jsem nebyl v bytě nad šedivým městem plným smogu, ale na svém vlastním pohřbu. Tahle smečka je složená ze samých zkušených muzikantů, kteří za sebou mají spoustu dobře odvedené práce. Bylo na čase se vrátit po časové ose zpět, až do doby, kdy světu vládly kapely typu BLACK SABATH, CANDLEMASS, OBITUARY a další tmáři, okořenit jejich vlivy vlastními nápady a invencí, přidat kusy nahrubo nasekaného kovu smrti a nahrát album, které je na povrchu chladné jako ruka mrtvoly, ale uvnitř hoří jasným černým plamenem. 


Společná setkání s s tímto albem tak pro mě nebyla jen obyčejným poslechem, ale spíše starodávným rituálem pro vyvolávání temných sil z onoho světa. O hudbě jsem kdysi dávno začal pokorně psát právě kvůli kapelám, jako jsou RÖTUAL. Stále, i po mnoha dekádách, co tuhle muziku sleduji a poslouchám a hlídám vstup do podsvětí jako bájný pes Kerberos, rád a znovu zažívám ten neopakovatelný pocit, když jen tak sedíte, z reproduktorů ztéká zkažená krev a vy se spokojeně kýváte do rytmu. Najednou bývám mimo tenhle podivný svět, ocitám se v jiných dimenzích, hluboko v podzemí, mezi vyschlými mrtvolami padlých kněží a surfuji po krvavých vlnách řeky smrti. "For the Dead" je sice albem, které bylo volně inspirováno tím, co je již dávno uloženo ve starých doom death metalových archívech, ale Kanaďané uchopili tuhle mrtvolnou muziku po svém, dali do ní kus sebe samých, svého srdce a pro mě to znamená další ze skvělých pochmurných zážitků. Píšu to často a již se to stalo i mojí soukromou definicí, ale i tentokrát je pro mě hlavní to, že je tahle kapela opravdová, ryzí, upřímná v tom, co hraje a dělá, a hlavně - naprosto autentická. Navíc mě baví letošní nahrávku poslouchat, rád se k ní vracím. Obzvláště v momentech, když jsou mraky nízko, když z nich padá krvavý déšť, když si čtu knížky, co mám rád nebo jenom tak, když chodím ulicemi a sleduji život a smrt kolem sebe. Častokrát se mi potom stává, že se probudím do tmy a nemůžu se skoro hýbat. Marně se snažím dostat ven, Slyším jen nářek pozůstalých, jejich proslovy, hudbu, kterou jsem měl tolik rád a nakonec kusy hlíny, které házejí na moji rakev. Pohřbili mě zaživa, prokletého, zavrženého. Temný, uhrančivý a záhadný doom death metalový obřad pro vyvolávání sil, které nejsou z našeho světa! Obejme vás chlad, jako pevné pavučiny smrti!


Asphyx says:

I wake up in the dark and can barely move. I try in vain to get out. All I hear are the mourners’ wails, their eulogies, the music I loved so much, and finally the clods of earth they’re throwing onto my coffin. They buried me alive, cursed, outcast. Because I didn’t believe in God, because I had my own opinions, because I didn’t go to church. It all started a long time ago, when I was born. They say the clouds were low back then and a storm was coming. Ever since, I’ve loved doom and death metal, and my soul is shrouded in endless sorrow. I discovered the Canadian band RÖTUAL more or less by accident. 

The terrifying cover art and logo caught my eye, so I ran home to sit down at my stereo. I hit play, and suddenly I wasn’t in an apartment above a gray, smog-filled city, but at my own funeral. This band is made up entirely of seasoned musicians with a wealth of accomplished work behind them. It was time to travel back along the timeline to an era when the world was ruled by bands like BLACK SABBATH, CANDLEMASS, OBITUARY, and other dark forces, spice up their influences with their own ideas and inventiveness, add chunks of roughly chopped death metal, and record an album that is cold as a corpse’s hand on the surface but burns with a bright black flame inside. 


For me, listening to this album wasn’t just a casual listening experience, but rather an ancient ritual for summoning dark forces from that other world. I first began humbly writing about music long ago precisely because of bands like RÖTUAL. Even now, after many decades of following and listening to this music and guarding the entrance to the underworld like the mythical dog Cerberus, I still love to experience that unique feeling again and again—when you’re just sitting there, rotten blood dripping from the speakers, and you’re contentedly swaying to the rhythm. Suddenly, I find myself outside this strange world, in other dimensions, deep underground, among the dried-up corpses of fallen priests, surfing the bloody waves of the river of death. "For the Dead" is an album loosely inspired by what has long been stored in the old doom death metal archives, but the Canadians have taken this cadaverous music and made it their own, pouring a piece of themselves and their hearts into it, and for me, it means yet another of those great, gloomy experiences. I write this often, and it has already become my personal definition, but once again, the main thing for me is that this band is genuine, pure, sincere in what they play and do, and above all - completely authentic. Besides, I enjoy listening to this year’s recording; I like to come back to it. Especially when the clouds hang low, when bloody rain falls from them, when I’m reading books I love, or just when I’m walking the streets and watching life and death all around me. Often, I then find myself waking up in the darkness, barely able to move. I try in vain to get out. I hear only the wailing of the bereaved, their eulogies, the music I loved so much, and finally, the clods of earth they throw onto my coffin. They buried me alive, cursed, forsaken. A dark, mesmerizing, and mysterious doom death metal ritual to summon forces not of this world! Let the cold embrace you like the unyielding webs of death!


Tracklist:
1. For the Dead
2. Hell Is Other People
3. Worms
4. Mycelium
5. Into the Void
6. Chant d'automne
7. De Profundis Clamavi
8. L'horreur du vide
9. To Live Is to Röt

band:
Nic Miquelon: Vocals
Ben Bertrand: Bass and Backing Vocals
Tom Hansen: Guitars
Mike Berrigan: Drums

neděle 19. dubna 2026

Recenze/review - SABIENDAS - Puppeteer of Doom (2026)


SABIENDAS - Puppeteer of Doom
CD 2026, Kernkraftritter Records

for english please scroll down

Městem se zase začaly toulat děsivé přízraky. Stávají ve stínu, mají žhnoucí oči a touží po čerstvé krvi. Vylezly z těch nejtemnějších kanálů, kde se dlouhá léta krmily krysami a jedovatou odpadní vodou. Přežily špínu a hlad, přežily svojí vlastní smrt. Zubožení, otrhaní, hladoví. Už se ale nemohly dívat na současný podivný svět a tak se přišly pomstít. Odhodily svoje masky a s ostře nabroušenými noži čekají, až půjdete nočním městem. Ne, tohle není žádný béčkový horor, tohle je nové album německých maniaků SABIENDAS.

Mám pro tuhle smečku slabost, vždycky se mi totiž líbil jejich rukopis, přístup, opravdovost, uvěřitelnost a naprostá autenticita. Důkazem budiž recenze na předchozí nahrávky i rozhovor (vše je odkazováno dole pod článkem). Letošní novinka je volným pokračováním věcí minulých. Opět na ní naleznete surové bicí, maniakální vokál, ostré a nekompromisní riffy i temnou atmosféru. Jedná se o povedené album po všech stránkách, u kterého se stanete svými vlastními přízraky. 


Do nečisté hry vás uvede již do zelené zbarvený hororový obal, pod kterým je podepsán Björn Lensig. Masivní, náležitě surový a brutální je zvuk, který si ale zachovává i potřebnou čitelnost. Každá skladba se mi zarývá do mozku, jako ostrý hřeb. Mám při poslechu pocit, že mě odchytili nemrtví a zavřeli mě do studené a temné kobky. S jasným účelem, změnit mě na jednoho z nich. Když poslouchám "Puppeteer of Doom", tak kapele věřím každý tón, melodii, výkřik do tmy. Skladby jsou opravdu napsány velmi jasně, zřetelně, nikde nic nepřebývá, ani nechybí, vše je ohlodáno na kost, na samotnou podstatu poctivého a klasického kovu smrti. Pokud jste fanoušci třeba takových MASTER, MORGOTH, DEATH, DISMEMBER, GRAVE, MASSACRE, MORBID ANGEL, SINISTER, BOLT THROWER, DEICIDE, neměla by vám rozhodně chybět tahle deska ve vaší sbírce. V šesté skladbě navíc stojí za mikrofonem mistr Tom Angelripper, který svým výkonem jenom potvrzuje, že letos jsou SABIENDAS ve skvělé formě a svojí hudbou zabíjejí na potkání. Je to nahrávka pro staré metalové veterány, kteří u kapel dokáží ocenit, když hrají od srdce. Píšu to často, ale hlídám vstup do podzemí již skoro 35 let a nemůžu jinak a novinku vám doporučit. Naleznete na ní totiž všechno, co máte na tomto stylu rádi. Navíc pánové a dáma přidávají spoustu svých nápadů a invence. Venku se zrovna setmělo, musím jít ven. Městem se zase začaly toulat děsivé přízraky. Stávají ve stínu, mají žhnoucí oči a touží po čerstvé krvi. Vylezly z těch nejtemnějších kanálů, kde se dlouhá léta krmily krysami a jedovatou odpadní vodou. Přežily špínu a hlad, přežily svojí vlastní smrt. Zubožení, otrhaní, hladoví. Už se ale nemohly dívat na současný podivný svět a tak se přišly pomstít. Uvítám je s otevřenou náručí a nechám si prokousnout hrdlo. Myslím si, že nastal čas. Surový, prašivý, starý death metal, u kterého ožívají ty nejděsivější přízraky! Album, které vám vyrve všechny vnitřnosti z těla!


Asphyx says:

Terrifying spectres have begun to roam the city once more. They lurk in the shadows, their eyes glowing, craving fresh blood. They have crawled out of the darkest sewers, where for years they fed on rats and poisonous sewage. They survived filth and hunger; they survived their own death. Wretched, ragged, starving. But they could no longer bear to look upon the strange world of today, so they came to take their revenge. They have cast aside their masks and, with razor-sharp knives, await your passage through the city at night. No, this is no B-grade horror flick; this is the new album from the German maniacs SABIENDAS.

I have a soft spot for this pack; I’ve always liked their style, approach, sincerity, believability, and absolute authenticity. Proof of this can be found in reviews of their previous recordings and an interview (all linked below the article). This year’s new release is a loose continuation of past works. Once again, you’ll find raw drums, maniacal vocals, sharp and uncompromising riffs, and a dark atmosphere. It’s a successful album in every respect, one that will turn you into your own ghosts. 


The green hued horror themed cover, designed by Björn Lensig, immediately sets the tone for this dark and twisted album. The sound is massive, appropriately raw, and brutal, yet it retains the necessary clarity. Every track burrows into my brain like a sharp nail. As I listen, I feel as though the undead have captured me and locked me in a cold, dark dungeon. With a clear purpose: to turn me into one of them. When I listen to "Puppeteer of Doom", I believe every note, every melody, every scream into the darkness. The songs are truly written with great clarity and precision; nothing is superfluous or missing everything is stripped down to the bone, to the very essence of honest, classic death metal. If you’re a fan of bands like MASTER, MORGOTH, DEATH, DISMEMBER, GRAVE, MASSACRE, MORBID ANGEL, SINISTER, BOLT THROWER, or DEICIDE, you definitely shouldn’t miss this album in your collection. On top of that, the sixth track features master Tom Angelripper on vocals, whose performance only confirms that SABIENDAS are in great form this year and are killing it with their music. This is an album for old-school metal veterans who appreciate it when bands play from the heart. I say this often, but I’ve been keeping watch over the underground scene for nearly 35 years now, and I simply have to recommend this new release to you. You’ll find everything you love about this genre on it. Plus, the guys and the lady bring a lot of their own ideas and creativity to the table. It’s just gotten dark outside; I have to go out. Terrifying spectres have begun to roam the city again. They stand in the shadows, their eyes glowing, craving fresh blood. They’ve crawled out of the darkest sewers, where for years they fed on rats and poisonous sewage. They survived filth and hunger; they survived their own death. Ragged, tattered, starving. But they could no longer bear to look upon this strange modern world, so they have come to take their revenge. I will welcome them with open arms and let them bite through my throat. I think the time has come. Raw, mangy, old-school death metal that brings the most terrifying spectres to life! An album that will rip all your insides out of your body!


about SABIENDAS on DEADLY STORM ZINE:






Tracklist:
01. Ad Supplicium 
02. De Morte Indignorum 
03. Freak Of Nature 
04. Scavenger Of The Graves 
05. Garden Of Delight 
06. Puppeteer Of Doom (feat. Tom Angelripper) 
07. Stench Of Cadaver 
08. Soul Devourer 
09. Walls Of Bedlam 
10. Eternal Empire 
11. The Outsider

pátek 17. dubna 2026

Recenze/review - CAUSTIC - Inner Deflagration (2026)


CAUSTIC - Inner Deflagration
CD 2026, Horror Pain Gore Death Productions

for english please scroll down

Další hromady mrtvol, další usekané ruce a nohy, lebky, smějící se do ticha. Kolem všechno hoří a oheň už nikdy nevyženeš ze své hlavy. Další válka v neznámém koutě světa. Jde, jak jinak, o víru a ty ani nevíš, na jaké straně bojuješ. Jediné, s čím jsi si jistý je, že rozhřešení nikdy nedostaneš a noční můry tě budou pronásledovat do konce tvého nebohého života. Pevně obejmeš svoji chladnou zbraň a vydáš se znovu na lov. Viděl si až příliš utrpení a bolesti. Nikdy je nevyženeš z hlavy. Možná by ti ale mohlo pomoci nové album španělských maniaků CAUSTIC.

Tahle smečka rozhodně netrpí nadprodukcí. Její historie sice sahá až do roku 1992, ale letošní novinka je teprve jejich čtvrtou dlouhohrající v řadě. Jed ale můžete vzít na to, že se opět jedná o surový, brutální, nekompromisní death metal ze staré školy, který je špinavý, divoký a řeže tou správnou stranou nože. Pánové jsou zpět a z jejich riffů znovu odkapává zkažená krev. 


Death metal a jeho odrůdy poslouchám již skoro 35 let a pokaždé, když si pustím nové album "Inner Deflagration" tak cítím ze skladeb takovou tu pradávnou živočišnost, zuřivost, vztek, sílu, tlak a energii. Španělé mě pokaždé dokáží rozsekat na malé kousky, pověsit na háky do studené kobky. Vymáchat mi obličej v kaluží plné špíny, lidského hnusu a zkažené krve. Poslouchat tuhle nahrávku je jako se procházet morbidní galerií smrti. Kapela nejen, že sází na klasickou brutalitu, ale přidává také chladnou a temnou atmosféru. Připadám si jako na starých opuštěných jatkách, kde je do stěn otištěna bolest, jako na patologických sálech, na kterých jsou pitvána těla obětí násilných činů, jako v daleké vesnici na konci světa, která byla právě vypálena. Všechny tyhle obrazy mi létají hlavou jako zběsilé. Užívám si masivní, dobře čitelný a ostrý zvuk, líbí se mi i stylový motiv na obalu. Po formální stránce je vše v naprostém pořádku a já se tak můžu soustředit na jednotlivé podmanivé motivy. Pokud bych potom měl tvorbu této smečky k někomu přirovnat, volil bych jména jako DYING FETUS, CANNIBAL CORPSE, SEVERE TORTURE, NILE, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, OBSCENITY, DEICIDE, CARCASS, DEEDS OF FLESH, PYREXIA, SUFFOCATION. Dobrá společnost, co říkáte? Španělští maniaci přidávají navíc do svých skladeb spoustu svých nápadů a invence. Výsledkem je album, které lze doporučit všem, kteří mají rádi dobře složený, nekompromisní kov smrti s vlastním výrazem a ksichtem. Také by se dalo napsat, že CAUSTIC jsou zpět a svojí hudbou zabíjejí na potkání. Devastující, divoký, surový death metal, po kterém zůstává hluboká krvavá stopa! Útok bez kompromisů!


Asphyx says:

More piles of corpses, more severed arms and legs, skulls grinning into the silence. Everything around you is burning, and you’ll never be able to banish the fire from your mind. Another war in some unknown corner of the world. It’s all about faith, of course, and you don’t even know which side you’re fighting on. The only thing you’re sure of is that you’ll never receive absolution, and nightmares will haunt you until the end of your wretched life. You grip your cold weapon tightly and set out on the hunt once more. You’ve seen far too much suffering and pain. You’ll never get them out of your head. But maybe the new album by the Spanish maniacs CAUSTIC could help you.

This pack certainly doesn’t suffer from overproduction. While their history dates back to 1992, this year’s release is only their fourth full-length album in a row. But you can bet that it’s once again raw, brutal, uncompromising old-school death metal dirty, wild, and cutting with the right edge of the blade. The guys are back, and their riffs are dripping with rotten blood once again. 


I’ve been listening to death metal and its subgenres for nearly 35 years, and every time I play the new album "Inner Deflagration", I feel that primal animalistic energy, fury, rage, power, intensity, and energy emanating from the tracks. These Spaniards always manage to tear me to shreds, hang me on hooks in a cold dungeon. To dunk my face in a puddle full of filth, human filth, and rotten blood. Listening to this record is like walking through a morbid gallery of death. The band not only relies on classic brutality but also adds a cold and dark atmosphere. I feel like I’m in an old abandoned slaughterhouse where pain is imprinted on the walls, like in pathology labs where the bodies of victims of violent crimes are dissected, like in a remote village at the end of the world that has just been burned to the ground. All these images are racing through my head like mad. I’m enjoying the massive, clear, and sharp sound, and I also like the stylish cover art. Formally, everything is in perfect order, so I can focus on the individual captivating themes. If I were to compare this band’s work to anyone else, I’d mention names like DYING FETUS, CANNIBAL CORPSE, SEVERE TORTURE, NILE, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, OBSCENITY, DEICIDE, CARCASS, DEEDS OF FLESH, PYREXIA, and SUFFOCATION. Good company, don’t you think? These Spanish maniacs also inject their songs with plenty of their own ideas and creativity. The result is an album that can be recommended to anyone who loves well-crafted, uncompromising death metal with its own distinct style and character. One could also say that CAUSTIC are back and killing everything in their path with their music. Devastating, wild, raw death metal that leaves a deep, bloody trail in its wake! An uncompromising assault!


Tracklist:
01. Dead Mind Job 
02. Sleeping On Adrenaline 
03. A Vortex Darkly 
04. Inner Deflagration 
05. Mato En Mi Tiempo Libre 
06. Stab It Until You Make It 
07. Speak Of The Dead 
08. Mestres De L'assassinat 
09. Rotten King 10. Maggots

čtvrtek 16. dubna 2026

Recenze/review - BAALBERITH - We Are the Infernal (2026)


BAALBERITH - We Are the Infernal
CD, cassette 2026, UKEM Records

for english please scroll down

Po zádech mi přejel mráz. Nemohl jsem se hýbat. Byl jsem jako prokletý, uhranutý, jako by mě obejmuly pevné pavučiny samotné smrti. Moc na podobné věci nevěřím, jsem spíše skeptik, ale mlhavé ráno na hřbitově se pro mě stalo podivným, děsivým zážitkem. Slyšel jsem šepot nemrtvých, vnímal jsem celým svým tělem, že se děje něco podivného, něco, co není z tohoto světa. Určitě to znáte, ten pocit, když se ocitnete na místech, kde se stalo něco zlého. 

Úplně stejným způsobem jsem začal vnímat a poslouchat nové album britských black death metalistů BAALBERITH. Tahle kapela má své kořeny v devadesátých letech (ještě pod jménem Black Death), konkrétně v roce 1991. Potom na nějakou dobu přerušila svojí činnost, aby se v roce 2006 vrátila silnější než kdy dřív. Schválně, zkuste si jejich tvorbu poslechnou a myslím si, že budete prokleti stejně jako já. Nové album "We Are the Infernal" bylo vydáno už loni v říjnu a letos bylo CD doplněno o kazetu. Ta se ke mě poměrně složitým způsobem dostala a já se s vámi teď podělím o několik svých postřehů. 


U mě vždycky záleží na tom, jak mě hudba osloví. Jsem starý pes, který poslouchá black a death metal hlavně srdcem. Dám hodně na atmosféru, na to, aby mě album drásalo, bolelo, abych nechal svoji fantazii, aby létala kolem, jako můra kolem ohně. BAALBERITH dokáží být suroví, ostří, divocí a nespoutaní, ale také nezapomínají na chlad a temnotu. Mám při společných setkáních opravdu pocit, že jsem se ocitl na nějakém starodávném, krvavém rituálu pro vyvolávání sil, které nás děsí. Britové mají své, nebál bych se napsat originální, přístupy a styl. Čerpají sice se starých archívů, ale dělají to elegantně, s vlastními nápady a invencí. Z povedený považuji zvuk, který je náležitě ostrý, chladný a dobře čitelný. O motivu na obalu také netřeba diskutovat, krásně doplňuje hudbu. Představy o tom, jak vypadá peklo se po staletí různí. Osobně se přikláním k názoru, že je máme, stejně jako zlo a temnotu, všichni v sobě. Pokud potom existuje hudba, která můj názor jasně a přesně definuje, tak je to právě album "We Are the Infernal". Pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači, tak sestupuji pomalu dolů, do sklepa. Po stěnách stéká hnis a pod nohami mi křupou kosti těch, kteří nedošli svého cíle. Zavírám za sebou rezavou bránu a za zvuků téhle nahrávky vstupuji dovnitř, do nekonečné říše stínů. Potkávám své vlastní démony, rozmlouvám s nemrtvými. Najednou i já, který na podobné věci nevěřím, zažívám věci, o kterých se nemluví. Tímto album můžete zaplatit převozníkovi přes řeku Styx. Můžete ji pustit Kerberovi, který stejně jako já, hlídá dlouhé roky vstup do podsvětí. Poslouchejte nahlas a v naprosté tmě! Temný a chladný, prokletý, zkaženou prokletou krví nasáklý black death metal, který vás převede do nekonečné říše stínů!


Asphyx says:

A chill ran down my spine. I couldn’t move. I felt as if I were cursed, bewitched, as if I were enveloped in the tight web of death itself. I don’t really believe in such things—I’m more of a skeptic—but that misty morning in the cemetery turned into a strange, terrifying experience for me. I heard the whispers of the undead; I sensed with my whole body that something strange was happening, something not of this world. You surely know that feeling when you find yourself in places where something evil has happened. 

I began to perceive and listen to the new album by the British black death metal band BAALBERITH in exactly the same way. This band has its roots in the 1990s (back then under the name Black Death), specifically in 1991. They then went on hiatus for a while, only to return in 2006 stronger than ever. Go ahead, give their music a listen, and I think you’ll be cursed just like me. The new album "We Are the Infernal" was released last October, and this year the CD was supplemented with a cassette. It took a rather complicated journey to reach me, and I’d now like to share a few of my observations with you.


For me, it always comes down to how the music speaks to me. I’m an old hand who listens to black and death metal mainly with my heart. I place a lot of importance on the atmosphere—on an album tearing at me, hurting me - so that I can let my imagination fly around like a moth around a flame. BAALBERITH can be raw, sharp, wild, and unbridled, but they also don’t forget the cold and the darkness. During our get-togethers, I really feel like I’ve found myself at some ancient, bloody ritual to summon the forces that terrify us. The British have their own—I wouldn’t hesitate to call it original - approaches and style. While they draw from old archives, they do so elegantly, with their own ideas and ingenuity. I consider the sound to be well-executed; it’s appropriately sharp, cold, and clear. There’s no need to discuss the cover art either; it beautifully complements the music. Ideas about what hell looks like have varied over the centuries. Personally, I lean toward the view that we all have it within us, just like evil and darkness. If there is music that clearly and precisely defines my view, it is the album “We Are the Infernal”. Every time I press play on my player, I slowly descend into the basement. Pus runs down the walls, and the bones of those who never reached their destination crunch beneath my feet. I close the rusty gate behind me and, to the sounds of this recording, step inside - into an endless realm of shadows. I encounter my own demons, converse with the undead. Suddenly, even I, who don’t believe in such things, experience things that are not spoken of. With this album, you can pay the ferryman across the River Styx. You can play it for Cerberus, who, like me, has guarded the entrance to the underworld for many years. Listen to it loud and in complete darkness! Dark and cold, cursed, black death metal soaked in rotten, cursed blood, which will transport you to the endless realm of shadows!


Tracklist:
1. Gates of Cruelty 
2. Let Them Die 
3. Interlude #1
4. Condemned to Lust for the Dead 
5. Trampled Into Defeat 
6. Baalberith 
7. Interlude #2 
8. We Are The Infernal 
9. Virus Inside 
10. Bearing the Cross 
11. Galled By Flies 
12. The Final Redemption 

band:
Razakel -  Vocals
Byleth - Guitars
Mykkot - Drums
Spindley - (R.I.P. 2025) Bass

Recenze/review - THE GLORIOUS DEATH - The Worst Fears of Death (2026)


THE GLORIOUS DEATH - The Worst Fears of Death
CD 2026, Tribulación Productions

for english please scroll down

Ležíš ve starém opuštěném domě na konci ulice a nikoho dávno nezajímáš. Moc dobře víš, že brzy zemřeš, že se staneš démonem, ale smrt nepřichází. Zatím jen chodí okolo a usmívá se, s nabroušenou kosou, se seznamem hříchů. Hniješ zaživa, postupně se rozkládáš. Samota těla, samota duše, modlíš se k peklu, abys už vydechl naposledy. Kdysi dávno, když byl ještě svět normální, tak tě bavilo žít. Ale teď? Pomalu, v nekonečných bolestech, přecházíš na druhou stranou.

Průvodcem tvého utrpení i postupného rozkladu bylo tentokrát druhé dlouhohrající album death metalové kapely THE GLORIOUS DEATH z Floridy. Ti jsou naplno věrni odkazu svých morbidních předků a hrají divoce, ostře, nekompromisně, temně a s krvavou jiskrou v oku. Jedná se o kapelu, která do vás zasekne svůj dráp a už vás nikdy nepustí. Alespoň mě se to stalo. 


Album je surovým útokem ze záhrobí. Základem je klasický, prašivý death metal, ale zazní i ostře nasekané thrashové prvky. Novinka má v sobě velké množství nakumulovaného pradávného vzteku, tlaku, špíny a energie. Jakoby při každé skladbě povstali nemrtví a začínali se mstít za všechna příkoří a nespravedlnost, která jim byla za jejich krutého života způsobena. Kapela hraje s nadšením, uvěřitelně, opravdově a autenticky. Říká se, že na smrt zůstaneme nakonec všichni sami a "The Worst Fears of Death" je přesně tím druhem maniakální hudby, která vás převede na druhou stranu za řeku Styx. Novou nahrávkou můžete s klidem zaplatit převozníkovi nebo ji pustit vlastním démonům, které určitě po smrti velmi brzy potkáte. THE GLORIOUS DEATH ctí všechny atributy dobrého smrtícího kovu. Mají surový, přesto dobře čitelný zvuk, zajímavý motiv na obalu, ale hlavně velkou spoustu zajímavých nápadů, které mě pokaždé strhnou do hlubiny a přikovou na zeď. Jedná se samozřejmě o hluboký underground, o hudbu, která jednou bude znít všude na kdysi krásné zemi, až bude spálena na popel. Pro mě je vždy důležité, aby došlo ke vzájemnému přenosu krutých a mrtvolných emocí, mezi mnou a kapelou. V tomto případě to platí na sto procent. Lituji snad jen jediného, že jsem ještě kapelu nikdy neviděl naživo. Určitě si poslechněte i předchozí stejnojmenné album z roku 2013, které také hoří zevnitř. Nemůžu jinak, než vám novinku doporučit a znovu přidat hlasitost na svém přehrávači. Ležím ve starém opuštěném domě na konci ulice a nikoho dávno nezajímám. Moc dobře vím, že brzy zemřu, že se stanu démonem, ale smrt nepřichází. Ostrý, surový, temný death metal, u kterého shnijete zaživa! Album, u kterého odpadává maso od kostí!


Asphyx says:

You lie in an old, abandoned house at the end of the street, and no one has cared about you for a long time. You know all too well that you will die soon, that you will become a demon, but death does not come. For now, it just walks around and smiles, with a sharpened scythe and a list of sins. You are rotting alive, slowly decomposing. The loneliness of the body, the loneliness of the soul - you pray to hell to let you breathe your last breath. Long ago, when the world was still normal, you enjoyed living. But now? Slowly, in endless pain, you cross over to the other side.

This time, the guide through your suffering and gradual decay was the second full-length album by the Florida-based death metal band THE GLORIOUS DEATH. They are fully faithful to the legacy of their morbid ancestors and play wildly, sharply, uncompromisingly, darkly, and with a bloody spark in their eyes. This is a band that sinks its claws into you and never lets go. At least, that’s what happened to me. 


The album is a raw assault from beyond the grave. It’s rooted in classic, gritty death metal, but also features sharply chopped-up thrash elements. The new release contains a massive amount of accumulated ancient rage, pressure, filth, and energy. It’s as if, with every song, the undead rise and begin to take revenge for all the hardships and injustices inflicted upon them during their cruel lives. The band plays with enthusiasm, believably, genuinely, and authentically. They say that in the end, we’re all alone in death, and “The Worst Fears of Death” is exactly the kind of maniacal music that will ferry you across the River Styx. You can use this new album to pay the ferryman, or play it for your own demons, whom you’re sure to meet very soon after death. THE GLORIOUS DEATH honors all the attributes of good death metal. They have a raw yet clear sound, an interesting cover design, but above all, a wealth of intriguing ideas that always pull me into the depths and pin me to the wall. This is, of course, deep underground music - the kind that will one day be heard everywhere across this once-beautiful land, once it has been reduced to ashes. For me, it’s always important that there be a mutual exchange of cruel and deathly emotions between me and the band. In this case, that’s true one hundred percent. My only regret is that I’ve never seen the band live. Be sure to check out their previous self-titled album from 2013, which also burns from within. I can’t help but recommend this new release and turn up the volume on my player once again. I’m lying in an old abandoned house at the end of the street, and no one has cared about me for a long time. I know very well that I’ll die soon, that I’ll become a demon, but death doesn’t come. Sharp, raw, dark death metal that will make you rot alive! An album that makes the flesh fall off your bones!

Tracklist:
01. Blood On My Hands (Assassin) 
02. Hate And Pain 
03. Human Parasites 
04. The Last Breath Away 
05. Sinful Truth 
06. Red Rain (Black Rain) 
07. Storm Of Destruction 
08. Necrophagist Pleasure 
09. The Right To Self Annihilate 
10. The End

band:
Carlos Linares - Drums
John Fredy Mejía - Guitars, Vocals




středa 15. dubna 2026

Interview - GLUTTONY - A cold, dark, and bloody exhumation of a cursed Swedish grave!

Interview with death metal band from Sweden - GLUTTONY.

Answered Anders Härén (guitars), thank you!

Recenze/review - GLUTTONY - Eulogy to Blasphemy (2026):

Ave GLUTTONY! It’s been two years since I saw you here in the Czech Republic at the awesome BACK TO THE SYMBOLIC festival. How did you enjoy the event? I don’t even remember if we met in person. You know how it is you spend a few days drinking beer, going to shows, and running around nonstop. Did you like it here? And what do you think of Czech fans? Did you like our beer?

Ave Jakub! Back to the Symbolic was great, like all Czech festivals (though I’m pretty sure we didn’t meet). We love the Czech Republic and it’s a mandatory stop on our European tours, just like this year.

A few weeks ago, I found your previous album “Drogulus” on my phone and played it on my way to work. It was snowy and foggy. I accidentally stepped on some ice and broke two bones in my leg. Before I went to the doctor, I walked several kilometers with a broken leg. I don’t know about you, but when I listen to good music, I’m in another world. I started out as a young guy, way back in the ’90s, and it still gets me. It’s like a curse. How did you get into death metal? Which band first caught your attention?

It’s the same for me. Great music takes you on a spiritual journey. My descent into extreme metal was also a journey. It started with Heavy Metal when I was about 5 and then evolved into Thrash Metal which I thought was the baddest stuff out there. But then in 1992 when I was 11 or 12, a friend of mine had bought the Pieces EP by Dismember and he also played me Cannibal Corpse’s Hammer-smashed face which I went out to purchase right away. I prefered Dismember but the experience was the same for both bands: What is this? How can someone play this brutal and sing like this? This is the coolest shit I’ve ever heard. Shortly after I bought Mayhem’s Deathcrush and Marduk’s Dark Endless as well as Dismember’s back catalogue and well... the journey continues.


I just lay in bed for a few days, and since this is the first time in my life I’ve broken something, I was constantly cursing. Suddenly you have a lot of time on your hands. I check my email and read your message, and I’m nervous because it took me a while to get to your new album, “Eulogy to Blasphemy.” However, when I heard it for the first time, suddenly my leg didn’t hurt at all. I call it the Swedish spa😊). The only thing missing was beer, because I was taking a lot of painkillers. Can you tell us how the new album came about?

The easy answer would be to say that we followed our trusted process: I write some riffs, we meet up for rehearsal and craft it into a song together, and record a demo of it. We keep this up every other week until we’re out of inspiration. Like I said, that is the easy answer because that is our process. But when I think about it, I feel that I had more inspiration this time around and that we had more fun crafting the songs. After Drogulus, in 2023, we started touring more frequently which has brought new energy to the band. And that new energy can be heard on Eulogy to Blasphemy in that the songs are better; better hooks and more varied. Also longer songs for some reason.

I’ve got some time to read now, so I’ve been diving into some good old horror stories. The undead are clashing with zombies, blood is flowing freely, and since I’m here alone listening to your new album from this year, it all came together for me. A serious question popped into my head. Do you believe in the afterlife? I’m more of a materialist and a skeptic, but when I’m alone at the cabin in the mountains, I sometimes feel like I catch a glimpse of someone undead in the cemetery.

Hehe well I am a scientific atheist so unfortunately I believe that we simply rot away. That being said, I’ve had some truely weird experiences that science cannot explain so, who knows. It’s an attractive thought that I can become a specter and haunt other people after I’m dead...


I’ve come to love GLUTTONY mainly because not only do you play brilliantly and present a style I’ve loved for nearly 35 years, but above all because, as a band, you’re genuine, real, believable, and authentic. It’s not just about technique, but mainly about heart, as a friend of mine who’s no longer with us used to say. What do you think about that? I meet a lot of bands these days that can play perfectly, but they’re sterile and, in the end, actually terribly boring.

Thanks Jakub, that’s probably the best compliment we have received. The four of us and our trusted tour driver are great friends, we have a lot of fun doing this and I think that translates into good music. We’re easy-going guys and we love to meet our fans and have a beer with them. I see no point in being a pretentious asshole just because I spend some hours on a stage every year. We have high standards and rehearse a lot and we don’t want to piss away a single show. Whether it’s 20 people or 200, everyone who paid to see us shall get a great experience. And if putting on a good show means missing a note or two, fine. I’d rather bang my brains out and play the riff wrong than stand in a corner of the stage with a Fender up under my armpits, playing the riff perfect.

Everyone in the band is over 40. You surely have your jobs, families, and plenty of other responsibilities. How do you perceive death metal and music in general? What does it mean to you? For me, for example, it’s not just a lifestyle, but also relaxation and rest. Thanks to music, I’ve met a lot of great people, and whenever work gets to me (I work in a technical field), when I can’t stand looking at this rotten world anymore, I “escape” to concerts. Plus, the coolest people have always hung around extreme music… How do you feel about it?

If I were religous I would say „Amen“. One of the best things I know (which like you said with job, family etc happens too seldom) is going to a metal show in Sundsvall. I often go there alone because I know I will meet friends from the last 30 years, ranging from those I hung out with when I was 15, to the kids who are the new blood and that I’ve gotten to know. That is my extended family and just like you said, there’s no better escape than washing away the world or a shitty week with a metal show. It’s a lifestyle for sure.


We should also talk a little bit about the new album, what do you say…? It really grabbed me right away. If I’m not mistaken, Jonas Jönsson is credited with the sound. Where did you record the album, and who did the mastering? Look, to be honest, every time I hit play, I feel a chill in my broken leg!

Haha big thanks! Sundsvall where we live isn’t big, just around 100k inhabitants, so naturally you know almost every metalhead and Jonas is no exception. We though Jonas did a good job on Drogulus but we actually tried out two other producers because just like artwork artists, we like to do something different on every album. But it didn’t work and after hearing Jonas test mix, we know he was the man for the job. We recorded in our own Studio Blastbeat and sent everything to him. Our drummer is a sound engineer and Max (bassplayer) is just a self-taught genious. They are the engineers and producers of the recording and then when we’re tired of hearing the songs, it’s great to send it to someone that we know understands our vision. We met up with Jonas two times in his studio to discuss some details and give him the horror samples and in the end, this is the album where I’m most satisfied with the sound. I think he nailed the right balance with a sound that is polished just enough.

The zombie on the cover, and the church behind it, looks kind of familiar to me. We have one just like that at our cabin in the mountains. A lot of people died there during the war. Crazy, horrible things happened there, and the old folks always said it’s haunted. Who designed the cover, and where did they get their inspiration? I’m seriously thinking about buying a T-shirt that design is really awesome!

We’ll be playing to shows in Czech Republic in May (NTEY Death Fest May 15 and Grabo Fest in Karviná May 16). If you come by then I’ll hook you up with the t-shirt. Our friend Mysteriis, founder and drummer of Setherial, designed the cover artwork and the booklet. Another close friend and an amazing artist who also took the band photos and has directed the upcoming music video. We spent a lot of time together digesting old horror movie covers from the 70’s and 80’s because we really like the color schemes and compositions. That was the main inspiration and also we wanted the zombie to tie it together with our earlier work so he ended up with a zombie preacher vomiting forth blood and flies and a 70’s feeling title art.


What about the lyrics? What are they about? Who wrote them, and what do they deal with?

Me and Magnus (vocals) divide the lyrics usually 50/50. Our first collaboration was Cult of the Unborn when we wrote the whole album as a horror tale which was a lot of fun. On Drogulus we had the main theme of the Lovecratian universe but on this album we decided early on that we would go back to the roots and skip the overarching theme. Instead, since we write the music first, we divided the songs between us according to what song we liked. Then each to his own. Magnus lyrics were heavily inspired by horror movies, like Corpses Eating Corpses that draws from Hellraiser, and Threshold to Nonexistence which is about the French movie Martyrs. For my lyrics, it’s a wide range. On Immured by Rotting Corpses, I wanted to explore the horror of waking in a massgrave and having to claw your way out. For the title track Eulogy to Blasphemy I wanted to explore a metaphore. I you read the lyrics literally, it‘s about a black mass. But is also a metaphore for going to a metal show and being consumed by the by the experience. Eulogy to Blasphemy is both meant as a celebration of everything considered unholy and a celebration of Metal music and Metal lifestyle.

I checked out your website, and you’ll be performing several times in the Czech Republic and Slovakia this May. Does that mean you really like it here? The rest of your concerts are in Germany, Denmark, and Sweden. Can you compare the fans? Where do they buy the most merchandise, who jumps off the stage the most, etc.? I’m curious about how people react to death metal in different places.

Man, that’s a great question. The audience differs for sure between each country but I haven’t actually though about how. During the show, I would say the behavior is similar, perhaps with the exception that in Sweden someone always has to crack a joke and scream things like „Play faster“ between songs. The main difference I would say is before and after the show. In some countries, fans can be very nervous and almost don’t dare to talk to you, whereas in other countries we are asked to sign autographs and take selfies.

 

In the nineties, death metal was at its peak. Gradually, it shifted back to the underground, where I think it belongs. For me, the best is a small club, just die-hard fans, a beer in hand, and if there are some pretty girls around, I wouldn’t mind that either. It might sound strange, but for me, this is paradise. Which concerts do you enjoy the most? How do you perceive the differences between clubs and festivals?

It’s uncanny how we think alike Jakub. Death Metal belongs in a club, period. Sure, I’ve seen the classic bands at Wacken and Sweden Rock but I don’t think it’s the same. It belongs in a dark, sweaty room, that’s when the audience truely looses their boundaries. As a band we enjoy playing festivals as well, for instance the Metal!!! festival at Ostrava castle in 2024 was amazing. But, hand on heart, I prefer the venue shows. Like I said, Death Metal belongs in the darkness...

I’m sorry, but my leg really hurts. I’m going to have to wrap this up. What does GLUTTONY have in store for the future? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is your chance…

Focus right now is getting Eulogy To Blasphemy out everywhere because I truely believe it is our best album. We will be touring this year and next and after that we’ll see. I have to thank Rico at F.D.A. Records for a fantastic teamwork from day one, F.D.A. has done a great job. As for promoters, we don’t have a booking agency so we are very easy to book. A simple email to info@gluttony.se does the trick. To our fans we want to extend our sincere gratitude. You have been with us since the Coffinborn demo, you send us DMs and order merch from the weirdest places, you come up after the show and talk, and we are extremely grateful to you!

Thank you so much for the interview; I really appreciate it. You probably know what music I’m going to listen to now. Of course, “Eulogy to Blasphemy”! I wish you massive sales, packed shows, and I look forward to grabbing a beer with you somewhere! All the best in your personal lives, too. Cheers!

The pleasue was all mine Jakub, see you in May!

about GLUTTONY on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - GLUTTONY - Eulogy to Blasphemy (2026):







TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine