V dálce se zvedá vítr a mraky jsou nízko. Stojím u márnice na jednom starém hřbitově daleko na severu. Nemrtví jsou dnes velmi neklidní. Šeptají, zlověstně nadávají, syčí a převalují se ve svých prokletých hrobech. Cítím v kostech chlad a obejme mě nekonečná temnota. Už je to tady, smete mě tlaková vlna, poslouchám právě nové album norských démonů DEATHCULT. Zasvěcení moc dobře vědí, že se jedná o smečku složenou ze samých zkušených muzikantů.
Hudba je zde náležitě špinavá, nasáklá hnilobou, vztekem a opředená pevnými pavučinami. Žádné zbytečnosti, žádné kompromisy, kapela sází spíše na syrové riffy, zabijácké bicí a jedovatý vokál. Tohle je album pro všechny prokleté, zavržené, pohřbené za hřbitovní zdí. Odkazuje se na něm na starodávné archívy zla.
Smeten z povrchu zemského, spálen na popel jsem znovu povstal, silnější než kdy dřív. Není divu, v téhle nahrávce je velké množství nakumulované energie, primitivní agrese a naprosté tmy. Kapela se rouhá velmi opravdově, reálně, uvěřitelně a naprosto autenticky. Hodně k tomu přispívá naprosto syrový a prašivý zvuk, který nechává vzpomenout na nahrávky z devadesátých let. Vše je ohlodáno na kost, zahalené do krvavé mlhy. Atmosféra je natolik podmanivá a drásající, že jsem zapomínal na podivný svět kolem mě a soustředil jsem se jen na ostré melodie. Umíral jsem, znovu se rodil a procházel se nekonečnými chodbami podsvětí. DEATHCULT vás převedou na druhou stranu, do země dlouhých stínů. Navštívíte ty nejohavnější chrámy naprosté bolesti a utrpení, setkáte se se svými vlastními démony a pokloníte se samotnému Satanovi. Tohle není jen obyčejné album v řadě, ale spíše krvavý obřad pro vyvolávání temných sil. Kývám se spokojeně do rytmu, nechávám jednotlivé motivy, aby mi odsekaly maso od kostí. "Cult Of The Dog" je hodně prašivou, neotesanou záležitostí, která bude nejvíc vyhovovat ortodoxním fanouškům naprostého zla, klasických postupů a nekonečné tmy. Pánové sice nepřinášejí nic nového do záhrobí, ale novinka není rozhodně jen dobře odvedeným řemeslem. Naopak, má v sobě něco navíc, jakousi morbidní přitažlivost, která mě nutí se neustále vracet. Prokletí určitě vědí, o čem píšu. V dálce se zvedá vítr a mraky jsou nízko. Stojím u márnice na jednom starém hřbitově daleko na severu. Nemrtví jsou dnes velmi neklidní. Šeptají, zlověstně nadávají, syčí a převalují se ve svých prokletých hrobech. Cítím v kostech chlad a obejme mě nekonečná temnota. Na kost ohlodaný, syrový, okultní black metal, který vás strhne do hlubiny! Temnota se zde potkává s chladem a nenávistí!
Asphyx says:
The wind is picking up in the distance, and the clouds hang low. I’m standing by the morgue in an old cemetery far to the north. The undead are very restless today. They whisper, curse ominously, hiss, and toss and turn in their cursed graves. I feel a chill in my bones, and endless darkness envelops me. Here it comes a shockwave sweeps me away as I listen to the new album by the Norwegian demons DEATHCULT. Those in the know are well aware that this is a pack made up entirely of seasoned musicians.
The music here is appropriately filthy, steeped in decay and rage, and shrouded in thick cobwebs. No frills, no compromises the band relies on raw riffs, killer drums, and venomous vocals. This is an album for all the damned, the outcasts, the ones buried behind the cemetery wall. It draws upon ancient archives of evil.
Wiped off the face of the earth, burned to ashes, I rose again, stronger than ever. No wonder this recording is packed with accumulated energy, primal aggression, and utter darkness. The band blasphemes in a very genuine, realistic, believable, and utterly authentic way. The utterly raw and gritty sound contributes greatly to this, evoking recordings from the 1990s. Everything is stripped down to the bone, shrouded in a bloody fog. The atmosphere is so captivating and harrowing that I forgot about the strange world around me and focused solely on the sharp melodies. I died, was reborn, and wandered through the endless corridors of the underworld. DEATHCULT will take you to the other side, to the land of long shadows. You’ll visit the most abominable temples of utter pain and suffering, face your own demons, and bow down before Satan himself. This isn’t just another album in the lineup, but rather a bloody ritual to summon dark forces. I nod contentedly to the beat, letting the individual motifs chip the flesh from my bones. “Cult Of The Dog” is a pretty gritty, raw affair that will appeal most to die-hard fans of absolute evil, classic styles, and endless darkness. While the guys aren’t bringing anything new to the underworld, this new release is definitely more than just a well crafted piece of work. On the contrary, it has something extra a kind of morbid allure that compels me to keep coming back. The Cursed surely know what I’m talking about. The wind is picking up in the distance, and the clouds hang low. I’m standing by the morgue in an old cemetery far to the north. The undead are very restless today. They whisper, curse ominously, hiss, and toss and turn in their cursed graves. I feel a chill in my bones, and endless darkness envelops me. Raw, occult black metal stripped to the bone that will drag you into the depths! Here, darkness meets cold and hatred!
Recenze/review - DEATHCULT - Cult Of The Goat (2017):
Legendy praví, že kdesi v hluboko v lesích je stará jeskyně, ve které stále přebývá pradávná bestie. Vzal jsem si novou nahrávku německých black death metalistů CH’AHOM a vydal jsem se hledat místa, kde se odehrávaly děsivé krvavé rituály. Našlapoval jsem tiše, četl jsem do kamenů vyryté symboly kruté smrti. Vstupuji pomalu dovnitř, pod nohama mi křupou prašivé kosti. Obejme mě chlad a nekonečná temnota. Také slyšíte řev hladové bestie? Když poslouchám tohle album, tak ano. To vám klidně podepíšu vlastní krví.
Počáteční poslechy pro mě byly přeci jen trošku náročné. Některé struktury skladeb jsou totiž poměrně komplikované, disonantní a progresivní takovým tím zajímavě "nepříjemným" způsobem. Novinka chce zkrátka čas, klid, ticho, nejlépe naprostou tmu a také notnou dávku morbidní fantazie. Když ale vydržíte, budete odměněni vskutku zajímavým a drásajícím zážitkem.
Na obalu je možná znázorněn vstup do staré jeskyně, ale klidně by to mohla být i brána do jiné dimenze. Nezjistíte to jinak, než že budete novinku poslouchat stále dokola. Stane se pro vás vlastním, osobním krvavým rituálem, pradávnou mantrou, dostane se vám pod kůži i do podvědomí. Celou nahrávkou se prolíná jako jedovatý břečťan takový zvláštní neklid, který je na jednu stranu velmi přitažlivý, na tu druhou zase až bolestivý. Je to svým způsobem jiné, odlišné album, kapela má svůj rukopis, nebojí se experimentovat, řezat do živého. A dělá to elegantně, s nadhledem a zkušenostmi. Povedl se zvuk, o zajímavém motivu na obalu jsem již hovořil. Hlavní ale je, ostatně jako vždycky, hudba samotná. Jsem si zcela jistý, že "Anthropic Rites of Sublimation" nebude vyhovovat každému. Není to ani účelem. Osobně si novinku užívám, obzvláště v momentech, kdy se setmí a začne mě lákat temnota za naším městem. Vydám se na cestu a moje kroky pokaždé směřují k jeskyni, o které se vyprávějí děsivé legendy. Němcům se povedlo spojit klasické, tradiční, old schoolové základy s těmi novějšími, neotřelými. Výsledkem je koktejl, který když vypijete, tak zemřete v šílených, bolestivých křečích. CH’AHOM si hrají po svém, mají vlastní výraz a rukopis. Řežou tou správnou stranou nože. Připomínají sopku, která právě začala chrlit lávu. Zůstává po nich jen zkáza, spáleniště a hluboká krvavá stopa. A já nemohu jinak, než vám album doporučit. Hoří totiž zevnitř, i když je na povrchu chladné a temné jako ty nejhrůznější vize. Drásavé, bolestivé, syrové a nekonečně temné black death metalové album, které se vám dostane do podvědomí!
Asphyx says:
Legends say that somewhere deep in the woods there is an ancient cave where an ancient beast still dwells. I picked up the new album by the German black death metal band CH’AHOM and set out to find the places where terrifying, bloody rituals once took place. I treaded quietly, reading the symbols of cruel death carved into the stones. I step inside slowly, dusty bones crunching beneath my feet. A chill and endless darkness envelop me. Can you hear the roar of the hungry beast, too? When I listen to this album, I certainly can. I’ll gladly sign that with my own blood.
The first few listens were a bit challenging for me, after all. Some of the song structures are quite complex, dissonant, and progressive in that interestingly “unpleasant” way. This new release simply requires time, peace, quiet preferably complete darkness and a healthy dose of morbid imagination. But if you stick with it, you’ll be rewarded with a truly fascinating and harrowing experience.
The cover may depict the entrance to an ancient cave, but it could just as easily be a gateway to another dimension. The only way to find out is to listen to this new release over and over again. It will become your own personal, bloody ritual, an ancient mantra it will get under your skin and into your subconscious. A peculiar restlessness, like poisonous ivy, runs through the entire recording a feeling that is, on the one hand, very alluring, and on the other, almost painful. In its own way, it’s a different, distinctive album; the band has its own signature style and isn’t afraid to experiment or cut to the quick. And they do it elegantly, with a sense of perspective and experience. The sound is well-executed, and I’ve already mentioned the interesting cover art. But the main thing, as always, is the music itself. I’m absolutely certain that “Anthropic Rites of Sublimation” won’t be everyone’s cup of tea. That’s not even the point. Personally, I’m enjoying the new album, especially when it gets dark and the darkness beyond our city begins to beckon me. I set out on a journey, and my steps always lead me to a cave shrouded in terrifying legends. The Germans have managed to blend classic, traditional, old-school foundations with newer, fresh elements. The result is a cocktail that, if you drink it, will kill you in mad, painful convulsions. CH’AHOM play their own way; they have their own expression and signature style. They cut with the right side of the knife. They resemble a volcano that has just begun to spew lava. All that remains in their wake is destruction, scorched earth, and a deep, bloody trail. And I can’t help but recommend this album to you. It burns from within, even though on the surface it’s cold and dark like the most terrifying visions. A harrowing, painful, raw, and infinitely dark black death metal album that will seep into your subconscious!
TRACKLIST 1. Cult Of Xaman 2. Reign Of Nohol 3. Priests Of Lik’in 4. Chosen Of Chik’in 5. Insemination LINE-UP A.G.A. - Vocals & Guitar A.M. - Bass S.P.S. - Lead Guitar G.P. - Drums
Pokaždé, když jsem zmizel v lesích za městem, tak mě mé kroky zavedly na jedno staré pohřebiště. Za močálem, který smrděl zkaženou krví. S mrtvolami, které se postupně rozkládaly, hnily a stávaly se nedílnou součástí věčnosti. Přemýšlel jsem, co po nás jednou zbyde? Po někom možná jen děsivý otisk ve vzpomínkách. Rozplyneme se v temnotě a naše duše bude navěky prokleta. Poslouchám debutové album finských tmářů HEKATOXEN a kývám se spokojeně do rytmu.
Ze stínů vylézají přízraky a usmívají se. Není divu, hraje se zde i pro ně. Pro vaše vlastní démony. Pokud jste jako já vyrůstali na hudbě devadesátých let a již tehdy jste trávili svůj čas převážně hluboko v podzemí, potom je pro vás tahle nahrávka jako stvořená. Smrt, ta krutá hnusná děvka, je při poslechu velmi blízko. Riffy jsou ostré, melodie chladné, bicí zabijácké a vokál bestiální. To vše je potom zabaleno v prašivých pavučinách věčnosti.
Pro mě osobně je při poslechu nových kapel vždy nejdůležitější celkový dojem. Musím jim jejich morbidní práci věřit, musí být přesvědčiví, opravdoví, hrát od srdce a autentičtí. Tihle maniakální Finové splňují všechny mé požadavky pro hnusné záhrobní rituály. Navíc si dali pozor na to, aby měli náležitě plesnivý zvuk, zajímavý motiv na obalu a aby jejich skladby řezaly tou správnou stranou nože. Je pro mě velmi příjemné se znovu procházet během ranní krvavé mlhy na starém pohřebišti, nahlížet do zohavených kobek, zastavit se v márnici a promluvit si s mrtvými. "Obsidian Majesty" jsou pro mě takovou soukromou definicí toho, co si představuji pod pojmem old school death metal. Skladby jsou velmi dobře napsány, hoří zevnitř i když jsou na povrchu chladné jako ruce mrtvoly. Prostou pravdou je, že za touhle smečkou stojí zkušení muzikanti, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Povedlo se jim album, které bude vašim průvodcem na onom světě. HEKATOXEN si hrají s temnými náladami jako šelma se svojí kořistí. Dokáží být suroví, nekompromisní a zničující, ale nezapomínají ani na takový ten smradlavý odér a hnilobu, které máme my, staří psi tolik rádi. Toulám se podsvětím více než 35 let a píšu a podporuji už jen kapely, o kterých si myslím, že stojí za to. Tentokrát připíjím na zdraví a odkládám pivo na víko od rakve. Přesně takhle by to mělo vypadat, můj milý příteli, říkám svému démonovi a potom už jen tančíme na mém vlastním hrobě. Pokaždé, když jsem zmizel v lesích za městem, tak mě mé kroky zavedly na jedno staré pohřebiště. Za močálem, který smrděl zkaženou krví. S mrtvolami, které se postupně rozkládaly, hnily a stávaly se nedílnou součástí věčnosti. Ano, jsem tu opět správně! Hnilobou a zkaženou krví nasáklý morbidní death metal ze starých pohřebišť! Nekonečná temnota a chlad!
Asphyx says:
Every time I disappeared into the woods outside the city, my footsteps led me to an old burial ground. Beyond a swamp that reeked of rotten blood. With corpses that were gradually decomposing, rotting, and becoming an integral part of eternity. I wondered, what will remain of us one day? For some, perhaps just a terrifying imprint in memories. We’ll dissolve into the darkness, and our souls will be cursed forever. I’m listening to the debut album by the Finnish dark metal band HEKATOXEN and nodding contentedly to the beat.
Spectres emerge from the shadows and smile. No wonder the music here is played for them, too. For your own demons. If, like me, you grew up on ’90s music and even back then spent most of your time deep underground, then this record is tailor-made for you. Death, that cruel, vile bitch, feels very close while listening. The riffs are sharp, the melodies cold, the drums killer, and the vocals bestial. All of this is then wrapped in the mangy cobwebs of eternity.
For me personally, the overall impression is always the most important thing when listening to new bands. I have to believe in their morbid work; they have to be convincing, genuine, play from the heart, and be authentic. These maniacal Finns meet all my requirements for disgusting rituals from beyond the grave. Plus, they’ve made sure to have a properly moldy sound, an interesting cover design, and songs that cut with the right edge of the knife. It’s very enjoyable for me to wander once again through the morning’s bloody fog in an old graveyard, peer into mutilated dungeons, stop by the morgue, and have a chat with the dead. For me, “Obsidian Majesty” is my own personal definition of what I imagine when I hear the term “old-school death metal.” The songs are very well written; they burn from within even though they’re as cold as a corpse’s hands on the surface. The simple truth is that behind this pack are experienced musicians who know exactly what and how they want to play. They’ve created an album that will serve as your guide to the afterlife. HEKATOXEN play with dark moods like a predator with its prey. They can be raw, uncompromising, and devastating, but they don’t forget that stinky odor and rot that we old dogs love so much. I’ve been wandering the underworld for more than 35 years, and these days I only write about and support bands that I think are worth it. This time, I raise a toast and set my beer down on the lid of a coffin. This is exactly how it should be, my dear friend, I tell my demon, and then we just dance on my own grave. Every time I disappeared into the woods outside the city, my footsteps led me to an old burial ground. Beyond a swamp that reeked of rotten blood. With corpses that were gradually decomposing, rotting, and becoming an integral part of eternity. Yes, I’m in the right place again! Morbid death metal from old cemeteries, steeped in decay and rotten blood! Endless darkness and cold!
Tracklist:
01 - Lost Souls Epitome
02 - I Am Them
03 - Spawns Of Darkness
04 - Haunting Ceremony
05 - Domus Vilomaxus
06 - Grave Reveries
07 - At Hellsrivers Pathway
08 - Vanguard The Dark
Line-up:
Jussi – vocals, lead guitar, acoustic guitar, synth
Historie je plná brutálního násilí. Mučení, ponižování, války a všechno hnusné nás provází od našeho narození, až do smrti. Když máte štěstí, tak zemřete ve spánku. Pokud ne, tak si můžete vybrat z pestré palety bolesti. Fantazii se meze nekladou. Přivíráme oči a díváme se jinam, když se děje něco zlého, nechceme o tom slyšet a utíkáme pryč. Jenže pak si zapnete večerní zprávy a chce se vám zvracet. Brutální death metal i grindcore vždy patřil na patologické sály, do márnic, na stará jatka. Když mi přišla na recenzi nová nahrávka australských SLAUGHTERCULT, příliš jsem toho od nich nečekal. Přiznávám se bez mučení.
Jenže pak jsem měl těžký pátek v práci, v hlavě prázdno a cloumal mnou vztek. Měl jsem sto chutí vzít do rukou kladivo a zbourat nejbližší zeď. Také se vám to někdy stává? Potom vám tohle album doporučuji. Propláchne vám mozek kyselinou, strhne vás do hlubiny a maso vám odpadá od kostí. Tihle morbidní gentlemani sice nepřinášejí nic nového do krematoria, ale novinka se velmi dobře poslouchá a splňuje všechny mé požadavky pro dobrý morbidní zážitek.
Maso je podáváno čerstvé, dobře naporcované. A je tak činěno s elegancí a nadšením zkušených řezníků. Jasně, hudba je zde extrémní, ale má velmi dobrý, čitelný zvuk, který řeže a pálí a zanechává po sobě hluboký cejch. Obal je stylový a odkazuje na další zvěrstva, kterých jsme jako lidstvo schopni. Neměli bychom zapomínat! Pokud bych potom měl zmínit nějaké kapely, kterými se tihle maniaci volně inspirovali, musel bych napsat jména jako KRAANIUM, SUFFOCATION, DISGORGE, DEVOURMENT, FLUIDS. To abyste měli představu, s kým máte tu čest. Nové album je jako čerstvě proříznutý vřed, který dlouhou dobu mokval a byl plný zkažené krve. Na jednu stranu cítíte úlevu, na tu druhou moc dobře víte, že hnis je dávno ve vaší krvi a dny jsou už sečteny. Budete se dívat na svoji vlastní pitvu a patologové se kývají do rytmu "Devoured by Perversion". Je to zkrátka a dobře velmi zajímavě napsaný masakr, který sice nijak nevybočuje ze stylových mantinelů, ale má rozhodně něco do sebe. Koneckonců, hudba se má poslouchat hlavně srdcem a ne jen ušima. SLAUGHTERCULT vás i na svém druhém dlouhohrající albu provedou děsivými hororovými příběhy, ve kterých zažijete tu největší hrůzu. Je něco morbidně přitažlivého v hudbě těchto tmářů. Jako když jdete na krvavý film nebo čtete knihu o sériových vrazích. Tma a zvrácené lidské myšlenky nás vždycky přitahovaly, co myslíte? Historie je plná brutálního násilí. Mučení, ponižování, války a všechno hnusné nás provází od našeho narození, až do smrti. Když máte štěstí, tak zemřete ve spánku. Pokud ne, tak si můžete vybrat z pestré palety bolesti. Fantazii se meze nekladou. Brutální gore death metal, který vám vyrve všechny vnitřnosti z těla! Album, po kterém zůstává kaluž krve!
Asphyx says:
History is full of brutal violence. Torture, humiliation, wars, and all manner of horrors accompany us from the moment we’re born until we die. If you’re lucky, you’ll die in your sleep. If not, you can choose from a wide variety of pain. There are no limits to the imagination. We close our eyes and look away when something bad happens; we don’t want to hear about it, so we run away. But then you turn on the evening news, and it makes you want to throw up. Brutal death metal and grindcore have always belonged in operating rooms, morgues, and old slaughterhouses. When I received the new album by the Australian band SLAUGHTERCULT to review, I didn’t expect much from them. I’ll admit it without hesitation.
But then I had a rough Friday at work my mind was a blank, and rage was shaking me to the core. I was itching to grab a hammer and tear down the nearest wall. Does that ever happen to you? If so, I recommend this album. It’ll flush your brain with acid, drag you into the depths, and make your flesh fall off your bones. These morbid gentlemen may not be bringing anything new to the crematorium, but the new album is a pleasure to listen to and meets all my requirements for a good morbid experience.
The meat is served fresh and expertly portioned. And this is done with the elegance and enthusiasm of experienced butchers. Sure, the music here is extreme, but it has a very good, clear sound that cuts and burns, leaving a deep mark in its wake. The cover art is stylish and alludes to other atrocities of which we, as humanity, are capable. We must not forget! If I were to mention some of the bands that loosely inspired these maniacs, I’d have to name acts like KRAANIUM, SUFFOCATION, DISGORGE, DEVOURMENT, and FLUIDS. Just so you have an idea of who you’re dealing with. The new album is like a freshly lanced abscess that had been oozing for a long time and was full of rotten blood. On the one hand, you feel relief; on the other, you know all too well that the pus has long since entered your bloodstream and your days are numbered. You’ll be watching your own autopsy as the pathologists nod their heads to the beat of “Devoured by Perversion”. In short, it’s a very interestingly crafted massacre that, while not straying from the genre’s conventions, definitely has something going for it. After all, music is meant to be listened to primarily with the heart, not just with the ears. On their second full-length album, SLAUGHTERCULT will guide you through terrifying horror stories in which you’ll experience the utmost terror. There’s something morbidly alluring about the music of these dark artists. It’s like watching a gory movie or reading a book about serial killers. Darkness and twisted human thoughts have always drawn us in don’t you think? History is full of brutal violence. Torture, humiliation, wars, and all manner of depravity accompany us from birth until death. If you’re lucky, you’ll die in your sleep. If not, you can choose from a wide variety of pain. There are no limits to the imagination. Brutal gore death metal that will rip all your insides out of your body! An album that leaves a pool of blood in its wake!
Ave HKSPK! Greetings to the German underground scene. I hope everything’s going well over there. It should be you’ve released a new EP this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, and cuts like the sharp edge of a knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you view the new record in relation to your previous EPs and debut? Where did you want to take things, and how do you think these recordings differ?
First of all, thank you very much! And just a small correction: “Heimkehr” is actually our second full-length album, not an EP.
Compared to “Holy Scum” and “The Human Butcher”, I think “Heimkehr” is much more focused. A lot has happened in our lives since the first record, and naturally that also changed the music and especially the lyrics.
The earlier releases had much more absurdity and humour in them. That has not disappeared completely – “White Secretions II” proves that pretty well, haha – but “Heimkehr” deals with much more serious themes.
Musically, we also allowed ourselves more freedom. There is still a lot of death and black metal, but we did not feel the need to make every song fast or aggressive all the time. Atmosphere, melody and slower parts became much more important.
There was no big meeting where we decided that HKSPK now had to become more serious. It just happened.
“Heimkehr” contains all the attributes of good black and death metal, but you can also hear punk and doom metal. For me personally, it’s a record I love coming back to. How did it come together? How does HKSPK compose new material?
Thank you, that is great to hear.
There is no strict formula for how we write songs. A lot of ideas start while jamming. Somebody plays a riff, somebody else adds something and suddenly we realise there might actually be a song hiding in there.
Sometimes one of us already has a very clear idea, and sometimes a song develops completely differently from how it started.
We also do not really care if something suddenly sounds more like doom, punk or something else. If it works, we use it. We are not sitting in the rehearsal room checking whether every riff is officially allowed in black/death metal.
The lyrics usually come when the atmosphere of the song is already becoming clear. For us, the music and the subject have to fit together.
Who’s responsible for the sound? I have to say, the sound is absolutely killer. It keeps making me turn up the volume on my stereo. You’ve got a sound that’s brutal, raw, yet dark and primal – it has an analog feel to it. What was it like working with him, and why did you choose him specifically? Which studio did you record in, and how did everything go?
The album was recorded, mixed and mastered at Room13.
We wanted the individual songs to have their own character instead of forcing everything into exactly the same production.
That is also why some tracks sound noticeably different from others. “Sonnenjäger”, for example, benefits from very punchy and compressed drums because it makes the death metal side much heavier. Other songs need more space and atmosphere.
For us, production is part of the songwriting in that sense. The atmosphere does not only come from the riffs or vocals. The mix can change how a song feels completely.
We definitely did not want everything to sound polished and sterile. If you turn it up and it makes you want to turn it up even more, then I guess we did something right. Haha.
An integral part and a sort of bonus for fans today is the music CD (cassette, vinyl). You released it yourselves, and it features a macabre cover. Who designed it? How did you choose the motif, and how does it relate to the music on the new album?
The artwork is an original oil painting by Steffen Schmolke.
The basic idea was connected very closely to the meaning of “Heimkehr”. You see a bandaged person who has returned, but obviously not unharmed.
For us, homecoming does not necessarily mean coming back and everything being fine again. You return to a familiar place, but whatever happened to you stays with you.
The figure is also writing, which connects to memories and processing experiences.
So there is actually a thought behind it. We did not just decide that a wounded mummy sitting at a desk looked cool. Although it does look pretty cool. Haha.
The physical version is limited to 50 CDs and is available through our Bandcamp. We wanted the first physical edition to remain small and personal.
I’ve been wandering through the underground scene for over thirty years now, and when it comes to music, I go to Germany because I know I can count on it. I think we have similar personalities and tastes when it comes to metal. I really like your bands and follow your scene closely. Maybe I even envy you a little – we only have a few death metal bands back home that are worth checking out. How do you explain the fact that death metal is doing so well in your country in particular? How do you view your scene, the fans, and the labels?
It is difficult for us to compare the German scene objectively with other countries because this is simply the scene we know best.
But Germany definitely has a very active underground. There are many small clubs, festivals, promoters, bands, fanzines and people who have been doing this stuff for years or even decades.
Especially in the underground, a lot still works through personal contact. You play a show, meet another band, somebody recommends you to a promoter and suddenly you are playing somewhere you had never expected.
Of course, not everything is perfect. Small venues struggle, festivals cost a lot of money to organise and there are probably too many bands fighting for the same attention.
But there are still enough people who genuinely care about the music, and that keeps the whole thing alive.
You play old school influenced death/black metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form HKSPK actually came about, who your role models were and are, and where you want to take your band. Are you tempted by big international festivals, for example? Would you be willing to go on tour with a more famous band?
HKSPK started in 2023. The basic idea was pretty simple: we wanted to make aggressive music together.
There was never one band that we wanted to copy. Our influences are quite mixed. Bands like Nargaroth, Ellende and Harakiri For The Sky definitely left their mark on the black metal side, while Obituary and Morbid Angel are some of the influences from the death metal direction.
But there is also a lot of stuff outside those genres that finds its way into our music.
And yes, of course we would love to play bigger international festivals. We would also absolutely tour with a more established band if the opportunity made sense.
We like playing live. So if somebody wants to put us on a stage somewhere, we are probably not going to complain. Haha.
When I started my website ten years ago, my vision was to support bands that I felt weren’t getting enough attention to let the world know about them. I think I’m doing pretty well at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out yourselves for reviews? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers often? Do you go to concerts? Do you party?
We do not have a label, so most of the promotion is organised by ourselves.
Tina handles a large part of our press work, applications and contacts. She sends out the material, talks to magazines, zines, radio stations, playlist curators and promoters and somehow keeps track of all of it. For “Heimkehr” we also worked with external PR support to reach more international media.
So yes, there is quite a lot happening behind the scenes before anybody even hears the record.
And of course we also go to concerts and support other bands. The underground only works if people actually turn up, buy something, share music or simply tell somebody else about a band they discovered.
As for partying: “White Secretions II” probably answers that question better than we ever could. Haha.
On the one hand, a band just starting out today has plenty of ways to get its name out there, but on the other hand, there are a huge number of bands out there, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology affect you as HKSPK? What do you think about downloading music, Google Metalists, streaming music, and so on?
Modern technology is both incredibly useful and incredibly annoying.
Without streaming, social media, Bandcamp or YouTube, a band like us would have a much harder time reaching people outside our own region. We have listeners and press contacts in countries where we have never even played, and that would have been much more difficult twenty or thirty years ago.
At the same time, everybody can upload music now. That means you are competing with thousands of new releases every week.
Streaming is simply part of how people listen to music today. We cannot pretend it does not exist just because physical releases are nicer.
And as for people who spend all day arguing online about which band is “real” metal and which one is not: they can have fun with that. We would rather be in the rehearsal room or on stage.
I like to ask musicians what death/black metal means to them. How would they define it – is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to unwind? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?
For us, it is not a religion or some strict philosophy.
But music is obviously a huge part of our lives. You spend hours rehearsing, writing songs, travelling to shows, standing around backstage, meeting people and then getting home at some ridiculous hour.
It becomes more than just something you do for two hours after work.
At the same time, we do not think you need to follow some lifestyle manual to be a “real” metalhead.
We make this music because we love the sound, the atmosphere, the energy and the freedom that comes with it. That is enough for us.
To wrap up, a classic but important question. What does HKSPK have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have something on your mind and would like to share a message with labels, promoters, or fans, this is your chance…
The main plan now is to play “Heimkehr” live as much as possible.
We will be playing at Spirale in Berlin on 12 October, and we are already working on more shows and festival appearances for 2027.
At the same time, we never really stop writing. There are always riffs and ideas lying around somewhere, but we are not going to rush straight into the next album. “Heimkehr” has only just been released and we want to give these songs some time on stage first.
To promoters: book us.
To labels: if you have an interesting offer and understand that we like keeping control of what we do, feel free to talk to us.
And to everybody who listens to the record, buys a CD or shirt, comes to a show, writes about us or simply tells somebody about HKSPK: thank you. That kind of support matters much more to a small band than people sometimes realise.
And thank you for the interview and the kind words about “Heimkehr”. Hopefully we will meet somewhere in front of a ridiculously loud stage one day.
Cheers!
Jim / HKSPK
Thank you so much for the interview. I wish your new album every success and hope your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m off to blast “Heimkehr” again!
Ave HKSPK! Zdravím do německého undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos nové EP. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vašimi předchozími EP a debutem? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?
Především moc děkujeme! A jen malá oprava: „Heimkehr“ je ve skutečnosti naše druhé řadové album, nikoli EP.
Oproti nahrávkám „Holy Scum“ a „The Human Butcher“ je podle mě „Heimkehr“ mnohem ucelenější a cílevědomější. Od vydání první desky se v našich životech mnohé změnilo, což se přirozeně odrazilo i v hudbě a především v textech.
Dřívější počiny v sobě měly mnohem více absurdity a humoru. To sice úplně nezmizelo – což docela dobře dokazuje skladba „White Secretions II“, haha –, ale „Heimkehr“ se zabývá mnohem vážnějšími tématy.
I po hudební stránce jsme si dopřáli více svobody. Stále je tam spousta prvků death a black metalu, ale neměli jsme potřebu dělat každou skladbu neustále rychlou nebo agresivní. Mnohem větší důraz jsme kladli na atmosféru, melodii a pomalejší pasáže.
Neproběhla žádná velká porada, na které bychom se usnesli, že HKSPK se nyní musí stát vážnější kapelou. Prostě to tak vyplynulo samo.
„Heimkehr“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého black a death metalu, zazní ale i punk, doom metal. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál HKSPK?
Díky, to rádi slyšíme.
Pro psaní skladeb nemáme žádný pevně daný recept. Spousta nápadů vzniká při společném jamování. Někdo zahraje riff, další k tomu něco přidá a najednou zjistíme, že se v tom možná skrývá celá skladba.
Někdy má jeden z nás už velmi jasnou představu, jindy se skladba vyvine úplně jinak, než jak původně začala.
Také příliš neřešíme, jestli něco najednou zní spíš jako doom, punk nebo cokoli jiného. Když to funguje, tak to použijeme. Nesedíme ve zkušebně a nekontrolujeme, jestli je ten či onen riff v rámci black/death metalu oficiálně povolený.
Texty obvykle vznikají až ve chvíli, kdy už se začíná rýsovat atmosféra skladby. Hudba a téma k sobě zkrátka musí ladit.
Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Máte zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný, působí analogově. Jak se vám s ním spolupracovalo a proč právě on? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?
Album se nahrávalo, míchalo a masterovalo ve studiu Room13.
Chtěli jsme, aby jednotlivé skladby měly svůj vlastní charakter, místo abychom vše nutili do naprosto stejného produkčního hávu.
Právě proto znějí některé skladby výrazně odlišně od ostatních. Například skladbě „Sonnenjäger“ prospívají velmi úderné a komprimované bicí, díky nimž působí její deathmetalová stránka mnohem hutněji. Jiné skladby naopak vyžadují více prostoru a atmosféry.
V tomto smyslu pro nás produkce představuje součást samotného skládání. Atmosféra totiž nevychází jen z riffů nebo vokálů; způsob, jakým je skladba namíchaná, může zásadně změnit její celkové vyznění.
Rozhodně jsme nechtěli, aby vše znělo uhlazeně a sterilně. Pokud si hudbu pustíte nahlas a máte chuť ji zesílit ještě víc, pak jsme to asi udělali dobře. Haha.
Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes hudební CD (kazeta, vinyl). Vy jste jej vydali sami a je opatřeno mrtvolným obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?
Autorem výtvarného zpracování je Steffen Schmolke, který vytvořil originální olejomalbu.
Základní myšlenka úzce souvisela s významem slova „Heimkehr“ (návrat domů). Vidíte na ní obvázanou postavu, která se sice vrátila, ale rozhodně ne bez úhony.
Návrat domů pro nás nutně neznamená, že se vrátíte a všechno je zase v pořádku. Vracíte se sice na známé místo, ale to, co jste prožili, zůstává ve vás.
Postava navíc píše, což odkazuje na vzpomínky a zpracovávání prožitků.
Je v tom tedy skutečný záměr. Nerozhodli jsme se pro tento motiv jen proto, že zraněná mumie sedící u stolu vypadá dobře. I když vypadá opravdu skvěle. Haha.
Fyzická verze je limitována na 50 kusů CD a je k dostání na našem profilu na Bandcampu. Chtěli jsme, aby první fyzické vydání zůstalo komorní a osobní.
Toulám se podsvětím již přes třicet let a do Německa si chodím pro muziku vlastně na jistotu. Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Čím si to vysvětluješ, že zrovna u vás se death metalu tolik daří? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?
Je pro nás obtížné objektivně srovnávat německou scénu s ostatními zeměmi, protože právě tuto scénu známe nejlépe.
Německo má však rozhodně velmi aktivní undergroundovou scénu. Existuje zde spousta malých klubů, festivalů, promotérů, kapel, fanzinů i lidí, kteří se této činnosti věnují už celé roky či dokonce desetiletí.
Zejména v undergroundu stále mnoho věcí funguje na bázi osobních kontaktů. Odehrajete koncert, seznámíte se s jinou kapelou, někdo vás doporučí promotérovi – a najednou hrajete na místě, kde byste to vůbec nečekali.
Samozřejmě ne všechno je dokonalé. Malé kluby to mají těžké, organizace festivalů stojí spoustu peněz a o stejnou pozornost pravděpodobně soupeří až příliš mnoho kapel.
Stále je tu však dostatek lidí, kterým na hudbě skutečně záleží, a právě to udržuje celou scénu při životě.
Hrajete death/black metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit HKSPK, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?
Projekt HKSPK vznikl v roce 2023. Základní myšlenka byla docela prostá: chtěli jsme společně tvořit agresivní hudbu.
Nikdy jsme neměli v úmyslu kopírovat nějakou konkrétní kapelu; naše hudební kořeny jsou dosti rozmanité. Na naší blackmetalové stránce se rozhodně podepsaly kapely jako Nargaroth, Ellende či Harakiri For The Sky, zatímco z oblasti death metalu nás ovlivnili například Obituary a Morbid Angel.
Do naší tvorby však proniká i spousta prvků mimo tyto žánry.
A ano, samozřejmě bychom moc rádi vystupovali na velkých mezinárodních festivalech. Rozhodně bychom také vyrazili na turné s nějakou zavedenější kapelou, pokud by to dávalo smysl.
Hraní naživo nás baví. Takže když nás někdo bude chtít někam postavit na pódium, nejspíš si stěžovat nebudeme. Haha.
Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?
Nemáme vydavatelství, takže většinu propagace si zajišťujeme sami.
Tina má na starosti velkou část komunikace s tiskem, vyřizování žádostí a udržování kontaktů. Rozesílá materiály, jedná s časopisy, fanziny, rozhlasovými stanicemi, kurátory playlistů i promotéry a nějakým způsobem to všechno zvládá ukočírovat. V případě alba „Heimkehr“ jsme navíc využili externí PR podporu, abychom oslovili širší okruh zahraničních médií.
Takže ano, v zákulisí se toho děje opravdu hodně ještě předtím, než desku vůbec někdo uslyší.
A samozřejmě také chodíme na koncerty a podporujeme ostatní kapely. Underground funguje jen tehdy, když lidé skutečně dorazí, něco si koupí, sdílejí hudbu nebo prostě někomu dalšímu řeknou o kapele, kterou objevili.
Pokud jde o večírky: na tuhle otázku asi nejlépe odpovídá „White Secretions II“ – lépe, než bychom to kdy dokázali my sami. Haha.
Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako HKSPK ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?
Moderní technologie jsou nesmírně užitečné, ale zároveň i nesmírně otravné.
Bez streamování, sociálních sítí, Bandcampu či YouTube by kapela, jako jsme my, jen těžko oslovovala lidi mimo svůj region. Máme posluchače a kontakty v médiích v zemích, kde jsme nikdy ani nevystupovali – což by bylo před dvaceti či třiceti lety mnohem složitější.
Na druhou stranu dnes může svou hudbu nahrát a zveřejnit kdokoli. To znamená, že každý týden soupeříte s tisíci nových nahrávek.
Streamování je zkrátka součástí toho, jak lidé dnes poslouchají hudbu. Nemůžeme předstírat, že neexistuje, jen proto, že fyzické nosiče jsou příjemnější na dotek či pohled.
A pokud jde o lidi, kteří tráví celé dny online hádkami o tom, která kapela hraje „opravdový“ metal a která ne – ať se tím klidně baví. My raději budeme ve zkušebně nebo na pódiu.
S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death/black metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?
Pro nás to není náboženství ani nějaká striktní filozofie.
Hudba však samozřejmě tvoří obrovskou součást našich životů. Trávíte hodiny zkoušením, skládáním písní, cestováním na koncerty, postáváním v zákulisí a setkáváním s lidmi, abyste se pak vraceli domů v nekřesťanskou hodinu.
Stává se z toho víc než jen činnost, které se věnujete dvě hodiny po práci.
Zároveň si nemyslíme, že k tomu, abyste byli „opravdovými“ metalisty, musíte dodržovat nějaký návod na životní styl.
Tuto hudbu děláme proto, že milujeme její zvuk, atmosféru, energii a svobodu, kterou přináší. To nám stačí.
Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají HKSPK v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš něco na srdci a chtěl bys to vzkázat labelům, promotérům, fanouškům, tak zde je prostor…
Hlavním plánem je teď hrát „Heimkehr“ naživo, jak jen to půjde.
12. října vystoupíme v berlínském klubu Spirale a už pracujeme na dalších koncertech a festivalových vystoupeních pro rok 2027.
Zároveň nikdy tak docela nepřestáváme skládat. Vždycky se někde povalují nějaké riffy a nápady, ale do dalšího alba se hned hnát nebudeme. „Heimkehr“ vyšlo teprve nedávno a chceme těm skladbám nejprve dopřát čas na pódiu.
Vzkaz pro promotéry: pozvěte nás.
Vzkaz pro vydavatelství: pokud máte zajímavou nabídku a chápete, že si rádi udržujeme kontrolu nad tím, co děláme, klidně se nám ozvěte.
A všem, kdo si desku poslechnou, koupí si CD nebo tričko, přijdou na koncert, napíšou o nás nebo prostě někomu řeknou o HKSPK: děkujeme. Pro malou kapelu má taková podpora mnohem větší význam, než si lidé někdy uvědomují.
Díky také za rozhovor a milá slova na adresu „Heimkehr“. Doufejme, že se jednou potkáme někde před šíleně hlasitým pódiem.
Mějte se!
Jim / HKSPK
Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Heimkehr“ zase narvat do hlavy!
Jdu temnou chodbou dolů, do podzemí. Po stěnách stéká hnis, vzduch je těžký a smrdí rozkládajícím se masem. V kostech se mi již dávno usadil chlad. Našlapuji opatrně a pod nohama mi křupají zbytky kostí. Konečně dojdu k rezavé bráně. Je lehce pootevřena. Vstupuji dovnitř a ztrácím se v nekonečném podsvětí. Poslouchám u toho debutové album německých doom death metalistů DISCOURAGED. Přišli za mnou mí vlastní démoni, kývají spokojeně hlavou a já nemohu jinak, než s nimi souhlasit. Tohle je hudba, která již dlouhé roky koluje i v našich žilách.
Poslouchat tuhle nahrávku je jako se procházet ranní krvavou mlhou na hřbitově, jako trávit dlouhé hodiny v márnici nebo na pohřebišti, na kterém byli kdysi pohřbíváni prokletí. Němci ctí všechna psaná i nepsaná pravidla stylu a i když jej nikam neposouvají, tak jejich nové album není jen obyčejným dobře odvedeným řemeslem. Skladby mají v sobě spoustu dobrých nápadů, zajímavých pasáží i neodbytného smutku, který mě pokaždé při nočním poslechu popadne.
Jako starý pes, který se již několik dekád přehrabuje v prašivých albech a pouští si do svého playlistu už jen kapely, které doopravdy zaujmou, vám mohu novinku těchto tmářů jenom doporučit. Společná setkání byla vždy spíše záhrobním rituálem pro vyvolávání temných sil, než jen obyčejnou nahrávkou. Je něco morbidně přitažlivého, jakási starodávná patina, poctivost a autenticita, kterou v sobě tato hudba má. Pánové se sice volně inspirovali ve starých archívech a v jejich tvorbě naleznete zřetelné odkazy na kapely jako KATATONIA, ANATHEMA, PARADISE LOST a další, kteří umí smíchat tmu s chladem, ale také kus srdce. Alespoň tak vnímám "A Farewell in Stages" já. Ráno už bývá zima a podzim o sobě začíná dávat vědět. Některé stromy lehce zežloutly a ranní cesty do práce již bývají provázeny chladem. Novinka mi hraje do kroku a najednou nejsem ve svém městě, ale hluboko v podzemí, mezi nemrtvými. Rozmlouvám s nimi, tančíme dlouhé tance do rytmu a odpadává nám maso od kostí. Díváme se do tmy, platíme převozníkovi tímto albem, on jej přijímá a skřehotavě se usmívá. Houpáme se na zpěněných vlnách řeky smrti, vstupujeme na druhou stranu a novinka je nám k tomu mrazivým soundtrackem. DISCOURAGED sice vydali letos první album své kariéry, ale je znát, že je to kapela složená ze samých zkušených muzikantů, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Album má navíc velmi dobrý zvuk, produkci i motiv na obalu. Pokud jsi fanoušek tohoto stylu, můj milý příteli, potom neváhej ani chvilku. Hraje se zde i pro tebe. Mrazivé, temné, pochmurné doom death metalové album, které vás převede do země nekonečných stínů! Rozpadnete se v prach!
Asphyx says:
I walk down a dark corridor, into the underground. Pus runs down the walls; the air is heavy and reeks of rotting flesh. A chill has long since settled in my bones. I tread carefully, and the remains of bones crunch beneath my feet. Finally, I reach a rusty gate. It’s slightly ajar. I step inside and lose myself in the endless underworld. As I do so, I listen to the debut album by the German doom death metal band DISCOURAGED. My own demons have come to me; they nod their heads contentedly, and I can’t help but agree with them. This is music that has been coursing through our veins for many years.
Listening to this record is like walking through the bloody morning fog in a cemetery, like spending long hours in a morgue or at a burial ground where the damned were once laid to rest. The Germans honor all the written and unwritten rules of the genre, and even though they don’t push its boundaries, their new album is more than just a well-crafted piece of work. The songs are full of great ideas, interesting passages, and an inescapable sadness that always grips me whenever I listen to them at night.
As an old dog who’s been rummaging through dusty albums for decades and now only adds bands that truly grab my attention to my playlist, I can’t help but recommend this new release from these dark artists. Their collaborative sessions have always been more of an otherworldly ritual for summoning dark forces than just an ordinary recording. There’s something morbidly alluring about this music a sort of ancient patina, sincerity, and authenticity that it possesses. The guys drew loose inspiration from old archives, and in their work you’ll find clear references to bands like KATATONIA, ANATHEMA, PARADISE LOST, and others who know how to blend darkness with coldness, but also with a piece of their heart. At least, that’s how I perceive “A Farewell in Stages”. Mornings are already getting cold, and autumn is starting to make its presence felt. Some trees have turned slightly yellow, and the morning commute to work is already accompanied by a chill. The new album plays in time with my steps, and suddenly I’m not in my city anymore, but deep underground, among the undead. I converse with them; we dance long dances to the rhythm, and our flesh falls from our bones. We gaze into the darkness, pay the ferryman with this album, and he accepts it with a hoarse chuckle. We rock back and forth on the foaming waves of the river of death, step onto the other side, and this new release serves as our chilling soundtrack. Although DISCOURAGED released their first album this year, it’s clear that this is a band made up entirely of experienced musicians who know exactly what and how they want to play. The album also boasts excellent sound, production, and cover art. If you’re a fan of this style, my dear friend, then don’t hesitate for a moment. This album is for you, too. A chilling, dark, and gloomy doom death metal album that will transport you to a land of endless shadows! You’ll crumble to dust!
