DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemnewalbum. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnewalbum. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 25. srpna 2026

Interview - ASPERATUS - Raw, morbid death metal that makes the flesh fall from the bones!


Interview with death metal band from Poland - ASPERATUS.

Answered Radek (guitars), Piotr (bass), Łukasz (vocals), thank you!

Recenze/review - ASPERATUS - Shrines of Human Waste (2026):

Ave ASPERATUS! Greetings from the Polish catacombs. First, let me pay you a compliment. I’ve been following your band since 2015, when you released your first EP, “Warped Reality,” and you’ve been among my favorites ever since. Here in the Czech Republic, however, you aren’t very well known we’re a small country with a small underground scene. How did you actually get together, and how did ASPERATUS come to be?

Radek: The story really began in 2011 when I came to Kraków in 2009 to study Mechanical Engineering at AGH (Cracow University of Science and Technology). I was already playing guitar, but I had never been in a band. I remember posting on a local Facebook page that I was looking to join or create a death metal band. After some time, Zbigniew Grabowski (drums) reached out to me. We started playing and quickly wrote the material for our first EP. Thanks to Zbigniew’s connections, we formed our first lineup, featuring Olga Proficz (bass), Łukasz Piwowarczyk (guitar), and Piotr Dzik (vocals) (Sothoth, Machines of Dystopia, Lacrima). After recording the EP and playing our first show, things hit a plateau; it was a challenging time as all the members had just finished their studies and "real life"—jobs, family, and responsibilities—set in.

In the meantime, Zbigniew decided to leave the band to focus on his professional career. This was a major setback, as finding a drummer in the death metal scene is like finding a unicorn—they are rare, and most are already juggling multiple bands. After a double challenge, we found a new drummer, Tomasz Drabik. We rehearsed for nearly a year, but Tomasz eventually had to resign due to personal issues, and the whole project stalled for nearly three years. Everyone became busy with their own lives, making it difficult to move forward.

The breakthrough came in 2018 when I reconnected with Bartosz Janczarski (drums). I had known Bartosz since we met at a Vesania show in Kraków in 2010. He had considered joining me early on, but it never came to fruition. We reconnected, had one rehearsal, and that was it—it clicked! We decided to move forward, though, to be honest, we weren't initially sure if we wanted to start something new or continue as Asperatus. Bartosz reached out to Piotr Tokarz (bass - Alienacja, Redemptor, Perihellium) to see if he was interested, and fortunately, he was.

Piotr was the one who convinced us to keep going as Asperatus. Generally speaking, Piotr is the voice of reason in the band. We quickly found Łukasz Ciepała (vocals), who introduced us to Jakub Owczarek (guitar). From that point, it took two years of constant practice, refining our technical approach, and writing new material until Sanctified State of Decay was created in 2020. I’ve always placed great emphasis on technical aspects, both in equipment and solutions for the band. It was a time of significant growth in our rehearsals; we learned so much about using technology to assist us, but also about ourselves.

Five years have passed since then, and we’ve played plenty of shows—it has been a great time for me and the team, though we’ve certainly had our share of tough days. Eventually, Jakub left the crew, and Rafał Żeńczak replaced him just before the recording of Shrines of Human Waste. Rafał is a fantastic person, a true professional, and he’s deeply into the technical side of things, including equipment and stage solutions. Most importantly, he is immensely talented on the guitar and as a bonus, he is also a bass player. And here we are.


This year you released your new album, “Shrines of Human Waste,” which is once again full of pure, authentic death metal. What were your feelings going into the studio? Did you have a plan, for example, for where and how you wanted to evolve from your last album? Personally, the new record strikes me as darker and, at the same time, colder. I have to admit that the atmosphere of the entire album has literally captivated me.

Piotr: Thank you so much for those words! Knowing that the dark, freezing atmosphere of Shrines of Human Waste captivated you is exactly what we hoped for when we were freezing our thoughts into these tracks.

Going into the studio for this debut full-length via Mad Lion Records, the feeling was a mix of pressure and absolute focus. We had the technical foundations from our previous EPs like Sanctified State of Decay, but a full album demands a cohesive universe. Our main plan wasn’t just to play faster or more technical death metal, but to make the music feel more suffocating, calculated, and conceptually grand.

Radek: Piotr is right; we knew that this album had to be produced to the highest standard we could achieve. We applied the lessons learned from our previous recordings to ensure a higher quality. I was deeply involved in the realization and production process, often checking and adjusting tracks until 2 a.m. because I wanted everything to be perfect. My vision was to resurrect the old-school sound mixing the gritty style of Dissenter (highly recommended!) with the technical riffing of the bands I grew up on, such as Cannibal Corpse, Suffocation, Vader, and Behemoth. I wanted the sound to feel natural, wild, and raw. To be honest, the material wasn't entirely new; the compositions were written over the past five years, but they had to reflect the tough yet dynamic times in my life. Consequently, the pressure to get the sound exactly right was immense.

Who’s responsible for the sound? Which studio did you record in, and who handled the mastering and mixing of the album? Overall, the sound is great it reminds me of albums from the late ’90s. Was that the goal?

Piotr: Yes, we wanted the music, despite it’s intensity, to sound lively and natural, yet selective at the same time. We were aiming for the sound character of 90’s American death metal bands. Paweł Grobler from TAKE47/mr.g_music (instagram)

was responsible for mixing and mastering, as well as recording all the instruments except the drums. We’ve known each other for ages, so we could work on the sound's character without any stress.


I’m also very particular about the visual aspect of CDs, and I’ve really grown to love your album art. Who designed the artwork for the new album “Shrines of Human Waste,” and what is it actually meant to convey? I really like the motif could you please tell us how it relates to the music and how they’re thematically connected?

Piotr: The graphic design was created by Michał "Xaay" Loranc a well-known Polish graphic designer and illustrator, as well as a close friend of ours. We already had a preliminary concept for the artwork which was created by our Vocalist Łukasz Ciepała, and Xaay turned it into a magnificent masterpiece that perfectly captures the musical content. The cover directly relates to the theme of broadly defined human existence in today's world.

Radek: Yes, Łukasz was a founder of the idea and also creator of the initial artwork basing on the lyrics and the general concept of the album. I think he managed that flawlessly and expressed the message of the present times in this idea.

Also Michał “Xaay” put a significant part of this message into the final artwork. He is a true professionalist in that matter. The work and cooperation with Michał was 100% a great experience.

What are the lyrics on the new album about? Who wrote them, and where did they draw inspiration from?

Łukasz: All of the lyrics, except for Fall, were written by me.

As for the inspiration, it's difficult to point to one specific source because the lyrics were written and revised over a long period of time. If I had to sum it up, they're mostly a reflection of observing the reality we live in, mixed with a deep sense of disillusionment toward many aspects of human behavior and sometimes even toward humanity's very existence.

Books and films also played an important role. They often sparked thoughts and reflections that eventually found their way into the lyrics, even if not in a direct or obvious way.


I’d be interested in the process behind how ASPERATUS creates a new song. Are you the classic type who locks yourselves in the rehearsal room and jams, or do you use modern technology to share ideas with each other? Do you even go out for a beer together?

Piotr: Despite many responsibilities in our private lives, we occasionally manage to go out for a beer together, but it tastes best when we share one after a successful gig…

Radek: When it comes to the music, I’ve been primarily responsible for it so far. I create songs outlines( drums, guitars) in the comfort of my home and then send the ideas to the rest of the guys. Everyone adds their feedback until we all agree it has potential. Then, we rehearse the material together live, making tweaks and changes until we are fully satisfied. We believe this way of working is the most effective for us and aslo keeps the same form and style of composition.

So yes… I am The supreme leader here haha!

I think the biggest reward for any band is the fans’ reaction. I prefer smaller clubs where the musicians and fans are close to each other. How often does ASPERATUS actually perform? Do you go on tour, for example? I searched online and didn’t find many live recordings of your performances. So what’s the deal with ASPERATUS’s concerts?

Piotr: We aren't a band that plays a huge number of shows or goes on regular tours. On average, we play anywhere from a few to a dozen gigs a year, but we only choose the offers that work for us. We've also played a few shows in your country, for instance at the Barrak Music Club in Ostrava, Zkusebna Art Club in Frydek-Mistek, and at the United In Brutality festival in Chribska. This December, we will be visiting the Czech Republic again. As of right now, we have 5 more gigs booked until the end of the year. The metal scene and audience in the Czech Republic are awesome!

Radek: I think the case of shows is quite complex.

There are not many live recordings because mostly people are quite surprised about the music we are giving life… probably haha. But there are few, even the full show from Kraków.

After the State of Decay EP we were playing a lot of small gigs but we were paying much attention not to be below the financial line. This does not mean we were charging a lot for our gigs but always trying to be in balance with the taken costs. We were quite careful about terms but we also did not aim high in case of numbers and the bands we were playing with. It was a time where we wanted to gain more self confidence and test multiple stage solutions. This period gave us quite a valuable lesson when it comes to where to play, to give the best of our skills and provide the best reception of music.

After that period and after recording of Shrines Oh Human Waste we decided to play more valuable shows in little bit better clubs, we are aiming for a good quality of the sound to provide the best of our performance.

The second thing is that we are highly busy people unfortunately… Piotr and I got families and small kids, I am running multiple other activities connected with automotive design, 3D printing, working in R&D automotive industry, Łukasz is running second successful band Mansvara and also trying to spin his professional career, Rafał got two other bands and professional career. So we decided to take the opportunities that could make a significant visibility because the time is short to play multiple small shows in small clubs.


You’re from Poland. I’ve been following your scene since the late ’80s, and I’ve been a big fan of your bands for a long time. From an outsider’s perspective, it looks like your underground scene is still very much alive. What’s it like in Poland when it comes to death metal and other extreme genres? What about the fans, clubs, and so on? What’s your scene like? I’d be interested in your perspective from the inside.

Piotr: It's a tough subject. The scene in Poland is very strong, and underground bands deliver a high standard. However, black metal is largely dominating right now. Unfortunately, concert turnout isn't always satisfying, and the audience consists mostly of the old guard. Putting on a show here isn't the easiest task either: club availability is heavily limited, and the costs are high. This also severely discourages up-and-coming bands.

I’ve always wondered what kind of music musicians actually listen to. Do you have any albums you like to come back to often? And what about any new releases from recent years? Has anything caught your attention enough to make you buy a CD?

Radek: In terms of genres, I listen to everything from movie soundtracks—especially atmospheric or ambient scores like Blade Runner to electronic music, drum and bass, and even Michael Jackson! And of course, there’s death metal, but that’s not all. I was heavily influenced by bands like Cannibal Corpse, Vader, Behemoth, and Morbid Angel during my teenage years. I’m always drawn to a mix of highly dynamic and atmospheric music.

Łukasz: I listen to music from a wide range of genres. Besides extreme metal, I enjoy electronic music, hip-hop, and plenty of other styles. I’m a big fan of Viagra Boys—not just because of their music, but also because I really like their overall concept as a band and the way they present themselves.

That said, I’m usually most drawn to music that sounds strange or unconventional at first listen. Bands like Oranssi Pazuzu are a great example of that. I love records that reveal something new every time you come back to them.

In general, I’m very open-minded when it comes to music. The only thing I really look for is authenticity. If I feel that an artist is creating something honest and genuine rather than following trends, I’m much more likely to connect with the album. That authenticity gives the music lasting value for me and makes exploring it a much more rewarding experience. Those are also the records I’m most likely to buy on CD or Vinyls

 

Death metal is my favorite music genre. What fascinates me most about it is the darkness that musty stench of old graves. Then there’s the power and intensity. When I listen to a good album, I’m literally charged with energy. What does it mean to you? How does it influence your life, your view of the world, and how you perceive it as a creator?

Łukasz: For me, death metal is a form of catharsis. It's a space where I can process emotions that are often difficult to express in everyday life. Everything surrounding it not just the music itself, but the entire scene, the people, the artwork, and the atmosphere feels like a separate world that I can immerse myself in.

As a creator, I don't see death metal as something that exists purely to be extreme or shocking. At its best, it's an honest emotional outlet. It gives me the freedom to explore darker themes, existential questions, and the more uncomfortable sides of the human experience without having to simplify or censor them.

It has definitely influenced the way I look at the world. Rather than making me more pessimistic, it has made me more reflective. It reminds me that beauty can exist alongside decay, that intensity can be meaningful, and that art doesn't always have to be comforting to be valuable. In many ways, death metal has become a language for expressing things that are difficult to put into words, and it's been an important part of my life for many years.

What does ASPERATUS have planned for the coming months? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…

Radek: We are committed to delivering our best performances at our upcoming shows. We want to promote the album as extensively as possible, ideally in venues where our sound can be fully appreciated. If you’re a fan of high-quality death metal, come see us live—we promise not to disappoint!

Thank you so much for the interview! I wish not only the new album “Shrines of Human Waste” but also the entire ASPERATUS band a lot of success. I’m going to listen to the album again! It’s really great. I wish you all the best in your personal lives as well.

Thank you, that was a pleasure to introduce ourselves and we highly appreciate you reaching us!

Recenze/review - ASPERATUS - Shrines of Human Waste (2026):



---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - ASPERATUS - Surový, morbidní death metal, u kterého odpadává maso od kostí!


Rozhovor s death metalovou skupinou z Polska - ASPERATUS.

Odpovídali Radek (kytara), Piotr (basa), Łukasz (zpěv), děkujeme!

Recenze/review - ASPERATUS - Shrines of Human Waste (2026):

Ave ASPERATUS! Zdravím do polských katakomb. Nejdříve mi dovol, abych vám vysekl poklonu. Sleduji vaši kapelu již od roku 2015, kdy jste vydali své první EP „Warped Reality“ a patříte od té doby k mým oblíbencům. U nás v Čechách ale nejste příliš známí, jsme malá země s malou undergroundovou komunitou. Jak jste se vlastně dali dohromady a jak vznikli ASPERATUS?

Radek: Příběh vlastně začal v roce 2011, když jsem v roce 2009 přijel do Krakova studovat strojírenství na AGH (Krakovská univerzita vědy a techniky). Už jsem hrál na kytaru, ale nikdy jsem nebyl v kapele. Pamatuji si, jak jsem napsal na místní facebookové stránce, že se chci přidat nebo založit death metalovou kapelu. Po nějaké době se mi ozval Zbigniew Grabowski (bicí). Začali jsme hrát a rychle jsme napsali materiál pro naše první EP. Díky Zbigniewovým kontaktům jsme sestavili naši první sestavu, ve které byli Olga Proficz (basa), Łukasz Piwowarczyk (kytara) a Piotr Dzik (zpěv) (Sothoth, Machines of Dystopia, Lacrima). Po nahrání EP a odehrání našeho prvního koncertu se věci dostaly do stagnace; bylo to náročné období, protože všichni členové právě dokončili studium a začal „skutečný život“ – práce, rodina a povinnosti.

Mezitím se Zbigniew rozhodl kapelu opustit, aby se mohl soustředit na svou profesionální kariéru. To byl velký neúspěch, protože najít bubeníka na death metalové scéně je jako najít jednorožce – jsou vzácní a většina z nich už žongluje s více kapelami. Po dvojité výzvě jsme našli nového bubeníka, Tomasze Drabika. Zkoušeli jsme téměř rok, ale Tomasz nakonec musel kvůli osobním problémům rezignovat a celý projekt se na téměř tři roky zastavil. Každý byl zaneprázdněn svými vlastními životy, což ztěžovalo posun vpřed.

Průlom nastal v roce 2018, kdy jsem se znovu spojil s Bartoszem Janczarskim (bicí). Bartosze jsem znal od doby, kdy jsme se potkali na koncertě Vesania v Krakově v roce 2010. Už na začátku uvažoval o tom, že by se ke mně přidal, ale nikdy k tomu nedošlo. Znovu jsme se spojili, měli jednu zkoušku a to bylo vše – do sebe to zapadlo! Rozhodli jsme se jít dál, ale upřímně řečeno, zpočátku jsme si nebyli jisti, jestli chceme začít něco nového, nebo pokračovat jako Asperatus. Bartosz oslovil Piotra Tokarze (basa - Alienacja, Redemptor, Perihellium), aby zjistil, zda má zájem, a naštěstí měl.

Piotr byl ten, kdo nás přesvědčil, abychom pokračovali jako Asperatus. Obecně řečeno, Piotr je v kapele hlasem rozumu. Rychle jsme našli Łukasze Ciepalu (zpěv), který nás seznámil s Jakubem Owczarkem (kytara). Od té doby trvalo dva roky neustálého cvičení, zdokonalování našeho technického přístupu a psaní nového materiálu, než v roce 2020 vznikla Sanctified State of Decay. Vždy jsem kladl velký důraz na technické aspekty, a to jak v oblasti vybavení, tak i řešení pro kapelu. Byla to doba výrazného růstu na našich zkouškách; naučili jsme se tolik o používání technologií, které nám pomáhají, ale také o sobě.

Od té doby uplynulo pět let a odehráli jsme spoustu koncertů – bylo to skvělé období pro mě i tým, i když jsme si určitě prošli i těžkými dny. Nakonec Jakub opustil kapelu a těsně před nahráváním alba Shrines of Human Waste ho nahradil Rafał Żeńczak. Rafał je fantastický člověk, opravdový profesionál, který se hluboce zabývá technickou stránkou věci, včetně vybavení a pódiových řešení. A co je nejdůležitější, je nesmírně talentovaný na kytaru – a navíc je také baskytaristou. A tady to máme.


Letos máte venku novinku „Shrines of Human Waste“, která je opět plná ryzího pravého death metalu. S jakými pocity jste šli do studia? Měli jste třeba nějaký plán, kam a jak se chcete od minulé desky posunout? Osobně mi nová nahrávka přijde víc temnější a zároveň chladnější. Musím přiznat, že atmosféra celého alba si mě doslova podmanila.

Piotr: Moc děkuji za tato slova! Vědomí, že vás temná, mrazivá atmosféra Shrines of Human Waste uchvátila, je přesně to, v co jsme doufali, když jsme do těchto skladeb vkládali své myšlenky.

Když jsme šli do studia kvůli tomuto debutovému albu u Mad Lion Records, cítili jsme směs tlaku a absolutního soustředění. Měli jsme technické základy z našich předchozích EP, jako je Sanctified State of Decay, ale plnohodnotné album vyžaduje soudržný vesmír. Naším hlavním plánem nebylo jen hrát rychlejší nebo techničtější death metal, ale aby hudba působila dusivěji, promyšleněji a koncepčně velkolepěji.

Radek: Piotr má pravdu; věděli jsme, že toto album musí být produkováno na nejvyšší úrovni, které jsme mohli dosáhnout. Použili jsme poznatky z našich předchozích nahrávek, abychom zajistili vyšší kvalitu. Byl jsem hluboce zapojen do realizačního a produkčního procesu, často jsem kontroloval a upravoval skladby až do 2 hodin ráno, protože jsem chtěl, aby všechno bylo perfektní. Mojí vizí bylo vzkřísit oldschoolový zvuk smíchaný s drsným stylem Dissenter (vřele doporučuji!) s technickými riffy kapel, na kterých jsem vyrůstal, jako jsou Cannibal Corpse, Suffocation, Vader a Behemoth. Chtěl jsem, aby zvuk působil přirozeně, divoce a syrově. Abych byl upřímný, materiál nebyl úplně nový; skladby vznikaly v posledních pěti letech, ale odrážejí těžké, ale dynamické období mého života. Tlak na to, abych zvuk dosáhl naprosto dokonalého výsledku, byl proto obrovský.

Kdo je podepsán pod zvukem? V jakém studiu jste nahrávali a kdo měl na starosti mastering a mix alba? Celkově je zvuk skvělý, připomíná mi desky z konce devadesátých let, bylo to cílem?

Piotr: Ano, chtěli jsme, aby hudba, i přes svou intenzitu, zněla živě a přirozeně, ale zároveň selektivně. Usilovali jsme o zvukový charakter amerických death metalových kapel z 90. let. Paweł Grobler z TAKE47/mr.g_music (instagram) byl zodpovědný za mix a mastering a také za nahrávání všech nástrojů kromě bicích. Známe se už dlouho, takže jsme mohli na charakteru zvuku pracovat bez stresu.


Hodně si potrpím i na grafickou stránku CD a vaše obaly jsem si hodně oblíbil. Kdo je autorem na novince „Shrines of Human Waste“ a co má vlastně vyjadřovat? Motiv se mi opravdu hodně líbí, jen nám prosím prozraď, jak souvisí s hudbou, jak je tematicky navzájem propojený?

Piotr: Grafický design vytvořil Michał „Xaay“ Loranc, známý polský grafický designér a ilustrátor a také náš blízký přítel. Už jsme měli předběžný koncept pro grafický návrh, který vytvořil náš zpěvák Łukasz Ciepała, a Xaay ho proměnil ve velkolepé mistrovské dílo, které dokonale vystihuje hudební obsah. Obal se přímo vztahuje k tématu široce definované lidské existence v dnešním světě.

Radek: Ano, Łukasz byl zakladatelem myšlenky a také tvůrcem původního grafického návrhu založeného na textech písní a celkovém konceptu alba. Myslím, že to zvládl bezchybně a vyjádřil v této myšlence poselství současnosti.

Také Michał „Xaay“ vložil významnou část tohoto poselství do finálního grafického návrhu. V této věci je skutečný profesionál. Práce a spolupráce s Michałem byla stoprocentně skvělou zkušeností.

O čem jsou texty na novém albu? Kdo je jejich autorem a kde pro ně bral inspiraci?

Łukasz: Všechny texty, kromě Fall, jsem napsal já.

Co se týče inspirace, je těžké ukázat jeden konkrétní zdroj, protože texty písní byly psány a revidovány po dlouhou dobu. Pokud bych to měl shrnout, jsou většinou odrazem pozorování reality, ve které žijeme, smíchaného s hlubokým pocitem deziluze z mnoha aspektů lidského chování a někdy i ze samotné existence lidstva.

Důležitou roli sehrály také knihy a filmy. Často podněcovaly myšlenky a úvahy, které se nakonec promítly do textů písní, i když ne přímo nebo zjevně.


Zajímal by mě proces, jakým vzniká u ASPERATUS nová skladba. Jste klasici, co se zavřou do zkušebny a jamují nebo využíváte moderní technologie a posíláte si nápady mezi sebou? Chodíte spolu třeba i na pivo?

Piotr: I přes spoustu povinností v našem soukromém životě se nám občas podaří zajít si spolu na pivo, ale nejlíp to chutná, když si ho dáme po úspěšném koncertu…

Radek: Co se týče hudby, za tu jsem zatím zodpovědný primárně já. V pohodlí domova tvořím osnovy písní (bicí, kytary) a pak posílám nápady ostatním klukům. Každý přidává svou zpětnou vazbu, dokud se všichni neshodneme, že to má potenciál. Pak materiál společně naživo zkoušíme, děláme úpravy a změny, dokud nejsme plně spokojeni. Věříme, že tento způsob práce je pro nás nejefektivnější a zároveň zachovává stejnou formu a styl kompozice.

Takže ano… Jsem tady nejvyšším vůdcem haha!


Myslím, že pro každou kapelu je největší odměnou reakce fanoušků. Já mám nejraději menší kluby, ve kterých mají muzikanti i fans k sobě blízko. Jak často vlastně ASPERATUS vystupují? Jezdíte třeba turné? Pátral jsem na internetu a příliš živých záznamů z vašeho vystoupení jsem nenašel. Jak to mají tedy ASPERATUS s koncerty?

Piotr: Nejsme kapela, která hraje obrovské množství koncertů nebo pravidelně jezdí na turné. V průměru hrajeme několik až tucet koncertů ročně, ale vybíráme si jen ty nabídky, které nám vyhovují. Hráli jsme také několik koncertů ve vaší zemi, například v Barrak Music Clubu v Ostravě, Zkusebna Art Clubu ve Frýdku-Místku a na festivalu United In Brutality v Chřibské. Letos v prosinci opět navštívíme Českou republiku. Momentálně máme do konce roku  dalších 5 koncertů. Metalová scéna a publikum v České republice jsou úžasní!

Radek: Myslím, že případ koncertů je docela složitý.

Není mnoho živých nahrávek, protože většinou jsou lidé docela překvapeni hudbou, které dáváme život… asi haha. Ale je jich málo, dokonce i celý koncert z Krakova.

Po EP State of Decay jsme hráli hodně malých koncertů, ale dávali jsme si velký pozor, abychom se nedostali pod hranici financí. To neznamená, že jsme si za koncerty účtovali hodně, ale vždy jsme se snažili být v rovnováze s vynaloženými náklady. Byli jsme docela opatrní ohledně podmínek, ale také jsme si nekladli vysoké cíle, co se týče počtu vystupujících a kapel, se kterými jsme hráli. Byla to doba, kdy jsme chtěli získat větší sebevědomí a otestovat řešení pro více pódií. Toto období nám dalo docela cennou lekci, pokud jde o to, kde hrát, podat to nejlepší ze svých dovedností a zajistit co nejlepší příjem hudby.

Po tomto období a po nahrání alba Shrines Oh Human Waste jsme se rozhodli hrát hodnotnější koncerty v o něco lepších klubech. Snažíme se o dobrou kvalitu zvuku, abychom podali co nejlepší výkon.

Druhá věc je, že jsme bohužel velmi zaneprázdnění lidé... S Piotrem máme rodiny a malé děti, já se věnuji řadě dalších aktivit spojených s automobilovým designem, 3D tiskem, pracuji ve výzkumu a vývoji v automobilovém průmyslu, Łukasz vede druhou úspěšnou kapelu Mansvara a také se snaží rozjet svou profesionální kariéru, Rafał má další dvě kapely a profesionální kariéru. Rozhodli jsme se tedy využít příležitostí, které by mohly vést k výrazné viditelnosti, protože času na odehrání více menších koncertů v malých klubech je málo.

Vždycky jsem se zajímal, jakou hudbu hudebníci vlastně poslouchají. Máš nějaká alba, ke kterým se rád často vracíš? A co nějaké novinky z posledních let? Zaujalo tě něco natolik, že sis koupil CD?

Radek: Co se týče žánrů, poslouchám všechno od filmových soundtracků – zejména atmosférické nebo ambientní skladby jako Blade Runner, až po elektronickou hudbu, drum and bass a dokonce i Michaela Jacksona! A samozřejmě je tu death metal, ale to není všechno. Během dospívání mě silně ovlivnily kapely jako Cannibal Corpse, Vader, Behemoth a Morbid Angel. Vždycky mě přitahuje mix vysoce dynamické a atmosférické hudby.

Łukasz: Poslouchám hudbu z široké škály žánrů. Kromě extrémního metalu si užívám elektronickou hudbu, hip-hop a spoustu dalších stylů. Jsem velkým fanouškem Viagra Boys – nejen kvůli jejich hudbě, ale také proto, že se mi moc líbí jejich celkový koncept jako kapely a způsob, jakým se prezentují.

Nicméně mě obvykle nejvíce přitahuje hudba, která na první poslech zní zvláštně nebo nekonvenčně. Skvělým příkladem jsou kapely jako Oranssi Pazuzu. Miluji desky, které pokaždé, když se k nim vrátíte, odhalí něco nového.

Obecně jsem, pokud jde o hudbu, velmi otevřený. Jediné, co opravdu hledám, je autenticita. Pokud mám pocit, že umělec tvoří něco upřímného a opravdového, spíše než aby následoval trendy, je mnohem pravděpodobnější, že se s albem spojím. Tato autenticita dává hudbě trvalou hodnotu a její objevování je mnohem obohacujícím zážitkem. To jsou také desky, které si nejraději koupím na CD nebo vinylech.

 

Pocházíte z Polska. Vaši scénu sleduji od konce osmdesátých let a mám vaše kapely dlouhodobě moc rád. Tahle z pohledu zvenčí to vypadá, že to u vás v undergroundu stále hodně žije. Jaké to je na Polsku, co se týká death metalu a dalších extrémních stylů? Co fanoušci, kluby apod.? Jaká je vaše scéna? Zajímal by mě tvůj pohled zevnitř.

Piotr: Je to těžké téma. Scéna v Polsku je velmi silná a undergroundové kapely podávají vysoký standard. V současné době však dominuje black metal. Bohužel, účast na koncertech není vždy uspokojivá a publikum se skládá převážně ze staré gardy. Ani pořádat show není nejjednodušší úkol: dostupnost klubů je silně omezená a náklady vysoké. To také silně odrazuje začínající kapely.

Death metal je můj nejoblíbenější hudební styl. Fascinuje mě na něm hlavně temnota, takový ten prašivý odér ze starých hrobů. Pak také síla a tlak. Když si poslechnu dobrou desku, tak jsem doslova nabitý energií. Co znamená pro tebe? Jak ovlivňuje tvůj život, náhled na svět, jak jej vnímáš ty jako tvůrce?

Łukasz: Pro mě je death metal formou katarze. Je to prostor, kde mohu zpracovávat emoce, které je v každodenním životě často těžké vyjádřit. Všechno, co ho obklopuje, nejen samotná hudba, ale celá scéna, lidé, umělecká díla a atmosféra, se cítí jako samostatný svět, do kterého se mohu ponořit.

Jako tvůrce nevnímám death metal jako něco, co existuje čistě proto, aby bylo extrémní nebo šokující. V nejlepším případě je to upřímný emocionální ventil. Dává mi svobodu zkoumat temnější témata, existencionální otázky a nepříjemnější stránky lidské zkušenosti, aniž bych je musel zjednodušovat nebo cenzurovat.

Rozhodně ovlivnil můj pohled na svět. Spíše než aby mě učinil pesimističtějším, učinil mě reflexivnějším. Připomíná mi, že krása může existovat vedle rozkladu, že intenzita může mít smysl a že umění nemusí být vždy uklidňující, aby bylo cenné. V mnoha ohledech se death metal stal jazykem pro vyjádření věcí, které je těžké vyjádřit slovy, a je důležitou součástí mého života po mnoho let.

Co chystají ASPERATUS v nejbližších měsících? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

Radek: Jsme odhodláni podat na našich nadcházejících koncertech co nejlepší výkony. Chceme album propagovat co nejširší škálu možností, ideálně na místech, kde si náš zvuk plně vychutnáte. Pokud jste fanouškem kvalitního death metalu, přijďte se na nás podívat naživo – slibujeme, že vás nezklameme!

Děkuji moc za rozhovor! Přeji nejen nové desce „Shrines of Human Waste“, ale i celým ASPERATUS hodně úspěchů. Jdu si album znovu pustit! Je totiž opravdu skvělé. Ať se vám daří i v osobních životech.

Děkujeme, bylo nám potěšením se představit a velmi si vážíme, že jste nás kontaktovali!

Recenze/review - ASPERATUS - Shrines of Human Waste (2026):



---------------------------------------------------------------------------------------------------

pondělí 24. srpna 2026

Recenze/review - NOTHINGNESS - Godslaughter (2026)


NOTHINGNESS - Godslaughter
CD 2026, Everlasting Spew Records

for english please scroll down

Dlouho neléčená, znovu zanícená rána o sobě zase dává vědět. Tepe v ní, pálí, zkažená krev koluje v žilách. Kůže je zarudlá a v kostech rezonuje. Jak se to mohlo stát? Přemýšlíš nad tím, když sedíš před svým vlastním hrobem. Už neexistuje žádná naděje. Jenom bolest a utrpení. Pradávná choroba, která tě zasáhla, tlela dlouhé roky v podzemí. Když vylezla znovu na povrch, byl jsi první na řadě. Úplně stejně na mě působí i nové album těchto maniaků z Minneapolis.

Pravidelní čtenáři našich stránek moc dobře vědí, že jsem o NOTHINGNESS již jednou psal. Album "Supraliminal" z roku 2023 bylo po okraj narvané morbidními melodiemi, snětí a atmosférou totálního zmaru. Líbilo se mi a tak jsem byl hodně zvědavý, s čím přijdou tihle gentlemani letos. A musím rovnou napsat, že se jedná opět o pekelnou jízdu, o skladby, které se vám zadřou hluboko pod kůži.


Kapela se pohybuje v oblastech, které jsou nekonečně temné a chladné. Jako bych byl pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači, zavřený v nějaké staré plesnivé kobce. Odsouzen na smrt hladem a vyčerpáním, znovu mačkám play a kývám se spokojeně do rytmu. Pánové velice umně kombinují staré death metalové základy s těmi novějšími, progresivnějšími. Na albu tak najdete odkazy na kapely jako MORBID ANGEL, IMMOLATION, CANNIBAL CORPSE, GORGUTS, ale i třeba VOIVOD. Každý song má svůj velmi dobře zapamatovatelný základ, nad kterým jsou potom vystavěny další mocné a masivní konstrukce. Vše je zde velmi propracované, zvuk je divoký, nespoutaný, přesto dobře čitelný (Adam Tucker - mixing, mastering, recording). NOTHINGNESS mají svůj vlastní rukopis, dokáží být nepřístupní, ale i velmi přitažliví. Hrají si po svém, jdou vlastní cestou. A to se v dnešní době cení nade vše. Alespoň v mém světě. "Godslaughter" je nahrávkou, která je ohlodaná na kost, je surová a v mnohém nekompromisní. Ale také se spoustou neklidných, podivných a mokvajících nálad. Stejně jako minule chce deska čas a trošku té trpělivosti, potom vylezou na povrch jednotlivé nuance a vy si budete moci vše naplno vychutnat. Osobně se mi velmi líbí i motiv na obalu, pod kterým je podepsán Adam Yates. Představte si vstup do záhrobí, který hlídá trojhlavý pes. Pokud chcete vstoupit, musíte zaplatit životem nebo něčím, co se bude Kerberovi líbit. Myslím si, tvrdím to, vím to, že tohle album je jasnou vstupenkou do podsvětí. Pánové opět odvedli skvělou práci po všech stránkách. A mě nezbývá nic jiného, než vám novinku doporučit! Surový, morbidní, temný a chladný death metal, který vás roztrhá na kusy! Děsivé ozvěny z onoho světa!


Asphyx says:

The wound, left untreated for so long and now inflamed once more, is making itself known again. It throbs and burns, and tainted blood courses through your veins. Your skin is reddened, and the pain resonates in your bones. How could this have happened? You ponder this as you sit before your own grave. There is no hope left. Only pain and suffering. The ancient disease that struck you had been smoldering underground for many years. When it resurfaced, you were first in line. The new album by these maniacs from Minneapolis has exactly the same effect on me.

Regular readers of our site know very well that I’ve written about NOTHINGNESS before. Their 2023 album *Supraliminal* was packed to the brim with morbid melodies, gloom, and an atmosphere of total desolation. I liked it, so I was really curious to see what these gentlemen would come up with this year. And I have to say right off the bat that it’s another hellish ride, with songs that will get deep under your skin.


The band operates in realms that are infinitely dark and cold. It’s as if, every time I hit play on my music player, I’m locked up in some old, moldy dungeon. Condemned to death by starvation and exhaustion, I press play again and sway contentedly to the beat. The guys very skillfully combine old-school death metal foundations with newer, more progressive elements. On the album, you’ll find references to bands like MORBID ANGEL, IMMOLATION, CANNIBAL CORPSE, GORGUTS, and even VOIVOD. Each song has a very memorable foundation, upon which powerful and massive structures are then built. Everything here is very polished; the sound is wild and unrestrained, yet clear (Adam Tucker - mixing, mastering, recording). NOTHINGNESS has its own distinct style; they can be inaccessible, yet also very appealing. They play their own way, follow their own path. And that’s what’s valued above all else these days. At least in my world. “Godslaughter” is an album stripped down to the bone raw and, in many ways, uncompromising. But it also features plenty of unsettling, strange, and brooding moods. Just like last time, this album takes time and a little patience; once you give it that, the individual nuances will come to the surface, and you’ll be able to fully savor it all. Personally, I really like the cover art as well, created by Adam Yates. Imagine the entrance to the afterlife, guarded by a three-headed dog. If you want to enter, you must pay with your life or with something that will please Cerberus. I think I assert I know that this album is a clear ticket to the underworld. The guys have once again done a great job in every respect. And I have no choice but to recommend this new release to you! Raw, morbid, dark, and cold death metal that will tear you to pieces! Terrifying echoes from the other world!


Recenze/review - NOTHINGNESS - Supraliminal (2023):


Tracklist:
01. Incinerated Immediately 
02. Convulsing Putrefaction 
03. Skull Evulsion 
04. Trenchant Glunch 
05. Vanquishing Providence 
06. Divine Irresponsibility 
07. Incredible Violence 
08. Umbral Spear 
09. Novus Hegemonikon

band:
Jason Hirt - Drums
Jon Grandel - Bass
Barclay Olson - Vocals
Alex Lewandowski - Guitars, Synth, Vocals (additional)
Xen Hartzell - Vocals (additional)
John Hancock - Vocals (additional)



neděle 23. srpna 2026

Recenze/review - HORRIFIER - Revelations of Gore (2026)


HORRIFIER - Revelations of Gore
CD 2026, Personal Records

for english please scroll down

Zůstává za ním spousta mrtvých. Utrpení a bolest, které jej mohou vykoupit. Ale za jakou cenu? Umírají nevinní, číhá na ně v temných uličkách, pozoruje je ze stínu. S nabroušeným nožem v ruce. Slibovali mu věčný život, ale musel zabíjet. Nikdy by nevěřil, že si v tom najde zalíbení. Dívat se do očí umírajících obětí, tomu se nevyrovná nic jiného. Pohltila jej navždy temnota. Uléhal do vlastní rakve a čekal, až se setmí. Poslouchal jenom hororový death metal.

O norských HORRIFIER jsem již jednou psal. Předchozí album (odkaz na recenzi najdete pod dnešním článkem) jsem si užíval. Jako dobrý, klasický film na VHS kazetě z osmdesátých let minulého století. Pánové i letos dali průchod své morbidní fantazii a vyprávějí nám příběh prokletého muže, který proto, aby neumřel, tak musí zabíjet. Téma se zde opět velmi zajímavě, naléhavě, přesvědčivě a autenticky potkává s hudbou. Výsledný koktejl je jedovatý a chutná po zkažené krvi. 


Brával jsem si nové album s sebou na mé noční toulky městem. Stíny byly dlouhé, v uličkách se odehrávaly nekalé činy a pokaždé mé kroky skončily na místním hřbitově. V jedné části jsou pochováni oběti násilných činů a když jsem zapnul play na svém přehrávači, tak jsem měl pocit, že se mnou rozmlouvají. Skladby jsou napsány velmi zajímavě, působí naléhavě a nejdřív se kolem mě plazily jako jedovatí hadi. Uhranuly mě, strhly do hlubiny a já najednou nevěděl, co je noční můra, děsivý sen a co krutá realita. Riffy jsou zde ohlodané na kost, bicí zabíjejí na potkání a hlas připomíná řev hladové bestie. Byly splněny veškeré mé požadavky na dobrý death metal. HORRIFIER jsou ve skvělé formě a jejich letošní album má slova potvrzuje. Pokud máte chuť na muziku ve stylu AUTOPSY, REPULSION, ENTOMBED, potom věřte, že jste zde správně. "Revelations of Gore" je nahrávkou, u které potkáte své vlastní démony, zástupy nemrtvých, zmizíte z tohoto světa a zavřeni v záhrobí budete navěky trpět veškerou možnou bolestí. Zmínit musím i velmi povedený zvuk, který je masivní, dobře čitelný a řeže tou správnou stranou nože. Atmosféra, kterou se letos Norům povedlo navodit, je zcela pohlcující. S chutí se vždy podívám i na stylový motiv na obalu. Kapela se trefila na sto procent do mého vkusu, hrozně se mi líbí takové ty až doomové chvilky morbidní poezie, které ze skladeb odkapávají jako krev z čerstvé rány. Až zase jednou půjdete noční ulicí, tak si dávejte velký pozor. Stíny jsou plné zabijáků, toužících po čerstvém mase. Je něco přitažlivého, zlého, neskutečně chladného, co mě stále nutí se k letošní desce vracet. Připadám si, jako bych právě odcházel z kina, kde jsem právě zhlédl děsivý film. V mé mysli i v realitě se stal hnisavou skutečností. Zůstává za ním spousta mrtvých. Utrpení a bolest, které jej může vykoupit. Ale za jakou cenu? Umírají nevinní, číhá na ně v temných uličkách, pozoruje je ze stínu. S nabroušeným nožem v ruce. Slibovali mu věčný život, ale musel zabíjet. Hororový, morbidní, temný a nekonečně chladný death metal, ze kterého odkapává zkažená krev! Zlo číhá ve stínu!


Asphyx says:

He leaves a trail of death in his wake. Suffering and pain that might redeem him. But at what cost? The innocent die; he lies in wait for them in dark alleys, watching them from the shadows. With a sharpened knife in his hand. They promised him eternal life, but he had to kill. He never would have believed he’d find pleasure in it. Looking into the eyes of his dying victims nothing else compares to that. The darkness consumed him forever. He would lie down in his own coffin and wait for nightfall. He listened only to horror death metal.

I’ve written about the Norwegian band HORRIFIER once before. I really enjoyed their previous album (you’ll find a link to the review below today’s article). It was like a good, classic movie on a VHS tape from the 1980s. This year, the guys have once again given free rein to their morbid imagination and tell us the story of a cursed man who must kill in order to avoid dying. Here, the theme once again intersects with the music in a very interesting, urgent, convincing, and authentic way. The resulting cocktail is poisonous and tastes of rotten blood.


I used to take the new album with me on my nighttime wanderings through the city. The shadows were long, nefarious deeds were taking place in the alleys, and my steps always led me to the local cemetery. In one section, the victims of violent crimes are buried, and when I pressed play on my music player, I felt as if they were speaking to me. The songs are written in a very intriguing way; they feel urgent, and at first they slithered around me like venomous snakes. They bewitched me, dragged me into the depths, and suddenly I didn’t know what was a nightmare, a terrifying dream, and what was cruel reality. The riffs are stripped down to the bone, the drums kill everything in their path, and the vocals resemble the roar of a hungry beast. All my expectations for good death metal have been met. HORRIFIER are in top form, and this year’s album confirms it. If you’re in the mood for music in the style of AUTOPSY, REPULSION, or ENTOMBED, then trust me you’ve come to the right place. “Revelations of Gore” is a record where you’ll encounter your own demons and hordes of the undead; you’ll vanish from this world and, trapped in the afterlife, suffer every conceivable pain for all eternity. I must also mention the excellent sound, which is massive, clear, and cuts like a knife. The atmosphere the Norwegians have managed to create this year is completely immersive. I always enjoy taking a look at the stylish cover art as well. This band is exactly my kind of thing I really love those almost doom-like moments of morbid poetry that drip from the songs like blood from a fresh wound. The next time you walk down a street at night, be very careful. The shadows are full of killers craving fresh flesh. There’s something alluring, evil, and incredibly cold about it that keeps drawing me back to this year’s album. I feel like I’m just leaving a movie theater after watching a terrifying film. In my mind and in reality, it has become a festering reality. It leaves a trail of the dead in its wake. Suffering and pain that might redeem it. But at what cost? The innocent die; he lies in wait for them in dark alleys, watching them from the shadows. With a sharpened knife in his hand. They promised him eternal life, but he had to kill. Horror-filled, morbid, dark, and infinitely cold death metal, dripping with corrupted blood! Evil lurks in the shadows!


Recenze/review - HORRIFIER - Horrid Resurrection (2023):


tracklist:
1. Voices 
2. Compelled to Slaughter 
3. Human Butchery 
4. The Ingestion 
5. Rejoice, Children of the Flesh 
6. Body Hoarder 
7. Morbid Lust 
8. The Final Oblation 
9. Blood for Ascension 
10. Horrifier - Compelled to Slaughter 

sobota 22. srpna 2026

Recenze/review - MORGAL - The Seventh Circle (2026)


MORGAL - The Seventh Circle
CD 2026, Werewolf Records

for english please scroll down

Na stěnách jsou pověšena těla ještě stále živých hříšníků. Řetězy chřestí, v jejich očích je otištěn nekonečný strach. Mučeni dlouhé roky, stále ještě trošku žijí. Kdysi silní, nenávistní lidé, kteří za svého života způsobili spoustu zla. Tak takhle vypadá peklo, řeknu si v duchu a vůbec mi jich není líto. Všechno musí být v rovnováze. Nesmí být narušena podstata vesmíru i světa. Jsme dávno prokletý druh, to už dávno vím, nové album finských MORGAL má slova jen potvrzuje.

V téhle podobě mám black metal asi nejraději. Je syrový, chladný, prašivý a nasáklý atmosférou i zvukem z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ostré riffy, nespoutané melodie, jedovatý vokál, zabijácké bicí, tohle všechno zde najdete. A také spoustu zkažené krve navíc. 


V některých momentech ve mě tohle prokleté album evokuje třeba takové NIFELHEIM, DESTROYER 666. Pokud máte podobný styl rádi, tak jste zde správně. Ohně byly znovu zapáleny a hoří jasným černým plamenem. Hříšníci křičí spolu s kapelou do tmy a věřící v jednoho svatého na kříži, se modlí za naši spásu, která nikdy nepřijde. O zvuku jsem již hovořil, zajímavý a velmi dobrý je i motiv na obalu. Ono celkově, nové album je doslova povinností pro všechny pravověrné, ortodoxní a opravdové fanoušky black metalu. Prokletí kývají souhlasně hlavou, démoni se usmívají a Satan dávno zase sedí na svém trůnu. MORGAL jsou i letos ve skvělé formě. Jasně, nepřinášejí do záhrobí nic nového, ani převratného, ale to zde ani není účelem. Hlavní je celkový dojem, pocit, nálady a ty jsou z mé strany bez jakýchkoliv připomínek. Navíc, v dnešní době, ve které je spousta kapel umělých a zcela nezajímavých, přicházejí Finové s pořádnou porcí nahrubo nasekaného zahnívajícího masa. "The Seventh Circle" jsem si rval do hlavy pod tlakem nejvíce v noci, když se ulicemi toulaly přízraky a na místním hřbitově začaly šramotit staré mrtvoly v rakvích svými prašivými kostmi. Kříže jsou obráceny směrem dolů, ve svěcené vodě je krev a Ježíš má vyděšený výraz v obličeji. Některým z vás se objevila stará stigmata a já dál sestupuji dolů, do podzemí. Na stěnách jsou pověšena těla ještě stále živých hříšníků. Řetězy chřestí, v jejich očích je otištěn nekonečný strach. Mučeni dlouhé roky, stále ještě trošku žijí. Myslím, si, že jsem zde správně! Chladné a prokleté black metalové album, u kterého shoříte na popel! Oheň byl znovu zapálen a hoří jasným černým plamenem! 


Asphyx says:

The bodies of sinners who are still alive hang on the walls. Chains rattle, and endless fear is etched in their eyes. Tortured for many years, they are still barely alive. Once strong, hateful people who caused a great deal of evil during their lifetimes. “So this is what hell looks like,” I think to myself, and I don’t feel the slightest bit of pity for them. Everything must be in balance. The very essence of the universe and the world must not be disrupted. We’ve long been a cursed species I’ve known that for a long time and the lyrics on the new album by the Finnish band MORGAL only confirm it.

This is probably my favorite form of black metal. It’s raw, cold, grimy, and steeped in the atmosphere and sound of the late ’80s and early ’90s. Sharp riffs, unrestrained melodies, venomous vocals, killer drums you’ll find it all here. And plenty of rotten blood to boot.


At times, this cursed album reminds me of bands like NIFELHEIM or DESTROYER 666. If you like that kind of style, you’ve come to the right place. The fires have been reignited and are burning with a bright black flame. Sinners scream along with the band into the darkness, and believers in the one saint on the cross pray for our salvation which will never come. I’ve already mentioned the sound; the cover art is also interesting and very well done. All in all, this new album is literally a must-have for all true, orthodox, and genuine black metal fans. The damned nod their heads in agreement, the demons smile, and Satan has long since returned to his throne. MORGAL are in great form again this year. Sure, they don’t bring anything new or groundbreaking to the underworld, but that’s not the point here. What matters most is the overall impression, the feeling, and the atmosphere and as far as I’m concerned, those are flawless. Moreover, in this day and age, when so many bands are artificial and utterly uninteresting, the Finns come through with a hefty serving of roughly chopped, rotting flesh. “The Seventh Circle” was what I struggled with most at night, when ghosts roamed the streets and old corpses in their coffins at the local cemetery began to rattle their rotten bones. The crosses are turned upside down, there is blood in the holy water, and Jesus has a terrified expression on his face. Some of you have developed old stigmata, and I continue descending deeper into the underworld. The bodies of sinners who are still alive hang from the walls. Chains rattle, and endless fear is etched into their eyes. Tortured for many years, they are still barely alive. I think I’m in the right place! A cold and cursed black metal album that will burn you to ashes! The fire has been reignited and burns with a bright black flame!


tracklist:
1. Intro 
2. Stormchaser 
3. Tales of Woland 
4. Goddess of Death 
5. Blessed in Hell 
6. Harbinger's Ritual 
7. The Damned from the Seventh Circle 


pátek 21. srpna 2026

Recenze/review - GOLD SPIRE - Steps into Shadow (2026)


GOLD SPIRE - Steps into Shadow
CD 2026, Awakening Records

for english please scroll down

Toulal jsem se v lesích, zastavoval se na místech, na kterých mám i své kořeny. Navštívil jsem hroby svých předků. Domů jsem se vracel rozervaný, s myšlenkami, které kolem mě létaly jako můry kolem ohně. Spáleny, zničeny, zabity, nakonec vždy vstaly z popela a já se díval do tmy i do svého nitra. Četl jsem si ve starých spisech, napojil se na vesmír, abych nakonec uléhal do spánku, který se stával děsivou realitou. Hledal jsem hudbu, u které bych si odpočinul, ale která má smysl, není povrchní, která se dokáže dostat do mého podvědomí i do kostí.

Našel jsem. Možná mi to bylo souzeno. Možná to byla jen náhoda. Potkal jsem na svých toulkách tmou kapelu GOLD SPIRE. Přečetl si promo materiály a pevně rozhodnut, že něco takového si nikdy nepustím, jsem zapnul play na svém přehrávači. Možná moji ruku vedla nějaká vyšší instance, prozřetelnost nebo jen chuť na něco nového, neotřelého, zajímavého. Najednou šlo všechno stranou, svět kolem mě neexistoval. Zase po nějaké době jsem zažíval neopakovatelné chvíle. Jenom já a muzika, jen já a tisíce předaných emocí. Umřel jsem, několikrát se narodil. Ztratil jsem se mezi hvězdami, v éteru. Stal jsem se svým vlastním svědomím. Všechno tohle se mnou hudba těchto švédských mágů dělala. 


Píšu tu většinou o starém, prašivém death metalu. Jeho prvky lze vzdáleně vystopovat i na novém albu "Steps into Shadow". Také doom metalové kořeny, ale hlavně zběsilý saxofon i trylkující flétnu. Ne přátelé, já vím, většinou si z podobných jazzových fúzí dělám legraci a připadají mi až příliš násilně naroubované. Jenže zde to neplatí. Naopak, album plyne tak nějak samozřejmě, přirozeně. Jako voda v horské bystřině, jako bouřka, jako vichr z hor. Švédi si hrají s náladami jako šelma se svojí obětí, budují velmi pestrou, košatou atmosféru. Nálady se zdají být zpočátku lehce neuchopitelné, ale když dáte nahrávce čas, stane se vaší součástí, podstatou. Stanete se tuláky po hvězdách a stereotyp i starosti všedních dní vám začnou připadat nepodstatné, pomíjivé. Album mě pokaždé dokázalo dostat až do meditativního stavu, bylo pro mě mantrou, soundtrackem k pomíjivosti života i smrti. Zase tolik nahrávek, u kterých bych se stával básníkem, jsem poslední roky nezažil. Přitom by tomu tak být nemělo, poslouchám většinou odlišné styly. Hudba a umění je ale jenom jedno, nemějme prosím, mí milí čtenáři, žádné předsudky. Doporučuji vám si jen tak sednout, otevřít okno do tmy a dívat se na hvězdy. Nasávat atmosféru, užívat si, nechat se unášet na zpěněných vlnách řeky věčnosti. Vzal jsem si novinku do lesa, na místa, kde mám své kořeny. Položil jsem s ní květiny na hrob svých předků. Už nějaký čas jsem věděl, že mi koluje v žilách, že se k ní budu rád a často vracet. V některých momentech přesahuje čas i prostor. Možná právě proto jsem si tohle album tolik oblíbil. Zmiňme na závěr ještě formální věci jako zvuk a motiv na obalu. Vše je v absolutním pořádku. Nahrávka se stala mojí osobní záležitostí. Niterným zážitkem. Umí být syrová i křehká, neklidná i smutná. A mě tak nezbývá než vyseknout poklonu až k zemi a říci prosté děkuji! Neklidný, smutný i syrový, temný i chladný, avantgardní doom death metalový soundtrack k věčnosti a pomíjivosti světa!


Asphyx says:

I wandered through the woods, stopping at places where my roots lie. I visited the graves of my ancestors. I returned home torn apart, with thoughts flitting around me like moths around a fire. Burned, destroyed, killed yet in the end, they always rose from the ashes, and I gazed into the darkness and into my own soul. I read old texts, connected with the universe, only to eventually drift off into a sleep that became a terrifying reality. I searched for music that would allow me to relax, but that also had meaning music that wasn’t superficial, that could penetrate my subconscious and reach deep into my bones.

I found it. Maybe it was meant to be. Maybe it was just a coincidence. On my wanderings through the darkness, I came across the band GOLD SPIRE. I read the promotional materials and, firmly resolved that I would never listen to something like this, I pressed play on my music player. Perhaps my hand was guided by some higher power, providence, or simply a craving for something new, fresh, and interesting. Suddenly, everything else faded away; the world around me ceased to exist. Once again, after some time, I was experiencing unforgettable moments. Just me and the music, just me and thousands of emotions being conveyed. I died and was reborn several times. I lost myself among the stars, in the ether. I became my own conscience. The music of these Swedish magicians did all of this to me.


I usually write here about old, grungy death metal. Elements of it can be faintly traced even on the new album "Steps into Shadow". There are also doom metal roots, but mainly a frenzied saxophone and a trilling flute. No, friends, I know I usually make fun of similar jazz fusions, and they strike me as far too forced. But that’s not the case here. On the contrary, the album flows somehow effortlessly, naturally. Like water in a mountain stream, like a storm, like a mountain gale. The Swedes play with moods like a predator with its prey, building a very rich, multifaceted atmosphere. The moods seem slightly elusive at first, but if you give the recording time, it becomes a part of you, your very essence. You’ll become wanderers among the stars, and the routines and worries of everyday life will begin to seem insignificant and fleeting. The album always managed to transport me into a meditative state; for me, it was a mantra, a soundtrack to the transience of life and death. I haven’t experienced so many recordings in recent years that have made me feel like a poet. And yet it shouldn’t be that way I usually listen to different styles. But music and art are one and the same; please, my dear readers, let’s not have any prejudices. I recommend that you just sit down, open a window onto the darkness, and gaze at the stars. Soak up the atmosphere, enjoy the moment, let yourself be carried away on the foaming waves of the river of eternity. I took this new album with me into the woods, to the places where my roots lie. I laid flowers on my ancestors’ graves with it. I’ve known for some time now that it flows through my veins, that I’ll be happy to return to it often. At times, it transcends both time and space. Perhaps that’s exactly why I’ve grown so fond of this album. Let’s conclude by mentioning some formal aspects, such as the sound and the cover art. Everything is absolutely perfect. This recording has become a personal matter for me an intimate experience. It can be raw and fragile, restless and sad. And so I can only bow low and say a simple thank you! Restless, sad, and raw; dark and cold an avant-garde doom death metal soundtrack to eternity and the transience of the world!


Tracklist:
1. Starvation
2. Steps into Shadow
3. Liberation at Dawn
4. The Mire
5. Crown of Disfigurement
6. A Clarion Call
7. Drag Us Under
8. Truth is an Empty Fortress

Album Credits:
Arvid Sjödin – Vocals
Erik Sundström – Drums, Keyboards, Backing Vocals
Påhl Sundström – Guitars
Magnus Kjellstrand – Saxophone, Flute
Petter Broman – Bass



TWITTER