DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemnewalbum. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnewalbum. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 2. května 2026

Recenze/review - NORTHERN GRAVES - Derelict Heart (2026)


NORTHERN GRAVES - Derelict Heart
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Směr je jasně daný. Na sever, mezi vysoké stromy, široké pláně, do země ledu a sněhu. Někde tam, kde je vše ohlodáno na kost a kolem cesty najdete mrtvá těla, je můj cíl. Už mám všeho dost. Kolem mě je jenom faleš, lži, nenávist, děsí mě davy lidí, večerní zprávy i jedovaté úsměvy. Chci být jen sám se sebou, lovit a usínat pod hvězdami. Možná zemřu uprostřed hory, ale moje smrt bude mít větší smysl, než jen ubohé plazení se před Bohem. Napadlo mě to uprostřed noci, během podivných snů, když jsem poslouchal nové album black doomových tmářů NORTHERN GRAVES. Moje mysl byla rozdrásána již během prvních tónů a musel jsem ven, pod oblohu, do větru a deště, do nedalekého lesa, kam utíkám pokaždé, když potřebuji být sám.

Určitě to znáte. Přinesete si nějakou hudbu domů, vůbec nevíte, kdo kapela je a zapnete play na svém přehrávači. Necháte ji na sebe působit a když dojde ke vzájemnému přenosu emocí, tak si zjistíte nějaké informace. Tahle smečka je původně z Kanady, ale pak se přesunula do Houstonu. V jejich srdcích ale nadále zůstala drsnost a chlad severu a povedlo se jim je promítnout i do nového alba. A to prosím pěkně, velmi přesvědčivě, autenticky, temně a syrově. Opravdu kapele věřím každou melodii, riff, úder bicích i výkřik do tmy. 

Texty jsou zde volně inspirována poezií kanadského básníka Andrewa Suknaskiho. Jsou o dlouhých zimách, o hromadách sněhu, o krutosti i kráse přírody, o horských jezerech, které mají křišťálovou vodu. Ale také o posledních věcech člověka, o jeho přechodu na druhou stranu, do země nekonečných stínů. Osobně se mi potom na novém albu nejvíc líbí taková zvláštní, drsná, majestátní, podmanivá, syrová a temná atmosféra. Navíc mě opravdu baví se k nahrávce vracet. Nejlépe odpoledne, když zmizím z chaosu města, pryč od obrazovek, ze kterých stéká stejně už jenom hnis a zkažená krev. "Delic Heart" se pro mě stalo až osobní záležitostí. Zrovna jsem četl knížku o jedné výpravě na daleký sever a musím rovnou říct, že se mé představy i díky muzice spojily v jeden velmi zajímavý a podmanivý celek. NORTHERN GRAVES patří přesně mezi ty kapely, jejichž tvorba potřebuje klid, ticho a hlavně čas. Musíte se zastavit, zklidnit svůj dech, našlapovat tiše. A nebo se vydat se sluchátky do zimní přírody. Jen tak si kráčet, bez cíle, protože i samotná cesta je důležitá. Zmínit musím i velmi povedený zvuk, která je nejen dobře čitelný, ale také má v sobě všechny potřebné vibrace. Za velmi stylový považuji i motiv na obalu, pod kterým je podepsán Travis Smith a který krásně svým obrazem doplnil hudbu samotnou. Hlavní jsou zde ale jednotlivé skladby, které se pro mě staly soukromým obřadem, mantrou, kterou jsem si spolu s kapelou odříkával pokaždé, když jsem se probudil uprostřed noci a věděl jsem, že nastal čas, že musím jít. Pode mnou se vzdalovalo město a já toulal a neznal cíl, ke kterému dojdu. Míjel jsem hluboké propasti své vlastní mysli, překonával divoké řeky, brodil se po kolena v bahně, sněhu, odolával jsem přírodním živlům i sám sobě. Mrazivé black doom metalové album, u kterého se vám dostane vichřice do kostí i samé vaší podstaty! Síla hudby a přírodních živlů! Nakonec nás všechny čeká temnota!


Asphyx says:

The direction is clear. North, through tall trees and wide plains, into a land of ice and snow. Somewhere out there, where everything has been stripped to the bone and you find dead bodies along the way, lies my destination. I’ve had enough of it all. All around me is nothing but deceit, lies, and hatred; crowds of people, the evening news, and venomous smiles terrify me. I just want to be alone with myself, to hunt and fall asleep under the stars. Maybe I’ll die in the middle of a mountain, but my death will have more meaning than just pathetic groveling before God. It occurred to me in the middle of the night, during strange dreams, while listening to the new album by the black doom band NORTHERN GRAVES. My mind was torn apart from the very first notes, and I had to get out, under the sky, into the wind and rain, into the nearby forest, where I run every time I need to be alone.

I’m sure you know the feeling. You bring some music home, have no idea who the band is, and hit play on your player. You let it wash over you, and when there’s a mutual exchange of emotions, you look up some information. This pack is originally from Canada, but then moved to Houston. But the harshness and cold of the north remained in their hearts, and they managed to capture that in their new album. And they did so, mind you, very convincingly, authentically, darkly, and rawly. I truly believe every melody, riff, drum beat, and scream into the darkness from this band. 


The lyrics here are loosely inspired by the poetry of Canadian poet Andrew Suknaski. They’re about long winters, piles of snow, the cruelty and beauty of nature, and mountain lakes with crystal-clear water. But they’re also about the final moments of a person’s life, about their passage to the other side, to the land of endless shadows. Personally, what I like most about the new album is its peculiar, harsh, majestic, captivating, raw, and dark atmosphere. Plus, I really enjoy returning to the recording. Preferably in the afternoon, when I escape the chaos of the city, away from screens that now seem to ooze nothing but pus and rotten blood. "Delic Heart" has become a personal matter for me. I was just reading a book about an expedition to the far north, and I have to say right away that my imagination, thanks to the music, has merged into one very interesting and captivating whole. NORTHERN GRAVES is exactly the kind of band whose work requires peace, quiet, and above all, time. You have to stop, catch your breath, tread softly. Or head out into the winter wilderness with headphones on. Just walk, aimlessly, because the journey itself is what matters. I must also mention the excellent sound, which is not only clear but also has all the necessary vibrancy. I also find the cover art designed by Travis Smith very stylish; its imagery beautifully complements the music itself. But the main focus here is on the individual tracks, which have become a private ritual for me, a mantra that I recited along with the band every time I woke up in the middle of the night and knew that the time had come for me to go. The city receded beneath me, and I wandered, unaware of the destination I would reach. I passed the deep chasms of my own mind, crossed wild rivers, waded knee-deep through mud and snow, resisting both the elements and myself. A frosty black doom metal album that will send a gale into your bones and the very core of your being! The power of music and the elements of nature! In the end, darkness awaits us all!



tracklist:
1. A Story Told by the Wind
2. Lanterns
3. Keeper of the Plains
4. Endless
5. Nocturne
6. Derelict Heart
7. Hazard

band:
Branson Heinz – Drums, Guitars
Damian Smith – Guitar, Vocals, Piano
Andrew Caruana – Guitar, Vocals, Orchestral Arrangements
Roman Chester – Bass

pátek 1. května 2026

Interview - CIRCLE OF BLOOD - Ancient rot-soaked, cursed death metal from moldy catacombs!


Interview with death metal band from Australia - CIRCLE OF BLOOD.

Answered Dave, thank you!

Recenze/review - CIRCLE OF BLOOD - In Praise of Darkness (2026):

Ave, CIRCLE OF BLOOD! Greetings from the Australian catacombs. First, let me pay you a compliment. I’ve been following your band since 2021, when you released your first EP, “Insania Seorsum,” and you’ve long been among my favorite bands. Here in the Czech Republic, however, you aren’t very well known; we’re a small country with a small underground scene. How did you actually get together, and how did CIRCLE OF BLOOD come to be?

Hi Jakub! Thanks for your support over the years, we appreciate it! CIRCLE OF BLOOD started early in 2019. Myself (Dave – vocals and guitar) and Chris (bass and vocals) had been friends for many years, and after both playing in hardcore bands for a long time, we wanted to try something heavier and more challenging. We met Pete (drums) in 2018 and I had started writing several death metal songs. We worked on songs in the practice room until 2020, and then Covid put a stop to all that for some time; „Insania Seorsum“ was recorded in four different recording sessions in between lockdowns. Once the restrictions lifted and we could travel and rehearse more, we had our first performance in 2022, and haven’t stopped since.


This year you’ve released your new album “In Praise of Darkness,” which is once again full of pure, authentic death metal. What were your feelings going into the studio? Did you have any specific plan for where and how you wanted to move forward from your last album? Personally, the new record strikes me as darker and at the same time colder. I have to admit that the atmosphere of the entire album has literally captivated me.

Thank you, I’m glad the atmosphere had the desired effect! Going into the studio this time, we knew we wanted to create something bigger, heavier and more powerful than our previous releases. Every element needed to be a step up from everything else we had done previously; the performances, the writing, and the production. Previously we would write and release material quite quickly – mostly because I’m just very impatient - but this time we spent close to 8 months recording the songs on weekends, and then several more months editing and mixing; it was frustrating at the time, but not rushing anything made a huge difference in my opinion.

But let’s talk about the new album. I’m listening to it right now, and I have to say that this time it took me a while to really get into it. I popped the album into the player and am listening to it in the car. I really like the sound. It’s lively, organic, old-school, and at the same time very clear. It strikes me as different (more massive) from your previous recordings. Where did you record it, and who is credited with the sound?

The entire album was recorded, edited, mixed and mastered by our second guitarist, Reece Hickey. He has a home studio setup at his house, and he has recorded most of our previous material. The difference is this time, because we didn’t have a deadline for finishing the recording, he was able to spend a lot of time experimenting with the different tones of each instrument, and applying a lot of mixing techniques he had developed. We wanted this release to have the same vibe and atmosphere as the classic early albums by Bloodbath, Deicide and Immolation, and there were several full mixes of the album before we finally got the massive, clear (but also filthy) sound he created.


I’m also quite particular about the visual aspect of CDs, and I’ve really taken a liking to your covers. Who is the artist behind the new release “In Praise of Darkness,” and what is it actually meant to convey? I really like the motif just please tell us how it relates to the music, how are they thematically interconnected?

The cover art for „In Praise of Darkness“ is a painting which was created by an artist who goes by the name Misanthropic-Art. I follow a number of aritsts on social media to see what they are creating, and I’m a big fan of his art and also his very vocal political positions. We contacted him, sent him some ideas and a basic concept, and he created the amazing cover for the album – it’s one of my favourite pieces of art. Lyrically, the album tells a loose narrative of Lucifer returning to Earth, seeing creation has been abandoned by the Christian god, and leading humanity in a war on Heaven. As a concept, the album art depicts a Satanic equivalent of the virgin Mary cradling the newborn antichrist, with a tableau of horrors occurring in the background. Each visual element refers to a song lyric on the album, and as a whole, it represents – and celebrates – the overthrow of the Christian dominion by Lucifer.

I’d be interested in the process behind how CIRCLE OF BLOOD creates a new song. Are you the classic type who locks yourselves in the rehearsal room and jams, or do you use modern technology to send ideas back and forth? Do you guys even go out for a beer together?

Our use of modern technology has definitely increased as the band has developed and our own grasp of how to use technology has improved. The songs for „Insania Seorsum“ started as very basic demo recordings on my laptop with some basic programmed drums, and then we practiced them in the jam room until we we ready to record them. For „In Praise of Darkness,“ I was sending ideas for riffs and song structures to the band, and then Pete would program drums on his computer and add them in. Once we started recording properly, Reece essentially learned how to play all the songs as part of his process for how to communicate the ideas in the music, and then recorded some ideas for what a second guitar would do and sent those to us. We typically practice once or twice a week, and if a band we like is playing, some or all of us will go watch them together and hang out.


You’re seasoned pros who play your own way. You have your own signature style, which is something that’s sometimes forgotten these days. A lot of bands just sound like copies of others. You must have had some role models? Who influenced you as a musician, and who was your role model? When and how did you actually start playing? What was the initial impulse that made you pick up an instrument?

I can’t speak for the other guys in terms of role models, but we have a wide variety of influences. I think our style is unique because we’re not trying to imitate one particular type of death metal – we love the brutal slamming NYDM, the melodic Gothenberg style, the tight technical Florida style, and more – as well as grindcore, black metal, sludge and hardcore punk, so when we write it’s a mix of all these different influences. As far as metal role models go, the first mention has to go to Slayer; the riffs and songwriting of Jeff Hannemann and Kerry King really did set the standard for everyone else in terms of aggression and attitude. Kurt Ballou from Converge is another huge influence, not just for style of playing but also for songwriting. Early childhood role models that made me want to play guitar would have been the 60s and 70s rock my dad played around the house – Hendrix, Zeppelin, all that classic old stuff – and I always wanted something like that, but louder, heavier, and meaner.

I think the biggest reward for any band is the fans’ reaction. I prefer smaller clubs where the musicians and fans are close to each other. How often does CIRCLE OF BLOOD actually perform? Do you go on tour, for example? I searched online and didn’t find many live recordings of your performances. So what’s the deal with CIRCLE OF BLOOD’s concerts? How about a tour of Europe? I’d really love that.

I personally love smaller clubs and venues because you can socialise with the fans and hang out and watch the other bands from the pit – our favourite places we’ve played are all 100-200 capacity rooms. Before we released „In Praise of Darkness,“ we’d around play 6 to 8 times a year, just depending on everyone’s availability. Previously we‘ve had commitments that limited how much time we all had for the band – at one point I was active in two other bands, and the other guys had some pretty big commitments – but we’ll be performing a lot more this year.


Australia as a country doesn’t have a huge number of cities, and they’re quite spread apart – the closest major city is an 8 hour drive, and we all work full-time during the week. So rather than go on a full tour of the country, it’s more practical to make a number of short journeys to different cities. We’re going on a short tour next weekend, and are planning more gigs in other cities around Australia later in the year. A tour of Europe is very high on our list of goals for a while, so hopefully we’re able to make the journey there in the couple of years!

I’ve always been curious about what kind of music musicians actually listen to. Do you have any albums you like to revisit often? And what about any new releases from recent years? Has anything caught your attention enough to make you buy a CD?

We are all big fans of music, with lots of different styles. Pete loves progressive metal and jazz; I listen to a lot of synthwave and industrial music, as well as death metal, sludge and my friends‘ hardcore bands; Reece and Chris work together and listen to a huge range of music, from funk to classic rock to industrial harsh noise. Depending on what mood I’m in and what I’m doing, I like to revisit favourite albums by Year Of No Light, Pig Destroyer, Aphex Twin, Converge, Windhand, Nine Inch Nails... Windhand and Crowbar are great music for cooking!

Some recent releases I’ve been playing regularly that deserve some attention are Gutless „High Impact Violence,“ Faceless Burial „At the Foothills of Deliration,“ Time Peace „We Remain,“ Malignant Aura „Where All of Worth Comes to Wither,“ Stressed „A World From Ashes“ and also last year’s albums from Blood Incantation, Dying Fetus, Perturbator, Proscription, Health and Ultha. Most of these I’ve bought on CD or vinyl, but I most commonly listen to music in the car, so my Tidal playlist includes all of these.

The band’s history dates back to 2019. How did the idea to play death metal even come about? Who were your role models? Please take a moment to reminisce for us! What were your early days like? When did you first pick up an instrument, and what was your first concert or first time performing on stage?

As mentioned earlier, Chris and I had been playing in hardcore bands for many years. But we were also fans of death metal, so as far back as 2010 we were hanging out at his house, watching videos of Bloodbath and At The Gates, and sending each other recommendations of death metal and extreme metal albums we’d just heard. Our early days as a band involved a lot of practicing, trying to figure out how our different playing styles would work together to create something we hadn’t tried before – lots of trial and error, and my vocals were not very good (practice makes... not perfect, but better).

I got my first guitar when I was 12 – I had been playing the keyboard since I was 8 or 9, learning the music theory at my parents‘ insistence. The guitar store in the city had tablature books of whole albums, so I would go there on the weekend, pick up a guitar from the rack and start teaching myself songs I liked. I was in the school band too, so my first performance would probably have been when I was 14 or 15, playing 50s pop songs with a full horn section. I was very briefly in a death metal band when I was 15 - we didn’t really even know how to play death metal, it was just trying to imitate what we saw Cannibal Corpse do in the Ace Ventura movie – but we had to break up when our school found out our name.

 

And what about the underground scene in your area in general? Is it thriving in Australia? You’re from Melbourne it’s a big city. Do you guys ever meet up somewhere to play death metal? If I were to visit the city, where should I go to catch a concert? And what about the fans? Do they support the bands?

The underground in Australia has so many amazing bands at the moment, with dozens of killer bands in every city and promoters like Your Mate and Grindhead bringing out amazing European and US bands to tour. Melbourne especially has a thriving extreme metal scene at the moment – bands like Carcinoid, Bog Monster, Munitions, Choof, Gutless, Mammon’s Throne, Algor Mortis, Munt, Writhing and Black Jesus all playing their own killer flavours of death metal and extreme metal. We’re lucky to have several venues that host heavier shows – if you find yourself in town, The Last Chance, The Old Bar, The Tote and The Bendigo are all fantastic venues which play a big part in supporting and fostering the death metal scene. Everyone who is in a band is also a fan, so quite often we’ll see friends from other bands when we go to a local show or to see a bigger international band (I ran into so many friends from other bands when Cryptopsy toured last year).

Death metal is my favorite music genre. What fascinates me most about it is the darkness that musty stench of old graves. Then there’s the power and intensity. When I listen to a good album, I’m literally charged with energy. What does it mean to you? How does it influence your life, your view of the world, how do you perceive it as a creator?

Death metal for me is the genre that has created some of my favourite art. It’s a genre where, as long as you have some key components (distorted guitars, double-kick drums, and screaming or growling vocals), there are no real limits on what you can do musically, or on how you want to present that art. I see death metal as being like the horror movie genre – sometimes you want an A24 „elevated“ intellectual horror film with deep themes and social commentary, and sometimes you want Art the Clown sawing somebody in half, and there’s room for both those extremes and everything in between. Death metal, and the possibilities for creativity and expression, is exciting and inspiring for me, because it makes me think of the possibilities for other aspects of my life.

The essential question to end with. What does CIRCLE OF BLOOD have planned for the coming months? If you have a message for fans, promoters, or labels, this is the place…

In the coming months, Circle Of Blood is touring in April and June, and are working on October or November as well, with performances at home in Melbourne too. We want to see as many new places as we can, so if you enjoy our album and want to see us in your city, contact us or your local promoter. In the meantime, death metal is thriving at the moment, so keep supporting the bands in your local scene and help them grow! Our album is out through Grindhead Records, and they have a tonne of greaet Australian death metal and extreme metal releases worthy of your attention.

Thank you so much for the interview! I wish not only the new album “In Praise of Darkness” but also the entire CIRCLE OF BLOOD much success. I’m going to listen to the album again! It’s truly great. May you also thrive in your personal lives.

Thanks so much for the time and your support Jakub, we appreciated it! Have a great day and best of luck in future, hope to speak with you again soon.

Recenze/review - CIRCLE OF BLOOD - In Praise of Darkness (2026):

Rozhovor - CIRCLE OF BLOOD - Starodávnou hnilobou nasáklý, prokletý death metal z plesnivých katakomb!


Rozhovor s death metalovou skupinou z Austrálie - CIRCLE OF BLOOD.

Odpovídal Dave, děkujeme!

Recenze/review - CIRCLE OF BLOOD - In Praise of Darkness (2026):

Ave CIRCLE OF BLOOD! Zdravím do australských katakomb. Nejdříve mi dovol, abych vám vysekl poklonu. Sleduji vaši kapelu již od roku 2021, kdy jste vydali své první EP „Insania Seorsum“ a patříte dlouhodobě k mým oblíbeným kapelám. U nás v Čechách ale nejste příliš známí, jsme malá země s malou undergroundovou komunitou. Jak jste se vlastně dali dohromady a jak vznikli CIRCLE OF BLOOD?

Ahoj Jakube! Díky za tvou podporu v průběhu let, vážíme si jí! CIRCLE OF BLOOD vznikli začátkem roku 2019. Já (Dave – zpěv a kytara) a Chris (basa a zpěv) jsme byli přátelé už mnoho let a poté, co jsme oba dlouho hráli v hardcorových kapelách, jsme chtěli zkusit něco těžšího a náročnějšího. S Petem (bicí) jsme se setkali v roce 2018 a já jsem začal psát několik death metalových písní. Na písních jsme pracovali ve zkušebně až do roku 2020, ale pak to všechno na nějakou dobu přerušil Covid; „Insania Seorsum“ byla nahrána ve čtyřech různých nahrávacích sessionech mezi lockdowny. Jakmile byla omezení uvolněna a my mohli více cestovat a zkoušet, měli jsme naše první vystoupení v roce 2022 a od té doby jsme nepřestali.


Letos máte venku novinku „In Praise of Darkness“, která je opět plná ryzího pravého death metalu. S jakými pocity jste šli do studia? Měli jste třeba nějaký plán, kam a jak se chcete od minulé desky posunout? Osobně mi nová nahrávka přijde víc temnější a zároveň chladnější. Musím přiznat, že atmosféra celého alba si mě doslova podmanila.

Děkuji, jsem rád, že atmosféra měla požadovaný efekt! Když jsme tentokrát šli do studia, věděli jsme, že chceme vytvořit něco většího, těžšího a silnějšího než naše předchozí nahrávky. Každý prvek musel být o krok napřed oproti všemu, co jsme dosud dělali; vystoupení, psaní textů a produkce. Dříve jsme materiál psali a vydávali docela rychle – hlavně proto, že jsem prostě velmi netrpělivý – ale tentokrát jsme strávili téměř 8 měsíců nahráváním písní o víkendech a pak ještě několik měsíců editací a mixováním; v té době to bylo frustrující, ale to, že jsme nic nespěchali, podle mého názoru udělalo obrovský rozdíl.

Pojďme ale k nové desce. Právě ji poslouchám a musím napsat, že tentokrát mi chvilku trvalo, než mi pronikla do krve. Narval jsem si album do přehrávače, poslouchám ji v autě. Hodně se mi líbí zvuk. Je živý, organický, old schoolový a zároveň dobře čitelný. Připadá mi odlišný (masivnější) od vašich předchozích nahrávek. Kde jste nahrávali a kdo je pod zvukem podepsán?

Celé album nahrál, sestříhal, mixoval a masteroval náš druhý kytarista Reece Hickey. Má domácí studio u sebe doma a nahrál většinu našeho předchozího materiálu. Rozdíl je tentokrát v tom, že protože jsme neměli termín pro dokončení nahrávání, mohl Hickey strávit spoustu času experimentováním s různými tóny každého nástroje a aplikací mnoha mixážních technik, které si sám vyvinul. Chtěli jsme, aby toto album mělo stejnou náladu a atmosféru jako klasická raná alba Bloodbath, Deicide a Immolation, a než jsme konečně dosáhli masivního, čistého (ale také špinavého) zvuku, který vytvořil, proběhlo několik kompletních mixů alba.


Hodně si potrpím i na grafickou stránku CD a vaše obaly jsem si hodně oblíbil. Kdo je autorem na novince „In Praise of Darkness“ a co má vlastně vyjadřovat? Motiv se mi opravdu hodně líbí, jen nám prosím prozraď, jak souvisí s hudbou, jak je tematicky navzájem propojený?

Obal alba „In Praise of Darkness“ je obraz, který vytvořil umělec s přezdívkou Misanthropic-Art. Sleduji řadu umělců na sociálních sítích, abych viděl, co tvoří, a jsem velkým fanouškem jeho umění a také jeho velmi hlasitých politických postojů. Kontaktovali jsme ho, poslali mu pár nápadů a základní koncept a on vytvořil úžasný obal alba – je to jedno z mých nejoblíbenějších uměleckých děl. Textově album vypráví volný příběh o Luciferovi, který se vrací na Zemi, vidí, že stvoření bylo opuštěno křesťanským bohem, a vede lidstvo ve válce proti Nebi. Koncept alba zobrazuje satanský ekvivalent Panny Marie, která kolébá novorozeného Antikrista, s hrůzným obrazem odehrávajícím se v pozadí. Každý vizuální prvek odkazuje na text písně na albu a jako celek představuje – a oslavuje – svržení křesťanské nadvlády Luciferem.

Zajímal by mě proces, jakým vzniká u CIRCLE OF BLOOD nová skladba. Jste klasici, co se zavřou do zkušebny a jamují nebo využíváte moderní technologie a posíláte si nápady mezi sebou? Chodíte spolu třeba i na pivo?

S tím, jak se kapela rozvíjela a jak se zlepšilo naše vlastní chápání toho, jak technologie používat, se rozhodně zvýšilo i naše využívání moderních technologií. Písně pro „Insania Seorsum“ začínaly jako velmi základní demo nahrávky na mém notebooku s několika základními naprogramovanými bicími, které jsme pak cvičili v jam roomu, dokud jsme nebyli připraveni je nahrát. Pro „In Praise of Darkness“ jsem posílal kapele nápady na riffy a struktury písní a Pete pak naprogramoval bicí na svém počítači a přidal je. Jakmile jsme začali správně nahrávat, Reece se v podstatě naučil hrát všechny písně jako součást svého procesu, jak sdělit myšlenky v hudbě, a pak nahrál nějaké nápady na to, co by dělala druhá kytara, a poslal nám je. Obvykle cvičíme jednou nebo dvakrát týdně a pokud hraje kapela, která se nám líbí, někteří nebo všichni se na ni jdeme společně podívat a pobavíme se.


Jste zkušení psi, kteří hrají po svém. Máte vlastní rukopis, což je věc, na kterou se dnes občas zapomíná. Spousta kapel zní jen jako kopie ostatních. Určitě jste měli nějaké vzory? Kdo tě ovlivnil jako muzikanta a kdo byl tvým vzorem? Kdy a jak si vlastně začal hrát? Co bylo prvním impulsem, že si vzal do ruky nástroj?

Nemůžu mluvit za ostatní kluky, co se týče vzorů, ale máme širokou škálu vlivů. Myslím, že náš styl je jedinečný, protože se nesnažíme napodobovat jeden konkrétní druh death metalu – milujeme brutální slamming NYDM, melodický styl Göteborgu, technický styl Floridy a další – stejně jako grindcore, black metal, sludge a hardcore punk, takže když píšeme, je to mix všech těchto různých vlivů. Pokud jde o metalové vzory, první zmínka musí patřit Slayer; riffy a psaní písní Jeffa Hannemanna a Kerryho Kinga skutečně nastavily standard pro všechny ostatní, co se týče agrese a přístupu. Kurt Ballou z Converge je dalším obrovským vlivem, nejen co se týče stylu hraní, ale i psaní písní. Vzory z raného dětství, které mě přiměly hrát na kytaru, byly rock 60. a 70. let, který táta pouštěl doma – Hendrix, Zeppelin, všechny ty staré klasické věci – a já jsem vždycky chtěl něco takového, ale hlasitějšího, těžšího a drsnějšího.

Myslím, že pro každou kapelu je největší odměnou reakce fanoušků. Já mám nejraději menší kluby, ve kterých mají muzikanti i fans k sobě blízko. Jak často vlastně CIRCLE OF BLOOD vystupují? Jezdíte třeba turné? Pátral jsem na internetu a příliš živých záznamů z vašeho vystoupení jsem nenašel. Jak to mají tedy CIRCLE OF BLOOD s koncerty? Co takhle tour po Evropě? To by se mi moc líbilo.

Osobně miluji menší kluby a podniky, protože se tam můžete setkávat s fanoušky, poflakovat se a sledovat ostatní kapely z pódia – naše nejoblíbenější místa, kde jsme hráli, jsou sály s kapacitou 100–200 lidí. Než jsme vydali „In Praise of Darkness“, hráli jsme asi 6 až 8krát ročně, podle toho, kolik času měli všichni k dispozici. Dříve jsme měli závazky, které omezovaly, kolik času jsme všichni měli na kapelu – v jednu chvíli jsem byl aktivní ve dvou jiných kapelách a ostatní kluci měli docela velké závazky – ale letos budeme hrát mnohem víc.


Vždycky mě zajímalo, co vlastně poslouchají muzikanti za muziku. Máš nějaká alba, ke kterým se rád a často vracíš? A co nějaké novinky z posledních let? Zaujalo tě něco natolik, aby sis koupil CD?

Všichni jsme velcí fanoušci hudby, s mnoha různými styly. Pete miluje progresivní metal a jazz; já poslouchám hodně synthwave a industrial hudby, stejně jako death metal, sludge a hardcore kapely mých přátel; Reece a Chris spolupracují a poslouchají širokou škálu hudby, od funku přes klasický rock až po industriální harsh noise. V závislosti na tom, jakou mám náladu a co dělám, si rád vracím k oblíbeným albům od Year Of No Light, Pig Destroyer, Aphex Twin, Converge, Windhand, Nine Inch Nails... Windhand a Crowbar jsou skvělá hudba na vaření!

Mezi nedávné albumy, které si pravidelně pouštím a které si zaslouží pozornost, patří Gutless „High Impact Violence“, Faceless Burial „At the Foothills of Deliration“, Time Peace „We Remain“, Malignant Aura „Where All of Worth Comes to Wither“, Stressed „A World From Ashes“ a také loňská alba od Blood Incantation, Dying Fetus, Perturbator, Proscription, Health a Ultha. Většinu z nich jsem si koupil na CD nebo vinylu, ale nejčastěji poslouchám hudbu v autě, takže můj playlist na Tidalu obsahuje všechna tato alba.

Historie kapely se datuje až do roku 2019. Jak vůbec vznikl nápad, hrát death metal? Kdo byl vaším vzorem? Zavzpomínej pro nás prosím! Jaké byly tvoje začátky? Kdy jsi vzal poprvé do ruky nástroj, co první koncert, první vystoupení na pódiu?

Jak už jsem zmínil, s Chrisem jsme mnoho let hráli v hardcorových kapelách. Ale byli jsme také fanoušky death metalu, takže už v roce 2010 jsme se u něj doma poflakovali, dívali se na videa Bloodbath a At The Gates a posílali si doporučení na death metalová a extreme metalová alba, která jsme právě slyšeli. Naše začátky jako kapely zahrnovaly hodně cvičení, snahu zjistit, jak by naše různé styly hraní mohly fungovat dohromady a vytvořit něco, co jsme předtím nezkoušeli – spousta pokusů a omylů a můj vokál nebyl moc dobrý (cvičení dělá... ne dokonalého, ale lepšího).

Svou první kytaru jsem dostal, když mi bylo 12 – na klávesy jsem hrál od 8 nebo 9 let, hudební teorii jsem se učil na naléhání rodičů. V obchodě s kytarami ve městě měli tabulatury celých alb, takže jsem tam chodil o víkendu, bral si kytaru ze stojanu a začal se učit písničky, které se mi líbily. Taky jsem hrál ve školní kapele, takže moje první vystoupení bylo asi ve čtrnácti nebo patnácti letech, kdy jsem hrál popové písničky z 50. let s plnou lesní sekcí. V patnácti letech jsem byl krátce v death metalové kapele – vlastně jsme ani neuměli hrát death metal, jen jsme se snažili napodobit to, co jsme viděli dělat na Cannibal Corpse ve filmu Ace Venturu – ale museli jsme se rozejít, když se naše škola dozvěděla naše jméno.

 

A co undergroundová scéna u vás všeobecně? Žije to v Austrálii? Jste z Melbourne, to je velké město, scházíte se třeba někde na death metal? Kdybych město navštívil, kam bych měl zajít na koncert? A co fanoušci? Podporují kapely?

V australském undergroundu je momentálně spousta úžasných kapel, v každém městě desítky skvělých kapel a promotéři jako Your Mate a Grindhead lákají na turné úžasné evropské a americké kapely. Obzvláště Melbourne má v současnosti prosperující extrémní metalovou scénu – kapely jako Carcinoid, Bog Monster, Munitions, Choof, Gutless, Mammon’s Throne, Algor Mortis, Munt, Writhing a Black Jesus hrají své vlastní skvělé death metalové a extrémní tóny. Máme štěstí, že máme několik podniků, které pořádají tvrdší koncerty – pokud se ocitnete ve městě, The Last Chance, The Old Bar, The Tote a The Bendigo jsou fantastická místa, která hrají velkou roli v podpoře a rozvíjení death metalové scény. Každý, kdo je v kapele, je zároveň i jejím fanouškem, takže docela často vídáme přátele z jiných kapel, když jdeme na místní koncert nebo vidět větší mezinárodní kapelu (na loňském turné Cryptopsy jsem potkal tolik přátel z jiných kapel).

Death metal je můj nejoblíbenější hudební styl. Fascinuje mě na něm hlavně temnota, takový ten prašivý odér ze starých hrobů. Pak také síla a tlak. Když si poslechnu dobrou desku, tak jsem doslova nabitý energií. Co znamená pro tebe? Jak ovlivňuje tvůj život, náhled na svět, jak jej vnímáš ty jako tvůrce?

Death metal je pro mě žánr, který vytvořil některé z mých nejoblíbenějších uměleckých děl. Je to žánr, kde pokud máte nějaké klíčové komponenty (zkreslené kytary, dvojité kopáky a křičící nebo vrčící vokály), neexistují žádná skutečná omezení toho, co můžete hudebně dělat, ani jak chcete toto umění prezentovat. Death metal vnímám jako žánr hororů – někdy chcete „vyvýšený“ intelektuální horor A24 s hlubokými tématy a sociálním komentářem a někdy chcete Arta Klauna, který někoho rozřezává na polovinu, a je zde prostor pro oba tyto extrémy i pro všechno mezi tím. Death metal a možnosti kreativity a vyjádření jsou pro mě vzrušující a inspirativní, protože mě nutí přemýšlet o možnostech pro jiné aspekty mého života.

Nezbytná otázka na konec. Co chystají CIRCLE OF BLOOD v nejbližších měsících? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, promotéry, labely, tak zde je prostor…

V nadcházejících měsících Circle Of Blood vyrazí na turné v dubnu a červnu a pracují také v říjnu nebo listopadu, s vystoupeními i doma v Melbourne. Chceme vidět co nejvíce nových míst, takže pokud se vám naše album líbí a chcete nás vidět ve vašem městě, kontaktujte nás nebo svého místního promotéra. Mezitím death metal momentálně vzkvétá, takže i nadále podporujte kapely na vaší místní scéně a pomozte jim růst! Naše album vychází u Grindhead Records a mají spoustu skvělých australských death metalových a extreme metalových nahrávek, které si zaslouží vaši pozornost.

Děkuji moc za rozhovor! Přeji nejen nové desce „In Praise of Darkness“, ale i celým CIRCLE OF BLOOD hodně úspěchů. Jdu si album znovu pustit! Je totiž opravdu skvělé. Ať se vám daří i v osobních životech.

Moc děkujeme za tvůj čas a podporu, Jakube, vážíme si toho! Přejeme ti krásný den a hodně štěstí v budoucnu, doufáme, že se s tebou brzy zase setkáme.

čtvrtek 30. dubna 2026

Recenze/review - PIG´S BLOOD - Destroying the Spirit (2026)


PIG´S BLOOD - Destroying the Spirit
CD 2026, Dark Descent Records

for english please scroll down

Desítky roztrhaných mrtvol, naskládaných na hromadu. Vyděšené tváře, hořící domy a mezi nimi se procházejí ďáblové se zbraněmi v rukou. Usmívají se. Jsou krmeni bolestí svých obětí, nenávistí a strachem. Kdysi dávno to byli normální lidé se svými sny. Jenže válka všechno změnila. Jakoby na povrch vylezly ty nejtemnější pudy. Začali toužit po čerstvé krvi, stali se bestiemi. Oheň byl znovu zapálen. Díváš se na rozšklebené tváře obětí a umíráš zevnitř. Je tu nové album surových death metalistů z Milwaukee.

Krvavou cestu těchto maniaků sleduji od jejich počátků. Důkazem budiž odkazy na recenze, které naleznete dole pod dnešním článkem. Pánové pokračují tam, kde minule přestali, ve válečné zóně. Jejich smrtící kov je nekompromisní, ostrý a divoký. Je jako puška s upilovanou hlavní, která vám vystřelí mozek z hlavy. Nic pro slabé povahy, tohle je hudba, která k nám přišla ze samotného pekla. 


PIG´S BLOOD se stále pohybují v podobných oblastech jako kapely typu BLASPHEMY, REVENGE, DEICIDE, ORDER FROM CHAOS, INCANTATION, ARCHGOAT. Původní morbidní myšlenky nadále rozvíjejí, doplňují je o svoje nápady a invenci. Výsledkem jejich snažení je album, které zabíjí na potkání. Když zapnete play na svém přehrávači, tak za sebou také zavřete rezavou bránu do pekla. Ocitnete se v prašivých katakombách, hluboko pod zemí. Sem jsou pohřbíváni zaživa zvrácení a prokletí, vrazi i všichni ti, kteří za svého života vypalovali vesnice nevinných. Skladby jsou velmi násilné, divoké a nespoutané, mají v sobě pradávnou primitivní death metalovou energii a tlak. Zvukově je nové album velmi dobře ošetřeno (Greg Wilkinson - mixing, mastering) a motiv na obalu, pod kterým je podepsán Alex Shadrin krásně doplňuje celkovou atmosféru nahrávky. Tahle smečka prašivých psů útočí napřímo, rovnou na solar plexus, způsobí vám zástavu srdce, zakope vás několik metrů pod zem, roztrhá vás na krvavé cáry masa. Začnete hnít zaživa a stanete se svým vlastním stínem. Posednou vás démoni temnoty a začnou bolet staré rány. Líbí se mi přístup kapely, jejich melodie, ohlodané až na kost, užívám si pochmurné nálady, oceňuji opravdovost, ryzost, uvěřitelnost a naprostou autenticitu. "Destroying the Spirit"  je přesně tím druhem alba, které spálí vaši tělo i duši na popel. Lidská historie je plná násilí, válek, hnusu a špíny. Když novinku poslouchám, tak si to plně uvědomuji. Najednou nesedím ve svém pokoji u přehrávače, ale jsem v jedné vesnici. Přede mnou někdo právě zapálil hromadu mrtvol. Troufám si tvrdit, že se novinka povedla po všech stránkách. Syrová death metalová lavina z kostí, lebek a zkažené krve! Album, které vám vystřelí mozek z hlavy! 

Asphyx says:

Dozens of torn corpses, piled high. Terrified faces, burning houses, and among them, devils walk with weapons in their hands. They smile. They feed on their victims’ pain, hatred, and fear. Once upon a time, they were normal people with their own dreams. But the war changed everything. It was as if their darkest instincts had come to the surface. They began to crave fresh blood; they became beasts. The fire was reignited. You look at the victims’ grinning faces and die inside. Here is a new album from the brutal death metal band from Milwaukee.

I’ve been following these maniacs’ bloody path since their beginnings. Proof of this can be found in the links to reviews below today’s article. The guys pick up where they left off last time, in a war zone. Their deadly metal is uncompromising, sharp, and wild. It’s like a sawed-off shotgun that will blow your brains out. Not for the faint of heart this is music that came to us straight from hell itself. 


PIG’S BLOOD continue to operate in the same vein as bands like BLASPHEMY, REVENGE, DEICIDE, ORDER FROM CHAOS, INCANTATION, and ARCHGOAT. They further develop their original morbid concepts, enriching them with their own ideas and creativity. The result of their efforts is an album that kills on sight. When you hit play on your player, you’ll also be closing the rusty gate to hell behind you. You’ll find yourself in filthy catacombs, deep underground. This is where the depraved and the damned, murderers, and all those who burned innocent villages during their lifetimes are buried alive. The songs are extremely violent, wild, and unbridled, possessing an ancient, primitive death metal energy and intensity. Sonically, the new album is very well produced (Greg Wilkinson – mixing, mastering), and the cover art, signed by Alex Shadrin, beautifully complements the overall atmosphere of the recording. This pack of mangy dogs attacks head-on, straight to the solar plexus; they’ll cause your heart to stop, bury you several meters underground, and tear you into bloody shreds of flesh. You’ll begin to rot alive and become a shadow of your former self. The demons of darkness will possess you, and old wounds will begin to ache. I like the band’s approach, their melodies stripped down to the bone; I enjoy the gloomy moods, and I appreciate the sincerity, purity, believability, and absolute authenticity. "Destroying the Spirit" is exactly the kind of album that will burn your body and soul to ashes. Human history is full of violence, wars, filth, and squalor. When I listen to this new release, I am fully aware of that. Suddenly, I’m not sitting in my room by the stereo, but in a village. Someone has just set a pile of corpses on fire right in front of me. I dare say that this new release is a success in every way. A raw death metal avalanche of bones, skulls, and rotten blood! An album that will blow your brains out!



about PIG´S BLOOD on DEADLY STORM ZINE:


Recenze/review - PIG'S BLOOD - Pig's Blood (2017)


Track list:
1. Standing in Depravity
2. Destroying the Spirit
3. Tartarean Infection
4. Power to Stop It
5. Rabid Dogs
6. Satanic Hammer of Justice
7. Aftermath
8. Commitment to Death
9. Ravenous Hellslaught
10. Strikeforce of Isolate Will

PIG'S BLOOD is:
Bubba Nitz - Bass
Chris Ellis - Vocals
Brian Serzynski - Drums
Mike Gamm - Guitars
Paul Mirenda - Guitars




Recenze/review - VARGRAV - Dimension: Daemonium (2026)


VARGRAV - Dimension: Daemonium
CD 2026, Werewolf Records

for english please scroll down

Z nebe padá krvavý déšť a temnota už dávno zahalila tvoji duši. Drásáš si tvář do krve. Prokletý, zavržený, už dávno ses stal svým vlastním stínem. Umíráš pomalu, bolestivě. Přecházíš na druhou stranu, do země nekonečných stínů, kýváš se ve větru a stále zvedáš obličej k nebi. Ruce sepnuté ke zvrácené modlitbě. Hledáš už jen hudbu, která je chladná, majestátní, která se ti dokáže dostat do žil. Připadáš si jako zahalený do černých pavučin, když posloucháš nové album finských VARGRAV.

Nejsem žádným velkým fanouškem symfonického black metalu, většinou mi připadá povrchní, patetický a plný prázdných slov. Jenže u téhle smečky je to jiné. Riffy se mi zařezávají do mozku, vokály mě bolí a pálí někde uvnitř zuboženého těla. Finové jsou totiž opravdoví, reální, uvěřitelní a naprosto autentičtí. Právě proto si rvu jejich novinku stále dokola do hlavy a stávám se svým vlastním stínem. 

"Dimension: Daemonium" je albem, které je po okraj narvané silnými melodiemi, touhou zabíjet hudbou. Mnohým z vás se zajisté při poslechu objeví stigmata. Osvědčily se mi společné seance obzvláště ve chvílích, kdy se venku začalo stmívat, mezi domy se rozlezly stín a démoni se začali usmívat. Každý motiv, melodie, úder bicích zde má své vlastní místo. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě drive, pověstnou pradávnou sílu, touhu ničit, trhat. Možná jste někdy navštívili také starý hřbitov, na kterém jsou pohřbeni prokletí. VARGRAV hrají tak, že při jejich novém album vylézají z hrobů a touží po čerstvé krvi. Až zase ráno ulehnete do svých studených rakví, tak si na má slova vzpomeňte. Nemáme zde co do činění totiž s jen tak obyčejnou nahrávkou, ale spíše s temným obřadem pro vyvolávání sil, které rozhodně nejsou z tohoto světa. Základem je klasický, syrový, plesnivý black metal, symfonické prvky jsou přidávány s citem a elegancí zkušených upírů. Osobně se mi potom líbí i celkové provedení, jako studený, velmi dobře čitelný a jedovatý zvuk, tajemný motiv na obalu. Zkrátka a dobře, po formální stránce je vše v nejlepším pořádku. Samotná hudba vás potom strhne do hlubiny a vy se v ní rozplynete na tisíc kousků. Novinku nelze jinak, než doporučit všem, kteří mají tento styl rádi a hledají na kost ohlodanou pravdu a poctivost. Z nebe padá krvavý déšť a temnota už dávno zahalila tvoji duši. Drásáš si tvář do krve. Prokletý, zavržený, už dávno ses stal svým vlastním stínem. Umíráš pomalu, bolestivě. Přecházíš na druhou stranu, do země nekonečných stínů, kýváš se ve větru a stále zvedáš obličej k nebi. Ruce sepnuté ke zvrácené modlitbě. Rozhřešení nikdy nepřijde! Mrazivý symfonický black metal, který vás navěky prokleje!  


Asphyx says:

A bloody rain falls from the sky, and darkness has long since enveloped your soul. You tear at your face until it bleeds. Cursed, forsaken, you have long since become your own shadow. You are dying slowly, painfully. You cross over to the other side, to the land of endless shadows, swaying in the wind and still lifting your face to the sky. Your hands clasped in a twisted prayer. You seek only music that is cold, majestic, that can seep into your veins. You feel as if shrouded in black cobwebs when you listen to the new album by the Finnish band VARGRAV.

I’m not a big fan of symphonic black metal; it usually strikes me as superficial, melodramatic, and full of empty words. But with this pack, it’s different. The riffs cut into my brain, the vocals hurt and burn somewhere deep inside my wretched body. The Finns are genuine, real, believable, and utterly authentic. That’s exactly why I keep hammering their new release into my head over and over again, becoming my own shadow. 


"Dimension: Daemonium" is an album brimming with powerful melodies and a desire to kill through music. Many of you will surely feel the stigmata while listening. I found group listening sessions particularly effective, especially as dusk fell outside, shadows crept between the houses, and the demons began to smile. Every motif, melody, and drum beat has its own place here. The songs are very well written; they possess drive, that legendary ancient power, a desire to destroy and tear apart. Perhaps you’ve also visited an old cemetery where the cursed are buried. VARGRAV play in such a way that on their new album, they crawl out of their graves, craving fresh blood. When you lie down in your cold coffins again in the morning, remember my words. For we are not dealing here with just an ordinary recording, but rather with a dark ritual to summon forces that are definitely not of this world. The foundation is classic, raw, moldy black metal; symphonic elements are added with the sensitivity and elegance of seasoned vampires. Personally, I also like the overall presentation the cold, crystal-clear, and venomous sound, along with the mysterious cover art. In short, from a formal standpoint, everything is in perfect order. The music itself then pulls you into the depths, where you dissolve into a thousand pieces. I can’t help but recommend this new release to everyone who loves this style and is searching for raw, unvarnished truth and honesty. A bloody rain falls from the sky, and darkness has long since shrouded your soul. You tear at your face until it bleeds. Cursed, forsaken you have long since become your own shadow. You are dying slowly, painfully. You are crossing over to the other side, to the land of endless shadows, swaying in the wind and still lifting your face to the sky. Hands clasped in a twisted prayer. Absolution will never come! Frosty symphonic black metal that will curse you forever!

Recenze/review - VARGRAV - The Nighthold (2023):


tracklist:
1. Intro (Thy Daemonium) 
2. Ablaze upon the Nocturnal Realms
3. Moonfrost Storms 
4. Dragons of Nightmare 
5. The Gates of My Dimension 
6. Bleeding Galaxies 
7. Starlight Chalice 
8. Unveil the Enslavement of Lunar Prophecies 

LINEUP:
V-khaoz - all instruments, music, lyrics
Werwolf - clean and rough vocals


středa 29. dubna 2026

Interview - CAUSTIC - Devastating, wild, raw death metal that leaves a deep, bloody trail in its wake!

Interview with death metal band from Spain - CAUSTIC.

Recenze/review - CAUSTIC - Inner Deflagration (2026):

Ave CAUSTIC! It took me almost the whole weekend, but I found the cassette. It’s all crumpled up and didn’t play very well, but I’ve got it. I bought the album “Rebirth of Procreation” a long time ago at a record fair, and it’s probably just a bootleg. If I’m not mistaken, the only members left from the ’90s are bassist Xavi Brossa and singer Roger Moreno or am I wrong? How did you actually come up with the idea to start playing death metal back then? Could you please walk us through your band’s history?

Hello Jakub and Deadly Storm Zine! Yes, you’re absolutely right today only Roger and Xavi remain in the band. Over the years, we’ve unfortunately gone through constant lineup changes, which has slowed the band’s progress. But staying active in the underground for so long isn’t easy, and these things tend to happen.

Caustic was formed in 1992 by the core members who were already deeply into death metal. From the very beginning, we challenged ourselves to play extreme metal because of what the style made us feel. In 1995, we released our first demo Xavi is the only current member who was already part of that recording. Later, in 1999, we released our first full-length album “Rebirth of Procreation” through Jackhammer Music, and in 2006 we followed it up with “The Horror Cult” via Hecatombe Records.

After that, we didn’t return until 2015 with “Hate Generation” on Sevared Records, and only now have we finally released our fourth album.

As we mentioned, Caustic’s history has been very unstable due to the constant turnover of members for reasons beyond the band’s control. We’d like to take this chance to thank everyone who has contributed to the band over the years.


This year, after a long eleven years, you released a new album. I have to say that for me, your music has long been a sure bet. We’re cut from the same cloth that’s a given. I’d be interested to know how the new album “Inner Deflagration” came about? What was the vision, and how satisfied are you with the recording? Where did you want to take things?

It’s a great satisfaction for us to know there are people who like and take interest in our music. We really appreciate.

The main goal of the new album is to put the band where it deserves to be, both musically and especially in terms of production.

After so much time, we wanted the new work to show that Caustic has learned how to handle all these aspects, and we believe the final result is very positive. Without a doubt, it’s our best work to date and shows us the path forward for future releases.

In fact, we are currently finishing the recording process of our previous album “Hate Generation” to re-release it in the future with production similar to our latest work “Inner Deflagration.” We consider it a very good album that needs production improvements, and we’re sure that when we reissue it, it will surprise everyone.

Probably the biggest change since last time is the new drummer, Pol (I consider drums to be essential in death metal). Actually, there have been other lineup changes in the band as well. Why do your musicians change so often? Did you have to change your approach to writing new material because of that?

It should be said that Pol joined the band after the album had already been recorded, following certain disagreements with the previous drummer, who actually recorded all the drum tracks.

As you said, Caustic’s history has been marked by constant lineup changes. This is because very few people are willing to commit long-term, whether due to personal reasons or stylistic differences.

It’s difficult to find people who share the same expectations as the rest of the band. While we’ve never aimed to become ultra-famous (although we wouldn’t mind!), we have always required a minimum level of commitment, consistency, and motivation to push the band forward. Unfortunately, this hasn’t always been reciprocated, but despite everything, we’ve always kept fighting.


I think you’ll agree with me that sound is very important, and not just for a death metal band. I had to sit down and listen to the new album. It’s a tsunami! A total old-school massacre. Exactly my kind of thing! Where did you record it, and who handled the mixing and mastering? Did you have a big say in the final sound?

Both the recording and mixing were done at Axtudios in Barcelona by Óscar David (Mr. Ax), and the mastering was handled by Gail Liebling. We’re very happy with the results.

We were present in the studio during the mixing process and took direct part in it. For the mastering, we maintained constant communication with Gail, who lives in the Netherlands. We had already worked with him before, so the process was very smooth and satisfying.

Who designed the cover art? I really like the cover; I can tell right away that this is raw death metal. What were the guidelines for the artwork for “Inner Deflagration”? How did you reconnect with the artist, and why him specifically?

The artwork was created by Adi Dechristianize, an Indonesian illustrator. We spent some time searching online for artists, and Adi convinced us with the rawness of his illustrations.

We had several conversations with him to convey our ideas, and after a few drafts, he sent us the concept that eventually became the album cover.

The idea behind the artwork was to portray the anguish expressed in the track of the same name. That’s why there’s a kneeling human figure showing clear distress and unease, from which all the monsters that torment them emerge. The background depicts a hellish and desolate landscape, symbolizing the feeling of isolation and hostility that surrounds human beings in extreme situations.


But your new album also has very interesting lyrics. You have no idea how many times I’ve identified with them. What are they about on the new album, and who wrote them? And where did he draw inspiration from?

The lyrics represent everyday aspects of our lives that transform into dark and terrifying experiences. The reality we’re immersed in today means that neither our minds nor our bodies are truly free, leading to dark thoughts that push us to the limits of our existence.

We live in a world where we are under enormous pressure just to survive. Everything is measured by how much money you have. Often, it’s all appearances meant to hide personal failure. And that fear of failure has a perverse effect on the mind it transforms you into someone despised, outside the system, with thoughts beyond human logic.

There are also other lyrics influenced by ’90s slasher and classic horror films, such as “Mato en mi tiempo libre” or “Mestres de l’Assassinat.” And then there are tracks like “Rotten King” or “Maggots,” which deal with death in a raw, realistic way because in the end, we all become white worms as organic matter decomposes.

It’s not a conceptual or single-theme album. But you may have identified with aspects related to the reality we live in a constant state of pressure where we’re only expected to perform, produce, and generate. In the long run, this leads to an internal explosion of rage, which is precisely the album’s title.


Here in the Czech Republic, almost all of us are atheists. There are only a negligible number of practicing Christians. Or let me put it this way: the church doesn’t interfere with social life at all. Sure, sometimes a few sheep protest before a concert, but it’s more of a joke. How is it over there in Spain? Have you ever had any issues with that as a band?

In Spain, Christianity is deeply embedded in society. Even though it’s officially a non-denominational state, the Catholic Church still has a lot of influence. This is a legacy of nearly 40 years of fascist dictatorship and a flawed transition to democracy, where the Church remains one of the main pillars of the Spanish right.

That said, Christianity is deeply rooted culturally, regardless of political beliefs. For decades, education, festivities, and daily life were shaped by religion. At certain times, attending weekly mass was socially mandatory, and not doing so could lead to marginalization.

Today, this has largely diminished, but traditions like Holy Week still demonstrate the devotion of a large part of society.

As for us, we’ve never had problems at concerts due to protests of this kind. In fact, I don’t recall any such protests at shows. However, in other cultural areas there have been incidents for example, comedian Leo Bassi received death threats and even suffered an attempted bombing in his dressing room in 2006 due to his criticism of the Catholic Church. There’s even an association called “Christian Lawyers” that files lawsuits against anyone they believe offends Christian values. As you can see, “you don’t mess with the Church.”

 

You’re from the town of Molins de Rei, in Catalonia. What’s your scene like—the bands, the clubs? I live here in the Czech Republic in a fairly large city, and death metal isn’t doing well here at all. Every concert I want to attend means a long trip for me. How is it over there?

Believe it or not, the underground scene is quite competitive, and no one helps anyone. Clubs charge extremely high rental fees, promoters only support established bands, tours are already pre-arranged, and it’s nearly impossible to get on them. It has become normalized for bands to pay to play.

Underground music is no longer respected like it was in the ’90s.

We’ve always been a very independent band. We’ve never hired a booking agency, nor have we constantly chased festivals for slots. That may explain why we haven’t played many shows but at this point, we won’t change. We don’t ask for money or catering just respect.

What about your beginnings? CAUSTIC traces its origins back to 1992. In underground circles, you’re rightly considered a legend. When and how did the idea to play death metal actually come about? What about your first show? From 1999 to 2005, we didn’t hear much from you why was that? Please share your memories with us.

Thank you very much for considering us a legend! The idea of playing death metal came when we formed the first stable lineup in 1992, as several members loved the style.

Given our age, many of us experienced the rise of death metal firsthand, and it was one of the best things that ever happened to us musically. We knew we wanted to be part of that scene—and with a lot of effort, we did, and still do.

Between 1999 and 2005, we went through a period of many departures, which made it difficult to stay active. We had to replace all the guitarists, which was very challenging, and that’s why there was no news from us until “The Horror Cult” was released.

 

What does death metal and music in general mean to you? How do you perceive it in relation to your life and society? Is it a hobby? A lifestyle? What has it given you and taken away? Feel free to delve into philosophical reflections as well.

Music is a very important part of our lives, especially metal and particularly death metal. It’s a way of life. We listen to metal daily, attend concerts regularly, and even our clothing is closely tied to the music.

Creatively, music takes up much of our free time, whether composing or rehearsing. It’s still a hobby because our personal lives don’t allow us to do it professionally, but it’s a hobby we dedicate a lot of time and effort to.

The philosophy of death metal? Enjoy it and of course, drink lots of beer hahaha!

What does CAUSTIC have planned for the coming months? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place for it…

In the coming months, we want to promote the new album by playing as many shows as possible. So far, we’ve never performed outside the Iberian Peninsula, but we’d love to.

So, we invite promoters from all over the world to get in touch!

As mentioned earlier, we also plan to re-release “Hate Generation.” We’re currently finishing the recording process and will soon move on to mixing and mastering. It’s a very good album, but at the time, the final result wasn’t what we wanted now we want it to reach the level the band deserves.

Also, Mike from Horror Pain Gore Death Productions has confirmed we’ll release it together, which is fantastic. We’re very happy working with him and hope to continue doing so!

Another thing we want to fix is the long gaps between albums. We’ve already started writing new material, and this time it won’t take 10 years we promise!

Hopefully I’ll see you live somewhere soon. The new album turned out really well. Thanks for it and for the interview. I appreciate it. May your music go as well as possible, and may you thrive in your personal lives too!

Thank you very much for your interest and support. It’s incredibly rewarding to see that the work of so many years is recognized in so many parts of the world—we weren’t even aware of it. This motivates us to keep pushing forward.

Brutalize!!!

Recenze/review - CAUSTIC - Inner Deflagration (2026):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine