DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemhorror. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhorror. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 25. října 2024

KNIŽNÍ TIPY - Kruh - Kodži Suzuki (1991)


Kruh - Kodži Suzuki
1991, (2004) , Knižní klub

Asi jsme si byli souzeni. Zkrátka se to stalo. Šel jsem zrovna ze školy a bylo mi hrozně smutno. Vlastně ani nevím proč. Měl jsem pocit, že na mě padá nebe, že je kolem mě jenom temnota. Neměl jsem k tomu žádný pádný důvod. Možná deprese, napadalo mě, když  jsem si zapínal bundu, protože mrzlo. Vzduchem se vznášelo lehké pápěří sněhu. Projdu kolem kostela i synagogy. Zahnu doprava a cinknu zvonkem, který je zavěšený u vchodu. Nasaju pach zatuchliny. Vypadáš nějaký smutný. Ozve se za hromadou knih. Vyleze a má nekonečný úsměv na tváři. Velké brýle, jemné náušnice a oči, ve kterých se musí chlapci a pánové ztrácet. Uhladí si vlasy, namotá si je na prst a protože mě už zná, tak mi nedoporučuje plytké povrchní komedie, ani milostné romány. Vždy má pro mě něco dobrého, ona je vlastně jednou z několika málo lidí, kteří směřovali můj čtenářský vkus. Důležitá osoba v pozadí, dalo by se také napsat.

Michal mi hrozně chyběl. Ty naše nekonečné diskuze o knihách. Doporučení, která zcela změnila můj vkus. Četl jsem hrozně rád sci-fi, ale i historické romány, moc jsem tenkrát nedal beletrii a thrillerům, které čtu s oblibou dnes, ale jinak jsem byl otevřený všemu. Jen mě musel příběh chytnout, zaujmout. Jsou knihy, které jsou pro mě zásadní. A tak jsem tenkrát, na přelomu roku 1998/1999 seděl najednou na koleji, čekal na svoji holku a u okna přelouskal celý Kruh v kuse. Potom  jsem seděl a přemýšlel. Pamatuji si, že se mi potom několikrát zdály děsivé sny, což se mi většinou moc nestává. Jenže Kodžu Suziki mě opravdu zasáhl do živého. Dávno předtím, než jsem viděl film, jsem Kruh četl a stal se ihned jedním ze zásadních hororových kousků, které jsem kdy četl. Je to napínavé, mystické, tajemné, děsivé. Moje představivost zase jednou pracovala na plné obrátky.

Byl jsem trošku zklamaný, když jsem knížku doporučil blondýnce. Řekla mi, že je to zajímavý, ale nic, z čeho by si sedla na zadek. Přiznám se, že mě to mrzelo. Míval jsem tenkrát takový podivný zvyk, že jsem doporučoval knihy své milé a "nutil" ji i svoji muziku. Spoustu věcí dokázala ocenit, na něco mi řekla svůj zcela opačný názor, ale Kruh, ten jsem si myslel, že se jí bude líbit. Zajímavé, zamumlal jsem si pod vousy. Ty děláš, jako bys to napsal sám, smála se mi a já na knihu na nějaký čas zapomněl. Po letech, když mě na civilní službě v nemocnici často potkávala smrt, jsem si knihu jednou na noční směně znovu přečetl. Vyzněla úplně jinak. Odlišně jsem ji vnímal i teď, když jsem se k ní znovu vrátil. Pokaždé jsem z ní měl podivný pocit, ale vždy v trošku jiných odstínech. Letos bych dodal, že se mi hrozně líbí způsob, jazyk, jakým je napsána, takový ten neklid. Stále je napínavá a oproti filmu samozřejmě víc propracovaná. I když v tomto případě musím říct, že se přenos na stříbrné plátno opravdu povedl. 

Jak člověk stárne, tak má občas takové zvláštní období. Připadám si, jako bych se na to hemžení kolem díval odněkud z jiné dimenze. Bývám potom rád sám a uzavřu se trošku do sebe. Sahám po ověřených knihách, s lampičkou přesně zamířenou na text. Nejlépe s nějakou dobrou hudbou, kterou mám rád a dobře ji znám. Vnímám teď staré knihy úplně jiným způsobem. Jestli mě kdysi příběh doslova strhl, pohltil, tak teď si jej víc užívám jak je napsaný, často se třeba k některým pasážím vracím. Líbí se mi rytmus, atmosféra. Navíc, ty videokazety, že ano. Televize a studna, ze které vylézá monstrum. Jasně, to je doba mého mládí, nezaměnitelná atmosféra, nálady, které moc dobře znám. Hororová klasika, vlastně svým způsobem velmi jednoduchý příběh, který ale funguje bezezbytku. Tedy na mě určitě. Jasně, je v tom i velký kus nostalgie. A je to tak jenom dobře. 

Ještě jsme tenkrát nebyli ztraceni v nadprodukci, ještě jsme dokázali třídit informace. Kruh je pro mě zcela zásadním hororem, etalonem toho, co mám na tomto stylu rád. Je děsivý, s dobrým nápadem, skvěle napsaný a tajemný. Zadřel se mi do hlavy kdysi a obstál i v čase. Navíc, blondýnka, dnes již dávno moje manželka, konečně ocenila sílu této knihy. Třeba se bude líbit i vám. Doporučuji klid a ticho. Dávejte na sebe pozor a mějte se co nejlépe. Propracovaný, napínavý, dech beroucí. Takový je Kruh. Děkuji.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
V japonském hororovém příběhu reportér Asakawa narazí na případ čtyř lidí, kteří zemřeli zdánlivě bez příčiny v tutéž vteřinu na různých místech. Dopátrá se toho, že se znali a že týden před smrtí se dívali na videokazetu, která diváka varuje, že do sedmi dnů zemře... Tento mysteriózní horor byl v roce 1998 zfilmován.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 27. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Krysy - James Herbert (1974)


Krysy - James Herbert
1974 (2003), Alpress

V pátek jsem jezdil ze školy dřív a čítával jsem si ve vlacích a autobusech. Měl jsem s sebou vždycky nějaká skripta, ale ty jsem moc často neotvíral, většinou až na poslední chvíli, když už mi teklo do bot. Stíhal jsem ještě poslední hodinku, co měli otevřeno v boleslavské knihovně. Klára tam pořád dělala, dnes již šťastně vdaná, přesto se mnou vždy ráda zavzpomínala na časy, kdy jsem jí pomáhal na brigádě a tajně ji miloval. Smáli jsme se tomu a stále spolu řešili nové knížky. Mám pro tebe takové překvapení, máš rád Jamese Herberta? Kývám souhlasně hlavou. Tak znovu vyšly jeho Krysy (píše se rok 1998). Podává mi brožovanou knížku s velkým hlodavcem na obalu. Poděkuju a doma si ihned po jídle zalezu. Měl bych zajít do hospody, ale nějak se nám všechno rozpadlo. Není s kým. Raději si nasadím sluchátka a procházím se temnými ulicemi Londýna. V rohu hned vedle mě se mihne velký stín. Zablesknou se oči. 

Možná je to náhoda nebo spíš zjevení, ale když vylezu v pět ráno před dům, tak potkám chlápka s koženou brašnou. Kouká mu z ní termoska. Taky jde na šichtu. Mává kolem sebe a vypadá legračně. Když ale přijdu blíž, tak se vyděsím. Nesním pořád? Útočí na něj potkan (ne krysa), kteří se poslední roky neskutečně přemnožili. Kopne ho okovanou botou do obličeje, hlodavec zapiští a uteče. Ještě ale než  zaleze do křoví, vycení zuby. Že by také mutant? Mám zážitek, který vyprávím svým spolupracovníkům. Uklízíme kanály pod škodovkou, nosíme špínu a čicháme smrad plný rozkladu. Jo krysy, ty bejvaly u nás na statku. Lovil je náš pes, vždycky je roztrhal na kusy. Zasní se propuštěný vrah, který v afektu zabil souseda. Když sedíme na svačině, tak vypráví dál a působí jako ten nejmilejší člověk na světě. Má klasické vzdělání. Je to zvláštní kombinace lidí. Studenti, bývalí vězni, cikáni, mladý holky, co si chtějí jen tak přivydělat. Docela se nasmějeme, jen občas, když se některým objeví v očích temnota, tak se klidím pryč. Zalezu si do kouta, zametám si jen tak pro sebe a s nikým se moc nebavím. Práce je to těžká, na nic jiného není moc čas. Ale jde nám docela od ruky. 

Když vylezu ven, tak už je zase tma. Zítra znovu, jen večer z továrny poběžím, protože se musím osprchovat a stihnout vlak. Najím se cestou v kupé. Jenže jak jsem zmatený, tak si zapomenu svačinu. Ale knihu mám, to je důležité. Sednu si a nechci být rušen. Zašpuntuju se sluchátky a ignoruji snahy cestujících dávat se mnou do řeči. Nerušte, čtu si. Kniha je takovým spíše hororovým příběhem. Námět je sice trošku jednodušší, ale zpracování vynikající. Navíc, jak je tma, tak nejednou vidím krysy všude. Ve vlaku, když jdu na záchod a dívám se do mísy na koleje, na nádraží v Praze i v Plzni, v ulicích kousek od koleje, které jsou neskutečně špinavé. Co se to šustlo v rohu u popelnic? Uff. Jenom kočka, co přišla na pozdní večeři. Nebo ne? Zalezu si do peřin, blondýnka přijede až zítra. Kolej je podivně tichá. Nejdu ani do baru, nechce se mi. Potřebuji klid na čtení. Někdy kolem půlnoci knihu dorazím a pak nemůžu spát. Je úplněk a když se podívám z okna, tak mám pocit, že jsou krysy všude. Velké, zmutované krysy. 

Sérii tiché hrůzy nelze jinak, než doporučit. Krysy jsou prvním dílem a myslím, že opravdu povedeným. Navíc tihle tvorové jsou opravdu zajímaví i pokud to vezmete ze zoologického pohledu. Jejich schopnost se učit, organizovat, přežít. Tráví sice většinu času v temnotě, ale vše má u nich jasný řád a smysl. A teď si představte, že postupně zmutují, stanou se většími, silnějšími, chytřejšími. Stejně jako se přemnožili v Boleslavi kdysi potkani, kteří byli fakt všude, tak v Londýně to byly krysy. A já si musel sednout ještě jednou a celou knížku si přečíst i po letech. A musím říct, že mě stále hodně bavila a byl jsem chycený. Hltal jsem každou stránku a přečetl celý příběh v podstatě na jeden zátah. James Hebert je celkově můj oblíbený autor a líbí se mi i jeho styl psaní. Má takový ten klasický britský přístup a jeho knihy se mi velmi dobře čtou. 

Chodím pořád velmi brzy do práce. Přes koleje, dolů k řece, kde jsou výpustě ze stok a kanálů. Občas potkany dodnes potkávám. Vždycky se jen mihnou někde na cestě, zašustí v křoví. Někdy se na chvilku zastaví, dívají se na mě a pak utečou. Jsou to velmi plachá zvířata. Na tuhle knížku si vždycky vzpomenu. Je totiž napsána opravdu velmi dobře. Takže přátelé, pokud máte rádi horory a  napětí, ale hlavně chlad a temnotu, tak neváhejte ani chvilku. Myslím si, že budete spokojeni. Krysy se mnohým nelíbí, bojí se jich, jsou vyděšení. Když si přečtete tuhle knížku, tak se to rozhodně nezmění, naopak. Ale rozhodně na ni nezapomenete. A teď už mě prosím omluvte, musím jít do práce. Vezmu to kolem kanálů a třeba budu mít štěstí. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost! 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoho dne je pokousán krysou malý chlapec, i přestože zranění není vážné, umírá. Nikdo tomuto případu nevěnuje pozornost až na jeho učitele. Ten začíná pátrat a přijde na další napadení těmito nezvykle velkými tvory. Černé stíny se objevují čím dál častěji, najednou je jich v ulicích plno. Jsou stále troufalejší a útočnější. Na Londýn padá strach. Nastává boj o rovnováhu sil mezi lidmi a zvířaty. Pozornosti stále uniká starý dům, obrostlý křovím, skoro neviditelný, jehož tajemství předčí ta nejhrůznější očekávání.
Anglický spisovatel James Herbert se u nás představuje v prvním ze své série mistrných příběhů "tiché hrůzy".


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Dům v Amityville - Jay Anson (2024)


Dům v Amityville - Jay Anson
2024, Fobos

Kdysi dávno, v devadesátkách jsem se sčuchl v hospodě s jednou partou, která poslouchala black metal. A také měla takového zvláštního koníčka. Navštěvovali místa, kde se stalo něco zlého. Vraždy, duchové, tajemná místa. Jednou jsem vyrazil s nimi a musím tedy i po letech říct, že to bylo hodně zvláštní. Pamatuji si, že jsem tenkrát utekl z nějaké půdy. Oni totiž chtěli různě navzájem souložit, prostě je rajcovala smrt. Byl jsem z toho nějakou dobu hodně špatnej, dokonce jsem měl i děsivý sny. Na různé spirituální věci, na duchy a podobné záležitosti moc nevěřím. Většinou se dá vše logicky a vědecky vysvětlit. Jenže potom se stane něco ošklivého, vy sedíte v nemocnici na chodbě a modlíte se, aby všechno dobře dopadlo.

Čekal jsem čtyři hodiny, nachodil jsem spoustu kilometrů, byl jsem jak šelma v kleci. Všichni na mě byli hodní, ale potřeboval jsem něco, co by můj stres trošku otupělo. Nekouřím, moc nepiju kafe a tak my zbývají knihy. Dům v Amityville jsem objevil jednou takhle večer, když jsem měl skoro všechno přečtené. Zaujal mě obal, nezastírám, ten je fakt velmi povedený. O tomhle případu, který se opravdu stal, jsem už slyšel. Nevím proč, ani nevím kde, ale slyšel. Prý existuje i film, který jsem následně, když jsem vše přečetl, shlédl a jedná se o povedený snímek, doporučuji. 3:15 zemřeš, už jste doma? Tak o tomhle příběhu je i kniha. Za mě, jako většinou vždycky, o řád lepší než filmové zpracování. Hele, neměl bych číst něco klidnějšího, když už jsem v té nemocnici na chodbě? Ale kdeže, naopak, potřebuji vyčistit hlavu. Zaplať všichni svatí, operace dopadla dobře, manželka se pomalu zotavuje a mě mimo dlouhého šrámu v hlavě a vzpomínek, zůstala i tahle knížka.

Přiznávám, že když se někdy toulám lesem nebo chodím po Jizerkách, tak občas potkám místa, ze kterých mám divný pocit. Dopředu nevím, co se na nich stalo, ale asi jsem na tyhle věci vnímavější. Přitom mi rozum velí úplně něco jiného. Každopádně, představte si, že koupíte dům, ve kterém se stala vražda. Necháte jej vysvětit, ale ani to nepomůže. Spíše naopak. Tyhle staré americké baráky jsou hororové samy o sobě. I když my máme co říkat, ve staré vile u babičky, jsem se jako malý také bál dojít na záchod. Stínů bylo moc a když byla noc, tak se odevšad ozývalo různé skřípání, které v dětské fantazii nemělo daleko k naříkání. Také jsem měl svoji příšeru pod postelí. Stačilo, když byla mlha, tak i srnky na zahradě vypadaly jako démoni. Fantazie je v tomhle úžasná a děsivá zároveň. Už dávno chápu, že někdo může zemřít jen díky depresím nebo z vyděšení. Zkuste si být chvilku sami několik dní na horské chalupě a určitě mi dáte za pravdu. Navíc, zdejší jizerské domy mohou stále vyprávět příběhy z války. 

Je to vlastně dnes již klasický horor, který byl mnohokrát zpracovaný. Příběh rodiny Lutzových je dle mého ale v této knize pojatý nejlépe. Je napínavý, děsivý. Samozřejmě, záleží jen na vás, zda mu uvěříte nebo nikoliv. Jsou lidé, kteří zkrátka nemají fantazii a všechno hned shodí ze stolu, že je to blbost. V dnešním světě také většina z nás postupně ztratila spojení s takovým tím přirozeným strachem. Válka je daleko a pokud se nepohybujete mezi totálními debily, tak se máte zkrátka dobře. I smrt je jenom položka. Dokud se vaše parte nesdílelo na sociální sítě, tak ani nejste mrtví. Schválně, zkuste si někdy přenocovat jen tak v lese. Sami ve tmě. Zažijete spoustu nových emocí. A možná začnete věřit i na duchy. Seděl jsem na chodbě v nemocnici a moje mysl byla daleko, na Long Islandu. Zrovna jsme přijeli. Vypadá to tu dobře, dokud se nesetmí. 

Když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem po téhle knížce sáhl víceméně náhodou, nic moc od ní nečekal a nakonec jsem nadšený. Netuším, jestli se to doopravdy stalo a je mi to vlastně jedno. Mám rád příběhy, co by se stalo, kdyby... Už teď moc dobře vím, že se k Domu v Amityville určitě vrátím, až pojedu na podzim na chalupu hrabat listí. Myslím si totiž, že takhle večer, až padne mlha a tma, vynikne tenhle horor ještě více. Pokud se rádi bojíte, máte rádi napětí a staré opuštěné domy s děsivými příběhy, neváhejte ani chvilku. Děkuji moc za vaše kladné ohlasy a podporu. Přeji příjemné počtení! 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zeměměřič George a jeho krásná manželka Kathy si v městečku Amityville na Long Islandu našli svůj vysněný dům. Navíc za úžasnou cenu. Co na tom, že v něm před rokem došlo k šestinásobné vraždě, při níž mladý Ronnie DeFeo puškou postřílel své rodiče, dvě sestry a dva bratry. Dům jako dům. Manžele Lutzovy pověry nezajímají a vrah už beztak sedí ve vězení. Dům si jako správní křesťané nechají požehnat od svého faráře Franka Mancusa, který však s dopadem prvních kapek svěcené vody uslyší děsivý hlas. Následujících dvacet osm dní bude jak pro Mancusa, tak pro pětičlennou rodinu Lutzových tou nejtěžší životní zkouškou. Lutzovi si dlouho nechtějí přiznat, že se dostali do křížku s temnými silami. Všechny ty podivné události, jež postupně nabírají na intenzitě, přece musejí mít nějaké racionální vysvětlení. Když jim však dojde, že v domě jsou nebezpečí vystavené i jejich tři děti, musejí konat.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 13. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Americké psycho - Bret Easton Ellis (1991)


Americké psycho - Bret Easton Ellis
1991 (2007), XYZ (ČR)

Jdeme si jen tak městem. Ulice jsou plné smogu, ale nám to nevadí. Jsme do sebe zamilovaní. Seděli jsme dlouho do noci v klubu, tančili a nakonec, jako vždy, si dali gyros u Řeka. To se muselo zazvonit, klidně ve tři ráno a vylezl usměvavý kulatý pán, který nás ihned pozval dovnitř, nechal nás sedět v rohu, ať jsme si něco dali nebo ne. Muchlali jsme se do rána a teď je nám chladněji. Přeházíme přechod, když tu se ozvou brzdy. Uskočíme. Z auta vyleze takový typický podnikatel tehdejších devadesátých let. Fialové sako, zlatý řetěz kolem krku, mokasíny s bílými ponožkami. Začal na nás řvát. Arogantní debil, co si myslel, že může všechno. Tenkrát i mohl. Korupce prorůstala vším. Mafie vládla celému městu. My, jako studenti, jsme to tolik necítili, ale v podobných situacích se k nám tahle temná síla také dostala. Sevřel jsem ruce v pěst, protože měl hnusné připomínky na moji holku. Ale ona měla víc rozumu než já. Hladila mě a uklidňovala. Přesto jsme šli na koleji spát celí rozklepaní.

To je von, ty vole to je von, zakřičel jsem u okna, když jsem si ráno četl Americké psycho. Opět se jednalo o úlovek z mých návštěv v antikvariátu. O téhle knížce se mluvilo jako o zakázané, tak jsem ji musel ihned mít. V Čechách se tenkrát dalo sehnat všechno a to naprosto legálně. Tohle ale bylo, jako vždy, doporučení od mladé knihovnice. Michal už dávno nebyl na škole a já neměl moc se koho zeptat na nějaké nové tipy. Stejně jako u muziky jsem se zakonzervoval a dělal si na všechno jenom své názory. Neměl jsem nikoho, kdo by mě ovlivňoval. Ten debil ze včera, co nás málem přejel, přesně odpovídá popisu hlavní postavy. Arogantní, úspěšný magor. Predátor, který září na poradách, je rozhodný, vtipný, ženy mu leží u nohou. Psychopat, který si dělá, co chce. Pokaždé si na Patricka Batemana vzpomenu, když potkám malinké chlapíky v obrovských autech, kteří nás na poradách neustále nadřazeně ponižují. Kolik já takových Patriků potkal. Za svůj profesní život nepočítaně. Na některé vedoucí pozice musíte mít žaludek, musíte přežít mezi vlky. 

Kniha ve své době opravdu způsobila rozruch. Když máte prachy, tak si můžete dovolit všechno. Pořád překračujete hranice. Nudíte se a protože v lidech je temnota, tak začnete dělat věci, které byste si jinak nikdy nedovolili. Morálka je pro vás jen prázdné slovo. Čest? Co to kurva je? Jedná se příběh, který mě v roce 1998 hodně ovlivnil a nejhorší je, že je stále tak platný a aktuální. Může za to samozřejmě i film, který se také povedl. Bret Easton Ellis vykreslil hlavního "hrdinu" opravdu tak uvěřitelně, že se vám bude chtít chvílemi zvracet. Koneckonců, všude kolem nás je stále spousta konzumu. Lidé už dávno tráví svůj čas převážně v supermarketech. Města i vesnice se o víkendech vyprázdní, obchody zaplní. Někdy je to až děsivé. S plnými košíky nadáváme u pokladen, jak se máme špatně. Děti narvané cukrem s telefony v rukách lajkují stejné zlo, jaké prováděl Patrick. Někdy to opravdu vypadá, že věk lidí skončil. Nebuďme ale jenom negativní. Určitě je i spousta lidí, co ještě přemýšlejí a zachovali si zdravý rozum. 

Bylo to brzy ráno a je to jen několik dní. Chodím touhle ulicí každý den velmi brzy ráno do práce. Nikdy tam nic nejezdí. Dnes to bylo jiné. Obrovské SUV zastaví kousek ode mě. Zhasnutá světla, tichý motor. Lekl jsem se. Musel jet tak stovkou. Vyleze chlápek, tak v mém věku. Je mi někam po prsa a začne na mě řvát. Kam čumíš čuráku, víš kdo já sem? Z očí mu kouká asi kokain a tak jen mávnu rukou a jdu pryč. Chvilku mě doprovází se staženým okýnkem a říká mi, co by mi všechno udělal. Nejsi ty náhodou Patrick? Pomyslím si a raději zmizím v parku. Historie se nemění. Dobré knihy zůstávají. Americké psycho nelze jinak, než doporučit. Nebo si dejte aspoň film. Obojí je brutální, nechutné, hnusné. Je to takové memento, u kterého budete dlouho sedět a přemýšlet nad ním. 

Nedávno na mě vyskočila zpráva na internetu, že v Americe je hnutí, ve kterém se sdružují mladí chlapci, kteří mají Patricka jako svůj vzor. Normální holky je nechtějí, tak je nenávidí a chtějí jim ubližovat. Udržují svá těla v perfektní fyzické kondici, snaží se být úspěšní. Konzum je pro ně mantra. Tak to vidíte, pořád jsou mezi námi, stále s nimi budeme mít co do činění. Je to hodně šokující příběh, pro někoho možná trošku přitažený za vlasy, ale zase na druhou stranu, sem tam vyplavou na povrch o hodně děsivější věci. A tak si říkám, jak je vlastně super, že jsem obklopen takovými skvělými lidmi. Za úsměv nic nedáte. Proti hajzlům se musí bojovat! Buďte silní v dnešním pokřiveném světě. Děkuji za pozornost. Tahle kniha je opravdu hodně silná. Jen ji musíte pochopit správným způsobem. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kultovní román, jež autora proslavil po celém světě. Americké psycho je fiktivní zpovědí Patricka Batemana, bohatého newyorského mladíka z řad takzvaných „yuppies“, který se v honbě za novými prožitky stává brutálním masovým vrahem. Ellis v knize nejmenšího detailu popisuje nejen Batemanovy konzumní obsese (návštěvy drahých restaurací a barů, fitcenter, závislost na drogách, hudebních hitech či slaboduchých televizních talk show atd.), ale i násilné, neobyčejně brutální scény mučení a vražd. Nepochopení, že nejde o realistickou výpověď, ale o ostrou satiru na konzumní atmosféru 80. let, vedlo k ostrým útokům na knihu, kterou ve Spojených státech řada velkých knihkupectví odmítlo prodávat.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. srpna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Tajemství červa - Robert Bloch (1981)


Tajemství červa - Robert Bloch
1981, Smrtihlav

Pamatuji, že byl sychravý podzim, léta páně 1997. Otec od nás odešel a spousta kamarádů z koleje to vzdala. Někteří šli raději na vojnu, jiným se povedlo sehnat modrou knížku. Nemít svoji holku, asi bych se do Boleslavi taky vrátil. Najednou jsem neměl nikoho, s kým bych pokecal o muzice, ani o knihách. Možná jsem měl trošku deprese, nevím, tenkrát to nikdo neřešil. Byl jsem ale smutný. Na chalupě mě čekala práce a pršelo. Bylo šedivo a kolem vagónů se proplétaly provazy deště. Podvozek klapal do rytmu a do Turnova to bylo ještě pěkně daleko. Poslední peníze jsem dal včera za pivo a zbylo mi jen na cestu a 52,- korun českých jsem dal v antikvariátu za Tajemství červa. Nejsem rád sám a fantazie mi pracuje na plné obrátky. Máma je na chalupě bez auta, to si pamatuji přesně, protože jdu potom v noci mokrý spoustu kilometrů do kopce. Jsem knihou pohlcen a za každým rohem vidím přízraky. Mám zrovna období H.P. Lovercafta a Alana Edgara Poea. Patřím k těm, kteří si na přednáškách čtou a pak se usmívají na ošklivé spolužačky, aby mě nechaly okopírovat poznámky.

Vlak zastaví v Tanvaldu a já si dám límec kolem krku. Stejně jsem mokrý během chvíle. Knihu mám v batohu, v igelitové tašce. Aby nepromokla. Už jsem četl několik povídek a hodně nad nimi přemýšlím. Rozhodně víc, než nad učením, které jsem si s sebou vzal také. Škoda, že nemohla blondýna se mnou. Byl bych veselejší. Jenže není a tak jdu, co noha nohu mine. Mám hlad, je mi zima a zažívám veškeré nepohodlí. Malá kaple na rozcestí by mohla být klidně součástí příběhu. Jsem jako starý učenec, který objevil ve spisech další mytologii. Ožívají přede mnou příšery, štěkající pes v dálce je bestií ze záhrobí. Leknu se, když rozšlápnu omylem šneka. Mám dvě možnosti, buď zkratkou po hřebenech a lesem a nebo po asfaltu. Bojím se aut a náklaďáků, nechci skončit v příkopu. Mámě jsem psal před dvěma týdny dopis, že přijedu. Od té doby jsme netelefonovali, nevěděl jsem nic. V některých vilách se svítí jenom málo, jiné jsou tiché. Možná ukrývají ve sklepích svá tajemství. Robert Bloch je již nějakou dobu můj oblíbený autor. Měl jsem štěstí, že mi mladá prodavačka knížku schovala. Tak trošku ji závidím. Nevím, kolik se bere v antikvariátech, ale nemáme ještě rodinu, tak si naivně představuji, že bych třeba jednou, nějaké knihkupectví? 

Už jsem myslela, že nepřijedeš, přivítá mě máma a ihned staví na plotnu čaj. Přiloží několik polínek, aby to mělo tah a naleje mi do hrníčku i rum. Dělala to tak její máma, její babička. Namaže mi chleba tvarohem a já všechno sním jako kdybych týden nejedl. To je skoro pravda. Jak je, co a jak se máš, vyřešíme mezi chlebem a dalším chlebem. Připadá mi nějaká smutná. Na jednu stranu je super, že už je otec pryč, na druhou zůstala na všechno sama. Potom jde nahoru spát a já si rozsvítím lampičku. Musím z ní otřít prach, protože cítím spáleninu. Přiložím to kamen, sednu si do křesla po dědovi a otevřu další stránku. Nejvíc se mi líbily povídky Bůh bez tváře, Černokněžníkův drahokam a Nepopsatelné zásnuby. Potkám vesmírné ghůly, zaprodám svoji duši ďáblu. Jsem ve starém Egyptě, v Mezopotámii. Někdy je to těžké čtení, občas se trošinku ztrácím, některé kapitoly čtu raději dvakrát. Je mi dvacet, mozek mám jako houbu a nasávám spoustu informací, které si pak pamatuji celý život. Ano, Tajemství červa patří ke knihám, které mě hodně ovlivnily. Byl jsem správně nasměrován.

Původně jsem chtěl vše zopakovat. Jenže počasí mi nepřálo. Uběhlo tolik let. Na podzim mi bude padesát a knížka je už značně zažloutlá. Přesto nebo právě proto jsem po ní sáhl. Nepršelo, bylo vedro k nevydržení. Celý den jsem se proplachoval vodou, cvičil jsem, všude chodil pěšky, plaval i jezdil na kole. Padal jsem na hubu vedrem, abych si večer sedl a znovu se po letech začetl. Tohle vám doporučuji. Já s tím začal za covidu a dobře jsem udělal. Číst knížky, které vás kdysi bavily a zkusit si, jestli mají stejnou sílu jako kdysi. Poslouchal jsem k tomu novou desku MY SILENT WAKE a protože doom metal si dávám ke čtení poměrně často, moje mysl se začala zase jednou vznášet. Opustila moje tělo, byl jsem najednou zase mladý, někde ve studeném kupé, uprostřed ničeho. Na severu, v lesích a dešti. Říkám mezi kapitolami své manželce, pamatuješ tenkrát, jak jsem jel na chalupu? Neměl jsem moc peněz a četl jsem Tajemství červa? Pamatuje si to, protože jsem nějakou dobu o ničem jiném nemluvil. Usmějeme se na sebe, pohladím ji po tváři a zeptám se, jestli něco nepotřebuje. Řekne, že ne a že už mám jít. Má totiž rozečtenou svoji knihu ze staré Vídně.

Robert Bloch napsal také slavné Psycho. Je přesně tím druhem autora, který umí budovat napětí. Vždycky mě fascinovali lidé, kteří se pokoušeli odhalit ta největší tajemství lidské existence. Poslední roky přemýšlím čím dál tím častěji, kde se v nás bere temnota? Proč jsme někdy smutní a nevíme proč? Proč lidé ujíždějí od nehod, proč týrají své děti? Možná je v nás něco starodávného, zlého, temného a špinavého. Pokud máte rádi tenhle styl, tak je Tajemství červa doslova povinností. Líbit by se mohlo ale i ostatním. Za mě se jedná o skvělou sbírku povídek. Před chvílí hlásili 35 stupňů ve stínu. Když čtu tyhle řádky, tak mě často mrazí. Děkuji za pozornost a opatrujte se. Přeji hezký den. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dvacet povídek z pera autora proslulého Psycha, který na počátku své literární kariéry psal kratší prózy v duchu H. P. Lovecrafta. Základ sborníku tvoří příběhy z třicátých let minulého století, jež vycházely na stránkách časopisu Weird Tales. V nich Bloch zvolna se rozvíjející lovecraftovskou mytologii obohatil o nový prvek – tajuplný svazek Tajemství červa (De Vermis Mysteriis), dnes již nedílnou součást tohoto kulturního fenoménu.

Hrdiny Blochových příběhů jsou často učenci, cestovatelé a dobrodruzi, kteří se navzdory všem rizikům snaží odhalit ta největší tajemství lidské existence.

Rané atmosférické texty doplňuje několik delších barvitých a svižnějších prací z let čtyřicátých a padesátých a celek tvoří makabrózní kompendium, které by si neměl nechat ujít žádný milovník temné fantastiky první poloviny 20. století.

S předmluvou Roberta M. Price a doslovem Lina Cartera.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. července 2024

KNIŽNÍ TIPY - Den mrtvých - Mark Roberts (2021)


Den mrtvých - Mark Roberts
2021, Kalibr

Pokaždé, když se stane něco hrozného, tak přemýšlím, jak musí být pozůstalým, obětem. Násilník je chráněný zákonem, je dobře, že jde k soudu, že má nějakou obhajobu, ale většinou mi přijde následný trest malý. Nechápu, jak může někdo ubližovat malým dětem a potom se znovu stát vedoucím v organizacích, které pořádají tábory pro malé caparty. Usvědčený pedofil pracující s dětmi? Vždyť to nedává absolutní smysl. Divím se, že v podobných případech nevezme někdo spravedlnost do svých rukou. Ne, s podobnými zvířaty nemám žádný soucit. Vykastrovat, zavřít až zčernají. Tak to vidíte, mluvím jako lidé z dnešního knižního tipu. Děj je o vrahovi, který utekl z vězení. Zabíjel usvědčené pedofily. Je pochopitelné, že s ním společnost soucítila a fandila mu. Je tomu i v případě jeho útěku. Znovu se vydává na lov. Jenže všechno je tentokrát trošku jinak.

Je to klasická britská detektivka, velmi dobře napsaná, s napínavým dějem. Je ale také pravdou, že od té doby, co se mi narodily děti, jsem na podobná témata dost háklivý. Jenže on je to opravdu problém. Vždycky mě fascinuje, když policie rozkryje síť pedofilů. Chlápci, do kterých byste to v životě neřekli. Kolik je kolem nás sadistů? Občas, když slyším některé lidi mluvit, říkám si, že v nás je opravdu velké množství temnoty. Ještě, že jsou zákony a v našem případě i desatero, kterým se tak nějak podvědomě řídíme. Nebo se o to alespoň snažíme. To procento vyšinutých a úchylů bude asi o hodně vyšší, než si myslíme. Zrovna nedávno jsme se na obědě v práci bavili o dcerách. Holky v pubertě. Když jsem odcházel, chtělo se mi zvracet. Názory některých otců na své děti byly až děsivé. Musel jsem si do hlavy narvat asi dvě hodiny extrémní muziky, abych na to přestal myslet. Uff. A to jsou prosím pěkně, velmi vzdělaní lidé. Jak píšu výše, pořád jsme svým způsobem zvířata.

Jsem pro to, aby někdo, kdo páchá podobné činy, byl navždy eliminován. Nesmí se dostat mezi ostatní. Podle mého nestačí potvrzení od doktora, tak kámo, už jsem v pořádku, polepšil jsem se. Je to výsměch a zajímavé je, že páni lékaři za to nikdy nenesou zodpovědnost. Je to téma na velkou diskuzi, kterou bohužel nevyřešíme, ale když jsem Den mrtvých četl, hodně jsem nad tím přemýšlel. Děti by měly být absolutně chráněné, je to to nejdražší, co všichni máme. Ta traumata, která si některé bohužel zažijí, musí být hrozná. Přiznám se, že na některé pasáže jsem neměl moc žaludek. A ano, tomu vězni jsem fandil. I když moc dobře vím, že tu máme nějaký systém, který bychom měli dodržovat. Lynčování není dobré. Ale v některých chvílích jej chápu. Potvrdí mi to asi každý normální fotr. 

Knížku jsem četl, když bylo kolem mě šílené vedro. Chodíval jsem se koupat na rybník. Pokaždé přijdu, vlezu do vody, zaplavu si, obléknu se a jdu domů. Mě nějaké polehávání moc nebaví. Přesto, že mi to trvá jen asi hodinu, všiml jsem si občas divných chlápků, co polehávají bokem. Se zvláštním pohledem upřeným na malé děti. Mě se potom, když čtu podobné knížky, zdají temné sny. Jedná se o třetí případ Evy Clayové, vyšetřovatelky, která je mi opravdu sympatická. Takže jako obvykle, začínám číst sérii obráceně. Achjo, ale za to může doporučení, které mi přišlo v jednom emailu. Přečetl jsem si, o čem kniha je, nějaká ta hodnocení na Databázi knih a protože jsem měl zrovna trošku času, už jsem stepoval u PPL boxu, nedočkavý a natěšený. Nutno rovnou dodat, že jsem se měl na co těšit. Knížka mě fakt bavila. Odsýpala fakt pěkně. 

Letos to vypadá, že žádnou moc velkou dovolenou mít nebudu. Čeká mě spousta práce na chalupě a to víte, nikdo jiný to za mě neudělá. Ale nevadí mi to, jsem realista. Stačí mi pár chvilek pro sebe, abych si mohl zalézt a číst si. Den mrtvých je kniha na den a půl, pokud je víkend. A nebo trošku omezíte spánek, což tedy na rovinu, občas dělám. Já se vždycky tak začtu, že nevím o světě. A o to jde. Vypnout mozek a soustředit se jenom na čtení. Pokud jste na tom jako já a máte rádi britské detektivky, neváhejte ani chvilku. Přeji hezký den a ať se vám vyhýbají predátoři ve všech svých podobách. Mějte se fajn. Děkuji za pozornost. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dramatický britský kriminální příběh s originální zápletkou a vyšetřovatelkou, která se jen tak nevzdá. Před pěti lety utekl z vězení proslulý vrah známý pod přezdívkou Vindici. Byl uznán vinným a odsouzen za umučení několika lidí k smrti. Jeho zločiny z něj však udělaly hrdinu – zabíjel totiž usvědčené londýnské pedofily. Nyní vyšetřuje liverpoolská inspektorka Eve Clayová a její tým stejné případy. Zdá se, že se Vindici znovu vydal na lov. Jak je však možné, že obdrželi jeho fotku z oslav Dne mrtvých v 8000 kilometrů vzdáleném Mexiku? Někdo tu rozehrál podivnou, prohnanou partii – a navíc je oproti policii vždy o krok napřed...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. července 2024

KNIŽNÍ TIPY - Dopis z Mnichova - Håkan Nesser (2024)


Dopis z Mnichova - Håkan Nesser
2024, MOBA (Moravská bastei)

Vždycky jsem špatně snášel vedra. Když mi kloužou brýle po nose. Když je u vody moc lidí, kteří řvou, neumí se chovat a neuklízejí si po sobě odpadky. Na mé oblíbené zastrčené místo, kam nikdy nikdo nechodil a mohl jsem si tam v klidu číst, začali ukazovat svoje zadky a přirození nudisté. Nechápu to, kousek vedle, na jiném rybníku, mají svoji vlastní pláž. Ale to oni ne. Nevím, jestli jste někdy na takové pláži byli, ale není to nic hezkého. Nejsem nijak stydlivý, ani prudérní, ale nechci se dívat na staré nahaté lidi. Mladý holky sem nechodí. Moje pláž byla zneuctěna. Navíc se jedna stařena vyjádřila nechutně o mých plavkách. Proč si oblečený, tykala mi a tak jsem raději zmizel do vody. Vedle mé deky se mezitím usadila rodinka zastydlých hippie. Všichni nazí, pokérovaní až běda. Paní s vytahanými ňadry. Nemohl jsem si číst, jejich děti řvaly jak prokopnutý. A taky mi běhaly před moje věci. Šel jsem dál, hlouběji do lesa. Jenže tam jsem zase potkal několik úchylů nakukujících na staré paní z křovisek. 

Klid jsem nalezl až doma. Ve zprávách celý den strašili dehydratací, umíráním na sluníčku a mezitím staří lidé vystavovali svoji svraštělou kůži ozónovým dírám. Každá kniha má, stejně jako deska, kterou poslouchám, svůj příběh. Ochladit se má až za několik dní. A tak jsem si raději zalezl do kouta a četl si. Chodil jsem jen do lednice a zpět do křesla. A opět se ujistil v tom, že Håkan Nesser je mistr ve svém oboru. Představte si několik sourozenců, kteří jsou pozvání jedním z nich, úspěšným malířem, do bývalé školy. Honosná večeře, u které je vyprávěn duchařský příběh, podivná noc, ale také brutální vražda, která se nakonec stane. Povolán je inspektor Barbarotti se svou partnerkou a kolegyní Evou. Začne vyšetřování, které postupně odhalí temný příběh. Jde se hluboko do minulosti, ale také jsou krásně vykresleny jednotlivé charaktery postav. Chvílemi si budete připadat spíše jako na anglickém venkově u Agathy Christie, než daleko na severu Švédska. Děj plyne poklidně, přesně jak to mám rád, protože je to blíže k realitě. Pod povrchem pobublává zlo. Jeho odkrytí probíhá postupně. Líbí se mi i různé slepé uličky, dedukce. To vše zabalené ve skvělém vyprávění. 

V noci bylo překonáno několik teplotních rekordů. Moc jsem toho nenaspal. Když ležíte, nic neděláte a potíte se, tak máte čas přemýšlet. Vedle mě oddychovala moje žena, které sice vedra také vadí, ale ne tolik, jako mě. Dívám se do tmy a protože máme otevřená okna, tak v jinak velmi tiché ulici na kraji města, slyším každý zvuk. Hádku opilecké dvojice, následné blití, třískot skla v tříděném odpadu, ranní popeláře, zkrátka všechno, co mě mnohokrát za noc probere. Ráno nadhodím u snídaně Dopis z Mnichova a bavíme se o tématu. V každé rodině jsou hádky, dědictví, ega, neštěstí, ale taky spousta pohody a dobroty. Vždycky záleží na jedinci. Na tom, jak ke svým dětem rodiče přistupují, jaké partnery si vybereme. Nemůžu prozradit celý děj, stejně jako vám, kteří jste knihu ještě nečetli a tak je pro mě hrozně těžké o ní mluvit. Obyčejné superlativy, kterým se stejně nevyhnu, protože mám autora moc rád, nedokáží přesně vyjádřit mé pocity. Kniha se mi četla sama, i když je zpočátku trošku nepřehledná. Nakonec si ale vše sedne a je strhující. Navíc, oba vyšetřovatelé i celý tým jsou sympatičtí. Někdy si představuji, že jsem součástí vyšetřování. 

Jakého kostlivce máte ve skříni vy, že jsem tak nesmělý? Asi takto lze charakterizovat celý příběh. Každý zúčastněný postupně odkryje své horší stránky. Někdo moc pije, jiný má malé sebevědomí. V pozadí se vznáší stín despotického otce. Mnohdy jsem si říkal, že podobné osoby znám i ze svého okolí, v práci, mezi kamarády. Na Nesserovi se mi vždy hrozně líbilo, že jsou jeho knihy uvěřitelné. Klidně se to mohlo stát i ve vaší rodině. Někomu rupnou nervy, někdo v sobě tutlá vztek dlouhé roky. Nespravedlnost v dětství, málo objímání, citový chlad, tohle všechno se v nás postupně usazuje, zraje to v nás, hnije, stává se vředem, který jednou praskne. Většina vrahů, kteří jsou v knihách tohoto autora, jsou v podstatě nešťastní lidé. Z různých důvodů. Žádní nadpřirození sérioví maniaci, kteří mají inteligenci na hranici geniality, ale spíše obyčejní lidé, se svými slabostmi. Okolo mě bylo děsný vedro, ale já byl daleko na severu. Byly vánoce a do kostí se mi dostával chlad.

Je tu ještě jedna věc, kterou umí autor skvěle. Dokáže ve mě pokaždé probudit zvědavost. Přemýšlím s ním, jsem součástí jeho vyprávění. Mám to takhle pokaždé u dobrých knížek. Moje fantazie pracuje na plné obrátky. Jsem v jiném světě, v dimenzi, ze které vystupuji jenom, když se jdu napít (a to mnohdy také ne) nebo když musím do práce. Dopisem z Mnichova si Håkan Nesser u mě znovu potvrdil status oblíbenosti, který byl už tak velmi vysoký. Je léto a já se už těším na další volnější den. Knížek mám hromadu a chtěl bych je do konce prázdnin přečíst. Těším se na dovolenou, snad budu mít klid na čtení. Začal jsem také chodit plavat na jiný rybník. Je tam klid, příjemný stín a voda, ze které vylézám jenom ke knize. Děkuji vám za pozornost, bylo mi opět velkou ctí. Hezké léto přeji!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Známý malíř Ludvig Rute nedbá zákazů souvisejících s covidem-19 a na oslavu, kterou pořádá ve svém domě v odlehlé vísce poblíž hranic s Norskem, pozve všechny své sourozence. Neviděli se spoustu let a on by jim rád sdělil něco důležitého. Už tak vypjatou atmosféru ještě zhorší to, že v noci na Boží hod dojde v domě k brutální vraždě. Případ začnou neprodleně vyšetřovat komisař Gunnar Barbarotti, jeho partnerka Eva Backmanová a jejich osvědčený tým. Zasněžený dům v lesích na konci světa, omezený okruh podezřelých – kriminalisté z Kymlinge mají pocit, jako by se ocitli ve staré anglické detektivce. Vraždil opravdu některý z členů rodiny, nebo někdo mimo ni? Byly motivem zločinu Ludvigovy peníze, anebo měl vrah zcela jiné pohnutky?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. července 2024

KNIŽNÍ TIPY - Exorcista – souboj s ďáblem - William P. Blatty (1992)


Exorcista - souboj s ďáblem - William P. Blatty
1992, Baronet

Jestli si to dobře pamatuji, tak mi bylo asi tak dvanáct let. Do té doby jsem měl krásné dětství. Hodné rodiče, bratrance a víkendy a prázdniny na horách. V lesích, se spoustou dobrodružství. Byl jsem jak indián, o kterých jsem tak rád četl. Ve škole mi to šlo a bavilo mě se učit. Spousta kamarádů na sídlišti. Potom se kolem mě začalo ploužit zlo. Pomalu a sebejistě. Nejdřív jsem tomu nevěřil. Vždyť můj otec býval vždycky mým vzorem. Silný chlap z Jizerek, sportovec, který uměl všechno opravit. Co my jsme se spolu nadělali klukovin. Bylo to krásný. Potom jakoby se něco zlomilo, jakoby ho posedlo zlo. Byl jak raněné zvíře. Nevěděl jsem, že za to může alkohol. Netušil jsem nic. Míval jsem strach, když se rodiče hádali. Potom se mi, někdy na vysoké škole, když už jsem věděl, že je prokletý, dostala do rukou kniha od Williama P. Blattyho. Exorcistu jsem ale, asi jako každý, nejdřív viděl jako film Vymítač ďábla. V jednom malém kině v Plzni, ve filmovém klubu. S partou kámošů, se kterými jsme dlouho do noci diskutovali, jak na nás celé dílo působí.

Pátral jsem hned druhý den v knihkupectví, jestli není i nějaká kniha. Našel jsem výtisk z roku 1992. Běžel jsem na kolej a četl si. Nevěděl jsem o světě. V knize je samozřejmě o hodně víc zlých situací, něco zkrátka natočit kamerou nejde. Trvalo mi týden, než jsem se z příběhu alespoň trošku vzpamatoval. A když jsem potom přijel zpátky domů, viděl jsem v očích otce opravdové, hnusné a hlavně reálné zlo. Byly to jen záblesky, záchvěvy, ale temnotu jsem v nich viděl. Bylo jedno, jestli byl namol nebo měl druhý den nervní opici. Do té doby jsem k němu ještě něco málo cítil. Víte, pořád jsem měl v mysli vzpomínky na hezké dětství. Ale teď už mi došlo, že umí být opravdu zlý. Opravdu nám působil bolest. Měli jsme strach. Když jsem se proti němu poprvé postavil, bylo to pro mě šílené. Byl jsem přeci jenom pořád syn, mladej kluk. Ale už jsem se nedokázal dívat na všechnu to ponížení, které všem působil. Psychické týrání je něco hrozného. Nebudu zabíhat do detailů, ale věřte mi, že se to na člověku podepíše. Někdo se z toho nedostane do konce života, bude si připadat prokletý, bude se mu vracet strach i děsivé sny. Stejně jako autor, jsem moc dobře věděl, o čem je ďábel. 

Příběh vám popisovat nebudu, je notoricky známý. Navíc k filmu je hudba, kterou by měl znát každý metalista. Mimo jiné i proto, že ji jako různá intra a vsuvky použila spousta kapel. Pro mě je vlastně dodnes nejdůležitější pocit z celého příběhu. Nevím, jestli existuje posedlost ďáblem, ale pokud ji budeme brát jako připodobnění k tomu, jak dokáží být někteří lidé zlí, je v v knize podstatě dokonale popsána. Jak jinak byste mi dovedli vysvětlit, že je mezi námi tolik jedinců, co opakovaně ubližují dětem, co znásilňují, co mučí. Stačí příležitost nebo prachy. Obchod s lidským masem stále kvete. A máme tu i války v různých částech světa. Hrajeme si na vyspělou civilizaci, co umí operovat na dálku přes půl zeměkoule, umíme létat do vesmíru a technologicky jsme na tom stále lépe a lépe, ale potom zahlédnete záblesk v očích a máte se na pozoru. Někdo umí být okouzlující a pomlouvá vás za rohem. Stačí zpočátku nevinný, ale ošklivý vtip, která se změní v šikanu. V některých momentech jsme stále jen zvířata. Možná právě proto si vždycky hrozně vážím lidí, kteří se dokáží zachovat čestně, hrdě, kteří stále bojují za lepší zítřky. Jen mám poslední dobou pocit, že jsou nějak málo vidět. 

Vymítání ďábla se také může zvrtnout. Hodně záleží, jakého jste také vyznání. Fascinuje mě, jakou sílu má stále mezi populací víra. V některých zemích až takovou, že stále žijí jako před sto lety. Najednou, aniž bych o tom věděl, jsem pro ně Satan já. Jsem tím zlem, které jim vtloukají do hlavy. Je jim jedno, že v Boha nevěřím, je štve, že se neklaním tomu jejich. U nás, v malé české zaprděné kotlině si to tolik neuvědomujeme, ale víra stále hrozně hýbe světem. Pro mě je ale Satan v něčem jiném. V neznalosti, v nepokoře, ve vědomém konání špatných věcí. Jenže tohle jsou záležitosti, které žádný exorcista nezvládne. Já vám nevím, pokaždé, když jsem byl v kostele, tak mi přišli kněží divní. Určitě ne všichni, ale nevěřil jsem jim. Mluvili o bohu a odpuštění, ale přitom mi nedokázali nikdy vysvětlit, proč hodní umírají dříve, proč se stále stává tolik špatných věcí. Je to samozřejmě na diskuzi, ale když ona ve mě tahle knížka i po letech stále vyvolává spoustu otázek. Nehledě na to, že je skvěle napsána a příběh je opravdu velmi silný.

A tak si jen tak žiju a snažím se od své rodiny odhánět zlo. Pro mě osobně je Exorcista hodně zásadní knihou. Samozřejmě i filmem, ale znáte mě, já mám sice kino hodně rád, ale setkání s tímhle starým ohmataným výtiskem je pro mě vždycky větší obřad. Lidi, kteří mají temnotu v očích nezměním. Můžu začít jenom u sebe. Upřímnost a úsměv nejdou ničím nahradit. Stejně jako dobrá kniha. Všimli jste si, že se špatní lidé vůbec neusmívají? Jakoby je uvnitř hlodalo něco shnilého. Možná jsou posedlí, to já nevím. Jistý jsem si akorát s tím, že se k Exorcistovi budu vracet ještě mnohokrát. Je to už klasika, která by měla být ve sbírce každého, kdo rád čte. Pokud jste navíc metalistou, potom je to povinnost. Přeji vám, abyste potkávali co nejméně zla a ať vaše kroky provází dobrá síla. Děkuji za pozornost. Vážím si jí. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vykopávky starobylých hrobek v Iráku končí. Muž, jenž se na nich podílel, ví, že vedle vzácných památek spatřilo světlo světa také zlo od úsvitu věků ohrožující lidstvo. Už jednou se s ním střetl a málem za to zaplatil životem… Strhující příběh plný napětí, mystiky, děsu a tajemství, často považovaný za nejdramatičtější horor všech dob od vydání Draculy Brama Stokera. Stejného úspěchu jako román mezi čtenáři si dobyl i stejnojmenný film u diváků.

Poté, co se během svých studií na univerzitě v Georgetownu doslechl o podivných událostech, k nimž došlo v Marylandu v roce 1949, se William Peter Blatty pustil do psaní díla, které se později stalo jedním z literárních fenoménů druhé poloviny dvacátého století.

Románu Exorcista, který lze bezesporu označit za Blattyho opus magnum, se od prvního vydání v roce 1971 jen ve Spojených státech prodalo více než třináct milionů výtisků a dočkal se překladu do bezpočtu světových jazyků. Jeho úspěch navíc podtrhla i vřele přijatá hollywoodská adaptace Williama Friedkina, která vstoupila do kin o dva roky později a stala se jedním z nejslavnějších filmových hororů všech dob.

O co tedy v příběhu jde? Jsme svědky zvláštního chování dvanáctileté dívky Regan, dcery slavné herečky. V noci se v domě ozývají tajemné zvuky, nábytek se sám od sebe hýbe… a objevují se další a další děsivé jevy, které si nikdo nedokáže vysvětlit. Situace se postupně zhoršuje (pod okny dívčina pokoje je nalezena mrtvola nejlepší přítelkyně její matky), až nakonec zbývá jediná možnost – uchýlit se k exorcismu.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 21. června 2024

KNIŽNÍ TIPY - Poslední sbohem - Tim Weaver (2024)


Poslední sbohem - Tim Weaver
2024, Mystery Press

Minulý pátek jsme byli od čtyřech hodin v hospodě a probírali jsme tam nejen hudbu. Řeč se občas stočila i na knihy a já už mohl říct, že mám Poslední sbohem v Alzaboxu, do kterého Knihy Dobrovský také posílají. Byli jsme na koncertě, ze kterého jsem odešel kolem jedenácté. Tramvají domů, měl jsem v hlavě napsáno, že musím ještě knížku vyzvednout. Jenže jsem byl tak ospalý, že jsem si šel lehnout. Spal jsem skoro jedenáct hodin a potom seděl u snídaně a nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem utahaný jako starý pes. Udělal jsem fotky z koncertu, sepsal pár slov o kapelách a potom jsem musel ven. Dnes nic jiného dělat nebudu a pustil jsem si nové Sarke. Koupil jsem jen pár rohlíků na večer a něco málo k obědu. Byli jsme doma jen se synem a ten je samozřejmě ve věku, kdy je pořád venku s kamarády. Kniha mi připadala ještě teplá, voňavá. Roztrhl jsem karton, rozložil úlovky před sebe a potom jsem jak nějaký úchyl přivoněl.

Naladil jsem hlasitost hudby tak, aby mě norští black thrash metalisté nerušili a zároveň, abych je vnímal. Udělal jsem si kafe, které normálně moc nepiju. A potom jsem se na několik hodin ztratil v příběhu. Byl jsem jen já, kniha a hudba. Čtenáři metalisté určitě ví, o čem píšu. Tohle je něco nezaměnitelného. Spojení skladeb a knížky, v podstatě dokonalá esence. Mám to takhle moc rád a Tim Weaver patří dlouhodobě k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Nezklamal mě ani letos. Ono na rovinu, David Raker zase patří k mým nejoblíbenějším postavám. Tentokrát je příběh velmi temný, chladný, šílený. Zpočátku působí vše obyčejně, záhadně. Ale pak se děj rozjede, že jsem zase jednou hltal stránky po desítkách. Tati, mám hlad, vyruší mě večer synek a já si uvědomím, že mi kručí v břiše jako jemu, který je v pubertě. Ještě půjdu s klukama ven, řekne mi, když povečeříme a já jen kývnu souhlasně hlavou. Jen mi dej vědět, v kolik přijdeš. Je doma poměrně brzy a já se ani neskočil osprchovat. Byl jsem zcela mimo, kniha mě schlamstla. 

Jsem rád, že mám doma promo od Sarke už asi dva měsíce. Občas na to zapomínám a počítám s tím, že i mí kamarádi desku slyšeli. Jsem ale vázán mlčenlivostí a tak si píšu poznámky, poslouchám album nejen při čtení. Příběh pokračuje, vše postupně graduje, přemýšlím nad dějem, jsem vlastně taky takovým soukromým vyšetřovatelem. Někdy se trefím, jindy jsem zcela mimo. Je zajímavé, kolik temných myšlenek někteří lidé mají. Netvor může být i váš milý soused. Do hlavy nikomu nevidíte. Říká se, že oči jsou dveřmi do duše, jenže oni někteří umí působit hodně přesvědčivě. Bývám opatrný, když potkám někoho s falešným úsměvem. Stará příkoří znovu ožívají. Bolest, ztráta, smrt. Tim Weaver na mě někdy působí až melancholickým dojmem. Stejně jako nové album Sarke. Něco chladného je ve větách i melodiích. Padá na mě zvláštní smutek. Někteří lidé jsou opravdu bestie. Musí být hodně těžké napsat knihu tak, aby byla takto napínavá. 

Možná vám bude připadat, že je vše hodně spletité, různé postavy působí až podivně, ale postupně se začne všechno rozkrývat. Ta kompozice, ten jazyk, zase zobu autorovi z ruky a dělá si se mnou, co chce. Hádanky, které je třeba rozluštit. Občas jsem zapomínal dýchat, musel jsem knížku zaklapnout, dojít si do ledničky pro pivo nebo se jen tak podívat z okna. Už byla tma a na balkon přiletěl krkavec. Nějak se to naučil. Pokaždé si sedne na zábradlí a natáčí hlavu. Jasně, připadal jsem si jako v jedné slavné povídce, akorát s tím rozdílem, že tam to byl Havran. Dívám se do tmy a čekám až odletí. Posel smrti? Napadne mě několikrát. Nevím, ke čtení se ale vrátím až po delší době. Jenže mě už bolí oči a jdu spát. Ráno je taky den. Chybí mi pár desítek stránek a než pojedu po obědě pro manželku, chci knížku dočíst. I stane se a potom potřebuji několik hodin na vstřebání. Mám to takhle vždycky. V autě mi hrají Sarke a když svoji ženu uvidím, tak nadšeně vyprávím o tom, jakou napsat zase Tim Weaver skvělou knihu. 

Osud tomu chtěl, že jsem nedávno o některých lidech ze svého okolí také zjistil pár temných informací. Je to zvláštní pocit, jakoby ve vás bylo něco prázdného, jste zklamáni, poníženi, že jste jim věřili. Možná nebo právě proto, se mi kniha trefila do nálady. I když na druhou stranu, jak jsem již zmiňoval, Tim Weaver nikdy nezklame, takže jsem ani nečekal nic slabého. Čtyřicet let otázek, na které najde postupně David Raker odpovědi. Někdy si říkám, jestli by neměla raději historie spát. No jo, ale co spravedlnost, co pravda, co oběti a pozůstalí? Hodně jsem o tom po přečtení přemýšlel. A samozřejmě, poslouchal u toho nové album Sarke. Doporučuji vám obojí, album a hlavně knihu. Mějte se co nejlépe, opatrujte se a mějte se co nejlépe. Děkuji za pozornost.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
PŘED ČTYŘICETI LETY SE PO NÍ SLEHLA ZEM. TEĎ SE VRÁTILA. JE TO VŠAK SKUTEČNĚ ONA? Rebece byly tři roky, když se její matka Fiona jednoho dne nenápadně vytratila ze dveří a už se nikdy neukázala. Rodina o ní neslyšela skoro čtyřicet let. Po bratrově pohřbu však Rebeka obdrží nepodepsané kondolenční přání. Neví, jestli ho poslala její matka… ale něco jí říká, že ano.

Rebeka se rozhodne zjistit, co se před lety s Fionou stalo, proč tak náhle opustila své děti a proč se s nimi už nikdy nepokusila spojit. Obrátí se proto na soukromého vyšetřovatele Davida Rakera. Ten souhlasí, že jí pomůže, přestože je to pro něj v mnoha ohledech neobvyklý případ. Čím víc ale rozplétá vlákna celé hádanky, tím detailněji se před ním skládá příběh plný tajemství, bolesti, ztráty a smrti. A netvor, který ho začal psát, ještě zdaleka neřekl poslední slovo.

Démoni Fioniny minulosti jsou až příliš živí, a aby toho nebylo málo, musí se David popasovat s kostlivci z vlastní skříně. Takovými, kteří by ho mohli poslat za mříže… nebo rovnou do hrobu.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 14. června 2024

KNIŽNÍ TIPY - Noční dům - Jo Nesbø (2024)


Noční dům - Jo Nesbø
2024, Kniha Zlín

Snažím se jednou měsíčně vyrazit na koncert a podpořit své oblíbené kapely. Také jezdím do Jizerek za svojí mámou, která zůstala sama. Bývají to náročně cesty, kdy trávím dlouhé hodiny ve vlaku, na nádražích. Zrak už mi tolik neslouží a autem si netroufnu. Vždy si s sebou beru nějakou dobrou knihu. Pokaždé je nahoře v batohu, v takové té kapsy, ve které nosí trampové mapy a nebo pivo. Vlezu v Plzni do kupé a zaujme mě paní tak v mém věku. První, co mě napadne je, že jí to moc sluší. Udržovaná, usměvavá a s hezkým hlasem. Mile poděkuje, když jí pomáhám s kufrem nahoru. Vlak se rozjede a oba vytáhneme stejnou knížku. Jo Nesbo, Noční dům. Jak se vám líbí? Zaťuká dáma na obal. Kývnu souhlasně hlavou. Potom nemluvíme až do Berouna, kde vlak náhle zastaví. Ona je vepředu a chce mi prozradit, kam bude děj pokračovat. Proboha, ne? Řeknu jí a podaří se mi ji umlčet. Tohle nikdy nedělejte, to je hřích proti všem čtenářům, pokračuji a ona se směje a já se na ní dívám, protože vždycky je hezké potkat krásnou ženu. 

Jsem naštvaný, protože na sever přerušili spoj. Sedím v náhradním autobuse a mačkám se s ošklivou paní v elasťákách. Ona pořád jí. Hamburger, k tomu srká kolu, padá jí na obrovské břicho zelí. Zůstává jí mezi zuby a v zatáčkách se na mě přitiskne zpoceným tlustým tělem. Napadá mě spousta věcí, které bych jí udělal, ale samozřejmě si to jen myslím. Jednou má ale namále, to když autobus prudce zabrzdí a ona mě poleje kraťasy a knihu coca colou. Ani se neomluví. Jen na mě hodí úsměv bez zubů. Myslím na královnu a držím se křečovitě opěradla. Tady se nedá číst. Přijedu celý zmačkaný. Nesbo mezitím rozvíjí svůj hororový příběh, pro něj poměrně netypický. Byla to pro mě taková sázka na nejistotu. Já totiž knížky, ve kterých není Hary Hole moc nemusím, nelíbí se mi. Tohle je snad první příběh, který mě chytnul. Je jiný, v mnohém tedy odkazující na Stephena Kinga, ale jako taková stylovka velmi dobré. 

Můžete si říkat, co chcete, ale Nesbo zkrátka umí psát. Bavilo mě to, to napětí, děj, který postupně graduje, všechny ty tajemné stíny a děs. Hele, myslíte si, že vás může sežrat telefonní sluchátko? Divné, co? Jenže on se potom celý příběh začne vyvíjet velmi podivným směrem. Kapitoly přede mnou doslova utíkaly, seděl jsem na chalupě a poslouchal nadržené ptactvo. Bez muziky, jen tak v přírodě. Postupně se setmělo a máma měla nějaké filmy, co už jsem dávno viděl. Naproti je dům, který je velmi podobný tomu od Normana Batese. Tak to víte, jako starému čtenáři se mi začalo zase všechno spojovat a když potom proletěl kolem první netopýr, lekal jsem se, to přiznávám. Tahle stylová odbočka se mi u Nesba opravdu líbí a doufám, že v ní bude pokračovat. Je to samozřejmě hodně o fantazii, o tom, jestli máte rádi hororové filmy a knížky. Bylo to napínavé? Bylo. A strašidelné? Jasně, že ano. Opravdu doporučuji číst hlavně ve tmě.

Stříhal jsem plot a sekal dříví. Vítr se proháněl mezi stromy a já postupně přidával rychlost, abych si mohl odpoledne zase sednout. Jak nejsem na některé pohyby zvyklý, tak se mi klepaly ruce a chytala mě záda. Přesto jsem si sedl zase před chalupu a byl nevrlý, když kolem chodili turisté, neustále se ptali na cestu a zdravili mě. Mohl by už konečně soused vypnout motorovou pilu? A co ten jeho uštěkaný pes? Okřikl bych ho, ale je to brazilská fila a nahání mi strach. Klepou se mi ruce únavou, ale začtu se znovu tak, že nevnímám nic okolo sebe. Pomalu se stmívá a já knížku dočtu. Potom vzpomínáme na staré časy a jen tak si povídáme. Stařenka se usmívá a já mám radost, že ona má radost. Mluvíme i o knihách, ale já ty její historické romány moc nemusím. Není to můj styl. Nebo jinak, spíš na to ještě nemám čas, já potřebuji (stejně jako ve sportu) něco dynamického, napínavého, čtivého. Na vážnější literaturu se musím víc soustředit, tu si nechávám na stáří. Pokud tedy nějaké bude, znáte to.

Je to super knížka. Za mě rozhodně. Pokud máte rádi Kinga, pardon Nesba, tak neváhejte ani chvilku. Domů jsem se vracel zase vlakem. Na Prahu jede spousta lidí do lázní na západě. Mám místenku a poslouchám muziku. Sednu si a uzavřu se do své ulity. Ano, paní zase seděla proti mě. To je náhoda, co? Usměje se a pak si celou cestu do Plzně povídáme o knížkách. Má neskutečný rozhled a málokdy ji něčím překvapím. Pracuje někde ve školství a jak říká, když není co dělat, tak si čtu. Chápu ji. Kdyby to šlo, četl bych si pořád. Knížky jako je Noční dům, klidně i dvakrát po sobě. Někdy si připadám jako divný pavouk, že ještě louskám knížky. Když potom potkáte spřízněnou duši, zjistíte, že je nás pořád hodně. Jen nejsme ze své podstaty tolik vidět. Ještě, že ty telefonní budky u nás zrušily, mohla mě některá sežrat. Nebo ne? Přeji hezký den a děkuji za pozornost.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nesbo v novém žánru! Thriller s hororovými prvky, který vás pohltí. Čtrnáctiletému Richardovi, který se po tragických událostech přistěhoval k tetě a strýci do městečka Ballantyne, se smůla lepí na paty. Když přemluví spolužáka Toma, aby z telefonní budky někomu náhodně zavolal a vystřelil si z něj, vypadá to jako nevinná lumpárna. Jenže sluchátko vzápětí Toma sežere. Richardovi nikdo nevěří a po zmizení dalšího spolužáka ho čeká pobyt v nápravném zařízení. Jak dokáže, co se doopravdy stalo? A není náhodou všechno úplně jinak?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 31. května 2024

KNIŽNÍ TIPY - Holly - Stephen King (2024)


Holly - Stephen King
2024, Beta-Dobrovský

Občas se v životě stávají věci, které potom po letech vyprávíte. Byla sobota minulý týden a jeli jsme do Jižních Čech na oslavu padesátin. Oblékl jsem se sportovně a pro moji ženu to byla po dlouhé době akce, na kterou mohla vyrazit. Těšili jsme se. Jenže když jsme dorazili, volají nám z nemocnice, že se máme ihned dostavit. Kamarádi nás naložili do auta a odvezli nás na nádraží. Vlak ale neodjel. Zůstali jsme sami dva na opuštěném nádraží. Museli jsme si zavolat sanitku. Než ale přijela, obtěžoval nás zfetovaný cikán. Představte si to. Široko daleko nikde nic, jenom pole a v dálce lesy. Pár domů, jinak prázdnota. Vůbec nevíme, odkud se vynořil. Šel samozřejmě ihned k nám. Když jsem se mu podíval do obličeje, měl kůži na polovině svraštělou, hnijící a hnusnou. Smrděl na kilometr daleko. Byl jako zombie, která před chvílí vylezla z hrobu. Otravoval nás, až jsem jej musel zahnat. Něco mumlal, divně se kýval a občas vycenil zuby.

Byli jsme rádi, když jsme seděli v sanitce a měli co dělat, abychom se udrželi v sedačkách. Serpentiny, divoká jízda, nakonec nemocnice a potom na chvilku domů. Potom jsem sedl do auta a řítil se nočními ulicemi. Věřte tomu nebo ne, ale potkali jsme tři černé kočky, které nám skočily přes cestu. Druhý den ráno jsem si říkal, že si musím objednat nějakou dobrou knihu. Něco, co mi alespoň trošku napraví pocuchané nervy. Kniha přišla v pondělí odpoledne a večer jsem měl půlku přečtenou. Stephnen King má sice poslední roky trošku výkyvy v kvalitě, ale Holly je opravdu povedeným dílem. Text jsem doslova hltal, připadal jsem si jako hladovec, který dostane před sebe pořádnou porci masa. Skvěle napsáno, kombinace detektivky, thrilleru a hororu. Na Středozápadě zmizí několik lidí. Je potřeba to vyšetřit. Ještě, že je tu kdysi plachá dívka, která se stala silnou vyšetřovatelkou. Je už tma, jdi spát, vstáváš brzy. Řekla mi manželka, ale já byl jak malý dítě. Ještě chvilku, prosím. Byl jsem ale po víkendu hodně vyčerpaný. Už jsem moc dlouho nevydržel.

King opět ukazuje, že je mistr děsu. Příběh je pečlivě vystavěný. Vždyť co může být horšího, než když se vám ztratí dítě? Jen pár domů od místa zmizení žijí staří manželé. Nevenek působí solidně, jak už tomu tak bývá, ale jejich sklep ukrývá šílené tajemství. Možná by to mohlo pomoci ve vyšetřování. Víc vám prozrazovat nebudu, ale garantuji vám, že pokud máte Kinga rádi, tak budete spokojeni jako já. Je až fascinující, jak vysoko si drží laťku. Vím, některé knihy z posledního období jsou takové nemastné, neslané, ale Holly k nim rozhodně nepatří. Naopak, těch 400 stránek uteče jako krev z proříznuté tepny. Autor vůbec neztratil na síle. Pořád dovede chytit a nepustit, vybudovat mrazivou a napínavou atmosféru. Šel jsem si lehnout a jak jsme prožili zase jednou velký stres, tak jsem nemohl spát. Nakonec jsem po dlouhém převalování zabral, ale pořád se mi vracel do mysli ten cikán s rozpadlou tváří a jeho smích. Když se probudím a chce se mi na záchod, tak vedle mě manželka není. Sedí v obýváku a listuje si v Holly. Řeknu jí:" Ale tuhle knihu přeci teď čtu já....". Jdeme si znovu lehnout, ale už nezabereme. 

Další den je kolem všeho děsný frmol. Děti, nákupy, rodinný život, jak jej všichni známe. Konečně je všechno hotovo a já se uvelebím znovu v křesle. Volají výsledky z nemocnice a tak znovu usedám do auta a čekám na nemocničních chodbách. Aspoň, že je den a černé kočky spí. Beru si tentokrát knihu s sebou. A dočtu ji. Když se ještě víc utahaní vrátíme zpátky domů, už jen sedím a dívám se do zdi. Chci klid, chci spát. Zalezu si a manželka usne v pokoji u televize. Někdy kolem půlnoci vstanu a najdu ji zase s knihou. Je fakt super, usměje se na mě a já jen kývnu na souhlas. Pojď už spát, měla bys odpočívat. Když mě chytne za ruku, tak mám konečně klidné sny. Kingovi se to opět povedlo. Nevím, jestli má nějaký tajný recept, ale na mě Holly opět funguje. Autor je pro mě taková jistota. Jen nějak netuším, kdo to jednou po něm převezme. Jeho jazyk i styl je totiž nezaměnitelný. Jsem jeho fanoušek od svých osmnácti, tak si nedovedu představit, že jednou přestane psát. Vzhledem k jeho věku si každou novinku neskutečně užívám. 

Přemýšlel jsem, jestli bych chtěl Holly doopravdy potkat. Asi spíše jo, mám rád zajímavé ženy, líbí se mi, když je někdo trošku jiný, odlišný a inteligentní. Víte co je zajímavé? V té malé vesničce, ve které jsme čekali na vlak, který nejel, se mi něco podobného stalo již potřetí. Jednou vykolejil vlak, ve kterém jsem jel, jednou popadaly na koleje díky větru stromy a strávil jsem na nádraží noc. Tentokrát to bylo ale ještě děsivější. Navždy budu mít tenhle náš příběh spojený z Holly. Byla takovou mou náplastí na stres. Relaxem a dalším mým tipem pro vás. King je stále ve skvělé formě a umí překvapit. Fascinuje mě lehkost, s jakou je kniha napsaná. Nezbývá nic jiného, než vám knížku doporučit. Mějte se co nejlépe, dávejte si bacha na lidi, co vylezli z hrobů a opatrujte se. Děkuji za pozornost.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Holly Gibneyová, jedna z nejpodmanivějších a nejvynalézavějších postav Stephena Kinga, se vrací v tomto napínavém románu, aby vyřešila hrůznou pravdu o několikanásobném zmizení v městečku na Středozápadě. Holly Stephena Kinga představuje triumfální návrat oblíbené postavy Holly Gibneyové. Čtenáři byli svědky Hollyina postupného přerodu z plaché (ale také statečné) samotářky v románu Pan Mercedes přes partnerku Billa Hodgese v knize Právo nálezce až po plnohodnotnou, chytrou a občas drsnou soukromou detektivku v knize Outsider. V novém Kingově románu je Holly odkázána sama na sebe a stojí proti dvojici nepředstavitelně zvrácených a skvěle maskovaných protivníků.

Když Penny Dahlová zavolá do detektivní agentury Finders Keepers a doufá, že jí pomůžou najít její ztracenou dceru, Holly se zdráhá případ přijmout. Její partner Pete má covid. Její velmi komplikovaná matka právě zemřela. A Holly má být na dovolené. Ale něco v zoufalém hlase Penny Dahlové způsobí, že Holly nemůže odmítnout.

Jen pár bloků od místa, kde zmizela Bonnie Dahlová, žijí profesoři Rodney a Emily Harrisovi. Jsou to manželé osmdesátníci, oddaní jeden druhému a celoživotní akademici v částečném důchodu. Ve sklepě svého dobře udržovaného, knihami obloženého domu, však ukrývají hrozivé tajemství, které možná souvisí s Bonniiným zmizením. A ukáže se, že je téměř nemožné odhalit, co mají za lubem: jsou bystří, trpěliví a bezohlední.

Holly musí zapojit všechny své ohromné schopnosti, aby v tomto novém mrazivém mistrovském díle Stephena Kinga přechytračila a přelstila zvrácené profesory.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 24. května 2024

KNIŽNÍ TIPY - Temné léto - Dan Simmons (2012)


Temné léto - Dan Simmons
2012 (1991), Noir

Včera jsem se vrátil z jedné akce. Pili jsme pivo, byli děsně chytří a vyřešili jsme všechny záhady světa. Čtyři chlápci, co si potřebovali odpočinout. Bylo super, že jsem potkal kluky, co jsme spolu bydleli na koleji. Naše přátelství nám vydrželo hodně dlouho. Jsem tomu moc rád, člověk má alespoň nějakou jistotu v dnešním divném světě. Stejně jako kamarády, potřebuji i knihy a muziku. Cestou na pitku jsem si četl Temné léto. Tenhle příběh mě posunul ještě dál, do mého dětství. Do doby, kdy nebyl ještě internet, kdy nás rodiče moc nekontrolovali. Bylo to super, asi jako každý rád vzpomínám, ale zažili jsme i spoustu děsivého. Je pro mě vždy zajímavé se přenést do dětství někoho jiného. Tentokrát jsou to šedesátá léta, nekonečné lány kukuřice ve státe Illinois a temnota, která se ukrývá velmi blízko. Pamatuji si na jeden podchod, kterým jsme hrozně neradi chodili. Raději jsem obešel kus města, než abych do té díry vlezl. Bývali tam úchylové a bezdomovci. My jsme byli malí, slabí a zranitelní.

Hlavní postavy sice přemýšlejí trošku "dospěleji", než by se na popisovaný věk slušelo. Základ je trošku podobný s TO od mistra Kinga. Ale nenechte se mýlit, jsou to spíše promo řeči. Základ je stejný, ale potom se vše rozběhne zcela jiným směrem. Kdo autora znáte, určitě mi potvrdíte, že umí navodit velmi pochmurnou i napínavou atmosféru. Troufám si tvrdit, že si každý oblíbíte nějakou postavu, budete jí fandit. Je léto a to bývá čas prázdnin a odpočinku. Nových dobrodružství. Já je prožíval okolo Boleslavi nebo v lesích na chalupě v Jizerkách. Hlavní hrdinové mezi kukuřicí, na malém městě. Kluci vždycky bývali stejní. Tak trošku machýrci, ale i velcí hrdinové. Pamatuji si to tak, stejně jako když jednoho z nás chtěl unést divnej chlápek. Řvali jsme tak, že utekl a ani jsme nevěděli, jaké jsme měli štěstí. Přesto jsme věděli, že někde ve tmě se ukrývá něco zlého.

Vždycky to bylo o kamarádství. Stejně jako se mi stále scházíme a samozřejmě vzpomínáme, i v knížce jde hlavně o přátelství. Respektive, tohle se mi na příběhu líbí. Jinak je to samozřejmě horor, takový ten klasický, tradiční, s pečlivě vybudovanou atmosférou. A to vše zasazené do prostředí a doby, která se mi líbí. Amerika šedesátých let musela být svým způsobem hodně zajímavá. Známe to samozřejmě jenom z knížek a filmů, ale stejně, kdybych mohl, rád bych se aspoň na pár měsíců do té doby přenesl. To ale nejde a tak si aspoň můžu číst. Když si to vezmu kolem a kolem, tak jsme pořád tak trošku ti malí kluci. My žrali Foglarovky, četli jsme rodokapsy po dědovi a hráli si na indiány. Kluci z Temného léta to měli vlastně podobné. Taky si pamatujete, jak jste popoháněli ručičku na hodinkách, aby už zazvonilo, aby už skončil poslední den školy? Běželi jsme domů, hodili tašky do kouta a už kámoši pískali před barákem. Vezmeš s sebou bráchu? Ošíval jsem se, je přeci jen o tři a půl roku mladší. To bylo tenkrát hrozně moc.

Za městem už čekají ostatní. Jsme děsně tvrdý, ale jen do doby, než se setmí. To už někdy jenom šeptáme. Když jsem jel z pitky domů, číst jsem si nemohl. Už to nějak nedávám. Jsi starej a nemáš rozum, řeknou mi doma a mají pravdu. Žaludek se mi zvedá, chce vše vyzvrátit, ale nakonec se ovládnu. Nemůžu pít čistou vodu a tak si jdu lehnout. Rodina promine. Zdají se mi sny, všechno se mi to pomotá. Temné léto, i moje staré prázdniny. Hele, nepůjdeme plavat s holkama? Nevím, kdo to navrhl, ale všichni jsme dělali, že ne, že holky jsou přece blbý. Nakonec jsme ale šli a dodnes na to vzpomínám. Doprovodíš mě domů? No, dobře a pak jsem měl další divoký sen. Pochopil jsem, že na těch holkách přeci jen něco je. Měl jsem krásné dětství, než se to v pubertě začalo kazit. To když jsem poznal, že někdo umí být také zlý. Můj otec chlastal a měnil se v monstrum. Pod postelí spala příšera. Nebo to byl  jenom sen?

Možná existují záhadné věci, duchové i nemrtví. Jsem spíše prakticky založený, realista, ale co se týká knih, tak nechávám rád fantazii, aby pracovala na plné obrátky. U Temného léta jsem byl ve svém živlu. Zajímalo mě jak téma, tak doba, do které je příběh zasazen. Četl jsem vyloženě s chutí, takříkajíc jedním dechem. Každý jsme měli nějaké dětství. Většina rodičů se snaží, abychom měli na co vzpomínat. Parta kluků z tohoto příběhu ale musí bojovat. Proti zlu. Je to dobrá knížka, velmi dobrá. Doufám, že se vám bude také líbit. Pokud jste ji již nečetli. Mějte se co nejlépe a přeji vám hezký den. Děkuji za přízeň.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je léto roku 1960. Několik žáků šesté třídy z illinoiského Elm Havenu mezi sebou navazuje mocná, magická pouta, která nezpřetrhá ani jejich další život či ztráty. Na pozadí sluncem zalitých kukuřičných lánů a kradmého koketování městských dívek bude jejich vzájemná oddanost vystavena nemilosrdné zkoušce. Ze ztichlých útrob školy Old Central, mohutné pevnosti obestřené mahagonovou vůní rakví, vyplouvá neviditelné zlo, jež Mika, Duana, Dala, Harlena a Kevina uvrhne do války, která nezná hranic ani slitování, v níž je noc v područí jednoho věčného nepřítele...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine