V kostech se mi už dávno usadil chlad. Přesto jsem šel dál. Musel jsem. Slíbil jsem to. Znali jsme se dlouhé roky, vyrůstali jsme spolu. Nevím, jestli za to může osud, bůh a nebo démoni, ale když odešel do země stínů, byl jsem rozervaný zevnitř. Vyhledával jsem temné kouty, stal jsem se stínem. Byl jsem rád sám, jenom já a hudba. Tentokrát jsem zvolil italské doom metalisty INVERNOIR. Kapelu, která se stala mým průvodcem na poslední cestě. Vysypal jsem popel do řeky, tak jak jsem slíbil a když jsem se vrátil do města, všechno mi připadalo šedivé.
Základní definicí tohoto stylu býval vždy smutek. I hudba italských tmářů nejvíc vynikla až teď, když se den krátí a listí padá ze stromů. Jedná se o druhé dlouhohrající album kapely a také o nahrávku, která se musí poslouchat srdcem. Je depresivní, gotická, s lehkými náznaky death metalu. Pokud jste někdy poznali prázdnotu, tak určitě víte, o čem píšu.
Italové ctí staré pořádky, ke své tvorbě přistupují poctivě a nejen z nových skladeb je cítit velké nadšení pro věc. Nové album vás rozerve uvnitř, zanechá ve vás rány, které se jen tak nezahojí. Hudba je zde volně inspirována kapelami jako KATATONIA, ANATHEMA, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST. Přidávány jsou samozřejmě kousky vlastní invence a spousta nápadů. U doom metalu je více než kde jinde důležité, aby byl uvěřitelný. Rád jsem si brával novinku "Aimin' for Oblivion" na dlouhé výlety do lesů. Nejvíce vynikla, když byl rozbřesk a nebo nám dávalo slunce sbohem. Pro mě je vždy důležité, aby mě deska bavila, abych se k ní rád vracel. Určitě znáte ten krásný pocit, když se vrátíte zmrzlí z lesa, sednete si do křesla a otevřete nějakou dobrou knihu. V dnešním podivně chaotickém a tepajícím světě je pro mě důležité se umět i zastavit, uklidnit a vychutnat si studený vítr v korunách stromů. Všimli jste si, že se někteří lidé u hrobů usmívají? To jsou těkavé vzpomínky a asi to jediné, co tu po nás jednou zůstane. INVERNOIR tohle všechno ví a promítají to i do své hudby. Novinka je povedená po všech stránkách. Obal je stylový a zvuk dobře čitelný a náležitě bolestivý. Poslouchat tuhle desku je jako se procházet starými chrámy, vnímat jejich majestátnost, slyšet modlitby a prosby, které nebyly nikdy vyslyšeny. Kapela si hraje s náladami, dovede znázornit pnutí, tlak i spočinutí. Italové vzali to nejlepší z britské i skandinávské školy, opatřili to vlastním puncem a rukopisem a výsledkem je nahrávka, která je doslova povinností pro všechny nemrtvé. V kostech se mi už dávno usadil chlad. Přesto jdu dál. Musím. Slíbil jsem to. Naléhavý, temně mlhavý gothic doom death metal, u kterého budete uvnitř krvácet!
Asphyx says:
A coldness has long since settled in my bones. Still, I went on. I had to. I promised. We knew each other for years, we grew up together. I don't know if it was fate or God or demons, but when he left for the land of shadows, I was torn from the inside. I sought the dark corners, I became a shadow. I was happy to be alone, just me and the music. This time I chose Italian doom metallers INVERNOIR. A band that became my guide on my last journey. I dumped the ashes in the river as promised and when I returned to the city, everything seemed grey.
The basic definition of this style has always been sadness. Even the music of the Italian gloomers was at its best now that the day was shortening and the leaves were falling from the trees. This is the band's second full-length album and also a record that must be listened to with the heart. It's depressing, gothic, with slight hints of death metal. If you've ever known emptiness, you'll know what I'm writing about.
The Italians honour the old ways, they approach their work with honesty and not only from the new songs you can feel a great enthusiasm for the cause. The new album will tear you up inside, leaving you with wounds that won't heal easily. The music here is loosely inspired by bands like KATATONIA, ANATHEMA, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST. Of course, bits of their own inventiveness and lots of ideas are added. With doom metal, more than anywhere else, it's important to be believable. I loved taking the new release "Aimin' for Oblivion" on long trips into the woods. It stood out the most when it was dawn or the sun was bidding us farewell. It's always important for me to enjoy a record so that I like coming back to it. I'm sure you know that lovely feeling when you come back from the woods, frozen, sit down in a chair and open a good book. In today's strangely chaotic and throbbing world, it's important for me to be able to even stop, calm down and enjoy the cold wind in the treetops. Have you noticed that some people smile at graves? Those are volatile memories and probably the only thing that will be left of us someday. INVERNOIR knows all this and they project it into their music. The novelty is hilarious in every aspect. The cover art is stylish and the sound is clear and appropriately painful. Listening to this record is like walking through old temples, taking in their majesty, hearing prayers and pleas that were never answered. The band plays with moods, knowing how to depict tension, pressure and rest. The Italians have taken the best of the British and Scandinavian schools, put their own stamp and handwriting on it, and the result is a record that is literally a must for all the undead. The chill has long since settled in my bones. Still, I'm moving on. I must. I promised. Urgent, darkly hazy gothic doom death metal that will make you bleed inside!
Ave MY SILENT WAKE! To start our conversation with a short story...I got up early and went into the woods. It was quiet and the sun was slowly climbing over the horizon. I came to the ruins of an old church. In the ruins, I sat down for a while and listened to your new album "Lost in Memories, Lost in Grief". It was the end of April, the album came to me for review earlier. I wasn't able to write anything until last week, I preferred to keep listening. Greetings to the South West of England and thank you so much for your new album. How did the album come about, when did the first ideas and thoughts come about? What is the underlying theme of the whole record?
ANSWER: Hi Jakub. Greetings to you too. That is so good that you listened for so long and let it sink in; much better than a quick listen and a lazy review. The album came about after a period of inactivity where we had plenty of new songs, but difficulty getting anything concrete created. My mother died two years ago and after that I began to write a few songs in a short space of time. I decided to write the whole album on my own and get it recorded as soon as we could feasibly do it. It had been so long since the last one, and even longer since the last metal album from us. Two of the songs are about my mother and other songs are about other things I had been thinking about during that time. One of the songs and some other sections had almost been completed prior to this and were included in the song selection.
I listen mostly to fast music, raw death metal, black and thrash, but doom metal is kind of in my blood since the first albums PARADISE LOST and MY DYING BRIDE. A long time ago, when I was still in college, I discovered this style with my future wife. How do you explain that this wave was born in England? Ian, you used to play with Simon in a band called SEVENTH ANGEL (I have a lot of your records at home), but they were more thrash (although you were already flirting with doom). How did you get into this style and how did you start MY SILENT WAKE? Please take us on a trip into the history of your band.
ANSWER: I suppose doom is thought to have originated from the UK with Sabbath and the mantle had been taken up by overseas bands like Trouble, St Vitus and Candlemass. Maybe the Brits decided to claim it back and borrow some US death influences along the way! I’m not sure why the scene began or why it came about when it did, but it was short lived and was never massively popular.
I was into Sabbath when I was young, and early on when Seventh Angel was at its demo stage, I got into other doom bands such as Trouble, and have always been drawn to slower heavier music. Towards the end of Seventh Angel, I started to enjoy Paradise Lost, MDB and Anathema and so it was natural that my follow up band was a doom band. That band was Ashen Mortality, which after 11 years morphed into MSW. My Silent Wake always had a more relaxed attitude to our music and whatever came out was allowed to be used. We took inspiration from Celtic Frost in that respect and were not afraid to experiment along the way. Into The Pandemonium is a favourite of mine.
Personally, I discovered you guys right away with your first album "Shadow of Sorrow", which I still like to play when I read books for a long time. I was fascinated by its atmosphere then, and in fact still am today (by the way, the cello and vocals, performed by Kate Hamilton, were always excellent!) Then, when I listen to your other recordings, it seems to me (and maybe it's just my impression) that you're getting more and more raw and cold. Doom metal is basically a sad style, but you're grasping it in a new way. How do you perceive the evolution of your band? Where did you want to move to this year?
ANSWER: That is fantastic that you have been listening to us for so long! That was an exciting time getting the band up and running and a lot happened in the first few years. Maybe as I get older I have become a bit more jaded about a few things, but I think I am generally happier and more content as a person. I don’t feel as restricted lyrically as I once did, and feel I can say everything I need to in the songs. The band has always been changing and evolving and has had the freedom to play other styles such as when we go in a more folky or ambient direction. I don’t see this year as being any different. I am writing one new song this year as we have our 20 year anniversary next year. It is a metal song.
Ian, you're the only one left from the original line-up. Actually, one could also write that your band "stabilized" in terms of personnel only sometime in 2013. Why is that? Did you want to go in a different direction than the others? How hard is it to find musicians in England who are equally passionate about style? This style has never been in the limelight and the crowds don't come to see it.
ANSWER: The early lineup lasted about five years but parted due to life commitments rather than anything else. There was a short period of change and then we settled into a more stable line-up again. As people get older it is harder to commit to bands, even when they don’t do a lot of gigs etc, you still have to record, write and rehearse and do other band related work. I don’t think there are many musicians into what we do, or indeed many fans in the UK. We often play to small numbers but they always seem to enjoy and appreciate us. Over the years I have played with former MSW members such as Mark Henry, who plays with me in Guillotine Dream.
Let's go back in history. SEVENTH ANGEL is a band in which you dealt with Christianity, in MY SILENT WAKE you also touch on faith as such in some topics. For me, faith is a personal thing that is hard to describe in words, but I wonder where you get your inspiration for the lyrics? And what are they about on the new album?
ANSWER: I was a Christian for many years since childhood, but eventually and gradually became agnostic. That change can be seen in the lyrics. When the band started up, I was a non-fundamentalist Christian with doubts about my faith, but that was 19 years ago. I have changed a lot since then. The other band members have also had a variety of beliefs over the years. I think faith should be personal and it would be the cause of far less trouble if that were so. I get lyrical inspiration from things that happen in my life or seeing what happens to those who are close to me. On the new album, the lyrics cover such areas as Alzheimers disease and the effects of that; being judged by those who once looked to you as worthwhile; finding light in places which are different to where you once found it; believing you are being hounded by a beast which is just in your mind; memories of childhood; mainpulative people and their followers; lack of time doing meaningful things; looking back on your life etc..
If you saw my library, you might wonder. You'll find old historical books and novels, modern detective stories, science fiction. I'm the same with books as I am with music. I like to sample. I'll go to a grindcore concert, listen to black metal. But doom metal is a very specific kind of music. It's got every note, drum beat, vocal. How do you actually compose such music? I'm interested in the process of creating a new song? Is that a motif you can hear somewhere? In the ether, in your head? For me, for example, the words for reviews come to mind most early in the morning when I'm walking to work. I write them down on my phone and then use them when I start writing. How do you do it?
ANSWER: I also write things down on my phone or record guitar parts on there. It is an ideal way of capturing inspiration as it arrives. There is no rule about how things get written but quite often it seems to start with the music and then the lyrics are built around it. Inspiration can come from many areas; books, films, music, surroundings, experiences...they all contribute. I too have a broad range of interests when it comes to what I read, watch and listen to.
I'll confess to one thing. You know what literally fascinates me about Lost in Memories, Lost in Grief? The vocals! You and Simon have very urgent voices, you complement each other perfectly. It's like you're connected in some weird way? Do you have a musical background? Do you take singing lessons, for example?
ANSWER: Thank you! A few people have mentioned that they like the way the vocals work on this album. I have never taken singing or guitar lessons and Simon hasn’t taken lessons in anything he does musically either. Simon is naturally a great singer and I am a vocalist. Simon can do more of the technical stuff and I can do growls and low to mid range clean stuff but I don’t normally attempt harmonies or anything too exotic! We have been playing together since the late 80s. Si took up bass for Seventh Angel. He took up keys for MSW many years later. He also plays other instruments including guitar which he plays extremely well, as can be heard on his album Thy Listless Heart – Pilgrims on the Path of no Return; an album that shows off his musicianship and writing skills very well. We have been close friends all those years since the 80s and have been playing together in the two bands for a fair amount of that time.
You're from Weston, a port town. I don't know if that's true, but it seems to me that the sea and the surrounding countryside must have inspired you a lot? Or am I wrong? I imagine you're walking along the beach or visiting an old church and suddenly you think of a new theme for a song. Because I feel this strange melancholy from the new record, which is something that not only British doom bands have, but also bands from Finland. Does the environment influence you a lot in your work? Where do you actually like to go? What about you and nature, sights?
ANSWER: The sea, the countryside, ancient places, forests and woods all influence me and I have had lyrics come to me whilst out walking in the past and stopped to make notes. I am not a fan of the city or modern looking things. I love old things, vintage things and the aesthetics of the past. I hail from The Black Country near Birmingham originally, (an area which was key to the industrial revolution), but I moved to Weston in the late 90s. I lived there for 20 years and MSW was spawned from Ashen Mortality in that town.
How are you on the gigging side of things? I have Bristol and the surrounding area pegged as more of a punk and hardcore inspired place. Do you play a lot and often? We have a few good doom bands in Pilsen and the gigs tend to be really poorly attended. Which is a pity, although I understand that this music is not for everyone. How many people come to the club to see you? And what are the English fans like? Do they support the bands?
ANSWER: Bristol also has a lot of experimental and heavy music fans. I don’t live near there now but in Wales near Carmarthen. The only band member living in Weston now is Addam. Gareth lives near the Severn Bridge and Simon in Chesterfield. Some gigs are very poorly attended. We haven’t done many in the last few years but we did do two this year. Both were good gigs and were enjoyable, but the crowds are typically dedicated, few in numbers, but enthusiastic.
Most bands have rather fluctuating quality in their discographies. But it's different for you. I don't think you've recorded a bad album yet. How do you explain that? Are you perfectionists? Or is it all under one person's "direction", Ian? They say a band is like a family. Yeah, well, there's always got to be someone in the band who has the final say. How about MY SILENT WAKE?
ANSWER: I suppose that because I started the band, I feel I can make final decisions on things but I do normally discuss stuff with the others. I’m glad you think we haven’t done a bad album. We haven’t really done two that sound exactly alike and some are extremely different to each other. I tell people to listen to a few tracks if they haven’t heard us before, because one won’t tell them enough about what we do. I am not a perfectionist in the technical sense but I like things to feel right and effectively convey the essense of what we are hoping to convey. I have found in the past that if a band becomes too much of a democracy, then things don’t tend to get done!
As I'm getting older, I'm becoming more and more aware of what things are important. It's chaos all around us these days. Social media, the news, wars, depression, it all affects us and every moment we stop and maybe just sit and look at the ruins of old churches and listen to music is terribly precious.
ANSWER: The lyrics to the song No Time is about that exact feeling. Things are too hectic now. Bands can fall into the social media hell of having to post stuff everywhere all the time to try and not be forgotten amidst a sea of bands, but it’s a thankless task at the end of the day. Hopefully people will realise that it isn’t doing us any good and will start to distance themselves. I find it hard to do that myself but it is addictive and harmful.
Actually, for me, music is not only relaxation, but also a kind of therapy, it helps me to survive in the strange world of today. What does music mean to you as a creator and musician? And why doom metal?
ANSWER: I love music and have done from a young age. The music I enjoy the most is classic rock, folk, old goth, doom and trad metal but I venture to many other areas too. I am always checking out new (to me) music. Most of the time it is about the feel of the music above anything else. I am as likely to listen to Steeleye Span or Dead Can Dance as Paradise Lost and enjoy them equally.
One more trip into history, please. How did you get started in music? Who was your first role model? What about your first gig? And your first stage performance?
ANSWER: The first song I remember enjoying is Mull of Kintyre by Wings. Mom had a recording of me singing it and strumming a toy guitar when I was about eight. I got into Adam and The Ants and my first record purchase was by them. I heard Saxon on the radio as they were in the charts and got into metal through them. I also enjoyed some of the new wave and post punk bands from the late 70s and early 80s as there was a lot of that in the charts, but I really went down the metal and prog direction in a big way. The first gig would have been some local band and wasn’t massively memorable. My first stage performance is difficult to pin down. In the 80s I did do some odd thing at a church in Coventry playing some U2 style guitar on one song that I had written with some friends before playing my first Seventh Angel gig, but don’t remember much about it!
What are MY SILENT WAKE planning in the near future? Do you have anything to say to your fans? Here is the space.
ANSWER: A new song, a compilation and some gigs for our anniversary next year are all on the horizon. A big Thank You is the thing I would like to say to our fans for the support and for letting us keep this band going. It is a big honour to be able to get your songs recorded and released these days and to actually be noticed to any degree. Thanks so much for the interview!
I was up early when I prepared these questions, it's also the weekend and it's about to dawn. You can probably guess where I'm going. I've got my headphones ready, "Lost in Memories, Lost in Grief" in them, and I'm looking forward to the woods. I want to thank you very much for your music. Thank you of course also for the interview and I wish you lots of inspiration and good ideas. May you do well in your private life too! Playing again…
ANSWER: Thanks so much!
Recenze/review - MY SILENT WAKE - Lost in Memories, Lost in Grief (2024):
Ave MY SILENT WAKE! Na začátek našeho rozhovoru jeden krátký příběh…Vstal jsem brzy a šel do lesa. Bylo ticho a slunce pomalu vylézalo nad obzor. Došel jsem k rozvalinám starého kostela. V ruinách jsem si na chvilku sedl a poslouchal vaší novou desku „Lost in Memories, Lost in Grief“. Bylo to na konci dubna, album mi přišlo na recenzi dříve. Nebyl jsem až do minulého týdne schopen nic napsat, raději jsem stále poslouchal. Zdravím vás na jihozápad Anglie a děkuji moc za vaši novou desku. Jak album vznikalo, kdy přišly první nápady a myšlenky? Jaký je základní motiv celé nahrávky?
ODPOVĚĎ: Ahoj Jakube. Zdravím i tebe. To je moc dobře, že jsi tak dlouho poslouchal a nechal to vstřebat; mnohem lepší než rychlý poslech a líná recenze. Album vzniklo po období nečinnosti, kdy jsme měli spoustu nových písní, ale problém něco konkrétního vytvořit. Před dvěma lety mi zemřela maminka a po ní jsem začal psát několik písní v krátkém časovém úseku. Rozhodl jsem se, že celé album napíšu sám a nahrajeme ho, jakmile to bude proveditelné. Od posledního alba uběhla strašně dlouhá doba a od posledního metalového alba od nás ještě delší doba. Dvě z písní jsou o mé matce a další písně jsou o jiných věcech, o kterých jsem v té době přemýšlel. Jedna z písní a některé další části byly téměř hotové už předtím a byly zařazeny do výběru skladeb.
Poslouchám převážně rychlou muziku, surový death metal, black i thrash, ale doom metal mám od prvních alb PARADISE LOST i MY DYING BRIDE tak nějak v krvi. Kdysi dávno, ještě na vysokoškolských kolejích, jsme tenhle styl objevovali s mojí budoucí ženou. Čím si vysvětluješ, že zrovna v Anglii tahle vlna vznikla? Iane, ty jsi tenkrát hrával se Simonem v kapele SEVENTH ANGEL (mám doma spoustu vašich nahrávek), kteří ale byli více thrashoví (i když s doomem jste již koketovali). Jak ses k tomuto stylu dostal a jak si vlastně MY SILENT WAKE založil? Vezmi nás prosím na výlet do historie vaší kapely.
ODPOVĚĎ: Předpokládám, že doom vznikl ve Velké Británii se skupinou Sabbath a jeho tradici převzaly zámořské kapely jako Trouble, St Vitus a Candlemass. Možná se Britové rozhodli nárokovat si ho zpátky a cestou si vypůjčit nějaké americké deathové vlivy! Nejsem si jistý, proč tato scéna vznikla nebo proč se objevila právě tehdy, ale trvala krátce a nikdy nebyla masově populární.
V mládí jsem měl rád Sabbath a na začátku, když byl Seventh Angel ve fázi dema, jsem se dostal k dalším doomovým kapelám, jako byli Trouble, a vždycky mě to táhlo k pomalejší těžší hudbě. Ke konci Seventh Angel mě začaly bavit Paradise Lost, MDB a Anathema, a tak bylo přirozené, že mou následnou kapelou byla doomová kapela. Tou kapelou byli Ashen Mortality, kteří se po jedenácti letech přetavili v MSW. My Silent Wake měli k naší hudbě vždycky uvolněnější přístup a cokoliv, co vyšlo, bylo dovoleno použít. V tomto ohledu jsme se inspirovali u Celtic Frost a nebáli jsme se cestou experimentovat. Into The Pandemonium je moje oblíbená skladba.
Osobně jsem si vás objevil hned s prvním albem „Shadow of Sorrow“, které si dodnes rád přehrávám, když si dlouho čtu knihy. Tenkrát a vlastně i dnes mě fascinuje jeho atmosféra (mimochodem, cello i vokály v podání Kate Hamilton, byly vždy vynikající!). Když si potom poslechnu i vaše další nahrávky, přijde mi (a možná je to jen můj dojem), že jste čím dál tím víc syrovější, chladnější. Doom metal je v podstatě smutný styl, ale vy jej nově uchopujete přeci jen jinak. Jak vnímáš vývoj vaší kapely ty? Kam jste se chtěli letos posunout?
ODPOVĚĎ: To je skvělé, že nás posloucháte už tak dlouho! Bylo to vzrušující období, kdy se kapela rozjížděla, a během prvních let se toho hodně událo. Možná jsem s přibývajícím věkem v některých věcech trochu otrlejší, ale myslím, že jsem obecně šťastnější a spokojenější jako člověk. Necítím se textově tak omezený jako kdysi a mám pocit, že v písních můžu říct všechno, co potřebuju. Kapela se vždycky měnila a vyvíjela a měla svobodu hrát jiné styly, například když jsme se vydali folkovějším nebo ambientnějším směrem. Nevidím to tak, že by to letos bylo jinak. Letos napíšu jednu novou písničku, protože příští rok máme dvacetileté výročí. Je to metalová píseň.
Iane, z původní sestavy si zůstal nakonec jediný. Vlastně by se také dalo napsat, že se vám personálně kapela „ustálila“ až někdy v roce 2013. Proč tomu tak vlastně je? Chtěl si jít jiným směrem, než ostatní? Jak je těžké najít v Anglii stylově stejně nadšené muzikanty? Tenhle styl nebyl nikdy na výsluní a nechodí na něj davy.
ODPOVĚĎ: První sestava vydržela asi pět let, ale rozešla se spíše kvůli životním povinnostem než kvůli čemukoli jinému. Následovalo krátké období změn a pak jsme se opět ustálili ve stabilnější sestavě. Jak lidé stárnou, je těžší se angažovat v kapelách, i když nemají moc koncertů apod. pořád musíš nahrávat, psát a zkoušet a dělat další práci spojenou s kapelou. Myslím, že v Británii není moc muzikantů, kteří by se věnovali tomu, co děláme, a vlastně ani moc fanoušků. Často hrajeme pro malý počet lidí, ale zdá se, že si nás vždycky užívají a oceňují. V průběhu let jsem hrál s bývalými členy MSW, jako je Mark Henry, který se mnou hraje v Guillotine Dream.
Pojďme ještě do historie. SEVENTH ANGEL je kapelou, ve které jste se zaobírali křesťanstvím, v MY SILENT WAKE se potom víry jako takové také v některých tématech dotýkáte. Pro mě je víra osobní věc, která se těžko popisuje slovy, ale zajímalo by mě, kde bereš inspiraci pro texty? A o čem jsou na novém albu?
ODPOVĚĎ: Od dětství jsem byl mnoho let křesťanem, ale nakonec jsem se postupně stal agnostikem. Tato změna je vidět v textu. Když kapela vznikla, byl jsem nefundamentalistický křesťan s pochybnostmi o své víře, ale to bylo před 19 lety. Od té doby jsem se hodně změnil. Ostatní členové kapely měli v průběhu let také různá přesvědčení. Myslím si, že víra by měla být osobní, a kdyby tomu tak bylo, byla by příčinou mnohem méně problémů. Inspiraci pro texty čerpám z věcí, které se mi v životě dějí, nebo když vidím, co se děje těm, kteří jsou mi blízcí. Na novém albu se texty věnují například Alzheimerově chorobě a jejím důsledkům; tomu, že vás soudí ti, kteří k vám kdysi vzhlíželi jako k hodnotným; tomu, že nacházíte světlo na jiných místech, než kde jste ho kdysi nacházeli; tomu, že věříte, že vás pronásleduje nějaká bestie, která je jen ve vaší mysli; vzpomínkám na dětství; manipulativním lidem a jejich následovníkům; nedostatku času na smysluplné věci; ohlédnutí za svým životem atd...
Kdybys viděl moji knihovnu, možná by ses divil. Najdeš tam jak staré historické knihy a romány, tak i moderní detektivky, sci-fi. S knihami to mám stejné jako s hudbou. Rád ochutnávám. Zajdu klidně na grindcore concert, poslechnu si black metal. Doom metal je ale velmi specifický druh muziky. Vynikne v ní každý tón, úder bicích, vokál. Jak se vlastně taková muzika skládá? Zajímá mě samotný proces vzniku nové skladby? To motiv někde uslyšíš? V éteru, ve své hlavě? Mě třeba slova pro recenze nejvíc napadají velmi brzy ráno, když jdu pěšky do práce. Zapisuji si je do telefonu a pak použiji, když začnu psát. Jak to máš ty?
ODPOVĚĎ: Také si zapisuji věci do telefonu nebo si tam nahrávám kytarové party. Je to ideální způsob, jak zachytit inspiraci, když přijde. Neexistuje žádné pravidlo, jak věci vznikají, ale dost často se zdá, že to začíná hudbou a kolem ní se pak staví text. Inspirace může pocházet z mnoha oblastí: z knih, filmů, hudby, okolí, zážitků... to vše přispívá. I já mám širokou škálu zájmů, pokud jde o to, co čtu, sleduji a poslouchám.
Přiznám se k jedné věci. Víš co mě na „Lost in Memories, Lost in Grief“ doslova fascinuje? Vokály! Máte se Simonem hodně naléhavé hlasy, perfektně se doplňujete. Jakoby jste byli nějak zvláštně propojení? Máte hudební vzdělání? Chodíte třeba na hodiny zpěvu?
ODPOVĚĎ: Děkujeme! Několik lidí se zmínilo, že se jim líbí, jak vokály na tomto albu fungují. Nikdy jsem nechodil na hodiny zpěvu ani kytary a Simon také nechodil na hodiny ničeho, co dělá po hudební stránce. Simon je přirozeně skvělý zpěvák a já jsem vokalista. Simon umí spíš technické věci a já umím growly a čisté věci v nízkém až středním rozsahu, ale normálně se nepokouším o harmonie nebo něco příliš exotického! Hrajeme spolu už od konce 80. let. Simon se u Seventh Angel ujal baskytary. O mnoho let později se ujal kláves u MSW. Hraje i na další nástroje včetně kytary, na kterou hraje velmi dobře, jak je slyšet na albu Thy Listless Heart - Pilgrims on the Path of no Return; albu, které velmi dobře ukazuje jeho muzikantské a skladatelské schopnosti. Celá ta léta jsme byli blízkými přáteli už od osmdesátých let a poměrně dlouhou dobu jsme spolu hráli ve dvou kapelách.
Jste z Westonu, z přístavního města. Netuším, jestli je to pravda, ale přijde mi, že vás muselo moře i okolní příroda hodně inspirovat? Nebo se pletu? Přestavuji si, jak jdeš po pláži nebo navštívíš nějaký starý kostel a najednou tě napadne nový motiv pro skladbu. Já totiž z nové nahrávky cítím takovou zvláštní melancholii, kterou mají mimo britských doomových kapel, třeba i smečky z Finska. Ovlivňuje tě prostředí v tvorbě hodně? Kam chodíš vlastně rád? Co ty a příroda, památky?
ODPOVĚĎ: V minulosti se mi stalo, že mě na procházce napadly texty, které jsem si zastavil a poznamenal si je. Nejsem příznivcem města ani moderně vypadajících věcí. Miluji staré věci, vintage věci a estetiku minulosti. Původně pocházím z Black Country poblíž Birminghamu (oblasti, která byla klíčová pro průmyslovou revoluci), ale koncem 90. let jsem se přestěhoval do Westonu. Žil jsem tam dvacet let a MSW vzniklo z Ashen Mortality v tomto městě.
Jak jste na tom s koncerty? Já mám Bristol a jeho okolí zafixované spíše jako místo s punkovým a hardcore podhoubím. Hrajete hodně a často? U nás v Plzni máme několik dobrých doomových kapel a koncerty bývají opravdu málo navštěvované. Což je škoda, i když chápu, že tahle muzika není pro každého. Kolik přijde do klubu na vás? A jací jsou angličtí fanoušci? Podporují kapely?
ODPOVĚĎ: Bristol má také hodně fanoušků experimentální a těžké hudby. Já teď nebydlím poblíž, ale ve Walesu u Carmarthenu. Jediný člen kapely, který teď žije ve Westonu, je Addam. Gareth žije poblíž Severn Bridge a Simon v Chesterfieldu. Některé koncerty jsou velmi málo navštěvované. V posledních letech jsme jich moc neabsolvovali, ale letos jsme měli dva. Oba koncerty byly dobré a byly příjemné, ale davy jsou typicky oddané, málo početné, ale nadšené.
Většina kapel má ve svých diskografiích spíše kolísavou kvalitu. U vás tomu je ale jinak. Podle mě jste ještě nenahráli špatné album. Čím si to vysvětluješ? Jste perfekcionisté? Nebo se vše odehrává jen pod „vedením“ jednoho člověka, Iane? Říká se, že kapela je jako rodina. No jo, jenže v kapele musí být vždy někdo, kdo řekne poslední slovo. Jak je tomu u MY SILENT WAKE?
ODPOVĚĎ: Protože jsem kapelu založil já, mám pocit, že mohu o věcech rozhodovat, ale obvykle o věcech diskutuji s ostatními. Jsem rád, že si myslíš, že jsme neudělali špatné album. Opravdu jsme neudělali dvě, která by zněla úplně stejně, a některá se od sebe extrémně liší. Říkám lidem, aby si poslechli několik skladeb, pokud nás ještě neslyšeli, protože jedna jim neřekne dost o tom, co děláme. Nejsem perfekcionista v technickém smyslu, ale mám rád, když věci působí správně a účinně vyjadřují podstatu toho, co chceme sdělit. V minulosti jsem zjistil, že pokud se z kapely stane příliš velká demokracie, věci se většinou nedělají!
Jak stárnu, tak si postupně čím dál tím víc uvědomuji, jaké věci jsou důležité. V dnešní době je všude kolem nás hrozný chaos. Sociální sítě, zprávy, války, deprese, tohle všechno na nás působí a každá chvilka, kdy se zastavíme a třeba jen tak sedíme, díváme do ruin starých kostelů a posloucháme muziku, je hrozně vzácná. Pro mě je vlastně muzika nejen relaxem, ale i jakousi terapií, pomáhá mi přežít v současném divném světě. Co znamená hudba pro tebe, jako pro tvůrce a muzikanta? A proč zrovna doom metal?
ODPOVĚĎ: Text písně No Time je přesně o tomto pocitu. Věci jsou teď příliš hektické. Kapely se mohou dostat do pekla sociálních médií, kdy musí neustále všude něco zveřejňovat, aby se na ně uprostřed moře kapel nezapomnělo, ale nakonec je to nevděčný úkol. Doufejme, že si lidé uvědomí, že nám to nedělá dobře, a začnou se distancovat. Pro mě samotného je to těžké, ale je to návykové a škodlivé.
Ještě jeden výlet do historie prosím. Jak si vlastně s muzikou začínal? Kdo byl tvým prvním vzorem? Co první koncert? A první vystoupení na pódiu?
ODPOVĚĎ: Mull of Kintyre od Wings. Máma měla nahrávku, na které jsem ji zpíval a brnkal na kytaru, když mi bylo asi osm. Pak jsem si oblíbil Adam and The Ants a moje první deska byla právě od nich. V rádiu jsem slyšel Saxon, protože byli v hitparádách, a přes ně jsem se dostal k metalu. Bavily mě i některé novovlnné a postpunkové kapely z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, protože jich bylo v hitparádách hodně, ale opravdu jsem se ve velkém vydal směrem k metalu a progresi. První koncert byla nějaká místní kapela a nebyl nijak zvlášť pamětihodný. Moje první pódiové vystoupení je těžké určit. V osmdesátých letech jsem hrál v kostele v Coventry na kytaru ve stylu U2 jednu písničku, kterou jsem napsal s kamarády před svým prvním koncertem Seventh Angel, ale moc si z toho nepamatuju!
Hudba pro mě vlastně není jen relaxací, ale i určitou terapií, pomáhá mi přežít v dnešním podivném světě. Co pro vás jako tvůrce a hudebníka hudba znamená? A proč zrovna doom metal?
ODPOVĚĎ: Miluji hudbu a miluji ji od mládí. Nejvíce mě baví klasický rock, folk, starý gothic, doom a tradiční metal, ale odvážím se i do mnoha jiných oblastí. Vždycky zkouším novou (pro mě) hudbu. Většinou jde především o pocit z hudby. Je stejně pravděpodobné, že si poslechnu Steeleye Span nebo Dead Can Dance jako Paradise Lost a užiju si je stejně.
Co chystají MY SILENT WAKE v nejbližší době? Máš něco na srdci, co bys chtěl vzkázat fanouškům? Zde je prostor.
ODPOVĚĎ: Na obzoru je nová píseň, kompilace a koncerty k našemu výročí v příštím roce. Velké Děkuji je věc, kterou bych chtěl vzkázat našim fanouškům za podporu a za to, že nám umožnili udržet kapelu v chodu. Je to velká čest, když v dnešní době můžete nechat nahrát a vydat své písničky a vlastně si jich do určité míry všimnout. Moc děkujeme za rozhovor!
Vstával jsem brzy, když jsem připravoval tyto otázky, taky je víkend a za chvilku bude svítat. Asi tušíš, kam vyrazím. Mám připravená sluchátka, v nich „Lost in Memories, Lost in Grief“ a těším se do lesa. Chtěl bych ti na závěr moc poděkovat za vaši hudbu. Děkuji samozřejmě i za rozhovor a přeji vám spoustu inspirace a dobrých nápadů. Ať se vám daří i v soukromí! Zapínám znovu play…
ODPOVĚĎ: Děkuji moc!
Recenze/review - MY SILENT WAKE - Lost in Memories, Lost in Grief (2024):
Většinou kolem tebe život jenom plyne, jako chladná řeka. Někdy utíká, jako peřeje. Připadám si, jako bych se na sebe díval odněkud seshora, jako duše, když opustí tělo. Bývám často veselý, ale jsou i chvíle, kdy mě obejme chladná pavučina smutku. Právě pro tyhle pochmurné, přemýšlivé chvíle volím hudbu velmi pečlivě. Vyhledávám, jako raněné zvíře, samotu a tmu. Přemýšlím, poslouchám a zastavuji spolu s kapelami čas. Jsem básníkem nicoty, čtenářem, který přemýšlí a fanouškem, který bývá vždy ztracen, někde v jiné dimenzi, v meziprostoru. Nevím, má slova na podobné desky, jako je "Lost in Memories, Lost in Grief" nestačí.
Čtu si ve starých spisech, vnímám historii jako otisk, ze kterého se jako lidé nikdy nepoučíme. Jsem ve starém opuštěném chrámu, ve kterém je do zdí otištěn nářek věřících. Mám rád, když je ve skladbách vášeň, talent, emoce ohlodané na kost. Pokud jste fanoušci téhle skupiny, asi moc dobře víte, že si MY SILENT WAKE umí s náladami hrát jako šelma se svojí kořistí. I novinka je velmi naléhavým, promyšleným a inteligentním albem. Majestátní, tajemné, ale i divoké. Jako krev, která tepe pod povrchem, jako pláč těch, kteří ztratili víru v život.
Jako asi každý mám nevyřízené účty s Bohem. Čím jsem starší, tak jsem na hudbu senzitivnější, vnímám ji nejen jako relax, ale jako něco většího, neuchopitelného, krásného. Líbí se mi, jak si MY SILENT WAKE hrají s náladami, jakým způsobem se vydávají do historie. Jsou jako temný les, jako půda která nám dala život. Zvukově velmi povedené album (Greg Chandler - Mastering, Engineering, Producer, Mixing, Recording) s obalem (Matthew Vickerstaff) věrně doplňujícím to, co se na desce odehrává, dostanete k dokonalosti vybroušený, nejen stylový drahokam. Není to jenom doom death metal ve stylu MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, NOVEMBERS DOOM, ASHEN MORTALITY, ale i lehce progresivní prvky, odkazující jak na klasický rock, tak i na folklór, které dělají nahrávku niternější. Vše je děláno s vkusem, elegantně a citlivě. Skladby drží velmi kompaktně pohromadě, důležité je i jejich pořadí, gradace, celkový dojem. Doporučuji k pečlivému prostudování i texty, opravdu stojí za to. Prosévám mezi prsty prach, našlapuji tiše, abych nerušil. "Lost in Memories, Lost in Grief" je pro mě albem, u kterého jsem pokorný. Zpomaluji svoje životní funkce, stojím a dívám se do tmy v dnešním chaotickém světě. Je pro mě záchytným bodem, který asi jako každý potřebuji, abych přežil. Pokaždé, když je toho na mě moc, když jsou mraky až příliš nízko, když se kolem mě stane něco zlého a potřebuji přemýšlet nebo se jen tak zastavit a pohroužit se do sebe, poslouchám tuhle desku. Vyšla na začátku května a měl jsem ji na recenzi již nějaký čas, ale napsal jsem o ní ať teď. Musela ve mě uzrát. Jako dobré víno, jako vzpomínky, jako pohřeb. Pokud máte tento styl rádi a oceníte i skvěle zpracované vokály, neváhejte ani chvilku. Většinou kolem tebe život jenom plyne, jako chladná řeka. Někdy utíká, jako peřeje. Připadám si, jako bych se na sebe díval odněkud seshora, jako duše, když opustí tělo. Bývám často veselý, ale jsou i chvíle, kdy mě obejme jako chladná pavučina smutek. Doom metalová definice zármutku, krásy i beznaděje! Dokonalá esence temných stínů, umírajícího dne i samoty!
Asphyx says:
Most of the time, life just flows by you, like a cold river. Sometimes it runs away like the rapids. I feel like I'm looking down on myself, like a soul when it leaves the body. I'm often cheerful, but there are times when the cold web of sadness embraces me. It is for these somber, reflective moments that I choose my music very carefully. I seek, like a wounded animal, solitude and darkness. I think, I listen and I stop time with the bands. I am a poet of nothingness, a reader who thinks and a fan who is always lost, somewhere in another dimension, in the space in between. I don't know, my words are not enough for a record like "Lost in Memories, Lost in Grief".
I read in old writings, I see history as an imprint from which we as humans never learn. I am in an old abandoned temple where the lamentations of the faithful are imprinted on the walls. I love it when there's passion, talent, emotion gnawed to the bone in the songs. If you are a fan of this band, you probably know very well that MY SILENT WAKE can play with moods like a beast with its prey. Even the new album is a very urgent, thoughtful and intelligent album. Majestic, mysterious, but also wild. Like the blood that flows beneath the surface, like the cries of those who have lost faith in life.
Like probably everyone, I have a score to settle with God. The older I get, the more sensitive I am to music, I perceive it not only as relaxation, but as something bigger, elusive, beautiful. I like the way MY SILENT WAKE play with moods, the way they go into history. They are like a dark forest, like the land that gave us life. Sonically a very well done album (Greg Chandler - Mastering, Engineering, Producer, Mixing, Recording) with the cover art (Matthew Vickerstaff) faithfully complementing what is happening on the record, you get a polished to perfection, not just a stylistic gem. It's not only doom death metal in the style of MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, NOVEMBERS DOOM, ASHEN MORTALITY, but also slightly progressive elements, referring to both classic rock and folklore, which make the record more intimate. Everything is done with taste, elegantly and sensitively. The songs hold together very compactly, their order, gradation and overall impression are also important. I recommend the lyrics for careful study, they are really worth it. I sift the dust between my fingers, treading quietly so as not to disturb. "Lost in Memories, Lost in Grief" is for me an album I am humbled by. I slow down my vitals, stand and stare into the darkness of today's chaotic world. It's a clue for me, which I guess like everyone else I need to survive. Every time it gets too much, when the clouds get too low, when something bad happens around me and I need to think or just stop and look inward, I listen to this record. It came out at the beginning of May and I've had it up for review for a while, but I'll write about it now. It must have matured in me. Like a fine wine, like a memory, like a funeral. If you like this style and appreciate the well crafted vocals, don't hesitate a moment. Most of the time, life just flows by you, like a cold river. Sometimes it runs away like the rapids. I feel like I'm looking down on myself, like a soul when it leaves the body. I am often cheerful, but there are times when sadness embraces me like a cold web. Doom metal's definition of sorrow, beauty and despair! The perfect essence of dark shadows, dying day and loneliness!
Recenze/review - MY SILENT WAKE - There Was Death (2018):
Přišlo to pomalu, znenadání. Nikdy si na smrt nemyslel, ale najednou tě začala navštěvovat ve tvých snech. Usmívala se a podávala ti svoji ruku. Uvědomil sis, že jednou také odejdeš na druhou stranu, že se staneš stínem a vzpomínkou. Jsem ve věku, kdy by ještě mí přátelé měli žít a vychutnávat si každý den, svoji rodinu, mít radost ze svých dětí. Nevím, co se poslední dobou děje, ale několik jich zemřelo. Zůstalo po nich jenom prázdné místo a spousta vzpomínek. Mívali jsme kdysi partu, která milovala metalovou hudbu. O britských MY DYING BRIDE jsme se často přeli.
Někteří z nás, třeba já, jsme ji od jejich počátků uznávali, poctivě sledovali jejich vývoj. Jiní je odmítali, že je jejich hudba příliš pomalá a depresivní. Myslím si ale, že všem by se jejich nové album "A Mortal Binding" líbilo. Je v něm totiž všechno, co jsme měli a máme na téhle skupině rádi. Smutek, melancholii, bolest i utrpení, ale hlavně skladby, které hrozně rád poslouchám.
Psát o této legendě je pro mě vlastně velmi těžké. Jednak si myslím, že má za sebou spoustu zásadních nahrávek a natolik zajímavou historii, že jsem vším samozřejmě ovlivněn. Také je všeobecně velmi náročné pokusit se nějakým způsobem podchytit doom metal celkově jako styl. Já samozřejmě moc dobře vím, že se kapela příliš neposouvá, že jsem možná už některé motivy u nich slyšel, že se od nich nedočkáme žádných velkých změn. Jenže ono je to v závěru moc dobře. Protože asi jako každý potřebuji nějakou jistotu, záchytný bod. MY DYING BRIDE jsou letos ve velmi dobré formě. Dali si pozor na zvuk (ten mám u nich ale vždycky moc rád, Mark Mynett - mixing, mastering, producer, recording). Tahle skupina zkrátka patří do stejné složky mé sbírky nosičů, které si rád pouštím ve chvílích, kdy se potřebuji zastavit, přemýšlet, když mám chuť vrátit čas zpátky. Hudba je úžasná v tom, že ve mě dokáže probudit fantazii. A tak u poslechu "A Mortal Binding" zase sedím u stolu v hospodě. Vzduchem létají vtipy a já i mí kamarádi se usmíváme. Občas se trošku pohádáme o muzice, ale je to jen jako. Po dobrých lidech i muzice ve mě zůstávají otisky. Jak člověk pomalu stárne, tak si vážím každé desky, která mě baví, se kterou se rád toulám ulicemi i opuštěným lesem. Venku ještě mrzne a mraky jsou nízko. Poslouchám nové album stále dokola a jsem si jistý s tím, že se k němu budu rád a často vracet. Britové v sobě mají pořád sílu, stále umí svoje pocity promítnout do skladeb. Přišlo to pomalu, znenadání. Nikdy jsem na smrt nemyslel, ale najednou mě začala navštěvovat v mých snech. Usmívala se a podávala mi svoji ruku. Uvědomil jsem si, že jednou také odejdu na druhou stranu, že se stanu stínem a vzpomínkou. Smutný, melancholický doom metal, který vás stáhne do temných hlubin věčnosti!
Asphyx says:
It came slowly, suddenly. You never thought about death, but suddenly it started visiting you in your dreams. She smiled and gave you her hand. You realized that one day you too would pass on to the other side, that you would become a shadow and a memory. I am at an age when my friends should still be alive and enjoying each day, their family, their children. I don't know what's been going on lately, but several have died. All that's left is an empty space and a lot of memories. We used to have a band that loved metal music. We used to argue a lot about the British MY DYING BRIDE.
Some of us, like me, respected it from the beginning, followed their development honestly. Others dismissed them, saying their music was too slow and depressing. But I think everyone would like their new album "A Mortal Binding". It has everything we liked and love about this band. Sadness, melancholy, pain and suffering, but most of all songs that I love to listen to.
Writing about this legend is actually very difficult for me. For one thing, I think he's had so many seminal recordings and such an interesting history that I'm obviously influenced by everything. Also, it's generally very difficult to try to capture doom metal as a style in general. Of course I know very well that the band doesn't move too much, that I may have heard some of their themes before, that we won't see any big changes from them. It's just that it's very good in the end. Because I guess, like everyone else, I need some kind of certainty, a clue. MY DYING BRIDE are in very good form this year. They have paid attention to the sound (I always like it a lot, Mark Mynett - mixing, mastering, producer, recording). This group simply belongs to the same folder of my record collection, which I like to play in moments when I need to stop, think, when I feel like turning back time. Music is amazing in that it can awaken my imagination. And so, listening to "A Mortal Binding", I'm sitting at a table in a pub again. Jokes are flying through the air and my friends and I are smiling. Sometimes we have a bit of a row about the music, but it's just like. Good people and good music leave imprints on me. As one slowly ages, I appreciate every record that I enjoy, that I like to wander the streets and the deserted woods with. It's still freezing outside and the clouds are low. I listen to the new album over and over again, and I'm sure I'll return to it happily and often. The Brits still have strength in them, they still know how to translate their feelings into songs. It came slowly, out of the blue. I had never thought about death, but suddenly it began to visit me in my dreams. She smiled and gave me her hand. I realized that one day I too would pass on to the other side, that I would become a shadow and a memory. Sad, melancholic doom metal that will drag you down into the dark depths of eternity!
Když měsíc zalije svým světlem celý hřbitov, připadám si jako v jiném světě. Náhrobky září do tmy. Některé kříže jsou pokryté pavučinami, které se krásně třpytí. Je v tom něco magického, přitažlivého, tajemného. Z márnice se začnou ozývat podivné zvuky a když vstoupíte dovnitř, tak se někteří mrtví usmívají. Nejraději ale mám, když vše zasype sníh. To se potom rozprostře po celém hřbitově neskutečný klid. Mráz se mi dostane do kostí a mám neodbytnou touhu na nějakou smutnou, podmanivou hudbu.
MOON INCARNATE hrají přesně tím záhadně pochmurným způsobem, který mám tolik rád. Jedná se o debut zkušených muzikantů (Christian Kolf (Valborg) a Matin Vasari (Beyondition)), kteří se sešli, aby nám předali svědectví o děsivých hororových zážitcích z onoho světa. Nové album "Hymns to the Moon" je majestátní ozvěnou, která zní hřbitovem, když je úplněk.
"Hymns to the Moon" je nahrávkou, která se vám dostane do morku kostí. Odkazuje se v ní na kapely typu ANATHMEMA, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, AMORPHIS, KATATONIA, MOONSPELL, SAMAEL. Posluchač dostane pestrou směs melodií, které se kolem vás pomalu omotají jako jedovatí hadi. Je hrozně příjemné několikrát u skladeb zemřít a znovu se narodit. Připadám si jako poutník, který se vydal na poslední cestu. Pomocí téhle hudby naleznete vstup do záhrobí a když vstoupíte dovnitř a zaplatíte převozníkovi, potkáte děsivé přízraky. Dostanete od nich velkou porci nahrubo nasekané tmy, chladu a pradávné jiskry, která odjakživa oddělovala dobré kapely od špatných. MOON INCARNATE se pro mě stali na dlouhou dobu průvodci v říši mrtvých. Každé ráno jsem uléhal do své rakve, a těšil se, až se večer zase sejdeme. Novinka má totiž skvělý zvuk (mastering - Armin Ravea (Pavor)). Jsou chvíle, kdy jsem hrozně rád sám. Ponořím se do sebe a musím ven, na vzduch. Pokaždé mě mé kroky zavedou na nedaleký hřbitov. Samozřejmě se tak děje ve společnosti MOON INCARNATE. Připadám si jako vlkodlak ze starých legend. Měsíc mě fascinuje, přitahuje, drásá do krve. Stejně jako tahle nahrávka, která je po okraj narvaná zajímavými momenty. Jako bych byl zahalen během poslechu do ledové mlhy. Když měsíc zalije svým světlem celý hřbitov, připadám si jako v jiném světě. Náhrobky září do tmy. Některé kříže jsou pokryté pavučinami, které se krásně třpytí. Je v tom něco magického, přitažlivého, tajemného. Nezbývá nic jiného, než pokleknout a poklonit se před sílou přírody. Mrazivé, gotické ozvěny z onoho světa! Děsivá fáze doom death metalového měsíce!
Asphyx says:
When the moon bathes the whole cemetery in its light, I feel like I'm in another world. The tombstones glow in the dark. Some of the crosses are covered with cobwebs that shimmer beautifully. There's something magical, alluring, mysterious about it. Strange noises start coming from the morgue, and when you step inside, some of the dead are smiling. But my favorite part is when the snow covers everything. It makes the whole cemetery so quiet. The chill gets into my bones and I have an insistent desire for some sad, haunting music.
MOON INCARNATE play in that mysteriously sombre way that I love so much. This is the debut album from two seasoned musicians (Christian Kolf (Valborg) and Matin Vasari (Beyondition)) who have come together to give us a testament to the terrifying horror of the afterlife. The new album "Hymns to the Moon" is a majestic echo that sounds through the graveyard when the moon is full.
"Hymns to the Moon" is a record that will get you to the core. It references bands like ANATHMEMA, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, AMORPHIS, KATATONIA, MOONSPELL, SAMAEL. The listener gets a colourful mix of melodies that slowly wrap around you like poisonous snakes. It's terribly pleasant to die and be reborn several times at the songs. I feel like a pilgrim who has embarked on his last journey. With this music you find the entrance to the afterlife and when you enter and pay the ferryman, you meet terrifying phantoms. You'll get a big helping of the coarsely chopped darkness, cold and ancient spark that has always separated the good bands from the bad. MOON INCARNATE have been my guides in the realm of the dead for a long time. Every morning I would lie down in my coffin, looking forward to meeting them again in the evening. There are times when I'm very happy to be alone. I'm gonna dive in and get out for some air. Each time, my steps take me to a nearby cemetery. Of course, this is in the company of MOON INCARNATE. I feel like a werewolf from the old legends. The moon fascinates me, attracts me, tears my blood. Just like this record, which is packed to the brim with interesting moments. It's like being enveloped in an icy fog while listening. When the moon bathes the whole cemetery in its light, I feel like I'm in another world. The tombstones glow in the dark. Some of the crosses are covered with cobwebs that shimmer beautifully. There's something magical, alluring, mysterious about it. There is nothing to do but kneel and bow before the power of nature. Freezing, gothic echoes from the other world! The terrifying phase of the doom death metal moon!
.JPG)