Probuzen uprostřed noci jsem si uvědomil, že mé noční můry se staly dávno krutou skutečností. Jakoby ke mě temnota proudila odněkud z nekonečného vesmíru. Toulám se v jiných dimenzích, na onom světě. Cítím nekonečnou prázdnotu. Jsem raději sám, odtržen od běžného stereotypu všedních dní. Vždycky jsem chtěl od hudby něco navíc, emoce, drásavé kousky nabroušeného skla zadřeného do vnitřností. ANITVERSUM jsou black death metalovou skupinou ze Švýcarska, která přistupuje k muzice přeci jen trošku jinak, než jak je dnes běžné.
Již po prvních setkáních jsem se ujistil v tom, že tuhle smečku nelze jen tak zařadit do běžných stylových mantinelů. Kombinuje se zde sice smrt s temnotou, ale zazní i doomové pasáže. Nové, v pořadí druhé dlouhohrající, album je opravdu nejlepší poslouchat v tiché noci, po děsivých nočních můrách, když jsou mraky nízko a z nebe prší krev. V těchto chvílích vynikne síla této nahrávky nejvíce.
Také máte někdy pocit absolutní prázdnoty? Padá na vás splín a vaše myšlenky jsou velmi nihilistické. Chcete být sám a vaše pocity jsou černé jako duše prokletých. ANTIVERSUM umí napsat velmi zajímavé motivy, které se vám doslova zadřou pod kůži. Musíte ale mít bohatou fantazii, být otevřeni novým věcem a dívat se s chutí do prázdnoty vesmíru. Melodie jsou zcela návykové, podmanivé, tajemné a záhadné. Pánové zkrátka mají jiný přístup, který se v dnešní době generických kapel cení o to víc. "De Nemesis Omnes et Omnia" mě postupně opředlo do svých pavučin, uhranulo mě, stalo se i mojí součástí. Nové album se pro mě stalo postupně soukromým rituálem. Četl jsem si doma dlouho do noci staré sci-fi autory a jako kulisu míval tohle album. Všechno se mi časem spojilo v jeden zvláštní celek. Líbí se mi zvuk, motiv na obalu, oceňuji jednotlivé nápady, ale nahrávku poslouchám vždy jako celek. Mám to takhle nastaveno a doporučil bych to i vám. Není pro mě lehké vám tuhle desku popsat a myslím, že nakonec je stejně lepší, když si ji poslechnete a uděláte si názor sami. Moje slova totiž mnohdy nestačí. Znáte to, když posloucháte hudbu hlavně srdcem, tak to ani jinak nejde. Zhasl jsem všechna světla a pohodlně se usadil. Vzduch byl těžký a tichý déšť přicházel pomalu. Plazil se kolem mě jako tohle album, jako klubko jedovatých hadů, kteří se sem dostali z jiné dimenze. Probuzen uprostřed noci jsem si uvědomil, že mé noční můry se staly dávno krutou skutečností. Jakoby ke mě temnota proudila odněkud z nekonečného vesmíru. Toulám se v jiných dimenzích, na onom světě. Cítím nekonečnou prázdnotu. Jsem raději sám, odtržen od běžného stereotypu všedních dní. Black death metalová definice absolutní tmy, chladu a nicoty! Album, které vás postupně uhrane!
Asphyx says:
Waking up in the middle of the night, I realized that my nightmares had long since become a cruel reality. As if darkness was flowing towards me from somewhere in the infinite universe. I wander in other dimensions, in the other world. I feel an infinite emptiness. I prefer to be alone, detached from the usual stereotype of everyday life. I always wanted something extra from music, emotions, harrowing pieces of sharpened glass stuck in the insides. ANTIVERSUM are a black death metal band from Switzerland, which approaches music a little differently than is common today.
After the first meetings, I was convinced that this band cannot be simply classified into the usual stylistic barriers. Death is combined with darkness, but there are also doom passages. The new album, the second full-length, is truly best listened to on a quiet night, after terrifying nightmares, when the clouds are low and the sky is raining blood. It is in these moments that the power of this recording stands out the most.
Do you also sometimes feel absolutely empty? You feel a pang of sadness and your thoughts are very nihilistic. You want to be alone and your feelings are as black as the souls of the damned. ANTIVERSUM can write very interesting motifs that literally get under your skin. But you have to have a rich imagination, be open to new things and look with gusto into the emptiness of the universe. The melodies are completely addictive, captivating, mysterious and enigmatic. The gentlemen simply have a different approach, which is appreciated all the more in this day and age of generic bands. "De Nemesis Omnes et Omnia" gradually spun me into its webs, bewitched me, and became a part of me. The new album gradually became a private ritual for me. I used to read old sci-fi authors at home late into the night and used this album as a backdrop. Over time, everything came together into one special whole. I like the sound, the motif on the cover, I appreciate the individual ideas, but I always listen to the record as a whole. This is how I set it up and I would recommend it to you too. It's not easy for me to describe this album to you and I think that in the end it's better if you listen to it and form your own opinion. My words are often not enough. You know, when you listen to music mainly with your heart, there's no other way. I turned off all the lights and settled down comfortably. The air was heavy and the quiet rain was coming slowly. It crawled around me like this album, like a ball of poisonous snakes that got here from another dimension. Waking up in the middle of the night, I realized that my nightmares had long since become a cruel reality. As if darkness was flowing towards me from somewhere in the infinite universe. I wander in other dimensions, in the other world. I feel an infinite emptiness. I prefer to be alone, detached from the usual stereotype of everyday life. Black death metal's definition of absolute darkness, cold and nothingness! An album that will gradually bewitch you!
V roce 2005, kdy byla původní verze tohoto alba vydána poprvé, jsem tuhle izraelskou smečku ještě vůbec neznal. Diskografii jsem si doplnil až později, když mě tenkrát v roce 2017 album "Six" smetlo z povrchu zemského. Abych přiznal pravdu, tak nejsem zase tak velkým fanouškem vkládání různých starověkých (a vlastně jakýchkoliv) vlivů do black a death metalu. Jsou ale kapely, mezi které právě ARALLU řadím, které tohle umí výborně. I letos mě znovu a opakovaně fascinuje agresivita, temperament a schopnost napsat skladby, které ve mě zanechávají hlubokou krvavou stopu.
Jako bych se díval na písečnou bouří, ze které se postupně zjevují tváře starodávných démonů. Bohové války se stále usmívají. Ani po mnoha staletích si lidé nedají pokoj a krmí je vlastním masem. Album není jenom znovu nahráno, ale i doplněno a upraveno, aby obstálo v dnešním podivném světě. Tohle je ďábelská bouře, která se zrodila v tom nejhlubším podzemí.
Základem je divoký, nespoutaný, skvěle napsaný a složený black metal, který odtrhává maso od kostí. Vystopovat můžete i různé folklórní a symfonické prvky, které jsou vkládány velmi umně a se zkušenostmi starých mistrů v oboru. Není žádným tajemstvím, že mám pro tuhle smečku slabost, že se mi líbí jejich rukopis, výraz, otisk, který ve mě pokaždé svojí hudbou zanechají. Jsme jedné krve, chce se mi řvát do tmy pokaždé, když zapnu na svém přehrávači play. "DMoon - From the Ancient World" je nahrávkou, která má v sobě pradávný vztek, načerpaný po staletí ve starých katakombách. Jedná se o záležitost, která by neměla chybět ve sbírce žádného opravdového fanouška. Pokud máte rádi kapely typu MELECHESH, ABSU, ANGELCORPSE, ROTTING CHRIST, NILE, MOONSPELL a nebojíte se opravdové, kruté smrti, tak neváhejte ani chvilku. Když si potom obě verze alba porovnáte, zjistíte, že novinka je důstojným a skvělým pokračovatelem. Jako bych při poslechu slyšel něco notoricky známého a zároveň vnímal i nové prvky a styl, jakým kapela hudbu podchytila. Ne, najednou nesedím ve svém pokoji, ve studeném městě v západních Čechách, v mlze a přicházejícím podzimu. Jsem někde v Izraeli a sleduji démony temnoty, jak znovu povstávají z popela a nekonečné nicoty. Nové album se tak pro mě stalo velmi osobním zážitkem, za který nezbývá než poděkovat. Tohle je hudba, která vás zahalí do nekonečné tmy. Shoříte v černých plamenech! Syrový, zlostný black death metal, u kterého povstávají z písečné bouře pradávní démoni!
Asphyx says:
In 2005, when the original version of this album was first released, I didn't know this Israeli band at all. I added their discography later, when the album "Six" blew me away in 2017. To be honest, I'm not a big fan of incorporating various ancient (or any) influences into black and death metal. However, there are bands, including ARALLU, that do this excellently. This year, I am once again fascinated by their aggression, temperament, and ability to write songs that leave a deep bloody mark on me.
It's as if I were watching a sandstorm from which the faces of ancient demons gradually emerge. The gods of war are still smiling. Even after many centuries, people still won't leave them alone and feed them their own flesh. The album has not only been re-recorded, but also supplemented and modified to stand up in today's strange world. This is a devilish storm that was born in the deepest underground.
The foundation is wild, unrestrained, brilliantly written and composed black metal that tears flesh from bone. You can also trace various folk and symphonic elements, which are inserted very skillfully and with the experience of old masters in the field. It's no secret that I have a soft spot for this band, that I like their style, expression, and the impression they leave on me every time with their music. We are of the same blood, I want to scream into the darkness every time I press play on my player. "DMoon - From the Ancient World" is a recording that contains ancient rage, drawn from centuries in the old catacombs. It is something that should not be missing from the collection of any true fan. If you like bands such as MELECHESH, ABSU, ANGELCORPSE, ROTTING CHRIST, NILE, MOONSPELL, and you are not afraid of true, cruel death, then don't hesitate for a moment. When you compare both versions of the album, you will find that the new one is a worthy and excellent successor. As if I were listening to something familiar and at the same time perceiving new elements and the style in which the band captured the music. No, suddenly I am not sitting in my room, in a cold city in western Bohemia, in the fog and approaching autumn. I am somewhere in Israel, watching the demons of darkness rise again from the ashes and endless nothingness. The new album has thus become a very personal experience for me, for which I can only be grateful. This is music that envelops you in endless darkness. You will burn in black flames! Raw, angry black death metal, where ancient demons rise from the sandstorm!
Četl jsem si ve starých zaprášených spisech a postupně mě začala objímat temnota. Lidé nejsou rozhodně těmi, za které se vydávají. Naopak. V každém z nás je kus něčeho zlého. Záleží jen na okolnostech a naší vůli, zda to necháme vyplavat na povrch jako těla utopenců. Koneckonců, stačí se podívat na večerní zprávy. Myšlenky, které kdysi formuloval Yetzer Hara a kterým se švédští black metalisté MALAKHIM volně inspirují, jsou stále platné. Bohužel. Stále je v nás něco zvířecího, děsivého.
Kapela letos přichází teprve se svým druhým dlouhohrajícím albem (ještě mají na svém kontě jedno demo, jedno EP a živé album). Přesto mám pocit, že jsme si souzeni. Jejich hudba v sobě totiž obsahuje přesně to, co mám na black metalu rád. Chlad a temnotu, takovou tu naléhavost a černou magii. Noci se nadále prodlužují a novinka se stala mým průvodcem v temných chodbách Hádovy říše.
Jako první mě doslova uhodil do obličeje zvuk (M. Norman). Je mrazivý, ostrý, nekompromisní, přesto má v sobě čitelnost a hutnost. Další nutnou, i když z určitého pohledu samozřejmou, věcí je povedený motiv na obalu - autorkou je Kristina Pavleska (Mors Ultima Ratio Art) a za mě osobně se jedná o vskutku tajemnou záležitost. Určitě se podívejte i na další díla této makedonské umělkyně. Hlavní a zásadní jsou ale jako vždy nápady, ostré riffy, divoké bicí, jedovatý vokál. Tohle všechno dohromady vytváří podmanivě krvavou atmosféru. Při poslechu si připadám, jako bych se procházel za oponou tohoto podivného světa a sledoval veškerou bolest, špínu a zlo, kterých jsou lidé schopni. MALAKHIM nám nastavují zrcadlo a rozhodně to není hezký pohled. "And In Our Hearts the Devil Sings" jsem si několikrát vzal s sebou ven, cestou na hřbitov, na kterém jsou pochováni prokletí. Jakoby se mnou rozmlouvaly jejich oběti. Utopené, zastřelené, oběšené, zabodnuté. Cítil jsem, vnímal všemi póry těla, že se tu hraje opravdově, uhrančivě, s talentem pro temné věci, s touhou ničit. Není tedy divu, že jsem rád a s chutí sepsal několik těchto řádek. Přesto musím dodat, že má slova rozhodně nestačí, album nejvíce pochopíte, když si jen tak sednete a v klidu si jej poslechnete. Zhasněte všechna světla, otevřete okna a pusťte dovnitř chlad. Do pokoje i do svých prokletých srdcí. Tahle nahrávka se pro mě stala postupem času osobní, soukromou záležitostí. Četl jsem si ve starých zaprášených spisech a postupně mě začala objímat temnota. Lidé nejsou rozhodně těmi, za které se vydávají. Naopak. V každém z nás je kus něčeho zlého. Záleží jen na okolnostech a naší vůli, zda to necháme vyplavat na povrch jako těla utopenců. Mrazivé, temné black metalové album, které vás rozdrásá zevnitř a strne do hlubiny!
Asphyx says:
I was reading through some old dusty documents when darkness gradually began to envelop me. People are definitely not who they claim to be. On the contrary. There is a piece of evil in each of us. It depends only on circumstances and our will whether we let it float to the surface like the bodies of drowned people. After all, just watch the evening news. The ideas once formulated by Yetzer Hara, which Swedish black metal band MALAKHIM freely draws inspiration from, are still valid. Unfortunately. There is still something animalistic and terrifying within us.
This year, the band is releasing only its second full-length album (they also have one demo, one EP, and one live album to their credit). Nevertheless, I feel that we are meant for each other. Their music contains exactly what I like about black metal. Coldness and darkness, that urgency and black magic. The nights continue to grow longer, and the new album has become my guide through the dark corridors of Hades' realm.
The first thing that literally hit me in the face was the sound (M. Norman). It is chilling, sharp, uncompromising, yet clear and dense. Another necessary, though from a certain point of view obvious, thing is the well-done cover art - created by Kristina Pavleska (Mors Ultima Ratio Art) - which I personally find truly mysterious. Be sure to check out other works by this Macedonian artist. As always, however, the main and essential elements are the ideas, sharp riffs, wild drums, and venomous vocals. All of this together creates a captivatingly bloody atmosphere. When listening, I feel as if I am walking behind the curtain of this strange world and watching all the pain, filth, and evil that people are capable of. MALAKHIM hold up a mirror to us, and it's definitely not a pretty sight. I took "And In Our Hearts the Devil Sings" with me several times on my way to the cemetery where the damned are buried. It was as if their victims were talking to me. Drowned, shot, hanged, stabbed. I felt, perceived with every pore of my body, that this was real, mesmerizing, with a talent for dark things, with a desire to destroy. So it's no wonder that I was happy and eager to write these few lines. Still, I must add that my words are definitely not enough; you will understand the album best if you just sit down and listen to it in peace. Turn off all the lights, open the windows, and let the cold in. Into the room and into your cursed hearts. Over time, this recording has become a personal, private matter for me. I read old dusty writings, and gradually darkness began to envelop me. People are definitely not who they claim to be. On the contrary. There is a piece of evil in each of us. It depends only on circumstances and our will whether we let it float to the surface like the bodies of drowned people. A frosty, dark black metal album that will tear you apart from the inside and freeze you to the core!
1. Ave CHRIST AGONY! Ave Caesar! Greetings to the Polish underworld. Just recently, a friend and I were reminiscing about which foreign bands we saw first, and I told everyone about my trip to Wroclaw in the nineties. I was young, strong, full of life. I remember your performance literally blowing me away. You've been on the scene for 35 years, and when I listen to your new album, Anthems, I still feel enormous power and enthusiasm in your music. Do you have a recipe for that? Where do you get so many ideas?
- Ave! Thank you for your words and for remembering those times - the ‘90s were truly the age of raw passion and spiritual rebellion. For me, the fire has never really faded. Christ Agony has always been more than just a band - it’s a state of mind, a personal ritual that evolves with each era of my life.
The inspiration comes from within - from darkness, solitude, and reflection, but also from the world’s constant duality, where light and shadow coexist eternally. Every chapter of my life brings new emotions, new struggles, and new revelations — and all of that becomes music. That’s probably why, even after 35 years, the energy is still there. Christ Agony was born from inner truth, and as long as I live, this flame won’t go out.
2. Yes, extreme music like black and death metal has a darkness and energy that other styles don't have. Maybe that's why I'm still loyal to it. I also hear and feel coldness in the new album "Anthems." How did the album come about and why did it take nine long years? Were you waiting for inspiration?
- Yes, you are right - darkness and energy are the essence of this form of expression. “Anthems” was born from silence, from a long period of reflection and inner transformation. Those nine years were not just a pause — they were a necessary journey through both shadow and light, a time to rediscover the true voice of Christ Agony.
I never wanted to create music out of routine or obligation. I was waiting for the moment when inspiration would return naturally — when I could again feel that sacred connection between sound, word, and emotion. During that time, I was also working on other projects — FaustuS, Khorumi, and SOLARKVLT - each of them a different facet of my artistic and spiritual path. But when the right moment finally came, I knew it was time to summon Christ Agony once more. “Anthems” is the result of that inner awakening.
3. How do you actually create new songs? I'm interested in the process itself. When does it "come"? For example, when I write, I usually get ideas somewhere outside, in nature, and I make a note on my phone, which I then gradually develop. But as I get older, I have to be more and more careful not to repeat myself. How do you do it? Can you give us a peek into your kitchen?
- For me, the process of creation has always been something mystical - something that cannot be planned or forced. Music comes when the spirit calls. Sometimes it happens in the middle of the night, sometimes during a walk in the forest, sometimes in complete solitude. I usually start with an atmosphere - a vision, a feeling, a certain aura that I want to translate into sound. The riffs, harmonies, and structures come later, almost as if they were dictated by some invisible hand.
I record every idea immediately - a melody, a rhythm, even a whisper. Then I build around it like a sculptor shaping stone. I don’t think about trends, production, or expectations. I let intuition guide me. Each song must have its own soul, its own ritual energy.
Of course, with time, it becomes harder to avoid repetition, but the key is honesty. If you create from the heart, without calculation, the music will always find a new form - because you yourself are changing. Christ Agony has evolved with me. Every album reflects a different chapter of my spiritual journey, and “Anthems” is its most mature incarnation.
4. We both grew up under socialism. You're only a few years older than me, Cezar. How do you remember your beginnings? We had a terrible problem getting hold of extreme music. Incidentally, I found most of my cassettes at black markets just across the border in Poland. Which band first grabbed you and pulled you to the dark side? If I'm not mistaken, you're from the small town of Morąg. Please reminisce for us!
- Yes, I come from Morąg - a small, grey town in northern Poland, surrounded by forests and lakes. In the 1980s it was still the time of communism, a world closed and silent, where everything extreme or unconventional was forbidden or simply inaccessible. But maybe that’s what gave birth to the hunger, the fire. We were searching for something beyond the grey reality - something that could express rebellion, darkness, and freedom at the same time.
Like many at that time, I started with classic heavy metal - Black Sabbath, Iron Maiden, Venom. But when I first heard Bathory, Hellhammer, and Celtic Frost - everything changed. That was the revelation. The sound, the atmosphere, the raw spiritual energy - it felt like a calling. It wasn’t just music anymore. It was a path.
In Poland, access to extreme music was like smuggling the sacred fire. We copied tapes, traded them at markets or by mail. Every new recording was like discovering a secret scripture. That underground energy shaped me forever - it taught me patience, dedication, and the value of passion over comfort.
Those early years in Morąg were dark but magical. That’s where Christ Agony was born - from isolation, from hunger for truth and transcendence. From the need to create something real in a false world.
5. In the 1990s, you and CHRIST AGONY were part of a strong wave of Polish bands that influenced me a lot musically. Looking back, I was always fascinated by a certain darkness in the Poles, a kind of hidden anger that your bands had. And also a typical style. How do you explain that? When you hear "Polish black and death metal scene," what comes to mind?
- That’s a very good observation - there really is something unique in the Polish black and death metal sound, and I believe it comes from our collective past and temperament. Poland in the 1990s was a country waking up from decades of oppression, chaos, and spiritual hunger. There was frustration, but also a deep need to express something real, to scream out the truth that had been silenced for too long.
For us, darkness was never just an image or a pose - it was a reflection of our inner landscape. Life was harsh, religion was suffocating, and the system had crushed individuality for generations. So when that first black metal wave came, it wasn’t imitation - it was liberation. It was pure, spiritual rebellion.
Bands like Christ Agony, Behemoth, Graveland, or Pandemonium - we all came from that same soil, carrying the same scars. Each in our own way, we transformed anger, despair, and mysticism into art. That’s why Polish extreme metal has this characteristic depth - it’s emotional, ritualistic, and very personal. It’s not about satanic clichés; it’s about transcendence through darkness.
When I hear the phrase “Polish black and death metal scene,” I think of passion, authenticity, and fire - a scene born from struggle, but one that has always sought spiritual light through the storm.
6. When did you first pick up a musical instrument? Do you have any classical training? What was the first concert you ever went to (if it was TURBO, I'll win a bet with my friend for a beer! :))? And do you remember the first time you stood on stage as a musician?
- your friend might owe you that beer, because yes, TURBO was one of the first bands that really made an impression on me in the early days! That was a different time - pure passion, no technology, just raw sound and emotion.
I first picked up the guitar when I was about 13 or 14. It wasn’t anything serious at first - just fascination, curiosity, and the urge to express what was boiling inside me. I didn’t have any classical training; everything I learned came naturally, by ear and by instinct. I was obsessed with sound, with the atmosphere it could create.
The first time I stood on stage was pure chaos and adrenaline - a small local event, probably in the late 1980s. The sound was terrible, the gear primitive, but the feeling… unforgettable. That moment of connection — when chaos, sweat, and noise turn into something sacred - that’s what I’ve been chasing ever since.
So yes, my roots are simple - no conservatory, no academic background - just pure instinct, fire, and devotion to sound. And maybe that’s what kept the flame alive all these years.
7. But let's move on to the new album, "Anthems"... I've already written about the coldness and darkness, but it also has a great sound. Michał Grabowski is credited as the producer. Did you have any say in how everything should sound? Who had the final say? And how did you find working with Michał?
- Yes, Michał Grabowski once again played a key role in shaping the sound of Anthems, just as he did with Legacy. Most of the recordings took place in the Morąg studio - a place close to my roots, where the atmosphere itself seems to breathe with darkness and nostalgia.
Our cooperation with Michał is based on deep understanding and trust. I always come to the studio with a clear vision - I know exactly what Christ Agony should sound like, the balance between atmosphere and aggression, between mysticism and rawness. Michał understands this perfectly and knows how to capture it technically without losing the spiritual core of the music.
Of course, I had the final say on every mix, every reverb, every texture. The sound of Anthems had to carry that essence - cold yet alive, massive yet intimate. Michał helped translate that vision into sound reality. He’s not just a producer; he’s more like a companion in ritual - someone who helps transform emotion into resonance.
8. You compose and write everything yourself. You do have a few guests, such as drummers, but otherwise the new album is entirely your work. Isn't that a bit of a problem? You know how it is, you work on something for so long that you lose perspective. Do you have someone who will tell you, "Cezar, no, that's too much, this needs to be faster, no, this is too long"? Or are you able to maintain perspective?
- Yes, Anthems is entirely my creation - both musically and lyrically. It’s true that when you work alone, the biggest challenge is not technical but emotional: to keep a clear perspective after spending countless hours inside your own world. But over the years, I’ve learned to trust my inner compass. I know when something truly carries the essence of Christ Agony and when it drifts away from it.
Of course, I’m not completely isolated - the musicians I collaborate with, bring their own energy and suggestions. Still, I make the final decisions. For me, Christ Agony has always been a deeply personal expression, not a democratic process. It’s more like a ritual, a reflection of my inner visions and experiences.
Sometimes I let a piece rest for weeks or months before returning to it with a fresh mind - that’s how I keep perspective. I don’t rush. Every song must mature like wine, reach that moment when it truly breathes darkness and spirit. Only then do I know it’s finished.
9. You've been on the scene for many years. A lot has changed. Recordings have gone digital, we have the internet, there are new technologies in the studio. Computers control everything today. Do you try to keep up, do you follow the news? How have these changes affected you as a musician?
- Indeed, the world has changed dramatically - not only musically, but spiritually as well. Today, everything is digital, compressed, and often stripped of emotion. Technology can be both a blessing and a curse. On one hand, it offers comfort, precision, and speed. On the other, it can sterilize art if you let machines take control over the human element - the soul.
I try to keep a healthy balance. I follow the evolution of technology and use it when it serves the atmosphere and spirit of the music, but I never allow it to dominate the creative process. My recordings are a fusion of the old and the new - analog heart with a digital mind. I still believe that the essence of true sound lies in imperfection, in the organic pulse that comes from human touch, not from quantized grids or samples.
So yes, I move with the times, but my foundation remains timeless. For me, Christ Agony has always been about spirit, not trends - about expressing the eternal struggle between light and darkness through sound, not following the mechanical perfection of the digital age.
10. But it's not just about new technologies, it's about society as a whole. We survived the collapse of the Soviet Union, COVID, people approach music completely differently today. Sometimes I feel a bit like a fossil. But you still manage to record and release great albums. Where do you get your inspiration? I mean for the lyrics? What influences you the most? Do you draw from books? Movies? The world around you?
- Inspiration has always come to me from the depths - from within, not from the surface of the world. I don’t really look for it in pop culture, films, or fleeting trends. What truly fuels me are emotions, experiences, and the spiritual dimension of existence. The world may change - politics, systems, even faiths may collapse - but the essence of human darkness and longing remains the same. That’s the fire I draw from.
My lyrics are a reflection of inner journeys, of confronting the sacred and the profane within oneself. I’ve always been fascinated by the duality of being - light and shadow, spirit and flesh, eternity and decay. These contrasts are the foundation of both my music and my life.
I do read a lot - mostly philosophy, poetry, and esoteric texts. Books by Nietzsche, Cioran, or ancient mystical writings often open new paths of thought. But even more than books, it’s solitude and silence that bring inspiration. When the world becomes too loud, I retreat inward - and that’s where Christ Agony is born, again and again.
11. I last saw CHRIST AGONY in Prague in 2015. That was ten years ago. Time flies. I really enjoy reminiscing about your live performances. Do you still play live? Is it difficult to find musicians? How about a tour, are you tempted? How do you perceive concerts in general, what do they mean to you?
- Yes, Christ Agony is still performing live - though not as often as in the past. After the long silence and the release of Anthems, the time has come to return to the stage and reconnect with the essence of what this music truly is: ritual, emotion, and energy. The first concerts are already confirmed, including several in Poland before the end of the year - the first one taking place on October 25th in Łódź.
Finding musicians is always a challenge, especially when the music demands not just technical skill, but also spirit - an understanding of the atmosphere and philosophy behind Christ Agony. Fortunately, I’ve found people who share that vision. On drums now is Dmitry Kim, and I feel that this current lineup has a very strong chemistry, both musically and emotionally.
Concerts have always meant something more to me than just playing songs. They are rituals - moments of transcendence, where the border between performer and audience disappears. Every show is an offering, a summoning of energy that connects us all, even if only for an hour. That’s the essence of Christ Agony on stage — communion through darkness and sound.
12. The Polish scene is still strong when it comes to bands. I get a lot of new music from you guys to review. You have great labels. But how do you perceive it as a veteran? In our country, fewer and fewer people are going to concerts. Sometimes it seems to me that everyone just sits at home on the internet... How is it with you?
- Polish black metal has remained remarkably strong and vibrant over the years. As a veteran, I see a scene that is constantly evolving, with younger bands bringing fresh energy while respecting the essence of what black metal is. It is true that the way people engage with music has changed - streaming, social media, and digital content dominate, and fewer attend concerts than in the past.
However, for those who truly connect with the music, the live experience is irreplaceable. Concerts are still rituals, moments of communion and intensity that cannot be replicated online. I see this even in Poland — while attendance may be smaller in numbers, the energy and dedication of the audience at shows is profound. For me, this makes every performance even more meaningful.
13. This is my favorite question. What does black metal mean to you? How do you perceive it? Is it your hobby, your lifestyle? Feel free to engage in philosophical reflections.
- For me, black metal has never been just music - it is a spiritual path. A manifestation of inner rebellion, reflection, and transcendence. It is the voice of the soul that refuses to conform, that seeks truth in darkness and wisdom in solitude.
From the very beginning, black metal was for me a form of sacred art - a ritual, not entertainment. It carries within it both destruction and creation, despair and illumination. Over the years, I have understood that this darkness we embrace is not about evil - it is about the search for freedom, identity, and the divine essence hidden in shadow.
So, no - it is not a hobby. It is life itself. A philosophy that grows, evolves, and consumes you entirely if you truly understand it.
14. What are your plans with CHRIST AGONY in the coming months? If there is anything on your mind or anything you want to say to your fans, labels, promoters, here is the space…
- At this moment, the priority is to bring “Anthems” to life - through live rituals, visuals, and special editions that will truly capture its atmosphere. I want Christ Agony to return to the stages of Europe with full strength, performing both new hymns and the classics that shaped our path.
We are in the process of preparing concerts and festivals for 2025 and 2026. I also plan to release several reissues and archival materials, because I believe that the past and present of Christ Agony form one spiritual continuum - a dark flame that has never gone out.
To all fans, promoters, and labels who still believe in Christ Agony - thank you. You are part of this journey. After so many years, we still walk through the shadows together.
15. Thank you very much for the interview. I really appreciate it. While writing these questions, I listened to CHRIST AGONY and will continue to do so. You are my favorite band, and you know, you can't just change your blood! I wish you the best of luck with the new album and in your personal life!
- Thank you sincerely for your words and for this inspiring conversation. It’s always an honor to connect with someone who has followed Christ Agony for so many years and still feels the same dark pulse that drives our music. These bonds - forged through sound, spirit, and time - are what give meaning to this path.
Black metal is not only music; it’s blood, devotion, and eternal rebellion. I deeply appreciate your support, and I dedicate this new chapter, “Anthems,” to all those who still believe in the power of darkness and transcendence.
Ave CHRIST AGONY! Ave Cezar! Zdravím do polského podsvětí. Zrovna nedávno jsme s kamarádem vzpomínali, které zahraniční kapely jsme viděli jako první a já všem vyprávěl o svém výletě do Wroclavi v devadesátých letech. Byl jsem mladý, silný, plný života. Z vašeho vystoupení si pamatuji, že mě doslova smetlo do pekla. Jste na scéně 35 let a když si poslechnu vaše nové album „Anthems“, tak cítím z tvojí hudby stále obrovskou sílu a nadšení. Máš na to nějaký recept? Kde v sobě bereš pořád takovou spoustu nápadů?
- Ave! Děkuji za tvá slova a za to, že si pamatuješ ty časy – 90. léta byla skutečně obdobím syrové vášně a duchovní rebelie. Pro mě ten oheň nikdy úplně neuhasl. Christ Agony pro mě vždy bylo víc než jen kapela – je to stav mysli, osobní rituál, který se vyvíjí s každou etapou mého života.
Inspirace přichází zevnitř – z temnoty, osamění a reflexe, ale také z neustálé duality světa, kde světlo a stín věčně koexistují. Každá kapitola mého života přináší nové emoce, nové boje a nová odhalení – a to vše se stává hudbou. To je pravděpodobně důvod, proč i po 35 letech je ta energie stále tady. Christ Agony se zrodili z vnitřní pravdy a dokud budu žít, tento plamen neuhasne.
Ano, extrémní hudba jako black a deathmetal má v sobě temnotu a energii, které jiné styly nemají. Možná právě proto jsem mu stále věrný. Z novinky „Anthems“ navíc slyším a cítím chlad. Jak album vznikalo a proč to trvalo dlouhých devět let? Čekal si na inspiraci?
- Ano, máš pravdu - temnota a energie jsou podstatou této formy vyjádření. „Anthems“ vzniklo z ticha, z dlouhého období reflexe a vnitřní transformace. Těch devět let nebylo jen pauzou - byla to nezbytná cesta stínem i světlem, čas k znovuobjevení pravého hlasu Christ Agony.
Nikdy jsem nechtěl tvořit hudbu z rutiny nebo povinnosti. Čekal jsem na okamžik, kdy se inspirace vrátí přirozeně – kdy budu moci znovu pocítit to posvátné spojení mezi zvukem, slovem a emocemi. Během té doby jsem také pracoval na dalších projektech – FaustuS, Khorumi a SOLARKVLT – z nichž každý představoval jinou stránku mé umělecké a duchovní cesty. Ale když konečně nastal ten správný okamžik, věděl jsem, že je čas znovu svolat Christ Agony. „Anthems“ je výsledkem tohoto vnitřního probuzení.
Jak vlastně tvoříš nové skladby? Zajímal by mě samotný proces. Kdy to „přijde“? já třeba, když píšu, tak mě něco napadne většinou někde venku, v přírodě, udělám si poznámku do telefonu, kterou pak postupně rozvinu. Jak ale stárnu, tak si musím dávat čím dál tím větší pozor na to, abych se neopakoval. Jak to máš nastavené ty? Necháš nás nahlédnout prosím do své kuchyně?
- Pro mě byl proces tvorby vždy něčím mystickým - něčím, co nelze naplánovat ani vynutit. Hudba přichází, když ji duch zavolá. Někdy se to stane uprostřed noci, jindy při procházce lesem, jindy v naprosté samotě. Obvykle začínám atmosférou - vizí, pocitem, určitou aurou, kterou chci převést do zvuku. Riffy, harmonie a struktury přicházejí později, téměř jako by byly diktovány nějakou neviditelnou rukou.
Každý nápad okamžitě zaznamenávám – melodii, rytmus, dokonce i šepot. Pak kolem něj stavím jako sochař tvarující kámen. Nemyslím na trendy, produkci ani očekávání. Nechávám se vést intuicí. Každá skladba musí mít svou vlastní duši, svou vlastní rituální energii.
S postupem času je samozřejmě těžší vyhnout se opakování, ale klíčem je upřímnost. Pokud tvoříte ze srdce, bez kalkulace, hudba vždy najde novou formu – protože vy sami se měníte. Christ Agony se vyvíjel se mnou. Každé album odráží jinou kapitolu mé duchovní cesty a „Anthems“ je její nejzralejší inkarnací.
Oba jsme vyrůstali v socialismu. Jsi Cezare jen o pár let starší než já. Jak vzpomínáš na své začátky? My jsme měli třeba hrozný problém se dostat k nějaké extrémní hudbě. Mimochodem, nejvíc kazet jsem objevil na černých tržnicích kousek za hranicemi právě v Polsku. Jaká kapela tě poprvé chytla a dostala na temnou stranu síly? Jestli se nepletu, tak jsi z malého města Morąg. Zavzpomínej pro nás prosím!
- Ano, pocházím z Morągu – malého šedého městečka na severu Polska, obklopeného lesy a jezery. V 80. letech to byla ještě doba komunismu, uzavřený a tichý svět, kde bylo vše extrémní nebo nekonvenční zakázáno nebo prostě nedostupné. Ale možná právě to v nás vyvolalo touhu, oheň. Hledali jsme něco za hranicemi šedé reality – něco, co by vyjadřovalo rebelii, temnotu a svobodu zároveň.
Jako mnoho jiných v té době jsem začínal s klasickým heavy metalem – Black Sabbath, Iron Maiden, Venom. Ale když jsem poprvé uslyšel Bathory, Hellhammer a Celtic Frost, všechno se změnilo. Bylo to jako zjevení. Ten zvuk, atmosféra, syrová duchovní energie – bylo to jako volání. Už to nebyla jen hudba. Byla to cesta.
V Polsku byl přístup k extrémní hudbě jako pašování posvátného ohně. Kopírovali jsme kazety, vyměňovali je na trzích nebo poštou. Každá nová nahrávka byla jako objevování tajného písma. Ta undergroundová energie mě navždy formovala – naučila mě trpělivosti, oddanosti a hodnotě vášně nad pohodlím.
Ta raná léta v Morágu byla temná, ale magická. Tam se zrodili Christ Agony – z izolace, z hladu po pravdě a transcendenci. Z potřeby vytvořit něco skutečného ve falešném světě.
Vy jste potom v devadesátých letech patřili s CHRIST AGONY k silné vlně polských kapel, které mě hodně hudebně ovlivnily. Když se na to podívám s odstupem, tak mě na Polácích vždycky fascinovala určitá temnota, takový ten ukrytý vztek, které v sobě vaše kapely měly. A také typický rukopis. Čím si to vysvětluješ? Když se řekne polská black a death metalová scéna, tak si vybavíš v hlavě…?
- To je velmi dobré pozorování - v polském black a death metalovém zvuku je opravdu něco jedinečného a věřím, že to vychází z naší společné minulosti a temperamentu. Polsko v 90. letech bylo zemí, která se probouzela z desetiletí útlaku, chaosu a duchovní hladovění. Panovala frustrace, ale také hluboká potřeba vyjádřit něco skutečného, vykřiknout pravdu, která byla příliš dlouho umlčována.
Pro nás temnota nikdy nebyla jen image nebo póza – byla odrazem našeho vnitřního světa. Život byl tvrdý, náboženství dusivé a systém po generace potlačoval individualitu. Když tedy přišla první vlna black metalu, nebyla to imitace – bylo to osvobození. Byla to čistá, duchovní rebelie.
Kapely jako Christ Agony, Behemoth, Graveland nebo Pandemonium – všichni jsme vzešli ze stejné půdy a neseme stejné jizvy. Každý z nás svým vlastním způsobem proměnil hněv, zoufalství a mysticismus v umění. Proto má polský extrémní metal takovou charakteristickou hloubku – je emocionální, rituální a velmi osobní. Nejde o satanská klišé, ale o transcendenci skrze temnotu.
Když slyším výraz „polská black a death metalová scéna“, napadne mě vášeň, autenticita a oheň – scéna zrozená z boje, ale která vždy hledala duchovní světlo uprostřed bouře.
Kdy jsi vzal vlastně poprvé do ruky hudební nástroj? Máš nějaké klasické vzdělání? Jaký první koncert si poprvé navštívil (jestli to byli TURBO, tak vyhraju sázku o pivo s kamarádem!:))? A vzpomeneš si i na to, když si stál poprvé na pódiu jako muzikant?
- Tvůj kamarád ti možná dluží pivo, protože ano, TURBO byla jedna z prvních kapel, která na mě v počátcích opravdu zapůsobila! Byla to jiná doba – čistá vášeň, žádná technologie, jen syrový zvuk a emoce.
Kytaru jsem poprvé vzal do ruky, když mi bylo asi 13 nebo 14 let. Zpočátku to nebylo nic vážného – jen fascinace, zvědavost a touha vyjádřit to, co ve mně vřelo. Neměl jsem žádné klasické vzdělání; všechno, co jsem se naučil, přišlo přirozeně, podle sluchu a instinktu. Byl jsem posedlý zvukem a atmosférou, kterou jsem dokázal vytvořit.
Poprvé, když jsem stál na pódiu, to byl naprostý chaos a adrenalin – malá místní akce, pravděpodobně na konci 80. let. Zvuk byl příšerný, vybavení primitivní, ale ten pocit... nezapomenutelný. Ten moment spojení – kdy se chaos, pot a hluk promění v něco posvátného – to je to, co od té doby hledám.
Takže ano, moje kořeny jsou jednoduché – žádné konzervatoře, žádné akademické vzdělání – jen čistý instinkt, oheň a oddanost zvuku. A možná právě to udrželo plamen po všechny ty roky naživu.
Pojďme ale k novému albu „Anthems“… O chladu a temnotě jsem již psal, ale ono má také skvělý zvuk. Podepsán je pod ním Michał Grabowski. Mluvil si nějak do toho, jak má vše znít? Kdo měl poslední slovo? A jak se ti s Michalem spolupracovalo?
- Ano, Michał Grabowski opět sehrál klíčovou roli při utváření zvuku alba Anthems, stejně jako tomu bylo u alba Legacy. Většina nahrávek vznikla ve studiu Morąg – místě blízko mých kořenů, kde samotná atmosféra jako by dýchala temnotou a nostalgií.
Naše spolupráce s Michałem je založena na hlubokém porozumění a důvěře. Do studia vždy přicházím s jasnou vizí – vím přesně, jak by Christ Agony měli znít, jaká je rovnováha mezi atmosférou a agresivitou, mezi mystikou a syrovostí. Michał to dokonale chápe a ví, jak to technicky zachytit, aniž by ztratil duchovní jádro hudby.
Samozřejmě jsem měl poslední slovo u každého mixu, každého reverbu, každé textury. Zvuk Anthems musel nést tu esenci – chladný, ale živý, mohutný, ale intimní. Michał pomohl tuto vizi převést do zvukové reality. Není jen producentem, je spíše společníkem v rituálu – někým, kdo pomáhá transformovat emoce do rezonance.
Všechno si skládáš a píšeš sám. Máš sice několik hostů, jako třeba bubeníky, ale jinak je novinka jen tvým dílem. Není to trošku problém? Znáš to, člověk něco dělá tak dlouho, až ztratí odstup. Máš třeba někoho, kdo ti řekne, Cezare, tohle ne, to už je moc, tady by to chtělo zrychlit, ne, tohle je moc dlouhé? Nebo si dokážeš udržet nadhled?
- Ano, Anthems je zcela mým dílem – jak po hudební, tak po textové stránce. Je pravda, že když pracujete sami, největší výzvou není technická stránka, ale emocionální: udržet si jasný nadhled poté, co strávíte nespočet hodin ve svém vlastním světě. Ale za ta léta jsem se naučil důvěřovat svému vnitřnímu kompasu. Vím, kdy něco skutečně nese podstatu Christ Agony a kdy se od ní vzdaluje.
Samozřejmě nejsem úplně izolovaný – hudebníci, se kterými spolupracuji, přinášejí svou vlastní energii a návrhy. Konečné rozhodnutí však činím já. Pro mě byli Christ Agony vždy hluboce osobním vyjádřením, nikoli demokratickým procesem. Je to spíše rituál, odraz mých vnitřních vizí a zkušeností.
Někdy nechám skladbu odležet několik týdnů nebo měsíců, než se k ní vrátím s čerstvou myslí – tak si udržuji nadhled. Nespěchám. Každá skladba musí zrát jako víno, dosáhnout okamžiku, kdy skutečně dýchá temnotou a duchem. Teprve pak vím, že je hotová.
Pohybuješ se na scéně již spoustu let. Změnila se spousta věcí. Digitalizace nahrávek, máme internet, jsou nové technologie ve studiu. Počítače ovládají dnes všechno. Snažíš se držet tempo, sleduješ třeba novinky? Jak tě tyhle změny ovlivnily jako muzikanta?
- Svět se skutečně dramaticky změnil – nejen hudebně, ale i duchovně. Dnes je vše digitální, komprimované a často zbavené emocí. Technologie může být požehnáním i prokletím. Na jedné straně nabízí pohodlí, přesnost a rychlost. Na druhé straně může umění sterilizovat, pokud necháte stroje převzít kontrolu nad lidským prvkem – duší.
Snažím se udržovat zdravou rovnováhu. Sleduji vývoj technologie a používám ji, když slouží atmosféře a duchu hudby, ale nikdy nedovolím, aby ovládla tvůrčí proces. Moje nahrávky jsou spojením starého a nového – analogového srdce s digitální myslí. Stále věřím, že podstata pravého zvuku spočívá v nedokonalosti, v organickém pulsu, který vychází z lidského doteku, nikoli z kvantizovaných mřížek nebo vzorků.
Takže ano, jdu s dobou, ale můj základ zůstává nadčasový. Pro mě byli Christ Agony vždy o duchu, ne o trendech – o vyjádření věčného boje mezi světlem a temnotou prostřednictvím zvuku, ne o následování mechanické dokonalosti digitálního věku.
Ono to ale není jen o nových technologiích, ale celé společnosti. Přežili jsme rozpad Sovětského svazu, covid, lidé dnes již přistupují k hudbě úplně jinak. Někdy si připadám trošku jako fosílie. Tobě se ale stále daří nahrávat a vydávat skvělá alba. Kde bereš inspiraci? Myslím tím teď pro texty? Co tě nejvíc ovlivňuje? Čerpáš z knih? Filmů? Ze světa okolo?
- Inspirace ke mně vždy přicházela z hlubin - zevnitř, ne z povrchu světa. Nehledám ji v popkultuře, filmech nebo pomíjivých trendech. To, co mě skutečně pohání, jsou emoce, zkušenosti a duchovní rozměr existence. Svět se může měnit - politika, systémy, dokonce i víra se mohou zhroutit - ale podstata lidské temnoty a touhy zůstává stejná. To je oheň, ze kterého čerpám.
Moje texty jsou odrazem vnitřních cest, konfrontací posvátného a profánního v nás samých. Vždy mě fascinovala dualita bytí – světlo a stín, duch a tělo, věčnost a rozklad. Tyto kontrasty jsou základem mé hudby i mého života.
Hodně čtu – hlavně filozofii, poezii a esoterické texty. Knihy Nietzscheho, Ciorana nebo starověké mystické spisy mi často otevírají nové cesty myšlení. Ale ještě více než knihy mi inspiraci přináší samota a ticho. Když se svět stane příliš hlučným, stáhnu se do sebe – a tam se znovu a znovu rodí Christ Agony.
CHRIST AGONY jsem viděl naposledy v Praze v roce 2015. To už je deset let. Hrozně to utíká. Opravdu rád na vaše živá vystoupení vzpomínám. Hrajete ještě naživo? A je těžké sehnat muzikanty? Co nějaké turné, neláká tě? Jak vůbec vnímáš koncerty, co pro tebe znamenají?
- Ano, Christ Agony stále koncertují, i když ne tak často jako v minulosti. Po dlouhém tichu a vydání alba Anthems nastal čas vrátit se na pódium a znovu se spojit s podstatou toho, čím tato hudba skutečně je: rituálem, emocemi a energií. První koncerty jsou již potvrzeny, včetně několika v Polsku před koncem roku – první se uskuteční 25. října v Łódźi.
Najít hudebníky je vždy výzva, zejména když hudba vyžaduje nejen technické dovednosti, ale také ducha – pochopení atmosféry a filozofie, která stojí za Christ Agony. Naštěstí jsem našel lidi, kteří tuto vizi sdílejí. Na bicí nyní hraje Dmitry Kim a mám pocit, že současná sestava má velmi silnou chemii, jak po hudební, tak po emocionální stránce.
Koncerty pro mě vždy znamenaly něco víc než jen hraní písní. Jsou to rituály – momenty transcendence, kdy mizí hranice mezi umělcem a publikem. Každé vystoupení je obětinou, vyvoláním energie, která nás všechny spojuje, i když jen na hodinu. To je podstata Christ Agony na pódiu – společenství skrze temnotu a zvuk.
Polská scéna, co se týká kapel, je stále silná. Chodí mi na recenze od vás spousta nové muziky. Máte skvělé labely. Jak ji ale vnímáš ty, jako veterán? U nás třeba chodí čím dál tím méně lidí na koncerty. Někdy mi připadá, že už všichni jenom sedí doma na internetu…Jak je tomu u vás?
- Polský black metal si v průběhu let zachoval svou pozoruhodnou sílu a vitalitu. Jako veterán vidím scénu, která se neustále vyvíjí, kde mladší kapely přinášejí čerstvou energii a zároveň respektují podstatu black metalu. Je pravda, že se změnil způsob, jakým se lidé zabývají hudbou – dominuje streamování, sociální média a digitální obsah a na koncerty chodí méně lidí než v minulosti.
Pro ty, kteří se s hudbou skutečně ztotožňují, je však živý zážitek nenahraditelný. Koncerty jsou stále rituály, momenty společenství a intenzity, které nelze nahradit online. Vidím to i v Polsku – i když je návštěvnost nižší, energie a oddanost publika na koncertech je hluboká. Pro mě to dělá každé vystoupení ještě smysluplnějším.
Tohle je moje oblíbená otázka. Co pro tebe znamená black metal? Jak jej vnímáš? Je to tvůj koníček, životní styl. Klidně se můžeš pustit i do filozofických úvah.
- Pro mě black metal nikdy nebyl jen hudbou - je to duchovní cesta. Projev vnitřní rebelie, reflexe a transcendence. Je to hlas duše, která se odmítá přizpůsobit, která hledá pravdu v temnotě a moudrost v osamění.
Od samého počátku byl pro mě black metal formou posvátného umění - rituálem, ne zábavou. Nese v sobě jak destrukci, tak tvorbu, zoufalství i osvícení. Během let jsem pochopil, že tato temnota, kterou přijímáme, není o zlu – je o hledání svobody, identity a božské esence skryté ve stínu.
Takže ne – není to koníček. Je to samotný život. Filozofie, která roste, vyvíjí se a zcela vás pohltí, pokud ji skutečně pochopíte.
Co chystáš s CHRIST AGONY v nejbližších měsících? Pokud je něco, co máš na srdci nebo chceš vzkázat fanouškům, labelů, promotérům, zde je prostor…
- V tuto chvíli je prioritou oživit album „Anthems“ prostřednictvím živých rituálů, vizuálních efektů a speciálních edic, které skutečně zachytí jeho atmosféru. Chci, aby se Christ Agony vrátili na evropská pódia v plné síle a hráli jak nové hymny, tak klasické skladby, které formovaly naši cestu.
Právě připravujeme koncerty a festivaly na roky 2025 a 2026. Plánuji také vydat několik reedicí a archivních materiálů, protože věřím, že minulost a přítomnost Christ Agony tvoří jedno duchovní kontinuum – temný plamen, který nikdy nezhasl.
Všem fanouškům, promotérům a labelům, kteří stále věří v Christ Agony – děkuji. Jste součástí této cesty. Po tolika letech stále kráčíme společně stíny.
Děkuji moc za rozhovor. Moc si toho vážím. Když jsem psal tyhle otázky, poslouchal jsem CHRIST AGONY a budu to dělat i nadále. Jste mojí srdcovou kapelou a znáš to, krev jen tak nevyměníš! Přeju nejen novému albu co největší prodeje a ať se ti daří i v soukromém životě!
- Upřímně děkuji za tvoje slova a za tento inspirativní rozhovor. Je mi vždy ctí setkat se s někým, kdo sleduje Christ Agony již tolik let a stále cítí stejný temný puls, který pohání naši hudbu. Právě tyto vazby – utvářené zvukem, duchem a časem – dávají této cestě smysl.
Black metal není jen hudba, je to krev, oddanost a věčná rebelie. Hluboce si vážím tvojí podpory a tuto novou kapitolu „Anthems“ věnuji všem, kteří stále věří v sílu temnoty a transcendence.
