DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkembásně. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkembásně. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 3. února 2023

KNIŽNÍ TIPY - Šibeničník - François Villon (1987)


Šibeničník - François Villon
1987, Klub přátel poezie. Základní řada, Klub přátel poezie. Zlatý fond poezie

Ležíme v posteli a máme trošku upito. Moje milá se směje, asi jsem řekl něco vtipného. Je nám spolu moc dobře a tvoříme dvojici už nějaký čas. Mám ji moc rád, je pro mě vším. Když udýchaní padneme a nemůžeme popadnout dech, napadne mě jedna věc. Řeknu jí, že jsem chtěl napsat nějaké básně. O ní, o její kráse, o její duši, o tom, jak ji miluju. Jenže jsem všechny zmuchlal a vyhodil. Byli jsme bez sebe dva dny, což je pro zamilované děsně moc dlouho a trápil jsem se. Možná moje slova nebyla špatná, ale druhý den ráno mě nebavila. Připadala mi příliš obyčejná a styděl jsem se za ně. Zvedne se a jde do koše. Vyndá jeden papír a pak s ní není hodinu řeč. Všechny papíry srovná, vyžehlí rukou a zeptá se, jestli si je může schovat. Udělá mi to dobře, jen je nesmíš nikomu ukazovat, jsou příliš osobní a intimní.

Slíbí mi to a chce alespoň jednu přečíst nahlas. Dám ji ruku na pusu a řeknu ne. Místo toho vytáhnu Šibeničníka a začnu číst z něho. Jsme oba nazí a po několika stránkách je nám tak nějak smutno, přesto krásně. Díváme se mezi stránkami do očí, ale musím číst stále dál. Ráda poslouchám tvůj hlas, tvůj dech, řekne mi. Já taky. Básně jsou pro nás osobní, intimní. I přes své stáří jsou hrozně aktuální, mají nesmrtelnou platnost. Ze staré francouzštiny přebásnila vynikající Jarmila Loukotková. Jsme jako u vytržení, sbírku mi doporučila slečna v antikvariátu, která na mě trpí. Patříme mezi knihomoly, dáváme si tipy, někdy nemusíme ani nic říkat. Jen mi podá další knihu a já zaplatím. Vlastně jsem ji nestihl ani nikdy poděkovat, přitom patřila k lidem, kteří mě neskutečně ovlivnili. Otočím stránku a šustění je neskutečně hlasité. Prořízne absolutní ticho, nasloucháme nábožně. Jako na bohoslužbě.

François Villon se hrozně dobře čte, je stále zajímavý, krásný, jeho slova bolí, pálí, žhnou. Zažijete smutek, krásu, vznešenost, všechny emoce, na které si vzpomenete. Jsou krmí pro všechny křehké duše. Pro lidi, kteří budou jednou moudří. Rozjitří vás, budete nad nimi přemýšlet. Byli jsme mladí a my kluci tak nějak stejně rozervaní, jako mistr. Ani nevíte, jak jsme jej chápali, mluvil nám přímo z duše. Život a smrt, krása a temnota. Je v nich úplně všechno. Měli jsme jít původně dolů do baru, pokecat s kamarády, ale když na nás zaťukají, zapřeme se. Dá mi prst na pusu, abychom se neprozradili. Když odejdou, řekne jen, čti. A já se znovu ztratím mezi slovy. Bože můj, to je tak nádherná melodie. Slova, která zpívají. Chvějí se mi ruce, jsme propojení navzájem. Já, moje žena i básník. Nejdeme spát, čteme si stále dokola, pijeme k tomu sprostý rum a pak na celý večer a noc vzpomínáme celý život.

Uplynula spousta let, stali se z nás manželé, rodiče. Děti byly pryč a my zůstali sami. Celý den jsme se procházeli v lesích, pak si dali v hospodě pár pivek a nakonec šli domů. Vzpomínali jsme, plánovali budoucnost, bylo to moc krásný. Večer jsme si chtěli sednout k televizi, dát si nějaký dobrý film a odpočinout si po pracovním týdnu. Zachumlá se do deky, ženským je pořád zima. Vybírá film, na který bychom se mohli podívat. Jdu na záchod a zakopnu o krabici. Jsou v ní knížky, které jsme ještě po rekonstrukci obýváku nevrátili do knihovny. Je vám asi jasné, která kniha vypadla. Vezmu ji do ruky, odfouknu prach a přinesu ji do pokoje. Hele, vzpomínáš. Sedneme si vedle sebe a začneme listovat. Básně mají pořád stejnou sílu, možná bych řekl, že je chápeme ještě lépe, než když jsme byli mladí. Ten večer zůstanou všechny obrazovky černé. Čteme si, povídáme a popíjíme. 

Někdy si říkám, jaké jsem měl v životě štěstí na lidi. Tehdy byla hrozná móda nosit límec nahoru. Chodil jsem ulicemi jako literární agent a pokaždé, když mi zbyly nějaké peníze, tak jsem zašel do antikvariátu. Pracovaly tam slečny a dámy, které knihám opravdu rozuměly. Dokázaly mě odhadnout. A doporučovaly mi jen samé dobroty. Takže přátelé dobrých knih, François Villon je básníkem, který mě hodně ovlivnil. V mých knižních tipech nesměl chybět. Pokud budete mít náladu a chuť, určitě si od něj nějakou sbírku sežeňte. Osobně mi přijde většina básní divná a nerad je čtu, ale tady nezbývá nic jiného, než smeknout klobouk. 

„Byli jsme dva a měli jsme jen jedno srdce.“ - mějte se krásně. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejslavnějšího básníka středověku, ironika, rouhače a bouřliváka F. Villona představuje první kompletní soubor jeho básní, které ze starofrancouzského originálu přebásnila Jarmila Loukotková. Soubor uspořádal A. Pohorský, který také napsal doslov a životopisné pásmo.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. prosince 2022

KNIŽNÍ TIPY - Blues pro bláznivou holku - Václav Hrabě (1990)

Blues pro bláznivou holku - Václav Hrabě
1990, Československý spisovatel, Labyrint

Michal studoval se mnou a byl na tom stejně jako já. Na škole byl více méně kvůli rodičům. Co vím, tak se z něj nakonec stal učitel. Než aby byl strojař, tak si raději udělal pedagogické minimum. Byl pro mě vždy kamarádem, se kterým jsme si v knihách sedli asi nejvíce. Rádi jsme si doporučovali různé tituly. Znáte to, mládí, člověk objevuje, je plný dojmů, svět je jednou velkou neznámou. Ještě má v sobě takovou tu krásnou naivitu, která jej tlačí kupředu. Nerezignoval, není ohlodaný zklamáním a životem. Jak říkám, shodli jsme se skoro na všech knihách. Akorát básně, ty mi nikdy nic neříkaly. Michal mi nosil různé sbírky, ale málokdy jsem se dokázal začíst. Dokonce jsem byl párkrát pozván i na živé čtení od holek z pedagogické fakulty. Jednou jsem byl vykázán, protože jsem se smál. Básníkům, kteří přednášeli své výtvory a drželi se u toho za srdce, jsem nevěřil. Připadali mi podivní, ve svých šálách a dlouhých kabátech. 

Jsou ale spisovatelé, rozervaní a uvěřitelní, které mám rád. Třeba Karel Hynek Mácha nebo Karel Jaromír Erben, ty jsem obdivoval už na základce. Dokonce jsme s kamarády navštívili Máchův kraj (pojďme po jeho stopách, řekli jsme si...), který je kousek od Boleslavi. Ve chvílích, když mi bylo hodně špatně a potácel jsem se v temnotách, oslovil mě Francois Villon, ten se mi kupříkladu tak zadřel pod kůži, že jsem jej předříkával dívkám, které jsem měl rád. To bylo v dobách, kdy jsem se pokoušel sám psát nějaké verše. Jsou příliš osobní a intimní a nikdy nespatřily světlo světa. Jsou a navěky budou uloženy v mém soukromém archívu. Jenom vybraní jedinci, kterým věřím a mám je rád, mohou nahlédnout. Všichni říkají, že jsou skvělé, ale já nevím, trošku se stydím. Pokaždé, když je čtu, tak mám pocit, že se řežu žiletkou do ruky. A právě to samé jsem cítil i u veršů Václava Hraběte.

Tolik citu, bolesti, něhy, krásy, čistoty a opravdovosti. Zemřel mladý a je považován za jediného opravdového představitele beat generation u nás. Možná ani nevíte, že jej znáte. Jeho básně často používal jako texty ve svých písních vynikající Vladimír Mišík. Mám doma jeden ohmataný výtisk. Pokaždé, když na mě jdou chmury a potřebuji se schoulit do sebe, tak si sednu do kouta a čtu si. Jednotlivé sloky plynou, jsem na ně napojen. Připadá mi, že přesně vím, o kom a o čem Václav Hrabě psal. Jeho dílo je načichlé takovým tím dobrým jazzem a cítit je i blues. Ten opravdový, který se u nás hrál v šedesátých letech. Jako asi každý dobrý básník neměl lehký život. Byl rozervaný na kusy, snil, jeho fantazie neměla hranice. Miluju melancholické pasáže. Obzvlášť teď, když je venku sychravo, přijdu s manželkou z lesů a chlad máme zalezlý hluboko v kostech, tak se mi všechno spojí v jedno. 

Nevím, jak vzniká dar být básníkem. Asi musí mít autor hodně odžito. A to Václav Hrabě i přes svůj krátký život měl. Jinak by nemohl napsat třeba: "Pro dělníky kteří dláždili ulici mé lásky...“. Těch citátů bych samozřejmě mohl uvést spoustu, ale myslím si, že zrovna u tohoto autora je nejlepší číst jeho díla vcelku, nejlépe na jeden zátah. Alespoň tak jsem to dělal já a osvědčilo se mi to. Napoprvé v kuse a pak po částech, vracel jsem se, neustále přemýšlel a někdy se i nad tou vší krásou dojímal. Hergot ano, já, kterému připadá většina básníků nudná a předvídatelná, já, který považuje za vrchol tohoto literárního stylu Bukowského, sedávám v koutě a mám vlhké oči. Možná ale jenom vím, o čem píše. A je mi jasné, že s básníky není lehké žít. U Václava Hraběte, který si dle mého soukromého názoru hraje se slovy podobně jako moji miláčkové Vančura a Hrabal, si vždy říkám, jaká je čeština krásný jazyk. Přirovnal bych své pocity k něčemu tak prostému a nádhernému, jako je průzračná voda. Skoro se v ní bojíte umýt, ale pak se napijete a musíte někomu oznámit, že jste právě ochutnali manu nebeskou.

Já vím, já vím. Píšu dnes o těžké literatuře, která chce čas. Hodně času. Ten dnes lidé nemají. To víte, musí sledovat nekonečné seriály, neustále dokola dávat lajky totálním hovadinám. Zábava na první dobrou, pro první signální soustavu. Ale jasně, že já se taky rád podívám na akční film nebo hezkou ženskou. Jenže mám i chvíle, kdy mi chybí něco noblesnějšího, vznešenějšího, něco, co mi zaplní prázdná místa v hlavě. Brzy budou vánoce. Lidé blázní a jsou ve stresu. Co takhle se na chvilku zastavit, zavolat těm, které máte rádi, setkat se s nimi a nebo si přečíst Blues pro bláznivou holku? Přemýšleli jste někdy o tom, jak si vlastně některé autory oblíbíme? Protože nám mají co říct, protože jsou na stejné vlně? Nevím, netuším. Ale co mohu podepsat vlastní krví je, že Václav Hrabě mě bude provázet až do konce mých dní. Děkuji za pozornost a opatrujte se. 

„Krasavec bílý měsíc si strčil dva prsty do krku Takový fešák A zvrací! Úsměvy rady do života vyčichlé pivo smutek špiritus a saze z řas“  No řekněte, není to nádhera?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sbírka jediného významnějšího českého představitele tzv. Beat generation. Soubor všech jeho básní, z nichž některé se dočkaly zhudebnění (zejména Vladimírem Mišíkem).



------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 21. ledna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Havran - Edgar Allan Poe (1845)


Havran - Edgar Allan Poe
1845 (1999), Tomáš Novotný

Chodili jsme tenkrát do školy přes koleje. A tak obden nás naháněly švestky. Tak se říkalo vysloužilým policistům, co hlídali dráhu. Byla to taková krásná hra. Mládí a dobrodružství. Ušetřili jsme tím spoustu času. Tajně jsme kouřili za školou a dívali se na netypický platan, který kdysi vysadil někdo na louce. Konec města, kousek od dálnice a hejno krkavců, kteří si na plodech stromu pochutnávali. Když byla mlha, celá scéna působila velmi děsivě. Můj kamarád na tom byl jako já. Knihomol. Někdy si připadáme jako bychom měli cejch. Kolem nás nečte nikdo.

"Víš co mi to připomínalo?": zeptá se mě kámoš po několika hodinách ve škole na chodbě, když musíme pochodovat se svačinami v rukou. Chodí do jiné třídy. Nevím o čem mluví. "Havran, vole, od Poea": pokračuje. Zakroutím nechápavě hlavou. On míval občas podobné řeči a tak mi mávnutí rukou momentálně připadalo jako nejlepší řešení. Druhý den jsme znovu utekli švestkám, znovu kouřili za školou. Krkavci ale tentokrát nepřiletěli. Čekal skoro týden, aby prý předání mělo správnou atmosféru. Tvářil se tajemně a byl hrozně zvědavej, jestli už jsem Havrana četl.

Nojo, jenže já měl odpoledne jiné starosti. Ptal se mě každý den a mě se do knihy vůbec nechtělo, nějak nemám z principu rád básně. Nečtu je, málokteré mě osloví. "Jestli si knížku nepřečteš o víkendu, tak mi ji laskavě vrať": řekl mi a já z jeho hlasu cítil výčitku. Musel půjčit, slíbil Havrana jedný holce, co si s ní dost rozuměl. Pamatuji si to přesně. Byla sobota, měl jsem po práci na chalupě na horách a v kamnech praskalo čerstvě nasekané dříví. Odmítl jsem hospodu, sedl si do starého křesla a nasadil si brýle. A propadl jsem Allanovi Edgarovi Poemu. Stal se na nějaký čas mým hlavním autorem, jestli mi rozumíte. Přečetl jsem od něj vše, co měli v knihovně a po letech dal dokonce nekřesťanské peníze za další knihy. Prostě jsem musel. Prokletí asi vědí. Měli by.

V téhle básni je taková neskutečná tíha, smutek, vášeň, samota, všechno, co mě v životě mělo potkat. Krásná hra se slovy, která jsou poskládané tak, že dávají vyšší smysl. Napětí a temnota. Poslouchal jsem samozřejmě metal a třeba Poe mi přišel vždy jasnější a srozumitelnější, než H.P. Lovercraft, který je sice také skvělý, ale nikdy mi nepronikl přímo do srdce. Havran mě neskutečně zasáhl a provází mě vlastně celý život. Mám tenhle výtisk od jedný skvělý dívky, co mi chtěla udělat radost. Sehnala ji v antikvariátě v době, kdy se prodávala za pár drobných. Dnes má myslím i velkou sběratelskou hodnotu. 

Víte co je nejlepší? Občas měním svoji cestu do práce. Kousek za školou (jak podobné), hned u chodníku, štěkal pes. Jeho majitel, klasický maník s tlustým zátylkem, zavolal na pražského krysaříka nějakým hodně drsným jménem. Sundal jsem sluchátka z uší a musel se zastavit. Prostoupil mě pocit deja vu. Byli tam. A tvářili se stejně. Jako havran v povídce, jako krkavci kdysi v mém rodném městě. Nakláněli hlavu a kdybych býval byl pověrčivý, asi bych ten den uléhal dost vyděšený. Místo toho jsem se několik dní těšil, když v mlze zakřehotal každé ráno vedoucí hejna. Díval se a mluvil na mě. Krásná zvířata. Já vím, krkavec není havran, ale myslím si, že Allan Edgar Poe by mi odpustil. Býval to mistr slova, bojovník s vlastními démony.

Určil směr, byl jedním z prvních a ovlivnil spoustu svých pokračovatelů. Víte, vzájemné propojení mezi umělcem a posluchačem, čtenářem, divákem, je hrozně vrtkavé, jemné, křehké. Jsem hrozně moc rád, že můj kamarád měl tak dobrý vkus, že jsme utíkali před švestkama, že jsme kouřili za školou, že jsme se dívali na hejno krkavců, kteří nám napověděli. Havrana si určitě přečtěte. O tom, že jsem byl stejně jako v básni za pár měsíců mladý muž, který ztratil svoji dívku, ani nemluvím. Myslím, že jsem knihu pochopil i prožil. 

Děkuji přátelé, přeji dobré světlo, odpočinutý zrak a samé knižní dobroty. A abych nezapomněl, díky za přízeň, moc si jí vážím! Váš knihomol tělem i duší. Jakubsson

"A má duše z těchto stínů,
spleti stínů podvratné,
neunikne.
Víckrát ne..."

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Bibliofilní vydání slavné básně vydal v nákladu 45 na losinském papíru T. Novotný pro profesorský sbor Gymnázia Opatov a přátele.

---------------------------------------------------------------------------------------------------


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine