Pianista - Wladyslaw Szpilman
(1946), 2018 Argo
Naprosto chápu, když se díváte jen na veselé seriály, je mi zcela jasné, že po tom, co vidíte každý den v televizi a na internetu, chcete také něco pozitivního. Pianista je velmi smutná knížka i film. Kdysi dávno jsem ji četl a pak viděl film. Obojí je dle mého geniální. Jedná se přesně o takový ten druh umění, které by měl asi číst a vidět každý trošku vzdělaný člověk. A je mi jasné, že spousta z vás, citlivějších jedinců, knihu dočte a už se k ní nikdy nebude chtít vrátit. Pianista bolí, hodně bolí. Ukazuje nám, jak zlí dokáží být lidé, ale také, že dobro přeci jen existuje. Knížka byla zakázána, znáte to, v Polsku byli také dlouho u moci komunisté. Měl jsem to štěstí, že jsem se k ní dostal někdy v roce 2003. Doporučil mi ji, jak jinak, kamarád ze studií. Tenkrát se se svoji milou složili a koupili si ji k výročí společného vztahu. A oba prý, když jí dočetli, tak brečeli. Jak jsem ještě neviděl film a nevěděl jsem, že hlavní hrdina přežije, přistihl jsem se, že se několikrát také modlím, aby vše dobře dopadlo.
Ve své době byla knížka neskutečnou senzací. Mrzí mě jen jediné. V Německu byl ke knize přidán deník důstojníka wehrmachtu Wilma Hosenfelda. Ten jsem nikdy nečetl a ani nikde nenašel, jestli se u nás vůbec kdy prodával. Byl by pro mě zajímavý i pohled z druhé strany. Když jsem potom po několika letech viděl i film, ujistil jsem se, že je Roman Polański opravdu vynikající režisér (ať už si o něm myslíme ledacos). Pro nás, v Čechách je zajímavá ještě jedna věc. Máme s Poláky spoustu společného. Jsme také Slované, jsme podobného naturelu. Když jsem knížku četl poprvé, doslova jsem před sebou viděl varšavské gheto, utrpení lidí, smrt na každém rohu. Absolutní temnota. Vůbec jsem si v devadesátých letech nedovedl představit zažívat něco podobného. Připadalo mi to jako šílená a děsivá fikce, která se přeci už nemůže nikdy opakovat. Lidé nejsou tak hloupí, aby něco takového dopustili, ne? Samozřejmě jsem se ve svém mladickém nadšení mýlil. Pokaždé, když jsem potom viděl nějaké další vybombardované město v různých koutech světa, na Pianistu jsem si vzpomněl.
Hlavního hrdinu jsem si představoval trošku jinak, než jak jej skvěle ztvárnil ve filmu vynikající Adrien Brody. Měl jsem zafixovanou představu malého, přihrbeného žida, tak jak nám jej předkládali ve školách. Tohle je také hrozně zajímavé. Učili nás přeci jen něco jiného, přesto do smrti nezapomenu na dokumentární film o Osvětimi. Několik mých spolužaček se pozvracelo a já měl děsivé sny. Scéna s hromadou mrtvol, kterou hrne před sebou buldozer, nikdy nezapomenu. Zase na druhou stranu, v dnešní povrchní době bychom možná měli dětem víc historii připomínat, jak je vidět, dost často se na ní zapomíná. Představoval jsem si, jak se dívám na Pianistu, jak přede mnou hraje v opuštěném domě a bylo mi hrozně líto, že mu nemůžu pomoc. A ano, byl jsem k tomu ještě už nějaký čas zamilovaný do své budoucí ženy a u některých stránek se mi klepaly ruce. Byl jsem rozdrásaný, ano, to je to správné slovo. Hrozně jsem si knížku pustil k tělu. A zařekl se, že sice bude na čestném místě v mé knihovně, ale už se k ní nikdy nevrátím. Je moc smutná.
Pak jsem knihu někomu půjčil a už se s ní neshledal. Před rokem začala válka na Ukrajině a šel jsem kolem antikvariátu v Plzni. Znáte to, vlezl jsem dovnitř a teď mám neodbytný pocit, že je to přímo moje původní knížka, kterou jsem kdysi vlastnil. Protože je vzadu (podobné) věnování, ale nejsem si tím jistý. Žena mi říkala, že se pletu a je to možné. Každopádně, nejdřív jsem ji dal jen tak do knihovny a nechal vše být. Jen tak, do sbírky, říkal jsem si. Jenže mi to nedalo. Měl jsem na cestě nějaké předobjednávky nových i starých sci-fi a potřeboval jsem něco číst. Pak jsem uviděl v televizi a na internetu záběry z míst, kde Rusové mučili Ukrajince. Nějak mi to sepnulo a automaticky jsem po Pianistovi sáhl. A bylo mi zase jednou hodně smutno. Ona je totiž knížka napsána hrozně reálně, syrově. Je hodně znát, že předlohou je opravdový příběh. Wladyslaw Szpilman psal hlavně pro sebe. Potřeboval se nějak vyrovnat s tím, co prováděli Němci v Polsku, se svým životem. Strhl mě natolik, že jsem někdy opravdu slyšel klavír. Kolem se ozývala střelba a nákladní vozy byly připraveny. Knížka mě zasáhla ještě víc, než když jsme byl mladý kluk.
Vždycky, když dočtu podobné knížky, tak si říkám, jestli vůbec někdy nastane období, kdy se dají lidé jako druh trošku dohromady. Kouzelný prsten neexistuje a jak je vidět, tak popřít se dá cokoliv. Země je placatá, co vy na to? Savo do žíly a jedem dál. Někdy jsem kdysi viděl rozhovor s panem spisovatelem Zdeňkem Mahlerem (už jsem vám to kdysi říkal, ale pořád mám jeho slova v živé paměti) a ten říkal, že mu připadá, že dochází poslední roky k debilizaci společnosti. Je to starý rozhovor a já tenkrát nesouhlasně kroutil hlavou. To přeci ne, máme nové technologie, už jsme dál, my už budeme jen budovat a užívat si. Jenže, začínám mu bohužel čím dál tím víc dávat za pravdu. Ono ani nejde tak o to, že lidé moc nečtou, ale spíš si říkám, že hrozně zapomínají. Od historie se máme učit, ne opakovat znovu a stále dokola stejné chyby. Tak a teď mám chuť na nějakou dobrou komedii. Po přečtení Pianisty je to vcelku pochopitelné. Nicméně, určitě si jej přečtěte, je to jedna z knih, které mě hodně ovlivnily. Je o bolesti, o kráse, o lidskosti, o utrpení. Děkuji vám, že jste dočetli až sem. Vážím si toho.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Knihu Smrt města (Śmierć miasta,1946, č. 2003 pod názvem Pianista) nepsal autor ani tak pro čtenáře jako spíše pro sebe. Pomohla mu vyrovnat se s šokujícími událostmi, které během holocaustu zažil; vyčistil si díky ní hlavu i srdce a dokázal pak začít znovu. O svých válečných zážitcích totiž téměř vůbec nemluvil. Začátkem šedesátých let se některá nakladatelství pokoušela zpřístupnit tuto knihu dalším generacím čtenářů, ale vyšla až po více než padesáti letech v Německu, a v roce 2000 v Polsku. Ve Velké Británii a v USA byl román vyhlášen nejlepší knihou roku 1999 a v roce 2002 byl označen za nejlepší knihu roku i francouzským literárním časopisem Lire. Byl přeložen do mnoha dalších jazyků. V Čechách zatím vyšel jen jednou, a to v roce 2003. Filmová adaptace Romana Polańského z roku 2002 je nepochybně jedním z nejdůležitějších válečných snímků všech dob, protože přímo reálně rekonstruuje klima a kolorit doby a vypovídá o historické pravdě díky své jedinečné nestrannosti. Získala tři Oscary, Zlatou palmu v Cannes, deset polských Orlů a další významná ocenění. Jak řekl Adrien Brody při slavnostním přebírání Oscarů: „Tento příběh je varováním, ukazuje bolest, odlidštění a důsledky ohavných činů z doby války. A tak si přeji a doufám, že dnes i v budoucnosti tato kniha bude nadále významným příspěvkem k míru.“
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
.JPG)