Poslední neuvěřitelné dobrodružství pana Monroea - Dan Mooney
2020, XYZ (CZ)
Občas zapomínám na to, jaké mám vlastně skvělou tchýni a tchána. Jak si rozumím s vlastní mámou. Jezdím za stařenkami a stařečkem, co to jenom jde a i když je na nich věk znát, tak si stále zachovávají takový ten zdravý nadhled, humor. Bývám mnohdy překvapený, jak jim to pálí, jaké mají zkušenosti. Mnohdy jsou rozumnější a nenechají se tolik ovlivnit médii, což třeba o některých svých kamarádech, kolezích, říci nemohu. A to jsou třeba i o 40 let mladší. Vypadá to, že každý asi stárne jinak. Možná záleží na tom, jaký měl život, jaké má zkušenosti. I když osobně si myslím, že to je asi náturou. Někdo zkrátka pořád nadává a je jedno, jestli je mladý nebo starý. Někdo zakysne hrozně brzy. Tolik moje pozorování. Netuším, jaký jednou ve stáří budu já, ale představa domova důchodců jako ve skvělé knize Dana Mooneyho, mě vcelku děsí. Dokud chodíš, tak je svět hezkej, říkával můj strejda, co si prošel koncentrákem i Jáchymovem. Dožil se 95 a i když neslyšel, tak to byl až do své smrti neskutečnej borec.
Já to na jednu stranu chápu. Člověka pořád něco bolí, nerozumí už spoustě věcí, zapomíná. Musí to být těžké a jak říká moje máma, stáří není pro sraby. Osobně jsou mi oba staříci, kteří jsou sice nesnesitelní, svým způsobem sympatičtí. Kniha plná přesně takového toho sarkasmu, který mám rád. Joel a Frank, každý úplně jiný, s odlišným životem, náturou, se nejdřív navzájem štvou. Jenže postupně si k sobě naleznou cestu. Bylo to pro mě vlastně hrozně zvláštní tuhle knížku číst. Nedalo mi to a najednou jsem byl v důchoďáku v Jablonci nad Nisou, seděl jsem proti strejdovi, on mě držel za ruku a měl už jen chvilkové jasné myšlenky. Jinak se ztrácel ve vzpomínkách. Nebo moje babička, na smrtelné posteli, která mi doporučila několik knížek a pak odešla. Bylo mi dvanáct a protože jsem ji měl moc rád, tak jsem skoro měsíc nemluvil. A všechny knihy jsem si přečetl, to je doufám všem jasné.
Určitě znáte, potkáváte je, takové ty přednasrané důchodce. Snažím se jim vyhýbat, ale občas dojde samozřejmě ke střetům. Když do mě narážejí ve frontě u kasy vozíkem, když mi nadávají v tramvaji a já nevím proč, když je všude volno. Oni na mě, že je to jejich místo, jako kdyby jej měli předplacené. Štve mě, když peskují bez důvodu malé děti, které nic nedělají. Já měl babičky a dědy hrozně hodný a nebál bych se napsat moudré. Nějak netuším, kde se v některých starých lidech bere ten vztek, ta nenávist. My asi nebudeme tak dlouho v důchodu jako oni, místo toho, aby si užívali, že mají volno, čas na koníčky, tak prudí. Nechápu to. Většina taková samozřejmě není, znám i spoustu hodných a milých stařešinů, ale ty zlí jsou tak nějak vždycky víc vidět. Čím to je? Dobou, výchovou? Hodně jsem nad tím přemýšlel, když jsem Poslední neuvěřitelné dobrodružství pana Monroea četl. Byla to zábava, ale také důvod k tomu se zamyslet.
Přemýšleli jste o tom také někdy? Hele, mě bylo před nedávnem padesát a zatím jako dobrý, ale už jsem někdy víc unavený, to je jasná věc. Už mi není dvacet, ten rozdíl znát je. Snažím se nezakrnět, rád se učím nové věci, třeba zrovna knihy a čtení mi pomáhá tříbit mysl. Zajímám se hodně o technické novinky, vybírám si mezi nimi ty, které by mě mohly bavit. S muzikou je to podobné. Také stále rád objevuji nové kapely, nechci dopadnout tak, že budu celý život poslouchat dokola jen pár jmen. Pravdou ale je, že když jdu do hospody s někým mladým, tak těch společných témat nemáme zase tolik. Už se zkrátka dívám na svět trošku jinak. Spoustu věcí nechápu. Jaké to bude za dvacet let? Pokud tu ještě budu? Napadlo vás to někdy? Hele, znám spoustu třicátníků, co nadávají na mladé. Chtělo by to víc tolerance a humoru mezi lidmi, co myslíte?
Asi se to mělo stát, měl jsem si tuhle knížku přečíst. Byl jsem v jednom knihkupectví, v supermarketu, který mě nebaví. Byl jsem pouhým řidičem, co čeká na pokyn a trošku jsem se nudil. Elektroniku jsem si prošel a nedaleký obchod s knihami byl jasnou volbou. Zalezl jsem mezi regály a ponořil se mezi výtisky. Byl jsem mimo a najednou jsem držel Poslední neuvěřitelné dobrodružství pana Monroea v ruce. Zaplatil jsem a tak nějak podvědomě jsem věděl, že jsme si souzeni. Pokud máte rádi sarkasmus, černý humor a je vám vlastní i nadsázka, potom jste zde správně. Rád bych vám na závěr tradičně poděkoval za přízeň a popřál vše dobré. Mějte se co nejlépe a zase za týden. Budu se těšit.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dojemný příběh o stáří a o přátelství plný nadsázky a černého humoru. Joel není zrovna prototyp milujícího dědečka. Je to starý mrzutý chlap, jehož životní náplní je stěžování si na vše, co se okolo něj děje. Život v domově důchodců se pro něj stal po smrti jeho ženy naprosto nesnesitelným. Vše se ovšem změní ve chvíli, kdy mu do pokoje nastěhují nového spolubydlícího: vyhaslou telenovelovou hvězdu Franka, který Joela sice nevytáčí o nic méně než vše ostatní, postupně si však k sobě oba staříci nalézají cestu. A nic nespřátelí dva lidi tolik, jako zlolajné plánování útěku...
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
.jpg)
