Krysy - James Herbert
1974 (2003), Alpress
V pátek jsem jezdil ze školy dřív a čítával jsem si ve vlacích a autobusech. Měl jsem s sebou vždycky nějaká skripta, ale ty jsem moc často neotvíral, většinou až na poslední chvíli, když už mi teklo do bot. Stíhal jsem ještě poslední hodinku, co měli otevřeno v boleslavské knihovně. Klára tam pořád dělala, dnes již šťastně vdaná, přesto se mnou vždy ráda zavzpomínala na časy, kdy jsem jí pomáhal na brigádě a tajně ji miloval. Smáli jsme se tomu a stále spolu řešili nové knížky. Mám pro tebe takové překvapení, máš rád Jamese Herberta? Kývám souhlasně hlavou. Tak znovu vyšly jeho Krysy (píše se rok 1998). Podává mi brožovanou knížku s velkým hlodavcem na obalu. Poděkuju a doma si ihned po jídle zalezu. Měl bych zajít do hospody, ale nějak se nám všechno rozpadlo. Není s kým. Raději si nasadím sluchátka a procházím se temnými ulicemi Londýna. V rohu hned vedle mě se mihne velký stín. Zablesknou se oči.
Možná je to náhoda nebo spíš zjevení, ale když vylezu v pět ráno před dům, tak potkám chlápka s koženou brašnou. Kouká mu z ní termoska. Taky jde na šichtu. Mává kolem sebe a vypadá legračně. Když ale přijdu blíž, tak se vyděsím. Nesním pořád? Útočí na něj potkan (ne krysa), kteří se poslední roky neskutečně přemnožili. Kopne ho okovanou botou do obličeje, hlodavec zapiští a uteče. Ještě ale než zaleze do křoví, vycení zuby. Že by také mutant? Mám zážitek, který vyprávím svým spolupracovníkům. Uklízíme kanály pod škodovkou, nosíme špínu a čicháme smrad plný rozkladu. Jo krysy, ty bejvaly u nás na statku. Lovil je náš pes, vždycky je roztrhal na kusy. Zasní se propuštěný vrah, který v afektu zabil souseda. Když sedíme na svačině, tak vypráví dál a působí jako ten nejmilejší člověk na světě. Má klasické vzdělání. Je to zvláštní kombinace lidí. Studenti, bývalí vězni, cikáni, mladý holky, co si chtějí jen tak přivydělat. Docela se nasmějeme, jen občas, když se některým objeví v očích temnota, tak se klidím pryč. Zalezu si do kouta, zametám si jen tak pro sebe a s nikým se moc nebavím. Práce je to těžká, na nic jiného není moc čas. Ale jde nám docela od ruky.
Když vylezu ven, tak už je zase tma. Zítra znovu, jen večer z továrny poběžím, protože se musím osprchovat a stihnout vlak. Najím se cestou v kupé. Jenže jak jsem zmatený, tak si zapomenu svačinu. Ale knihu mám, to je důležité. Sednu si a nechci být rušen. Zašpuntuju se sluchátky a ignoruji snahy cestujících dávat se mnou do řeči. Nerušte, čtu si. Kniha je takovým spíše hororovým příběhem. Námět je sice trošku jednodušší, ale zpracování vynikající. Navíc, jak je tma, tak nejednou vidím krysy všude. Ve vlaku, když jdu na záchod a dívám se do mísy na koleje, na nádraží v Praze i v Plzni, v ulicích kousek od koleje, které jsou neskutečně špinavé. Co se to šustlo v rohu u popelnic? Uff. Jenom kočka, co přišla na pozdní večeři. Nebo ne? Zalezu si do peřin, blondýnka přijede až zítra. Kolej je podivně tichá. Nejdu ani do baru, nechce se mi. Potřebuji klid na čtení. Někdy kolem půlnoci knihu dorazím a pak nemůžu spát. Je úplněk a když se podívám z okna, tak mám pocit, že jsou krysy všude. Velké, zmutované krysy.
Sérii tiché hrůzy nelze jinak, než doporučit. Krysy jsou prvním dílem a myslím, že opravdu povedeným. Navíc tihle tvorové jsou opravdu zajímaví i pokud to vezmete ze zoologického pohledu. Jejich schopnost se učit, organizovat, přežít. Tráví sice většinu času v temnotě, ale vše má u nich jasný řád a smysl. A teď si představte, že postupně zmutují, stanou se většími, silnějšími, chytřejšími. Stejně jako se přemnožili v Boleslavi kdysi potkani, kteří byli fakt všude, tak v Londýně to byly krysy. A já si musel sednout ještě jednou a celou knížku si přečíst i po letech. A musím říct, že mě stále hodně bavila a byl jsem chycený. Hltal jsem každou stránku a přečetl celý příběh v podstatě na jeden zátah. James Hebert je celkově můj oblíbený autor a líbí se mi i jeho styl psaní. Má takový ten klasický britský přístup a jeho knihy se mi velmi dobře čtou.
Chodím pořád velmi brzy do práce. Přes koleje, dolů k řece, kde jsou výpustě ze stok a kanálů. Občas potkany dodnes potkávám. Vždycky se jen mihnou někde na cestě, zašustí v křoví. Někdy se na chvilku zastaví, dívají se na mě a pak utečou. Jsou to velmi plachá zvířata. Na tuhle knížku si vždycky vzpomenu. Je totiž napsána opravdu velmi dobře. Takže přátelé, pokud máte rádi horory a napětí, ale hlavně chlad a temnotu, tak neváhejte ani chvilku. Myslím si, že budete spokojeni. Krysy se mnohým nelíbí, bojí se jich, jsou vyděšení. Když si přečtete tuhle knížku, tak se to rozhodně nezmění, naopak. Ale rozhodně na ni nezapomenete. A teď už mě prosím omluvte, musím jít do práce. Vezmu to kolem kanálů a třeba budu mít štěstí. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoho dne je pokousán krysou malý chlapec, i přestože zranění není vážné, umírá. Nikdo tomuto případu nevěnuje pozornost až na jeho učitele. Ten začíná pátrat a přijde na další napadení těmito nezvykle velkými tvory. Černé stíny se objevují čím dál častěji, najednou je jich v ulicích plno. Jsou stále troufalejší a útočnější. Na Londýn padá strach. Nastává boj o rovnováhu sil mezi lidmi a zvířaty. Pozornosti stále uniká starý dům, obrostlý křovím, skoro neviditelný, jehož tajemství předčí ta nejhrůznější očekávání.
Anglický spisovatel James Herbert se u nás představuje v prvním ze své série mistrných příběhů "tiché hrůzy".
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
.JPG)