Stroj času - Herbert George Wells
1895 (1992), Lika klub
Jako malý cucák jsem chtěl lítat ke hvězdám. Moc dobře jsem věděl, že nosím brýle a kamarádi mi říkali, že nikdy kosmonautem nebudu. Ale já tomu věřil. Měl jsem sny o krásné budoucnosti. Stal jsem se mladíkem, rozervaným, jak už tak puberťáci bývají. Kolem zuřila sametová revoluce, my nasávali atmosféru svobody. Čítával jsem pod lavicí staré sci-fi, které mi doporučila překrásná knihovnice Klára. Pak jsem odešel, stále s nadějí zahleděný do budoucna do Plzně a našel antikvariát i spoustu kamarádů, kteří na tom byli jako já. Všichni jsme už četli Válku světů a byli z ní nadšení. Vášnivě jsme pobírali detaily a zahaleni kouřem posedávali v hospodách se stále zasněným pohledem. Věřili jsme v dobro, toužili jen tak normálně žít. A to i přesto, že nás většina autorů tohoto krásného stylu varovalo. Mysleli jsme si, že lidé nemohou být tako hloupí. Mají přeci pud sebezáchovy a nedopustí samozničení.
Jenže nevzdělanost stále vládne světem a hlupci dostávají čím dál tím větší prostor. Občas lituji, že Stroj času neexistuje, že pořád nebyl vymyšlen. I když tohle téma není zrovna z mých oblíbených, tak Wells psal natolik poutavě, že jsem nemohl jinak a knihu si znovu musel přečíst. Vyklízíme totiž obývací pokoj a v knihovně stále nacházím poklady. Odkládám staré výtisky stranou, abych se k nim po čase vrátil. Pamatuji si, že tenkrát na konci devadesátek mým kamarádům Stroj času příliš nevoněl. Já byl ale nadšen a jsem i letos, po dlouhých letech. Když si vezmete, kdy byla knížka poprvé vydána (1895), stále má neskutečnou sílu. Tehdy se měnil svět k lepšímu. Světlo spatřila spousta nových objevů, vynálezů a lidé také hleděli s nadějí do budoucna. Jejich naděje ale za pár let zničila světová válka. Místo pokroku jsme se zase vrátili o několik let zpět.
Někdy mám pocit, že se nacházíme v podobném stavu. Před bouří. Lidé jakoby ztratili naději, jsou malomyslní a stále větší prostor dostávají uřvaná tupá hovada. Otázkou je, jak to mohli ti chytří dopustit? Kdy se to zlomilo? Mohli jsme udělat něco jinak? Chtěl bych být poutníkem v čase a některé věci napravit. Chápu, že některým lidem připadá knížka nezajímavá. Já osobně ji ale vnímám jako velmi čtivou a chytlavou. Jen je asi nutné se pokusit na ní nahlížet okem tehdejší doby. Nevím, spousta kamarádů ji ani nedočetla. Já si užíval. Mám rád, když jsou pokládány otázky. Na některé nedává autor odpovědi, mnohdy od nich utíká bez vysvětlení a pokládá na jejich základě další. Když si to vezmu kolem a kolem, tak představa, že existují dvě kasty lidí, není zase tolik vzdálená současné realitě. To ale nechme na filozofech. Já mohu napsat jediné - Stroj času je pro mě dalším zásadním sci-fi.
Jsem vlastně hrozně rád za nápad, že si knížky, které jsem kdysi miloval, přečtu znovu. Mám už nějaký ten kříž na krku a člověk je snad o trošku moudřejší. Přinejmenším už něco zažil, pozoroval svět kolem sebe a byl jeho nedílnou součástí. Dodnes mě fascinuje fantazie, kterou staří autoři měli. O vizích a splněných předpovědích, diskutovat asi netřeba. Někdy je to až děsivé, jak se trefili přesně. O cestování v čase toho bylo napsáno spousta. Na jednu stranu je to velmi lákavé, ale znáte lidi, stejně by toho zneužívali jen ve vlastní prospěch. Možná bychom zažívali více zklamání, než radosti. Jako malý i mladý jsem často sedával ve škole a koukal z okna. Snil jsem. O jiných galaxiích, o vzdálených světech. A nebo, jako v tomto případě, o tom, jak se procházím po starověkých městech, rozmlouvám z učenci, jsem vynálezcem, cestovatelem, dobrodruhem.
Morloci z podzemí mi připomínali horníky. Krásní eloiové zase moji spolužačku, která byla étericky vznešená. Vždycky jsem rád snil a cestoval. U Wellse a jeho Stroje času se mi všechno spojilo v jedno. Jsem hrozně rád, že je doporučenou knihou do čtenářských deníků současných školáků. Za mě by tohle neprošlo, sci-fi považovala naše češtinářka za brak a špatnou literaturu. Možná právě proto jsme ji četli. Měl bych jí vlastně poděkovat. Protože mě přivedla k žánru, který pro mě hodně znamená. Zamiloval jsem si vzácné chvíle u lampičky. Jsou pro mě relaxem, zastavením v dnešní rychlé a povrchní době. Děkuji všem, kteří dočetli až sem a vlastně i všem, kteří ještě čtou. Buďte dobří, já se jdu zase proletět v časoprostoru!
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Stroj času vyšel v roce 1895, v témže roce, kdy vzniklo několik převratných technických vynálezů – například bezdrátový telegraf, film či elektrifikovaná železnice. Poutník v čase, vědec zabývající se hledáním čtvrté dimenze prostoru, se díky svému vynálezu neobyčejného stroje přenáší do daleké budoucnosti, do roku 802 701. Lidstvo v průběhu svého vývoje dosáhlo splnění některých svých tužeb – krásní človíčci eloiové žijí ve zdánlivě spravedlivém společenství na troskách zašlé kultury, ale zároveň postrádají některé přirozené obranné schopnosti, například přizpůsobivost vůči měnícím se životním podmínkám. To může být samozřejmě pro cizince z jiné doby a jiného světa klíčem k pochopení dalších záhad, na něž nenachází jednoznačnou odpověď: kdo jsou to morloci a jak je uspořádán jejich život pod zemí, co určilo vývoj jejich druhu a kam se bude ubírat život dál. Protože nejvzdálenější budoucnost lidstva na Zemi ozařované vychládajícím sluncem je líčena v soumračném, nikoliv radostném a zjednodušeném optimistickém duchu, Wellsův román nebyl několik desetiletí v češtině publikován, nejspíš pro podobnosti ani zdaleka ne náhodné.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
.JPG)