Růže pro Algernon - Daniel Keyes
(1966), 2016, Argo
Když se mi před lety narodily děti, byl jsem v krásném stavu blaženosti čerstvých rodičů. Chodíval jsem hrdě s kočárkem, toulal se v lesích za naším domem. Měl jsem svá oblíbená místa, na kterých byl klid a kde jsem usedával s knihami. Překrásné chvilky, kdy děti konečně spaly ukolébány čerstvým vzduchem a přírodou. Někdy v té době jsem nevyspalý poprvé poznal, co dokáže chytrý člověk, pokud je zlý. Dosud jsem se setkal pouze s primitivní brutalitou, takové to, dáme ti do držky, pokud si z města na zábavě v místním hostinci. Ale systematické týrání, které prováděl jeden z mých šéfů na své manželce a v malém měřítku i na nás, mě šokovalo. Blahoslavení chudí duchem, říkal jsem si často, když jsem utíkal z kanceláře na dílnu, abych si mentálně odpočinul. Růži pro Algernon jsem měl čerstvě koupenou v jednom malém antikvariátu. Vydání z roku nevím kdy, ale knížka už byla značně ohmataná.
Je to vlastně hrozně smutný příběh. Ne příliš chytrý mladý muž, který touží být chytřejším. Když se tak stane, tak ale zjišťuje, že někteří nejsou jenom chytří, ale taky pěkně zlí. Je to vlastně svým způsobem geniální knížka. Když to vezmu z praxe, tak jednodušší jedinci vám dají zkrátka přes držku, když se cítí ohroženi, ale pokřivení vzdělaní a inteligentní vás budou postupně trápit, dostávat se do vaší hlavy. Stejně jako náš šéf, který se navenek usmíval, dokázal být okouzlující a z nějakého důvodu ho měly ženy velmi rády. Když ale došlo na lámání chleba, postupně jsme zjišťovali, že má psychopatické chování. Já vím, do hlavy lidem nevidíte. On také vyrůstal jen s nevlastní matkou (jak typické) a měl v hlavě spoustu běsů. Neuměl se ovládat, nedokázal projevit žádné emoce a o empatii ani nemluvím. Mívám to takhle poměrně často, že se mi knížky v určitém období spojí s nějakým životním zážitkem. Možná se něco podobného stalo i Danielovi Keyesovi (prý ano).
Navíc, co si budeme povídat, pokusy na lidech se dělaly a dělají dodnes. Různé drogy, ovlivňování mozku, genetické úpravy. Zkrátka věci, které jsme v podobných sci-fi čítávali, jsou již dávno běžnou praxí. Záleží jen na stupni utajení. Tahle kniha je ale i o samotě, o prázdnotě, nicotě. Osobně neumím být moc sám, celý život žiju ve velké rodině, málokdy se mi stává, že bych byl osamocen. Když se tak ale stane, přepadají mě podobné pocity, jako hlavního hrdinu Charlieho. Děti se mi narodily na konci srpna a do lesa jsem chodil i v zimě. Jednou mi málem umrzl zadek, protože jsem se začetl natolik, že jsem ztratil pojem o čase. Pak mi dokonce volala žena, kde jsem a co se děje. Klopýtal jsem směrem domů přes kořeny a neustále dokola přemýšlel, jak bude Charlie pokračovat. Přepadal mě podivný smutek, ještě umocněný šedým městem pod námi a smogem v ulicích. Po příjezdu do bytu jsem se snažil Růži pro Algernon převyprávět, ale nebylo nám přáno. Miláčkové se probudili a to znamenalo několik hodin práce. Inu dvojčata.
Kniha se mi doslova otiskla do hlavy. Viděl jsem i nějaký film, ale ten mě tolik nebavil. Znalci by určitě doplnili i nějaký seriál, o kterém jsem také slyšel, ale když já raději čtu. Hele, na rovinu, nepřipadáte si někdy trošku jako pokusné myši? Já myslím, že v tomhle nebyl autor daleko od toho, co nastane v budoucnosti. Charlie Gordon je vykreslen velmi pečlivě, uvěřitelně. Líbí se mi, jak citlivě pracuje autor s popisem jeho pocitů. Připadá mi křehký, zranitelný. Jasně, že se také někdy cítím podobně, to je normální, i když samozřejmě vím, že nahlas se to neříká. Zajímavé je i to, že když se o knížce bavím s někým, kdo ji četl, tak si z ní každý vzal něco jiného. Shodli jsme se ale ne jednom. Je to hrozně smutná záležitost. Možná jsem měl číst něco jiného, aby mě mé děti viděly se usmívat, ale zrovna Růže pro Algernon se pro mě stala doslova závislostí. A to do doby, než našeho šéfa povýšili a nám se ulevilo. Vždycky, když jsem ho pak potkal, tak jsem si představoval, že má v kapse bílou laboratorní myš.
Je to vlastně povinnost. Nebude se líbit každému, ale myslím si, že pokud se považujete za aspoň trošku zdatného knihomola, ve vaší sbírce by tahle kniha chybět neměla. Třeba já jí četl několikrát a mnohokrát jsem si na ni vzpomenul, když jsem potkal některé jedince. Manželka pracuje jako učitelka a kdybyste viděli, co se v některých rodinách odehrává (typicky doktor, který ubližuje), možná byste úplně přestali věřit v lidský rod. Ale rád bych dnes končil pozitivně. Člověk se musí naučit zlo rozeznávat, vyhýbat se mu a pokaždé, když už musí stát proti němu čelem, tak existuje jen jedna možnost - zničit ho. Rád bych vám popřál, abyste potkávali jen samé úsměvy kolem sebe. A abyste si tuhle knížku přečetli. Stojí rozhodně zato. Opatrujte se, děkuji za vaši nehynoucí přízeň a zase za týden. Držte se!
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Růže pro Algernon patří k nejinspirativnějším příběhům moderní literatury. Už od roku 1959, kdy se poprvé objevila jako krátká povídka posléze odměněná cenou Hugo, nejvyšším čtenářským oceněním v rámci fantastického žánru. Později svůj vlastními životními zkušenostmi inspirovaný příběh Daniel Keyes rozšířil do románové podoby a opět si neústupně stál za jeho zakončením, přestože byl stejně jako v případě povídky nucen najít si nového nakladatele.
Od té doby se Růže pro Algernon objevila v nejednom filmovém i televizním zpracování, jako divadelní hra prošla nepřeberným množstvím rozmanitých zpracování po celém světě a mnohými i u nás, inspirovala řadu různě upravených příběhů, hudebních skladeb či alb a v posledních letech byla zpracována také jako francouzský film či jihokorejský a v minulém roce i japonský televizní seriál. Charlie Gordon si v jednom z nejcitlivějších příběhů naší doby podmaní i vás…
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
.JPG)