Piknik u cesty - Arkadij Strugackij & Boris Strugackij
1985, Mladá fronta
To vám jdu takhle jednou z práce městem kolem synagogy v Plzni, myslím si na svoje věci a najednou se zastavím. Vlastně ani nevím proč. Neohlížím se za pěknou dívkou, ani mě nikdo nechce přejet na chodníku kolem nebo elektro koloběžkou. Zvláštní pocit, který nejdříve přikládám tomu, že poslouchám novou desku KRISIUN. Ale není tomu tak. I když nemám na nose brýle, zaujme mě něco ve výloze. Hergot, co to bylo? Chvíli nevím a pak jdu blíže. Jasně, tuhle knížku jsem kdysi v mládí četl. Podle mě ji nemám doma. No hele, stojí pár kaček, co takhle zajít dovnitř, podívat se na ní a uvidím. Slečna je děsně milá, jak už tak v antikvariátech bývají a nechá mě si prolistovat pár stránek. Zase se zasním, protože text mě zaujme. Některé věty mi dokonce vyskočí z paměti. Jasně, tu si musím znovu přečíst.
Ten den se mnou není moc řeč, dokonce je mi několikrát doma vyčteno (to je krásný slovo, co?), že neodpovídám na otázky. Inu, jsem mimo, má milá. Musím knížku dočíst. Potácím se druhý den ráno do práce a vypadám jak po slušné opici. Ale není tomu tak, mé opuchlé oči jsou způsobený tím, že jsem všech 142 stránek přelouskal. Jako jednohubku, ke druhé knížce, kterou mám normálně rozečtenou. Většinou tohle nedělám, neumím se soustředit na dva příběhy najednou, ale u Pikniku u cesty nešlo jinak. Musel jsem, i když jsem tušil, že budu druhý den jako mátoha. Že mi uteče jiná práce. Nemohl jsem si pomoc, mám pro podobné klasické sci-fi zkrátka slabost. Taky si u něj vždycky zavzpomínám na svá studia. To jsem býval v antikvariátech stejně častým hostem, jako v hospodách. Teď chodím víc do knihkupectví nebo spíše objednávám na internetu. Musím číst fyzické knihy, nechci být ochuzen o ten krásný pocit, že rozbaluj voňavý papír. Zajímavé je, že u hudby mi tohle už dávno nechybí.
Bratři Strugackij napsali skvělý příběh. Napínavý, velmi čtivý. Kombinují v něm několik žánrů, jsou zajímaví, záhadní, tajemní. Vždycky si představuji, že už došlo k návštěvě z vesmíru, že někde najdeme stopy, důkazy a budeme se těšit na příště. Pokud tedy nějaké někdy bude. Zatím děláme všechno pro to, abychom se postupně zničili. Kniha byla napsána v bývalém Sovětském svazu a vykreslený svět budoucnosti není rozhodně nic pěkného. Musel jsem se několikrát zastavit a zamyslet, protože je knížka neskutečně aktuální i dnes, 50 let po vydání. Je sociálním výletem do našich zkažených duší. Většina z nás žije totálně zasažena konzumem a honbou za věcmi. Lepší mobily, auta, oblečky, většinu z toho nepotřebujeme. Nechci působit jako nějaký šílený vizionář, ale naše planeta krvácí a nám je to úplně jedno. Možná třídíme odpad, ale zároveň podporujeme ekonomiky, který jej vytvářejí ve velkém. Divná doba, divný názory. Místo reálných činů jsou uctíváni ti, kteří si na ekologii jen hrají. Mají jí plnou hubu, ale skutek utek. Rozum, obyčejný selský rozum, přátelé, ten dostává poslední roky pořádně na prdel.
Je to vlastně hrozně smutné čtení. Ale zároveň opravdu zajímavé. Oba bratři mají totiž velký dar vypravěče. Nejsou zbytečně techničtí ani se "nevykecávají". Nepotřebujete vlastně ani moc detailních znalostí o technice apod. Stačí všeobecný přehled. Vše je ponuré, syrové, jedná se o takový ten klasický, poctivý a inteligentně napsaný sci-fi příběh, kterých už moc v dnešní době nevychází. Možná jsem jej četl tak rád i z nostalgie, možná fakt už stárnu a jen si to nepřipouštím, ale stejně...Piknik u cesty stojí rozhodně za pozornost. Mám rád podobné knihy, které jenom nebaví, ale také předávají nějaké poselství. Podle mě je hrozně těžké něco podobného napsat. Těch nápadů, vizí které se postupně plní, tomu říkám pravé umění. Ano, pamatuji ještě doby, kdy naše paní učitelky považovaly sci-fi za pokleslý žánr. Co by za to dnes ve školách daly, aby děti četly alespoň takovéto knihy. Protože přátelé, dle mých i manželky zkušeností (je učitelka), čte dne tak jedno dítě ze sta. Je to škoda. Bohužel, dnes vítězí jen povrchní zábava.
Ale nebudu starej a zapšklej. My přece čteme. My jsme ti, co si dokážeme pořád užít dobrý příběh. Otevřít si lahev něčeho dobrého, uvelebit se na příjemném místě a nechat se unášet fantaziemi. Jestli jste fanoušci sci-fi, určitě si Piknik u cesty přečtěte. A pokud patříte ke staré generaci čtenářů jako já, doporučuji si ji dát znovu. Možná budete překvapeni, jak je aktuální. Asi budu muset za slečnou do antikvariátu zase zajít. Co jsem koukal, tak tam má ještě spoustu dobrot. Děkuji vám za pozornost a přeji co nejhezčí den. Nejlépe jak jinak, než s knihou. Buďte dobří!
--------------------------------------------------------------------------------------------
Bratři Strugačtí jsou dnes nejvýznamnější zástupci sovětské science fiction, uznávaní a vydávaní v celém světě. Za Piknik u cesty dostali švédskou cenu Julese Verna, za jinou knihu významnou sovětskou cenu Aelita, určenou pro nejlepší vědeckofantastická díla. Mnoho jejich knih vyšlo i česky.
Piknik u cesty vychází u nás podruhé (poprvé v roce 1973), aby se s tímto pozoruhodným dílem mohla seznámit i další čtenářská generace. „Stalker" — slídič — Roderick Shoehardt je hlavním hrdinou románu, který se odehrává v blízké budoucnosti v nejmenované zemi Severní Ameriky. Objevy tajemných stop po možné návštěvě z vesmíru vyvolávají horečku téměř zlatokopeckou, když se zjistí, že nalezené předměty mají zázračné vlastnosti, na Zemi nevídané. Skrývá se v nich však i smrtelné nebezpečí nejen pro stalkery, ale i pro jejich potomky. V pestrém ději autoři kombinují sci-fi s prvky westernu, pohádky i detektivky a dosahují tím působivého napětí. Příběh má i varovný podtext — upozorňuje na nedomyšlenou činnost lidí, kteří v honbě za ziskem ignorují důsledky svého konání.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
