Watchmen: Strážci - Alan Moore
1987, 2005, BB art, Crew
Existují studie, že se poslední roky společnost rozděluje díky sociálním sítím na dva nesmiřitelné tábory. Jsou sice nějaké kontrolní mechanismy, ale otázka zní...kdo kontroluje kontrolory? Stejně jako ve Strážcích, které jsem poprvé četl jako komiks v devadesátých letech. Chodívali jsme tenkrát s mojí budoucí manželkou do vědecké knihovny. Brávala si literaturu v němčině a já se víceméně nudil. Pracoval tam takový mladý kluk, nedostudovaný fyzik nebo co to říkal. Každopádně si tenhle časopis četl. Pamatuji si, že byl okopírovaný a černobílý. Dali jsme řeč, z mé strany více méně z nudy. Když se potkají dva fanoušci sci-fi, najdou si vždy společnou řeč. Navíc, byl i metalistou, což v té době něco znamenalo. Ano, je to neuvěřitelné, ale drželi jsme spolu jako nějaká sekta. Muzika totiž hlavně spojovala. To jen tak mimochodem, abyste věděli.
Byl na mě hodnej a nechal mě komiks okopírovat. Shodou okolností jsem tedy četl dříve Strážce, než Temného rytíře. Obě díla jsou dle mého absolutně zásadní. Pro moji generaci určitě. Grafika, příběh, všechno nás mělo upozornit. Jenže jsme se nechali ukolébat. Předpokládali jsme naivně, že lidé jsou hlavně dobří, že jsou všichni jako tehdejší náš prezident (Václav Havel). Opět, když si čtu knihu (teď už mám vázaný výtisk), nemusím paralely ani hledat. Nabízejí se samy. Rorschach a Doktor Manhattan jsou absolutně geniálně vykreslené postavy. Konečně se někdo podíval na superhrdiny taky trošku jinou optikou. Do příběhu se promítla situace ve Spojených státech (80. a 90. léta). Mám vlastně rád jen pár komiksů, většina mě moc nebaví nebo mi připadá infantilní, ale Strážci jsou dokonalí. Alespoň pro mě.
Zalezl jsem si na koleji do kouta a tvářil se nevrle, když mě žena vytrhla ze čtení. Chtěla vyzkoušet. Jasně, muselo to být někdy ve zkouškovém období. Nedělalo mi vůbec problémy znovu navázat. Měl jsem se také učit, ale vůbec se mi nechtělo. Raději jsem se nechával unášet. Svět ve Strážcích je varující. Schválně, kdo v něm objevíte paralelu se znovu stoupající nahnědlostí některých hnutí? Snad každý máme v historii svých rodin někoho zničeného šílenými režimy, které zde byly. Přesto jsou lidé zase v ulicích a protestují za despotismus. Za svobodu se musí bojovat. Vždy a všude. Jinak se budeme zase řítit do záhuby. Strážci jsou tak šíleně nadčasovým dílem, že z něj v některých momentech doslova mrazí. Dobrovolně předáváme všechny svoje data, necháváme se kontrolovat a ještě tomu tleskáme. A já pořád nechápu, jak je možné, že má lůza zase takové slovo? Proč, proboha?
Vzal jsem okopírované stránky mezi kamarády na koleji. Měl jsem dlouhý proslov, kde jsem Alana Moora víceméně blahořečil. Nikdo mi moc nevěřil. Akorát Michal, který rád zkoušel něco nového, zaplatil kopírku ve škole a večer za mnou přišel, že mi tedy pěkně děkuje. Neměl ten den z přednášek vůbec nic. Ty vole, to je fakt síla. Uvědomme si ještě, že nikdo z nás netušil, že jednou bude i skvělý film. My byli spíš přes ty písmenka. Asi jsme museli působit jako nějací spiklenci, když jsme se slezli na koleji v baru a probírali neustále dokola pasáže, které jsme si pamatovali. Holky na nás byly trošku naštvaný, ale to nám tenkrát nevadilo. Každej chlap by měl mít nějakého koníčka. Mě třeba nikdy nezajímal sport v televizi, připadá mi to jako ztracený čas. Ale dobrá kniha? No, co si budeme, to je dar, to je milost, dobrota, gurmánský zážitek. Strážci jsem listoval ještě hodně dlouho.
Na závěr bych si dovolil jeden citát: „Její křik slyšelo skoro čtyřicet sousedů. Nikdo nehnul ani malíčkem. Nikdo nezavolal poldy. Někteří se i dívali. Chápete to? Někteří se i dívali.“ Děsivé, co? A teď si vše přeneste do dnešní doby. Kolik lidí si natáčí mrtvé při bouračce? Kolik jedinců rajcuje krev, násilí? Uff. Síla co? Ale abych nekončil tak negativně. Pořád si myslím, že je zlo zbytečně moc vidět. Existují i krásné věci. Třeba dívky kráčející ulicí, dobrý film, jídlo, pivko, muzika nebo třeba právě knihy. Jen nesmíme zavírat oči před tupostí. Ale to vy určitě víte, jinak byste mé knižní tipy nečetli. Znovu vám musím poděkovat za přízeň. Moc si vážím vašich ohlasů a pochvaly. Děkuji moc. Za týden zase zde, ok? Budu se těšit!
--------------------------------------------------------------------------------------------------
"Quis custodiet ipsos custodes?" ptali se už latiníci. Kdo střeží ty, kdož střeží nás? Je těžké dohlédnout na ty, kteří mají moc, i když jsou to normální lidé - a co teprve když mají schopnosti, o kterých se nám ani nesnilo.
V roce 1984 vyšly dva komiksy, které změnily žánr - a dodnes se fanoušci hádají, který z nich je zásadnější. V jednom hrál hlavní roli Batman a Frank Miller ho pojmenoval Návrat temného rytíře - a u druhého si Alan Moore vystačil s jediným slovem. Watchmen, tedy Strážci.
Oba komiksy mají hodně společného. Oba se dívají na svět superhrdinů novým pohledem, oba ničí mýty a oba balancují na pokraji apokalypsy. Ale tam, kde Miller ještě nabízí pozitivního superhrdinu, tam už má Moore obyčejné lidi s neobyčenými schopnostmi. Lidi někdy kruté, se svými úchylkami a tajnostmi, se špínou schovanou pod maskami. Ovšem lidi velmi mocné (a v jednom případě i všemocné). Jeden z nejzásadnějších komiksů všech dob (a tohle není laciná reklama, to je fakt).
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: