DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkem#sorrow. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem#sorrow. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 18. září 2023

Interview - SORROW - Death doom metal from the old cursed burial grounds!


Interview with doom death metal band SORROW from New York.

Answered drummer Mike, thank you!

Translated Duzl, thank you!

Questions prepared Jakub Asphyx.

Recenze/review - SORROW - Death of Sorrow (2023):

Ave SORROW! Hello to the underground. I must admit I was very surprised when I heard you guys released a new album. It's taken you 31 long years. The first question that comes to mind is. What have you been doing during that long time? How was the comeback? Was it difficult to make arrangements?

MIKE: Too much to list. People got married-had kids-had careers-bought houses-blah blah blah. We always stayed in touch and remained friendly. There was no bad blood. The band was originally together for about 5 years and we tried to achieve a certain level of success...and I don’t think we did...haha...so by the end of our run, we were pretty frustrated and burned out. We all tried making music in different projects...too many to list-and most of them not having anything to do with death metal at all. But every few years, Andy would bring up the idea of some kind of reunion/comeback/regrouping. Brett and I kind of laughed at the idea-until we didn’t. The pandemic meant that people were going to be stuck in their houses for months on end-so that made this thing seem more like a real possibility than it did before. Sorry, there’s no easy answer to this question. We all got to record at our homes-because of technology/computers...and we all had plenty of time-due to the pandemic. And on top of all that, Andy was just more insistant than usual. It worked out and I‘m glad we did it. But I would have never predicted it.


I took the job and went down to the basement. I looked for a really long time, but I found it. The cassette "Hatred and Disgust" from 1992 (it was available here but much longer) from Roadrunner Records. And it's still playing! When I compare it with the new "Death and Sorrow" (2023), I think the sound is very similar. I love it that way! Was that the purpose? Where did you record and who is signed for mixing and mastering?

MIKE: After H&D came out-and didn’t sell that much-we got dropped from Roadrunner-who never really believed in us anyway. So we had written a batch of new songs to put out as an album in 1993. We always reheased and wrote back then. So we did a very raw boombox recording of that album-and tried to get 2 labels to sign us based on that recording. One was Relapse-the other was a label called Hellhound Records. We had connections at both labels. Both labels wound up not wanting to do it. But that raw recording and those songs were all written and reheased and ready to go. So we just left them on that tape for 30 years...literally. And when we decided to get back together for one last project-we all knew what it had to be. We had to properly record ‚The Final Album‘ (Sing it with me like ‚The Final Countdown‘ by Europe) So this album should have come out the year after H&D did. 1993. That’s why it has that ‚old school‘ feel to it.

I was totally blown away by the motif on the cover. The author is my favorite Daemorph. Why did you choose this artist and cover? How did you guys even get together?

MIKE: He works with Xtreem Music-who put out the album. So we hooked up with him through the label. We love the cover. It turned out great. We would have loved to use Hiro-the artist who did the H&D cover-but sadly, he died many years ago. Like I said, this album is really kind of H&D part 2...just with a slightly more advanced and modern production.


What are the lyrics on "Death and Sorrow" about? If I remember correctly, the theme of your lyrics was politics, social issues, anti-Christianity. Who is the author of the lyrics and where did you draw inspiration this time?

MIKE: There are 4 guys in Sorrow who can all write pretty good lyrics. We all write mostly about real life rather than fantasy. Fantasy shit is great in a movie-but not so much in a song. That’s how we look at it-at least. We do write about social issues-rather than straight up politics. We certainly don’t endorse certain politicians or even certain political parties. But the real world is full of poverty, war, pollution, bigotry, etc-and we do write about those things from an egalitarian perspective. And there are always going to be 1 or 2 anti religious sentiments found on an album of ours as well...haha. There’s a song on the album about how the justice system (or to quote Sick Of It All-the Injustice System) is fucked in the US (and elsewhere). So it’s not that we watch the news 24/7 and take notes-but we live in reality and just day in and day out-you hear stories about everything from immigration to abortion-and it would be odd to just say ‚I have no opinion on anything that’s hapening in the world right now.‘ So we speak our mind-and you can take that in-or ignore it and just enjoy the heavy riffs. We’re cool with however you want to listen. This time around, there are a few songs with an obvious anti war sentiment running through them-because of Russia/The Ukraine/The US. But I should say that most of the lyrics were written in 1992-93...just like the riffs. We actually couldn’t find all the lyrics from back then. So some songs are like 50% lyrics from 30 years ago and 50% lyrics from now. It was a strange way to write things-but we made it happen. And as I said, we all write lyrics...so Bill can show me half written lyrics from decades ago...I can add in the missing pieces...and then Andy will do a final pass because he’s got to sing/growl them-and some phrases are awkward to say-even though they look good on the page.


You guys have always been interesting in that several metal directions met in your work. Death metal and thrash metal I can understand, in the 90s in New York these styles must have been popular, but what about doom metal? How did you get into it? I interviewed Stephen Flam of WINTER and more recently GÖDEN and I admit I don't know too many other doom bands from New York.

MIKE: Long island/NY/New Jersey was not a hotbed of doom back in the late 80s/early 90s. Basically, at that time on LI-there was Suffocation, Apparition (that was Sorrow before the name change) and Winter. We were the 3 local bands that would open up for the Death or Sepultura or Obituary or Napalm Death type shows that came through. Suffo was obviously very fast. Winter was obviously very slow. And we were kind of the middle ground. Shortly after that first wave of the three of us-Internal Bleeding and Pyrexia starting playing out and they were the next wave. Basically, they were doing stuff similar to Suffo. And there were never any bands on LI that followed after Winter or us. We did not influence the next wave-at all. I don’t really know why...other than to say that Sufo had the right sound for the right time-and when they hit-they kind of took over LI (and even NY) and never looked back. So yeah, we had some slow parts-mainly influenced by Autopsy/Trouble/Candlemass...but Winter really took things to the umtimate extreme with the sludge. I loved it. I definitely saw them live back in the day at that inspired me (as the drummer) to make our slow parts even slower. I don’t know that you could say that doom really took off anywhere...eh, maybe in the UK because of Paradise Lost and Cathedral...but NY and LI were not very doom friendly. Think of the other NY/NJ bands from that time doing extreme metal...Immolation/Prime Evil/Mortician/Incantation/Ripping Corpse/Revenant/Human Remains/Brutal Truth. Those bands had some slow parts-but most of what they did was speed oriented. Even Cannibal Corpse was still in Buffalo, NY during this time.


Let's go even further back in history. Before SORROW you played in the band APPARITION. By the way, this band would definitely be worth some new release, compilation, what do you think? How did SORROW come about? If I'm not mistaken, you were joined only by Billy Rogan on guitar. Please reminisce for us.

MIKE: Brett and I went to high school together. We were friends and tried to get a thrash band happening in 1986...but it just didn’t work out. Then in 1988-we decided to try again-but do it in a more serious and professional manner. We put an ad in a local music paper for a bass player. Brett played guitar and I played drums. The first guy than answered our ad was a bass player named Rich Figlia. Rich came down with his friend, Andy. Now the crazy part of the story is that Andy went to HS with Brett and myself...but we didn’t really know him. It was one of those weird moments where we were like ‚Wait, do we hate each other...is there some kind of beef here?‘ Then we decided that there wasn’t-we just had different groups of friends...so we started jamming together. We got a singer named Rob Hernandez-and we were off to the thrash metal races. This was all happening in 1988. By 1989, we wanted to get heavier and doomier. So we had to switch up the group a bit. It was still Brett, me and Andy...but Andy started doing vocals...and we had Chris Richards in the band playing bass. Eventually, a lot of bands from our scene (death metal from the east coast of the US) started getting signed and Chris wound up playing bass in Suffocation. So by the time Bill joined the band...he was playing guitar and Andy moved over to bass and vocals. By the time we were ready to record H&D, Bill was in the band, but the songs on that record were already written, so Bill didn’t really get to write full songs and have them on an album until now. I mean, he wrote them in 1993-but they weren’t recorded until now. I feel like I’m trying to explain the plot of ‚Back To The Future‘ after drinking 3 beers...I’m not sure if any of this made sense...but that’s my story and I’m sticking to it. Oh, one more thing...we changed the name from Apparition to Sorrow because Monte is a dick. Just kidding...I mean, he is a dick, but not becaue of that. When we signed to Roadrunner, we were still called Apparition, but Monte Conner from Roadrunner thought the name was kind of bad because it didn’t have any relation to the music we were doing. So we came up with ‚Sorrow‘-and changed our name to that right before the ‚Forgotten Sunrise‘ EP came out.


When you say New York, you think of skyscrapers and lots of movies. But what about the metal underground? Do you follow it at all? I still have this city pegged as a hardcore base. Do you go to clubs, events?

MIKE: We’re all in our 50s now...so the answer is no. When we were younger, there were all types of shows going on. Yes, CBGB’s had the classic hardcore matinees on Sunday and those were always a big deal. There was a club in Brooklyn called L’amour...this was kind of the home club of Type O Negative/Biohazard/Life Of Agony...but before that, and before our time, it was the home club of Anthrax/Overkill....so they had a lot of thrash metal/death metal shows. The first underground show I ever saw was in that club...Slayer and D.R.I. in 1985. There was a place on LI called Sundance. They had all the thrash metal/death metal shows...and they had some hardcore shows as well. After Sundance closed, the same owner opened a club called ‚The Roxy‘-so there were plenty of thrash metal/death metal shows there as well. And in NYC-there was ‚The Ritz‘ which had thrash and hardcore shows. So there were always shows going on in the 80s/90s...and if you were hip to like 4 or 5 clubs, you could probably catch any band you wanted to see. But I know what you’re saying...if you are a 100% metal person who doesn’t like punk or hardcore...NY is not a good place for you...haha...especially not back then. The way the European Black Metal people want everything to be ‚pure‘ (and you can interpret that however you like-haha)...NY is 100% the opposite of that...everything from here is a hybrid or mix or mash up and nothing is pure. I like it this way, but I guess it’s not for everyone.


When you started out as a musician, who were your role models? Which bands did you admire and to this day you still can't get enough of? I wonder how you got into music in the first place. What about your first gig? And the first gig?

MIKE: When I started playing drums, I wanted Tama drums. Do you know why? Because in 1985, Lombardo, Lars and Charlie Benante played Tama. Glamboys like Tommy Lee played Pearl Drums. No thank you...haha. So when I started to play drums, those were the 3 guys I wanted to be like...Lars, Benante, and expecially Lombardo. As far as bands...pretty much ths standard thrash bands of the day. When we started the band, I’d say that Slayer/Possessed/Kreator/Exodus/Testament were influences. Over time, those influences turned into Death/Autopsy/Morbid Angel...and because of a desire to be a little more musical or prog than just an average primtiive death metal band...Rush/Fates Warning. Our slower parts were influnced by Trouble/Candlemass/Sabbath. The first couple of gigs were small...that’s what I mainly remember about them. We played well, but hardly anyone was there. Just family and friends.

I must admit that I am very happy that SORROW is back. I've been listening to your new album over and over and "can't get rid of it". It's honest, real. How's it going with the gigs? How about some touring? Are you planning any? How about Europe? I'd love to see you live.

MIKE: I’m pretty sure that there will be no shows or tours to promote this album. This album is us closing a chapter and finishing a book that we started a long, long time ago.

What are SORROW's plans in the next few months? I can't help but ask. Are you making any new songs yet? I hope we won't have to wait over 30 years for a new album again:)

MIKE: I’m 99% sure that this is it for us. But I also would have said that in 1993. Give Andy a call...he might have a whole different plan that I’m not aware of. The drummer is always the last to know.

I wish you all the best not only for the new album "Death and Sorrow". Thank you very much for the interview, I appreciate it. May you have a good personal life as well. Have the best of luck and I'm going to listen to some of your music again.

MIKE: Thanks for the interview. It’s nice to know that people enjoyed our older releases-and our new one as well. If you have to end things-you want to end on a high note. To anyone who reads this...If you liked ‚Hatred And Disgust‘-you will like ‚ Death Of Sorrow.‘ If you never heard us before, but like Death/Obituary/Autopsy/Bolt Thrower-you will like‚ Death Of Sorrow.‘ So check us out...you’ve already listened to ‚Leprosy‘ 5,000 times...haha...give someone else a chance.





---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - SORROW - Death doom metal ze starých prokletých pohřebišť!


Rozhovor s doom death metalovou skupinou SORROW z New Yorku.

Odpovídal bubeník Mike, děkujeme!

Přeložila Duzl, děkujeme!

Otázky připravil Jakub Asphyx.

Recenze/review - SORROW - Death of Sorrow (2023):

Ave SORROW! Zdravím do undergroundu. Přiznám se, že jsem byl velmi překvapený, když jsem se dozvěděl, že jste vydali nové album. Trvalo vám to dlouhých 31 let. První otázka se sama nabízí. Co jste během té dlouhé doby dělali? Jak probíhal návrat? Bylo těžké se domluvit?

Je toho příliš mnoho na to, abychom to vyjmenovali. Ženili se, měli děti, dělali kariéru, kupovali domy, bla bla bla. Vždycky jsme zůstali v kontaktu a zůstali přátelé. Nebyla mezi námi žádná zlá krev. Kapela byla původně pohromadě asi pět let a snažili jsme se dosáhnout určitého úspěchu... a myslím, že se nám to nepodařilo... haha... takže ke konci našeho působení jsme byli dost frustrovaní a vyhořelí. Všichni jsme zkoušeli dělat hudbu v různých projektech... je jich příliš mnoho na to, abych je vyjmenoval - a většina z nich neměla s death metalem vůbec nic společného. Ale každých pár let Andy přišel s myšlenkou nějakého reunionu/návratu/kapely. Brett a já jsme se té myšlence tak trochu smáli - dokud jsme to neudělali. Pandemie způsobila, že lidi měli být celé měsíce uvězněni doma - takže díky tomu se tahle věc zdála být reálnější než předtím. Je mi líto, ale na tuhle otázku není jednoduchá odpověď. Všichni jsme mohli nahrávat doma - díky technologiím/počítačům... a všichni jsme měli spoustu času - díky pandemii. A k tomu všemu byl Andy prostě neodbytnější než obvykle. Vyšlo to a jsem rád, že jsme do toho šli. Ale nikdy bych to nepředpokládal.


Dal jsem si tu práci a zašel do sklepa. Hledal jsem opravdu dlouho, ale našel jsem. Kazeta „Hatred and Disgust“ z roku 1992 (u nás byla k dostání ale o hodně déle) od Roadrunner Records. A stále hraje! Když ji potom porovnám s novinkou „Death and Sorrow“ (2023), tak si říkám, že zvuk je hodně podobný. Já to takhle miluju! Bylo to účelem? Kde jste nahrávali a kdo je podepsán pod mixem a masteringem?

Poté, co H&D vyšli - a moc se neprodávali - nás Roadrunner, který nám stejně nikdy nevěřil, vyhodil. Takže jsme napsali spoustu nových skladeb, které jsme chtěli vydat jako album v roce 1993. Tehdy jsme pořád zkoušeli a psali. Nahráli jsme tedy velmi syrovou nahrávku z boomboxu - a na základě té nahrávky jsme se snažili získat dvě vydavatelství, které by s námi podepsali smlouvu. Jedním z nich byl Relapse a druhým label Hellhound Records. U obou labelů jsme měli známé. Obě vydavatelství to nakonec nechtěla udělat. Ale ta syrová nahrávka a ty skladby byly napsané, nazkoušené a připravené. Takže jsme je na té kazetě nechali 30 let... doslova. A když jsme se rozhodli dát se znovu dohromady pro poslední projekt, všichni jsme věděli, co to musí být. Museli jsme pořádně nahrát 'The Final Album' (Zpívejte si se mnou 'The Final Countdown' od Europe), takže tohle album mělo vyjít rok po H&D. Všichni jsme si mysleli, že je to naše poslední album. 1993. Proto má ten 'oldschoolový' nádech.

Totálně mě rozsekal motiv na obalu. Autorem je můj oblíbený Daemorph. Proč jste zvolili právě tohoto malíře a cover? Jak jste se dali vůbec dohromady?

Spolupracuje s vydavatelstvím Xtreem Music, které album vydalo. Takže jsme se s ním spojili přes vydavatelství. Obal se nám líbí. Vyšel skvěle. Rádi bychom použili Hira - umělce, který dělal obal H&D - ale bohužel zemřel před mnoha lety. Jak jsem řekl, tohle album je vlastně taková druhá část H&D... jen s trochu pokročilejší a modernější produkcí.


O čem jsou texty na „Death and Sorrow“? Jestli si dobře vzpomínám, tak motivem vašich textů byla politika, sociální záležitosti, antikřesťanství. Kdo je autorem textů a kde čerpal inspiraci tentokrát?

Ve skupině Sorrow jsou čtyři lidi, kteří umí psát docela dobré texty. Všichni píšeme většinou o skutečném životě, ne o představách. Fantazie je skvělá ve filmu, ale ne tolik ve skladbách. Alespoň tak se na to díváme my. Píšeme o sociálních otázkách - spíš než o politice. Rozhodně nepodporujeme některé politiky nebo dokonce politické strany. Ale skutečný svět je plný chudoby, válek, špíny, bigotnosti atd. - a my o těchto věcech píšeme z rovnostářského pohledu. A na našem albu se vždycky najdou i jeden nebo dva protináboženské postoje... haha. Na albu je skladba o tom, jak je justiční systém (nebo, abych citoval Sick Of It All - Injustice System) v USA (a jinde) v prdeli. Takže to není o tom, že bychom sledovali zprávy 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a dělali si poznámky - ale žijeme v realitě a prostě den co den - slyšíte příběhy o všem možném, od imigrace po potraty - a bylo by divné jen tak říct "nemám žádný názor na nic, co se teď ve světě děje". Takže říkáme, co si myslíme, a vy to můžete vzít na vědomí, nebo to ignorovat a jen si užívat hutné riffy. Nevadí nám, když budete poslouchat, co chcete. Tentokrát je tu několik skladeb, ve kterých je zřejmý protiválečný sentiment - kvůli Rusku, Ukrajině a USA. Ale měl bych říct, že většina textů vznikla v letech 1992-93... stejně jako riffy. Vlastně se nám nepodařilo najít všechny texty z té doby. Takže některé skladby jsou tak z 50 % texty staré 30 let a z 50 % texty současné. Byl to zvláštní způsob psaní - ale zvládli jsme to. A jak jsem říkal, texty píšeme všichni... takže Bill mi může ukázat napůl napsané texty z doby před desítkami let... já můžu doplnit chybějící kousky... a Andy pak udělá finální úpravu, protože je musí zazpívat/odříkat - a některé fráze je trapné říkat - i když na papíře vypadají dobře.


Vy jste vždy byli zajímaví tím, že se ve vaší tvorbě potkávalo několik metalových směrů. Death metal a thrash metal chápu, v devadesátých letech v New Yorku musely být tyto styly populární, ale co doom metal? Jak jste se k němu dostali? Dělal jsem rozhovor se Stephenem Flamem z WINTER a nově GÖDEN a přiznám se, že příliš dalších doomových kapel z New Yorku neznám.

Long Island/NY/New Jersey nebyl koncem 80. a začátkem 90. let místem zkázy. V podstatě tam v té době působili Suffocation, Apparition (před změnou názvu na Sorrow) a Winter. Byli jsme tři místní kapely, které předskakovaly na koncertech typu Death, Sepultura, Obituary nebo Napalm Death, které se tu konaly. Suffo byli samozřejmě velmi rychlí. Winter byli samozřejmě velmi pomalí. A my jsme byli takový střed. Krátce po té první vlně nás tří - Internal Bleeding a Pyrexia začaly hrát venku a byly další vlnou. V podstatě dělali podobné věci jako Suffo. A na LI nikdy nebyly žádné kapely, které by následovaly po Winter nebo po nás. My jsme další vlnu vůbec neovlivnili. Vlastně ani nevím proč... kromě toho, že Suffo měli ten správný zvuk pro správnou dobu - a když se objevili, tak nějak ovládli LI (a dokonce i NY) a už se nikdy neohlédli zpátky. Takže jo, měli jsme tam pár pomalých pasáží - hlavně pod vlivem Autopsy/Trouble/Candlemass... ale Winter to se sludgem dotáhl do extrému. Miloval jsem to. Rozhodně jsem je kdysi viděl naživo a to mě (jako bubeníka) inspirovalo k tomu, abych naše pomalé pasáže udělal ještě pomalejší. Nevím, jestli se dá říct, že se doom někde opravdu ujal... eh, možná v UK kvůli Paradise Lost a Cathedral... ale NY a LI nebyly doomu moc nakloněny. Vzpomeň si na další kapely z NY/NJ z té doby, které dělaly extrémní metal... Immolation/Prime Evil/Mortician/Incantation/Ripping Corpse/Revenant/Human Remains/Brutal Truth. Tyto kapely měly pomalé pasáže, ale většina jejich tvorby byla zaměřena na rychlost. Dokonce i Cannibal Corpse byli v té době ještě v Buffalu ve státě New York.


Pojďme ještě dále do historie. Ještě před SORROW jste hráli v kapele APPARITION. Mimochodem, zrovna tahle kapela by určitě stála za nějaké nové vydání, kompilaci, co vy na to? Jak vznikli SORROW? Jestli se nepletu, tak se k vám přidal pouze Billy Rogan na kytaru. Zavzpomínej pro nás prosím.

S Brettem jsme spolu chodili na střední školu. Byli jsme kamarádi a v roce 1986 jsme se pokoušeli založit thrashovou kapelu, ale nevyšlo to. Pak jsme se v roce 1988 rozhodli, že to zkusíme znovu, ale už vážněji a profesionálněji. Dali jsme si inzerát do místních hudebních novin, že hledáme basáka. Brett hrál na kytaru a já na bicí. První, kdo odpověděl na náš inzerát, byl baskytarista Rich Figlia. Rich přijel se svým kamarádem Andym. Šílená část příběhu je, že Andy chodil s Brettem a se mnou na střední školu, ale my jsme ho vlastně neznali. Byl to jeden z těch divných momentů, kdy jsme si říkali: "Počkat, my se nesnášíme... je tu nějaký problém?". Pak jsme usoudili, že ne - jen jsme měli různé skupiny přátel... tak jsme spolu začali jamovat. Sehnali jsme zpěváka jménem Rob Hernandez - a už jsme se vrhli na thrash metalové dostihy. To všechno se odehrávalo v roce 1988. V roce 1989 jsme chtěli být více heavy a doomovější. Museli jsme tedy trochu obměnit sestavu. Pořád jsme byli Brett, já a Andy... ale Andy začal zpívat... a v kapele byl Chris Richards, který hrál na basu. Nakonec se začalo prosazovat hodně kapel z naší scény (death metal z východního pobřeží USA) a Chris začal hrát na basu v Suffocation. Takže v době, kdy se ke kapele přidal Bill... hrál na kytaru a Andy přešel na basu a zpěv. V době, kdy jsme byli připraveni nahrát H&D, byl Bill v kapele, ale skladby na té desce už byly napsané, takže Bill neměl možnost napsat plnohodnotné skladby a mít je na albu až do teď. Tedy, napsal je v roce 1993 - ale nahrány byly až teď. Připadám si, jako bych se snažil vysvětlit děj filmu Návrat do budoucnosti po vypití tří piv... Nejsem si jistý, jestli něco z toho dává smysl... ale je to můj příběh a já se ho držím. Jo, a ještě jedna věc... změnili jsme název z Apparition na Sorrow, protože Monte je kokot. Dělám si srandu... teda, je to kokot, ale ne kvůli tomu. Když jsme podepsali smlouvu s Roadrunner, pořád jsme se jmenovali Apparition, ale Monte Conner z Roadrunner si myslel, že ten název je dost špatný, protože nemá žádný vztah k hudbě, kterou děláme. Tak jsme vymysleli 'Sorrow' a změnili si na něj název těsně předtím, než vyšlo EP 'Forgotten Sunrise'.


Když se řekne New York, tak si každý hned představí mrakodrapy a spoustu filmů. Ale co metalový underground? Sledujete jej nějak? Já mám pořád tohle město zafixované jako základnu hardcore. Chodíte třeba do klubů, na různé akce?

Všem nám je už přes padesát, takže odpověď zní - ne. Když jsme byli mladší, probíhaly nejrůznější koncerty. Ano, v CBGB's se v neděli konala klasická hardcorová matiné a ta byla vždycky velkou událostí. V Brooklynu byl klub, který se jmenoval L'amour... to byl tak trochu domovský klub Type O Negative/Biohazard/Life Of Agony... ale ještě předtím, a před naší dobou, to byl domovský klub Anthrax/Overkill.... takže tam měli hodně thrash metalových/death metalových koncertů. První undergroundový koncert, který jsem kdy viděl, byl v tomto klubu... Slayer a D.R.I. v roce 1985. Na ostrově LI bylo místo, které se jmenovalo Sundance. Měli tam všechny thrash metalové a death metalové koncerty... a taky nějaké hardcorové koncerty. Po zavření Sundance si ten samý majitel otevřel klub Roxy, kde se také konala spousta thrash metalových/death metalových koncertů. A v New Yorku byl "The Ritz", kde se konaly thrashové a hardcorové koncerty. Takže v 80./90. letech se pořád něco dělo... a když jsi byl v nějakých čtyřech nebo pěti klubech, mohl jsi pravděpodobně vidět jakoukoli kapelu, kterou jsi chtěl vidět. Ale vím, co chceš říct... pokud jsi stoprocentní metalista, který nemá rád punk nebo hardcore... NY pro tebe není dobré místo... haha... hlavně ne tenkrát. To, jak evropští black metalisté chtějí, aby všechno bylo "čisté" (a to si můžeš vykládat, jak chceš-haha)...NY je 100% opak toho...všechno odtud je hybrid nebo mix nebo mash-up a nic není čisté. Mně se to takhle líbí, ale asi to není pro každého.


Když si začínal jako muzikant, kdo byl tvým vzorem? Které kapely si obdivoval a dodnes na ně nedáš dopustit? Zajímalo by mě, jak si vůbec k muzice dostal. Co první koncert? A první vystoupení?

Když jsem začal hrát na bicí, chtěl jsem bicí Tama. Víš proč? Protože v roce 1985 hráli Lombardo, Lars a Charlie Benante na Tamy. Glamboys jako Tommy Lee hráli na Pearl Drums. Ne, děkuju... haha. Takže když jsem začal hrát na bicí, byli to tři chlápci, kterým jsem se chtěl podobat... Lars, Benante a hlavně Lombardo. Co se týče kapel... v podstatě standardní thrashové kapely té doby. Když jsme začínali s kapelou, řekl bych, že nás ovlivnili Slayer/Possessed/Kreator/Exodus/Testament. Postupem času se tyto vlivy změnily na Death/Autopsy/Morbid Angel... a kvůli touze být trochu muzikálnější nebo progresivnější než jen průměrná primární death metalová kapela... Rush/Fates Warning. Naše pomalejší části byly ovlivněny Trouble/Candlemass/Sabbath. Prvních pár koncertů bylo malých...to si z nich především pamatuji. Hráli jsme dobře, ale skoro nikdo tam nebyl. Jen rodina a přátelé.

Přiznám se, že jsem hrozně rád, že se SORROW vrátili. Poslouchám vaši novou desku stále dokola a „nemůžu se jí zbavit“. Je totiž poctivá, opravdová. Jak to máte s koncerty? Co nějaké turné? Nechystáte? Co takhle Evropa? Rád bych vás viděl i naživo.

Jsem si jistý, že na propagaci tohoto alba nebudou žádné koncerty ani turné. Tímto albem uzavíráme kapitolu a dokončujeme knihu, kterou jsme začali psát už dávno.

Co chystají SORROW v nejbližších měsících? Nedá mi to a musím se zeptat. Tvoříte už nějaké nové skladby? Doufám, že na novou desku nebudeme zase čekat přes 30 let:).

Jsem si na 99 % jistý, že tohle je pro nás konec. Ale to bych řekl i v roce 1993. Zavolej Andymu... možná má úplně jiný plán, o kterém nevím. Bubeník je vždycky ten poslední, kdo to ví.

Přeji vám, aby se nejen novému albu „Death and Sorrow“ dařilo. Moc děkuji za rozhovor, vážím si toho. Ať se vám daří i v osobním životě. Mějte se co nejlépe a já si jdu zase pustit do uší něco od vás.

MIKE: Díky za rozhovor. Je příjemné vědět, že se lidem líbily naše starší desky - a také ta nová. Když už musíte něco ukončit - chcete skončit na vysoké úrovni. Všem, kdo si to přečtou... Pokud se vám líbila 'Hatred And Disgust', bude se vám líbit i 'Death Of Sorrow'. Pokud jste nás nikdy předtím neslyšeli, ale máte rádi Death/Obituary/Autopsy/Bolt Thrower - bude se vám líbit ' Death Of Sorrow'. Tak nás zkoukněte... už jste 'Leprosy' poslouchali pěttisíckrát... haha... dejte šanci někomu jinému.

pondělí 21. srpna 2023

Recenze/review - SORROW - Death of Sorrow (2023)


SORROW - Death of Sorrow
CD 2023, Xtreem Music

for english please scroll down

Existuje jen jediná jistota. Smrt. Je jedno, čemu věříš, je jedno, jakou máš barvu očí, nakonec se všichni sejdeme před posledním soudem. Máš jenom dvě možnosti. Buď se tvoje duše bude navěky toulat v Hádově říši a nebo shoříš v pekle. Rozpadneš se postupně v prach a jediné, na co budeš jednou vzpomínat, bude hudba. Přežijí jen ti opravdoví, ti, kteří dali do svých skladeb všechno. Vzpomínáte na SORROW z New Yorku? V roce 1992 vydali skvělé album "Hatred and Disgust" a potom o nich nebylo dlouho slyšet. 

Doporučuji si poslechnout jejich prvotinu a teprve potom přistoupit k nové desce "Death of Sorrow". Mnohé pravděpodobně trošku zaskočí syrový zvuk, který je jak vystřižený z devadesátých let minulého století. Pamatujete, jak jste sedávali s kamarády u hi-fi věží a neustále dokola jste otáčeli kazety? Pokud ano, tak asi víte, o čem píšu. Pokud ne, tak si alespoň představte autentický doom death metal tehdejší doby. SORROW jsou zpět, jsou stále silní a dokáží mě svými skladbami přikovat na zeď.


Myslím, že se nesluší přirovnávat kapelu takového jména a historie ke komukoliv jinému. Nejlepší bude, pokud si uděláte názor sami podle ukázek. Jinak byste totiž byli ochuzeni o první dojem, který je myslím vždy velmi důležitý. Pánové předkládají pořádnou porci starodávného doom death metalu. Skladby se valí kupředu jako špinavá řeka, která se vylije z břehů. Vše se odehrává převážně v pomalejších tempech a nakonec zůstává jenom spálená země. Vždycky si můžete vybrat cestu, kterou se vydáte a já si album neskutečně užívám. Není pro mě jen ozvěnou starých dobrých časů. Naopak, připadá mi velmi živé, s obalem (Daemorph), na který se budete dlouho dívat. Jste na něm vy, po posledním soudu? Songy jsou velmi dobře složené, mají v sobě takovou tu pradávnou sílu, kterou mám tolik rád. Venku se dávno setmělo a vypadá to, že bude bouřka. Peklo o sobě dalo zase jednou vědět. Na ulici se objevila postava v kápi. Nemá žádnou tvář a drží v rukou novou desku "Death of Sorrow". Přesně v těchto chvílích vynikne síla novinky nejvíce. Pro poslech se musíte vrátit v myšlenkách po časové ose zpátky. Američané vás vezmou na dlouhý výlet bez konce. Kolem cesty budou ležet tisíce mrtvých koster i vzpomínek. U dobrých alb musím cítit, že je kapela nahrála od srdce, že pevně věří, tomu, co hraje. Že má dobré nápady, že mě rozdrtí na prach. A SORROW tohle všechno stále umí. Mě osobně si ihned získali na svoji stranu a bylo pro mě velmi příjemné se k nahrávce stále vracet. Existuje jen jediná jistota. Smrt. Death doom metal ze starých prokletých pohřebišť!


Asphyx says:

There is only one certainty. Death. No matter what you believe, no matter what color your eyes, we will all meet at the final judgment. You only have two choices. Either your soul will wander forever in the realm of Hades or you will burn in hell. You'll gradually crumble into dust, and all you'll ever remember is the music. Only the true survivors, the ones who gave their all to their songs, will survive. Remember SORROW from New York? They released a great album "Hatred and Disgust" in 1992 and then they were not heard from for a long time.

I recommend to listen to their first album and only then proceed to the new album "Death of Sorrow". Many will probably be a bit taken aback by the raw sound, which is straight out of the 90s. Do you remember sitting with your friends at the hi-fi towers and turning cassettes over and over again? If so, you probably know what I'm writing about. If not, at least imagine the authentic doom death metal of that time. SORROW are back, they are still going strong and they can nail me to the wall with their songs.


I don't think it's appropriate to compare a band of that name and history to anyone else. It's best if you make up your own opinion based on the songs. Otherwise you will be deprived of the first impression, which I think is always very important. The gentlemen present a good portion of ancient doom death metal. The songs roll forward like a dirty river pouring out of its banks. Everything happens mostly in slower tempos and in the end only scorched earth remains. You can always choose the path you take and I enjoy the album immensely. It's not just an echo of the good old days for me. On the contrary, I find it very vital, with a cover (Daemorph) that will keep you looking for a long time. Are you on it, after the last trial? The songs are very well composed, they have that ancient power that I like so much. It's long past dark outside and it looks like there's going to be a storm. Hell has made itself known once again. A hooded figure appeared in the street. He has no face and he's holding the new "Death of Sorrow" record. It's at these moments that the power of the new music comes out the most. You have to go back in your mind's time-line to listen to it. The Americans take you on a long trip without end. Thousands of dead skeletons and memories will lie around the road. With good albums, you have to feel that the band recorded it from the heart, that they firmly believe in what they are playing. That they have good ideas, that they'll crush me to dust. And SORROW can still do all that. I personally was immediately attracted to their side and it was very pleasant for me to keep coming back to the record. There is only one certainty. Death. Death doom metal from the old cursed burial grounds!




Tracklist:
Doom the World
Judicial Falsity
Remembered Eternally
Scar
Required Irrationality
Someone Else's Blood
Hidden Fear
Funeral March

Line-up:
Andy Marchione – Guitars, Bass & Vocals
Bill Rogan – Guitars
Brett Clarin – Guitars
Mike Hymson – Drums



TWITTER