DEADLY STORM zine: #solothus

Author of photos and videos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

promotion: https://www.obscure.cz/cs

"Ahoj, ráda tě zase vidím": usměje se na mě. "Jak to, že nejsi překvapený?": zeptá se a zní až mazlivě. Odpovím ji, že už jsem měl párkrát tu čest. Nehledě na to, že za poslední roky obcházela kolem až příliš často. "Jen jsem tě vždy potkal jako starou, ošklivou a děsivou zrůdu, ale dnes vypadáš nádherně".

Poděkovala a nešlo odolat. Koneckonců, na koncerty se mnou už stejně nikdo nejezdí. Jen já a moje stará dobrá kamarádka Smrt. Připojila se ke mě už ve středu ráno. Sedla si vedle na židli v práci a přehazovala mi skladby v přehrávači. SOLOTHUS a TEMPLE OF VOID. Dvě kapely, které se jí svojí tvorbou hodně přiblížily. Byl to hezký den, takový smířlivý.

"A to jsem se tě chtěl zeptat, proč si pořád bereš k sobě samý hodný a poctivý lidi? To je nějaká zlá legrace?": ptám se ji cestou kolem řeky. Ale neodpoví mi. Místo toho mi podá ruku a popožene mě na vlak. Stihneme ho jen tak tak. Udýchaný vlezu do Pendolina a i když je totálně plno, nikdo si ke mě nepřisedne. "Měl jsem z tebe málem smrt": zavtipkuju. Zakroutí nade mnou hlavou a dívá se raději z okna. Přidám hlasitost, odmítnu občerstvení, uzavřu se sám do sebe. Mám jen muziku a těším se na koncert. Pořád se všechno přesouvalo, tak jsem rád, že se vůbec hraje.

"Do hospody dnes nepůjdeš, musíš se šetřit": Oznámí mi, když vylezu z metra a spustí se mi reflex u Kozlovny. "Jak seš sexy, tak mě někdy pěkně štveš": vzepřu se, ale ukáže mi na chvilku svoji pravou tvář. Najednou si vzpomenu na několik kamarádů, co nepřežili covid a na přátele z kapel, co místo toho, aby jeli turné, tak válčí a tahají mrtvoly na Ukrajině. Mám vztek a chci ji plivnout do ksichtu. Štve mě. Urazí se a cituje mi Dalajlámu: "Samotný prožitek smrti je velmi důležitý. Je to chvíle, kdy člověk může dojít k nejhlubšímu a nejužitečnějšímu poznání."

Chci ji utéct, zmizet, nechci poslouchat podobné řeči, jako nechci slyšet slova pomatených, vyskytujících se dnes převážně v různých diskuzích a na sociálních sítích. Popírači pravdy, je to jak nové malomocenství, mor. Tolik zbytečné nenávistí. Zalykají se jí. Je mi jich líto.

"Máš pravdu, plně s tebou souhlasím, a neboj, budou trpět. Karma funguje, to je snad jediný, čemu věřím": stojí opřená o lavičku a odečítá mi myšlenky. Zase se divně usmívá. Nejde jí utéct. To je taky fakt.

Vstupenku mám koupenou dopředu. Ona proklouzne kolem mě a pak mě prudí, že si dávám moc piva. Prý se mnou není řeč. Potkám pár známých, jsem hrozně rád, že jsem tady. Mám tenhle klub fakt rád a je dobře, že přežil covid bez větší úhony (doufám). Aspoň mám stále kam jezdit. Moje společnice se schová do kouta. A já mohu popíjet, diskutovat, nasávat atmosféru zkaženého vzduchu, jako před každým death doomovým koncertem. O obou kapelách jsem toho napsal již spoustu, mám i rozhovory (odkazy dole pod reportem). Super je, že do klubu přišli opravdu jen fanoušci, to se mi na undergroundu vždycky líbilo.

"Už je čas, dopij pivo": pošeptá mi do ucha až se leknu. Pošlu ji ke všem čertům a ona se zase jen směje. "Bedlivě poslouchej": ukáže na mě přísně prstem. Oplatím ji fuckáčem, ale udělám to opatrně, aby si ostatní nemysleli, že mi hrabe. Blbý je, že si na ni začínám zvykat. A to ještě ani nezačaly hrát kapely. Stoupne si do opačného rohu a já se můžu konečně naplno soustředit na muziku.

SOLOTHUS - pokaždé, když tuhle smečku slyším, vzpomenu si na jeden starý černobílý film, ve kterém vrah odnáší těla hluboko do lesů, k malé mýtině, kde začínají močály. Hudba Finů je stejně pochmurná, naléhavá, bažinatá. Ve ksichtě mám tisíce komárů, kteří sají moji krev. Pomalé pasáže s chladným podtextem, jsou kombinovány se surovým death metalem ze smradlavých katakomb. Netřeba ale definovat, raději se kývám do rytmu. Pryč je únava, už se mi nechce spát. Kapela si se mnou hraje, promítá mi na sítnici obrazy podle svých morbidních představ. Otevíráme spolu dveře do podsvětí, mrazí mě v zádech a vyplavuju ze sebe veškerý smutek, který se mi za poslední roky nahromadil v hlavě i duši. Přesně takhle vnímám hudbu, SOLOTHUS se trefili přímo do mého vkusu. A předvedli obřad, který si budu ještě hodně dlouho pamatovat. Vynikající doom death metalový záhrobní rituál!

Sometimes it is interesting what images some music can evoke in me. While listening SOLOTHUS a long black-and-white film took place in from me. Gray figures of the dead appeared at various intervals. Doom death metal in a form that circulates in my veins like rotten blood. Their raw death doom metal is wrapped in a bloody cloak woven from dusty cobwebs. Blood dripping slowly from the wound, an ulcer that becomes inflamed and beats. Pain and fear, despair. I like when I feel the emotions from performance.

"To bylo super, co?": štěkne na mě, jako rozzuřená krysa. Proměnila se. Má zlý obličej. A vyceněné zkažené zuby. Kývnu na souhlas a přemýšlím, proč mám poslední dobou pocit, že jsem její výraz viděl i u některých lidí? Musím na pivo. Chvilku si odpočinout. Následuje totiž další skupina, kterou chci vidět už spoustu let.

TEMPLE OF VOID - sedím najednou ve studené dřevěné lavici. Kapela přednáší ze starých death doom metalových svitků. Uvědomuji si, že jsem, že existuji a zároveň jsem mimo. Ode mě se nikdy nedočkáte přesného popisu pohybů po hmatníku. Mám vnímání hudby nastavené zkrátka jinak. Kněz ukazuje rozeklaný jazyk. Historie se stále dokola opakuje. Pořád spousta z nás věří lžím. Cítím ve vzduchu zkaženou krev. Těžké riffy, masivní melodie připomínající postupný rozklad našich těl. Možná spíš prokletá seance, než jen obyčejný koncert. Představuji si, že z pódia teče hnis. Z prasklých, znovu otevřených ran. Uvědomuji si, že se dají staré receptury podávat i elegantně, inteligentně a vznešeně. TEMPLE OF VOID to rozhodně umí. Nemám potřebu, nechci být kritikem. Jedovaté sliny nejsou nutné. Protože zrovna surfuji na mokvajících motivech z pavučin. Vše se mi zadírá hluboko pod kůži. Jako když kopete hrob a nasáknete hnilobou. Bylo to mocné, skvěle zahrané, byl jsem uchvácen.

Doom which smells like death metal was always my cup of a tea although by soul is dirty. I have to bow to TEMPLE OF VOID because concert he worked at me in full force, and it struck me really deep in my corrupt soul. It will smash you slowly, make you its slaves. TEMPLE OF VOID takes us to the board between being and not being. After you listen there is nothing but burned out land. Destroyed ruins of old once beautiful temples. If there is someone who can describe depression with music, evil, darkness and the after death live, it is TEMPLE OF VOID. At the beginning there was a chaos and we are all lost in it in the end. Perfect idea and melody, vocals and freezing atmosphere – all of this makes this performace literally a duty for all undead. Death doom metal with a clear message – to kill you with frost and cruelty. This is how I imagine a great honour to shadows!

Koncert, který byl velmi dobře zorganizován (končil dokonce dřív), navštívilo něco mezi 40 - 50 lidí. Nemám sice odhad, ale pravdou je, že atmosféra, kterou fans dokázali vytvořit, byla neopakovatelná. Pivo mi chutnalo, u zvuku bych snad jen více zvýraznil hlas, ale jinak také v pořádku. Pro mě osobně bylo skvělé setkání se zpěvákem SOLOTHUS, který také naše skromné stránky zmínil před jedním songem. Jediné, co bych večeru vytkl, tak bylo čekání před klubem. Dovnitř pouštěli až přesně v sedm. Pivo jsem si sice vykecal (díky!), ale stejně mi mrznul zadek. Jinak ale velký dobrý!

Je to zvláštní, ale hledám ji, chybí mi. Nemám moc času. Ale nikde není. Prolezu klub, vypadám zmateně, ještě ve mě všechno doznívá. Jsem smutný a zároveň veselý, protože jsem byl konečně zase na pořádné živé poctivé muzice. Trošku se chvěju, mám to tak pokaždé, když zažiju dobrý koncert. A že jsem si to ve středu užil. Ale teď už musím běžet. Zpáteční cesty do Plzně mívám vypočítané na minutu. Chvilku cválám, pospíchám, nestíhám. V křiváku, martenách (a za pár let s pěti křížky na krku) mi to opravdu už moc nejde.

Dívám se v tramvaji č.9 do tmy a potí se mi na hubě rouška. Jo, jsem pořád poctivec. Rebel můžu být jinde. Znovu ji potkám až na hlaváku v Praze. "Neblbni, to stihneš, vždycky si dáváš trošku fóra": sedí na lavičce u jednoho bezdomovce. Mávnu rukou a koupím si dvě horalky a colu. Mám děsnej hlad a potřebuju prázdný cukry. Není mi ale přáno. Vlak je plný unavených vyděšených žen a dětí. Zase ta válka. Roztřesou se mi ruce. Pro spousty lidí neexistuje, vytěsnili ji, dokonce dokáží být pěkně hnusní, ale ona tu je, mrazivá, zlá, šílená, opravdová, bohužel. A já jsem jen člověk, obyčejná lidská bytost a vnímám ji opravdu hodně. Nechám utečence sedět, nejsem debil a i když se mi kroutí nohy i záda, tak vydržím stát až do Plzně. V chodbičce potkám klučinu a malou holku s jejich mámou, jak jdou na záchod. Dám jim horalky i colu. Usmějí se na mě tmavými kukadly. Přesto cítím, že jsem udělal hrozně málo. Pak nadávám celou cestu domů svý kámošce Smrti. Sedí jak zařezaná. Jak si mohla tohle všechno dopustit?

Kam jsme to v 21. století dopracovali? Představoval jsem si, že teď někdy budeme osídlovat Měsíc a místo toho se plazíme směrem zpět do temnoty. Mrzí mě to hlavně kvůli mým dětem. A musel jsem to napsat. To ale nic nemění na tom, že se pražská doom death metalová seance povedla na výbornou. Byla pro mě skvělým zážitkem. Tahle doba je divná a spousta lidí se odkopala a ukázala svoji pravou povahu. Jsem rád, že kolem mě jsou jen ti hodní a dobří. Že můžu pořád zvednout zadek a vyrazit podráždit sluchovody. Nadechnout se v lese. Nebo jen tak, nezávazně pokecat s kámoškou, co si říká Smrt.

Když se se mnou loučí před vchodem, tak se ji zeptám, kdy si přijde pro mě. Prý ještě dlouho ne. Tak snad mi nelhala, musím toho ještě spoustu udělat a mám hroznou chuť do života. Ona dokáže být někdy pěkná potvora. Když si jdu lehnout vedle manželky, tak ji vzbudím. "Seš bílej jako Smrt, stalo se něco?": zeptá se mě v polospánku. Jen se usměju, uklidním ji a pak si až do rána všechno přehrávám znovu a znovu dokola v hlavě. Děkuji za pozornost, za skvělou akci i všem lidem dobré vůle, že existují!

Author of photos and videos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

about TEMPLE OF VOID on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - TEMPLE OF VOID - The World That Was (2020)

Recenze/review - TEMPLE OF VOID - Lords of Death (2017)

Recenze/review - REVEL IN FLESH / TEMPLE OF VOID - Delivering the Dead (2019)

Interview - TEMPLE OF VOID - It should sound effortless to the listener.

Rozhovor - TEMPLE OF VOID - Poslucháčovi by mal album znieť s ľahkosťou.

Few questions – interview with death/doom band from USA - TEMPLE OF VOID.

about SOLOTHUS on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - SOLOTHUS - Realm Of Ash & Blood (2020)

Recenze/review - SOLOTHUS - No King Reigns Eternal (2016)

Interview - SOLOTHUS - All the music of the band are from dark mind.