PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE...III
V noci jsem měl šíleně děsivej sen. Pořád jsem padal do hluboký jámy. Nahoře stála Káča, usmívala se tím svým sexy pohledem a já se k ní nemohl vyškrábat nahoru. Teď tu sedím sám, uprostřed kuchyně a pokouším se dostat do sebe snídani. Nejde to. Jsem stejně takovej debil. Pro druhý bych se rozdal a pak zapomínám na sebe. Prcalík i Kytka od loňských odvodů nelenili a zařídili si modré knížky. Já byl flákač, mával jsem nad vojnou rukou, dělal si z toho srandu. A teď tu sedím a hromádka naštěstí je oproti mě veselá kopa.
Když mi otec předával hnědý lístek s pozvánkou k odvodu, tak se usmíval. Konečně z tebe udělaj chlapa. Měl jsem sto chutí ho poslat do prdele. Nejsem žádnej pacifista, ale vydržet tak dlouho bez Kačenky? Bez metalu? Bez chlastaček s klukama? Ne, mě nesmí dostat. Oblíknu si naschvál co nejvíc drsný triko plné krve a lebek. Jdu do kulturáku sám. Před skleněnými dveřmi se dozvídám, že ten mladej skvělej doktor, co mi zařídil loni odklad, spáchal sebevraždu. Normálně si to hodil. Nějakej debil zjistil, že je teplej. To víte, malý město a doktor buzík. Kreténi, kreténi, kreténi. Mám sto chutí vyhladit lidskou rasu. Dejte mi bazuku a já vám ukážu, zač je toho loket.
Všichni kamarádi jsou v práci nebo ve škole. Nejhorší je ta samota. Pár kluků se ke mě sice hlásí, ale jsou tady poprvý. Vyklepaní, se strachem v očích. Hergot, to ze mě udělají chlapa jen dlouhý nekonečný měsíce chlastání a buzerování? "Když na tebe vyjde ten starej doktor, tak ten se nechá překecat, ale ta mladá doktorka je svině": lítají vzduchem zaručený doporučení. Myslím na Káču, představuju si, jak se kolem ní ochomejtají různý fešáci, ona jim nejdřív říká že ne, ale pak jednou podléhá. Smrťák je daleko, tak co. Jsem mladá, taky to potřebuju. Bůhví, co dělá zrovna on. Ale ne, Kačence věřím, to spíš sobě ne. Jdu na řadu.
Stojím jen v trenýrkách před komisí. Velkej zelenej žabák mi to prý konečně hezky spočítá. Napsaný mají všechno. Že jsem si z nich dělal loni srandu, že chci k vozový hradbě nebo k lučišníkům, že jsem pacifista a mám tak šílenej odpor ke zbraním, že z nich mám kopřivku. My z vás ale, pane vojíne, uděláme chlapa. Koukám, žádné další zdravotní záznamy (já vůl!), vymyslím pro vás něco speciálního. Na podobný typy máme v Opavě přichystaný spousty překvapení. Koukám mu do toho šklebu a mlčím. Najednou nejsem schopen slova. Já, kterej byl doslova proslavený svojí vyřídilkou. Pan ukecaný Smrťák je zticha. Amen.
Stojím jen v trenýrkách před komisí. Velkej zelenej žabák mi to prý konečně hezky spočítá. Napsaný mají všechno. Že jsem si z nich dělal loni srandu, že chci k vozový hradbě nebo k lučišníkům, že jsem pacifista a mám tak šílenej odpor ke zbraním, že z nich mám kopřivku. My z vás ale, pane vojíne, uděláme chlapa. Koukám, žádné další zdravotní záznamy (já vůl!), vymyslím pro vás něco speciálního. Na podobný typy máme v Opavě přichystaný spousty překvapení. Koukám mu do toho šklebu a mlčím. Najednou nejsem schopen slova. Já, kterej byl doslova proslavený svojí vyřídilkou. Pan ukecaný Smrťák je zticha. Amen.
Musím předvést dřep, loni jsem u něj naschvál padl na bok a dělal, že mám křeče. Letos nemůžu. Už tak mě ponížili víc, než by bylo záhodno. Musím za plentu. Samozřejmě jsem vyfasoval paní doktorku. Holka tak kolem třiceti, člověk by řekl, že bude mít trošku uznání. Ale je chladná jako ocel. Kamenná tvář, kterou nikdy nezapomenu. Sundej si trenýrky. Řeknu ne, ale přistoupí ke mě a jedním trhem mi je sundá. Chytne mě za něj a začne lehce honit. Třeba to nakonec nebude taková svině, jak se o ní říká. Dívá se mi do očí a když už si říkám, že by to šlo, tak mi s ním hodně tvrdě škubne a chytne mě drsně za koule - zmáčkne. Kurva to je bolest, vyjeknu. Za plentou se ozve od zelených hlav smích. Kurvy. Schopen. Sice nevím co, ale jsem schopen.
Čekáme před dveřmi a nějaká ženská v uniformě po nás chce, abychom se tvářili slavnostně. Prý je to pro nás čest. Bla,bla, bla. Di do prdele, cedím mezi zuby a ona ihned odbíhá žalovat. Vojíne pozor, mám si stoupnout před komisi. Naschvál hodím bok do strany, jak buzerant. Mimo jiný mě bolí mezi nohama. Jediný co si pamatuju, tak je slovo Opava. Zbytek nevnímám. Stejně jsou to kecy. Padá mi svět na hlavu, všechno je v hajzlu. Nejde o to, že bych to nezvládl, fyzičku mám výbornou, ale jsem zamilovanej až po uši. Pozdravím jako Švejk a pošlu je všechny do prdele. Otočím se a jdu ven.
Myslel jsem, že o mém odvodu nikdo neví, ale Sabath má kontakty všude. Když mě vidí, odlepí se od betonovýho soklu a podá mi cigáro. Já ale nekouřím, probleskne mi hlavou a zapaluji si. Motá se se mnou svět, ale na chvilku se uklidňuju. V hospodě sedíme tiše. Jsem totálně v prdeli. Na dně. Možná ještě níž. Jak já tohle řeknu Káče? Vždyť jsem ji tvrdil, že mám všechno pod kontrolou. Co teď bude s bytem nad řekou, s naší panenkou - dcerunkou s poměnkovýma očima? Co mě všechno čeká? Ptám se půllitru a Sabatha. Vždyť já bych ve válce stejně nepřežil, šel bych radši s protivníkem na pivo. Proč se zabíjet, žejo.
Chci bejt sám. Opouštím hospodu Na Rozvoji a jdu směr sídliště. Trošku se motám, ale přijde mi to málo. Kupuju v krámě dvě lahve rumu a sedám si na panely. Je něco po poledni a je tu prázdno. Slunce praží a já nechci bejt zelenej. Utíkám někam do lesa a najde mě až Káča, který všechno vypráví Sabath. Ležím ožralej, špinavej, s vlasy od listí na naší tajné mýtině. Chci tady umřít. V očích mám slzy a pokoušel jsem se zahrabat pod zem. Ještě, že má člověk kamarádky, který vždycky zachrání jeho rozervaný srdce. Jsem omyt a uložen. Tichá ukolébavka Candlemass a Kaččiny smutné oči. Propadám se do nekonečně hluboké jámy. Káča stojí nahoře a...
Do práce se musí a neustále dotazy na odvod a příběhy chlapů, jaký to je na vojně (vole, přišel deveťák...uff), mě doslova vytáčí. Často chodím do umývárky a chlemtám tam hektolitry studený vody. Konečně padla, ani nevím, co jsem dneska dělal. Stojím před bránou a netuším kam jít. Když je nouze nejvyšší, přijde pokaždý Kytka. "Tak, ty vole, studuj ne? Hlavu na to máš, tak jim utečeš": poradí mi a já mám takovou radost, že zase slyším aspoň trošku naděje, že s ním vykouřím pár spartek. Musím ho obejmout a směju se.
Doma Annonce, otec s úsměvem a radostí, že ze mě bude voják. Stejně je to divná věc, zrovna on měl blbou vojnu, já, prvorozený daleko, viděl mě až po dvou letech. Ještě přesluhoval. Prohodil nějakou gumu výlohou. Celej já, jen si to nechce přiznat. Najdu v novinách inzerát na soukromou ekonomku. Dva roky nadstavba. Ty vole, přijímačky jsou za tři hodiny. Kousek od Hymrů. Beru do ruky žebradlo a vyrážím. Dobrý den a tak dále. Ano, vždycky jsem chtěl být ekonomem. Dvacet tisíc za rok není problém, beru dost, hlavně že budu s Káčou. Plácli jsme si, podepsali a ještě jsem dostal slevu. Svět je najednou krásnej, slečna sekretářka je nejen hezká, ale navíc si hodně sedneme (pak mi jednou v temných letech dokonce zachrání život, ale to až někdy jindy) a dá mi potvrzení pro vojenskou zprávu.
Jednám jak v akčním filmu. Volám z budky Sabatovi a už tu stojí jeho červený kabriolet felicia. Nasedám a deset minut před koncem pracovní doby přemluvím jednu totálně vypatlanou a zelenou slečnu, abych mohl vyplnit papíry k odkladu. Jako loni ji slibuju rande a nekonečnou lásku. Za mnou se směje Sabath. Ty vole, nebejt na světě ženský, tak zemřeš do půl roku. Má pravdu. Mám razítko a radost. Dávám slečně zelené obrovskýho francouzáka, ať má holka taky vlhký sny. Chutná po mentolu. Uff.
Náš příjezd k Hymrům je provázen fanfárami. Platím všechno všem. Mě nedostanou. Kdybyste viděli obličej Kačenky, která zachmuřená vstoupí do dveří a pak mi leží v náručí a pláče, asi byste se tvářili jako u happy endů v amerických filmech. Vypadalo to, že je před námi už jen ušlapaná cesta plná radosti. Když nad tím teď přemýšlím, tak si říkám, jak někdy bývají naše osudy spletité. Jak jsem ke všemu přišel jak slepý k houslím. Jaký jsem měl štěstí nebo spíš z prdele kliku.
Takhle opilej ke Káče nemůžu a stejně mě pořád bolí mezi nohama. Tak se zaklíním do Jany a řvu celou cestu na sídliště Sodoooom. Občas někdo vykoukne a zařve na mě z okna. Většinou takový ty hrdinní tatíci, co byli všichni na vojně a když na ně zařvu jdi do pííčeee, tak zalezou jak zpráskaný psi (asi z nich udělali fakt chlapáky, jen pořádně tvárný a posraný). Jsem k Janě možná až moc přítulnej a tak mě posílá domů. Má zase smutný oči. Tentokrát mi to ale vůbec nevadí. Hlavně, že nejsem zelenej.
................................................
Seděla pod kaštanem a já bych se na ní díval klidně několik dní v kuse. Vlasy si dávala smyslně za uši, šustila stránkama. Asi jsem úchylnej, ale rajcují mě holky, co si čtou. Pak zvedla oči, koukla na mě a v pohledu se jí zračila směs touhy a strachu. Svatý týden před maturou. Loni jsem se tady na chalupě učil já. To je tak neskutečně dlouho, přitom jenom rok. Nikdy bych nevěřil, že se stejnou holkou, že si mě nechá. Vstala a šla pomalu ke mě.
"Já to neudělám, šíleně se bojím": schoulila se mi do náruče, holka moje citlivá. Patřila k dívkám, které si všechno berou, prožívají. Dobrota sama. Právě proto tě mám tolik rád. Utěšoval jsem ji, ale nemohl až do konce. Svatý týden se sešel s cyklem ženy. Slíbil jsem ti loni, že se o tebe postarám. Tak jsem odtahal na chalupu do Jizerek snad tunu potravin, nakoupil pivo na večer. Vzali jsme psa a já nasekal dříví. Neumím vařit a vařím, abys měla klid.
Připálím vajíčka, puknou mi párky. Kuchař neumětel. Nedala na sobě nic znát. Nemůžu se na ty její kaštánkový oči koukat. Je moc smutná. Tak beru psa a touláme se po lesích. Beru si walkmana, šourám se kolem potoka, sbírám houby, o kterých mi říkala babička, že jsou jedlý už takhle na jaře a který k smrti nesnáším a zvedá se mi z nich od jedné dětské polootravy žaludek. Přesto je čistím, vařím s kapesníkem na nose. Málem se pozvracím, ale mám pro tebe smaženici. Hezky se najez, já jdu na zahradu a počkám až se chalupa vyvětrá. Chtěla mi dát pusu od všeho toho slizu, brrr. Nenechám se.
Syčení piva před chalupou, výr Ferda, co tu s námi byl i minulý rok. Taky parta netopýrů, ale hlavně ty a já. Potichu puštění Sodom, aby lufťáci nepyskovali. V noci jen tulení, tvá pusa dokáže divy, to už dávno vím. Někdo má holt talent. Pojď ke mě pod křídlo. Nemusíš se chvět, já tě vždycky ochráním. Maturitu uděláš, jsi chytrá jako lasička, ano ta, co nám leze pořád na půdu. Vím moc dobře, že se v noci budíš, chodíš chalupou a jsi celá nesvá. Ale já v tebe věřím. Na rozdíl ode mě máš v sobě sebereflexi a kázeň. Za chvíli budeš podle společnosti dospělá a místo vysoký školy chceš zůstat se mnou a rodit mi děti. Čím jsem si to zasloužil?
Myslel jsem si, že to bude bez sexu divný. Že mi poleze testosteron ušima a že budu nevrlý. Jenže nebylo. Bylo to moc krásný, víš. Takhle nějak budeme spolu žít, až budeme starý a seschlí. Pořád si budeme povídat a jestli mi i pak ještě zašeptáš, že jsi navěky má, budu vědět, že jsem na tomhle světě nebyl zbytečně. A už se neboj, vezmu si volno v práci a kdyby ti to nechtěli dát (komu jinýmu, než tobě?), tak jim dám do držky - klidně celý komisi, ha! Ale teď prosím, když jsem v tvé přítomnosti, neumím být v klidu. Můžu, na prdelku? Miluju tě.
Týden utíkal ve stejném rytmu a mimo několika ostrých horských bouřek byl poklidný. Možná až moc. Mluvil jsem na Káču jako našeptávač, uklidňoval ji, zkoušel, oplácel jsem jí to, co ona pro mě udělala před rokem. Jen jsme nechodili do hospody. Učení mučení. Doslova a do písmene.
Odevzdám Kačenku rodičům, popřeju ji dobrou noc a doma na ní myslím, i když mám před sebou poslední číslo časopisu Leo. Vidím jiná těla, ale její obličej. Kaštánkový oči. Konečně můžu jít spát.
Mám slíbenou dovolenou a od rána jsem na nervy. Veškerou energii jsem ti poslal. Dal ti pak před školou spoustu pus. A nezapomněl zmínit, že ti to v těch černých šatech moc sluší. Nejkrásnější nejkrásnější, nejvíc sexy holka. A moje. Následovalo několik hodin, který jsem strávil U Hymrů, kdy kvůli mě Pavel otevřel dřív. Pak mě vyzvedl Sabath a ostatní. Káča dělá maturitu, u toho musíme být všichni.
Před gymplem postávaly hloučky upravených rodičů. Babičky a tetičky. Tvůj táta napnutý a máma s hodně podobným pohledem jako máš ty. Už dávno věděli, že ta naše parta otrhaných ztracených duší je plná dobráků od kosti a že ty naše mimikry jen odrazují debily.
Doteď před sebou vidím dřevěné oprýskané dveře, jak se rozrazí. Vyběhlo vás asi padesát, ale ty musíš jít jako vždy poslední. Jako princezna, moje budoucí královna. Ta chůze, udělala nebo ne? Ty potvůrko, ze mě si nemůžeš dělat srandu, já to prožíval víc než svoji maturitu. Cože, samý jedničky? Ze všeho? Ztratila ses mi v náručí a všechen ten nahromaděný tlak šel z tebe ven. Cítil jsem to, i na ramenou, protože pořád pláčeš, ty citlivko.
Táta s mámou a ty, v prvním voze a za nimi jak smrad parta džínových postav. Lahváče, rum a začala velká sláva. Jedete do restaurace Na Rozvoji, protože je víc nóbl, ale nakonec přemluvíte číšníka, aby tam pustil aspoň mě. Ostatní jsou už moc divocí. Sedíme u stolu, všichni záříme a já bych s tebou chtěl být aspoň na chvilku sám. Odkoukal jsem to z knížek a vůbec, jde to ze mě, z mýho srdce. "Tak už běžte, ale slibte mi, že to nepřeženete": viděla na nás paní Kačenková naší touhu po samotě.
Tak jsem ji odvlekl na Štěpánku do parku, kde jsou altánky. Šumělo nebe, v hlavě mi hučelo a tma na sebe nechala ještě dlouho čekat. Už jsem nemohl vydržet a tak jsem si tě vzal v těch drahých šatech a trošku je svojí vášní roztrhl. Neboj, Jana ti je zašije. Možná sis to představovala jinak, ale já poklekl a vytáhl ten prstýnek, na který jsem jak nějakej máklej romantik šetřil přes půl roku. Vybíral jsem ho sám. Dopředu jsem si vše přehrával dokola, až jsem nevěděl, jestli už jsem tě náhodou nepožádal o ruku dřív.
A mluvil jsem. O nás, o tom, jaký to se mnou budeš mít těžký, a že jsem ještě nikdy nikoho takhle nemiloval a že vím, že se ti občas zatoulám, ale už to dělat nebudu. Na jednom koleni, v tričku Vader. Jako nějakej zaláskovanej šlechtic. Pak bylo chvilku ticho.
"Já už myslela, že ti to nikdy nedojde, že se nikdy neodhodláš": plakala mi zase do tváře a pak mi řekla ANO a že bude navěky má. Chvála bláznovství. Muž a žena, bude metalová svatba. Ale ještě předtím si tě u vás doma rozbalím z těch šatů. Takhle divokou jsem ji snad ještě nezažil.
Všichni na nás čekají U Hymrů a připadáme jim takoví nějací divní. Prcalík mluví o šukání, ale holky vše vycítí. To jako fakt, Smrťák se vyjádřil a tys řekla Káčo ano? Dějí se na světě zázraky. Pak už se jen oslavuje. Až do rána. Maturita i naše zasnoubení. Nový mladý život. Budoucnost. Malují se vzdušné zámky a já vidím na Káče, jak je spokojená. Překrásná, s kaštánkovýma očima. S jiskrou a pružností, které na ní tolik miluju. Nejradši jsem vždy na tobě, ale dneska chci, abys byla nahoře. Protože si tě chci vychutnat. Chci aby sis to dneska užila se vším všudy.
Jo, zase jsme všem utekli. Toho chlastu už na nás bylo moc. Tak já to dneska poprvý dělal s maturantkou (no tedy poprvý, ale zní to dobře, ne?). Koukala na prsten a otáčela ho na prstu. Jsi má, jen má, okroužkovaná. "Jsem, navěky tvá": řekla a já měl pocit, že umím létat. Fakt.
--------------------------------------
--------------------------------------
Příběh sto padesátý - Na severu je život jinej
Nikam se mi nechtělo a byl jsem zpruzelej. Jenže co bych pro Káču neudělal, že ano? Vždyť jsme byli zasnoubení. Byli jsme jedním tělem a vlastně i duší. Pokud to tedy se ženskou jde. O tomhle jsem přemýšlel ve vlaku až někam do Všetat. Ležela mi v klíně a snažila se mi zlepšit náladu. Nebuď jak starej mrzout miláčku, uvidíš, že se ti to bude líbit. Slíbila totiž, jedné své kamarádce z Mostu, že se za ní po maturitě zajede podívat. A tak jsme se zase vydali na cestu.
Šíleně mě bolí hlava. Praktikovali jsme to teď již nějakou dobu tak, že jsme většinou pátky pařili s partou na panelech, po hospodách nebo na koncertech. Soboty ale byly naše. Většinou jsme vyráželi ještě brzy ráno, často opilí, směr chalupa. Tam byl klid a mohli jsme být jen sami. Občas jsme brali i Janu, protože jsme neměli to srdce ji nechávat samotnou. Bývaly to krásné víkendy. Sice divoké a náročné, ale tělo se tenkrát rychle zregenerovalo. Metal nám dával sílu.
"Tak už se usměj, já ti v Mělníku vyběhnu a koupím lahváče": řekla a rozzářila můj obličej. Ano, pivo je to, co nám chybí. Splnila slíbené a už jsme zase cinkali, dostávali se pomalu do nálady a tulili se jak dva lachtani. Pořád teď plánovala. Dopředu, hodně dopředu. Byt a dítě a moji školu, jak ji skloubím s prací. A já se smál, dělal si prdelky a měl všechno na háku. Vono všechno nějak dopadne, neboj. Je tady Děčín a Ústí. Poslední hezkej výhled z vlaku. Pak nás zahalí šero a smog. Jak tady může někdo vůbec žít? Už jen to nádraží v Mostu. Šílený panelák, desítky podivných postav s mrtvýma očima. Taky haldy a rypadla a nekonečný beton.
Kamarádka Petra si přivedla Pavlu. Holky teda rozhodně nevypadaly jako světci. Spíš byly oblečené jako levné kurvičky. Petra chodila pár let s Káčou na gympl v Boleslavi, jenže pak začala blbnout a nechala toho. Takže klasika, objímání, možná až moc vřelé na první setkání. Cítil jsem z holek divný chvění. Mám na tohle v hlavě radar. Ale co, pěkný kobry, s nádhernejma prdelkama. Hned se probírala hudba, co spojuje lidi. Metal a metal. Když už nevíte o čem byste se bavili, tak tohle vždycky zabírá. Byl jsem jak trní mezi růžema. Nezajdeme někam na jedno? Tak jo.
Pajzl jak z knížek od pana Pelce. Unavený nasraný obličeje. Tohle je divnej kraj, lidi tu žijou jinak. V Boleslavi se stavělo, rekonstruovalo, budovalo. Tady se propouštělo a omezovala výroba. Vyrůstal jsem taky na sídlišti, ale to bylo zelený. V Mostě se potulovaly partičky, kterejm se každej vyhýbal i ve dne. Trošku mě z toho mrazilo, ale moc jsem to nevnímal, měl jsem okolo sebe tolik zadečků a poprsí, že jsem byl celej auf. Dali jsme pivo, okysličený jak limonádu. Otřepal jsem se a začal holky přemlouvat, jestli nepůjdeme někam jinam.
Petra bydlela v bytě po babičce s Pavlou. Dvě panenky uprostřed betonu. Garsoniéra neurčité kategorie. Umakart a plechová vana. Čisto, ale chudo, až bylo člověku stydno. V lednici lahev čistého alkoholu bez původu. Jdu na záchod a cítím přes zeď jak se vedle hádají sousedi, facky pleskají, děti řvou - slyším jen strach a beznaděj. Vylezu ven a tam Petra. Hned se na mě vrhne a začne mě líbat o osahávat mezi nohama. Jsem v šoku, zase takovej fešák nejsem, většinou musím děvčata doslova ukecat. Normálně uteču. Jako srab. Nechci si dělat problémy, když teď budu brzy ženáč. Jsem rudej a Káča nic nepozná. A to přesto, že blekotám jak panic.
Musím někam ven. Ploužíme se sídlištěm jak smrad. Holky jsou po chlastu nějaký veselý a to je teprve kolem poledne. Měli byste se najíst. Zvu vás. Další hnusnej pajzl. Výčepák vypadá jak z hororu a na můj dotaz, co mají k jídlu mi přinese ferneta a pošle mě do hajzlu. Holt jinej kraj. Dáme dvě, já se málem z toho kyslíku pobliju a jde se do sámošky. Opět návrat do dětství. Nasraný prodavačky, před krámem party cikánů, který na mě koukají jak na magora. Prej jestli holky pasu. Chci je poslat do prdele, ale Pavla mě zarazí ruku a pošeptá, ať neblbnu, tady se hned tahají břitvy.
Jde se do nějakýho bytu. Prej je to tam super. No nevím, válí se tam jen několik sjetých feťáků ve stavu, kdy sotva reagují na světlo. Je mi nabídnuto něco ke šňupání, ale odmítnu. Já piju jen pivo, občas rum. Káča je trošku vyděšená, čekala Petru asi v jiným stavu. Ta se zrovna plazí po Pavle, strkají si jazyky do krku a osahávají se. Pohled je to sice pěkný, nebýt bílé čáry před nimi na stole. "Seru na to, jedu domů": řeknu, ale Káča mě přemluví, abychom počkali. Večer je tu prý nějaký koncert, někde na periferii. Musíme zase vypadnout ven.
Žmouláme v ruce papírek s adresou večerního koncertu. Nevíme, co do té doby budeme dělat. Jsem ochotný se sbalit, klidně nechat věci u Petry a Pavly a zdrhnout. Jenže moje milá víla je až moc hodná, asi i trošku naivní. Prý bývala Petra tak šíleně pohodová holka. Až do doby, co se jí zbláznila máma. Asi to mají v genech. Chodíme, pořád chodíme. Celé odpoledne. Občas sice zaparkujeme na nějaký terásce, ale všude se cítíme jako vetřelci, jako náplava, kterou tady nikdo nechce.
Je to spíš garáž než klub. Jména kapel po mě nechtějte, jsem rád, že si pamatuju, že byly tři. Spíš metalcore než metal, ale poměrně hojná účast. Šílené pařby pod pódiem se nezúčastním, paří se tady jinak. Agresivněji, výjimkou není přeražený nos, rozseklá hlava, naražená žebra. My máme taky rádi mosh-pit, ale jsme tak nějak ohleduplnější. Zde mi připadá, že je až moc nenávisti. Dělá se mi z toho blbě a chci pryč. Tak si sednu na betonovej sokl před klub, srkám lahváče a nevím, kde je Káča. Ztratila se mi holka moje. Potkávám ale Pavlu, která se na mě hned vrhá. Ty vole, to jsem fakt tak sexy, aby po mě šla půlka Mostu? Drogy asi dělají svoje. Nikdy bych nevěřil, že bych od sebe tak hezkou holku odstrčil, ale udělám to, je na mě moc hrrrr a sprostá.
Vidím konečně její prdelku. Stojí u baru a kolem pasu má ruku asi 150 kg obra. Dneska jebe fakt všem. Co mi to děláš hergot? Nejdřív křiknu na Káču a jak se otočím, tak dostanu ránu, která by zabila vola. Asi jsem ji dostal správně, protože já jsem dnes fakt za vola. Musím se otřepat. Zaplať Satan, že je gorila pomalejší. Jdu mu po břichu, ale s ním to nic nedělá. Ani nevidím, že se kolem rozestoupili lidi a muzika utichla. Bude zábava a krev, konečně nějaký povyražení. Tohle je fakt divný posraný místo. Vykreju ránu do koulí. To by byla moje smrt. Brní mě ruka a mám normálně strach. Spojím ruce a udeřím kolosa přímo do hlavy. Chvilku se nic neděje a pak padá hora masa k zemi. Otočím se a než se chlapec zvedne, tak zdrhám pryč. Jsem tu sám, nemám za sebou kamarády. A věřím tomu, že by nikomu nedělalo problém mě nakonec vykostit.
Vypadám jak po boxerském zápase. Odulý, s modřinami a šílenou bolestí v hlavě. Chtělo by to pivo. Za rohem nás dobíhají Petra a Pavla. Mají ze mě hroznou prdel. Na Káče je vidět, že se bojí. Prej k ní přišel a na nic se neptal. Aha, takhle se tady balej holky. Uff. Jdu do non-stopu pro pivo. Musím se napít, bolí mě celej člověk a ještě se klepu. "Tak pojďme k vodě!": napadne Petru. Posílám jí do prdele, já chci jít spát. Tak prej ne. Když se ženský rozhodnou, tak co mám dělat? Káču s nima samotnou nenechám.
Jede se autobusem plným šedivých postav. Punkáči, metalisti a další odrůdy. Pak kus pěšky. Je tam nějakej rybník, s pískem okolo. Nebo spíš zatopenej lom, díra do země. Kolem spousta mladých stromků. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl, chybí už jen Ropák. Sedneme si na zem a pomalu se rozkoukávám. Nějací kluci tam mají pípu a hliníkový sudy teplýho piva. Aspoň něco, dneska budeme kamarádi. Trošku to začíná připomínat bakchanálie. Někdo už je svlečenej a šuká v remízku. Jdu se vychcat a za stromkem si to rozdávají dva kluci. Otřepu se sevře se mi zadek. Kam jsem se to dostal?
Chráním si Káču, pořád za ní někdo chodí a chce ji. Kluci, holky, dvojice, trojice, úchylové, slizáci. Všichni si to rozdávají se všema a my dva mezi tím vším šukáním vypadáme jako šílení puritáni. Člověk zažil ledacos, ale tohle je na mě moc. Petra a Pavla mi vysvětlují, že by si to chtěly rozdat. Nejdřív prej já, pak Káča, nakonec dohromady. Chvíli se po mě plazí a naznačují přirážení. mají divný oči, jsou jak dva hadi, o kterejch vím, že by mě nakonec svejma tělama uškrtili, jako kudlanky, který by mě vysály a nakonec ukously hlavu. Tlačí mě rozkrok a vidím Kačenku, jak pláče. Hodím holky do písku a pošlu je do prdele. Krávy zfetovaný. Mám toho dost. Kupuju každýmu dvě piva na cestu a zdrháme.
Všude okolo jsou haldy, který se snaží zalesnit. Moc jim to nejde. Odpadky, špína, divnej puch. Taky smog. Tohle všechno ale vnímáme jen tak mimoděk. Chvíli se motáme, jsme rádi, že jsme vypadli z toho pekla. Má modrá víla se mi pořád dokola omlouvá. Musím ji políbit a obejmout. Chvěje se. A že by prý nesnesla, kdybych se s nima vyspal. Já bych tě taky nenechal. Dopijeme pod měsícem, na kopci ze sutiny a hlíny. Koukáme do toho šílenýho kraje, cítíme se hrozně sami. Jak dvě ztracený duše. Na Káču je toho moc a zase pláče. Holka moje citlivá. Mám chuť celej Most zapálit. Očistit jej ohněm.
Chvíli nevím jak pryč, ale pak uvidíme první panelák. Vedle obrovský rypadlo a kus ukrojené země. Pomalu střízlivím a všechny dnešní rány mi přicházejí k sobě. Občas mi hlavou problesknou holky, jak se kolem mě svíjí. Asi jsem propásl velkej sex, ale zase na druhou stranu jsem na sebe šíleně hrdej. Tohle až budu vyprávět klukům, tak mi nebudou věřit a budou mi nadávat, že jsem blbec. Asi jo, kdo ví? Jenže já už dal slib a chci bejt rovnej chlap. Jsem tak vychovanej. Okroužkovala sis mě, tak mám smůlu. Nebo spíš štěstí.
Svítá a jsme rozhodnutí vypadnout i bez věcí. Sice tam zůstane v jednom ošklivém sídlištním bytě moje žebradlo a několik skvělých kazet, ale já už holky nechci vidět. Tak domluveno. Čekáme na vlak. V nádražce vyprošťovák. Je neděle a necítíme se vůbec svátečně. Konečně to jede. Ukazuji fuck off jednomu místnímu vágusovi. Zvedne jen líně hlavu a usměje se. Asi by chtěl z Mostu taky vypadnout. Na severu je život opravdu jinej. Povídáme si o tom cestou a jsme rádi, že jsme z toho srabu vypadli.
A Káče to samozřejmě vrtá hlavou a ptá se mě, jestli bych holkám fakt dal. Ujišťuju ji, že nikdy a za žádných okolností. Jsem si tím i docela jistej, i když vím, že by to chtělo hodně síly. Když jdeme pak ke Káče domů, svléknu ji už na chodbě. Je hodně divoká, jakoby mi chtěla dokázat, že vydá za dvě. Usínám a zdá se mi o nekonečném betonu. Utíkám před partou šílených amazonek, který mi ho chtějí uříznout. Probudím se a vidím, jak se na mě má milá dívá. Usměju se a jsem hrozně rád, že ji mám.
----------------------------------------------
----------------------------------------------
Příběh sto padesátý první - Megaděti
Hospoda U Dřeváka by měla být prohlášena za svatostánek a každej, kdo se do Boleslavi podívá, by ji měl navštívit. Je to pajzl jak se patří a stojí tu dodnes. Tenkrát v devadesátkách tam mířila spousta dělňasů i mániček. Po šichtě ve Škodovce. Většina dávala pivo a rum, případně zelenou. My se s Kytkou šetřili. Můj kamarád dělal v jiném oddělení a tak jsem na něj vždycky čekal. Dnes znovu se sluchátky na uších, s vlastnoručně složitě nahranou kompilací nejlepších skladeb Megadeth. Kolem se vznáší skoro nepropustný kouř a jak prd vidím, tak ke mě musí Kytka přijít skoro na metr, abych ho poznal. Sedím bokem, jak je mým zvykem. První páteční pivo, kniha od páně Asimova. Chtělo by to rum, dneska si ho zasloužíme.
Kytka sundává walkmana a jakoby tušil, co poslouchám, tak mi ihned říká, abych si dal něco pořádnýho. Byl jsem tenkrát už děsně tvrdej death metalista, ale thrash jsem pořád hrozně prožíval. S jednou velkou výjimkou. Nějak mi neseděla nová podoba Metallicy. Kurvy prodejný to pro mě byly. Taky důvod mnoha našich sporů s Kytkou. Jenže my jsme to všechno tolik neprožívali, spíš jsme se špičkovali, každýmu se líbí něco jinýho, no a co? Hlavní byly pivo. A na rovinu, každej chlap si potřebuje pořádně pokecat s jiným.
Kytka sundává walkmana a jakoby tušil, co poslouchám, tak mi ihned říká, abych si dal něco pořádnýho. Byl jsem tenkrát už děsně tvrdej death metalista, ale thrash jsem pořád hrozně prožíval. S jednou velkou výjimkou. Nějak mi neseděla nová podoba Metallicy. Kurvy prodejný to pro mě byly. Taky důvod mnoha našich sporů s Kytkou. Jenže my jsme to všechno tolik neprožívali, spíš jsme se špičkovali, každýmu se líbí něco jinýho, no a co? Hlavní byly pivo. A na rovinu, každej chlap si potřebuje pořádně pokecat s jiným.
Nějak jsme se kousli. Původně jsem si chtěl dát aspoň smažák, ale neměli ho. Místo toho další pivo a doma jsem jen zazvonil, že nepřijdu. Budu u Káčy, u Jany, u Kytky, u Sabatha nebo Prcalíka, blábolil jsem do kecafonu a máma se smála. Asi byla ráda, že vypadnu a bude klid aspoň ode mě. Stačil momentálně ultra pubertální bratr, který na to šel ale jinak než já. Užíral se v samotě, bez kamarádů a holek. Párkrát jsem ho vzal s sebou, aby se taky trošku otrkal, ale moc nemluvil, tak jsem ho radši nechával doma. Jeho problém.
Družstevník a lahváče, rum a konečně holky na panelech. Už si na tyhle naše dýchánky připadáme trošku starý, možná bychom měli všechno přenechat mladejm, jenže zvyk je železná košile. Chodíme sem spousty let a načerpali jsme tady takovejch informací a zážitků, že nám to dalo do života kolikrát víc než rodiče. Musím olíbat všechny modrý víly, takovej můj roztomilej zvyk. Jakobych si je značkoval. Ehm.
"Co jste dneska poslouchali?": hodila do placu řečnickou otázku Káča. Ihned jsem vyhrkl, že Megadeth. Podívala se na mě, bože ty oči, a políbila mě vášnivě. "Já taky": vyhrkla. Zajímavá věc, většinou jsem drtil ve sluchátkách už věci, který jí tolik nevoněly. Ale na Megadeth, Slayer, německým thrashi, Anthrax, Panteře a samozřejmě Saxon a doomovkách jsme se vždycky shodli. Megadeth neměl rád skoro nikdo. Byla tenkrát hrozná móda na zrzka nadávat. S Káčou jsme moc nechápali proč. "Je to namyšlenej čůrák": nadnesl Prcalík a mě zvedl mandle, protože já Musteina vždycky považoval za obrovskou osobnost. Za morouse, velkou hubu, jenže to tak nějak k metalu patří jako stará Vonásková k tomu svýmu tlustýmu jezevčíkovi.
"Opakuj to a nasereš mě": řval jsem já i alkohol ve mě. Všichni ztichli a čekali, co bude dál. Nebývalo moc zvykem, aby mi někdo oponoval. Možná jsem byl v některých věcech hovado, ale v hudbě jsem byl velmi tolerantní (a jsem dodnes). Tak nějak nechápu, proč by někdo nemohl poslouchat něco jinýho, než se líbí mě. Jenže jsem byl mladej a na Megadeth toto pravidlo neplatilo. Vždyť já týhle kapele zobal vždycky všechno z ruky. Byl a jsem ultrafan, dokonce jsem psal dopisy do fanklubu. Poštovné do USA stálo snad stovku. Nikdy mě nezajímaly moc videoklipy, ale měl jsem od Sabatha nahraných několik kazet. Prostě fanoušek, znáte to.
Družstevník a lahváče, rum a konečně holky na panelech. Už si na tyhle naše dýchánky připadáme trošku starý, možná bychom měli všechno přenechat mladejm, jenže zvyk je železná košile. Chodíme sem spousty let a načerpali jsme tady takovejch informací a zážitků, že nám to dalo do života kolikrát víc než rodiče. Musím olíbat všechny modrý víly, takovej můj roztomilej zvyk. Jakobych si je značkoval. Ehm.
"Co jste dneska poslouchali?": hodila do placu řečnickou otázku Káča. Ihned jsem vyhrkl, že Megadeth. Podívala se na mě, bože ty oči, a políbila mě vášnivě. "Já taky": vyhrkla. Zajímavá věc, většinou jsem drtil ve sluchátkách už věci, který jí tolik nevoněly. Ale na Megadeth, Slayer, německým thrashi, Anthrax, Panteře a samozřejmě Saxon a doomovkách jsme se vždycky shodli. Megadeth neměl rád skoro nikdo. Byla tenkrát hrozná móda na zrzka nadávat. S Káčou jsme moc nechápali proč. "Je to namyšlenej čůrák": nadnesl Prcalík a mě zvedl mandle, protože já Musteina vždycky považoval za obrovskou osobnost. Za morouse, velkou hubu, jenže to tak nějak k metalu patří jako stará Vonásková k tomu svýmu tlustýmu jezevčíkovi.
"Opakuj to a nasereš mě": řval jsem já i alkohol ve mě. Všichni ztichli a čekali, co bude dál. Nebývalo moc zvykem, aby mi někdo oponoval. Možná jsem byl v některých věcech hovado, ale v hudbě jsem byl velmi tolerantní (a jsem dodnes). Tak nějak nechápu, proč by někdo nemohl poslouchat něco jinýho, než se líbí mě. Jenže jsem byl mladej a na Megadeth toto pravidlo neplatilo. Vždyť já týhle kapele zobal vždycky všechno z ruky. Byl a jsem ultrafan, dokonce jsem psal dopisy do fanklubu. Poštovné do USA stálo snad stovku. Nikdy mě nezajímaly moc videoklipy, ale měl jsem od Sabatha nahraných několik kazet. Prostě fanoušek, znáte to.
Neřekl to Prcalík, ale vstal Kytka, na kterýho jsem vždycky hrozně trpěl. A měl přechytralou přednášku. Naštval mě a já pak udělal jednu ze svých největších chyb v dosavadním životě. Ulítla mi ruka a svýmu kamarádovi od dětství, důvěrníkovi, mé vlastní pokrevní krvi, jsem dal facku. Aby se jako probral. Zmlkl, nazval mě ubožákem a odešel. Nastalou trapnou chvíli přerušila až Káča, která mi vynadala, že to jsem neměl. Byl jsem rozjetej, opilej a to lidi dělají špatný věci. Místo toho jsem si sedl úplně nahoru a vytáhl skoro celou flašku rumu. Všichni na mě byli naštvaní. Najednou jsem z metalu neudělal pohodu, ale byl jak nějakej zapšklej kritik, co si ho honí po večerech doma a plive kolem sebe jen jed.
Už byla skoro půlnoc a Kačenka udělala tu chybu, že začala mému opilému já vyčítat. Byl jsem blbec na entou. Ani se mnou nechtěla spát. Všechno mi pomalu začalo docházet až druhý den ráno, cestou na chalupu. Už jsme o tom nemluvili, ale na Káče i Janě bylo vidět, že jsem to hodně přehnal. Kytka byl za celý můj život asi nejlepší kamarád. Kluk, se kterým jsem prožil víc než s vlastním bratrem. Hrozně chytrej a milej. A já mu debil takhle ublížil. Kvůli blbý hudbě. Byl to divnej víkend. Divná sobota i neděle. Dokonce i divnej sex. Nakonec jsem byl rád, že je zase pondělí. Celý týden mi vrtalo v hlavě svědomí. Kytku jsem zahlédl jen dvakrát, někde na obědě a v davu. Vyhýbali jsme se navzájem.
Konečně zase pátek a Dřevák čeká. Sedím na svým místě a nevím, jak se omluvit. Stejně nepřijde. Jak se má zachovat chlap? Kde vzít nějaký vzor? Nakonec přišel. Měl na sobě tričko Megadeth. Cítil jsem se strašně a vykoktal nesmělou omluvu. Řekl mi, abych to neřešil, že celý týden zrzka a jeho partu poslouchal. A že je to skvělá hudba, že je vzal na milost a že už je taky žere. Dali jsme ruma a už trošku připití se objali. Na panelech jsme řekli, že dnes paříme spolu a šli ke Kytkovi domů. Plná lednička a nekonečný rozhovor o hudbě, celou noc. Seděli jsme na balkóně, kouřili trávu a řvali texty Megadeth do sídliště.
Konečně zase pátek a Dřevák čeká. Sedím na svým místě a nevím, jak se omluvit. Stejně nepřijde. Jak se má zachovat chlap? Kde vzít nějaký vzor? Nakonec přišel. Měl na sobě tričko Megadeth. Cítil jsem se strašně a vykoktal nesmělou omluvu. Řekl mi, abych to neřešil, že celý týden zrzka a jeho partu poslouchal. A že je to skvělá hudba, že je vzal na milost a že už je taky žere. Dali jsme ruma a už trošku připití se objali. Na panelech jsme řekli, že dnes paříme spolu a šli ke Kytkovi domů. Plná lednička a nekonečný rozhovor o hudbě, celou noc. Seděli jsme na balkóně, kouřili trávu a řvali texty Megadeth do sídliště.
Byl jsme dvě Megaděti, co se nemůžou nikdy opustit, protože opravdový kamarádství nesmí nic zničit. Probrali jsme tenkrát vlastně celý náš život. Veškerý metal, holky, smrt otce mýho kamaráda, Mirku i Káču. Byli jsme šíleně šťastný kluci. I přes tu facku, kterou už nikdo nikdy neřešil. Byla to naše společná zpověď. Kytka mě tenkrát nasměřoval v životě víc do hloubky, udělal mě o nějaký řád lepším. Svědomitějším. Otevřenějším. Jsem mu za to vlastně dodnes vděčný. Protože do té památné facky i večera jsem byl spíš flákač, otrhanej frajírek, co mu šlo jen o nějaký to pivo, muziku a sex. Jo, asi jsem trošku dospěl. Ne moc, ale začal jsem víc nad věcmi přemýšlet. Škoda, že jsem nevěděl, že má před sebou Kytka už jen půl roku života. Vážil bych si těch chvilek ještě víc.
Pokojem zněla "Youthanasia" a my jsme tak nějak šíleně spokojený. Ožralí jsme tedy notně, ale máme radost. Z toho, že jsme se udobřili. Mám tak skvělou náladu, že ze srandy několikrát pochválím Kytkovi i Metallicu. Řekne mi, že kvůli němu se nemusím přemáhat a dá mi takovou malou facku, spíš jen náznak. Nespali jsme a už na nás dole zvoní holky. Smějou se a jsou rády, že jsme se nezabili. Vypadá to na další den plný metalu. Co si přát víc?
--------------------------------------
Očekával jsem klasický pijácký páteční večer. Nejdřív teráska u Krvavý hnáty, pak nějaké to řvaní v ulicích, muchlání s holkama a nakonec skončit u někoho v bytě a dopít mu veškerý zásoby v lednici. Jenže všechno bylo tentokrát jinak. Venku zářilo slunce jak obrovský pomeranč a holky se dohodly, že si vezmou šatičky. My pak byli s klukama celí diví, protože už v hospodě jsme se různě zasnívali, vytvářeli si v hlavách tisíce představ a příběhů, které s našima kopretinkama zažijeme. Pomalu se smrákalo, komáři vylezli ven a oštípali nás jak nějací upíři.
"Pojďte k nám, máma není doma": navrhla Jana, která měla výstřih budící ve všech rozpaky. Číšník při placení blekotal a málem jsme měli slevu, nebýt poctivého Kytky. Zavěšeni do sebe se potácíme svěží nocí, Prcalík předvádí jedno ze svých oblíbených čísel. Vyleze na popelnici, udělá holubičku a většinou padá hubou někam do trávy. Hrozně se tomu smějeme a já se snažím Káču zatáhnout do křoví. Brání se a dělá, že ne, že až večer a doma. Mě ale láká příroda, vábí mě její tajemno, chci být divoký. "Držte huby nebo vzbudíte sousedy!": syčí na nás Jana. Prcalík jejího napomenutí nedbá a šíleně se řehtá jménu na schránce - ing. Vocásek.
Na balkoně mají teplý pivo, celou basu. V lednici ale i rum a ferneta. Zábava se pomalu rozjíždí, s klucíma střídáme v kazeťáku "Vulgar Display of Power" a "Far Beyond Driven". Jsme z Pantery totálně hotoví, snažíme se tvářit jako Phil a nikdo z nás nevytáhne ani trošku podobný hlas, jako má on. Jsme asi spíš pro smích, ale muzika už dávno přehlušila všechno. Práci, šedivý město, ale i obyčejné bolesti všedního dne. Rozpouštím vlasy z culíku a řádím jak pominutej. Prošlápnu Janě a její mámě gauč. "Hele, svedeme to na šukání, to je v pohodě": tlemí se Kytka.
Panenky šustí v kuchyni a odhánějí nás, když uždibujeme z dobrot, co připravují. Sáhnu Káče na zadek a jak jsme opilí, tak zapadneme do ložnice. Když jsem na ní, tak mám před sebou fotku Jany, co má její máma u postele. Jakoby se na nás dívala. Hergot, fakt že jo. Stojí ve dveřích a má smyslnej úsměv. Chvilku zalituju, že nejsem větší hovado. Je to ale jen okamžik. Už je to uděláno, už je to hotovo, notuje nám Prcalík a my se červenáme. Prej zahrajeme si flašku.
Dopiju rum, jako děsnej tvrďák, ale podlamují se mi nohy. "Hele, co to tady je?": vyhrkne do napětí roztočené lahve Kytka. Kniha básní od Francoise Villona ho zaujala natolik, že z ní začne předčítat. Jana a básně? Kdo by to byl řekl. Odhazují se svršky, koukáme křepelkám na prsa. Stydí se, ale to my taky. "A vlastně vůbec, čtete někdo nějaké básníky?": hodím do placu a najednou je v místnosti úplně jiná nálada. Naše trenýrky a kalhotky a podprsenky a Janiny obří dary jsou jen kulisou. Soustředíme se na knihy. Ano, uprostřed sídliště, rumu, piva a erotiky se řeší literatura. Zpočátku je to podivné, ale všichni jsou už v ráži, tak odhalují svoje oblíbence.
"Miluju Gellnera, ty jeho básně jsou tak šíleně smutný a negativní, že se s nima totálně ztotožňuju": pronese do právě končící skladby Pantery Kytka. Rozvine se debata. Koukám jak zjara. O tomhle jsme se tedy s klukama nikdy nebavili. Byli bychom za trapáky. Dám do éteru Bukowského. Jana zmizí vedle v pokoji. Ještě zahlédnu její zadek se zařízlýma kalhotkama. Káča mě kopne do holeně. Hlídá si mě čím dál tím víc. Prcalík se nám směje, že jsme chudáčkové, co čtou básničky. Posílám ho do prdele a cituju Všechny řitě světa i tu mou.
Příběh sto padesátý třetí - Červnový koncertní speciál roku 1994 - volume I.
Kytka si cestou z práce zapálí cigáro. "Hele, to byla jízda, co?": řekne rozvážně. "A to ani nevíš o tom, že za deset (nebo vlastně teď už za devět) dní jedeme na NAPALM DEATH, z těch se posereš!" Jsem v takovým stavu, že bych kývl na všechno. On je organizátor, tipař a vedoucí zájezdu. Snad přežiju, včera jsem měl namále.
Příběh sto padesátý čtvrtý - Červnový koncertní speciál roku 1994 - volume II.
Vylezeme z hospody a hrozně se divíme, že dvou motajícím se postavám nikdo nechce prozradit cestu. Blábolíme, řveme, nadáváme jak dva vesničani na namyšlený Pražáky. Nakonec se nad námi slituje nějaká vychlastaná mánička a určí nám spoje a směr. Před klubem potkáváme naši i libereckou partu. Káča mi zase vynadá a já dělám šílenýho tvrďáka, že mi to je jedno. Vlastně ani moc netuším, jak se dostanu dovnitř. Ani si nepamatuju, jestli před Entombed někdo hrál. Myslím, že asi ne nebo jsem je propásl/propil.
Když na pódium vylezl L-G Petrov, věděl jsem, že bude peklo. Bylo. Totální. Zničující. "Wolverine Blues" jsem měl už dlouhou dobu vysoko ve svém žebříčku neustále omílaných kazet, tak jsem znal každý tón, každé slovo. Ani jsem tenkrát netušil, že se přede mnou cituje z death metalové bible. Byl jsem zase v tom. Mimo. Totálně v jiné dimenzi. Chlast a metal. Šílenství. Ztracený v hluku, mezi ostrými kytarami. Lezu na pódium a nějaká gorila mě hází do davu. Chci mu dát do držky, ale někdo mě strhává dolů. Otočím se a za mnou holky. Ony mě normálně stráží jak andělé. Jsem blbec, ale výčitky budu mít až po koncertě. Dopařím, vypustím duší a jdu se jim omluvit.
Přepálil jsem začátek, tak na Napalm Death víceméně stojím a trošku se bojím. Lidi na ně paří jinak, víc agresivněji. Taky mi jejich muzika zase tolik nevoní. Grind jsem tenkrát neposlouchal vůbec a znal od nich jen pár notoricky profláklých, do death metalu hozených skladeb. Taky dostanu od nějakýho magora loktem přímo do nosu a mám před sebou hvězdičky. Jdu radši s Káčou ven a snažím se ji udobřit. Moc mi to nejde, prý jestli se nesrovnám, tak si mě nevezme. Achjo, proč si pořád dělám problémy tam, kde bych neměl? Jenže já byl mladej a pěkně rozervanej. Skočím dovnitř pro pivo a zahlídnu Kytku, jak se s někým pere. Od tý doby jsme vždycky říkávali, že na Napalmy se to pokaždý serve. Vytáhnu kamaráda z chumlu debilů a rozlejou mi pivo. Musím pro nový. Kluka Kytkovýho - omlácenýho, najdu až u Káčy venku. Smrká krev.
To jsme zase dopadli. Rozlámaný, pomlácený, Prcalíkovi někdo prošlápl koleno, dodnes slyším to křupnutí, když jsem mu ho nahazoval (neřvi vole!). Banda veteránů vracejících se z fronty. Aspoň, že nám neujel vlak. Odvedu Káču domů a pořád se jí snažím rozveselit. Moc se mi to nedaří, usměje se až ve chvíli, kdy jí slíbím, že s ní pojedu sám na nějaký THERAPY? nebo jak se ta kapela jmenuje. Koupila si někde v hudebninách jejich desku a viděla v Pyramidě plakát. Bylo mi to jedno, hlavně, že mi dala na rozloučenou pusu a konečně jsem na její tváři viděl přívětivost. Odpustila by mi asi všechno. Protože mě měla ráda takovýho jaký jsem byl. Spát dneska asi moc nebudu, ale nevadí, cestou na sídliště si prozpěvuju.
Nowhere. Hellbelly. Unbeliever. Ale i všechny ostatní skladby. Něco úžasnýho. Stojím jak zkamenělý a naslouchám s nábožnou úctou. Tohle je obrovská hudba. Dokonalá, nedivím se Káče, že je miluje. Držím ji za ruku a projíždějí skrz nás elektrické výboje. Ano, plakali jsme ke konci oba dva. Nechtěl jsem, aby mě má víla takhle viděla, tak pořád odkláním tvář, ale ubrečený jsou o hodně větší tvrďáci okolo, tak se najednou nestydím. Řvou snad všichni. Jeden flák střídá druhý a koncert se pomalu chýlí ke konci. Objímáme se ještě dlouho po tom, co už se dávno nehraje. Kupuju Káče triko i CD, co ještě nemá. Září štěstím a já taky, protože člověk má vždycky větší radost z úsměvů toho druhého.
Jdeme tichou Prahou. Světla svítí a máme čas. Necháme naschvál ujet vlak. Abychom si celou noc prodloužili. Nechceme, aby to někdy skončilo. Touláme se ulicemi, nasloucháme opilcům, proplétáme se mezi tisíci odlesků světel. Kouzelné město, okamžiky, které si vrýváme do hlavy, hýčkáme si každý okamžik. Proud slov směřuje k prožité kráse - koncertu, ale taky k bytu, který už by to chtělo, k budoucnosti. Lavička před nádražím, usíná mi na rameni. Ne, tohle nesmí nikdy skončit. Ani ve vlaku, ani u Káči doma, v objetí.
Ráno je spíš po poledni. Míchaná vajíčka a slanina, dneska vařím já. Připálím vždycky všechno, ale je to na krásu. Pro mě, ty nepotřebuješ, jsi dnes zase nádherná. Co si pustíme? Volba je jasná. Therapy?. Pojď ještě na chvilku ke mě. Nikdy se neopustíme, jo? Vyprávíme si o koncertě, pořád dokola. Snažíme se prožité uchovat, zakonzervovat. Přeruší nás až Jana, která zuřivě zvoní u dveří. Tak co vy hrdličky, jak bylo? Nadechneme se a vyprávíme. Záříme pak ještě několik dní.
----------------------------------
Příběh sto padesátý šestý - Modrý drak
Pokojem zněla "Youthanasia" a my jsme tak nějak šíleně spokojený. Ožralí jsme tedy notně, ale máme radost. Z toho, že jsme se udobřili. Mám tak skvělou náladu, že ze srandy několikrát pochválím Kytkovi i Metallicu. Řekne mi, že kvůli němu se nemusím přemáhat a dá mi takovou malou facku, spíš jen náznak. Nespali jsme a už na nás dole zvoní holky. Smějou se a jsou rády, že jsme se nezabili. Vypadá to na další den plný metalu. Co si přát víc?
--------------------------------------
Příběh sto padesátý druhý - Poklona, pane Hrabě
Očekával jsem klasický pijácký páteční večer. Nejdřív teráska u Krvavý hnáty, pak nějaké to řvaní v ulicích, muchlání s holkama a nakonec skončit u někoho v bytě a dopít mu veškerý zásoby v lednici. Jenže všechno bylo tentokrát jinak. Venku zářilo slunce jak obrovský pomeranč a holky se dohodly, že si vezmou šatičky. My pak byli s klukama celí diví, protože už v hospodě jsme se různě zasnívali, vytvářeli si v hlavách tisíce představ a příběhů, které s našima kopretinkama zažijeme. Pomalu se smrákalo, komáři vylezli ven a oštípali nás jak nějací upíři.
"Pojďte k nám, máma není doma": navrhla Jana, která měla výstřih budící ve všech rozpaky. Číšník při placení blekotal a málem jsme měli slevu, nebýt poctivého Kytky. Zavěšeni do sebe se potácíme svěží nocí, Prcalík předvádí jedno ze svých oblíbených čísel. Vyleze na popelnici, udělá holubičku a většinou padá hubou někam do trávy. Hrozně se tomu smějeme a já se snažím Káču zatáhnout do křoví. Brání se a dělá, že ne, že až večer a doma. Mě ale láká příroda, vábí mě její tajemno, chci být divoký. "Držte huby nebo vzbudíte sousedy!": syčí na nás Jana. Prcalík jejího napomenutí nedbá a šíleně se řehtá jménu na schránce - ing. Vocásek.
Na balkoně mají teplý pivo, celou basu. V lednici ale i rum a ferneta. Zábava se pomalu rozjíždí, s klucíma střídáme v kazeťáku "Vulgar Display of Power" a "Far Beyond Driven". Jsme z Pantery totálně hotoví, snažíme se tvářit jako Phil a nikdo z nás nevytáhne ani trošku podobný hlas, jako má on. Jsme asi spíš pro smích, ale muzika už dávno přehlušila všechno. Práci, šedivý město, ale i obyčejné bolesti všedního dne. Rozpouštím vlasy z culíku a řádím jak pominutej. Prošlápnu Janě a její mámě gauč. "Hele, svedeme to na šukání, to je v pohodě": tlemí se Kytka.
Panenky šustí v kuchyni a odhánějí nás, když uždibujeme z dobrot, co připravují. Sáhnu Káče na zadek a jak jsme opilí, tak zapadneme do ložnice. Když jsem na ní, tak mám před sebou fotku Jany, co má její máma u postele. Jakoby se na nás dívala. Hergot, fakt že jo. Stojí ve dveřích a má smyslnej úsměv. Chvilku zalituju, že nejsem větší hovado. Je to ale jen okamžik. Už je to uděláno, už je to hotovo, notuje nám Prcalík a my se červenáme. Prej zahrajeme si flašku.
Dopiju rum, jako děsnej tvrďák, ale podlamují se mi nohy. "Hele, co to tady je?": vyhrkne do napětí roztočené lahve Kytka. Kniha básní od Francoise Villona ho zaujala natolik, že z ní začne předčítat. Jana a básně? Kdo by to byl řekl. Odhazují se svršky, koukáme křepelkám na prsa. Stydí se, ale to my taky. "A vlastně vůbec, čtete někdo nějaké básníky?": hodím do placu a najednou je v místnosti úplně jiná nálada. Naše trenýrky a kalhotky a podprsenky a Janiny obří dary jsou jen kulisou. Soustředíme se na knihy. Ano, uprostřed sídliště, rumu, piva a erotiky se řeší literatura. Zpočátku je to podivné, ale všichni jsou už v ráži, tak odhalují svoje oblíbence.
"Miluju Gellnera, ty jeho básně jsou tak šíleně smutný a negativní, že se s nima totálně ztotožňuju": pronese do právě končící skladby Pantery Kytka. Rozvine se debata. Koukám jak zjara. O tomhle jsme se tedy s klukama nikdy nebavili. Byli bychom za trapáky. Dám do éteru Bukowského. Jana zmizí vedle v pokoji. Ještě zahlédnu její zadek se zařízlýma kalhotkama. Káča mě kopne do holeně. Hlídá si mě čím dál tím víc. Prcalík se nám směje, že jsme chudáčkové, co čtou básničky. Posílám ho do prdele a cituju Všechny řitě světa i tu mou.
"Tak abyste věděli, tak já je mám úplně všechny": rozloží před nás Jana hrdě jmenované básníky. Koukám vyjeveně. Fakt bych to od ní nečekal. Taky se jí nad ohmatanými knihami houpe obrovské poprsí. Spodní prádlo nespodní prádlo, erotika neerotika, jsme ztracení. Šustíme listama, předčítáme a nálada je úplně jiná než bylo původně zamýšleno. Pak tichounce promluví Kačenka: "Mě máma asi před měsícem přinesla taky sbírku básní": vyhrkne stydlivě. Jak ji znám, tak si četla pod peřinou a stejně jako já se do příběhů doslova ponořila.
Zasní se a začne přednášet Blues pro bláznivou holku. Hraběho neznám, nějak mi unikl a je pro mě obrovskou novinkou. Koukám na svoji vílu jak uhranutý. Nejen já. Vlasy ji stékají po ramenou, má na sobě jen černou podprsenku v níž toho není příliš, ale je tak šíleně krásná, že si připadám jako v rauši. Z plných rtů jí plynou slova a dokonce i Prcalík, vtipálek za každou stranu, utichne. Na šíji jí vzrušením tepe krev. Je tak hrozně křehká, jako nemluvně, dívka - snová víla, zároveň žena - země, úroda, objetí, dobrota. Ona těm veršům věří, pláče u nich, prožívá je opravdově.
Ospalé něžnosti, Romance, Infekce, Ty, Ukolébavka, Podzim i Variace na renesanční téma. Káča je umí všechny nazpaměť. Žije jimi. Jsou i její výpovědí. Vlastně nás všech. My, držky metalový, opilci a jdoucí pro vtip i pod oprátkou, jsme během jejího přednesu jak beránci, jezulátka. Nedáváme najevo slabost, protože se to u kluků nesluší, ale Jana s Mirkou brečí jako želvy. Pantera dohrála, flaška leží zahozena bokem. Jsme najednou střízliví nebo nám to tak aspoň připadá. Podivný večer uprostřed června. Naproti v domě kouří tlustej chlap v nátělníku. Chlupy mu lezou po zádech, někdo se vedle v bytě hádá, tříská nádobím a ve stoupačkách jsou asi démoni. Nevnímáme to, visíme na slovech pana Hraběho a kýváme rozvážně hlavama. Sníme či bdíme, jsme v jiném lepším světě. Bosi se necháme lechtat na chodidlech ostrými hroty veršů.
Chtěl bych umět napsat podobné básně, chtěl bych mít také takový talent. Místo toho mi padá Kačenka do náručí. Vyčerpaná, jako by složila náklaďák uhlí. Podivné spojení chlastu, erotiky našich krásných dívek, Pantery a básní se vlastně ani nedá moc popsat. Byl to ale večer, na který se nezapomíná. Neopakovatelný díky svému načasování, našemu věku a samozřejmě zrovna prožívaným náladám.
Musíme tu křehkost spláchnout. Tak pijeme jako Dáni, znovu pouštíme Panteru, abychom přehlušili všechny naše práce, debily okolo, rozpadlý rodiny, strasti i problémy. Ukládám svoji panenku do peřin, hladím ji po tváři. Pamatuji si jen úryvky básniček, ale šeptám jí je do ucha, aby byla povolnější. Díky ti, pane Hrabě, Václave - za krásnej sex s Káčou, kterej byl jinej než obvykle. Možná bolestivější, ale úžasnej. Díky ti za proud slov, který mě provázel/zí dlouhá léta. Slyšel jsem z tvých veršů melodie. Kytary a klavír.
Nemám asi ruce, necítím nohy. Co to se mnou je? Nemůžu se otočit. Vlezla k nám do postele Jana. Kdo to má vydržet? Proč holky vždycky tak krásně po ránu voní? Hladím je po vlasech a pokouším se proplést ven. Zamručí a obejmou mě. Ne, nikam nepůjdu, tohle vydržím a chci si pamatovat. Škoda, že mám v trenýrkách tak těsno.
Ranní snídaně je lahváč. Je jedenáct hodin. Sobotní sídliště je už dávno v plném proudu. Nechoďte mi tady v kalhotkách nebo se neudržím. Já a Káča a Jana běžíme na Staré město - za chvíli zavírají. Vybírám z kapsy poslední peníze, dáváme je na hromadu a kupujeme v knihkupectví všechno, co tam od Václava mají. V hospodě U Hymrů jsme potom jak klub čtenářů (zvu slečny na utopence - ošklíbají se nad kyselostí, ale splachují ji pivem hořkým a dávají mi pusinky, z kterých cítím hebkost). Pavel si z nás za výčepem dělá srandu, ale on ví prd. Na každou jeho hlášku o tom, že v hospodě se nečte a nejí, ale chlastá, se na sebe jen s holkama podíváme a usmějeme se. Víme své. Poklona, pane Hrabě! Zrovna teď, v tuhle hodinu jste tu s náma. Dejte si taky jedno a vyprávějte, prosím?!
----------------------------------------------------
Káča měla po maturitě. Naše plány do budoucna byly smělé. Nechala si volný červen a konec května, odpočívala, chodila mi naproti do práce, toulala se se mnou po lesích a neustále řešila jak si zařídíme byt, kde na něj vezmeme a že až po prázdninách skončí brigády, nebylo by špatné na to skočit a pořídit si dítě. Malou holčičku s pomněnkovýma očima. Přikyvoval jsem a byl hrozně rád, že má v sobě má milá organizační talent a drží mě při zemi. Jinak bych se s klukama asi upil k smrti a neřešil nic jinýho než metal.
Bylo nebývale teplo a na panelech zněl kazeťák už od prvních študáků, kteří přicházeli brzy, až do půlnoci, to jsme odcházeli my, staří bardi. Kytka pokaždé s náručí tištěných metalových časopisů, různých undergroundových pokusů. Čerpal informace, neustále nás udivoval svými znalostmi a občas i trošku obtěžoval, protože jsme chtěli hlavně pivo pít a holky objímat. Přesto nám v našich dutých hlavách občas nějaká ta informace zůstala. Kytka, spojen s Janou, protože oni byli hlavní hybnou silou, nápadití a s nepřebernou paletou různých koncertů v hlavě. Brali jsme tenkrát docela slušné peníze, nebylo moc co řešit, jen řekni, vyber něco kamaráde a spočítej mi, kolik to bude stát.
"Když myslíš, tak mám první nápad": ihned se chytil Kytka mé nabídky. Bodl prstem do časopisu a ukázal mi plakát - PUNGENT STENCH, MACABRE, BRUTAL TRUTH. "Jako dobrej nápad vole, ale to je zítra, jestli se teda nepletu": namítl jsem a ostatní lenivě přikyvovali hlavama. Nikomu se nechtělo pak druhý den vstávat. I když následoval pátek a ten se vždycky nějak překlepe. "Nebuďte lemry, kluci, my chceme zase někam vyrazit!": začala lobovat Jana. Ostatní holky se přidaly a my samozřejmě podlehli. Ještě se dohodlo, že jídlo připraví Káča, jednak je doma a jednak dělá nejlepší řízky. Bude výlet, bude metal, bude bordel! Původní zpruzelá nálada se měnila postupně v nadšení. Každý se už viděl, jak řádí pod pódiem a vůbec nikomu nevadilo, že zná jen Pungent Stench ode mě. Z pár poslechů, pro ostatní žádná velká srdcovka.
Nemohl jsem usnout, hlavou se mi míhaly myšlenky na zítřejší (hergot, teď už podle budíka dnešní) cestu. Ráno jsem se vzbudil jak přejetej tankem. Žebradlo, jídlo neřešit, musel jsem se vrátit pro peníze, protože jsem hlava děravá a Kytka mi vynadal. "Tak jak, dobrý? Těšíš se?": optá se mě a plácneme si. "Jasně, bude to nářez": šineme si to jak dva otroci do škodovky. Kolem jdou davy dělníků a my vyvrhelové snad jediní neřešíme včerejší seriál v televizi. Píchnu si a málem usnu na ranní poradě. Konečně svačina a pískot Kytky před halou. Vylezu, dáme cigáro. Dýmáme, supíme nikotin a jsme děsně chytrý. Už jen pár hodin a razíme. Uff, máme to za sebou. Potkám holky z účtárny, zvou mě v pátek na diskotéku. Mě, co si jako myslí? Jsem snad nějakej Sagvan nebo co jako?
U brány už na nás čekají. Celá kavalerie. Obtěžkáni lahvemi, jídlem a natěšení jako panicové na první sex. Vtípky, poskakování po ulici. Prcalík se vžívá do své role tanečníka a i když je brzké odpoledne, řádí jak pominutý. Musíme ho klidnit, jinak bychom nedorazili ani na nádraží. Vlaky jedou pomalu, nádražka je plná, tak dáme jen každý jedno točený na peróně. Půllitry vracíme čestně a spolehlivě. Paní výčepní nás má ráda. Kdo by neměl.
"Metáááál, kurváááá, metááál": řveme z otevřených okýnek, na kterých je upozornění, že se nemáme vyklánět. Ve Všetatech nastupujou nějaký metly z Mělníka. Obhlížíme si nášivky, hodnotíme trika, vyměňujeme lahváče. Nevím, co to tenkrát chlapci pili, ale bylo to kyselý jak prdel (normálně cítím tu pachuť na ústech), ale šťovík vypiju a dělám, že mi chutná. Jsem slušně vychovanej a na naše pivo jsem taky hrdej jak na vlastní mámu. Tak co. Když potká metalista metalistu, téma je jasné. Probírají se koncerty, co kdo kde provedl, kde se poblil, která holka je nejhezčí, která blbá. Normálka. Pohoda až do Prahy. Průvodčí si to sice úplně nemyslel, ale spravil to jeden lahváč. Zase tolik jsme neřvali, ne?
Matička Praha, ta kurva špinavá, nás přivítá zástupem vágusů, feťáků a kluků, co prodávají vlastní prdel. Asi si myslí, že jsme vidle, co neví jak to chodí a zkouší na nás nějaký fígle. "Di do prdele a nebo makat, nic nemám": vytočí Prcalíka, kterej už míří na nějakou trosku pěstí. Domluvím mu, přijeli jsme si užít, ne dělat problémy. Jsem momentálně zavěšenej do dvou holek z Mělníka. Nějak si sedneme, dobře se nám povídá. Lejou do mě rum a sotva pletu nohama. Káča je naštvaná. Proč se musíš na každým koncertu tak ožrat? Snažím se ji vysvětlit, že mám takovou radost, že prostě musím. Tak si dej taky. Dá si a já mám najednou kolem sebe dívky tři. Je to dobře, aspoň mě má kdo podpírat.
Vepředu jde Kytka s mapou. Za ním skupinka mělnických vlasáčů. Pak Prcalík, Prcalinka a Jana s Mirkou. Potom dlouho nic a nakonec já. Smrťáku, začínáš mě srát. Volají na mě, ale nedám se. Hraju si na film Horká kaše. Jako děsná prdel, ale třeba v metru nebo v tramvaji si to moc lidí nemyslí. Asi ten snímek neznají. Připadá mi, že bloudíme. Zmožen močím, kde to jen jde. Káča oči v sloup. Mám hroznou srandu z toho, že se klub jmenuje Tam tam. Vlastně se mi tam ani moc nelíbí. Ale dají mi pivo, posadí zatím do kouta a nechají zdřímnout. Pomůže to. Probudí mě totálně rozmrdanej bubeník z Macabre. Samozřejmě nevím, kdo to je, ale hrozně dobře si rozumíme. Někdo nás fotí, protože mě bere do náruče jako mimino. To by nám šlo.
Začínají Brutal Truth. "Need to Control", pyčo. Šílenej masakr, spousta grindu, deathu. Totální bordel, zvukově docela v prdeli nebo mi to tak aspoň přijde. Alkohol spojenej s maniakální touhou ničit. Jsem zvíře, kapela taky. Padám vyčerpaný. Přijde mi to krátký a chci přídavek. Jsem jedinej. Mělnický metly šly kouřit a holky stojí vyděšeně v rohu. Paříme jen já, Kytka a nějaký dva Pražáci. Jdu si koupit CD. Tohle musím mít!
Má angličtina je lámaná jak od otroků česajících bavlnu. Nikomu to ale nevadí. Kytka exceluje, domluví se v pohodě a dokonce vtipkuje. Cítím se hrozně světovej, důležitej a drsnej. Musím kapelu fotit s holkama, prý na ně normálně moc nechodí. Aspoň jsem to tak pochopil. Nějakej místní trotl to zkouší na Káču, ale dostane ode mě jednu dělovou. Je moje a seš nepřijemnej, tak se nediv. Pražák natahuje a má v očích slzy. Jdu mu koupit pivo, aby viděl, že jsem charakter.
MACABRE, tahle partička hudebních sériových vrahů, mě taky rozsekala. Vystoupení bylo mimo jiný neskutečně vtipný. Jedna grind deathová vražda následovala druhou. Zvukově se pán za aparátem vylepšil, čímž si vysloužil potlesk a pivo. Amíci fakt řezali tou správnou stranou nože. Hrozně mě to bavilo. Tančil jsem s Prcalíkem nekonečný pogo, několikrát jsme upadli a chvílema budili opravdu velký pozdvižení. Nádhera.
Když začali hrát PUNGENT STENCH, připadalo mi, že opilí jsou snad úplně všichni. My, kapely, zvukař, barmani a snad i uklízečka, kterou jsem zahlídl, jak vytírá poblitý dámský záchody. Byla to hniloba, jeden z těch koncertů, který si dlouho pamatujete a vyprávíte si o něm za zimních večerů v hospodě ještě několik let potom. Mě a Prcalíkovi už totálně hráblo a protože tyhle skladby jsem znal jak vlastní boty tak je - mosh-pit, skákání z pódia, neskutečný řvaní. Kapela i my jsme byli ve skvělý formě. Bylo to takový upřímný, syrový, opravdový. Na konci jsem skočil divoce do zdi a rozrazil si hlavu - harakiri, pyčo, ne?
Krev mi teče po čele, ale vůbec žádnou bolest necítím. Jsem pořád mimo, nemůžu se vzpamatovat. Tlemím se na celý kolo a Káča mi dává lehký facky, abych se probral. Mám rudý obličej, triko i kalhoty. Jako bych se vrátil z války. Překonal jsem jednu ze svých hranic. Vyčerpaný dostávám u výčepu pivo od kapel. Poplácávají nás po ramenou a my otáčíme a sázíme všem rumy. Musím na vzduch. Najdou mě jak sedím na lavičce v nějakým parčíku kousek od klubu.
Krev mi teče po čele, ale vůbec žádnou bolest necítím. Jsem pořád mimo, nemůžu se vzpamatovat. Tlemím se na celý kolo a Káča mi dává lehký facky, abych se probral. Mám rudý obličej, triko i kalhoty. Jako bych se vrátil z války. Překonal jsem jednu ze svých hranic. Vyčerpaný dostávám u výčepu pivo od kapel. Poplácávají nás po ramenou a my otáčíme a sázíme všem rumy. Musím na vzduch. Najdou mě jak sedím na lavičce v nějakým parčíku kousek od klubu.
Kytka z nás sice vypadá nejlíp a nejstřízlivější, ale mapu má v noci pod lampami často obráceně. Možná i díky tomu nestihneme vlak do Boleslavi. Lehnu si před nádraží rozhodnutý, že tu přespím. Jenže jsou tu divný stíny plný teploušů a feťáků. Tak zabereme hrdinně jednu lavičku a když chodí holky na záchod, tak je hlídáme. Usnu hned jak nalezu do vagónu. Do práce přijdeme s Kytkou o hodinu dýl. Musíme ji tím pádem odpoledne nadělat. Přicházíme k sobě, bolí nás všechno, mě zaschly strupy na hlavě a začínají mě svědit. Párkrát si je strhnu a všichni ode mě odvracejí obličeje.
Kytka si cestou z práce zapálí cigáro. "Hele, to byla jízda, co?": řekne rozvážně. "A to ani nevíš o tom, že za deset (nebo vlastně teď už za devět) dní jedeme na NAPALM DEATH, z těch se posereš!" Jsem v takovým stavu, že bych kývl na všechno. On je organizátor, tipař a vedoucí zájezdu. Snad přežiju, včera jsem měl namále.
--------------------------------------
Týden jsem musel Káče i kamarádům slibovat, že se zase neopiju jako minule. Ne, že by jim vadila solidní opička, ale prej jsem to přeháněl, šel ze mě strach a některý věci už byly přes čáru. Usmál jsem se a přísahal jako nejlepší pionýr. Někde vzadu v hlavě jsem ale tušil, že s tím budu mít asi velký problém. Pro mě nebyl koncert jen o muzice, ale taky o tom, že jsem vypadl z kolotoče práce, panely, práce, panely, sport. Kačenka o mě měla prostě strach. Hlavně z mých artistických kousků, divokého mosh-pitu a sklonu ožrat se jak hovado.
23. 6. 1994 jsem se držel vlastně až do Prahy. Cesta byla klasická, jeli jsme zase všichni, ale já jen usrkával pivo a držel se zkrátka. Jenže v Praze jsem potkal kamarády z Liberce. Jeli stejným vlakem co my, jen v jiném vagóně. A měli slivovici. Holky se mě pokoušely odtáhnout, ale nedal jsem se. Normálně jsem se urval ze řetězu a bylo mi úplně jedno, že Kačenka pláče a Jana s Mirkou ji utěšujou. Do pražské Pyramidy se šlo na můj vkus dost dlouho, proto jsem se s jedním Liberečákem utrhl a zapadli jsme do nějakýho pajzlu. Rum u výčepu, dlouho jsme se neviděli. Doporučil mi nějaký nový kapely, já si napsal jejich jména na druhou stranu lístku. Měli jsme čas, tak se notně popilo.
Vylezeme z hospody a hrozně se divíme, že dvou motajícím se postavám nikdo nechce prozradit cestu. Blábolíme, řveme, nadáváme jak dva vesničani na namyšlený Pražáky. Nakonec se nad námi slituje nějaká vychlastaná mánička a určí nám spoje a směr. Před klubem potkáváme naši i libereckou partu. Káča mi zase vynadá a já dělám šílenýho tvrďáka, že mi to je jedno. Vlastně ani moc netuším, jak se dostanu dovnitř. Ani si nepamatuju, jestli před Entombed někdo hrál. Myslím, že asi ne nebo jsem je propásl/propil.
Když na pódium vylezl L-G Petrov, věděl jsem, že bude peklo. Bylo. Totální. Zničující. "Wolverine Blues" jsem měl už dlouhou dobu vysoko ve svém žebříčku neustále omílaných kazet, tak jsem znal každý tón, každé slovo. Ani jsem tenkrát netušil, že se přede mnou cituje z death metalové bible. Byl jsem zase v tom. Mimo. Totálně v jiné dimenzi. Chlast a metal. Šílenství. Ztracený v hluku, mezi ostrými kytarami. Lezu na pódium a nějaká gorila mě hází do davu. Chci mu dát do držky, ale někdo mě strhává dolů. Otočím se a za mnou holky. Ony mě normálně stráží jak andělé. Jsem blbec, ale výčitky budu mít až po koncertě. Dopařím, vypustím duší a jdu se jim omluvit.
Přepálil jsem začátek, tak na Napalm Death víceméně stojím a trošku se bojím. Lidi na ně paří jinak, víc agresivněji. Taky mi jejich muzika zase tolik nevoní. Grind jsem tenkrát neposlouchal vůbec a znal od nich jen pár notoricky profláklých, do death metalu hozených skladeb. Taky dostanu od nějakýho magora loktem přímo do nosu a mám před sebou hvězdičky. Jdu radši s Káčou ven a snažím se ji udobřit. Moc mi to nejde, prý jestli se nesrovnám, tak si mě nevezme. Achjo, proč si pořád dělám problémy tam, kde bych neměl? Jenže já byl mladej a pěkně rozervanej. Skočím dovnitř pro pivo a zahlídnu Kytku, jak se s někým pere. Od tý doby jsme vždycky říkávali, že na Napalmy se to pokaždý serve. Vytáhnu kamaráda z chumlu debilů a rozlejou mi pivo. Musím pro nový. Kluka Kytkovýho - omlácenýho, najdu až u Káčy venku. Smrká krev.
To jsme zase dopadli. Rozlámaný, pomlácený, Prcalíkovi někdo prošlápl koleno, dodnes slyším to křupnutí, když jsem mu ho nahazoval (neřvi vole!). Banda veteránů vracejících se z fronty. Aspoň, že nám neujel vlak. Odvedu Káču domů a pořád se jí snažím rozveselit. Moc se mi to nedaří, usměje se až ve chvíli, kdy jí slíbím, že s ní pojedu sám na nějaký THERAPY? nebo jak se ta kapela jmenuje. Koupila si někde v hudebninách jejich desku a viděla v Pyramidě plakát. Bylo mi to jedno, hlavně, že mi dala na rozloučenou pusu a konečně jsem na její tváři viděl přívětivost. Odpustila by mi asi všechno. Protože mě měla ráda takovýho jaký jsem byl. Spát dneska asi moc nebudu, ale nevadí, cestou na sídliště si prozpěvuju.
-----------------------------------
Příběh sto padesátý pátý - Červencový koncertní speciál roku 1994 - volume III.
Splnil jsem, co jsem splnil. Nikdo jiný s náma stejně nechtěl vyrazit. Therapy? z naší party nikdo neposlouchal. A já chtěl Káče udělat radost. Vždyť už si toho se mnou zkusila dost. Všechny ty moje alkoholový výstupy, občasný rvačky i blbý kecy. Tak jsme se udělali pro sebe. Když si to vezmu kolem a kolem, tak to byl vlastně úplně první koncert, na který jsme jeli s Kačenkou sami. Jen my dva. Přemýšlím o tom, jaké to bude a vůbec mi to v práci neutíká. Čeká na mě před bránou. S taškou plnou jídla. Abychom prý vydrželi.
Jsme propletení v jeden celek. Klepou pod námi kolejové pražce. Mezi líbáním a muchlováním cucáme pivka. Vypráví mi o novém albu Troublegum a já jediný co vím a znám, tak je obal, na kterém je někdo, kdo má hlavu v odpadkovém koši. Jinak jedu na blind. Dělám si srandičky, že dneska přišli kdysi do Čech dva "zvěrozvěsti" Cyril a Metoděj a místo toho, abychom uctili jejich památku, tak jedeme do Prahy na koncert. Vidím na Kačence, jak je mi vděčná. Chápu to, znám ten pocit, když nějakou hudbu milujete, musíte mít všechny desky kapely a koncert je pro vás snem. Vždyť už dlouho jsem byl na světě mimo jiný proto, abych svý víle sny plnil.
Je na nás asi hezký pohled, všichni jsou okolo moc milí. Radí nám cestu, odvedou nás na tramvaj. Asi bych si na to zvykl, úplně něco jinýho, než když jedeme jako parta ožralejch smradlavejch výrostků. Cítíme se tak nějak hrozně dospěle. Ruka v ruce, krok sladěný ve stejném rytmu. Září jí oči, lesknou se touhou a těšením na koncert. Jsme před Tam Tamem. Před klubem postávají úplně jiní lidé, než býváme zvyklí. Takoví solidnější, zamyšlenější. Sice se tolik nesmějou, ale má to něco do sebe. Vlezeme dovnitř a jdeme si stoupnout do fronty na pivo. Napadá mě, jak je všechno takové spořádané, dokonce ani nikdo nenadává, že to slečně za výčepem dlouho trvá.
Stojíme nejdřív v koutě, zakousnuti do sebe, objímáme se, zajíždím své milé za džíny. Pružné tělo se kolem mě obepíná a já zapomínám na celý svět. Nikdo nás tu nezná, jsme jen my dva a za chvilku i hudba. Therapy? jsou zde. Dozvídám se, že zpěvák se jmenuje Andy a jak nevím o kapela vůbec nic, tak mi stačí, když promluví. Zvláštní hlas, zajímavej. Jdeme pod pódium. Pak mi přes páteř přejede mráz. Možná se mi zastaví i srdce. Zase ten krásně úžasnej a trošku bolestivej pocit. Z repráků duní první skladba a mám asi hubu dokořán, protože něco tak divokýho, divnýho a zároveň smutnýho a nádhernýho, jsem snad ještě neslyšel. Vidím před sebou periferii nějakýho severoirskýho města. Procházíme se spolu s kapelou a kolem všechno hoří. (pro zajímavost, Kačenka měla při koncertě podobný prožitek)
Jdeme tichou Prahou. Světla svítí a máme čas. Necháme naschvál ujet vlak. Abychom si celou noc prodloužili. Nechceme, aby to někdy skončilo. Touláme se ulicemi, nasloucháme opilcům, proplétáme se mezi tisíci odlesků světel. Kouzelné město, okamžiky, které si vrýváme do hlavy, hýčkáme si každý okamžik. Proud slov směřuje k prožité kráse - koncertu, ale taky k bytu, který už by to chtělo, k budoucnosti. Lavička před nádražím, usíná mi na rameni. Ne, tohle nesmí nikdy skončit. Ani ve vlaku, ani u Káči doma, v objetí.
Ráno je spíš po poledni. Míchaná vajíčka a slanina, dneska vařím já. Připálím vždycky všechno, ale je to na krásu. Pro mě, ty nepotřebuješ, jsi dnes zase nádherná. Co si pustíme? Volba je jasná. Therapy?. Pojď ještě na chvilku ke mě. Nikdy se neopustíme, jo? Vyprávíme si o koncertě, pořád dokola. Snažíme se prožité uchovat, zakonzervovat. Přeruší nás až Jana, která zuřivě zvoní u dveří. Tak co vy hrdličky, jak bylo? Nadechneme se a vyprávíme. Záříme pak ještě několik dní.
----------------------------------
"Tak kde jsi? Jedem!": volám a troubím na Káču. Sousedky vylézají a kroutí hlavama. Posílám jim pusu a beru své modré víle bágly. "To je super, jak si sehnal tak krásnou barvu?": směje se na mě a já bych pro ní v ten moment udělal všechno na světě. Musím jí vyprávět, jak jsem přes otce (to bylo šílený!) koupil starou Škodu 120. V provedení GLS, nejluxusnější verze, prej. Nejhorší bylo dostat auto do fabriky, na tajno, aby mi jej přestříkali.
Můj milý chlebodárce sekal zrovna dobrotu a byl celej říčnej mi pomoc. Že když už nejdu na tu vojnu, tak budu aspoň chlap, že budu mít auto - tvé jméno budiž Modrý drak, pokřtím jej. Kdyby jen věděl, že já ho chci hlavně na cesty na chalupu a na muchování s Káčou, protože sehnat místo, kde bychom na to mohli vlítnout, bylo čím dál tím horší. Byt byl ještě v dalekých plánech a v autě na nás aspoň nepršelo. Získal jsem krásnou modř, určenou výhradně pro Británii. Stálo nás to dvě basy piva. Nedávno jsem pozůstalé vyschlé pixly, určené na opravy nátěru, na chalupě vyhazoval.
Machruju, že mám i pátý převodový stupeň a naložený auto děsně řve. Zastavíme u Jany před domem. Je čas, ta než se vyhrabe, tak bychom si mohli střihnout klidně dvě čísla. Káča mi sahá na šaltrpáku. Ehm. Děláme, že jsme Amíci, co koukaj do kraje a jsou zakouslí do sebe ve starý fordce. Jenže ve škodověnce je málo místa a nějak se tam nevejdeme. Leknu se a ihned vyměknu. Ťuká na nás rozesmátá Jana. První výlet v novém autě - směr chalupa. Připoutat prosím dámy. Čeká vás víkend, na který nezapomenete.
Jedu po starý silnici, nejdřív rovinka až někam za Mnichovo Hradiště. Cítím se šíleně dospělej, chvílema tak i mluvím a holky se mi smějou. Pořád se k sobě naklánějí a něco si šeptají. Mám pak pocit, že probírají mě. Jsem ale uveden z omylu. Nejsem středobodem vesmíru. Soustředím se na jízdu, ale nemůžu odtrhnout oči od výstřihu Jany, který se mi promítá do zpětného zrcátka. Dneska zabíjí. Musím ji to říct a protlemíme se až k Turnovu.
"Že nás vezmeš na Kopaninu?": žebroní děvčátka, panenky moje a jak jsem rozjetej a blahosklonnej, tak samozřejmě ano. Vystoupíme a jsme jak partička Francouzů. Nebo to tak aspoň cítím. Můj vůz značky Škoda byl koupen s jednou podmínkou, že v něm bude kazeťák. Obejdeme Kopaninu a řekněte mi, kdo by nechtěl Sodom do hlavy? Přidej hlasitost! Činím tak a zároveň s přímou úměrou i šlapu na plyn. Škodověnka kvílí v kopcích. Náhon na zadek jí dává zabrat. Hele, hospůdka, zastav!
A tak trpím nad malinovou limonádou. Holky mi naschvál dávají pusy od pivní pěny a dostávají se do náladičky, až budíme u místních příliš pozornosti. Jsme jak pocestní, co se jen mihnou, ale zanechají po sobě stopu. Usmívám se přiblble a působíme jak postavy z knížek Hemingwayových. Ošklivý chlapec s lupy na očích, džíska a roztrhanost sama. Triko Vader seprané a řídké. Teď ještě od tatarky ke smažáku (co jiného jíst na cestách?). To když se Jana naschvál naklonila tak, až jsem se zakuckal. Mám rád prsa tvá, krásná dívko, cituji ještě sám sebe a už musíme.
To je ale pohodička, v klidu si nakoupit, kufr pivem naplnit a netahat se s tím v báglech jak šerpové, pochvalujeme si. Větráme, větráme, větráme starý chalupářský zatuchlý puch. Okna i duše dokořán. Poletují mi tu v kalhotkách, že prý se musí převléknout. Nevadí mi to, usednu, dám trošku ruma a dívám se jak mi tančí mezi starými stěnami. Vysmáté, mlaďounké a hebké a tak šíleně hodné, že se zasním. Vidím před sebou prdelky a kalhotky zařízlé mezi půlky, taky poprsí, nadskakující a proudy vlasů. Jsou jak divoká řeka. Pobublávající, jako začátek porno filmů, jako opravdové lesní víly. Jen občas vidím na Janě smutný, jakoby do sebe zahleděný záblesk v očích.
Ze snění a představ mě vytrhne rána polštářem. Nejsme na bitvu už staří? NE! Dvě proti jednomu. Končíme na hromadě, kdy mě svléknou a navoní nějakým sajrajtem. Uteču za chalupu. Ale dohoní mě (chci!) a zatáhnou dovnitř. Sousedka zamumlá něco o Sodomě a Gomoře, ale pošlu ji pusinku na čelíčko. To vždycky zabírá. Už mě nechte holky, dáme pivo ne? Instaluju gramec a jde se na to. Metal a pivo a dlouhý povídání. Probírají se koncerty, já a Káča a Janiny debilové, co se s nima pokouší pořád chodit. Jsem moc rád, že mé dívky nekvokají, ale baví se normálně. Měl já to ale fakt štěstí. Potkat tenkrát jako spousta kamarádů nějaké ty slépky, asi bych ženské plémě zavrhl.
Jenže holky jsou super, skvělý. A dělají mi dobrůtky, hýčkají si mě. Jen mě musí přemluvit, abych nasekal dříví. Zatopím tedy a jakmile se zešeří, nanosím vodu do staré plechové vany, kde se malej Smrťáček kdysi koupal ještě s růžovou prdelkou. Chci odejít, být jen šmírákem vedle v pokoji, ale prý ne, nám to nevadí. Máme už fakt dost upito. Tak si sednu do křesla po dědovi a koukám, jak si lejou vodu na záda, myjí si prsa a zadečky a vůbec se přede mnou nestydí. Říkám jim, že podobný filmy se mi vždycky líbily, ale mám na to prý zapomenout.
Každopádně mě tak rozdovádí, že musím Káču odnést jak neandrtálec přes rameno nahoru na půdu. Je rozdováděná, lehce připitá a šeptá mi při tom do ucha, jak se mi líbily. Joj, divočím. Je pružná, svíjí se jak lasička, vlasy máme propletené do sebe. Chci ji dopřát ještě chvilku, tak myslím na spalovací motor - sání, stlačení, ještě ne! výbuch, výfuk. A dole pak sedí Jana, pořád červeňoučká a rozehřátá koupáním a pláče. Obejmu ji a jdu ven, tohle je o ženských a do toho nemám co mluvit. Sedím na lavičce, dlouhej kouř, trošku rumu a pivo. Kolem létají netopýři, sousedovic doga občas zabublá a já myslím na budoucnost.
Celý víkend je o kráse. O výletech v modrém drakovi značky Škoda. O štelování motoru v prudkých kopcích, protože občas přerývavě pokašlává. Jsem pak od oleje, špíny a musím zase nanosit vanu (být sám tak se nemeju, proč?). O metalu na gramci, na kterém střídáme kapely dle chuti a nálady. O bosých nohou holek, když ráno vstanou a jdou rosou jen tak, pouze v metalových mých tričkách nahrazujících noční košile a kalhotkách. Spíme ve třech, protože Jana je strašpytel a musím ji i v noci doprovázet na záchod. Nějak mi to ani nevadí, jen prý mluvím ze sna, navrhuju nějaký prasárny a vůbec jsem děsně roztomilej.
Knedlíky plněné uzeným, s místním zelím. Mana to nejlahodnější je podávána na rozhledně Černé Studnici. Koukáme do kraje, pohádáme se, jakým směrem jsou asi tak panely v Mladé Boleslavi - máááváááméé vááám kááámááárááádííí!? Holky mi předvádí, jak jí nanuka jako orální sex. Uff. To je fakt děsná sranda - no jasně, ještě si u toho dejte kozy k sobě. Tady jsme pěšky a domů se dostaneme až pozdě večer, protože já mám v sobě tolik příběhů z dětství a kolem je takové množství hospod, které jim musím ukázat, že nám to prostě nedá. A sedíme v šerých horských putykách, srkáme místní piva a pálenku. Kolem je tak nějak čisto, nezkaženo. Drsně, ale hrozně milo. Poskakujeme jak hříbata po lesních pěšinách, zavěšeni do sebe, opilí, líbající se, líbající se do krku, ohmatávající se navzájem (jen nevím, proč Káča Janě pokaždé zarazí ruku, mířící do mého klína, proč, nechápu?). Připadá mi to víc než sex.
Máme domluvené znamení, dva překřížené prsty. Když zazní, stahuje se Jana smutně do kouta a my s Káčou vyrážíme nahoru. Jsme asi hodně slyšet v dřevěné chalupě, ale je nám to tak nějak jedno. Spousta piva a odpočinku mají za následek naši divokost. Jako bych pokaždé držel v ruce rozžhavený kus železa. Básníci píší o vláčnosti dívek a já opět poznávám, o čem je řeč. Jediným lehkým problémem je spaní, když se omylem (nebo možná i podvědomě) přitisknu i k Janě - voňavá je všude. Je tma jak v pytli a já vás poznám jen podle prsou, dělám si srandu. Odpovědí je mi také něco o pytli, ale je to sprostý, tak si to nechám pro sebe.
Nějak takhle, na chalupě v horách, bez teplé vody a televize, jsem si tenkrát představoval ráj. Vlastně ani nevím, čím jsem si ho zasloužil. Dělo se to a bylo to něco překrásnýho. Já, kdysi samej beďar - typ neduživý intelektuál, najednou získal ve vsi pověst nadsamce. Prdelky moje, panenky a krasotinky samozřejmě ještě všechno přiživovaly. Teda Kubo, říká sousedka, takovej chcípak si byl a nejednou samá holka, to bych do tebe neřekla. Dozvídám se a pýřím se jak páv. Víly se ke mě ještě naschvál přivinou, jako že fakt jo a ožužlávaj mi ušní lalůčky - hergot už taky. Uff.
Domů se nám nechce, jedeme až večer, když už dávno vypadli všichni lufťáci. I ta blonďatá divoženka z Prahy, kterou jsem dycinky tolik chtěl, ale byl jsem ji jen pro smích. Prej, dej si odchod. Teď se sama na chalupě nudila a byla se několikrát zeptat, co a jak a kde a jak se máme. Jenže Jana a Káča si mě bránily jak saně. A máš to, kdybys ke mě byla ve třinácti milejší, mohlas bejt taky v mým harému. Řeknu jí a ona uraženě, namyšleně, tak jak to umí jen holky z hlavního města, odejde. Káča jí ještě ukáže fuck off, protože ona je Barbie a ty jak známo ženský většinou rozcupují na kusy.
Auto vrní, cesta utíká, ale naschvál jedu pomalu, abychom si všechno pořádně užili - prodloužili. Je vedro a když vyložíme Janu, tak se ještě nekonečně dlouho pusinkujeme a ošaháváme u Káči před barákem. Potom už jen parkuju na sídlišti před domem, pohladím tajně modrého draka po dveřích. Já vím, úchylný a směšný, jenže já byl rád, že nás dovezl. Hlavu mám do noci plnou holek. Ty vlasy, bože ty vlasy. Myslím na ně i pod peřinou. Dnes nechám časák s nahotinkama s klidem pod matrací.
------------------------------
V létě mě to, asi jako každého, štvalo v práci nejvíc. Spousta lidí měla dovolenou, továrna jela tak nějak na půl plynu a my jsme se, když to jen trošku šlo, sčuchli s Kytkou a pořádali ve stínu haly kouřové dýchánky. On se svačinou, já hladový, ale neustále s nějakou hláškou na rtech. Kecali jsme o muzice, o našich holkách, taková ta líná letní rozmluva, jen tak, aby se neřeklo. Popoháněli jsme ručičky hodin, abychom mohli co nejdřív vypadnout a vyrazit na kolech se vykoupat na Švarďák.
"Ty vole, ona se tam snad opaluje nahoře bez, koukej": ukazoval na protější střechu Kytka, který viděl asi o osmdesát procent lépe než já. Mžoural jsem, ale neviděl jsem nic. Co byste řekli? Jasně, že jsme to museli prozkoumat. Vylezli jsme po kovovém žebříku, šourali se opatrně po eternitové střeše a dávali bacha, abychom krásku nevyplašili. Konečně jsem ji poznal. A kurva, zašeptal jsem, protože to byla slečna Blběna ze skladu. Jméno si už nepamatuju, ale ta přezdívka byla dokonalá.
Představte si ženu snů. Mladou pružnou blondýnu s exkluzivním poprsím, krásným zadečkem a tváří anděla. Klidně mohla stát modelem malířům. Taky po ní všichni bláznili. A jak byla tupější, tak dala snad každýmu. Mě ne, já ji nechtěl. Jenže znáte to, člověk najednou začne přemýšlet úplně něčím jiným, než mozkem. Asi jsme tak naprogramovaný. "Jo, to je ta ze skladu, jak o ní Prcalík říká, že má nasráno v hlavě a že by ji šukal, ale musela by mu slíbit, že nepromluví": došlo všechno i Kytkovi.
Zbystřila nás, vůbec se nesnažila zakrýt. My pro ni byly dvě metly, vágusové, někdo ze světa, do kterýho nepatřila. Usmála se a já prohodil pár vtipných poznámek. Přisedli jsme si, občas na sebe překvapeně s Kytkou koukli, protože naše holky byly chytrý a rozumný, tady zůstával občas člověk rozpačitý, cože to jako říká? Takový hlouposti. Ano, byla jednodušší, ale taky bezprostřední, připomínala malé děti. Ale smála se hlasitým zvučným hýkavým smíchem sebeblbějším vtipům (což dělá každému chlapovi, snad mimo mě, dobře). Prostě Blběna. A hlavně mi dala svačinu, měl jsem hlad jako vlk.
I stalo se pravidlem, že když to jenom trošku šlo, tak jsme za ní chodili do skladu (jako vlastně všichni) a ještě raději na střechu, protože nám ukazovala své tělo - namažete mě? Krásná, byla opravdu moc krásná. A my se pýřili, čechrali si pírka, byli jak trubečci nebo tetřevové. Týden se chýlil ke konci a slečna Blběna z ničeho nic, že jde v pátek večer na zábavu do Semčic na koupaliště. Že tam má kámošky a ať přijedeme.
Tohle se muselo projednat. Normálně bychom skončili buď u Sabatha doma a řešili muziku nebo U Hymrů a řešili to samé. Ale holky chtěly mít svůj večírek s vínem a potom s nima stejně nic nebylo, tak se řeklo ano. Samozřejmě, tělo a prdýlka a poprsí slečny Blběny k tomu přispěly značným dílem.
Vystoupíme a už z dálky slyšíme jak někdo ladí. Moc mu to nejde, Prcalík to chce otočit a jít do prdele. Přesvědčíme ho až pivem v místní putyce. Ta už je plná semčických i přespolních džísek. Potkáme pár metalových kamarádů, tak je dobře. Zábavové kapely je taky serou, ale občas prý zahrají něco normálního. Je to ale spíš náplast. Kam taky jinam chodit, žejo?
Koupaliště je krásné, hned jak zaplatíme, je u mě slečna Blběna a houf kamarádek. Přijeli kluci z města. Holky jsou fakt nádherný modelky, jako bych je vybíral do harému osobně. Pevná těla, poctivý zadky, prsa a v očích tisíce příslibů. Hned si mě bere pod křídlo jedna černovláska a jdeme na panáka. Na Prcalíkovi i Kytkovi je vidět, že jim taky není nic proti srsti. Jednoduše si nás rozeberou a povídáme. První skladby, jde se trsat i přes odpor k hudbě samotné. Co by člověk pro princezny neudělal.
Další songy, mezi to hity Michala Davida a všichni se diví, že si jdeme sednout. To už je moc. Opilá Blběna se mě ptá, jestli nechceme k ní domů, že má prázdný dům. Říkám, že zatím ne, ještě je brzy. Je navátá a pořád se mě ptá, jestli se mi líbí. To víš že jo! Jenže víš, já jsem zadanej. Takovejch už bylo, odpoví zkušeně. U ploužáků se snad i stydím, střídají si nás, tulí se, asi se očekává, že za chvilku zasuneme.
Vše vyřeší jeden místní traktorista (jako bych Prcalíka nevaroval), který má na mého kamaráda kecy. Ten se samozřejmě nedá. Jsou to jejich holky, my jsme zasraný Pražáci (proč zase!?) a dostaneme do držky. Uff. Tahám Prcalíka z chumlu lidí, nasazuji pár chvatů z karate. Chvíli je klid a chci pryč. Blběna nás dobíhá a ať počkáme. Jde se k nim. Dostanu mezi dveřma nějakej šílenej přepálenej alkohol. Málem mi vylezou oči z důlků. Je to masakr. Ještě si pamatuju, jak se po holkách totálně našrot válím, sahám jim na prdelky a určuju pořadí, jak za mnou budou chodit šukat. Pak se ve mě něco zlomí a nevím o sobě.
Bílé světlo, vedro a já nemám nic na sobě. Jak tohle vysvětlím Káče? Blběna z jedný strany, černovláska z druhý. Kurva já jsem debil, naskakují výčitky a opice. Blonďatá Krasomila se ke mě přitulí, sáhne mi mezi nohy a já uteču. Jdu kouřit na terasu. Za chvíli je u mě Kytka i Prcalík. Dopadli stejně. Snídá se tiše a celý je to hrozně divný, teda až do chvíle, kdy nám slečny semčické prozradí, že se nic nestalo. Že chtěly, ale my se tak ožrali, že jsme nebyli ničeho schopní. Jdu blejt, ale mezi rozhovory s keramikou se usmívám. Uvědomím si, že vlastně nedokážu bejt nevěrnej. Asi je to blbý, možná i trapný, ale styděl bych se sám před sebou. Nebo dám na tu zasranou morálku. Nechci Káče ublížit.
Vesnická pohostinnost je něco úžasného. Prdelky jako by jí měly v genech. Snídaně králů, vyjedená spíž. Už se smějeme, máme blbý kecy a je nám vůbec dobře. Loučíme se, jsme rádi, že to nakonec takhle dopadlo. Vykračujeme si vesnicí, jako kdyby nám patřila. Autobus jede až za chvilku, tak dáváme jedno vyprošťovací v konzumu. Sedneme si na schůdky a najednou ke mě přijde takovej asi dvacetiletej střízlík a dá mi z ničeho nic dělovku do obličeje. Spustí se mi krev z nosu a on na mě hystericky řve, že Blběnu miluje už od školky. Pak začne brečet a tak mu dáme napít. Neboj vole, mi ti ji nezprznili, ani nejíme malý děti. My se jen ožrali a dělali kraviny.
Káča je ještě rozespalá a hned mě žene do koupelny. Musím ji všechno říct, ty úplně ostrý detaily vynechávám, ale ona mě zná. Chvíli se mi kouká do očí a pak mě pohladí. Dostanu náplast na přeraženej nos a asi tisíc pusinek. Chce se milovat. Musím, chci, pojď rychle. Zajímavý je, že na rozdíl od chvilek, kdy jsem sám, tak na Blběnu vůbec nemyslím.
Příběh sto padesátý devátý - Hlavy jako míče
Příběh sto šedesátý - Lodyhy a blizny
Nosili jsme vás na ramenou, uprostřed žhnoucího koncertu a dělalo nám moc dobře, když jste naše krky svíraly mezi stehny. Skoč má milá, křičeli jsme na vás, když jste plavaly na natažených rukou. Vždycky jste byly a budete nejkrásnější. Protože jste normální a je s váma prdel, jak říká Prcalík.
Na obzoru se objeví další dvě panenky. Blondýnka a černovláska, vysmáté jak lečo, holky jako květ, v sukýnkách, ale s tupějším pohledem. Jsme možná za prasáky, ale komentujeme je dost nevybíravě. Děvčátka, tělo je jen tělo, možná jsme naivní a hloupí a tak nějak mimo směr a dobu, ale my máme rádi, když z vás je taky cítit osobnost. Dívky se berou hrozně vážně, natřásají se, pro ně jsme vagabundi, kolem kterých musejí projít. Prcalík hodně ostře zahlásí. Prej krásný, ale v hlavě od pohledu nasráno. Vypadáte všechny stejně, podle poslední módy, jakoby vás vyráběly na lince podle barbie předlohy ve fabrice.
Další dvojice, úplně jiná chůze. Mirka s Prcalinkou. Boky a zadky, prsa a černo černé oblečení. Ne, v žebříčku všech miss světa by asi nebyly příliš vysoko, ale jsou nádherný. Už jen ten výraz, úsměvy, laskavost. Kytka trefně poznamená, že přesně takovýhle lodyhy a blizny bude vždycky obdivovat, protože si dovede představit, že s nima bude mít jednou kupu malých metaláků. Filozofujeme dál a když k nám naše kamarádky přijdou, jsme neskutečně rádi, že je máme. Svět je opravdu do řiti úžasnej.
Objeví se další žena kolem 40, v šatech, za kterými se musíte ohlédnout. Jsme pro ní malý mlíka, asi nás ani nevnímá, jsme mimo její svět, ale nese se jak nějaká plachetnice. Opravdu, po trávě nejde, ale pluje, vznáší se. "Tak takhle jednou chci, aby vypadala moje žena, až zestárneme": zasní se Prcalík a Prcalinka mu řekne, že je debil, že ona bude vychlastaná a naschvál se vyžere, aby ji měl rád jen kvůli duši a ne tělu. Kecáš lásko, ty budeš dokonalá vždycky, řeknou si ještě, ale já už je nevnímám. Zasním se nad paní v šatech.
Poslední, jako gradující závěr přijde Káča. Nechodí, běží. S vlasy nadskakujícími kolem ramen. Moje, jediná a s krokem šelmy. Kobra, lodyha i blizna, budoucí matka mých děti, prdelka, divoška, panenka. Symbol ženství. Dávno ohlodaná na ryzost, až do morku kostí. Bez příkras, vždyť jsem ji viděl zvracet tunu červeného vína i plést svetr z řezající vlny - co může být víc anti-sexy? Už jsme zažili snad všechno, přesto se mnou zůstala. Kousek od panelů zpomalí a mě to nedá. Vyběhnu jí naproti a jsme jak v přiblblejch filmech od moře, kde prší a líbají se jako o život.
"Stejně, vy volové, my se máme! Naše holky jsou nekrásnější": pijeme s Prcalíkem na přitažlivost našich kočenek. Na jejich skromnost, opravdovost, ryzost, dobrotu. Na vlastnosti, na které se často, co stojí čas časem, zapomíná. Celý večer jsou holky překvapený, ale musí to z nás ven. Vždyť jsme mladí, zamilovaní až po uši a tak jsou z nás najednou neskutečný romantici, tedy až na Prcalíka, kterej to vždycky mile sprostě zazdí. Koroptvičky naše, prdelky, my vás nemít, tak chlastáme někde sami po hospodách a nadáváme na celej svět. Ještě, že jste si nás nechaly.
Džínové princezny se tetelí radostí, usmívají se a říkají nám, abychom to nepřeháněli. Ale my nemáme dost. Každý si vzpomene na chvilky, zážitky, které jsou jasným důkazem o tom, že metalový holky jsou nejlepší. Mluvíme o výletech, o našich opicích, o koncertech, o momentech, kdy propadáme chmurám, o špatných náladách. Stojíte u nás v dobrém i ve zlém, jste naši strážní andělé, sexy samice, který možná nejdou daleko pro silnější slovo, ale jste metal. A hlavně, máte srdce na pravým místě (jasně vlevo, ale víte jak to myslím).
Bylo krásné zažívat podobné chvilky s naší partou ztracených duší. Svěřovali jsme se se vším. S podělanými pracemi, s rodinama, kde to stálo za vyliž prdel. Se šedivostí sídliště, ranním vstáváním do fachy. Už jsem nemluvil, jen jsme se s Káčou tulili a poslouchali ostatní. Ten večer byly všechny holky neskutečně divoké. V nedalekém lesíku, na našich džínových vestách nám daly víc, než jen svá těla. Daly nám to největší, co může vůbec žena muži dát. Jasně kurva, lásku. Bylo to slyšet.
Všichni si ten večer slíbili, že spolu budou a zůstanou na věky věků. Věřili jsme tomu. Protože jsme měli alespoň chvilku pocit, že se svět točí našim směrem. Protože jsme měli své džínové víly, bohyně a ony nás. Koneckonců, pro co jiného žít? Možná tak ještě pro metal, protože nás spojil všechny dohromady. Slunce zapadá nad Michalovickou putnou, sedím s Káčou na pískovcové skále nad Jizerou a plivu dolů na auta. Její oči se lesknou a jejich výraz před sebou vidím ještě dlouho po tom, co ji odvedu domů. Seš doprdele šťastnej chlap, říkám si, když si před zrcadlem čistím zuby před spaním. Fakt že jo!
Příběh sto šedesátý první - Metal na zdi, metal v srdci
Když už jsem byl členem rodiny Kačenkových, tak jsem se snažil pomáhat. Nákupy, sem tam něco opravit, nepřekážet. Taky jsme vyrazili za Káči bábušenkou. Vlakem, jako vždy. Na zdi nádraží v malé pojizerské vesničce vidím plakát na koncert Vitacit. To by šlo, co takhle nejdřív do hospody, pak do kulturáku a večer za paní, co kdysi povila tvého otce? Odsouhlaseno, protože Smrťák se od malička nerad seznamoval s novými lidmi, trošku se styděl a moc se mu za starou paní nechtělo. Vždyť mu bylo taky sedmnáct a to pro něj staří lidé nebyli zase tolik vzácní. Srkám Klášter a divím se, že ho tady čepují.
Káča mi sedí na klíně a vrká. Pořád teď plánuje. Dopijeme mocně a ještě mi cestou ukáže barák, kde bydlí babička. Kdyby prý něco, tak se tam dá vlézt i zadem přes zahrady. Kolem švestek slivovicových. Kulturní dům je klasický, s těžkými rudými závěsy, prosklenými dveřmi a parketami. Výčepák podrážděnej. Pro vesnici je to událost, přijeli umělci až z Prahy. Pánové z kapely se už pohybují sálem, zdraví se s fanoušky. Taková páteční pohoda. Ještě je mi oznámeno, že babička nemá díky cukrovce jednu nohu. A že je to svéráz, ženská z hor, která za války dokonce i střílela po Němcích (i Rusákách). Říkám své milé, tak teď už vím, po kom jsi taková bojovnice.
Nevím, jestli to princeznám dělá dobře, ale asi jo. Možná jsou zvyklý. Tak se pereme. Sice má sílu, ale je pomalej. Možná i tupější. Stačí kolínko, hlavička a už se přede mnou válí jak lemra. Já mám sice rozseknutý obočí, ale to jsou jizvy, které muže zdobí. Vždyť jsem vyrůstal na indiánkách. Tak se otřu do džísky a jdu hledat Káču. Sedí na baru, opět obklopená půlkou vesnice. Achjo. Ládujou do ní panáky a nechce se mnou ani na Vitacit. Tak se naseru, to je jasný. Jdu pařit.
Libido. Zvony. Rebel. Sibyla. Lovec lebek. Zahrajou mi všechno. Řvu. Skáču a potkávám v davu princezny. Opilí se objímáme a jako sáhnu si, přiznávám. Vypadá to, že jim to vůbec nevadí. Jenže přátelé, poplácání není zasunutí, jak říkává Prcalík. Končí se ve velké vřavě, Vitacit má úspěch. Zvu holky na panáka. Jsem žárlivej a dělám před Káčou ramena. Mám u sebe o jednu holku víc, než ona kluků. Proč děláme takový blbosti? Vždyť si jinak šeptáme samý milý intimnosti a krásný věci, že by sochy začaly plakat. Asi je to chlastem.
Kačence se udělá blbě. A je tu samozřejmě Smrťák, kterej ji miluje nadevše. Blijící děvče asi místní tolik nerajcuje. Opírá se o mě, za zastávkou autobusu. Jak za starých dobrých časů. Vypráví příběhy plné rumu, zelený a ferneta. Zbytky slin, otírám jí pusinku vlastním kapesníkem. Dojdu pro vodu do hospody. Když se vracím, tak mi zatrne. Stojí kolem ní tři kluci, opilí jak zákon káže a snaží se ji osahávat. Pořád jsem všechno vnímal jako hru, srandu, ale tohle je moc. Kypí mi krev v žilách. Jsem najednou střízlivý horský lev připravený ke skoku.
Bitka jest krátká. Kopu kolem sebe, dávám přesný pěsťovky. Ne že bych nic neschytal, nejsem akční hrdina, ale zaženu je. Uff. Omyj si obličej. Ne děkuji, ty krvácíš. Hergot, proč si se s nima bavila? A proč ty s princeznama? Nálada není nejlepší. Vyrazíme radši za bábi. Mám poblitý žebradlo a asi mi praskly sluchátka. Achjo. Uprostřed návsi, hned vedle kalu, u kapličky, kde sedí andílek s tlustou prdelkou, stojí snad půlka vsi. Všichni od patnácti do dvaceti. A každej si chce do "Pražáka" bouchnout. Utíkej Káčo, utíkej a mysli na mě v dobrým. Řvu na svoji vílu a ona vezme do zaječích.
Asi mi jde o život. Dostal jsem kolikrát od skinheadů, od cikánů, ale tihle vesničani bijou jinak. Aspoň se nesnaží kopat do hlavy. Mají těžké, opilecké údery. Bráním se jako Sandokan, ale z hrdiny je najednou posera, který se bojí, aby přežil. Nejít kolem parta chlapů, kteří chumel sršáňů, bodajících jednoho chudáka Smrťáka, rozeženou, asi bych tam v podhůří zemřel. Nemůžu dýchat a nevím, jestli je to naraženými žebry nebo stresem. Bolí mě noha, záda a hlavně hlava. Jsem nablblej, asi lehkej otřes. Flušu krev. Spadl jsem do klasický vesnický mlátičky.
Pajdám a pomalinku se orientuju. Kolem švestek říkala? Poslední kroky se plazím. Na lavičce leží povědomý stín. Kačenka, chudák vyčerpaná a vyděšená usnula schoulená venku. Chci ji vzít do náručí, ale podlomí se mi nohy. Probudí se a zděsí se. Jdi dovnitř a doprava, tam spíme. Vlezu do dveří, praštím se do hlavy, protože starý stavení mají nízké stropy. Říkala doprava nebo do leva? Jdu doleva. "Pomóóć...Bafomet!": utrhne mi výkřik málem uši. Stařence se nedivím. Jsem špinavý, od krve, jak nějakej máklej blacker s make-upem. Chudáka jsem ji probudil. Uprostřed noci. Myslela si, že pro ni přišel čert. Tenkrát se lidi báli aspoň boha.
Kačenka ji uklidní a pak už je dobře. Paní je úžasná. Tančí o berlích, omyjí mě, zalepí, uloží. Když to prej není střelný zranění, tak je to dobrý, ale i s tím by si poradila. Asi jsme oba ještě plni adrenalinu a mě všechno bolí, ale musíme na to s mojí džínovou prdelkou v peřinách vlítnout. Nejdřív si ale vyslechnu, jestli se mi některá líbila a říkám, že všechny. Úplně všechny. Ale dal bych jenom tobě. Nevím, co to do ní vjelo (mimo mě), ale je hrozně divoká. Nevím, jak si lehnout. Všechno mě bolí, teď už úplně všechno.
Probudí mě brzy ráno rozbodané tělo a tak jdu stařence nasekat dříví. Jsem tak vychovanej. U snídaně si ihned sedneme do noty. Mám napuchlou hubu a když srkám kakao, tak mi vytéká zpět na bradu. Prej už nejsem Bafomet, ale připomínám jí jednoho vraha ze sousední vesnice. Taky dobrý, ale jinak jsem prej roztomilej. Káče už cukaj nohy, musí mi všechno ukázat. Vypráví, jak zde trávila dětství. Zná každý strom, kámen, mez. Byla prý culíkatá - copatá, nohatá, hubená - to jsi pořád, ne? Tak si uplete copy a hrozně se tomu nasmějeme. Zmokneme a jsme jak dvě sudetský děti, co se ztratily v čase.
V hospodě málem omdlím. Sedí tam všichni mí bijci. Ale najednou jsme kamarádi, prej jsem se držel dobře. Blbci. Ale u nich to takhle funguje - byla zábava, tak se to servalo a já byl odjinud a dělal jsem jim do samiček. Přijdou holky a představujeme se. Dostáváme nějakou slivovici a nebo co a my najednou zažijeme s Káčou úplně úžasnej víkend v jedný malý vesničce kousek od Vratislavic. Na metal jich je tady sice jen pár, ale to nám nějak nevadí. A já jsem rád, že jsem nedostal znovu do držky. Pro všechny jsem samozřejmě, k mé velké nelibosti a jejich velké radosti, Bafomet.
Příběh sto sedmdesátý - Metalové srdce nikdy neumírá
Vypadalo to, že život jde dál, že všechno pomalu přebolí. Samozřejmě tomu tak ještě dlouho nebylo. Měl jsem stavy, kdy jsem chtěl být sám. Utíkal jsem do lesů, toulal se a zůstával tam jak nějaká raněná šelma pozdě do noci. Buď jsem vůbec nepil a cvičil až do bolesti nebo naopak chlastal jak největší alkáč. Jakoby mě někdo zavřel do obrovský temný krabice a já sebou mlátil o stěny. Ze sálu vylezou thrashoví psi, pozůstatek mých kamarádů a berou mě nad hlavu. Bráním se, ale marně, chtějí mi udělat radost. Jsem až dojatej, jak mi všichni vyjadřují podporu.
Příběh sto sedmdesátý první - Kovové dopisy
Začínalo pomalu mrznout a voda v Jizeře se dál vlnila jako nějaký had. Proud pod čističkou byl stejně kalný jako před ní. Přesto jsem měl tenhle kout za Krásnou loukou tolik rád. Nikdo sem nechodil a i když jsem byl zkřehlý jak starý sobol, připadalo mi, že je zde klid. Klid v duši, v přírodě i v mé mysli. Pořád jsem moc nespal, chodil jak mátoha a stranil se lidí. Stereotyp práce, odpoledne škola, večer sem tam na pivko, jinak ale převážně ležení doma a poslouchání muziky, mě ubíjel.
Když vám umře holka, kterou jste milovali, tak to šíleně bolí. Nejhorší jsou noci, protože se nemáte ke komu přitulit, pořád chodíte k oknu a připadáte si prázdní. Včera byl pátek a já odmítl nabídku Jany a Prcalinky na výlet do Mnichova Hradiště. Měl tam být nějakej metal, ani nevím jakej, ale nějak jsem chtěl být sám. Stejně bych se zase opil, blábolil nesmysly a zmítal se ve vlastní šťávě. Raději jsem se zavřel do svého pokoje - cely a vzpomínal. Na všechno, co bylo s Káčou krásné. Obestřel mě smutek a toulal jsem se někde v meziprostoru.
Vypnu. Normálně vyhodím mozek na jinou kolej. Opřu se a koukám, jak se děvčátka smějou, natřásají, jak na ně koukají všichni, když jdou všechny tři (na jeden záchod) dohromady. Všechno je jak má bejt. Pořád se mě někdo ptá, se kterou chodím a já říkám, že se všema. Pak mi je vyčteno, že se nebavím, že jsem zasněnej a mimo. Tak nahodím téma zítřejšího dne - koncert v Dobrovicích. Debustrol, jak jinak. Nějaká hospoda nebo co, to ještě doladíme. Je to devět kilometrů, tak je to jasný. Tam autobusem a zpět pěšky. To dáme. Monika je jak na trní, odehraje se její první metalové vystoupení vůbec. Vracím se o několik let zpět, vzpomínáme na naše začátky a dělá mi neskutečně dobře, že jsem já ten zkušenej, starej a protřelej. Visí mi na rtech a kouká na mě jako na svatej obrázek.
Zavíračka, čas jít spát. Kupujeme na cestu lahev ruma. Bramborová radost. Očista mysli. Jak nějaký alkáči, ale my musíme chlastat, pořád nás smrt našich kamarádů ještě bolí. Jana má volný byt a lehne si s Prcalinkou. Pak je mi vyčiněno, že jsme s Monikou v obýváku moc křičeli. Ona tě moc miluje víš, tak to neposer Smrťáku. Neblbni, žádná jiná už nebude jako Káča, ale je to hodná holka. Fakt neblbni, já tě znám. Má ke mě řeč Prcalinka u ledničky, kterou spolu v noci pleníme. Po sexu bych sežral vždycky celou krávu. Dá mi pusu na dobrou noc a ráno mě musí vytáhnout z postele. Ještě mají srandu, že jsem celej, no, zná to každý chlap. Ženský bláznivý.
Příběh sto osmdesátý pátý - Jak jsme se udobřili a já přestal věřit v lidi
Příběh sto osmdesátý šestý - Zařadit se, držet krok, pořád se všechno opakuje, ale mě nedostanou
------------------------------
Příběh sto padesátý sedmý - Slečna Blběna
V létě mě to, asi jako každého, štvalo v práci nejvíc. Spousta lidí měla dovolenou, továrna jela tak nějak na půl plynu a my jsme se, když to jen trošku šlo, sčuchli s Kytkou a pořádali ve stínu haly kouřové dýchánky. On se svačinou, já hladový, ale neustále s nějakou hláškou na rtech. Kecali jsme o muzice, o našich holkách, taková ta líná letní rozmluva, jen tak, aby se neřeklo. Popoháněli jsme ručičky hodin, abychom mohli co nejdřív vypadnout a vyrazit na kolech se vykoupat na Švarďák.
"Ty vole, ona se tam snad opaluje nahoře bez, koukej": ukazoval na protější střechu Kytka, který viděl asi o osmdesát procent lépe než já. Mžoural jsem, ale neviděl jsem nic. Co byste řekli? Jasně, že jsme to museli prozkoumat. Vylezli jsme po kovovém žebříku, šourali se opatrně po eternitové střeše a dávali bacha, abychom krásku nevyplašili. Konečně jsem ji poznal. A kurva, zašeptal jsem, protože to byla slečna Blběna ze skladu. Jméno si už nepamatuju, ale ta přezdívka byla dokonalá.
Představte si ženu snů. Mladou pružnou blondýnu s exkluzivním poprsím, krásným zadečkem a tváří anděla. Klidně mohla stát modelem malířům. Taky po ní všichni bláznili. A jak byla tupější, tak dala snad každýmu. Mě ne, já ji nechtěl. Jenže znáte to, člověk najednou začne přemýšlet úplně něčím jiným, než mozkem. Asi jsme tak naprogramovaný. "Jo, to je ta ze skladu, jak o ní Prcalík říká, že má nasráno v hlavě a že by ji šukal, ale musela by mu slíbit, že nepromluví": došlo všechno i Kytkovi.
Zbystřila nás, vůbec se nesnažila zakrýt. My pro ni byly dvě metly, vágusové, někdo ze světa, do kterýho nepatřila. Usmála se a já prohodil pár vtipných poznámek. Přisedli jsme si, občas na sebe překvapeně s Kytkou koukli, protože naše holky byly chytrý a rozumný, tady zůstával občas člověk rozpačitý, cože to jako říká? Takový hlouposti. Ano, byla jednodušší, ale taky bezprostřední, připomínala malé děti. Ale smála se hlasitým zvučným hýkavým smíchem sebeblbějším vtipům (což dělá každému chlapovi, snad mimo mě, dobře). Prostě Blběna. A hlavně mi dala svačinu, měl jsem hlad jako vlk.
I stalo se pravidlem, že když to jenom trošku šlo, tak jsme za ní chodili do skladu (jako vlastně všichni) a ještě raději na střechu, protože nám ukazovala své tělo - namažete mě? Krásná, byla opravdu moc krásná. A my se pýřili, čechrali si pírka, byli jak trubečci nebo tetřevové. Týden se chýlil ke konci a slečna Blběna z ničeho nic, že jde v pátek večer na zábavu do Semčic na koupaliště. Že tam má kámošky a ať přijedeme.
Tohle se muselo projednat. Normálně bychom skončili buď u Sabatha doma a řešili muziku nebo U Hymrů a řešili to samé. Ale holky chtěly mít svůj večírek s vínem a potom s nima stejně nic nebylo, tak se řeklo ano. Samozřejmě, tělo a prdýlka a poprsí slečny Blběny k tomu přispěly značným dílem.
U Dřeváka venku na stojáka máme sraz a Prcalík přijde zase jako poslední. Už v sobě máme nějaký to pivo a kecáme o sto šest. "Do čeho jste mě zase navrtali? Moc dobře víte, jak tyhle vidlácký zábavy nesnáším": ukázal nám na plakátě názvy kapel, ze kterých jsme měli husí kůži. Jde vo kozy blbečku, dáme pivo, pokecáme, bude prdel. A už se jelo. Cesta trvá asi dvacet minut, ale každej musel vysát jednoho lahváče. To je povinnost.
Vystoupíme a už z dálky slyšíme jak někdo ladí. Moc mu to nejde, Prcalík to chce otočit a jít do prdele. Přesvědčíme ho až pivem v místní putyce. Ta už je plná semčických i přespolních džísek. Potkáme pár metalových kamarádů, tak je dobře. Zábavové kapely je taky serou, ale občas prý zahrají něco normálního. Je to ale spíš náplast. Kam taky jinam chodit, žejo?
Koupaliště je krásné, hned jak zaplatíme, je u mě slečna Blběna a houf kamarádek. Přijeli kluci z města. Holky jsou fakt nádherný modelky, jako bych je vybíral do harému osobně. Pevná těla, poctivý zadky, prsa a v očích tisíce příslibů. Hned si mě bere pod křídlo jedna černovláska a jdeme na panáka. Na Prcalíkovi i Kytkovi je vidět, že jim taky není nic proti srsti. Jednoduše si nás rozeberou a povídáme. První skladby, jde se trsat i přes odpor k hudbě samotné. Co by člověk pro princezny neudělal.
Další songy, mezi to hity Michala Davida a všichni se diví, že si jdeme sednout. To už je moc. Opilá Blběna se mě ptá, jestli nechceme k ní domů, že má prázdný dům. Říkám, že zatím ne, ještě je brzy. Je navátá a pořád se mě ptá, jestli se mi líbí. To víš že jo! Jenže víš, já jsem zadanej. Takovejch už bylo, odpoví zkušeně. U ploužáků se snad i stydím, střídají si nás, tulí se, asi se očekává, že za chvilku zasuneme.
Vše vyřeší jeden místní traktorista (jako bych Prcalíka nevaroval), který má na mého kamaráda kecy. Ten se samozřejmě nedá. Jsou to jejich holky, my jsme zasraný Pražáci (proč zase!?) a dostaneme do držky. Uff. Tahám Prcalíka z chumlu lidí, nasazuji pár chvatů z karate. Chvíli je klid a chci pryč. Blběna nás dobíhá a ať počkáme. Jde se k nim. Dostanu mezi dveřma nějakej šílenej přepálenej alkohol. Málem mi vylezou oči z důlků. Je to masakr. Ještě si pamatuju, jak se po holkách totálně našrot válím, sahám jim na prdelky a určuju pořadí, jak za mnou budou chodit šukat. Pak se ve mě něco zlomí a nevím o sobě.
Bílé světlo, vedro a já nemám nic na sobě. Jak tohle vysvětlím Káče? Blběna z jedný strany, černovláska z druhý. Kurva já jsem debil, naskakují výčitky a opice. Blonďatá Krasomila se ke mě přitulí, sáhne mi mezi nohy a já uteču. Jdu kouřit na terasu. Za chvíli je u mě Kytka i Prcalík. Dopadli stejně. Snídá se tiše a celý je to hrozně divný, teda až do chvíle, kdy nám slečny semčické prozradí, že se nic nestalo. Že chtěly, ale my se tak ožrali, že jsme nebyli ničeho schopní. Jdu blejt, ale mezi rozhovory s keramikou se usmívám. Uvědomím si, že vlastně nedokážu bejt nevěrnej. Asi je to blbý, možná i trapný, ale styděl bych se sám před sebou. Nebo dám na tu zasranou morálku. Nechci Káče ublížit.
Vesnická pohostinnost je něco úžasného. Prdelky jako by jí měly v genech. Snídaně králů, vyjedená spíž. Už se smějeme, máme blbý kecy a je nám vůbec dobře. Loučíme se, jsme rádi, že to nakonec takhle dopadlo. Vykračujeme si vesnicí, jako kdyby nám patřila. Autobus jede až za chvilku, tak dáváme jedno vyprošťovací v konzumu. Sedneme si na schůdky a najednou ke mě přijde takovej asi dvacetiletej střízlík a dá mi z ničeho nic dělovku do obličeje. Spustí se mi krev z nosu a on na mě hystericky řve, že Blběnu miluje už od školky. Pak začne brečet a tak mu dáme napít. Neboj vole, mi ti ji nezprznili, ani nejíme malý děti. My se jen ožrali a dělali kraviny.
Káča je ještě rozespalá a hned mě žene do koupelny. Musím ji všechno říct, ty úplně ostrý detaily vynechávám, ale ona mě zná. Chvíli se mi kouká do očí a pak mě pohladí. Dostanu náplast na přeraženej nos a asi tisíc pusinek. Chce se milovat. Musím, chci, pojď rychle. Zajímavý je, že na rozdíl od chvilek, kdy jsem sám, tak na Blběnu vůbec nemyslím.
---------------------------------------------
Příběh sto padesátý osmý - Sen noci metalové
Každej, kdo se poprvé pořádně zamiloval kolem sedmnáctýho roku života, moc dobře ví, že nejkrásnější chvíle bývají, když je dvojice o samotě. Měl jsem Kačenky plnou hlavu a nebyli jsme žádnou výjimkou. Parta sice v našich životech stále znamenala šíleně mnoho, ale nebyla už logicky na úplně prvním místě. Skvělý bylo, že jsme byli všichni hezky napárovaní. Tedy kromě Jany, které se nedařilo pořád "potkat toho pravýho". Léto páně 1994 bylo svým způsobem (tedy až na tragický konec, ke kterému se pořád nějak nechci podvědomě blížit, ale asi se mu už brzy nevyhnu) úžasné. Plné slunce, vody, lesů, přírody a samozřejmě všude přítomného metalu.
Jeden takový osamocený víkend jsme zažili s Káčou jak jinak na chalupě v Jizerských horách. Rodiče nám zmizeli někde na dovolených, ti moji s sebou vzali i bráchu a nám byly přehřáté byty města spíše nepříjemné. Lákala nás svoboda, chození na boso, dlouhý rozmluvy na lavičce před chalupou, šustění netopýřích křídel, srnky na louce, rybíz a maliny a potom pusy, umolousané od lesního ovoce a tolik sladké.
Měli jsme všechno krásně nacvičené. Troubím před domem, dopředu jsem naplnil kufr zásobami. Jedeme po starý silnici, protože se krásně klikatí a v kopcích máme oblíbené hospůdky na malinovku (jo tu s tím dehtem), pivo a smažák. Sousedi nás zdraví, jak se máte, tady je taky neskutečný vedro. Větráme a vybalujeme jak jídlo, tak jeden druhého. Natrhneme peřiny, jsme zpocení až běda a lehnutí do potoka ledové horské vody nás donutí k vyjeknutí. Já a ona, muž a žena. Už se známe, jsme jedno tělo i duše. Doplňujeme se snad u všeho. Sekáme louku i dříví, první den se vždycky maká, aby byl pak klid.
Vytáhnu kazeťák a naláduju tam Sodom, Kreator a Vader s Obituary. Pokouším se do půl těla zpívat s kapelama a koutkem oka zahlédnu, jak mě Káča sleduje. Usmívá se a když se přede mnou ohne při sbírání polínek, nemůžu zase jinak. Ležíme v posteli, jíme chleba se sádlem a cibulí. Povídáme a je nám šílený vedro. Navrhuji koupaliště v Lučanech nad Nisou. Schváleno, sbaleno, jdeme. Kolem domu mé babičky, která nás zatáhne ihned dovnitř, olíbá a málem umačká. Půjčuje nám starý batoh snad po pašerácích a naplní ho masem, klobásami, pečivem, ovocem, vodou i slivovicí. Prý po koupání vyhládne.
Pohladím stařenku po vráskách, obejmu ji a loučíme se. Mává nám šátkem jak z pohádky. Moje bábi, ta jenž mě naučila tolik věcí a v jejíž sukních jsem se kdysi schovával jako capart. Teď už jsem ale chlap, ne? Navrhuji zkratku, co je delší, ale zase vede lesem, kolem opuštěného strašidelného mlýna. Sundáváme ihned boty, jak dva hippiesáci, Káča trylkuje, srší mládím, normálně jí nestačím. Pobíhá po lesní pěšině, skáče mi po jehličí jako opravdová víla v džínových kraťasech a tílku Sodom. Bez podprdy, že prej ji stejně nepotřebuje a má prázdniny. Nejsem proti.
Bývali tenkrát na horách lidé hodní, milí a jadrní. Viděli dvojici z města, usmáli se, vodu nabídli, občas štrůdl. Jen tak, protože touhle cestou už dlouho nikdo nešel a prohodit pár slov s pocestnými je vždy příjemné pro obě strany. Musíme do kopce, kolem pily a vleku. Před námi se otevře staré koupaliště, s dřevěnou boudou a výčepem. Pár převlékáren s vytlačenými suky po stranách. Leháme hned do stínu. Ručníky na trávě, skáču hned do vody. Stojí tam, jako snad každá ženská a osměluje se. Dělá mi to samozřejmě neskutečně dobře, že ječí, že křičí - si blbeeeeejjj, nechtohooo, je to studený....
Má pravdu, voda skrz koupaliště jen protéká. Vystavujeme se chvilku na slunce. Ale až po mém rochnění, několika bazénech. Dejte mi jakokouliv vodní plochu a jsem hned v ní. Vodomil obecný. Lachtan a potápník. Taky skokánek s prknem, kde se prsí pár místních. Hážu naschvál kufra, pak placáka, mám z toho neskutečnou srandu. Takhle se teď skáče v Praze, volové. Jdeme na pivo. Objednávám první a najednou zjišťuju, že za výčepem je kamarád z Liberce. Na brigádě. S manželkou a kazeťákem vytaženým na maximum. Dává samý dobroty.
Pár rodin si stěžuje, že je metal moc nahlas, ale on se jen usmívá. Večer prej přijdou další kámoši a až se setmí, tak zapojej aparáty a trošku si zahlomozí. Není co řešit. Spát se dneska asi moc nebude. Odpoledne je program jasný. Voda plus pivo. Občas, když vylezu ze stínu, mě praští kamarád alkohol do palice. Káča mě krotí, ale známe svý lidi. Chodím si objednávat songy na přání a jsem normálně vykouslej. Usínám ve stínu a když se probudím, tak vidím na lavičce Káču a kolem ní pět kluků, co dělají ramena. Směje se jejich vtipům a mě bodne u srdce.
A tak mám blbý žárlivý kecy. Odsekne mi. Jdu teda na pivko (ale pozoruju ji ostřížím zrakem, rozhodnut, že kdyby se nějakej tajtrdlík přiblížil až moc, tak ho sejmu) a scházíme se s mojí milou, až když přichází tma. Kluci museli domů a z horských chalup vylézá jiná sebranka. Vlasatí, metaláci a máničky ze širokého okolí. Zdravíme se, hudba je naší krmí, spolu s pivem. Jsem ve svým živlu, popisuju koncerty, co jsem viděl, machruju se svojí sbírkou kazet (tenkrát si ještě pamatuju, co přesně mám, včetně labelů, chyb v textech apod.) a konečně je u mě Káča, aby mě doplňovala a tulila se. Už se na ní nezlobím. Je mladá, krásná, je jasný, že je o ní zájem. Přesto si nějaký to zažbrblání neodpustím. Vlepí mi ale pusu jak vrata a je dobře.
Čtveřice opilých maníků zapojuje agregáty. Ladí nebo se o to spíš snaží. Prej thrash, ale je to spíš zábavovka do punku. Ale nekritizuju, nechci je naštvat. Hodně to prožívají, mají velký sny, který asi nikdy neuskuteční, protože u nich nadšení vítězí nad talentem a sebekázní. Půjčuju si basu a hážu tam pár kousků o Ramones, Motorhead. Pán za inprovizovanýma škopkama sice nestíhá, ale je to tak nějak jedno. Řvu jako kráva a překřičím i bučící krávy naproti na louce. Mistři mají po zkoušce a tak se pije. Stejně jim to jde o hodně líp.
Martin z Liberce, který to tady má celý na starosti, má velmi slušnou sbírku kazet. Blízkost Polska a jejich trhů je hodně znát. Ty vole, ty tady máš i Protector? To čumím. Najednou se mezi posečenými kopci vznáší pečlivě vybraný metal. Popadá mě deja vu, bere mě skvělá nálada. Pařím, skáču oblečený do koupaliště. Holky a kluci, co se před chvílí vůbec neznali, jsou najednou největší kamarádi. Díky hudbě, pohodě, horám a létu. Otevírám batoh, dělíme se o všechno. Martin naráží dalšího suda. Dneska to bude dlouhý. My ale nemůžeme jít v noci lesem domů, zabloudili bychom.
Nabídnou nám přespání v boudě, co stojí kousek nad výčepem. Házíme si tam věci a mě to samo nedá a hned prubneme, jestli palandy dobře stojí. Káča pak vyryje na zeď naše iniciály a já se na ně po letech zajedu s rodinou podívat. Jsou tam dodnes. Jde se pít. Hodně, spíš vrcholově chlastat. Někdo nablije do dětskýho bazénku, Martin nadává a pak všechno vzdává. Kazeťák je na plný koule a divím se, že jsme ještě všechno nezapálili. Masakr.
Někdo usne venku, někdo odejde v naději, že najde cestu domů. Chci se rozloučit s Martinem, ale zrovna bere zezadu svoji manželku, která u toho děsně řve. Dělám si z nich prdelky a prohekám se v imitaci až k naší boudě. Padnu naznak, mimo palandu a usnu. Probudí mě bouřka uprostřed letní noci. Káča má strach, jsem tedy jejím hromosvodem. Stulí se do klubíčka, jako kočka obecná divoká. Alkohol je náhle pryč a když dobleská a dobouří, je vzduch čistý a vlhký. Musíme čůrat. Překročíme jednoho spáče, co nedošel ke žlábku. Zakloním se a vidím hvězdy. Nebe je jako zázrakem čisté.
Jen poslouchám, Kačenka má povídavou. Kývu hlavou, ale slova moc nevnímám. Nasávám spíše melodii, dívám se na rty a šíji, kde tepe krev. Je to celé sen a nebo skutečnost? Divím se pořád, jak je možný, že zrovna já mám tak nádhernou holku? Vždyť si ji nezasloužím. Je ticho a já nevím, co říct. Tak se jen usměju, vezmu ji do náručí a svléknu. Skáčeme do ledové vody. Nazí jak zákon káže. Adam Adamovič a Eva Krasněna. Blázni? Asi ano. Ale usnout nahatí a hanbatí v boudě je tak děsně krásný, že nejdřív nemůžu spát.
Ráno je bolavé jen trochu. Slunce nás vytáhne a málem si zapomeneme obléct plavky. Osvěženi, ona s krůpějemi vody na krku, ve žlábku i na prdelce, já, který mám 60 kg a klepu se jak ratlík. Dej nám pivo bože - Martine!, křičíme a všechny budíme. Je teprve sobota! Na chalupu nemusíme, chceme všechno zažít ještě jednou, tak nám ohřej prosím klobásky a jedeme dál. Sny noci metalových se budou i dnes vznášet mezi kopci. Můžu prosím na rozjezd Vader? Nikdo nic nenamítá a já jsem šťastný jako blecha. Mám všechno, co potřebuju. Úžasnou holku, metal v uších a pivo. Víc ani nechci. Pojď do vody! Usrknu ještě pěny a házím jí z náruče přímo doprostřed vší té krásy. Ani si nestihne sundat tílko.
--------------------------------------------------------
Připadali jsme si jako děsný rakeťáci. Po práci v továrně je potřeba se restartovat. Pivo U Dřeváka to jistí. Dáme dvě, tři a dneska bude klasika. Už se těšíme. Léto sice přálo osamoceným toulkám s děvčaty, výletům a slunění u vody, ale metal si nevybírá. Když ho žiješ, tak jinej nebudeš. Není čas na pózy, kecy a rozmluvy s debilama. Nutno stále hledat nové smečky, nasávat další a další alba. Jsem moc rád, že žiju ve stínu Kytky a Sabatha. Možná si to ani pořádně neuvědomuju, ale mám obrovský štěstí. Jinak bych točil dokola pár desek a pak si jednou jako starej drbal pleš, cože jsem to všechno propásl?
K některým novinkám se člověk dostal hned po uvedení, na jiné přišel třeba až po letech. Taky často nějakou skupinu jen tak odsoudil, kvůli zvuku, zpěvu, vizáži. Po pár měsících se znovu vrátil a propadl jí. Byl jsem jen obyčejným fanouškem, vždycky spíš poslouchal stylem líbí-nelíbí, srdce u mě často vítězilo nad rozumem. Nechtělo se mi nad takovou velkou radostí jako je hudba přemýšlet. Na druhou stranu, měl jsem všechno z první ruky, často mi Kytka nebo Sabath album doslova vnutili, protože věděli, že jsem hlava otevřená, ne jako Prcalík, kterej byl se vším hned hotovej.
Panely čekaly, lahváče cinkaly. My kluci už trošku rozevlátí, veselí a v předtuše něčeho velkého. Holky švitořící, zrovna si přinesly novej plakát nějaký německý kapely, kde měli muzikanti šíleně obrovský kučeravý účesy a řešily, jestli jsou sexy nebo ne. "Nekoukejte na buzny, když tu máte nás": zahlásil Prcalík, mladší křepelky tím vyplašil a naše víly rozesmál. Pilo se na pátek, na Sodom, pak na Kreator a já s Kytkou ještě asi na dalších deset kapel. Začínalo lézt do hlavy divné stvoření jménem chlast. Snažili jsme se ho oddálit kazeťákem vyhuleným naplno, tichým kouřením v nedalekém lesíku, i dlouhou rozmluvou o Panteře, ale nějak to nepomáhalo. Buď na mol, vybuduješ kapitalismus, řekl ještě s pozvednutou pravicí s lahváčem Kytka a pak uprostřed věty usnul.
Otočil jsem jej na bok, vyděšen nekonečnými zprávami o zpěvácích, co se pořád dusili zvratky, povolal jsem Mirku, ať se o svého milého postará. Krásný to člověk, řeknu jí ještě, momentálně indisponován a opravdu blijící. Jeho ženušinka na mě koukne, řekne něco o tom, že bychom neměli tak chlastat, když je noc ještě mladá, ale to už neslyším. Potřebuju Káču. Mám trudomyslnou. Je toho na mě nějak všude kolem moc. Rodina v neustálém rozkladu, v práci samej chytrej a já nemám kromě Káči, party a metalu vůbec nic. Na podzim budu plnoletej a jsem chudej jak myš. Sice beru slušný prachy, ale nějak jsem se ještě nedonutil na nic šetřit.
Žiju metalem. To je bez debat. Filozofuju, jak to už opilí lidé dělají. Káča mi bere obličej do dlaní a ptá se mě, jestli jsme nezapomněli na toho Sabatha, že nás zval na večírek k němu. A kurva, to víš že jsem hlava děravá. Chytne mě amok, sbírám Kytku, fackuju ho, že máme skluz. Moc mě nevnímá, ale nakonec se nechá přemluvit. Nebo spíš odnést přes celé město až k plynárně do Sabathova království. Ten má ženu někde na Moravě a na stole plné lahve kořaly. Trošku nás seřve, ale kámo, přece si nečekal, že zrovna my dorazíme brzy. Dáváme lahvový, chladivý, lokavý, hořký jako radost z chmele.
Jak známo jest, náš kamarád byl technický guru. A jako takový nám i sobě nahrával na videokazety Headbangers Ball. Pořad to metalový. Usadíme se ve starých křeslech, jsme napnutí, jak v kině na nějaký erotice. Taky hlásíme, jestli bude slečna Dolly Buster nebo Emanuela. Prej dej tam Samanthu Fox. Docela bych nějakej takovej film/klip s kozama bral, abych pravdu řekl, klipy mě nikdy moc nebraly, já byl dycinky spíš na zvuk. Ale na obrazovce začalo zrnit, Sabath se postavil před nás a každý klip nebo rozhovor uvedl jak v kině, kde se dává jen samý umění. Měli jsme z něj prdel, ale je taky fakt, že třeba klipy Pantery, Carcass, Napalm Death, Vader a Pestilence si pamatuji dodnes. Posledně jmenované jsem si díky tomuhle pořadu vlastně pro sebe objevil.
Skvělé rozhovory Rikiho Rachtamana, které nám skoro zase střízlivý Kytka neuměle překládal, spousta nových informací. Najednou byly veškerý persony, ke kterým jsme vzhlíželi a znali je jen z časáků, případně z jeviště, uvolněný a pokorný. Odpovídaly na otázky, občas nás štvaly, někdy to byly pózy až hrůza, ale to tak nějak k tomu všechno patřilo. Třeba pro mě památné rozhovory s Henry Rollinsem, s Phillem Anselmem, Nickem Holmesem. Vynikající záležitosti. Nedávno mi kamarád opravil videorekordér a těch pár svých kazet jsem si přehrál. I dnes mají sílu a není to jen o nostalgii. Kapely měly tenkrát co říct. Vyjadřovaly to, co si myslíme i my, metalová chamraď ze sídliště. Byly sice tisíce kilometrů daleko, ale mluvili stejnou řečí jako my.
Mám rád Sepulturu a spolu s Vader, Panterou a Pestilence se stanou nejhranějšími klipy celého večera s Headbangers Ball. Samozřejmě se hodně pije a tak máme za chvilku hlavy jak míče. Jednu chvíli si myslím, že ty postavy kolem mě nemají krky a driblují koulema opentlenýma pačesy o zem. Musím si sednout, udělá se mi blbě a Káča si sedne jako na moje koleno, začne přirážet do rytmu a má z toho hroznou srandu. Prcalík, když to vidí, tak mě chytne za vlasy, zakloní mé volátko a vylije půlku lahve Drápaniny do hrdla. Zakuckám se, zvednu, zahrozím a padnu hubou na zem. Lesknou se mi oči a mám pocit, že hořím.
Každej dostaneme od Sabatha jednoho lahváče na rozloučenou a rozhodně nejsme ten večer příkladnými mladými začínajícími kapitalisty a podnikateli, jako naši spolužáci a známí. Jsme normální sběř, která místo toho, aby hromadila chechtáky, tak zevluje ulicemi, šplhá po lampách, močí, kde to jen jde a hlavně předvádí pózy ze všech viděných klipů. Trošku mi jebne a začnu si hrát na hrobníka. A že máme dneska na hřbitově Den otevřených hrobů. Kousek za obchodním domem Máj, dnes rájem butiků s nošeným zbožím z Itálie a pračkou na mafiánský prachy, přelezeme zídku. Skáču mezi hroby a předvádím neskutečnou pařbu.
Moc daleko ale nedojdu, protože se z márnice vyřítí opravdový hrobník s násadou od lopaty. Jsem sice opilý, ale taky o šedesát kilo lehčí. Uhýbám ranám, mám z pána neskutečnou prdel, kluci s holkama sedí na zdi a tlemí se mi. Tedy až do doby, kdy díky nepozornosti dostanu ránu do žeber. S výkřikem metal nikdy nezemře přeskakuji několik hrobů a pádím k východu, za kamarády bych se nevyšplhal. Zakopnu o popelnici s vyhozenými kytkami, ale zvednu se a už se nezastavím. Těch kurev, kreténů, debilů, magorů a satanistů, co za mnou letí, bych se nedopočítal.
Ještě dáme cígo a pak už si nás holky rozeberou. Pořád bych dokola řešil všechny klipy, co jsem viděl, ale Káča mě místo toho plísní, cože jsem to zase udělal za kravinu. No co, jsem mladý a nezkušený, jsem jako nevybouřený hříbě, říkám jí, ale má se mnou kříž, to je jasný.
Čechrá mi vlasy a nechá mě povídat. Vidím na ní, jak se jí klíží oči a jak by raději muchlování, ale já jsem všeho toho metalu děsně plnej a musí to ven. Pak už spí a já stejně melu dál, jako by tam ani nebyla. Doslova se ukecám ke spánku. Zdá se mi o tom, že máme všichni opravdu hlavy jako míče, že s nima paříme, driblujeme a nosíme si je pod pažema. S mojí hrajou kluci bowling a když sejmu vždycky všechny kuželky, tak vidím, že na každé je napsáno jméno některé mé oblíbené kapely. Prý hrozně křičím ze spaní. To se ale dozvím až ráno, když snídáme a já se těším na další seanci u Sabatha.
--------------------------------------------------
Příběh sto šedesátý - Lodyhy a blizny
Milé ženy a dívky, když jsme chodívali s klucíma ulicí a zevlovali jsme z nudy, tak jsme po vás neustále koukali. Říkali jsme vám kobry, panenky, divošky, prdelky, smutnice, chrtice, někdy i tlamy, když jste nás okřikly. Byli jsme neomalení, sprostí, často hloupí, ale pokaždé jsme to mysleli v dobrém. Každý chtěl mít svoji lodyhu nebo bliznu a nebo klidně obě dvě. V pubertě, narvaní testosteronem, jsme ale nejvíc milovali vás, oblečené v džínových vestách, v kraťáskách, ze kterých vám koukaly kousky prdelek.
Měly jste to (a často ještě máte) s náma vopravdu těžký, to nezastíráme. Pořád jsme kecali o muzice, nutili vás chodit dlouhý štreky na koncerty, často jsme se opili a byli pak neskutečným přívěškem, za který jste se styděly. Nechápu, já bych to s náma nevydržel. A vy, jak svaté ďáblice, divoženky, co mají srdce na pravém místě, pořád jste stály po našem boku, oddané a pokorné. Odměnou od nás byla jen další prosba o peníze, protože já už před výplatou nemám a zrovna vyšli noví Sodom a já prostě tu desku musím mít. Kdo by to pro náš úsměv neudělal, že ano? Vždyť jsme si pak na několik dní zalezli, nebylo o nás slyšet a o ničem jiném jsme nemluvili, než o nové hudbě.
Nosili jsme vás na ramenou, uprostřed žhnoucího koncertu a dělalo nám moc dobře, když jste naše krky svíraly mezi stehny. Skoč má milá, křičeli jsme na vás, když jste plavaly na natažených rukou. Vždycky jste byly a budete nejkrásnější. Protože jste normální a je s váma prdel, jak říká Prcalík.
Pořád si myslím, že metalový holky jsou nejlepší na světě. Protože to nejsou fifleny a pizdy (jako jasný, výjimky potvrzující pravidlo jsou všude)...
"Kubo, to vole, co si to zase smolíš": drkne do mě Prcalík a já úvod své povídky už nikdy nedokončím. Přitom by si zrovna tenhle kousek zasloužil dopsat. "Ale, jen tak si tady něco píšu": odbudu jej a donutím se zvednout hlavu. Dostanu lahváče a sledujeme jednu kalupinku, jak jde zrovna kolem panelů. Venčí psa, co není pes, ale plyšák, ale ona je krásná. Sice není metal, což je pro mě tenkrát obrovský problém, ale nakonec, vždyť jde jen o sny a představy. Modelka o nás ví, tak se protáhne, hodí nosánkem nahoru, protože my jsme pro ní stejně jen sběř, špína a havěť. Nikdo z nás nemá utroubenýho trojkovýho bavoráka a nevysedává v naleštěných diskotékách. A to si jen tak tipuju. Většinou ale mívám na ženský dobrej odhad.
Krasotinka, jak vystřižená ze žurnálu, s umělým pohledem odejde a zůstane po ní prázdno. Kecáme o ženských, máme šíleně chytrý a vševědoucí řeči, jakoby jim, Venušankám šlo rozumět. Z mudrlanství nás vytrhne až první modro černá silueta. Nad Radoučem se tetelí teplý vzduch a už na nás mává. Jana byla vždycky bohyně. Léty ještě zkrásněla. Má vláčnější pohyby, jistější a vznešenější chůzi. Hergot Kubo, to je stejně ženská viď, proč ji taky nechceš? Sníme, vtipkujeme.
Dostanu hudlana, až se mi zatmí před očima, to je jiná samice než ta unylá modelka před chvílí. Ne, Jana není tak dokonalá, ale je to kusanec. Ženskost z ní cáká na všechny strany. To já moc rád. Přitulí se a sledujeme dál, co se děje na louce před námi. Hořká pusa s prvním pivem, cígo, co nikdy nedohoří. Koukám jí do výstřihu, ale jen chvilku.
Na obzoru se objeví další dvě panenky. Blondýnka a černovláska, vysmáté jak lečo, holky jako květ, v sukýnkách, ale s tupějším pohledem. Jsme možná za prasáky, ale komentujeme je dost nevybíravě. Děvčátka, tělo je jen tělo, možná jsme naivní a hloupí a tak nějak mimo směr a dobu, ale my máme rádi, když z vás je taky cítit osobnost. Dívky se berou hrozně vážně, natřásají se, pro ně jsme vagabundi, kolem kterých musejí projít. Prcalík hodně ostře zahlásí. Prej krásný, ale v hlavě od pohledu nasráno. Vypadáte všechny stejně, podle poslední módy, jakoby vás vyráběly na lince podle barbie předlohy ve fabrice.
Další dvojice, úplně jiná chůze. Mirka s Prcalinkou. Boky a zadky, prsa a černo černé oblečení. Ne, v žebříčku všech miss světa by asi nebyly příliš vysoko, ale jsou nádherný. Už jen ten výraz, úsměvy, laskavost. Kytka trefně poznamená, že přesně takovýhle lodyhy a blizny bude vždycky obdivovat, protože si dovede představit, že s nima bude mít jednou kupu malých metaláků. Filozofujeme dál a když k nám naše kamarádky přijdou, jsme neskutečně rádi, že je máme. Svět je opravdu do řiti úžasnej.
Objeví se další žena kolem 40, v šatech, za kterými se musíte ohlédnout. Jsme pro ní malý mlíka, asi nás ani nevnímá, jsme mimo její svět, ale nese se jak nějaká plachetnice. Opravdu, po trávě nejde, ale pluje, vznáší se. "Tak takhle jednou chci, aby vypadala moje žena, až zestárneme": zasní se Prcalík a Prcalinka mu řekne, že je debil, že ona bude vychlastaná a naschvál se vyžere, aby ji měl rád jen kvůli duši a ne tělu. Kecáš lásko, ty budeš dokonalá vždycky, řeknou si ještě, ale já už je nevnímám. Zasním se nad paní v šatech.
Poslední, jako gradující závěr přijde Káča. Nechodí, běží. S vlasy nadskakujícími kolem ramen. Moje, jediná a s krokem šelmy. Kobra, lodyha i blizna, budoucí matka mých děti, prdelka, divoška, panenka. Symbol ženství. Dávno ohlodaná na ryzost, až do morku kostí. Bez příkras, vždyť jsem ji viděl zvracet tunu červeného vína i plést svetr z řezající vlny - co může být víc anti-sexy? Už jsme zažili snad všechno, přesto se mnou zůstala. Kousek od panelů zpomalí a mě to nedá. Vyběhnu jí naproti a jsme jak v přiblblejch filmech od moře, kde prší a líbají se jako o život.
"Stejně, vy volové, my se máme! Naše holky jsou nekrásnější": pijeme s Prcalíkem na přitažlivost našich kočenek. Na jejich skromnost, opravdovost, ryzost, dobrotu. Na vlastnosti, na které se často, co stojí čas časem, zapomíná. Celý večer jsou holky překvapený, ale musí to z nás ven. Vždyť jsme mladí, zamilovaní až po uši a tak jsou z nás najednou neskutečný romantici, tedy až na Prcalíka, kterej to vždycky mile sprostě zazdí. Koroptvičky naše, prdelky, my vás nemít, tak chlastáme někde sami po hospodách a nadáváme na celej svět. Ještě, že jste si nás nechaly.
Džínové princezny se tetelí radostí, usmívají se a říkají nám, abychom to nepřeháněli. Ale my nemáme dost. Každý si vzpomene na chvilky, zážitky, které jsou jasným důkazem o tom, že metalový holky jsou nejlepší. Mluvíme o výletech, o našich opicích, o koncertech, o momentech, kdy propadáme chmurám, o špatných náladách. Stojíte u nás v dobrém i ve zlém, jste naši strážní andělé, sexy samice, který možná nejdou daleko pro silnější slovo, ale jste metal. A hlavně, máte srdce na pravým místě (jasně vlevo, ale víte jak to myslím).
Bylo krásné zažívat podobné chvilky s naší partou ztracených duší. Svěřovali jsme se se vším. S podělanými pracemi, s rodinama, kde to stálo za vyliž prdel. Se šedivostí sídliště, ranním vstáváním do fachy. Už jsem nemluvil, jen jsme se s Káčou tulili a poslouchali ostatní. Ten večer byly všechny holky neskutečně divoké. V nedalekém lesíku, na našich džínových vestách nám daly víc, než jen svá těla. Daly nám to největší, co může vůbec žena muži dát. Jasně kurva, lásku. Bylo to slyšet.
Všichni si ten večer slíbili, že spolu budou a zůstanou na věky věků. Věřili jsme tomu. Protože jsme měli alespoň chvilku pocit, že se svět točí našim směrem. Protože jsme měli své džínové víly, bohyně a ony nás. Koneckonců, pro co jiného žít? Možná tak ještě pro metal, protože nás spojil všechny dohromady. Slunce zapadá nad Michalovickou putnou, sedím s Káčou na pískovcové skále nad Jizerou a plivu dolů na auta. Její oči se lesknou a jejich výraz před sebou vidím ještě dlouho po tom, co ji odvedu domů. Seš doprdele šťastnej chlap, říkám si, když si před zrcadlem čistím zuby před spaním. Fakt že jo!
--------------------------------------------------------------------------
Ležím si takhle u Káči doma na gauči, mám na uších sluchátka a dělám, že mě její tělo vůbec nezajímá. Vypadám, že jsem ponořen do Obituary, ale ona mě škádlí, laská, svádí. Podléhám a nechám se svléknout. Vydržím tuhle krásnou hru docela dlouho, lépe řečeno přesně do doby, než mě vezme do pusy. To mi je pak nějaká muzika někde. Ležíme vedle sebe a koukám jako vždy na zdi oblepené plakáty. Ve středu je samozřejmě draze vydražený a přes inzerát koupený Saxon. Káča Byforda miluje, kdo by taky ne, žejo?
Včera odpoledne měl můj otec totální záchvat. V opilecké křeči dostal amok, že nic nedělám (blbost, každej den rachota a když mi kdokoliv řekl, tak jsem pomáhal i na dvou barácích, plus chalupě), že mají kapely dlouhý vlasy a jsou to vágusové a magoři. Bránil jsem se, ale nezachránil nic. Ani dárek od Kytky (super Slayer s řetězy), ani Prcalíkem vyšmelený Obituary. Nakonec jsem před rozzuřeným fotříkem prchl s jediným, nejvzácnějším kouskem - byli na něm Vader stylizovaní do středověku. Nějaká hladomorna, hrad, kov a kámen a nejdrsnější výrazy na světě. Celkově hroznej kýč, ale já ten plakát miloval.
Seděl jsem pak na schodech u sklepa, v očích slzy, protože kdyby můj chlebodárce věděl, jak bylo těžký některý kousky sehnat a kolik to stálo peněz, asi by mě ušetřil. I když on ne, s ním nešlo už nic. Propadl jsem se do totální beznaděje, ploužil se se srolovaným zachráněným plakátem městem a chtěl být sám. Odmítl jsem několik pozvání na pivo, na trávu od punkáčů a raději zalezl na naši oblíbenou zídku pod hradem. Kouzelný místo, do kterýho se dávno otiskla naše těla, protože zde jsme toho prováděli hrozně moc hezkého. Akorát teď se mi chce skočit jako nějakýmu vyvrhelovi z hradeb. Normálně umřít.
Otec mi zničil mojí modlitebnu, koutek v panelovém bytě, který byl jen můj. Psací stůl polepený logy kapel, přes židli přehozená džíska (mírnější verze, na koncerty jsem měl druhou nepranou pořád ve sklepě). Kazeťák, gramec, CD přehrávač, vše v jednom těle Technics. Metal jsem už poslouchal necelých pět let. Byl jsem jím prolezlý, byl mojí součástí. A teď jí kousek ukrojil, spálil a zničil. Vařila se ve mě krev. Jako bych nemohl mít normální klidný páteční klid jako ostatní. Nakonec skončím U Hymrů, pořád s ruličkou Vader pod paží. Dej mi pivo, dneska ho potřebuju. Snad mě nikdo za tlustým sklem půllitrů nenajde.
První metla, kterou jsem viděl, byl Kytka. Bylo už chvíli před zavíračkou, ale Pavel je hrdina a borec a tak zamkl a my zase jednou pili ve dvou (tedy ve třech, protože pan výčepní se musí taky krmit). Měl jsem ošklivou opici. Zlostnou, pomalu přešlou v plačtivost. Kurva si chlap, tak jednej, radili mi oba mí kumpáni, ale já si přišel jak zahnanej do kouta. Měl bych vypadnout. Vzít Káču, odstěhovat se do bytu nad řekou, který byl pořád jen snem. Oblepit si zdi tapetami z vlasatých plakátů. Úplně to vidím. Metalovej bejvák, metalovej svět, metalová holka, metal na jazyku i v srdci. Najde mě paní Kačenková, když jde ráno pro noviny. Kytka mě sice odvedl, ale já se styděl zazvonit, nějak mi přeskočilo. Spal jsem v polosedě, na kamenných schodech. Vader jsem stále držel křečovitě a opatrně v rukou.
Dala mi snídani a pak sama sebe, holka moje nej nej nej. Tady mi bylo dobře, sem jsem patřil. Do její náruče, do klína. "Musíš mi ten plakát opatrovat, prosím, chci abych ho měl celý život": tiše jsem šeptal, když jsme jej lepili na zeď. Museli kvůli tomu dolů Iron Maiden. Zrovna nám nějak vypadli z oka, tak co. Ležím na boku a čechrám jí voňavé vlasy. Naschvál je dávám mezi prsa, zakloň se, dosáhnou pořád až na zadek. Usínám a z dálky slyším, jak mi mluví do duše - měl by ses víc šetřit, tolik nepít, pořád se chceš zavděčit všem, ale to nejde. Smrťáčku, musíš se naučit říkat ne, jinak se rozpustíš a zmizíš, víš?
Tančím zase ve snách s těma nejkrásnějšíma metalovýma holkama, co znám. Káča je královna, všechno je nádherný. Pak se ozve řev a do ráje vstoupí příšera. Probudím se zpocený a jsem pozván na oběd. Rajská a knedlíky, jídlo pro bohy. Občas se dobrota ukrývá v obyčejných věcech a lidech. V každodenní rutině, v milém úsměvu. Cítím se najednou skvěle. A aby toho nebylo málo, tak je mi vzhledem k situaci nabídnuto, abych, než si něco seženeme, bydlel s Káčou. Jsem v šoku, ale pak vstanu, hubu od rajský a vyseknu paní Kačenkový obrovskou spontánní pusu. Napijeme se na to šňapsem a já svato svatě slíbím, že budu hodný.
Můj nový pokojík s mojí holkou. Splněný sen. Pár zdí, stolek, postel a havěť v teráriích, akvárkách a klecích. Ráj, malý kousek světa, který je najednou jen náš. Schoulení do sebe, nechce se nám ani ven. Nakonec nás kamarádi vytáhnou, ale v myšlenkách jsme pořád v tý malý komůrce, kde budeme už za chvíli zase ležet vedle sebe. Snad poprvé legálně, šeptat si, hladit, koukat na plakáty a větrat oknem na Staré město. Jdeme se po panelech ještě chvilku projít. Najednou nemusíme hledat místo, kde bychom mohli být na chvilku sami, máme se kam vrátit. Zavolám z budky sousedce, aby vyřídila mámě, že se zítra stavím pro věci a pak mě uvidí jen při návštěvách. Vzpomenu si ještě na přírodopisný film, jak vylétne dravčí mládě z hnízda. Teď už ale není na myšlenky čas. Osprchuju se na nejstarších dlaždičkách, co znám, jdu dát dobrou noc svým novým blízkým a pak zalezu pod peřinu.
"Tak co mámo, co budeme dělat? Docela bych zasunul": vtipkuju. Pak už je to jen o nás dvou. A o plakátech na zdi, o potichu puštěných Paradise Lost, o přirážení do pomalého rytmu. Mám tě rád, mám tě ráda. V noci se budím jen občas a svědkem mi je ošklivý pískomil Emil, který na nového návštěvníka kouká velmi podezřele. Usměju se a nechám si zdát o metalových vílách.
--------------------------------------------------------
Příběh sto šedesátý druhý - Jsi jako Bafomet
Když už jsem byl členem rodiny Kačenkových, tak jsem se snažil pomáhat. Nákupy, sem tam něco opravit, nepřekážet. Taky jsme vyrazili za Káči bábušenkou. Vlakem, jako vždy. Na zdi nádraží v malé pojizerské vesničce vidím plakát na koncert Vitacit. To by šlo, co takhle nejdřív do hospody, pak do kulturáku a večer za paní, co kdysi povila tvého otce? Odsouhlaseno, protože Smrťák se od malička nerad seznamoval s novými lidmi, trošku se styděl a moc se mu za starou paní nechtělo. Vždyť mu bylo taky sedmnáct a to pro něj staří lidé nebyli zase tolik vzácní. Srkám Klášter a divím se, že ho tady čepují.
Káča mi sedí na klíně a vrká. Pořád teď plánuje. Dopijeme mocně a ještě mi cestou ukáže barák, kde bydlí babička. Kdyby prý něco, tak se tam dá vlézt i zadem přes zahrady. Kolem švestek slivovicových. Kulturní dům je klasický, s těžkými rudými závěsy, prosklenými dveřmi a parketami. Výčepák podrážděnej. Pro vesnici je to událost, přijeli umělci až z Prahy. Pánové z kapely se už pohybují sálem, zdraví se s fanoušky. Taková páteční pohoda. Ještě je mi oznámeno, že babička nemá díky cukrovce jednu nohu. A že je to svéráz, ženská z hor, která za války dokonce i střílela po Němcích (i Rusákách). Říkám své milé, tak teď už vím, po kom jsi taková bojovnice.
Občas slýchávám vyprávění o starých časech, ve kterých jsou všechny kapely nejlepší, pivo hořčejší, holky krásnější a svět se točí o hodně lépe. Blbost, předkapela, kterou raději nebudu jmenovat (vystupuje dodnes) se nenaučila hrát nikdy. Totálně debilní texty, pózy. Jdu radši do předsálí. Jenže je slyším pořád. Tak jdu ven. Dám kouř, pokecám s místníma křepelkama. Opět moje tradiční chyba. Jenže já si nemůžu pomoc. Holky se mi samozřejmě líbí. Ne že bych nějak tentononc, na to si mě Káča až moc hlídá, ale jejich prsatá společnost mi dělá moc dobře. Taky na mě zase vyletí z ničeho nic nějakej mladej nabušenej vesničan. Vezme mě ramenem do břicha. Sundá mě na zem.
Nevím, jestli to princeznám dělá dobře, ale asi jo. Možná jsou zvyklý. Tak se pereme. Sice má sílu, ale je pomalej. Možná i tupější. Stačí kolínko, hlavička a už se přede mnou válí jak lemra. Já mám sice rozseknutý obočí, ale to jsou jizvy, které muže zdobí. Vždyť jsem vyrůstal na indiánkách. Tak se otřu do džísky a jdu hledat Káču. Sedí na baru, opět obklopená půlkou vesnice. Achjo. Ládujou do ní panáky a nechce se mnou ani na Vitacit. Tak se naseru, to je jasný. Jdu pařit.
Libido. Zvony. Rebel. Sibyla. Lovec lebek. Zahrajou mi všechno. Řvu. Skáču a potkávám v davu princezny. Opilí se objímáme a jako sáhnu si, přiznávám. Vypadá to, že jim to vůbec nevadí. Jenže přátelé, poplácání není zasunutí, jak říkává Prcalík. Končí se ve velké vřavě, Vitacit má úspěch. Zvu holky na panáka. Jsem žárlivej a dělám před Káčou ramena. Mám u sebe o jednu holku víc, než ona kluků. Proč děláme takový blbosti? Vždyť si jinak šeptáme samý milý intimnosti a krásný věci, že by sochy začaly plakat. Asi je to chlastem.
Kačence se udělá blbě. A je tu samozřejmě Smrťák, kterej ji miluje nadevše. Blijící děvče asi místní tolik nerajcuje. Opírá se o mě, za zastávkou autobusu. Jak za starých dobrých časů. Vypráví příběhy plné rumu, zelený a ferneta. Zbytky slin, otírám jí pusinku vlastním kapesníkem. Dojdu pro vodu do hospody. Když se vracím, tak mi zatrne. Stojí kolem ní tři kluci, opilí jak zákon káže a snaží se ji osahávat. Pořád jsem všechno vnímal jako hru, srandu, ale tohle je moc. Kypí mi krev v žilách. Jsem najednou střízlivý horský lev připravený ke skoku.
Bitka jest krátká. Kopu kolem sebe, dávám přesný pěsťovky. Ne že bych nic neschytal, nejsem akční hrdina, ale zaženu je. Uff. Omyj si obličej. Ne děkuji, ty krvácíš. Hergot, proč si se s nima bavila? A proč ty s princeznama? Nálada není nejlepší. Vyrazíme radši za bábi. Mám poblitý žebradlo a asi mi praskly sluchátka. Achjo. Uprostřed návsi, hned vedle kalu, u kapličky, kde sedí andílek s tlustou prdelkou, stojí snad půlka vsi. Všichni od patnácti do dvaceti. A každej si chce do "Pražáka" bouchnout. Utíkej Káčo, utíkej a mysli na mě v dobrým. Řvu na svoji vílu a ona vezme do zaječích.
Asi mi jde o život. Dostal jsem kolikrát od skinheadů, od cikánů, ale tihle vesničani bijou jinak. Aspoň se nesnaží kopat do hlavy. Mají těžké, opilecké údery. Bráním se jako Sandokan, ale z hrdiny je najednou posera, který se bojí, aby přežil. Nejít kolem parta chlapů, kteří chumel sršáňů, bodajících jednoho chudáka Smrťáka, rozeženou, asi bych tam v podhůří zemřel. Nemůžu dýchat a nevím, jestli je to naraženými žebry nebo stresem. Bolí mě noha, záda a hlavně hlava. Jsem nablblej, asi lehkej otřes. Flušu krev. Spadl jsem do klasický vesnický mlátičky.
Pajdám a pomalinku se orientuju. Kolem švestek říkala? Poslední kroky se plazím. Na lavičce leží povědomý stín. Kačenka, chudák vyčerpaná a vyděšená usnula schoulená venku. Chci ji vzít do náručí, ale podlomí se mi nohy. Probudí se a zděsí se. Jdi dovnitř a doprava, tam spíme. Vlezu do dveří, praštím se do hlavy, protože starý stavení mají nízké stropy. Říkala doprava nebo do leva? Jdu doleva. "Pomóóć...Bafomet!": utrhne mi výkřik málem uši. Stařence se nedivím. Jsem špinavý, od krve, jak nějakej máklej blacker s make-upem. Chudáka jsem ji probudil. Uprostřed noci. Myslela si, že pro ni přišel čert. Tenkrát se lidi báli aspoň boha.
Kačenka ji uklidní a pak už je dobře. Paní je úžasná. Tančí o berlích, omyjí mě, zalepí, uloží. Když to prej není střelný zranění, tak je to dobrý, ale i s tím by si poradila. Asi jsme oba ještě plni adrenalinu a mě všechno bolí, ale musíme na to s mojí džínovou prdelkou v peřinách vlítnout. Nejdřív si ale vyslechnu, jestli se mi některá líbila a říkám, že všechny. Úplně všechny. Ale dal bych jenom tobě. Nevím, co to do ní vjelo (mimo mě), ale je hrozně divoká. Nevím, jak si lehnout. Všechno mě bolí, teď už úplně všechno.
Probudí mě brzy ráno rozbodané tělo a tak jdu stařence nasekat dříví. Jsem tak vychovanej. U snídaně si ihned sedneme do noty. Mám napuchlou hubu a když srkám kakao, tak mi vytéká zpět na bradu. Prej už nejsem Bafomet, ale připomínám jí jednoho vraha ze sousední vesnice. Taky dobrý, ale jinak jsem prej roztomilej. Káče už cukaj nohy, musí mi všechno ukázat. Vypráví, jak zde trávila dětství. Zná každý strom, kámen, mez. Byla prý culíkatá - copatá, nohatá, hubená - to jsi pořád, ne? Tak si uplete copy a hrozně se tomu nasmějeme. Zmokneme a jsme jak dvě sudetský děti, co se ztratily v čase.
V hospodě málem omdlím. Sedí tam všichni mí bijci. Ale najednou jsme kamarádi, prej jsem se držel dobře. Blbci. Ale u nich to takhle funguje - byla zábava, tak se to servalo a já byl odjinud a dělal jsem jim do samiček. Přijdou holky a představujeme se. Dostáváme nějakou slivovici a nebo co a my najednou zažijeme s Káčou úplně úžasnej víkend v jedný malý vesničce kousek od Vratislavic. Na metal jich je tady sice jen pár, ale to nám nějak nevadí. A já jsem rád, že jsem nedostal znovu do držky. Pro všechny jsem samozřejmě, k mé velké nelibosti a jejich velké radosti, Bafomet.
---------------------------------------------
Příběh sto šedesátý třetí - Hedvábná
Do okna svítí paprsky slunce. Leží na boku a vlasy má přehozené přes moji tvář. Nemůžu se pohnout, abych ji neprobudil. Chce se mi hrozně na záchod. Ještě chvilku vydržím, podobné okamžiky si musím zafixovat do hlavy. Říká se tomu obliny. Klenutý zadek, co mají ženský kvůli porodům. Prdelka. A taky lopatky, prsa máš malá a zezadu nejsou vidět. Tak si je aspoň představuju. Políbím ji na ucho, protože vím, že zamrouská jako kočenka. Zavrní. Vezmu si ji zezadu. Když je udýcháno a hotovo, tak se usměje. Je sobota, den jen pro nás. Kačenkovi jakoby nějak tušili věděli chtěli, abychom byli spolu. Tak o víkendech mizeli na dlouhé výlety, návštěvy a my měli byt pro sebe.
Žijeme teď spolu u Kačenky v malém pokojíku. Kartáčky vedle sebe, postel malá, ale naše, složíme se. Prcalík nám říká, že nás musí občas vytáhnout ven, jinak bychom jak dva králíci nedělali nic jiného než jeden druhému tělesnou radost. Jak si můžeš dát nohu přes nohu? To já nedokážu. Koukám na ní, když snídáme. Tričko Vader, to moje starý, ještě ručně natisknutý. Logo nakřivo, vypadá to, že máš jedno prso větší. Fakt? Ne dělám si legraci, jsi dokonalá. Ruka v ruce, společná sprcha. Půjdeme ven, je krásně. Ranní pivo U Hymrů, kde jste včera byli? Káče se udělá blbě a jde na záchod. Zvrací.
Chodíme městem a má milá našlapuje jako šelmička. Jsem hrozně hrdej, že mám tak krásnou holku. Musíme za mojí mámou, otec má denní ve fabrice. Naschvál se sházíme takhle, aby nedocházelo k problémům. Káče se změnil odstín očí, alespoň mi to přijde. Budeme se brát mami, ale dej nám čas, nejdřív si všechno srovnáme v hlavě. Jo, na jaře by to bylo nejlepší. Na chalupě, jako ty? Možná jo, ať máš taky někdy radost. To víš, že tě pozveme na metalovou svatbu. Maměnka moje je stejně tak hodná ženská. Obejmu ji a jdeme dál. Dobrý den sídliště, sláva tvé šedivosti a asfaltu.
Metly byly ten den líný jako vši. Včera byl v Hradišti Debustrol, tak si každý nese svoji opici. My jsme čerstvý. Odpočatý, rozzářený. Kytka je už tady a divně kašle. Ty vole, fakt nekuř. Taky by ses mohl občas najíst. Jsi jak lunt! Mávne rukou a nadhodí ihned nějakou kapelu. Chytnu se a vidím, jak Kačenka protáčí oči. Nebude se mnou řeč. Ještě, že je tu Mirka a v dálce se objevila silueta Jany. Kozenky naše, hezky si povídejte, my máme na práci metal. Probereme život, v práci nás to kurva sere, ale jinak dobrý. Dáme jedno a všichni mizí. Obědy volají.
Metly byly ten den líný jako vši. Včera byl v Hradišti Debustrol, tak si každý nese svoji opici. My jsme čerstvý. Odpočatý, rozzářený. Kytka je už tady a divně kašle. Ty vole, fakt nekuř. Taky by ses mohl občas najíst. Jsi jak lunt! Mávne rukou a nadhodí ihned nějakou kapelu. Chytnu se a vidím, jak Kačenka protáčí oči. Nebude se mnou řeč. Ještě, že je tu Mirka a v dálce se objevila silueta Jany. Kozenky naše, hezky si povídejte, my máme na práci metal. Probereme život, v práci nás to kurva sere, ale jinak dobrý. Dáme jedno a všichni mizí. Obědy volají.
My nevaříme. Já to neumím a chci si někam zajít. Tak to vezmeme přes Krásnou louku, kolem Cikánský zátoky. Vzpomínáme. Kde my jsme to všude dělali? Škoda, že nemáme deku. Zhoupnu se na provaze s prkýnkem nad Jizerou. Dělám Tarzana. Pak mi ujede noha a spadnu do už docela studené vody. Káča se mi děsně směje, ale mě je chladno. Musím se převléct. Jenže kde a do čeho? Tak čvachtám městem, smrdím bahnem a kačinou. Sprchuje mě jak v porno filmu, pokračujeme až do konce. Smrťáku, fakt si mě vezmeš? Zeptá se najednou, když ležíme vedle sebe. Asi jo, škádlím ji. Záleží, jestli už ses naučila žvýkat kůže. Potřebuji silnou ženu, znáš mě, jsem rozevlátej. Vždyť jsme zapomněli i na to jídlo.
Zvlhnou jí oči. A pak se pozvrací. Holky si tiply dobře. Je těhotná a počůranej proužek papíru to potvrdil. Sedím s hlavou v dlaních a odehrává se přede mnou vysněný příběh. Jdeme v něm spolu po Radouči, mezi námi holčička s pomněnkovýma očima. Má je prý po mě. Poskakuje a já jsem šťastnej. Zároveň ve mě hlodají pochybnosti. Kde vezmu peníze? Kde budeme bydlet? Zvládnu to, být otec? Já, kluk ze sídliště, hovado a srdcem punkáč? Zhroutí se mi svět? Nebo budu dospělý? A jak dospělý? Jako ty davy kolem, ty tupý ovce? Hypotéky, dovolená, vánoce, dokolečka dokola, roky budou utíkat a nic z toho? A pak umřu?
"Nad čím přemýšlíš, Smrťáku?": zeptá se mě a je bledá jako stěna. "No, jestli vezmeme dceru jako první na Debustrol nebo nějakou zahraniční kapelu. Víš, aby si to pamatovala, aby měla zážitek": odpovím a vidím na Kačence, jak se jí ulevilo. Není to jen tak, takhle mladá a dítě, doba se změnila. Už to není jako dřív. Dneska každej "žije", cestuje, studuje a ty budeš doma se starou a dítětem. Má větší pochybnosti než já. Možná jsme na malýho sviště fakt nezralý. Nakonec jde ale stejně jen o to, že se máme rádi. Zbytek jsou podružnosti.
A já se rozpovídám. Všechno na co jsem myslel, tak řeknu nahlas. Taky to, že sice nevím, jak to všechno zvládnu, ale je to ta nejkrásnější věc, která mě v životě potkala. Asi jsem se jako fotr narodil, nějak podvědomě jsem se na to těšil. No a co? Tak jsme jednou v opilosti zapomněli gumu. Stejně, řeknu ti, nic jinýho tady po nás na světě stejně nezůstane. Jen ty naše geny. Náš otisk v dětských tvářích. Naše pohyby a kecy, které od nás odkoukají. Vezmu ji ruce do dlaní, koukáme si z voka do voka, jak v blbým filmu, ale je to tak. Je vláčná, kouká na mě úplně jinak. Ženskejm se změní oči, když mají v sobě ty malý vetřelce. Jsi hedvábná.
Vypovídáme se, nevíme co přijde. Mám sice něco málo našetřeno, ale jinak nic. Zatím to nikomu neřekneme, akorát nebudeš pít, no. Dokud nebude vidět rostoucí břicho. Jenže holky nový život vycítily. To se poddá. Buď na sebe opatrná. Hned o Káču chci pečovat jak blázen. Já ale nejsem nemocná, směje se tomu mladýmu bláhovýmu klukovi, kterej žil od malička metal a najednou během několika měsíců musel aspoň trošku dospět. Hladím ji a ona najednou pláče. Že prej má štěstí (to ještě uvidíme drahá). Poslouchám ji břicho jak vyšinutej. Ne, ještě nemůže být nic slyšet, fakt nekope, já se z tebe zblázním.
"Hele, tak to můžeme naostro, co?": napadne mě a pak přemýšlím, jestli tomu malýmu/malé neublížím. Směje se ještě víc, zároveň brečí a je opravdu krásně hedvábná. Tentokrát to není ani tak o tělech, jako spíš o objímání. Možná si to namlouvám, ale připadá mi, že i jinak voní. Jako ženská, dospělá žena. Ležíme, koukáme do stropu a kolem řádí v akvárkách havěť. Bude to kluk nebo holka. Bude to princezna s pomněnkovýma očima, to vím jistě. Naše plány se najednou rozjedou, jsme nadšení, plní života. Ty vole, my budeme tři! Pomalu se setmí a má milá chodí v pravidelných intervalech zdravit keramiku.
Jsem tady pro tebe, nikdy tě neopustím, to zvládneme, neboj! Jsem odkojenej betonem, my kluci ze sídliště vydržíme všechno. Práci mám, byt seženeme a zbytek nepotřebujeme. Hlavně nechci, abychom si přestali povídat. Nechci lahváče u nekonečných seriálů, nechci hádky o ničem, nechci abys byla cuchta a já v nátělníku a trenýrkách u lednice. Vysníme si svět, jo? A pak sny přetvoříme v realitu. Byla dychtivá, budovala by jako každá pořádná budoucí matka, měla mateřství v sobě. Působila o hodně víc silnější než já. Byla překrásná, i když mi pořád během hovoru odbíhala blít jak Alík. A hlavně, byla pořád hedvábná.
"Nepůjdeme se projít?": navrhla a já samozřejmě šel. Protože jsem tady byl pro ní a pro tu malou nevyklubanou holčičku. Oblíkneme se do džínového. Máme ty svý metalový stejnokroje. Couráme se městem, nabídnu ji svoji džísku a klepu se radši zimou. Hlavně, abys byla v teple. Zamíříme kolem garáže, skrz park Štěpánka. Pamatuješ? Vzpomínáme na naše začátky, na první koncerty, první muchlování, na altánky, na všechnu tu krásu a naději, kterou jsme si dali. Na hubenýho vošklivýho kluka s obrovskými brýlemi a na nádhernou slečnu, co je najednou dvojjediná. Hele, na Rychtě mají otevřeno na terásce. Pije džus a culí se u toho. Já dám ten večer mnoho piv. Těch emocí a slov bylo tolik, že se potřebuju trošku uzemnit.
Vede si mě k sobě domů. Opilého jak zákon káže. Močím pod lampama, chci skákat do kašny. Mám křídla. Oslavuju život, nás, svět, kterej je přece skvělej. Křičím do tmy všechny básně, co jsem jí napsal. Možná ji trošku štvu, ale je ráda, že mě má. Tolik štěstí si snad ani nezasloužím. Vytáhla si mě ze šedi a betonu. Z panelového bludiště, z beznaděje. Doma, v tom malém, ještě pořád dívčím pokoji, klečím a neustále ji líbám na břiše, pod břichem a jak jsem ožralej, tak pláču radostí. Pořád dokola, než usnu, opakuju, že je tak úžasná, dokonalá a úplně celá hedvábná.
----------------------------------------------
Příběh sto šedesátý čtvrtý - Šelminec
To, že je Káča těhotná, se samozřejmě rozkřiklo. Nebo spíš, ony jsou holky na podobný věci citlivější. A Mirka za sebou měla potrat, tak věděla svý. Přitom jsme byli tajemní jak hrad v Karpatech. Jenže když na nás uhodil na přímo Prcalík, dohady šly stranou a zůstala jen pravda. Následovalo na panelech dlouhé ticho a pak regulérní aplaus. Jako ve správné smečce, hned si vzaly křepelky Káču stranou a už všechno probíraly. Mě zatáhli kluci na ruma a gratulovali. Hned se vymýšlely jména, samozřejmě podle různých muzikantů. V tomhle byl přeborník Kytka, kterej suploval už dlouhou dobu mýho bráchu (ten opravdový už skoro vůbec nemluvil).
Naši nevěděli nic a paní Kačenková tušila. Máma, no. Jednou si mě vzala stranou a cože si Káča nedá v neděli po obědě pivo, jestli za to čistě náhodou nemůžu. Tak jsem jen kývl a ona, že musím opatrně. Táta je pořád táta, ti tyhle věci prožívají asi nejhůř. Připadalo mi, že buď ví a hraje, že se nic neděje nebo je fakt mimo. Spíš to druhý. Jak to byl chytrej chlap, tak tohle vůbec nepoznal. Chovali se ke mě jako k vlastnímu. Platil jsem něco na nájem, snažil se nepřekážet a trošku se zklidnil. No, to spíš ne, ale snažil jsem se. Fakt.
"Musíme to zapít, Smrťák je vůdce smečky a jeho kluk bude jednou šéfovat našim dětem": mudroval a vtipkoval Prcalík. Rumovalo se u toho a já že ne, že budu mít holku. Cítím to v kostech, vy volové. Bude to hrozná kočka. "No jestli bude po tobě, tak potěš prdel, to si snad ani nepředstavuju": zahlásil Kytka. Jasně, že bude po mámě. Po mě bude mít jen oči. A rovnou si koupím vidle a brokovnici. Aby mi za ní nechodil tvůj synátor. Kecali jsme a rozvíjeli teorie, jak už se to u piva dělá.
Vyslali Mirku, aby nám řekla, že jdou k Janě domů. Shlukovaly se jak nějaký divoký samice kolem Káči. Kdysi jsem viděl dokument o slonech, ty to taky takhle dělají, volal jsem za nima, ale už mě neslyšely. Prcalík mi narval do chřtánu dalšího ruma a že musíme do Černý vdovy. Když je ta sláva. Zrovna je tam dneska Visací zámek, tak bude prdel. A byla. Jak za "starých časů". Opili mě, zničili mě, roztančili mě. Akorát mi nemuseli říkat fotře. Ještě jsem si nezvykl.
Sedíme u stolu, kapela už dávno dohrála. Zbylo tu jen pár místních děvčat, co se jejich kluci ožrali, že nemůžou chodit. Že já si debil musím pořád něco dokazovat. Doma těhotná křepelka a já stejně tokám jak ze sportu. Za chvíli mi bude osmnáct a testosteron mi leze ušima, no. Tak co mám dělat. Dokonce i Sabath mi nadává, cože si nedám pokoj? To ti to není vůči Káče blbý? Nojo, jenže když ona je tady Lenka taková hezká. Na moji obranu ale musím říct, že jsem vždycky jen objímal, povídal, tokal, předváděl se. Nevěrnej jsem nebyl. Na to jsem moc velkej věrnej srab a hrdina. Tak jen plácnu Lenku po prdelce, pomazlím se a uteču.
Chytne mě totiž rapl z chlastu. Měl bych s tím něco dělat. Takhle se zmatlat. Vždyť budu otec. To nejde, takovejhle šelminec. Nějaká zodpovědnost taky, přátelé. Našetřit na pračku, postýlku, oblečky. Už nebude metal, bude jen malý uřvaný dítě (moje) a pak už nic. Jdou na mě divný stavy. Vrátím se, koupím si lahev rumu a zdrhnu znovu. Prý mě hledají, ale nenajdou. Mířím nad skálu, kde jsem na Radouči líbával holky u stromu. Vždycky jsem jim řekl, aby se koukly do koruny nahoru a bylo to. Teď tu sedím, chlastám jak Dán a nevím, co bude dál. Tady to tenkrát všechno začalo. Já a holky, první pusa, první obejmutí. Je to jak nějaký moje muzeum sexu, ha!
Chci si všechno srovnat v hlavě, v tý rychlosti jsem se nestihl ani nadechnout. Bejt fotr v osmnácti není žádnej med, mámě jsem se narodil v 17, slýchávám to celý život. A tak se Smrťák opil do němoty, běhal lesem, řval a ptal se stromů a lesa, co ho čeká a nemine. Odpovědi nepřicházely, člověk se v mnohém nakonec stejně řídí instinktem a srdcem. Najde mě ráno špinavého a zmuchlaného nějakej zemědělec, co jde brzy do práce. Je na mě rosa a jsem studenej jak mrtvola. Ploužím se z toho šelmince na Staré město. Nejdřív přes šedivý nechutný smutný sídliště. Pak přes koleje. Napadne mě, že to nezvládnu a skočím pod vlak. Ne, nejsem srab, jsem bojovník. Kolik lidí by bylo šťastných, kdyby byly na mým místě.
"Tak mě tady máš, ženo": lezu tentokrát radši oknem. Ticho. Nic. Dlouho se nikdo neozývá. Pak se objeví uplakaná tvář. Sháněla mě, moje milá, po všech čertech. A já se ožralej válel venku. Takhle to nepůjde, budeš táta. Mám opici a je mi blivno. Cítím se jako pes, kterýho znásilnila kočka. Mluví mi do duše. Říká mi, že ví, že je ve mě kus šelmy - rebela, ale že bych měl přestat vlát ve větru a postavil se konečně na nohy. "Chceš básníka připoutat řetězem?": ptám se blbě a necitelně. Rozplakal jsem ji. Zase.
Stydím se celý den. Je tichá a já nemám co říct. Odsekává. Dochází mi všechno asi pomaleji. Jsem mladej, blbej a nemám nikoho, kdo by mi v podobný situaci poradil. Jdu na všechno po hlavě, srdcem. Jsem jak zvířátko, tlama psovitá. Nasáklá ještě chlastem a metalem. Ale slibuji ti, že už to nebudu přehánět. Snad, doufám, věřím si. Na moje svědomí. Obejme mě, chvíli mi kouká do očí a já v nich vidím veškerý úděl ženy, která je zamilovaná. Stydím se ještě víc. Sám před sebou. Raději se nabídnu, že osmažím vajíčka. Je to totiž jediné jídlo, které umím. Šelmy totiž nevaří, ale loví.
-------------------------------------------
Příběh sto šedesátý pátý - Poslední leč thrashových psů
Ležím pod Modrým drakem a nevím, co s ním je. Nestartuje. Parkuju u Káči před barákem a jsem celý od šmíru, oleje a prachu. Do prdele! Za chvíli mám vyzvednout kluky a jsem ve skluzu. Ze vchodů vylézají pupkatí pánové v teplákách na gumu. Plešatí a páchnoucí pivem. Asi je škytání mého auta vytáhlo od televizí. Jaký div. Jsou děsně chytří. To bude rozdělovač, alternátor, máš tam svíčky, olej, benzín. Je jich pět a všechno končí tím, že jede okolo kamarád s bavorákem z práce a nahodí mě přes kabely. Asi fakt baterie. Nesmím teď vypnout motor.
Naložím kluky. Složení naší výpravy do Jizerek na chalupu je jasný. Já Smrťák, Kytka, Prcalík a tentokrát jsme vzali i Sabatha. Sestava snů, prdelky už při nakládání tun piva, tenkrát hrozně populárního točeného salámu a chleba. Víc netřeba, nejsme másla. Jedeme si vožrat držky, udělat bordel v horách, možná i zapálit chalupu. Ne, dělám si srandu. Každopádně k prvnímu lehkému incidentu dojde, když se Kytka s Prcalíkem pohádají, kdo bude držet igelitku s kazetama. Dej tam Sodom, vole. Myšleno do kazetového přehrávače Modrého draka. Nic proti a už duníme někde u Hradiště. Jedu po starý silnici, na dálnici se bojím, auto by to asi nedalo. Na jeho údržbu tak nějak dost házím bobek.
Udělám tu chybu, že na Frýdlantě vypnu motor. Kluci si přáli točený, dělali že slintají a sušej hubu. Přitom jsem jim na palubu Modrého draka připravil několik lahvových Klášterů. Všechno platím. Holky mě přemluvily, že půjdou vybírat oblečky pro našeho vetřelce, co zrovna začal Káču kopat v břiše. Jo, už to vědí všichni kolem. Na rodičích je vidět, jak se těší. Tedy po prvních výtkách - kde budete bydlet (co chalupa? navrhl jsem!), kdy se vezmete? Jak všechno zaplatíte? To jsou ale všechno věci, který jdou mimo mě. Nějak to dopadne. Jsem metal, mám práci, cítím se silnej a myšlenka, že budu fotřík už ve mě krásně uzrála. Těším se moc. Kluci už mi vymejšlej, jak polepěj kočárek metalovejma logama, blbci.
Všichni si dají utopence. Já smažák. A pak mi dojde, že nenastartuju. Tak mě musí roztlačit. Dílo se podaří a přetížená škodověnka supí do kopců. Přijedeme něco kolem pátý a první co je, tak vysápneme každý láhev Drápaniny. Vytáhnu kabely na louku, zapojíme kazeťák a jedem jak prokoplý. Chalupa se otřásá, my se tlemíme a jsme šťastný. Vypráví se všechny příběhy, co jsme spolu zažili. Přehání se, dělá se sranda ze mě. Možná je to šílený, ale ta atmosféra je neopakovatelná. Bolí mě bránice od smíchu. Paříme, skáčeme. Jsme jak cirkusáci, který někdo pustil ze řetězu. K tomu metal. Spousta metalu a piva.
Kolem deváté na hodinku Prcalík se Sabathem usnou. My sedíme s Kytkou a koukáme do kraje. Máme řeč. Vážnou. Je jako můj brácha. Má svý strachy, obavy, je to tak šíleně hodnej a chytrej kluk. Opravdu mi v mnohém nahrazuje bratra, jsme jakoby spojení neviditelným poutem, jednou krví. Hrozně si rozumíme, jsme na stejný vlně. Dneska cítím za jeho úsměvy lehký smutek. Jak byla Mirka na potratu, tak teď se jim příliš nedaří otěhotnět. Plácám ho po ramenou. Zvedám náladu. Chlastej, všechno bude dobrý. Občas se chytne za břicho a rozkašle. Ty vole, fakt nekuř, ničí tě to.
Naši spáči se probudí, odříhnou, že se málem na horách spustí lavina a že prej na točený. Tak zavřu chalupu, vezmu si ze žebradla pořádně peněz a jdeme. Cestou potkáme na nedaleké ubytovně družstvo děvčat, co zde mají volejbalové soustředění. Holky z Liberce. Děláme si prdelky, ať jdou s náma. Prý nemůžou, ale nakonec se pět divoženek odváží a přelezou tajně plot. Jsou to krásný samice, říká jim Prcalík. Tvrdím jim, že jsme hippies a u nás je volná láska povolená. Fakt jo? Ptá se mě vysoká blondýnka. Jasně.
V hospodě jako vždy způsobíme pozdvižení. Představte si čtyři váguse a pět krasotinek sportovkyň. A hned děsná sranda, že jako já jsem zvyklej na dvě, tak mi přidělí ještě jednu černovlásku. Všechno je zpočátku v rámci legrace, ale jak máme čím dál tím víc chlastu v krvi, tak se objímáme, děláme neskutečněj bordel, řveme a vůbec jsme zábavní. Místní na nás koukají úkosem, ale znají mé rodiče, tak k bitce nedojde. Stejně bychom prohráli. Jsme jak lamy.
Asi to dnes mohu napsat, ale jediný, kdo holkám nedal své tělo, jsme byli já a Kytka. Ne, že by nás nerajcovaly a že by nechtěly, ale my byli tak nějak momentálně jinde. Všichni si to rozdávali na půdě a my kouřili u Sodom a Kreator před chalupou na lavičce. Ozývalo se hekání, Prcalíkův smích. Bylo to jak porno bez obrazu. Snad to Sabath se svým srdcem vydrží. My navážeme na odpolední rozhovor. "Ty vole, Smrťáku, víš jak jsme se natlemili u Vinetoua, jak tam říká Oldovi Šetrnýmu, že slyší zvony?": vybalí na mě najednou a já se hrozně rozesměju, když si na to vzpomenu. "Tak já mám zase znova občas divnej pocit, že se rozpustím, vypařím, zmizím. Najednou nejsem a koukám na vás, jak tu paříte. Jak Mirka pláče a všechno nakonec shoří": pokračuje a říká to hodně vážným (u něj dost neobvyklým) tónem, že zmlknu.
Je to divná chvíle, takový ten moment v životě, ke kterému se vrátíte až po dlouhé době. Pak vám zůstane v hlavě a hlodá tam. Jakoby měl můj kamarád předtuchu. Na podobný věci moc nevěřím, ale tohle jsem nejen s ním už párkrát zažil a zařadil si do škatulky zážitků, které asi nikdy nerozluštím. Mluví takhle ještě chvíli, až do doby, než se objeví ve dveřích Prcalík jen v trenýrkách a zeptá se nás, jestli nechceme taky šukat. Že prej jinak tady nastydneme a holky jsou moc příjemný. Pošlu ho do prdele.
Tak všechny přivede ven. Normálně tu stojí pět nahatých holek. Jak jsou opilý, tak se asi vsadily. Lísají se k nám, ale spustí se déšť, tak dají na chvilku pokoj. Musím si dát panáka, aby mě přešly chmurné myšlenky a taky chuť na ženskou. Pak nastane sodoma gomora. Všichni vylétnou z chalupy do deště. Válejí se mezi kapkami vody, v bahně a trávě. V okně repráky. Opravdu to vypadá jak nějaká hippies párty. Hledal bych za tím Sabatha, kterej mi pořád navátej děkuje, že něco takovýho už hodně dlouho nezažil.
Paří se až do rána. Dokud všichni neodpadnou. Jdu spát na půdu a jsem na sebe hrdej, že jsem zůstal zase věrnej blbec. Otevřu si svůj oblíbený katalog sportovního oblečení a nad slečnou v elastickém úboru provedu potřebné úkony. Málem mě načapá blondýnka, na jejíž jméno si nemůžu zaboha vzpomenout. Jde po mě, musím ji odvést dolů mezi ostatní. Potom usnu a nechám si zdát o Káče s pupíkem.
Ráno je spíš poledne a holky musí na trénink. Ale večer prý přijdou. Víkend mě stojí hrozný peníze, ale nevadí to. Bral jsem odměny a chtěl jsem svým kamarádům udělat dobře. Asi se to podařilo, protože všichni zářili. I v sobotu se opakoval páteční rituál. Hospoda, holky, pivo, drápanina. My s Kytkou popíjeli, vedli vážný, ale i vtipný řeči. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Těch plánů, co jsme měli. Jak spolu budeme jednou vozit kočárky, jak uděláme společnou dovolenou, jak budeme každej pátek chodit k Sabathovi a řešit metal. Vysnili jsme si všechno moc krásně. Škoda jen, že to byla poslední leč thrashových psů. Za necelý týden se svět začal otáčet úplně jiným směrem.
--------------------------------------------
Příběh sto šedesátý šestý - Zbylo jen prázdné místo ve vesmíru
"Musíš si dát panáka, prostě musíš": přiběhne ke mě v práci totálně vysmátej Kytka. Právě volal s Mirkou a budou mít taky sviště. Objímáme se u rumu, chlastáme v umývárkách a továrnu máme totálně v prdeli. Je mi normálně do breku, protože po všech těch peripetiích, kterýma si museli projít, tím malým peklem, neznám nikoho jinýho, kdo by si dítě zasloužil víc. Tak super, budeme vozit spolu. Zajdeme na terásku, dáme pivko, probereme metal a u toho budeme houpat ratolesti.
Musíme vypadnout dřív. Všichni to chápou. Slunce září, svět je nádhernej. Můj kamarád, pokrevní brácha, platí celý hospodě. Vyrážíme na panely. S lahváčem na cestu v rukou. Objímáme koho potkáme. Radost, radost, radost. Dva budoucí fotři v nejlepších letech. Máme všechno. Úplně všechno, co si můžeme přát. Jo, nejsme bohatí, ale žijeme, máme krásný skvělý holky, co víc chtít? Dorazíme na místo a všechny vyděsíme svojí brzkou přítomností. Osolíme kazeťák naplno a řveme jak prokoplý thrashový texty. "Co tady křičíte, co se stalo?": ozve se a my skáčeme oba na Prcalíka. Poplácáváme se, záříme, jsme vyválení v trávě.
Kecá se, plánuje se. Pohoda, klídek. Pak přijdou holky. Mirka musí ležet doma, ale ostatní jsou zde všechny. Novina nadchne snad každého. A Kytka leje jak o život. Brzdi kamaráde, noc je mladá. Nedá si říct. Nad Radoučí se už chmuří mraky, asi bude pršet. Trošku mě zamrazí v zádech, takový ten lehký závan studeného větru a loučíme se. Je mojí povinností odvézt Kytku domů. Beru ho na záda, občas padáme, ale nakonec ho dostanu k Mirce. Ta se usmívá, má takovej ten blaženej úsměv budoucí matky, která se těší, až už bude kojit, vozit, přebalovat, opečovávat další život.
"Dáte si něco?": zeptá se a já se trošku cukám. Jenže Káča si chce pokecat. Tak si dám lahváče u televize, koukám na nějakej noční metalovej pořad a kroutím hlavou nad neznalostí pana redaktora. Pak usnu. Z dálky slyším cvrdlikání a ševelení holek. Kytka šel asi spát. "Jakubeeeee...Smrťákůůůů, pomoooc!": probudí mě Mirka. Nevím co se děje, tak běžím za hlukem. Bolí mě šíleně hlava. Ve dveřích koupelny stojí a šíleně křičí moje kamarádka. Zhroutí se mi do náruče a drásá mi nehty prsa. Hrozně to bolí, ale ještě horší je obraz, který spatřím.
Napuštěná vana a v ní Kytka. Všude krev a jeho bledé tělo se vznáší ve vodě. Má hrozně bílou tvář. Míval debilní zvyk, že se pořád koupal. I ožralej. A holky, jak se zakecaly, tak ho nikdo nešel zkontrolovat. Pořád tomu nevěřím. Tak se ho pokouším vytáhnout. Je šíleně těžkej, kluzkej a bezvládnej. Zkusím zkontrolovat tep. Nic. Bože, ale co ta krev a zvratky? Vytéká mu z úst a konečníku. Najednou mi to všechno dochází. Můj nejlepší kamarád, s kterým jsem vyrůstal od malička, kluk, s kterým jsme si říkali všechno, důvěrník a asi nejlepší člověk, co jsem za celý svůj život potkal, je mrtvej. Je po něm. Kolem je děsnej řev a pláč, ale já nic nevnímám. Zkouším masáž srdce, dýchání z úst do úst (dodnes občas cítím tu hnusnou pachuť krve, zvratků a chladu na puse). Nic. Je konec.
Nevím, kdo přivolal záchranku, asi Káča, která kupodivu tentokrát jako jediná zachovala trošku chladnější hlavu (v rámci možností). Nechtěl jsem ho pustit. Museli mě odtrhnout. Mirka mě mlátila v amoku pěstmi, ale já nevěřil. Ne, to přece nejde. Ještě odpoledne jsme zažívali tolik hezkých okamžiků, tolik radosti. Vždyť jsme přece ty budoucí fotrové, kteří spolu budou za pár měsíců vozit. Cos mi to udělal, kamaráde? Proč? Otázka, kterou si kladu celý život. Hodili přese mě nějakou deku a Kačenka mě pořád líbá. Nevnímám, jen si pamatuju, že Mirku museli odvézt do nemocnice. Dítě se nakonec zachránilo a po několika měsících i narodilo. Krásnej kluk, skvělej člověk, kterej vypadá jako Kytka. Jo, tvůj syn je borec, byl bys hodně hrdej!
Jsem mimo, nespím několik dní. Jen sedím, řvu jak želva a nevnímám. Nechci vycházet z bytu. Poslouchám neustále dokola pár Kytkových oblíbených desek. Kde jsi, volám pořád do tmy, až přijdu o hlas. Zbylo po tobě obrovské prázdné místo ve vesmíru. Bůh je svině a nebo vůbec není. Kolik zmrdů okolo by si zasloužilo smrt a místo toho odejdeš ty, největší dobrák od kosti, jakýho jsem kdy potkal. Proč, kurva proč? Nejím, nepiju. Nechci tu být. Umřelo i kus mě, víš? Všichni jsou na mě hrozně hodný, mluví na mě tiše a prý mě chápou. Ne, tohle nemůžete pochopit. Byl to můj nejlepší kamarád, rozumíš! Tohle nepřebolí. Nejde to.
Pak mě chytne rapl. Vyrazím z ničeho nic do hospody s úmyslem se uchlastat. Vůbec nejednám racionálně, chovám se jako blázen, někdo, koho bolí duše. Mám mít dítě, mám se starat, těšit se a místo toho piju rum a zelenou. Najdou mě u Káči před domem. Pořád mumlám, že za to můžu já, že jsem ho měl jít zkontrolovat. Jenže pak se dozvídám, že Kytka zemřel na prasklý vředy. Kolikrát já mu říkal, že si má dojít k doktorovi, když ho bolí břicho? Smál se a dělal si prdelky, že je nesmrtelnej. Proč, pořád dokola proč? Obviňuju se. Mám pocit, jakoby někdo odřízl kus mé mysli a zahodil ji do temnoty.
Jsem stín a Káča mi musí slíbit, že dítě pojmenujeme po Kytkovi. Na pohřbu to nevydržím a když zajíždí rakev za plentu a hrají k tomu Metallicu, tak se zhroutím. Už ani nepláču, vyschly mi slzy. Stojíme u hrobu, ruce spojené a Mirka mi pláče do vlasů. Otázka proč zazní snad ještě tisíckrát. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Nespravedlnost lidského života. Z party výrostků a metalových bláznů jsou najednou pozůstalí. Mám řeč, u který šíleně řvu a vůbec se za to nestydím. Sereme na pohřební hostinu, jen se rozloučíme s rodinou. Jdeme na panely a držíme za Kytku minutu ticha. Navštívíme všechna místa, kde s náma byl. Zbylo tady po tobě kamaráde ve vesmíru prázdný místo, ty vole, zažil jsem s tebou tolik krásných chvil, že na ně vzpomínám celý život.
Tu bolest mám asi pořád někde v sobě. Už vlastně nikdy pořádně nezmizí. Je mi ještě dlouho smutno. Nebo jinak, za několik týdnů se stane další hrozná věc, která mě dostane na úplné dno - ještě hlouběji. Asi jsem prokletý. Kdo má v necelých osmnácti unést tolik bolesti nejednou? Jsme najednou s Káčou jako dvě ztracený duše. Ještě, že máme jeden druhého. Topíme se v slzách a v naději, že bude jednou lépe. Bohužel, na dlouho nebude.
Tato povídka je věnována Mirce. Není asi nutné nic dodávat. Vždyť víš...děkuju. Jsi úžasná! Jo, je to pravda. Nemusíš být pořád tolik skromná. Mám tě moc rád.
---------------------------------------------
Příběh sto šedesátý sedmý - Zrození Mrtvého muže
Podobnou tmu jsem zažil snad jen v jedné místnosti na chalupě bez oken. Je mi zima a nikdo mě nechce obejmout. Proč má Prcalík holou hlavu? A proč se všichni tváříte tak vážně? Podejte mi ruku. Mám vás rád. Kde je ale Káča? Asi toho má hodně a je jí blbě, co? Kdybyste věděli, jak se těším na tu naši vysněnou holčičku s poměnkovýma očima. Ještě pár měsíců a budeme nejšťastnější dvojice na světě. Proč pláčete? Co se stalo?
Do nemocnice za mnou přišli všichni. Mám těžký otřes mozku. Prý jsem se poprvé od smrti Kytky usmál a naložil Kačenku do auta. Jeli jsme do Semčic za nějakou její známou, která je taky těhotná. Holky to spojuje. Krásně jsem se předtím vyspal, ráno se opláchl studenou vodou a řekl si, že dneska se budu snažit nesmutnit po Kytkovi. Člověk se musí koukat dopředu, sorry kamaráde. Návštěva byla super, i když jsem se chvílemi nudil. Řeči o porodech mě moc nikdy nebraly. Nerozumím tomu. Odmítl jsem pivo, já když řídím, tak nikdy nepiju. Jdu si radši hrát s vaším psem.
Poprvé od smrti Kytky se usmívám. Káča má taky radost. Pořád mi sice chodí zvracet a nemá zrovna moc chuť na sex, ale má i pusinku a umí mě krásně obejmout. Jedeme serpentinama do kopce od Semčic do Boleslavi a děláme si srandu z její kamarádky. Některý její hlášky o dětech, výchově a vůbec jsou fakt vtipný. "Ta ti je tak zmagořená z těch časáků": byla její poslední věta. Blbý co, nic vznešenýho. Pak už jsem Kačenku nikdy neviděl. Jen ve snech a vzpomínkách. Přímo proti nám se ze zatáčky vyřítil kamion, já zareagoval rychle a vjel do protisměru. Problesklo mi hlavou, jak jsem dobrej, jaký mám super reakce. Akorát tam stála stará švestka a já to do ní v plné rychlosti napálil. Pak už jsem viděl jen tmu.
Opilý kamioňák se zastavil až o spoustu metrů dál. Vyčítal si to celý život a já mu nikdy neodpustil. Modrý drak byl rozpůlený a Kačenka zůstala bohužel v té části, která byla na padrť. Poslední, co si pamatuji, tak je její překvapený a vyděšený obličej. Měl jsem otřes mozku. Omdlel jsem a stal se ze mě na dlouhou dobu mrtvý muž. Možná už navždy. Než mě propustili z nemocnice, tak jsem se setkal se všemi kamarády. Taky s rodiči Kačenky. Bylo to šílený, odpustili mi a bylo to horší, než kdyby mě nenáviděli. A já pořád nevěřil, že je mrtvá, že už není, že už mě nikdy neobejme. Že nebudeme mít holčičku s pomněnkovýma očima. Několikrát jsem si vytrhal kapačky z rukou, popral se se sestřičkama a zřízenci. Jednou se mi dokonce povedlo vyběhnout až před nemocnici, kde jsem omdlel. Musel jsem vidět Káču.
Sedím U Hymrů a pořád tě hledám. Kde jsi? Za chvilku přijdeš, viď? Jsem tak sám. Stále si promítám v hlavě všechno, co jsme spolu prožili. Na okolní zdi. Cítím tvé ruce v mých. Tvé žhavé tělo, prdelku. Malá prsa, akorát do dlaně. Čekám tu na tebe, šel jsem rovnou z nemocnice, na reverz. K našim nechci a i když mi Kačenkovi odpustili (já bych si neodpustil), tak se k nim bojím, v naší posteli bych se asi rozpustil. Nevím kam půjdu. Kolem mě choděj samý zasraný veselý lidi. Je to jedno. Možná se na to tady vybodnu a půjdu za tebou. Každej by to pochopil. Dej mi ještě jedno pivo. Hlava mě bolí, mám ji pořád obvázanou, ale stejně už jsem dávno mrtvej, tak je to jedno. Musím se opít. Třeba už konečně přijdeš a dáš mi pusu. Sáhnu ti na zadek. Obejmu.
"Kubo, co blbneš, chceš se zabít?": říká mi můj strážný anděl Jana. Peklo ještě neskončilo. Zatímco ses léčil z otřesu mozku, Prcalíkovi zjistili rakovinu. Proto ta holá hlava, secvakne mi konečně. Měl bys ho navštívit. Umírá. On taky? Není té smrti na jednoho skoro osmnáctiletého kluka už moc? Všichni okolo plánují, řeší nové byty, auta, svatby, cestují, žijou, žijou, žijou. A my, thrashoví psi, odcházíme. Kde se stala chyba? Můžu za všechno, viď? Bere mi do rukou moji uplakanou tvář a líbá mě. Prý mě miluje a počká na mě, až se ze všeho dostanu. Jestli někdy. Můj strážný anděl, na kterýho jsem teď často hnusnej a ošklivej. Jano, byla si svatá!
Není lehké být mrtvým mužem. Podle současné medicíny jsem zdravý. Tak proč mě všechno tolik bolí? Nespím, nejím, jen piju. Chodím do práce a mlčím. Odpoledne do školy, která je plná šťastných mladých děvčat a pár kluků, co by jim chtěli do kalhotek. Všichni jsou tak veselí. A já utíkám do hospod. Občas se mihnu jako stín na panelech, ale spíš se toulám po místech, která jsme měli s Káčou rádi. Někdy to dám skoro týden v kuse. Pak se vždycky zhroutím a najde mě Jana někde pohozeného na ulici. Uloží mě k sobě. Koukám do zdi a moje červené oči jsou promítačkou vzpomínek. Hrozně to bolí. Pláču na boku a pořád cítím tvé dotyky.
Za pár dní budu dospělý. A co jako? Co mě čeká? Další smrt? Máma mě prosí, abych se vrátil domů. Zkusím to, ale až moc o mě pečuje. Já potřebuji spíš trest. Za to, že jsem byl na špatným místě ve špatný čas. Už ani ten Prcalík není tak vtipnej jako dřív. Občas za ním zajdu, nechce nikoho vidět. Říká, že si přeje utéct do lesů a chcípnout někde v klidu. Je hrozně silnej. O hodně silnější než já. Chrchlá krev, sere ho, že nemá vlasy. Podle doktorů to má za pár. Přitom vydrží ještě několik měsíců. Je v něm kus bojovníka. Musím mu slíbit, že mu nepůjdu na pohřeb. Prý mě nechce trápit ještě víc. Když potom opravdu zemře, jsem tak ožralej, že nedokážu stejně na hřbitov dojít. Přitom jsem chtěl slib porušit. Sorry, vole.
To jsme dopadli, co pane kurva Bože? Není to tak dlouho, kdy jsme byli rozesmátí, dělali jsme bordel, pořád dokola řešili muziku. Tlemili se každý kravině. Pařili do vyčerpání. Plácali holky po zadku. Cinkali lahváčema. To jsme si fakt zasloužili, jo, kurva Bože? Za co? Tolik hodných lidí pohromadě jsem od té doby nikdy nepotkal. Mí kamarádi. Mí bratři. Moje holka, co byla nekrásnější ve městě. A byla metal, kurvo - Bože! Nikomu jsme neubližovali. Jo, byli jsme často opilí a dělali spoustu blbostí, ale to k mládí patří, ne? Tak proč?
Mirka je v nemocnici, musí ležet. Chodím za ní také. Je jediná, u které cítím alespoň nějakou naději. Její těhotenství je provázeno pláčem, bolestmi a občas znenadání vyděšeně krvácí. Nemluvíme, víme oba své. Slova jsou stejně zbytečná. Pár sestřiček si myslí, že jsem otec, ale rychle jim to vyvrátím. Táta je můj nejlepší kamarád Kytka, rozumíš!
Dvakrát se poperu, protože některé opilce nezajímá mé blábolení o panelech, o Kytkovi, ani o holce s kaštánkovýma očima. Jsem mrtvý muž, kterýmu dali do držky. Dělá mi to hrozně dobře. Soustředím se alespoň chvilku na rozsekanou hubu a na moment zapomenu na bolest, která mě hlodá zevnitř. Mluvíme o tom s Prcalíkem, ten leží a pořád si sahá na břicho. Dobrá blbost, co Smrťáku? Mám rakovinu plic a držím se za pajšl.
Kolik temnoty a bolesti unese jeden člověk? Uchlastám se? Zemřu taky? Zkusil jsem všechno. Jenže to pořád hrozně bolí. Jana se mnou spí. Drží mě jak malý mimino za ruku. Mám děsný sny. Křičím ze spaní. Aspoň už na chvíli zamhouřím oči. Ona je ta, která může za to, že jsem ještě pořád tady. Nebýt Jany, už dávno bych skočil z naší vyhlídky, kam jsme chodili s Káčou tokat a muchlovat se. Chci se zničit, rozpustit, nebýt. Už ani nemám slzy.
Prý, co si přeješ k narozeninám. Bude ti osmnáct. Abych chcípnul. Víc nepotřebuju. K Janě se přidala Prcalinka. Já a dvě holky. Moc nemluvíme. Pořád mě objímají. Nebude to dlouho trvat a zůstaneme tu na tom božím světě sami, víš? Filozofie smrti, zažívaná na vlastní kůži. Jsem mrtvý muž a vy dvě krásný prdelky, o který se musím postarat. Dobře, tak já ještě neumřu.
Řeknou mi, kam Kačenku pochovali během mého pobytu v nemocnici. A já jsem jak stará bába, co chodí na hrob svýho manžela. Zůstávám u mramorový desky s jejím jménem do zavíračky. Poslouchám pořád dokola Saxon, Paradise Lost a rozmlouvám s ní. Někdy mám pocit, že si ke mě sedne na lavičku a je všechno jako dřív. Má velkej pupek a těšíme se, ať budeme mít malý byt nad řekou. Pořád jí říkám, jaký repráky budou v obýváku. A kam dáme všechny naše kazety a CD. Možná blouzním nebo si u mě fakt byla?
Skončila jedna etapa mýho života. Měl jsem pocit, že je mi tak padesát. Taky se mi objevilo pár prvních šedivých vlasů. Byl jsem bledý, hubený a šíleně smutný. Příběhy mrtvého muže jsem psal skoro pět let. Vzpomínal na dobu, která i když skončila hodně špatně, tak mi dala do budoucna hrozně moc. Dodnes se mi občas zasteskne. Po Kytkovi, který byl mým pokrevním bratrem. Po Prcalíkovi, jehož vtipy vyprávím doteď. Po tom našem metalu. A hlavně po první holce, co mě naučila, jak může být krásné, když jsou dva spolu. Mé vyprávění je vlastně takovým poděkováním, možná i terapií. Děkuji všem, kdo dočetli až sem. Občas jste to se mnou neměli lehké, co? Někdy jste mi nevěřili, že jo? Jenže já neumím lhát. Jsem tak vychovanej. Možná jsem sem tam něco lehce upravil, taky už si nepamatuji úplně všechno, ale základ byl vždy ryzí a syrovej.
Budu pokračovat v příbězích dál. Lidskej život je stejně divnej. Dostanete se totálně na dno, pak ještě hlouběji. A dlouho nevidíte světlo. Potom se rozsvítí. Mě to trvalo tři roky, než jsem se znovu opravdu od srdce zasmál. Ale k tomu se dostaneme. Bylo to úplně v jiném městě a v úplně jiném světě, možná i v jiném životě.
Vždycky mi přišlo, že se na metalisty kouká tak trošku skrz prsty. Já to vidím jinak. Svině jsou všude, ale já zažil s klukama na panelech, koncertech a po hospodách většinou samé dobré věci. Tolik skvělých lidí, jako kolem metalu, jsem jinde nepoznal. Bylo to super, hudba nás spojovala. Žili jsme a nakonec všichni zemřeme, tak už to na světě chodí. Jsem vděčný, že jsem mohl s naší partou zažít tolik světla.
Říká se, že čas všechno narovná a bolest ustoupí. Mě to trvalo tři roky, než jsem se trošku ze všeho vzpamatoval. Dnešní příběh mě i po letech bolel. Je věnován Janě a Prcalince. Bez vás bych to nezvládl. Řekněme si na rovinu, nebýt vás, vznáším se někde ve vesmíru s Káčou, Kytkou a Prcalíkem. Pařím s nima na jiné planetě. Díky moc, že jste mi dovolily o všem napsat, pomohly mi s detaily. A vůbec, mám vás moc rád, kočky.
Každej potřebujeme v životě někoho, kdo nás obejme. Nejdřív to bývají mámy. Pak naše holky, ženy, manželky. Taky se naučíme objímat a ochraňovat my. Své děti, kamarády. Na světě je to nakonec hlavně o dotycích a povídání. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem jako svoji první největší lásku potkal právě Kačenku. Naučila mě toho spoustu. O radosti, o ženách, o muchlování. Jo, vzpomínám na tebe, dnes už jako na krásný sen, který jsem kdysi žil. Byla si jak nějaká hvězda z písní, co najednou zhasla. Stal jsem se mrtvým mužem. Kolem se setmělo a já se ploužil v temnotě. Co bude dál? Kde jsi? Mám taky umřít, abych tě viděl? Otázek na mě bylo moc a já nevěděl jak dál.
Vzal jsem Janu za ruku a žmoulal ji nervozně dlaň. Chodila vždycky po pravici. Prcalinka po levé straně. Jsem zase opilej a už je asi nudím a štvu, protože jediný, o čem dovedu blábolit, tak je o Kačence. Odvedou mě k Janě, já si lehnu a skoro spím. Slyším holky, jak si o mě povídají. Už se to se mnou nedá vydržet. Jsem prý jak mrtvý muž, co nemá naději. Mají o mě strach. Abych se nerozplynul ve tmě.
---------------------------------------------
Příběh sto šedesátý osmý - Život po životě, život v temnotě
Asi je to pravda, že neštěstí chodí ve trojici. Nedávno mi odešli tři nejbližší. Moje holka, mí dva nejlepší kamarádi. Zemřeli ošklivě a já pořád nevím jak dál. Jakoby mi někdo ukrojil z těla obrovské kusy mě samého a zbytek nechal na pospas šelmám. Navenek se tvářím tvrdě, ale rudé oči mě pokaždé prozradí. V práci dřu jako kůň a odmítám neustálé pozvání na rande. Prej jsem tajemnej a všechny láká mě zachraňovat. Seru na vás nebo vlastně díky, ale já ještě nemůžu. Nejde to.
Jediný holky, se kterýma jsem schopnej se bavit, je Jana s Prcalinkou. I když, já jsem proti nim šíleně rozervanej, ony jsou víc praktické, silnější. Ve škole na ekonomické nástavbě, kterou zvládám ani nevím jak, mi připadají všechna děvčata jak hrozný pipiny. Povrchní, hloupý, jak vystřižený z časáků pro debily. Tak jsem za vyvrhele, za tichošlápka, kterej mluví divně a pořád kouká do zdi. O smrti s nima nemluvím, nesu si svůj kříž sám. Stejně by mě nepochopily a na nějaký obecný kecy a utěšování nejsem zvědavej.
Štvu asi všechny okolo. Trojúhelník má jeden vrchol navíc. Kolotoč práce, škola a hospoda je doplněn o spaní u Jany. Má svatou trpělivost a chvílema si myslím, že by nám to spolu možná mohlo klapat, ale mimo objímání nedokážu nic. Nejde to. Vždycky se rozbrečím. Takovýho chlapa nepotřebuješ. Musíš si najít někoho, kdo ti bude oporou, silnou osobnost. Já jsem a ještě dlouho budu ve sračkách, kterejm se říká vlastní hlava.
Máma mi sehnala psycholožku. Vydržím jedno sezení. Slečna je hezká, ale přijde mi šíleně hloupá. Brožurku - Jak přežít smrt blízkého člověka, si umím přečíst taky. Snaha byla, ale minula se účinkem. Viníkem jsem samozřejmě já, kdo taky jiný. Občas mám pocit, že můžu za všechno zlo světa. Jsem ošklivý na lidi okolo sebe. Možná už jsem příliš pokřivenej bolestí.
Jana mě vytáhla na koncert. Dokonce přivedla nějaký kamarádky. Všechno to vypadalo nadějně. Alkohol je svým způsobem jediný lék, který pomáhá. Taková pěkná holka. Milá, citlivá, tak proč mi kurva říkáš, že se jmenuješ Kateřina? Promiň, ale jdi doprdele. Chci bejt sám. Na schodech před kulturákem. Ožralej jak doga vidím stejně všude kolem sebe dívky s kaštánkovitým pohledem. Asi mi už zase hrabe.
Prcalík umíral dlouho a nakonec z něj zbyly jen oči. Mimo jeho mámy (otec se na něj vysral) jsem za ním ke konci vydržel chodit jen já. Prcalince jsem to přes všechny její protesty rozmluvil. Pamatuj si ho jako hezkýho kluka, on to tak chce! Já jako bych se ve vší té bolesti snad utápěl s chutí. Nikdy jsem nepotkal nikoho tak silnýho. Oči měl pichlavé a ostré až do posledních dní. Když odešel, šíleně jsem se ožral a rozsekal si hlavu o zeď. To rozpíchané, flekaté tělíčko, které z mého kamaráda zůstalo, sotva reagovalo na má slova. Poslední bolest do trojice mě přenesla do dimenzí, které jsem dosud neznal. Asi bych tenkrát i začal věřit v Boha, nebýt to takovej hajzl, kterej mě tu nechal samotnýho.
Možná mě pochopí kněží nebo zdravotní sestry. Snad si ty vole, Prcalíku, ty kluku divoká, který si poslední den svýho života řešil, jak tě sere, že už se ti nepostaví, našel klid. Pevně věřím, že ano. Víra naše, metalová, tě neuzdravila. Ale naučil si mě bojovat a než si odešel, tak si mi dodal šíleně moc síly. Řekl si, ať se vyseru na bolest, ať žiju, ať se postarám o Prcalinku a Janu. Do prdele chlape, kdo mi ale bude říkat oplzlý vtipy a vyprávět o šukání? S kým se ožeru a budu se smát, až mě bude bolet celý tělo?
Můj život po životě se odehrával pořád v temnotě. Nebýt Prcalíka, Jany a Mirky, která nakonec úspěšně kynula a upnula se na své budoucí dítě, asi bych tady už dávno nebyl. Díky vám, všem mrtvým i pozůstalým, jsem se nakonec rozhodl, že to na tomhle světě ještě zkusím. Že budu silnej jako vy. Už jinej, se spoustou vzpomínek. Ale s nadějí, s lehkým zábleskem na konci tunelu. Plakal jsem pořád, marně se pokoušel v noci najít Kačenku. Stále jsem spíš přežíval, ale už jsem tak často nemyslel na svůj konec.
Nevím, jestli to bylo tím vším vypětím. Mým neustálým pohybem v temnotě, ale najednou jsem měl pocit, že někde ve světě je něco, nějaká osoba, možná jen místo, kde bych to mohl doklepat. Třeba to byl jen pud sebezáchovy, nevím, ale já byl v situaci, kdy jsem doslova tonul, dusil se v depresích. Neustálé bolesti hlavy, žaludek pořád prázdný, s kyselými šťávami uvnitř. Trápil jsem se už moc dlouho a tělo řeklo několikrát ne. Zkolaboval jsem. Skončil na kapačkách.
Týden se sestřičkama, který se chodily koukat na mladýho hubenýho vlasatýho kluka s tak modrýmá očima, že takový neviděly, jak říkaly tajemně. Nosily mi jídlo navíc, litovaly mě a když jim Jana v jedné nestřežené chvíli prozradila, co jsme prožili, byl jsem pro ně jak hrdina z romantických filmů. Ženský, prokletý plémě. Byla tam jedna, taková křehoučká, hubená, s kukadly jak dvě studánky. Vzala mě na cigáro, takhle jednou k ránu, kdy jsem nemohl zase spát. A povídala.
O tom, jak ji zemřel nedávno bratr. Jak to bylo těžký a já jen seděl a poslouchal. Nakonec jsem s tím děvčátkem v objetí proplakal celý pyžamo. Ona už byla dál, překonala svojí silou první šílené bolesti a smutek. Posunula i mě. Do života po životě. Byl jsem pořád smutný a styděl se za své rudé oči od neustálých slz, ale už jsem chtěl žít. Všechno si pamatovat, zasunout vše hezké do šuplíků v hlavě, ošklivé vytěsnit a bojovat s vlastními démony.
Zpočátku se mi to moc nedařilo, ale Jana mě začala brát na procházky po Radouči. Šoural jsem se sice jak stařec a na panelech vydržel pokaždé jen chvilku, ale příroda mě hrozně uklidňovala. Možná je i pro mě ještě někde kousek světla? Co myslíš? Zasloužím si ho ale vůbec? To víš, že jo, Smrťáku. Kdo jinej? Chodily za mnou teď všechny známý metly. Obejmout, vyjádřit podporu. Ty musíš žít! Drž se! Buď silnej! Jsme s tebou.
Stojíme na skále nad Radoučí. Jana mě líbá a objímáme se. Hrozně se jí omlouvám, že s ní nemůžu chodit. Nejde to. Prostě ne. Lepší holku už možná nepotkám, ale já ti nechci ublížit. To jsou blbý slova, co? Tak jen sedíme, koukáme do kraje na Michalovickou putnu a já pořád nevím, co dál? Co mě čeká? Kam mám jít? Najdu vůbec ještě někdy klid? Pak se vrátíme na panely, já si dám jen jedno na chuť a sednu si stranou. Hrozně rád teď poslouchám mladší kluky a holky, jak se baví o metalu. Hodně mi připomínají naše začátky. Snad budete mít větší štěstí.
---------------------------------------------------
Příběh sto šedesátý devátý - Špinavých 18
Koukám do zdi. Je tma a panelákem zní noční hádky. Sousedi se vracejí z hospod, nadávají svým manželkám. Jsem zpět doma v panelovém šílenství. Jana mě od sebe vyhodila. Nedivím se jí. Sám bych se sebou nevydržel. Lidé, kterým se staly špatné věci, nebývají dobrými společníky. A já byl tak trošku hovado. Spíš větší. Nějak jsem nemohl přerušit koloběh práce, škola, hospoda, nespánek, noční pláč. Stýskalo se mi po Káče hrozně moc. Pořád jsem ji hledal, trápil se. Deprese a chlast, úžasná kombinace, co myslíte?
Zítra nebo vlastně už dnes mi je osmnáct let. 18 špinavých roků. Krásný dětství, úžasný roky s kamarádama. Se vším co k tomu patří. Přirozený vývoj, který byl přerušený smrtí. Mám toho za sebou, jako jiní za celý život. Koukám do zdi a promítám si hezké chvilky, abych se zase nerozbrečel. Nemůžu spát. Už zase. Mám nějakých 52 kilo, jsem jak anorektička. Při 185 cm žádná hitparáda, ale holkám se líbím. Prej jsem tajemnej. Moc nemluvím a jen dělám, že je poslouchám. Pak jdu pryč, ještě nedokážu se žádnou spát.
Asi na chvilku usnu, se sluchátky na uších. Našel jsem seznamy kapel po Kytkovi, které jsem, když mi je dával, tak jen založil a myslel si něco o bláznech. Teď jsou super inspirací, aspoň po tobě něco zbylo kamaráde. Taky syn, který pomalu ale jistě roste v Mirce. Má rizikové těhotenství. Tak ji navštěvuju. Sedíme vždycky na gauči, pouštíme si klipy, co si měl rád. Držíme se za ruce a pak končíme v slzách jak dvě plačky. Dneska mi je osmnáct a já dopředu vím, že dostanu kolo. Otec ani netuší, že moje holka je mrtvá. On je ožrala, ale zase seká chvilku dobrotu.
Snažím se usmívat, když mi ráno přinese máma do postele nepečený tvarohový dort s ovocem. Miluju ho. Jenže zase brečím, protože se ho naučila asi před rokem i Káča. Měla ho nepéct ona. Mámy nakonec všechno snesou, pro svoje děti, který milujou v dobrém i ve zlém. Jsem najednou malej klučík, co chodil s odřenými koleny do vřelého náručí. Když jsme s Kytkou hrávali hokej, lyžovali na kopci u Radouče, když jsem dostal pěstí od toho debila Jiráka. Měl bych být šťastný, že jsem oficiálně dospělý, smát se na celé kolo a pak se opít s kamarády v hospodě, ale místo toho jsem schoulený u mámy v objetí. Měl bych plánovat zářnou budoucnost. Jenže Kytka je mrtvej, moje holka taky a Prcalík je už dávno jen stínem, sotva udržovaným při životě. Tak vezmu krásné nové horské kolo a vyjedu ven.
Když se narodíte v listopadu, tak vám na narozeniny většinou prší. Dnešek není výjimkou. Nějak mi to nevadí, aspoň nejsou nikde lidi. Ty hnusný vysmátý šťastný ksichty. Objedu několikrát Radouč, vezmu to směrem na lom Švarďák. Pak zpět, přes celé město. Mám se stavit u Jany. Je na mě naštvaná. Asi si myslela, že mi dá čas a pak jednou, až se rány trošinku zahojí, budeme spolu. Všechno k tomu směřovalo a já si asi zase jednou trošku posral život a ublížil hodnému člověku, ale nemohl jsem. Na to jsem měl Janu moc rád. Jenže jak známo vole, tak láska je trošku vo něčem jiným, jak říkával Prcalík. Buď přijde a nebo ne. Tak jsme si dali pusu, já dostal krásné nové CD Kreator a jel jsem radši dál. Nemohl jsem se koukat na ty šíleně smutný modrý oči. Taky jsem asi srab.
Uslzená Mirka, s nadějí usazenou v pomalu rostoucím břiše. Trošku jsem ji záviděl. Měla aspoň nějaký směr a cíl. Vychovat krásnýho syna, kterej pak dospělej vypadá jako táta. Je v tom obrovský kus přírody a pokory. Poslouchám jak kope a snažím se dělat vtipy. Kdysi jsem totiž někde četl, že těhotné ženy by se měly usmívat. Moc mi to nejde. Ale dostanu k narozkám deník po Kytkovi, který si psal o nás, o našich příbězích, o muzice. Stane se pak po mnoha a mnoha letech inspirací pro Příběhy mrtvého muže. Poděkuju, pohladím jí bříško a vyrazím do deště.
Jsem asi trošku blázen z bolesti, ale zase navštívím všechna místa, kde jsem s mojí modrou džínovou vílou řádil (připadá mi to hrozně dávno, přitom to je jen pár měsíců). Vždycky se zastavím, poděkuji přírodě, Káče a věčnosti. Jo, zase brečím, ale aspoň to není vidět, protože déšť. Potkám holky z nástavby. Mladý, krásný prdelky, žhavý kočky, který mě zvou na panáka. Omluvím se, ne díky, ještě ne, nemůžu. Slyším za sebou, jééé, ten je ale divnej, no, ale mě se líbí....a tak radši šlápnu do pedálů. Nemám blatníky, tak jsem mokrej jak zákon káže.
To jsou tedy narozeniny, že by jeden blil. Všichni se snaží a chyba je ve mě, ale jsem teď smutný dospělý muž. Mladík, co se pomalu vzpamatovává z bolestí, ze šoku, který si snad nezasloužil. Jezdím často k Sabathovi. Dáme pivko, probereme muziku. On mě aspoň pořád nelituje. Má dar naslouchat. Otevře ruma, napij se kámo. Tak na tebe, na těch tvých špinavých 18 let. Opije mě. Aspoň někdo. A má dost rozumu, aby mi zakázal jet na kole. Jdu, potácím se tedy pěšky, přes koleje, přes Škodovku, kde jsme s Kytkou utíkali vždycky před železniční policií. Taky mi tam dal první kazety Slayer a Pantery. To už je ale taky tak dávno. Nebo ne?
Doma jen zamumlám pozdrav. Ne, dort si nedám, díky. V protějším domě poblikávají ve stejném rytmu obrazovky televizí, splachují se záchody, když jsou reklamy. Ležím v posteli a nevnímám, že se naši zase hádají. Slyším jen, že: "ty si nedáš pokoj ani na jeho narozeniny?". Jakoby to nebylo jedno. Vždyť je to jen špinavý datum v kalendáři. Usnu a probudím se až někdy kolem půlnoci. Marně hledám Káču a tak si zmuchlám polštář do náruče a bojím se toho všeho chladu. Tak vše nejlepší Smrťáku, zašeptám do tmy a koukám do zdi až do rána. Je mi 18 let.
---------------------------------------------------------
Připadá mi, že se všechno stalo tak dávno. Přitom to je jen pár měsíců. Sedím na schodech před kulturákem v Mladé Boleslavi. Jana s Prcalinkou mě vytáhly na Debustrol. Právě hraje nějaká předkapela, která mě vůbec nebavila. Dal jsem tedy jednoho kelímkáče a mám mocný kouř u huby. Startky bez filtru, radost všech dělníků. Záměrně se s nikým nedružím.
Včera si mě zavolala do sborovny učitelka němčiny. Pod záminkou, že mám blbě domácí úkol na nás přišel sex. Je jí 35 a je kozatá a blonďatá jak vikingská děvka. Spolužáci nad ní básnili a já si ji dal na stole. Byl večer, já se měl setkat s holkama U Hymrů a místo toho bušil do krásnýho těla. Zvláštní věc, tenhleten sex. S Káčou to bývalo pokaždý krásný, zamilovaný, jemný a divoký zároveň. Usmívali jsme se u toho. Tady šlo jen o bohapustý šukání. Když jsem dokončil potřebné a slíbili jsme si, že to zůstane mezi náma, tak jsem se pak na záchodech v hospodě rozbrečel a omlouval se Káče. Nojo, byl jsem pořád v prdeli. Stále jsem ji po nocích hledal.
"Kde zase seš?": konečně taky někdo s úsměvem. Holky na mě byly hrozně hodný. Staraly se o mě jak o vlastního. Jestli jsem do té doby metal milovat, tak teď jsem ho začal ještě víc žrát. Bral jsem vše jako takový odkaz Kytky. Dokonce jsem si poprvé v životě zaplatil předplatné několika časopisů. Hltal jsem každou novou informaci. Pořád jsem měl před sebou hlášku od svého kamaráda, že metalové srdce nikdy neumírá. Založil jsem si sešit bez linek a tam si dělal poznámky o kapelách, nových deskách, o koncertech. Času teď bylo hodně. Ráno do práce, odpo do školy, k večeru zasunout do paní učitelky Petry a o víkendech jsme vždycky někam s holkama vyrazili.
"Kde zase seš?": konečně taky někdo s úsměvem. Holky na mě byly hrozně hodný. Staraly se o mě jak o vlastního. Jestli jsem do té doby metal milovat, tak teď jsem ho začal ještě víc žrát. Bral jsem vše jako takový odkaz Kytky. Dokonce jsem si poprvé v životě zaplatil předplatné několika časopisů. Hltal jsem každou novou informaci. Pořád jsem měl před sebou hlášku od svého kamaráda, že metalové srdce nikdy neumírá. Založil jsem si sešit bez linek a tam si dělal poznámky o kapelách, nových deskách, o koncertech. Času teď bylo hodně. Ráno do práce, odpo do školy, k večeru zasunout do paní učitelky Petry a o víkendech jsme vždycky někam s holkama vyrazili.
Vypadalo to, že život jde dál, že všechno pomalu přebolí. Samozřejmě tomu tak ještě dlouho nebylo. Měl jsem stavy, kdy jsem chtěl být sám. Utíkal jsem do lesů, toulal se a zůstával tam jak nějaká raněná šelma pozdě do noci. Buď jsem vůbec nepil a cvičil až do bolesti nebo naopak chlastal jak největší alkáč. Jakoby mě někdo zavřel do obrovský temný krabice a já sebou mlátil o stěny. Ze sálu vylezou thrashoví psi, pozůstatek mých kamarádů a berou mě nad hlavu. Bráním se, ale marně, chtějí mi udělat radost. Jsem až dojatej, jak mi všichni vyjadřují podporu.
Tady, uprostřed řádícího davu a vřavy je mi aspoň trošku dobře. V mosh-pitu sice občas zahlédnu stíny připomínající mi Prcalíka, Kytku a moji modrou vílu, ale jinak je metal mojí asi nejlepší terapií. Cítím, nasávám hudbu, proniká každým pórem mého těla. Létám vzduchem, vznáším se na bolestivých melodiích. Jakoby mě někdo připojil na nabíječku a pod tlakem do mě pěchoval energii. Faktem je, že nebýt muziky (a holek), asi bych to dávno zabalil. Moje metalový srdce sice pořád bolelo jako čert, ale tady, mezi svými, jsem byl alespoň na chvíli v pohodě.
Debustrol dohrají a následuje rocktéka. Sabath zná starou šedivou máničku, co stojí u pultu a pouští desky. Tak není problém si nechat zahrát na přání. Přetrpíme všechny ty Nirvány a podobný krávoviny a pak se vrhneme na thrashovky. Pařím s holkama, přidávají se ještě jejich další kamarádky. Prsa a zadky, normálně bych byl ve svém živlu. Určitě bych do nich dělal, povídal, smál se. Na některých vidím, že by to šlo. Možná až moc lehce. Nějak nemám chuť, jdu na pivo a slyším od několika klučinů, že je seru, že nechápou, proč všechny samice tančí se mnou. Taky tomu nerozumím. Vždyť skoro nemluvím. Jen poslouchám a pařím.
Musí nás zase vyhodit, bývá dobrým zvykem, že jsme na akci do zavíračky. Zavěsím se do Prcalinky a Jany a jdeme. Město se za chvíli začne probouzet. Nechce se nám spát, tak zvu panenky do non-stopu. Sedí tam jen pár alkáčů a jinak je klid. Z juke boxu zní Led Zeppelin a je mi celkem fajn. Máme smutný voči a nevíme, co bude dál. Připadáme si hrozně osamocení, tak jen kouříme, vzpomínáme na Prcalíka, Kytku a moji Kačenku. Jsme patetičtí, ožralí jak zákon káže. Tak zase brečíme, řveme z bolesti. Spát nebo spíš ležet se jde k Prcalince.
Udělala si doma takovou malou modlitebnu. Fotky Prcalíka, u toho pár jeho oblíbených kazet, nezbytné svíčky a několik nášivek. Otřepu se chladem, když jdu na záchod. Měl bych být nejšťastnější chlap na světě, protože spím s dvouma holkama v jedný posteli. Polonahá těla a žádnej sex. Sice se opilí muckáme, ale nakonec to skončí pláčem. Nemám na to nervy, tak jdu do sprchy a tam je mi taky dobře. Pak cigáro na balkóně a pusy na rozloučenou. Tak zase za týden. Držte se, možná se stavím někdy odpoledne a půjdeme se jen tak projít, jo? Proč musí tak krásný prdelky tolik trpět? Ptám se, když snídám doma u mámy. Má ke mě řeč, že to takhle dál nejde, že se utrápím. Myslí všechno dobře, ale moc ji nevnímám.
Nasadím sluchátka a jdu radši ven. Lehce mrzne, ale nevadí mi to. Na panelech nikdo není, tak to vezmu dál do lesů. Myšlenky se mi honí hlavou jak zběsilé. Sodom a odpuštění se asi moc neshoduje, ale co vlastně hledám a chci? Mudruju osamocený na křupajících listech. Vracím se obloukem do civilizace a ve Startu zrovna otvírají. Sednu si dozadu, aby mě dali všichni pokoj. Stejně si mě najde ranní opilec a vypráví mi svůj šíleně smutnej příběh. Dám si utopence, zapiju je třemi kousky. Pana smutného pošlu do prdele a jsem rád, že doma nikdo není. Narvu do přehrávače smyčku z Candlemass, Paradise Lost a Saxon.
Mám šílené sny. Všude samý holky, prsa a boky a ústa a prdelky. Krásnej grupáč se mnou by to byl, nebýt toho, že nakonec přijdou Prcalík a Kytka a začnou mi říkat, že jestli s tím nepřestanu, tak mi pukne moje metalový srdce. Kouknu se na hrudník a ono opravdu. Zrovna mi ho sice kouří jedna moc hezká holka ze sousedství, co má vlasy krásný, havraní a divokej pohled, ale srdce mi žhne, září. Tak se omluvím a řeknu, že díky za upozornění. Mezitím dlouhovláska dokoná vše potřebné. Probudím se a držím se za hrudník. Kurva, já mám fakt strach.
Pokouším se k pozdnímu obědu udělat míchaná vajíčka. Zase je připálím. Ty vole, já fakt neumím bejt sám. Chtěl bych mít ženu, jako byla Káča, milou a hodnou. Nosil bych ji na rukou a laskal ji v dešti. Smáli bychom se. Může mít ale jeden obyčejnej thrashovej vágus tolik štěstí v životě, aby potkal druhou takovou, jako byla moje modrá víla? Momentálně o tom dost pochybuju. Je sobota večer a všichni vyrážejí do ulic. Jsem doma, koukám na nějaký debilní film o lásce a porozumění. Divnej svět, hodný lidi odchází a kreténů je čím dál tím víc. Usnu u televize jak starej fotr a konečně se mi nezdá vůbec nic. Mé metalové srdce konečně na chvíli tepe v klidných rytmech.
----------------------------------------------
Začínalo pomalu mrznout a voda v Jizeře se dál vlnila jako nějaký had. Proud pod čističkou byl stejně kalný jako před ní. Přesto jsem měl tenhle kout za Krásnou loukou tolik rád. Nikdo sem nechodil a i když jsem byl zkřehlý jak starý sobol, připadalo mi, že je zde klid. Klid v duši, v přírodě i v mé mysli. Pořád jsem moc nespal, chodil jak mátoha a stranil se lidí. Stereotyp práce, odpoledne škola, večer sem tam na pivko, jinak ale převážně ležení doma a poslouchání muziky, mě ubíjel.
Když vám umře holka, kterou jste milovali, tak to šíleně bolí. Nejhorší jsou noci, protože se nemáte ke komu přitulit, pořád chodíte k oknu a připadáte si prázdní. Včera byl pátek a já odmítl nabídku Jany a Prcalinky na výlet do Mnichova Hradiště. Měl tam být nějakej metal, ani nevím jakej, ale nějak jsem chtěl být sám. Stejně bych se zase opil, blábolil nesmysly a zmítal se ve vlastní šťávě. Raději jsem se zavřel do svého pokoje - cely a vzpomínal. Na všechno, co bylo s Káčou krásné. Obestřel mě smutek a toulal jsem se někde v meziprostoru.
Ten sešit, který jsem dostal od Mirky po Kytkovi, mě lákal čím dál tím víc. Nejdřív jsem ho bral jako rekvizitu, památku, kterou si jen tak prolistuju a založím do obrovské krabice vzpomínek. Dohráli Sodom a mě se nechtělo vstávat. Kazeta šuměla, nechápu, kdo to mohl takhle blbě nahrát. Asi Sabath. Najednou mě popadne zvědavost. Zvednu se, dojdu do lednice a vezmu si jedno tátovo pivo. Ne, kazetu nenahrával Sabath, ale Kytka, který míval ve zvyku svá díla signovat po vzoru Václava Havla, který za podpis dával srdce, Kytka vždy nakreslil kytičku. Usmál jsem se, jsi pořád tady se mnou kamaráde, ani o tom nevíš.
Otřásl jsem se chladem, protože už první stránka sešitu byla napsána tak krásnou češtinou, s takovou obrovskou láskou a srdcem pro muziku, že jsem měl pocit, že stojí ten můj šíleně chytrej a svědomitej kamarád za mnou. Jeho kudrnatý pačesy, výraz a podoba (a stylizace, jasně) s Kirkem Hammetem až do očí bila. Ponořil jsem se do textu, přečetl pár počátečních zápisků a pak jsem se musel jít projít po bytě. Máma s tátou u televize, brácha taky. Zrovna se tam pitvořil nějakej skoro umělec. Klasika, namazal jsem si chleba sádlem, narval na něj asi tunu cibule, no a co, tak budu smrdět, stejně není nikdo, kvůli komu bych se měl hlídat.
Nevím, podle čeho posuzujete, zda je kniha dobrá, či špatná, ale já to mám podobné jako s hudbou. Prostě si sednu, začnu číst a buď mě chytne nebo ne. Musím z obojího cítit sílu, kus autorova srdce, musí mě zaujmout, hrát si se mnou jako kočka s myší, musím s ní prožívat její příběhy. A Kytka měl obrovský talent. Tenhle mladej kluk, kterej působil vždycky jako takovej metalovej intelektuál a měl řeči, že byste ho poslali kolikrát do prdele, byl hotovej spisovatel. Talent od přírody. Jeho věty byly možná surové, neopracované, ale o to víc opravdové a uvěřitelné.
Příběhy o naší partě byly prokládány jeho recenzemi, názory na nové desky. Vše psáno s neuvěřitelnou přesností, citem a láskou k hudbě. Žádný pózy a kraviny. Rovnou na věc. Každý z příběhů mě ihned vtáhl do hry, byla už hluboká noc a brácha nasranej, že sedím u lampičky a šustím papírem. Zhasl jsem a asi fakt konečně usnul. Nebo byl někde v jiné dimenzi? Kdo ví? V hlavě mě šramotilo, toulal jsem se s Kytkou po koncertech, stál před obchodem s CD dlouhé fronty, běhával znovu rychle domů, abychom pak u přehrávače šíleně dlouho diskutovali, zda se nám album líbí nebo ne. Často jsme se pohádali, museli to pak řešit pivem a nakonec smíchem. Zazvonil mi budík, který jsem zapomněl na sobotu vypnout.
Tak jsem sbalil sešit, dal do batohu dva lahváče a vyrazil. Ve městě, kousek od domu, kde bydlela Káča, jsem si koupil rohlíky, pak se mi vkradly do očí slzy, protože svoji modrou vílu už nikdy nepřekvapím ranním pečivem (chystal jsem se na to několik let, ale nikdy to nevyšlo). Seběhl jsem po schodech a nikoho nepotkal až k Jizeře. Na padlém omrzlém stromu jsem si otevřel znovu sešit od Kytky a přikusoval k tomu točený salám a čerstvé rohlíky. Občas vyskočila ryba nad hladinu, asi byl divný tlak. Koukal jsem na Jizeru a četl.
Můj kamarád, mimo jiné, tak psal do různých fanklubů kapel. Rozuměl jsem každému druhému slovu, některé dopisy nebyly ještě přeloženy. Kurva, proč já se tu angličtinu neučím víc? Vždyť máme na nástavbě tak dobrého učitele. Příště si musím vzít slovník. Byl jsem v úžasu, takhle jsem Kytku neznal. Možná proto byl tak "přechytralej", protože on opravdu věděl a znal. V duchu jsem se mu za některé své narážky (a že jich bylo) omluvil a pokračoval ve čtení. Dopisy a rozprava s OBITUARY, SODOM, ty vole dokonce MEGADETH. Kamaráde, promiň, ty si byl fakt metalovej bůh.
Pak mě to došlo, něco mi doslova secvaklo v hlavě. Musím pokračovat, nést odkaz Kytky v rámci možností dál. Byl jsem jak posedlej. Vyběhl jsem do města a byl první rozrušený návštěvník papírnictví a nakoupil tužky a sešity. Musel jsem se někomu pochlubit, ale Jana vylezla zmuchlaná jak igelitovej pytlík. Všichni byli pařit a já se dál zmítal ve vzpomínkách. Oni už znovu žili, já pořád přežíval. Do prdele mě to památné sobotní ráno poslal i Sabath, kterého jsem vytáhl také z postele. Proč mě dneska nikdo nechápe a neposlouchá?
Nikdy jsem nevěřil, že v životě použiji slovník, co mi dal kdysi děda. Považoval jsem jej za jeden z nejzbytečnějších dárků v životě. Myslel jsem si, že už jsem navěky odsouzen k práci ve Škodovce, k nekonečným šedivým ránům, hučící továrně, k nadávajícím dělníkům, k umělému osvětlení a utahaným ženským. Ještě nedávno byla mým světlem Kačenka a kamarádi, teď jsem marně tápal, nevěděl pořád jak dál. Sešit a tužka se pro mě staly přechodným obdobím. Musel jsem se ze všeho vypsat.
A tak jsem byl jak nějakej mladej rozervanej spisovatel. Ta role se mi hrozně líbila. Dost jsem se do pózy jakože umělce stylizoval. Nosil jsem s sebou notýsek, když mě něco napadlo, tak jsem si to vážně zapsal. Třeba uprostřed rozhovoru s děvčaty z nástavby, neslušně a okázale jsem otevřel blok (každej kdo píše, musí okusovat zamyšleně tužku!) a začal si dělat poznámky. Asi jsem působil trošku jako magor, ale hrozně mi to pomáhalo, možná i víc, než nekonečné toulky po lesích. Víc než chlast a hospoda. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Měl jsem samozřejmě jako každý pisálek v sobě stud. Něco někomu přečíst jsem dokázal jen načatý alkoholem. Nutno ale říci, že se líbilo. Nebo mi to všichni říkali. Své sešity jsem si rozdělil na tři oddíly. Básně, které byly nesmírně intimní a bolestné. Pak příběhy o metalu. Jen tak, třeba jsem viděl hezkou holku nebo zažil dobrý koncert, tak jsem si vše po vzoru Kytky poznamenal. Takový reporty na papír. Nakonec sešit třetí, kde jsem si psal, víceméně pro sebe, Sabatha a holky recenze na nový desky, splitka, kompilace a vůbec. Plus navíc první pokusy o dopisy kapelám.
Brával jsem do ruky slovník od dědy a snažil se opravdu hodně lámanou angličtinou psát kapelám na adresy od Kytky. A světe div se, odpovídaly, i když poštovné bylo pro mě i je šílené a doručovací doby nekonečné. Třeba takové švédské smečky, ty snad zareagovaly ihned (nevěřili byste, kolik pamětníků se dodnes rozněžní nad oskenovanými, ručně psanými dopisy a pak je rozhovor více méně samozřejmostí) nebo Tampa Florida, to všechno byli vždycky stejní srdcaři jako my. Slayer nikdy neodpověděl, Metallica poslala nějakej okopírovanej a namnoženej pamflet, ale třeba Megadeth byli úžasní. Nevím, netuším, zda odpovídal pokaždé Dave (moje angličtina byla tragická), ale podepsán byl vždy.
Hrozně mě to chytlo, těšil jsem se jak "za starých časů s Kytkou", na každou novou desku. Až si ji přinesu domů. Už jsem vše vnímal trošku jinak. Možná jsem lehce dospěl, taky zažil až moc bolesti, ale hudba se pro mě stala absolutně nepostradatelnou. Kovové dopisy, jak jsem jim říkával, jsem se snažil psát denně. Má slova plynula, notně ovlivněná Kytkovým stylem, samozřejmě a s velkým nadšením. Všechno bylo hodně niterné, intimní, psáno s mladickou nedokonalostí. Ale těm pár mým čtenářům se líbilo.
Třeba ty básně, o kterých jsem nikdy nevěděl, jak ze mě vylezly, působily děvčatům mokré oči, klukům smutný pohled a nikdo mě s nimi nikdy neposlal do prdele. S recenzemi to bylo jiné, u těch se diskutovalo, hlavně Sabath mě někdy hodně štval a zažíval jsem asi úplně stejné pocity jako kdysi Kytka. A u kovových dopisů jsme se vždycky hrozně nasmáli, protože moje angličtina a překlady byly šílené. Některé kapely na tom taky nebyly nejlépe, ale ve vší té nedokonalosti se ukrývala obrovská krása. Samozřejmě, ten pocit, že U Hymrů čtete odpovědi od Dave Mustaina, pánů Toma Anglerippera (mimochodem asi nejvstřícnějšího člověka), Schmiera, či Martina Missyho, ze mě dělalo něco jako metalového kněze.
Byl jsem pořád rád sám, ale už jsem měl alespoň trošku nějaký směr. Možná to byla jen náhražka, marně vystavěná naděje, ale hudba pro mě znamenala čím dál tím víc. Některý skladby, když jsem šel víc do hloubky a opravdu pochopil smysl textů, mě dostávaly do kolen. Asi jsem se snažil být trošku jako Kytka, asi jo, ale víte, ono když chcete žít dál, nějak fungovat, tak si musíte najít něco, co vás bude bavit. Bez toho jinak zahynete a pohltí vás prázdnota. Pro mě se záchrannou sítí stal metal, možná právě proto na něj nedám do smrti dopustit.
Otřásl jsem se chladem, protože už první stránka sešitu byla napsána tak krásnou češtinou, s takovou obrovskou láskou a srdcem pro muziku, že jsem měl pocit, že stojí ten můj šíleně chytrej a svědomitej kamarád za mnou. Jeho kudrnatý pačesy, výraz a podoba (a stylizace, jasně) s Kirkem Hammetem až do očí bila. Ponořil jsem se do textu, přečetl pár počátečních zápisků a pak jsem se musel jít projít po bytě. Máma s tátou u televize, brácha taky. Zrovna se tam pitvořil nějakej skoro umělec. Klasika, namazal jsem si chleba sádlem, narval na něj asi tunu cibule, no a co, tak budu smrdět, stejně není nikdo, kvůli komu bych se měl hlídat.
Nevím, podle čeho posuzujete, zda je kniha dobrá, či špatná, ale já to mám podobné jako s hudbou. Prostě si sednu, začnu číst a buď mě chytne nebo ne. Musím z obojího cítit sílu, kus autorova srdce, musí mě zaujmout, hrát si se mnou jako kočka s myší, musím s ní prožívat její příběhy. A Kytka měl obrovský talent. Tenhle mladej kluk, kterej působil vždycky jako takovej metalovej intelektuál a měl řeči, že byste ho poslali kolikrát do prdele, byl hotovej spisovatel. Talent od přírody. Jeho věty byly možná surové, neopracované, ale o to víc opravdové a uvěřitelné.
Příběhy o naší partě byly prokládány jeho recenzemi, názory na nové desky. Vše psáno s neuvěřitelnou přesností, citem a láskou k hudbě. Žádný pózy a kraviny. Rovnou na věc. Každý z příběhů mě ihned vtáhl do hry, byla už hluboká noc a brácha nasranej, že sedím u lampičky a šustím papírem. Zhasl jsem a asi fakt konečně usnul. Nebo byl někde v jiné dimenzi? Kdo ví? V hlavě mě šramotilo, toulal jsem se s Kytkou po koncertech, stál před obchodem s CD dlouhé fronty, běhával znovu rychle domů, abychom pak u přehrávače šíleně dlouho diskutovali, zda se nám album líbí nebo ne. Často jsme se pohádali, museli to pak řešit pivem a nakonec smíchem. Zazvonil mi budík, který jsem zapomněl na sobotu vypnout.
Tak jsem sbalil sešit, dal do batohu dva lahváče a vyrazil. Ve městě, kousek od domu, kde bydlela Káča, jsem si koupil rohlíky, pak se mi vkradly do očí slzy, protože svoji modrou vílu už nikdy nepřekvapím ranním pečivem (chystal jsem se na to několik let, ale nikdy to nevyšlo). Seběhl jsem po schodech a nikoho nepotkal až k Jizeře. Na padlém omrzlém stromu jsem si otevřel znovu sešit od Kytky a přikusoval k tomu točený salám a čerstvé rohlíky. Občas vyskočila ryba nad hladinu, asi byl divný tlak. Koukal jsem na Jizeru a četl.
Můj kamarád, mimo jiné, tak psal do různých fanklubů kapel. Rozuměl jsem každému druhému slovu, některé dopisy nebyly ještě přeloženy. Kurva, proč já se tu angličtinu neučím víc? Vždyť máme na nástavbě tak dobrého učitele. Příště si musím vzít slovník. Byl jsem v úžasu, takhle jsem Kytku neznal. Možná proto byl tak "přechytralej", protože on opravdu věděl a znal. V duchu jsem se mu za některé své narážky (a že jich bylo) omluvil a pokračoval ve čtení. Dopisy a rozprava s OBITUARY, SODOM, ty vole dokonce MEGADETH. Kamaráde, promiň, ty si byl fakt metalovej bůh.
Pak mě to došlo, něco mi doslova secvaklo v hlavě. Musím pokračovat, nést odkaz Kytky v rámci možností dál. Byl jsem jak posedlej. Vyběhl jsem do města a byl první rozrušený návštěvník papírnictví a nakoupil tužky a sešity. Musel jsem se někomu pochlubit, ale Jana vylezla zmuchlaná jak igelitovej pytlík. Všichni byli pařit a já se dál zmítal ve vzpomínkách. Oni už znovu žili, já pořád přežíval. Do prdele mě to památné sobotní ráno poslal i Sabath, kterého jsem vytáhl také z postele. Proč mě dneska nikdo nechápe a neposlouchá?
Nikdy jsem nevěřil, že v životě použiji slovník, co mi dal kdysi děda. Považoval jsem jej za jeden z nejzbytečnějších dárků v životě. Myslel jsem si, že už jsem navěky odsouzen k práci ve Škodovce, k nekonečným šedivým ránům, hučící továrně, k nadávajícím dělníkům, k umělému osvětlení a utahaným ženským. Ještě nedávno byla mým světlem Kačenka a kamarádi, teď jsem marně tápal, nevěděl pořád jak dál. Sešit a tužka se pro mě staly přechodným obdobím. Musel jsem se ze všeho vypsat.
A tak jsem byl jak nějakej mladej rozervanej spisovatel. Ta role se mi hrozně líbila. Dost jsem se do pózy jakože umělce stylizoval. Nosil jsem s sebou notýsek, když mě něco napadlo, tak jsem si to vážně zapsal. Třeba uprostřed rozhovoru s děvčaty z nástavby, neslušně a okázale jsem otevřel blok (každej kdo píše, musí okusovat zamyšleně tužku!) a začal si dělat poznámky. Asi jsem působil trošku jako magor, ale hrozně mi to pomáhalo, možná i víc, než nekonečné toulky po lesích. Víc než chlast a hospoda. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Měl jsem samozřejmě jako každý pisálek v sobě stud. Něco někomu přečíst jsem dokázal jen načatý alkoholem. Nutno ale říci, že se líbilo. Nebo mi to všichni říkali. Své sešity jsem si rozdělil na tři oddíly. Básně, které byly nesmírně intimní a bolestné. Pak příběhy o metalu. Jen tak, třeba jsem viděl hezkou holku nebo zažil dobrý koncert, tak jsem si vše po vzoru Kytky poznamenal. Takový reporty na papír. Nakonec sešit třetí, kde jsem si psal, víceméně pro sebe, Sabatha a holky recenze na nový desky, splitka, kompilace a vůbec. Plus navíc první pokusy o dopisy kapelám.
Brával jsem do ruky slovník od dědy a snažil se opravdu hodně lámanou angličtinou psát kapelám na adresy od Kytky. A světe div se, odpovídaly, i když poštovné bylo pro mě i je šílené a doručovací doby nekonečné. Třeba takové švédské smečky, ty snad zareagovaly ihned (nevěřili byste, kolik pamětníků se dodnes rozněžní nad oskenovanými, ručně psanými dopisy a pak je rozhovor více méně samozřejmostí) nebo Tampa Florida, to všechno byli vždycky stejní srdcaři jako my. Slayer nikdy neodpověděl, Metallica poslala nějakej okopírovanej a namnoženej pamflet, ale třeba Megadeth byli úžasní. Nevím, netuším, zda odpovídal pokaždé Dave (moje angličtina byla tragická), ale podepsán byl vždy.
Hrozně mě to chytlo, těšil jsem se jak "za starých časů s Kytkou", na každou novou desku. Až si ji přinesu domů. Už jsem vše vnímal trošku jinak. Možná jsem lehce dospěl, taky zažil až moc bolesti, ale hudba se pro mě stala absolutně nepostradatelnou. Kovové dopisy, jak jsem jim říkával, jsem se snažil psát denně. Má slova plynula, notně ovlivněná Kytkovým stylem, samozřejmě a s velkým nadšením. Všechno bylo hodně niterné, intimní, psáno s mladickou nedokonalostí. Ale těm pár mým čtenářům se líbilo.
Třeba ty básně, o kterých jsem nikdy nevěděl, jak ze mě vylezly, působily děvčatům mokré oči, klukům smutný pohled a nikdo mě s nimi nikdy neposlal do prdele. S recenzemi to bylo jiné, u těch se diskutovalo, hlavně Sabath mě někdy hodně štval a zažíval jsem asi úplně stejné pocity jako kdysi Kytka. A u kovových dopisů jsme se vždycky hrozně nasmáli, protože moje angličtina a překlady byly šílené. Některé kapely na tom taky nebyly nejlépe, ale ve vší té nedokonalosti se ukrývala obrovská krása. Samozřejmě, ten pocit, že U Hymrů čtete odpovědi od Dave Mustaina, pánů Toma Anglerippera (mimochodem asi nejvstřícnějšího člověka), Schmiera, či Martina Missyho, ze mě dělalo něco jako metalového kněze.
Byl jsem pořád rád sám, ale už jsem měl alespoň trošku nějaký směr. Možná to byla jen náhražka, marně vystavěná naděje, ale hudba pro mě znamenala čím dál tím víc. Některý skladby, když jsem šel víc do hloubky a opravdu pochopil smysl textů, mě dostávaly do kolen. Asi jsem se snažil být trošku jako Kytka, asi jo, ale víte, ono když chcete žít dál, nějak fungovat, tak si musíte najít něco, co vás bude bavit. Bez toho jinak zahynete a pohltí vás prázdnota. Pro mě se záchrannou sítí stal metal, možná právě proto na něj nedám do smrti dopustit.
-----------------------------------
Příběh sto sedmdesátý druhý - Jednou takhle ráno, cestou z koncertu
Drkotání vlaku většinu dávno uspala. Byl jsem snad jediný, kdo koukal do mrazivé krajiny a usilovně přemýšlel, proč tohle všechno vlastně děláme? Pro těch pár okamžiků, kdy nám zahraje kapela, kterou ani moc neznáme? Té dřiny, které musíme vydržet, než se na koncert vůbec dostaneme. Dlouhé hodiny na nádražích, na koženkových sedačkách v kupé, kde se netopí. Dal jsem Janě i Prcalince svůj svetr, drkotaje zubama jak stará bába. Jenže jsem ten gentleman, nemám pravdu? A holky jsou za to moc přítulný, voní tabákem, mládím a živočišností.
Najednou zastavíme a Jana zavrní, jako to dělávají spáči, co mají špatné sny. Včera to bylo krásný. Jeli jsme se Sabathem, který nás pozval do Prahy na Plastic People of the Universe. Pak tam hrálo Vítkovo kvarteto a my tančili jak prokopnutí na "je to von, je to von, pražskej démon". Na hudbu úplně z jiných dimenzí, než jsme byli zvyklí. Spousta starejch mániček, který se znaly z doby, kdy se všude budoval socialismus a ještě prý všechny nepohltily peníze. Jeli jsme spíš proto, aby nebyl náš kamarád sám, protože jsme ho měli moc rádi. Byl jak náš vysněný táta, kterej s náma dával pivo, sem tam jointa a byla s ním neskutečná prdel.
Hudba mě nijak nelákala, přeci jen, byl jsem spíš death a thrash ortodox a předváděná produkce mi přišla v mnohém šíleně nedokonalá, pomalá a nudná. Nojo, mladej kluk, kterej se opil už na nádraží v Boleslavi. Pak dělal ostudu v hlavním městě. Kdy já byl v matičce Praze naposledy střízlivej? Za několik předešlých let nikdy, možná kdysi jako malej kluk. S bábuškou a dědou, na Karlově mostě, kdy jsem dostával krásné přednášky o historii. Nějak mi to sepne a dělám naší partičce prokletých průvodce. Sabath nás sice vede neomylně někam na Žižkov (prý to nejsou Malešice, ale čtvrť je to taky pochybná - viz. text Vítkova kvarteta), ale to nám nebrání mu několikrát zmizet a hezky po našem zabloudit. Musíš si nás líp hlídat, vole!
Ožívají před námi staré příběhy o umaštěných máničkách, tyhle tlamy vousatý maj dodnes větší koule než my. My už jsme uhnětený socialismem a připosraní před nepsanými pravidly. Taky k pánům a dámám vzhlížíme s úctou, mnohdy s hubama otevřenýma. Zastydlý hippies, spousta postav a postaviček, dnes by se jim všem podle vizáže říkalo bezďáci, ale oni nebyli. Žili si svůj vlastní život, měli v sobě sílu bojovat proti hnusu a lidské špíně kolem. Mnohé to semlelo, rozložilo, zničilo. Připadal jsem si jak v A bude hůř, knize, která pro mě byla a je v mnohém modlou.
Když všichni viděli moje holky, roztáli, objednávali panáky a my měli najednou pocit, že tam tak nějak patříme. Každý měl svůj smutný příběh, my stále v živé paměti smrt našich blízkých. Měl jsem pocit, že tady nám rozumí. Dámy, co byly jiné, než naše utahaný mámy, ale se stejně laskavýma očima a pohledy raněných laní. Svraštělé, vyžilé a často s vykotlanými zuby, ale přesto živoučké a překrásné. Všichni měli v tom pajzlu neskutečně odžito, přesto nás, mladý mlíka vzali za své. Vodky, rumy a zelený, občas čerti létali vzduchem. Každý rád viděl starého bráchu Sabatha, kterej zářil jak halogen. Připadám si, že koukám na svět přes sklo umaštěné sklenice.
O tom, jak jsem se dostal do klubu, jehož jméno si, kdybyste mě rozkrájeli, nemůžu vybavit, jsem slyšel jen z vyprávění. Byli jsme všichni jak chovanci ústavu pro šílené. Představte si partu odrbaných trhanů (samej vágus - nedostudovanej právník, inženýr a nově i programátoři plus my tři, dělníci metalu), jdoucí, hlomozící, zpívající, naplno roztažené v ulicích. Těch hlášek, vtípků, tanečků s rumem v ruce. Nebyl nikdo střízliv, nedej bože v dobré kondici. Vypadali jsme jak zákon káže, ale neskutečně vytlemení a šklebící se. Konečně taky chvíle, kdy člověk zapomene na bolest, říkám holkám, které mě drží, abych neupadl a já močíc na kandelábry zpívám ruskou hymnu. Jsem odměněn potleskem a divnými pohledy kolemjdoucích. Prej nějaká provokace, mámo.
Vždycky jen chvilku postojím pod pódiem, některé skladby nechápu vůbec, některým nerozumím, jiné mi připadají trapné. Přesto jsem navýsost spokojen. Už jen z té atmosféry. Kdo zažil, pochopí, kdo ne, tak už asi nezažije. Bývali lidé tenkrát divočejší, živelnější, upřímnější. Těch setkání, těch dámiček, slečen a paních, které se kolem vlnily a připomínaly jednu velkou modrozelenou řeku. A protože jsem byl mladý, opilý a ženy mám rád, tak jsem ihned skočil do davu. Chlapi jen posedávali a dlouze kouřili. Smáčeli dlouhé vousy v pivech a měli ze mě neskutečnou legraci.
Tančil jsem jako ABBA, jako Harapes, kterýmu by někdo vrazil do řiti obrovský vrták. Mé pohyby rozesmály v mnohém i kapely. Ale já musel, za zvuků kytar, skřehotu a jekotu, za dunění bicích, v tom žižkovském doupěti vypustit duši. Ani jsem si neuvědomoval, že něco podobného asi už nikdy nezažiju a bylo mi to jedno. Vytancoval jsem ze sebe všechnu bolest, alespoň prozatím. Sabath, pod vlivem asi již něčeho jiného, než je alkohol, se jal mi neustále shánět nějaké děvče. Že když už nemám Kačenku, tak nesmím zůstat sám, protože kdo žije v samotě, tak postupně uhyne a rozplyne se v nicotě. Což už se mi začínalo malinko dít.
Problém byl trošinku v tom, že jeho kamarádky byly ve věku mé matky. Nic proti a byl jsem moc rád najednou rozmazlován a přislíbeno mi bylo mnohé. "Tak copak dělá náš koloušek, ty ses dal na maminy nebo snad bábrdle?": dělala si ze mě srandu Jana a trošku mi vyčinila, že se jim nevěnuju a že fakt ty vole Smrťáku žárlí. Musel jsem vše napravit. Vždyť jsem jel taky hlavně kvůli nim, mým pozůstalým modrým vílám. Pařilo se neskutečně. Svíjeli jsme se, skákali, předváděli pestrou paletu pohybů, které snad ani nejsou v lidských možnostech. Možná se lze přiblížit při úrazu elektrickým proudem.
Máničky byly snad nezničitelný. Za ty svoje prochlastaný roky, byly z piva a rumu doslova ukovaný. Nešlo s nima držet krok. My spíš to pivo, sem tam panák, ne vyloženě lihové orgie. Už takhle jsme mohli chodit jen ve trojici, abychom neupadli. Sabath, že prej jsme zvaný na nějakou akci k někomu do bytu, a že víkend teprve začíná. Já bych tedy docela šel, byl jsem ve stavu, kdy bych se asi upil k smrti, ale holky mi začaly nějak různě odcházet do stran, zvracet, padat a vůbec to s nima začalo být zajímavé. Odmítl jsem a udělal jsem dobře. Sabath se vrátil do Boleslavi až za týden, pomlácený a asi o 150 let starší, ale prej dobrá pařba.
Vydali jsme se znovu do ulic. Tři mladí, opuštění, bolestínští, protože když chlastáte, tak na vás pak přijdou plačtivé stavy a odhalíte se úplně na dřeň, přímo na kost. Vlak jel až k ránu, tak jsem vždycky zalezl do nějakýho non-stopu, koupil pivo a lahev něčeho ostřejšího a toulali jsme se po Praze. Orientační smysl někde na nule, taky spousta pochybných stínů, které se mě pořád dokola ptaly, za kolik holky prodávám. Uff. Ztraceni ve velkoměstě, ztraceni v životě, ztraceni sami v sobě. Takoví jsme tu noc byli.
Odehrály se různé přísahy, věnování těm, kteří nás opustili. Bylo to jak nějaká úchylná terapie, při které jsme řvali na celej svět, kterej nám tolik ublížil. Já a Jana, já a Prcalinka. Smutní a opuštění. Proč? Tahle otázka se už nějakou dobu vznášela nad troskami naší party jako černý ošklivý otazník. Odpověď nikdy nedostanete, s tím si můžete být jistí. Ušli jsme vždycky sto metrů a někdo promluvil. Končilo to v slzách. Kurva, kurva, kurva!
Všechno se mi znovu přehrává v hlavě. Jsem zmrzlý, smrdím pivem, potem a mám poblitý kecky od Jany. Bolí mě hlava, ale můžu říct, že si najednou připadám trošinku čistší, vyrovnanější. Dokonce mi některé texty kapel zůstaly v hlavě, asi byly také složeny někde v bolestech, jasně, syrově, jako život sám. Holky si sladily dýchání, možná už i menstruaci. Jsou teď pořád spolu. Já jsem možná trošku navíc, protože jsem kluk a přemýšlím jinak. Často si nerozumíme, někdy mám pocit, že si o mě šeptají. Ale víme, že se máme rádi, že jsme v mezistavu, ve kterém budeme po nějaký čas hybernováni. Než potkáme svoje další vopravdový lásky. Jo, je to tak, proč to nenapsat na plnou hubu.
Vlak stojí, přemýšlí, někde uprostřed polabské nížiny. Kolem jen pole, pole, pole a mráz. Sem tam nějaká zmatená srnka. Všichni podřimují a já se dívám z okna. Svítá a já jednou takhle, cestou z koncertu přemýšlím, co se mnou bude dál. Co s námi? Proč tady vůbec na světě jsme? Kam jdeme a co nás čeká? Je to všechno osud, který si s náma jen sadisticky hraje nebo si za všechno můžeme sami? A co ta stará děvka, co jí říkají Bůh? Kde ten vlastně byl? Asi v prdeli, řekl by Prcalík. Ty otázky se pořád opakovaly dokola, už několik měsíců nás drtily, protože odpovědí jsme se nikdy nedočkali.
Dívám se na ty dvě krásné tváře, koukám jim do výstřihu. Smrdíme a zároveň jsme jak nějaké překrásné sousoší, memento.Tedy nebýt mě, trnu, který to spinkajícím růžím trošku kazí.
Tak ahoj, tak čau, hele, chce se vám spát? Mě taky ne, ve Dřeváku otvírají brzy, dáme gulášovku? A pivo? Jak ty starý máničky? Tak jo. Vezmu je každou za ruku, jsou ještě rozehřáté ze spánku. Mám vás rád holky, my tebe taky Smrťáku. Výčepák na nás kouká jak jalová kráva. Ale dobrá, narazí sud, mě ohřeje párky, mým milým dívkám polívku ze včera. Vše chutná báječně. Jak v Alkrónu. Dojíme, dosrkáme, dáme pak ještě jedno, ale nechceme se přehoupnout do další opice. Stačí ta včerejší. Usínáme na jedný posteli u Jany doma. A svět se točí dál jako ta kazeta Paradise Lost, co jsem dal do kazeťáku. Akorát úplně stejně divně šumí. Nebo to šumí v mé hlavě? Kdo ví.
--------------------------------------------------
Příběh sto sedmdesátý třetí - Bůh ti jednou všechno odpustí nebo tě zabije, Smrťáku
"Máš telefon, tak si to vem, zase nějaká holka, se z tebe zblázním": vtrhl do pokoje otec. Od té doby, co máme do bytu zavedenou linku, pořád zvoní. Všichni sice diskutují o tom, že existují mobily (v časopise 100+1 jsem o nich četl poprvé), ale můj dodavatel genetického materiálu je v těchto věcech neskutečně opožděnej. Nechtěl ani o videu, ani o dálkovým ovládání na televizi vůbec slyšet. Jenže z práce ho nemohli nikdy dostihnout (opět hezky alkoholicky povýšil) a sousedka, ke které nám volali, už nás několikrát poslala do prdele. Tak máme spojení se světem.
Volá mi Monika, moc hezká, vysoká holka. Řeknu prosím a představuju si u toho její poprsí. První věc, který si každé odpoledne, když si vedle ní sednu na nástavbě, všimnu. Pak až očí, ehm. Byli jsme ve třídě tři kluci. Jeden teplej a jeden takovej ten typ, co je krásnej, milej, sexy a zůstane navěky sám, protože když otevře hubu, tak mu nedá ani dívka s IQ kýble s vodou. A že prej, jestli bych se nešel chvilku projít. Moc se mi nechce, ale když ona je tak hezká. Omluvím se v duchu Káče (musíš to pochopit, má modrá vílo, už tu nejsi a já musím žít). Momentálně sice chodím za paní učitelkou do kabinetu dělat sex, ale není to ono. Šuká dobře, o tom žádná, ale nemáme si moc co říct.
"Po obědě na Míráku?": zkusí mi navrhnout a ze mě vypadne, že ano. Vlastně ani nevím proč. Možná zvítězí příroda, touha žít v páru nebo chuť konečně přebít smutek, ale to je už jedno. K obědu jsou řízky, moře řízků a já se nacpu jako nikdy. Zastrčím ruce do džínů, zachumlám se do šíleně dlouhého a vytahaného svetru od babičky a jdu krok sun krok směr Staré město. Boleslav je o víkendu mrtvá. Studenými, vymrzlými ulicemi. Občas se otočím, v představě, že se mi Káča někde opozdila, ale pak se musím otřepat. Přidám raději do kroku.
"Máš telefon, tak si to vem, zase nějaká holka, se z tebe zblázním": vtrhl do pokoje otec. Od té doby, co máme do bytu zavedenou linku, pořád zvoní. Všichni sice diskutují o tom, že existují mobily (v časopise 100+1 jsem o nich četl poprvé), ale můj dodavatel genetického materiálu je v těchto věcech neskutečně opožděnej. Nechtěl ani o videu, ani o dálkovým ovládání na televizi vůbec slyšet. Jenže z práce ho nemohli nikdy dostihnout (opět hezky alkoholicky povýšil) a sousedka, ke které nám volali, už nás několikrát poslala do prdele. Tak máme spojení se světem.
Volá mi Monika, moc hezká, vysoká holka. Řeknu prosím a představuju si u toho její poprsí. První věc, který si každé odpoledne, když si vedle ní sednu na nástavbě, všimnu. Pak až očí, ehm. Byli jsme ve třídě tři kluci. Jeden teplej a jeden takovej ten typ, co je krásnej, milej, sexy a zůstane navěky sám, protože když otevře hubu, tak mu nedá ani dívka s IQ kýble s vodou. A že prej, jestli bych se nešel chvilku projít. Moc se mi nechce, ale když ona je tak hezká. Omluvím se v duchu Káče (musíš to pochopit, má modrá vílo, už tu nejsi a já musím žít). Momentálně sice chodím za paní učitelkou do kabinetu dělat sex, ale není to ono. Šuká dobře, o tom žádná, ale nemáme si moc co říct.
"Po obědě na Míráku?": zkusí mi navrhnout a ze mě vypadne, že ano. Vlastně ani nevím proč. Možná zvítězí příroda, touha žít v páru nebo chuť konečně přebít smutek, ale to je už jedno. K obědu jsou řízky, moře řízků a já se nacpu jako nikdy. Zastrčím ruce do džínů, zachumlám se do šíleně dlouhého a vytahaného svetru od babičky a jdu krok sun krok směr Staré město. Boleslav je o víkendu mrtvá. Studenými, vymrzlými ulicemi. Občas se otočím, v představě, že se mi Káča někde opozdila, ale pak se musím otřepat. Přidám raději do kroku.
Stojí kousek od kostela. Když mě vidí, tak zamává a rozeběhne se ke mě. Pohled pro bohy. Moc ti to sluší, utrousím na půl huby. Má nemluvnost je přisuzována dospívání. Tichý (mrtvý) muž s modrým očima, říkají o mě prý holky z nástavby. I když jsem je zpočátku nemusel, připadaly mi povrchní a hloupé, musel jsem se jim v duchu omluvit. Oproti Káče, Janě, Prcalince sice řešily úplně jiné věci a žily zcela odlišné životy, ale byly hodné. Nic proti, člověk (tedy já) hledá víc, ale potkat dobrého člověka se také počítá, nemám pravdu? Monika mluví, trylkuje, má hezkou barvu hlasu a když se směje (mým trapným úsečným vtipům), tak jí nadskakují ňadra. To já rád, ehm.
"Jakube, já vím, co tě potkalo (Boleslav je fakt malé město). Chápu, že o tom nemluvíš, muselo to být hrozné, ale už bude dobře, uvidíš. Sice to říkám možná moc brzy, ale kdyby to jen trošku šlo, ráda bych s tebou chodila. Cítím, že tě mám hodně ráda - miluju (řekne tichounce). Seš jinej než ostatní kluci (no, co se týká ksichtu, tak rozhodně, pomyslím si u této otřepané fráze). Sice skoro nemluvíš, ale já bych na tebe počkala, až se ze všeho dostaneš...": měla ke mě dlouhou, milou a trpělivou řeč. Nevěděl jsem, co odpovědět. Na nějaký vztahy jsem se necítil. Popravdě, mimo přitažlivosti jsem k Monice nic dalšího necítil. Ale měla upřímné hodné oči, příjemný hlas a to tělo, bože odpusť mi, to tělo. Odpověděl jsem něco zmateného, což si vyložila jako souhlas. Protože chtěla. Chtěla mě, váguse a thrashera. Byla zamilovaná, což mě na jednu stranu děsilo, ale taky dělalo moc a moc dobře. Komu z nás se to poštěstí, nemám pravdu pánové?
Vzal jsem ji k Hymrům, tuhle slušnou dívku, která byla vychována v přísné křesťanské rodině. Ženský si vybírají chlapy a já byl vybrán možná na truc, to už se asi nedozvím, ale bylo mi s Monikou fajn. A to dokonce natolik, že jsem se poprvé od smrtí Káči začal předvádět, dělat ramena, tokat a po pátém pivu si neodpustil pár letmých doteků. Chvěla se, jako když ladíte kytaru. Voněla mládím, byla nezkušená, přesto už ne panna. Jednou prý, někde na vesnici u babičky, se sousedovic klukem, co spolu jezdili na prázdniny. Vůbec se jí to nelíbilo a ta zaprášená půda taky nic moc. Panic a panna, co pak už sice mohli všude říkat, že mají po, ale ani jednomu se sex moc nelíbil. Vůbec jsem nevěděl, proč mi to říká, asi nebyla zvyklá na pivo.
"Jakube, já vím, co tě potkalo (Boleslav je fakt malé město). Chápu, že o tom nemluvíš, muselo to být hrozné, ale už bude dobře, uvidíš. Sice to říkám možná moc brzy, ale kdyby to jen trošku šlo, ráda bych s tebou chodila. Cítím, že tě mám hodně ráda - miluju (řekne tichounce). Seš jinej než ostatní kluci (no, co se týká ksichtu, tak rozhodně, pomyslím si u této otřepané fráze). Sice skoro nemluvíš, ale já bych na tebe počkala, až se ze všeho dostaneš...": měla ke mě dlouhou, milou a trpělivou řeč. Nevěděl jsem, co odpovědět. Na nějaký vztahy jsem se necítil. Popravdě, mimo přitažlivosti jsem k Monice nic dalšího necítil. Ale měla upřímné hodné oči, příjemný hlas a to tělo, bože odpusť mi, to tělo. Odpověděl jsem něco zmateného, což si vyložila jako souhlas. Protože chtěla. Chtěla mě, váguse a thrashera. Byla zamilovaná, což mě na jednu stranu děsilo, ale taky dělalo moc a moc dobře. Komu z nás se to poštěstí, nemám pravdu pánové?
Vzal jsem ji k Hymrům, tuhle slušnou dívku, která byla vychována v přísné křesťanské rodině. Ženský si vybírají chlapy a já byl vybrán možná na truc, to už se asi nedozvím, ale bylo mi s Monikou fajn. A to dokonce natolik, že jsem se poprvé od smrtí Káči začal předvádět, dělat ramena, tokat a po pátém pivu si neodpustil pár letmých doteků. Chvěla se, jako když ladíte kytaru. Voněla mládím, byla nezkušená, přesto už ne panna. Jednou prý, někde na vesnici u babičky, se sousedovic klukem, co spolu jezdili na prázdniny. Vůbec se jí to nelíbilo a ta zaprášená půda taky nic moc. Panic a panna, co pak už sice mohli všude říkat, že mají po, ale ani jednomu se sex moc nelíbil. Vůbec jsem nevěděl, proč mi to říká, asi nebyla zvyklá na pivo.
Promítnul jsem si do ní, do Moniky z Rozvoje, z vilové čtvrti, spoustu představ. Načal jsem ji jak starej proutník, chvílemi si s ní hrál, ale myslel jsem vše dobře. Rozloučili jsme se pod lampou na rohu ulice, protože její otec by mě jinak zastřelil. Sáhl jsem jí mezi nohy a nebýt okolo mráz a zima, asi bych se v ní ztratil. Šeptala slova o lásce a o mě. Řekl jsem jí spoustu krásných slov, ale domů jsem šel v divné náladě. Můžu už? Nebudu tím Káče nevěrný? Vždyť jsme každý úplně jiný, ani neposlouchá metal. Zmatenost, neklid, ale taky spousta krásy a živočišnosti.
Druhý den odpoledne, když si sedla vedle mě do lavice, tak mi při hodině angličtiny sáhla mezi nohy. Uff. Věřící dívka, která šukala jak satanova děvka, tak by to asi řekl Prcalík. Poslal jsem k večeru, paní učitelku nadrženou, do horoucích pekel a odmítl její tělo. Byla naštvaná a pak se mi za rok a půl pomstila horší známkou u maturity. Jedovatá zmije se žhavým klínem, kudlanka nábožná, saň a divoký sen, ale Monika byla hezčí, milejší, mladší, vroucnější. Začalo se říkat, a byla to vlastně pravda, že spolu chodíme.
Jana nám půjčila, s velkou nelibostí a spoustou řečí, byt na víkend. Monika řekla doma, že jede ke kamarádce na chalupu. Osprchovali jsme se spolu, měli se rádi a dělali věci, které dva lidé opačného pohlaví s chutí dělají. Po prvním čísle jsem šel do lednice pro vodu a v kuchyni se zhroutil v hrozný bolesti. Jakoby se mi do břicha zahryzl obrovský červ. Přímo do vnitřností. "Kde si?": ozývalo se z ložnice a já si musel opláchnout obličej od slz. Ne, nebyl jsem ještě vůbec v pořádku. Když jsem byl nahoře, tak jsem měl co dělat, abych Monice neříkal Kačenko, když jsem přivoněl k vlasům, tak jsem si představoval stejnou vůni.
Udělal jsem šílenou blbost, že jsem všechno Monice řekl. Vždyť ona za můj boj ani bolest vůbec nemohla. Chtěla jen kluka, o kterým si myslela, že se jí líbí a bude s ním dobře. Omlouval jsem se, nechal se hladit s hlavou v klíně, bolestínský, ukňouraný, ne-chlapský. Řekla mi památnou větu, že Bůh mi jednou všechno odpustí nebo mě zabije. Navrhla mi, metalistovi tělem i duší, abych s ní zašel do kostela. Musel jsem se smát a při dalším čísle ji vůbec nešetřil. Křičela jako křičí lidé na horách (jasně Psí vojáci) a já jí poškrábal záda až po zadek. Pak jsme leželi a já nevěděl co říct. Mluvila stejně ona, básnila o budoucnosti, o tom jak mě "zachrání." Kýval jsem hlavou na souhlas, byl rád, že je tu někdo, kdo mě chápe, rozumí mi aspoň trošku. Někdo, kdo mě obejme.
Problém byl, že jsem ji měl hrozně rád a potřeboval jsem kousek lidského tepla, ale nemiloval jsem ji. Moc jsem chtěl, snažil se, dělal všechno, co zamilovaní dělají, ale uvnitř oheň nehořel. Aspoň, že začala poslouchat hudbu co já. Pomalinku, polehounku. Chvílemi jsem myslel (a hrozně chtěl), že z ní udělám, uhnětu, vysochám další Káču. Byl jsem mladej, blbej, naivní a smutnej. Je ale fakt, že mi Monika moc pomohla. Díky ní jsem překonal další fázi. A byla krásná, byla snem mnoha mých kamarádů. Chlapi na ní koukali, Jana s Prcalinkou ji dlouho nepřijaly mezi sebe, rozmlouvaly mi ji, ale já se nedal. Vždycky jsem měl svoji hlavu, tvrdou až beraní, byl jsem divnokluk s nádhernou dívkou. Dodnes mi není jasné, proč zrovna já?
Pan školník, z první základní školy v Mladé Boleslavi (kde se odpoledne učila naše nástavba), by mohl vyprávět. Za lahev rumu jsme měli k dispozici o přestávkách kamrlík hned za tělocvičnou. Přestávky byly naše. Nezbýval čas ani na jídlo, ani cigárko. Lítal jsem v tom, zase. Prokletý ženský. Ale aspoň mě Monika víc seznámila s ostatními děvčaty. Nakonec s nima byla spousta legrace na kterou dodnes vzpomínáme. Byl jsem jak paša, jedinej mezi 25 dívkami. Plus teda jeden teplouš a jeden narcis. Někdy to bylo náročný, uštěbetaný, ukecaný, jak dovede být tolik holek pohromadě. Můj stav se pomalinku zlepšoval. Sice jsem pořád často dlouho hleděl do zdi, ale díky Monice a ostatním křepelkám jsem se začal občas dokonce usmívat.
Je pravda, že jsem se trošku vzdálil Janě a Prcalince, ale osud a jeho cestu si asi v některých momentech opravdu nevybíráme. Možná, kdyby v sobě ta vysoká slečna s krásným poprsím a smíchem nenašla odvahu mi zavolat z dřevěné telefonní budky, byl bych někde jinde. Možná pod drnem, možná v řece. Takhle jsem se měl ale možnost svěřit někomu, kdo nebyl do vší té smrti zainteresován. Jsou to samozřejmě všechno domněnky, psané z pohledu dneška. Tenkrát jsem byl pořád rozervanej, dělal často podivná rozhodnutí, blbnul, opíjel se, řval v ulicích, bojoval s démony. Ale už jsem mohl držet někoho za ruku. Nebyl jsem sám a měl se o mě kdo starat, poslouchat mé stesky, bolesti, odpouštět mi mé výstupy, opilecké eskapády, poslouchat tok mých slov.
Monika vstoupila do mého života sama. Udělala pro mě spoustu krásných věcí, milovala mě tak, jak to jen ona uměla - něžně, vláčně, mile, laskavě. Naplno, na sto procent, nabíjela mě. Věřila v Boha i Ježíše Krista a říkala že i ve mě. Byli jsme každý úplně jiný, přesto jsme se setkali v místě a čase a ovlivnili se navzájem. Dodnes je to překrásná ženská, kterou když potkám, tak se mé srdce otevře dokořán. Člověk by si měl vážit těch, kteří mu pomohli. A já měl zase jednou z prdele kliku, že zavolala. Děkuji za svolení tento příběh napsat (i všechna další pokračování), věnuji jej upřímně a s pokorou. Byla si, jsi a navždy budeš mým strážným andělem. Jo a omlouvám se, že jsem ti vždycky říkal Mončičáku, vím, jak tě to štvalo. Říkal jsem to naschvál, abych tě poškorpil a myslel jsem to v dobrém, fakt. Opatruj se!
----------------------------------
Příběh sto sedmdesátý čtvrtý - Metalová panna
"Já se z toho jejího smíchu jednou poseru, jak se může někdo takhle blbě tlemit?: šeptla mi koutkem úst Jana, která seděla vedle mě v hospodě U Hymrů na tradiční páteční pijatice. Od dveří se na celé kolo smála Monika, moje nová holka. Vychovaná jako silně katolicky věřící, ale hodná a krásná jako obrázek. Už jen ty rty, melodie hlasu, tělo, ze všechno doslova sálalo mládí a oddanost ke mě. Ke klukovi, který se pořád nemohl vzpamatovat ze smrti své modré víly. A Jana s Prcalinkou žárlily. Protože Monika byla nová, neprožila s náma žádnou bolest. Taky o metalu příliš nevěděla nebo spíš nic. Byla metalovou pannou, nepolíbená naší oblíbenou muzikou.
Znáte ženský, někdy jsou jak saně. Chápal jsem je a hrozně mi chyběli kamarádi. Za Prcalíka a Kytku jsem nikoho nenašel. Chodili jsme jim na hroby, rozmlouvali s nimi, vyprávěli jim co a jak, ale čas neúprosně utíkal a tu bylo na práci něco jiného, párkrát jsem se zdržel ve Škodovce a kadence našich návštěv u náhrobků se postupně snižovala. Najednou jsem se na boleslavský hřbitov vydával jen já, sám, někdy s Monikou, která musela čekat před vchodem. Ano, kaju se, byla mi věrná jako krásný pes a občas jsem jí lehce využíval. Na moji obranu budiž uvedeno, že s Kačenkou jsem chtěl být sám. Nikoho jiného jsem u sebe nesnesl.
Vytrhne mě ze zamyšlení první zvýšený hlas. Prdelky vyjely na Moniku svorně jako by to měly nacvičený. Vhrkly jí slzy do očí a odběhla na záchod. Tak jsem měl ke svým kamarádkám ostrou řeč. Takhle by to nešlo, je to moje holka, chápete? Doprdele už, víte jak mi pomohla? Odpovědí mi byla výčitka, jak to, že s ní vůbec chodím, že se to ještě nesluší, je to moc brzy. Vzduchem létala slova, která bolela, ale aspoň se situace a názory vyčistily. Nakonec, jako vždy, zvítězilo dobro. U mých prdelek to tak platilo stonásobně a vždy. Jen prej měly strach, abych nepřemýšlel jen jak nějakej obyčejnej nadrženej chlap (což jsem ale tak trochu byl).
"Co s tebou ale uděláme, vždyť ty si normálně metalová panna, ty fakt neznáš vůbec žádnou kapelu?": rozebírala Jana Moniku a ta na ní koukala jako Ježíš. Oni to mají věřící asi nacvičený, ten výraz, že vám odpouští, pořád všechno všem odpouští a NASLOUCHAJÍ. Nikdy se nenaštvala, asi si všechnu energii šetřila do postele. Neumím si to vysvětlit, ale klučičí kamarádi mi začínali chybět čím dál tím víc. Holky se rozhodly, že udělají z Moniky metalistku. No potěš koště, to dopadne. Víra naše ji uzdraví!
Doporučil jsem raději Iron Maiden, na kom jiném taky začít a Železná panna, dívka se tak nějak k situaci hodila nejvíce. Bylo to krásné, sledovat, jak někdo, heavy, thrashem, doomem a rockem dosud nepolíbený, začíná objevovat muziku, kterou vy posloucháte už takovou dobu. Monika byla nadšená, můj walkman byl sice starý a nedokonalý, ale když jsem ji viděl ve sluchátkách, jak objevuje, nasává první tóny, byla překrásná. Usmívala se, občas vyjekla radostí (i překvapením), to když začala nová skladba a mocné nástupy. "Dneska si propadla peklu, děvče, poznala si metal a jak znám Smrťáka, to taky není žádnej anděl": smála se Prcalinka a já si zase jednou uvědomil, co všechno už jsme s metalem zažili. Z kolika depresí mě vytáhl, kolikrát mě nakopl, uklidnil.
Byla jak prvnička, nadšená a o ničem jiném ten večer nemluvila. Sledoval jsem mezi půllitry ty tři krásné tváře, viděl jsem, že z nich nakonec budou kamarádky na život a na smrt. Trvalo to dlouho a není divu, já a Kačenka jsme vždycky bývali jako jedno tělo i duše. Monika byla úplně jiná a nemohly si na ní po mém boku zvyknout, možná i moc naivní a pro mě jí bylo škoda, ale lajna osudu se dál vlnila a já nechával všemu volný průběh. Po několika pivech jsem si vždycky říkal, že bych ji možná mohl i milovat, ale pak jsem se ráno vedle ní probudil (když její rodiče odjeli na víkend na chalupu) a v ten moment jsem nemohl srdci poručit. Pořád jsem z něj ještě krvácel.
Opilí jak zákon káže se potácíme ulicí. Monika nadšeně křičí texty Iron Maiden, chce ihned s náma na koncert (počkej, ať toho na tebe není moc najednou, musíš si v hudbě najít hlavně radost), blábolí, pořád mě líbá a děkuje (že poznala metalové peklo, což je u křesťanské dívky na pováženou, dělám si z ní srandu). Strčím jí do kapsy u bundy pár kazet, snad se nebude fotr zlobit. Zase je tu lampa, svědek všech zamilovaných. Teplé tělo, zavolej zítra. Francouzák, visí mi na rtech, jsem pro ní princ v džínové bundě poseté nášivkami. Odstrčí mě dozadu, aby mě neviděl její otec. Zahlédnu poprvé jeho divnej ksicht. Křičí na ni, kde se to zase toulá a že doufá, že se někam nezaběhla jako toulavá kočka. Zamrazí mě, takhle se k dcerám nechová (ten hlas je hnusnej), ale už jsou tu koleje, jdu přes Škodovku.
Doma jsem ze všech těch holek nadrženej, zároveń hrozně smutnej, protože okna netěsní a vítr mi svou melodií připomíná šepot Kačenky, když jsme spolu lehávali na chalupě v Jizerkách. Snažím se myslet na Moniku, na to, jak z ní uděláme metalistku a jak jí zítra udělám i jinak, jo! Když vám někdo přinese své srdce na stříbrném podnose, tak se neodmítá. Nemohl jsem. Nešlo to. Na to byla Monika až příliš pěkná, milá a hodná. Raději vstanu brzy, zamyslím se nad tím, proč vlastně doopravdy žiju jen o víkendech a přes týden jen přežívám v továrně. Připravím si seznam, se spoustou základních metalových a rockových kapel. Poskládám do žebradla kazety a jdu na Rozvoj.
Čeká na mě na rohu. Ihned se na mě vrhne. Jo, je to ženská přímo pro mě. Obětavá, snáší s klidem ty mé nálady, je žhavá a sexy. Samice, s dlouhými blonďatými vlasy. Typově úplně pravý opak Káči. Vezmu ji za ruku a cítím, jak se zachvěje. Ona mě opravdu miluje. Usměju se, moc často jsem to za poslední měsíce nedělal, ale teď musím a konečně se za to nestydím. Poskakuje kolem mě a prosí mě, jestli jsem ji připravil nějakou novou muziku. Tak ji vezmu na panely.
Proběhne poměrně rozpačité představování. Kluci, i holky jsou dost odtažití. Ale jen do doby, než přijde Jana s Prcalinkou. Otevřeme pivo, Monika je nadšená, jací jsou všichni hodní a pohodáři. Nakonec ji mezi sebe vezmou. Smečka zafungovala. Nechám je chvilku být, ať se navzájem otrkají a pak v tom mrazu a sychravu usedneme na nejvyšší panel. Jako za starých časů. Já a moje metalová panna. Nasadím ji sluchátka, jdu na to pomalu, polehounku, nejdřív Paradise Lost, Saxon. Magie místa, slunce už je pěkně nízko a brzy bude tma. Vše, celý den utekl hrozně rychle. Jdu dolů, pro pivo a když stoupám k Monice, tak z jednoho úhlu mě málem zatrne, vypadá úplně stejně jako Kačenka. Lahváče mi vypadnou z rukou a roztřískají se. Někde pode mnou se ozve smích.
Otočím se a běžím do lesa. Musím být chvilku sám. Se mnou to děvče, nebudeš mít ještě dlouho lehké. Vybrala sis těžkou a trnitou cestu. Chodit s klukem, kterýmu zemřela holka ošklivým způsobem a ještě s mojí povahou, nechci ti ubližovat. Tohle všechno si myslím, ale není to pravda, říkám to nahlas Monice, která za mnou vyběhla do tmy. Je statečná. Silná, možná stejně šílená jako teď já. Buď ráda, že jsi nikdy nepoznala tolik bolesti. Jsi jako nepopsaný papír, tak nevinná. A já mám být ten, kdo tě zkazí? Fakt to chceš? Opravdu. Kývla hlavou na souhlas a políbila mě. Pustil jsem ji do sluchátek Agenta Orange. Chvíli stála, vypadala jak v šoku.
Pak se začala kývat do rytmu, podupávat, pařit, ale ne tak, jak jsem to dělávali my, vypadalo to spíš jako tanec jihoamerických indiánů. Poprvé jsem ji opravdu upřímně objal. Byla nádherná. Moje metalová panna.
----------------------------------
"Já se z toho jejího smíchu jednou poseru, jak se může někdo takhle blbě tlemit?: šeptla mi koutkem úst Jana, která seděla vedle mě v hospodě U Hymrů na tradiční páteční pijatice. Od dveří se na celé kolo smála Monika, moje nová holka. Vychovaná jako silně katolicky věřící, ale hodná a krásná jako obrázek. Už jen ty rty, melodie hlasu, tělo, ze všechno doslova sálalo mládí a oddanost ke mě. Ke klukovi, který se pořád nemohl vzpamatovat ze smrti své modré víly. A Jana s Prcalinkou žárlily. Protože Monika byla nová, neprožila s náma žádnou bolest. Taky o metalu příliš nevěděla nebo spíš nic. Byla metalovou pannou, nepolíbená naší oblíbenou muzikou.
Znáte ženský, někdy jsou jak saně. Chápal jsem je a hrozně mi chyběli kamarádi. Za Prcalíka a Kytku jsem nikoho nenašel. Chodili jsme jim na hroby, rozmlouvali s nimi, vyprávěli jim co a jak, ale čas neúprosně utíkal a tu bylo na práci něco jiného, párkrát jsem se zdržel ve Škodovce a kadence našich návštěv u náhrobků se postupně snižovala. Najednou jsem se na boleslavský hřbitov vydával jen já, sám, někdy s Monikou, která musela čekat před vchodem. Ano, kaju se, byla mi věrná jako krásný pes a občas jsem jí lehce využíval. Na moji obranu budiž uvedeno, že s Kačenkou jsem chtěl být sám. Nikoho jiného jsem u sebe nesnesl.
Vytrhne mě ze zamyšlení první zvýšený hlas. Prdelky vyjely na Moniku svorně jako by to měly nacvičený. Vhrkly jí slzy do očí a odběhla na záchod. Tak jsem měl ke svým kamarádkám ostrou řeč. Takhle by to nešlo, je to moje holka, chápete? Doprdele už, víte jak mi pomohla? Odpovědí mi byla výčitka, jak to, že s ní vůbec chodím, že se to ještě nesluší, je to moc brzy. Vzduchem létala slova, která bolela, ale aspoň se situace a názory vyčistily. Nakonec, jako vždy, zvítězilo dobro. U mých prdelek to tak platilo stonásobně a vždy. Jen prej měly strach, abych nepřemýšlel jen jak nějakej obyčejnej nadrženej chlap (což jsem ale tak trochu byl).
"Co s tebou ale uděláme, vždyť ty si normálně metalová panna, ty fakt neznáš vůbec žádnou kapelu?": rozebírala Jana Moniku a ta na ní koukala jako Ježíš. Oni to mají věřící asi nacvičený, ten výraz, že vám odpouští, pořád všechno všem odpouští a NASLOUCHAJÍ. Nikdy se nenaštvala, asi si všechnu energii šetřila do postele. Neumím si to vysvětlit, ale klučičí kamarádi mi začínali chybět čím dál tím víc. Holky se rozhodly, že udělají z Moniky metalistku. No potěš koště, to dopadne. Víra naše ji uzdraví!
Doporučil jsem raději Iron Maiden, na kom jiném taky začít a Železná panna, dívka se tak nějak k situaci hodila nejvíce. Bylo to krásné, sledovat, jak někdo, heavy, thrashem, doomem a rockem dosud nepolíbený, začíná objevovat muziku, kterou vy posloucháte už takovou dobu. Monika byla nadšená, můj walkman byl sice starý a nedokonalý, ale když jsem ji viděl ve sluchátkách, jak objevuje, nasává první tóny, byla překrásná. Usmívala se, občas vyjekla radostí (i překvapením), to když začala nová skladba a mocné nástupy. "Dneska si propadla peklu, děvče, poznala si metal a jak znám Smrťáka, to taky není žádnej anděl": smála se Prcalinka a já si zase jednou uvědomil, co všechno už jsme s metalem zažili. Z kolika depresí mě vytáhl, kolikrát mě nakopl, uklidnil.
Byla jak prvnička, nadšená a o ničem jiném ten večer nemluvila. Sledoval jsem mezi půllitry ty tři krásné tváře, viděl jsem, že z nich nakonec budou kamarádky na život a na smrt. Trvalo to dlouho a není divu, já a Kačenka jsme vždycky bývali jako jedno tělo i duše. Monika byla úplně jiná a nemohly si na ní po mém boku zvyknout, možná i moc naivní a pro mě jí bylo škoda, ale lajna osudu se dál vlnila a já nechával všemu volný průběh. Po několika pivech jsem si vždycky říkal, že bych ji možná mohl i milovat, ale pak jsem se ráno vedle ní probudil (když její rodiče odjeli na víkend na chalupu) a v ten moment jsem nemohl srdci poručit. Pořád jsem z něj ještě krvácel.
Opilí jak zákon káže se potácíme ulicí. Monika nadšeně křičí texty Iron Maiden, chce ihned s náma na koncert (počkej, ať toho na tebe není moc najednou, musíš si v hudbě najít hlavně radost), blábolí, pořád mě líbá a děkuje (že poznala metalové peklo, což je u křesťanské dívky na pováženou, dělám si z ní srandu). Strčím jí do kapsy u bundy pár kazet, snad se nebude fotr zlobit. Zase je tu lampa, svědek všech zamilovaných. Teplé tělo, zavolej zítra. Francouzák, visí mi na rtech, jsem pro ní princ v džínové bundě poseté nášivkami. Odstrčí mě dozadu, aby mě neviděl její otec. Zahlédnu poprvé jeho divnej ksicht. Křičí na ni, kde se to zase toulá a že doufá, že se někam nezaběhla jako toulavá kočka. Zamrazí mě, takhle se k dcerám nechová (ten hlas je hnusnej), ale už jsou tu koleje, jdu přes Škodovku.
Doma jsem ze všech těch holek nadrženej, zároveń hrozně smutnej, protože okna netěsní a vítr mi svou melodií připomíná šepot Kačenky, když jsme spolu lehávali na chalupě v Jizerkách. Snažím se myslet na Moniku, na to, jak z ní uděláme metalistku a jak jí zítra udělám i jinak, jo! Když vám někdo přinese své srdce na stříbrném podnose, tak se neodmítá. Nemohl jsem. Nešlo to. Na to byla Monika až příliš pěkná, milá a hodná. Raději vstanu brzy, zamyslím se nad tím, proč vlastně doopravdy žiju jen o víkendech a přes týden jen přežívám v továrně. Připravím si seznam, se spoustou základních metalových a rockových kapel. Poskládám do žebradla kazety a jdu na Rozvoj.
Čeká na mě na rohu. Ihned se na mě vrhne. Jo, je to ženská přímo pro mě. Obětavá, snáší s klidem ty mé nálady, je žhavá a sexy. Samice, s dlouhými blonďatými vlasy. Typově úplně pravý opak Káči. Vezmu ji za ruku a cítím, jak se zachvěje. Ona mě opravdu miluje. Usměju se, moc často jsem to za poslední měsíce nedělal, ale teď musím a konečně se za to nestydím. Poskakuje kolem mě a prosí mě, jestli jsem ji připravil nějakou novou muziku. Tak ji vezmu na panely.
Proběhne poměrně rozpačité představování. Kluci, i holky jsou dost odtažití. Ale jen do doby, než přijde Jana s Prcalinkou. Otevřeme pivo, Monika je nadšená, jací jsou všichni hodní a pohodáři. Nakonec ji mezi sebe vezmou. Smečka zafungovala. Nechám je chvilku být, ať se navzájem otrkají a pak v tom mrazu a sychravu usedneme na nejvyšší panel. Jako za starých časů. Já a moje metalová panna. Nasadím ji sluchátka, jdu na to pomalu, polehounku, nejdřív Paradise Lost, Saxon. Magie místa, slunce už je pěkně nízko a brzy bude tma. Vše, celý den utekl hrozně rychle. Jdu dolů, pro pivo a když stoupám k Monice, tak z jednoho úhlu mě málem zatrne, vypadá úplně stejně jako Kačenka. Lahváče mi vypadnou z rukou a roztřískají se. Někde pode mnou se ozve smích.
Otočím se a běžím do lesa. Musím být chvilku sám. Se mnou to děvče, nebudeš mít ještě dlouho lehké. Vybrala sis těžkou a trnitou cestu. Chodit s klukem, kterýmu zemřela holka ošklivým způsobem a ještě s mojí povahou, nechci ti ubližovat. Tohle všechno si myslím, ale není to pravda, říkám to nahlas Monice, která za mnou vyběhla do tmy. Je statečná. Silná, možná stejně šílená jako teď já. Buď ráda, že jsi nikdy nepoznala tolik bolesti. Jsi jako nepopsaný papír, tak nevinná. A já mám být ten, kdo tě zkazí? Fakt to chceš? Opravdu. Kývla hlavou na souhlas a políbila mě. Pustil jsem ji do sluchátek Agenta Orange. Chvíli stála, vypadala jak v šoku.
Pak se začala kývat do rytmu, podupávat, pařit, ale ne tak, jak jsem to dělávali my, vypadalo to spíš jako tanec jihoamerických indiánů. Poprvé jsem ji opravdu upřímně objal. Byla nádherná. Moje metalová panna.
-----------------------------------------------------
Příběh sto sedmdesátý pátý - První koncert s dívkou, která mě měla doopravdy ráda
Šedivé zimní dny se mi slévaly v jeden. Žil jsem od pátku do neděle, jinak jsem přežíval v tovární hale. Ve svém vymrzlém kanclu, na poradách bez konce a bez účelu. Na obědech v kantýně, kde se scházely partičky dělníků, které nadávaly na ženský a u druhého stolu naopak. Tupé slepice, chlapi, co drbali víc než ty o nichž říkali, že drbají. Klasika. Montérky, solvina, lomozící stroje, vzadu pak linka, kde jak roboti opakovali pořád dokola sled pohybů cizinci z Polska. Přestávky na hajzlících, tam jedna kurvička byla schopna obšťastnit i dva maníky během 20 minut. Umělé světlo a hluk, snažil jsem se uzavřít do své ulity a myslet na víkendy.
Asi jsem tenkrát působil trošku jako z jiné planety. Dlouhé vlasy, bledá tvář, hubený, smutný, osamocený v davu. Den za dnem, hodiny, kdy jsem se snažil myslí tlačit ručičku na ciferníku kupředu. Kdy už bude konečně padla? Začala mi chodit naproti. Dělala jen na půl úvazku v bance, aby si mohla po odpolednech dodělat další maturitu. Jako já, akorát byla z jiného světa plného kostýmků, lodiček, košil s prosvítajícími podprsenkami. Vše jakoby se opakovalo. Káču jsem již oplakal, sice jsem nebyl smířený, ale čas opravdu pomalu hojil ty nejhorší rány. Monika mi v tom hodně pomohla.
Protože byla stále usměvavá, ve skvělé náladě. Možná trošku naivní, asi moc četla knihy, ve kterých všechno dobře dopadne. Byli jsme jak jing a jang, dvě bytosti, které se krásně doplňovaly. Pořád mi říkala, že mě miluje, ale já si to zatím ještě nepřipustil. Nešlo mi to přes pysky. Jak byla nezkušená, tak se hrozně rychle učila. Měla talent na sex i na metal. To se jen tak nevidí. Co jsem věděl a znal, tak jsem ji postupně naučil. Byl jsem jak sochař, který si tvoří vlastní ženu. K obrazu svému nebo spíš k obrazu Kačenky. Přitom byla jejím pravým opakem. Blond hříva, velká prsa, široké boky. Samice, co by na severu byla asi už dávno matkou rodu.
Hodil jsem si domů žebradlo a málem vykřikl. Konečně pátek a dnes je pro tebe, má milá Moniko, slavnostní den. Máš přijímání, ty moje křesťanko. Dáme nejdřív sex? Co ty na to? Nikdy neodmítla, nikdy ji nebolela hlava a já jí rozhodně nešetřil. Voněla a jak jsem zatíženej na zvuky a hlasy, tak krásně vrněla, vy víte při čem. Šla se osprchovat, oblékla se přesně jak jsem chtěl. Metalová trika ode mě, džínová bunda, odrbané džíny. Taky kecky. Dělej, hospoda nepočká. Těšil jsem se, už jsem potřeboval spláchnout špinavou továrnu někam do stoky, vychcat ji do žlábku po pár pivech. Zapomenout, vyčistit si hlavu chlastem. Dnes nebyla škola, tak jsme měli spoustu času. Na sex, na několikrát protočení mého nového objevu, dostal se ke mě další zásek kapely DECEASED (album "Luck of the corpse", které mělo tolikrát překopírovaný obal, že jsem až po letech zjistil, jak vlastně vypadá doopravdy).
Pořád mluvila a měla moc hezkou melodii hlasu. Cítil jsem se s Monikou opravdu dobře. Sálala z ní pozitivní energie na všechny strany. Začal jsem litovat, že spolu chodíme. Jednou ji stejně opustím, to vím už teď a ona to tuší, ale nebudeme si tady hrát na nějaký zasraný romantický seriály, život je krutej, zlej a ošklivej (po smrti Káčenky), tak proč si ho neudělat taky chvilku hezkej. Jana s Prcalnikou už sedí u Hymrů a jakmile se uvelebíme, už k nám letí nějaký panáky. Uff. Snažím se vyprávět o DECEASED, jsem toho plnej, ale holky mě poslouchají jen chvilku. Kurva, kde je nějakej kamarád? Nějakej vrstevník, se kterým bych zachlastal, až by se hory zelenaly? Nikde nikdo a ještě dlouho ani nebude. Achjo, asi si začnu za chvíli sedat i při čůrání.
Vypnu. Normálně vyhodím mozek na jinou kolej. Opřu se a koukám, jak se děvčátka smějou, natřásají, jak na ně koukají všichni, když jdou všechny tři (na jeden záchod) dohromady. Všechno je jak má bejt. Pořád se mě někdo ptá, se kterou chodím a já říkám, že se všema. Pak mi je vyčteno, že se nebavím, že jsem zasněnej a mimo. Tak nahodím téma zítřejšího dne - koncert v Dobrovicích. Debustrol, jak jinak. Nějaká hospoda nebo co, to ještě doladíme. Je to devět kilometrů, tak je to jasný. Tam autobusem a zpět pěšky. To dáme. Monika je jak na trní, odehraje se její první metalové vystoupení vůbec. Vracím se o několik let zpět, vzpomínáme na naše začátky a dělá mi neskutečně dobře, že jsem já ten zkušenej, starej a protřelej. Visí mi na rtech a kouká na mě jako na svatej obrázek.
Zavíračka, čas jít spát. Kupujeme na cestu lahev ruma. Bramborová radost. Očista mysli. Jak nějaký alkáči, ale my musíme chlastat, pořád nás smrt našich kamarádů ještě bolí. Jana má volný byt a lehne si s Prcalinkou. Pak je mi vyčiněno, že jsme s Monikou v obýváku moc křičeli. Ona tě moc miluje víš, tak to neposer Smrťáku. Neblbni, žádná jiná už nebude jako Káča, ale je to hodná holka. Fakt neblbni, já tě znám. Má ke mě řeč Prcalinka u ledničky, kterou spolu v noci pleníme. Po sexu bych sežral vždycky celou krávu. Dá mi pusu na dobrou noc a ráno mě musí vytáhnout z postele. Ještě mají srandu, že jsem celej, no, zná to každý chlap. Ženský bláznivý.
Snídaně králů, vyprošťovák pro mě, kterej vůbec nefunguje. Dělám si prdelky, slečny se začínají připravovat na večer. Vždyť jste krásný jaký jste, nemusíte se líčit, čančat a natáčet před zrcadlem a pokud už jo, tak po mě fakt nechtějte, abych vám říkal, jestli vám to sluší. Já stejně radši kouknu na hezkej zadek, na kozy, na vlnění těla. Ale chápu. Pustím si MTV, kde je zrovna ta děvka ze satelitu - Madonna. Takovej ten klip, kde se svíjí a má kolem sebe asi 20 buzen v silonkách. Ještě že mi pak dají na spravení chutě Anthrax. Tak už jste hotový? Já ještě ne, řekne Monika a zatáhne mě do ložnice. Podléhám moc rád. Teď už ale fakt musíme, jede nám autobus.
Nějaký metly už postávají na zastávce. Zdravíme se, známý ksichty podle vidění. Pár těch bližších mi vyjadřuje upřímnou soustrast. A taky pookřejí, protože znáte to, když chlap vidí holku a naopak, tak to jiskří. Nebo by alespoň mělo. Dostáváme pivko a je fajn. Pan řidič si to sice moc nemyslí, protože navrhuju, že uděláme bugr, ale holky mě krotí. No tak dobře, ale jen kvůli vám. Konečně, snad poprvé, se směju opravdu od srdce. Sice se občas podívám z okna, kde zrovna začalo chumelit a zasním se, ale to je věc, která mě provází ještě spoustu let. Nic s tím neudělám, ale bojuju. Teď už jo. Monika nasává atmosféru a je jak na trní. První metalová akce. Je tak roztomilá. Moc jí to sluší, jsem zase po dlouhý době hrdej jak mladej páv, protože kluci jsou z ní paf.
Miloval jsem zakroucený dobrovický rohlíky a jsem za šílenýho trapáka, protože před hospodou navštívím mléčný bar. Občas jsme sem zajeli s Káčou. Ochucený banánový mlíko z keramického kelímku, rohlík a jsem ve stavu blaženosti. Holky mají najednou vousy a oblizují se, dělají na mě naschvál sexy pózy. Řekni mi, můj milý čtenáři, co ti nejvíc připomíná mléko na tváři mladé krásné dívky? Ne, krém na opalování to opravdu není. Vezmu je kolem pasu, Monice vše olíbám a jde se pít. Starej pajzl, spousta metalových kamarádů. Chlastá se první liga a už cestou do sálu se skandují texty Debustrolu. Má to obrovskou sílu, vidím na Monice, jak doslova září. Tohle v kostele nezažiješ, co? Víš o tom, že vůbec nesplňuješ představy o křesťankách? Vždyť ty myslíš na sex snad častěji než já!
Nejdřív hraje nějaká místní kutálka. Taková ta kapela, ve který jsou skvělí muzikanti, ale nemá to koule. Když umění zvítězí nad metalem, když to přestane být zábava. Lokální sterilní Dream Theater. Prej to hodně poslouchaj Pražáci, řekne mi kolega pod pódiem a já jdu radši na pivo. Monika je ale nadšená. Znáte to, první koncert, to je člověk vydřenej ze všeho. Nechám ji poskakovat, ale koutkem oka kontroluji, jestli se kolem ní někdo nemotá. To víte, že po ní jdou jak sršáni. Zatím ale stačí, že ji hlídají Jana s Prcalinkou a posílají nadržené chlapce, kteří cítí nové maso do patřičným mezí. Ona taky když Monika tančí, tak neumí nebejt sexy. Vnady nejdou skrýt. S tím budou ještě problémy, pomyslím si.
Kapela kutálkovitá dohraje, Monika ke mě přiběhne a básní, jak to bylo všechno super. Jak je úžasný bejt na metalu, jak mě miluje, jak je ráda, že nás má. Působí to trošku úsměvně, ale taky roztomile. Pořád lepší, než když se některý metalistky snažej bejt drsný jak jednovrstvej hajzlpapír. Září a připomíná rozsvícenou lampičku, je k neutahání. Dáme pivo, jdeme se chvilku zchladit na cígo ven a už je tu Debustrol. Masakr začíná. Bývaly to tenkrát šílený koncerty. Divoké, energické, silné. Museli jsme se zebe dostat všechnu práci v továrně, veškerou šeď, zasraný vztahy našich rodičů, všechno vystřízlivění, které nám svoboda v roce 1994 začínala přinášet. Hovno láska a pravda, ale jen prachy a prachy, za který sis mohl koupit kousínek svobody. Šel jsem do toho po hlavě, ať děvče vidí, jak paří Smrťák.
Dostál jsem své pověsti, skákal jsem, pařil, točil se, řádil jak pominutej. 60 kilová pružina narvaná mládím, vztekem, bolestí a teď už i zkušenostmi. Seš zvíře, neskutečný zvíře, řvaly na mě holky a vlasy létaly vzduchem jako nějaká mořská vlna. Řval jsem, až jsem ochroptěl. Zkurvenej život, zkurvenej svět! Umřel jsem a zase se narodil. Nasával jsem sílu davu. Házeli jsme Moniku do vzduchu, konečně poznala, jak chutná kovovej adrenalin. Dohrál song a já si pamatuju, jak se na mě vrhla, zakousla se do mě a řekla mi, že by si to klidně rozdala tady a teď. No to mě čekají pěkný věci, řekl jsem si a pařil dál. Pokračovalo se až do konce, do úplného vyčerpání. Zpocení, odrovnaní, na plech. Krása.
Děkuje se kapele, která nás s chutí pošle zase do prdele. Stejně, málokterá metalová skupina zpívající česky uměla vystihnout tak precizně náladu, ve které jsme se tenkrát nacházeli. Kdo zažil, chápe, kdo ne, má smůlu. Normálně mám ve zvyku si dát po poslední skladbě pivo, nechat vše usadit, ale Monika se mnou měla jiné plány. Následovalo něco, co asi nejvíc připomínalo takový ty roztomilý naivní příběhy z porna. Vzala mě za ruku a otevřela první dveře, které jsme potkali. Nějakej smradlavej sklad. Bylo jí to jedno. Působila jako nabitá energií. Spadly na nás nějaký kýble, odřel jsem se a ona měla určitě spoustu modřin. Některý ženský prostě chtěj, aby je to aspoň malinko bolelo. Tak dobrá, nic proti.
Stali jsme se tak trošku hvězdami, protože když jsme byli v nejlepším, tak si šel výčepák do stejného kumbálu pro nějaký cajky. No, dělali si z nás prdel, to je fakt. Hlavně tedy Jana s Prcalinkou, který byly už navátý jak sníh v Karpatech. Dal jsem pivo na ex, musel jsem, Monika byla fakt divoška. Snad její lásku přežiju. Museli jsme domů. Pěšky, devět kilometrů v mrazu. Divnejma cestama. Vítr ve vlasech, omrzlí, rozehřátí koncertem a chlastem. Občas někdo zastaví, ale vzal by jenom holky. Tak jeďte a nechte mě tu umrznout, řvu do tmy. Nenechají a dělají dobře, protože já sice četl spoustu dobrodružných knih a vím, že v chladu se neusíná, ale jsem šíleně unavenej.
Párkrát jim padnu hubou do sněhu. Z jednoho kopce mě více méně táhnou za nohy a ruce. Chci vyčůrat do sněhu jejich jména, ale dám jen M a O a pak si pochčiju ruce. Křičím, pořád křičím. Musí ze mě ven celý týden v továrně, všechna šedivá rána, nadávám tupým ksichtům a pak samozřejmě miluju všechny holky, chci bejt bigamista a když nebudou tolik jíst, tak je všechny uživím a budou doma a jen šukat a šukat. Jsem směšnej, zároveň vtipnej a chvílema se dostanu až někam mezi své běsy. Ale doškobrtáme k Janě domů. Svléknou mě, ošetří mi rány, co jsem získal v kumbálu i cestou a uloží jako jezulátko. Normální ženský mají v sobě kus ošetřovatelky.
Probudím se brzy ráno, ještě pod vlivem. Jsme s Monikou nazí a ležíme s holkama v jedný posteli. Prý jsem pořád padal na zem, ty vole to zase byla akce. Jednou nás to zničí a jsem na sebe fakt zvědavej, jak tohle budu dávat, až budu starej. Ranní opilecké řeči, ale taky vtípky a Monika, zářící jako blonďaté slunce. Vezmu jí vlasy a dám je jí mezi prsa. To je něco tak krásnýho, bože! Vedle mě leží holka, co mě má doopravdy ráda. Dám jí pusu na krk a ze spánku mi poděkuje. Za první metalový koncert. Za skvělý zážitek. Otevřu si pivo a přemýšlím, jestli bych ji nemohl opravdu milovat.
------------------------------------------
Příběh sto sedmdesátý šestý - Metal je zákon!
Konec listopadu a jako každý rok potkávám cestou z práce trápitele zvířat Berouska. Dělníci staví stan - šapitó a já se otřesu nepříjemným chladem. Promokl jsem cestou z práce na kost. Mezi panelovými domy, kde normálně o nedělích fotříci hrávají fotbálek a všichni z nich mají hroznou legraci, postávají najednou maringotky, smrdí zvířata, jejichž smutné oči touží po zelených lesích, savanách, svobodě. Snažím se všemu vyhnout, ale stejně se nakonec otočím. A to i přesto, že jsem měl na uších sluchátka. Pořád věren walkmanu, mladý a přesto staromilec, mě CD disk nějak zatím nebere.
Zařval mocně, jak to jen lev umí, přesto smutně, žalostně. Nemám rád cirkusy od malička, od té doby, co mě babička v dobré víře vzala na cukrovou vatu, vyděsila klaunem a nakonec rozplakala, protože malé medvídě nechtělo jezdit na koloběžce. Pan cvičitel jej spráskal bičem a mládě naříkalo. Utekl jsem tenkrát ven a několik nocí spřádal plány, jak medvídě zachráním. Jsem ještě z generace, co čítávala knížky, v nichž dobro vítězilo. Tohle všechno mi problesklo hlavou, když jsme se na sebe dívali. Nešťastný král zvířat, smutnící po nekonečných pláních a nadržených levicích. A já, který byl také zavřený v kleci, v kleci své bolesti a smutku.
Změnil jsem ve svém životě několik věcí. Přestal jsem chodit na volejbal, protože tam nastoupilo několik kluků, kteří se chovali jako debilové. Nebavilo mě s nimi trénovat. Vrhl jsme se víc na karate, ale skončil nám trenér, tak jsem plynule přešel na kick-box. Jeden z prvních oddílů v Čechách. Cvičil jsem hodně, protože když mě bolelo tělo, tak jsem nemyslel na Káču. Pak jsme zavedli s Monikou dlouhé procházky. Za jakéhokoliv počasí. Já totiž, když jsem chodil do práce a odpoledne na nástavbu, tak jsem po večerních hospodách několikrát zkolaboval. Dvakrát se mi to stalo v práci. Šel jsem třeba mezi obráběcími stroji a najednou upadl. Omdlel jsem. A to už jsem si myslel, že čas začíná všechno hojit.
Chodívali jsem dlouhé okruhy. Vždycky, když nám kolem deváté večer končila škola. Působili jsme šíleně zamilovaným dojmem a je také pravdou, že Monika vedle mě zářila jako žárovka. Dva protiklady, smutný kluk - lev, zavřený v kleci a bezprostřední veselá dívka, nabitá energií. Podivná dvojice, ale tak už to v životě bývá. Vymýšlela trasy, často do lesů, okolo Boleslavi. Tři hodiny chůze ve tmě. Nekonečná debata o tom, že metal je zákon. Vnímala naši muziku po svém, jak už to ženský dělávají. Měli jsme neshody, protože já dal na energii a sílu a ona třeba na to, jakej má zpěvák zadek. Což byly věci, který mě vůbec nezajímaly, podivné, co?
Neměla ráda ječivé hlasy a na Kinga Diamonda jsem ji nikdy nepřesvědčil. Na rozdíl od Kačenky začala poslouchat víc drsnou a brutální muziku než já. Kolem zářily v obchodech vánoční koule, do zblbnutí zněly odrhovačky o Ježíškovi a ona mi básnila o Cannibal Corpse. A to jsem ji ještě nedávno přesvědčoval o tom, že Iron Maiden nejí děti. Prošla zajímavým vývojem. Pořád mě brala jako poloboha, zamilovaná a šíleně hodná. Ani jsem si ji nezasloužil. Nedávno ještě metalová panna a dnes mě opravuje, když se spletu v nějaké informaci. No toto?
Úmyslně jsem se vyhýbal smutným filmům, nedej bože hororům. Mívala je ráda Káča a taky jsem se snažil naordinovat trošku radosti. Jenže znáte ženský, ty se bojí rády a Monika mě brala na temná místa, chtěla objímat a milovala tajemno. A mě. Cítil jsem z ní teplo, hlavně o víkendech, kdy konečně rodiče vypadli pryč a my se na sebe vrhli jak hladové šelmy. Byla snem každého chlapa, učila se hrozně rychle, stejně jako v hudbě, mě teď často překvapila i v posteli. Jsi žhavá sopka, se spoustou lávy, říkával jsem jí často, když jsme leželi vedle sebe a já smutně koukal do stropu. Divoká, smyslná, hebounká, samice - lvice, co přišla a chránila mě jako vlastního.
Seděla vedle mě v lavici po odpolednech (a já koukal z okna na platany do parku), sahala mi na stehno, když si myslela, že se nikdo nedívá. A já se pořád toulal po hvězdách. Stále jsem vzpomínal. Terapie sportem, sexem a muzikou sice zabírala, ale bolest přicházela občas bez upozornění a ve vlnách. Jako příliv, jen s tím rozdílem, že jste často nevěděli, kdy vás zahltí, až se zalknete. Já bych se sebou tenkrát nevydržel, k raněnému zvířeti se neradno přibližovat, ale ona vydržela všechno. Mé nálady, občasné výbuchy vzteku i smutku. Jo, pořád jsem byl v prdeli, i když teď už to bývalo nenadálé. Vzala mě vždycky za ruce, dívala se na mě lesklým a laskavým pohledem a dokázala mě uklidnit.
Metal byl pořád zákon, ale hlavně o víkendech. Odpočítával jsem dny v kalendáři, modlil se k pátku. To jsme po vyučování nikam nechodili, ale scházeli se s Janou a Prcalinkou. Hospoda U Hymrů totiž byla jen kousek od školy, často jsme některé předměty zapekli, zašli radši do kumbálu za tělocvičnou, tam si dali pořádně do těla a pak s vyplavenými emocemi zašli na pivo. Měl jsem strach o Prcalinku, byla sice silnější než já, ale neměla nikoho. Ono najít kluka, co by byl jako Prcalík, asi ani nejde. Jana pokračovala ve své historii dívky, co potkává jen samé debily. Občas někoho přivedla ukázat, ale většinou se mnou vydržel jeden večer. Rozebral jsem ho na prvočástice, můj strážný anděl přece nebude chodit s někým, kdo není rovný a upřímný - kdo není pořádnej chlap a metalák.
Byly to divné měsíce, mí spolužáci a vrstevníci ze školy zakládali firmy, rozkrádali co se dalo nebo byli šikovnými řemeslníky. Některé, jako mě, pohltila továrna plná kovu, karosérií, kováren, lisoven, montáží. Stali jsme se ozubeným kolem v soukolí dospěláckýho života. Ty tam byly idee, představy a naděje. Někdo už vozil kočárek a já se stále vznášel v beztížném stavu. Schoulila se ke mě a chtěla obejmout. Včera se zamilovala do Pantery a předváděla mi na mokrém listí pohyby Philla Anselma, snažila se mě rozesmát. Krásná, blonďatá, prsatá, bláznivá. Vzal jsem jí za ruku a vyprávěl o smutném lvu. O klaunovi, který mě kdysi vyděsil. Dole pod námi šuměla Jizera a já přemýšlel, jestli jsem fakt neměl radši skočit ze skály dolů. Jo, tady z toho místa, které jsme měli s Káčou tolik rádi.
Monika dokázala vycítit, když jsem neměl náladu. Bylo to se mnou těžký a tak jsem snažil ji aspoň napsat pár básní jako omluvu. Kupodivu to šlo. O jejím těle, o venušinu pahorku, na který jsem tak rád lezl, o modrých očích. Rád jsem se v ní ztrácel, ale ještě víc jsem se těšil, až mě obejme. Předávala mi energii a byla jedním z mála důvodů, proč jsem se ještě nezbláznil. Kreslil jsem jí prstem po zádech, po páteři. Chvěla se a pak chtěla, po tom co byla chvilku nahoře, zase pustit nějakej drsnej metal. Šelma moje, ta v kleci zavřená nebyla a nikdy nebude.
Když to jen trošku šlo, dali jsme někde pivo a ona pak křičela, že metal je zákon, ani nevím, odkud to měla, ale motala se lehce, s jiskrou v oku. Lvice, co si mě chránila a já se s chutí nechal. Pršelo a předváděla mi tanec v dešti. Chvíli jsem přemýšlel, kde se v ní bere neustálá touha mi zvednout náladu. A tak jsem se usmál. Nebylo to úplně od srdce, ale bylo to upřímné. Kdybyste viděli její radost a zažili následovné obejmutí, asi byste také roztáli. Vzal jsem ji pevně za ruku a jak dva blázni jsme řvali v ulicích texty kapel, co jsme měli rádi a když na nás někdo křičel z okna, abychom už konečně drželi hubu, tak jsme ihned kontrovali: "Metal je zákon!"
----------------------------------------------------------
Příběh sto sedmdesátý sedmý - Bílé studené vločky sněhu na tvém žhavém těle
Za chvilku jedeme. Kolem pobíhá nadšená a zmatená máma. Představuji si, že tu nejsem, že jsem opustil svoje tělo a vznáším se někde úplně jinde. Nerad bilancuji, ale rok 1994 bych nejraději navždy vymazal z paměti. Zemřela moje milovaná holka a dva nejlepší kamarádi. A já nevěděl, co s Vánocemi. Minulý rok bylo jednoduché se pohádat s otcem, natruc zůstat doma a pak propařit celé svátky, svíjet se v milostné křeči, milovat, být, žít, existovat. Teď mám pocit, že jsem mrtvý, mrtvý osamocený muž, který jako robot nakládá do auta vanilkové rohlíčky (opatrně!), oblečení, svůj batoh s walkmanem a kazetami. Mísy salátu, mísy řízků, hromady dárků, až se ve starém favoritovi nehneme a otec nervózně startuje.
To jsem dopadl, je mi osmnáct a jedu s rodiči na Vánoce k babičce do Jizerek. Kde je má image rebela? Poslouchám vyprávění o starých časech, nudím se, nasazuji sluchátka a koukám z okénka. Kolem se klikatí, vine, vlní, šustí sněhem zavátá cesta před Frýdlant. Favorit supí jak lokomotiva, přehřívá se, ale otec je hrdý škodovák, tak s autem promlouvá, chlácholí ho, na odpočívadle dokonce hladí a děkuje mu. Já mám strach, popadá mě chvílemi panika a nemůžu dýchat. Klepou se mi kolena. Po bouračce, co mi zemřela Káča a já řídil, se plechových skořepin děsně bojím. Stydím se o tom komukoliv říct. "On je zase zamilovanej": snaží se být vtipný jeden z mých rodičů. Stejně ale víme, jak to nakonec dopadne. Fotřík bude ožralej hodinu po tom, co dorazíme.
Babička samotinká, malinká a vetchá, přesto šíleně silná ženská. Zvířat už nemá mnoho, bez dědy nezvládá, ale pořád je to hospodyňka, jistota ve vesmíru, její obejmutí, ona snad jediná přesně vycítí, co mi je. Takhle vypadal táta potom, co nám bombardovali statek a on se musel dívat, jak mu hoří krávy. Zaslechnu ji, jak promlouvá do duše mojí mámě, ale ta je ráda, že jsme jako ta rodina, co vypadá navenek krásně a spořádaně. Idyla vydrží předpokládaných pár hodin. První lahev vodky a je po prdeli. Už se zase hádají. Chudák babička. Brácha si zaleze s knihou skoro až na půdu a já musím ven. Vezmu pár pytlů jídla pro zvěř a vyrazím.
Přistihnu se, že nastavuji jazyk a hltám sněhové vločky. Dělávali jsme to s Káčou, a než se nám roztály na jazyku, tak jsme si je museli navzájem olíznout. Blbli jsme a já tu teď stojím, v dálce se v hlubokém sněhu boří stádo laní a najednou brečím jako malej kluk. Kde jsi? Volám do větru a bojím se, mám opravdu šílenej strach. Už to vždycky vypadá, že jsem na tom lépe, někdy si nevzpomenu třeba několik dní, ale pak nastane situace, ve které jsme kdysi spolu byli a složím se. Jsem moc mladej na bolest a na smrt. Lehnu si do závěje s rozhodnutím, že umrznu. Jenže znáte to, člověk na životě lpí jak mládě na matčině prsu. Zafunguje záklopka, pud sebezáchovy.
V baráku se řve, babička pláče, ale svému synovi nic neřekne, protože je vychována tak, že chlapi mají hlavní slovo. To zase budou Vánoce. Štědrý den a večer proběhne na oko hezky, ale všichni cítíme, že se ve vzduchu vznáší napětí. Dostanu spoustu dárků, které si nepamatuji. A potom se mi nahoře v podkroví brácha směje, že brečím do polštáře. Kdyby jen věděl, co mě všechno trápí. Mám šílený sny, žádná betlémská hvězda, ale prožívám pohřeb Kačenky, na kterém jsem nikdy nebyl. Jsme tam celá parta, všichni thrashoví psi. Melu se v posteli až skoro do svítání, konečně usnu.
"Vstávat, máš tu návštěvu!": mlží se nade mnou nejdřív láskyplný obličej. Babička si nikdy nenechala uniknout, aby nás probudila, prý jsme pořád roztomilí vnoučci. Mám na sobě noční košili po dědovi, jégrovky, pokoj nejde skoro vytopit a tak jen vezmu papuče a běžím dolů. Že by konečně nějaký kamarád ze vsi, co si na mě vzpomněl a vytáhne mě ven z toho blázince? Beru schody po dvou a mezi dveřmi vidím známou siluetu. "Moniko?": koktám a cože tu děláš? Usmívá se, holka moje, zvu ji dál, všichni vylézají z pelechů a koukají, co se děje. Něco blekotám, jsem hrozně překvapený a zvu ji dál.
Asi jsi čekala lepší přivítání, ale vtrhla si sem jak velká voda, jak to umíš jen ty. Monika má dar všechno kolem rozzářit. Přitom zdrhla z domova, že mě musí vidět, že beze mě nemůže být a vůbec, miluju tě a budu s tebou navěky. "Co na to vaši?": zeptá se bábi a ona odpoví, že se pohádali. Má jen malý batůžek s kazetami a CD pro mě jako dárek. Tak se zvednu jako velkej chlap, ve kterým je malá dušička, Moniku představím jako svoji holku a že tu bude se mnou. Chvíli je trapné ticho, na mámě je vidět, jak ji to šrotuje v hlavě, babička moji novou dívku obejme a pošeptá ji, ať je na mě hodná, že už jsem si užil dost. Jenže pak přijde otec a všechno zase posere.
Má hloupý, opilecký řeči. Motá se a já se šíleně stydím. Pak je zase ticho a já cítím, že bych se měl nějak zachovat. Jen nevím jak, situace je pro mě zcela nová. Zvednu se a snažím se rozumně s otcem promluvit. O tom, jak musela Monika několikrát přestupovat na vlak, jak mrzla kvůli mě po nádražích, jak je hodná a že jsem už dospělej. Marný, marný, marný. Něco se ve mě vzepře, už bylo všeho dost. Tak vezmu svoji blonďatou samičku za ruku, odtáhnu ji nahoru a jednám zmatkovitě. Šťastné a veselé, co? Nikdo nás nechápe, ani vaši, ani naši. Tak si uděláme radost po svém. Naházím věci do batohu, vezmu i pár krejcarů, co jsem od všech dostal a jdu se rozloučit. Teď jsem zase za špatnýho já, ale je mi to jedno.
Najednou stojíme v hustém sněžení před domem, babička s mámou ve dveřích, ať neblbneme, ale jen zamávám. Je to můj boj, můj nekonečný boj. Monika na mě kouká zase jak na svatej obrázek. Co budeme dělat? Ptá se mě, jako to v podobných situacích holky dělají a po mě se chce nějaký rozhodnutí. Copak já vím? Pomyslím si a pak mě napadne jít na chalupu, která je hned kousek. Tak se ještě vrátím, pošeptám to babičce, která nám tam pak jak nějakým spiklencům nosí jídlo a posedět na čaj s rumem. Klíč je pod kaštanem, nejdřív musím rukama odhrabat hromadu navátého sněhu. Aspoň ze sebe dostanu vztek.
Poprvé s Monikou na chalupě. Je to trošku jiné, ale člověk si asi v mnohém hledá podobné typy žen. Vždycky jsem měl hrozně šikovný holky, schopný, silný samice, co se umí postarat. Žádný ukňouraný princezny, podělaný barbie, co neumí ani přiložit do kamen. Stejně, bylo to zvláštní. Nemuseli jsme ani moc mluvit. Nejdřív dřevo, zatopit, rum a pivo, co zbylo z léta. Bez jídla potom do peřin, divoce a hltavě. Vánoce jakoby byly někde úplně mimo. Mám rád vůni jejího nadrženého těla a ona vždycky voněla překrásně. Sex je sex, rum je rum, ale pak je hroznej hlad. Není tu nic, obchody zavřený, kručí nám v břiše. Pár sucharů, zavařenina. Vydržíme do rána v krásném chumlu vyprávění. Budíme se hladem, ale spokojení, že jsme pryč od všeho špatného, co to jen jde.
Přetopím místnost ve které spíme, tak ji jen ráno odhrnu vlasy ze šíje, protože to je jeden z nejkrásnějších kousků kůže, co jsem kdy viděl. Jdu čůrat do závěje před domem a když se vrátím, tak je odkopaná. Leží na boku a oknem létají dovnitř bílé vločky sněhu. Chvíli se vznášejí pokojem a než roztají, tak přistanou jako nějací malí výsadkáři na jejím žhavém těle. Něco tak krásného jsem již dlouho neviděl. Potkal jsem ve svém životě další velkou bojovnici, co si mě sama našla. Nechci, aby nastydla, ale jak starej prasáček se ještě chvíli zálibně dívám. Rok 1994 stál za nic, ale vypadá to, že by snad mohlo být i lépe. Pořád mám sice někde uvnitř hlodavé zvíře strachu, ale Monika je tu, aby mě ochránila.
Neudržím se, naberu z parapetu hromadu sněhu a rozhodím jej nad nahým tělem. Jsi sněhová královna, pojď ke mě. Běžím pak do postele se zbytkem lahve rumu. Jsme možná ztracení, posloucháme možná muziku, která není každému po chuti, ale jsme tu dva, můžeme se o sebe opřít a obejmout se. Nakonec nebudou ty Vánoce tak špatný, řeknu si, když jsem nahoře. Bubnujeme si potom na pupíky, abychom zahnali hlad. Jdi lovit, pošeptá mi do ucha a tak ji pozvu do hospody. Ranní guláš, předtím pivo jen nalačno a paňáčky protože jsou ty svátky. Proč mám vždycky holky, po kterých mi kouká celá hospoda?
Mám s sebou sešítek můj literární, píšu si pár poznámek, stydím se, když mi tam chce nahlédnout. No a co, já vím, jsem děsně tvrdej, kruťák metalák, ale když jsem tě viděl ráno v pelechu, tak jsem musel napsat báseň o bílých vločkách sněhu na tvém žhavém těle. Vytrhne mi jej z ruky a čte si a já, protože mám upito, tak jdu volat jejím rodičům, že je lvice v pořádku a v dobrých rukou. Ještě, že to vezme máma, tu ukecám, hlavně se prý má teple oblékat (třeba nahá do sněhu, napadne mě, ale to neříkám).
Pak má vlhké oči a asi i klín, protože se přitulí stejným způsobem, jako to dělávala Kačenka, když dočetla těch pár veršů ode mě. Dobře, tak já si tě tedy nechám, dělám si s z ní srandu, ale ona to bere vážně, protože mě miluje. Křupeme sněhem do chalupy, jdeme zadem kolem babiččina domu, stane se z toho zvyk. Zamává z okna a už po mě hází věnec buřtů a chleba. Vyběhnu na hromadu sněhu u okna a líbám svoji bábušku na obě vrásčité tváře. "Ona tě miluje, je to hodné holka": řekne mi s vážností zkušené ženy, která ví a zažila své.
Uražený a se svojí lvicí jsem vydržel až do Nového roku. Občas jsem sice zmizel na půdu, to když mě popadl smutek, ale jinak to bylo neskutečně krásný. To tělo, bože to tělo. Občas jsem se dokonce přistihl, že jsem si kacířky říkal, že Kačenkou bylo všechno možná až moc milé, vláčné, že s Monikou zase zvířecí a živočišné. Co bude dál? Co mě čeká v roce 1995? Vyrovnal jsem si vedle sebe všechny kazety, CD a pár vinylů. Zavři voči brouku a zatoč se, pak píchni prstem. Kreator, dobrá, dnešek bude tedy německy thrashový.
Jsme dva, sami, muž a žena, s málo jídlem, s hodně rumem, se zavařeninami, s peřinami z pravého peří. S hromadami sněhu, s metalem, s kazeťákem, s gramcem, co jde jen někdy, s veverkou, která je úchylná, protože se chodí koukat za okno, když děláme, vy víte co. Vánoce bez stromku, kaprů a řízků, bez salátu, ale se špekáčky a uzeným. S hromadou paštik, tvrdým chlebem, s nekonečnými toulkami lesem a bílou krajinou, kdy mě nechá vyprávět i o Káče a nežárlí, protože je o hodně dospělejší a silnější než já. Taky s křičením, protože ona přitom vždy hodně křičela. Do ticha stoleté chalupy, mezi bílé vločky sněhu a s rozžhaveným tělem, které sálalo víc než kamínka v rohu pokoje.
-------------------------------------------------
-------------------------------------------------
Příběh sto sedmdesátý osmý - Smutný rok, nový začátek
Abych pravdu řekl, tak týden na horách s Monikou pro mě byl vysvobozením. Co na tom, že jsem byl zhádaný s rodiči, co na tom, že nebylo moc co jíst. Byli jsme jak dva vyděděnci, připomínali jsme hlavní hrdiny amerických filmů. Byli jsme na útěku před celým světem. Já, kterému zemřela holka ve zmuchlaném autě a má nové lvice, která trpělivě snášela i moji bolest. Ranní sex, čaj a káva a pivo. Občas něco k jídlo. Dodnes nechápu, z čeho mé tělo žilo. Míval jsem dlouhé přednášky o hudbě, než jsem nasadil každý vinyl na gramec, tak jsem mluvil a mluvil a mluvil. Sodom, Kreator, Arakain, Kryptor, Debustrol. Asi jsem působil jako nudný patron, ale ona, má milá, to tak nevnímala. Jak známo, tak zamilovaní odpouštějí s chutí.
Prcalík, když umíral na smrtelné posteli, tak hrozně litoval, že už nikdy neuvidí svoje děvče ráno po šukání v jeho svetru. Monika stávala u okna, koukala do sněhových závějí a pobrukovala si. Prdelka odhalená a na nohou tlusté vlněné ponožky. Výrobci rajcovního prádla se můžou jít zahrabat. Když se pak rozvlnila a šla přehodit desku na druhou stranu, nemohl jsem jinak, než vstát a jít k ní. Oddané oči, modré jako voda v horských jezerech. Něco vám prozradím, když je ženská chytrá a ještě vás má ráda, tak si toho važte, nemusí se to opakovat. Slepic a debilů všude okolo běhají stovky. Je třeba si vážit každé chvíle.
Smrt není z těch, která by šla jen tak z hlavy vytěsnit, na Káču jsem myslel ještě hodně dlouho, slýchával jsem její hlas, někdy se dokonce přistihl, že ji hledám, ale bolest pomalinku ustupovala. Občas zaútočila s úmyslem mě zničit, ale Monika byla hodně empatická. Brávala v těchto chvílích mé ruce do svých, hladila mě a objímala. Abych pak zůstal za tvrďáka a drsoně, tak jsem si jí brával v různých polohách. Zrovna jsme byli v nejlepším, po marném pokusu připravit společně snídani. Nemohl jsem jinak, znáte to, svetr, povytažený nad půlky. Dotyky, šepot. Byla moc krásná.
Bušení na okno a smích, který mi k babičce neseděl. Dvě známé tváře a povzbuzování. Přistihly nás moji strážní andělé. Jana a Prcalinka, obě měly úplně stejný nápad jako před týdnem Monika. Zmizet z Boleslavi, nechat za sebou bolest a všední dny a překvapit nás na horách. A když nás u bábušky nenašly, tak jim došlo, kde jsme. Kam bychom taky jinak šli. Objímání a ty vole Smrťáku, už jsme tě viděly nahýho kolikrát, ale co se takhle obléct, když máš návštěvu, lítáš tady s tím svým famfulínem jak nějakej německej pornoherec. Šel jsem si zakouřit před chalupu, počkal, až se holky ubytujou. Vybalování a štěbetání jsem neměl zapotřebí.
Udělaly mi radost. Čekal nás Silvestr a už nám docházelo jak pivo, tak rum, o jídle ani nemluvě. On by tě tady nechal Smrťák umřít, je fakt nepraktickej, co? Takhle nasekat dříví, ohnout slečnu přes postel, to jo, ale krmení je pro něj moc přízemní, co? Ještě, že nás máš, kluku ušatá. Dělaly si ze mě prdelky a já se usmíval. Tři ženský v chalupě, to zase budou sousedky drbat. Tak ať. Bylo to super, jen mi pořád hrozně chyběli kluci. Metaloví kamarádi, se kterýma bych mohl zachlastat, probrat svět, ženský a vůbec. Místo toho jsem byl jak paša, tři koroptvičky. To není špatná bilance, když vezmete v úvahu, že nejsem zrovna z těch, kdo by se dovedl bavit s něžným pohlavím.
Nemusel jsem, kromě dřeva a odhazování sněhu dělat nic. Seděl jsem, popíjel dovezený rum a díval se na holky, jak připravují oslavu. Tohle mi jde moc dobře. Uždibuju, snažím se být vtipný a taky vzpomínáme. Na Kytku a Prcalíka, na Kačenku. Co veselého jsme spolu prožili. Alkoholu v krvi přibývá a zvu cácorky do hospody. Nebýt vás, už mě někde žerou červi. Hrozně se snažím, abych všem dal sníh za krk, Monice i za kalhoty. Si blbej, nech toho? Končí to eskymákem, což spočívá v tom, že mě po krk zahrabou do závěje. Ženský kozatý komando je silný a taky, brání se jen naoko. Holky moje, miluju vás, ale musím uschnout.
Stará hospoda, pár místních dřevorubců pookřeje. Chápu je, ale když se mě desátý zeptá, která ke mě patří a já pokaždé odpovídám, že všechny, je to na pováženou. Pivujeme, panákujeme a řešíme muziku. Zajímavý je, že jsme se na metal upnuli všichni. Jakoby nám hudba dodávala sílu přežít. Když nám bylo smutno, nechodili jsme po doktorech, ani nebrali prášky, pouštěli jsme si své oblíbence a vytvářeli tak s kapelami pevné pouto, doslova na život a na smrt. Smrťáku nekoukej pořád tak, usměj se, musíš, ty žiješ, jsi tady a teď a musíš fungovat. Kačenka patřila k holkám, který se moc často nerodí a ty máš kurva štěstí, že máš Moniku. Kdo by taky s tebou jinej vydržel? Vidím skelně, musí mě odtáhnout na chalupu. Historie se opakuje.
Řvu na celou ves hyjé, mám kozatý trojspřeží. Holky ukažte kozy, jsem váš král a vládce. Smrťáku, jestli nebudeš držet hubu, tak tě vyklopíme. Mám kecy až před chalupu. Na chvilku mě uloží, ale několikrát jim uteču. Pořád chci dokola pouštět Saxon a můj novej objev Metal Church. Doporučil mi je Sabath a můžu vám říct, že vánoce 1994 byli hodně v jejich stylu. Tančím opilý tanec, dělám, že přirážím k Prcalince, Janě i Monice. Pak řeknu, že když už tady kluci nejsou, tak to vezmu za ně. Svléknu se do naha a skáču venku do sněhu. Silvestrovské plavecké závody jsou letos jen na mě. Nadávám na tu starou kurvu Boha, na smutnej rok a chci tam zůstat. Holky se zakecají a málem umrznu.
Grog, jsem najednou střízlivej a pijeme dál. Chlebíčky, jednohubky, všechno pochválím a sním. Blíží se půlnoc, chalupou duní metal a vidím na všech, jak bilancují. Pro Moniku, jako jedinou, to byl super rok, protože potkala mě. Seš vole výhra Smrťáku. Beru si slovo a všechno musí ven. Mluvím o všem smutném, co nás potkalo, o naší potrhané partě, o metalovém šílenství, o lásce, kterou všichni hledáme celej život. A cárocky moje pláčou a já je musím líbat a objímat. Ťukáme přesně o půlnoci rumem a slibujeme si, že se budeme opatrovat. Poprosím pak o chvilku strpení a beru Moniku do náruče. První bušení těl v novém roce. Nahoře na půdě, v kládě a prachu. Na starých časopisech a knihách.
Už je to uděláno, už je to hotovo, to se vám to šuká, když máte s kým. Dělají si z nás vtípky Jana s Prcalinkou. Jak jsou opilé, tak jestli prej nechci i je, ale nejde to, nasral bych si do bot a taky, Monika je lvice, co by je sežrala. Chlapi se prý nepůjčují. Škoda. Přidávám raději volume a řveme texty až do rána. Usínáme na hromadě jak zavalení horníci. Já a tři kozatý krásky. Je to moc příjemný, ale stejně, nechápu, jak se může Monika vždycky probudit, když hladím ze srandy Janu? Je to fakt šelma.
Je najednou rok 1995 a já sedím jen v trenýrkách a svetru před chalupou. Čekám, až se prdelky vyspí. První za mnou přijde zmuchlaná Jana a poprosí o cigáro. Byl to smutný rok, viď, ale čeká nás nový začátek. Podívej na Ještěd, hele jak tam krásně svítí slunce. Ber to jako znamení Smrťáku. Obejmu ji, plácnu před půlky, protože je moc krásná. Rajcují mě ženy ve starých vytahaných svetrech. Mám rád vůni svých kamarádek. Co by za to jinej dal, trávit tolik času s tak skvělejma holkama. Usměju se, poděkuji za vše, omluvím se Kačence a odnesu si Moniku zase nahoru. Jen tak, bez sexu, chci s ní být chvilku sám, chci si jí rozbalit, obejmout. Chci konečně začít zase žít.
--------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------
Příběh sto sedmdesátý devátý - Ty do kostela nepatříš
Probudím se a šíleně mi třeští hlava. Budík poskakuje po nočním stolku a můj bratr nadává, proč v neděli vstávám tak brzy. Spal jsem asi tři hodiny. Včera mě Jana s Prcalinkou přemluvily, abych s nima šel za Mirkou. Ta úspěšně kynula. Smutná matka. Napadlo mě, když jsem ji viděl. Pořád mluvila o Kytkovi a svá slova směřovala na nenarozené dítě. Bylo to šílený. Možná za to mohly hormony, možná povaha, ale byla na tom z nás všech nejhůř. Asi jsme také rozjitřili rány.
Zůstal jsem s ní chvilku sám. Vzal jsem jí ruce do svých a snažil se ji uklidnit. Skončili jsme v objetí. Příliš mladí na tolik bolesti. Byl jsem vyčerpaný, veškerou energii jsem použil na alespoň malou naději. Museli jsme do hospody. Tak se loučíme, vypadá jak Madona, budoucí matka, kterou chtěla tolik být. Vytoužené dítě, pohrobek. Buď silná, bude líp, uvidíš. Chvíli jsem dokonce přemýšlel, že bych si ji vzal, trpěli jsme na sebe. Aby nebyla sama, ale potom bychom se v slzách asi utopili.
Nedošli jsme daleko. Potkáme tři černo černý kluky z panelů. Vždycky mi přišli trošku divný, moc nihilističtí. Jenže oni objevili black metal a šli trošku jinou cestou, než my ostatní. Měli neustálou touhu se pořád proti něčemu vymezovat. A tak sedíme u stolu, já se snažím trošku všem zvednout náladu, ale odpovědí je mi jen tma. Kluci mluví o smrti, o který nic neví. O Satanovi, kterýho nikdy neviděli, o vypalování kostelů, které je fascinuje, ale nikdy by toho nebyli schopní. Holky mě prosí, abych je poslal do pekla, kam patří. Štvou je pózy, pořád dokola omílané nesmysly. A prej jsou fakt divný.
Nechci vyvolávat hádky a problémy, tak se přemístíme do domovské hospody U Hymrů. Je tu jen pár mániček a s těma je vždy fajn. Žádný pózy, ale realita a hlavně, pánové mají něco za sebou, cítím z nich jakousi moudrost, tak si povídáme s nima. Pomalu se dostáváme do lepší nálady a znáte to. Někdo to musí říct a je to Jana. Panáky? Jo, je sice lehce po poledni a nic moc jsem ještě nejedl, ale tělo vydrží zdá se hodně. Tak si dej utopence. Pavel je umí vynikající. Hodně cibule, pálivá paprika. Pomlaskávám si a dávám ochutnat holkám na vidličce jak hostie u přijímání. Už se usmívají. Naše bolesti jsou rozmělněny v alkoholu. Taky řešení, alespoň pro dnešek.
Dopadlo to šíleně. Opilé toulky městem, zavěšen mezi kozaté komando, jak jsem svým kamarádkám rád a často říkal. Lahev rumu, navštívili jsme všechna místa jako vždy. Odvedly mě domů, nemohl jsem moc chodit a teď si nemůžu za Boha vzpomenout, co jsem komu řekl, že udělám. A kurva, za půl hodiny musím do kostela. Slíbil jsem to minulý týden Monice a jejím rodičům. Seděli jsme ve studené místnosti ve starém domě, pili čaj a její otec se tvářil, že mě každou chvíli zabije. Chtěl jsem udělat dojem, bibli jsem už četl a docela si ji i pamatuji. Panímáma se do mě zakouká, asi by taky chtěla někoho jinýho, než toho šílenýho suchara. Spiklenecky na mě mrká a dává mi dobroty.
Monika má taky sestřičku, sotva dvanáctiletou. Úplná princezna a ta je ze mě úplně paf. Přesto se zde necítím moc dobře, asi ten otec, na kterým je vidět hrozná upjatost, přísnost a nuda (jenže já mám známý a kamarády a moc dobře vím, že není úplně svatej, ale o tom až později). "Ty nebudeš snídat?": volá za mnou ještě máma, ale není čas. Hlavu mám sice v jednom ohni a je mi na blití, ale musím běžet. Hodím na sebe džísku, probleskne mě hlavou, že takhle bych do kostela asi neměl chodit, ale pak si říkám, Bůh nás má přece všechny rád, ne? Tak proč ne mě?
Běžím a běžím, někde na Komenským náměstí to nevydržím a vyzvracím se do keříku. "Tady, tady jsme!": uslyším do rytmu zvedajícího se žaludku. Poznala mě. Rodinka vyfiknutá jak na svatbu nebo spíš pohřeb. Vážné tváře, jen sestřička se směje. Omlouvám se, že jsem něco špatného snědl a utírám si hubu do rukávu. Monika prokrucuje oči a pan otec je jak Terminátor, ten novější model, co dovede očima vysílat laser. Má nějaký připomínky, ale já mám oči jen pro Moniku. Beru ji za ruku a jdeme do chrámu Páně. Všichni se zdraví, kynou rukama a na mě koukají jako na vetřelce. Dělám všechno podle Moniky. Svěcená voda, dostanu modlitební knížečku, usedám do dřevěné lavice.
Zažil jsem za svůj život a znám několik kněží. Jsou mezi nimi opravdu chytří, moudří lidé, jsou mezi nimi i obyčejní, ale hodní, ale tenhle byl od pohledu zlej. Masitá tvář, úlisný úsměv a hromování. Jak karikatura vystřižená ze Švejka. Někomu z oveček umřel někdo blízký a já si málem rozedřel dlaně od nehtů. Co to je proboha za kecy? Jakej ráj, jaký odpuštění? Byl jsem mladej, ale už jsem měl něco za sebou. Byla to snůška nesmyslů, naučených frází. Telecí pohledy oddaných věřících. Kde je kurva ten bůh? Nejsem netolerantní (koneckonců spím s holkou, co je křesťanka), Víra, pokud není vnucována mi vůbec nevadí a ve spoustě věcech s ní souzním, ale tohle bylo moc.
Modlitby jsem odmumlal, ale nedokázal dát příspěvek do kasičky. Jednak jsem měl kapsy děravý a prázdný a hlavně, byl jsem vytočenej. Monika mě žmoulala ruku a bylo na ní vidět, že se mnou souhlasí. Pan otec se na mě díval v úžasu. Ty si snad nechceš vykoupit svý hříchy? Ne, stejně skončím v pekle. Pokřižoval se přede mnou. Před kostelem se všichni zdravili a zase se usmívali. To byla ale krásná mše, co? Hovno. Bylo to šílený. Přetvářka, pózy, úplně stejný přístup, jako včera ti tři black metalisté. Nuda na entou. A to mě ještě čekal tradiční čaj a zákusek v kavárně.
Sednu si ke stolu a udělám chybu, že se pustím do diskuze s panem otcem. Cítím, že mám pravdu. Jenže on pořád opakuje, že ještě o životě nemůžu nic vědět, že jsem mladej, že se k víře musí člověk dopracovat, rozumíš! Zase jen kecy, nic od srdce, rozum nevidět. Přitom je to chytrej chlap. Vím, že nemůžu vyhrát, přesto bojuju. Diskuze graduje, proti demagogům se nedá nic moc dělat. Naschvál si objednám ruma, pivo tu nemají. Sestřička se směje, Monika se necítí dobře. Mám všeho plný kecky, odmítám raději pozvání na oběd a jdu pryč. Jsem po celou dobu slušnej, možná až moc, ale těch prdelí a kurev, co jsem řekl cestou z kavárny do hospody, by si za rámeček nedal. Nemá mě rád, protože mu chodím s dcerou, to dovedu pochopit, ale proč mě ponižuje?
Pavel mě uvidí mezi dveřmi a hned mi nese pivo (napíšu ti to na futra, vidím, že ho potřebuješ). Chutná výtečně. Hořký, exuju ho a na otázku, cože se mi to stalo, mu všechno vyprávím. Je můj psycholog, kluk na kterýho je spolehnutí. Dal ses na těžkej boj, tohle jsou upnutý lidi, maj ty svý klidný životy, práce, kostel, občas zalehne na starou, kterou to nebaví. Přetvářka vládne světem, kamaráde, to už sis mohl všimnout. Podívej se kolem sebe. Kecáme, je nám dobře. Dostanu výtečnou tláču, taky ruma a klížej se mi oči. Nechá mě v rohu, zachumlanýho do džísky. Zdá se mi, že před sebou vidím rozšklebenou tvář pana faráře. Mluví sladce, ale pak vycení zuby a chce mě pokousat, protože jsem se mu smál.
"Kubíčku, vstávej, miláčku": probouzím se pomalinku, je mi teplo a dobře. Hospoda moje, ráj na zemi. Líbá mě Monika, už je po obědě. Na mámu jsem udělal velký dojem, protože to mám prý v hlavě srovnaný a ona chtěla jako mladá taky rebela (ty vole, co já jsem za rebela, měla by mě vidět ráno v davu, když jdu do fachy), ségra čeká, až tě nechám a že si tě prý zabírá. A co pan otec? No, Smrťáku, ty do kostela nepatříš. Mluvil hodinu, nenechal na tobě nit suchou. Proto jsem taky přišla. "Hele, Moniko a víš co se říká? Ženský si vybírají partnery podle svých otců": směju se a jsem hrozně rád, že za mnou přišla. Koukáme z okna do ulice. Líbá se tam pod lampou jedna moc hezká dvojice. Jakoby ten den zvítězila konečně jednou zase láska nad vším ostatním. Alespoň si to Monika myslí.
Musí být doma do osmi, tak jsem galantní a jdu ji doprovodit. Ruka v ruce, cítím z ní krásné teplo. Dneska jsem nechtěl s nikým bojovat, přesto jsem vyhrál. Líbáme se pod lampou, říkám jí že ji mám rád. "Nech už toho nevěřícího, slyšel jsem, že máš židovský předky": zabolí mě v uších. Kurva, koho to dneska ještě zajímá? Vypadá to, že pan otec bumbal a nevidí si do huby. Naschvál ohnu Moniku do luku a podívám se jí jazykem do krku. Kouká na mě jak na vraha. Zamávám mu a pošlu vzduchem polibek. Ahoj tatínku. Pak radši zdrhnu jako malej Jarda.
Byl to zvláštní víkend. Spousta emocí. Potom taky ten kostel. Vypadal jsem jak nějakej šílenej metalista, co nemá nic jinýho na práci, než bojovat s křesťanstvím. Přitom mám kostely a chrámy moc rád. Bývá tam klid, dobře se v nich přemýšlí. Ale tenkrát, v lednu roku 1995 jsem byl ocejchován jako nevěřící pes.
-------------------------------------------------------
Stará karosa, která smrdí jak kdyby právě přijela z tankodromu. Slizký řidič, slintající nad prdelkama holek, snažící se být vtipný. Paní učitelka, co jsem ji ještě před pár měsíci chodil utěšovat do kabinetu. Tohle nemůže dopadnout dobře, říkal jsem si pořád dokola. Ještě, že mi koupila na cestu Monika rum. Plzeňská klasika, bramborová radost chudých. Už u Bakova nad Jizerou jsem trošku navátej. Nesnídal jsem, na lačno se pije blbě. Ale jsem hrdina. Čekají nás 4 dny u Liberce, v chalupě s něčím, čemu se dá říkat polopenze. Homosexuál Kamil (mám zkušenost, že v té době se snad všichni teplí jmenovali Kamil nebo Marcel) za mnou pořád chodí a chce si povídat. Je to dobrej kluk, jen si musíme nastavit pravidla.
Asi by pro mě bylo lehčí bejt na kluky, ale nejsem. Mám tady svoji blonďatou lvici a ostatní holky všechny miluju. Dělám si srandu a Kamil je po několika panácích vláčnej a chce tančit v autobuse. Je mu to ale zakázáno. S ním bude ještě legrace. Dostávám kusy řízků, jen si dej Jakube, jsi hrozně hubenej. Tak se láduju, zapíjím to rumem a lituju, že jsem nenakoupil lahváče, na co myslíte holky, hergot? Stavíme kousek před Libercem, na odpočívadle. Jsem rád, že jsem kluk, protože čůrám hezky ve stoje. Odháním Kamila, který pak zvrací vedle mě.
Konečně jsme na místě. Kluci bydlí spolu. Rovnou říkám Debilovi, že je debil a Kamilovi, že s ním fakt nebudu mít společnou manželskou postel. Odsunu se, hned pod okno v představě, že pokud by mě něco začalo hřát na sedince, vyskočím z druhého patra do sněhu. Hodím bágl do kouta a jdu zkontrolovat holky. Zajímavý, vůbec jim nevadí, že se převlékají a já se tak usadím a mám šíleně vtipný narážky. Jsem poslán s chichotem několikrát do patřičných míst, začínám trošku divočet, tak zavolají Moniku, ať si mě odvede. Hledáme spolu nějaké místo, kde by se dalo pomuchlovat, ale zatím je brzy.
Procházku po horách strávím s Monikou a Kamilem. Nepodařilo se mi ho odehnat. On je opravdu hrozně hodnej, možná až moc. Utečeme dopředu a na jedný horský chatě hurá pivo. Hodím do sebe tři rychlý kousky, Kamil zase bleje jak Alík. Monika mi šeptá, ať se šetřím na večer, že přijde. Jde se dál, procházka se mění na výlet, dorazíme za tmy. Ihned jdu za paní kuchařkou, cože mi to připravila k večeři. Dáma v letech, vtípky, milánku, pro tebe budu dělat jen samé dobroty. Políbím ji na čelo a slíbím, že v příštím životě se za ní stavím. V mládí to musela být krasavice.
Jsem přejedenej a Monika si myslí, že někam zalezeme. Jenže já usnu jak zákon káže. V nějaký místnosti, kde holky hrají klasický společenský hry a tajně pijí hnus největší - hopsinku. Paní učitelka mě prosí, abych neorganizoval žádné útěky, tak jen dojdu přes okno pro pár lahváčů. Chci bejt za hodnýho. Kolem půlnoci provedu kontrolu na pokoji dívek. Jak jsem opilej, tak jim zvedám peřiny, žádám o předvedení různých partií. Jo, jsem trapnej, ale taky prej roztomilej. Každopádně, opět vše končí tím, že si mě Monika odvede do umývárky, kde mě poleje hlavu ledovou horskou vodou a pak si na mě nasedne. Kdo by nevystřízlivěl? Řekněte.
Jdu temnou chodbou do pokoje, z dveří vyleze paní učitelka. Jasně, jsme všichni dospělí, ale já už nechci, děkuji. Zalezu do postele a posílám neprozřetelně do prdele Kamila, který si chce "povídat". Spím jak zabitej. Tvrdě, opravdu jako dřevo. "Kubíčku, miláčku, venku je krásný den": zkouší to na mě romanticky Monika. Nevím, co to bylo tenkrát za módu, ale noční košile mám rád. Capká kolem mě, prsatá a s prdelkou k zulíbání. Debil kouká a Kamil se směje jako pravej teplouš. Jdeme radši na snídani.
Čaj a kakao, rozespalý holky, nenalíčený, stejně, konečně vás vidím, jak vás pánbůh stvořil. Házejí po mě máslem, ale všechno je v dobrém, vzpomínám na ně rád, protože to byly normální pohodový ženský, žádný pipiny. Nadsázka, vtípky, to je oč tu běží. Jako největší slepice se nakonec ukáže paní učitelka, která je rozmrzelá a taky trošku Kamil, ale u něj se to tak nějak předpokládá (ptám se ho, jestli mají homoklády měsíčky, ale jsem prý trapnej). Čekají nás běžky. A ty já miluju. Holky, dneska vás všechny namažu. Volím vosk a protože to vypadá, že jsem jedinej chlap v chalupě, tak se málem udřu, než všem nažehlím lyže. Co bych ale za pusinky neudělal, žejo.
Paní učitelce běžky očividně moc nejdou, tak nějak automaticky vedu já. 15 km není moc, ale musíme často čekat. Jsem překvapenej z Moniky, plně odpovídá mé tehdejší představě o pořádné ženské - musela umět na běžkách (přes to nejel vlak!), já byl stejně takovej blbec. Každopádně, drží se mnou krok, smějeme se, sjíždíme, dupeme do kopců, kolem tuny sněhu, mrazivé rty, polibky nasáklé jelením lojem. Krása, krása, krása. Adrenalin, prdelky děvčat v upnutých kalhotách. Smích a radost. Končím výpravu, odneseme běžky do lyžárny a jdeme na pivo, bez debat paní učitelko. Nic nenamítá, je na ní vidět, že je ráda, že přežila.
Sedíme u jednoho stolu, Kamil se ukáže jako velkej bavič, dokonce spolu dáváme pár skladeb, hraje parádně na španělku. Sice samý slaďárny, ale to holky rády. Proč si Kamile na kluky, jsi úžasnej, zní často lokálem. Blíží se zavíračka a někoho napadne, že co jako nějaká diskotéka. Paní učitelka povoluje, protože je sama už pěkně napitá. Jsem proti, diskotéky já nerad. Kurva metal, ne? Ale jsem přemlouván a samozřejmě neodolám. Jde se tedy do města. Zapadneme do prvních dveří s neóny, sály, kde se tančilo, byly tenkrát na každým rohu.
Maj tu hnusný pivo, jsou tu divný lidi, pouštějí tady Michala Davida, Monika na mě vidí, že začínám být zpruzelej. Tanečky Kamila a děvčat sice zaujmou, rozesmějou, ale když já jsem prostě uhnětenej z jinýho těsta. "Pojď pryč": šeptne mi do ucha Monika. Jdu za slečnou učitelkou, nejdřív říká ne, ale pak mi pošeptá, ať na sebe dáváme bacha (stejně je nám všem 18, ale je slušnost se zeptat). Vylezeme konečně ven a ulice je naše. Hele, nonstop, dáme pivko. Zadaří se, mají tu Klášter. Cinkneme si a obrátíme do sebe lahve. Musím dát Monice francouzáka. "Tak tady jste, hrdličky, musel jsem taky ven, půjdu s váma": našel nás Kamil, achjo. Jsem trošku naštvanej, ale Monika mě uchlácholí. No, nakonec proč ne, s teplým klukem jsem ještě nepařil.
Kdybych věděl jméno klubu, rád bych vám ho prozradil, ale má hlava je děravá jak řešeto a občas se mi všechno smíchá dohromady, tak nemůžu sloužit. Každopádně vím, že se tam sedělo na lopatách a šlo se do takovýho starýho baráku do sklepa. Tam na baru týpek, fousy spletený barevný, kalhoty do zvonu, hrozně milej, pohodovej. Ukázalo se, že je to zpěvák Tomáš Hájíček z Krucipusk, ale to jsem vůbec nevěděl. Dali jsme pivko a pokecali o Panteře. Nikdy více jsem ho takhle neviděl, ale bylo to hrozně příjemný setkání. Pak šel pryč a my si sedli dozadu do rohu. Kamil básnil, předváděl se, dával panáky. Byla s ním fakt sranda. Monika mě pořád objímala a vše bylo v pohodě. Pak přišla nějaká hard core kapela, která neuměla moc hrát. Na malinkém pódiu se snažila předvést to, co viděla na MTV. Ale jo, pořád lepší, než tanečky s Michalem Davidem.
Asi si myslel, že má šanci a jak byl opilej, tak mi chtěl dát venku pusu. Ty vole, co blbneš, zafungoval reflex a dostal dělo chudák rovnou do nosu. Pak byl za oběť a já za zlýho. Aspoň u Moniky. Se nenechám líbat, jako vše dobrý kámo, ale porušil si moji zónu. Nakonec se omluvil. Dobře, tak jo, mír vole. Za chvíli vstáváme, jsme poslední, kdo dorazil na chalupu. Usínám radši s prdelí u zdi, ale Kamil už je v klidu. Jsem a budu řitní panic, sorry jako, na tohle fakt nejsem. "Mám ještě hladinku, vstávej, jsem tvůj anděl, tvoje noční můra...": budí mě zase Monika. Hlava mi třeští.
Opilecká rána na chalupě uprostřed zasněžené krajiny. Běžky nejsou dobrej nápad, paní učitelko, raději pěšky. Tak jo, holky jsou zmuchlaný, ale čerstvej vzduch nám udělá dobře. Beru si walkmana, přemlouvám žaludek, aby nechal snídaní uvnitř. Kde jsou ty časy, kdy jsem machroval s tím, že já nikdy nebleju. Ale nejsem sám, ještě že tu nejsou laviny, spustili bychom jich svým voláním divočiny hodně. Jdeme lesem a jak jsme mladý, tak se nám těla postupně oživují, regenerují, jsem jak ještěrka, který doroste vocas, říkám holkám a Kamil chce taky, blbec. Končíme zase v hospůdce, kde mám pocit, že kolem dívek asi 150 kilový výčepák a číšník v jedné osobě doslova baletí. Hroší tanec lákající samičky, ještě by měl vyluzovat zvuky. Říkám to Monice a ta se rozesměje tak, až mě zabolí v uších.
Zpět jdeme už za tmy a dnes není na vylomeniny vůbec nálada. Stejně mi to nedá a aspoň vniknu na kontrolu do sprch, když se holky sprchují. Namočím ručník, znáte to. Je v tom víc erotiky než v německým pornu. Mokré vlasy, prdelky a klíny. Holky neví, jak se zakrýt a končí to jednoduše. Jsem chycen a svléknut. Osprchován studenou a vyhozen ven. Crčí ze mě voda a potkám smutnou paní učitelku. Už na mě ani nic nezkouší. Ale nějak podezřele si rozumí s Debilem. Svůj k svému, napadne mě ještě, ale to už není moje věc.
"Tak ty si byl za holkama ve sprchách?": škádlí mě Monika. Pokračuje, možná trošku žárlivě, která se mi líbila nejvíc, ale já jí samozřejmě řeknu, že ona je ta nejkrásnější, protože je moje a odměnou mi je malý kumbál za kuchyní (s laskavým dovolením paní kuchařky). Posadím ji na stůl a během celé vzrušivě krásné akce na mě kouká uříznutý krk kuřete. Kde se to v ní bere, je divoká, živočišná, vláčná. Gradujeme, myslím, že v červený knihovně se chodí na vrchol, mladí lidé jsou plni souznění a tak nějak. Prostě, když se udělá, tak to kuře spadne z regálu. Jen odběhnout.
Vše se s menšími rozdíly opakuje. Taky hrajeme dámu a šachy, v kterých mě vycvičil děda s babičkou, tak se biju v prsa, protože pořád vyhrávám. Nahlédnu kousek do holčičích problémů, jsou přede mnou uvolněné, ledacos řeknou. Většinou nerozumím, věci bych řešil jinak, ale je mi s nima moc dobře. Aspoň jsem na pár dní zapomněl na Káču a na své kamarády. Hodně jsme se nasmáli, užili si hory, pivo a víno a rum a já taky spoustu krásných chvilek s Monikou. Byl to výlet, který neměl nikdy skončit. Malý ráj na zemi. Ani se nám nechtělo domů, do fabrik a kanceláří, ani se nám nechtělo zpátky do šedivého města. Taky když jsme se loučili u autobusu na Starém městě, tak jsem dostal hudlanů a obejmutí, až jsem se celej červenal.
--------------------------------------------------------------------------------------
Příběh sto osmdesátý první - Archivní zelená
-------------------------------------------------------
Příběh sto osmdesátý - Výlet, který neměl nikdy skončit
Mám v batohu, o kterém děda vždycky říkával, že zbyl na chalupě po pašerácích, jen pár triček, náhradní baterie, kartáček na zuby, kazety a jinak nic. Ostatní jsem nechal na Monice a na holkách. Studium na dvouleté nástavbě se zaměřením na ekonomii mělo své nesporné výhody. Tři kluci ve třídě, z toho jeden debil a druhý homosexuál, krásně se mi žilo. Sice jsem se zpočátku s děvčaty příliš nemusel, ale to bylo v prvním období po smrti Kačenky. Slečny sice neposlouchaly ani jedna metal, ale staraly se o mě jako o vlastního.
Mám v batohu, o kterém děda vždycky říkával, že zbyl na chalupě po pašerácích, jen pár triček, náhradní baterie, kartáček na zuby, kazety a jinak nic. Ostatní jsem nechal na Monice a na holkách. Studium na dvouleté nástavbě se zaměřením na ekonomii mělo své nesporné výhody. Tři kluci ve třídě, z toho jeden debil a druhý homosexuál, krásně se mi žilo. Sice jsem se zpočátku s děvčaty příliš nemusel, ale to bylo v prvním období po smrti Kačenky. Slečny sice neposlouchaly ani jedna metal, ale staraly se o mě jako o vlastního.
Stará karosa, která smrdí jak kdyby právě přijela z tankodromu. Slizký řidič, slintající nad prdelkama holek, snažící se být vtipný. Paní učitelka, co jsem ji ještě před pár měsíci chodil utěšovat do kabinetu. Tohle nemůže dopadnout dobře, říkal jsem si pořád dokola. Ještě, že mi koupila na cestu Monika rum. Plzeňská klasika, bramborová radost chudých. Už u Bakova nad Jizerou jsem trošku navátej. Nesnídal jsem, na lačno se pije blbě. Ale jsem hrdina. Čekají nás 4 dny u Liberce, v chalupě s něčím, čemu se dá říkat polopenze. Homosexuál Kamil (mám zkušenost, že v té době se snad všichni teplí jmenovali Kamil nebo Marcel) za mnou pořád chodí a chce si povídat. Je to dobrej kluk, jen si musíme nastavit pravidla.
Asi by pro mě bylo lehčí bejt na kluky, ale nejsem. Mám tady svoji blonďatou lvici a ostatní holky všechny miluju. Dělám si srandu a Kamil je po několika panácích vláčnej a chce tančit v autobuse. Je mu to ale zakázáno. S ním bude ještě legrace. Dostávám kusy řízků, jen si dej Jakube, jsi hrozně hubenej. Tak se láduju, zapíjím to rumem a lituju, že jsem nenakoupil lahváče, na co myslíte holky, hergot? Stavíme kousek před Libercem, na odpočívadle. Jsem rád, že jsem kluk, protože čůrám hezky ve stoje. Odháním Kamila, který pak zvrací vedle mě.
Konečně jsme na místě. Kluci bydlí spolu. Rovnou říkám Debilovi, že je debil a Kamilovi, že s ním fakt nebudu mít společnou manželskou postel. Odsunu se, hned pod okno v představě, že pokud by mě něco začalo hřát na sedince, vyskočím z druhého patra do sněhu. Hodím bágl do kouta a jdu zkontrolovat holky. Zajímavý, vůbec jim nevadí, že se převlékají a já se tak usadím a mám šíleně vtipný narážky. Jsem poslán s chichotem několikrát do patřičných míst, začínám trošku divočet, tak zavolají Moniku, ať si mě odvede. Hledáme spolu nějaké místo, kde by se dalo pomuchlovat, ale zatím je brzy.
Procházku po horách strávím s Monikou a Kamilem. Nepodařilo se mi ho odehnat. On je opravdu hrozně hodnej, možná až moc. Utečeme dopředu a na jedný horský chatě hurá pivo. Hodím do sebe tři rychlý kousky, Kamil zase bleje jak Alík. Monika mi šeptá, ať se šetřím na večer, že přijde. Jde se dál, procházka se mění na výlet, dorazíme za tmy. Ihned jdu za paní kuchařkou, cože mi to připravila k večeři. Dáma v letech, vtípky, milánku, pro tebe budu dělat jen samé dobroty. Políbím ji na čelo a slíbím, že v příštím životě se za ní stavím. V mládí to musela být krasavice.
Jsem přejedenej a Monika si myslí, že někam zalezeme. Jenže já usnu jak zákon káže. V nějaký místnosti, kde holky hrají klasický společenský hry a tajně pijí hnus největší - hopsinku. Paní učitelka mě prosí, abych neorganizoval žádné útěky, tak jen dojdu přes okno pro pár lahváčů. Chci bejt za hodnýho. Kolem půlnoci provedu kontrolu na pokoji dívek. Jak jsem opilej, tak jim zvedám peřiny, žádám o předvedení různých partií. Jo, jsem trapnej, ale taky prej roztomilej. Každopádně, opět vše končí tím, že si mě Monika odvede do umývárky, kde mě poleje hlavu ledovou horskou vodou a pak si na mě nasedne. Kdo by nevystřízlivěl? Řekněte.
Jdu temnou chodbou do pokoje, z dveří vyleze paní učitelka. Jasně, jsme všichni dospělí, ale já už nechci, děkuji. Zalezu do postele a posílám neprozřetelně do prdele Kamila, který si chce "povídat". Spím jak zabitej. Tvrdě, opravdu jako dřevo. "Kubíčku, miláčku, venku je krásný den": zkouší to na mě romanticky Monika. Nevím, co to bylo tenkrát za módu, ale noční košile mám rád. Capká kolem mě, prsatá a s prdelkou k zulíbání. Debil kouká a Kamil se směje jako pravej teplouš. Jdeme radši na snídani.
Čaj a kakao, rozespalý holky, nenalíčený, stejně, konečně vás vidím, jak vás pánbůh stvořil. Házejí po mě máslem, ale všechno je v dobrém, vzpomínám na ně rád, protože to byly normální pohodový ženský, žádný pipiny. Nadsázka, vtípky, to je oč tu běží. Jako největší slepice se nakonec ukáže paní učitelka, která je rozmrzelá a taky trošku Kamil, ale u něj se to tak nějak předpokládá (ptám se ho, jestli mají homoklády měsíčky, ale jsem prý trapnej). Čekají nás běžky. A ty já miluju. Holky, dneska vás všechny namažu. Volím vosk a protože to vypadá, že jsem jedinej chlap v chalupě, tak se málem udřu, než všem nažehlím lyže. Co bych ale za pusinky neudělal, žejo.
Paní učitelce běžky očividně moc nejdou, tak nějak automaticky vedu já. 15 km není moc, ale musíme často čekat. Jsem překvapenej z Moniky, plně odpovídá mé tehdejší představě o pořádné ženské - musela umět na běžkách (přes to nejel vlak!), já byl stejně takovej blbec. Každopádně, drží se mnou krok, smějeme se, sjíždíme, dupeme do kopců, kolem tuny sněhu, mrazivé rty, polibky nasáklé jelením lojem. Krása, krása, krása. Adrenalin, prdelky děvčat v upnutých kalhotách. Smích a radost. Končím výpravu, odneseme běžky do lyžárny a jdeme na pivo, bez debat paní učitelko. Nic nenamítá, je na ní vidět, že je ráda, že přežila.
Sedíme u jednoho stolu, Kamil se ukáže jako velkej bavič, dokonce spolu dáváme pár skladeb, hraje parádně na španělku. Sice samý slaďárny, ale to holky rády. Proč si Kamile na kluky, jsi úžasnej, zní často lokálem. Blíží se zavíračka a někoho napadne, že co jako nějaká diskotéka. Paní učitelka povoluje, protože je sama už pěkně napitá. Jsem proti, diskotéky já nerad. Kurva metal, ne? Ale jsem přemlouván a samozřejmě neodolám. Jde se tedy do města. Zapadneme do prvních dveří s neóny, sály, kde se tančilo, byly tenkrát na každým rohu.
Maj tu hnusný pivo, jsou tu divný lidi, pouštějí tady Michala Davida, Monika na mě vidí, že začínám být zpruzelej. Tanečky Kamila a děvčat sice zaujmou, rozesmějou, ale když já jsem prostě uhnětenej z jinýho těsta. "Pojď pryč": šeptne mi do ucha Monika. Jdu za slečnou učitelkou, nejdřív říká ne, ale pak mi pošeptá, ať na sebe dáváme bacha (stejně je nám všem 18, ale je slušnost se zeptat). Vylezeme konečně ven a ulice je naše. Hele, nonstop, dáme pivko. Zadaří se, mají tu Klášter. Cinkneme si a obrátíme do sebe lahve. Musím dát Monice francouzáka. "Tak tady jste, hrdličky, musel jsem taky ven, půjdu s váma": našel nás Kamil, achjo. Jsem trošku naštvanej, ale Monika mě uchlácholí. No, nakonec proč ne, s teplým klukem jsem ještě nepařil.
Kdybych věděl jméno klubu, rád bych vám ho prozradil, ale má hlava je děravá jak řešeto a občas se mi všechno smíchá dohromady, tak nemůžu sloužit. Každopádně vím, že se tam sedělo na lopatách a šlo se do takovýho starýho baráku do sklepa. Tam na baru týpek, fousy spletený barevný, kalhoty do zvonu, hrozně milej, pohodovej. Ukázalo se, že je to zpěvák Tomáš Hájíček z Krucipusk, ale to jsem vůbec nevěděl. Dali jsme pivko a pokecali o Panteře. Nikdy více jsem ho takhle neviděl, ale bylo to hrozně příjemný setkání. Pak šel pryč a my si sedli dozadu do rohu. Kamil básnil, předváděl se, dával panáky. Byla s ním fakt sranda. Monika mě pořád objímala a vše bylo v pohodě. Pak přišla nějaká hard core kapela, která neuměla moc hrát. Na malinkém pódiu se snažila předvést to, co viděla na MTV. Ale jo, pořád lepší, než tanečky s Michalem Davidem.
Asi si myslel, že má šanci a jak byl opilej, tak mi chtěl dát venku pusu. Ty vole, co blbneš, zafungoval reflex a dostal dělo chudák rovnou do nosu. Pak byl za oběť a já za zlýho. Aspoň u Moniky. Se nenechám líbat, jako vše dobrý kámo, ale porušil si moji zónu. Nakonec se omluvil. Dobře, tak jo, mír vole. Za chvíli vstáváme, jsme poslední, kdo dorazil na chalupu. Usínám radši s prdelí u zdi, ale Kamil už je v klidu. Jsem a budu řitní panic, sorry jako, na tohle fakt nejsem. "Mám ještě hladinku, vstávej, jsem tvůj anděl, tvoje noční můra...": budí mě zase Monika. Hlava mi třeští.
Opilecká rána na chalupě uprostřed zasněžené krajiny. Běžky nejsou dobrej nápad, paní učitelko, raději pěšky. Tak jo, holky jsou zmuchlaný, ale čerstvej vzduch nám udělá dobře. Beru si walkmana, přemlouvám žaludek, aby nechal snídaní uvnitř. Kde jsou ty časy, kdy jsem machroval s tím, že já nikdy nebleju. Ale nejsem sám, ještě že tu nejsou laviny, spustili bychom jich svým voláním divočiny hodně. Jdeme lesem a jak jsme mladý, tak se nám těla postupně oživují, regenerují, jsem jak ještěrka, který doroste vocas, říkám holkám a Kamil chce taky, blbec. Končíme zase v hospůdce, kde mám pocit, že kolem dívek asi 150 kilový výčepák a číšník v jedné osobě doslova baletí. Hroší tanec lákající samičky, ještě by měl vyluzovat zvuky. Říkám to Monice a ta se rozesměje tak, až mě zabolí v uších.
Zpět jdeme už za tmy a dnes není na vylomeniny vůbec nálada. Stejně mi to nedá a aspoň vniknu na kontrolu do sprch, když se holky sprchují. Namočím ručník, znáte to. Je v tom víc erotiky než v německým pornu. Mokré vlasy, prdelky a klíny. Holky neví, jak se zakrýt a končí to jednoduše. Jsem chycen a svléknut. Osprchován studenou a vyhozen ven. Crčí ze mě voda a potkám smutnou paní učitelku. Už na mě ani nic nezkouší. Ale nějak podezřele si rozumí s Debilem. Svůj k svému, napadne mě ještě, ale to už není moje věc.
"Tak ty si byl za holkama ve sprchách?": škádlí mě Monika. Pokračuje, možná trošku žárlivě, která se mi líbila nejvíc, ale já jí samozřejmě řeknu, že ona je ta nejkrásnější, protože je moje a odměnou mi je malý kumbál za kuchyní (s laskavým dovolením paní kuchařky). Posadím ji na stůl a během celé vzrušivě krásné akce na mě kouká uříznutý krk kuřete. Kde se to v ní bere, je divoká, živočišná, vláčná. Gradujeme, myslím, že v červený knihovně se chodí na vrchol, mladí lidé jsou plni souznění a tak nějak. Prostě, když se udělá, tak to kuře spadne z regálu. Jen odběhnout.
Vše se s menšími rozdíly opakuje. Taky hrajeme dámu a šachy, v kterých mě vycvičil děda s babičkou, tak se biju v prsa, protože pořád vyhrávám. Nahlédnu kousek do holčičích problémů, jsou přede mnou uvolněné, ledacos řeknou. Většinou nerozumím, věci bych řešil jinak, ale je mi s nima moc dobře. Aspoň jsem na pár dní zapomněl na Káču a na své kamarády. Hodně jsme se nasmáli, užili si hory, pivo a víno a rum a já taky spoustu krásných chvilek s Monikou. Byl to výlet, který neměl nikdy skončit. Malý ráj na zemi. Ani se nám nechtělo domů, do fabrik a kanceláří, ani se nám nechtělo zpátky do šedivého města. Taky když jsme se loučili u autobusu na Starém městě, tak jsem dostal hudlanů a obejmutí, až jsem se celej červenal.
--------------------------------------------------------------------------------------
Většinou takhle v sobotu, když jsem nemusel makat na zahradách svých rodičů a měl jsem volno, tak jsem na ní čekával v bufetu Čas. Býval hned naproti Čedoku, okolo kterého jsem se chodil dívat na obrázky z krajin, kam se nikdy nedostanu. Veškeré své peníze, které zbývaly po povinných odvodech za byt, stravu a hospody, jsem dával za muziku. Bylo pro nás lepší se scházet ve městě, když jsem totiž přišel k jejich domu, pantáta vybíhal jak rozzuřený vzteklý pes. Jednou jsem mu dokonce drze navrhl, zda by neměl mít takovou tu varovnou cedulku na plotě. Pozor, šílený fotr!
Nechtěl jsem dělat zbytečně zle a tak jsem nad vaječnicí, chlebíčky, případně topinkami a bramborovým salátem spřádal plány, psával si do notýsku poznámky, spoustu nesmělých básní a informací o kapelách. Sedávali naproti mě chlapi umazaní od stavby, malíři, ale i kravaťáci, co byli novodobí podnikatelé ve fialových kvádrech, s bílými ponožkami v mokasínech a neustále si kontrolující své kufříky. Ranní pivo bývá nejlepší. Plný žaludek, co mě to jen ještě chybí? Jasně, má milá, blonďatá lvice s rozevlátou hřívou a nekonečně přitažlivým úsměvem na tváři.
Sedla si, dala si taky pivo a zahrnula mě smrští novinek, milých slov a polibků. Byla zkřehlá a já měl vždycky teplé ruce, tak se tulila. Šeptával jsem jí sprosťárny, vtípky. Vykřikla pokaždé, ty si blbej a její smích potom zaujal všechny v celém bufetu. Koukali jsme na ulici, tenkrát ještě bývaly plné. Hádali jsme a představovali si příběhy jednotlivých chodců. Vidíš, tahle maminka je šťastná, podívej, jak září? A vidíš tááámhle toho pána, jak je šedivý a vcuclý do sebe? Určitě žije sám a zbyla mu už jen žluč a onanie. Co budeme dnes dělat? Co takhle procházka, jen tak, koupíme lahvinku, dáme čouda, pokecáme. Je volno, zima, krásně, jsme spolu. Tak jo.
Ulice tepala, lidé se klouzali na chodnících, malých dětí bylo všude plno. Sáňky, brusle přes rameno, všude šusťáky. Radost ze sněhu, z bílého nadělení. Potkáme pár metaláků, staří známí, připomenou se bez rukavic uhnětenými koulemi. Je to výzva! Bojuj Moniko, tak dobře, aspoň nabíjej. Prohráli jsme, celí olepení bělobou. Plácneme si s klukama do dlaní, řekneme METAL! a jde se dál. Chci do parku, mezi veverky, důchodce a klid. Štěpánka by mohla vyprávět nekonečné příběhy dlouhé řady dvojic. Dodnes je to tam hezké, ale tenkrát jsem ji vnímal jako oázu, odpočinkové cestičky, letní kino, teď bílé a opuštěné. Jednou tě tam vezmu, tam se dobře muchluje.
"Nazdáááár, co vy tady?": hlahol, známý hlas. Sabath, kluk jeden ušatá. No, my randíme, tokáme, řešíme celej intimní svět. Spíš, co ty, takhle sám? ÁÁle, potřeboval jsem klídek, někde vypnout, vypadnout. Jak je, co doma, co ty, jak to zvládáš? Znáte to. Potom se tak nějak divně podíval na Moniku. Občas se vídávali, ale nikdy se spolu nebavili hlouběji. On byl Sabath liška podšitá, tak trošku (moc!) můj vzor a chlápek, na kterýho jsem hodně dal. Koukal jí chvilku do očí a pak nás pozval večer na poslech vinylů (to byla samo o sobě pocta jen pro vyvolené). Nešlo odmítnout. Loučíme se, na Moniku udělal velký dojem, u některých lidí stačí, když přijdou do místnosti nebo je potkáte na ulici. Mají v sobě fluidum.
"Je mi zima, Smrťáku, buď mě zahřej nebo pojď někam do tepla, prosím!": žadonila a ve mě se probudil pradávný ochranitelský pud. Byl jsem lovec, co chrání svoji samičku. Nojo, ale kam. K nim to nešlo, k našim už vůbec ne, tak co myslíte - jasně, U Hymrů byl náš druhý domov. Pavel nás přivítá, náš stůl je volný, nikde nikdo. Dáme oběd, zvu tě. Projel jsem jídelák a zjistil, že byla někde zabíjačka. Radost až na kost, prejt byl prvním chodem. Narvali jsme si nácky, spláchli vše pivem, panáčka na trávení a já se najednou dostal do nálady, kdy jsem byl blahosklonný. Vzpomněl jsem si na Švejka, ono fakt, když je člověk v pohodě, nemá na nějaký války a blbosti ani pomyšlení. Vytáhnu svůj sešítek a začneme řešit muziku. Monika pak přidá pár tipů na filmy, který ale nemám stejně kde zhlédnout.
"Ahoj, metal!": ukazují nám paroháče Jana s Prcalinkou. Jsme kompletní. Já a kozatý komando. A už zase sedí u sebe, probírají úplně všechno. Ženský. A co já? Chudák Smrťák. Inu, já si dám pivo. Koukám se na ty jejich mladý rozesmátý tváře, občas se pokusím o vtip, ale není mi to nic platný. Hele, jdeme, Sabath čeká. Oblíkat. Zase jdou na záchod všechny najednou. Mě se nechce, nějak jsem vypadl z taktu, poprvé nad žlábek po pátým, pak po každým třetím. Nevadí. Slečny mají hladinku, ale vzduch je čistý a ledový. Vezmeme to zadem, večerní Štěpánka jakoby se proměnila. Je plná stínů, teplých bratří a běžců, co si neustále měří tep. Ptám se do éteru, kolik běžců je asi říťomilů? Existuje taková podmnožina, průnik mezi teplým a běžeckým. Holky mi řeknou, že jsem blbej.
Sabath je doma sám, vše je připraveno. Byl vždy dobrým hostitelem a já velebil prozřetelnost, že můžu zase jednou pořádně pokecat s chlapem. Měl jsem toho na srdci hodně a on byl jako vrba, moudrý a zkušený. Učitel metalu a rocku. Probíhalo vše následovně. Nějak vycítil, že se potřebuji vypovídat, tak pustil holkám video. Nějakej horor, dnes klasika. Prdelky ječely, lekaly se a my měli vedle v pokoji klid. Hromada vinylů, spousta nových objevů. Dali jsme pivko a já chodil obracet, když dohrála jedna strana. A přesně v těch chvilkách, když bylo ticho, tak jsem odříkal všechny své pocity a noční můry. Terapie hudbou, konečně někdo, kdo mi rozuměl a nebyl ženská. Doslova jsem cítil, jak ze sebe dostávám spoustu temných věcí a pocitů.
Seděl, kýval hlavou, občas něco řekl. Ale hlavně poslouchal. Tohle umí málokdo a Sabath měl dar. Sice byl chudák nemocný se srdcem, ale nedával na sobě nic znát. Byl jak tibetský mnich, metalový farář, který chápal a dokázal poradit. Deska dohrála, zvedl se, došel do ledničky a přinesl lahev zelené. Usmál se a pronesl: "To je archivní zelená, tu jsem si schovával pro významné příležitosti, jako obyčejná, koupená v konzumu, ale dal mi ji kamarád, co už to má chudák za sebou. Komouši ho utrápili". Pak pronesl řeč, kterou mám navždy vyrytou v hlavě. Povídal o Kytkovi, o Prcalíkovi, o svém otci, o Kačence. O smrti a životě, o věcech, o kterých se bojíme mluvit, ale všech se nás dotýkají. Když skončil, tak jsem my dva děsný tvrďáci plakali jak želvy, ale vůbec jsme se za to nestyděli, protože všechno muselo ven.
"Tak my se tam koukáme na horory, ječíme a nakonec budete ubrečený vy?": přijde v absolutně nevhodnou chvíli Jana. Ale zná nás, vytuší, o čem je řeč. Za chvilku jsou tady všechny křepelky a za několik minut se všichni objímáme. Mám pocit, že ze všech místo tepla září smutek, že odchází, vznáší se pokojem a úderné riffy z repráku jej rozsekávají na malé kousky. "Už dost, radši zachlastáme": přeruší vše Sabath a každému naleje zelenou. Je to jak přijímání, jak svatý hostie. Krev Páně, rozhřešení. K tomu šíleně nahlas Pestilence. Opijeme se, složíme song Archívní zelená a jak nějaký punkáči jej řveme z okna. Naši radost nám nakonec přeruší sousedka, paní kolem padesáti, rtuťovitá. Říkám jí, paní, nebuďte taková, ale nemůžu slovo rtuťovitá vůbec vyslovit. Tak jen mávne rukou a my se musíme odebrat k domovům.
Jak mám naváto, tak bych se pořád objímal. Od Moniky mě musí odtrhnout. Asi moc křičíme, protože se rozsvítí okno a v ní silueta pana otce. Smrťáku běž! Zamávám mu a ještě políbím svoji dívku. Pak se zavěsím do svých strážných andělů a jdu je doprovodit. Je to řehole, dostanu se domů o hodinu později, než kdybych měl na starosti jen jednu osobu opačného pohlaví. Co naplat, v městě plném skinheadů a polských dělníků je nenechám samotný na ulici. Dám si ruce do kapes, zvednu límec a vyhýbám se opilcům. Někde štěká pes, za rohem mě překvapí paní, co se očividně prodává, něco zamumlá, asi nabídka, ale odmítnu. Otočí se a zazpívá do odpadkového koše píseň všech zvracečů. Vyhrne se jí sukně a vidím, že nemá kalhotky - tohle vidět v pubertě jako první, tak nejsem na ženský. Bože, do čehos to rozum dal.
Nemůžu usnout, pořád přemýšlím nad tím, co mi Sabath řekl. Myšlenky hlavou lítají jako rozzuřené včely. Naproti v domě se někdo hádá. Vidím jen siluety, ale padne rána, pak druhá. Točí se se mnou celej svět. Utíkám raději do snů a představuji si, jak se ráno vydám do města, vezmu Moniku do náručí, jak se budu snažit zapomenout na všechno zlé. Pak usnu a zdá se mi, jak jezdím na sáňkách s Kačenkou a pijeme u toho zelenou. Nahoře na kopci stojí Sabath a kývá nám na pozdrav. Když k němu doběhneme, tak nám řekne, že bude všechno v pořádku, že to chce jen čas. Otočím se ke Káče a ona se přede mnou rozplyne.
-------------------------------------------------------------------------------
Příběh sto osmdesátý druhý - Toulal jsem se městem a únor sílil dál
-------------------------------------------------------------------------------
Kdysi dávno (ano přijde mi, že už uběhla spousta času), mi říkávala moje milá Kačenka, že neumím být sám. Měla naprostou pravdu. Třeba zrovna včera. Rodiče se rozhodli, že vyrazí na chalupu a brácha jel s nimi. Monika vzala Janu a Prcalinku na dámskou jízdu někam do Českého ráje. Měly tam nad vínem probírat ženský věci a já se k tomu vůbec nehodil. Nasadil jsem tedy sluchátka, nechal džísku rozepnutou, protože jsem tvrďák a smrkal jen do rukávu. Nabral jsem směr Rozvoj, v naději, že dáme se Sabathem pivko a bude dobře.
"No on jel za klukama do Prahy, starý máničky mají nějakej sraz, to zas přijede jak dělo a 14 dní s ním nebude řeč": dozvím se mezi dveřmi a tak se otočím a jdu domů. Jenže co tam? Poslouchat nekonečné hádky sousedů, kteří nemohou mít dítě. Třískání nábytku, řev, pláč a nakonec nekončící šukání. Mám já tohle zapotřebí. Ještě, že dávají v televizi porno. Chytáme u nás Poláky, nějaký chytrý a šikovný soused pošteloval anténu tak, aby se kolem desáté objevily na jednom programu příběhy se šťastným koncem. Otevřu si pivo, je mi fajn. Opravdu hodně fajn. Sice je to takový smutný, ale co naděláte.
Zvonek jako blázen, kdo to do prdele ruší takhle pozdě? Že by se něco stalo na chalupě? Hoří? Hlavou mi toho proběhla spousta a v kukátku jsem uviděl sousedku. Bydlela v garsonce nad náma. Něco kolem 40, udržovaná, docela kost. Ale taky z ní čouhala chtivost na všechny strany. Šel z ní trošku strach. Nějak takhle jsem si představoval kudlanku nábožnou, která by mě třeba týden v kuse vysávala a pak mě zahodila jako kus hadru. A že nemá máslo. Kdo prosím vás kurva shání v jedenáct v noci máslo? Župánek, kozy venku, průsvitná a taky je hrozně smutná. Měl jsem tenkrát velkou šanci a možná být doma dlouho sám, asi bych její nabídky využil. Takhle jsem jí OPRAVDU DAL JEN KOUSEK ZASRANÝHO MÁSLA a zavřel dveře. Přes kukátko vidím, jak tam chvilku zplihle stojí a pak trhne drze hlavou. Vždyť by mě zabila. Nadržená mašina, uff. Zachránil jsem si život nebo aspoň počestnost.
V televizi zrovna končí první dějství. Jeden chlap, co miloval dvě, ony samo lesby i na chlapy. Stejnej příběh jako odpoledne v romantických seriálech pro paní, co už ztratily naději, akorát u toho šoustali. Titulky a smutek, že zase jednou něco skončilo. Další film, zasazený na starý zámek. Polské blonďaté herečky, to já moc rád. Kozy a zadky, pojď ke mě čeledíne, nechápu jak někdo může řídit koně a nechat si ho u toho kouřit. Tuhle služebnou bych taky bral, no ale mě nedá, všechny nakonec spí stejně jen s pánem zámku. Možná je to víc reálný, než ostatní filmy. Konečně je po všem. Jak ve filmu, tak u mě. Co tam máme dál?
Akční hrdina naběhne a hned v první scéně vystřílí něco kolem 50 lidí. Blbost, kterou když jsem viděl nedávno znovu, tak jsem si říkal, jak ji tenkrát dobře natočili. Proti těm ptákovinám, co dávají dnes, fakt zlatej zajímavej akční film. Jenže v únoru a v 18 letech mě nebaví, tak si nasadím sluchátka a osolím volume. S.D.I. jsou teď znovu mí polobozi. Vyštrachal jsem starou kazetu od Kytky a už si pobroukávám. Usnu z toho, musely se mi vybít baterie ve walkmanu. Básníci mluví o vycházejícím slunci nad krásnou krajinou. Jenže mé je nad Škodovkou zahaleno do šedivého oparu. Mezi dvěma paneláky a jedním komínem je stejně ušpiněné jako můj včerejší večer.
Jdu pro rohlíky, obhlídnu zezadu trafiku, co tam mají za nový prasárny. Zaujmou thajský prdelky i megaprsa. "Přejete si něco?": zašvitoří na mě mladý hlas. Cože? Ona tu už nedělá ta stará paní, co nám prodávala cigára a pivo a rum a občas i porno a bylo jí úplně jedno, že nám ještě teče mlíko po bradě? Co tady dělá mladá holka? Před tou se přece budu stydět. Tak si koupím jen jedny Sparty a jdu domů. Pod matračkou mám stejně staré známé paní, co se toho nebojí. Těžko bych si stejně zvykal na nové. Tak co holky, jak jste se beze mě měly? Inu dobrá, ale co teď budu sám celou sobotu dělat?
Jsem paštikovej král, vařit mě nikdy nebavilo, možná ještě párky. Ona Kačenka měla pravdu. Jak dlouho se dá žít na rohlíkách, cibuli a paštice? Nevadí mi prát, s nechutí i vyžehlím, ledacos opravím, jsem kluk na ženění, ale vařit? Kručí mi v břiše, tak nasadím znovu walkmana a vydám se do ulic. Mrzne až praští a bez holek je mi ještě větší zima. Ruce v kapsách, cigáro v koutku úst. Sem tam odplivnu. Kam půjdu? Člověk je nakonec stejně jen automat, mé cesty se stále opakují. S.D.I. mi hrajou do kroku. Občas jsem jak blázen, protože si zpívám refrény. "Zdůůůůř, Smrťáku, co ty tady?": poklepe mi někdo na rameno. Dva punkáči, co je znám z práce. Velký číra, ale taky zorničky, že by se v nich jeden ztratil. Sorry kluci, mám něco na práci.
Kroky mě zavedou mezi staré domy. Město žije nákupy, zvon na radnici bije nějak tiše. Metalová procházka osmnáctiletého samotného muže. Chci se ztratit, nebýt tu, chci být neviditelný. Padne na mě obrovská tíseň. Loni se toho stalo šíleně moc. Teď už je vše jako nějaký ošklivý sen, noční můra o které víte, ale snažíte se ji vytěsnit. Meditace v chůzi, toulám se městem a kolem sílí únor. Únor bílý, pole sílí. Dá se do mě šílená zima, ale do hospody se mi nechce, ještě ne. Dohraje kazeta, otočím ji a vzpomínám. Na kluky, na Kačenku, na všechny ptákoviny, co jsme se jich spolu nadělali. Najednou jsem u Jizery, koukám na partičku malých kluků, co bruslí a hrají hokej. Jak my, když jsme spolu vyrůstali. To nadšení ze hry, vole přihraj, nehraj jak ponocnej. Kdo ti dal Bože právo všechno zničit?
Skončím na panelech. Už sem tolik nechodíme, jen občas, většinou, když mě prdelky přemluví. Mladší se zde ale pořád slézají. Jsem pro ně "ten starej", "ten, co mu umřela holka", "bejvalej vůdce smečky". Přijmou mě v pohodě, dáme pivko. Všimnu si, že už mají trošku jiné nášivky, než jsme měli my. Spíš mlčím a poslouchám. Kývu hlavou. Připadá mi, že jsem už všechno zažil. Kluci se trošku předvádějí a holky na mě koukají jak na nějakýho bůžka šílenství. Dělám si prdel, že jsem legenda (tenkrát se tohle slovo tolik nepoužívalo). Jenže pak zjistím, že se mi s nima nechce být. Jsou super, ale mě zachvátila samota. Poděkuju, vymluvím se na hospodu a jdu znovu do města.
Můj otec by řekl, že jsem měl projebaný den a vlastně by měl pravdu. Jen tak zevluju, snažím se utřídit myšlenky, ale moc to nejde. Co to je za divnej den v divný době? Připadám si jak po apokalypse světa. To jsem tu zbyl na světě fakt sám? Zoufale mi chybí kamarádi, nějak nejsou. Zkoušel jsem párkrát vyrazit jen tak s pár lidma z práce, sem tam jsem potkal i někoho na koncertě, v hospodě, ale nikdy to nedopadlo. Lidi nejsou. Nebo ne aspoň ty opravdový, na který je spolehnutí. Srdcaři vymřeli. Míchá se mi všechno v hlavě jako pálivý guláš. Ani nevím jak a sedím U Hymrů. "Kde máš holky?": zeptá se Pavel a já jen mávnu rukou. Půllitr padne na keramický tácek a já si otevřu svůj notýsek.
Napíšu ten večer spoustu smutných slov. Chytne mě slina i múza. Odbije dvanáctá a já klasicky močím pod sochou Jana Ámose. Býval to takový náš zvyk s klukama. Holky se vždycky hrozně hihňaly a my závodili, kdo výš. Občas se zamotám, koukám nevím proč pořád k nebi, nechci bejt sám, nechci umřít opuštěnej. Mám sice Moniku, ale kus mýho srdce je pořád šíleně prázdný. Nemůžu se trefit do zámku, z dálky slyším, jak vedle sousedi šukají. Králíci, chudáci králíci, zařvu na ně ještě, ale nevnímají mě. Kdyby dnes přišla paní pro máslo, asi bych ji pozval dál, protože neumím bejt sám. Protože je mi 18 a všichni kolem létají do světa. Protože podnikají, mají rodiny, směr a cíl. Já mám jen velkou sbírku kazet, CD, dvě kamarádky a jednu holku, co mě miluje. Je to málo nebo moc? Kdo ví?
Nemůžu spát, tak se zase obléknu a jako stín chodím nočními ulicemi až do rána. Toulám se městem a kolem sílí únor. Bílé vločky poletují vzduchem a venku jsou už jen děvky, opilci a já, tak trošku blázen, něco málo básník, hodně metal a ztracená duše v obrovském vesmíru. Už aby se vrátily holky, bez nich jsem jak bezrukej. Tma se pomalu mění v šero a bolí mě nohy. Tulácké ráno, smutek, chlad, co bude dál?
-----------------------------------------------------
Příběh sto osmdesátý třetí - Výjezdní zasedání aneb nová doba si žádá nový přístup
"Ty jedeš taky, to se divím?": zeptala se opovržlivě na rauchpauze asi třicetiletá kolegyně vedle z oddělení. Zamumlal jsem odpověď a myslel si něco o prdeli. Kde se podobný typy vyrojily, asi tu byly vždycky, ale teď mi přijde, že je jich nějak víc. Škodovku koupili Němci, udělali v ní spoustu dobrých věcí, ale taky jejich příchod hodně lidí neskouslo. To je kapitalismus, volové, říkával jsem chlapům na dílně, když jsem jim musel promluvit do duše. Zákon padajícího hovna funguje odjakživa. Byl jsem jebán a tak jsem taky jebal. Jsem takovej jebací tlumočník, smál jsem se s nima pak v hospodě.
-----------------------------------------------------
"Ty jedeš taky, to se divím?": zeptala se opovržlivě na rauchpauze asi třicetiletá kolegyně vedle z oddělení. Zamumlal jsem odpověď a myslel si něco o prdeli. Kde se podobný typy vyrojily, asi tu byly vždycky, ale teď mi přijde, že je jich nějak víc. Škodovku koupili Němci, udělali v ní spoustu dobrých věcí, ale taky jejich příchod hodně lidí neskouslo. To je kapitalismus, volové, říkával jsem chlapům na dílně, když jsem jim musel promluvit do duše. Zákon padajícího hovna funguje odjakživa. Byl jsem jebán a tak jsem taky jebal. Jsem takovej jebací tlumočník, smál jsem se s nima pak v hospodě.
Prej jsem málo komunikativní. Omyl, spíš mám zbytečný problémy v prdeli. Bohužel, má vrozená lenost mě posouvala dál. Snažil jsem se sobě a ostatním ušetřit práci a vymýšlel různý ojebávky, kterým se ve slušných firmách říká zlepšováky. Několikrát jsem díky tomu vyhrál zaměstnance měsíce, byl zase na nástěnce a terčem milých vtípků v kantýně. Normální fabrika, přerod z červených komunistických tabulek a hesel na tabulky modré, kapitalistické. Pro obyčejný lidi na dílně se toho tolik nezměnilo. Tedy u nás, my nebyli na lince. Tam končili novodobí otroci, kteří rozedřenýma rukama dělali několik pohybů celý den.
Pak jste v autobusech a na úřadech potkávali maníky s mrtvýma očima, několika tiky a zničeným životem. Je ale fakt, že se platilo dobře. Třeba mě zbývalo na muziku, pivo a ještě jsem něco málo ušetřil. Nojo, to je všechno super, ale když já se včera pohádal se šéfem a ten mě za "odměnu" poslal na školení o komunikaci. Prý v ní mám mezery. Bude to dobrý, uvidíš, hodně se tam chlastá, je to v Harrachově a bude to fajn. Hovno. Hra na šašky mě nikdy nebavila. Dal mi nůž na krk, jestli nepojedeš, sundám ti odměny, že se z toho posereš. Ještě si nikde nebyl a seš vhodnej kandidát.
V oběžníku bylo, co si všechno máme s sebou vzít. Tak jsem si vzal jen žebradlo, walkmana, nějaký prádlo a trika. Stojím před škodovkou u třetí brány, kolem mě pobíhá několik bývalých vysoce postavených členů SSM. Hele, tenhle nám dělal nábor do pionýra. Kurva podšitá, zajímavý, jak některý lidi umí přežít, přeměnit se, jak nějaký chameleoni, s klidem a rozvahou, bez páteře, bez svědomí. "Pane kolego, vy nemáte oblek?": zeptá se mě jedna taková tlama. "Di do prdele, buzerante": odpovím s chutí a vedle mě se zachichotá asi 40 letá ženská - kusanec. Dámička, sexy.
V autobuse si sednu úplně dozadu do rohu a snažím se nevnímat pokusy o dobrou náladu. "Tak soudruzi, pardon, kolegové...těšíte se? Čeká vás víkend na horách, budeme dělat spoustu krásných věcí": mluví jak z brožurky. Dnes si neříkají rudé kurvy, ale personalisté nadnárodního podniku. Nasadím si raději Sodom do sluchátek a dívám se co nejvíc přidrzlým úsměvem na tváři tomu hnusnýmu žábákovi přímo do ksichtu. Dohraje song a uslyším svoje jméno. Všichni se na mě otočí. Prej nějakej snaživej kokůtek vymyslel, že se budeme představovat jak v americkejch filmech. Hraný úsměvy, účes jak Dylan z Beverly Hills 90210. Musel jsem si stoupnout. "Jsem Kuba": víc ze mě nedostali.
Pár holek vepředu, co si notovali se ctižádostivými Dylany, proneslo něco o tom, že jsem divnej. Všechny stejně oblečený, namalovaný a blbý. Jaký ty můžou mít problémy s komunikací, když vše vyjadřují jen vagínou? Prcalík by řekl, že mají mozek v píče. Srát na to, doufám, že mám dost baterií, jinak o víkendu zemřu. "Taky tě to sere?": přisedla si paní, sexy samice. "Ne, já jsem tady, abych se hlavně hodně zlepšil v komunikaci": odpověděl jsem a oba jsme se rozesmáli. "Jsem Marta": polibek. Hm, tak si zaflirtujem. Jen tak ze sportu.
Dorazíme do Harrachova, nádherná podniková chalupa. Vybavení jak na zámku. Jen mě naštvou, že nebudu mít pokoj sám. Jsme nakonec tři. Já a dva Dylani. Jeden z nich, takovej malej zmrdík, ze kterýho má půlka dílny nehoráznou prdel, si ihned vyvěsí na zeď nějakýho přiteplalýho kulturistu s dokonalým účesem a že je to jeho vzor a když na něj kouká, tak ho motivuje k tomu, aby byl lepším. A co ty Kubo. Vole, já tu nemám plakát Lemmyho. Já ctím, žít rychle, zemřít mladý, ty seš hroznej píčus, víš o tom, Dylane? Jmenuji se Jirka, protestuje, tak ho poplácám po rameni a že mu jako fandím, ale když se bude snažit, tak nakonec bude taky krásnej mladej a úspěšnej a možná jednou i vyroste. Jdu radši na cigáro a přemýšlím o tom, kde se v lidech najednou vzalo tolik přetvářky a klamu?
Ihned ke mě nakluše Martička, asi v předtuše divoké noci, vezme mě za ruku a já cítím, že mě rajcuje. Rozumíme si. To zase jo. Zavolají nás do konferenční místnosti. Tam naběhne šíleně vysmátá slečna, mluví jak z Herbalife nebo od Jehovistů. Jak se musíme zlepšovat, pracovat, vydělávat, prachy, prachy, prachy, úspěch. Až do smrti, amen. Nová víra v nové době. Na duši sere pes, ta může chcípnout osamocená a smutná. Kde je kurva nějaká opravdová radost ze života? Mě loni umřeli dva kamarádi a moje holka a cítím se být víc živej než tyhle roboti.
Tak se koukám holkám na nohy a zadky a kozy. Představuju si, jaký by to s nima bylo. Sním sny o šukání a jsem zase mimo. Já jsem snad celej život v polospánku. Zase zazní moje jméno. Naschvál si rozpustím vlasy a předstoupím jak ve škole. Slečna se snaží, ale mě to nebaví. Odpovídám jednoslovně. Řekne mi, abych zahrál dým z cigarety. Copak jsem nějakej mim? Tak si naschvál napolykám sliny a zvednu hlavu ke stropu. Potom si říhnu tak, že nadskočí skleničky ve vitrýně. A že jsem jako kouř ze starých, dlouho uleželých Startek. Nikdo se nesměje, jen Martička na mě mrká jak o závod.
Následuje tělocvična. Mám nacvičeno a tak exceluji. Klucka z posiloven jsou tuhý a málo pružný. Aspoň, že mají holky elastický tepláky a já se můžu trošku pokochat. Zjišťuju, že nám počítají body, píší je do tabulek a pošlou zaměstnavateli. Taky dobrý. Pak nás naženou do velký místnosti, sedneme si do kruhu a máme si povídat s psychlogem. Vousatý pán s brýlemi, který asi už zažil mnohé. Vyjde mi, že jsem schopnej žít jen v izolaci a je mi doporučena práce pilota. Nutno ale říct, že v testu místo přemýšlení vytvářím zaškrtáváním různé obrazce pohlavních orgánů.
Konečně padla a osobní volno. Dylan na sebe vypatlá z německého obchodu přivezenou voňavku, dokonalý, zaručený a ověřený lep na ženy. Smrdí jak sejra za ráfkem, onanisté vědí, řeknu mu to a on na mě kouká znechuceně. Jde se do hospody. Dám ihned pivo, mám vyprahlo. Martička nějaký víno a už by se tulila. Mohla bys bejt moje máma, dělám si z ní prdel, ale očividně jí to nevadí. Přijela sem s jasným cílem. Pokouším se ji dát dohromady s Dylanem, aby si kluk konečně skočil, ale prej je hnusnej, slizkej. Tak nevím, přece tu neoddřu všechno sám. Sedí se nejdřív u dvou stolů, ale postupně, s každým dalším pivem, se všichni shlukují ke mě. Slečna, co nám přednášela, je dokonce hodně blízko.
Tak si dělám prdel, znovu předvádím dým z cigarety, pak z kamen, paroduji všechny přednášející a kluci v košilkách a s ulízanejma hlavama čumí jak péra z gaučů. Nakonec to nebude tak špatný, říkám si. Jde se na chalupu, kupodivu se netvoří žádné dvojice, jen za mnou pořád běhá Martička jako pejsek. Holka, jsem pro tebe fakt mladej. Jenže ona si nedá pokoj. No a já tak musím nechat milého čtenáře v napětí, jak to dopadlo. Taky jsem gentleman a vážený muž. Tedy, když jsme se ráno probudili s Martičkou v posteli, usmívala se. A já přemýšlel, jestli bych neměl mít výčitky kvůli Monice. To víte, že měl.
Návštěva skokanských můstků, kde nás provádí starý pán, je skvělá. Baví mě i výlet po horách. Jenže odpoledne jsou zase nějaký sezení, rozmluvy, testy, kraviny. Večer se opije jeden z bývalým členů a pohlavárů SSM a řve na nás, že nová doba si žádá nový přístup. Pošlu ho do prdele a on mi vyhrožuje. Trošku se to zvrhne, ale pak mu na hajzlech připomenu jeho minulost a je posranej až za ušima. Divná doba, hadí lidé se mají vždycky nejlépe. Jsou kluzcí, slizcí, úspěšní. Nemám nic proti šikovným a schopným, fandím talentovaným. Ale sráči mě vytáčejí.
Martička je sluníčko přes den, ale v noci se mění v sexuální bestii. Nemá už úplně nejpevnější tělo, ale dokáže a umí věci, které jsem neviděl ani v pornu. Je to moc hezký, i když vím, že už se nikdy neuvidíme. A tak, když se loučíme před fabrikou a já jdu totálně utahaný domů, tak se na sebe jen usmějeme a jdeme si každý po svém. Pomalu mi začíná docházet, co jsem provedl, cítím se jako prašivý pes, špinavý. A abych nezapomněl, po kurzu komunikace jsem začal být ještě víc uzavřený. Slova nebyla potřeba. Stačilo každý den vstát, udělat přesně do jednoho spočítané pohyby, říct potřebné a když padne, tak vypadnout. Nemít metal, tak už jsem asi taky dávno jen robotem bez mozku.
---------------------------------------------------------
Příběh sto osmdesátý čtvrtý - Vyvrhel
---------------------------------------------------------
Sedla pěkně. Dostal jsem ji hned mezi dveřmi v hospodě U Hymrů. Na chvilku všichni ztichli, někdo se přiblble uchechtnul a já si mnul červenou tvář. Prvotní překvapení a otazník v mém obličeji přerušila smršť výčitek, nadávek a promlouvání do duše. "Smrťáku ty seš fakt debil, Prcalík měl tenkrát pravdu, když ti říkal, že tě ženský jednou zničí". A mě začínalo všechno pomalu docházet, koukám, tady si někdo pustil hubu na špacír a prokecl, že jsem spal na horách s kolegyní Martičkou z práce. Boží mlýny se zase roztočily proti mě.
Nutno uznat, že jsem byl hloupej. Mladej a blbej, kterýho svedla ženská kusanec, samice, která chtěla kolouška. Nojo, no, každej máme nějakou slabost. A já ve své naivitě věřil, že když se k ní budu krást pod rouškou noci a nikomu o ničem neřeknu, že mi to projde. Šukání a láska nejde moc oddělit od sebe, říkával Prcalík a byl v tom obrovskej kus pravdy. Seděl jsem v rohu, tvářil se jako umučenej a nevěděl, co říct. "Proč, ty vole proč, Monika je tak hodná holka, udělala pro tebe první poslední, je sexy, nevadí ji ani, ten tvůj zmuchlanej ksicht a někdy blbý kecy! A nehraj to tady na nás, že si pořád hotovej ze smrti Kačenky."
Boleslav je malý město, tamtamy fungují spolehlivě jako všude. Tak jsem byl napráskán, cítil se jako prašivej pes a pivo bylo najednou kyselý. Do toho přišla Monika, rozzářená a krásná jako vždycky. Plná energie. Bylo na čase, abych si všechno vyžral až do dna. Martička byla bohyně sexu, zkušená a lačná, jako ženy v jejím věku bývají. Styděl jsem se, že jsem byl nevěrný. Člověk se postupně učí, dělá chyby, které se pak snaží neopakovat. Vzal jsem Moniku ven, myslela si, že jsem vymyslel zase nějakou ptákovinu. Koukala na mě, oči plné slz. Situace jak z debilních seriálů, jak z knih pro staré a opuštěné báby. Jenže tohle byla realita a mě teprve teď došlo, co jsem provedl. Ublížil jsem někomu, kdo mě miloval. Hergot, dej mi facku, vynadej mi, ale udělej něco. Jen smutně pokývala hlavou a odešla si sednout k holkám.
Co se vlastně dělá v podobných chvílích? Odkud čerpat znalosti a rady? Existují vůbec nějaké? Udělal jsem další ze svých ztřeštěných věcí. Koupil si lahev rumu, chodil po městě, usnul ožralej jak démon na trávníku kousek od domu Moniky. Volal jsem a žadonil ji pod oknem, až vylezl pan otec a že na mě zavolá policajty. Poslal jsem ho do prdele a utekl, vrátil se a padl. Pak byla neděle, práce v sadě u rodičů. Metal na uších, nemluvil jsem, cítil se pod psa, třeštila mi hlava. Co mám do prdele udělat? Najednou jsem byl vyvrhel. I v pondělí ráno v práci, protože Martičku spousta chlapů milovala, doma nad představami s ní snívali vlhké sny a nakonec přijde vágus jako já a má jí na první dobrou. Achjo.
Kolem poledne mi začne docházet, že mě odpoledne čeká škola a vedle Moniky sedím. Šel jsem podivně šerým městem, byl jsem jak stín. Těch pár dní, samota, hnusná samota. Já neumím být sám, moc rychle chřadnu, zhubl jsem, jsem bledým ksichtem s hlavou plnou omluv, studu a smutku. Cítím se být vyvrhelem odehnaným od stáda. Jsi jinej a divnej, uslyšel jsem dokonce v práci při obědě. Fakt se tohle celý znovu děje? Jasně, posral jsem si zase trošku život. Ale opravdu je to se mnou tak hrozný? Cítit se na nic v osmnácti, dostat ránu přímo do srdce. Dal jsem cigáro před školou a Monika kolem mě prošla jako bych neexistoval. Chápal jsem ji.
Nemluvila, ale bylo vidět, jak se drží, aby nebrečela. O přestávce jsem navrhl procházku do parku. Ne, teď ještě ne, zněla odpověď. Nešlo nic namítnout. Nezbývalo, než čekat. Jana s Prcalinkou na mě byly taky jak na cizího, na panelech mrtvo, protože byla zima. Celej svět okolo mě žil, zářil, měnil se. A já uprostřed něj stál sám a připadal si najednou hrozně slabej. Jakoby mi zase někdo vymáchal hubu v bahně. Ve vlastní špíně. Chápu a vnímám, že když člověk něco provede, měl by následovat trest. Nejhorší je vlastní svědomí, ale taky tu máme odpuštění a i když se každý tváříme jako hvězdy, tak máme své chyby. Měl jsem jich tenkrát asi víc, než bylo únosné.
Kdysi byla jednou z mých nejhorších brigád práce na jatkách. Uklízel jsem odřezky masa, slyšel nářek zvířat jdoucích na smrt. Po týdnu jsem už nevnímal nic, zvyknout se dá na všechno, akorát jsem se přestal úplně smát. Najednou jsem si uvědomil, jak moc Moniku chci, jak jí mám rád. Nechci bejt zase "na jatkách", ale nechám všechno na ní. Můžu se jen dokola omlouvat. Už začala pomalinku odpovídat. Tiše, každé slovo bylo nevyřčenou výčitkou. "Takhle mi ještě žádnej kluk neublížil": řekla třeba a její slova mi hlavou projela jako nůž máslem. Najednou už jsem nebyl ten drsnej, namachrovanej metalák a kluk, u kterýho holky obdivovaly "jak má všechno na háku".
Vydržela 14 dní. Přišlo mi, že ji znovu balím. Jen s tím rozdílem, že už mě dobře znala, tak jsem neměl čím překvapit. Roztála až ve chvíli, kdy jsem jí řekl cestou ze školy, že má hezkej zadek a že bych za ní takhle chtěl chodit pořád, do skonání světa, v naději, že vtipem nabourám napětí, které mezi námi bylo. Konečně se otočila, ten pohled si budu pamatovat do smrti. Protože v něm bylo hrozně moc bolesti. Omlouval jsem se, docházela mi slova. "Můžu tě vzít za ruku, prosím?": svolila a náš společný dotek byl opravdu elektrizující. Pak mi padla do náručí a bouchala mě pěstmi do prsou, do tváře a křičela na mě. Když bylo po všem, tak se mi rozbrečela a řekla mi, že chtěla jít Martičku zabít a pak mě, ale musel bych hodně trpět.
Byl jsem mladej blbej vyvrhel. Vypadal jsem tak, poslouchal muziku, co většině přišla jako řev a rámus, v práci mě štval nekonečný stereotyp. Monika ale už zase zářila, postupně, pomalu, jako bychom se znovu poznávali.Taky se zeptala, jestli jsem podvedl kvůli posteli. Šukání bylo najednou tak šíleně nepodstatná věc, že jsem ji řekl pravdu. Chvíli na mě koukala a pak jsme spolu měli jeden z nejlepších a nejdivočejších večerů. Poprvé u nich doma, v její posteli. Myslel jsem si, že mě chce zničit, dokázat, že není jen mladou, trošku ještě nezkušenou holkou, ale dospělou ženskou. Kouřil jsem k ránu u nich na terase a přemýšlel, kdo kde nade mnou drží ochranou ruku? Musí asi bejt někde nějakej bůh, energie z vesmíru, možná jen obrovskej pomeranč, věřte nebo nevěřte, ale já si tenkrát opravdu odpustit nezasloužil.
Sedla pěkně. Rovnou mezi dveřmi. Od Jany i od Prcalinky. "Smrťáku, začni se modlit, fakt že jo. Chováš se někdy jak debil, už jsme si říkaly, že tě snad zmlátíme. Ale nejde to, na to tě máme moc rády. Sedni si, ještě ti dám jednu pusu, ale pamatuj si, příště přísahám, až ublížíš jedný z nás, tak tě vlastnoručně vykastruju." Ze srandy jsem odpověděl, že jsem rád, že berou Moniku jako jednu z nich, ale podívala se na mě jako na vraha, tak jsem byl radši zticha. Ženský stejně asi nikdy nepochopím. Jsme tady kvůli nim, děláme pořád blbosti, jsme trapný, ošklivý, smrděj nám nohy, někdy jsme jen tupý trubečci, vymýšlíme a provádíme věci, který bych sám sobě neodpustil a ony nám odpouštějí. Za trochu lásky, až na kraj světa. Jakoby existovala opravdu nějaká vyšší moc. Matky rodu, schopné skočit do ohně pro dítě, babičky pečující o staré nemocné manžely. Nešlo o tělo, šlo o to, že jsem zradil.
"Nech už těch keců, na holky se radši jen dívej a fakt, opravdu už naposledy, si to neposer. Máš víc štěstí než rozumu, Smrťáku fakt, nebuď blbej. Ty stejně budeš, ty blbečku, tak si kup nějaký porno nebo já nevím..." : mluvily mi ještě do duše a měly samozřejmě pravdu. Pavel mi pak u výčepu řekl, že celá hospoda náš příběh docela prožívala, někdo si prej dokonce vsadil. Debilové, mí milí pivní debilové. Musel jsem si dát panáka, to bylo o fous. Jednou si dole, jednou nahoře, jednou vyvrhel, pak zase král. Monika chodila vždycky déle a když konečně dorazila, tak už jsem byl v náladě. Líbačka, všechno bylo jako dřív. Občas se na mě sice tak nějak divně podívala a začala si mě podezřele víc hlídat. Byl jsem koneckonců fakt dobrá partie. Myslím to samozřejmě s nadsázkou.
Závěrečná scéna se sama nabízí. Opilý vágus a jeho blonďatá lvice odcházejí směr Rozvoj. Hudba nikde nehraje, nikdo nám netleská. Jeden obyčejný lidský příběh, kterých se dějí denně stovky. A jaké že z celého dnešního vyprávění plyne ponaučení, můj milý čtenáři? Vlastně žádné, nemám rád moralizování, jen jsem si tenkrát uvědomil spoustu věcí, možná i trošinku dospěl. Sáhl si zase někam hluboko do své hlavy i duše. Vždyť koneckonců, o tom život často bývá. Vyvrhel se loučí se svoji milou, už zase na mě kouká jako na svatej obrázek. Jak jsem mohl někomu takovému tolik ublížit? A neublížil jsem si nakonec hlavně sám? Nasadím sluchátka, počkám, až mi zamává za záclonou a vydám se k domovu. Rozprší se, ale mě je to úplně jedno. Naschvál nastavuji tvář kapkám a jsem hrozně moc rád, že nejsem sám. Svět se vždycky lépe zvládá ve dvou.
-----------------------------------
S Monikou to teď bylo skvělý. Sice si mě pořádně hlídala, když jsem koukl na zadky procházejících dívek, narovnala mi otočenou hlavu a jemně upozornila, že jsem něco slíbil. Ne, spálil jsem se jednou a už nechci. Chtěl jsem s ní být pořád. Probírat muziku, číst dohromady černobílý i barevný časáky, předhánět se v tom, kdo koho překvapí nějakou novou informací o metalu. Pak jít do hospody s holkama, domluvit koncert a večer být konečně trošku v pohodě.
Akce v nedalekém Mnichově Hradišti, v našem oblíbeném kulturáku, měla a vlastně i byla usmiřovací. Těšil jsem se moc, zase jak malej, až se zavěsíme do sebe, zacinkáme lahváčema, pokecáme, vypneme, restartujeme a zapaříme. Byl pátek ráno a ještě před hodinou jsem byl takovej spokojenej, odpočítával hodiny do konce šichty. Jenže to bych nesměl potkat dva kluky na dílně. Něco jsme spolu řešili pracovně a když jsem odcházel, tak jsem se dozvěděl, že jsem ten, co zabil svoji holku. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se přeslechl, ale bohužel, slyšel jsem dobře. "Prosím?": zeptal jsem se pro jistotu.
Vždycky jsem byl možná až moc naivní a lidem věřil. Rodina, tedy až na otce, byla na pohodu, nebýt několika bitek a skinheadů, žil jsem tak nějak normálně. Bohužel, stal jsem se obětí pomluv. Po půl roce od smrti Káči, od nejhroznějšího zážitku v mém životě, se všechno vrátilo jako bumerang. Na pavlačích si každý něco domyslel, přidal, aby byl zajímavý a začal s chutí rozšiřovat. Vlastně ani nevím proč, dosud jsem žil v tom, že se snažím nikomu neubližovat, s nikým jsem neměl žádné výstupy, problémy. Spíše tichý, možná trošku flákač a flegmouš. To jo, ale určitě ne svině. Komu jsem stál za tu práci mě poškodit, očernit? Kde se v lidech bere tolik přizdisráčství?
"Víš úplný hovno, co se stalo, tak to nech bejt, prosím tě": zkusil jsem ještě, ale on do mě začal rýt. Rozsekl jsem mu čelist, počechral žebra a sám skončil domlácený na zemi. "S nějakejma vrahama se nebudeme párat": kopl do mě a pak jsem v jeho tváři viděl, že má strach. Přeci jen, byl jsem nadřízený a mohl jsem mu pořádně zavařit. Vyběhl jsem ven, crčela ze mě krev, ale bylo to jedno. Cigáro, filtr červenej jak lakmusovej papírek. Partička šéfů, cože se mi to stalo. Ale, ve skladu na mě spadl nějakej materiál. "Jo a udělal ti monokla": jdi se umejt. Tenkrát ještě všichni starší automaticky mladejm tykali. Šel jsem si po svých. Za dvě hodiny nástup k šéfovi.
Vytáčel se, kroutil jak had, některý lidi umí mlžit, přitom se mě chtěl po půl roce zeptat, co se vlastně stalo. Řekl jsem pravdu o Kačence, bitku zamlčel, nejsem práskač. Následovala chvilka ticha a pak se mi omluvil. Byl sice kariérista, ale v jádru slušnej člověk. Moc mi to ale nepomohlo. Drby a fámy se šířily dál jako lavina, hnusná nákaza. Občas si někdo odsedl na obědě. Unavovalo mě pořád odpovídat na stejné debilní otázky. Taky mě hrozně bolely vzpomínky. Uchyloval jsem se do své metalové ulity a přemýšlel, kde se v lidech bere tolik špíny? Jakoby jim dělala jakákoliv cizí bolest radost. Od spousty bych ani nečekal, že si přisadí.
Zlo, hnus, asi vlastní nudný a zpackaný životy. Tupý jednoduchý dav si našel oběť. Ještě chybělo, aby mě vyváleli v peří a máčeli v kolomazi. Prohlásili za prokletého a vyhnali z města. Tři hodiny odpoledne, přidám hlasitost do sluchátek a nechce se mi žít. Přijde mi, že na mě všichni divně úkosem koukají. "Hele, má dlouhý vlasy, moc se nebaví, pořád ty sluchátka, já bych tomu věřila": zaslechl jsem u píchaček. Pro Moniku jsem doslova běžel. Potřeboval jsem obejmout. "Bože, co se ti to stalo?": zeptala se a já opakoval příhodu s pádem ve skladu.
Musím si dát pivo, jinak bych se složil. Snažím se vtipkovat, ale za každým rohem vidím někoho, kdo na mě ukazuje prstem. Možná mi hrábne, skončím v blázinci v Kosmonosích a bude klid. Jedeme vlakem, chci se hrozně ožrat, do němoty, zapomenout. "Smrťáku brzdi, já tě fakt tahat teda zase nebudu": zahlásí Jana, ale vidím, jak na mě kouká podezřívavě. Ona mě zná víc než já sebe. Tak jsem se v uličce nad pražci na kouřový svěřil. "Už jsem Monice udělal spoustu starostí, nezaslouží si další": poprosím ještě a už se zařadíme do davu. Tady mi je dobře, mezi džínovými, chrchlajícími a sdělujícími si zážitky z koncertů minulých.
Jsem na metalu, chodím dobrovolně pro pivo, což normálně nedělám, protože nemám rád fronty. Monika září, slunce moje nejjasnější. Svět nakonec není tak špatnej, jen některý lidi v něm. Hraje dnes Debustrol, ideální možnost se pořádně vyřvat. Jakoby mi některý texty šly přímo z hlavy. Pařím, skáču z pódia. Tady je mi dobře, jsem daleko od všech zakomplexovanejch chudáků, od práce a starostí. Dokonce se i směju, Monice totiž praskne podprda a jak má velký prsa, tak kolem mě vlaje jak nějaká loď. Miluju vás holky, bez vás nic nejsem, víte to? To víš že jo, hlavně neměj smutnou náladu, nech si ji na zítra.
Zakloním se před kulturákem a ohnu do sebe půl lahve rumu. Chytne mě amok, zdrhnu děvčátkům a ujede nám vlak. Chytají mě jak motýla, nadávají mi, ale jak jsem opilej, tak mám pocit, že po mě jde Smrt, jsem lovená zvěř. Černej ošklivej svět. "Kurva bojuj, Kubíčku....": prý jsem chvilku nedýchal. Někde v uličce kousek od náměstí, na kočičích hlavách. Ještě, že mě našli. Odvedli na nádraží, opláchli vodou a zachránili asi i život. "Takovej to byl hezkej koncert a ty zase musíš mít něco extra.." : dodá ještě Jana a Monika jí moc děkuje, že mě probrala.
Čekáme do rána a já pomalu střízlivím. Začíná mě všechno pálit, hlava, klouby, možná na mě leze horečka nebo to jsou jen nervy. Monika mě bere na vzduch a páčí ze mě, co se stalo. Neřeknu nic, nechci jí dělat starosti, ale nakonec všechno řekne Jana, už se na mě nemůže koukat. Je to můj boj, já byl vyhozenej z toho podělanýho auta a já přežil. Káča ne. Nikdy bych nevěřil, že se do mě kvůli tomu bude někdo navážet. Řízli mě do živého, ti hodní tátové od rodin, spořádané občanky, které platí daně, kojí, chodí nakupovat do supermarketů a jediné vzrušení cítí jen při dobře odvedené lži. Kurva, můžu mít někdy klid? Vždyť od života zase tolik nechci. Dejte mi všichni pokoj.
Musí mě uklidňovat, protože se sám vytočím. Spustí se mi krev z nosu, ale skoro nic nevnímám. Jana i Monika na mě mluví jako na raněný zvíře, kterým asi i jsem. Konejší mě, jako to dělají mámy se svými dětmi. Pak mi vše docvakne, jako vždy se zpožděním. Mám vás, mám rodinu. To není zase tolik málo, některý lidi nemají ani to. Taky můžu jezdit na metal. Pojďte ke mě, objímáme se, jako to dělávají v amerických filmech. Ale my jsme vřelejší, opravdovější. Udobřil jsem se s Monikou a přestal věřit lidem, ale to nebylo v ten moment podstatné. Hlavní bylo, že mám pro co žít. Pro svoji novou svatou blonďatou lvici, pro kamarádky, pro metal. Byl jsem najednou šíleně vyčerpaný a usnul jim v náručí. Ani nevím, jak jsme se dostali domů.
----------------------------------------------
Příběh sto osmdesátý šestý - Zařadit se, držet krok, pořád se všechno opakuje, ale mě nedostanou
Asi jsem moc nasákl svobodou, příliš jsem ji vnímal jako vybojovanou samozřejmost. Končila zima, rok 1995 už se naplno rozjel a všichni v práci konečně pochopili, že jsem měl minulé léto bouračku se špatným koncem a že nejsem ten, co zabil svoji holku. Šílený, bylo to opravdu šílený. Jakoby se celá společnost po všech změnách začala vracet do původního stavu. Jasně, mohli jsme jezdit za hranice, jít volit koho chtěli, baráky byly veselejší, holky měly pestřejší oblečení, ale v továrně se ještě dlouho jelo ve starých kolejích.
Nikomu po revoluci nevadilo, že mám dlouhý vlasy, že nosím odrbaný džíny, že seru na společenský konvence. Jenže pomalu začali zase všichni vypadat stejně. Móda ze západu, všichni si kupovali to samé a pak taky, zaměstnavatel vyžadoval nově firemní kulturu. Takhle jednou na poradě, když jsme s klukama podali další sérii zlepšováků a já si pod paží hrdě odnášel schválené výkresy, mě zastavil nový šéf. Rychlokvaška kyselá, beďaratá, obecná. Chlapec sotva domutoval, ale měl rád řitní otvory svých vedoucích. Takovej ten zmrdík, co bude jednou srát svoji starou celej život, pokud tedy nezůstane navěky u maminky. Měl to těžký, ale to každej a kdyby nebyl debil, tak by mohly ryby mluvit. Přede všemi si mě zavolal a zase mi jednou zkazil radost.
Najednou opět vadily dlouhý vlasy, metalový triko, džíny. Musíte dodržovat firemní kulturu, zaměstnavatel si přeje, bla, bla, bla. Velký kapitalista ze západu měl svá pravidla a požadoval mnohé. A jak jsou Češi přizdisáči, tak zase drželi hubu a krok. Nikdo se neozval, všichni sklonili hlavy a koukali do stolu. Už zase nezáleželo na schopnostech, znalostech, zkušenostech, ale na počtu atakovaných prdelí, známostech, čurákovství. Veškeré nadšení z revoluce plné sametu zůstalo možná někde mezi umělci, případně v kancelářích. Nová doba si žádala nové přístupy. Opravdová svoboda nebo její iluze dávno chcípla na náměstích a spousta lidí se cítila podvedených. Píšu, co jsem slýchával po hospodách, v kantýně, cestou do práce.
"Co budeš dělat? To se fakt ostříháš, ne, prosím, ne?": ptala se mě Monika a já jednoduše nevěděl. Mám se zařadit, držet hubu a krok? Chytří mi říkali, že máme svobodu, že můžu jít jinam, začít podnikat, vymyslet znovu kolo, dát se k mafii, uchlastat se, stát se intelektuálem, vole svět je otevřenej? Dobře, dostuduju nástavbu a najdu si nějakej teplej flek. Ale kam, kde přijmou metalovou máničku? Do novin? Za bar? Co chci vlastně dělat? Jo, bývaly sny o veterinářovi, lesníkovi a spřízněných profesích, ale já místo toho pil pivo, lítal za holkama a jezdil na koncerty. "Vždyť ty ani nevíš, co chceš!": říkala mi máma a já ji na to odpovídal, že se chci stát pornohereckou legendou. "Na to seš moc vošklivej": pochopila legraci.
Vždycky máte několik možností. Nebo se ožrat. Opilcovo ráno není moudřejší večera. Jen oddálíte problém. Dnes je přeci tolik možností. Je mi 18, ještě mám rok a půl, pak na vojnu? Byl jsem zmatenej jak veverka. Jedno jsem ale věděl, v továrně tímhle tempem brzy ztratím jakoukoliv motivaci, zemřu a zároveň budu živý. Jako ty tisíce kolegů, co už dávno rezignovali na všechno. Roboti, otroci, kusy masa na výrobu aut. Seděl jsem takhle s Monikou, všechno ji vyprávěl a ona mě prosila, abych nevyvedl zase nějakou hloupost. Měla se mnou jasný plány. Hodil jsem se k chovu a nebyl jsem úplně takovej debil, jako ostatní kluci, co potkala. Říkala to, tak jsem jí rád věřil.
Po divokém víkendu jsem ráno v šest vlítl do kanclu šéfa - Beďara a asi ho trošku vyděsil. Ne, prostě ne. Budu dodržovat logický předpisy o bezpečnosti, ale oblíkat se jako kokot nebudu. Natož, abych to vyžadoval po chlapech, co by mohli být moji tátové. Byl překvapenej, vypadal plachej, nic neřekl. Co jsem vlastně čekal? V kantýně za hrdinu, ve skladu pan rebel dostal pusu od všech holek. A pak řval nad výplatní páskou, kde byla tučným písmem vyznačena pokuta a důtka. Šel jsem si stěžovat, ale znáte to, některý lidi se ani nepodívají do očí, jsou slizký, ohební, proto jsou tam, kde jsou. V teplý prdeli.
Mladý pan rebel, kterému společenství prokletých metalových duší říkalo Smrťák, se držel, bojoval, uskrovnil se, radši šel skládat jako brigádu tuny nákladů na nádraží, vzdoroval. Řeknu vám, bejt za hrdinu je pěkná fuška. Když přijeli Němci na kontrolu, tak mě uklízeli do skladu, aby mě nikdo neviděl. Proč musíš dělat problémy? Stojí ti to za to? Kurva jo a vždycky bude. Za všechny mý kamarády, vnímal jsem se jako bojovník proti nespravedlnosti, za Sabatha, za příbuzný v lágrech, za sebe a jednou taky za svoje děti. Veškerý krásný ideály, kterými jsem se narval během prvních let svobody, braly za své. Postupně, polehounku. Proti čemu bojuješ?
Hlava plná ideálů, svině převlečený za kamarády, znáte to. Raz dva, seno sláma, drž hubu a krok. Mladí mají, musí bojovat, posouvat meze i hranice. Vymýšlet nové, psát krásný básně, hrát v kapelách, kterým ostatní věří. Žít. Vydržel jsem poměrně dlouho, ale začínal jsem být neskutečně unavenej. Ze všeho kolem, z lidí, přetvářky a klamu. Jednoho dne mi ujely nervy a poslal jsem šéfa do prdele. Druhý den jsem si šel pro výpověď. Co teď? Konečně svoboda? Aspoň pár dní, bez toho zasranýho budíku v pět ráno! Pivní radost, stanu se profesionálním pijákem. Blbost. Mnoho rad, žádný řešení.
Bedlivý čtenář si zajisté všiml, že mladý pan Smrťák má během všech příběhů kolem sebe spoustu krásných úžasných lidí. Týden jsem byl doma, válel se a oddával pohodě. Ranní porno, odpolední porno, četba, Monika, hospoda. Potkám jedno děvče, Kristýnku (tohle jméno si dobře zapamatujte, má v mém životě velkou úlohu), známe se jak jinak z metalu a co děláš, jak se máš, nemáš čas - když držela v ruce skleničku s vínem, byla neskutečně sexy. Šla od zubaře a že shánějí někoho k počítači do dopravní firmy. Pár lidí, budeš v kanceláři se samejma ženskejma, jestli ti to nevadí. A můžu mít dlouhý vlasy? Jasně, šéf je starej rocker. Přijď se zítra ukázat.
V naivitě mládí jsem si myslel, že je vše jasný a šel jak jinak - schválně, ano, k Hymrům. Byly rumy, byla vodka. Ráno opice a cože? Pohovor? Osprchoval jsem se studenou vodou a vyrazil. Malá dušička ve mě, ale budoucí šéf s velkým srdcem, pohodář, chytrej chlap, co věděl, znal a neměl potřebu jebat lidi. Ideál? Řekl bych, že ano. Budeme si tykat, koukám, taky rock? A já v duši velebil Sabatha, že mě tak často zkoušel z historie rychlých strun. Padli jsem si do oka. Rovnou jsme podepsali smlouvu a odvedl mě do kanclu kde sedělo pět ženských od osmnácti (Kristýnka) do padesáti. "Tak se z toho hlavně nezblázni a kdybys potřeboval promluvit s chlapem, tak zajdi na kafe nebo za klukama do garáží": rozloučil se a nechal mě napospas dámám. Firma jezdila pro Škodovku, peníze dobrý. A ještě jsem měl ze sebe obrovskou radost, že jsem nedržel krok, nezařadil se, nesklonil hřbet. Mě nedostanou.
-----------------------------
Příběh sto osmdesátý sedmý - Babinec
-----------------------------
Láduju do počítače další a další data. Modrá obrazovka programu, blikající kurzor. Mám na uších sluchátka, klávesnice buší do rytmu ostrého thrashe. Práce mi vždy ubíhala podle stylu pouštěné muziky. Jako bych byl vzájemně propojen do velkého tepajícího obvodu. Na jednom konci já, má hlava, ruce, na druhém stůl, myšlenky a kapela, která mi zprostředkovaně předává energii. Střední firma, každý se zná s každým. Sedím v rohu, už jsem se se všemi seznámil.
Pět ženských v práci, dvacet na nástavbě a tři v hospodě, to by dalo zabrat každýmu. Dal jsem na radu šéfa a chodíval do dílen, kde kluci opravovali auta, měli drsný kecy, nadávali, ušpinění od oleje a dřiny. Byl jsem na školení, počítač se od té doby stal mým celoživotním průvodcem. Lehké základy programování mi daly do budoucna hodně. Aspoň jsem si mohl ulehčit práci. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem přišel ráno první (naučený z továrny) a nabušil data do systému třeba za dvě hodiny. Pak se šlo na kouřovou s Kristýnkou, mojí kolegyní.
Byla tak šíleně podobná Kačence, že až srdce bolelo. Měla ráda metal, občas jsme se potkávali na koncertech. Povídalo se o nových i starých kapelách a tvářila se šíleně nadšeně a sexy. Ani jsem nevěděl, že chodila na základce vedle do třídy. Malý pískle, holčička, jemná a čistá. Teď z ní byla kočka. Taky jsem jí pořád koukal na zadek. Celý den, seděla zády ke mě. Měla takový ten vztah nevztah, čekala od života něco jiného, znáte to, takových je. Moc se mi líbila, občas se mi o ní i zdálo, ale byl jsem na sebe ostrý. Nic Smrťáku, víš co si slíbil!
Jednou přišla do práce, celá opuchlá a s monoklem. Naštvaná, nevrlá a zpruzená. Na otázky odpovídala úkosem a ostatní ženský posílala víte kam. Čekal jsem na papíry a cítil, že bych ji měl vytáhnout na vzduch. Nejsem samaritán, ani matka Tereza, ale vidět plakat holku člověka vždycky bolí. Zeptal jsem se tedy účastně a skončila mi v náručí. Zmlátil ji její kluk, opilej jak doga. Nevěděl jsem co říct, tak jsem jen chlácholil, naslouchal a držel ji v náručí. Hele, pojď s náma do hospody, hned k večeru, až půjdeme ze školy. Představím tě mojí holce, kamarádkám, ony umí líp naslouchat.
Zavrtěla hlavou a nakonec stejně přišla. Možná to neměla tenkrát dělat, možná se neměla přidat k torzu naší party. Další ztracená duše do smečky, já a čtyři holky. Všude samý prsa, rtěnky, chichotání, řeči o věcech, o kterých nic nevím. Málem jsem si začínal sedat i při čůrání. Sedly si do oka, další metalová víla, a hned - pošli starýho do prdele, tohle nesmí dělat. Kdyby něco, Smrťák ti pomůže. Jasně, nechám si dát dobrovolně zase někde do držky. Vzpouzel jsem se, nejsem a nebudu rváč, jen se bráním. Ale řekněte mi, kdo jinej? Musel jsem si dát čtyři piva, jednoho ruma, dostat 147 pus a teprve pak jsem kývl. A co mám jako dělat? Jen jít pro věci, chci se odstěhovat. Neměla mít takový krásný oči.
Stál jsem před domem a dělal gorilu. Klučina nebyl velkej, ale měl v sobě šílenství. Rapl a magor, na ty ženský letí. Chytl ho amok a než jsme vše vystěhovali, roztrhl mi obočí. Zase. Kristýnka plakala, emoce lítaly vzduchem a mě se chtělo zdrhnout. Nasral mě. Dal mi pěstí do břicha i do ledvin, křičel slova, který mě nezajímaly. Pro dobrotu na žebrotu. Konečně jsme pryč. Krvácím, ale je mi to jedno. Hrdina Smrťák ale ještě nemůže na pivo, musí stěhovat. Malá náplast prosakuje a dělám si prdel, že tohle je minimálně za kuřbu. Prej jsem zlatej, dobráček a hodnej kluk. Hm, nech toho, jsem přeci drsoň a nadsamec.
Pavel mi nosí U Hymrů jedno za druhým. Kristýnka platí, musím ze sebe dostat stres. Chci, aby mě obdivovaly, jsem ješitnej a měl jsem strach. Ale po chvilce se sesednou a jsem sám. Uprostřed nekonečného babince. Proč si ženský mezi sebou pořád šeptají? A kde jsou nějaký kamarádi? Ne, že by mi nedělala dobře dívčí společnost. Podívám se rád a Monika byla pořád divoká jak lvice, ale potřeboval jsem se taky někde pořádně vykecat, jako každej. Představoval jsem si, že si některá z holek někoho najde a pak bude fajn. Jenže všechny mé kamarádky byly asi prokleté. Nebo jsem nápadníky odrazoval. Kdo ví?
"Tobě se Kristýnka líbí viď?": žárlila opatrně Monika. Mám říct pravdu? Je šíleně rajcovní. Nahlas jsem ale milosrdně zalhal, že je taková obyčejná. Nevěřila mi, neumím lhát. Jseš na to moc čistá duše, řekla mi a pak se mě snažila u nás doma přesvědčit, že je největší samice na světě. Leželi jsme vedle sebe a tvrdila mi, že pořádný chlapi vymřeli, že nejsou a tak dále. Oponoval jsem, nerozumím tomu, nerozumím druhu zvanému žena. Vlastně ani nechci. Jsme každý jiný, Merkur a Venuše a je to tak jen dobře. Šel jsem do lednice, lítala po bytě jak na sabatu. Jen v tričku a bez kalhotek. Přemýšlel jsem o životě, vedl dlouhý monolog a zkoušel se s Monikou bavit jako s kamarádem. Nešlo to. Tak jsem obrátil v kazeťáku kazetu a nechal všechno na osudu. Ostatně jako vždy.
--------------------------------
--------------------------------
Příběh sto osmdesátý devátý - Metalový český ráj to na pohled
Vzbudím se a chvilku o sobě nevím. Sedím na posteli. Za mnou hora zadečků, poprsí a oddychujících tváří. Peřiny zmuchlané a mě se chce hrozně na záchod. Motá se mi hlava a marně přemýšlím, cože jsme to včera prováděli. Aha, jsme u Kristýnky doma a dostal jsem v Semčicích na zábavě pořádně do držky. Vše přichází pomalu k sobě, každá rána, modřina. Nejvíc mě bolí záda a pak někde mezi nohama, kousek od třísel. Asi bych měl přestat pít, začít šetřit na pračku, ledničku, byt a život, zařadit se, být jako ostatní. Jdu do lednice, dám vyprošťováka. Kristýnka je hodná holka, myslí na všechno.
Zdá se mi, že močím krev, ale poblikává nade mnou blbá žárovka, tak špatně vidím. Budu ji muset vyměnit. Kdo taky jinej, žejo. Mít hezký kamarádky je sice super věc, ale taky spousta povinností. Pokusím se obléct do džínů, ale zamotám se a upadnu na postel. Monika se vzbudí a proč jdu pryč. Musím má milá, slíbil jsem mámě, že jí pomůžu na baráku. Olíbáme se jak dva pejskové a hrozně rád bych zůstal, ale sliby se mají plnit. Domů se doškobrtám, občas se mi udělá blbě a odpadkové koše jsou mojí hlásnou troubou. "Ty zase vypadáš, co se ti stalo?": typická otázka mojí mámy. Ale, hráli jsem včera s holkama badminton a padl jsem hubou na topení. Už se dál neptá, ale kroutí nevěřícně hlavou.
Nosíme nábytek, vyklízíme pokoje. Šílená dřina, musím pořád odpočívat. Hrozně mě berou záda, omotám si kolem pasu kus starého ručníku, abych se trošku zahřál. Po obědě na půl hodiny usnu jako dřevo. Další práce, úpím, trpím, umírám. Vrátíme se domů a asi mám horečku. Dám si do uší Protector, ale nic z toho nemám. Ihned se odeberu do říše snů a probudím se se šílenými bolestmi zad. Stejně je to zajímavý, jak člověk, když je rozbitej, tak jedna bolest přebíjí druhou. Lezu po zdi a nevím, jak si mám lehnout. Zdá se mi, že močím krev. Asi, možná, trošku. Chlácholím se, že to přejde, že se vyspím a bude vše v pořádku.
Není. V práci sice přežiju, ale odpoledne vedle Moniky ve škole už ne. Je dneska hrozně rajcovně oblečená, má na sobě elastický triko a chci bejt za samce, tak ji zvu do kumbálu. Konečně zazvoní a těším se na odměnu. Nic z toho není, nejde mi to. Normálně zklamu. Je mi trapně a i když mě utěšuje, tak jsem smutnej, šíleně v prdeli. Jdeme radši na němčinu a někdy tak v půlce hodiny upadnu na bok a zůstanu tam ležet. Omdlel jsem. Záchranka, který se bráním, že já k žádnýmu doktorovi rozhodně nepůjdu. Dají mi nějakou injekci a probudím se ve sněhobílém pokoji. Ihned ke mě přijde starší sestřička a seřve mě. Cože si jako myslím, že když mi něco je, tak se mám jít nechat vyšetřit. Je od rány, ale má takový to obrovský krásný srdce. Tak ji poděkuju, řeknu jí, že jí to moc sluší a najednou je na mě milá a laskavá, jak kdybych byl její syn.
Diagnóza naražený ledviny. Taky papír formátu A4, popsaný mými dalšími zraněními. Nic vážného, ale působí stejně děsivě. Návštěvy v pořadí - máma, co má smutný vyčítavý pohled, Sabath s pivem, Monika se spoustou polibků a pláčem, Kristýnka, která se mi pořád omlouvá a nakonec Jana s Prcalinkou. A že jsem jako pořád hrdina, že jsem je ochraňoval a vůbec. Jako panenky, dělá mi to moc dobře, ale radši jsme měli zůstat U Hymrů a řešit metal. Dělám si srandu a najednou se pokojem ozývá zvonivý smích, až přijde sestřička a všechny nás seřve. Pak mi přinese čaj a můžu si pustit do sluchátek MALEVOLENT CREATION (Retribution). Mám od té doby tuhle smečku navěky spojenou s krví v moči a bolestí zad.
Pořád do mě píchají nějaký injekce. Ráno přijdou sestřičky, co se jimi teprve učí. Pár jich znám, metal tenkrát poslouchala spousta holek. Tak hned, co se stalo, co Monika, jestli spolu pořád chodíme. Cigárka na chodbě, starší paní sestřička, která nade mnou kroutí hlavou. Měl bys ležet, ne mi běhat za personálem. Dělám si z ní legraci, tak mě zase píchnou do zadku, asi na uklidnění. Mám krásný sny. Najednou je čtvrtek, velká vizita a propustí mě domů. Jsem prej bílej jako stěna, hubenej a vůbec fešák, ale holky na mě čekají a odvedou mě ihned domů. Máma napeče a sedíme u kávy a povídáme si. O bitce, ani badmintonu nikdo neřekne ani slovo. Všichni ví své.
Neumím být pacient, dusím se, když nemůžu ven. Čtu si, ale vydržím jen do pátku večer. Ne, nikam nepůjdeš, seš normální? Jako kam? Ale, chvilku se projít. Monika zazvoní v pravý čas. Koroptvičky moje, čekají na mě a jdeme jako na procházku. Dokud máma kouká z okna. Směr je najednou jasný. U Hymrů už mě čekají. Je ale fakt, že se krotím, nemám moc sílu. Ale pivko mi šíleně chutná. Jdu na záchod a pořád se podvědomě kontroluju, jestli do žlábku neteče něco červeného. Oddychnu si. Ještě prověřit funkčnost s Monikou, ať mám klid, ale nechce, má na rozdíl ode mě rozum.
"Hele, že když jsi byl takovej hrdina a ochránce nevinných dívek, tak mám pro vás dárek": řekne najednou Kristýnka a podává mi balíček. V něm pár kazet a adresa. Vesnice kousek od Jičína. To si snad ani nezasloužím, nevinný dívky asi moc nebudete, ale znáš mě, jsem jak ze starejch indiánek. Mladej, blbej, ale poctivej a pořád mě serou tupý a zlý lidi. Hele a ta adresa, to je nějakej ústav? Vy se mě chcete konečně zbavit, že jo? Je mi vysvětleno, že tam v sobotu ráno vyrážíme. Cože, zítra? To jsem zvědavej, jak tohle vysvětlíte mámě. Prej zařízeno. Dám ještě jedno, jak jsem slabej, tak se mi motá hlava. Dělám ještě machra, že je odvedu domů, všechny, ale nemám na to. Tentokrát jsem předán já a jsem z toho až dojatej. V dobrým i špatným, Smrťáku. Usnu jak kus dřeva a koutkem oka zahlédnu, jak mě máma chodí kontrolovat. Proč já jí debil pořád přidělávám starosti.
Ráno se cítím jako pán. Jsem v ráji? Otec je v pohodě, velká snídaně, před domem troubí Sabath. Odveze nás s holkama na nádraží, zamává a dá na cestu lahev rumu. Loknu si a hned mám rozkecáno. Tohle je ráj, vy volové, říkám z okýnka na každé zastávce. Vlak se šine pomalu, lokálka jak z filmu pro pamětníky. Zima a mráz malují na sklo své dokonalé obrazy a já, raněný veterán a ochránce nevinných dívek, se opravdu cítím jako nějaký pan hrabě. Svačiny, kupa řízků. Sádlo a cibule, dnes nám nebude vadit, že zase budeš smrdět jak opuštěnej bezďák. Cítím v kupé obrovskou sílu, takový ten pocit, když víte, že vás lidi mají rádi. Ano, sem patřím. Na cesty, na metal, mezi svý cácorky.
Musíme kus pěšky, polem nepolem, klouže to a naschvál dělám, že jsem bruslař, smích by se dal pytlovat a prodávat všem nihilistům. Konečně penzion. U dveří nám otevře paní kolem 40, s takovou tou náručí, která vás ihned pohltí. Máme dva pokoje, jsem sám s Monikou, což rozporuju, ale jen ve srandě. Za hodinu dole u výčepu, dáme pivko a jídlo a večer začínají lázně, v Jičíně je rocktéka. Trošku mi zatrne, zase dostanu do držky. Ale nedám na sobě nic znám. Vybaluji, nemůžu najít věci, co jsem si zapomněl vzít. Já hlava děravá, na co myslím. Cože, co to vidím?
Stojí tam, celá zahalená v krajkách. Překvapení a usmívá se, protože musím mít otevřenou pusu. Bože, už vím, s čím sis dal největší práci. Asi si byl starej prasáček a udělal nám to tak trošku naschvál, protože my jsme pak celí paf. Víte, tak nějak od malička, od první chvíle, kdy jsem začal vnímat ženský, tak jsem miloval inteligentní rafinovanou a tajemnou krásu. Těžko se to vysvětluje, ale když jsem Moniku viděl, zatajil se mi dech. Opravdu, jasně je to klišé, ale lépe situaci vyjádřit neumím. "Pojď ke mě": pozvala mě a já šel naschvál pomalu, abych si tu chvilku užil, zafixoval a prodloužil ji. Jemná, lehce kořeněná voňavka, chvějící se tělo. Rozbaluji ji, jako by to bylo poprvé. Chce nahoru, ale nedovolím jí, teď ne. Plácnu přes zadek a řekne ještě. Jsem šťastnej chlap. A jsem šíleně rád, že vše funguje jak má.
"Tak co Smrťáku, dobrý?": smějou se na mě holky dole v hospodě. Domluvily se na mě, vybraly prádlo společně a já si dělám prdelky, jak budeme pokračovat. Jestli uvidím víc barev krajek na každé z nich. Alkohol piju opatrně, pořád mě ještě všechno bolí. Nejsem takovej tvrďák, abych nebyl dojatej. Jen se ošívám v představě, že půjdeme zase někam do šumu. Ještě k tomu rocktéka a úplně před sebou vidím, že si mě zase podá partička sedláků, co si budou myslet, že všechny holky jsou jejich. Achjo. Zas takovej hrdina nejsem. Ale znáte to, ženský, když chtějí, tak umí přemluvit.
Jde se tmou, směr neznámý, trošku bloudíme. Je ale hrozná sranda, tak to vůbec nevadí. Kolem osmé dorazíme do Jičína. Kousek od náměstí je velkej sklep. Na zdech desítky plakátů, je vidět, že pan majitel je metla tělem i duší. Musí mě odtrhnout, protože jsem nadšenej. Kristýnka má radost, že já mám radost, protože jak známo, tak nejvíc udělá radost, které je daná radost. Sedneme si bokem, přijde pán s vizáží starého Sabbatha a co si dáme. Řeknu, že Malevolent Creation, abych zamachroval, ale on jen na chvilku odejde a přinese mi celou diskografii, ať si vyberu. Znám jen jedno album a jsem ve svém živlu. Nikdo tady zatím není a tak mladý pan Smrťák opět propadá svému prokletí, tančí sám na malém pódiu, pije u toho pivo a je tak trošku všem pro smích.
Přijdou první lidi, stáhnu se k holkám. Prdelky moje. Mám vás moc rád. Nějak se zamyslím a musím všem říct, že takhle nějak si představuju metalovej ráj. S lidma, co k sobě patříme, se svoji holkou, co mě překvapila černou krajkou, s metalem všude kolem, s pivem, co má neskutečnej říz. Zábava se pomalu rozjíždí a musím říct, že tak dobře udělanou rocktéku jsem ještě neslyšel. Zazní starý rockový páky, thrash, dokonce i death, heavíky jen dobré, zkrátka a jednoduše, pan DJ je borec a klobouk dolů.
Abych nedivočel, tak na všechny skladby tančím jen ploužáky. Sice vypadám jak veterán světový války, ale musím se šetřit, jsem v rekonvalescenci. Monika má přednostní právo, dva tance po sobě, pak si mě střídají. Což samozřejmě všechny okolo zaujme, ale pánové jsou normální, slušně přijdou, zeptají se, nikdo není agresivní. Pohodička, široko daleko žádnej debil ani blbeček. Je to jeden z takových těch večerů, kdy si říkáte, že na ně jednou budete vzpomínat. Jsme jak budhové ve stavu blaženosti, jako malé šťastné děti. Už chápu hippiesáky. Nějak nechci, aby to někdy skončilo.
Povídáme si až do zavíračky. Mám zase objímací, líbám holky na tváře a děkuju, děkuju, děkuju. Kristýnka se zdrží s polibkem trošku déle, než by bylo záhodno, cítím z ní víc než kamarádku, ale nemám čas nad tím přemýšlet. Monika mě skoro umačká. Zpíváme nočním Jičínem, dělám, že jsem Rumcajs a střílím žaludy z pistole. Mráz nám uhněte před pusama páru a když pak kloužeme k pensionu, chci bejt kosmonaut, odletět s holkama na měsíc a založit tam novou metalovou komunitu. Nojo, ale to by pak byly všechny děti švihlý po tobě, smějeme se dál. A jak se do své role vžiju, chci nejdřív na pokoj k Janě a Prcalince a Kristýnce. Ta je dokonce tak opilá, že po Monice chce, aby mě na chvilku půjčila.
Nechce se mi z ráje pryč. Před chvílí byla zase v krajkách. Chutnala po vínu a nevím proč, ale vzpomněl jsem si na sladké maliny. Udýchaní, zpocení, předáváme si energii. Dvě těla ve vesmíru, zemský ráj to na pohled. Chtěl bych ještě jednou, ale jsem lazar víš. Dobře, budeme jen ležet a povídej. A ze mě musí všechno ven. Jak jsem rád, že je mám, že jsem, že existuju, že jsem sice pořád raněnej na těle i duši po Kačence, ale teď už bude určitě lépe. Pak už mám dost, tak jen šeptám a hraju si s vlasy. Blonďatá hříva, jsi moje lvice, usínám na prsou a ona se ani nehne. Slyším jen tiché dýchání, opatrné a vláčné. Jsem v metalovém ráji a nechci z něj nikdy ven.
------------------------------------------------
Příběh sto devadesátý - Dítě boží
------------------------------------------------
Určitě to znáte taky. Jsou stále mezi námi. Lidé, na které když si vzpomenete, tak se vám na tváři rozzáří úsměv. Můžou to být babičky se širokou náručí a nejlepšími koláči na světě. Může to být kolega z práce, který když vstoupí do místnosti, tak ji celou rozsvítí. Podobných jedinců bývá málo, ale jsou. Mají v sobě dar zaujmout, strnout svými slovy, pohladit třeba jen melodií hlasu. Každý chceme být v jejich přítomnosti, je nám líto, když je dlouho nevidíme.
Venca byl dítě boží.
Uvědomoval jsem si to nejvíc ve chvílích, když mi bylo blbě, když mě dostihla minulost, když jsem dostal splín, depresi. Říkejte si tomu jak chcete. On jen přišel, podíval se tím svým pichlavým pohledem. Pročísl si neustále neučesané kudrny a pronesl něco v tom smyslu, že dneska by se to krásně šukalo, že cítí ve vzduchu mrd. Taková blbost, říkáte si, ale přesto se začnete smát. Přitom víte, že zrovna on si snad nikdy neskočí. Holky ho milovaly, ale jen platonicky. Taky zvláštní věc. Kolikrát jsem se jich ptal, proč, proboha, proč? Takovej vtipálek, suprovej kluk. Odpovědi jsem se nikdy nedočkal.
Punkáčem se stal na gymplu.
Protože se vždycky všechno naučil dopředu a nudil se. Nadevše miloval svobodu a byl jedním z mála lidí, který byl opravdu svobodnej. Miloval The Exploited a uměl o nich nekonečně dlouho vyprávět. A já mu skákal do řeči a říkal, že neumí hrát a on na to, že Sodom jsou pozéři, že všichni metalisti potřebujou bejt neustále v křeči. Naše rozhovory, vedené s nadsázkou a vtipem, vstoupily do vyprávění. Některý hlášky používám dodnes.
Byl sprostej jako dlaždič.
A vůbec nikomu to nevadilo. Viděl třeba poprvé ve vlaku paní průvodčí, řekl v jedný větě kurva, píča, mrdat, prcat, svině a vlak. Nedostal po čuni jako bychom dostali my ostatní, ale dáma v modrém se usmála, štípla lístek a s pobrukováním nějaké písně z televizní estrády odcházela pryč. Nikdo neuměl říct do prdele tak mile, s takovým krásným přízvukem a jadrností. Tímhle připomínal Prcalíka, vizáží byl ale spíš do Kytky. Když jsem ho představoval Mirce ve vysokém stupni těhotenství, tak se rozbrečela.
Jakoby nám bůh chtěl všechno vrátit.
Nebo příroda, osud, hvězdy, mimozemšťani, ilumináti. Nevím, ale když jsem se takhle U Hymrů zamyslel a díval se na něj, tak jsem málem začal věřit na magii. Byl jako mí nedávno zemřelí kamarádi. Spojený v jednoho kluka, který byl jak velký dítě. Upřímný, rovný, byl takový, jako bývávali lidé kdysi na vsích. Neopracovaný, svůj, divoký, připomínal rozevláté ruské básníky. Žil jen s malinkou kulaťoučkou maminkou, ze které doslova sálala dobrota. Když mě viděla poprvé, tak mi řekla, že mě miluje, protože mám dobrý srdce. Pohladila mě po tváři a já si připadal jak v nějaký krásný knížce.
Punkáči ho brali s rezervou.
Protože nebyl rád součástí davu. V tomhle jsme si byli hrozně podobní. Prostě měl svoji hlavu, nenechal se moc ovlivnit. Prachy, jako každej správnej punkáč, taky nikdy neměl a s holkama jsme mu museli zaplatit tolik piv, že by za to mohl mít barák, ale nečichal a bál se hulit. Zato vrcholově chlastal. Nebyl tenkrát mezi námi výjimkou, spíš pravidlem. Nějak jsme si nedovedli představit koncerty bez piva, bez rumu, výlety bez lahváčů, pátek bez hospody.
Možná byl trošku šílenej.
Ale my taky, aspoň v rámci tehdejší doby. Zkrátka a jednoduše. Naše torzo kdysi thrash metalové party bylo tak nějak automaticky doplněno o jednoho punkového maniaka. Bylo zase super vidět na akcích nějakého kamaráda. Probrat věci hezky "po chlapsku". Zanadávat si na život, plivat cestou z hospody, krkat, čůrat u zdi. Koukat po holkách, nalévat se navzájem panáky. Uměl jednu úžasnou věc. Nebral se zase tolik vážně, nebyl vztahovačnej a uměl se zasmát sám sobě. Už tohle je dar, který se jen tak nevidí.
Vzaly ho mezi sebe i holky.
Což bylo s podivem. Ono taky, jedna nedávno špatně opuštěná (Kristýnka), jedna s mrtvým klukem (Prcalinka), jedna náročná a až moc chytrá (Jana) a jedna moje (Monika - netřeba komentovat, kdo by se mnou tak mohl vydržet?), to není zrovna úplně zdravá skvadra. Já moc dobře vím, že si Vencu ze začátku nechtěly připustit k tělu. Jenže, znáte to, dobrých lidí je málo, člověk si jich musí vážit a ledacos jim odpustí. Vencovi stačilo, aby se usmál a chvíli mluvil. Jana mi sice řekla jednou v opilosti, že je jako úplně super kluk, ale není vhodnej na chov. Dodnes pořádně nevím, jak to myslela. Tenkrát jsem to neřešil.
Nikdo neuměl líp zevlovat.
Co dělaj mladý kluci, když nemají peníze na hospodu, jejich holky se někam ztratily a jdou si jen tak ulicí? Blbosti, jasně. To musí bejt. Jednou na všechny ty šílenosti pak vzpomínáme a usmíváme se shovívavě nad činy svých synů, protože jsme nebyli jiní. Už dlouho jsem potřeboval parťáka. Návrat zevlujících šílenců. Co my jsme vymýšleli. Všechno bylo spontánní. Mnohdy trošku na hraně, ale když je člověk mladý, tak zkouší, testuje a dělá spoustu věcí, nad kterými jako starý usedlý kroutí hlavou. Že nepřejdeš po támhletom plotě, no a co, to přece nevadí, když je z jedný strany dobrman a z druhé vlčák. To nedáš? Dám!
Zákon o zachování energie fungoval.
Osud nás všechny podivně semlel. Měli jsme někdy s holkama pocit, že už nikdy neuvidíme světlo, že už se budeme jen do smrti potácet ve tmě, hledat marně záchytný bod, utápět se ve smutných vzpomínkách. Venca tohle všechno vycítil, ne rozumově, spíš nějak telepaticky, empaticky, nevím. A když na nás šly chmury (jakože se stále občas objevily jako nějaké zlé stíny), tak vždycky udělal něco, že je zahnal. Jak říkám, byl asi dítě boží, s velkým darem. Byl také člověkem, který přišel ve správný čas na správné místo. Kolem pomalu začínalo pučet jaro a vypadalo to, že bude líp.
Nikdy nezapomenu.
Na jednu úžasnou věc. Jdeme si takhle po ulici, házíme po sobě metalově punkový vtípky, občas z přebytku energie popoběhneme. Jen tak, na pohodu. Nálada je výborná, člověk málem zapomněl na všechnu bolest. Jenže pak se zastavím, proběhne mnou jako blesk vzpomínka, jak jsem kdysi stával pod lampou s Kačenkou a říkávali jsme si spoustu krásy. Pořád to bolí, ale snad už méně. Musím se otočit, se slzami na očích. Venca zmlkne, vůbec se mi nesměje. Začne mě konejšit, má hypnotický hlas. Má dar mě uklidnit. Vybrečím se jako stará bába a U Hymrů pak přemýšlím, jestli fakt existuje nebe, protože mám co do činění s dalším svým andělem strážným.
----------------------------------
Příběh sto devadesátý první - Metalový pohrobek
----------------------------------
Odpoledne s Monikou bylo úžasný. Vzala si takovou tu podprsenku s krajkami na stranách. Mohl jsem se zbláznit touhou. Musel jsem jí mít, tady a hned. Už bylo teplo, ale ne zase moc, přesto jsme na to vlítli. Uprostřed lesíku na Radouči, na dubových listech, co pamatují mnohé. Udýchaní, nadšení, spokojení. Opřela se o strom a zbytek byl na mě. Musel jsem ji držet ruku před pusou, protože kousek vedle vedla lesní pěšina s poměrně dost častým provozem.
Jako asi každý, spím jako jezule a přehrávám si v hlavě celou akci znovu a znovu, slova, výraz ve tváři, jemný zrychlený dech. Vůně, nadržený krásný vůně. Vždycky se pak smála, pořád mě objímala a já dělal, že jsem nad věcí. Přitom se mi pořád třásly nohy. Nad klíční kostí mě stále bolelo lehké kousnutí. Vášnivá lvice, na kterou šlo jaro, tak jsem si z ní dělal srandu. Doma se osprchuju, skoro nevečeřím, jen sluchátka nasadím a spím. Tvrdě, spravedlivě, dneska bez ohmataných časáků. Ukolébavka od Pestilence a šumění kazety. V polosnu odložím walkmana a tvářím se jako kdybych byl připuštěnej poprvé v životě. Taková to byla síla.
"Jakube, máš telefon, nějaká holka, asi se něco děje, zní hrozně vyděšeně": zvedne mě uprostřed noci máma. Zamumlám něco o šílenejch ženskejch. "Prosím?": řeknu hodně nevrle. Na drátě Mirka a že to na ni přišlo. Nejdřív vůbec nevím, o čem je řeč. Chvíli si dokonce myslím, že se opila a chce po mě sex. To přece nejde, byla jsi holka mýho nejlepšího kamaráda, styděl bych se. Ale mám tě moc rád. "SMRŤÁKU, TY VOLE, JÁ RODÍM A NEMÁM NIKOHO, KDO BY MI POMOHL DO NEMOCNICE!." Mě konečně docvakne, co se děje. Předčasný porod. Co mám dělat? Vždyť já rodil zatím jen telata v teletníku? Reaguji automaticky, zmatečně, je mi přeci jen osmnáct.
Vezmu do tašky lahev vody a tatranku (jsem fakt blbej). Hodím něco na sebe a běžím. Mámě jen v poklusu odvyprávím, co se děje. Mám v hlavě děsný představy a bojím se. O toho malýho metalovýho pohrobka, kterýho nosila Mirka v sobě. Pokračovatel Kytky, vymodlený dítě, plod opravdový lásky jak ze starých knih. Všechno se ve mě mele, beru schody po dvou, k rodičce běžím tryskem. Otevře mi hned, všude voda a krev. Asi je i v šoku. Chvíli stojím a čumím jako opařenej. Co mám dělat? Pak jdu k telefonu a zavolám záchranku. Mirku vezmu jemně do náručí, odnesu do postele a jako nějakej vesnickej doktor (viděl jsem to ve filmu) běžím pro ručníky a kýbl s vodou. Následuje čekání, nekonečný čekání, který trvalo jen pár minut.
Člověk je někdy příliš zahleděný do sebe a nekouká nalevo ani napravo. Přehrabuje se ve vlastní hlavě, řeší zbytečné a přehlédne potom spoustu důležitých věcí. Vyčítal jsem sám sobě, že jsem za Mirkou nechodil častěji. Jenže když ona pokaždé plakala a já nevěděl, co říct. Teď tu leží, rukou mi drtí dlaň, heká a drží se za břicho. Hladím ji po vlasech, snažím se ji uklidnit. Proč tady nikdo není? Kde jsou všichni? Ale, pohádala jsem se. Nikdo asi nechtěl mít na krku holku s dítětem od mrtvýho kluka. Snažím se ji obejmout, ale je velká jako slonice. Klepou se mi ruce, zkouším nějaký vtípky. Vidíš to Kytka, ty vole, tohle si měl dělat ty. Normálně si odejdeš a já abych všechno zase oddřel.
Lékařka je nervózní, nechtějí mě vzít do sanitky. Do prdele práce. Prší a běžím za houkajícím vozem směr porodnice. Cestou řvu jak šílenej. Modlím se, já starej metalista se normálně modlím, aby všechno dopadlo dobře. Za Mirku, za Kytku, za jejich metalovýho pohrobka, kterej chce předčasně ven, aby si s náma užíval bolest a strach, radost a lásku, život, krásu, smrad, možná jednou i metal. Už nemůžu, musím se vydýchat. Nejsem ještě po ledvinách úplně v cajku, ale přemůžu se, seru na nějaký podřadný tělo, momentálně jsou důležitější věci na světě. Šedivá budova nemocnice. Konečně.
Nechtějí mě pustit dovnitř. Nejsem otec, nemám doklady, nic. Drtím zuby vztekem, ale pan vrátný je neoblomný. Sednu si naštvaně doprostřed chodby, dám si hlavu do dlaní a odříkávám dokola jako mantru slova, která mají Mirku a prcka na dálku podpořit. Natáhnu se do rohu, do vrátnice pošlu několikrát jdi do prdele a čekám. Budiž to pro mě poučení do života, protože fotříci pořád někde jen čekají. Teď momentálně nekonečně dlouho, šíleně moc dlouho. Jak nemám věřit v dobro, když se pokaždé v těžkých situacích objeví nějaký anděl? Holčina - sestřička od metalu, zdar Kubo, ty tady rodíš? Jo, zalžu, ale jen trošku. Zapomněl jsem si doklady. Vezme mě vchodem pro zaměstnance.
"Tak vy čekáte s Kačenkou mimčo? Bude to kluk nebo holka?": ptá se mě a já nějak nevím, co odpovědět. Jsi děvče několik měsíců pozadu. Zašeptám, že Kačenka zemřela a nechám jí jejímu osudu. Ještě zavolám poděkování a pozvání na panáka a už jsem u dveří, kde je napsáno Mirky příjmení. Rozklepu se jako drahej pes. Z pochopitelných důvodů si beru všechno hrozně osobně. Vstoupím do místnosti, po stranách tři matky, co zrovna kojí. Koukají na mě, protože jsem je vyrušil v intimní chvíli. Jsem pro ně vetřelec. Ale jen do doby, než se ozve z rohu, abych šel k ní. Asi mi nebudete věřit, ale měl jsem pocit, že vidím madonu.
Zářila. Doslova a do písmene zářila a v náručí měla takový malý růžový něco, co se kroutilo, natahovalo a bylo šíleně drobounký. Přinesli jí na chvilku synka, jak jsem se dozvěděl, co měl kukuč jako jeho táta. Vše v pořádku, jen ho budou muset trošku dopéct a vypiplat. Stál jsem tam jak sudička, cejtil všemi póry novej život. Tu krásu, tu radost, ten pláč, zrození uprostřed všeho toho srabu. Mirka měla najednou pro koho žít. "Chceš ho pochovat?": zeptala se a já nevěděl. Ještě odpoledne jsem měl opřenou Moniku o strom a podobný věci vůbec nikdy neřešil. Vešel se mi do dlaní. Hrozně jsem se bál a v místnosti bylo ticho. Koukal na mě nedůvěřivě, zkoumavě a měl jsem pocit, že v jeho pohledu je všechno. Kytkův vtip, Mirky dobrota. Celej posranej svět.
Dojatýho jako bábu plačku mě vyhodili ven. Křičel jsem na Mirku, v ranních porodničních hodinách, že kdyby něco, tak jsem pořád tady. Stačí zavolat, říct. Vyběhl jsem z areálu a byl jsem všeho plnej. Příliš mnoho strachu, příliš mnoho radosti na jednu noc. Probouzím postupně Janu, Moniku, Prcalinku a Vencu. Sereme na všechny práce, školy, dneska se slaví novej život. Ožereme se, že nemůžeme chodit. Takhle zapíjený žádný dítě snad ani nebylo. Všechny holky řvou, že chtějí být ihned těhotný, rozumíš?!
Opilí jak carští důstojníci se přesuneme k porodnici. Nejdřív se spletu, Monika má okna na druhou stranu. Vyvoláme jí. Křičíme na ní, jak jí milujeme, jak je skvělá a ať nám synka ukáže. Nejde to, zrovna je na nějakým vyšetření, ale nám to nevadí. Všichni vidíme metalovýho pohrobka nakonec až druhý den, my s Vencou s náručí plnou květin. Držíme se nad postýlkou za ruce, úplně stejně jako tenkrát na Kytkově pohřbu. Těch slz štěstí, kdybyste viděli. Nakonec jsou to jen děti, který po nás na tomhle světě zůstanou, uvědomil jsem si, když jsem koukal na první madonu v životě, kterou jsem potkal.
Z porodnice Mirku odveze Sabath, my mezitím nakoupili, co nás napadlo. Byla chudák na všechno sama. Vlastně teď už ne. Byli najednou dva. Stal jsem se něco jako kmotrem, považoval jsem to za svoji povinnost a čest. Protože Kytka býval můj nejlepší kamarád a Mirka byla jednou z bohyní. Teď už potvrzenou, šťastnou. Jen kdyby mi pořád neděkovala a neplakala, když mě vidí. Útěchou mi budiž, že už to byly většinou radostné slzy. Viděl a zažil jsem do té doby až příliš smrti a bolesti. Sledovat nový život bylo pro mě něco úžasného, jako světlo, naděje ve tmě. Moudří určitě vědí.
