Pokračování - PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE...II
Když se ohlédnu zpět do svého mládí, tak jednou ze vzpomínek, které na mě ihned vyskočí, tak jsou různé brigády, nepřeberné množství roztodivných postav, osobností, ale i úchylů a magorů, které jsem v mládí potkal. Brigádu v boleslavském lihovaru mi sehnal Prcalík. On sám si sice jako vyučený už na učňáku vydělával, ale peněz na pivo, kazety a CD nebylo nikdy dost.
Oblékli nás do montérek a že prý budeme tahat těžké bedny s chlastem. Spousta vodky, nějaký rumy, průhledné i hnědavé lahve a všude neskutečný smrad přepalovaného všeho. "Ty vole, tohle dám tak týden a pak už budu celej život jen blejt": zahlásil Prcalík po třetí odvezené bedně. Ještě nás jich čekalo tak tisíc. A všichni okolo vypadali jako zombie. Rudé nosy, krhavé oči, nateklý ksichty. Noční můra všech protialkoholních léčeben.
První den jsem pronesl, stejně jako to dělal každý z téhle továrny na smrad, dvě lahve Drápaniny. Bylo to něco mezi výčepní lihovinou, vodkou, ohnivou vodou a rozmrazovačem. Chutnalo to jako přepálené ponožky a smrt. Pili ji převážně ztracené existence, měla něco přes padesát procent alkoholu a normálně se jí říkalo vodka, ale do nápoje stejného jména to mělo daleko. Opravdu daleko. Mám dojem, že pak byla dokonce zakázaná, že někdo oslepl, ale přísahat bych na to nemohl. Každopádně bych tomu věřil.
Opice byli po Drápanině šílené, bolehlav dosahoval na stupnici od jedné do desíti tak jedenáct. Nešla rozehnat pivem, ani jídlem, dokonce ani sexem, o což jsme se u Káči dost často pokoušeli. Byla to hrozná brigáda. Chodíval jsem na panely ztrhaný, jako nějaký otrok v kamenolomu. Stálí zaměstnanci, pokřiveni nenávistí ke svojí práci a chlastem, nás dost zneužívali na různé těžké práce, na čištění kádí, na hrubou rasovinu, na úklid shnilého čehosi.
Prcalík to po týdnu vzdal, ale já jsem z rodu, kde trpěly dlouhé generace. Asi jsem míval snížený práh bolestivosti nebo jsem jen chtěl pozvat Kačenku na výlet, večeři se závěrečnou postelí, nevím. Vydržel jsem to na odpoledních šichtách měsíc. Ke konci jsem sice už chodil jako tělo bez duše a necítil jsem ani svůj mozek, ale vytrval jsem.
Dva dny před koncem celého tohohle utrpení a otročiny jsem se naštval a ukradl/vynesl jsem z továrny na chlast celou bednu. Důvod byl prostý. Můj vzdálený bratranec se loučil se svobodou a i když nebyl metalák, tak jsme ho měli rádi. Čekala ho vojna, doma holka co měl rád a muselo se ten žal oslavit.
A já, rozpitý z brigády, kde jsem se sice bránil co to šlo, ale tam pili všichni a bez toho to nešlo už vůbec vydržet, jsem slavnostně přivezl bednu Drápaniny na panely. Najednou se kolem vznášel neskutečný puch otevíraných lahví a někteří slabší jedinci tenhle hnus tedy pít nebudou. Zůstali u piv a my tři mušketýři - já a Prcalík, Kytka a pak bratránek, jsme řvali do lesů nespravedlnost o tom, jak stojí vojna za vyliž prdel a že to tam nevydrží a ať mu pohlídáme tu jeho.
Potom jen skelné pohledy, roztočený svět, další křik. Pamatuji si ještě Kačenku, která naštvaně odešla, protože mě chytl běs a chtěl jsem pálit ohně, protože jsem všem tvrdil že jinak onen svět nezničíme. Cítil jsem dutý náraz do hlavy a viděl jen tmu. Dlouho, hodně dlouho, neskutečně dlouho.
Bez krušných rán není pořádná opice, to ví každý, kdo se někdy pořádně opil, ale už byl večer a nade mnou brečící máma. Našli mě před domem, zbývalo mi jen pár metrů. Ležel jsem tam pod lampou, jako loutka, kus nešťastného hadru. Chytne mě taky plačtivost, marně se pokouším všem vysvětlit, že musím za Káčou, protože je to žena mýho života.
Další den je mi slavnostně zakázána brigáda v lihovaru a máma se posnaží a sežene mi krásné místo v knihovně, u své dosud svobodné kamarádky Kláry, která má nádherné tělo, je správně šouplá a miluje hippies. Myslím, že tam by se mi mohlo líbit. Ale o tom až příště.
------------------------------------------
PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh devadesátý čtvrtý - Knihovnice Klára má nejhezčí prsa ve městě
------------------------------------------
Po mém neúspěšném působení na brigádě v boleslavském lihovaru a nutné detoxikaci jsem se byl představit do knihovny. Vypadalo to moc dobře. Práce více méně žádná, spousta knížek, které jsem ještě nečetl a uprostřed toho všeho překrásná Klára. Čtyři křížky na krku, ale postava bohyně, prsa, které nelze opomíjet a hlavně, neskutečně milá povaha.
Máma nás představila a já se šel dozadu převléknout. Měl jsem sandále, kraťasy a dlouhý předepsaný modrý plášť. Pod ním tričko Vader. Klára na sobě oblečenou sukni, taky plášť a pod ním asi nic, přemýšlel jsem celou svoji první šichtu. Zamiloval jsem se do oddělení sci-fi, kde jsem na vozíku převážel klasiky žánru a čichal do nových knih, protože tuhle vůni nelze neobdivovat. Taky jsem chodil za Klárou do kumbálu, kde mi nabízela pořád dokola kafe, které jsem tehdy vůbec nepil.
Přišla za mnou Kačenka, já se alespoň na hodinku ztratil v jejích kaštánkových očích, ale erotické představy s mojí vedoucí pokračovaly dál. Bylo mi sedmnáct, nebyl jsem kněz, ani jsem nesložil slib celibátu, ale přesto pro mě bylo tohle nejhorší přikázání. Vždycky jsem pak za mojí modrou vílou doslova běžel, abych uvolnil svůj testosteron a měl jsem pak trošinku výčitky svědomí, protože ne že by k něčemu došlo, na to jsem byl pro Kláru mladý zobák, ale jelikož jsem zhřešil v myšlenkách. Nutno ale dodat, že velmi krásných. A když jednou přišla na návštěvu ještě Jana...no, nebudu z toho dělat raději porno, přátelé.
Ráno jsem chodil jen s sobotu, jinak hned po škole. Už jsem znal všechny babičky, jejich choutky na romány, i dědy, co milovali knihy o druhé světové válce. Pár nešťastných mladíků, co četli jen smutné básně i holky, které pořád za obroučkami svých brýlí čekali na svého prince u romantických brožovaných knih. Hrozně mě to bavilo. Doporučovat, číst si v mezičase, zařazovat do šanonů lístky s výpůjčenkami a hlavně koukat pořád na Kláru. Vyhrnutá sukně na schůdkách, několikeré přistihnutí, že se dívám. Náklon s na pár knoflíků rozepnutým pláštěm. K tomu zezadu z kumbálu šustící spousta vinylů od chlápků, které kdy v životě potkala.
K mým povinnostem patřilo i vytírání a úklid. Na tyhle momenty po zavíračce vzpomínám asi nejraději. V knihovně byl totiž klid, jen duchové starých příběhů jakoby ožili a procházeli se mezi regály. Klára se převlékala a já okem občas zahlédl kousek nahého těla. Byla to asi trošku potvůrka, které dělal dobře zájem mladého kluka, ale bylo to stejně jen platonické. Jen jsem musel dávat pozor, abych se před Kačenkou neprořekl.
Párkrát za mnou přišla má milá a já měl tolik důvěry, že mi Klára nechala se spikleneckým úsměvem klíče. V kumbálu, hned vedle vyřazených knih a za zvuků starých Black Sabbath z černo černého vinylu pak docházelo často k situacím, které by nenatočil ani hodně odvážný režisér filmů pro dospělé. Káča jakoby cítila ze vzduchu konkurenci a já? Já byl štěstím bez sebe.
Zhaslo se, aby nás noční hlídač nevyhodil a strávili jsme jednu krásnou noc mezi svazky. "Pojď, ještě jsme nebyli mezi beletrií": šeptala mi Kačenka a já byl hned pro. Když bylo po radosti, schoulili jsme se u humoristických románů a četli si dlouho do svítání pod baterkou jako malé děti. Usnul jsem a ráno nás "vyplísnila" Klára, že jsme přespali (přitom o spánku to rozhodně nebylo) v knihovně. Pořád u toho ale měla takový ten konspirační kukuč, až to vypadalo, že z nás má radost.
Byli jsme si pak s Klárou nějak blíž, vlastně už navždy, až do doby, než zemřela. To už byla svraštělá, o nejkrásnějších prsou ve městě nemohla být dávno řeč, ale úsměv jí pořád zůstal - občas jsem za ní zašel, kávu už jsem dávno pil. Neskutečně nám tenkrát s Kačenkou fandila a díky ní jsem přečetl nepřeberné množství knížek, o které bych jinak ani nezavadil. Jen mi zůstávalo vždy záhadou, proč se nikdy nevdala, neměla děti, manžela. Na to ale asi už nikdy nepřijdu.
Tato povídka je věnována nejkrásnější a nejmilejší knihovnici, jakou jsem kdy potkal. Klára prsatá byla mým snem, mojí nikdy nenaplněnou erotickou představou. Ještě, že mi máma tenkrát tu brigádu sehnala. Jinak bych byl ochuzen o spoustu nezapomenutelných zážitků.
---------------------------------------
PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh devadesátý šestý - Zvířata ze Zvířetic
Káča už mi spokojeně vrní na prsou. K ránu na nás padá rosa a já se snažím, aby mé holce bylo teplo. Sám se klepu zimou, ale musím, je totiž moje, nejlepší, nejkrásnější - a taky to trošku beru jako odčinění všech hříchů.
Otočí se na záda, rozhodí vlasy (bože!, chce se mi křičet, protože v té tváři je smyslnost, ženskost, všechno - a to ještě neotevřela ty své krásné kaštánkové oči...) kolem celého svého já a přitažlivě dýchá/vzdychá/šustí. Zvedá se jí nápis Slayer na prsou a potom do ticha opilé party zašeptá:"Smrťáčku, já tě tak miluju, i když jseš někdy hroznej debil...". Do očí mi vytrysknou slzy a musím se rozhlédnout, jestli mě někdo nevidí, byla by to totiž hrozná ostuda. Jediný, kdo je vzhůru, tak je Jana, která se na mě usmívá. Koukáme na sebe a jako bychom spolu chvíli mluvili beze slov.
Možná to trvalo jen pár minut, možná celou věčnost, ale když jsem se konečně probral, seděla na plané třešni a cvrnkala na mě, kočenka moje milá, pecky, až mě to bolelo. "Ty jedna potvoro nehodná, nech toho nebo s tebou do smrti smrťoucí nepromluvím": smál jsem se a už jsem byl nahoře u ní, pusu k roztržení narvanou třešněmi. Flusali jsme pecky dolů, do řeky a pak si má džínová víla dala dvojice třešní planých, červených, rudých, za uši a mrkla na mě svůdně hnědýma očima barvy zralých kaštanů. Musel jsem dolů, protože jinak bych ji setřásl ze stromu, aby mi spadla do náručí.
Házel jsem žabky přes Jizeru. To mi vždycky šlo, na rozdíl od pískání na prsty, kvůli čemuž se mi všichni pořád smáli. Prcalík říkal, že mám divnou hubu. "Musíme taky do vody, Smrťáčku, když už jsme tady": šeptla mi do ucha a já jí ukousl zavěšené třešně a olízl ji u toho lalůček (jo, já věděl jak na ní!). Nikdo nikde, muselo se jít na Adama a na Evu, to byla povinnost. Vstupujeme do proudu hnědo písčité Jizery, necháváme se ovívat vodou, jsme jako dvě háďata, svíjející se v jednom klubku. Líbání pod hladinou, líbání nad řekou, šmátrání po tělech a sušení na dece.
"Máma se mě ptala, jestli jsme prý už měli sex?": směje se Kačenka. "Cos jí řekla?": zeptám se opatrně a trošku jí závidím, protože našim bylo všechno tak nějak jedno. Měli dost starostí sami se sebou. "No, že chci abys byl můj první, hahaha": odpoví a já přemýšlím, co všechno o nás vlastně ti naši rodiče nevědí. O pivu, trávě, rumu a sexu, kdy jen to šlo, ani nemluvím. Jakoby nikdy nebyli mladí. Přitom mámě jsem se narodil hned po maturitě. Nojo, divná doba.
"Musíme jít..dost bylo lásky, dost bylo sexu, čeká nás metal, ty kluku můj hubenej": ukončí naše rozjímání Kačenka a má pravdu. Měl jsem trošku výčitky. Kluci dělali kousek vedle na Krásné louce u Jizery takový improvizovaný koncert a já místo toho, abych jim pomohl, tak jsem radši volil krásu, milování a třešně. Cestou si uplete Káča z lučních květů čelenku, takovou tu jako mají princezny z pohádek. Tenkrát to dělaly všechny naše holky, byl to zvyk, který mám pořád nějak zafixovaný v hlavě. Hrozně se mi to vždycky líbilo.
Byla jak hippie, v sandálech, s prdýlkou vykukující z džínových kraťasů a tom božském tílku. Kluci jsou už v plné práci a Jana s Mirkou, která má už trošku bříško a pohled těhotné ženy (nevím proč, ale na tohle jsem jak stará bába, poznám to, ženský jsou takový klidnější, rozkvetlý), na nás mávají. Samozřejmě také kytky ve vlasech a k tomu stolek s lahváčema.
"Nazdar hrdličky, tak co byl kocour v troubě?": hlásí ihned Prcalík a Sabath dodává, že si máme dávat bacha, protože teda u Kytky si dovede představit, že bude otec, ale u mě rozhodně ne. "Vždyť ty vole, ty pořád lítáš v oblacích": ještě dodá a já se pokouším jako bránit, i když vím, že má pravdu. Radši si dám pivo, vyměním kazetu, protože tam hraje nějakej heavík ošklivej uječenej (kterej si oblíbím až za pár let).
Celou akci vymysleli Sabath s Prcalíkem. Stačilo zajít za majitelem pozemku, pak jedním dědou, aby nám půjčil za pár piv trochu té elektřiny a bylo to. Nikde žádný povolení. Jen prej máme hrát až tak od osmi, abychom nerušili rybáře. A tak zatím pijeme pivo, někdo vytáhne trávu, ale je doma vypěstovaná, tak je to takový jakože jo, ale ono nic. Plácám Kačenku a Janu do zadků v rytmu Krabathor, což vydržím jen chvilku. Ale je to příjemné. Zahrát nám měly tři kapely, místní mladí kluci a přiznám se, že jména skupin si fakt už nepamatuju.
Bylo to vlastně jedno. Šlo o to se sejít, pokecat, domluvit nahrání kazet, vyměnit pár zkušeností, pohádat se o to, jestli jsou lepší Venom nebo Slayer a hlavně si dělat srandu ze všeho. Na podobné chvíle vzpomínám hrozně rád, protože jsem byl mezi svými, nikdo si na nic nehrál, s debilama se vždycky udělal krátkej proces a hlavně, bolela mě pak vždycky bránice od smíchu ještě několik dní.
Když začala hrát první kapela, pohybující se někde mezi punkem, thrashem a bordelem, musel jsem všem zatančit svůj šamanský tanec pro vyvolávání zlých duchů. To byla taková moje opilecká libůstka, díky níž jsem mohl být také chvilku středem pozornosti. "Vypadáš jak hodně hnusná baletka na speedu": smál se mi Kytka a Prcalík vyhrožoval Kačence, že jestli se mnou bude mít jednou děti, že se má teda fakt na co těšit, jestli budou po mě.
Někdo ke mě přijde a sundá mě panákem rumu do mlhavého oparu. Chvíli si zdřímnu, ale asi jen pár minut, protože mě holky zase tahají před kapelu. Hraje už asi někdo jinej, ale já to moc nepoznám. Každopádně se svíjím jak Harapes, zvedám holky nad sebe a dělám, že jsem Patrick Swayze z Hříšného tance. Potom mě víceméně donutí zpívat nějaký ty songy od Motorhead a já se do toho tak vložím, že prej je to kurva dobrý, poplácá mě po zádech Sabath. Jsem ale vyčerpanej a tak jdu na chvilku vedle k ohni, Kačenka mi opeče něco dobrýho a když jdeme s Prcalíkem a Kytkou čůrat ke stromům u řeky, rozkejháme kačeny takovým způsobem, že máme strach, aby kvůli nám neodlétly do teplých krajin.
Punkáči a metly, všichni na jedný hromadě. Nikdo tomu tenkrát neříkal underground, ani jsme nepřemýšleli nad tím, spojit všechnu tuhle krásu s nějakým bojem proti něčemu. Prostě se pilo, slavil se život, řvalo se z plných plic. Tady jsme totiž byli svobodní, pryč od školy, dospělých, co nás nechápali a vlastně ani moc neznali. Začalo krápat.
Běželi jsme pro celty do garáží, zastřešili improvizované pódium, jinak stojící na paletách a vždycky když přestalo poprchávat, hrálo se dál. Pak něco zablesklo, vypadl proud a byl konec. Tedy s produkcí. Ještě jsme měli kazeťáky a tak se tancovalo, pařilo v dešti. Holky promoklý trička, kluci do půl těla, k tomu rum, pivo a mokrý vlasy létající vzduchem. Bylo to nekonečný, jedna pecka střídala v "polských jezevčících (kazeťák)" druhou a celé to skončilo vlastně až ve chvíli, kdy všichni padli zemdlení na zem. Vydržel jsem třetí od konce, první samozřejmě Prcalík, ten měl v sobě nejvíc běsů a druhý Kytka, který byl ten večer úžasný.
Padaly na nás proudy vody, skrápěly nám vlasy, těla. Leželi jsme durch promočení v bahně a v kazeťáku dohrávali Sodom. Jedinej Sabath stál a díval se na nás spokojeně a zádumčivě. Vzal nás domů usušit, pouštěl nám staré rockové pecky, vzpomínal na holky, který ho chtěly a slzel nad těmi, které ho opustily. Což byla většina. Svlékl jsem si Káču vzadu v kumbále, kde měl uložené ohmatané svazky knih a osušil ji půjčeným ručníkem, který voněl tabákem. Má milá se mi ztratila v náručí a já jsem náhle vystřízlivěl. Vedle v pokoji chrápal Sabath, v kuchyni vrněli spokojeně Kytka s Mirkou a Prcalík nadával ze spaní. Já usnul až k ránu, protože jsem pořád myslel na třešně, na metal a na sex u řeky. Káča měla pořád ve vlasech umolousanou, zmoklou a rozmačkanou kopretinu.
Příběh devadesátý devátý - Nesvatý týden mladého muže
Příběh stý - Tak a máš to, seš dospělej...
Příběh sto první - Když jedna bolest nestačí
Bývali jsme tam první, lehávali jsme ve stínu, na jednom ručníku, se svačinami. Než přijeli ostatní, tak se plánovala budoucnost. Já automaticky, jako skoro každý, počítal s nějakým místem ve Škodovce a s půjčkou na byt. Měli jsme vyhlídnutý jeden na Starém městě, s výhledem na Jizeru. Malinkatý, ale byl by náš.
Byla zrovna středa, slunce pálilo jako autogen a moje hnědoočka měla laškovně přehozený mokrý pramínek vlasů kolem klíční kosti. Zrovna jsem ho chtěl odhrnout, políbit ji a možná na chvilku zmizet do nedalekého lesíka, ale už tu byla celá parta. Prcalík s Prcalinkou, kteří nám museli oznámit, že oni už šukali a že je na to hrozný vedro a že mají odřený zadky z písku. Jana v plavkách, na který bych mohl koukat do skonání světa. A konečně Mirka, už s takovým tím laskavým pohledem těhotné ženy. Měnila se nám před očima. Krásněla, mohutněla a z té drobné prsaté divoženky se stávala máma. Byla doslova radost na ni pohledět.
Kolem obíhal stále víc roztržitý Kytka, pořád se ptal, jak jí je, co chce, jestli ji něco netlačí. Prostě kluk, který se připravoval na roli otce. Přiznám se, že jsem jim tenkrát trošku záviděl. A holky se samozřejmě shlukly kolem Mirky, poslouchaly jestli už kope a vůbec si vyprávěly o věcech, kterým my chlapi nikdy nebudeme rozumět. Naskákali jsme s Kytkou a Prcalíkem radši do vody, potápěli se a pak se šlo na pivo. Probíral se metal a v hospodě Pod Kaštanem jsme byli zase ti nejchytřejší na světě. Pohoda, léto, holky v plavkách.
Jenže Kytka, jak byl z toho všeho těhotenství rozněžnělej, tak si dal i vodku a rum. Byl pařák a vlezlo mu to do hlavy. Já byl vždycky kvočna a všechny jsem jak nějakej trošku bláznivej učitel hlídal, opatroval a staral se o ně (tedy, když byl Kytka mimo, jinak byl vždycky tím starostlivým on). Ale taky jsem měl Káču a tak jsem se s ní zakecal zrovna ve chvíli, kdy se nechal můj opilý kamarád překecat od partičky místních ke skoku ze skály do vody. Bohužel se nevynořil.
"Ty vole Smrťáku, pomooooc...": řvali na mě a já si nejdřív myslel, že si dělají srandu. Pak do mě Káča kopla, že se fakt něco děje. Švarďák je hluboký zatopený lom a Kytka pořád nikde. Zakřičel jsem na Janu, ať běží do vsi zavolat pomoc, záchranku. S Prcalíkem, oba vyděšení k smrti, jsme ihned skočili šipku do rybníka a začali našeho kamaráda hledat. Bylo to nekonečný, šílený. Já se dusil šokem, měl jsem o svého kamaráda hroznej strach. Pak jsem naštěstí do něčeho pod vodou kopl. Chytil Kytku za vlasy a vytáhl ho nad hladinu. Nadechl se a začal se se mnou v panice prát.
Dodnes nevím, jak jsme ho vytáhli na břeh. Připadalo mi to nekonečný. Otočili jsme bezvládné tělo na bok a on nedýchal. Viděl jsem Káču, jak má sepnuté ruce a modlí se. Za našeho kamaráda, za jeho život. Nakonec začal kašlat a prskat vodu. Když pak otevřel oči, přiznám se, že jsem z toho všeho stresu brečel. Objímali jsme se, nadávali mu do hovad a debilů a nikdo jsme si nevšimli, že kousek vedle na dece sedí zhroucená Mirka, která z toho šoku krvácí mezi nohama. Jak jsme se soustředili na našeho kamaráda, tak jí nikdo nevěnoval pozornost. Až Jana, která se k nám dostala s houkající sanitkou.
Kytku naložili, ošetřili těch pár oděrek a že si jej vezmou na kontrolu pro jistotu s sebou. Horší to bylo s Mirkou. Omdlela a tak ji rovnou dali na nosítka a odvezli do porodnice. Bohužel, dítě se zachránit nepovedlo. V pátém měsíci si chudák holka musela protrpět nepopsatelné. My jeli za sanitkou na kolech a na tu cestu do smrti nezapomenu. Aby se nám ulevilo, tak jsme nadávali hodně sprostě, proklínali svět a tekly z nás slzy.
Jakoby byl Kytka prokletý, nestačila jedna bolest z odchodu jeho otce, z které se pomalinku dostával. Musel díky svému osudu zažít další, krutou ránu. Než Mirku pustili, chodili jsme pod okna porodnice a bylo to snad ještě horší, než kdybychom tam nebyli vůbec. Kolem totiž postávali novopečení, rozesmátí tatínci s kytkami v rukou. V oknech veselé mámy a jedna smutná dívka, která plakala. Musel jsem Kačenku a Janu pořád objímat, utěšovat je a Prcalík s Kytkou neskutečně chlastali.
Moje babička vždycky říkávala, že ženská toho vydrží víc než člověk a u Mirky její průpovídka platila bezezbytku. Když si vezmu, že její rodina nebyla nic moc a nikdo ji nepomohl, ani ji nepodpořil - byla na svůj věk neskutečně silná. Dokonce bych řekl, že všechnu tu bolest snášela lépe než Kytka.
Měl jsem pak nějakou dobu hodně děsivé sny, pořád jsem se v noci budil, Kačenka mě vždycky hladila po tváři a šeptala mi do uší uklidňující slova. Sama plakala. Neustále se mi zdálo o dětech. Mirka se zase začala trošinku smát až ve chvíli, kdy jsem všem koupil lístky na koncert TANKARD. Ale o tom až příště.
Příběh sto druhý - Alkoholický výlet na TANKARD
Moje babička byla zlatá žena. Spoustu let šetřila, aby mi pak po maturitě slavnostně předala vkladní knížku na heslo, které obsahovalo mé jméno. Střádala, odpírala si spoustu radosti, aby její čtyři vnuci měli něco do začátku, jak říkávala.
Jenže já byl ve věku, kdy jsem na dalekou budoucnost příliš nemyslel. A když už trošku usměvavý Kytka přišel, že kousek za hranicemi v Chemnitzu je koncert Tankard, rozhodl jsem se. Na penězích jsem nelpěl a chtěl jsem svým kamarádům udělat radost. Za to že jsou, že vydrželi všechna příkoří od svých rodin, za bolest po potratu, za všechny ty krásný chvíle, co jsme spolu prožili a hlavně za metal, který jsme milovali jako nic jiného.
Šel jsem za babičkou, která si myslela, že peníze použiji hlavně na malinkatý byt nad řekou Jizerou, který jsme si s Kačenkou vyhlédli. Koupil jsem lahev koňaku, seděl šest hodin v obývacím pokoji a vysvětlovat staré moudré ženě, proč to musím udělat. Viděla to zpočátku úplně jinak, ale nakonec mě myslím pochopila. "Když mi slíbíš, že tam nebudete dělat nějaký kraviny a že se vrátíš, tak ti dám peníze zvlášť na cestu i vstupné": prohlásila nakonec a mě musela Kačenka skoro odnést. Byl jsem na maděru. A dodnes nevím, jestli měly být ty peníze navíc náplast za všechny náběhy na rozvod a nekonečné hádky mých rodičů nebo jsem babičku opravdu přesvědčil.
Mirka ještě pořád měla pohled raněné laně, ale když jsem jí oznámil, že je beru všechny na Tankard, roztála. Milovala je z nás všech asi nejvíc. Dostal jsem pusu a slib, že až se jim jednou povede syn, dá mu jméno po mě. K tomu sice po několika letech došlo, ale už to nebylo s Kytkou, ten se mezitím rozplynul v nekonečnu. Prcalík prohlásil, že on také přispěje a Jana byla tak dojatá, že slíbila největší svačiny na cestu. Seděli jsme pak na panelech konečně zase o trošku veselejší.
Přípravy na koncert byly tentokrát nekonečné. Možná už jsme byli trošku starší a možná i svědomitější, ale rozdělili jsme si úkoly. Někdo zjistil, jak jede vlak, já zavolal od mámy z práce a zamluvil v Německu vstupenky. Dva dny předem jsme pro jistotu odjeli na chalupu do Jizerek (abychom byli blíž k Chemnitzu), kde se neskutečně chlastalo a "připravovalo" se na ten velký den. Na louce kazeťák, v něm "Zombie Attack", "Chemical Invasion" a v té době ještě čerstvé "Stone Cold Sober". A protože k Tankard patřilo vždy pivo, lahváče cinkaly stále dokola.
Kytka s Mirkou sice chodívávali na dlouhé procházky, pořád je ještě jejich mrtvě narozené dítě bolelo, trápili se, ale jak známo, čas pomalu vše hojí. Byl jsem čerstvý maturant a spolu se Sabathem jsme byli nekorunovaní vedoucí celého zájezdu modrých thrashových duší.
"Drinkin’ beer somewhere with me
Playin’ loud and poppers flee
I want booze and beer and wine
To be drunk it’s so fine
It’s so fine!
Come and drink alcohol!
Come and drink beer with me!
Come and drink alcohol!
Come and drink wine with me!"
Řvali jsme do lesů, zase chvilku alespoň trošku šťastní a svobodní. Mě doma rovnou řekli, že budou rádi, když vypadnu. Protože na sebe zase štěkali a rozváděli. Jen chudák bratr, který k metalu nepřičuchl a nechtěl s náma vyrazit. Odnesl si všechnu špínu v první linii. Já byl rád, že jsem z toho srabu pryč. Hádky rodičů před dětmi by se měly zakázat, to mi potvrdí každý, kdo je někdy zažil. A že ty našich byly hodně ostré.
Abychom měli klid, chodívali jsme s Kačenkou až úplně nahoru na půdu, pod vikýř, na matrace. Tam jsme taky usnuli den před akcí a já blbec trošku zaspal. Úprk na autobus do Jablonce a přesun vlakem do Liberce byl tak překotný, že jsme oba spoje dobíhali jako poslední. Nebýt jedné hodné paní průvodčí (zdržela vlak), mohlo být po výletu. Ale měli jsme z prdele kliku, jak říkával Prcalík a jedna pusa od něj udělala paní takovou radost, že si s námi vyprávěla celou cestu.
Liberec patří k jedněm z mých nejoblíbenějších měst, ale nádraží tenkrát nebylo z nejhezčích. Hnusné pivo, nepříjemný vrchní. Nám to bylo všechno jedno. Jelo se na metal, byli jsme zase spolu - my parta z panelů, která si tenkrát myslela, že je to všechno navždy, na věky věků. Nebylo, osud je někdy kurva, ale tahle akce patří k nejpovedenějším vůbec.
Osobně jsem Tankard už tenkrát miloval. Vždycky se mi na nich líbil nadhled, pohoda, melodie a hlavně, skvěle se na ně pařilo. A o to nám šlo především. Vlak nás vyplivl v Chemnitzu opilé, jak zákon káže - Sabath nemohl skoro chodit. Jednou nás zastavili policajti, že prý u nich se močit na ulici nesmí, pak na nás řval nějaký pán německy, co jsme to za hovada. Ale Prcalík mu ihned kontroval, že by si měl uvědomit, kdo že to vlastně vyhrál válku, tak ať drží hubu.
Byla sranda, šlo se pěšky až k sálu. Moc si to nepamatuju, vystřízlivěl jsem vlastně až uvnitř a o předkapele vím, že mi přišla hrozně legrační. Jmenovalo se to tam Kraftwerk a psal se 18. červen léta páně 1993. A my zažili jeden z nejlepších koncertů ve svých životech. Ano, Tankard byli asi opilí stejně jako my, ale jejich thrash byl doslova devastující. Narvaný koncert, řvaní refrénů. Sem tam nějaká menší rvačka, mosh-pit. Celý večer byl hodně divoký, já přišel už během první skladby o brýle a Káču někdo kopl do žeber. Nevadilo nám nic, byli jsme zvyklí, zocelení.
"Já se z toho poseru, poseru, poseru....Smrťáčku, to je ten nejlepší dárek, který mi kdo dal": líbala mě Mirka uprostřed davu (já si na chvíli vzpomněl na náš výlet na Saxon do Mnichova) a Němci koukali, protože před chvílí jsem se objímal s Kačenku a prsaticí Janou. Samozřejmě mi to dělalo neskutečně dobře. Hrozně jsme se nasmáli, obrovsky zapařili. Tankard museli několikrát přidávat a všichni byli doslova v extázi. Pro východní Němce totiž bylo vystoupení hodně podobně vzácné jako pro nás. Spousta z nich zažila první "větší" koncert. Chtěl jsem si něco koupit na památku, ale všichni mě donutili, že ne, že oni koupí mě. Dostal jsem krásnou nášivku s logem kapely (a pivem), kterou jsem měl na džínové bundě potom dlouhá léta.
V jednu chvíli jsem měl pocit, že na mě září z nebe kužel světla a já tam stál jak opařený. Připadla jsem si jak u nějakého zjevení. Vše trvalo jen chvilku, ale spojení mezi mnou, kapelou, hudbou a mými kamarády bylo v ten okamžik neopakovatelné - a věřte nebo ne, já zmíněné světlo fakt viděl. Nebylo třeba slov, stačil pohled, posunek a všichni jsme věděli, o co jde. Kdo by byl před lety řekl, že se nám podobný koncert vůbec splní? Vždyť takové zážitky pro nás byly ještě nedávno z říše snů.
Dovolím si malinkou vsuvku. Viděl jsem teď před dvěma lety Tankard v Plzni na Metalfestu a můžu vám říct, že v určitých momentech jsem měl co dělat, abych neslzel jako želva. Všechno se mi vracelo. Já vím, pro spoustu lidí jsou tihle thrashoví Němci taková zábavovka, ale pro nás, co jsme je zažili v mládí, se jedná o poctivou, srdcovou kapelu.
Dav nás vytlačil ven, tam už hlídali policajti. Vlastně celou cestu na nádraží. Nalodíme se, Prcalík ještě řve něco o teroru (německy) z okénka, ale už je noc, do celého kupé jde únava a tak si vyprávíme zážitky, znovu předvádíme, jak jsme na jakou skladbu pařili a já jsem hrozně rád, že se Mirce zase na tváři objevil úsměv. Tlemí se i Kytka a Kačenka mi šeptá do ucha, že jsem ten nejlepší chlap na světě, protože sice prý nejsem žádnej krasavec (což jsem asi nebyl), ale že mám široký srdce a miluje mě za to, jakej jsem. Prcalík mě plácá uznale po ramenou a tvrdí pořád dokola, že jsem "kurva dobrej kluk". S Kytkou stačí pohled a Jana spokojeně podřimuje. Sabath ještě nevystřízlivěl. Zažívám obrovský pocit štěstí.
Na chalupě jsme až k ránu, slunce už praží a lahváče v potoce - vyprošťováky, jsou neskutečně ledové. Dáme každý jedno. Mirka mě políbí na dobrou noc a my musíme s Kačenkou zase nahoru na matračky. Přes vikýř z venku sálá teplý vzduch, ale nám to nebrání v tom, abychom celý den spali zabaleni jeden v druhém. Alkoholický výlet na Tankard se neskutečně vydařil po všech stránkách. Obsahoval v sobě totiž obrovské množství štěstí, piva, lidí, s kterými jsme zažili spoustu dobrého i zlého a hlavně skvělé hudby. Kačenka se ze spaní usmívá a já se bojím pohnout, abych všechnu tu krásu ani na chvilku nepokazil.
Příběh sto čtvrtý - Pivo, Chachaři a koncert IRON MAIDEN.
Příběh sto pátý - Nedá se nic dělat, milujeme RAMONES
Opili jsme se do totální němoty, já pak "tančil" na zábradlí, padl hubou na zem a nemohl jít spát v tomhle stavu domů. Káča na mě zavěšená, dvě džínové ještě trošku děti, úplně opilé, ale nadšené. Bylo nám spolu moc dobře a Sabath nás zve domů. Podobná pozvání v podobných stavech se neodmítají. Dostávám konečně něco k jídlu. Chleba a utopence. Málem je sním i s talířem. Pak pivko a celá noc s Ramones na vinylech. Nechá se kolovat tráva, všichni se smějeme a mě to nedá a až do rána tančím. Káča je na mě naštvaná, protože mám v očích divný odlesk a ze srdce leze bolest.
Seděl jsem v rohu a všeobecnou radost všech ostatních jsem příliš nesdílel. Sabath byl ve svém živlu a na kulečníkový stůl vyskládal celou kořist. Přijel včera z Polska a přivezl několik igelitek plných CD a kazet. Jedna byla pro mě, měl jsem dneska svátek. Ráno pršelo a předešlá noc nás všechny doma hrozně bolela. Mě tedy nejvíc, protože už jsem to nemohl vydržet. Všechny ty nekonečný hádky, řvaní, pláč, smutek, strach.
Nebolelo mě ani tak nateklé oko, ale spíš duše, protože jsem se ve svých sedmnácti poprvé naplno postavil svému otci. Alkoholik ve vrcholné formě, kdysi táta, který byl snem každého kluka. Co my jsme se spolu nadělali kravinek, jak já ho miloval. Postupně se ale rozložil šedivým městem, tvrdou prací v továrně a hlavně chlastem, který dělá z lidí trosky. Už jsem se na to nemohl dívat a tak jsem se někdy kolem třetí v noci, kdy hádka zrovna vrcholila, rozčílil, zařval a šel mu všechno vyprsknout do tváře. Nikdy do té doby nikoho nebil, ani mámu, ale tentokrát udeřil. Měl jsem tu čest být první.
"Smrťáčku, to bude dobrý, uvidíš, vždycky se to uklidní...hej Sabathe, Smrťákovi je smutno, pusť mu Krabathor": líbala mě a utěšovala Kačenka. Pak přišly postupně všechny holky, objaly mě a Jana odněkud vytáhla lékárničku a začala mé oko ošetřovat. Dostal jsem od svého otce, ještě nedávno tak skvělého chlapa, zásah přímo do té vší čisté modře, jak říkávala moje černosnubná víla. Všem jsem poděkoval, přihnul si piva a začal vykládat kazety a CD na svůj stůl. Dostal jsem dárek, který se stal jedním ze základů mé mohutné sbírky. Samé dobroty, občas s podivně zkopírovanými obaly, ale alespoň na chvíli se mé jmeniny trošku rozjasnily.
Vader - "The Ultimate Incantation", Voivod - "The Outer Limits", Bathory - "Twilight of the Gods" - tyhle obaly mě zaujaly asi nejvíc a ihned jsem si zabral kazeťák. Nikdo nic nenamítal, všichni věděli, že mi není zrovna nejlépe. Mí skvělí kamarádi byli jako smečka vlků, vždycky jsme vycítili nálady těch ostatních. A když byl jeden smutný, ostatním také moc veselo nebylo. První šli na řadu Voivod. Řezali pěkně a to natolik, že se celá hospoda proměnila v jednu obrovskou pařbu. Musel jsem ze sebe všechnu tu bolest, to ponížení dostat. Pohádal jsem se s otcem tak, že mi řekl, abych se už nikdy nevracel. A tak jsem neměl kam jít.
Pil jsem až do rána a ani nešel Káču doprovodit. Zalezl jsem si dozadu do skladu, mezi staré kulisy po divadelnících, hned vedle loutek a stejně nemohl spát. Pořád jsem před sebou viděl všechen ten pláč i zlej obličej chlapa, kterýho jsem ještě před pár lety tolik obdivoval. Byl mým vzorem, táta, který se uměl tak krásně smát a dokázal všechno na světě. Bylo to pryč a zůstala jen prázdnota, zklamání. Vstal jsem brzy ráno, ještě víc opuchlý než včera a pustil si na rozjezd Bathory. Načepoval si pivo a začal uklízet. Nechtěl jsem zůstat nikomu nic dlužen.
Toulal jsem se a přespával u svých kamarádů celý týden. Vím, že mě máma hledala, ale všichni mě zapřeli. Byla to celé blbost, mámy se trestat přece nemůžou, jenže my byli mladí, naštvaní a té nespravedlnosti bylo už všude kolem moc. Jedl jsem co a kde se dalo. U Kačenky doma se sprchoval, ale nemohl přečkat noc. Stačil mi jejich plesnivý sklep a tuna zavařenin. Ráno uplakaná Káča, která mě přemlouvala, že takhle to dál nejde. Vždyť co chudák máma? Měla pravdu, ale já byl poníženej, ztratil jsem jeden velký kus sebe samého. Byla se mnou těžká řeč. Hrdej, mladej, blbej death metalovej chuligán.
Někdy v první polovině srpna, v teplém létě 1993 jsem se ocitl sám a beze všeho. Neměl jsem už žádné peníze z brigády, neměl jsem nic. Jen kazety, CD, co jsem si ve vzteku sbalil a dvě trika - Vader a Sodom. Taky džínové kraťasy a vestu, párek počmáraných čínských kecek. Jinak vůbec nic. Čekal jsem, až mi skončí poslední prázdniny a v říjnu nastoupím do lakovny jako THP pracovník. Místo mi sehnala máma. Mě to bylo jedno, stačilo mi, že jsem dostal odklad z vojny. Víc mi nebylo třeba.
Nejhorší byla rána, když jsem se probudil, většinou rozlámaný, párkrát dole u řeky, jak starej bezdomovec. Umyl jsem se v Jizeře, otřásl zimou i hladem a většinou se rozplakal. Musel jsem sám, nechtěl jsem před ostatními, protože přece drsňáci nebrečí. Kačenka na mě byla šíleně hodná, nosila mi jídlo, líbala mě na špinavou tvář a pálilo ji všechno jako mě. Jenže já byl vzteklý, asi na ní i ošklivý, pohádali jsme se hodně. Hodně moc, jako zatím nikdy. Kvůli mé bolesti, kvůli všemu, co na mě padalo. Jasně, mohl jsem za to já, jen já, nikdo jiný.
Mládě, ztracené v šedivém zlém světě. Tak jsem se cítil a najednou mi cvaklo v hlavě, že už jsem všem na obtíž. Asi jsem i byl. Nikdo mi nikdy nic neřekl, ale já to nějak vycítil. Ani nevím, co mě to napadlo. Napsal jsem na starý karton, na kterém jsem spal dole u řeky, fixou omluvná slova a báseň o tom jak ji miluju. Hodil jsem to své milé Kačence před dveře, smířen s tím, že už jsem na konci svých sil. Musel jsem vypadnout, utéct, utéct všem.
Asi jsem byl v nějakém divném šoku, k tomu zničený a vyhublý. Nevím, proč jsem se vydal zrovna tímhle směrem. Možná proto, že v bělských lesích a u Máchova jezera jsem zažíval nedávno překrásné chvíle s Kačenkou. Lidská mysl je občas nevyzpytatelná a nejvíc si pamatuju, jak jdu po silnici. Kolem sviští auta, ale já je vidím rozmazaně, přes vzteklé provazce ze slz.
První noc o samotě spím zahrabaný v listí kousek od silnice. Jím jen lesní plody, rozhodnutý, že to nějakou dobu vydržím a pak se všem pomstím. Opravdu jsem to tak cítil, chtěl jsem si z kořenů a lýčí uplést provaz a přehodit ho přes nejbližší strom. Mladý, smutný kluk, který si nevážil toho, že má nejkrásnější holku na světě, skvělé kamarády a hlavně mámu, která by pak na všechno zůstala sama. Já takhle ale nepřemýšlel.
Nejhorších několik hodin bylo u jedné studánky, hned vedle Máchova jezera. Asi jsem se spletl a snědl nějaké bobule, co mi způsobily šílené křeče v břiše. Ležel jsem na zemi, řval bolestí a doslova trhal zem kolem sebe. Přešlo to v bolavém průjmu, já se šel vykoupat do Mácháče a pak mě popadl hroznej hlad. Vydal jsem se na cestu. Říkal jsem si, že bude má poslední. Ještě jednou se najím, něco někde ukradnu (představoval jsem si uzenou kýtu) a pak se vrátím. Provaz byl připraven.
Dojdu do Bělé pod Bezdězem, pěšky, utahaný jako tažný kůň. Sedí tam na lavičce mánička a hned odkud jsem. Od prvního pohledu alkáč, ztracená existence, vlastně něco jako zrovna já. Dá mi loknout rumu, koupí mi párek v rohlíku. Tak díky, musím jít, mám něco na práci, odpovím mu, ale on mě nepustí. Opije mě, nezkutečným způsobem zrychtuje, že bliju na náměstí do kašny. Pak zmizí, vypaří se nebo se mi to jen zdá - je jak umolousanej strážnej anděl, kterej se z ničeho nic objevil a chlastem mi zachránil život. Lehnu si na lavičku a zdá se mi o tom, jak jsme s Kačenkou zalezlí v peřinách na chalupě. V krbu praská dříví a já jí koukám na zadek, jak jde pro něco k jídlu. V mém tričku. Překrásná.
"Tak copak mladej, koukej mazat domů": slyším jakoby z dálky. "Jdi do prdele, já jsem sem přišel chcípnout": odseknu a odpovědí je mi rána do zad obuškem. Policajti ze staré školy, napadne mě. Ihned naloží moje tělo do auta, odvezou na záchytku. Ještě mi probleskne hlavou, že teď už si to nestihnu asi hodit. Musím to všem hned říct. I mladé slečně doktorce, které v ožralosti tvrdím, že se jmenuji Michael Jackson a že kdyby chtěla, že bych ji uměl hezky polaskat. Stačí říct. Pak rozsypu všechny kazety a CD po ordinaci a snažím se je sebrat. Moc mi to nejde a shodím stojan s léky. Připoutají mě raději k posteli a já pak spím až do rána. Igelitku se svými metalovými poklady mám u bosých nohou a příjemně mě chladí.
"Proč, proč mi tohle děláš": pláče mi druhý den ráno nad postelí máma. Sepisujeme papíry s pupkatým panem policistou. Vidím na nástěnce svoji fotku (je mi na ní tak patnáct a tvářím se na ní jak debil, asi nějaký narozeniny a máma vzala do ruky první, kterou měla po ruce). Nechali mě hledat, svého nehodného syna, který si ničeho neváží. Je tu i otec, k mámě se chová jako gentleman, ale všichni víme, že tohle alkáči umí na výbornou. Cestou do Mladé Boleslavi sedím vzadu v autě na sedačkách. "Podívej se na to, to je ta tvoje výchova. Furt se jen fláká s kamarádama, chodí za holkama a poslouchá ten hroznej metal": brblá otec a vůbec mu nedojde, že synové se pěstí do obličeje nemlátí. A že když řeknou, tak dřu všude, na chalupě i na polích v Sovinkách, bez keců, práce mi nikdy nevadila.
Doma spím snad dvanáct hodin. Večer zvonek, vykouknu z okna a tam stojí úplně všichni. Sabath, Prcalík s Prcalinkou, Jana a Kytka s Mirkou. Uprostřed nich Kačenka. Sejdu dolů. "Čau Kubo, doufám, že už přestaneš dělat blbosti...hele ty vole, všichni máme něco, ale tak jsme tu jeden pro druhýho...ne, ty vole blbej, tohle nemůžeš, to nejde...": promluví na mě Kytka a Káča mi skočí do náruče. "Smrťáku, tohle už mi nikdy v životě nedělej, nikdy! Já měla takovej strach!": šeptá mi do ucha a já vidím nahoře v okně paneláku svoji mámu, jak pláče. Vypadá to, že už pochopila, co pro mě moje parta znamená, pro nás všechny.
Příběh sto dvanáctý - Malé radosti
Příběh sto třináctý - Maso od kosti na hradu Kost
Příběh sto čtrnáctý - Děkuji ti, Freddy
My thrasheři šli po pivu, chlemtali ho po hektolitrech a šlo nám dost i o šukání. Feťáci byli jiní, takoví citliví, uměli naslouchat. Že Jan, básník ulice, bere drogy, ale zpočátku nikdo netušil. A tak se má nejlepší kamarádka zase setkala s krutou realitou šedivé panelové ulice.
Přemýšlím nad Janou a taky na ní trošku žárlím. Nojo, jednou to muselo přijít. Tak má kluka, no a co? Usínám, nechám si zdát o chalupě a ráno jdu na panely. Jana tam není. Asi spolu zůstali. Ne, nezůstali, támhle jde, ukáže mi Prcalík a já najednou vidím její skleslou postavu. Sotva se šourá. Pak nám vypráví o tom, že se jen líbali, leželi vedle sebe a jinak nic. Jan měl prý z ničeho najednou vzteklou náladu. Poslal ji do prdele. A tak celý den v podstatě rozmlouváme své kamarádce vztah, který nemá žádnou budoucnost. Už se ví, že je feťák a o těch kolují kolikrát hrůzostrašné zkazky. Nevymluvíme jí ho, samozřejmě. Má svoji hlavu, koneckonců, proto ji máme všichni tolik rádi.
Jak jsem mohl vědět, že Jan fetuje už několik let? Jak jsem měl v sedmnácti poznat, že už je v poslední fázi - vždyť vypadal pokaždé tak skvěle, nad věcí, rozumný? Když se na to dívám zpětně, Boleslav nebyla Praha, těch feťáků nebylo zase tolik. Něco jsem o fetování slyšel, ale spíš jsme si z toho dělali srandu. Bral špinavě bílý, nažloutlý prášek - pervitin. Klasika, nejdřív ho kouřil (viděl jsem, že z alobalu, jestli se tedy nepletu), pak píchal rovnou do žíly. Ještě, že jsem potkal Christianu a její knihu o drogách (ano, My děti ze stanice zoo), která mě totálně odrovnala a vyděsila. Nejen mě, my měli o fetu jasno. Pro nás to bylo totální svinstvo, dno. Dno, na které právě Jan dopadl.
"Musíš jít se mnou, on je pořád vzadu za diskotékou v tom jejich doupěti": křičela mi hystericky Jana do kecafonu dole u zvonků. Byl večer a já se chystal na "pořádný sobotní šukání", jak říkával Prcalík. Místo toho jsem oblékl džínovou vestu, kecky a šel doprovodit kamarádku do nejhorší diskotéky ve městě. Hned pod Kozím trhem, s lesklými neóny a takovými těmi víkendovými kurvami před vchodem.
Janu pustili dovnitř hned, mě dali skoro do držky. Dva dutolebci, skinheadi, palice vypatlaný. Na mě si ale nepřijdete. Obešel jsem vchod, vlezl přes dámský záchodky. Nehodil jsem se tam. Pánové měli upnutá trička, gely ve vlasech a holky na mě koukaly opovržlivě. Otrhaní thrashoví maniaci pro ně rozhodně nebyli v kurzu. Tady se šlo po trojkových bavorácích, bílém prášku na zrcátku a disko hudbě. Pro ně jsem byl póvl, socka, magor ze sídliště. Chtěl jsem být co nejdřív pryč.
Díra byla feťácký byt hned za diskotékou. Na konci dlouhý temný chodby. S dalším anabolickým lebkounem u vchodu. Nechápu, jak tudy mohla Jana sama projít. Já se kupříkladu bál, hodně. Asi toho svýho průsvitnýho feťáka opravdu moc milovala. Achjo, tak hurá do toho. Nejdříve slušně poprosím o vpuštění dovnitř. Nabušený blbec mi ukáže vybělené zuby a pošle mě do horoucích pekel. Jako kdybych tam zrovna nešel. Dám mu ránu - hlavičku, už mě celý tenhle večer štve.
Otevřu dveře a málem upadnu smradem plným moči, exkrementů a kyselosti. V jednotlivých místnostech polehávají různé postavy. Všechno připomíná středověké vězení. Jana bych asi nepoznal, všechny ty trosky mi připadají stejné. Nebýt Jany, sklánějící se nad tělem ležícím ve zvratkách, vlastních i cizích hovnech a chcankách. Z ruky mu trčí jehla a má nepřítomný výraz (tohle asi nebude "jen" pervitin, bleskne mi hlavou). Chvíli tam oba stojíme a nevíme, co dělat. Něco jiného je o feťácích číst a něco jiného se s nimi opravdu setkat. Zvedl se mi žaludek a taky jsem přidal do všeho toho hnusu kousek ze sebe.
Jana brečela, vzlykala a viděl jsem, že se jí začíná zmocňovat samaritánské rozpoložení. To jsem nemohl dopustit. Jednoduše jsem ji zmítající vzal, hodil přes rameno a běžel ven (ona mě, svého nejlepšího kamaráda, u toho mlátila pěstmi a trhala za vlasy!). Na tupouna u vchodu to zapůsobilo, myslel si, že jsem si přišel pro svoji kurvičku. Horší byli ti zbylí dva. Postavil jsem Janu na nohy a řekl jí ať zdrhá. Chvíli ještě stála, ale pak jí přesvědčila první pěst, která přilétla do mé tváře. Nevím, jak dlouho do mě mlátili, kopali a devastovali můj už tak ošklivý obličej. Připadalo mi to nekonečný.
Nejdřív jsem lezl doslova po čtyřech, pak se chytl za naražená žebra a krvácel až ke Kačence domů. Kilometr a půl jsem šel snad dvě hodiny. S občasným červeným zvracením u zdí. "Panebože, co se stalo?": uvítala mě paní Kačenková a ihned budila manžela. Sešil potřebné na operačním sále pro psy. "Sežeňte Janu": byla má poslední slova a pak jsem omdlel.
Za měsíc našli Jana mrtvého. Nevydrželo mu srdce. Puklo.
Jana ten večer v pudu sebezáchovy běžela k Prcalíkovi. Přespala u něj a Prcalinky. Já se léčil a doma musel s pravdou ven. "Ty si byl v tom feťáckým doupěti?": chytala se máma za hlavu a ihned mi prohlížela ruce, asi jestli si nepíchám. Musel jsem příběh trošku upravit, aby nebyla tolik vyděšená.
Po Janovi tedy zůstala jedna nešťastná holka, několik skvělých básní a spousta zničených životů. A já se od té doby bál drog jako čert kříže. Nejen já, i všichni mí kamarádi. "Zlatý pivo, zlatý pivo, metal a šukání": uzavřel celý tento smutný příběh tenkrát Prcalík na panelech. Seděl jsem proti němu, vše vyprávěl a nevěděl, jak se narovnat. Byl jsem zase ovázaný, jako kdybych se popral s tygrem.
Má kamarádka se po čase zase otřepala, ale její schopnost vyhledávat si do vztahu podivné týpky pokračovala. Jakoby měla slabost pro všechny nešťastníky světa.
Příběh sto sedmnáctý - Holka od koní
Potkávali jsme se sice vždy odpoledne na panelech, ale každý seděl naschvál na jiné straně. Já s klukama, Káča s holkama. Prcalík nám vždycky několikrát za odpoledne řekl, ať se na to vyserem a Jana se nás snažila udobřit. Jak jsem byl ale za urputnýho debila, tak jsem se zasekl. Jenže ty noci vytřeštěných očí, ty smutný sny, ta samota s debilním časopisem Leo nebyla nic moc. Nechci bejt za citlivku, ale nejvíc mi chybělo asi každodenní obětí, pocit, že jsme spolu.
Opil jsem se, řval u Káčenky před barákem, až mě museli její rodiče okřiknout. Druhej den ráno mi bylo blbě, několikrát jsem zvracel jen žaludeční šťávy, protože jsem skoro vůbec nejedl. Mlátila se mnou puberta, provinění a byl jsem zmatenej jako veverka. "Tak se prostě seber a jdi za ní": řekla mi konečně Jana a já šel.
Zvonil jsem a nereagovala. Tak jsem si sedl před dům a vydržel tam několik hodin. V dešti, ve tmě, byl jsem rozhodnutej, že tam budu sedět navždy.
"Panebože ty seš fakt někdy neskutečnej, pojď nahoru": ozvalo se najednou a proti mě stála Kačenka s rudýma očima od pláče. Nebylo třeba slov, vlastně jsme si jen asi hodinu nadávali, takovým tím jemným způsobem. Vybouchl jsem ještě na chodbě, natolik jsem ji chtěl. Konečně se usmála a řekla mi pojď. Ještě jsem snědl dva kompoty, abych vůbec mohl chodit a zavedla mě dolů do Podlázek ke koním.
Šárka zrovna jela na tý samý klidný kobyle, ze které jsem tolikrát spadl a před sebou měla v sedle holku, co vypadala trošku jako kluk. Chodily spolu. Už nebyla tak přitažlivá. Najednou jsem si uvědomil, že jsem se choval jako totální magor a celý večer chtěl Kačenku jen pro sebe. Stalo se tak a mezi vzdycháním jsem se dozvěděl, že jsem ten jedinej na světě. A potom také to, že už by konečně chtěla se mnou mít dítě. O tom ale zase někdy jindy.
Ve vlaku usnu, jsem utahanej. Šíleně. Budí mě Kačenka polibkem a jdu k ní domů. Rodiče někde na návštěvách a máme v pusách Saharu. Odložím žebradlo, vezmu svoji šukézní vílu do náruče a odnesu do postele. Mám to marný, je zrovna ten prokletý týden plný odříkání. Sehne se mi alespoň do klína a pak je to víceméně o ústní lásce. Nabízelo by se příběh ukončit vypitím poslední lahve Klášterního tajemství, ale místo toho přinese Káči táta několik lahváčů. Večer jdu domů a jsem polomrtvý.
Příběh sto devatenáctý - Na skok do pekla
Probudím se na zemi. Zachumlaný do nějaký deky. Bolí mě záda, ale hlavně hlava. Neskutečně. Pomalinku začínám vnímat svět. Opatrně, světloplaše. Opláchnu si obličej studenou vodou a dojde mi, že jsem spal u Kačenky. Ta zrovna mluví, ale zatím vnímám jen pohyb jejích rtů. Chci ji políbit, ale odvrátí se. ".....to tě museli odvézt zrovna ke mě?": slyším útržek. Pomalu mi začíná všechno docházet. Jak mě otec vyhodil, ať spím v tomhle stavu někde jinde. Za ním stojící máma, která na mě gestikulovala, ať jsem radši zticha.
Copak já můžu za to, že měl Prcalík narozeniny? Sám bych určitě tolik ferneta nevypil. Nejsem blázen nebo už ano? Momentálně mě nic moc nenapadá. Chci spát. Ale nemůžu. Slíbil jsem, že pomůžu Kačenčině mámě na chatě. Vydáme se autobusem, vystoupíme v Doksech. Jsem hrdina, v autobuse se nepozvracím. Moje překrásná panenka, metalová víla mi dodává fakt sílu, pořád nadává nebo mě spíš přesvědčuje, že bych neměl tolik pít. Jakoby to sama neznala.
V lese padnu cestou přes kořen a chci tam zůstat, zemřít, rozplynout se. Ale čeká nás paní Kačenková, s čerstvým koláčem, kávou, voňavým gulášem, připraveným až po práci. Usměju se, vezmu rýč a jdu se jím ohánět na zahradu. Obracím půdu, dělám si srandu z Kačenky, protože má na sobě holínky a tepláky. Její máma je taky pěkná kočka. V nestřeženém okamžiku se vždycky vyzvracím a rovnou svůj nešťastný včerejšek zaorám. Prořežu stromy, svážu keře. Čerstvý vzduch mě konečně trošku srovná.
Nevím jak jsi na tom ty můj milý čtenáři, ale já bych po opici vždycky hrozně rád spal se ženou. Zvláštní věc, ale Káča mou touhu chápala. Samozřejmě až po guláši, odpoledním pivku a když její máma nahoře na půdě usnula. Snad nás neslyšela. "Vstávat mládeži, jedete na ten koncert do Hradiště, ne?": vyruší nás ze snů a objetí. Už chápu, po kom je Kačenka tak hezká. Má rozpuštěné vlasy, ještě trošku zmuchlanou tvář a sálá z ní teplo. Z obou dvou. Voní spánkem.
Zapneme starý kazeťák a řveme texty Vitacit. Mají nám večer v kulturáku zahrát. Už mi je dobře. Tenkrát se tělo vzpamatovalo pokaždé rychle. Na cestu dostaneme obrovský krajíce chleba se škvarkama. Mám Kačenku opatrovat a prý nám to spolu opravdu sluší. Musím se téhle větě pokaždé zasmát (si představte hubeného vysokého obrýleného váguse a princeznu s kaštánkovým pohledem), ale cítím, že ji její máma říká vážně, uvěřitelně.
Čekají na nás na autobusáku. S lahváčema v rukou. S příběhy podobných opic, jako jsem měl já. Celá parta, všichni natěšení. Jde se na pivo. Dozvídáme se, že s Vitacitem vystoupí i Torr. Takže peklo na druhou. Sednu si mezi holky, mám ty svoje občas trapný řeči, předvádím se, Kačenka mě občas mírní. Jsem šťastnej, už zase lehce opilej. Objímáme se a slibujeme si věrnost (sobě i metalu) na celý život.
V hospodě nás je metalových chuligánů něco kolem dvaceti. Další se přidají cestou. Cítím sílu davu, který skanduje texty kapel. Jsou tady z Liberce, Turnova, Jablonce nad Nisou. Nekonečná řada známých tváří. "Čau maniaci, tak co, vy jste se ještě nedali na Michala Davida?": ozve se za mnou zpěvavý hlas a tam stojí Petra. Kdysi ze začátku, ještě před Káčou, jsem s ní měl nějaké velmi příjemné intimní jednání. Obejmeme se, všechny mé bývalé i současné lásky se mnou mají hezký vztah, tak proč ne. Káča sice zase trošku zabublá, ale uklidním ji jazykem zaraženým až někam k mandlím.
Nahnu se, zeptám, jestli je všechno v pořádku. Není. Bolí ji noha. Vytáhnu ji z mosh-pitu, vezmu do náruče, jen kývnu na ostatní. Nemusíme mluvit, jsme spojeni poutem jako vlčí smečka. Posadím Janu na schody, oddechuji, protože je jí pořádný kus ženský. "Mám asi zlomenou nohu": syká bolestí.
Zkouším odchytit kolemjdoucí, ale všichni si myslí, že jsme jen ožralý máničky, co dělají bordel (a mají svým způsobem pravdu). Lidi se spíš odvracejí, obcházejí mě, případně zrychlí krok. Achjo. Vezmu radši Janu na záda. Dýchá mi za krk a trošku nadává, abych s ní tak neposkakoval. Jsem zmatený, mobily tenkrát nebyly. Ale potkáme na náměstí lékárnu. Mají tam non-stop a tak zazvoním. "Copak potřebujete?": ozve se jemný hlas. Vše vysvětlím černovlásce v bílém a je nám otevřeno. A taky zavolána sanitka. Problém je, že v Mnichově Hradišti není nemocnice, ani pohotovost nebo všechno vozí do Boleslavi jen tak, nevím, to už si nepamatuji.
Každopádně jsme najednou v boleslavské nemocnici. Rentgen, vyšetření. "Vy jste přítel? Pila jste? Jak se to stalo?": ptají se dokola a koukají na nás značně nechápavě. Proč by někdo skákal z pódia opilý? Snažím se vysvětlovat. Mladší sestřičky chápou, doktoři kroutí hlavami. Jana dostane sádru po koleno, berle a odvoz zpátky do Hradiště. Možná je to hloupost, ale jsme mladí, nasáklí alkoholem a chceme stihnout kamarády. Sanitář i řidič na nás koukají jak vyorané myši, ale vyhodí nás před kulturákem. Jana je najednou za hrdinku. Protože byla na skok v pekle, přežila a vrátila se. Dokonce kvůli ní Vitacit přidá ještě několik skladeb a jeden song jí věnuje. Má kamarádka září.
Tohle bylo samozřejmě všechno moc hezký, ale když všichni odešli, tak nám mladým a nerozvážným nedošla jedna věc. Jak vlastně dostaneme Janu domů? Na taxíka nemáme a v Hradišti stejně žádný nejsou. Musíme se rozdělit. Já jdu s Janou a Káčou na autobusák, ostatní na vlak do Boleslavi. Logické by sice bylo, aby má raněná kamarádka jela rovnou domů, ale znáte to, ženský, to je jinej svět.
Máme na cestu flašku rumu a čeká nás spousta hodin na autobusové zastávce. Jana pomalu střízliví, je jí zima - jsem tak na plech, že stojím v tý kládě jen do půl těla, aby se má kamarádka zahřála. Káča nad náma kroutí hlavou a je nejrozumnější. "Komu je co do nějakýho rozumu?": křičíme na ní s Janou i do ulic. Potom mám opileckou stíhu, hrozně se pořád Janě omlouvám, že jsem ji nechytil. Jsem z toho fakt totálně hotovej. Asi ten rum, únava a divný stavy.
Konečně autobus, kterej nás nechce vzít. Prý jsme špinaví (pravda), ožralí (pravda) a ze mě prý jde strach (lež, roztomileji jsem nikdy nevypadal - říká Jana). Ano, ale pane, já tady mám nemocnou kamarádku. Nakonec toho nelidu holky přemluví. Magor. Já bych mu dal pěstí, mumlám ještě vzadu na sedadlech (Káča na mě dělá pšššt a hladí mě po ruce). Spadnou na mě berle a rozseknou mi obočí. Jizvu tam mám dodnes.
V Doksech musím ukrást kárku z jedné zahrady. Janu už bych neunesl. Napíšu alespoň na zeď kusem cihly, že ji vrátím. Táhneme opilou kamarádku na vozíku, dojíždí v nás poslední alkohol. Kačenky máma se zhrozí, chvilku jakože nadává, ale protože já měl vždycky obrovský štěstí na ženský, tak nás jen po pár mých uklidňujících větách pošle spát (Prcalík vždycky říkal, že jsem s tím hlasem jak hypnotizér a že to funguje jen na ženský a vzteklý psy). Ležím na zemi.
Příběh sto dvacátý - Kačenka v říši divů
Příběh sto dvacátý první - Skulptura fakt není Sepultura
Jako vedoucího mě osloví Franta. Kluk z vesnice kousek od Boleslavi. "Hele, vy jezdíte na metal, žejo?": zeptá se při svačině, kterou si chodím sníst s ostatními. Člověk tam pochytá drby a je tak nějak blíž k lidem. Ne že bych o to zase tolik stál, ale sedět sám v kanclu je dost na bednu. Vždycky vyřídím papíry a tabulky během prvních dvou hodin a pak se víceméně kopu do zadku. Kolem se pomalu šine dopředu linka s auty a mě děsí, že bych tu měl zůstat navěky jako mnozí mí podřízení.
"Nojo jezdíme": chytnu se konečně normálního tématu. Jinak všichni mluví jen o seriálech, o tom jaká je stará blbá a jak by šukali tu kurvičku ze skladu. Sedneme si s Frantou stranou a po pár větách vypadá jako slušnej týpek. Něco málo o metalu ví a z nějakého mě neznámého důvodu se chce pořád družit. Jsem duše hodná, povaha holubičí, tak mu řeknu ať se odpoledne staví na panelech. Zbytek pracovní doby strávím telefonátem s Janou, která se v krámě taky nudí až běda. Vymýšlíme různé erotické příběhy a hrozně se u toho nasmějeme. Mám v šuplíku rum od jedné dělnice, která má malé děti a je s nimi pořád doma. Asi měla pocit, že se musí omluvit. Nebylo za co, ale flaška se zase hodila, o tom žádná.
Vyzvednu Káču, skončíme u nich ve sklepě a po pár chvilkách radosti a tělesného tepla se jde na panely. Už z dálky slyšíme Prcalíka jak doslova vzteky řve: "Kdože tě sem pozval? Smrťák? Ty vole, jak si můžeš plýst SKULPTURU a SEPULTURU? To jsou úplně jiný slova, debile! Co ty seš za magora? Kde tě vyhrabali? Ti mrdá nebo co?" Musíme se smát, ale jen do té doby, než zahlédnu Frantu z práce, jak stojí obestoupen mými kamarády a vypadá, že se každou chvíli rozbrečí. Dávají mu co proto. Chudák. Radši popoběhnu a snažím se uvést vše v dobré. Nepovede se, neznalost u nás neomlouvá. Ještě chvilku se snažím ostatní přesvědčit, ale nejde to.
Franta se musel cítit ponížený, zavržený a když pak šel schlíple po louce k prvním panelovým domům, bylo mi ho docela líto. Druhý den v práci jsem se mu snažil ještě vyseknout malou omluvu, ale jen tiše mlčel. Přede mnou, ne před ostatními. Začal mě pomlouvat kudy chodil. Znáte to. Mladej vedoucí versus zapšklý, ještě mladší kluk. Škodovkou se rozezněly tamtamy. Z různých úst jsem se o sobě najednou dozvěděl, že jsme feťáci, že děláme po nocích ve městě bordel a určitě chodíme na hřbitov ničit náhrobky. "Jsou to satanisti!": zaslechl jsem na obědě v kantýně.
Na mě by mohli díky mé povaze kolikrát dříví štípat. Jenže to byla moje první práce a byl jsem zvyklý řešit vše na rovinu. Jednou takhle v pátek, ke konci šichty, když za mnou přišla skladnice - kurvička, jestli by se nemohla někdy účastnit našich tajných satanistických sado maso obřadů, ve mě bouchly saze. Šel jsem za Frantou, řekl mu, ať si stoupne a rupnul jsem mu jednu přímo mezi oči. Padl na zem a pak si šel stěžovat. Výsledkem byla pokuta pro mě a přeřazení pana poškozeného do jiného oddělení.
Zajímavé bylo, že staří fachmani se ke mě najednou začali chovat víc příjemně, pomáhali mi a vůbec byli skvělí. Ledy se díky jedné ráně a vlastně i Sepultuře, protože jsem ji tenkrát na svém čerstvě přineseném kazeťáku ve svém kanclu pořád protáčel, prolomily. Nebyl jsem ve škodovácké nástrojárně šťastný, ale byla to práce a peníze. Střádal jsem na byt nad řekou pro mě a pro Káču, na CD, kazety, na koncerty.
Sepulturu jsem tenkrát poslouchal už několik let. Patřila k mým nejoblíbenějším kapelám. A patří vlastně až dodnes. Čekala mě zima v továrně. Dlouhé hodiny pod umělým osvětlením. S tunami papírů k vyřízení, často neodbytnými podřízenými, s určitou beznadějí v hlavě. Připadal jsem si často jako šelma v kleci, zavřená a donucená chodit stereotypně stále dokola. Sepultura a jejich hudba mi pomáhala přežít, nezbláznit se. Těšil jsem se vždycky na konec, na poslední úder hodin a odpískání ranní směny. Stál jsem oblečený, se sluchátky na uších a pořád přidával hlasitost, abych přerušil nekonečný šum strojů okolo.
Ještě že mi kdysi Chorvat přivezl jedno z mých prvních CD vůbec. "Morbid Visions". Jinak bych asi svoji první práci nepřežil. Věděl jsem to už tenkrát. Na rozdíl od Franty, který si pořád pletl Sepulturu se skulpturou.
Příběh sto dvacátý druhý - Jak nás málem zlomili
Z chalupy jsme s Káčou přijeli až v neděli ráno. Měl jsem v pátek volno a už cestou jsem byl nadrženej jak stepní koza. Muchlování v autobusu bylo super, ale jeden a půl dne strávené v posteli u kamen ještě lepší. Měl jsem vždycky obrovskou radost, když se napnula v milostné křeči a pak na mě padla s úsměvem, který mívají spokojené ženy. Mezi jednotlivými akty se jedla paštika a lunch meat přímo z konzervy, k tomu kompoty ze sklepa. A samozřejmě rum.
Příběh sto dvacátý třetí - Berlínská thrashová rozsekávka
Sednu si dozadu do naší škodovky Favorit. Je vymrzlá, protože stála u tetiček před barákem. Vánoční návštěvy příbuzných jsou vždycky něco úžasnýho. Sednu si v koutku, pozoruji hemžení ženských, které celé měsíce pekly a připravovaly pohodu. Nemusím ani mluvit, to obstarají máma a babička. Pije se grog, protože venku je zima, že by psa nevyhnal. Otec je zase nevrlý, protože musí řídit a nemůže pít.
Odjedou a máma mi ještě na kus papírku napíše poslední autobus do Jablonce nad Nisou. Má prosebný pohled, uplakané oči. Ale já nemůžu, nejde to. Otevřu si radši pivo, pustím televizi, kde zrovna dávají Krakonoše a lyžníky. Můj asi nejoblíbenější film. Pak se rozbrečím jak malej kluk. Strávím první vánoce v životě doma sám. Do prdele, achjo.
Příběh sto dvacátý pátý - Konec roku jak se patří
Sedíme, všichni spokojení, s grogem za obrovským oknem. Koukáme na Staré město a vyprávíme si až do rána o tom, co bude další rok. Nikdo z nás vůbec netuší, že peklo už za několik měsíců otevře svoji náruč. Jsme mladí, plní naděje. Stoupnu si na gauč, zamávám mokrými vlasy a pocákám holkám obličej. "Mám vás moc rád moje kočenky!": směju se, protože není v tu chvíli na světě kluk, který by byl šťastnější. Odpovědí jsou mi polibky a prosba, abych vyprávěl dál.
Stanu se tedy průvodcem v metalových představách, touhách, vtipných historkách i strašidelných příbězích. Mluvím dlouho, má ukecanost byla tehdy pověstná, až prdelky usnou. Oddychují tiše a já si nemůžu pomoct, a obě je políbím na krk i ústa. Zakňourají a já jdu spát vedle do ložnice. Tohle byl konec roku jak se patří a ten nový může s klidem začít.
Příběh sto dvacátý osmý - Máchův metalový kraj
Nápad vyrazit do chatek k Máchovu jezeru v zimě se zdál být více než bláznivý. Byl, to je bez debat. A dodnes nechápu, jak se nám povedlo holky přesvědčit. Původně jsme teda chtěli vyrazit jen kluci, třeba na den, pořádně se tam zmordovat alkoholem a vyčistit hlavy. Kačenkovi měli kousek od Doks chatu, ale její rodiče tam utíkali z města čím dál tím častěji. Tak nám sehnali přes známé, po neblahých zkušenostech s našimi pařbami z minulosti, raději dvě dřevěné místnosti u Máchova jezera. V létě skoro nedostupná krása, v zimě šlo o zdraví - jak nám tvrdily svorně všechny mámy.
Mrzlo a já nesl na zádech pro každého dva spacáky. Taky několik lahví rumu, boleslavské drápaniny. Holky nesly jídlo, samy připravily spoustu obložených chlebů. Na autobusáku jsme působili jako parta pomatenců, co si spletli roční období. Kytka s obrovským kazeťákem a Mirkou, která mimo jídla nesla i igelitku s bateriemi. Nasoukali jsme se do autobusu a dělali, že k nám Prcalík s Prcalinkou nepatří. Rozebírali včerejší vydařený sex tak nahlas, že jsme se červenali. A to jsme pro sprosté slovo nešli také mnohdy daleko.
Zacinkaly lahváče, zazněl Hangar 18 od Megadeth. Nejdřív nás okřikl řidič, pak nějaká paní kolem padesáti let. Taková ta klasická zapšklá bojovnice. Tak ji Prcalík nabídl panáka a byl klid. Z Boleslavi je to do Doks před Bělou pod Bezdězem něco kolem půl hodiny. Přesto jsme každý dal dvě piva a několik loků pálenky. Nálada byla na zastávce u Máchova jezera vynikající. Zlepšila se ještě víc, když tam na nás čekal od pohledu hodný pan správce. "Sice tam zmrznete, ale nám se hodí teď každá koruna. Jo za komoušů, to sem jezdily i školy, a nejlepší byly zájezdy ROH. Jenže teď jsou lidi zmlsaný a každej musí holt k móóóři": vzpomínal na rozkvět chatové osady.
Optali jsme se, jestli můžeme chodit přes zamrzlé jezero/nádrž. A že prej jo, že lidi jezdí jednu část i autama. Tak jsme to střihli po ledu a klouzali se a hráli si na ruský krasobruslaře. Pokusil jsem se o nějakýho toho baleťáka Michaila Baryšnikova, ale zamotal jsem se do všech těch popruhů, spacáků a holek, že jsme zůstali ležet na skřípající ledové ploše. "Vy se teda nablbnete. Koukám, že nejste úplně napárovaný. Jak budete spát? Mám pro vás jen dvě chatky po čtyřech a vás je sedm.": dělal si chvilku legraci pan správce, ale když mu bylo vysvětleno, že já klasicky spím s holkama a dvě další dvojice taky spolu, tak na mě koukal jak u vytržení. Asi ještě neviděl v životě thrashovýho váguse, co má u sebe dvě panenky.
Ubytování bylo mrazivé, ale čisté a když vysvitlo mezi borovicemi slunce a začalo zářit nad zamrzlým Máchovým jezerem, úplně jsem chápal Karla Hynka, že si bělské lesy a okolí tolik zamiloval. Koneckonců, já ve věcech partnerského soužití zrovna létal a byl zaláskovaný až po uši, tak se nějaká ta odcitovaná báseň sama nabízela. Mám jeho sbírky rád vlastně dodnes, jsou pro mě vzpomínkou na kraj mého dětství a mládí. Kluci si ze mě sice zase dělali legraci, protože mě našli zasněného u okna, s rumem v ruce a dlouhým pohledem do dálky. Holky mezitím vybalovaly a připravovaly první jídlo.
Byla nám zima, museli jsme se zachumlat do spacáků, hezky k sobě, jako tučňáci. S klukama nás zase chytla muzika a když Prcalík konečně našteloval kazeťák, šlo se na to. Pařba mohla začít. Nutno říci, že hned od začátku neskutečně divoká. Asi jak jsme spolu už delší dobu nikde nebyli úplně všichni pohromadě, tak to mělo grády jak v našich začátcích. "Ty vole, Slayer už ne, dej tam nějakej německej thrash!": křičel Prcalík na Kytku, který se jako vždy ujal role DJ. Projeli a promáchali jsme hlavami tedy Protector, Sodom, Kreator. Můj kamarád postupně přitvrzoval, já musel předvést imaginární sólo na kytaru u Megadeth, pokračovalo se ke Krabathor, Morgoth a Vader. Vnutil jsem všem Obituary a první tři alba Bolt Thrower, na kterých jsem nově neskutečně ujížděl.
Snad se nám povedlo moji kamarádku trošku povzbudit. Znáte to, na člověka občas přijdou smutné stavy. Je nevrlý, smutný, cítí se osamělý, i když má okolo sebe spoustu lidí. Byl jsem tenkrát opravdu moc rád, že jsem snad alespoň trošku Janě pomohl. Je hrozně dobré kolem sebe mít moudré a hodné lidi jako byla Míšenka. Dodnes se občas ptám, odkud se podobné ženy - bohyně vlastně berou? Myslím, že se vyplatí je hledat, potkat a nosit je na rukou, protože neznám nic krásnějšího, než laskavé a milé oči Míšenek celého světa.
Dostal jsem od Jany pusu, zašeptala děkuji, takovým tím dívčím hlasem, kterým normálně vůbec nemluvila a pak už jsem viděl jen mizející záda v džínové bundě poskakující na schodech. Zastrčil jsem si ruce do kapes, povytáhl límec kolem krku a šoural se domů. Kolem se vznášel mráz a blikala světla panelových domů. Zítra zase do práce. No a co, pokaždé když uvidím debila, představím si Mišenku a bude dobře. Pevně v to věřím.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh sto třicátý - Betonová ulice je můj svět
---------------------------------------
Příběh devadesátý pátý - Brněnský výlet za thrashovými bohy METALLICA.
Kousek nad Boleslaví, směrem na Kosmonosy kvetly zase šeříky. Tentokrát nikdo nevítal ruské vojáky, ani jim nelezl do zadku, ale voněly pořád krásně. Celá naše parta jela na kolech, různě jsme se předjížděli, dělali si srandu. Řídítka - berany frajersky nahoru, z kopce samozřejmě bez brždění. Jen kopec "kosmonosák" jsem musel brzdit i patou své čínské kecky. Brzdy nestíhaly. Bylo teplo a Káča měla tak přitažlivě propocené tričko Saxon, že ji nešlo nemilovat.
"24.5. je v Brně Metallica": pronesl pak v hospodě Dallas, kde měli nejlevnější pivo ve městě a chodívali tam dělníci spláchnout zlobu, Kytka. On Metallicu miloval, občas to dokonce vypadalo, že možná víc, než svoji holku Mirku. Byl kvůli tomu často terčem různých vtípků, srandiček. "Měli bychom vyrazit, to se nemusí opakovat": dodal Prcalík a ve mě byla malá dušička, protože jsem měl mít za chvilku maturitu a hlavně, byl jsem chudý jak kostelní myš.
Metallicu jsem měl rád, ale německý thrash raději. Tenkrát se to tak nebralo, lidi byli víc otevřenější a styly byly natolik promíchané, že jste schroustali od prvních blackerů VENOM, přes BATHORY, CANDLEMASS, až po SAXON a IRON MAIDEN klidně v jeden večer. Byla to krásná doba, člověk byl mladý a neskutečně si vážil nově otevřených porevolučních možností. Začali jsme tedy s Kačenkou mojí, modro džínovou, šetřit. Nevím už přesně, kolik vstupenka stála, ale byly to pro nás velký peníze.
Dřel jsem tenkrát v boleslavském lihovaru, málem jsem tam vypustil duši a přes alkohol nevěděl, jak vypadá realita, ale nakonec jsem si za přispění kamarádů vydělal. Musel jsem. Parta se netrhá a hlavně, koncert Metallicy byl v roce 1993 něco jako zážitek ze říše snů.
Už na nádraží, dole v Boleslavi nás bylo tak padesát. Samé džínové postavy, modrá kavalerie. Vlastnoručně vyšité nášivky od našich holek, umolousané džíny, já už s křivákem a keckami, sem tam Prestiže. "Bude metal, hurá, bude metal": pořvával někdo za námi a už jsme se hrnuli do vlaku. Vyděšené tváře cestujících, zabrali jsme vagón a půl, protože postupně přistupovali další a další metly. Lahváče na zemi, už takhle brzy ráno poblité záchody. My, v té době už otrlí thrashoví vlci a vlčice, jsme s sebou měli šikovné svačiny od Jany, která se o nás vždycky uměla postarat.
Zul jsem si boty, natáhl se na celé sedadlo, vedle mě Kačenka, voňavá a krásná jako nikdy dřív. Kytka s Mirkou - oba s až debilním úsměvem na tváři, tolik moc se těšili. Stále víc sprostí a roztomilejší Prcalík a Prcalinka. A samozřejmě Jana, moje druhá bohyně. Vzduchem se vznášelo nadšení, v kupé létaly vtípky a všude smrdělo pivo. Byla to spanilá jízda, křížová výprava za naším snem.
V Praze přijel náš vlak ze severu a zrovna i od Plzně. Pamatuji si, že v čele davu šel kluk, který byl neskutečně podobný Kirku Hammettovi. A šíleně falešně řval texty od Metallicy. Nás to rozesmálo, ale hned se přidali všichni a pokračovalo se ve stejném duchu před nádraží. Tam v pražském Sherwoodu, mezi bezďáky a feťáky jsme se rozvalili na trávu. Čekalo se na spoj do Brna. Během té hodiny, co se pokuřovalo, popíjelo a kecalo, jsem se seznámil s několika lidmi, se kterými udržujeme kontakt dodnes.
Všude bylo cítit obrovské nadšení, radost, přijeli totiž Bozi a těm se člověk zkrátka musí poklonit. Odmysleme si další směřování této skupiny, tenkrát byli vynikající. Jejich desky jsme pořád přehrávali dokola, znali každý text, skladbu, refrén.
Konečně zapískal průvodčí a vlak obsypaný modro černými pasažéry se pomalu vydal směrem na Brno. Došly nám dávno zásoby, protože jsme se jak o pivo, tak o svačiny se všemi podělili. S námi v kupé byla parta Plzeňáků, jejich copato, japato, tuto a pomááálu nás neskutečně rozesmávalo. Byli to ale skvělí pohodáři, kteří měli spoustu piva a jedna taková malá prsatá kočička z nějaké vsi u Plzně i ranec vynikajících klobás a bochník chleba. Všechno jsme sežrali už někde v České Třebové - Prcalík tak, po našich zkušenostech hned vyskočil ještě za jízdy z vlaku, aby byl v tamní nádražní hospodě jako první a mohl nakoupit mnoho piv.
Krajina kolem ubíhala nějak pomalu nebo nám to tak jen přišlo, dokonce jsem v tom všem řevu usnul a zachumlal se do Kačenky tak, že mě musela probudit, abych nebudil pohoršení. Najednou k nám do kupé vrazil kluk v triku Megadeth, vytáhl fanfulína a jal se nám močit na zem. Prcalík ho sice ihned vykopl, ale proud moči skropil jak mě, tak Janu i Káču, které vedle mě seděly. Prostě metal, kdo nezažil, nepochopí. Holky sice dělaly bléééé, blééé, ale pak se šly utřít na záchod, kde byly zase hromady hoven. Radši jsem Káču až do Brna neolíbával, jak jsem měl normálně ve zvyku.
V Brně bylo spousta policajtů, ale my to tam už znali, tak jsme vyrazili postranními uličkami. Utrhlo se s námi asi padesát modrých kovových duší a směrem na stadion Boby Brno se šlo pěšky. Možná jsme si trošku zašli, ale byl aspoň klid. Koncert začínal až asi za pět hodin a tak se všichni rozprostřeli po místních hospodách.
Prcalík už měl pěknou hladinku a tak jsme ho jen posadili ke stolu a nechali prospat. My popíjeli dál. Číšník se nás ptal, na co že to jdeme a my na to, že na setkání příznivců folklorní hudby. Kytka to vyšperkoval a dokonce vymyslel jméno našeho boleslavského souboru - Drápaninka, podle neskutečně hnusné vodky z našeho lihovaru. Všichni nám to věřili až do doby, kdy nastoupila večerní směnu velmi hezká mladá, jihomoravsky ztepilá dívka a prozradila všem, že jdeme na Metallicu.
Prcalík už měl pěknou hladinku a tak jsme ho jen posadili ke stolu a nechali prospat. My popíjeli dál. Číšník se nás ptal, na co že to jdeme a my na to, že na setkání příznivců folklorní hudby. Kytka to vyšperkoval a dokonce vymyslel jméno našeho boleslavského souboru - Drápaninka, podle neskutečně hnusné vodky z našeho lihovaru. Všichni nám to věřili až do doby, kdy nastoupila večerní směnu velmi hezká mladá, jihomoravsky ztepilá dívka a prozradila všem, že jdeme na Metallicu.
Seděli jsme na betonových schodech u stadionu a dopíjeli posledního lahváče. Nevím, zda to bylo Starobrno, ale vím, že mi moc nechutnalo. Byl jsem zvyklý na jiné a Plzeňáci vyloženě nadávali. Bylo to jedno, šlo se na metal. Dovnitř jsme byli vpuštěni hned v první dávce. Předkapelu SUICIDAL TENDENCIS, kteří nahradili tuším ALICE IN CHAINS, jsem si hned oblíbil. Dokonce mě zaujala a zanechala ve mě velmi silný zážitek, skoro jako hlavní hvězdy, ale to jsem nesměl tenkrát nikomu říct, protože bych jinak dostal do držky. Zato THE CULT jsem vyloženě jako mladý thrasher odzíval.
Pak to přišlo. Narvaný stadion, spousta oslňujících světel a do toho Hetfieldovo: "HERE YOU ARE..., YOU MASTERS...METALLICA". Následoval neskutečný, až nelidský řev a první skladba. Tu si kupodivu nepamatuji (tuším Ecstasy of Cold?), ale rozsekala mě hned další:
"Slaves! Hebrews born to serve to the pharaoh
Heed! To his every word, live in fear
Faith! Of the unknown one, the deliverer
Wait! Something must be done, four hundred years"
Heed! To his every word, live in fear
Faith! Of the unknown one, the deliverer
Wait! Something must be done, four hundred years"
Ano, slavná Creeping Death - hymna, která nás všechny vtáhla dovnitř do kotle a nepustila až do konce. Na holkách bylo vidět, jak jim tečou slzy po tvářích, Kytkovi také a vím, že v našem sektoru se spousta úplně cizích lidí pořád objímala. A taky pařila. Mávalo se hlavami, že hrozilo každou chvíli jejich ulítnutí. K tomu záplava světel, neskutečně nadržení muzikanti a neustálé Jamesovo "Fuck, fuck.". Skvělý byl zvuk, který doslova drtil kosti. K tomu nadšení a takové to thrashové šílenství, kterým tenkrát Metallica oplývala. Byli jsme navzájem propojeni, celý stadion skandoval, byl v euforii, někde v jiném, pro nás v té době lepším světě - to asi znáte.
Jakoby jsme byli jedna jednolitá modrá a černá masa lidí, propojených dohromady všemi těmi riffy, tenkrát ještě solidními bicími a prskáním do mikrofonu. Byl to koncert, na který se nezapomíná a taky zážitek na celý život. Jen to uběhlo hrozně rychle. Několik přídavků, další notoricky známé skladby a byl konec. Metallica tenkrát Brno zbourala a ne že ne. Slýchával jsem pak po letech taková ta vymezující klišé, jak byli slabí, ale není to pravda. Byl to opravdový, šílený thrashový masakr. Viděl jsem pak Metallicu ještě na Sonisphere v Milovicích a tam o ní ztratil veškeré dobré mínění, ale tenkrát v roce 1993 byla úžasná, to vám klidně podepíšu vlastní krví.
Lidé pomalu odcházeli a na zemi vedle nás ležel Kytka. Nejdřív jsme měli strach, že mu něco je, ale byl pořád ještě v extázi, totálně mimo. Od slz, zpocený a s nahlas tlukoucím srdcem. Museli jsme ho postavit na nohy. Kolem se trousili postavy a spousta z nich měla také uplakané tváře. Jsou to takové ty okamžiky, které se vám navěky vryjí do paměti. Šlo se ven, pomalu, nikam se nám nechtělo. I mladý Smrťák, do té doby spíše odpůrce (měl jsem ji rád, ale nezbožňoval) Metallicy, ji vzal na milost. Kytka ještě poklekl směrem k pódiu a já, který jsem zůstal s ním, jsem slyšel, jak děkuje svému mrtvému tátovi, ke kterému se modlil, aby tenhle koncert viděl.
Byli jsem parta srdcařů, oddaných naplno hudbě. Mám před sebou pořád obrazy, kdy sedíme po koncertě u nádraží v hospodě na pivu, ládujeme do sebe jedno po druhém, protože jsme pořád ještě narvaní emocemi, zarýváme si nehty do dlaní, hladíme své holky a snažíme se před nimi nebýt dojatí - ale ony to na nás stejně poznají, protože to není poprvé a ani naposled a protože nás hrozně milujou. Házíme raději tvrďácké hlášky, já se mačkám k nelibosti Káči k té malé plzeňské kočičce a je nám všem neskutečně dobře.
Zvracím pak, když jsme nestihli první vlak na Prahu, kousek od nádraží, dostávám pokutu 200,- Kč, které ale u sebe už nemám a nemá ani Jana, která si vydělává a tak dostávám bloček a pokuta mi pak po nezaplacení naskáče na 2 tisíce. To ale ještě nevím, tak mám z policajta opilý legraci, až mě musí Káča krotit a uklidním se až ve vlaku, kde pro změnu usnu jako trám a po probuzení se opět pobliju.
Vystřízlivím až u Prahy, Jana mi půjčí ze své kouzelné brašny walkmana značky Sony, ve kterém má tehdejší novinku metalového Zemětřesení. A já tak za zvuku cover verzí páně Milana Schelingera vydržím až do Boleslavi. Kazetu pak nikdy Janě nevrátím a mám ji doma dodnes. Jdu holky vyprovodit a pořád jim do ucha broukám skladbu "Co dělá indián":
"Co dělá indián, když mu squaw jediná zmizí v dáli?
Sedí a dýmku v ústech válí, zpívá si život jde dál
Co dělá indián, když oheň ten čtverák stan mu spálí
Sedí a dýmku v ústech válí, zpívá si život jde dál"
A ty moje křepelky se mi smějou, protože jsem pořád ještě přiopilý. Odvedeme Janu, chci ji líbat na pusu, ale prý to není vůbec roztomilý a tak si mě raději Kačenka moje, anděl můj po dobrém i s okřiknutím odvede. Pozvracím jim u nich doma ještě znenadání vchodové dveře, ale spát jdu už usměvavý. Viděli jsme totiž v Brně své thrash metalové Bohy.
-----------------------------------------
"Miláčku, to jsem zvědavá, kolikrát mi dneska vykropíš hrobku": lákala Prcalinka svého milého na večer. Vydali jsme se na zříceninu Zvířetice, kousek za Debří. Jdu tentokrát ruku v ruce s Janou, protože Kačenka musí celé odpoledne pomáhat tátovi s nějakou operací psa. Dělám si legraci, že je Jana moje náhradní paní na hlídání, ona se tomu směje, ale vidím na ní, že jí příliš veselo není. Nedávno zažila další rozchod, opět starší pán, samozřejmě ženatý. Po kolikáté už?
Nesu si batoh, narvaný lahváči, s buřty, chlebem a dvěma knihami, o kterých si naivně myslím, že se z nich budu učit na maturitu. Tak jsem to alespoň slíbil doma. Jsem z toho sice trošku na nervy, ale je mi 17 a přikládám o hodně větší důležitost obrovskému výstřihu Jany. Rozvášní mě to tak, že navrhnu koupání v Jizeře. Jde se na to. Skáču do řeky po hlavě, aniž bych věděl, co je na dně. Taky se pořádně poškrábu na břiše o větev a crčí ze mě krev. Ale jen málo, ani to nebolí a když se ke mě Jana otočí a shodí horní díl oblečení, je mi šíleně krásně. Vyvalí se na mě všechna ta nádhera a já asi koukám jak vyoraná myš. "Nojo no, Káča takový nemá, co?": řehtá se mi má kamarádka a já jdu radši znovu do vody, abych to rozplaval.
"Opijem se, vopečem buřty, zase se opijem a pak budeme šukat!": řve ve vesnici Prcalík, až si babičky můžou nad jeho milou sprostotou ukroutit hlavu. "A co vy paní, vy už nešukáte?": mává na jednu takovou stařenku v šátku a ona chudák utíká radši za vrata. Je nás parta, něco kolem třiceti kousků. Samý mastný vlas, holky některé v plavkách, je vedro a začíná pálit slunce. Někdo zapnul kazeťák a už se řvou texty metalových kapel. Sundávám si tričko, jsem doslova narvaný energií. A taky testosteronem. Lituju, že se mnou není Káča, protože bychom se jako zdrželi a zapadli někam za mlází, roztáhli spacáky a bylo by dobře. Jenže tady není a tak mám co dělat, abych nenechal na holkách oči.
Jdeme pěšinou mezi polem vlčích máků. Naše modré víly se samozřejmě na chvilku rozprchnou mezi květy, aby je utrhly, upletly si z nich věnce na hlavu a doplnily je pak kvítím z louky. Hrozně se mi to líbí, vypadají všechny jako bohyně, mladé, s úsměvy a taky pro mě! na chvilku zatančí. Je to kouzelné, jen by do toho nesměl Prcalík pořád řvát, jak je šťastnej, že bude večer mrdat vílu. Dostávám od Jany jednu smutnou pusu, protože ona pořád hledá toho pravého a dívá se špatným směrem. Stále ji vykládám, ať si najde někoho z nás, že by ji chtěl každej druhej, i já kdybych mohl, ale ona jen kroutí hlavou. V ženských se prostě nevyznáte.
Kytka je praktik a tak cestou uřízne nějaké pruty, to abychom měli na čem opékat. Pamatuji si, že ten den jeho milá Mirka neskutečně zářila. Zpráva o tom, že je těhotná, prozrazená mi pak v opilosti někdy kolem půlnoci, mě tak ani nerozhodila. Oni byli oba nadšení, vyprávěli mi o tom, jak se jim narodí syn/dcera a že jej/jí nechají hned jak začne chodit, hrát na kytaru. To aby byla zaručena další metalová generace a aby tady po nás taky něco zůstalo. Mirka bohužel, po několika měsících potratí a i když to nezní nijak příjemně, asi to bylo dobře. Na rodičovství jsme byli všichni přece jen ještě příliš mladí.
Zakládám oheň, tohle je věc, kterou vždycky musím dělat já. Nikdo neví proč, ale je to faktem, který se nikdo ani nezkusí porušit. Machruju, že mi vše chytlo na první sirku a už jdeme s klukama na dřevo. Mám období Obituary (už zase) a tak všem vykládám, co jsem se kde dočetl. Kytka mi prozradí, že jsem debil, protože si pamatuju prd a pořád mě opravuje. Na něj je spolehnutí. Stejně jako na lahev vodky a rumu, kterou ihned otvírá. K ohni se vracíme už trošku navátí, ale veselí a děláme si z holek srandu, kolik kůží už sežvýkaly. "Až něco ulovíš, jak si žvejknu": plácne mě po zadku Jana a já v jejích očích vidím slzy. Pořád se mi holka trápí, říkám si chvíli v duchu, ale nakonec vše přebije pivo.
Otočí se volume úplně doprava a mezi rozpadlými zdmi zříceniny se rozléhají kovové stěny kytar - metalová klasika, ale to ještě netušíme, že se klasikou stane. Občas někdo paří, ale spíš se všichni párují a berou si spacáky. Jdu na záchod a v kopřivách leží naši milí, totálně opilí a kopulující Prcalík s Prcalinkou. Odvrátím zrak od kamarádova holého zadku a musím se smát, protože jeho princezna musí mít totálně spálené všechno. Asi jim to nevadí. "Pojď si sednout ke mě": řekne mi Pavlínka, jinak spolužačka Káči a taky holka, která se do mě už před lety, z mě neznámého důvodu, zakoukala.
Nojo, jsem opilej a mladej a taky pěkně blbej, protože nebýt Jany, která se jako strážný anděl zase objevila u mě, ochutnal bych Pavlínku úplně celou. "Seš debil, to nevidíš, že tě ta holka miluje? A to seš fakt tak blbej a nedokážeš se ovládnout, vždyť máš Kačenku, ty vole?!": zařve na mě má kamarádka, až se leknu. Jenže jsem nalitej a asi opravdu debil, protože je jaro, teplo, pivo a metal. Pavlínka je (tak sladká!) líbáním načatá, vidím to na ní a cítím i na jazyku. Vidím ji také najednou na cestě, jak stojí se spacákem a mává na mě. Láká mě. "Jestli to uděláš, tak ti to nikdy v životě neodpustím": prská mi Jana do obličeje.
Loknu si rumu, mám skelný pohled a vydám se pomalu po pěšině. Je teplá noc, dokonce svítí i měsíc. Bylo by to jak z romantického filmu, nebýt tedy tak opilej. Leží tam, vlasy rozpuštěné do blond vějíře (Proč? To si holky musely říct mezi sebou, že to miluju!), tričko vzdouvající se na správných místech. Sundává si džíny. "Pojď ke mě, chtěla bych, abys byl můj první": zarazí mě trošku další věta, protože bych nikdy netipl, že taková kočka bude ještě panna.
Od hříchu mě zachrání dvě věci. Jednak to, že se mi zvedne šíleně žaludek (z chlastu a asi i ze mě samotného) a hodím obrovskou šavli směrem k Pavlínce a znečistím spacák i ji. A pak hlavně to, že na cestě za mnou stojí Káča, hned vedle Jany a obě mají v očích blesky. Udělám věc, za kterou se dodnes hrozně stydím. Uteču. Normálně zdrhnu do polí a běžím, co to jde. Peláším asi deset minut, tryskem pádím, až upadnu na louce. Je mi hrozně blbě na těle i na duši.
Člověk si musí vyžrat, co si sám nadrobil. Přiznám se, že nazpátek jdu jako holé neštěstí. Míjím kopřivy, kde zrovna Prcalinka objevuje kouzlo orálního sexu, pak Kytku s Mirkou, kteří se k sobě tulí, vlastně už ve třech. Jsou tak kouzelní a připomínají obrázky rodinek v barokních zámcích. Jen já to dneska celý pokazil. Došourám se nejdřív ke Kačence, která pláče. Pak dostávám facku, pak druhou od Jany. Omlouvám se, dotírám, ale Káča je hrdá holka, proto ji mám taky rád. Musím za Pavlínkou, ale beru si radši Janu s sebou. Sedí tam chudák, smutná, uplakaná a já si najednou uvědomím, kolika lidem jsem dnes způsobil bolest. Jsem asi fakt kretén, opakuji jí stále dokola, pak ji pohladím a nakonec dám na rozloučenou pusu.
"Ty vole, když nezasunul, tak se nic neděje, ne?": chlácholí po svém Prcalík Kačenku. To ji aspoň trošku rozesměje. Kaju se ještě asi dvě hodiny, musím ledacos vysvětlovat a spoustu věcí svedu na to, že jsem chlap (taková blbost, ale tenkrát to tak bylo, no!). Kačenka by měla ten večer být prohlášená za svatou. Za moji jedinou svatou. Je mi totiž odpuštěno, vše spláchne pivo, rum a pak taky dva půjčené spacáky a hodinka na louce pod hvězdami.
Usneme až k ránu, všechna metalová zvířata ze Zvířetic, zachumláni do spacích pytlů, do svých holek (Pavlínka nakonec najde svého milého a přátelé, je s ním dodnes! Je její první a pokaždé, když je potkám, tak si ze mě dělají srandu, abych ji zase nepozvracel).
Káča už mi spokojeně vrní na prsou. K ránu na nás padá rosa a já se snažím, aby mé holce bylo teplo. Sám se klepu zimou, ale musím, je totiž moje, nejlepší, nejkrásnější - a taky to trošku beru jako odčinění všech hříchů.
Otočí se na záda, rozhodí vlasy (bože!, chce se mi křičet, protože v té tváři je smyslnost, ženskost, všechno - a to ještě neotevřela ty své krásné kaštánkové oči...) kolem celého svého já a přitažlivě dýchá/vzdychá/šustí. Zvedá se jí nápis Slayer na prsou a potom do ticha opilé party zašeptá:"Smrťáčku, já tě tak miluju, i když jseš někdy hroznej debil...". Do očí mi vytrysknou slzy a musím se rozhlédnout, jestli mě někdo nevidí, byla by to totiž hrozná ostuda. Jediný, kdo je vzhůru, tak je Jana, která se na mě usmívá. Koukáme na sebe a jako bychom spolu chvíli mluvili beze slov.
-------------------------------------------------------------
Příběh devadesátý sedmý - Třešně, metal a sex na Krásné louce
Hned po obědě, který jsem do sebe naházel ukrutnou rychlostí, jsem běžel na Staré město pro Kačenku. S sebou jsem neměl nic, ona si vzala deku a ručník a taky černé tílko, u kterého bylo z boku vidět její prsa. Smála se mi, protože jsem nakláněl hlavu a vymlouval se, že je to kvůli sluníčku. Vykračoval jsem si hrdě. Já, zosobnění hubenosti, s vystouplými žebry, vlasy do půl zad a s lehkým pokusem o kotlety na tvářích. Po vzoru Lemmyho. Zase tak mi to nerostlo, ale vypadalo to drsně.
Hned po obědě, který jsem do sebe naházel ukrutnou rychlostí, jsem běžel na Staré město pro Kačenku. S sebou jsem neměl nic, ona si vzala deku a ručník a taky černé tílko, u kterého bylo z boku vidět její prsa. Smála se mi, protože jsem nakláněl hlavu a vymlouval se, že je to kvůli sluníčku. Vykračoval jsem si hrdě. Já, zosobnění hubenosti, s vystouplými žebry, vlasy do půl zad a s lehkým pokusem o kotlety na tvářích. Po vzoru Lemmyho. Zase tak mi to nerostlo, ale vypadalo to drsně.
Seběhli jsme dolů k řece a já se pořád snažil mojí milé dostat do kraťasových džínů. Naoko se bránila a pak se mi snažila utéct. Měli jsme své místo, v jedné zátočině, kam nebylo vidět a pod starou jívou se tam děly věci, které si s dovolením nechám pro sebe. Lehla si na břicho a já ji hladil palcem po páteři, po celé, až dolů, kam jsem směl jen já. Pak jsme se roztříštili jeden v druhém a když nám bylo nejlépe, začala kousek od nás kejhat kachna. Rozesmálo nás to a já pak usnul spánkem všech spokojených chlapů.
Možná to trvalo jen pár minut, možná celou věčnost, ale když jsem se konečně probral, seděla na plané třešni a cvrnkala na mě, kočenka moje milá, pecky, až mě to bolelo. "Ty jedna potvoro nehodná, nech toho nebo s tebou do smrti smrťoucí nepromluvím": smál jsem se a už jsem byl nahoře u ní, pusu k roztržení narvanou třešněmi. Flusali jsme pecky dolů, do řeky a pak si má džínová víla dala dvojice třešní planých, červených, rudých, za uši a mrkla na mě svůdně hnědýma očima barvy zralých kaštanů. Musel jsem dolů, protože jinak bych ji setřásl ze stromu, aby mi spadla do náručí.
Házel jsem žabky přes Jizeru. To mi vždycky šlo, na rozdíl od pískání na prsty, kvůli čemuž se mi všichni pořád smáli. Prcalík říkal, že mám divnou hubu. "Musíme taky do vody, Smrťáčku, když už jsme tady": šeptla mi do ucha a já jí ukousl zavěšené třešně a olízl ji u toho lalůček (jo, já věděl jak na ní!). Nikdo nikde, muselo se jít na Adama a na Evu, to byla povinnost. Vstupujeme do proudu hnědo písčité Jizery, necháváme se ovívat vodou, jsme jako dvě háďata, svíjející se v jednom klubku. Líbání pod hladinou, líbání nad řekou, šmátrání po tělech a sušení na dece.
"Máma se mě ptala, jestli jsme prý už měli sex?": směje se Kačenka. "Cos jí řekla?": zeptám se opatrně a trošku jí závidím, protože našim bylo všechno tak nějak jedno. Měli dost starostí sami se sebou. "No, že chci abys byl můj první, hahaha": odpoví a já přemýšlím, co všechno o nás vlastně ti naši rodiče nevědí. O pivu, trávě, rumu a sexu, kdy jen to šlo, ani nemluvím. Jakoby nikdy nebyli mladí. Přitom mámě jsem se narodil hned po maturitě. Nojo, divná doba.
"Musíme jít..dost bylo lásky, dost bylo sexu, čeká nás metal, ty kluku můj hubenej": ukončí naše rozjímání Kačenka a má pravdu. Měl jsem trošku výčitky. Kluci dělali kousek vedle na Krásné louce u Jizery takový improvizovaný koncert a já místo toho, abych jim pomohl, tak jsem radši volil krásu, milování a třešně. Cestou si uplete Káča z lučních květů čelenku, takovou tu jako mají princezny z pohádek. Tenkrát to dělaly všechny naše holky, byl to zvyk, který mám pořád nějak zafixovaný v hlavě. Hrozně se mi to vždycky líbilo.
Byla jak hippie, v sandálech, s prdýlkou vykukující z džínových kraťasů a tom božském tílku. Kluci jsou už v plné práci a Jana s Mirkou, která má už trošku bříško a pohled těhotné ženy (nevím proč, ale na tohle jsem jak stará bába, poznám to, ženský jsou takový klidnější, rozkvetlý), na nás mávají. Samozřejmě také kytky ve vlasech a k tomu stolek s lahváčema.
"Nazdar hrdličky, tak co byl kocour v troubě?": hlásí ihned Prcalík a Sabath dodává, že si máme dávat bacha, protože teda u Kytky si dovede představit, že bude otec, ale u mě rozhodně ne. "Vždyť ty vole, ty pořád lítáš v oblacích": ještě dodá a já se pokouším jako bránit, i když vím, že má pravdu. Radši si dám pivo, vyměním kazetu, protože tam hraje nějakej heavík ošklivej uječenej (kterej si oblíbím až za pár let).
Celou akci vymysleli Sabath s Prcalíkem. Stačilo zajít za majitelem pozemku, pak jedním dědou, aby nám půjčil za pár piv trochu té elektřiny a bylo to. Nikde žádný povolení. Jen prej máme hrát až tak od osmi, abychom nerušili rybáře. A tak zatím pijeme pivo, někdo vytáhne trávu, ale je doma vypěstovaná, tak je to takový jakože jo, ale ono nic. Plácám Kačenku a Janu do zadků v rytmu Krabathor, což vydržím jen chvilku. Ale je to příjemné. Zahrát nám měly tři kapely, místní mladí kluci a přiznám se, že jména skupin si fakt už nepamatuju.
Bylo to vlastně jedno. Šlo o to se sejít, pokecat, domluvit nahrání kazet, vyměnit pár zkušeností, pohádat se o to, jestli jsou lepší Venom nebo Slayer a hlavně si dělat srandu ze všeho. Na podobné chvíle vzpomínám hrozně rád, protože jsem byl mezi svými, nikdo si na nic nehrál, s debilama se vždycky udělal krátkej proces a hlavně, bolela mě pak vždycky bránice od smíchu ještě několik dní.
Když začala hrát první kapela, pohybující se někde mezi punkem, thrashem a bordelem, musel jsem všem zatančit svůj šamanský tanec pro vyvolávání zlých duchů. To byla taková moje opilecká libůstka, díky níž jsem mohl být také chvilku středem pozornosti. "Vypadáš jak hodně hnusná baletka na speedu": smál se mi Kytka a Prcalík vyhrožoval Kačence, že jestli se mnou bude mít jednou děti, že se má teda fakt na co těšit, jestli budou po mě.
Někdo ke mě přijde a sundá mě panákem rumu do mlhavého oparu. Chvíli si zdřímnu, ale asi jen pár minut, protože mě holky zase tahají před kapelu. Hraje už asi někdo jinej, ale já to moc nepoznám. Každopádně se svíjím jak Harapes, zvedám holky nad sebe a dělám, že jsem Patrick Swayze z Hříšného tance. Potom mě víceméně donutí zpívat nějaký ty songy od Motorhead a já se do toho tak vložím, že prej je to kurva dobrý, poplácá mě po zádech Sabath. Jsem ale vyčerpanej a tak jdu na chvilku vedle k ohni, Kačenka mi opeče něco dobrýho a když jdeme s Prcalíkem a Kytkou čůrat ke stromům u řeky, rozkejháme kačeny takovým způsobem, že máme strach, aby kvůli nám neodlétly do teplých krajin.
Punkáči a metly, všichni na jedný hromadě. Nikdo tomu tenkrát neříkal underground, ani jsme nepřemýšleli nad tím, spojit všechnu tuhle krásu s nějakým bojem proti něčemu. Prostě se pilo, slavil se život, řvalo se z plných plic. Tady jsme totiž byli svobodní, pryč od školy, dospělých, co nás nechápali a vlastně ani moc neznali. Začalo krápat.
Běželi jsme pro celty do garáží, zastřešili improvizované pódium, jinak stojící na paletách a vždycky když přestalo poprchávat, hrálo se dál. Pak něco zablesklo, vypadl proud a byl konec. Tedy s produkcí. Ještě jsme měli kazeťáky a tak se tancovalo, pařilo v dešti. Holky promoklý trička, kluci do půl těla, k tomu rum, pivo a mokrý vlasy létající vzduchem. Bylo to nekonečný, jedna pecka střídala v "polských jezevčících (kazeťák)" druhou a celé to skončilo vlastně až ve chvíli, kdy všichni padli zemdlení na zem. Vydržel jsem třetí od konce, první samozřejmě Prcalík, ten měl v sobě nejvíc běsů a druhý Kytka, který byl ten večer úžasný.
Padaly na nás proudy vody, skrápěly nám vlasy, těla. Leželi jsme durch promočení v bahně a v kazeťáku dohrávali Sodom. Jedinej Sabath stál a díval se na nás spokojeně a zádumčivě. Vzal nás domů usušit, pouštěl nám staré rockové pecky, vzpomínal na holky, který ho chtěly a slzel nad těmi, které ho opustily. Což byla většina. Svlékl jsem si Káču vzadu v kumbále, kde měl uložené ohmatané svazky knih a osušil ji půjčeným ručníkem, který voněl tabákem. Má milá se mi ztratila v náručí a já jsem náhle vystřízlivěl. Vedle v pokoji chrápal Sabath, v kuchyni vrněli spokojeně Kytka s Mirkou a Prcalík nadával ze spaní. Já usnul až k ránu, protože jsem pořád myslel na třešně, na metal a na sex u řeky. Káča měla pořád ve vlasech umolousanou, zmoklou a rozmačkanou kopretinu.
-----------------------------------------
Příběh devadesátý osmý - Jak jsme smutní málem pochopili věčnost
Možná nám připadalo, že na jaře 1993 zažíváme nejkrásnější období svého života. Byli jsme mladí, měli jsme krásné holky, na pivo se peníze taky nějak pokaždé sehnaly a školou jsme s Kytkou proplouvali jak se dalo. Já o něco lépe, můj kamarád měl díky incidentu s jedním starým STBákem maturitu odsunutou až na září. Moc jsem se neučil, sázel jsem na svatý týden, kdy se zavřu na chalupu s Kačenkou a tam vše doženu.
Jenže život jak známo je jako sinusová křivka. Jednou jste dole, jednou nahoře. První rána přišla, jako blesk z čistého nebe. Přijdu si takhle jednou rozchechtanej jak mladý mezek z panelů, trošku připitej, s krásným večerním zážitkem s Káčou. "Jakube, prababičku našli mrtvou na dvoře": stojí mezi dveřmi moje máma, uplakaná a chvějící se. Musím si z toho šoku sednout, snad hodinu mi trvá, než mi to vůbec dojde. Prababička Marie, Maruška moje, bábušenka jak z pohádky? Vždyť ta přece NEMŮŽE umřít, ta tady byla vždycky - když jsem si odřel kolena, když jsem se přežral v sadě s Káčou třešní a bylo mi blbě, když jsem se sekl sekerou do nohy, když jsem dostal od kluků z vesnice do huby...
Prababička z máminy strany, ze sedlácké rodiny, dřela celý život. Typická Středočeška, která přežila dvě světové války a každé ráno snídala panáčka vodky. Starala se dlouhé roky o pradědu, který v první světový přišel o nohu, milovala zpěv a taky měla nádherný hlas. A znala spousty pohádek i strašidelných příběhů. A taky měla piáno, na které se styděla hrát před ostatními, tak jsme my caparti museli vždycky ven sednout si na zápraží - a tančili jsme na ty vážné melodie a dělali blbosti. Hrála krásně.
Voněla bylinkami, které sbírala po lesích a dělala nám z nich čaje, který jsme potají plivali do umyvadla, protože většina se nedala pít. Nejedla jablka a brambory, protože na nich strávila celou válku a proto vařila nejlepší knedlíky na světě. Teď tu není, zmizela, v 97 letech odešla z tohoto světa. Našli ji chudáka, jak ležela na břiše a nemohla se zvednout. Přes noc asi prochladla a o zbytek se postaralo stáří.
Objal jsem v útěše mámu, řekl jí, že musím ven. Utíkal jsem na Staré město a vylezl po hromosvodu až do okna Káči. Trošku jsem ji vyděsil, ale měla na sobě noční košili, v které vypadala jako víla. Tak se ve mě promísil takovým podivným způsobem smutek se chtíčem, že jsem asi působil hodně zdrceně. "Co se děje?": šeptala mezi římsami má milá. Svěřil jsem se, vlezl dovnitř a musel jsem být potichu. Ohlášené návštěvy v odpoledních hodinách byly přípustné. Ty, milenecké, mnohdy celonoční, byly zatím jen velmi utajovanou záležitostí.
Schoulil jsem se se svým vysokým tělem do Kačenky, jako bych se tam chtěl ztratit. Prababičku taky znala a tak jsme tam v blikotu staré venkovní lampy, svítící přerušovaně do pokoje, seděli a oba se doslova máčeli v slzavém údolí. Už nikdy nedostaneme čerstvě usmažená vajíčka (abyste měli sílu, miláčci moji, říkávala), už nikdy nebudou jahody utrhnuté s láskyplnou něhou staré ženy, která má ve tváři vepsánu takovou moudrost, že mi bude hodně dlouho chybět.
Naše objetí trvalo, přerušované záchvaty pláče, hodně dlouho. Bolelo to, bolelo to moc. Musel jsem domů, ale ještě jsem se chvíli šoural ulicemi a vzpomínal. Několik dní jsem potom nemluvil, k řeči mě dokonce nepřinutila ani babička, máma mámy a dcera prababičky. O učitelích nemluvě. Byl jsem úplně mimo.
Pohřeb se konal v Sovinkách, v katolickém kostele a už od vchodu byla vidět otevřená rakev. Třásl jsem se a zároveň potil. Navlékli mě do obleku, s utaženou kravatou. A mí kamarádi, kteří se mnou byli vždy (a já s nimi) ve zlém i dobrém, šli se mnou. Cestou jsme se drželi za ruce, jako jedno tělo. Holky měly černé šaty. A já i přesto, že mi bylo do breku, jsem žasl nad tím, jak jim to slušelo.
Museli jsme s mámou a mým bráchou nejdřív uklidit mého otce, který se zase opil a choval se nedůstojně. Narvali jsme ho do auta a sebrali mu klíčky. Usnul. Vypadl tím jeden nosič rakve. Proslov místního kněze si nepamatuji, ale vím, že mluvil hezky, s citem a znal babičku velmi dobře.
Nevím, jestli jste někdy nesli na ramenou rakev, ale já byl ze všech strýčků nejvyšší a tak jsem se musel hrbit. Nejdřív mě nemohli od babičky odtrhnout, asi jsem dělal i trošku zle, ale když já byl prvorozený a tak trošku (hodně!) miláček. Třásly se mi ruce, chvěly kolena. Ale šel jsem. Pomalu, s hudbou a v čele celého průvodu.
Když se nad tím zamyslím z dnešního pohledu, je dobře, že jsem podobný pohřeb zažil. Byl obyčejný, ale hrozně lidský a vlastně svým způsobem i milý, protože prababičku měla spousta lidí ráda a jak se říká - jaký jste žili život se ukáže až na pohřbu. Jenže já tohle všechno samozřejmě v sedmnácti ještě nechápal.
Hrob byl a dodnes je pod starou lípou. Je na ní cedulka, že se jedná o památný strom. Sedávali jsme na druhé straně kolikrát s Káčou, když jsme se šli po obědě, kdy babička spávala, projít. Koukalo se z ní do kraje, do polí a my se tam v koruně muckali. Teď ale babička pomalu zajížděla do hrobu. Jo, to už jsem brečel nebo spíš řval.
Museli mě odtáhnout stranou, nejdřív máma s babičkou a potom Káča, která na mě už platila tenkrát víc. Rozpustily se mi vlasy z culíku a pak už jsem jen stál stranou a čekal, až všichni odejdou. Nakonec jsme zbyli jen my, kluci a holky ze sídliště, kteří ten den díky tomu všemu smutku alespoň trošku pochopili věčnost. Prababičku měli všichni mí kamarádi rádi (s Prcalíkovu babičkou se znala hodně dobře) a ona nás. Dostal jsem loka slivovice, taky spoustu slov útěchy, které si pamatuji dodnes.
Kamarádi odjeli domů, já s Káčou jsme odmítli pozvání na smuteční hostinu a šli jsme raději na místa, která měla prababička Maruška nejraději.
Na téhle mezi vždycky rozprostřela sukni a namazala mi chleba tvarohem.
A tady mi vyprávěla, jaké to měly ženy dřív a že se tě mám držet, že seš hodnej kluk.
Pamatuješ, jak si mě přivedl poprvé a ona mi vzala hlavu do dlaní, dlouze se mi podívala do očí a řekla, mi, že jsem krásná panenka?
Jo, a jak nám říkala, že jí připomínám pradědu, prej byl mladej stejně vychrtlej a že ty jsi jako ona a že už se teď nebojí umřít, protože my to tady jedou vezmeme za ně.
Hm a taky jako jedna z prvních poznala, že je Mirka těhotná. Jen jsme přijeli autobusem a ona už se k ní na zastávce chovala jako k dospělé ženské. Jak to mohla vědět?
Vidíš ty břízky? Tak jednou mi říkala, (prý) jako žena ženě, že tam poznala dědu poprvé...a spiklenecky na mě mrkala.
Vidíš ty břízky? Tak jednou mi říkala, (prý) jako žena ženě, že tam poznala dědu poprvé...a spiklenecky na mě mrkala.
Nejradši jsem měl její povidla a buchty a chleba se sádlem a cibulí a škvarky a vánočku a mazanec a jak si sedla večer ke kamnům a my ji pořád přemlouvali...babi, babi, Maruško vyprávěj...
Vyprávěla, občas už se v příbězích ztrácela, ale pamatuji si je dodnes. Bylo v nich vše. Krása, utrpení, válka, spousta smrti (prababička byla z devíti dětí, ale přežily jen dvě)...byl v nich celý život.
Všiml sis, jak když mluvila o pradědovi, jak se jí vždycky zjemnil hlas, měla ho najednou sametovej, hedvábnej...musela ho hrozně milovat.
Loučili jsme se takhle skoro až do rána. Spát se šlo na barák, který se měl začít druhý den vyklízet a já měl celou noc pocit, že dole v přízemí prababička pořád hraje na piáno a zpívá.
Vstal jsem a několik dní jsem neposlouchal nic jiného, než album "Icon" od Paradise Lost. Na prababičku často dodnes vzpomínám. Byla to úžasná ženská, kterých na světě zase tolik nechodí.
-----------------------------------
Příběh devadesátý devátý - Nesvatý týden mladého muže
"A ne že budete chodit po hospodách! Musíš se učit, je to jen na tobě a bez maturity seš dneska nikdo!": volala za mnou ještě máma, když jsem odcházel obtěžkán obrovskou krosnou z domova. Zamával jsem na pozdrav, smutně se usmál a těšil se na Kačenku. Čekala na mě na autobusáku a už z dálky jsem obdivoval její vlnivé pohyby. Měla pružný, odlehčeně taneční krok a když šla proti mě, tak jsem si představoval všechny ty krásné věci, co jsme spolu o samotě dělávali. A ty vlasy...joj!
"Tak Smrťáčku, budu se o tebe hezky starat a budeš se učit, až se z tebe bude kouřit": řekla mi po líbacím pozdravu a dlouhém objímání. Pak mi nezapomněla sdělit, že mám celý týden utrum se sexem, protože příroda. Můžu se prý tak soustředit hlavně na učení a maturitu. Propadl jsem skoro depresi a celou cestu přemýšlel, proč já se blbec ty čtyři roky pořádně neučil. Místo toho jsem ve škole koukal z okna učebny na zahradu, snil o metalu a své holce.
Už jsem měl za sebou slohovou práci z češtiny, kde jsem se s tématem "Co budu dělat po maturitních zkouškách" popral myslím dobře. Nebyl jsem si sice úplně jistý, zda komise ocení moji smršť filozofie, naděje, odhodlání a touhy mít "obyčejnou normální rodinu, chodit do práce a milovat svoji ženu", ale byl jsem uklidněn učitelkou češtiny, že byla u mé práce několikrát dojatá, dvakrát plakala a četla ji osmkrát po sobě. Prý dostanu za jedna a velkou pochvalu.
Jenže teď mě čekaly odborné předměty, spousta počítání, matematika, čeština a já byl dutý jako sud. Vytáhli jsme bágly do kopce, vyvětrali chalupu a já se nadšeně posadil pod kaštan s tím, že se do toho pořádně opřu. Kačenka, se sešitem od své mámy a od Jany, kde měla recepty, rozdělala oheň v kamnech takovým způsobem, že jsem radši běžel do potoka pro kýbl s vodou. Čoudilo to po celé louce, sousedi se přišli ptát, co se děje. A má holka byla umouněná od popela a slušelo jí to ještě víc. "Nech to být Popelko, namažeme si chleba a bude fajn...": volal jsem na ní a objímal jí, až mě prosila, abych ji nerozmačkal.
Počítal jsem celé odpoledne, četl stohy učebnic a pořád měl pocit, že si nic nepamatuji. Stovky technických popisů, nákresů, logických úvah. Pomalu mě jímal strach. Vždyť já to neudělám, chodil jsem se napít do chalupy, kde v křesle seděla má milá, byla nebezpečně sexy a já nemohl nic. Tak jsem se aspoň přitulil, ona mě líbala úplně celého, až jsem vybouchl radostí, slastí. Pak se zase dostavil smutek. Místo muchlování učebnice, místo hudby počítání. Myslel jsem, že mi hrábne.
K večeru si sedla proti mě do rozkládacího sofa, dala si nohu přes nohu, jako to dělávají dámy v šatech a pokládala mi kontrolní otázky. A já se mnohokrát zasnil, až mě musela kopnout pod koleno, protože místo chemie, fyziky, strojních součástí, jsem přemýšlel nad tím, kolik stejných odstínů najdu mezi jejím pohledem a spadanými kaštany. "Takhle to nepůjde, musíš se soustředit": byla na mě najednou ostrá jak máma a já okecal (jo, to by mi šlo) další maturitní téma.
V noci jsem se budil, chodil bosý po chalupě jako duch, padl na mě splín z toho, že nic neumím a raději jsem seděl v křesle a díval se na svoji modrou vílu, která se ve spaní protahovala jako kočka. Jo, byl jsem zamilovanej snad ještě víc, než na začátku. Taky mi bylo sedmnáct a chtěl jsem mít už konečně za sebou školu a koupit si malý byt, splácet ho celý život a mít spoustu dětí a taky jednou psa a jen tak být a žít si. K tomu tuny dobré hudby, sem tam koncert a zestárnout spolu. Přemohl mě spánek a ráno bych spal donekonečna.
"Takhle by to fakt nešlo, máš už jen pár dní, pokud nezabereš, tak tě vyhodí": probudila mě s kritikou na plných (sladkých jako černý rybíz) rtech Kačenka. Vypadala v tom mém tričku Sodom jako Francouzka, jako dívka a žena v jednom. Probudila mě až ledová voda a tvrdý chleba k snídani. Usedl jsem znovu pod kaštan a poprvé za celé mé působení na střední škole jsem to začal brát celé vážně. Až do té doby jsem tak nějak proplouval, učil se jen o přestávkách a pořád poslouchal, že jsem línej, že kdybych se tomu víc věnoval, tak mám samý jedničky. Mě stačily dvojky a sem tam trojky.
Šla na nákup s batohem po babičce a přinesla několik litrů mléka, rohlíky a obrovskou čokoládu pro mě. Sedli jsme si na lavici, jedli čerstvé pečivo, přikusovali sladkou hnědou hmotu a zapíjeli ji mlékem. Chtěl jsem jí tu čokoládu líbat ze rtů, ale odehnala mě zase pod kaštan. Rozložil jsem si před sebe geometrii a pak už to šlo všechno tak nějak samo. Dodnes nepochopím, jak k tomu došlo, ale já opravdu za těch pár dní doslova nasál učivo za celé čtyři roky. Jediné, co jsem nevstřebal, byla učebnice elektriky - a od té doby k ní taky mám velký respekt.
Maturita u nás na škole nebyla jednoduchá. Měl jsem maturovat z matematiky, češtiny, z bloku odborných předmětů (kterých bylo sedm!) a pak praktická část. Z té jsem měl asi největší strach, protože jako panelákové dítě jsem se k soustruhu dostal jen u dědy, ale ten na něm obráběl pouze dřevo. A strojařští učitelé z dílen byli největší kurvy pod sluncem.
Chodil jsem bosý po louce, opakoval si do rytmu texty ze sešitu a mozek mi připadal jako obrovská houba, do které doslova zarývám informace. Učil jsem se vždycky tři hodiny v kuse, pak někde po chalupě našel Kačenku, přemluvil ji buď na jídlo nebo na mazlení a takhle jsme strávili tři dny. Pak mi připadalo, že mám hlavu jak vodojem. Obrovskou a narvanou spoustou textu, čísel a chaosu.
Kačenka na mě byla přísná a musím říct, že vlastně díky ní jsem nakonec u maturity uspěl. Na biflování vzpomínám nerad, přišlo mi tenkrát, že mě bolí. Přitom to bylo oproti zkouškám na vysoké škole jen minimum, ale to jsem tenkrát ještě nevěděl. Nejraději jsem měl večerní procházky po horách, kdy jsem si dvě hodiny čistil hlavu v lesích. A pak taky jídlo, protože Káča se vařit teprve učila. A já dělal, že mi ty připálený kousky masa chutnají a že kyselá polévka je ta nejlepší na světě. Když jsem ji totiž viděl v té květované zástěře, jak vaření šíleně prožívá, tak jsem neměl to srdce jí říct pravdu. Dojídal jsem se po nocích starými kompoty a džemy.
Před spaním mi šeptala plány do budoucna. O svatbě, která bude metalová, o bytě, o dětech, o životě. Byly to krásné sny, u kterých jsme se šíleně nasmáli. Když si to vezmu kolem a kolem, tak má milá sice byla o rok mladší než já a čekal jí ještě rok školy, ale měla to v hlavě o hodně víc srovnané. Pak mě zase chytl starý démon všech básníků a spřádal jsem slova jemně, hedvábně, roztouženě. Usínala mi v náručí, oddychovala klidně a chtěla po mě, abych nikdy nepřestal. Leskly se jí kaštánkovité oči ve svitu staré lampy. Byla opravdu jako Francouzka ze starých filmů ze šedesátých let.
Když byla konečně sobota, věděl jsem, že jsem se "všechno" naučil. Zvládl jsem to. Sice jsem si moc nevěřil, ale byl jsem doslova narvaný vědomostmi. Šli jsme večer do hospody. Za výčepem obrovský chlap, prý bývalý dřevorubec, který vyklátil snad všechny ženský v okolí. Na Káču měl taky řeči, jednou se o ní dokonce pokusil otřít mezi stoly, ale zaprskala na něj jako kočkovitá šelma. A já zařval, i když jsem věděl, že kdyby došlo k bitce, rozmázl by mě jako štěnici. Jen se usmál, řekl něco sprostého a my šli radši ven.
Naskládal jsem učení do krosny, snědl okoralý chleba s paštikou a čerstvě natrhanými jahodami. Nesvatý týden mladého muže byl u konce. V Boleslavi na mě čekala zkouška z dospělosti, starosti s vojnou a spousta metalu a piva. Už jsem se těšil, až budu mít maturitu za sebou. Bral jsem ji jako nutné zlo, abych mohl vypadnout z domova, založit s Káčou rodinu a žít si vlastním životem. Když jsme vylézali z autobusu, držel jsem svoji milou křečovitě za ruce. Ještě pár dní a předstoupím před komisi starých socialistických učitelů, kterým byly moje pačesatá hlava a drzý úsměv trnem v oku.
Ukázal jsem ještě Kačence paroháče do okna, zamával jejím rodičům a pomalu se šoural domů. Na stole vzkaz, že si mám ohřát párky a dlouhý dopis, že máma je s bráchou u tety, protože se zase s otcem rozvádějí.
----------------------------------------
Podmínky pro moji zkoušku dospělosti nebyly zrovna ideální. Máma se jako na potvoru s otcem zhádala takovým způsobem, že si zase vyhrožovali rozvodem. Odešla k tetě, i s bratrem a já zůstal celý maturitní týden sám s opilým tátou. Ten pil vodku z lahve, nadával na celej svět a já nevěděl, jak pořádně vyžehlit košili a vyčistit kvádro, abych mohl předstoupit ve škole před komisi.
Nemít Káču, asi bych šel v džínách. Byl jsem nevyspalý, protože ke mě pořád chodil otec a buď klel jak dlaždič a nebo plakal. Kdo jste někdy žil s alkoholikem, asi víte o čem píšu. Byl na něj, na kdysi silného chlapa a rovného a hrozně hodného tátu, šílený pohled. Bylo mi do breku, nevěděl jsem co říct a pořád se nemohl rozhodnout. Půjdu za mámou? Nebo tady zůstanu.
Paní Kačenková mi vyžehlila košili, Káča i celá parta mě na panelech poplivali pro štěstí, ale nakonec jsem v tom byl sám. Jen já, s nadrceným učivem v hlavě a kupou starostí s rodinou. Líp to fakt dopadnou nemohlo (uff), říkal jsem si, když jsem si pro povzbuzení pustil kazetu koncertu AC/DC. Postupně jsem se dostával do nálady, přestalo se mi chtít spát a začal jsem trošku blbnout. Pak jsem si natrhl kalhoty v rozkroku. "Do prdele..":zařval jsem tak nahlas, že mě soused, který přišel ráno z noční směny, ihned okřikl.
Musel jsem za Janou, která dělala kousek vedle v potravinách. Zatáhla mě do kumbálu pro prodavačky, svlékla z kalhot a smála se mým trenýrkám. Jo, dva chlapi v bytě, z toho jeden sedmnáctiletej a druhej kořala, to pak některý věci rychle dochází (třeba prádlo). Zašila mi díru, co to jen šlo, dostal jsem obrovskýho hubana na pusu a přání, abych to zvládl. Byla ve mě malá dušička.
První den jsme ráno nastoupili do dvojřadu jako na vojně a byli rozděleni do skupin podle předmětů. Jako jeden z mála jsem si místo jazyka vybral matematiku. Několik rovnic, ani geometrie mě nemohly rozhodit. Měl jsem štěstí na otázky. Jen jsem se asi dvakrát zasnil, protože když jsem se o svatém týdnu tuhle látku učil, měla na sobě zrovna Kačenka na chalupě jen kalhotky. "Nezapomeň si po sobě pořádně zkontrolovat postup a dvakrát podtrhnout výsledek, máš to dobře": pošeptal mi učitel do ucha a já doslova upustil páru. Ten rok jsme měli výsledek dobře jen tři z celého ročníku. Zbytek z matematiky musel opakovat na podzim.
Odpolední grilování z odborných předmětů patřilo k tomu nejhoršímu, co jsem zatím na škole zažil. Komise složená z učitelů, kterým vadily mé dlouhé vlasy, neustálé vtipné připomínky a nezájem o učivo, mi to dala všechno pořádně sežrat. Byl jsem ale dobře připravený. Hrozně utahaný, ale uměl jsem. Párkrát jsem sice zaváhal a ke konci málem usnul, ale dal jsem to. Za dva. Byl jsem rád, když jsem odešel na češtinu, kde seděla paní učitelka, která mě měla ráda. A já si vytáhl jako téma Francoise Villona, kterého jsem tenkrát uměl citovat z paměti, oblboval jsem s ním holky. Nechci být neskromný, ale exceloval jsem. Jednička jak vyšitá.
Oznámili nám výsledky prvního dne a já měl obavy z dne druhého. Čekaly mě praktické zkoušky a nebudeme si nic nalhávat, přátelé, ale zrovna k nejšikovnějším jsem tenkrát rozhodně nepatřil. Vylezl jsem ze školy, bílý jako stěna. Káča se na mě vrhla, obejmula mě a zahrnula polibky. Nevím, jak si byla jistá s tím, že jsem prošel, ale ona to věděla! Šli jsme do parku, já usnul na lavičce, s hlavou v jejím klíně. Nechtěl jsem se vrátit domů. Čekaly mě tam jen nadávky, zmatek, chaos a opilý otec. Jenže jít za mámou zase znamenalo vidět její plačtivý obličej a tetu, která byla vždy příjemná jako osina v zadku.
A tak jsme se toulali městem, já se bál jít na pivo a povídali jsme si. Čekal jsem, až se doma zhasne, abych se vkradl do bytu a potají se zachumlal do deky. Nic moc jsem nejedl, jen kousek svačiny, co Káča nestihla sníst. Do pokoje jsem se dostal až za tmy. Otec chrápal na zemi u televize, kde zrovna Bohdalová pronášela nějaké vtipy. Uklidil jsem lahve, zvedl tátu ze země a uložil ho do postele. V lednici byl jen tavený sýr, který nemám rád (hnusný houby!), ale sežvýkal jsem ho málem i s obalem.
Ráno jsem si sbalil do batohu pití a vyrazil jsem. Nástup, pak rozdělení, rozlosování úkolů. Dostal jsem vyrobit řemenici na soustruhu. To by šlo, ulevilo se mi. Ale jen do té doby, než ke mě přišel bývalý komunistický pohlavár, zkrachovalá existence, opilec a teplouš v jedné osobě - dnes učitel v dílnách. Kyselým pachem z huby mě odstrčil od soustruhu, nezapomněl pronést něco o tom, že mi koukají z čepice (baretu) vlasy a že vypadám jako děvka na šukání. Začal obrábět místo mě a já pak dostal trojku. Moc se mu to nepovedlo. Asi bych tu řemenici vyrobil lépe.
Na chodbě, v šerém koutě na mě čekala moje milá Kačenka. Usmívala se a byla taky jedinou holkou, která se přišla podívat na svého kluka. Ostatní měli venku na dvoře matky, otce zemědělce, babičky. Já měl svoji modrou vílu. Už mě zase volali. Za chvíli nám oznámí výsledky.
Z matematiky a češtiny za jedna, z odborných předmětů za dva, z praktických cvičení za tři. Prošel. Všechno to ze mě spadlo. Vystoupil jsem z řady dopředu, poklekl a jako metalový kytarista jsem jemně zapařil. Všichni se smáli. Tedy všichni. Tak třetina, zbytek neudělal. Když o tom dnes přemýšlím a co jsem se doslechl po maturitě, tak se jednalo o takovou malou pomstu všech starých učitelů, kteří novému mladému vedení natruc dělali problémy. Poslední křeč starých komoušů.
Každopádně jsem byl za svůj projev radosti ihned seřvaný. Bylo mi to jedno. Pakárna skončila, začínal život. Tak jsem si to alespoň myslel. Beru Káču do náručí, zvedám ji nad hlavou a roztáčím jí dokola. Mezi vraty do školy stojí máma, ubrečená a s otazníkem ve tváři. "Tak jak?": šeptne a je na ní vidět, že se stydí, že měla být u mě. Obejmu jí, odpustím, protože dávno vím, že žít s naším otcem už dál asi nepůjde. Pohladí mě po tváři, poděkuje Káče, že se o mě starala a odejde zhroucená sama do sebe směrem do města.
Vykračuji si pyšně. Právě jsem udělal maturitu, mám nejkrásnější holku na světě a celý život před sebou. Spustí se déšť, já si roztrhnu košili a zahodím kravatu. Běžíme mezi kapkami vody až k nám domů. Táta je v hospodě, tak se rychle převléknu do džínů, do trička Vader a do čínských kecek. Někdo dole zatroubí. Stojí tam Sabath, starou felicii po okraj narvanou lahváči.
"Tak a máš to, seš dospělej, vole": zahlásí, když se dozví, že jsem prošel. Naloží nás jak dva šlechtice, stáhne střechu, protože už dávno neprší a jedem městem, troubíme a řveme jak na lesy. Potkáváme babičku, je ze mě nadšená a chvilku jede s námi. Dokonce si dá jedno celé pivo.
Kluci mi pronajali/zamluvili sál v hospodě Na Rychtě dole na Štěpánce. Pivo teče proudem, do toho vodka, rum, holky tančí na stolech. Jen Mirka sedí v koutku, usmívá se a na Kytkovi je vidět, jak mu je líto, že on bude maturovat až na podzim. Liji do něj panáky, abych ho povzbudil, ale stejně za chvilku odejdou, protože Mirce se chce pořád zvracet. Je ve třetím měsíci a hrozně se těší, až bude mámou.
Kalí se až do rána, dokud se všechno nevypije. Mám několik proslovů o tom, co všechno budu v životě dělat. Plán je jasný. Nejdřív práce, byt a až Káča dostuduje, tak svatba. Nějak zapomenu na vojnu, ale omluvou budiž velké množství alkoholu v krvi. Pak už si nepamatuji nic.
Probudím se v obýváku u Kačenky v bytě, její máma se usmívá, táta taky a mě bolí celej člověk. "Včera si mě požádal o ruku mojí dcery, když jsem tě nesl do schodů a ukládal na gauč": směje se pan otec a ptá se mě, jestli jsem to myslel vážně. Všichni na mě koukají, Kačenka v očekávání a já nevím, která bije. Nějak se z toho vykecám a po skvělé česnečce se vydám domů. Tam je plno. Máma běhá po bytě, uklízí a prozpěvuje si. Prý to ještě s tátou zkusí. Po kolikáté už? Zalezu si do postele a spím snad osmnáct hodin v kuse. Cítím se hrozně dospělý.
-------------------------------------------
Myslel jsem si, že teď už mě čeká jen krásný život. Byl jsem venku z pakárny, s čerstvým maturitním vysvědčením v kapse a ještě se mi nějakým záhadným způsobem povedlo obloudit jednu zelenou vojandu a odsunout o dva roky vojnu. Brigádu jsem měl až od léta a tak jsem labužnicky spával do devíti, pak po škole vyzvedl Kačenku a na kolech jsme jezdívali do lomu na Švarďák k vodě.
Bývali jsme tam první, lehávali jsme ve stínu, na jednom ručníku, se svačinami. Než přijeli ostatní, tak se plánovala budoucnost. Já automaticky, jako skoro každý, počítal s nějakým místem ve Škodovce a s půjčkou na byt. Měli jsme vyhlídnutý jeden na Starém městě, s výhledem na Jizeru. Malinkatý, ale byl by náš.
Byla zrovna středa, slunce pálilo jako autogen a moje hnědoočka měla laškovně přehozený mokrý pramínek vlasů kolem klíční kosti. Zrovna jsem ho chtěl odhrnout, políbit ji a možná na chvilku zmizet do nedalekého lesíka, ale už tu byla celá parta. Prcalík s Prcalinkou, kteří nám museli oznámit, že oni už šukali a že je na to hrozný vedro a že mají odřený zadky z písku. Jana v plavkách, na který bych mohl koukat do skonání světa. A konečně Mirka, už s takovým tím laskavým pohledem těhotné ženy. Měnila se nám před očima. Krásněla, mohutněla a z té drobné prsaté divoženky se stávala máma. Byla doslova radost na ni pohledět.
Kolem obíhal stále víc roztržitý Kytka, pořád se ptal, jak jí je, co chce, jestli ji něco netlačí. Prostě kluk, který se připravoval na roli otce. Přiznám se, že jsem jim tenkrát trošku záviděl. A holky se samozřejmě shlukly kolem Mirky, poslouchaly jestli už kope a vůbec si vyprávěly o věcech, kterým my chlapi nikdy nebudeme rozumět. Naskákali jsme s Kytkou a Prcalíkem radši do vody, potápěli se a pak se šlo na pivo. Probíral se metal a v hospodě Pod Kaštanem jsme byli zase ti nejchytřejší na světě. Pohoda, léto, holky v plavkách.
Jenže Kytka, jak byl z toho všeho těhotenství rozněžnělej, tak si dal i vodku a rum. Byl pařák a vlezlo mu to do hlavy. Já byl vždycky kvočna a všechny jsem jak nějakej trošku bláznivej učitel hlídal, opatroval a staral se o ně (tedy, když byl Kytka mimo, jinak byl vždycky tím starostlivým on). Ale taky jsem měl Káču a tak jsem se s ní zakecal zrovna ve chvíli, kdy se nechal můj opilý kamarád překecat od partičky místních ke skoku ze skály do vody. Bohužel se nevynořil.
"Ty vole Smrťáku, pomooooc...": řvali na mě a já si nejdřív myslel, že si dělají srandu. Pak do mě Káča kopla, že se fakt něco děje. Švarďák je hluboký zatopený lom a Kytka pořád nikde. Zakřičel jsem na Janu, ať běží do vsi zavolat pomoc, záchranku. S Prcalíkem, oba vyděšení k smrti, jsme ihned skočili šipku do rybníka a začali našeho kamaráda hledat. Bylo to nekonečný, šílený. Já se dusil šokem, měl jsem o svého kamaráda hroznej strach. Pak jsem naštěstí do něčeho pod vodou kopl. Chytil Kytku za vlasy a vytáhl ho nad hladinu. Nadechl se a začal se se mnou v panice prát.
Dodnes nevím, jak jsme ho vytáhli na břeh. Připadalo mi to nekonečný. Otočili jsme bezvládné tělo na bok a on nedýchal. Viděl jsem Káču, jak má sepnuté ruce a modlí se. Za našeho kamaráda, za jeho život. Nakonec začal kašlat a prskat vodu. Když pak otevřel oči, přiznám se, že jsem z toho všeho stresu brečel. Objímali jsme se, nadávali mu do hovad a debilů a nikdo jsme si nevšimli, že kousek vedle na dece sedí zhroucená Mirka, která z toho šoku krvácí mezi nohama. Jak jsme se soustředili na našeho kamaráda, tak jí nikdo nevěnoval pozornost. Až Jana, která se k nám dostala s houkající sanitkou.
Kytku naložili, ošetřili těch pár oděrek a že si jej vezmou na kontrolu pro jistotu s sebou. Horší to bylo s Mirkou. Omdlela a tak ji rovnou dali na nosítka a odvezli do porodnice. Bohužel, dítě se zachránit nepovedlo. V pátém měsíci si chudák holka musela protrpět nepopsatelné. My jeli za sanitkou na kolech a na tu cestu do smrti nezapomenu. Aby se nám ulevilo, tak jsme nadávali hodně sprostě, proklínali svět a tekly z nás slzy.
Jakoby byl Kytka prokletý, nestačila jedna bolest z odchodu jeho otce, z které se pomalinku dostával. Musel díky svému osudu zažít další, krutou ránu. Než Mirku pustili, chodili jsme pod okna porodnice a bylo to snad ještě horší, než kdybychom tam nebyli vůbec. Kolem totiž postávali novopečení, rozesmátí tatínci s kytkami v rukou. V oknech veselé mámy a jedna smutná dívka, která plakala. Musel jsem Kačenku a Janu pořád objímat, utěšovat je a Prcalík s Kytkou neskutečně chlastali.
Moje babička vždycky říkávala, že ženská toho vydrží víc než člověk a u Mirky její průpovídka platila bezezbytku. Když si vezmu, že její rodina nebyla nic moc a nikdo ji nepomohl, ani ji nepodpořil - byla na svůj věk neskutečně silná. Dokonce bych řekl, že všechnu tu bolest snášela lépe než Kytka.
Měl jsem pak nějakou dobu hodně děsivé sny, pořád jsem se v noci budil, Kačenka mě vždycky hladila po tváři a šeptala mi do uší uklidňující slova. Sama plakala. Neustále se mi zdálo o dětech. Mirka se zase začala trošinku smát až ve chvíli, kdy jsem všem koupil lístky na koncert TANKARD. Ale o tom až příště.
----------------------------------------------------------------
Příběh sto druhý - Alkoholický výlet na TANKARD
Moje babička byla zlatá žena. Spoustu let šetřila, aby mi pak po maturitě slavnostně předala vkladní knížku na heslo, které obsahovalo mé jméno. Střádala, odpírala si spoustu radosti, aby její čtyři vnuci měli něco do začátku, jak říkávala.
Jenže já byl ve věku, kdy jsem na dalekou budoucnost příliš nemyslel. A když už trošku usměvavý Kytka přišel, že kousek za hranicemi v Chemnitzu je koncert Tankard, rozhodl jsem se. Na penězích jsem nelpěl a chtěl jsem svým kamarádům udělat radost. Za to že jsou, že vydrželi všechna příkoří od svých rodin, za bolest po potratu, za všechny ty krásný chvíle, co jsme spolu prožili a hlavně za metal, který jsme milovali jako nic jiného.
Šel jsem za babičkou, která si myslela, že peníze použiji hlavně na malinkatý byt nad řekou Jizerou, který jsme si s Kačenkou vyhlédli. Koupil jsem lahev koňaku, seděl šest hodin v obývacím pokoji a vysvětlovat staré moudré ženě, proč to musím udělat. Viděla to zpočátku úplně jinak, ale nakonec mě myslím pochopila. "Když mi slíbíš, že tam nebudete dělat nějaký kraviny a že se vrátíš, tak ti dám peníze zvlášť na cestu i vstupné": prohlásila nakonec a mě musela Kačenka skoro odnést. Byl jsem na maděru. A dodnes nevím, jestli měly být ty peníze navíc náplast za všechny náběhy na rozvod a nekonečné hádky mých rodičů nebo jsem babičku opravdu přesvědčil.
Mirka ještě pořád měla pohled raněné laně, ale když jsem jí oznámil, že je beru všechny na Tankard, roztála. Milovala je z nás všech asi nejvíc. Dostal jsem pusu a slib, že až se jim jednou povede syn, dá mu jméno po mě. K tomu sice po několika letech došlo, ale už to nebylo s Kytkou, ten se mezitím rozplynul v nekonečnu. Prcalík prohlásil, že on také přispěje a Jana byla tak dojatá, že slíbila největší svačiny na cestu. Seděli jsme pak na panelech konečně zase o trošku veselejší.
Přípravy na koncert byly tentokrát nekonečné. Možná už jsme byli trošku starší a možná i svědomitější, ale rozdělili jsme si úkoly. Někdo zjistil, jak jede vlak, já zavolal od mámy z práce a zamluvil v Německu vstupenky. Dva dny předem jsme pro jistotu odjeli na chalupu do Jizerek (abychom byli blíž k Chemnitzu), kde se neskutečně chlastalo a "připravovalo" se na ten velký den. Na louce kazeťák, v něm "Zombie Attack", "Chemical Invasion" a v té době ještě čerstvé "Stone Cold Sober". A protože k Tankard patřilo vždy pivo, lahváče cinkaly stále dokola.
Kytka s Mirkou sice chodívávali na dlouhé procházky, pořád je ještě jejich mrtvě narozené dítě bolelo, trápili se, ale jak známo, čas pomalu vše hojí. Byl jsem čerstvý maturant a spolu se Sabathem jsme byli nekorunovaní vedoucí celého zájezdu modrých thrashových duší.
"Drinkin’ beer somewhere with me
Playin’ loud and poppers flee
I want booze and beer and wine
To be drunk it’s so fine
It’s so fine!
Come and drink alcohol!
Come and drink beer with me!
Come and drink alcohol!
Come and drink wine with me!"
Řvali jsme do lesů, zase chvilku alespoň trošku šťastní a svobodní. Mě doma rovnou řekli, že budou rádi, když vypadnu. Protože na sebe zase štěkali a rozváděli. Jen chudák bratr, který k metalu nepřičuchl a nechtěl s náma vyrazit. Odnesl si všechnu špínu v první linii. Já byl rád, že jsem z toho srabu pryč. Hádky rodičů před dětmi by se měly zakázat, to mi potvrdí každý, kdo je někdy zažil. A že ty našich byly hodně ostré.
Abychom měli klid, chodívali jsme s Kačenkou až úplně nahoru na půdu, pod vikýř, na matrace. Tam jsme taky usnuli den před akcí a já blbec trošku zaspal. Úprk na autobus do Jablonce a přesun vlakem do Liberce byl tak překotný, že jsme oba spoje dobíhali jako poslední. Nebýt jedné hodné paní průvodčí (zdržela vlak), mohlo být po výletu. Ale měli jsme z prdele kliku, jak říkával Prcalík a jedna pusa od něj udělala paní takovou radost, že si s námi vyprávěla celou cestu.
Liberec patří k jedněm z mých nejoblíbenějších měst, ale nádraží tenkrát nebylo z nejhezčích. Hnusné pivo, nepříjemný vrchní. Nám to bylo všechno jedno. Jelo se na metal, byli jsme zase spolu - my parta z panelů, která si tenkrát myslela, že je to všechno navždy, na věky věků. Nebylo, osud je někdy kurva, ale tahle akce patří k nejpovedenějším vůbec.
Osobně jsem Tankard už tenkrát miloval. Vždycky se mi na nich líbil nadhled, pohoda, melodie a hlavně, skvěle se na ně pařilo. A o to nám šlo především. Vlak nás vyplivl v Chemnitzu opilé, jak zákon káže - Sabath nemohl skoro chodit. Jednou nás zastavili policajti, že prý u nich se močit na ulici nesmí, pak na nás řval nějaký pán německy, co jsme to za hovada. Ale Prcalík mu ihned kontroval, že by si měl uvědomit, kdo že to vlastně vyhrál válku, tak ať drží hubu.
Byla sranda, šlo se pěšky až k sálu. Moc si to nepamatuju, vystřízlivěl jsem vlastně až uvnitř a o předkapele vím, že mi přišla hrozně legrační. Jmenovalo se to tam Kraftwerk a psal se 18. červen léta páně 1993. A my zažili jeden z nejlepších koncertů ve svých životech. Ano, Tankard byli asi opilí stejně jako my, ale jejich thrash byl doslova devastující. Narvaný koncert, řvaní refrénů. Sem tam nějaká menší rvačka, mosh-pit. Celý večer byl hodně divoký, já přišel už během první skladby o brýle a Káču někdo kopl do žeber. Nevadilo nám nic, byli jsme zvyklí, zocelení.
"Já se z toho poseru, poseru, poseru....Smrťáčku, to je ten nejlepší dárek, který mi kdo dal": líbala mě Mirka uprostřed davu (já si na chvíli vzpomněl na náš výlet na Saxon do Mnichova) a Němci koukali, protože před chvílí jsem se objímal s Kačenku a prsaticí Janou. Samozřejmě mi to dělalo neskutečně dobře. Hrozně jsme se nasmáli, obrovsky zapařili. Tankard museli několikrát přidávat a všichni byli doslova v extázi. Pro východní Němce totiž bylo vystoupení hodně podobně vzácné jako pro nás. Spousta z nich zažila první "větší" koncert. Chtěl jsem si něco koupit na památku, ale všichni mě donutili, že ne, že oni koupí mě. Dostal jsem krásnou nášivku s logem kapely (a pivem), kterou jsem měl na džínové bundě potom dlouhá léta.
V jednu chvíli jsem měl pocit, že na mě září z nebe kužel světla a já tam stál jak opařený. Připadla jsem si jak u nějakého zjevení. Vše trvalo jen chvilku, ale spojení mezi mnou, kapelou, hudbou a mými kamarády bylo v ten okamžik neopakovatelné - a věřte nebo ne, já zmíněné světlo fakt viděl. Nebylo třeba slov, stačil pohled, posunek a všichni jsme věděli, o co jde. Kdo by byl před lety řekl, že se nám podobný koncert vůbec splní? Vždyť takové zážitky pro nás byly ještě nedávno z říše snů.
Dovolím si malinkou vsuvku. Viděl jsem teď před dvěma lety Tankard v Plzni na Metalfestu a můžu vám říct, že v určitých momentech jsem měl co dělat, abych neslzel jako želva. Všechno se mi vracelo. Já vím, pro spoustu lidí jsou tihle thrashoví Němci taková zábavovka, ale pro nás, co jsme je zažili v mládí, se jedná o poctivou, srdcovou kapelu.
Dav nás vytlačil ven, tam už hlídali policajti. Vlastně celou cestu na nádraží. Nalodíme se, Prcalík ještě řve něco o teroru (německy) z okénka, ale už je noc, do celého kupé jde únava a tak si vyprávíme zážitky, znovu předvádíme, jak jsme na jakou skladbu pařili a já jsem hrozně rád, že se Mirce zase na tváři objevil úsměv. Tlemí se i Kytka a Kačenka mi šeptá do ucha, že jsem ten nejlepší chlap na světě, protože sice prý nejsem žádnej krasavec (což jsem asi nebyl), ale že mám široký srdce a miluje mě za to, jakej jsem. Prcalík mě plácá uznale po ramenou a tvrdí pořád dokola, že jsem "kurva dobrej kluk". S Kytkou stačí pohled a Jana spokojeně podřimuje. Sabath ještě nevystřízlivěl. Zažívám obrovský pocit štěstí.
Na chalupě jsme až k ránu, slunce už praží a lahváče v potoce - vyprošťováky, jsou neskutečně ledové. Dáme každý jedno. Mirka mě políbí na dobrou noc a my musíme s Kačenkou zase nahoru na matračky. Přes vikýř z venku sálá teplý vzduch, ale nám to nebrání v tom, abychom celý den spali zabaleni jeden v druhém. Alkoholický výlet na Tankard se neskutečně vydařil po všech stránkách. Obsahoval v sobě totiž obrovské množství štěstí, piva, lidí, s kterými jsme zažili spoustu dobrého i zlého a hlavně skvělé hudby. Kačenka se ze spaní usmívá a já se bojím pohnout, abych všechnu tu krásu ani na chvilku nepokazil.
-----------------------------------------
Příběh sto třetí - Já a dvě kočky na rozpálené střeše
Jsou dny, které si pamatujete potom celý život. Jsou chvíle, na které nikdy nezapomenete. Máte je navěky vyryté v hlavě, usazené někde vzadu v mozku a pokaždé, když vám je smutno nebo na vás jdou chmury, vytáhnete je jako archivní víno a plnými doušky vše vypijete.
"Ty seš tak bílej, že se na to nedá dívat, proč když máš poslední prázdniny, nejdeš taky na sluníčko?": plísnila mě zase máma, která vyrostla v přesvědčení, že jakmile vyleze slunce, musíme se všichni někde vystavit a grilovat svá těla. Vždycky jsem to nesnášel, možná spíš nenáviděl. Zdrhal jsem z pláží do vody, do stínů. Slunce mám rád, ale přímé pálení kůže nikoliv.
Kačenka se tomu smála, asi jí mé hubené bílé tělo připadalo hezké. Jenže Jana byla prodavačkou a holky z krámu, kde zrovna dělala, se chodily v té době hodně opalovat nahé. Bylo pěkné vyrazit na kole a potkávat holé zadky, poprsí a klíny různě po loukách, dole u Jizery i na lesních mýtinách.
"Miláčkové, tak zítra, doufám že přijdete. Mám celý den volno a připravila jsem si pro vás překvapení": křičela na nás Jana, když jsme šli z Radouče. Celý den jsme proflákali na panelech, bylo vedro, že se nám nikam jinam nechtělo. Oba s Káčou stínomilové, pořád jsme se přesouvali, aby nás slunce nepálilo.
Druhý den kolem osmé už pražil beton a asfalt do nohou tak, že jsem na Staré město dorazil zpocený jako kůň. Takové ráno v bytě u Kačenky, s ledovým džusem, pivem a Saxon, by nebylo vůbec špatné. Ale slíbili jsme Janě doprovod, tak se šlo. Nejdřív samozřejmě rychlovka na gauči pod naštvaným papouškem a zrychlený šepot cestou ke hřbitovu. Tam bydlela Jana, v paneláku s mnoha patry. Zazvonil jsem, představil se jako opravář komínů (viz. slavný porno film) a Jana seběhla dolů.
"Milánkové, doufám, že máte ručníky a krémy, dneska je pořádnej hic": pronesla hned po pozdravu a nezbytné líbačce. Obě holky se tvářily tak nějak tajemně, mrkaly na sebe a já si připadal totálně mimo. Následovalo vyzvednutí všech potřebných věcí na opalování. Jana měla všechno připravené, protože já bych určitě zapomněl a Káča byla stejně bílá jako já.
Dvě lahve vína, nějaké pivo pro mě. Přenosná lednička, k tomu vábně obložené housky. "My někam jedeme?": ptám se nechápavě a děvčata se mi smějí zvonivým smíchem. Kráčíme k výtahu, já z nějakého mě neznámého důvodu zase dostanu další pusy a už nás zdviž pošle do posledního patra. Prolezeme pletivem, které tam je kvůli tomu, aby nikdo nechodil na střechu. Jana tady očividně bývá často. Jsme tu sami.
Holky roztáhnou deku a donutí mě, abych se svlékl do trenek. Jsem naštvanej, ale jen do doby, než si sundají trička. Vypadají nádherně, spíš překrásně. "Musíme tě namazat": chichotají se a já si vzpomenu na pár velmi hezkých porno filmů s podobným příběhem. Do kazeťáku Sodom, já oblemcaný krémem (jak já tohle nesnáším!). Slečny už se rozvalují na dece a já v protestu usedám do stínu k výtahové šachtě.
Pak se pije víno, já pivko, Jana si odskočí domů a na nás přijde s Kačenkou touha. Když jsme v nejlepším, rozletí se dveře a v nich další smích. Přiznám se, že tenkrát jsem vyloženě čekal, že se holky domluvily na trojce - určitě bych nebyl proti. Ale nestalo se tak. Utekl jsem za zeď, asi vypadal směšně, ale Jana pak taktně na chvíli ještě odešla, aby bylo dokonáno.
Byl jsem slastně vyčerpaný, hráli zrovna Saxon a u těch usínám rád, tak jsem se na té roztažené dece odebral do říše snů. Zdály se mi divoké příběhy, plné ženských ňader, klínů a tuny lásky. Probuzení bylo sladké a bolestivé zároveň. Kačenka zrovna mazala Janu. Vypadaly úžasně sexy, ty klouzající ruce po oblinách, s jemným vzdycháním a šepotem. Musel jsem si lehnout na břicho a sledoval všechnu krásu dál. Nasával jsem ji na příští ošklivé roky, na celý život, napořád.
"Tedy holky, škoda, že nejste lesbičky, to by bylo něco": zahlásil jsem, aby se vědělo, že už nespím. Myslel jsem, že s tím vším laškováním přestanou, ale mohlo za to asi víno, slunce a mládí. Hladily se dál, chvílemi naznačovaly věci, které se nám chlapům tolik líbí. Prsatá, krev a mlíko a mladá pružná gazela. A já tam seděl, koukal s otevřenou pusou. Protože v těch dvou svíjejících se tělech bylo kus erotiky, ale takové té jemné, hezké, nic sprostého.
"My jsme se na tebe domluvily, protože budeš mít svátek": šeptala Káča. Kdybyste viděli ty dvě krásná mladá dívčí těla a vedle mě, spáleného do přesného odstínu prasečí růžové, asi byste se smáli. Jenže pro mě se jednalo samozřejmě o krásný sen, o budoucí vzpomínku. Ony byly jako dvě kočky na rozpálené střeše z eternitu. Svíjely se, dělaly divy s krémem na opalování.
Pak musela Jana se smíchem odejít, protože jsem už nevydržel. Nejdřív jsem samozřejmě myslel, že bude vše pokračovat i se mnou, ale život není film a v nás bylo přeci jen také dost studu. Vždyť nám odbíjel teprve sedmnáctý rok.
Nevím, jestli jste někdy vykonávali ty příjemné záležitosti, které se ve dvojicích dělávají, na střeše nějakého domu, ale můj bílý zadek snad ten rok poprvé spařil slunce. Je sice s podivem, že jsem si jej během těch několika přenádherných chvil spálil, ale stalo se. "Tak co miláčci, jaké to bylo?": přinesla Jana další pití. Mlčel jsem, protože chlap je v sedmnácti spokojenej vždycky. Kačenka se jen usmívala. Já jen litoval, že se holky nedomluvily trošku na delším pokračování.
Sedli jsme si do kroužku, já pořád zíral na všechna ta prsa a klíny a pil jsem rychle pivo, aby nezteplalo. Povídalo se. O všem možném a jak nám pronikal do mozků a krve alkohol víc a víc, tak byly řeči odvážnější, smyslnější a odvázanější. Já se pak na tom všem sluníčku neskutečně opil. Předváděl se, jak chodím po ochozu nad městem. Dělal jsem si srandu (já jsem pan Tau!), že když slítnu dolů, tak dopadnu hned na hřbitov, přímo do rakve. A že za ušetřené peníze chci, aby se holky každý rok jednou tento den na mém hrobě pomilovaly.
Dnes už bych měl závratě a asi bych opravdu spadl, ale tenkrát se vzduchem vznášeli Sodom, Kreator, speciálně pro mě přinesení Vader a já měl krok pevný jako skála. Byla i pařba, mávání vlasy, obě holky do půl těla, houpající se prsa, poskakující zadky. Jak říkám, nezapomenutelný zážitek.
Padl večer, vše bylo dopito. My seděli na kraji paneláku, koukali dolů na sídliště, na hřbitov, na babičky jdoucí položit květiny na hroby svých manželů, na továrnu, kam bych měl za pár měsíců nastoupit, jeden na druhého. Mé milé slečny, už jen v kalhotkách, v tričkách Slayer a Saxon, ale pořád bez podprsenek. Možná ještě víc sexy, protože tajemno zvyšuje touhu.
Nevím jak jsme tam zůstali dlouho. Možná celou věčnost. Nechtěl jsem, aby to skončilo. Protože jsem, jako kluk vyrůstající mezi šesti bratranci, poprvé ten večer nahlédnul i do ženské duše. Nerozuměl jsem jí, to asi ani nejde, ale vnímal ji, obdivoval. My kluci měli všechno jednoduchý. Chodilo se na pivo, na metal, na panely a u holek nás zajímalo hlavně TO jedno. Ale tenkrát, nad tím pomalu vychládajícím městem, jsem si toho hodně uvědomil.
Nechtělo se nám loučit, všichni jsme nějak beze slov cítili, že krása okamžiku, celého rozpáleného dne, se už nebude nikdy opakovat. Všechno je někdy poprvé a pro mě vlastně i naposledy. Opalovat se na panelák jsem už nikdy nešel. Jednak jsem dostal úžeh, byl spálený jako kus černého masa a hlavně - nechtěl jsem si ten zážitek pokazit srovnáváním. Musel jsem si jej uchovat, zakonzervovat a navždy vypálit do paměti.
Jana mě líbala na rozloučenou o trošku déle, než by asi měla, ale tentokrát ji Kačenka neokřikla. Věděla, že moje srdce stejně patří jen a jen jí. Šli jsme pomalu noční Boleslaví, dál si povídali o životě a o budoucnosti. Ta se měla za několik málo měsíců změnit, otočit se o 180 stupňů do pekla, ale to jsme ještě nevěděli.
Vždycky jsme se líbali dole před domem, pak jen metalové plácnutí do dlaně a já čekal, až se rozsvítí okno u Kačky v pokoji. Pokaždé jsem ještě vyšplhal po hromosvodu, dal další pusu v okně a už jsem si to pádil dolů na sídliště. Všude se vznášel vyprahlý vzduch a beznaděj opilých dělníků ze Škodovky. V posteli jsem nevěděl, jak si mám lehnout. Jednak jsem byl spálený po celém těle, ale hlavně se mi do snů neustále promítala dvě krásná mladá dívčí těla s kočičími pohyby.
------------------------------------------------------
"Jako jestli si myslíte, že pojedu s váma, tak to se šeredně mýlíte, ani za boha!": rozčiloval jsem se zase z plných plic. Důvodů byla spousta. Prvním byly peníze a o potom nezvratitelný fakt, že manželství mých rodičů je v totálním rozkladu. "Ty vole, to si posereš život, vždyť Bruce z Iron Maiden odchází a podle mě se určitě rozpadnou": vážně mi domlouval Kytka, opět hlavní strůjce celé téhle šílené akce. Pak do hry vstoupila Jana a hlavně Kačenka, protože obě holky kapelu milovaly. "My je musíme vidět, přece nás nenecháš jet samotné": zkoušely na mě své ženské fígle. "Nemám ani korunu": odsekl jsem a vztekle odešel z panelů domů.
Aby bylo jasno, Iron Maiden jsem v té době obdivoval, samozřejmě velmi dobře znal, ale že bych si z nich kákl do gatí, to zase ne. My byli s klukama tvrďáci, my byli thrash a death a Iron Maiden pro nás byli už trošku vyměklí. Byla to samozřejmě blbost a totální kravina, ale já byl v té době dost orthodoxní thrasher a deathař. Hlavní byly ale peníze. Od našich jsem mohl čekat tak maximálně výsměch a ostatní příbuzní už byli dávno vyčerpáni mým půjčováním. Ale hlodal ve mě pocit, že budu trhat partu. Takže spousta frustrace, možná spíš vzteku.
Přijdu domů, zkusím nahodit cenu i s vlakem. Ozvěnou mi je smích a že bych si měl už začít hledat práci. Nikdo tě po prázdninách živit nebude, říkali mi stále dokola. Šel jsem se projít, došel na roh Radouče nad Jizerou a měl sto chutí skočit dolů. Doma stálo všechno za prd, nevěděl jsem moc, co bych vůbec chtěl v budoucnu dělat, protože maturita na střední technické škole pro kluka se sklonem pro snění a humanitní vědy nebude asi to pravé ořechové. Padl na mě absolutní splín. Asi bych neskočil, ale dobře mi nebylo.
Usínal jsem za zvuků další z nekonečných hádek, přes prosklené dveře do kuchyně viděl dvě postavy gestikulující rozčileně a nenávistně. Vzal jsem si raději sluchátka, nasadil do nich Krabathor a přemýšlel jsem, co se to s nimi stalo. Vždyť se mívali tolik rádi. Brácha brečel do peřiny a já usnul vyčerpaný celým světem. Koncert Iron Maiden se pro mě stal najednou hrozně důležitým. Chtěl jsem vypadnout.
Ráno zvonek dole u dveří a "dobrý den, může jít s náma Kuba ven?" Na to otázka mé mámy, s kterou že to vlastně chodím. Pokýval jsem smutně hlavou (ona to po tak dlouhé době neví?) a bez odpovědi vylezl ven. "Máme pro tebe překvapení, Smrťáčku": lísaly se ke mě holky a já se pořád neusmíval. Vzaly mě každá pod paží, sousedky koukaly, hned rozjely spoustu řečí a my se vydali k panelům. Tam zbytek party, všichni tajemné obličeje.
"Náš milý, sličný, hodný, krásný, šílený metalisto...": začal obřadně Kytka. "Ty vole zkrať to, mluvíš jak večerní hlasatel v televizi": přesekl mu nit Prcalík. "Protože si náš, protože tě máme rádi a odjet na Irony bez tebe by nebylo ono, tak jsme se ti složili na lístek": řekla mi všechno najednou radši Jana a spolu s Káču a Mirkou mi vznešeně předaly v igelitových deskách vstupenku. "No, ale to já nemůžu přijmout": odpověděl jsem a cítil se ještě víc chudý. "Di do prdele, prostě si ten lístek vem a prachy nám dáš někdy až budeš mít. Stejně z nás budeš mít jednou nejlepší práci, tak budeš zvát nás": uzemnil mě Prcalik.
Musel jsem, spolu s Káčou kousek poodejít, hned vedle panelů, do borového háje, kde jsme vždycky s holkama muchlovali sebe navzájem. Měl jsem pláč na krajíčku, všechno mě šíleně dojalo. A taky, protože peněz museli vybrat na tu dobu a nás hodně. Vrátil jsem se, každého postupně objal, kluky jen poplácal po ramenou a začal se zase smát. Nějaká hádavá rodina, nejistota, budoucí práce, všechno mi bylo jedno. Jedu na Iron Maiden do Ostravy! Měl jsem takovou radost, že celý večer jsme s Kačenkou vyloženě pro...víte co.
5. duben 1993 ráno. Lampička rozsvícena, džíny nataženy. Nášivka Vader dlouho dopředu opravena, lístek pečlivě připraven v přední kapse, občanka v zadní u kalhot. Zamumlám pozdrav do bytu, ale nikdo nereaguje. Asi jim je jedno, že budu pryč. Vyzvedávám Janu, nahoře u hřbitova. Voní mládím, nějakou lehce kořeněnou voňavkou a je ke mě hezky přítulná. Má batoh, s kterým jí pomáhám. Dneska budu zase za chudého, nemám zrovna brigádu a tak není ani na pivo. Ještě, že mám kamarády. Přijdu si sice trošku jako pijavice, ale nikdo to tak nebere. Jdeme pro ostatní.
Kačenka celá černá, tričko Saxon, úzké džíny a černé čínské kecky. Líbám ji u nich na chodbě, protože Jana čeká dole u dveří. Další batoh, další piva, svačina. Holky se o nás uměly vždycky postarat. Prcalík s Prcalinkou nalehko, jen s dvěma flaškami fernetu. Cinkneme lahvemi, záklon, uděláme brrr, brr a jde se na nádraží. Za chvíli nám jede vlak.
Nasedáme směrem na Prahu, je nás snad padesát. Dole ve městě přistupují další. Největší úspěch má samozřejmě Kytka, protože vytáhne snad kilometrový věnec špekáčků (jsou od řezníka, od známého, tak žerte přátelé!). K tomu ferneta a lahváče. Sedím zase mezi holkama, je už to takový zvyk. Všichni si stejně myslí, že chodím s oběma. Neřeším, dělá mi ta představa samozřejmě dobře, ale realita je jiná. Jana je jednoduše sama a s Káčou jsou velký kámošky. A taky se svým způsobem vlastně milujeme, to je jasný.
Přemlouvám své slečny, abych si mohl pustit do walkmanna Vader. Dávám na začátek demo Necrolust, jedno z mých nejoblíbenějších. Broukáme si texty, kýváme hlavou. Jinak klasický metalový bordel. Spousta opilých, řvaní, hlášky, smích dívek. Paráda. V Praze přestup a že tu Ostravu dobijeme! Cestou se řeší, jestli se Iron Maiden rozpadnou, když ten Bruce odchází. Jediný, kdo se trefí do věcí příštích, je Kačenka. Ta prorokuje budoucnost kapely až s mrazivou přesností.
Vlak je narvaný k prasknutí. Cestou přistupují další a další metly. Slyšet je pražština, moravština, na nádraží pak i polština. Spousta z polských sousedů, opravdu snad každý druhý mě zdraví. Plachta přes celá záda Vader má velký úspěch. Dostávám kořalky, piva ze severu. Bude dobře. Holky mě krotí, protože já když se tenkrát rozjel, nešlo mě zastavit. Jenže poručte sedmnáctiletému opilému rozervanému thrasherovi. Měl jsem vlastně celý výlet zadarmo. Nestál mě ani korunu. Inu mladá metalová socka, model rok 1993.
Jde se do hospody, kde je ale tak modro, že se tam nemůžeme dostat. Přesouváme se radši k nějakému stánku, dostávám klobásu, další pivo. Prý se musíme posilnit. Odháním jednoho kluka z Brna, který se samozřejmě zamiloval do Jany. Kouknu na něj ostře, jako vzteklý pes a snad i zavrčím. Odejde s omluvou. Uff, ještě že tak, protože mé nohy jsou vratké, že bych nedal ani ránu.
Před námi Palác kultury a sportu ve Vítkovicích a davy modrých džínových vest. Tolik lidí jsme snad ještě nikde neviděli. Jdeme dovnitř. Já zvracím nějaké slečně znenadání na záda. Málem dostanu od jejího Chachara na hubu, ale vše zachrání mí dva strážní andělé Jana a Kačenka. Jak vše vyvrhnu, udělá se mi o hodně lépe. Skandujeme.
Iron Maiden nastupují. Světla, Bruce vstupuje na scénu a už do nás nasolí "Be Quick or Be Dead", pak "The Number of the Beast" a potom už to jede. I já, trošku původně skeptický, jsem stržený davovým šílenstvím. Mé dámy chtěly dopředu a tak jsme přímo v tom největším kotli. Musím je brát postupně na ramena, cítím z jejich mladých těl nadšení, rozechvění, krásu spojení mezi námi a kapelou. Ironi nás mají na lopatě, dělají si s námi, co chtějí. A to po celou dobu, až do konce. Přehráno je vše důležité, tuším tři přídavky se závěrečnou "Sanctuary". To už se ale objímáme, líbáme a já vidím na jejich tvářích slzy radosti, euforie a štěstí. Je konec.
Suneme se pomalu ven. Kolem se válejí kelímky, křupají nám pod nohama a Jana s Káčou musí na záchod. Já jdu k nějakému plotu, kde mě jeden místní ostravský bard upozorňuje, ať si dám bacha, aby mi ho někdo nevykouřil, když ho strkám skrz pletivo. Usměju se na něj a už kecáme. Vrátí se nám holky, oni se připojí k naší partě a protáhne nás místními podniky. Přiznám se, že jako pivař jsem s nimi pít nedokázal. Vlastně nikdo z nás. Mám všechno v mlze, vím jen, že jsem mluvil plynule polsky, holky naskákaly do nějaké kašny a já do ní pak čůral a zpíval nevím proč ruskou hymnu. Asi že jiných textů moc neznám nazpaměť.
Karel (zvaný Kódl) nás odvedl na vlak, prohlásil něco o tom, že bychom se konečně mohli naučit pít a my všichni ihned vytuhli. Kačenka pozvracené kecky, Jana s roztrženým tričkem, že jí bylo vidět všechno. Prcalík se šrámem v obličeji. Jen Kytka s Mirkou v pohodě, protože oni se jako vždy zašili stranou (asi už věděli, že je Mirka těhotná, nevím). My ostatní šli vždycky do davu, do pařby, do kotle, rovnou po hlavě. Cesta ubíhá hrozně pomalu, v Praze nás musí vyhodit průvodčí, protože je nám šíleně těžko z té ostravské pálenky a bolí nás palice k prasknutí.
Přijedeme do Boleslavi a někoho napadne, že musíme ještě na jedno ranní (nebo spíš polední) na rozloučenou do nádražní hospody. Blbej nápad, hodně blbej, ale takové se většinou ujmou. A tak jdeme a pijeme pivo až do němoty, vyprávíme o Iron Maiden, myslíme si, že se rozpadnou. Prcalík si nakonec stoupne na stůl, pokusí se zazpívat jednu jejich skladbu. Je hrozně falešný a tak jsme docela rádi, když spadne přímo na hlavu a rozsekne si jako takový bonus čelo.
Kačenkovi mají doma nějakou návštěvu, tak se spí u Jany, ta tam zase nemá nikoho. Holky se opilé propletou jako kořeny stromů mezi sebe a já lituju, že je nemůžu mít obě najednou. Sednu si naproti do křesla, s drsným pivem v ruce, které nakonec nedopiju a najdou mě s ním až odpoledne, již vylitým, spícího a chrápajícího.
Možná jsem ani tenkrát nevěděl a nedovedl přesně pochopit, co jsem vlastně úžasného zažil. Nebral jsem to tak. Parta mi zase koupila lístek, holky na mě byly hodný a piva bylo dost. O to mi šlo především. Koncert byl úžasný, pro mě tenkrát vlastně dokonalý. Drželi jsme spolu, měli se rádi, jeden by pro druhého snad položil život. A to jsem původně vůbec nevěřil, že bych mohl za Iron Maiden, holkama, pivem a Chachary vůbec vyrazit.
------------------------------------------
Když si tak vzpomínám na rok 1993, tak nejčastěji mi přichází na mysl jedna věc. My jsme vlastně celá naše parta pořád zdrhali od vší panelové šedi pryč. Pomáhala nám hudba, vzájemná podpora, kamarádství. Byli jsme na tom všichni stejně. Více méně spíš chudí, z dělnických poměrů, s rozhádanými rodiči. Museli jsme ven, potkávat se, řešit muziku, pít pivo a muchlovat se s holkama. Ostatní šlo stranou.
"Smrťáčku, někdy mám o tebe strach. Když piješ, míváš takový divný voči. Seš moc rozervanej, jako kdyby ti mělo každou chvíli prasknout srdce": řekla mi zrovna Kačenka za obchodem Máj, kde jsme stáli u popelnic, hned vedle hřbitova a já za posledních pár drobných koupil pivo. Cinkneme si a já neodpovídám. Víme své. Štve mě, že po prázdninách budu muset nastoupit do Škodovky, asi někam jako THP pracovník. Zařadit se do davu, být jako všichni.
Samozřejmě, nekonečná série hádek mých rodičů pokračuje, graduje a tak raději brouzdám s mojí milou ulicemi, chodíme stále dokola, máme své cestičky, kouty, kam se dá schovat, když prší i místa, kde jen sedíme a koukáme do nekonečna. Malujeme si budoucnost, líbáme se v dešti (prší nám štěstí miláčku, a já na to...to je kyselý déšť). Přijdu si zamilovaný, ztracený, rozbolavělý.
Jedna taková procházka, milostné šourání v čínských keckách, s šustěním džínoviny, nás zavede až do parku Štěpánka. V altánku, k večeru, kousek od babiček krmících veverky, si na mě Káča sedne a dělá pohyby, u kterých tlumím výkřiky. "Ty vole Smrťáku, vy ste s tou Káčou jak exhibouši. To nemůžete někam zalézt?": překvapí nás Sabath tak, že má milovaná chytne škytavku a já si v tom zmatku skřípnu do zipu svého kamaráda.
Zmateně vysvětlujeme, že jak se milujeme, tak máme problém kde. Zbývají nám sklepy, lesní mýtiny a samozřejmě dnešní altánek. "Nojo mládí, nemůžou si pomoct": ozve se za Sabathem dosud neznámý hlas. Stojí tam kluk, spíš chlap, pro nás už "hrozně" starý. Představí se jako Honza Ramone. Chvíli kecáme a on má nad mohutným vousem dvě modré dobrácké oči. A jestli prý s nimi půjdeme do hospody.
"Smrťáčku, někdy mám o tebe strach. Když piješ, míváš takový divný voči. Seš moc rozervanej, jako kdyby ti mělo každou chvíli prasknout srdce": řekla mi zrovna Kačenka za obchodem Máj, kde jsme stáli u popelnic, hned vedle hřbitova a já za posledních pár drobných koupil pivo. Cinkneme si a já neodpovídám. Víme své. Štve mě, že po prázdninách budu muset nastoupit do Škodovky, asi někam jako THP pracovník. Zařadit se do davu, být jako všichni.
Samozřejmě, nekonečná série hádek mých rodičů pokračuje, graduje a tak raději brouzdám s mojí milou ulicemi, chodíme stále dokola, máme své cestičky, kouty, kam se dá schovat, když prší i místa, kde jen sedíme a koukáme do nekonečna. Malujeme si budoucnost, líbáme se v dešti (prší nám štěstí miláčku, a já na to...to je kyselý déšť). Přijdu si zamilovaný, ztracený, rozbolavělý.
Jedna taková procházka, milostné šourání v čínských keckách, s šustěním džínoviny, nás zavede až do parku Štěpánka. V altánku, k večeru, kousek od babiček krmících veverky, si na mě Káča sedne a dělá pohyby, u kterých tlumím výkřiky. "Ty vole Smrťáku, vy ste s tou Káčou jak exhibouši. To nemůžete někam zalézt?": překvapí nás Sabath tak, že má milovaná chytne škytavku a já si v tom zmatku skřípnu do zipu svého kamaráda.
Zmateně vysvětlujeme, že jak se milujeme, tak máme problém kde. Zbývají nám sklepy, lesní mýtiny a samozřejmě dnešní altánek. "Nojo mládí, nemůžou si pomoct": ozve se za Sabathem dosud neznámý hlas. Stojí tam kluk, spíš chlap, pro nás už "hrozně" starý. Představí se jako Honza Ramone. Chvíli kecáme a on má nad mohutným vousem dvě modré dobrácké oči. A jestli prý s nimi půjdeme do hospody.
Ošíváme se, protože nemáme ani vindru. A to jsem tenkrát moc nejedl, šetřil jsem na kazety, CD a samozřejmě pivo. Jenže jsem v tuhle chvíli nějak vše nezvládal. Chyběla brigáda. "Já vás pozvu, to je jasný": usmíval se Honza, ale koukal u toho nějak divně na Kačenku. Mě se nechtělo.
Jenže slina je slina, Sabath je kamarád a Kačenka už taky potřebovala na chvilku jinam, než na nekonečné asfaltové procházky. Hospoda U Hymrů, zadní stůl, hned objednaná zelená, kterou nemám rád. No ale, tak abych neurazil a už přiletěla druhá. Na mě a můj hlad docela smršť. "Tak jakou kapelou máte nejraději?": zazněla ihned otázka od Honzy, protože takhle jsme se ptávali snad všichni. Přes muziku se seznamovalo, potkávalo, zkrátka žilo.
Jenže slina je slina, Sabath je kamarád a Kačenka už taky potřebovala na chvilku jinam, než na nekonečné asfaltové procházky. Hospoda U Hymrů, zadní stůl, hned objednaná zelená, kterou nemám rád. No ale, tak abych neurazil a už přiletěla druhá. Na mě a můj hlad docela smršť. "Tak jakou kapelou máte nejraději?": zazněla ihned otázka od Honzy, protože takhle jsme se ptávali snad všichni. Přes muziku se seznamovalo, potkávalo, zkrátka žilo.
Sabath si svoji smečku odbyl díky své přezdívce ihned, Káča se Saxon zaujala, mě nikdo s Vader příliš nevnímal, ale pak přišel na řadu Honza a já zažil snad nejzasvěcenější přednášku a fanouškovské nadšení v životě. On věděl o Ramones snad vše. My skoro nic. Mluvil rozvážně, už s nadhledem maníka se 42 lety za krkem. A my se pomalinku dostávali do rauše, způsobeného navíc i chlastem a zakouřenou neprostupnou clonou. Měli jsme otevřené pusy, až nábožný výraz ve tvářích. "Nojo, ale to jsou punkáči ne?": osmělila se Káča, která k tomuhle stylu příliš netáhla. "Jasně, ale je to jedna ze zásadních kapel!": ihned odpověděl náš nový kamarád a ihned dodal, že je viděl naživo na svých cestách po zahraničí (já se pod pódiem málem posral!). Nepamatuji si už přesně kde, ale myslím, že to byl Londýn.
Opili jsme se do totální němoty, já pak "tančil" na zábradlí, padl hubou na zem a nemohl jít spát v tomhle stavu domů. Káča na mě zavěšená, dvě džínové ještě trošku děti, úplně opilé, ale nadšené. Bylo nám spolu moc dobře a Sabath nás zve domů. Podobná pozvání v podobných stavech se neodmítají. Dostávám konečně něco k jídlu. Chleba a utopence. Málem je sním i s talířem. Pak pivko a celá noc s Ramones na vinylech. Nechá se kolovat tráva, všichni se smějeme a mě to nedá a až do rána tančím. Káča je na mě naštvaná, protože mám v očích divný odlesk a ze srdce leze bolest.
Je ráno, máme opuchlý oči a odvádím Kačenku domů. Oba se podpíráme, její rodiče nás seřvou na tři doby. Asi jim vadí, že celou cestu městem křičíme: "Nedá se nic dělat, milujeme RAMONES". Z obyčejné opice a setkání se najednou stává láska na celý život. Přijdu domů, vytáhnu nahranou kazetu a už se těším na večer, až mě rodiče propustí z nucených prací v sadu. Už ráno, beze spánku vím, co budu poslouchat.
--------------------------------------
Příběh sto šestý - Návštěva z NDR
Sedím dole u autobusáku, hned vedle Tuzexu, který prý budou brzy zavírat. Místo veksláků, prodávajících zde ještě nedávno bony, leží před výlohou bezdomovec. Hrozně smrdí, chrápe. Je šedivo, na to, že je léto, docela i chladno. Pak ji uvidím, jak jde od hospody U Bičíků směrem ke mě. Na tváři úsměv, houpavá chůze, rozevláté boky, které mám tolik rád. Už z dálky se na mě směje. Jakoby se černý asfalt rozestoupil a stal se cestou plnou vlčích máků. Je krásná a sexy.
"Ahoj Smrťáčku, máš všechno?": pošeptá mi mezi polibky a raději zkontroluje, jestli jsem vzal všechny věci podle seznamu. Lunch meat, sirky, víno - litrovku nevalné kvality, ale levné a pro nás tenkrát dostupné. Většinou jezdíme všude vlakem, ale na chatu kousek od Doks, která nám je na dnešní večer zapůjčena a kde máme zítra očekávat dvě Kačenčiny kamarádky, musíme autobusem. Kupujeme lístky a má milá mi vysvětluje dlouhý příběh o tom, jak se s Marií a Helgou z Drážďan seznámila.
Zatímco já si dopisoval s Ruskama a piloval na základce azbuku, Kačenka posílala dopisy německy dvou holkám a celé tohle přátelství na papíře jim vydrželo. Holky měly přijet v sobotu kolem poledne vlakem do Prahy, tam na ně bude čekat její táta a obě je přiveze. Německy umím celkem slušně (tenkrát) a tak se těším. Podle fotek vypadají obě Germánky velmi dobře a prodloužený víkend se třema sexy křepelkama byl v sedmnácti můj sen. Vystupujeme v Doksech, pak musíme pěšky.
Sedím dole u autobusáku, hned vedle Tuzexu, který prý budou brzy zavírat. Místo veksláků, prodávajících zde ještě nedávno bony, leží před výlohou bezdomovec. Hrozně smrdí, chrápe. Je šedivo, na to, že je léto, docela i chladno. Pak ji uvidím, jak jde od hospody U Bičíků směrem ke mě. Na tváři úsměv, houpavá chůze, rozevláté boky, které mám tolik rád. Už z dálky se na mě směje. Jakoby se černý asfalt rozestoupil a stal se cestou plnou vlčích máků. Je krásná a sexy.
"Ahoj Smrťáčku, máš všechno?": pošeptá mi mezi polibky a raději zkontroluje, jestli jsem vzal všechny věci podle seznamu. Lunch meat, sirky, víno - litrovku nevalné kvality, ale levné a pro nás tenkrát dostupné. Většinou jezdíme všude vlakem, ale na chatu kousek od Doks, která nám je na dnešní večer zapůjčena a kde máme zítra očekávat dvě Kačenčiny kamarádky, musíme autobusem. Kupujeme lístky a má milá mi vysvětluje dlouhý příběh o tom, jak se s Marií a Helgou z Drážďan seznámila.
Zatímco já si dopisoval s Ruskama a piloval na základce azbuku, Kačenka posílala dopisy německy dvou holkám a celé tohle přátelství na papíře jim vydrželo. Holky měly přijet v sobotu kolem poledne vlakem do Prahy, tam na ně bude čekat její táta a obě je přiveze. Německy umím celkem slušně (tenkrát) a tak se těším. Podle fotek vypadají obě Germánky velmi dobře a prodloužený víkend se třema sexy křepelkama byl v sedmnácti můj sen. Vystupujeme v Doksech, pak musíme pěšky.
Cestou zpíváme texty od Debustrolu, protože je najednou dusno a ovzduší připomíná džungli. Vezmu Káče batoh, jednak proto, že jsem gentleman, ale hlavně, abych se jí mohl koukat na zadek. Ví o tom, dělá to asi už naschvál, protože cestou do Ralska hodně kroutí boky, natřásá se a ještě se mi směje. Mám sto chutí ji povalit někde do trávy, ale jdou s námi nějací chalupáři, tak není čas, ani místo. Konečně chata, schovaná pod skalním převisem. Spíš zálesácká bouda, ale s televizí, s videem, kazeťákem, vodou a elektrikou. Připadám si jako v ráji.
Otevíráme hlady lunch meat a jíme jej po studenu s okurkama. Zapíjíme vínem, je kyselé, s divným pozůstatkem na jazyku, ale nic nám to nevadí. Máme jeden druhého, napěchovanou touhu ve svých tělech. Chci překvapit, tak vyndávám kazetu s Dolly Buster, kterou mi podstrčil Prcalík s tím, že uvidím neviděné a že prý Káču tak navnadí, že bude k nezastavení. Dělám tajemného, porno tenkrát neměl každý v kapse. Překopírovaná videokazeta zašumí, objeví se nějaká reklama na volání pro osamocené muže, které nám přijde neskutečně vtipné a Káča ho pak dlouho napodobuje ("Nenech mě čekat samotnou, no pojď, mám vlhko ve svém klíně, tak pojď ty hřebče, zavolej"). Sranda veliká.
Objeví se hlavní hrdinka, hlavu jak jedna naše sousedka. Trvalá a prsa - dvě obrovské bóje (ta se neutopí, napadne mě první!). Sednu si do křesla, Káča na mě roztouženě nasedne. Líbám jí na krku, od ucha až ke klíční kosti. Chytám ji po vzoru pornoherce hezky zezadu za prsa. Dolly dělá obličeje, jako kdyby do ní někdo narval rožhavený železo. Jsem zvědavý, co bude dál a přiznám se, že nás celý tenhle příběh nepříběh docela rajcoval (tenkrát). Paní z dabingu sice asi u namlouvání štrikovala, ale nám to nevadí. Obrázky se hejbou, pán má mezi nohama kladivo a Dolly se houpu balóny. Jsme v nejlepším a kazeta se zamuchlá. Vybuchneme v extázi i smíchu.
Sedneme si na terásku, vytáhneme kabely, aby mohl hrát kazeťák. Po skotačení chtěla Káča vždycky Saxon, až jsem na ně občas žárlil. Ale kolem je les, ptáci řvou spolu s heavy metalem a je nám překrásně. Pije se víno a čeká na bouřku. Do noci pak řveme další a další texty, našli jsme totiž rum po předchozí návštěvě. Usneme v objetí a je nám jedno, že na zářící obrazovce pořád Dolly žmoulá v puse klobásu velikosti pendreku.
Ráno zaspíme, musíme během půl hodiny uklidit, co jde. Na náměstí v Doksech skoro běžíme. U kašny už přešlapuje pan otec a dvě dívky. Maria, kráska od přírody, jak modelka. Zrzavoučká ve stylu podzimního listí a s pihami, které musí mít každý rád. Vedle Helga, trošku nasupený výraz. Typická Němka, zadek, prsa, lehce oplácaná, ale o to víc sexy. Musím říct, že fotky, které poslaly nedávno Káče, ještě dost zkreslovaly, vypadají o sto procent lépe.
Seznámíme se, já jsem olíbán až se červenám. Jsem za vtipného a pokouším se při představování s Marií zazpívat slavnou árii Avé Máááriááá. Rozseká ji to, až jí začnou nadskakovat prsa. Jsem jako nějakej kohout, kterej si značkuje teritorium. Dostanu od Kačenky jedno výchovné rýpnutí. Za ty roky už vím, že jsem přestřelil. Helga se pořád netváří. Obě studentky drážďanského gymnázia jsou upozorněny, aby byly slušné a hodné, že za ně má pan otec zodpovědnost. Mě je řečeno, ať nevyvádím žádný blbosti. A že pro nás po víkendu v úterý přijede. Čekají mě 4 dny s třema holkama. V tom věku už jsem se viděl...ale vy víte co, že ano?
Snažím se zaplést rozhovor a tak machruju, že jsem byl hned po revoluci s rodiči v drážďanské galerii. Je mi řečeno, že tam byl snad každej, ne? Ale jsme všichni mladí, veselí a freundschaft zafunguje velmi brzy. Velkou výhodou bylo, že Mária byla metal, sice "jen" heavík, ale hned si začaly s Káčou špitat (jasně Saxon). Horší to bylo s Helgou, kolem které jsem jako správný hostitel skákal jak čamrda. Ona nic.
Jazyk ji rozvázal až rum, v Doksech koupené pivo a studené špekáčky, které jsme si prý měli opéct. Jenže kdo by rozdělával oheň, že? Místo toho jsme hodili bágly do kouta, vzali si peněženky, já do zadní kapsy peněženku a šlo se na náměstí. Tam klasická hospoda, naštvanej výčepní. Holky koukaly, u nich, i když byly z východního Německa, nic takového neznají. Pivo střídá pivo, Helga je najednou celá rozevlátá a začne se ke mě tulit. To jsou ty zákony paradoxů, o kterých vždycky mluvil Kytka. Je to tak na celém světě, co se zeměkoule točí. Některou chcete, ona nikdy nedá a navěky zůstane snem a naopak.
Ještě že mám Káču, jinak by mě asi Helga dostala v chodbičce u záchodů. Ne že bych byl svatej, ale taky jsem zamilovanej, že ano?! Koupíme holkám smažák, protože ho neznají a chtělo by to něco "typyše čechyše ". Moc jim chutná. Jen ta cesta zpět na chatu je taková rozevlátá. Uložím, odnesu posledních pár kilometrů Helgu na rukou. Je čím dál tím těžší. Jsem moc rád, když ji nainstaluji opilou na hromadu spacáků. Všimnu si u toho, že má černý krajkový kalhotky. Musím si opláchnout obličej studenou vodou.
Já, Káča a Maria (dcera boží), sedíme do noci na terase a kecáme (metal napříč národy!). Každým dalším panákem se zlepšuje moje němčina a holkám je chladno. Tulí se, jsme pod dekou. Teplo má být až zítra. Vidím před spaním ještě převlíkající se Marianku a usínám se zadkem Káči ve svém klíně. Krása.
Ráno nás probudí Helga, která si pustí "náš pornofilm". Všichni tam hekají, že mě rozbolí hlava. No, možná je to taky těma všema pivama a rumem, asi i tlakem, který se ve mě za celou noc nashromáždil. Chtěl bych si Káču někde, nějak, vzít jako ženu, rychle a hltavě. Místo toho zdrháme na terasu, aby si mohla Helga dokoukat velmi poučný a motivační film. Za chvíli za náma přijde Maria, vyspaná do růžovo zrzava. Je nádherná. Koukám na ní jako na zjevení, jako na svatej obrázek, až je mi řečeno, aby mi nevypadly oči z důlků.
Naplánovali jsme výlet a pokouším se všechny své dívky provádět. Znám a mám rád Karla Hynka Máchu a jsme v jeho kraji, tak se chvílemi dostávám do rauše. Kupodivu se můj nesměle německý, ale o to víc nadšený výklad líbí. Pamatuji si, že na Bezdězu jsme jedli jen chleba a nakládaný okurky. Ale bylo dobře, nikdo si neztěžoval. Všude jsme, my podivná čtveřice, středem pozornosti. Jeden vyhublý, obrýlený metalista v džínové bundě, s nášivkami. Káča to samé, jen v hezčím balení. Maria v šatech z vlčích máků (když zadul vítr, tak se jí proplétaly okraje o stehna a zajímavá kombinace žluté se zrzavou ve mě vzbuzovala údiv). A potom Helga, s velkým poprsím, zadkem, který zračí jistotu a dobrý porod.
A tak nás všude oslovovali, staří manželé na výletě, s pánem, který po letech zase mluvil německy. Dostali jsme sušenky máslové, krásně uleželé, asi odněkud taky z chalupy a já pak pohlazení od stařenky po tváři, protože jsem ji na kopec vynesl batoh. Taky se dá do řeči párek zamilovaných z nedaleké vsi, kteří se sčuchli na procházce, když šli každý sám. Počasí tak akorát, ale popadla nás nakonec zase žízeň (jak jinak).
Nasměřovali jsme kroky do jedné lesní restaurace, hned u Máchova jezera. Pivo Klášter, na zkroucených táccích, klobása na grilu, limonáda vyrobená z cukru a slunce. Líbám ji z Kačenčiných rtů, když jdou obě Němky na záchod a je mi prozrazeno, že se prý Helze neskutečně líbím. Nojo, ale já nejsem suvenýr z Čech, odpovím, ale lichotí mi to, to zase jo.
Výčepní je nádherná paní, servírka také, dvě dámy v letech (ehm, 40). Obě s rozevlátými vlasy, obrovským úsměvem ve tvářích. Když viděly, že jsme metal (poslouchaly rock) a že holky jsou z Německa, staraly se o nás jako o vlastní děti. Občas přišla nějaká rodinka na výlet, ale tátové byli nervní a mámy počítaly každou korunu za nanuky. My seděli stranou, pod velkou borovicí a jedli domácí štrúdl zadarmo. Helze i Marii se najednou v Čechách neskutečně líbí, i když Helga se mi snaží s přibývajícími pivy neustále koukat vilně do očí. Nedám se, držím Kačenku za ruku.
Zůstaneme až do zavíračky a ty dvě milé, překrásné dámy nám, mezi panáky na ukončení směny, prozradí, že se chodí koupat každý den po práci do Máchova jezera nahé. No řekni, můj milý čtenáři, odmítl bys takovou nabídku? Ano, styděl jsem se, když mě připité holky nutily, abych odhodil i trenýrky, ale bylo to jen na oko. Ráchali jsme se v teplé vodě, prosévali mezi prsty písek. Naše německé kamarádky doslova řičely blahem, Maria jako bohyně lásky, se souměrnou postavou, ohněm ve vlasech a kousky třpytivých kapek na místech, o kterých se nemluví. Helga jako bohyně plodnosti, statná, usměvavá, cákající vodu na všechny.
O dvou servírkách, výčepních by se dala napsat kniha. Snad poprvé v životě jsem viděl ženy v "jejich věku" takhle blízko a do detailu nahé a musím říct, že mám ten obrázek dodnes občas ve snech. Byly nymfami, krásnými vílami, už zkušenými, s jistým krokem, vlnivými pohyby a rozvrkočenými vlasy. Tulím se na břehu ke Káče, drhneme o sebe pískem, usazeným na našich tělech. Sleduji celou tu krásu a jsem hrozně rád za návštěvu z NDR.
Jak jsme opilí, tak si smotáme oblečení do uzlíků a jde se nahým pochodem až na chatu. Nikde nikdo, jen měsíc, rozedrané nohy z hrbolaté cesty. Já a tři prdelky, pak skákání do obilí, plavání ve zlatavých klasech. K tomu stříbrný svit, bláznoství, mládí. A dojedený lunch meat číslo čtyři. Pak hroznej smích u Dolly Buster. Najednou mám okno.
"To si děláte srandu, ne? Jakube, Káčo mazejte ven a oblíct, to sem ještě neviděla, spát všichni na hromadě nahý!": ozve se od dveří. Paní Kačenkovou totiž nenapadlo nic jiného, než za námi přijet na kontrolní návštěvu. Táta má na tváři zasněný úsměv, ale hubuje také. Je to zase na mě. Musím sedět snad tři hodiny na terase a všechno znovu rodičům vyprávět. Jsou s námi jen do večera, jdou druhý den do práce. A když odjíždějí, tak mi maminka moje druhá, náhradní, pošeptá do ucha, že by chtěla zůstat a jít do lesní restaurace s námi. Plavky si prý brát nebude.
Opakujeme výlet, hospodu i noční koupání ještě jednou. Jen už nespíme všichni dohromady nazí. Místo toho si ustelu s Káčou na terase a máme jen jeden spacák. Pořád se budím ze strachu, abych ji neumačkal. Nikdy v životě jsem neslyšel nikoho jiného takhle krásně, zvonivě, vzrušivě šeptat ze spaní. Jsem moc rád, že jsem v těch všech snových větách i já a hrozně dobře mi dělá i to, že Káča na mě ve spaní žárlí.
Do staré škody 120 se nás vešlo pět. Cesta do Prahy byla ještě veselá, ale loučení na hlavním nádraží už moc ne. Je mi hrozně líto, že už na obě dvě návštěvnice z NDR nemám kontakt, protože tenhle příběh se navěky zaryl do mých vzpomínek. Vypluje sem tam na povrch, obzvláště ve chvílích, kdy sedím na terase u rybníka a nasávám všemi póry atmosféru léta.
-------------------------------------
PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto sedmý - Prdíme do hlíny a je nám dobře!
Nikdy jsem takhle svého kamaráda Sabatha neviděl. Vždycky byl pro nás vzorem, již starším chlápkem, čtyřicetiletým, ke kterému jsme vzhlíželi. Přesto, co si všechno prožil, byl neustále veselý, vtipný, plný energie. Teď jsem měl chuť ho obejmout. "Můžu za to já":obviňoval se:"kdybych šel s ním do hospody, nic by se nestalo". Měl pláč na krajíčku a já s Káčou jsme nevěděli co dělat. Pak má milá vyndala z kapsy modrý kapesník (přesně to vidím před sebou, ten ladný naučený pohyb) a otřela Sabathovi první slané kapky z očí. Objala ho.
Chlápka jménem nebo spíš přezdívkou Kóča jsme znali jen trošku. Měl svých problémů dost. Před dvěma roky mu zemřela manželka v autě a on od té doby chřadl. Zůstala mu dcera, sotva patnáctiletá, která chodila na stejný gympl jako Káča. Včera už nevydržel všechnu svoji bolest a oběsil se na Radouči v lese. Kousek od místa, kam jsme si občas s mojí džínovou vílou zalezli a dělali tam věci, které spolu mladí lidé dělávají.
Ten večer se U Hymrů neskutečně pilo. Sabath na bolest ze ztráty svého kamaráda. My drželi krok a pak i opilého nešťastníka cestou domů. Kóča byl jeho nejlepší přítel, důvěrník. Kluk, se kterým vyrůstal, dokonce po sobě různě "dědili" holky. A teď tu nebyl. Odložili jsme Sabatha domů, já mu sundal boty a chvíli počkal, až začal oddechovat. Pro jistotu jsem mu schoval všechny lahve z ledničky, kdyby se náhodou rozhodl upít. Neměl k tomu daleko.
Šli jsme zamyšleně noční ulicí. Po kočičích kostkách a oba jsme se koukali na čínské kecky. Zamlklí, ponoření do sebe. Kóča pro nás sice nebyl to co pro Sabatha, ale znali jsme ho. Sedli jsme si u náměstí na betonový sokl a pozorovali mlčky opilce. Jindy to bývala docela legrace, ale dneska nám bylo ze všeho smutno. Nějak nebyla na nic nálada, na muckání už vůbec a tak jsme si dali jen jednoho nekonečně dlouhýho a hlubokýho francouzáka a šli spát. Viděl jsem ještě Kačenku, jak za mnou kouká z okna. Jak si sundává tričko. Zamával sem a šoural se dolů na sídliště. Doma ticho, jen pes zacupital po linu a přivítal mě. Pustil jsem ho k sobě do postele. Musel jsem někoho obejmout.
Vstanu, zjistím, že jsem doma sám. Všichni jeli na chalupu. Na stole vzkaz, ohřej si párky, už zase. Vezmu síťovku, nasadím sluchátka, pustím Vader. Hrají mi do kroku a je mi docela dobře. Stojím frontu na pečivo. Prodavačka na mě hodí okem, zná se s Janou, tak ji vyseknu poklonu a dostanu pár rohlíků navíc. Budou se hodit. "Ahoj": ozve se za mnou hlásek, tenounký a jemný. Otočím se a tam stojí Karolínka, princezna, s očima po tátovi. Ano, starýho Kóčy dcera. Koukneme na sebe, já nevím co říct, tak jdeme stranou a tam mi skočí do náruče.
Mám úplně mokrý triko od slz a snažím se jí utěšovat. "Já nevím, kam mám jít, já se doma bojím, všechno mi tam tátu připomíná": brouká mi smutně a jemňounce. Jsem duše citlivá a Sabath je jak můj druhej táta, tak beru Karolínku k nám domů. Namažu jí rohlíky, usmažím vajíčka, snažím ji přivézt na jiné myšlenky. Vypadá tak ztracená, jako toulavá kočka. Její babička z Moravy nemůže na nohy a nikoho jiného na světě nemá. Jsem jen o dva roky starší než ona, ale já už se o tebe nějak postarám, říkám si v duchu a na tuhle myšlenku se upnu. Jenže je mi sedmnáct a jsem kluk, moc dívčí, možná ještě spíš dětské bolavé duši nerozumím.
Usne mi v posteli, přikryji ji dekou. Nevím, jestli ji můžu obejmout, aby to nevypadalo blbě, ale ona se z dvouhodinového spánku budí, občas pláče. Tak musím. Hrozně se chvěje, je jako vystrašené zvířátko. "Kde to jsem?": zeptá se, když se probudí a když ji to dojde, tak má zase oči plné slz. Zdálo se jí o tátovi. Jsem zmatený, tak jí nabídnu jedno pivo a ona ho vypije. Vezmu ji s sebou, musíme za Káčou. Ta už mě vyhlíží a všechno jí vyprávím. Přesně si pamatuji, že na mě koukla tím svým hnědookým pohledem, ve kterém bylo vždy tolik tepla, síly, odhodlání, něhy. Pak mě pohladila a na chvilku zmizely u nich doma. Karolínka se mi navíc styděla říct, že má své dny.
Vzali jsme Karolínku dolů za město, na panely, kde se zrovna o jejím tátovi mluvilo. Bylo zajímavé sledovat, jak všichni ti drzí kluci, držky nevymáchaný, chuligáni, drsňáci a rebelové byli najednou milí, až dojímavě hodní a každý nabízel pomoc. Vybraly se hned peníze na věnec, které jsme předali Sabathovi. Musel taky ven a seděl zrovna úplně nahoře, jako nějaký šéf celé naší smečky. V ruce pivo, v očích ještě včerejší opici. Karolínka stoupá pomalu k němu a já zažiji jednu z nejdojímavějších chvílí svého života. Jakoby se kolem vznášel stín samotného Kóčy. Vypelichaný sedřený rocker, s prvními vráskami ve tvářích a křehotinká kráska, dívka a dítě zároveň. Spojení mládí, života a smutku. Musel jsem Kačenku stisknout tak, až jí vyhrkly slzy.
Pije se na Kóčovo zdraví a Sabath opatrně, s hlasem, který jsem u něj ještě neslyšel, uklidňuje Karolínku. Musí se vyřídit spousta věcí. Jdeme se s Kačenkou projít, ale obloukem se vyhneme místu, kde se Kóča oběsil. Jsme nahoře na Borku, hned vedle zahrádkářské kolonie. Sedíme na staré borovici a koukáme na celé sídliště. A má milá má divné řeči o smrti. Bojí se jí, jako každý. A že by beze mě nemohla žít a ať na sebe dávám pozor. Koukám jí do hnědavých očí, líbám jí nekonečně dlouho, až málem spadneme ze stromu dolů. Musíme nazpátek.
Kačenka spí u nás a chodí celou noc kontrolovat Karolínku, kterou jsme uložili do pokoje mých rodičů. Stará se o ní jako o vlastní dceru. Má mateřství v sobě, možná právě proto jsem si ji kdysi podvědomě vybral. Sedíme pak v kuchyni a pijeme až do usnutí rum, protože je nám pořád smutno.
Ráno jdeme se Sabathem a Káčou i ostatními vyklízet byt po Kóčovi. Jak žil dlouho bez manželky, měl tam hroznej bordel. Jen dívčí pokoj, ještě se spoustou mončičáků, byl uklizený, malinký, s fotkami maminky, až se člověku srdce svíralo. Brali jsme do rukou staré věci po chlápkovi, kterého jsme ani moc neznali. Odnášeli jsme do kontejnerů celý jeden život. Zase tolik toho neměl. Až na poslední místnost, která byla po okraj narvaná vinyly. Sabath si sedl doprostřed, vzal do rukou Kóčovy oblíbené Venom a rozbrečel se. Zavřeli jsme dveře a nechali ho tam samotného.
Našla se slivovice z Moravy, od příbuzných, s nápisem roku výroby na skle. Otevřeli jsme špunt a každý si vzal jednu celou skříň vinylů. Na mě vyšli Deep Purple, Black Sabbath a pak spousta desek Venom. Hodně z nich mám dodnes, ale moc je nehraji, bojím se. Aby nedošlo k omylu, všechno bylo podloženo Kóčovým dopisem na rozloučenou, který ležel na albu "Prime Evil". Jeden song (Skeletal Dance), byl podtržen s tím, že chce být spálen, aby už nikdy nebyl a že mu ho máme nechat zahrát na pohřbu.
Stalo se tak za několik dní. Přišlo snad padesát lidí, samý dlouhý vlasy a mluvilo se dlouho. Teprve až v obřadní síni nám, mladým cucákům došlo, co byl Kóča zač. Stará mánička, kluk, kterého semlel režim, doba, svět. Řečnilo se dlouho, před námi se odehrával jeden zničený život. Chtělo se nám řvát, chtělo se nám plakat. A tak jsme dělali obojí, ale až venku, mezi starými topoly. "Kurva proč? Proč dokážou lidi někomu takhle zničit život?": křičel Prcalík, aby ze sebe všechno dostal.
Karolínku odvedli Kačenky rodiče k sobě domů a postarali se o ní. Další den musela na sociálku, na policii a já nevím kam. Pamatuji si, že paní Kačenková chtěla Karolínku adoptovat, ale tenkrát to nebylo tak jednoduché.
Šlo se k Hymrům, číšníkovi se řeklo ať drží hudbu, že celej večer bude pouštět jen Venom. Hospodou cinkaly sklenice, duněla Demilition Manova basa. Poslouchali jsme až s nábožným výrazem vyprávění starých mániček. O honech s policajty, o samizdatu, o vězení, o mučení, o lidských sviních i rovných chlapech. Nejednou jsme Kóču viděli v úplně jiném světle. Tahle parta vlasatých džínových rockerů měla jeden slogan, popěvek, který si prý zpívávali pokaždé, když se potkali:"Prdíme do hlíny a je nám dobře!" Křičeli jsme jej spolu s ostatními a bylo v těch výkřicích úplně všechno - touha, láska, rebelie, odpor, život i smrt.
Cesty, jak se člověk dostane ke své oblíbené hudbě, bývají někdy hodně klikaté. Kóča už dávno "prdí do hlíny", Karolínka vystudovala kdysi dávno vysokou školu a žije spokojeně v Itálii. Tuhle jsem ji potkal, byla svým dětem ukázat její rodné město. Poznal jsem ji podle očí. Chvíli jsme na sebe koukali a její dva černoocí synátoři na mě zírali jako na zjevení. Měl jsem zase po letech zmáčené tričko od slz a jedno překrásné odpoledne v malé hospodě u náměstí. Prý si všechny ty vinyly můžu nechat. Kluci šmírovali celej svět z mobilů, my dva se nemohli odtrhnout od vzpomínek i od sebe a musel jsem slíbit, že tenhle příběh sepíšu. Zde je, poslouchal jsem při jeho psaní staré Venom.
-------------------------------------------------
Příběh sto osmý - Vesnická rubanice
Jednou takhle v pátek, když se stmívalo, napadlo Prcalíka, že bychom měli vyrazit zase na nějakou akci. Sedělo se na panelech, slunce pomalu zapadalo za Michalovickou putnu a syslové kolem šukali jako králíci (to byla Kytkova oblíbená hláška). Já i Káča jsme byli pro každou špatnost, ale museli jsme na chvilku zmizet, protože jsme se neviděli dva dny. Povalil jsem svoji milou do dubového listí. Hned za prvním keřem. Vrněla mi nedočkavě v náručí, lísala se jako vilná kočka. Byl jsem plný vší touhy a vybuchl jsem moc brzy. Následoval smích, radost, že se vidíme, že vůbec existujeme.
Nedaleko nadával nějaký důchodce svému psovi. Jako by na něj chtěl přenést všechnu svoji bolest stáří. Chudák jezevčík, pomyslel jsem si, ale to už se mnou má džínová víla dělala pusou takové věci, že jsem radši zaklonil hlavu, koukal na hvězdy a chvilku myslel na metal, abych jí tentokrát opravdu dokázal, jak jí mám rád. Jak jsme se dlouho neviděli, musel jsem Kačence přikrýt ústa dlaní. Jinak by křičela na celý les. Dokonáno jest. Obětí pod zkroucenými duby. Miliskování, šepotání, zurčení dvou ševelících hlasů.
Vrátili jsme se na panely, ruka v ruce, nohy krok sun krok. Káča rozvrkočená, já s přiblbým úsměvem na tváři. "Na vás je vidět, že jste museli šukat jak ti syslové": pronesl Prcalík a trošku nás kamarádsky peskoval, že jsme nebyli u hlavního jednání. O nás bez nás bylo rozhodnuto, že se pojede do Semčic, na koupaliště. Bude metal, budou Debustrol a nějaké zábavové kapely. Zítra ve tři, půjdeme tam ještě zapařit do hospody. Tak jo, odpovídáme a jdeme se projít. Na cestu dostaneme dva lahváče a nahranou novou kazetu (TDK) německých thrasherů Protector ("The Heritage").
Na asfalt směrem do města nám svítí měsíc, Kačenka mu chvilku nadává, takovým tím dívčím roztomilým způsobem. Nechce, aby tahle noc skončila. Beru ji kolem pasu, zdvihnu na zídku u hřbitova pod Mírovým náměstím, přelezu za ní. Tady nás nikdo nebude rušit, mrtví určitě dávno spí. Usedneme na lavičku, zakousneme se do sebe. Ještě pár prchavých chvilek, několik obejmutí. Nechce se nám loučit, ale musíme. Máváme si snad čtvrt hodiny a já pak házím ještě jemné kamínky do okna, aby má milá věděla, že bych vydržel čekat klidně až do rána. Nakonec vyleze paní Kačenková, usměje se na mě takovým tím úsměvem vědoucí ženy a já se jdu toulat nočními ulicemi. Nechce se mi spát, doma je rodičovské dusno.
Probudím se a hned vyskočím na nohy. Snídaně, sprcha, džínová vesta i kraťasy. Do kazeťáku Protector a pařba na gauči. "Co zase blbneš? Proč na mě ten tvůj zpěvák (jestli se tomu tak dá říkat) tolik řve?": vyjede na mě otec, kterému jinak žádná hudba nevadí. Cítím ve vzduchu napnuté nervy, tak se jdu radši před obědem courat sídlištěm. Potkám pár známých, jdeme si chvíli dělat srandu z Jany do obchodu. Vezme mě s potutelným úsměvem do převlékací kabinky, donutí vyzkoušet nějaký džíny. Prý Káča poprosila. Mám jí plnou hlavu, protože se o mě otírá. K tomu ty její prsa, boky, všechno vyšpulený...achjo.
U oběda poprosím o peníze na večer. Asi mají trošku výčitky, že se zase hádali. Tak dostanu pár stovek. Pod matrací najdu ještě něco málo z brigády. Sním pět řízků. Máma na mě, že jím jak prokoplej, ale směje se, je ráda, že mi chutná. Asi se ráno udobřovali, protože z ničeho nic vidím na jejich jinak zachmuřených tvářích veselé mimikry. Moc jim už sice nevěřím, ale budiž, stejně mě ta chvilková pohoda strhne. Zavřu se ještě na dvě hodiny do pokoje, nasadím sluchátka, která jsem si sám zapájel a dotáhl až k věži Technics. Zvuk jako víno, Protector navždy. Už tenkrát to vím.
Sraz je na autobusáku. Všichni si dělají srandu z Kytky, protože má síťovku jak důchodce, ale všechny nás to brzy přejde, protože má taky pivo a my ne. Do Semčic je to dvanáct kilometrů, zpátky půjdeme pěšky. Teď ale naskáčeme do autobusu, cinkneme si hned jakmile usedneme a slíbíme panu řidiči, že mu to tam kurva ale vopravdu nezasviníme. Začnu šít do Kytky, že Sodom jsou a navždy budou lepší než Metallica. Nejdřív to je takové milé špičkování, ale přidá se pár ostatních a když se vylodíme na návsi v Semčicích, dali bychom si skoro do zubů.
Musí nás uklidnit naše milé, dnes obzvláště krásné holky. "No tak Smrťáčku, co blbnete kluci, poslouchejte si každý co chcete, ne?": používá na mě své ženské zbraně Kačenka. Kdo by odolal, že ano? Políbím ji a podám Kytkovi ruku. "Ty vole, my jsme někdy takový blbci": řekneme si nakonec a svoje přátelství stvrdíme rumem v místní hospodě. Výčepák tlustej a nevrlej, v rohu pár traktoristů, v montérkách s laclema. Tak co mladý, večer jdete na koupák? Zapařit? Ihned se ptají, dávají do řeči. Prcalík mi šeptá a oba víme, že je to tak vždycky. Jakmile někam dorazíme, tak je všem divný, že my, takový držky chuligánský máme ty nejhezčí holky. "Protože metal, ty vole": prozradím kouzlo své osobnosti jednomu kovozemědělcovi, když močíme do nekonečně zrzavého žlábku.
U stolu někdo rozvíjí podivnou debatu, jak byste se chovali, kdybyste byli druhé pohlaví. Nějak si to nedovedu představit, ale prohlásím, že bejt holka, tak neusnu, budu se pořád ošahávat a asi bych byl trošku za kurvičku. Prcalík na to, nojo, ale podívej se na svůj ksicht. To bys nedal ani sobě. No legrace veliká, holky s krásnýma očima nám visely na rtech. Půllitr za půllitrem. K tomu tlačenka s cibulí, já utopence, protože je miluju. Káča mi dá svoji feferonku, že moc pálí. Zamachruju, spolknu ji a dělám, že mi žádné slzy do očí nevyhrkly.
Propijeme, prokecáme se až do šesti večer, kdy zazní z koupaliště první kapela. Hrůzostrašná imitace heavy metalu, ale vepředu se svíjejí holky. Jsou to jejich hrdinové. Elasťáky pruhované jak zebry, na hlavách pořád trvalé. Tady se zastavil čas, kamaráde, zahuhlá Kytka a já si neodpustím, že když takhle ještě vypadala Metallica, tak se dala aspoň poslouchat. Hodí po mě okem a pak se rozchechtá. Plácneme si, následuje rum a jako vždy se jdeme podívat na místní holky.
Nojo, máme to my kluci asi v sobě. Rádi tokáme, předvádíme se. Místní krasavice se usmívají, jsou rády, že přijeli metalisti AŽ z města. Jsme jak pávi, možná si těch pár keců o debilech od jejich protějšků i zasloužíme. Vyhlídnul jsem si jednu blondýnečku. Drobounkou, s prdýlkou k zulíbání. Má totiž sukýnku, nevinný výraz a žádný prsa. Normálně bych si ji asi nevšiml, ale má mrdavý voči, jak říká Prcalík. A taky tam má kluka, takovýho brýlatýho maníka, co se divně uculuje. Chvíli přemýšlím, jak může s takovým divno blbečkem chodit, ale dostanu ránu od Jany do stehna (tzv. koňár). "Co zase blbneš?": zařve mi do ucha a já vidím vzadu u výčepu Káču, jak do sebe kope vodku.
Další kapela, prý hard rock. "Leda tak píču": odpoví pěkně nahlas zpěvákovi po dvou skladbách Prcalík. Slyší to celý areál a já si tak říkám, jak jsme vždycky byli schopni naštvat půlku vesnice, ještě než začal hrát Debustrol. Jdu za Kačenkou, odvedu ji na chvilku ven. Tam se pokuřuje, někdo nadává a já zažiju žárlivou scénu. Omlouvám se, přemlouvám svoji milou. Já vím, jsem blbej, ale já mám rád jen tebe....Jo, bavil jsem se s ní, ale to snad není trestný... (ona na to) tak jo, tak si jdi, já tě miluju a ty se motáš kolem jinejch...odejde naštvaně. Chvíli tam stojím, přitočí se ke mě taková malá, boubelatá na těch správných místech a cože se stalo, ta ti asi dneska už nedá co, nechceš si jít zatancovat?
Jsem naštvaný, tak slečnu provedu, pařím na ten debilně zahranej hard rock s falešným zpěvákem jako o život. Cítím v zádech pohled Jany, Prcalinky, Káčy i Mirky. "No a co!": chce se mi řvát a asi to pak i dělám, protože jdeme s buclatou prdelkou na pivo, ferneta a už by se mnou lomcovala a naváděla mé ruce na místa, kam bych asi šahat neměl. Slečna mě zve k sobě domů, že prý na seník. Inu romantika na vsi. Asi bych si dal říct, ale od výčepu se ozve hroznej řev. Na zemi tam leží Prcalík, drží se za pusu a Prcalinka ječí jak na lesy. Chlapec dostal po čuni. Řekl prý něco ošklivého o konečně dohrávající kapele.
Vlítnu tam, roztahuju dva kohouty od sebe. Najednou tam skočí ten nedomrlej blbeček, co chodil s blondýnkou z prvního dějství. Dostanu takovou pumelenici, z boku, srabácky do hlavy, že málem padnu. Otočím se, sundám ho přesně mířenou ranou do břicha a tahám Prcalíka pryč. Chvíli stojíme celá parta kolem holek. Najednou je vše zapomenuto, tady jde o hubu, známe to. Na vsích se s tím nemažou, chrání si pochopitelně svá děvčata a pro ránu nejdou daleko. Dvě smečky, jedna z města, druhá ze Semčic, Žerčic, Němčic a Dobrovic. Je jich víc, ale my jsme zase docela vyhlášený hovada a vypadáme v těch otrhaných hadrech drsně. Tak se zatím jen cení zuby.
Asi bylo dobře, že začal hrát Debustrol, protože místní si stoupli kolem a my roztočili pařbu, veletoč. Byli jsme jak rotující džínové planety, které do sebe vzájemně narážely, třaskaly. Zvedali jsme holky nad sebe. Já zase jen v džínové vestě, triko Vader uvázaný kolem pasu, s lebkama nastavenýma tak, aby byly na mém zadku vidět. Jeden známý song za druhým. Pár sedláků se přidá a paří s námi. Pohoda, pivo, metal. Vše skončí skandováním, řevem, přídavkem. Šílenství.
Euforie z nás pomalu opadá. Jdu koupit Kačence rum. Jenže nikde není. Hledám jí, zmatený, pak dostanu strach, protože i když jsem se choval jako blbec, je pro mě vším. Je mojí modrou vílou, bohyní, slečnou i ženou mého života. "Kde jsi?": ptám se opilecky.
Najdu ji na asfaltovém chodníku kousek od koupaliště. Stojí tam, vyděšená a kolem tři místní kluci. "Tak co ty kurvičko, dáš nám...ukaž se": ožralí lidi dělají někdy hnusný věci, to už dávno všichni víme, ale do mě vjede takovej vztek (jde přece o moji holku!), že mi málem pukne hlava. Zatmí se mi před očima a skočím mezi ty hajzly. Vypadal jsem jak Sandokan ze slavné scény s tygrem. Jen jsem neměl dýku, ale jen párek zaťatých pěstí. Káča si stoupne uplakaná za mě. Po prvních ranách se jen optám, jestli je v pořádku. Kývne na mě smutně a já rozjedu šílenou smršť úderů. Nedojít tam brzy Kytka, asi bych je umlátil. Mám sice rozseknuté obočí (dodnes mě zdobí krásná jizva), opět přeražený nos a zhmožděná žebra, ale bránil jsem svoji milou a čest.
Beru Kačenku do náručí a Kytka mezitím formuje všechny metalové vágusy z panelů k ústupu. Vypadá to blbě. A vypadá to hodně špatně i ve chvíli, kdy jdeme ven z vesnice. Už si myslíme, že jen tak odejdeme. Ale ony ty kurvy pomstychtivé mají v rukou klacky a vytržené plaňky z plotů. "Ty krávo, jestli tohle přežijeme, tak pak už všechno": pronáší vědoucně Prcalík. Nemusí nic říkat, už jsme to párkrát zažili, jednou dokonce i přímo tady. Asi nám nejsou Semčice souzené.
První běží patnáctiletá metalová nedochůdčata. Pak holky. Nakonec my, "staří" kluci. Zdrháme do polí, ztrácíme se jeden druhému v lesíku. Přiznám se, že jsem tenkrát měl pěkný strach. Ještě, že jsme tam byli jeden s druhým, opatrovali se, dodávali odvahy. Mezi místními pronásledovateli byli i velcí dospělí chlapi. Připomínalo to lynč. Zaplať všichni svatí i nesvatí došlo jen k jedné potyčce. Já, Prcalík, Kytka a jeden mladičký klouček, který byl tlustý a nemohl běhat, jsme se bránili statečně. Ne moc dlouho, ale odhodlání v nás bylo. Dobili nás pěkně, to se musí nechat. Dostali jsme spousty ran klackem, prkny, pěstmi. Ale tenkrát do sebe lidi alespoň nekopali na zemi.
"Ty vole Kytko, Metallica sice stojí za vyliž prdel na druhou, ale dneska bych si ji klidně poslechl": zkouším reakce svého kamaráda. "Di do prdele, asi mám otřes mozku": odpoví mi mile a přidá se i Prcalík. Crčí z nás krev, odtéká po čůrkách do země. Hned u křížku, u malého zastavení. "Ty vole, proč jsem dostal na držku u Panenky Marie? Já metalista?": ptá se nás malý tlustý Venca, který si právě odbyl svůj první křest bojem. Musíme se smát a pomalu se belháme nocí přes kopec. Někde tam nahoře musí být naše holky. Máme žízeň, hlad, bolí nás celé tělo. Zavadím si o zlomený noc a zařvu do noci. "Vypadáš jak buldok, kterej právě poprvé šukal": snaží se mi ještě polichotit Prcalík, ale já už jen automaticky jdu.
Zachrání nás naše modro džínové víly, které sedí na autobusové zastávce s tričky plnými čerstvě natrhané kukuřice. Je pro nás manou nebeskou, i když bolestivou, protože máme huby na dranc. Ještě mě trošku vyplísní Kačenka za ty "moje děvky", ale vidím na ní už samaritánský pohled. Pamatuji si, že kočenky vyndaly kapesníky, roztrhaly flanelové košile (tričko Saxon nedám!) a já tam sedím dobitý na lavičce, Káča i Jana u mě (musím Janu poslat za Vencou, který si tak ten den odbude i setkání s obrovským poprsím), ošetřují nás. Jsme jak po bitvě, jak ti, co prohráli v hospodských rvačkách od Josefa Lady.
Cesta do Boleslavi je nekonečná. Ještě, že Káča nemá doma rodiče. Všichni domlácení se sejdeme u nich v kuchyni. Dcera pana veterináře kolem nás pobíhá, my děláme, že nás nic nebolí. Prcalík u každé desinfekce zakleje, pronese něco o tom, že tohle ale byla kurva vesnická rubanice a my se smějeme hodně nahlas, abychom přehlušili pálení čištěných ran. Spát musím na břiše, takže není muchlování a mám to prý brát jako trest, že jsem se točil kolem blondýnky i baculinky. Není každý den posvícení, říkám si a dvakrát zvracím do šikovně přineseného kýble. Asi mám taky lehký otřes mozku.
Ráno se sejdeme u doktora jen já a Venca (prý vyber si operaci nebo ti ten frňák narovnáme tady - co byste si vybrali vy?). Sestřička z pohotovosti už dávno ví, že se to v Semčicích včera semlelo. Prý nás bylo sto (stěží 15) a někteří z nás měli i zbraně (pověst metalových thrasherů v jejím vyprávění málem dosáhla legend o Vikinzích, jo!). Musíme se smát.
Rovnají mi docela drsně nos do polohy, v které ho mám skoro dodnes (říkám Vencovi, že ty slzy co mi automaticky vyhrkly na tváře jsou pot a jestli někde něco jen ze srandy kecne, tak mu dám do držky, za což si vysloužím od sestřičky takový zvláštní pohled - zase mrdavý voči) a Venca dostane nějaké prášky proti bolesti. Vylezeme ven. Tam Kačenka, v naschvál sexy košili, s vyprseným tílkem Saxon. Na Vencovi je vidět, jak mi závidí, jsem v tu chvíli jeho vzorem. Nemůžu tak sykat bolestí a raději kupuji před nemocnicí ve stánku dva rumy. Tak zase příště kámo.
Pak už je to moc hezký. Jsem tak trošku za hrdinu, že jsem bránil svoji milou. Užívám si ten pocit. Nejvíc asi ve chvílích, kdy ležím u Káčy doma na posteli, poslouchám Slayer a ona se kolem mě točí jen v kalhotkách. "Co takhle hra na pacienta a sestřičku..": navrhuji a odpovědí je mi nejkrásnější úsměv na světě.
------------------------------------
Příběh sto devátý - Stříbrný lapač snů
Pršelo, když jsme běželi lesem, pršelo když jsme se smáli mezi kapkami deště a pršelo i ve chvíli, kdy jsem stavěl stan. Starý, po dědovi skautovi. Říkalo se mu Áčko a byl těžký a neforemný. S hliníkovými tyčemi a kolíky. Nesl jsem ho v jedné ruce, v druhé držel velkou lahev rumu a na zádech v batohu hromadu paštik Májka, lunch meatů a chalupářského guláše. Po pravé straně Káča, s vážným výrazem na tváři a dvěma spacáky v rukou. Jana neměla nic. Jen oči plné pláče.
Vyrazit jsme museli. Zmizet pryč od všeho toho hnusu, který jsme minulý týden zažili. Včera večer, zrovna když se otec převalil u televize z jednoho boku na druhý a otevřel si další pivo, zazvonil dole zvonek. Zeptám se vo co de do kecafonu a odpovědí je mi jen tichý ustrašený šepot. Poznám ji, vždyť jsme už spoustu let kamarádi. Jana. Uplakaná, její mámu museli odvézt do nemocnice. Táta se zrovna zase vrátil z vězení a přerazil ji na uvítanou čelist. Bála se ho a nevěděla kam jít.
A tak spala u nás, na mé posteli, v mém triku a s nedojedeným chlebem od mé mámy. Oddechovala přerývavě. Koukal jsem na její velký hrudník i odhalenou prdelku, ale nebylo v tom tentokrát vůbec nic erotického. Jen smutek. Ráno rodiče i s bráchou odjeli na chalupu a já smažil zase tunu vajíček, aby se má kamarádka alespoň trošku najedla. Přišla Káča, holky si zalezly na chvilku do pokoje a já jen přes matné sklo starých dveří viděl, jak se pořád objímají a pláčou. Chtělo se mi řvát, sebrat se a tomu jejímu fotrovi rozsekat hubu na maděru. Místo toho jsme se na panelech domluvili, že vyrazíme. My hned odpoledne a druhý den za námi všichni dojedou. Prostě zmizíme pryč, do lesů.
Dopadají na plátěnou navoskovanou střechu stanu další a další kapky. Máme dva spacáky a jsme tři. Ale to vůbec nevadí. Lehnu si doprostřed, každá dívka z jedné strany a přikryjí mě. Sice se do mě dá zima, ale to přece nic není, o mě nejde. Jde o mojí kamarádku, které je špatně. Zajímavé bylo, jak jsme to všichni vždycky vycítili. Jako vlci, že se něco děje, že je někomu blbě, že zažil doma nějakou špínu.
Povídáme si, uprostřed lesa, na mýtině, kousek od Klokočky, v bělských lesích. Ani vlastně nevíme, proč jsme si tohle místo vybrali. Možná proto, že nám to poradil Kytka, který zde kdysi, když ještě žil jeho táta, zažil nejkrásnější týden v životě. Abychom prý také trošku nasákli tím dobrem. Nádherné místo. Jen ten déšť. Odkapává ve stejném rytmu jako slzy z Janiny tváře. Neplač, brzy ti bude osmnáct a vypadneš. Pryč, daleko, od vší té bolesti.
Nejhorší není to, když někdo zbije vás. To se dá vydržet. Nejhnusnější věc na světě je, když bijí někoho, koho máte rádi. Před vámi, aby vás to ještě víc bodlo do srdce. Musím změnit téma, protože už je toho moc, stmívá se a chtěl bych, aby Jana přišla na jiné myšlenky. Otevírám nožem první paštiku a jíme jí bez chleba. Už ho neměli. Vyprodáno, to musíte objednat dopředu. Tak aspoň zítra.
Usneme nebo si to alespoň myslíme. Kačenka je nejkrásnější když spí, koukám se na ní pohledem hladového vlka. Teď bych ji chtěl, zulíbat celou od hlavy až k patě. Otočím hlavu a vidím, že Jana zase pláče. Podám jí kapesník, otře si oči a naznačí, abychom šli ven. Jdu. Praskají pode mnou větve. Sedneme si na starý vykotlaný pařez. Už jen mrholí a já se zase jednou stanu vrbou. Potkali se dva lidé, kteří jsou kamarádi. Kluk a holka. Normálně téhle kombinaci nevěřím, vždycky v tom musí být aspoň kousek sexu, ale tentokrát opravdu ne.
Chvěje se mi v náručí. Pořád opakuje, jak vidí mámu v nemocnici na posteli, s rozmláceným obličejem. Nemohli jsme jí ani nic přinést. Může jíst jen brčkem. Připadá mi, že mi z rukou prýští energie, nějaká síla. Zakláním oči, nevím, co se to se mnou děje. Mluvím jak hypnotizér a po chvilce už Jana šepotá klidně. Je to hrozně zvláštní pocit, jako bych z ní všechnu bolest vysál, stal se houbou, která namokvá jejích strachem. Chce se mi hrozně spát. Musím ji uložit, hezky pod spacák. Vlézt ke Káče, která jen zabrouká a spí dál.
Ráno je krásné, trošku chladnější, ale o to víc čisté. Vylezu ze stanu, venku se pase srnka. Popadne nás šílený hlad. Jana se na mě usměje, pohladí mě po tváři, poděkuje za všechno, i když ví, že mezi kamarády se přece za podobné věci neděkuje. Ale ona už je taková, dobrota sama, prsatá ženská plná síly, života, krásná ve své rovnosti a upřímnosti. Pro mnohé i pro mě bohyně snů. "Tak doufám, že to za tu hodinku stihnete, dojdu pro chleba": mrkne ještě na Kačenku a zmizí lesní pěšinou.
Má modro metalově snubná milá je nádherná. Umytá v potoce, s ještě ledovýma nohama, ale lačným klínem a pohlcujícími ústy. Vždycky jsem přemýšlel, kde se v tak štíhlém drobném těle bere tolik energie. Poprvé se ani nedostaneme do stanu. Bolí mě zadek od pařezu a nechci, aby to skončilo. Jenže skončí a v mezičase se honíme jak dvě mláďata mýtinou. Ještě že nechodí houbaři. Chytím ji, povalím do trávy, odnesu do stanu a zůstaneme tam až do chvíle, než nám přinese Jana bochník chleba, špekáčky na večer a dvě lahve rumu.
Snídaně vskutku poctivá. Navíc pramenitá voda z Klokočky. Všechno chutná úžasně. Dobré je, že Jana se začala usmívat. A když pak přišli Prcalík s Prcalinkou, Kytka s Mirkou a 4 baťohy jídla a pití a k tomu kazeťák, smála se už jako dřív. Měla takový ten zvonivý smích, který jsme měli všichni tolik rádi. Jen občas, když si myslela, že jí nikdo nevidí, tak přes její tvář přelétl smutný stín.
"Tak co, jaká byla noc?": ptal se ihned Prcalík a naznačoval, jaký to asi muselo být se dvěma holkama. Všichni ví, že je to sranda a Jana na tuhle hru přistoupí a všem říká, že po desátém čísle už nemohla, ale že bylo super, že tam s námi byla Káča, která se o mě postarala. Pustíme kazeťák, samej německej thrash, protože ho Jana miluje, ale jen potichu, abychom moc nerušili zvěř. Prcalík staví stan a pak si všichni děláme srandu z Kytky, protože se zamotá do provazů a tyčí tak, že upadne na zem. Musíme mu pomoc, ale ještě předtím si od nás zkusí. Odpoledne se jde na guláš a nějaký pivo do hospody v Bakově nad Jizerou. Je to dálka.
Ve staré restauraci je celé odpoledne hodně o metalu, o vyprávění všech společných koncertů, co jsme kdy zažili. Cítíme se svobodní, bez všech bolestí ze sídliště. Jakoby z nás všechno spadlo, odhodili jsme svoje kříže. Možná za to může i alkohol, ale hlavně jsme spolu, na pohodu. Vtipkujeme, pak zpíváme se dvěma starými trampy. Takovými těmi opravdovými. Mají vousy, maskáče, ale taky rozum a milují přírodu. A krásně zpívají. O černookých dívkách, o lesních mýtinách, o potocích, které nikde nekončí. Povídají na oplátku své zážitky, jak spávají v zimě pod skalními převisy, jak chodí desítky kilometrů denně, jak hledají klidná místa bez lidí. Jsou jako my, jen s jinou hudbou, s lehce odlišným pohledem na svět, přesto tak podobní.
Cesta k tábořišti nebyla nic příjemného. Ve tmě se špatně hledá a když ještě vláčíte opilé holky, kterým skládali oba trampové neustále komplimenty a kupovali panáky, chodí se opravdu hodně špatně. Ještě že mám průpravu od dědy, starého skauta. Sice moc nevidím, ale po hodince padání do pangejtů, nadávání a smíchu se zorientuji. Jsme na místě. Svítí měsíc a tak se připíjí na všechny upíry, vlkodlaky, sexy víly, vampýry a hlavně na nás. Klopýtáme do stanů jako neotesaná dřeva. Jana se chce tulit, chvílemi až moc, tak si radši lehnu za Kačenku. Jenže ta má zase vystrčený zadek a pořád mě odhání. "Dej ty ruce pryč, ty seš hroznej, fakt už ne. Seš opilej a je tu Jana": plísní mě a pak už je i naštvaná, protože Jana ve své opilosti také není zrovna spořádaným děvčetem. Unaví nás to a usneme propletení jako kořeny staré borovice, pod níž spíme.
Pršelo, když jsme běželi lesem, pršelo když jsme se smáli mezi kapkami deště a pršelo i ve chvíli, kdy jsem stavěl stan. Starý, po dědovi skautovi. Říkalo se mu Áčko a byl těžký a neforemný. S hliníkovými tyčemi a kolíky. Nesl jsem ho v jedné ruce, v druhé držel velkou lahev rumu a na zádech v batohu hromadu paštik Májka, lunch meatů a chalupářského guláše. Po pravé straně Káča, s vážným výrazem na tváři a dvěma spacáky v rukou. Jana neměla nic. Jen oči plné pláče.
Vyrazit jsme museli. Zmizet pryč od všeho toho hnusu, který jsme minulý týden zažili. Včera večer, zrovna když se otec převalil u televize z jednoho boku na druhý a otevřel si další pivo, zazvonil dole zvonek. Zeptám se vo co de do kecafonu a odpovědí je mi jen tichý ustrašený šepot. Poznám ji, vždyť jsme už spoustu let kamarádi. Jana. Uplakaná, její mámu museli odvézt do nemocnice. Táta se zrovna zase vrátil z vězení a přerazil ji na uvítanou čelist. Bála se ho a nevěděla kam jít.
A tak spala u nás, na mé posteli, v mém triku a s nedojedeným chlebem od mé mámy. Oddechovala přerývavě. Koukal jsem na její velký hrudník i odhalenou prdelku, ale nebylo v tom tentokrát vůbec nic erotického. Jen smutek. Ráno rodiče i s bráchou odjeli na chalupu a já smažil zase tunu vajíček, aby se má kamarádka alespoň trošku najedla. Přišla Káča, holky si zalezly na chvilku do pokoje a já jen přes matné sklo starých dveří viděl, jak se pořád objímají a pláčou. Chtělo se mi řvát, sebrat se a tomu jejímu fotrovi rozsekat hubu na maděru. Místo toho jsme se na panelech domluvili, že vyrazíme. My hned odpoledne a druhý den za námi všichni dojedou. Prostě zmizíme pryč, do lesů.
Dopadají na plátěnou navoskovanou střechu stanu další a další kapky. Máme dva spacáky a jsme tři. Ale to vůbec nevadí. Lehnu si doprostřed, každá dívka z jedné strany a přikryjí mě. Sice se do mě dá zima, ale to přece nic není, o mě nejde. Jde o mojí kamarádku, které je špatně. Zajímavé bylo, jak jsme to všichni vždycky vycítili. Jako vlci, že se něco děje, že je někomu blbě, že zažil doma nějakou špínu.
Povídáme si, uprostřed lesa, na mýtině, kousek od Klokočky, v bělských lesích. Ani vlastně nevíme, proč jsme si tohle místo vybrali. Možná proto, že nám to poradil Kytka, který zde kdysi, když ještě žil jeho táta, zažil nejkrásnější týden v životě. Abychom prý také trošku nasákli tím dobrem. Nádherné místo. Jen ten déšť. Odkapává ve stejném rytmu jako slzy z Janiny tváře. Neplač, brzy ti bude osmnáct a vypadneš. Pryč, daleko, od vší té bolesti.
Nejhorší není to, když někdo zbije vás. To se dá vydržet. Nejhnusnější věc na světě je, když bijí někoho, koho máte rádi. Před vámi, aby vás to ještě víc bodlo do srdce. Musím změnit téma, protože už je toho moc, stmívá se a chtěl bych, aby Jana přišla na jiné myšlenky. Otevírám nožem první paštiku a jíme jí bez chleba. Už ho neměli. Vyprodáno, to musíte objednat dopředu. Tak aspoň zítra.
Usneme nebo si to alespoň myslíme. Kačenka je nejkrásnější když spí, koukám se na ní pohledem hladového vlka. Teď bych ji chtěl, zulíbat celou od hlavy až k patě. Otočím hlavu a vidím, že Jana zase pláče. Podám jí kapesník, otře si oči a naznačí, abychom šli ven. Jdu. Praskají pode mnou větve. Sedneme si na starý vykotlaný pařez. Už jen mrholí a já se zase jednou stanu vrbou. Potkali se dva lidé, kteří jsou kamarádi. Kluk a holka. Normálně téhle kombinaci nevěřím, vždycky v tom musí být aspoň kousek sexu, ale tentokrát opravdu ne.
Chvěje se mi v náručí. Pořád opakuje, jak vidí mámu v nemocnici na posteli, s rozmláceným obličejem. Nemohli jsme jí ani nic přinést. Může jíst jen brčkem. Připadá mi, že mi z rukou prýští energie, nějaká síla. Zakláním oči, nevím, co se to se mnou děje. Mluvím jak hypnotizér a po chvilce už Jana šepotá klidně. Je to hrozně zvláštní pocit, jako bych z ní všechnu bolest vysál, stal se houbou, která namokvá jejích strachem. Chce se mi hrozně spát. Musím ji uložit, hezky pod spacák. Vlézt ke Káče, která jen zabrouká a spí dál.
Ráno je krásné, trošku chladnější, ale o to víc čisté. Vylezu ze stanu, venku se pase srnka. Popadne nás šílený hlad. Jana se na mě usměje, pohladí mě po tváři, poděkuje za všechno, i když ví, že mezi kamarády se přece za podobné věci neděkuje. Ale ona už je taková, dobrota sama, prsatá ženská plná síly, života, krásná ve své rovnosti a upřímnosti. Pro mnohé i pro mě bohyně snů. "Tak doufám, že to za tu hodinku stihnete, dojdu pro chleba": mrkne ještě na Kačenku a zmizí lesní pěšinou.
Má modro metalově snubná milá je nádherná. Umytá v potoce, s ještě ledovýma nohama, ale lačným klínem a pohlcujícími ústy. Vždycky jsem přemýšlel, kde se v tak štíhlém drobném těle bere tolik energie. Poprvé se ani nedostaneme do stanu. Bolí mě zadek od pařezu a nechci, aby to skončilo. Jenže skončí a v mezičase se honíme jak dvě mláďata mýtinou. Ještě že nechodí houbaři. Chytím ji, povalím do trávy, odnesu do stanu a zůstaneme tam až do chvíle, než nám přinese Jana bochník chleba, špekáčky na večer a dvě lahve rumu.
Snídaně vskutku poctivá. Navíc pramenitá voda z Klokočky. Všechno chutná úžasně. Dobré je, že Jana se začala usmívat. A když pak přišli Prcalík s Prcalinkou, Kytka s Mirkou a 4 baťohy jídla a pití a k tomu kazeťák, smála se už jako dřív. Měla takový ten zvonivý smích, který jsme měli všichni tolik rádi. Jen občas, když si myslela, že jí nikdo nevidí, tak přes její tvář přelétl smutný stín.
"Tak co, jaká byla noc?": ptal se ihned Prcalík a naznačoval, jaký to asi muselo být se dvěma holkama. Všichni ví, že je to sranda a Jana na tuhle hru přistoupí a všem říká, že po desátém čísle už nemohla, ale že bylo super, že tam s námi byla Káča, která se o mě postarala. Pustíme kazeťák, samej německej thrash, protože ho Jana miluje, ale jen potichu, abychom moc nerušili zvěř. Prcalík staví stan a pak si všichni děláme srandu z Kytky, protože se zamotá do provazů a tyčí tak, že upadne na zem. Musíme mu pomoc, ale ještě předtím si od nás zkusí. Odpoledne se jde na guláš a nějaký pivo do hospody v Bakově nad Jizerou. Je to dálka.
Ve staré restauraci je celé odpoledne hodně o metalu, o vyprávění všech společných koncertů, co jsme kdy zažili. Cítíme se svobodní, bez všech bolestí ze sídliště. Jakoby z nás všechno spadlo, odhodili jsme svoje kříže. Možná za to může i alkohol, ale hlavně jsme spolu, na pohodu. Vtipkujeme, pak zpíváme se dvěma starými trampy. Takovými těmi opravdovými. Mají vousy, maskáče, ale taky rozum a milují přírodu. A krásně zpívají. O černookých dívkách, o lesních mýtinách, o potocích, které nikde nekončí. Povídají na oplátku své zážitky, jak spávají v zimě pod skalními převisy, jak chodí desítky kilometrů denně, jak hledají klidná místa bez lidí. Jsou jako my, jen s jinou hudbou, s lehce odlišným pohledem na svět, přesto tak podobní.
Cesta k tábořišti nebyla nic příjemného. Ve tmě se špatně hledá a když ještě vláčíte opilé holky, kterým skládali oba trampové neustále komplimenty a kupovali panáky, chodí se opravdu hodně špatně. Ještě že mám průpravu od dědy, starého skauta. Sice moc nevidím, ale po hodince padání do pangejtů, nadávání a smíchu se zorientuji. Jsme na místě. Svítí měsíc a tak se připíjí na všechny upíry, vlkodlaky, sexy víly, vampýry a hlavně na nás. Klopýtáme do stanů jako neotesaná dřeva. Jana se chce tulit, chvílemi až moc, tak si radši lehnu za Kačenku. Jenže ta má zase vystrčený zadek a pořád mě odhání. "Dej ty ruce pryč, ty seš hroznej, fakt už ne. Seš opilej a je tu Jana": plísní mě a pak už je i naštvaná, protože Jana ve své opilosti také není zrovna spořádaným děvčetem. Unaví nás to a usneme propletení jako kořeny staré borovice, pod níž spíme.
Probudím se první a v malé předsíni, od horního dílu stanu, až k zemi, skoro přes celý vchod, je pavučina. Září přes ní slunce, srážejí se kapky ranní rosy. Musím jako správný básník zavolat své dívky. Mají otlačené obličeje, zmuchlané od spánku, na sobě jen tílka, prsa neurovnaná, vylézající. Prdelky k zulíbání. Podlezu pavučinu a koukám na vší tu krásu bosý z trávy. Chce se mi na záchod a už pomalu jdu, ale Jana se na mě podívá takovým zvláštním pohledem a pronese: "To je stříbrný lapač snů". Vůbec nevím o čem mluví a ona mě i Káču nechá v napětí, až do snídaně, až do prvního panáka rumu.
Pak nám vypráví, že jí to nějak secvaklo v hlavě, že si podobné lapače věšeli před domy indiáni, aby zaplašili zlé síly. A já, i všichni ostatní, jsme tomu najednou věřili, protože tady, v lese, uprostřed samoty nám bylo dobře. Tady žádné špatné síly nebyly. Byli jsme tu jen my, mladí metaláci, kteří alespoň na pár dní zmizeli od vší té šedi, věčně opilých otců, nešťastných matek, od továrny, od betonu, od bolesti.
Pak nám vypráví, že jí to nějak secvaklo v hlavě, že si podobné lapače věšeli před domy indiáni, aby zaplašili zlé síly. A já, i všichni ostatní, jsme tomu najednou věřili, protože tady, v lese, uprostřed samoty nám bylo dobře. Tady žádné špatné síly nebyly. Byli jsme tu jen my, mladí metaláci, kteří alespoň na pár dní zmizeli od vší té šedi, věčně opilých otců, nešťastných matek, od továrny, od betonu, od bolesti.
Možná je to to zvláštní, možná i podivné, ale od té doby, když bylo někomu ouvej, cítil se na dně, bolelo ho tělo nebo mysl, pletly holky z příze imitace lapačů snů. Fantazii se meze nekladly. Nebyla to umělecká díla, občas působily trošku úsměvně, ale my jsem snad opravdu věřili tomu, že od nás odeženou veškeré zlo, špatnosti i noční můry. Také je pravdou, že žádný z nich nikdy nebyl tak krásný, jako ten od pavouka křižáka, ale to přeci nevadí, příroda byla vždycky šikovnější než my, kteří se jí pořád tak vzpíráme.
Asi bych si na tenhle příběh nikdy nevzpomněl, spíš bych ho měl někde vzadu navždy uložený v hlavě. Nebýt toho, že jsem byl letos dětem na chalupě ukázat půdu, asi bych tento příběh nenapsal. Jenže...
Koukali mí potomci na půdní trámovou starobu až nábožně. Na stole tam ležela stará plechová krabici, v ní pár dopisů od Kačenky a jeden překrásný lapač snů. Nebylo mi tohle léto příliš dobře na těle a tak se opravdu hodil.
-----------------------------------------------------
Příběh sto desátý - Hrob Latinské babičky
Už jsme nevěděli kam jít. Kde se muchlovat, kde být jen sami dva. Doma rodiče, na Radouči u panelů jiné dvojice, v parku Štěpánka naštvaní důchodci. Nikdo neměl pro naše touhy pochopení. Mě to bylo jedno, v sedmnácti neřešíte kde, ale Káča byla přeci jen holka a trošku toho pohodlí si zasloužila. Tak jsem ji brával ke kostelu sv. Havla, hned pod Mírovým náměstím.
Když bylo světlo, občas jsme za kaplí potkali pár punkáčů, kteří zde vylepšovali starodávné fresky nápisy jako Mrdat svět! Punk is not dead a podobně. Stačilo na ně zakřičet a zmizeli. My pak sedávali na hřbitovní zdi, koukali dolů na park Štěpánka, na hokejovou halu, na říčku Klenici. Spřádali jsme plány do budoucna, snili o společném životě, o kupě dětí, o nekonečném metalovém království, které si vybudujeme. Vždy jen jednoho Walkmana Sony, s páskami plnými německého thrashe, polského deathu. K tomu láhev vína nevalné kvality. Chutnalo kysele, ale byl v něm alkohol a pro nás taky kus slunce.
"Někdy si říkám, že už bychom neměli chodit domů": šeptala mi mezi polibky a z nejbližšího kříže na nás vyčítavě hleděl Ježíš Kristus. "Stejně si vždycky lehnu, nandám na uši sluchátka a poslouchám kapely, co máme rádi spolu. Myslím na tebe, představuji si, co všechno by si se mnou dělal a pak většinou usnu a zdá se mi o nás": pokračovala a já její slova vnímal jen z dálky, zamlžená v oparu absolutní nadrženosti. Dal jsem jí pod zadek svoji džínovou vestu, lokl si nejlevnějšího rumu jaký šel koupit a pak už to bylo jen o souznění.
Našli jsme konečně místo, které bylo jen naše. Hned naproti hrobu Latinské babičky, což byla kdysi dávno dáma, která se stala patronkou studentů. Pomáhala jim prý s učivem, zkoušela je ze slovíček. A my si domysleli příběh o ženský v nejlepších letech, která byla na zajíčky. Sen každého mladého kluka. Nasmáli jsme se u těch představ hodně. Ve staré opuštěné hrobce byl náš azyl, kousek temného místa, kam nikdo jiný nechodil. Dokonce ji ještě neobjevili ani feťáci, ani bezdomovci.
Smrdělo to tam starobou a zatuchlinou, ale byl tam klid. Na tichá ševelivá slova, pro objetí, na sny, pro dvě ztracené duše. Občas mívala vlhké oči, jako to mívají ženy ve chvílích, kdy jsou zamilované. Nosil jsem ji čokoládu Kofilu, protože jí milovala a měla pak ještě sladší rty. Nejkrásněji tam bylo ve chvílích, kdy se začalo smrákat a pomalu utichal tlukot města. Cikáni se přesunuli do své části města, prodavačky vylezly z obchodů s narvanými taškami a šly houpavým krokem kachen domů. Začínali se trousit opilci, močící občas z druhé strany hřbitovní zdi.
"No uznejte, to musí bejt fakt vobrovská láska, ona s tímhle ometákem chodí normálně šukat na hřbitov": smál se nám často Prcalík, ale zároveň dodával, že nám trošku závidí, protože oni s Prcalinkou taky neměli kde. Kývli jsme na pozdrav, dopili na panelech poslední pivo a už nás to táhlo mezi naše hroby. Šel jsem vždycky vedle své modré víly hrozně pyšně, pořád, i po té dlouhé době (která musela trvat odjakživa), jsem stále trošku nevěřil, že tak krásná holka chodí zrovna se mnou.
V noci se bála stínů, nenadálých výkřiků ptactva i štěkotu psů ze Starého města. Dělalo mi moc dobře, když se leknutím přitulila a já byl v tu chvíli šíleně silnej kluk. Byla pak vláčnější, poddajnější. Šeptal jsem naschvál tajemně, občas už taky trošku vystrašený. V létě je teplo celou noc a mrtví vylézají až po půlnoci. To už jsme museli domů, tedy má milá. Já se vždycky ještě chvíli coural sídlištěm a přehrával si v hlavě příběhy o nás dvou.
Až jednou, cestou z hospody, kde se několik hodin v kuse rozebírala nová alba, jsme si řekli, že vydržíme co nejdéle. Mluvili jsme o tom už dlouho, chtěli jsme na hřbitově přenocovat. Ze školy jsme věděli, že se tam často pohřbívalo po morových ranách, různých epidemiích a že celý kostel je protestantský jako celá Mladá Boleslav. Vlastně v přeneseném slova smyslu i jako my dva.
Měli jsem v sobě každý několik piv, proložených panáky. Spíš jsme se podpírali, než abychom šli rovně. Dodávali jsme si odvahy. Naschvál mluvili nahlas, abychom zaplašili stíny. Bylo to jako rituál. Nejdřív koukání na do temnoty zahalenou Boleslav, pak líbání pod starou lípou a nakonec vrzavé otevření rezavých vrátek, rozložení věcí na zem, v té staré dávno vykradené hrobce. Mladý nadržený život se rozjel v rytmu dobře seřízeného stroje a chtíče, na pod mramorovými deskami ukrytými hromadami kostí. Dělávala si legraci, že když jsem ten death metalista, tak musím.
Zrychlené oddychování, otoč se má milá, ať můžu zezadu. Poslechla mě, tuhle polohu zbožňovala. Mohl jsem jí vždycky plácnout po zadku, hezky po tvrďácku. Jenže pak se nám rozsvítil do očí kužel světla a někdo neskutečně zařval. Asi si chudák pan kněz, který chtěl už dlouho celý hřbitov zachránit, kostel zrekonstruovat, myslel, že potkal dva souložící umrlce. Lekli jsme se, já tedy tak, že už nebyla žádná láska a Kačenka zmateně hledala oblečení.
Nikdo nechápal naši touhu, nikdo nedal na moje v podstatě dokonalé výmluvy. Tentokrát nic nefungovalo. Svatý muž, jak jsme hned tomu starému nevrlému dědovi v kutně začali říkat, neměl v sobě žádnou vstřícnost pro jednu mladou nadrženou dvojici. Zavolal policii, která nás jako nějaké zločince naložila do auta a hrozně důležitě mlčela. Připoutali nás ke kovovým skobám, zatlučeným pro vrahy a zloděje do zdi. Pro všechny jsme byli dva chuligáni, kterým chtěli přišít všechno. Grafity na zdi, povalené náhrobky, injekční stříkačky od fetu. Možná i svoji vlastní slabost, nenávist a závist. Bylo to absurdní a my nejdřív nechápali.
Rozdělili nás od sebe, já se tedy vzpouzel, ale dostal jsem pohlavek, že jsem vzal druhou o zeď. Říkal jsem pravdu, ale mladý policajt nějak nechápal. Kdo by taky ano, že? Ono přeci jen, vzít své děvče mezi hroby není zase tolik typické, nemám pravdu? Kačenka byla ale hlava otevřená a vyslýchal ji takový bodrý tatík. A tak mu začala vyprávět o tom, že bude za rok maturovat a že by chtěla napsat seminární práci o Hrobu Latinské babičky. A že jsem musel jít s ní, protože jsem jí v hospodě nevěřil, že vůbec něco takového existuje ("to víte on je jen obyčejnej technik, ne jako my na gymplu"). "No a pak to na nás přišlo, pane kapitán a já měla strach a taky svého obviněného jak říkáte miluju, tak jsem podlehla": vyprávěla mi pak Kačenka, když nás propustili.
Museli jsme sice slíbit, že už tam nikdy v noci nepáchneme, protože vy blbečci, na hřbitově se nešuká, to si zapište za uši!, řval na nás ještě mladý tupější policajt a Svatý muž kroutil nevěřícně hlavou. Vylézali jsme ze služebny, já se modlil, aby se tahle noc nedostala k nám do školy a k rodičům. Nestalo se tak, vypadá to, že policajt - tatík měl dost rozumu na to, aby nám nekazil život. Venku propukneme v nekonečný řehot.
Jdeme přes Mírové náměstí. Smějeme se jak na lesy, protože celý večer je jako nějaký šílený sen. "Víš co je nejhorší Smrťákůůůůůůů?": křičela na mě u kašny Káča. "Nevím...nevím...prdelkoooo": blábolím do větru. "My se snad budeme muset vzít, abychom si mohli pořádně zašukat": hlaholí má milá dál a to sprosté slovo od ní zní až divně, protože ona sprostě zkrátka mluvit neumí, nesedí to k ní. Pak si ze mě dělá srandu, poklekne a v obráceném gardu mě žádá o ruku. Nevím, jestli to myslí vážně nebo ne, ale asi spíš jo, protože má zase v těch překrásných kaštánkových očích toužebný odlesk. Jsem ale mladej, blbej, možná mi to taky nedochází a tak se jen směju jak postiženej.
Druhý den musím klukům hodně barvitě a s detaily vyprávět, jak a co jsme s Káčou na hřbitově dělali, jaký to bylo. Vedle stojí parta našich holek, uculuje se a pak Prcalík prohlásí: "Jako ty vole Smrťáku, že šukáš na hřbitově, to se od tebe jako od death metalisty docela očekává, ale že budeš šukat Káču zezadu na hrobě Latinské babičky, tak to je ale kurva metal". Káča se mě pak ptá, co jsem to všem nakecal, ale já dělám tajemnýho, protože machrovat se musí. Bokem jen pošeptám své milé, aby mě neshodila před kamarády. Usměje se a řekne mi, že jasný, ale že tu žádost o ruku myslela vážně.
-------------------------------------------
Příběh sto jedenáctý - Uteču všem
Seděl jsem v rohu a všeobecnou radost všech ostatních jsem příliš nesdílel. Sabath byl ve svém živlu a na kulečníkový stůl vyskládal celou kořist. Přijel včera z Polska a přivezl několik igelitek plných CD a kazet. Jedna byla pro mě, měl jsem dneska svátek. Ráno pršelo a předešlá noc nás všechny doma hrozně bolela. Mě tedy nejvíc, protože už jsem to nemohl vydržet. Všechny ty nekonečný hádky, řvaní, pláč, smutek, strach.
Nebolelo mě ani tak nateklé oko, ale spíš duše, protože jsem se ve svých sedmnácti poprvé naplno postavil svému otci. Alkoholik ve vrcholné formě, kdysi táta, který byl snem každého kluka. Co my jsme se spolu nadělali kravinek, jak já ho miloval. Postupně se ale rozložil šedivým městem, tvrdou prací v továrně a hlavně chlastem, který dělá z lidí trosky. Už jsem se na to nemohl dívat a tak jsem se někdy kolem třetí v noci, kdy hádka zrovna vrcholila, rozčílil, zařval a šel mu všechno vyprsknout do tváře. Nikdy do té doby nikoho nebil, ani mámu, ale tentokrát udeřil. Měl jsem tu čest být první.
"Smrťáčku, to bude dobrý, uvidíš, vždycky se to uklidní...hej Sabathe, Smrťákovi je smutno, pusť mu Krabathor": líbala mě a utěšovala Kačenka. Pak přišly postupně všechny holky, objaly mě a Jana odněkud vytáhla lékárničku a začala mé oko ošetřovat. Dostal jsem od svého otce, ještě nedávno tak skvělého chlapa, zásah přímo do té vší čisté modře, jak říkávala moje černosnubná víla. Všem jsem poděkoval, přihnul si piva a začal vykládat kazety a CD na svůj stůl. Dostal jsem dárek, který se stal jedním ze základů mé mohutné sbírky. Samé dobroty, občas s podivně zkopírovanými obaly, ale alespoň na chvíli se mé jmeniny trošku rozjasnily.
Vader - "The Ultimate Incantation", Voivod - "The Outer Limits", Bathory - "Twilight of the Gods" - tyhle obaly mě zaujaly asi nejvíc a ihned jsem si zabral kazeťák. Nikdo nic nenamítal, všichni věděli, že mi není zrovna nejlépe. Mí skvělí kamarádi byli jako smečka vlků, vždycky jsme vycítili nálady těch ostatních. A když byl jeden smutný, ostatním také moc veselo nebylo. První šli na řadu Voivod. Řezali pěkně a to natolik, že se celá hospoda proměnila v jednu obrovskou pařbu. Musel jsem ze sebe všechnu tu bolest, to ponížení dostat. Pohádal jsem se s otcem tak, že mi řekl, abych se už nikdy nevracel. A tak jsem neměl kam jít.
Pil jsem až do rána a ani nešel Káču doprovodit. Zalezl jsem si dozadu do skladu, mezi staré kulisy po divadelnících, hned vedle loutek a stejně nemohl spát. Pořád jsem před sebou viděl všechen ten pláč i zlej obličej chlapa, kterýho jsem ještě před pár lety tolik obdivoval. Byl mým vzorem, táta, který se uměl tak krásně smát a dokázal všechno na světě. Bylo to pryč a zůstala jen prázdnota, zklamání. Vstal jsem brzy ráno, ještě víc opuchlý než včera a pustil si na rozjezd Bathory. Načepoval si pivo a začal uklízet. Nechtěl jsem zůstat nikomu nic dlužen.
Toulal jsem se a přespával u svých kamarádů celý týden. Vím, že mě máma hledala, ale všichni mě zapřeli. Byla to celé blbost, mámy se trestat přece nemůžou, jenže my byli mladí, naštvaní a té nespravedlnosti bylo už všude kolem moc. Jedl jsem co a kde se dalo. U Kačenky doma se sprchoval, ale nemohl přečkat noc. Stačil mi jejich plesnivý sklep a tuna zavařenin. Ráno uplakaná Káča, která mě přemlouvala, že takhle to dál nejde. Vždyť co chudák máma? Měla pravdu, ale já byl poníženej, ztratil jsem jeden velký kus sebe samého. Byla se mnou těžká řeč. Hrdej, mladej, blbej death metalovej chuligán.
Někdy v první polovině srpna, v teplém létě 1993 jsem se ocitl sám a beze všeho. Neměl jsem už žádné peníze z brigády, neměl jsem nic. Jen kazety, CD, co jsem si ve vzteku sbalil a dvě trika - Vader a Sodom. Taky džínové kraťasy a vestu, párek počmáraných čínských kecek. Jinak vůbec nic. Čekal jsem, až mi skončí poslední prázdniny a v říjnu nastoupím do lakovny jako THP pracovník. Místo mi sehnala máma. Mě to bylo jedno, stačilo mi, že jsem dostal odklad z vojny. Víc mi nebylo třeba.
Nejhorší byla rána, když jsem se probudil, většinou rozlámaný, párkrát dole u řeky, jak starej bezdomovec. Umyl jsem se v Jizeře, otřásl zimou i hladem a většinou se rozplakal. Musel jsem sám, nechtěl jsem před ostatními, protože přece drsňáci nebrečí. Kačenka na mě byla šíleně hodná, nosila mi jídlo, líbala mě na špinavou tvář a pálilo ji všechno jako mě. Jenže já byl vzteklý, asi na ní i ošklivý, pohádali jsme se hodně. Hodně moc, jako zatím nikdy. Kvůli mé bolesti, kvůli všemu, co na mě padalo. Jasně, mohl jsem za to já, jen já, nikdo jiný.
Mládě, ztracené v šedivém zlém světě. Tak jsem se cítil a najednou mi cvaklo v hlavě, že už jsem všem na obtíž. Asi jsem i byl. Nikdo mi nikdy nic neřekl, ale já to nějak vycítil. Ani nevím, co mě to napadlo. Napsal jsem na starý karton, na kterém jsem spal dole u řeky, fixou omluvná slova a báseň o tom jak ji miluju. Hodil jsem to své milé Kačence před dveře, smířen s tím, že už jsem na konci svých sil. Musel jsem vypadnout, utéct, utéct všem.
Asi jsem byl v nějakém divném šoku, k tomu zničený a vyhublý. Nevím, proč jsem se vydal zrovna tímhle směrem. Možná proto, že v bělských lesích a u Máchova jezera jsem zažíval nedávno překrásné chvíle s Kačenkou. Lidská mysl je občas nevyzpytatelná a nejvíc si pamatuju, jak jdu po silnici. Kolem sviští auta, ale já je vidím rozmazaně, přes vzteklé provazce ze slz.
První noc o samotě spím zahrabaný v listí kousek od silnice. Jím jen lesní plody, rozhodnutý, že to nějakou dobu vydržím a pak se všem pomstím. Opravdu jsem to tak cítil, chtěl jsem si z kořenů a lýčí uplést provaz a přehodit ho přes nejbližší strom. Mladý, smutný kluk, který si nevážil toho, že má nejkrásnější holku na světě, skvělé kamarády a hlavně mámu, která by pak na všechno zůstala sama. Já takhle ale nepřemýšlel.
Nejhorších několik hodin bylo u jedné studánky, hned vedle Máchova jezera. Asi jsem se spletl a snědl nějaké bobule, co mi způsobily šílené křeče v břiše. Ležel jsem na zemi, řval bolestí a doslova trhal zem kolem sebe. Přešlo to v bolavém průjmu, já se šel vykoupat do Mácháče a pak mě popadl hroznej hlad. Vydal jsem se na cestu. Říkal jsem si, že bude má poslední. Ještě jednou se najím, něco někde ukradnu (představoval jsem si uzenou kýtu) a pak se vrátím. Provaz byl připraven.
Dojdu do Bělé pod Bezdězem, pěšky, utahaný jako tažný kůň. Sedí tam na lavičce mánička a hned odkud jsem. Od prvního pohledu alkáč, ztracená existence, vlastně něco jako zrovna já. Dá mi loknout rumu, koupí mi párek v rohlíku. Tak díky, musím jít, mám něco na práci, odpovím mu, ale on mě nepustí. Opije mě, nezkutečným způsobem zrychtuje, že bliju na náměstí do kašny. Pak zmizí, vypaří se nebo se mi to jen zdá - je jak umolousanej strážnej anděl, kterej se z ničeho nic objevil a chlastem mi zachránil život. Lehnu si na lavičku a zdá se mi o tom, jak jsme s Kačenkou zalezlí v peřinách na chalupě. V krbu praská dříví a já jí koukám na zadek, jak jde pro něco k jídlu. V mém tričku. Překrásná.
"Tak copak mladej, koukej mazat domů": slyším jakoby z dálky. "Jdi do prdele, já jsem sem přišel chcípnout": odseknu a odpovědí je mi rána do zad obuškem. Policajti ze staré školy, napadne mě. Ihned naloží moje tělo do auta, odvezou na záchytku. Ještě mi probleskne hlavou, že teď už si to nestihnu asi hodit. Musím to všem hned říct. I mladé slečně doktorce, které v ožralosti tvrdím, že se jmenuji Michael Jackson a že kdyby chtěla, že bych ji uměl hezky polaskat. Stačí říct. Pak rozsypu všechny kazety a CD po ordinaci a snažím se je sebrat. Moc mi to nejde a shodím stojan s léky. Připoutají mě raději k posteli a já pak spím až do rána. Igelitku se svými metalovými poklady mám u bosých nohou a příjemně mě chladí.
"Proč, proč mi tohle děláš": pláče mi druhý den ráno nad postelí máma. Sepisujeme papíry s pupkatým panem policistou. Vidím na nástěnce svoji fotku (je mi na ní tak patnáct a tvářím se na ní jak debil, asi nějaký narozeniny a máma vzala do ruky první, kterou měla po ruce). Nechali mě hledat, svého nehodného syna, který si ničeho neváží. Je tu i otec, k mámě se chová jako gentleman, ale všichni víme, že tohle alkáči umí na výbornou. Cestou do Mladé Boleslavi sedím vzadu v autě na sedačkách. "Podívej se na to, to je ta tvoje výchova. Furt se jen fláká s kamarádama, chodí za holkama a poslouchá ten hroznej metal": brblá otec a vůbec mu nedojde, že synové se pěstí do obličeje nemlátí. A že když řeknou, tak dřu všude, na chalupě i na polích v Sovinkách, bez keců, práce mi nikdy nevadila.
Doma spím snad dvanáct hodin. Večer zvonek, vykouknu z okna a tam stojí úplně všichni. Sabath, Prcalík s Prcalinkou, Jana a Kytka s Mirkou. Uprostřed nich Kačenka. Sejdu dolů. "Čau Kubo, doufám, že už přestaneš dělat blbosti...hele ty vole, všichni máme něco, ale tak jsme tu jeden pro druhýho...ne, ty vole blbej, tohle nemůžeš, to nejde...": promluví na mě Kytka a Káča mi skočí do náruče. "Smrťáku, tohle už mi nikdy v životě nedělej, nikdy! Já měla takovej strach!": šeptá mi do ucha a já vidím nahoře v okně paneláku svoji mámu, jak pláče. Vypadá to, že už pochopila, co pro mě moje parta znamená, pro nás všechny.
Na panelech se všichni sesednou kolem mě a já musím vše vyprávět. Snažím se být vtipný, shazovat se, ale když se dostanu k momentu s provazem z lýčí, všichni začnou pokašlávat, odvracet tváře a je na nich vidět, že je to bolí. Radši vše převedu v legraci, ale musím pak s Kačenkou do lesíka na naši mýtinu. Prší, ale nám to vůbec nevadí. Omlouvám se jí, pořád dokola, až už konečně nepláče a rozplyneme se jeden v druhém. Pak dostanu facku, protože se o mě bála, protože jsem jí ublížil a protože beze mě by tady v tomhle šedivým světě taky nezůstala. Potom už je všechno zlé najednou pryč, mě se vrátí do žil síla a smutek jen tak pohořívá dole pod povrchem. Nakonec jsem vlastně nikam neutekl, protože sám před sebou člověk jednoduše neuteče, nejde to.
----------------------------------------
Když jsem seděl ještě před týdnem v lese kousek od Máchova jezera a pletl si provaz k oběšení, bylo to něco hrozného. Osud mi ale dal ještě mnoho let a mě najednou přišlo, že svět je neskutečně krásný. Asi jak jsem prožil ty nekonečné chvíle smutného rozjímání, sáhl si na dno, tak mě teď všechno pořádně nakoplo. Možná k tomu přispělo i to, že boleslavskou Škodovku kupovali Němci a otec musel díky práci na několik týdnů vypadnout do Reichu.
Třeba, když se má milá zvedla, s kalhotkami čerstvě nataženými a zařízlými mezi půlky a šla proti světlu, tak ji klínem prosvítalo slunce. Dělával jsem si z toho legraci a chtěl: "Spolknu ti sluníčko má milá, nech mě ochutnat". Smála se tomu a nechala mě ještě chvilku roztouženého.
Chodívali jsme s walkmany na uších, odstřiženi od celého šedivého sídliště. Zahleděni jen do sebe, do svých malých radostí, do hudby a piva, společně s našimi kamarády. Jakoby se v létě, kdy byla škodovácká dovolená, sídliště vyklidilo a zbylo nás jen pár. Máma s bráchou na chalupě, ne já s vámi nepojedu, vy budete řešit jen otce a já si nechci kazit poslední prázdniny v životě.
Bylo vedro k zalknutí a dole u Jizery jen my a malá cikáňata. Naše holky v rozpuku, občas s horním dílem plavek dole, aby nám udělaly radost. Vypálený asfalt končil spolu s panelem u prvního žlutého vřesu. Pak už byly jen útlé cestičky, syslí nory, netřesky, chráněný travní porost a svoboda. Šla vždy přede mnou, vrtící zadečkem v ustřižených rozpáraných džínových kraťasech. Tak krásná, tak lačná.
Občas jsme se rozeběhli, s igelitkami a brašnami Adidas od Poláků plnými hudby, úprkem k panelům. Protože ten kdo tam byl první, vybíral si u Sabatha kazetu k přehrání. Co my to slyšeli všechno za skvosty, za malé radosti. Vždycky kývajíce hlavou a čekajíce, kdo první řekne verdikt. "Je to píčovina": pronesl Prcalík zrovna nad novou desku Kreator. "Moc tam hrajou, tohle není metal": dodal Kytka a já se styděl říct, že mě se ale kurva líbí. Pokračovala nekonečná debata o hudbě, k tomu pivko. Holky na našich klínech, smyslné a až nábožně přihlížející, jak tomu ty jejich kluci rozumí.
A my jsme machrovali, kecali o hudbě, pak se na oko pohádali a dali si skoro do držky, vole! Přetlačovaná, kroucení rukou, ale nikdy nijak ošklivě, většinou končily naše "bitky" smíchem a hubou plnou listí. "Jááááá neechcccííííííí, aby to skončilooooo": křičela Jana a nahoře na panelech si k potěšení nás všech sundala tričko, aby pařila jen tak, jak ji matka příroda stvořila. A že si dala záležet. Vůbec nám nevadilo, že nebyly peníze, auta, drahý oblečení, nejmodernější cokoliv. Byli jsme mimo, odříznutí od světa kolem, jen spolu, s hudbou a mládím.
Viděla má milá na keři malého motýla, opatrně ho chytla do dlaní, aby mu nesetřásla prach z křídel. Přinesla ho, posadila ho na mé staré ošklivé brýle a smála se mi, že jsem motýl Emanuel. Honil jsem ji pak v dubovém háji, až se nechala dostihnout a dál už to byla jen naše soukromá věc. Nebo mi přinesla Vitacit, jahodový, protože ho měla ráda a vysypala mi ho na břicho pod tričko Slayer. A že mě olíže. Pro ní i pro mě malá velká radost.
Mudroval jsem za svitu měsíce, když jsme seděli na rohu nad řekou. Koukali na Michalovickou putnu, romantika dýchala všude kolem. "Nemusí mít člověk příliš věcí, důležitý je, co má v sobě, jak přemýšlí a chová se": kýval jsem rozvážně hlavou. Četl jsem zrovna knihy o budhismu a spousta myšlenek mě donutila k přemýšlení. "Smrťáčku, Budha má ve spoustě věcí pravdu, jen prosím tě, nedej se na celibát, to bych nevydržela": smála se mi pak, když už jsem filozofoval moc.
Nejlepší hra mladých metalistů bývala ta po lehkém odéru trávy, po trošce toho THC. Vymyslel jí Prcalík a říkávali jsme jí naše Malé radosti. Byla jednoduchá. Každý dostal za úkol předvést nějaké zvíře. A tak jsem byl pštrosem se svými brýlemi, Kačenka lasičkou (ta prdýlka!), Kytka šimpanzem, který málem vyvrátil strom. Zhulení do neskutečného smíchu jsme pokračovali předváděním muzikantů. Nepíšu o tom kvůli tomu, že můj Dave Mustaine vyhrál, ten se paroduje dobře, ale Doro od Jany, případně Lemmy od Prcalíka byli vynikající. K tomu tématicky hrála muzika.
Míval jsem vždy rozkecáno a řešil celej svět, jak už bývá mým zvykem, když si mám s lidmi co říct, až ke Kačence domů. Rodiče na dovolené, byt jen pro nás dva a magora papouška. Ten na mě vždycky divně koukal, když jsem ležel na své milé a zrovna nedržel celibát. "Neříkej mu, že je svině, on za to nemůže, že mě taky miluje": plísnila mě a já se nemohl odtrhnout od tílka Saxon, v kterém byly uvězněny její víte co. Moc dobře věděla, nemusela se to nikdy učit, že lehce zahalené tělo je rajcovnější než ty nevyvalenější vnady. Vždycky jsem pak přemýšlel, kde jsem vlastně ke všemu tomu štěstí přišel.
V televizi nic nedávali, jen tuny reklam slepených debilními americkými seriály. A nebo komunistické retro, hnus, špína, lidská tupota. Diskotéky pro nás nebyly nic přitažlivého a tak zbývala hospoda, víkendové koncerty a pak už jen panely a sídliště. Pro ostatní jsme byli mnohdy máničky, špinavý metly, odrbanci, vágusové, chuligáni. Bylo nám to jedno, my věděli své. Měli jsme muziku, holky, pivo a každý asi tunu malých radostí. Víc jsme nepotřebovali.
------------------------------------
"Tak vážení, je léto a mě už to na sídlišti nebaví": dostala konečně v obchodě Jana dovolenou a my začali přemýšlet, kam vyrazit. Nebylo moc peněz, kupříkladu já už žil nějaký čas vyloženě na dluh a tak se muselo vymyslet něco, co je blízko. "Hele, pojeďme na kolech do Českého ráje": navrhl Kytka a všichni začali vzpomínat na náš poslední výlet do východních Čech, kde jsme zažili spousty srandy. "Tak jo domluveno, ale bude se i pořádně chlastat, žádný tokání a šukání pořád": doplnil k tématu trefně Prcalík a my už jen přemýšleli, jak a kam se vydat.
Přinesl jsem starou zažloutlou mapu, podle které jsme ještě chodili, když jsem byl malej capart. Bývalo to super, otec moc nepil, vymýšlel pro nás spousty různých úkolů, učil nás lovit ryby, rozdělat oheň, přespat pod širákem. Tohle všechno ale bylo pryč. Zbyly jen oči pro pláč. S Kačenkou jsme se těšili moc, jen jsem musel zase slíbit, že se o svoji milou postarám. Copak její táta, ten byl v pohodě, ale paní Kačenková si pořád myslela, že je náš vztah převážně romantický. Káča tomu říkávala takové to naše romantické šukání, což byla ve výsledku pravda. "Nebojte se, jsem čestný muž a šlechtic a vrátím vám vaší dceru čistou a neposkvrněnou": dělal jsem si ještě legraci, ale dostal jsem ihned kopanec pod stolem. Prostě huba prořízlá, mám s tím problémy celej život.
Když jsem pak pomáhal Káče balit věci u ní v pokoji, povedlo se mi na tajňačku dostat se jí do kalhotek. Moc se jí to nelíbilo, to víte, rodiče vedle v obýváku, ale dole ve sklepě (mami, já mám chuť na višně!!!! - tak si tam skoč a Kuba ať jde s tebou) už se nebránila. Bylo to divoké, neviděli jsme se dva dny. Měli jsme sbaleno, zítra se jede. Jdu se domů vyspat a pořádně najíst. Potkám cestou na sídliště dvě kočky z panelů a moc dobře vím, že jak jsou mladší, tak by mi stačilo chvilku švitořit a mohlo by být pěkně veselo, ale neudělám to. Sice si představuju ledacos, to zase jo, ale jdu spát domů, hezky spořádaně, se sluchátky na uších. Myslím na Káču a jsem rád, že brácha je dneska u babičky.
Probudí mě na hi-fi věži nařízená skladba od Judas Priest. Dodnes nemohu přijít na to, jak se jmenuje a nikdo mi v tom nepomůže. Zvláštní. Obleču se, mám jen batoh a nic moc oblečení. Ale je léto a holky se o mě při nejhorším postarají. Možná to zní vyčůraně a asi to tak i bylo, ale ona se o mě Káča i Jana staraly opravdu jak o vlastního. Což se u Kačenky dalo pochopit. Vyzvednu Janu, vezmu jí batoh narvaný řízky. Smažila celý večer, pomáhala jí máma a ještě musíme pro bochníky chleba. V pekařství potkáváme kamaráda Járu, taky z panelů, tak se ukáže paroháč a ty vole, kam jedete. Přihodí nám dva bochníky navíc a nějaký sladký šátečky a moje milovaný makovky. Jana mu dá pusu. Je to hrozně hodnej kluk. Dodnes.
Káča má na sobě ten svůj nekonečně krásnej ohoz. Metalová bohyně. Ta chůze, jo! Všimli jste si toho taky, jak některý ženský úžasně chodí? Měli jsme s Prcalíkem teorii, podle které platilo - chodí krásně po schodech, dobře šuká! Něco na tom bylo. "Ahoj, proč máš tak zasněnej pohled?": líbá mě a Jana citlivě poodstoupí stranou. Vezmu jí taky batoh a vypadám jak šerpa, soumar. Nevadí mi to, zdědil jsem sílu po předcích sedlácích. Nás jen tak něco nerozhodí. Na nás můžete dříví štípat. Hlavně pomůžu rád. Holky mě totiž pak do kopce předeženou a já se jim můžu koukat na prdýlky. Jojo.
"Čau mrdácííííí": zdraví nás s obrovským úsměvem Prcalík a hned lokni si, dej si, začíná nám volno. Hodím do sebe dva srky boleslavské Drápaniny, pronesu něco o tom, že tohle je ale kurva vostrej ročník a už si to mašírujeme na nádraží. Vzduchem lítají vtípky, holky se řehtají, až mi zvoní v uších. S klukama se předvádíme. To je jasná věc. Vlak jede až za hodinu, tak ještě stihneme jedno v nádražce nebo radši dvě. Nalezeme do vagónu, já zapískám vtipně na strojvůdce, kterej mi odpoví, že jsem debil, protože nemám plácačku - jinak ti vlak neodjede, blbečku.
Musím sedět ve směru jízdy, mezi holkama a už do sebe ládujeme řízky. "Hele, zkus si nasypat do huby Vitacit a zapij to rumem": navrhne fikaně Kytka a já se nechám jeho nápadem svést. Je to humus, nablinkáno a nakakáno v puse, ale jsem chlap, tak dělám, že je to dobrota. "Dej mi taky miláčku nebo ti ho večer nevykouřím": vyhrožuje Prcalinka Prcalíkovi a už to jede. Jejich sprostocvik dokáže rozesmát i mrtvolu, to se ví. Jen kdyby nám po téhle zhůvěřilosti nebylo tak blbě od žaludků. Vystupujeme v Mladějově. Kola nám mají přivést až večer, tak se jde pít do kempu.
Cestou jsem jediný, kdo nezvrací. "To nám to pěkně začíná, to mám radost": hlásí mezi krkáním a odpliváváním Prcalík. Kytka dodává, že je rumová víla s vitacitovou příchutí. Pak se nám všichni tak opijí, že pro kola jdu jen já a Káča. Musíme si od paní výpravčí půjčit vozík, protože jinak bychom všechna kola nepobrali. Moc hodná, moc milá paní a ještě milejší, když nám dá domácí štrúdl. Kde se v těch lidech ta dobrota bere? Ptám se cestou do kempu.
Jak jsem opilej, tak filozofuji, přemítám o životě, až to musí lézt Káče na nervy. Nedá na sobě ale nic znát, protože mě má ráda a je taky docela rozhozená. Blbý je, že nám hned kluci berou kola z vozíku a že prý jedeme. Je to špatný, všichni jsou tak na šrot, že jsme pro smích celému kempu. Prcalík skončí v potoce, Prcalinka v plotu a Kytka se přikryje kolem na cestě a že na nás sere, že jde spát. Ještě není poledne. Jdu raději za manželským párem, který celý stanový tábor provozuje a domlouvám přespání. Zase hodní lidé, pozvou nás ještě večer k táboráku. Vůbec jim nevadí, že rozhodně nepatříme ke spořádaným rodinkám okolo.
Odpoledne strávím s Káčou ve stanu s podsádkou. Občas z dálky slyšíme smích našich kamarádů, kteří se různě probouzejí, dál pijí, potácejí se, skákají do dětského bazénku a předvádějí mezi kempinkovými stolky vážených občanů slavnou scénku z filmu Vlasy. Slyším i nějakého pana Morouse, který na Kytku řve, že je pakáž, hovado a debil. Odpovědí mu je, že je to pravda, akorát můj kamarád nechápe, jak tak krásná paní může mít za manžela takového suchara. A že ji jen chtěl složit poklonu. Dovedeme si to představit, milý kamaráde, fakt jo.
Vše se urovná až ve chvíli, kdy usedneme k táboráku. Nejdřív vzájemné oťukávání, jako odkuď jste, studenti? Je tam jedna taková moc hezká paní, něco kolem třiceti, do které se málem zakoukám. Má stan sama, jen se svoji malou dcerkou. Káča si toho všimne a hned vyšiluje. Přitom se jen dívám. Pak se začne zpívat, Kytka rozjede starý rockový pecky a všichni jdou do kolen. Jsem požádán o Lemmyho, učiním tak, ale takový úspěch jako můj kamarád nemám. Spát se jde až k ránu, my s Káčou do stanu, ještě vidím smutný pohled pěkné třicítky, ale už se tulíme. Kamarádi polehávají různě po kempu, kde se dá. Třeba Prcalík s Prcalinkou spí hned vedle záchodků v kopřivách.
Ráno trošku nechápu, jak vůbec někam můžeme vyrazit na kolech. Když vidím stav jednotlivých účastníků, mám sto chutí poslat naše Favority a Esky domů a pokračovat pěšky. Nechám hlasovat a protože nikdo není momentálně nadšený z jízdy na velocipedech, jsem pověřen, abych zase kola vrátil na železniční stanici. Jdu tentokrát sám, Kačenka připravuje snídani nebo spíš brzký oběd.
Dostanu zase štrúdl a na hodné paní výpravčí vidím, že je tam chudák asi dlouho sama. Naznačuje, vrní se přede mnou, laškuje, nedáš si něco ostřejšího...Situace nevyužiju, asi jsem až moc zamilovanej, ale na paní si občas vzpomenu. Měla krásný oči. Na to já dám. Měla je úplně stejně hezký, jako třicítka ze včera, kterou potkám cestou zpět. Má s sebou dcerku, malou princeznu a já zase jednou nechápu, co na mě ty ženský vlastně viděj. Vždyť jsem hubenej, vošklivej, mám starý kostěný brejle! Prcalík mi vždycky tvrdil, že prej jim připomínám vopuštěnýho voříška, tak se prej o mě chtěj starat. Blbec.
Ke Káče doslova běžím. Dělá takovej ten míchanej guláš, kam naházíte všechno možný. Je moc dobrý, vynikající. Všichni se trošku srovnají, já upravím itinerář cesty pro pěší pochod a už nasazujeme bágly a jde se. Prcalík pyskuje, že se na to může vysrat, že není žádnej turista, ale trvá to jen chvilku. Najednou jsme totiž uprostřed lesů, luk, říček, uvnitř dokonalé krásy. A my, děti sídliště, paneloví metalisti, doslova nasáváme všechen ten čerstvý vzduch, nasloucháme zvukům a našlapujeme až v nábožném rozpoložení. Tenkrát ještě nebyli všude zástupy víkendových turistů, bylo poloprázdno. Sem tam nějaká většinou starší dvojice. Jinak ticho, klid, nádhera.
Vydáme se kolem potoka, úbočím a cesta se před námi vlní jako nějaký obrovský had. Ani nezpíváme, spíš si mačkáme s holkama ruce, jak na nás všechno působí. Ještě pár kilometrů a budeme u hradu Kost. Tam by měl dělat kastelána nějaký Jany příbuzný a prý nás nechá přespat. Přijdeme s veselou náladou kolem Bílého rybníka. Na nádvoří stojí chlap, vysoký jako hora. Dobrák od pohledu i od kosti, ne nadarmo dělá kastelána na hradu Kost. Jana ho zdraví a on se usmívá. Už se dlouho neviděli. Zavede nás dovnitř a my se uvelebíme na dřevěných lavicích. Následuje pivo a skvělé buřty s cibulí. Pak vstoupí dovnitř.
Viděl jsem do té doby hodně ženských, copak o to, líbí se mi pořád, ale takovouhle ještě ne. Měla všechno, co mají bohyně mít. Prsa, boky, k tomu úsměv a vlasy, které ji u vchodu povlávaly lehce kolem tváří. "Ty vole, ta je krásná": pronesl Prcalík a ihned dostal do stehna ránu od své milé. Zrzečce Marcele bylo něco kolem třiceti a byla druhou ženou pana kastelána. A jak už to v životě bývá, byla do větru. Na hradě, kam jezdili zástupy turistů, byla pro spoustu chlapů jednou z oblíbených atrakcí. Prováděla po studených místnostech a i nevrlí starci v její přítomnosti roztávali. Tak trošku kurvička, říkal mi ihned Kytka a představám se meze nekladou, no nemám pravdu?
Spaní jsme měli ve staré maštali, předělané na ubytovnu. Společná místnost, k tomu neustálý přísun piva. "Ráj, tohle je vy volové ráj!": volal do chladných zdí Prcalík a my pokyvovali hlavou. Holky byly sice z paní domácí trošku na trní, ale to se poddá, věřili jsme tomu. Je ale také fakt, že když Marcela přišla a měla na sobě vyprsenou košili a sukýnku do půli stehen, tak jsme málem vyli jak vlci na měsíc. Tak si nás vzali naše křepelky stranou, (mě tedy obě dvě) a dostali jsme od nich spoustu vřelých ostrých slov a výčitek, ha.
Večer se peklo maso od kosti na hradu Kost. Pan kastelán, ihned podle Večerníčku překřtěný na pana Krbce, vyprávěl strašidelné příběhy, my koukali Marcele do výstřihu a dělalo nám moc dobře, když se smála. Protože ona byla už dospělá ženská a nás mladý mlíka utáhla na vařený nudli. Fakt trošku kurvička. Zpívalo se, tančilo se, líbalo se, slavil se život.
Viděl jsem do té doby hodně ženských, copak o to, líbí se mi pořád, ale takovouhle ještě ne. Měla všechno, co mají bohyně mít. Prsa, boky, k tomu úsměv a vlasy, které ji u vchodu povlávaly lehce kolem tváří. "Ty vole, ta je krásná": pronesl Prcalík a ihned dostal do stehna ránu od své milé. Zrzečce Marcele bylo něco kolem třiceti a byla druhou ženou pana kastelána. A jak už to v životě bývá, byla do větru. Na hradě, kam jezdili zástupy turistů, byla pro spoustu chlapů jednou z oblíbených atrakcí. Prováděla po studených místnostech a i nevrlí starci v její přítomnosti roztávali. Tak trošku kurvička, říkal mi ihned Kytka a představám se meze nekladou, no nemám pravdu?
Spaní jsme měli ve staré maštali, předělané na ubytovnu. Společná místnost, k tomu neustálý přísun piva. "Ráj, tohle je vy volové ráj!": volal do chladných zdí Prcalík a my pokyvovali hlavou. Holky byly sice z paní domácí trošku na trní, ale to se poddá, věřili jsme tomu. Je ale také fakt, že když Marcela přišla a měla na sobě vyprsenou košili a sukýnku do půli stehen, tak jsme málem vyli jak vlci na měsíc. Tak si nás vzali naše křepelky stranou, (mě tedy obě dvě) a dostali jsme od nich spoustu vřelých ostrých slov a výčitek, ha.
Večer se peklo maso od kosti na hradu Kost. Pan kastelán, ihned podle Večerníčku překřtěný na pana Krbce, vyprávěl strašidelné příběhy, my koukali Marcele do výstřihu a dělalo nám moc dobře, když se smála. Protože ona byla už dospělá ženská a nás mladý mlíka utáhla na vařený nudli. Fakt trošku kurvička. Zpívalo se, tančilo se, líbalo se, slavil se život.
Stál jsem s umaštěnou hubou na nádvoří, čůral dolů z hradeb a Kačenka mě držela za nohavici u kraťasů, abych nespadl do hradního příkopu. Potom vylezla ke mě, obejmula mě kolem pasu a povídali jsme si skoro až do rána. Nemohl jsem spát, byl jsem všech těch zážitků doslova plnej. Tak se jdu napít mléka dlouhou chodbou do kuchyně. Chvíli mě napadne, jestli tady taky není bílá paní. Ne to ne, ale v kuchyni je Marcela, kterou přistihnu přesně ve chvíli, kdy dělá takové ty věci, co dělávají lidé většinou o samotě (ona tedy s prsty i dlaněmi v rozkroku a na prsou). Nevím co říct, tak se jen usměju a vrátím se za Kačenkou. Spím pouze asi dvě hodiny a sny mám pochopitelně hodně divoké a živé.
Ráno se loučíme, já dostanu od Marcely hubana, že si ho pamatuju ještě pěkně dlouho. Čeká nás dlouhá cesta. Necháme jít naštvaný holky dopředu a s klukama básníme až k Semtínské lípě. Nikdo mi nevěří, co jsem viděl. "Ty vole jako dobrý, ale týhle fantazii fakt nevěřím...ale je to pěkná představa, vo tom žádná": směje se Prcalík.
Ještě vylezeme na Humprecht, ale tam nám přijde, že okolo nic není. Vybalíme obrovské svačiny, co jsme dostali a Jana najednou zacinká slivovicí. "Domácí, od pana Krbce": pronese a najednou je všechno napětí, které mezi námi způsobila Marcela, pryč. "Vy volové, vy taky když vidíte sukni, tak začnete myslet ptákama": rozsekne všechno Prcalinka a my se tam na těch schodech u zámečku smějeme jak starý lamy.
Kačenka mi stiskne ruku a pošeptá mi, že kdybych jí byl nevěrnej, tak tý ženský by vyškrábala voči a mě odtrhala maso od kosti. Jsem trošku šokovaný její brutalitou, ale když se jí podívám do jejích kaštánkovitých studánek, co má místo zorniček, tak jí věřím každé slovo. Dělá mi to hrozně dobře, protože jak říká Prcalík, zašukat si můžete na každým rohu, ale potkat tu pravou, to už je kurva štěstí. Na všechno tohle myslím ve vlaku, cestou pěšky domů ke Káče i ve chvílích, kdy na ní koukám, jak spí. Připomíná mi francouzskou šlechtičnu ze starých obrazů. Tedy nebýt mého trika Slayer, které mi zase vzala.
------------------------------------------
Příběh sto čtrnáctý - Děkuji ti, Freddy
"Já se z tebe jednou fakt zblázním, seš blbej": nadávala mi na oko Kačenka. Nemohl jsem si to ale odpustit. Strašil jsem svoji milou velmi rád, dělalo mi dobře, jak se lekne a pak se přitulí.
Měli jsem kdysi s Kytkou několik osvědčených nápadů, jak sbalit holky. Kamarád měl linkovaný sešit s okraji, kam si zapisoval, kdy mu jaká panenka dala pusu, kdy sex a podobně. Vypsali jsme kdysi dávno, ještě v osmé třídě základní školy soutěž, kdo jich dostane do postele víc. Nikdo vlastně nikdy nevyhrál, protože jsme si každý našli tu svoji jedinou a sešit se stal jen vtipným doplňkem při pitkách. Byl ale jeden nápad, na který nejde zapomenout.
"Musíš ji vzít na nějaké temné, tajemné místo, tam ji trošku vystrašit a ona se pak bude bát. Jsou pak povolnější": diskutovali jsme někdy v patnácti na školním dvoře, schováni pod malou stříškou, aby na nás nebylo vidět, jak taháme a šlukujeme ukradená cigára. Tvářili jsme se děsně vážně. Mě ten nápad přišel neskutečně dobrý. Začal jsem jej hned používat. Jako obrýlený intelektuál jsem budil důvěru hlavně u chytřejších, stejně založených dívek. Jejich rodiče jsem při nedělním obědě obloudil slušnou mluvou, znalostí literatury a vizáží neškodného kamaráda. Co na tom, že při odpolední procházce už měla jejich dcera moji ruku v kalhotkách a byla navnaděna na výlet k nám na chalupu.
Vozil jsem je tam pod záminkou, že se budeme učit (dodnes nechápu, že je se mnou pouštěli, asi jsem vypadal fakt jak trotl). K tomu nikdy nedošlo. Jenže mladá chytrá děvčata nejsou žádné rádodajky, musí se přesvědčovat. A já měl připravenou kazetu se seriálem Freddy Krueger, která působila obzvláště v sychravém podzimu velmi uvěřitelně. Dívky se bály dojít i na záchod. Kýžené šlo pak jak po másle. A protože jsem přemýšlivý kluk, pořídil jsem si i masku Freddyho a v příhodném okamžiku, kdy byla slečna ponořena do děje z videorekordéru, jsem na ni vybafl z temné chodby.
První, dcera učitele češtiny, z velevážené rodiny, mi utekla v úleku z chalupy a já ji pak v masce (blbec) honil po horách. Našel jsem ji na autobusové zastávce. Chudáka počůranou strachy (promiň Šárko, musel jsem to napsat, dnes už je to jen milá vzpomínka). Nutno dodat, že slečna byla tak vyděšená, že nezamhouřila oko, musel jsem spát s ní v posteli, ale bez jakýchkoliv jiných, než utěšujících dotyků. To se nepovedlo. Druhá dívka, tentokrát ze sídliště, od otce velkého hospodského bijce, mě kopla mezi nohy a běžela do kuchyně pro nůž. Málem mě kuchla. Tak jsem s tím radši přestal. Aspoň že se zasmála a když mi z podbřišku odezněla bolest, tak jsem si i užil. Takže vlastně v pořádku.
Jenže s Káčou to bylo úplně jiné. Ona se bála ráda. Musel jsem ji sehnat všechny díly na videokazetách a nutno rovnou dodat, že bývala po shlédnutí vždy velmi divoká. Na chalupě mě sice "přinutila" k muckání v masce jen jednou, tohle mě přišlo už trošku morbidní, ale byl to jeden z nejlepších zážitků v mém životě. Vždycky se lekla, na oko zanadávala a pak byla jak tsunami (rozjetá mašina, jak říkal Kytka, lépe řečeno). No, nevyužijte toho. Nevím, co jí i všechny ostatní na úchylném manikakovi s popáleným ksichtem tolik fascinovalo, ale v devadesátých letech byl pro mnohé Freddy Krueger z Elm Street velkým "hrdinou". Masový vrah a školník, psychicky narušený jedinec z nočních můr byl všude. Obestírala ho nepřeberná snůška vtipů, narážek a když pak Debustrol vydal v roce 1991 u Monitoru Neuropatologa, na zdi měl jejich plakát snad každý. Kačenka nebyla výjimkou.
"Vezmi si zase tu masku, prosím": žadonila, když jsme šli z kina. Víkendový filmový maraton s názvem Bojíte se rádi? začínal vždy ráno od osmi a končil o půlnoci. V kině Oko, na Mírovém náměstí, pod přísným dohledem důchodkyň - uvaděček. Káča byla vždy tak nažhavená, že jsme si museli při polední přestávce odskočit k nim domů do sklepa. Ještě, že mi mezi vzdycháním neříkala Freddy. Masku jsem měl bezpečně uloženou na chalupě a tak jsem aspoň naznačoval ostří na prstech a zpíval: "Jedna dvě, Freddy jde..." a tvářil se, že mám popálenej obličej (což mi zase tolik práce nedalo, vzhledem k tomu jak vypadám).
Bylo to zvláštní. Mé kamarádky, v čele s Kačenkou, byly chytrý holky. Někdy až moc. A všechny je Freddy doslova fascinoval. Až jsme si s klukama někdy říkali, jestli je to normální. Já měl rád spíš pana Hitchcocka, ale co by člověk pro svoji milou neudělal, nemám pravdu? Obzvláště pod příslibem úžasného sexu, že ano? Odpolední představení jsme strávili vlastně zakousnutí jeden do druhého. Štastní, občas vylekaní z některých scén. Dnes už vlastně hororová klasika, která moc mladých asi nevyděsí. My se báli a báli jsme se moc rádi.
Nejlepší zážitky s Kačenku a Freddym mám ale stejně z chalupy. Ono když se setmí, do střechy bouchá nakloněná borovice a stoletá chalupa vydává vrzavě dřevěné zvuky, vše vynikne v úplně jiných barvách. Zapálené svíčky, mihotavé stíny, v dálce vyjící pes, noční skřehot ptáků. Člověka tohle všechno přenese a navnadí do úplně odlišné atmosféry. V pravý okamžik vytažená maska, k tomu od babičky záměrně upletený svetr s červenými pruhy (kde mám prosím tě sehnat krvavou červenou vlnu, co to zase je?), dělali doslova divy.
Jednou jsem to přehnal, to jsem si u souseda půjčil motorovou pilu a v chodbě ji nastartoval. Byl jsem trošku opilej (spíš víc) a svoji milou tentokrát DOOPRAVDY vyděsil hodně moc. Lekla se, byla v lehkém šoku a musel jsem jí opláchnout studenou vodou. Raději jsme s tím už přestali. Zůstalo jen u filmů, u muchlování a dlouhého vyprávění a vymýšlení příběhů na motivy těch, které se odehrávaly na Elm Street. Byly plné napětí, ale také smíchu, protože jsme často u kyselého vína dlouho nevydrželi mít vážné tváře. Prcalík vždycky říkával, děkuji ti Freddy, díky tobě jsem si vždycky parádně zašukal. Měl svým způsobem pravdu.
Znáte to...
Freddy Krueger se narodil v ohni požáru, který vypukl ve starém ústavu pro choromyslné na Elm Street; byl nemanželským dítětem krásné schizofreničky, která zemřela při porodu. Matčiny výkřiky bolesti byly první zvuky, které slyšel. V dospělosti pracoval jako školník na střední škole ve Springwoodu, oženil se a měl dceru.
Freddy Krueger, ve filmech proslavený coby psychopatický vrah ze snů, začal zabíjet už jako živý. Jeho pokřivená mysl si vybrala jako první mladičkou holčičku Amy. Tehdy konečně našel Freddy smysl života. Ovšem policie jednoho dne vtrhla do kotelny, kde pracoval jako údržbář, a našla rozkládající se tělíčka desítek dětí. Byl zatčen, ale měl geniálního obhájce, který našel nesrovnalost v dokumentu domovní prohlídky, a byl propuštěn.
Rodiče ze Springwoodu zuřili a vzali zákon do vlastních rukou. Zapálili Freddyho kotelnu, kde vrah uhořel. Tehdy si rodiče mysleli, že viděli konec Freddyho Kruegera, noční můra ovšem právě začínala. Freddy se vracel v nočních můrách jejich dětí a zabíjel je s fantazií džina z Aladinovy lampy.
"No řekni mi má milá, nepřipomíná ti támhleten stín pána v klobouku? Cože, že se mi to zdálo? Kdo ví...?!": začínal jsem vždycky vyprávět a po zádech nám pomalu začal přejíždět příjemný mráz. Inspirovalo mě to natolik, že jsem pro svoji černo modrou vílu, jinak neskutečně křehkou, milou a chytrou dívku, sepsal několik hororů. Četla je ráda, říkávala mi, že je jednou vydáme a budeme bohatí. Pár jich mám ještě schovaných. Jen nevím, jestli by se jich dneska ještě někdo bál. Jsou spíš tajemné, než krvavé. Na Freddyho ale určitě nemají, ten už se dávno stal legendou. Alespoň tedy pro nás, pro kluky a holky, kteří chodili v devadesátých letech v Boleslavi na panely poslouchat metal.
--------------------------------------------------
Příběh sto patnáctý - Básník ulice
Poprvé jsme ho potkali asi před dvěma roky. Stával před obchodním domem Máj a prodával u malého stolku koření, slaměné hračky a sbírku svých svázaných básní. Vysoký, skoro průhledný kluk s divným pohledem. Všiml jsem si ho pokaždé, když jsem šel pro Janu. Už dlouho jsem tušil, že se jí líbí. Ona měla vždycky čuch na problémové týpky. Marně jsem ji odrazoval, zbytečně jí promlouval do duše. Srdci neporučíš a ženskému obzvlášť.
My thrasheři šli po pivu, chlemtali ho po hektolitrech a šlo nám dost i o šukání. Feťáci byli jiní, takoví citliví, uměli naslouchat. Že Jan, básník ulice, bere drogy, ale zpočátku nikdo netušil. A tak se má nejlepší kamarádka zase setkala s krutou realitou šedivé panelové ulice.
On se narodil, stejně jako mnozí z naší party, mámě v sedmnácti, do docela normální rodiny. Máma si vzala otce, kluka z vesnice, kterej byl ve městě nešťastnej. A tak jeho tátovi připadalo, že za všechno špatné může on, protože se jim narodil tak brzy a musel si kvůli němu jeho mámu vzít. Zkrátka klasický sídlištní příběh, kterých bylo kolem nás na tucty.
Šli jsme vždycky proti proudu, někdy možná jen z principu, ale hlavně jsme nechtěli být jako ostatní, jako diskofilové, kterým šlo jen o totální konzum. Mysleli jsme si a asi to tak i bylo, že nás zajímá něco víc, že chceme od života taky trošku něčeho lepšího. Už jen ta hudba, knížky, filmy a nekonečný rozebírání všeho možného nám dávalo pocit soudržnosti.
Jenže feťáci šli hlavně po droze. Ta je ovládala, ničila, stejně jako všechny okolo nich. V tom byl mezi námi rozdíl. My ale netušili nic. Občas jsme dali trávu, která se pěstovala různě po půdách a neměla v sobě ani moc THC. Bylo to spíš machrování, že sedíme s čvaňhákem na lavičce. Jan se ale postupně od travních vysmátých večerů a piva s kamarády přehoupl do úplně jiného světa.
"Musíš jít se mnou, on se s nikým už skoro vůbec nebaví": chtěla Jana svého platonického milého zachránit. Nikdy mezi nimi nedošlo k fyzickému sexuálnímu kontaktu, ale četla jeho skvělé básně, popisující realitu tak, jak jsme ji prožívali. Básničky nemám moc rád, málokdy mě vůbec osloví, ale ty Janovy jsme si předčítali na panelech často. Smáli se u nich, kývali souhlasně hlavami. Byl osobnost, i když už tenkrát ve značném rozkladu. Musel jsem své kamarádce pomoct.
Vyzvedl jsem Kačenku, zamával jejím rodičům, abychom pak zadem vlezli zase do sklepa na dvě staré matračky a vykonali tam akt souznění. Udýchaní běžíme pro Janu, zase se zpožděním dvou zamilovaných. Jan stojí před krámem a prodává i takové divné papírky, složené do ruliček. Nejdřív nám to vůbec nedojde. Kačenka si zpočátku dokonce naivně myslí, že takhle rozdává své básně. Byli jsme slepí. Jdeme k němu, prohodíme pár slov.
Vidím na holkách, jak se jim líbí. Nedivím se, proti nám, hovadům pivním a sprostým, je citlivý, bílý - bělostný, vytáhlý, rozvážný, dospělejší. Jen má pořád divné oči (o jiných zorničkách jsem četl poprvé až v knize My děti za stanice zoo). "Chcete taky?": nabídne nám jednu ruličku a my přikývneme. "Díky": odpovíme naschvál hodně drsně, protože před Janem chceme vypadat jako, že už dávno víme, o co jde. Kačenka schová pytlíček do zadní kapsy džín a zapomeneme na něj. Její máma pak kalhoty vypere a diví se, že zůstaly v záhybech žmolky.
Zazvoníme na Janu a jdeme k Janovi. Sluší jim to spolu. Jen kdyby neměla má kamarádka tak zamilovaný pohled. To nevěstí nic dobrého. Jdeme ve čtyřech městem, já se pokouším o nějaké vtípky a setkávám se jen s lehkým opovržením. "Nechovej se jako puberťák": dozvídám se dokonce a tak radši necháváme jednostranně zamilované (feťáci dokáží milovat jen sami sebe!) samotné, jejich osudu a jdeme s Káčou na pivo. Jo, žárlím, protože pořád o Janovi básní - básní o básníkovi. Jde to dokonce tak daleko, že odmítám pozvání do sklepa. Vyrazím radši domů.
Jenže feťáci šli hlavně po droze. Ta je ovládala, ničila, stejně jako všechny okolo nich. V tom byl mezi námi rozdíl. My ale netušili nic. Občas jsme dali trávu, která se pěstovala různě po půdách a neměla v sobě ani moc THC. Bylo to spíš machrování, že sedíme s čvaňhákem na lavičce. Jan se ale postupně od travních vysmátých večerů a piva s kamarády přehoupl do úplně jiného světa.
"Musíš jít se mnou, on se s nikým už skoro vůbec nebaví": chtěla Jana svého platonického milého zachránit. Nikdy mezi nimi nedošlo k fyzickému sexuálnímu kontaktu, ale četla jeho skvělé básně, popisující realitu tak, jak jsme ji prožívali. Básničky nemám moc rád, málokdy mě vůbec osloví, ale ty Janovy jsme si předčítali na panelech často. Smáli se u nich, kývali souhlasně hlavami. Byl osobnost, i když už tenkrát ve značném rozkladu. Musel jsem své kamarádce pomoct.
Vyzvedl jsem Kačenku, zamával jejím rodičům, abychom pak zadem vlezli zase do sklepa na dvě staré matračky a vykonali tam akt souznění. Udýchaní běžíme pro Janu, zase se zpožděním dvou zamilovaných. Jan stojí před krámem a prodává i takové divné papírky, složené do ruliček. Nejdřív nám to vůbec nedojde. Kačenka si zpočátku dokonce naivně myslí, že takhle rozdává své básně. Byli jsme slepí. Jdeme k němu, prohodíme pár slov.
Vidím na holkách, jak se jim líbí. Nedivím se, proti nám, hovadům pivním a sprostým, je citlivý, bílý - bělostný, vytáhlý, rozvážný, dospělejší. Jen má pořád divné oči (o jiných zorničkách jsem četl poprvé až v knize My děti za stanice zoo). "Chcete taky?": nabídne nám jednu ruličku a my přikývneme. "Díky": odpovíme naschvál hodně drsně, protože před Janem chceme vypadat jako, že už dávno víme, o co jde. Kačenka schová pytlíček do zadní kapsy džín a zapomeneme na něj. Její máma pak kalhoty vypere a diví se, že zůstaly v záhybech žmolky.
Zazvoníme na Janu a jdeme k Janovi. Sluší jim to spolu. Jen kdyby neměla má kamarádka tak zamilovaný pohled. To nevěstí nic dobrého. Jdeme ve čtyřech městem, já se pokouším o nějaké vtípky a setkávám se jen s lehkým opovržením. "Nechovej se jako puberťák": dozvídám se dokonce a tak radši necháváme jednostranně zamilované (feťáci dokáží milovat jen sami sebe!) samotné, jejich osudu a jdeme s Káčou na pivo. Jo, žárlím, protože pořád o Janovi básní - básní o básníkovi. Jde to dokonce tak daleko, že odmítám pozvání do sklepa. Vyrazím radši domů.
Přemýšlím nad Janou a taky na ní trošku žárlím. Nojo, jednou to muselo přijít. Tak má kluka, no a co? Usínám, nechám si zdát o chalupě a ráno jdu na panely. Jana tam není. Asi spolu zůstali. Ne, nezůstali, támhle jde, ukáže mi Prcalík a já najednou vidím její skleslou postavu. Sotva se šourá. Pak nám vypráví o tom, že se jen líbali, leželi vedle sebe a jinak nic. Jan měl prý z ničeho najednou vzteklou náladu. Poslal ji do prdele. A tak celý den v podstatě rozmlouváme své kamarádce vztah, který nemá žádnou budoucnost. Už se ví, že je feťák a o těch kolují kolikrát hrůzostrašné zkazky. Nevymluvíme jí ho, samozřejmě. Má svoji hlavu, koneckonců, proto ji máme všichni tolik rádi.
Jak jsem mohl vědět, že Jan fetuje už několik let? Jak jsem měl v sedmnácti poznat, že už je v poslední fázi - vždyť vypadal pokaždé tak skvěle, nad věcí, rozumný? Když se na to dívám zpětně, Boleslav nebyla Praha, těch feťáků nebylo zase tolik. Něco jsem o fetování slyšel, ale spíš jsme si z toho dělali srandu. Bral špinavě bílý, nažloutlý prášek - pervitin. Klasika, nejdřív ho kouřil (viděl jsem, že z alobalu, jestli se tedy nepletu), pak píchal rovnou do žíly. Ještě, že jsem potkal Christianu a její knihu o drogách (ano, My děti ze stanice zoo), která mě totálně odrovnala a vyděsila. Nejen mě, my měli o fetu jasno. Pro nás to bylo totální svinstvo, dno. Dno, na které právě Jan dopadl.
"Musíš jít se mnou, on je pořád vzadu za diskotékou v tom jejich doupěti": křičela mi hystericky Jana do kecafonu dole u zvonků. Byl večer a já se chystal na "pořádný sobotní šukání", jak říkával Prcalík. Místo toho jsem oblékl džínovou vestu, kecky a šel doprovodit kamarádku do nejhorší diskotéky ve městě. Hned pod Kozím trhem, s lesklými neóny a takovými těmi víkendovými kurvami před vchodem.
Janu pustili dovnitř hned, mě dali skoro do držky. Dva dutolebci, skinheadi, palice vypatlaný. Na mě si ale nepřijdete. Obešel jsem vchod, vlezl přes dámský záchodky. Nehodil jsem se tam. Pánové měli upnutá trička, gely ve vlasech a holky na mě koukaly opovržlivě. Otrhaní thrashoví maniaci pro ně rozhodně nebyli v kurzu. Tady se šlo po trojkových bavorácích, bílém prášku na zrcátku a disko hudbě. Pro ně jsem byl póvl, socka, magor ze sídliště. Chtěl jsem být co nejdřív pryč.
Díra byla feťácký byt hned za diskotékou. Na konci dlouhý temný chodby. S dalším anabolickým lebkounem u vchodu. Nechápu, jak tudy mohla Jana sama projít. Já se kupříkladu bál, hodně. Asi toho svýho průsvitnýho feťáka opravdu moc milovala. Achjo, tak hurá do toho. Nejdříve slušně poprosím o vpuštění dovnitř. Nabušený blbec mi ukáže vybělené zuby a pošle mě do horoucích pekel. Jako kdybych tam zrovna nešel. Dám mu ránu - hlavičku, už mě celý tenhle večer štve.
Otevřu dveře a málem upadnu smradem plným moči, exkrementů a kyselosti. V jednotlivých místnostech polehávají různé postavy. Všechno připomíná středověké vězení. Jana bych asi nepoznal, všechny ty trosky mi připadají stejné. Nebýt Jany, sklánějící se nad tělem ležícím ve zvratkách, vlastních i cizích hovnech a chcankách. Z ruky mu trčí jehla a má nepřítomný výraz (tohle asi nebude "jen" pervitin, bleskne mi hlavou). Chvíli tam oba stojíme a nevíme, co dělat. Něco jiného je o feťácích číst a něco jiného se s nimi opravdu setkat. Zvedl se mi žaludek a taky jsem přidal do všeho toho hnusu kousek ze sebe.
Jana brečela, vzlykala a viděl jsem, že se jí začíná zmocňovat samaritánské rozpoložení. To jsem nemohl dopustit. Jednoduše jsem ji zmítající vzal, hodil přes rameno a běžel ven (ona mě, svého nejlepšího kamaráda, u toho mlátila pěstmi a trhala za vlasy!). Na tupouna u vchodu to zapůsobilo, myslel si, že jsem si přišel pro svoji kurvičku. Horší byli ti zbylí dva. Postavil jsem Janu na nohy a řekl jí ať zdrhá. Chvíli ještě stála, ale pak jí přesvědčila první pěst, která přilétla do mé tváře. Nevím, jak dlouho do mě mlátili, kopali a devastovali můj už tak ošklivý obličej. Připadalo mi to nekonečný.
Nejdřív jsem lezl doslova po čtyřech, pak se chytl za naražená žebra a krvácel až ke Kačence domů. Kilometr a půl jsem šel snad dvě hodiny. S občasným červeným zvracením u zdí. "Panebože, co se stalo?": uvítala mě paní Kačenková a ihned budila manžela. Sešil potřebné na operačním sále pro psy. "Sežeňte Janu": byla má poslední slova a pak jsem omdlel.
Za měsíc našli Jana mrtvého. Nevydrželo mu srdce. Puklo.
Jana ten večer v pudu sebezáchovy běžela k Prcalíkovi. Přespala u něj a Prcalinky. Já se léčil a doma musel s pravdou ven. "Ty si byl v tom feťáckým doupěti?": chytala se máma za hlavu a ihned mi prohlížela ruce, asi jestli si nepíchám. Musel jsem příběh trošku upravit, aby nebyla tolik vyděšená.
Po Janovi tedy zůstala jedna nešťastná holka, několik skvělých básní a spousta zničených životů. A já se od té doby bál drog jako čert kříže. Nejen já, i všichni mí kamarádi. "Zlatý pivo, zlatý pivo, metal a šukání": uzavřel celý tento smutný příběh tenkrát Prcalík na panelech. Seděl jsem proti němu, vše vyprávěl a nevěděl, jak se narovnat. Byl jsem zase ovázaný, jako kdybych se popral s tygrem.
Má kamarádka se po čase zase otřepala, ale její schopnost vyhledávat si do vztahu podivné týpky pokračovala. Jakoby měla slabost pro všechny nešťastníky světa.
-------------------------------------------
Příběh sto šestnáctý - Dům plný šílenství
"Ahoj, tak jdete nebo co?": zvonila na nás Kačenka dole od dveří. Už tři dny jsem nespal doma. Bylo to tak lepší. S otcem jsme měli další výstup, máma pořád brečela a tak jsem šel pryč. Říká se přeci, že moudřejší ustoupí. Spal jsem u Kristýnky. Kamarádka. 35 let, neskutečná kočka. Znal jsem ji ze cvičáku, kam jsme každou volnou neděli (když nebyly nucený práce na zahradě, v sadu nebo na chalupě v Jizerkách) chodili. Byl to rituál. Krásnej. Já, Kačenka, náš malý knírač a Kristýna s jejím šíleným boxerem.
Když jsem u ní byl poprvé, tak jsem ještě Káču ani pořádně neznal nebo spíš nebylo úplně jasný, že spolu chodíme. Tak jsem se s ní muckal a ten její nádhernej, ale magořivej pes proskočil dveřma a chtěl mi prokousnout krk. Ani se nedivím, že pak dlouho nikoho neměla, šel z něj strach. My spolu měli velmi hezký vztah. Plný takové té jemné erotiky, ale teď už jen v řečech, sem tam pohlazení. Jinak nic, měl jsem Káču. Má milá sice byla vždycky v přítomnosti Kristýnky nesvá, ale to se vyřešilo samo. Vzala si mou krásnou vílu jednou stranou, měla k ní dlouhou řeč a pak už jsem s ní mohl spát klidně i v jedný posteli. Dodnes nevím, co si řekly.
"Ahoj, tak jdete nebo co?": zvonila na nás Kačenka dole od dveří. Už tři dny jsem nespal doma. Bylo to tak lepší. S otcem jsme měli další výstup, máma pořád brečela a tak jsem šel pryč. Říká se přeci, že moudřejší ustoupí. Spal jsem u Kristýnky. Kamarádka. 35 let, neskutečná kočka. Znal jsem ji ze cvičáku, kam jsme každou volnou neděli (když nebyly nucený práce na zahradě, v sadu nebo na chalupě v Jizerkách) chodili. Byl to rituál. Krásnej. Já, Kačenka, náš malý knírač a Kristýna s jejím šíleným boxerem.
Když jsem u ní byl poprvé, tak jsem ještě Káču ani pořádně neznal nebo spíš nebylo úplně jasný, že spolu chodíme. Tak jsem se s ní muckal a ten její nádhernej, ale magořivej pes proskočil dveřma a chtěl mi prokousnout krk. Ani se nedivím, že pak dlouho nikoho neměla, šel z něj strach. My spolu měli velmi hezký vztah. Plný takové té jemné erotiky, ale teď už jen v řečech, sem tam pohlazení. Jinak nic, měl jsem Káču. Má milá sice byla vždycky v přítomnosti Kristýnky nesvá, ale to se vyřešilo samo. Vzala si mou krásnou vílu jednou stranou, měla k ní dlouhou řeč a pak už jsem s ní mohl spát klidně i v jedný posteli. Dodnes nevím, co si řekly.
Měl jsem včera hloupý řeči, u kterých by měly feministky určitě zástavu srdce, měl jsem v sobě několik piv a viděl jsem i vlhký oči Kristýnky. Jenže pak jsem se radši otočil hubou ke zdi. Pořád vedle ní seděl ten její pes a vrčel. Teď bylo ráno, já dojedl smažená vajíčka, slaninu a chleba s máslem. Dostal jsem i mé oblíbené mléko. Asi litr, který měl za následek mé odběhnutí do vysoké kukuřice. Hned za městem, pod kosmonoským kopcem. Šli jsme vesele, na cvičák jsme se těšili všichni. Můj pes kvůli jiným psům, Kačenka kvůli mě. Kristýna kvůli svému psovi a já hlavně kvůli tomu, že kolem mě pobíhaly dvě krásný prdelky a smály se. To já samozřejmě moc rád.
Cesta vedla kolem blázince, kde Kristýnka pokaždý pozdravila vrátnýho. Byl to takovej ošklivej dědek, který do toho velkýho strašidelnýho domu patřil snad odjakživa. Zase jsem se musel zeptat, jak může tak krásná holka dělat v tak šíleným domě mezi blázny. Usmála se, divně a přesto tajemně. Káča ihned dodala, že ona by se tam tedy fakt jako hodně bála. Slovo dalo slovo a protože moje maličkost byla chudá pořád jako kostelní myš a protože můj otec mi naschvál odmítl sehnat nějakou brigádu ve škodovce, domluvili jsme odpolední úklidy v domě plném šílenství. Sice za pár korun, ale každá dobrá. Ono když máte rádi pivo, máte krásnou holku a sbíráte CD metalových kapel, tak moc možností nemáte - musíte makat.
Na cvičáku jsme doslova všichni zářili radostí, já se několikrát s Káčou ztratil v lesíku, svedl to na psa a celí udýchaní pak stopovali raději znovu. Kristýnka s obrovským výstřihem, už dospělá ženská, která toho věděla o životě o hodně víc než my dva. Večer jsem spal u Káči, celý následující den se poflakoval, poslouchal Saxon, Venom a Kinga Diamonda. Pak přišla od táty z práce, z veteriny. Přesto, že už nemusela nikam chodit, oni peníze měli, ale milovala mě, šla se mnou. Bral jsem to jako samozřejmost a až po letech jsem si uvědomil, kolik toho pro mě holky vždycky dělaly. Jenže jsem byl mladej, hloupej a asi občas i blbej.
Stáli jsme před obrovským domem, odkud se ozývaly šílený výkřiky. Náladu jsme neměli moc dobrou, ale já ty peníze fakt potřeboval. Kristýnka vylezla v takové té uniformě, o které se mi pak dlouhá léta zdálo. Byli jsme uvedeni k nějaké staré paní. Měla na starosti sklad, brigádníky, kuchyni a podobné záležitosti. Prohlédla si nás pečlivě, zeptala se na pár otázek a pak řekla, že nás stejně vezme, protože tady nikdo jinej pracovat nechce. Vyfasovali jsme kýble, rukavice, smetáky a hadry. A taky asi metr dlouhé tyče. Prý kdyby nás čistě náhodou někdo z pacientů napadl.
Kristýnka se přede mnou vlnila a my šli na první oddělení. Jako mladí, nedospělí jsme měli přístup jen mezi mladistvé a děti. Do pavilonu úchylů, vrahů a jiných nešťastníků, jsme nesměli. Po obou stranách, v šedivých místnostech postávalo, kývalo se, hýkalo, poskakovalo a někteří i onanovali, vždy několik postav. Když uviděli Kristýnu, tak ihned řvali, smáli se, zdravili ji. "Ahoj, blázni moji, miláčkové, jak se máte?": zamávala na ně taky. My stáli s Káčou jako zkoprnělí. Nic podobného jsme ještě v životě neviděli. Pak jsme vzali smetáky, občas koukli na sebe a makali jako o život.
Cesta vedla kolem blázince, kde Kristýnka pokaždý pozdravila vrátnýho. Byl to takovej ošklivej dědek, který do toho velkýho strašidelnýho domu patřil snad odjakživa. Zase jsem se musel zeptat, jak může tak krásná holka dělat v tak šíleným domě mezi blázny. Usmála se, divně a přesto tajemně. Káča ihned dodala, že ona by se tam tedy fakt jako hodně bála. Slovo dalo slovo a protože moje maličkost byla chudá pořád jako kostelní myš a protože můj otec mi naschvál odmítl sehnat nějakou brigádu ve škodovce, domluvili jsme odpolední úklidy v domě plném šílenství. Sice za pár korun, ale každá dobrá. Ono když máte rádi pivo, máte krásnou holku a sbíráte CD metalových kapel, tak moc možností nemáte - musíte makat.
Na cvičáku jsme doslova všichni zářili radostí, já se několikrát s Káčou ztratil v lesíku, svedl to na psa a celí udýchaní pak stopovali raději znovu. Kristýnka s obrovským výstřihem, už dospělá ženská, která toho věděla o životě o hodně víc než my dva. Večer jsem spal u Káči, celý následující den se poflakoval, poslouchal Saxon, Venom a Kinga Diamonda. Pak přišla od táty z práce, z veteriny. Přesto, že už nemusela nikam chodit, oni peníze měli, ale milovala mě, šla se mnou. Bral jsem to jako samozřejmost a až po letech jsem si uvědomil, kolik toho pro mě holky vždycky dělaly. Jenže jsem byl mladej, hloupej a asi občas i blbej.
Stáli jsme před obrovským domem, odkud se ozývaly šílený výkřiky. Náladu jsme neměli moc dobrou, ale já ty peníze fakt potřeboval. Kristýnka vylezla v takové té uniformě, o které se mi pak dlouhá léta zdálo. Byli jsme uvedeni k nějaké staré paní. Měla na starosti sklad, brigádníky, kuchyni a podobné záležitosti. Prohlédla si nás pečlivě, zeptala se na pár otázek a pak řekla, že nás stejně vezme, protože tady nikdo jinej pracovat nechce. Vyfasovali jsme kýble, rukavice, smetáky a hadry. A taky asi metr dlouhé tyče. Prý kdyby nás čistě náhodou někdo z pacientů napadl.
Kristýnka se přede mnou vlnila a my šli na první oddělení. Jako mladí, nedospělí jsme měli přístup jen mezi mladistvé a děti. Do pavilonu úchylů, vrahů a jiných nešťastníků, jsme nesměli. Po obou stranách, v šedivých místnostech postávalo, kývalo se, hýkalo, poskakovalo a někteří i onanovali, vždy několik postav. Když uviděli Kristýnu, tak ihned řvali, smáli se, zdravili ji. "Ahoj, blázni moji, miláčkové, jak se máte?": zamávala na ně taky. My stáli s Káčou jako zkoprnělí. Nic podobného jsme ještě v životě neviděli. Pak jsme vzali smetáky, občas koukli na sebe a makali jako o život.
Každá, i sebevíc ošklivá práce, se časem stane stereotypem. Na uklízení, rozvozu jídla a čaje (hele mladej, radši to nepij, oni do toho ty doktoří dávaj nějaký sračky, tak jestli si chceš tady s holkama někdy ještě skočit, tak bacha - dobrá rada nad zlato od paní vedoucí) jsme si zvykli rychle. Byla to sice hodně pochmurná brigáda, ve vší té šedivosti, různých zvucích, kolikrát strašidelném chování. Byla tam třeba dívka, asi metráková, vyšší než já, která pokaždé když mě viděla, tak začala hlavou mlátit do stěny tak, až jsme museli zavolat Kristýnku. Byla od krve a zpívala u toho nějakou dětskou písničku. Nebo chlápek, který když potkal Kačenku, tak pořád doslova řval slovo prcat. Když bylo nejhůř, podali jsme si s mojí vílou ruce a usmáli se jeden na druhého. Hned bylo trošku veseleji.
Dalo by se říct, že peníze byly vydělané lehko. Oproti dřinám, co jsem zažíval jinde to byla pohoda. Akorát do dětského oddělení, kde byly v místnostech, často na lůžkách, mé malé zrůdičky, jak říkávala Kristýnka, jsem chodil bez své dívky. Kluci a holky s deformacemi, různými výrůstky na hlavách, pokroucenými těly i tvářemi. Občas z nich šel strach a Kačenka k nim raději nechodila, nemohla, ona by pořád, duše moje citlivá, brečela. A tak jsem tam uklízel sám. Abych se nebál, abych zahnal ošklivé sny, tak jsem si zpíval. Neznal jsem moc lidových písní, řval jsem tedy metal. Hodně Debustrol, Vitacit, Citron.
Dalo by se říct, že peníze byly vydělané lehko. Oproti dřinám, co jsem zažíval jinde to byla pohoda. Akorát do dětského oddělení, kde byly v místnostech, často na lůžkách, mé malé zrůdičky, jak říkávala Kristýnka, jsem chodil bez své dívky. Kluci a holky s deformacemi, různými výrůstky na hlavách, pokroucenými těly i tvářemi. Občas z nich šel strach a Kačenka k nim raději nechodila, nemohla, ona by pořád, duše moje citlivá, brečela. A tak jsem tam uklízel sám. Abych se nebál, abych zahnal ošklivé sny, tak jsem si zpíval. Neznal jsem moc lidových písní, řval jsem tedy metal. Hodně Debustrol, Vitacit, Citron.
Neumím moc zpívat a mnohé moje songy, často zakončené imitací kytarového sóla na koště, některé pacienty děsily. Asi bych nebyl dobrý zpěvák, nepopírám. Napadlo mě půjčit si od Káči kazeťák Sony, ten s tím výklopným víkem, několik baterií a šlo se na to. Vytřeno jsem měl vždy za chvíli a pak nasadil do slotu mé oblíbence Candlemass. Poklidné, rozvážné, uklidňující. Nevím, jestli to bylo místem nebo byly malý zrůdičky tak překvapený, ale najednou jsem viděl, jak se některé houpají do rytmu a občas jsem zahlédl i úsměv. Pokud to tedy úsměv byl.
Bylo mi sedmnáct, určitá nerozvážnost i blázniviny (v blázinci obzvlášť) se snad dají odpustit. Abych si práci (nebo spíš tu tíseň všude kolem) ulehčil, dělal jsem blbosti. Občas jako klaun, někdy jen tak protančil se smetákem chodbou. Jindy a často vyzval k valčíku Kristýnku, která se pak smála od ucha k uchu, houpal se jí výstřih a nadzvedávala sukýnka. Kouřila vždycky na záchodech. Chodil jsem s ní a Kačenkou na ty pro personál. S laskavým svolením všech pánů doktorů. Měli nás všichni moc rádi. Asi, že jsme jim trošku zvedli náladu.
Pořád jsem stejně přemýšlel, proč tak krásná holka dělá na takovém místě. Měla v sobě sice krásu všech sestřiček, těch dívek, paní s laskavýma očima a jemnýma rukama. Měla v sobě i obrovské hodné srdce, ale to přeci všechno nestačí. Nebo ano? Ona byla tím člověkem, kvůli kterému jsem pak nešel na vojnu a dělal ve svém druhém životě raději sanitáře na civilce. Jednou mi říkal jeden stařeček, že sestřičky v nemocnicích jsou praví a jediní andělé. Věřil jsem mu to. A věřím mu to dodnes. Kristýnka alespoň taková vždycky byla, je a snad ještě dlouho bude - andělem s pořád krásnou prdelkou (jo, to je pro tebe Kristýnko!, díky moc za vše).
Vzala mě a Káču za ruku. Pohladila mě po tváři a měla v očích slzy. Všechno jsme pochopili za malou chvilku, když jsme proběhli několika odděleními, až mezi ležáky. Tam uprostřed dvou smutných závěsů na přístrojích oddychoval v komatu její kluk. Už pět let. Náraz do stromu, na motorce. Kačenka se rozechvěla a s pláčem utekla pryč. Já jsem blekotal tupé a hloupé omluvy o tom, že jsem včera neměl mít blbé sexistické řeči, návrhy na orální sex a vůbec.
Hrozně mile mi řekla, ať mlčím. Pak kdysi krásnému chlapci pohladila tvář a šli jsme zpět. Vzala nás na oddělení mezi ostatní sestry, každému nalila panáka becherovky (kterou nesnáším, ale vypil jsem ji na ex).
V domě plném šílenství jsme ještě s Káčou uspořádali na zahradě improvizovaný koncert, nějaké ty tance a spoustu bláznivin (u nás prosím říkejte raději kraviny, lépe se to poslouchá, říkal jeden doktor), nad kterými dodnes kroutím hlavou. Občas jsem někomu propašoval cigarety, ale jinak jsme si v domě šílenství připadali jako doma. Možná byl svět všude kolem "normálnější" podle všech nepsaných i psaných pravidel, ale na kopečku v Kosmonosích jsme se cítili mezi všemi těmi blázny a zrůdičkami možná lépe než v realitě šedivého sídliště.
Po dvou měsících změnilo ministerstvo čehosi pravidla pro zaměstnance ústavů pro choromyslné a my přišli o další brigádu. Čekal mě poslední tanec, poslední puštěná skladba mezi pavilóny. Se smetákem, kýblem. Kačenka se mnou. Kristýnka s pláčem ve tváři. U ostatních sestřiček jsme si vysloužili potlesk (já asi 157 polibků) a měli jsme oba pocit, že mezi pacienty občas slyšíme mimo hýkání, onanií a tlukotem noh o podlahu i lehký smích. Nebo se pletu? Myslím, že ne. Alespoň tak si to pamatuji a budu mít navždy uložené v hlavě.
"Tatíííí, co to je za zvuky?": ptala se mě nedávno má dcerka - princezna, když jsme zastavili cestou na chalupu za Boleslaví v Kosmonosích. "Tam jsou zavření nemocní lidé": odpověděla za mě manželka. Synátor, už dnes trošku punkáč, glosoval: "Blázni, co?..že tak řvou?!". Podívali jsme se na sebe se ženou, usmáli se a jednohlasně pronesli: "Kdo ví?"
--------------------------------------------------
Prcalíkova teorie o zálibě mladých dívek v jízdě na koních byla velmi odvážná. Ale měla něco do sebe. "Ony maj prostě rády, když mají mezi nohama pořádnýho samce": tvrdíval a je fakt, že když má milá rajtovala na koni dole u Jizery v Podlázkách, představoval jsem si různé věci. Její táta chodil jako veterinář do tamních stájí poměrně často a zemědělci byli moc rádi, že jim tam pomáhají tři hezký mladý holky. Kydaly hnůj, vyvážely jej na hromady za ohradou, poklízely a za odměnu si mohly večer zajezdit.
My s klukama byli vždycky ještě na panelech, protože jsme chtěli být taky jen chlapi spolu. Popíjeli jsme pivko, řešili nekonečně metal a pak si lehce navátí řekli: "Tak, co jdem se kouknout na ty naše prdelky?" Dalo se ještě jedno nebo spíš dvě a pak jsme podroušení klopýtali roklí po pískovcových kamenech. Jako caparti jsme tam sbírali trilobity a vyměňovali je studentíkům archeologie za céčka. Teď už jsme ale měli na ramenou kazeťák, v něm špalkový baterie a thrash metal na plný koule. Šlo se přes řeku, proneslo pár slov s jednou moc milou cikánskou rodinkou (moje spolužačka měla tou dobou už dvouleté dítě) a rozložil se tábor hned u řeky.
Za chvíli se éterem rozezněl krásný smích a my vypnuli kazeťák. Metal je metal, ale koníky tím rušit nebudeme. Jsme sice někdy za hovada, ale zvířata máme rádi. Možná někdy víc než lidi. "Koukni na Janu, ta by koně měla mít zakázaný": smáli jsme se naší prsatý kamarádce, když pokaždé její obrovské poprsí nadskočilo. Zahrozila nám s úsměvem a litovala, že nemá bičík. Zálibně jsem se zahleděl na Kačenku, měla na sobě pořád ty překrásný rozdrbaný džínový kraťasy. A rajtovala tak, že jsem málem začal slintat.
"A cože necháte všechno oddřít holky, to jim nechcete pomoct?": vylezl asi padesátník, od přírody chlap ošklivej jak noc. Prcalík odpověděl něco v tom smyslu, že jeho ruce nejsou pro hnůj dost dobrý. "Opravdu?": ozvalo se od stájí a tam stála holka jak vystřižená z posledního čísla Playboye. Dcera pana oškliváka, která mohla s klidem nastoupit do pornofilmu s dobrým rozpočtem. "Ty vole, tu chci!": hlesl Kytka. Šli jsme pomoct bez dalších keců.
Já byl na vsi často, Kytka taky, ale Prcalík vypadal s vidlema jako kdyby se měl každou chvíli probodnout. Mě stáje voní, asi mám vesnici zakódovanou někde v genech. A dvě malá hříbata u klisen mi hned žrala mrkev z rukou. "Koukám, že jste se už seznámili": přišla nás zkontrolovat Šárka - další bohyně našich snů. Jestli si prý nechci taky zajezdit. Samozřejmě jsem se musel zeptat - s tebou? Jen se usmála a řekla mi ať nemám blbý kecy, ať si je nechám pro Káču a jestli se bojím koní.
Jo, trošku bojím nebo mám spíš respekt. Přijela Káča, sesedla a holky se mě snažily naučit jezdit na koni. Vybraly mi klidnou, už starší klisnu, nelekavou. Jenže já z ní pořád padal. A všichni se mi smáli. Už jsem si vždycky myslel, jak mi to jde, ale pak jsem uklouzl nějak dolů a pokaždý ksichtem do bláta. "Hehe, kovboj z tebe asi nebude, ale seš roztomilej": řekla mi ještě Šárka a už si mě Káča bere stranou. Pak už jen sedíme u řeky, koukáme na kamarády, jak jim to taky nejde a já se najednou dozvídám, že Šárka je lesbička.
V sedmnácti je odpověď zcela jasná a pochopitelná - Kačenko, co bys řekla na to, kdybychom Šárku někam pozvali, třeba na chalupu? Odpovědí je mi facka velká tak, že mi uletěly brýle. Potom se omluvila, protože to byla fakt rána.
Zdálo se mi o holkách často, dodnes mě podobné sny hodně baví, ale Šárce se líbila hlavně Kačenka. Já jí byl totálně - víte kde. Žárlil jsem najednou jak dívky z časopisu Bravo. Pohádali jsme se. Hodně, ošklivě. Má milá brečela, já se opil. Šárka mi řekla, že jsem kretén. Nechtěl jsem, aby chodila na koně. Přitom, Káča by s holkou nikdy nic neměla. Byl jsem hloupej.
Vždycky jsem měl strach, že jak jsem nehezkej, chudej a já nevím jak pro ženy nepřitažlivej, že mě jednou může Káča opustit s klukem. Líbila se snad každému. Ale že se pohádám kvůli holce a málem se kvůli tomu rozejdeme, to by mě ani ve smrti nenapadlo. Ale poslala mě do horoucích pekel. A já šel.
14 dní jsme se spolu nebavili.
Potkávali jsme se sice vždy odpoledne na panelech, ale každý seděl naschvál na jiné straně. Já s klukama, Káča s holkama. Prcalík nám vždycky několikrát za odpoledne řekl, ať se na to vyserem a Jana se nás snažila udobřit. Jak jsem byl ale za urputnýho debila, tak jsem se zasekl. Jenže ty noci vytřeštěných očí, ty smutný sny, ta samota s debilním časopisem Leo nebyla nic moc. Nechci bejt za citlivku, ale nejvíc mi chybělo asi každodenní obětí, pocit, že jsme spolu.
Opil jsem se, řval u Káčenky před barákem, až mě museli její rodiče okřiknout. Druhej den ráno mi bylo blbě, několikrát jsem zvracel jen žaludeční šťávy, protože jsem skoro vůbec nejedl. Mlátila se mnou puberta, provinění a byl jsem zmatenej jako veverka. "Tak se prostě seber a jdi za ní": řekla mi konečně Jana a já šel.
Zvonil jsem a nereagovala. Tak jsem si sedl před dům a vydržel tam několik hodin. V dešti, ve tmě, byl jsem rozhodnutej, že tam budu sedět navždy.
"Panebože ty seš fakt někdy neskutečnej, pojď nahoru": ozvalo se najednou a proti mě stála Kačenka s rudýma očima od pláče. Nebylo třeba slov, vlastně jsme si jen asi hodinu nadávali, takovým tím jemným způsobem. Vybouchl jsem ještě na chodbě, natolik jsem ji chtěl. Konečně se usmála a řekla mi pojď. Ještě jsem snědl dva kompoty, abych vůbec mohl chodit a zavedla mě dolů do Podlázek ke koním.
Šárka zrovna jela na tý samý klidný kobyle, ze které jsem tolikrát spadl a před sebou měla v sedle holku, co vypadala trošku jako kluk. Chodily spolu. Už nebyla tak přitažlivá. Najednou jsem si uvědomil, že jsem se choval jako totální magor a celý večer chtěl Kačenku jen pro sebe. Stalo se tak a mezi vzdycháním jsem se dozvěděl, že jsem ten jedinej na světě. A potom také to, že už by konečně chtěla se mnou mít dítě. O tom ale zase někdy jindy.
------------------------------------------
Příběh sto osmnáctý - Klášterní tajemství
Už asi tři týdny neděláme na panelech nic jiného, než že protáčíme album "Septical Anaesthesia" od pražských KRYPTOR. Dva roky stará deska k nám na dorazila se značným zpožděním. Přitáhl ji Sabath, který jezdil do slavného klubu Barča. Vezmu Janu a Kačenku kolem pasu, roztočíme vrtuli z vlasů a křičím jim do obličeje spolu se zpěvákem Pípou:
"V klášteře jsou jeptišky celej život bez muže kdoví co tropjej když ulehnou večer na lože
jsou tyhle holky tak cudný jak předstíraj
proč tedy každý ráno nevyspalý jsou?
Navenek zachovat ctnost se jim dobře daří
zatím však často bejvá vlhko na oltáři
cožpak ty služky boží rozkoš nepoznaj
cožpak jeptišky celej život nemrdaj?
Nikdy nikdo nespatří
tak erotický scény
řádový sestry
bejvaj řádně nadržený
rouškou tmy je zahalený
klášterní tajemství.
Na život bez ocasu jeptiška prej si zvyká
tak co to za tmy z komor tak hlasitě vzdychá
co se to odehrává za klášterní zdí
když každá jeptiška v noci údajně jen spí.
Okurka nebo svíčka nebo kolo bez sedla
není nic co by si žádná ráda nezavedla
v noci kdy mnoho lidí z vlhkejch snů se těší
v klášteře pod rouškou tmy se dějou hrozný věci."
Pro nás již teď hymna, která na nějakou dobu nahradí ty od Debustrolu. Pořád dokola se hádáme, jestli je lepší tenhle song nebo Rychlost vítězí. Nedohodneme se nikdy. "Ty vole musíme je vidět naživo": notujeme si s Prcalíkem i Kytkou. A jelikož holky jdou v našich stopách, sledují, co posloucháme a protože mají všechny texty už doslova zaryté navěky v hlavě, tak souhlasí se vším, co řekneme. Někdo vytáhne víno, tuším že červené a na něm nápis Klášterní tajemství. Obojí se nám spojí dohromady a vzhledem k tomu, že jsem nikdy víno pít neuměl, zvracím za chvilku do mlází.
"Ne Smrťáčku, to není krev": směje se mým rudým zvratkům Kačenka a zároveň klukům nadává, že mě zase opili. Tak se mi začnou smát úplně všichni a já mám co dělat, abych vypadal za tvrďáka. Jdu radši domů, usínám v posteli se psem. Zdá se mi o starém klášteře a jeptiškách. Jasně, všichni jsme ten pornofilm viděli.
Ráno i odpoledne druhý den strávím s křečemi v břiše okopáváním zahrady. Nepomáhají mé nadávky, ani neustálé řvaní "Černý muž pod bičem otrokáře žil". Musí se to udělat, počasí a příroda nepočkají. Nečekají na mě ani mí kamarádi. Už jsou dávno v Černé vdově a když přijdu s namoženými zády sedláka, mají už všechno domluvené a pěkně upito. Od kluků z Debustrolu se doslechli, že budou hrát spolu s Kryptor Na Barče v Praze. Jede se, je to povinnost!
Byli jsme vlastně parta z malého města, těm pražským zasloužilým metalákům jsme se nemohli rovnat. Proto jsme strávili týden opravou nášivek, nažehlováním nových nápisů na trika, korekcí žebradel (Jana měla od šití úplně rozedřené ruce do krve). Všechno se shánělo přes kamarády, půjčovalo se, často nevrátilo (třeba Karlosovi jsme nikdo nechtěl dát už ani žádnou kazetu ke kopii, protože nevracel a ještě zapomínal, debil).
Po večerech celý týden na panelech hořely ohně a hrál Kryptor. Agresivní, ostrý a nekompromisní thrash. Sabath přitáhl i album "Time for Crime" a Radoučí se na plný pecky rozléhaly další kovové záseky jako Maniak, Hooligans, Zvěrstva, Halicunace a další. Pořád jsme si s Prcalíkem nadávali, jak to, že o téhle kapele víme tak málo. Museli jsme seřvat Kytku i Sabatha, jak je možný, že jsme o nich nevěděli? Vždyť Železnou neděli, můj oblíbený Moriorr, Abax, kočky Lochness, Terminator a spoustu dalších jsme znali. Kde se stala chyba?
Možná jsme víc chlastali než poslouchali, ale spíš to bylo naší lokalitou. Boleslav je sice blízko Prahy, ale mi jezdili spíš na sever. Taky nebyly peníze a když se měl člověk rozhodnout mezi tím, jestli vezme svoji holku do hospody (za mě tedy platila hodně Kačenka - možná proto mám tak velkou sbírku hudby:)) nebo si koupí originál CD, vyhrála kopie kazety a pěkný večer plný piv. Všechny tipy na nové kapely přicházely tak nějak samospádem, nevyhledávali jsme, pokud se jedná o české skupiny, úplně vše.
"Proč jste kurva zase koupili samý víno?": vztekal jsem se na nádraží v Mladé Boleslavi. Odběhnu do nádražky a přemluvím paní výčepní kozatou na nějaký lahváče na cestu. Má nás ráda, tak dostanu jednu síťovku (někdy mi ji vrátíš, řekne mi ještě naivně) a v ní Klášter desítku. V kupé si pomlaskávám a nikomu nedám napít. Vysloužím si spoustu nadávek. Taky mi sednou na hrudník, chytnou za ruce a nalijí mi Klášterní tajemství do krku. Prskám, ale musím se smát, protože je to všechno v dobrém, v legraci.
Na hlaváku stojí před vchodem taková hrozně hezká černovlasá holka v tričku Megadeth. Ihned se kolem ní točím, natřásám a říkám jí, že je opravdu hodná, že na mě čeká. Byla ostrá jako břitva, ale taky měla dvě kamarádky, přímo z Moravy, které přijely do Prahy na návštěvu. Hned dá slovo slovo, tedy až když přijde Kačenka a uvede mě do příslušných mezí. Jdeme spolu všichni do hospody a vypadáme, že se známe odjakživa. Tématem je jako vždy muzika, muzika a vtipy na krajové rozdíly.
Musíme nejdřív do Strašnic. Jako správní vidláci máme kecy v metru, Kytka četl něco v časopise 100 plus jedna o osahávání v tom tokijském, tak to chce provozovat i v Matičce stověžatý. Musí dostat pohlavek. Vypadáme asi jako výlet zvláštní školy, ale celou dobu se hrozně nasmějeme. Pražská metalistka se nakonec projeví jako hrozně hodná holka, asi jsem ji jen svým zjevem a projevem zpočátku vyděsil (ale taky seznámil). Děvčata z Moravy jsou trošku plachá, ale to se poddá, alkohol je mistr komunikace.
Jdeme do nějakýho šílenýho pajzlu (U Slámů? myslím, ale fakt nevím...). Vím, že jsem tak na plech, že mě musí podpírat. Před Barčou postávají pražské metalové legendy. "Ty vole to je ten a ten, hraje v Arakainu, no to mě poser, nehrál tenhle v Torrech?": musíme působit jako parta vesničanů na výletě do Národního divadla. Jen jsme nebyli v Bílé labuti. A umíme pařit. Jsme samozřejmě v pohodě, ale výlet do tohohle metalovýho svatostánku je přeci jen událost. Hned si nás všimne jedna partička. Nojo, máme s sebou ve velkém nepoměru počet holek na kluky.
"Hele řezivo ze vsi": ozve se za mnou a nejdřív nevím o co jde. Káča se prostě líbila každýmu. Ale byla moje. Tak jsem maníka uzemnil nějakým silným slovem a když pořád dorážel, tak i drobným šťouchancem pěstí do obličeje. Pražáci si mezi sebou vyměňují kazety, CD, nášivky. My s sebou nemáme nic a jak si všímáme, tak ani nepatříme k žádnému pražskému fotbalovému klubu. Ze začátku je to trošinku problém, ale když místní konečně poznají, že nejsme žádný rychlokvašky, ale pravý nefalšovaný thrahers, tak nás vezmou v klidu mezi sebe.
Všechno tohle se odehrává před kulturákem, kde se houfují různé skupinky, dlouze pokuřují a vedou nekonečný řeči o metalu. Připadáme si tak trošku jako v ráji. Tady by se to pařilo, tady by se chodilo na muziku. Konečně nás pustí dovnitř. My se tam nahrneme, protože jsme zvyklí, jako zvěř. Pražáci jdou rozvážně.
První hraje heavy metalová Železná neděle. Pro mě něco, co zrovna neposlouchám. Mají ale velkej úspěch. Stejně jako Debustrol, u kterýho dostanu při pařbě takovou ránu do žeber, že mi to vyrazí dech. Snažím se to někomu říct, ale všichni na mě samozřejmě serou. Chvíli si myslím, že budu nekrologem v ranních novinách, ale nakonec mě Jana nahodí. Skočím rovnou do davu a poslední skladby odeřveme všichni spolu s kapelou.
Konečně Kryptor. Za mikrofonem Pípa. Mám doma demo LEPROCIDE a je nejen pro mě takovým pěveckým hrdinou. Sprostý, drsný, thrashový frontman jak má být. Jdeme do toho po hlavě. My i kapela. Nastává masakr, totální šílenství. Překvapí mě, jakým způsobem Pražáci paří. Vůbec neskáčou z pódia. Nevím, jestli to bylo jen nějaké momentální nařízení, ale my na to nebyli zvyklí. My bývali kolikrát častěji mezi muzikanty, než dole pod pódiem. Přesto se koncert neskutečně vydařil. Jsme všichni v dokonalé euforii. Metal, ten pravý, upřímný a nepředstíraný, zažívá své nejlepší roky.
Jdeme do nějakýho šílenýho pajzlu (U Slámů? myslím, ale fakt nevím...). Vím, že jsem tak na plech, že mě musí podpírat. Před Barčou postávají pražské metalové legendy. "Ty vole to je ten a ten, hraje v Arakainu, no to mě poser, nehrál tenhle v Torrech?": musíme působit jako parta vesničanů na výletě do Národního divadla. Jen jsme nebyli v Bílé labuti. A umíme pařit. Jsme samozřejmě v pohodě, ale výlet do tohohle metalovýho svatostánku je přeci jen událost. Hned si nás všimne jedna partička. Nojo, máme s sebou ve velkém nepoměru počet holek na kluky.
"Hele řezivo ze vsi": ozve se za mnou a nejdřív nevím o co jde. Káča se prostě líbila každýmu. Ale byla moje. Tak jsem maníka uzemnil nějakým silným slovem a když pořád dorážel, tak i drobným šťouchancem pěstí do obličeje. Pražáci si mezi sebou vyměňují kazety, CD, nášivky. My s sebou nemáme nic a jak si všímáme, tak ani nepatříme k žádnému pražskému fotbalovému klubu. Ze začátku je to trošinku problém, ale když místní konečně poznají, že nejsme žádný rychlokvašky, ale pravý nefalšovaný thrahers, tak nás vezmou v klidu mezi sebe.
Všechno tohle se odehrává před kulturákem, kde se houfují různé skupinky, dlouze pokuřují a vedou nekonečný řeči o metalu. Připadáme si tak trošku jako v ráji. Tady by se to pařilo, tady by se chodilo na muziku. Konečně nás pustí dovnitř. My se tam nahrneme, protože jsme zvyklí, jako zvěř. Pražáci jdou rozvážně.
První hraje heavy metalová Železná neděle. Pro mě něco, co zrovna neposlouchám. Mají ale velkej úspěch. Stejně jako Debustrol, u kterýho dostanu při pařbě takovou ránu do žeber, že mi to vyrazí dech. Snažím se to někomu říct, ale všichni na mě samozřejmě serou. Chvíli si myslím, že budu nekrologem v ranních novinách, ale nakonec mě Jana nahodí. Skočím rovnou do davu a poslední skladby odeřveme všichni spolu s kapelou.
Konečně Kryptor. Za mikrofonem Pípa. Mám doma demo LEPROCIDE a je nejen pro mě takovým pěveckým hrdinou. Sprostý, drsný, thrashový frontman jak má být. Jdeme do toho po hlavě. My i kapela. Nastává masakr, totální šílenství. Překvapí mě, jakým způsobem Pražáci paří. Vůbec neskáčou z pódia. Nevím, jestli to bylo jen nějaké momentální nařízení, ale my na to nebyli zvyklí. My bývali kolikrát častěji mezi muzikanty, než dole pod pódiem. Přesto se koncert neskutečně vydařil. Jsme všichni v dokonalé euforii. Metal, ten pravý, upřímný a nepředstíraný, zažívá své nejlepší roky.
Chvíli stojíme ještě před pódiem, ale všichni se už trousí pryč. Zvláštní, my jsme zvyklí ještě pochlastat. Vydáme se k výčepu, koupíme lahev rumu, která stojí nějak moc a vydáme se do ulic dobýt Prahu. Jdu středem, Káču po jedný straně, Janu po druhé. Vedle nich Prcalík a Kytka se svými věrnými panenkami. Mám chuť všechno rozbít, ani nevím proč. Asi jsem moc opilej. "Nebuď jak zvíře, hergot nebuď zase jak zvíře": křičí na mě Kačenka a hrozně se tomu směje.
Jsme u Betlémské kaple a protože se musím za každou cenu předvádět, tak jdu a pochčiju zeď a kříž, který tam je. Řvu, že jsem Antichrist a že to neodvolám jako Mistr Jan. Na kočky z Moravy je to možná trošku moc, ale zároveň u nich hrozně stoupnu v ceně - chichotají se, dělají na mě oči. Prcalík pobíhá okolo a řve, že jsem znesvětil svaté místo. Pak se kluci přidávají a jsme jak nesvatá trojice, předhánějící se stylem školáků, kdo čůrá výš. Je to pro nás hrozně metal!
Pražská metalistka nám konečně prozradí své jméno, asi na ní moje močící akce zapůsobí. Říká si Blackie a moc se mi líbí. Tak ji naleju do krku trošku rumu a ona nás pozve spát k ní domů. Jenom prý musíme jít na opačnou stranu. Na to se napijeme a pak různě pobíháme ulicemi, řveme, děláme bordel, Prcalík dvakrát předvede svoje úžasné číslo, které spočívá ve skoku do popelnice. Kytka dělá parakotouly na asfaltu a vůbec jsme taková veselá společnost.
Jsme u Betlémské kaple a protože se musím za každou cenu předvádět, tak jdu a pochčiju zeď a kříž, který tam je. Řvu, že jsem Antichrist a že to neodvolám jako Mistr Jan. Na kočky z Moravy je to možná trošku moc, ale zároveň u nich hrozně stoupnu v ceně - chichotají se, dělají na mě oči. Prcalík pobíhá okolo a řve, že jsem znesvětil svaté místo. Pak se kluci přidávají a jsme jak nesvatá trojice, předhánějící se stylem školáků, kdo čůrá výš. Je to pro nás hrozně metal!
Pražská metalistka nám konečně prozradí své jméno, asi na ní moje močící akce zapůsobí. Říká si Blackie a moc se mi líbí. Tak ji naleju do krku trošku rumu a ona nás pozve spát k ní domů. Jenom prý musíme jít na opačnou stranu. Na to se napijeme a pak různě pobíháme ulicemi, řveme, děláme bordel, Prcalík dvakrát předvede svoje úžasné číslo, které spočívá ve skoku do popelnice. Kytka dělá parakotouly na asfaltu a vůbec jsme taková veselá společnost.
Jdeme ulicí Brigádníků a já hrozně nahlas křičím, že už nikdy v životě nechci chodit na brigády! Někdo vykoukne, nadává mi do ožralejch magorů. Nemůžeme u Blackie v džínách najít klíče od bytu. Je tedy fakt, že si je asi neschovává v kalhotkách, kde je hledám, ale Káča je opilá jako řešeto, tak mě nehlídá. Nakonec se dobré dílo podaří a my se všichni nasoukáme do výtahu. Ten se samozřejmě nerozjede, proto v něm dupeme a přijde na nás domovník.
Byt jako klícka, malý, po babičce. Je v něm navzájem vedle sebe samý starý nábytek a plakáty metalových skupin. Taky obrovská postel, kterou si hned automaticky zaberu. Kačenka mi v opilém afektu řekne, že jsem prase a že nechce, abych ji poblil a jdou s Janou do druhého pokoje. Kytka s Prcalíkem hází spořádaně šavle do záchodu a usnou ve vaně. Já mám rozkecáno. Přinesu z ledničky holkám všechno, co tam je. Pijeme slivovici, k tomu mlíko, jíme k tomu utopence a ředkvičky. Úžasná kombinace. Taky je tam víno, nyní bílé. Uff.
Byt jako klícka, malý, po babičce. Je v něm navzájem vedle sebe samý starý nábytek a plakáty metalových skupin. Taky obrovská postel, kterou si hned automaticky zaberu. Kačenka mi v opilém afektu řekne, že jsem prase a že nechce, abych ji poblil a jdou s Janou do druhého pokoje. Kytka s Prcalíkem hází spořádaně šavle do záchodu a usnou ve vaně. Já mám rozkecáno. Přinesu z ledničky holkám všechno, co tam je. Pijeme slivovici, k tomu mlíko, jíme k tomu utopence a ředkvičky. Úžasná kombinace. Taky je tam víno, nyní bílé. Uff.
Moravské panenky si asi myslí, že bude sex, že když přijely do velkýho města, zkaženýho, že se to musí, ale není. Já bych si tedy asi dal říct, protože jsou moc hezký, milý, pěkně narostlý na těch správných místech, ale jsem taky šíleně ožralej. Nechám je svému osudu, i když si před rozloučením samozřejmě šáhnu všude, kde potřebuju a chci, ale pak jdu raději za Janou a Káčou. Oddychují jako dvě jeptišky v kalhotkách, prdelky jim svítí do noci mezi paneláky. Jsem hrozně rád, že je mám. Jsou nádherný.
Uslyším tichý pláč, probudí mě to, pokaždé když spím někde poprvé, nejsem ve své kůži. V kuchyni sedí Blackie, brečí a je hrozně hezká. Takovým zvláštním způsobem. Neumím být utěšovatelem, neumím se moc bavit se ženami. Známe se přeci jen teprve první den, ale taky se mi nechce spát. Vrní mi do ramene, celýho mě zmáčí slzama. Klasika, holka se opije a je nešťastně zamilovaná. Vždycky se omluvím a odskočím si vyhodit žaludek vedle na záchod. Zkontroluji kluky, kteří chrápou do stoupaček. Máme od té doby, co jsme četli životopis AC/DC hroznej strach, aby se někdo z nás neudusil zvratkama jako Bon Scott.
Usnu mezi holkama, Blackie vedle na posteli. To zase byl večírek. Ráno vajíčka, všichni jsou zmuchlaní a nadávají klukům, že nechtějí vylézt z vany. Ještě nás čeká ranní hospoda Solidarita, už tam popíjí pár metalových hlav ze včerejška. Vyproštovák, utopenci, další pivo a probírá se včerejší koncert. Jsem za hvězdu, tedy alespoň mezi svými, že jsem pochcal Betlémskou kapli. "Von si takhle vždycky značkuje teritorium, aby všichni věřící věděli, že tam byl...von už Smrťák jinej nebude": vypráví všem Prcalík. Na místních je ale vidět, že oni už asi tohle všechno mají dávno za sebou.
Říkám holkám, že jsou všechny jeptišky, Káče musím já i všechny přísahat, že nic nebylo. Což Prcalík popře, protože jsem ho viděl jen ve slipech ve vaně. Je to prý víc než sex. Blbec. Musíme na vlak. Vezmu holky za ruce, vykračuju si jako páv. Hlavou se mi honí metal, šeptám si texty od Kryptoru. Vydrží mi to až na hlavák, kde nastává nekonečný loučení, zmeškání tří vlaků, protože se nám nechce odjet jak je nám spolu dobře. Kočenky moravský jsou krásnější než včera za tmy a slibujeme si, že se určitě někdy setkáme. Nikdy k tomu nedošlo (klidně se ozvěte, zavzpomínáme, ty Blackie taky!).
Ve vlaku usnu, jsem utahanej. Šíleně. Budí mě Kačenka polibkem a jdu k ní domů. Rodiče někde na návštěvách a máme v pusách Saharu. Odložím žebradlo, vezmu svoji šukézní vílu do náruče a odnesu do postele. Mám to marný, je zrovna ten prokletý týden plný odříkání. Sehne se mi alespoň do klína a pak je to víceméně o ústní lásce. Nabízelo by se příběh ukončit vypitím poslední lahve Klášterního tajemství, ale místo toho přinese Káči táta několik lahváčů. Večer jdu domů a jsem polomrtvý.
---------------------------------------------------------
Probudím se na zemi. Zachumlaný do nějaký deky. Bolí mě záda, ale hlavně hlava. Neskutečně. Pomalinku začínám vnímat svět. Opatrně, světloplaše. Opláchnu si obličej studenou vodou a dojde mi, že jsem spal u Kačenky. Ta zrovna mluví, ale zatím vnímám jen pohyb jejích rtů. Chci ji políbit, ale odvrátí se. ".....to tě museli odvézt zrovna ke mě?": slyším útržek. Pomalu mi začíná všechno docházet. Jak mě otec vyhodil, ať spím v tomhle stavu někde jinde. Za ním stojící máma, která na mě gestikulovala, ať jsem radši zticha.
Copak já můžu za to, že měl Prcalík narozeniny? Sám bych určitě tolik ferneta nevypil. Nejsem blázen nebo už ano? Momentálně mě nic moc nenapadá. Chci spát. Ale nemůžu. Slíbil jsem, že pomůžu Kačenčině mámě na chatě. Vydáme se autobusem, vystoupíme v Doksech. Jsem hrdina, v autobuse se nepozvracím. Moje překrásná panenka, metalová víla mi dodává fakt sílu, pořád nadává nebo mě spíš přesvědčuje, že bych neměl tolik pít. Jakoby to sama neznala.
V lese padnu cestou přes kořen a chci tam zůstat, zemřít, rozplynout se. Ale čeká nás paní Kačenková, s čerstvým koláčem, kávou, voňavým gulášem, připraveným až po práci. Usměju se, vezmu rýč a jdu se jím ohánět na zahradu. Obracím půdu, dělám si srandu z Kačenky, protože má na sobě holínky a tepláky. Její máma je taky pěkná kočka. V nestřeženém okamžiku se vždycky vyzvracím a rovnou svůj nešťastný včerejšek zaorám. Prořežu stromy, svážu keře. Čerstvý vzduch mě konečně trošku srovná.
Nevím jak jsi na tom ty můj milý čtenáři, ale já bych po opici vždycky hrozně rád spal se ženou. Zvláštní věc, ale Káča mou touhu chápala. Samozřejmě až po guláši, odpoledním pivku a když její máma nahoře na půdě usnula. Snad nás neslyšela. "Vstávat mládeži, jedete na ten koncert do Hradiště, ne?": vyruší nás ze snů a objetí. Už chápu, po kom je Kačenka tak hezká. Má rozpuštěné vlasy, ještě trošku zmuchlanou tvář a sálá z ní teplo. Z obou dvou. Voní spánkem.
Zapneme starý kazeťák a řveme texty Vitacit. Mají nám večer v kulturáku zahrát. Už mi je dobře. Tenkrát se tělo vzpamatovalo pokaždé rychle. Na cestu dostaneme obrovský krajíce chleba se škvarkama. Mám Kačenku opatrovat a prý nám to spolu opravdu sluší. Musím se téhle větě pokaždé zasmát (si představte hubeného vysokého obrýleného váguse a princeznu s kaštánkovým pohledem), ale cítím, že ji její máma říká vážně, uvěřitelně.
Čekají na nás na autobusáku. S lahváčema v rukou. S příběhy podobných opic, jako jsem měl já. Celá parta, všichni natěšení. Jde se na pivo. Dozvídáme se, že s Vitacitem vystoupí i Torr. Takže peklo na druhou. Sednu si mezi holky, mám ty svoje občas trapný řeči, předvádím se, Kačenka mě občas mírní. Jsem šťastnej, už zase lehce opilej. Objímáme se a slibujeme si věrnost (sobě i metalu) na celý život.
V hospodě nás je metalových chuligánů něco kolem dvaceti. Další se přidají cestou. Cítím sílu davu, který skanduje texty kapel. Jsou tady z Liberce, Turnova, Jablonce nad Nisou. Nekonečná řada známých tváří. "Čau maniaci, tak co, vy jste se ještě nedali na Michala Davida?": ozve se za mnou zpěvavý hlas a tam stojí Petra. Kdysi ze začátku, ještě před Káčou, jsem s ní měl nějaké velmi příjemné intimní jednání. Obejmeme se, všechny mé bývalé i současné lásky se mnou mají hezký vztah, tak proč ne. Káča sice zase trošku zabublá, ale uklidním ji jazykem zaraženým až někam k mandlím.
Torr hrají jako první. Masakr, roztáčíme vrtule a točíme se v kruzích. Jana má notně nacamráno a většinou je to tak, že skáče mým směrem. Ví, že je na mě spolehnutí, že mám sílu a vždycky ji chytím. Spolu s Kytkou a Prcalíkem. Jenže tentokrát vystoupení přeruší pořadatel a požádá nás o to, abychom neskákali. "Di do vole prdele, blbečku": zařve Jana, nechá se vysadit nahoru (kdo byste mladé kozaté holce odolal?). Potom skočí. Mocně, krásně, na mě. Jsem asi po té včerejší opici zesláblý nebo jen udělám chybu, ale podlomí se mi nohy. "Kuboooooo?!": uslyším a po rukou mi sklouzne celé krásné Janino poprsí. Následuje rána, kterou ale přes hudbu neslyším, spíš si ten křupající zvuk představuji.
Nahnu se, zeptám, jestli je všechno v pořádku. Není. Bolí ji noha. Vytáhnu ji z mosh-pitu, vezmu do náruče, jen kývnu na ostatní. Nemusíme mluvit, jsme spojeni poutem jako vlčí smečka. Posadím Janu na schody, oddechuji, protože je jí pořádný kus ženský. "Mám asi zlomenou nohu": syká bolestí.
Zkouším odchytit kolemjdoucí, ale všichni si myslí, že jsme jen ožralý máničky, co dělají bordel (a mají svým způsobem pravdu). Lidi se spíš odvracejí, obcházejí mě, případně zrychlí krok. Achjo. Vezmu radši Janu na záda. Dýchá mi za krk a trošku nadává, abych s ní tak neposkakoval. Jsem zmatený, mobily tenkrát nebyly. Ale potkáme na náměstí lékárnu. Mají tam non-stop a tak zazvoním. "Copak potřebujete?": ozve se jemný hlas. Vše vysvětlím černovlásce v bílém a je nám otevřeno. A taky zavolána sanitka. Problém je, že v Mnichově Hradišti není nemocnice, ani pohotovost nebo všechno vozí do Boleslavi jen tak, nevím, to už si nepamatuji.
Každopádně jsme najednou v boleslavské nemocnici. Rentgen, vyšetření. "Vy jste přítel? Pila jste? Jak se to stalo?": ptají se dokola a koukají na nás značně nechápavě. Proč by někdo skákal z pódia opilý? Snažím se vysvětlovat. Mladší sestřičky chápou, doktoři kroutí hlavami. Jana dostane sádru po koleno, berle a odvoz zpátky do Hradiště. Možná je to hloupost, ale jsme mladí, nasáklí alkoholem a chceme stihnout kamarády. Sanitář i řidič na nás koukají jak vyorané myši, ale vyhodí nás před kulturákem. Jana je najednou za hrdinku. Protože byla na skok v pekle, přežila a vrátila se. Dokonce kvůli ní Vitacit přidá ještě několik skladeb a jeden song jí věnuje. Má kamarádka září.
Tohle bylo samozřejmě všechno moc hezký, ale když všichni odešli, tak nám mladým a nerozvážným nedošla jedna věc. Jak vlastně dostaneme Janu domů? Na taxíka nemáme a v Hradišti stejně žádný nejsou. Musíme se rozdělit. Já jdu s Janou a Káčou na autobusák, ostatní na vlak do Boleslavi. Logické by sice bylo, aby má raněná kamarádka jela rovnou domů, ale znáte to, ženský, to je jinej svět.
Máme na cestu flašku rumu a čeká nás spousta hodin na autobusové zastávce. Jana pomalu střízliví, je jí zima - jsem tak na plech, že stojím v tý kládě jen do půl těla, aby se má kamarádka zahřála. Káča nad náma kroutí hlavou a je nejrozumnější. "Komu je co do nějakýho rozumu?": křičíme na ní s Janou i do ulic. Potom mám opileckou stíhu, hrozně se pořád Janě omlouvám, že jsem ji nechytil. Jsem z toho fakt totálně hotovej. Asi ten rum, únava a divný stavy.
Konečně autobus, kterej nás nechce vzít. Prý jsme špinaví (pravda), ožralí (pravda) a ze mě prý jde strach (lež, roztomileji jsem nikdy nevypadal - říká Jana). Ano, ale pane, já tady mám nemocnou kamarádku. Nakonec toho nelidu holky přemluví. Magor. Já bych mu dal pěstí, mumlám ještě vzadu na sedadlech (Káča na mě dělá pšššt a hladí mě po ruce). Spadnou na mě berle a rozseknou mi obočí. Jizvu tam mám dodnes.
V Doksech musím ukrást kárku z jedné zahrady. Janu už bych neunesl. Napíšu alespoň na zeď kusem cihly, že ji vrátím. Táhneme opilou kamarádku na vozíku, dojíždí v nás poslední alkohol. Kačenky máma se zhrozí, chvilku jakože nadává, ale protože já měl vždycky obrovský štěstí na ženský, tak nás jen po pár mých uklidňujících větách pošle spát (Prcalík vždycky říkal, že jsem s tím hlasem jak hypnotizér a že to funguje jen na ženský a vzteklý psy). Ležím na zemi.
Ráno se probudím. Zachumlaný do nějaký deky. Bolí mě záda, ale hlavně hlava. Neskutečně. Pomalinku začínám vnímat svět. Opatrně, světloplaše. Holky mají vykasaný trička a já na ně dostanu obrovskou chuť. Místo sexu je ale jen čaj, chleba a spoustu rad do života od paní Kačenkové. Koukám na ty její krásné vlasy (a poslouchám hlas, u kterého doufám, že ho jednou bude mít Kačenka taky, protože nebyl pisklavej, ale jemnej, hedvábnej a neskutečně rajcovní) a přemýšlím, jaké by to bylo ji pohladit. Pak se otřepu, to přece nejde, nebuď blbej, skočil bys rovnou do pekla.
-------------------------------------
Stála před zrcadlem, česala si vlasy, ještě rozehřátá z ranního muckání. Kolem se v různých akváriích a klecích zrovna probouzela všechna zvířátka. Kačenka milovala knížku Alenka v říši divů. Já tehdy moc ne. Nerozuměl jsem jí. I dnes mi přijde, že pořádně tento abstraktní příběh dokáží pochopit jen dívky a mladé ženy.
Dělala si ze mě legraci. Jednou jsem byl králíkem Březňákem, jindy zase Kloboučníkem. Citovala mi celé pasáže, jakoby ona byla TOU ALENKOU. Stejně bláznivá, usměvavá a zároveň citlivá. Saxon a k tomu otevřená knížka s krásným příběhem. To bylo její. Zachumlaná v kostkované dece, v mém vytahaném svetru od babičky. Pokaždé s holými chodidly (vem si ponožky nebo nastydneš vodspoda, říkávali jí snad všichni).
Měla ten den svátek, půjčený byt od rodičů a mě chlastajícího další ranní pivo v křesle. Krásná, tak krásná, v některých momentech až éterická. Jindy zase zemitá, metalově ostrá (dnes by se asi řeklo rebelka). Udělala mi to po probuzení nádherně a byl jsem prvním gratulantem. Sehnal jsem v antikvariátu, u jednoho příbuzného, starého žida, který jako jeden z mála mé krve, z jedné strany rodiny přežil. Vydání Alenky v říši divů, které prý mělo velkou hodnotu. Sběratelskou určitě, ale také peněžní, protože jsem za ní dal celý plat z brigády. Stálo to za to. Za tu radost, za ten krásnej úžasnej sex.
"Nepij pořád to pivo a pojď mi pomoct, kolem oběda tady budou všichni": peskovala mě, ale já jsem jí raději vzal knihu z rukou, zaklapl ji (co blbneš, teď nevím, kde jsem skončila - ale víš, už znáš Alenku nazpaměť) a vykasal jí svetr i s tričkem. Když bylo po všem, zazvonila Jana. Zaplať všichni svatí i nesvatí, jinak bychom nic nepřipravili. Olíbám je ze srandy na uvítanou obě, usadím se jako paša ke stolu a pomáhám jen občas, protože to dělám stejně špatně. Usrkávám pivko a těším se na hosty. Má milá bude dnes oslavována a kamarádi jsou moc rádi, že máme zase nějaký důvod pařit.
Dostane spoustu CD, knížek, od Jany tričko a pak taky šátek s lebkama, kterej prej v Praze mezi metlama teď neskutečně letí. "Tak jo, máme formality za sebou a teď nalejvejte panenky - panáky": zazdí vše Kytka a dodá, že někde četl - jméno Kateřina je podle starých řeckých pramenů vykládáno jako čistá, cudná. Dodám, že ano, sex dycinky až po svatbě přátelé. Začínáme mít náladu. Něco tomu ale pořád chybí. Jasně, hudba!
Sedneme si ke kazeťáku s Prcalíkem a nikoho k němu nepustíme. Vyndá z brašny kazety, co přinesl od Sabatha (ten nemohl přijít, říkal, že musí vyrazit do Liberce za nějakou koroptvičkou). Už to jede - Železná neděle, Torr, Kryptor, Arakain, Denet, Moriorr. Posledně jmenované osolím tak nahlas, že řvou všichni se mnou (pro nás "nejlepší song českého metalu")...Termonukleární jatkáááááá. Až nás musí Kačenka okřiknout, protože ona slaví a chce poslouchat spíš hlavně Paradise Lost, Saxon a Candlemass. Přání samozřejmě plníme.
Vše se vypije i sní (asi kotel guláše) a jde se přes celé město, dolů na sídliště. Občas se k nám někdo připojí, Káča dostane snad padesát gratulací. Všichni ji máme rádi a já nejvíc. Je moje, úžasná, někdy na mě naštvaná, ale v jádru hrozně hodná. Kamarádi mi pořád říkají, jakou mám z prdele kliku, že mám zrovna Káču, protože jiná by mě proklela, případně zabila. Nojo, no.
Chvilka na panelech, jen aby se neřeklo. Je už sychravo, listopad. Do Černé vdovy mojí milou neseme na rukou. Jako kdyby vyhrála nějaký závod. Máme půjčené klíče a víme, kde jsou sudy s pivem. Víc nepotřebujeme. Možná ještě rozsvítit v sále a zavzpomínat si na doby, kdy jsme ještě dělali metal i aktivně. Holky nás totiž pořád přemlouvají, abychom zase začali hrát. Na rovinu, už nám to moc nejde, vůbec necvičíme a je to spíš takovej hodně ostrej punk (RAMONES!). Ale naše snažení má v sobě sílu, odhodlání a radost. Dostanu kalhotkami od Jany do obličeje, jak jsou všichni na plech, tak lítá vzduchem snad všechno.
Po aplausu velkém jak u Beatles, u extáze z toho, že jsme zase zahráli, jdu na záchod. Pamatuju si, že mě tam odchytla nějaká holka a jestli prý ještě s Káčou chodím. Chvíli jsem váhal, co říct, ale jde kolem Jana a ta na kočenku zavrčí jako saň. Mě vyhrožuje uříznutím orgánů. Jdu si raději po svých.
Káča stojí zrovna na stole, opile tančí, chvílemi jako striptérka, akorát oblečená, ale triko sundá, to musí být. Koukám na ní, na svoji opilou Kačenku v říši divů a jsem nešťastnější chlap na světě. Hned jí musím všechno říct a jak lezu nahoru, tak padám naznak. Dám si do hlavy a probudí mě až panák ruma nalitý přímo do krku. Zakuckám se, otřepu a potom mám okno.
Hele já vím, že tohle mají být příběhy o metalu, ale mě se fakt zdá o králíkovi Březňákovi, Kloboučníkovi, kočce Šklíbě, která má zadek jako Jana. Uff. Svět se točí a já s ním. Veskrze pozitivní sen, představa, se postupně mění ve strach. Chtějí mi jí vzít, moji Kačenku - Alenku. Hnusnej alkohol.
"Vám zas jednou půjčím klíče, blbečci, to nemůžete aspoň zavřít hlavní vchod?": stojí ve dveřích vysmátý Sabath, s rukou kolem pasu asi čtyřicetileté paní. První co mě napadne, že je macatá, prdelatá, kozatá a zároveň neskutečně sexy. Jak jsem první na ráně (protože mě vyhnali spát do předsálí - prej hlídej a kdyby někdo přišel, tak trhej!), tak jí hned řeknu, že ji miluju. A oslovoju jí Šklíbo.
Směje se mi a hned běží do kuchyňky vařit kafe. "Ta je co?": chlubí se Sabath a jde hledat Káču. Ta spí s Janou vzadu na gauči. Obě ještě opilé jsou probuzeny a má milá dostane gramodesku Root. Miluje je a Sabath si vyslouží velkýho hubana.
Seznamujeme se všichni s Míšou, která je další ženou v mém životě, která mě hodně ovlivnila, pomohla, mnohokrát zachránila a vůbec byla mým strážným andělem. Má černý vlasy, už trošku jemně vrásčitý obličej, ale hlavně srdce velké jako řeku. Svojí dobrotou, milým hlasem nás hned všechny nadchne. Když nám pak přinese ještě kafe a dá do rukou vyprošťováky, má nás na lopatkách.
Seznamujeme se všichni s Míšou, která je další ženou v mém životě, která mě hodně ovlivnila, pomohla, mnohokrát zachránila a vůbec byla mým strážným andělem. Má černý vlasy, už trošku jemně vrásčitý obličej, ale hlavně srdce velké jako řeku. Svojí dobrotou, milým hlasem nás hned všechny nadchne. Když nám pak přinese ještě kafe a dá do rukou vyprošťováky, má nás na lopatkách.
Tulím se ke Kačence (ona byla opravdu TOU ALENKOU), vyprávím jí svůj sen, ale vypadá, že je nějak mimo. Možná je to opicí, ale spíš si myslím, že je někde ve svém dívčím světě, někde za zrcadlem, kam je nám mladým klukům možno nahlédnout jen občas. Pijeme celý další den. Svátky princezen se přece musí pořádně oslavit, nemám pravdu?
---------------------------------------------
Ranní ulice, chvilku před šestou. Tma. Zima a Sodom na uších ve sluchátkách. První týden v práci, kterou mi sehnal otec. Prý na udobřenou. Škodovka, tenkrát už druhým rokem pod německým Volkswagenem. A já jako čerstvý zaměstnanec. Vedoucí nástrojárny. Třicet lidí na starosti. Polovina ženský, který si myslí, že si mě omotají jako mlaďase kolem prstu a půlka chlapi, starý, zkušení a nevrlí, že jim takovej cucák dělá šéfa.
Odborně jsem připraven dobře, ale ubíjí mě setkání staré dělnické pěsti s moderním kapitalismem. Ve spoustě věcí je chápu, v mnohém mi ale přijdou zkostnatělí. Nestydím se mluvit s lidmi, ale dělat šéfa je také o rozhodnosti a té zrovna moc nemám. Máme ale výsledky a tak je klid. Sedím u jednoho z prvních počítačů v mém životě, v kukani ze skla a kovu. Mezi šanony odpočítávám minuty, abych už mohl odpoledne u píchaček konečně odbouchnout padla, nasednout na kolo a trhat asfalt až ke gymplu, kde zrovna končí Kačenka.
Mám s sebou všechny kazety brazilské SEPULTURY, kterou miluju už od jejích počátků. Na spoustu kamarádů je už moc drsná, syrová, neurvalá. Ale já, jako majitel CD alba "Morbid Visions", s chybou v bookletu a dnes velkým sběratelským kouskem, nutím všechny ostatní k poslechu. Káča mě nechápe, Prcalík mi nadává a Kytkovi se líbí jen něco. Přesvědčí ho až letošní "Chaos A.D.". Chodíme po sídlišti, já unavený z ranního vstávání a své první práce v životě. S flaškami Klášteru - světlá desítka. Řveme pořád dokola: "War for Territory...War for Territory".
Odborně jsem připraven dobře, ale ubíjí mě setkání staré dělnické pěsti s moderním kapitalismem. Ve spoustě věcí je chápu, v mnohém mi ale přijdou zkostnatělí. Nestydím se mluvit s lidmi, ale dělat šéfa je také o rozhodnosti a té zrovna moc nemám. Máme ale výsledky a tak je klid. Sedím u jednoho z prvních počítačů v mém životě, v kukani ze skla a kovu. Mezi šanony odpočítávám minuty, abych už mohl odpoledne u píchaček konečně odbouchnout padla, nasednout na kolo a trhat asfalt až ke gymplu, kde zrovna končí Kačenka.
Mám s sebou všechny kazety brazilské SEPULTURY, kterou miluju už od jejích počátků. Na spoustu kamarádů je už moc drsná, syrová, neurvalá. Ale já, jako majitel CD alba "Morbid Visions", s chybou v bookletu a dnes velkým sběratelským kouskem, nutím všechny ostatní k poslechu. Káča mě nechápe, Prcalík mi nadává a Kytkovi se líbí jen něco. Přesvědčí ho až letošní "Chaos A.D.". Chodíme po sídlišti, já unavený z ranního vstávání a své první práce v životě. S flaškami Klášteru - světlá desítka. Řveme pořád dokola: "War for Territory...War for Territory".
Jsem už dávno provařená thrashová hlava a tak nějak se o mě ví, že jsem ten metalista. Na poradách s ostatními odděleními působím poněkud nepatřičně. Protože mám trička s lebkami, moc nechápu řeči o pátečních diskotékách a novém "řezivu". Mám rád ženský, ale nelíbí se mi tupé kecy primitivů o šukání čehokoliv. Cítím se divně, když jsem nepřeřízl jako jediný kolegyni ze skladu. Byla hezká, ale taky hrozná kráva a to já nerad. Mé myšlenky v pracovním procesu často těkají mimo práci na metalových pódiích, na panelech, u Kačenky. Nejsem pro továrnu stvořený a přesto v nich pak trávím vlastně celý život.
Jako vedoucího mě osloví Franta. Kluk z vesnice kousek od Boleslavi. "Hele, vy jezdíte na metal, žejo?": zeptá se při svačině, kterou si chodím sníst s ostatními. Člověk tam pochytá drby a je tak nějak blíž k lidem. Ne že bych o to zase tolik stál, ale sedět sám v kanclu je dost na bednu. Vždycky vyřídím papíry a tabulky během prvních dvou hodin a pak se víceméně kopu do zadku. Kolem se pomalu šine dopředu linka s auty a mě děsí, že bych tu měl zůstat navěky jako mnozí mí podřízení.
"Nojo jezdíme": chytnu se konečně normálního tématu. Jinak všichni mluví jen o seriálech, o tom jaká je stará blbá a jak by šukali tu kurvičku ze skladu. Sedneme si s Frantou stranou a po pár větách vypadá jako slušnej týpek. Něco málo o metalu ví a z nějakého mě neznámého důvodu se chce pořád družit. Jsem duše hodná, povaha holubičí, tak mu řeknu ať se odpoledne staví na panelech. Zbytek pracovní doby strávím telefonátem s Janou, která se v krámě taky nudí až běda. Vymýšlíme různé erotické příběhy a hrozně se u toho nasmějeme. Mám v šuplíku rum od jedné dělnice, která má malé děti a je s nimi pořád doma. Asi měla pocit, že se musí omluvit. Nebylo za co, ale flaška se zase hodila, o tom žádná.
Vyzvednu Káču, skončíme u nich ve sklepě a po pár chvilkách radosti a tělesného tepla se jde na panely. Už z dálky slyšíme Prcalíka jak doslova vzteky řve: "Kdože tě sem pozval? Smrťák? Ty vole, jak si můžeš plýst SKULPTURU a SEPULTURU? To jsou úplně jiný slova, debile! Co ty seš za magora? Kde tě vyhrabali? Ti mrdá nebo co?" Musíme se smát, ale jen do té doby, než zahlédnu Frantu z práce, jak stojí obestoupen mými kamarády a vypadá, že se každou chvíli rozbrečí. Dávají mu co proto. Chudák. Radši popoběhnu a snažím se uvést vše v dobré. Nepovede se, neznalost u nás neomlouvá. Ještě chvilku se snažím ostatní přesvědčit, ale nejde to.
Franta se musel cítit ponížený, zavržený a když pak šel schlíple po louce k prvním panelovým domům, bylo mi ho docela líto. Druhý den v práci jsem se mu snažil ještě vyseknout malou omluvu, ale jen tiše mlčel. Přede mnou, ne před ostatními. Začal mě pomlouvat kudy chodil. Znáte to. Mladej vedoucí versus zapšklý, ještě mladší kluk. Škodovkou se rozezněly tamtamy. Z různých úst jsem se o sobě najednou dozvěděl, že jsme feťáci, že děláme po nocích ve městě bordel a určitě chodíme na hřbitov ničit náhrobky. "Jsou to satanisti!": zaslechl jsem na obědě v kantýně.
Na mě by mohli díky mé povaze kolikrát dříví štípat. Jenže to byla moje první práce a byl jsem zvyklý řešit vše na rovinu. Jednou takhle v pátek, ke konci šichty, když za mnou přišla skladnice - kurvička, jestli by se nemohla někdy účastnit našich tajných satanistických sado maso obřadů, ve mě bouchly saze. Šel jsem za Frantou, řekl mu, ať si stoupne a rupnul jsem mu jednu přímo mezi oči. Padl na zem a pak si šel stěžovat. Výsledkem byla pokuta pro mě a přeřazení pana poškozeného do jiného oddělení.
Zajímavé bylo, že staří fachmani se ke mě najednou začali chovat víc příjemně, pomáhali mi a vůbec byli skvělí. Ledy se díky jedné ráně a vlastně i Sepultuře, protože jsem ji tenkrát na svém čerstvě přineseném kazeťáku ve svém kanclu pořád protáčel, prolomily. Nebyl jsem ve škodovácké nástrojárně šťastný, ale byla to práce a peníze. Střádal jsem na byt nad řekou pro mě a pro Káču, na CD, kazety, na koncerty.
Sepulturu jsem tenkrát poslouchal už několik let. Patřila k mým nejoblíbenějším kapelám. A patří vlastně až dodnes. Čekala mě zima v továrně. Dlouhé hodiny pod umělým osvětlením. S tunami papírů k vyřízení, často neodbytnými podřízenými, s určitou beznadějí v hlavě. Připadal jsem si často jako šelma v kleci, zavřená a donucená chodit stereotypně stále dokola. Sepultura a jejich hudba mi pomáhala přežít, nezbláznit se. Těšil jsem se vždycky na konec, na poslední úder hodin a odpískání ranní směny. Stál jsem oblečený, se sluchátky na uších a pořád přidával hlasitost, abych přerušil nekonečný šum strojů okolo.
Ještě že mi kdysi Chorvat přivezl jedno z mých prvních CD vůbec. "Morbid Visions". Jinak bych asi svoji první práci nepřežil. Věděl jsem to už tenkrát. Na rozdíl od Franty, který si pořád pletl Sepulturu se skulpturou.
-----------------------------------------------------------------
Příběh sto dvacátý druhý - Jak nás málem zlomili
Z chalupy jsme s Káčou přijeli až v neděli ráno. Měl jsem v pátek volno a už cestou jsem byl nadrženej jak stepní koza. Muchlování v autobusu bylo super, ale jeden a půl dne strávené v posteli u kamen ještě lepší. Měl jsem vždycky obrovskou radost, když se napnula v milostné křeči a pak na mě padla s úsměvem, který mívají spokojené ženy. Mezi jednotlivými akty se jedla paštika a lunch meat přímo z konzervy, k tomu kompoty ze sklepa. A samozřejmě rum.
"Na co zase myslíš, měl bys víc chlastat, to šukání ti leze na mozek": vytrhl mě z krásných vzpomínek - představ Prcalík. Jen jsem se usmál a poslal ho do prdele. Sedíme v hospodě U Hymrů, kde jsme už probrali naše holky a teď se přešlo na muziku. Museli jsme si přesednout do salónku, protože dělňasové se chtěli koukat jako každý nedělní podvečer nejdřív na Walta Disneyho (Gumídci, kníže Ignor, strýček Skrblík a ostatní) a nekonečné příběhy plné tuposti - Beverly Hills 90210, kde Dylan zase vypil jednoho panáka a už byl závislej na alkoholu. My chodili kouknout až na kozy, na Pamelu z Pobřežní hlídky, o jejíž prsou se vedly nekonečné spory, zda jsou či nejsou umělé.
"Já ti říkám, že Metallica i dneska strčí Megadeth do kapsy": začal zase špičkovat Kytka. Věděl jak na mě, měl spoustu znalostí a informací o metalu z různých časopisů, knih a tak občas dělal chytrýho. "Jste jak malí Jardové, už se na to vyserte, pojďte se radši bavit o šukání..": rozsekl naše škorpení Prcalík, ale my nemohli jinak. A tak se řešilo snad všechno. Co komu přišlo na jazyk. Člověk byl každým pivem chytřejší, hlučnější a ostřejší. Všechno v dobrém, hrozně na ty naše debaty rád vzpomínám, protože patřily k metalu, jako k Lemmymu bradavice na tváři.
Přesunuli jsme se do hlavní hospody a museli být ticho. Důchodci i dělnická třída (pár chlapům jsem dělal už vedoucího) si otočili židle k televizi a číšník byl několikrát seřván, že ruší a cinká sklenicemi. "Abyste se z těch koz neposrali, ani nechlastáte": zavrčel na nás a od Prcalíka si ihned vysloužil označení, že je buzerant. Na obrazovce zrovna holky vrtěly zadkama a zachraňovaly nějaký koně, kteří pobíhali po pláži. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát nahlas, ale nakonec jsem zase začal myslet na Káču. Mimochodem, zrovna v tomhle díle byla plavčice, která jí byla dost podobná. Má milá měla jen delší vlasy a o hodně hezčí a chytřejší pohled.
Pilo se dál, v předtuše, že zítra se zase bude muset do práce. Většinou pivo, občas rum, zelená, ale taky fernet a vodka. Já moc ne, nechtěl jsem se vykropit, abych v pondělí vstal. Hospodou se vznášel neprostupný kouř a všichni měli huby od ucha k uchu od smíchu. Kytka mě držel kolem ramen a promlouval mi do duše, abych si to s tou Metallicou přeci jen rozmyslel. Vrtěl jsem naschvál hlavou jakože ne, protože pak se strhla další debata. Naše holky měly každou neděli svoje odpoledne a večer a my také. Co vím, tak se vždycky u nějaké slezly, dávaly si do zobáčků víno a vedly podobné debaty jako my, jen asi o trošku slušnější. I když, kdo ví?
Vylezeme z hospody, nakročíme a začneme předříkávat Jilemnického okultistu od Master´s Hammer. Vždycky jsme se seřadili, jako vojáci jdoucí na zteč a zpívali. První sloka a refrén nám vyšel až k divadlu, kde se najednou u živého plotu (před gymplem) objevily tiše divné stíny. Bylo to zvláštní, většina našich bitek do té doby začínala vždy neskutečným řevem. Ať už se jednalo o namachrovaný metly z města, cikány nebo skinheads, vždycky tomu tak bylo.
Tentokrát to byl tichý Blitzkrieg. Holé hlavy, bombry, sem tam nějaká ta bassebalová pálka. Představte si tři hubené klučíky, s vlasy do půl zad, s džínovými bundami a čínskými keckami. Nechápali jsme a byli jsme šíleně překvapení. Oni ti sviňáci útočili normálně ze zálohy. To jsme si přitom mysleli, že po jarní řezničině, kdy jsme je doslova rozprášili a zničili, nás už nechají na pokoji. Jenže se jim vrátil ten malej agresivní zmetek Ámos z vězení a znova povolal do svatého boje své věrné. "Kurvy.....": řval Prcalík, ale nebylo mu to nic platné. Jich bylo osm, my tři. Férovka, masakr.
Byli jsme jak ranění lvi, posilnění pivem a rumem. Stáli jsme zády k sobě a odráželi útoky ze všech stran. Už jsem si myslel, že se ubráníme. Dokonce jsem zaslechl nějakého pána jdoucího z divadla, který křičel naším směrem, aby nás skinheads nechali. Ale odtáhla ho manželka, že prý je to náš problém a ať se do toho nemontuje. Pak jsem dostal z boku ránu pálkou do hlavy a padl na zem. To byl konec. Jak jsem vysokej a Kytka byl taky, tak jsme si je zatím (až do pumelenice dřevem do mé lebky) drželi docela na distanc. Prcalík vždycky vybíhal, hrozně se u toho vztekal a budil děs. Nebylo nám to nic platné.
V podobných situacích se můžete jen schoulit do prenatální polohy a chránit si hlavu a břicho. Oni do nás kopali kanadama, mlátili a bylo to nekonečný. Jakmile padnete na zem, tak je to konečná. Přiznávám, že jsem se modlil. A moje modlitby byly asi vyslyšený, protože tři chlapi, takový ty dělnický pořízkové, rovný siláci/dobráci od rány i od kosti, šli taky od Hymrů dolů na sídliště. Plešky odehnali a nás postavili na nohy. Já na tom byl relativně dobře, Prcalík byl ale dobitej neskutečně. Krve všude jak při zabijačce.
Poděkovali jsme chlapům za záchranu (a já jim pak v práci zařídil zvednutí platu - nejen kvůli naší záchraně, ale taky, protože na ně všichni okolo házeli bobek a jsem toho názoru, že dobrý fachmani mají být dobře zaplaceni) a podpírali se jako kdybychom šli z války. Všichni od krve. Prcalík nemohl moc mluvit, ale my s Kytkou jo, tak jsme nadávání obstarali sami. Ani nevím proč, ale šlo se ke Káče domů. Asi že to bylo nejblíž a taky jsem byl zvyklý si ke své metalové princezně chodit lízat rány.
"Panebože!": uvítala nás paní Kačenková u dveří. Pamatuji si, že na sobě měla župan, rozepnutý a koukal ji cíp černé podprsenky. Očividně jsme jí překazili hezký večer s manželem. Brejle jsem měl rozflákaný v kapse a tak jsem si pořád mnul oči, abych jednak otřel krev a hlavně abych téhle krásné dámě viděl do výstřihu. Měl jsem pocit, že si toho všimla, protože zrudla a odběhla pro Káču. Potom to už šlo ráz na ráz. V jejich bytě to za chvíli vypadalo jako v lazaretu. Taky chtěli volat policajty, ale to jsme rezolutně odmítli. Nejsme práskači, ne?
U mě byly asi nejhorší naražený žebra, Prcalík nakonec umytý vypadal líp než normálně - to jsem mu prostě musel říct. Kytka se tvářil, že mu skoro nic není. Jen se kolem druhé ráno začal držet za břicho. Museli jsme zavolat sanitku. Jel jsem s ním, stejně už bych neusnul a ráno mě čekala za pár hodin směna. Prasklé vředy nejsou žádná sranda a já počkal až operace skončila. Zavolal jsem sousedce, aby neměla máma strach (my telefon neměli a tak si to dámy řekly). Horší to bylo s Kytkovou mámou, protože ta se málem chudák u telefonu zhroutila. V nemocnici vylezl pan doktor, vzbudil mě ležícího na červené lepkavé kožence a řekl mi, že kamarád si u nich chvilku poleží. Ale že je všechno v pořádku.
Vydal jsem se z nemocnice pěšky do Škodovky. Smrděl jsem krví, desinfekcí, potem a nevyspáním. Pršelo a já se šoural jako kdybych měl každou chvílí padnout hubou k zemi. U píchaček potkám své zachránce. Ptají se mě co a jak a já si zalezu do svého kanclu. Chce se mi šíleně spát. A protože jsou všichni na mě neskutečně hodní, tak můžu. Natáhnu se na lavičku, pod hlavu si dám křiváka (pořád od krve) a spím. Zdá se mi o Káče, jak zase vrní blahem. Mám napuchlý obličej, bolavá žebra, ale jsem rád, že jsem přežil.
Nejhorší na podobných bitkách nebylo to, že jsme prohráli. Bolest pomine a zažili jsme ji už mnohokrát. Horší bylo ponížení, prohra. Moc jsem se ten den nesmál. Několikrát mi volala Jana, pak Káča z budky před školou, taky máma. A chodili za mnou kolegyně, každá se svačinou, milým slovem, pohlazením, omytím obličeje. Byl jsem jak voják - hrdina, který se vrátil ze záchranné mise. Nejlepší byla jedna má podřízená, které bylo už lehce k šedesáti. Měla drsné, silné ruce od práce, ale chovala se ke mě jako vlastní babička. Skinheady neměl nikdo rád. Byli zákeřní a mlátili lidi na potkání. S původním hnutím neměli vůbec nic společného.
Možná tenkrát zlomily plešky naše těla, ale naše mysl zůstala hrdá a neporušená. Po práci na mě čekali před branou všichni. Už od píchaček jsem viděl zástup džínových postav. V čele ovázaný Prcalík a Káča, která ke mě hned běžela. Bylo to jak v nějakým romantickým filmu, jen nám u toho náš kamarád nadával, ať se na to vysereme, že prší a rozmočí se mu obvazy.
Šli jsme ruku v ruce, modrá thrashová metalová síla. Kluci a holky ze sídliště, kteří si mezi sebou řekli, že několika z nich bylo hodně ublíženo. Cestou nabereme Janu, která mě hned se slzami v očích nadává, co jsme to zase prováděli. To samé Prcalinka a Mirka. U nemocnice nás je už snad osmdesát. Vypadali jsme jak začátek revoluce (proti tuposti a zmrdům), jako protest proti debilitě a zbytečnýmu násilí. Konečně potkávám mámu, která zase brečí, Kytkova taky, ale nás najednou nic nebolí, protože jsme spolu, máme svý holky, svůj metal, svůj krásnej svět.
Kytka nakonec dopadl docela dobře. Dokonce jsme mu pod okny zazpívali pár jeho oblíbených songů. Já mu "milosrdně" přiznal, že Metallica má něco do sebe (abych mu udělal radost), i ta novější. Mámě jsem řekl, že bych raději spal u Kačenky, otec by měl zase nějaký řeči. Rozvalil jsem se u nich na gauči, přijímal samé dobroty a láskyplné doteky. Saxon hráli pořád dokola, život po bitce/nakládačce nebyl zase tolik zlej. To nic ale neměnilo na tom, že se v Boleslavi opět po nějaké době začaly formovat plešatý oddíly plný debilů. "Nás nezlomí, nás tedy ne..": šeptal jsem prý ze spaní, když se na mě má milá chodila v noci dívat.
---------------------------------------------
Příběh sto dvacátý třetí - Berlínská thrashová rozsekávka
Na otázku, co chceme k vánocům, jsme již několik týdnů všichni odpovídali, že lístek na koncert. Do Berlína. Na Sodom, Kreator a Entombed. A hlavně můj největší sen v životě. Motorhead. Básnili jsme na panelech, představovali si, jak naše hvězdy zahrají, dopředu se snad stokrát pohádali, která kapela je nejlepší a jaké skladby nám předvedou. Ve starém kazeťáku Sony nic jiného nehrálo. Nechodilo se ani moc do hospody, lístky nám poslal opět Prcalíkův táta do Čech poštou. Jeho firma přesídlila z Mnichova do Berlína. Obrovské štěstí, že se jeho rodiče zrovna udobřovali. Protože jinak bychom neměli nic.
První problém nastal s mojí mámou, která se z ničeho nic zasekla. Možná, že se mnou byly poslední dobou problémy, nebyl jsem pořád doma a když už byl, tak jsme se jen s otcem hádali. Musela být vypravena ukecávací skupina. Káča v čele, s ní Jana, Mirka. Holky zazvonily hned po nedělním obědě, protože někde četly, že v té době jsou lidé nejpříjemněji naladěni. Ne tak můj otec, kterému ještě nezabral chlast. Otevřel dveře, měl nějaký sprostý připomínky, ale mé princezny do bytu nakonec pustil. Máma sedící v kuchyni, okolo tři metalový křepelky, které ji pořád přemlouvaly. Jaký jsem prý hodný, milý, spolehlivý a že beze mě to nebude ono. Stál jsem v koutě a koukal jak puk. Radši jsem neříkal nic.
Zase jednou vyhrálo dobro (holek) nad dobrem (mojí mámy). Můžu vyrazit! Opil jsem se radostí tak, že jsem usnul na panelech a byl tam až do rána. V chladu, lehkém dešti. Málem si to máma zase rozmyslela. Od té doby jsem ale sekal dobrotu. A měl oči hodného syna. Možná trošku vypočítavé, ale abyste zase nemysleli, na svojí mámu nedám dopustit. Ona za ten marast, co byl doma nemohla, nebylo to jen otcem, těch faktorů bylo víc a nechal bych si je s dovolením pro sebe. Pomáhal jsem, dokonce šel na první zácvik do Škodovky (kterému jsem se předtím pořád vyhýbal).
Vstával jsem ráno v pět, na kole dojel do fabriky, převlékl se do montérek a učil se být vedoucím nástrojárny. Od starého praktika, chlapa, který mě odhadl jako flinka, jako cucáka, co na to někdy až moc sere. Je to škoda mladej, protože kdybys chtěl, měl bys na víc, seš chytrej. Akorát že já nechtěl, mě zajímal jen metal, holky, pivo, holky a zase hlavně ty holky. Nojo, s tím už nic neudělám. Ale šikovnej jsem prý byl (lenost byla vždy brzdou mé ctižádosti), pochvalovali si mě. A taky jsem konečně dostával výplatu. Velmi dobrou. Pozval jsem za ní všechny do Berlína. První vydělané peníze se přece mají propít nebo ne?
Proč zrovna do Berlína, ptali se nás často kamarádi. Vlastně za to může Kytka, který ležel pořád v těch svých časopisech o metalu a hltal každou zprávu. Nechával si posílat i německé a pořád nám říkal nějaké novinky, které nám (na rovinu) byly docela u prdele. Často jsme ho vytočili s Prcalíkem k nepříčetnosti, protože on vždycky tak vážně a zasvěceně o všem mluvil. My seděli u piva, s rukama založenýma v zadních kapsách džín holek (a lehkým lechtáním po prdelkách), nasávali a dělali si šoufky. Zase na druhou stranu, nebýt Kytky, moc koncertů bychom neviděli a nebylo by na co vzpomínat. Vždycky musí být někdo, kdo všechno zorganizuje, nemám pravdu? Myslím, že mám.
Lístky přišly s velkým předstihem, přes mámu jsem poslal peníze Prcalíkově otci a pořád ženě, co mě porodila, nemohl vysvětlit, že je to pro nás splněný sen. Otázkám typu: "Proč si nekoupíš něco hezkého na sebe...proč nešetříš třeba na pračku nebo na byt?" jsem se smál, až jsem se za břicho popadal. To víš mámo, já jsem metal a jinej nebudu. Dostal jsem pak při dalších srandičkách lehký, s úsměvem míněný pohlavek a vyrazil zase ven. Vstupenky v jedné ruce, lahváče v druhé. Šel jsem na panely, zlehka poskakoval radostí a v dálce viděl naší partu. Secvaklo jim to brzy. Koncert bude, teď už tomu všichni věříme!
Organizačními věcmi byl pověřen Kytka a Jana, protože oba byli z nás nejsvědomitější. Já několikrát "zklamal" nebo spíš...dělal jsem si z toho srandu a nic nebral vážně. Tak jsem jen kibicoval, popíjel pivo a předváděl hrozný machry s němčinou, kterou jsem tenkrát vcelku slušně ovládal. Všichni už byli na všem domluvený a já pořád dělal blbiny. Asi jsem byl protivnej, dělal jsem problémy a vůbec měl zrovna takový hodně rebelský období. Ale sázel jsem na svoji "roztomilost", kterou jsem podle našich koček vyzařoval a podle Prcalíka jsem jí neskutečně zneužíval. Bylo to tak, proč bych se nepřiznal.
Řekli mi, že mám stát v pět na hlaváku dole v Boleslavi. Jenže já Káču přemluvil k ranní rychlovce. Moc nechtěla, nadávala mi, ale já ji tak dlouho otravoval, že podlehla. Miláček. Pak byla vytočená a vlastně i všichni ostatní, protože jsme nestihli vlak na Prahu a museli do České Lípy. Musel jsem si to jít všechno zjistit sám, s nadávkami v zádech. "Káčo, prosím tě, dělej s ním něco, vždyť se chová někdy jak šílenec": uslyšel jsem ještě a už jsem cvrdlikal u pokladny s paní, co prodává lístky. Polichotil jsem, pochválil účes a dostali jsme slevu na jízdné a já ještě koláč, o který jsem se musel rozdělit, jak byl velký. Tak vidíte volové.
Ve vlaku zima a taky trošku napětí, protože nakonec nejel Sabath a Míša, zbyly dva lístky. Míše onemocněl syn z prvního manželství a tak jsme jeli jen ve složení - já, Káča, Mirka, Kytka, Prcalík a jeho milá. Samozřejmě taky Jana, můj druhý (kolikátý už?) strážný ženský anděl s batohem - krosnou plnou řízků, piva, chleba, špekáčků a dobroty. Já měl lístky (ty mi několikrát Káča zkontrolovala) a spoustu peněz - marek. Chtěl jsem svým kamarádům trošku (o)splatit všechny akce, výlety, chlastačky, kdy platili za mě, kdy jsem neměl jako studentík ani vindru. Tak jsem vyběhl v Ústí nad Labem pro lahváče do stánku, nakoupil i párky v rohlíku. Měli jsme se dobře.
Na hranicích byly trošku problémy, nejdřív tedy ne, doklady jsme měli v pořádku, ale pak řekl Praclík jednomu celníkovi: "Hände hoch!" a ještě na něj dělal: "Tatatatatatatata". Pán neměl pro hochy a dívky z východního bloku moc pochopení. Museli jsme vystoupit a prohledávali nás jak nějaký zločince. Janu donutili vysypat batoh. Nakonec pomohla má omluva s tím, že jsem všem řekl: "Mein freund ist trotl". Celníci se začali smát, naše křepelky po nich ještě hodily okem a mohlo se pokračovat. Čekalo nás Německo. Přestup v Drážďanech a pak nekonečný šourající vlak před Berlínem.
Trošku jsem se opil z rumu a piva a pořád se chtěl líbat. Dokonce jsem chtěl dát pusu i jedné německé důchodkyni, ale zarazil mě její pohled a Prcalík, kterej mi tvrdil, že mohla hlídat mý příbuzný v lágru, ať se na to radši vyseru. A taky přišel její Helmut a díval se na mě jako na vraha. Tak jsem jim jen řekl něco v tom smyslu, že jsem jim už dávno odpustil za celou rodinu. Koukali nechápavě. Dal jsem si radši další pivo.
Jestliže jsem už dva měsíce machroval, jak se skvěle domluvím, že mi stačí mapa a všechny dostanu na koncert, tak ve mě najednou byla malá dušička. Mladej kluk, ztracenej ve velkým světě. Ještě, že mám někde na nebi svou hvězdu a ta mě vždycky jako navigace hodí do cesty skvělé lidi. Kousek před Berlínem potkávám partičku německých thrashers. Něco jako my. Taky východ. To byla zajímavá věc. Byli oblečení jak my. "Zápaďáci" byli víc v kůži a měli i kožený boty. Na to my neměli.
Byla tedy družba. My měli hezčí holky (o hodně) a oni zase víc piva (nic moc, ale lepší než žádný). Na nádraží v Berlíně jsme už byli všichni kamarádi, já se zase předváděl až hrůza a vykládal německým metalistkám o tom, jak jsme museli za socialismu v Čechách chytat veverky, páč byl prostě hlad. Visely mi na rtech a litovaly mě. Nebyly to žádný krasavice, ale byly moc milý, až Káča zase žárlila.
Dodnes si říkám, jaké bylo štěstí, že jsme je potkali. Tenkrát bych se na berlínském nádraží nevyznal. Koncert byl kousek od Mauerparku, hale se říkalo jednoduše Die Halle a my měli najednou spoustu času. Ani nevím, co mě to popadlo, ale poprosil jsem naše nové kamarády, aby nás trošku po Berlíně provedli. Jeden z nich, s typickým jménem Klaus a velkým nápisem Sodom na zádech ochotně souhlasil. Byl to krásný zážitek.
Představte si partu ožralých metalistů z Čech i Německa, kteří postávají na Alexandeplatz, mávají hlavami do rytmu a řvou texty thrashových kapel. Dokonce jsme německý kluky a holky naučili i něco od Master´s Hammer a Rootu. No sranda veliká. Jenom u památníku obětem holokaustu jsem se málem rozbrečel. To bylo taky hrozně zajímavý.
Pořád se dělaly prdelky, srandičky, kamarádi nám kupovali piva a mě holky jídlo, ať se prý najím, když jsem jako malý musel jíst "das Eichhörnchen" (veverku). Pak se mi sepnuly u desky s rytinami a černobílými fotkami se jmény vzpomínky dohromady s příběhy z koncentráků všech mých židovských předků a bylo mi hodně ouzko. No a všechny dosud rozjívené německé tlamy ke mě postupně chodily a objímaly mě. Káča samozřejmě brečela jako želva, protože ona byla duše citlivá. "Válka je prostě svinstvo a nemá bejt, možná bych řekl, že je to jen kurva píčovina pro debily": snažil se mi ještě zvednout náladu za všechny mé příbuzné Prcalík. Museli jsme dál.
Představte si partu ožralých metalistů z Čech i Německa, kteří postávají na Alexandeplatz, mávají hlavami do rytmu a řvou texty thrashových kapel. Dokonce jsme německý kluky a holky naučili i něco od Master´s Hammer a Rootu. No sranda veliká. Jenom u památníku obětem holokaustu jsem se málem rozbrečel. To bylo taky hrozně zajímavý.
Pořád se dělaly prdelky, srandičky, kamarádi nám kupovali piva a mě holky jídlo, ať se prý najím, když jsem jako malý musel jíst "das Eichhörnchen" (veverku). Pak se mi sepnuly u desky s rytinami a černobílými fotkami se jmény vzpomínky dohromady s příběhy z koncentráků všech mých židovských předků a bylo mi hodně ouzko. No a všechny dosud rozjívené německé tlamy ke mě postupně chodily a objímaly mě. Káča samozřejmě brečela jako želva, protože ona byla duše citlivá. "Válka je prostě svinstvo a nemá bejt, možná bych řekl, že je to jen kurva píčovina pro debily": snažil se mi ještě zvednout náladu za všechny mé příbuzné Prcalík. Museli jsme dál.
Reichstag, taky Braniborská brána. Všude se dělaly neskutečný blbiny, kluci se předváděli před holkama. Peníze na další pivo nebyly, šetřili jsme na hospodu po koncertě. Postupně jsme vystřízlivěli a vyrazili k Die Halle. Tam už se srocovaly davy a taky do tmy zářil nápis, že Motorhead nepřijedou. "Kurva, doprdele": řval jsem jak tur česky. Byl jsem naštvanej. Taková dálka (o tom, že vraceli část vstupného jsme nevěděli vůbec nic). Vytočenej jsem byl tak, že na mě poslal Kytka s Prcalíkem holky, aby mě uklidnily. Nojo, na to já dám. Stačí pár úsměvů, milé slovo a pohlazení. Jen mě mrzelo, že se mi rozplynul jeden velký sen - vidět poprvé Lemmyho.
Ale ještě tu byli Sodom, Kreator a Entombed. Naštvanej jsem přestal být, až když to před námi odpálili Švédi. Byl to dokonalý koncert po všech stránkách. Divoké, melodické, šílené. Němce to sice asi moc nebralo, ale já byl ve svým živlu. Sodom, moje srdcovka šli na řadu jako druzí. Málem jsem u jejich setu zemřel. Už jsme v sobě neměli žádnej alkohol, ale muzika nás strhnula, jako bychom měli v sobě každej lahev vodky. Neskutečný. Obrovská síla, nasazení, mosh-pit. Kreator to samé. Uff. Byl jsem úplně mimo. V jakémsi rauši, jiné thrashové dimenzi (Kačenka mi pak říkala, že si myslela, že bude každou chvíli po mě). Ani jsme tenkrát nevěděli, že se před námi odehrává kus historie. Kapely ve svých nejlepších letech. Totální nasazení. Vyhlazení. Masakr.
Zářily nám obličeje štěstím, všichni mi děkovali, že jsem je vzal s sebou. Ani jsem je moc nevnímal. Chtělo se mi hrozně na záchod a tam najednou koukám, kdo to přišel vedle mě tak nalitej. A on Mr. L_G Petrov. Tak jsem mu u umyvadla poděkoval. Kouknul na mě skelným pohledem a něco zažbrblal. Rozuměl jsem jen fuck off! Setkání se zpěvákem Entombed bylo takovým velmi příjemným zakončením, rozloučením.
Klaus a jeho věrní na nás čekali před vchodem a že prý znají kousek od nádraží nějakou dobrou hospodu. Šlo se na S-bahn (nebo U-bahn), to já už nevím, ale pamatuju si chuť německého piva, jako bych ho měl dodnes na jazyku. Bylo sladké. Tak nějak divně. Nenamítali jsme nic, darovanému koni na zuby nehledíme. Sice jsem šel párkrát k výčepu, že všem taky vezmu pivo, ale pokaždé vyrazila nějaká německá dívka a už mě Ute, Irma, Jane nebo Susan předběhly. Bylo nám trošku trapně, ale zase na druhou stranu, myslím, že kdyby přijeli k nám, tak bychom udělali to samé.
Mám rád povídání o hudbě po koncertech. Rád poslouchám názory lidí na muziku (pokud jsou tedy rozumné). Probíralo se všechno možné. Přivezl jsem si domů v zadní kapse džín seznam mě dosud neznámých kapel. Hvězdou večera byl ale Kytka. Jeho až encyklopedické znalosti o metalu všechny doslova uchvátily. Já šel spíš po holkách - zvláštní věc, připadalo mi, že se známe snad odmalička. Taky jsem zjistil, že moje němčina není tak super, jak jsem si myslel. Kde nestačila slova, nahradil je úsměv, gesto. Rozuměli jsme si, protože jsme chtěli - spojovala nás hudba, mládí. Neskutečně jsme se nasmáli.
Byli jsme vyprovozeni na vlak, brzy k ránu. Když se okolo Sprévy vznášel šedivý opar. Kačenka mi pořád šeptala, že tohle je přesně město, kde by dokázala žít. Velké, tepající, moderní, krásné. Stáli jsme na mostě přes řeku, ochutnávali si navzájem hlavy až někam do krku a všichni nám utekli na nádraží. Pod námi zrovna projížděla loď a starý pán, který seděl na přídi a kouřil, nám zamával. Byla to chvíle, okamžik, které si pak pamatujete navždy. Patřil jsem ke Káče, ona ke mě a když jsem ji potom dal svoji bundu, aby mi v tom sychravu nenastydla, měl jsem co dělat, abych se s ni nevyspal přímo na mostě.
Čekáme na vlak, unavení a smutní z toho, že se musíme rozloučit. Tohle je stejně dodnes na metalu krásný, člověk potkává lidi, setkává se s podobně prokletými. Dává nás dohromady muzika, podobný pohled na svět. Jsem objímací typ a najednou vidím na všech, že nechtějí abychom odjeli. Dostanu od Klause nášivku Sodom, já mu dám svoji Vader, ručně dělanou od Jany. Víte, ono když člověk na podobné zážitky vzpomíná, tak si říká, jak je skvělé, že byl u toho. Vidíte někoho první den a noc a pak holky pláčou jako želvy, že se musí loučit.
Vyměníme si s Klausem adresu (já ji pak samozřejmě ztratím). Cestou, nekonečně dlouhou, šeptáme nadšená slova. Mě se nejvíc líbili Entombed a Sodom, Kytkovi Kreator a Prcalíkovi všechno. Káča mi usíná v náručí a já se zase bojím pohnout, abych ji chudáka moji neprobudil. Vždyť má se mnou kolikrát jen trápení, je pro mě možná až moc hodná. Já jako vždy nespím skoro vůbec, protože si všechno znovu a znovu přehrávám dokola a zase v hlavě jako parádní metalový film, který jsem právě viděl. Až do Prahy, až zpět domů. V Berlíně to byla totální metalová rozsekávka a zážitek na celý život.
Ještě, že jsem si tenhle svůj blog založil. Svět je díky internetu malej a my se s Klausem potkali po letech na facebooku. Pak že ty sociální sítě stojí za vyliž prdel, co? Klaus četl jednu moji recenzi a poslal mi zprávu. Přiznám se, že napsání tohoto příběhu pro mě bylo náhle povinností.
Klaus a jeho věrní na nás čekali před vchodem a že prý znají kousek od nádraží nějakou dobrou hospodu. Šlo se na S-bahn (nebo U-bahn), to já už nevím, ale pamatuju si chuť německého piva, jako bych ho měl dodnes na jazyku. Bylo sladké. Tak nějak divně. Nenamítali jsme nic, darovanému koni na zuby nehledíme. Sice jsem šel párkrát k výčepu, že všem taky vezmu pivo, ale pokaždé vyrazila nějaká německá dívka a už mě Ute, Irma, Jane nebo Susan předběhly. Bylo nám trošku trapně, ale zase na druhou stranu, myslím, že kdyby přijeli k nám, tak bychom udělali to samé.
Mám rád povídání o hudbě po koncertech. Rád poslouchám názory lidí na muziku (pokud jsou tedy rozumné). Probíralo se všechno možné. Přivezl jsem si domů v zadní kapse džín seznam mě dosud neznámých kapel. Hvězdou večera byl ale Kytka. Jeho až encyklopedické znalosti o metalu všechny doslova uchvátily. Já šel spíš po holkách - zvláštní věc, připadalo mi, že se známe snad odmalička. Taky jsem zjistil, že moje němčina není tak super, jak jsem si myslel. Kde nestačila slova, nahradil je úsměv, gesto. Rozuměli jsme si, protože jsme chtěli - spojovala nás hudba, mládí. Neskutečně jsme se nasmáli.
Byli jsme vyprovozeni na vlak, brzy k ránu. Když se okolo Sprévy vznášel šedivý opar. Kačenka mi pořád šeptala, že tohle je přesně město, kde by dokázala žít. Velké, tepající, moderní, krásné. Stáli jsme na mostě přes řeku, ochutnávali si navzájem hlavy až někam do krku a všichni nám utekli na nádraží. Pod námi zrovna projížděla loď a starý pán, který seděl na přídi a kouřil, nám zamával. Byla to chvíle, okamžik, které si pak pamatujete navždy. Patřil jsem ke Káče, ona ke mě a když jsem ji potom dal svoji bundu, aby mi v tom sychravu nenastydla, měl jsem co dělat, abych se s ni nevyspal přímo na mostě.
Čekáme na vlak, unavení a smutní z toho, že se musíme rozloučit. Tohle je stejně dodnes na metalu krásný, člověk potkává lidi, setkává se s podobně prokletými. Dává nás dohromady muzika, podobný pohled na svět. Jsem objímací typ a najednou vidím na všech, že nechtějí abychom odjeli. Dostanu od Klause nášivku Sodom, já mu dám svoji Vader, ručně dělanou od Jany. Víte, ono když člověk na podobné zážitky vzpomíná, tak si říká, jak je skvělé, že byl u toho. Vidíte někoho první den a noc a pak holky pláčou jako želvy, že se musí loučit.
Vyměníme si s Klausem adresu (já ji pak samozřejmě ztratím). Cestou, nekonečně dlouhou, šeptáme nadšená slova. Mě se nejvíc líbili Entombed a Sodom, Kytkovi Kreator a Prcalíkovi všechno. Káča mi usíná v náručí a já se zase bojím pohnout, abych ji chudáka moji neprobudil. Vždyť má se mnou kolikrát jen trápení, je pro mě možná až moc hodná. Já jako vždy nespím skoro vůbec, protože si všechno znovu a znovu přehrávám dokola a zase v hlavě jako parádní metalový film, který jsem právě viděl. Až do Prahy, až zpět domů. V Berlíně to byla totální metalová rozsekávka a zážitek na celý život.
Ještě, že jsem si tenhle svůj blog založil. Svět je díky internetu malej a my se s Klausem potkali po letech na facebooku. Pak že ty sociální sítě stojí za vyliž prdel, co? Klaus četl jednu moji recenzi a poslal mi zprávu. Přiznám se, že napsání tohoto příběhu pro mě bylo náhle povinností.
Protože vím, můj starý dobrý příteli Klausi, že tvá žena umí česky (musíš mi někdy konečně napsat, jak jste se seznámili), nech si tento příběh prosím přeložit. Byla to tenkrát krásná doba, viď? Škoda jen, že už se nikdy nepotkáme všichni ve stejné sestavě. Zůstaly jen vzpomínky. Ty ale stojí za to, co? Pozdravuj doma, drž se a děkuji moc za všechno! A abych nezapomněl...Sodom jsou a budou vždycky lepší než Kreator, vole!
----------------------------------------------
Příběh sto dvacátý čtvrtý - Vánoční mše metalová
Sednu si dozadu do naší škodovky Favorit. Je vymrzlá, protože stála u tetiček před barákem. Vánoční návštěvy příbuzných jsou vždycky něco úžasnýho. Sednu si v koutku, pozoruji hemžení ženských, které celé měsíce pekly a připravovaly pohodu. Nemusím ani mluvit, to obstarají máma a babička. Pije se grog, protože venku je zima, že by psa nevyhnal. Otec je zase nevrlý, protože musí řídit a nemůže pít.
Nemám v sobě jako mladej kluk ještě ty radary, které člověk získá věkem. Nedovedu odhadnout nebo spíš nechápu, jak může mít dneska na Štědrý den tak špatnou náladu. Chlast je svinstvo a když mu podlehnete, tak propadnete peklu. O tom jsem ale ještě nic nevěděl a s otcem se v autě chytl tak, že mě vzteky vysadil bez bundy na Mírovém náměstí. Ukážu za autem fuck off a jdu domů pěšky. Snad vychladne. Mě omrzne postupně tělo, mám na svetru jinovatku. Jdu s rukama v kapsách, občas si na ně dýchám. Kurva, kdy tohle skončí, říkám si pod čerstvě rašící knírek, který si nechávám, abych vypadal drsně.
Doma jsem kolem dvanácté. Další křik, máma v ubrečené zástěře mě plísní, abych aspoň na Vánoce ustoupil. Nejde to, jsem dubová palice, ještě v pubertě a nemám rád nespravedlnost. Nechápu, proč je otec na moji tolik milovanou mámu tak hnusnej. Vždycky se ozvu, to přece synové dělávají, ne? Taky jsem samozřejmě drzej a přeháním to, ale panebože, je mi sedmnáct! Všechno vyvrcholí neskutečnou hádkou, která končí odjezdem celé rodiny na chalupu, kde se mají pod stromečkem a kupou sněhu okolo rozbalovat dárky. "Já vám na nějaký vánoce seru, já chci klid!": ukončím debatu a zase se zatvrdím.
Odjedou a máma mi ještě na kus papírku napíše poslední autobus do Jablonce nad Nisou. Má prosebný pohled, uplakané oči. Ale já nemůžu, nejde to. Otevřu si radši pivo, pustím televizi, kde zrovna dávají Krakonoše a lyžníky. Můj asi nejoblíbenější film. Pak se rozbrečím jak malej kluk. Strávím první vánoce v životě doma sám. Do prdele, achjo.
Nemůžu vydržet v tichém studeném bytě, vyrazím rovnou na panely. Je zima, taková ta suchá, která vám vleze všude. Jsem tu sám. Najdu za rohem aspoň jednoho lahváče. Tak si sednu nahoru a myslím na všechny lidi, co mám rád. Vždyť jsou vánoce. Šinu se jak smrad k Sabathovi do Černé vdovy. Je tam jen pár místních, kteří si dávají ještě panáka, než půjdou ke svým rodinám domů. Můj kamarád je s Míšou tak spokojený, šťastný a veselý, že mě s tím trošku až štve. Popřeju jim vše dobré a radši zmizím.
Přejdu celé město, zrmzlý si dám U Hymrů grog, ale nemůžu se tady ani ze svého žalu a blbosti opít, protože za chvíli zavírají. U Kačenky působím taky divně. Mají návštěvu, jsou všichni veselí, vtipní. Dostanu nabídku, abych byl večer s nimi, ale nejde to. Jsem z toho špatnej a ani nepomáhá, že si Káča oblékne spodní prádlo ode mne, krajkové, černé, vypadá v něm šíleně sexy. Škoda, že jsou vedle v pokoji všechny ty babičky a tetičky a strejdové. Jinak bych se neudržel. Výběr probíhal za pomoci Jany a v podobném obchodě jsem byl poprvé v životě. Ha!
Je už tma a já pořád cítím na rtech vlhké polibky od Kačenky. Jdu dolů na sídliště a vidím skrz okna rozsvícené stromky. Myslím na mámu, bráchu, i na toho otce (vždyť ještě nedávno byl nejlepší táta na světě), na všechny kamarády i blízké. Odpouštím jak nějakej křesťan všem, co mi během roku ublížili a zároveň koukám k nebi, jestli náhodou neuvidím padat hvězdu. Nic takového se nenastane, potkám akorát pár opilých osamělých chlápků, kteří mě zvou na pařbu. S díky odmítám a raději si sednu doma k hi-fi věži. Pouštím si Paradise Lost, Saxon, Candlemass a demo "Anno Satanae" od Moonspell, které mi daroval k vánocům Sabath. Vynikající, akorát jsem nějaký utahaný, šíleně unavený a tak se pomalu přesouvám do říše snů.
Je už tma a já pořád cítím na rtech vlhké polibky od Kačenky. Jdu dolů na sídliště a vidím skrz okna rozsvícené stromky. Myslím na mámu, bráchu, i na toho otce (vždyť ještě nedávno byl nejlepší táta na světě), na všechny kamarády i blízké. Odpouštím jak nějakej křesťan všem, co mi během roku ublížili a zároveň koukám k nebi, jestli náhodou neuvidím padat hvězdu. Nic takového se nenastane, potkám akorát pár opilých osamělých chlápků, kteří mě zvou na pařbu. S díky odmítám a raději si sednu doma k hi-fi věži. Pouštím si Paradise Lost, Saxon, Candlemass a demo "Anno Satanae" od Moonspell, které mi daroval k vánocům Sabath. Vynikající, akorát jsem nějaký utahaný, šíleně unavený a tak se pomalu přesouvám do říše snů.
"Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr": probudí mě zvonek a chvilku nevím, kde jsem. Zdálo se mi o koupališti v Lučanech nad Nisou, kde jsme s Káčou strávili jeden letní týden plaváním, líbáním a divokým sexem. "Prosím?": řeknu do kecafonu a dole od vchodových dveří se ozve:" Tak co kurva, jdeš ven samotáři?" Stojí tam Prcalík a celá parta. Takhle rychle sem se snad ještě neoblékl. Všichni mí kamarádi pojedli vánoční večeře, rozbalili dárky s rodinama a pak si vzpomněli i na mě, momentálně opuštěného metalového spratka.
Jdeme se projít, všichni si hodí batohy a tašky ke mě domů. Vezmu Káče tvář do dlaní a zašeptám jí, že moc děkuju. Pak musím dát svůj obličej do jejích vlasů, aby kluci neviděli, že brečím jako želva. Otřepu se a jsem zase normálně za drsňáka, básním o nových Moonspell a vidím kolem sebe jen samé rozesmáté tváře. Kytka portugalskou black doomovou kapelu samozřejmě zná a mimo toho, že se zrodí v mém srdci další oblíbená smečka, jsem taky najednou hrozně šťastnej chlap. Máme nějaký lahváče, taky trošku rumu a Jana vytáhne placatici slivovice.
"Mám pro vás doma nějaký dárky, kamarádi!": křičím mezi panelové domy a ihned mi je řečeno, že všechno má svůj čas. Máme chuť udělat nějakou nepravost. Jak nám stoupá alkohol v krvi, tak nás napadne taková neplecha. Vrazíme do města, obejdeme všechny kostely a před každým vchodem zazpíváme pár skladeb od Master´s Hammer, Torr a Kryptor. Řveme jako krávy, většinou všichni koukají, co jsme to za sběř (jsme). Jednou nás dokonce nějaký tatík skoro napadne. Jak mám nacamráno, tak se pořád dokola ptám, proč když mají křesťani tolik rádi všechny živé tvory, proč nesmí psi do kostelů?
"Mám pro vás doma nějaký dárky, kamarádi!": křičím mezi panelové domy a ihned mi je řečeno, že všechno má svůj čas. Máme chuť udělat nějakou nepravost. Jak nám stoupá alkohol v krvi, tak nás napadne taková neplecha. Vrazíme do města, obejdeme všechny kostely a před každým vchodem zazpíváme pár skladeb od Master´s Hammer, Torr a Kryptor. Řveme jako krávy, většinou všichni koukají, co jsme to za sběř (jsme). Jednou nás dokonce nějaký tatík skoro napadne. Jak mám nacamráno, tak se pořád dokola ptám, proč když mají křesťani tolik rádi všechny živé tvory, proč nesmí psi do kostelů?
Jdeme kolem hřbitova, Prcalík vyleze na zeď a hází po nás sníh. Najednou se ozve křik a náš kamarád padá mezi hroby. Musíme ho vytáhnout. "Takhle betlémskou hvězdu neuvidíš a skončíš navěky v pekle!": říkám mu a on odpovídá, že se do pekla těší, protože to co momentálně zažívá s rodiči doma, žádný peklo nepředežene. Přehodím radši výhybku a bavíme se o něčem jiném. Musíme na panely. Běžíme. Tam bude klid.
Slibujeme si na Radouči všichni věrnost až za hrob, nás ani smrt nerozdělí. Nikdo nevíme, že to jsou ve stejném složení poslední společné vánoce. Máme jen své holky, sebe navzájem. Rozdělíme se do dvojic, já samozřejmě vezmu pod křídlo i Janu, protože v podobných chvílích nesmí být člověk sám. Mám jeden ze svých (prý) památečních proslovů, kdy stojím se skelným pohledem na vrcholku hory z panelů, koukám ke hvězdám a mluvím o všem možném - o metalu, o práci, o škole, o našich modrosnubných láskách, o hvězdách, knihách...smotám všechno dohromady, ale je to prý krásné a holky mají vlhké oči. Líbám pak rumově svojí vílu a přeji ji hezké vánoce. Pak Janu, aby jí nebylo líto, že nepotkala ještě toho pravého.
"Jako pěkný, Smrťáku, ty vole, ty si fakt básník, i já hlava pitomá, jsem se zasnil a děkuji ti...ale, pojďme k tobě, je tu jednak kláda a hlavně, máme pro tebe překvapení": řekl do ticha, když jsem domluvil, Prcalík. Z Radouče je to k našim kousek, tak se seřadíme do dvojic, objímáme se cestou a já zvu všechny domů. Vypijeme co se dá a teprve někdy k ránu, jak u Američanů, se zjeví jako dva andělé Káča s Janou. V ruce balík se zbrusu novou, krásně pošitou džínovou vestou. Na ní nášivky mých oblíbených kapel. To už se neubráním a zase řvu jak malej kluk. Všem rozdám kazety, CD, pár nášivek, co jsem si připravil pro své kamarády.
"Musíme domů, užij si to!": rozloučí se všichni a zůstane jen Káča. S ní mám až do ranního světla dlouhý rozhovor o životě, o našich plánech do budoucna, o malém bytě nad řekou Jizerou, který je naším snem, o synovi a dceři, které jednou budeme mít spolu. Jsme zamilovaní, až běda. Už dávno víme, jak láska někdy bolí, už dávno známe všechny jemné nuance toho druhého. Jsme jedno tělo i duše, spojeni jako nerozebiratelný stroj.
"Mám ještě jedno překvapení": zašeptá mi do ucha Kačenka. Pak svlékne tričko Sodom, rozepne si džíny a jako motýl vylézající z kukly vyklouzne v mém černo krajkovém dárku na koberec. Chvilku přede mnou stojí, ještě trošku stydlivá, jak mladé dívky bývají, přerývavě dýchající. Slova nejsou ani potřeba, letošní vánoční mše metalová je zakončena nejdřív lehce křečovitě, ale zároveň jemně, hebounce. Ona je mým andělem, mojí hvězdou, mým největším dárkem pod stromeček. Když je po všem, tak se přitulíme a usneme jako dvě jezulátka. Jedno krásné, étericky vznešené a jedno hubené, tak trošku ošklivé, ale šťastné.
Slibujeme si na Radouči všichni věrnost až za hrob, nás ani smrt nerozdělí. Nikdo nevíme, že to jsou ve stejném složení poslední společné vánoce. Máme jen své holky, sebe navzájem. Rozdělíme se do dvojic, já samozřejmě vezmu pod křídlo i Janu, protože v podobných chvílích nesmí být člověk sám. Mám jeden ze svých (prý) památečních proslovů, kdy stojím se skelným pohledem na vrcholku hory z panelů, koukám ke hvězdám a mluvím o všem možném - o metalu, o práci, o škole, o našich modrosnubných láskách, o hvězdách, knihách...smotám všechno dohromady, ale je to prý krásné a holky mají vlhké oči. Líbám pak rumově svojí vílu a přeji ji hezké vánoce. Pak Janu, aby jí nebylo líto, že nepotkala ještě toho pravého.
"Jako pěkný, Smrťáku, ty vole, ty si fakt básník, i já hlava pitomá, jsem se zasnil a děkuji ti...ale, pojďme k tobě, je tu jednak kláda a hlavně, máme pro tebe překvapení": řekl do ticha, když jsem domluvil, Prcalík. Z Radouče je to k našim kousek, tak se seřadíme do dvojic, objímáme se cestou a já zvu všechny domů. Vypijeme co se dá a teprve někdy k ránu, jak u Američanů, se zjeví jako dva andělé Káča s Janou. V ruce balík se zbrusu novou, krásně pošitou džínovou vestou. Na ní nášivky mých oblíbených kapel. To už se neubráním a zase řvu jak malej kluk. Všem rozdám kazety, CD, pár nášivek, co jsem si připravil pro své kamarády.
"Musíme domů, užij si to!": rozloučí se všichni a zůstane jen Káča. S ní mám až do ranního světla dlouhý rozhovor o životě, o našich plánech do budoucna, o malém bytě nad řekou Jizerou, který je naším snem, o synovi a dceři, které jednou budeme mít spolu. Jsme zamilovaní, až běda. Už dávno víme, jak láska někdy bolí, už dávno známe všechny jemné nuance toho druhého. Jsme jedno tělo i duše, spojeni jako nerozebiratelný stroj.
"Mám ještě jedno překvapení": zašeptá mi do ucha Kačenka. Pak svlékne tričko Sodom, rozepne si džíny a jako motýl vylézající z kukly vyklouzne v mém černo krajkovém dárku na koberec. Chvilku přede mnou stojí, ještě trošku stydlivá, jak mladé dívky bývají, přerývavě dýchající. Slova nejsou ani potřeba, letošní vánoční mše metalová je zakončena nejdřív lehce křečovitě, ale zároveň jemně, hebounce. Ona je mým andělem, mojí hvězdou, mým největším dárkem pod stromeček. Když je po všem, tak se přitulíme a usneme jako dvě jezulátka. Jedno krásné, étericky vznešené a jedno hubené, tak trošku ošklivé, ale šťastné.
Venku už křičí před domem malé děti, které šly hrát hokej, než jejich mámy připraví slavnostní oběd. Má milá víla ještě spí. Poodhrnu jí pramen vlasů, políbím holou kůži na krku. Zavrní. Pokračuji dolů (ne, na prdelku ne!). Probudí se a mě nenapadne nic originálnější, než že zašeptám: "Veselé vánoce, anděli!"
-----------------------------------
"Dooobrýýýýý déééén, prooosíííímváááásss půjdééé Kubááá vééén?": slyšel jsem ze sluchátka, i když jsem stál několik metrů vedle. "Máš tady svoje holky": usmála se na mě máma. Pořád jí ještě moc nedocházelo, s kterou že to chodím. Nojo, měla svých starostí dost. Přijeli včera z chalupy a asi měli s otcem zase dlouhou řeč, protože se všichni chovali, jakoby bylo všechno v pořádku. Nikdo moc neřešil, že jsem byl na Štědrý den doma. O problémech se nemluvilo. Takový klasický život s alkoholikem.
"Chodím už pěkně dlouho s Kačenkou, to je ta štíhlounká s kaštánkovitýma očima": prohodím ještě mezi dveřmi. Už mám na sobě svetr skoro po kolena, vytahaný a upletený kdysi mojí babičkou. Taky křiváka a přes něj džísku. Samozřejmě rozepnutý i v mrazu, člověk musí kvůli image něco obětovat, nemám pravdu? Holky byly vpuštěny do domu, aby jim nebyla zima a odchytnou mě u výtahu. Jedem spolu a najednou mě objímají, dávají vlhké pusy a já mám co dělat, abych uhýbal. Provokace, to by vám šlo. Cítím z nich svařák. Asi už začaly slavit.
Vezmu je kolem pasu a vykračuju si jako páv. Občas plácnu jednu nebo druhou po zadku. Jana vždycky zavrní a já nevím, jestli jsem to už nepřehnal. "Čau Smrťáku, jdete kalit?" ozve se za náma a tam stojí Kytka s Mirkou. Následuje poplácání po ramenou, ukázaný paroháč a: "Metal vole!". Jdeme vedle sebe, prohodíme pár slov o rodinách. Na vánoce se můj otec snaží, Kytkův "jeden z dalších náhradních" také. Dostanu rum a je mi neskutečně fajn. Pak ze strany přiletí obrovská sněhová koule: "Válka...zničíme vááááás!". Útočí Prcalík s Prcalinkou.
Všechno se zvrhne v neskutečnou sněhovou bitku. Jak kolem procházejí lidé na procházkách, tak ti veselejší a odvázanější vždy doplní jednu nebo druhou stranu. Chvíli vyhráváme, ale holky moc neumí házet, tak jsme nakonec na zemi v kupě sněhu. Nacpou nám ho za krk. Mě zase rupne v bedně a šoupnu jednu plnou dlaň Káče za kalhoty. "Seš blbej?": zlobí se na oko, ale pak se směje. Zvonivě, krásně, upřímně. Končíme tak, že válíme sudy kousek od Radouče mezi paneláky a líbáme se jak dva milenci. Což vlastně jsme.
Prcalík má mimo sněhové bitky na pořadu dne také kazeťák. Sundá ho z betonového soklu a jde se. Tradiční výšlap na panely. Chodíme sem už spoustu let. Je to naše metalová oáza, kde se scházejí metly z celého sídliště. My už s naší partou patříme k těm starším, provařenějším. Kytka hned po pozdravu osazenstva (které posedává, pokuřuje a očividně na nás čeká) přidává pár svých nově objevených kapel. My ale chceme Debustrol, Torr a Root (Zjevení), protože si musíme pořádně zařvat. Trošku děsíme pejskaře a důchodce na procházkách, ale většinou už dávno ví, že jsme hodní, jen hluční a občas hodně odvázaní - jinak ale neškodní mladí blázni.
Mám vlasy pod zadek. Kvalita nic moc, nikdy jsem o sebe rád zrovna nepečoval, ale řepa je to slušná. Roztáčím ji. Vedle mě Káča, prdelka moje a Jana. Dneska to vypadá dobře, napadne mě zrovna v momentě, kdy začne zase sněžit. Tenhle rok se fakt povedl. Zažili jsme toho hodně. Spousta koncertů, výletů, dobrodružství. Tuny nových kapel, desítky přehraných kazet. Taky jsem dokončil školu a začal makat. Továrna mě pohltila jako skoro každého u nás v Boleslavi.
Bereme kazeťák a jde se dolů k Jizeře. Tam jsou pod vylitou vodou na břehu zmrzlí kapři s vypouklýma očima. Nemáme brusle, ale nějací klučinové nám půjčí hokejky, tak jsme najednou s kamarády ve svém živlu. Povzbuzování, promočené džíny, ulepené vlasy. A taky rum, který vládne celému dnu. Jana jde do brány a každý na ní rád najíždí. Má totiž snad ještě větší poprsí než dřív. Občas holkám říkám, že bych z nich poskládal jednu - od Jany předek a od Kačenky prdýlku. Odpovědí mi je další vyválení ve sněhu. Caparti koukaj, je jim tak dvanáct a jsou z kočenek jak u vytržení. Jana se neudrží a dává každýmu za půjčený hokejky pusu na tvář. Kluci mají zážitek na celý život.
Brzy bude tma, směřujeme tedy za Sabathem do Černý vdovy. Cestou zkoušíme u jedné ohrádky, zda jdou opravdu slepice po flusu. "Funguje to": má Prcalík takovou radost, že o tom pak mluví snad hodinu. Jak plival, jak se to táhlo, jak tvoří flusanec a vůbec byl zase roztomilej. Míša od Sabatha nás přivítá mezi dveřmi jako vítaly selky své muže. Široká náruč i úsměv. "Naše další máma": získá si ji hned Kytka. Dobrosrdečná, prdelatá, s už trošku prošedivělými vlasy. Milujeme ji všichni.
Sabath září a zve nás ke stolu. Chlebíčky, obložené stoly, talíře plné dobrot. Pivo zadarmo, ani nevíme, čím si to zasloužíme. Dodnes o tom občas přemýšlím a říkám si, kolik to všechno muselo stát peněz a jak nás museli mít tihle dva ztracení rockeři rádi. Bylo nám s nima neskutečně fajn. V rohu nám pouštěl Kytka starý rockový páky a sem tam i nějakej ten metal. Nemohlo to skončit jinak. Vždycky to tak bylo. Museli jsme vzít do ruky nástroje a zařvat si z plných plic.
Jednoduché akordy, spíš punk než metal, ale my už dlouho nehrajeme. Dáváme taky Black Sabbath, Motorhead (zase vyskočím a padám na hubu) a nově Ramones, na kterých s Prcalíkem neskutečně ujíždíme. Představte si naši partu, doplněnou o pár holek a kluků, takové to tvrdé thrashové jádro, všichni pařící až do úplného zemdlení. Následuje další jídlo, další pití. Mrknu na Sabatha. Nemusíme nic říkat. Dostanu klíče od kumbálu. Po hospodě i sálu se povalují již značně opilé postavy. Jana na mě mrkne a musí pro Káču na záchod.
Připomíná to nějaký starý rituál, jakoby byla Káča mou nevěstou, která je mi přivedena poprvé. Smějeme se té představě. Prcalík ještě zahlásí něco o tom, ať jí dám co proto. Konečně zapadnou dveře a má milá džínová víla se ke mě přitulí jako černá toulavá kočka - bože ty oči, vzhlížející ke mě nejdřív od mých prsou a pak ještě lépe od pasu. Na starých žíněnkách, pak také opřená o žebřiny, zacvičíme si spolu hezky. Sokolové, kterým kdysi nářadí patřilo, by koukali. Z dálky slyšíme hukot bavících se kamarádů. Jen nám to jedno. Jsme jen my dva a touha.
"Chodím už pěkně dlouho s Kačenkou, to je ta štíhlounká s kaštánkovitýma očima": prohodím ještě mezi dveřmi. Už mám na sobě svetr skoro po kolena, vytahaný a upletený kdysi mojí babičkou. Taky křiváka a přes něj džísku. Samozřejmě rozepnutý i v mrazu, člověk musí kvůli image něco obětovat, nemám pravdu? Holky byly vpuštěny do domu, aby jim nebyla zima a odchytnou mě u výtahu. Jedem spolu a najednou mě objímají, dávají vlhké pusy a já mám co dělat, abych uhýbal. Provokace, to by vám šlo. Cítím z nich svařák. Asi už začaly slavit.
Vezmu je kolem pasu a vykračuju si jako páv. Občas plácnu jednu nebo druhou po zadku. Jana vždycky zavrní a já nevím, jestli jsem to už nepřehnal. "Čau Smrťáku, jdete kalit?" ozve se za náma a tam stojí Kytka s Mirkou. Následuje poplácání po ramenou, ukázaný paroháč a: "Metal vole!". Jdeme vedle sebe, prohodíme pár slov o rodinách. Na vánoce se můj otec snaží, Kytkův "jeden z dalších náhradních" také. Dostanu rum a je mi neskutečně fajn. Pak ze strany přiletí obrovská sněhová koule: "Válka...zničíme vááááás!". Útočí Prcalík s Prcalinkou.
Všechno se zvrhne v neskutečnou sněhovou bitku. Jak kolem procházejí lidé na procházkách, tak ti veselejší a odvázanější vždy doplní jednu nebo druhou stranu. Chvíli vyhráváme, ale holky moc neumí házet, tak jsme nakonec na zemi v kupě sněhu. Nacpou nám ho za krk. Mě zase rupne v bedně a šoupnu jednu plnou dlaň Káče za kalhoty. "Seš blbej?": zlobí se na oko, ale pak se směje. Zvonivě, krásně, upřímně. Končíme tak, že válíme sudy kousek od Radouče mezi paneláky a líbáme se jak dva milenci. Což vlastně jsme.
Prcalík má mimo sněhové bitky na pořadu dne také kazeťák. Sundá ho z betonového soklu a jde se. Tradiční výšlap na panely. Chodíme sem už spoustu let. Je to naše metalová oáza, kde se scházejí metly z celého sídliště. My už s naší partou patříme k těm starším, provařenějším. Kytka hned po pozdravu osazenstva (které posedává, pokuřuje a očividně na nás čeká) přidává pár svých nově objevených kapel. My ale chceme Debustrol, Torr a Root (Zjevení), protože si musíme pořádně zařvat. Trošku děsíme pejskaře a důchodce na procházkách, ale většinou už dávno ví, že jsme hodní, jen hluční a občas hodně odvázaní - jinak ale neškodní mladí blázni.
Mám vlasy pod zadek. Kvalita nic moc, nikdy jsem o sebe rád zrovna nepečoval, ale řepa je to slušná. Roztáčím ji. Vedle mě Káča, prdelka moje a Jana. Dneska to vypadá dobře, napadne mě zrovna v momentě, kdy začne zase sněžit. Tenhle rok se fakt povedl. Zažili jsme toho hodně. Spousta koncertů, výletů, dobrodružství. Tuny nových kapel, desítky přehraných kazet. Taky jsem dokončil školu a začal makat. Továrna mě pohltila jako skoro každého u nás v Boleslavi.
Bereme kazeťák a jde se dolů k Jizeře. Tam jsou pod vylitou vodou na břehu zmrzlí kapři s vypouklýma očima. Nemáme brusle, ale nějací klučinové nám půjčí hokejky, tak jsme najednou s kamarády ve svém živlu. Povzbuzování, promočené džíny, ulepené vlasy. A taky rum, který vládne celému dnu. Jana jde do brány a každý na ní rád najíždí. Má totiž snad ještě větší poprsí než dřív. Občas holkám říkám, že bych z nich poskládal jednu - od Jany předek a od Kačenky prdýlku. Odpovědí mi je další vyválení ve sněhu. Caparti koukaj, je jim tak dvanáct a jsou z kočenek jak u vytržení. Jana se neudrží a dává každýmu za půjčený hokejky pusu na tvář. Kluci mají zážitek na celý život.
Brzy bude tma, směřujeme tedy za Sabathem do Černý vdovy. Cestou zkoušíme u jedné ohrádky, zda jdou opravdu slepice po flusu. "Funguje to": má Prcalík takovou radost, že o tom pak mluví snad hodinu. Jak plival, jak se to táhlo, jak tvoří flusanec a vůbec byl zase roztomilej. Míša od Sabatha nás přivítá mezi dveřmi jako vítaly selky své muže. Široká náruč i úsměv. "Naše další máma": získá si ji hned Kytka. Dobrosrdečná, prdelatá, s už trošku prošedivělými vlasy. Milujeme ji všichni.
Sabath září a zve nás ke stolu. Chlebíčky, obložené stoly, talíře plné dobrot. Pivo zadarmo, ani nevíme, čím si to zasloužíme. Dodnes o tom občas přemýšlím a říkám si, kolik to všechno muselo stát peněz a jak nás museli mít tihle dva ztracení rockeři rádi. Bylo nám s nima neskutečně fajn. V rohu nám pouštěl Kytka starý rockový páky a sem tam i nějakej ten metal. Nemohlo to skončit jinak. Vždycky to tak bylo. Museli jsme vzít do ruky nástroje a zařvat si z plných plic.
Jednoduché akordy, spíš punk než metal, ale my už dlouho nehrajeme. Dáváme taky Black Sabbath, Motorhead (zase vyskočím a padám na hubu) a nově Ramones, na kterých s Prcalíkem neskutečně ujíždíme. Představte si naši partu, doplněnou o pár holek a kluků, takové to tvrdé thrashové jádro, všichni pařící až do úplného zemdlení. Následuje další jídlo, další pití. Mrknu na Sabatha. Nemusíme nic říkat. Dostanu klíče od kumbálu. Po hospodě i sálu se povalují již značně opilé postavy. Jana na mě mrkne a musí pro Káču na záchod.
Připomíná to nějaký starý rituál, jakoby byla Káča mou nevěstou, která je mi přivedena poprvé. Smějeme se té představě. Prcalík ještě zahlásí něco o tom, ať jí dám co proto. Konečně zapadnou dveře a má milá džínová víla se ke mě přitulí jako černá toulavá kočka - bože ty oči, vzhlížející ke mě nejdřív od mých prsou a pak ještě lépe od pasu. Na starých žíněnkách, pak také opřená o žebřiny, zacvičíme si spolu hezky. Sokolové, kterým kdysi nářadí patřilo, by koukali. Z dálky slyšíme hukot bavících se kamarádů. Jen nám to jedno. Jsme jen my dva a touha.
Ještě trošku popijeme, vydržíme až do půlnoci, kdy jsem vyzván, abych pronesl přípitek. Beru si na pomoc slova pana Hrabala, jsem znovu tím mladým básníkem ulice. V Černé vdově je ticho, jen z dálky slyšíme dělobuchy (nikdy je sami neházíme, protože sousedovi jeden takový doma dělaný urval celou ruku a máme z toho děsněj strach - potkáváme ho s pahýlem každý den). Je to jak v kostele, všichni čekají, co řeknu. Mluvím o nás, o metalu, děkuji holkách, že to s náma vydrží, Míše za krásného Silvestra, Sabathovi za to, že je. Je to spousta vět a mí kamarádi jsou neskutečně trpěliví. Někdo otevře láhev boleslavské drápaniny a řveme:"Hurá Nový rok, bude další metal!"
Olíbám holky, Káču až do krku, Janu jen trošku, aby Káča neřekla. Přivedou mi pár slečen, co ani nevím, jak se jmenujou a že prý by mi chtěly taky popřát. Křičím, že je miluju všechny a jak jsem opilej, tak je beru do náruče, házím do vzduchu jak se to dělá s malými dětmi a ony mají velkou radost, protože si jich ten VELKÝ SMRŤÁK vůbec všimnul. Dělá mi to samozřejmě moc dobře. Je Silvestr, tak můžu ne? Káča jen blahosklonně kýve na souhlas. Moc dobře ví, že jsem jen a jen její.
Loučíme se a necháváme všechny svému osudu. Silvestr je skvělý v tom, že Káči rodiče odjeli někam na hory a my máme byt pro sebe. Janě propustili na vánoce fotra domů z vězení, tak jde radši s námi. Touláme se chvilku nocí, močíme u hřbitovní zdi. Kreslím do sněhu další nápis Slayer a machruju na holky, že ony to neumí. Mám v krvi spoustu promile, tak jsem do svých dívek zavěšený. Odvedou si mě domů. Jana jde do sprchy a já zatím usnu na gauči. Mezi všemi těmi pískomily, gamany, křečky, želvami, papouškem debilem a pod kazeťákem, kde zase hrají Káči oblíbení Paradise Lost.
Když vyjde ze sprchy, má na sobě jen tričko a mokré vlasy jí zvýrazňují přednosti. Napadá mě znovu spousta hříšných myšlenek. Káče to asi dojde, protože mě ihned sundá triko a zažene do vany. Vše je krásné, pružné, divoké a taky nakonec bolestivé, protože uklouznu a místo dalšího muckání je rána do hlavy a zad. Zařvu. Udělá se mi boule a než si toho všimnu tak i Kačenka.
Sedíme, všichni spokojení, s grogem za obrovským oknem. Koukáme na Staré město a vyprávíme si až do rána o tom, co bude další rok. Nikdo z nás vůbec netuší, že peklo už za několik měsíců otevře svoji náruč. Jsme mladí, plní naděje. Stoupnu si na gauč, zamávám mokrými vlasy a pocákám holkám obličej. "Mám vás moc rád moje kočenky!": směju se, protože není v tu chvíli na světě kluk, který by byl šťastnější. Odpovědí jsou mi polibky a prosba, abych vyprávěl dál.
Stanu se tedy průvodcem v metalových představách, touhách, vtipných historkách i strašidelných příbězích. Mluvím dlouho, má ukecanost byla tehdy pověstná, až prdelky usnou. Oddychují tiše a já si nemůžu pomoct, a obě je políbím na krk i ústa. Zakňourají a já jdu spát vedle do ložnice. Tohle byl konec roku jak se patří a ten nový může s klidem začít.
-----------------------------------------------------
Příběh sto dvacátý šestý - Panelové dítě - pokus číslo dvě
První týden v lednu, hned jakmile jsme se ukázali po Silvestru doma, tak jsme s Kačenkou vyrazili na chalupu. Vzal jsem psa, který se pořád tlačil mezi nás. Sedíme ve vlaku někde u Turnova, s bágly nad hlavou, má milá si zula boty a dala mi nohy do klína. Mám u sebe dvě bytosti, které mám rád nade vše. Dokodrcáme na nádraží a je chvilku čas. Tradiční pivo v nádražce je studený a mají řeči na mého čtyřnohého přítele. "Co to je zase za zpruzelýho výčepáka?": řekneme si na nástupišti a drkotáme zubama, než přijede spoj na Jablonec.
Nahoru do vsi je to ještě kus cesty a sněhu letos požehnaně. Přes závěje nevidím, pomáhám Káče s batohem, pak musím vzít ještě psa do náručí, protože se mu na nohy nalepí bílé bambule. Chalupa se tyčí v hluboké bílé peřině. "Tam bude kláda, doufám, že máte rum": pošeptá zkřehle má milá a já pořád nemůžu nějak uvěřit, proč se mnou zůstává. Nemám moc peníze, perspektiva je se mnou mizivá - normálně časem byt, možná auto, dvě děti a život s metalem navěky, amen. Víc toho ode mě nedostane. Pár kamarádů se v divokých devadesátých letech stihlo chytit u nějakých těch šmelin a nezákonných divočin. Jenže já byl vychovaný k poctivosti a solidnosti. Nojo, vezmeš si chudáka, ale zase tě bude milovat. Pohádka, co?
Přemýšlím nad podobnými věcmi, když vyhazuji tunu sněhu, když zatápím v kamnech, když musím pro dřevo i vodu. Čaj se už hřeje, rum voní a ruce mám od smůly. Prý mě takhle miluje nejvíc a i když se tetelíme zimou, tak pod duchnou z ručně draného peří a kytičkovaným selským obřím hrnkem plným grogu je nám najednou moc dobře. Roztajeme a když začnou plameny olizovat okraj skleněných dvířek kamen, přeruší tok mých myšlenek Kačenka s jedinou prosbou v očích. Mám moc rád, když zašeptá, že mě chce. Je v tom vášeň, touha, veškeré ženství, síla přírody. Po ničem jiném netoužíme.
Ležíme a je nám vedro. Kamna nejdou regulovat a tak přikládám jen udržovací polena. Do půlky oken je sníh, slunce je hodně nízko a odráží se přes zvonkohru rampouchů. Psa vynáším jen v botách, trenýrkách a hodně dlouhém kabátě, co visí snad odnepaměti u dveří. Malý knírač nechce běhat, boří se po pás. Musím ho vyhrabat. Začne zase sněžit. Pomalu se setmí a my už máme toho rumu v sobě až běda. Lampa před chalupou svítí jen někdy a tak zapaluji svíčku. Elektrika zase nejde.
"Jsme tady zasypaný nadosmrti. Ale nevadí, zatím máme rum, kazeťák a dvacet baterií. Taky nějaký lunch meaty, paštiku a sádlo od tvojí mámy. Myslím, že do jara vydržíme": dělá si moje panenka-prdelka srandu, když kontroluje zásoby. Má na sobě můj svetr, který ji sahá nad kolena. Jinak nic. Plácnu ji přes zadek a po několika chvilkách radosti je rozhodnuto, že půjdeme do hospody. Pivo je pivo, rumu máme dost.
Opiju se ten večer tak, že mě musí Kačenka podpírat. Pořád ji padám hubou do sněhu, blábolím hrozný nesmysly, chci ji svlékat a rozdat si to s ní v závějích. Asi musí být pěkně naštvaná, ale jednou si mě vybrala, tak musí něco vydržet. Snažím se v chalupě nasekat dříví, že je to chlapská práce, ale odežene mě, abych si neusekl ruku nebo hlavu. Na protest jdu spát do nevytopené kuchyně. Nechá mě chvilku vycukat, ale pak přijde a milým slovem mě naláká do peřin.
Probudím se s hlavou jak střep. Bolí mě všechno. Potřebuji kafe, vyproštováka a vzduch. Jenže nic na chalupě není, tak musíme do krámu. Na běžkách. "Ty jsi zase včera vyváděl, to bylo jak kdyby na horách vyli vlci": směje se mé opici prodavačka. Ušklíbnu se na ní, ona na Káču - protože ženský vědí své. Nakoupíme vše potřebné a navrch dvě lahve rumu. Řeknu, že proti lavinám a slečna za mnou zavolá, že až půjdu příště z hospody, ať si řekneme o sáňky, že to bude lepší, všechny to prý tak na horách dělají - tahají na nich své partnery od výčepu.
Máme u kamen vážnou řeč. Řešíme panelové dítě. Naše, společné. Kačenka by už chtěla. Prý ji nevadí, že ještě nemá dostudováno. Letos stihne maturitu, byt koupíme na splátky nad řekou Jizerou, s výhledem do kraje. Už se prý ptala jedné staré paní, která se chystá do domova důchodců. Byl by i relativně levný. "Já vím, ale já na to asi nejsem na všechno připravenej. Jako chápeš, mám tě moc rád, ale nedovedu si nějak představit, že bych teď měl dítě. Jednou určitě, ale třeba za pár let": snažím se zmateně odpovědět tak, abych ji neurazil a nenaštval.
Přitom bych tak chtěl, vím to. Jsem si tím absolutně jistej. Je to divný, ale opravdu jsem si to myslel, cítil jsem to. Místo toho se zvednu, zkusím, jestli jde elektrika a pustím naplno Slayer. Otočím se a na ten pohled, v kterém se mísila touha, vášeň, budoucnost, odhodlání, mateřství, nezapomenu nikdy. "Já vím, vy kluci to máte nastavený jinak, Jana mě varovala": řekne tak smutně, že poprvé v životě pocítím, jako když někdo řekne, že ho bodlo u srdce. Vezmu ji ruku do dlaní, pomalinku, zlehka a utopím se v jejích ústech. Když jsem v nejlepším, tak se rozbrečí. Holka moje citlivá. Dojdu radši pro rum a cítím se jako blbec, protože vůbec nemám slova, která bych řekl.
Podivnou situaci vyřeším návrhem hospody. Vezmeme pro jistotu sáňky. Nasedneme, řveme jak na lesy a jedeme po čerstvě protažené cestě až dolů ke dveřím výčepu. Uvnitř slyšíme elektrickou kytaru. Divný, tady na horách? Oklepu se od sněhu, postavím do předsálí sáňky - ještědky. "Čau, ty vole, co vy tady - šukací týden v Jizerkách, co?": objímají už uvnitř punkoví kluci z Hradiště Káču. Říkali si tenkrát Naleštěná bída a pozval je jeden chalupář z Prahy na akci. Kapela s jepičím životem a asi už 150 názvem. "Zdar, víš o tom, že Lemmy by těm vašim neumětelům vždycky natrhl prdel?": směju se, protože to jsou kamarádi z mokrý čtvrti, naše krevní skupina.
Místní museli být asi z vystoupení čtyřech výrostků v čírech dost rozhození. Kluci nejen, že hráli jednoduše, ale taky pěkně falešně. No, ale zase na druhou stranu, přesto roztančili celý sál. A když jsem pak vzal do ruky basu a zaskřehotal si s nimi Ramones - "Pet Sematary", která se mi (alespoň z mého pohledu) hrozně povedla, všichni docela čuměli. Hrálo se za pivo, rum a guláš. Pak jsem se zase opil s klukama tak, že by pro nás byly jedny sáňky málo.
Scénky, kdy ožralí punkáči, svlečení jen do slipů, sjíždějí ledem pokrytou cestu od nás z chalupy, pak se plazí nahoru v přesvědčení, že jsme v pohraničí a za každým stromem na ně číhají Banderovci, vstoupila do legend. O šipkách do sněhu, o tanci s čerstvě utrhnutým rampouchem (jsi dnes tak studená, má milovaná) a následném usnutí na hromadě v jediném vytopeném pokoji nemá cenu vyprávět.
Ráno vstanu kupodivu brzy a ještě opilý a nametený beru sáňky. Zapřáhnu je za sebe a běžky a ve vánici jedu pro okurky. "Ty vole, to bylo něco, co?": křičí na mě jeden soused. Ještě zahlédnu koutkem oka, jak dostává od starý ránu jak z děla. Není vidět na krok a cestou zpět trošku zabloudím. U kamen už starostlivá Káča, loni tady dva lidi umrzli, a parta punkerů, kteří mi vypili všechen rum. Ještě, že mám plný batoh dobrot.
Pije se i druhý den. Chvílemi zapnou elektriku a učím punkery poslouchat metal. Občas se mi to daří. Ožralý namol sepíšu nahoře na mrazivé půdě Káče všechno, co jsem se jí styděl a neuměl říct. Zase mi pláče v náručí a návštěva s barevnými vlasy nechápe o co jde. Snažím se jim to vysvětlit, ale jediné na co přijdou je:"Ty vole, Smrťáku, ty a dítě? Dyk to bude akorát tvoje kopie, metalový panelový dítě číslo 2, to bys chtěl dopustit, aby po světě chodilo ještě něco takovýho jako ty?.....si dělám prdel...zrovna vy jste snad jediný dva lidi, co znám, u kterých si dovedu představit, že budou mít potomka...škyt...ale půjdu vám za svědka...škyt...a udělám z něj punkáče."
Smějeme se tomu a Káča namítá, že se mnou bude mít holčičku, s pomněnkovýma očima, protože já je mám taky modrý a protože jsem zatím mladej a na kluka jsem moc velký hovado a hádali bychom se spolu. Rozvine se samozřejmě debata a já si najednou uvědomím, že bych to dítě opravdu chtěl. Sice ještě nevím přesně kdy, ale že jo. Když totiž vidím ty špinavý umolousaný punkery a sebe, jak sedíme a rozplýváme se nad novým, ještě nenarozeným životem, tak se ve mě hnou ledy.
Když kluci odjedou, nemáme moc peněz. Tak mažeme starej chleba sádlem, k tomu někdy jen kompot. Chodíme na běžky, touláme se v lesích. Muchlujeme se často a rádi. O plánech do budoucna ale už nemluvíme. Zatím.
-----------------------------------------------------
Příběh sto dvacátý sedmý - Posedlí a prokletí navěky
Sedíme v tureckém sedu a máváme hlavama, až nám občas křupne za krkem. "Já se z toho asi poseru, jsem prokletej, navěky prokletej!": řve s velkým nadšením v hlase Prcalík. Zažíváme podobné stavy snad potisící, pokaždé stejně intenzivně. Jsme nadšení, v euforii. Podpořeni lahvovými Kláštery. Čeká nás další večer plný zasvěcení. U Sabatha v bytě pod plynárnou. Říkáme mu Nora nebo Díra a je pro nás obrovským rájem plným metalové hudby.
"Tak pozor, holky dávejte hergot bacha": zlobí se na oko náš hostitel. Naše křepelky jsou vedle v pokoji a berou do rukou vystavěné vinyly. Všude se povalují gramofony v různém stádiu rozpracovanosti. Tipl bych si vždycky tak deset přístrojů, které jsou časem rozloženy a nakonec poskládány v jeden funkční. Na staré komodě všemu vévodí obrovská barevná televize (také opravená a původně koupená v bazaru). Sabathovo království, on u stolu a jeho Míša, zase nás hostící samými dobrotami.
Pamatuji si, že jako první beru do dlaní obal kazety s motivem "Let Us Pray" od dnes slavných Vital Remains. Převracím jej v ruce, jako svátost boží. Fascinuje mě malba od Douga Grahama. Prcalík ke mě natáhne lahváče, cinkneme si na metal a on prohlásí něco o tom, že v takovém množství krve, jako je na obalu, by se klidně ráda vykoupala i hraběnka Bathoryová. Strhne se ihned debata o BATHORY, které vévodí Kytka a jeho dokonalé znalosti o hudbě.
Chvíli ho poslouchám, ale po několika minutách je jeho hlas jen monotónní vzdálenou kulisou. Hudba mě natolik vcucne, jsem jí obestřen, zahlcen. Kamarádi zpozorují, že jsem mimo a dělají si ze mě srandu. Jsem tím pověstný. Ještě že zase jednou Sabath vyrazil se svojí Škodou Felicia (starou, kabrioletem) do Polska a přitáhl snad dvacet igelitek, narvaných kazetami, CD, vinyly.
Pod obalem od Vital Remains objevím kazetu, která navždy ovlivní mé vnímání hudby. Držím v ruce "Seven Churches", desku která byla vydána již před devíti lety. Jenže k nám se dostala až letos. A málem ji zase položím na stůl, protože za mnou přijde Káča, políbí mě a zamrká spiklenecky, jestli už prý nepůjdeme domů, že má volnej byt. Ale mě je s klukama dobře, mám náladu na hudbu a tak všechny přesvědčím, že až dohrajou Vital Remains, že budou na řadě Possessed.
Kytka ihned dodá nějaké informace, ze kterých mi v hlavě zůstane jen, že překlad slova Possessed, je posedlý. Hrozně se mi to líbí, fascinuje mě už jen ten název. Tenkrát jsem sbíral, poslouchal a chtěl cokoliv, co bylo tajemného, nejlépe s lebkou na obalu. Káča mi dá francouzáka, ale mě nepřesvědčí. Taky bych vypadal před klukama blbě, muzika je přece nejvíc, ne?
Vůbec nevnímáme, že je v bytě hrozná zima, až nám jde pára od huby. Nejsme na tomhle světě. Pokojem se ozývají výkřiky: "To není možný, slyšíš ten zvuk? Ten hlas? U toho se musej samovznítit kostely...Ty vole, to je temnota jako prase". Mám pocit, že mi někdo vrazil rampouch do páteře. Projede mnou nadšení, smíchané s napětím, radostí z hudby. "Koukám, že můj test vyšel, pánové": ozve se od dveří. On si chtěl Sabath vyzkoušet, jak na nás budou Vital Remains a Possessed fungovat. Nezklamali jsme ho a tak každý dostáváme po jednom CD od každé kapely. Jsme na vrcholu blaha a vkládáme do měniče hi-fi věže i tento nosič. Náš kamarád má pro sebe ještě vinyl. Bral všechno, co bylo vydáno.
Holky jsou na nás naštvaný, protože se s nima nebavíme. Dojde to dokonce tak daleko, že se rozloučí a s naštvanýma obličejema odejdou ke Káče do bytu. My dáme radši rum, další pivo a obě alba ještě několikrát dokola. Skáčeme Sabathovi po gaučích, paříme jako o život. Řveme jak na lesy, ale je to jedno, tady v podzemním bytě nás možná uslyší jen pár krys, které zabloudily do chodby. Všechno ostatní je pryč. Vnímáme jen v jiné dimenzi hudbu. Prokletí a posedlí.
Naše euforie trvá nekonečně dlouho, až do úplného vyčerpání. Padáme jeden přes druhého na hromadu. Neumělou angličtinou se snažíme ještě párkrát zpívat texty spolu s kapelami, ale už nám vynechávají hlasivky. Ještě, že je tu další rum a usměvavá Míša s gothajem a cibulí.
Rozumí se samo s sebou, že když už nám náš kamarád dodal tolik CD a kazet, že ho musíme na oplátku pozvat do hospody. Jdeme z Rozvoje, zavěšeni do sebe přes bývalé Leninovo náměstí. Ještě tu stojí obrovský sokl, nikdo neví, co s ním. Tak obestoupíme beton, čůráme a řveme, že jsme:" Prokletí, kurva, posedlí a prokletí." Nějaká paní na nás huláká za oknem, ale Prcalík ji uzemní tím, že je to happening proti komunismu. Zaleze chudák a jen naštvaně kouká za sklem. Nasadím pochodový rytmus a jako parta chuligánských vojáků dorazíme do hospody U Hymrů.
Sedneme si dozadu, pořád dokola děkujeme Sabathovi za dary. Trůní spokojeně v čele stolu, popíjí dvanáctku Plzeň a přijímá s úsměvy panáky. Rozložíme mezi pivní keramické tácky booklety, CD vždy potiskem na ubrus, aby se nepoškrábala a klevetíme o hudbě. Teď už Kytku poslouchám. Bedlivě. Vypráví o Jeffu Becerrovi, Miku Torraovi i ostatních. Dozvídáme se poprvé o Tony Lazarovi, Jee Lewisovi. Občas se ztrácíme, protože už jsme opilí a naše živá metalová encyklopedie se kvůli tomu na nás zlobí, ale jen v dobrém. Ještě že ho máme, jinak bychom zůstali jen u těch pár kazet, co točíme stále dokola.
Předháníme se v tom, kdo déle čekal na muziku, na nové vydané album a vyhráváme já s Kytkou, protože jsme ještě kdysi na základce přečkali noc u jednoho maníka před domem, o kterém se v roce 1988 rozkřiklo, že bude mít nahrané kazety ...and Justice for All. Řekli jsme oba tenkrát svým rodičům, že jdeme spát k mé babičce. Místo toho jsme se kroutili rozlámaní ve spacácích na kamenných schodech. Leželi jsme desátí v řadě a kazetu Metallicy jsme dostali jen jednu. Poslední, ale zadarmo, protože jsem byli tak malí cucáci, že se nad námi vlasatý vágus/kopista slitoval.
Rozhovor se ubírá směrem, který milujeme. Koncerty, legendární výlety. Příběhy, často už lety přibarvené, někdy si vypravěč záměrně dosadí svoji osobu za hrdinu a je mnohdy odhalen, protože nám paměť slouží dobře. Prožili jsme mnohé, ještě v časech před holkami. Musí nás vyhodit z lokálu, tak dáme ještě u hřbitovní zdi na Míráku lahváče a řveme mezi hroby:" ...že jsme kurva ale fakt posedlí a prokletí." Loučíme se pod lampou, zaklíněni do sebe a ujišťujíce jeden druhého, že metal a naše parta nesmí nikdy zemřít!
Po podobných akcích to s náma naše holky neměly jednoduché. Já kupříkladu spadl z prvního patra do tújí, jak jsem se dobýval ke Káče do bytu. "Proč hergot lezeš po hromosvodu, když naši nejsou doma?": ptá se mě a vidím na ní, že by klidně mých deset hospod vyměnila za jeden den se mnou o samotě v posteli. "Jsem si myslel, že jsem Létající Čestmír, no..": snažím se být vtipný, ale se zlou se potážu.
Opilecky blábolím a nedám pokoj, dokud Káča nevyndá z hi-fi věže staré CD Saxon. Chvíli je ještě napruzená, ale pak vidí, že jsem pohlcenej hudbou a protože ona je taky metal, tak si dá moji hlavu do klína a nechá mě v klidu usnout v rytmu Possessed a Vital Remains. Cítím, jak mi čechrá vlasy a její ruce jsou laskavé jako kočičí tlapky.
------------------------------------------------------------------------
Nápad vyrazit do chatek k Máchovu jezeru v zimě se zdál být více než bláznivý. Byl, to je bez debat. A dodnes nechápu, jak se nám povedlo holky přesvědčit. Původně jsme teda chtěli vyrazit jen kluci, třeba na den, pořádně se tam zmordovat alkoholem a vyčistit hlavy. Kačenkovi měli kousek od Doks chatu, ale její rodiče tam utíkali z města čím dál tím častěji. Tak nám sehnali přes známé, po neblahých zkušenostech s našimi pařbami z minulosti, raději dvě dřevěné místnosti u Máchova jezera. V létě skoro nedostupná krása, v zimě šlo o zdraví - jak nám tvrdily svorně všechny mámy.
Mrzlo a já nesl na zádech pro každého dva spacáky. Taky několik lahví rumu, boleslavské drápaniny. Holky nesly jídlo, samy připravily spoustu obložených chlebů. Na autobusáku jsme působili jako parta pomatenců, co si spletli roční období. Kytka s obrovským kazeťákem a Mirkou, která mimo jídla nesla i igelitku s bateriemi. Nasoukali jsme se do autobusu a dělali, že k nám Prcalík s Prcalinkou nepatří. Rozebírali včerejší vydařený sex tak nahlas, že jsme se červenali. A to jsme pro sprosté slovo nešli také mnohdy daleko.
Zacinkaly lahváče, zazněl Hangar 18 od Megadeth. Nejdřív nás okřikl řidič, pak nějaká paní kolem padesáti let. Taková ta klasická zapšklá bojovnice. Tak ji Prcalík nabídl panáka a byl klid. Z Boleslavi je to do Doks před Bělou pod Bezdězem něco kolem půl hodiny. Přesto jsme každý dal dvě piva a několik loků pálenky. Nálada byla na zastávce u Máchova jezera vynikající. Zlepšila se ještě víc, když tam na nás čekal od pohledu hodný pan správce. "Sice tam zmrznete, ale nám se hodí teď každá koruna. Jo za komoušů, to sem jezdily i školy, a nejlepší byly zájezdy ROH. Jenže teď jsou lidi zmlsaný a každej musí holt k móóóři": vzpomínal na rozkvět chatové osady.
Optali jsme se, jestli můžeme chodit přes zamrzlé jezero/nádrž. A že prej jo, že lidi jezdí jednu část i autama. Tak jsme to střihli po ledu a klouzali se a hráli si na ruský krasobruslaře. Pokusil jsem se o nějakýho toho baleťáka Michaila Baryšnikova, ale zamotal jsem se do všech těch popruhů, spacáků a holek, že jsme zůstali ležet na skřípající ledové ploše. "Vy se teda nablbnete. Koukám, že nejste úplně napárovaný. Jak budete spát? Mám pro vás jen dvě chatky po čtyřech a vás je sedm.": dělal si chvilku legraci pan správce, ale když mu bylo vysvětleno, že já klasicky spím s holkama a dvě další dvojice taky spolu, tak na mě koukal jak u vytržení. Asi ještě neviděl v životě thrashovýho váguse, co má u sebe dvě panenky.
Ubytování bylo mrazivé, ale čisté a když vysvitlo mezi borovicemi slunce a začalo zářit nad zamrzlým Máchovým jezerem, úplně jsem chápal Karla Hynka, že si bělské lesy a okolí tolik zamiloval. Koneckonců, já ve věcech partnerského soužití zrovna létal a byl zaláskovaný až po uši, tak se nějaká ta odcitovaná báseň sama nabízela. Mám jeho sbírky rád vlastně dodnes, jsou pro mě vzpomínkou na kraj mého dětství a mládí. Kluci si ze mě sice zase dělali legraci, protože mě našli zasněného u okna, s rumem v ruce a dlouhým pohledem do dálky. Holky mezitím vybalovaly a připravovaly první jídlo.
Byla nám zima, museli jsme se zachumlat do spacáků, hezky k sobě, jako tučňáci. S klukama nás zase chytla muzika a když Prcalík konečně našteloval kazeťák, šlo se na to. Pařba mohla začít. Nutno říci, že hned od začátku neskutečně divoká. Asi jak jsme spolu už delší dobu nikde nebyli úplně všichni pohromadě, tak to mělo grády jak v našich začátcích. "Ty vole, Slayer už ne, dej tam nějakej německej thrash!": křičel Prcalík na Kytku, který se jako vždy ujal role DJ. Projeli a promáchali jsme hlavami tedy Protector, Sodom, Kreator. Můj kamarád postupně přitvrzoval, já musel předvést imaginární sólo na kytaru u Megadeth, pokračovalo se ke Krabathor, Morgoth a Vader. Vnutil jsem všem Obituary a první tři alba Bolt Thrower, na kterých jsem nově neskutečně ujížděl.
"Musíme do hospody, jinak tady zmrzneme": prohodila konečně Jana a spiklenecky na mě a Káču mrkla. Než mi všechno došlo, musely mě holky několikrát ťuknout do hlavy. Všichni odešli a já zůstal sám s mojí džínovou vílou. Začal jsem jí citovat:
„Temnější noc! — — — Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí — — tam — jen pustý stín,
tam žádný — žádný — žádný svit,
pouhá jen tma přebývá."
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí — — tam — jen pustý stín,
tam žádný — žádný — žádný svit,
pouhá jen tma přebývá."
Moji asi nejoblíbenější pasáž z Máje. Dál jsem se nedostal, ve spacáku na mě už čekala láska moje zmrzlá a bylo mojí povinností ji zahřát. Od pusy nám šla udýchaná pára, ale v tomhle věku člověku na nějakém tom nepohodlí nezáleží. Nasává každou společnou chvilku a ani si ji neváží, ocení ji většinou až po několika letech.
Když jsme dorazili do hospody, Prcalík zrovna jednomu místnímu kovozemědělci vysvětloval tajemství prvních desek Sodom. Vše vyvrcholilo lehkou strkačkou, protože můj kamarád neopomněl traktoristovi vehementně sdělit, že pokud nezná Agent Orange, je píčus. K bitvě nedošlo jen díky mému rychlému zásahu a koupě panáka pro rozdivočeného sedláka. Zajímavý bylo, že měl na sobě džísku s nápisem Vitacit, Citron a tak by člověk nějaký menší rozhled očekával. Pivo spojuje lidi a naše holky zase v hospodě zářily jako modelky, tak nás pár příchozích kamarádů ještě před chvílí naštvaného maníka pozvalo na zábavu.
Dopili jsme pivo, dopili jsme nějaké panáky, co nám kluci koupili a čekali na autobus do Mimoně. Tam měla hrát jedna z kapel, kterou jsme sice nikdy neměli rádi, ale už jen pro její stáří jsme ji brali. Generace. Už cestou se na nás nalepily máničky, proti nám starý fotři a ženský, který ještě pamatovaly Beatles v rozkvětu. Docela jsme si rozuměli. V kulturáku sice naše parta působila jako skupina výrostků (což jsme byli) a když začala hrát předkapela několika mimoňských kluků (název po mě fakt nechtějte), měli jsme prostě kecy o "mimoních", ale jinak jsme vcelku zapadli.
Pamatuji na jednu pro mě tehdy starou (asi čtyřicetiletou) paní, která už měla po porodu povolené břicho, narůstající zadek, jak to na podpatcích neskutečně rozjela. Krásný tanec, tedy nebýt Kytky, který celou dobu Mirce říkal, že bude mít takovouhle prdel, pokud nebude pravidelně alespoň dvakrát denně šukat, aby měla pohyb. Dáma jej slyšela a odbyla ho s tím, že takovýho cucáka by utahala ještě dneska po dvou hodinách. Jak říkám, sympatická paní.
Když hrála Generace svoje skladby, stálo to za vyližprdel. Ale převzatý rockový pecky zvládala na výbornou. S Káčou jsme si zaploužili, i s Janou zatrsali. Nic objevného, ani žádný nářez a můj názor na vesnické zábavy (co se týká hudby) to nezměnilo, ale užívali jsme si dosytosti. Ke konci byla nezbytná lehká bitka, která ale spočívala jen v zneškodnění jednoho rozvášněného tatíka, který dostal chuť na mladý holky. Dostal jednu do žeber a byl klid. I jeho kamarádi uznali, že se chová jako debil.
Loučíme se s máničkama a čeká nás patnáct kilometrů z Mimoně do chatek. Lesem, zimou. Tenkrát nám to tak nepřišlo. Prostě se šlo. Zpívalo se, házely šišky, sněhové koule za krk a dvojice zůstávaly, vždy lehce zakousnuté jeden do druhého, často opožděně vzadu. "Jsem zmrzlej jak sobolí hovno a přesto je mi tak krásně": vymyslel Prcalík další slogan, který jsme řvali až k Máchově jezeru. Tam jsme se museli na břehu v úžasu zastavit. Představte si měsíc, velký a do žluta zabarvený, jak se proplétá mezi borovicemi, občas vykoukne, aby se zatřepotal na ledu. Ze zasněženého jezera/rybníku se ozývá škrukání, praskání, dunění vody narážející zespodu na led. Vyběhneme a šoupeme nohama jako krasobruslaři.
"Měl jsi zase jednou z prdele kliku, kamaráde, kdyby ses propadl někde uprostřed, asi by už bylo po tobě": křičí na mě udýchaně Prcalík, který kousek od chatek a u břehu tahá z vody mé tělo. Propadl jsem se, nasákl ledovou vodou, viděl jsem pod ledem štíhlé nohy Kačenky i slyšel její přidušený výkřik. Teď ležím na dřevěné posteli, obložen vším dostupným oblečením a do drkotající pusy mi kluci lejou rum. Jsem ještě v šoku, najednou skoro střízlivý (jako ostatně všichni). Mám tak ztuhlé čelisti, že nemůžu mluvit. Děkuji proto jen kýváním, posunky a nataženou rukou. "Ty vole neděkuj, jsme kámoši, to bychom udělali všichni ne?": ošívá se Prcalík, ale je pravdou, že on zareagoval nejrychleji a z vody mě vytáhl. Káča ho obejme a zase pláče, protože beze mě by prý nepřežila.
Zajímavé je, že nejblíže ke splněnému snu - mít dvě holky najednou - jsem byl ve stavu, kdy jsem byl schopen myslet jen na to, abych nezmrzl. Jana s nahým tělem, jen v kalhotkách z jedné strany, Kačenka tulící se z druhé. "Ty se klepeš, to je hrozný, ale neboj, my tě zahřejeme": šeptaly mi do ucha mé metalové krásky a já si představoval věci, které nejdou publikovat.
Zdálo se mi, velmi živě, že jsem vyběhl ven. Nahý, přímo do zimy a mrazu. Zpíval jsem si, cítil se zahřátý a vedl si za ruce Kačenku a ještě jednu pornohvězdu z devadesátých let. Čekaly na mě uprostřed Máchova jezera, na ostrůvku, i dámy ze starých českých filmů. Došli jsme k nim, já se s každou políbil, pomuckal, ale pak jsem se neskutečně rozklepal.
"Kubo, Smrťáku, prosím tě, otevři oči, Jano, udělej s ním něco, vždyť úplně hoří!": uslyším jakoby z dálky. Pokusím se hlas zahnat, ale Kačenka se mnou lomcuje, dává mi lehké facky a pořád dokola mě pusinkuje. Otevřu pomalu nekonečně těžká víčka a uvidím nad sebou celou partu. Už se prý zdálo, že jsem na tom lépe a taky jsem chtěl obě holky ze spaní pořád osahávat, tak si Jana přelehla a nakonec i Kačenka. Ráno jsem začal šíleně hicovat, potit se a mluvit z cesty. Horečka vyhrála.
Netuším, jak jsem se dostal do autobusu, ani nevím, jak mě Kačenka předala mojí mámě, ale co vím jistě, je, že se o mě všichni hrozně hezky starali. Dlouho se potom v hospodách vyprávělo, že na mě byl zajímavý pohled. Představte si vlasatého, džínového, dva dny nemytého vagabunda, který pokaždé, když ujde pár kroků, tak se zastaví, začne citovat Karla Hynka Máchu a prohlašuje, že je hrozně hrdý na to, že pochází z Máchova metalového kraje. Jediné, čemu ale nikdo vůbec nerozuměl, byl můj skleněný pohled do dálky a neustálé blábolení o tom, že ten grupáč s Adinou Mandlovou určitě dokončíme.
Jako dítě jsem neměl snad žádnou dětskou nemoc. Děkuji přírodě za zdravý kořínek z hor, ale tentokrát mé tělo nevydrželo. Zápal plic jak vyšitý. S klasickým průběhem. S vtipnými pomeranči od kamarádů, s laskavou rukou Kačenky, se zaručeně vynikajícím čajem od mé mámy. Jana mi přinesla z antikvariátu jedno staré vydání Máje. Mám jej dodnes. Prcalík vždycky jednou za dva dny zazvonil u nás doma a zeptal se: "Dobrý den, už může jít ten fanoušek Karla Hynka ven? Ne? Škoda, tak mu prosím vyřiďte, že i já, kterej zásadně nečtu, jsem ho přelouskal - a paní Smrťáková, je to fakt super!...jo a ať se nám pan potápěč brzy uzdraví..mějte se hezky!"
----------------------------------------------------------------
Příběh sto dvacátý devátý - Míšenka
"Chlapi jsou, jak já to vidím, hrozně křehký stvoření. On vždycky nějakej přijde, je drsnej jak rohožka před bordelem, ale pak dojde na lámání chleba a roztaje a chce hladit, opečovávat. Prostě na každýho drsňáka platí pohlazení, obejmutí nebo jen pořádnej gáblík": rozumovala Jana cestou do Černý vdovy. Vzal jsem jí s sebou a ani ji vlastně moc neposlouchal, protože jsem přemýšlel nad tím, jak mě to štve v práci.
Jo štve, ani ne tak samotná práce, ale spíš lidi. Mě nevadí říkat "co má dělat" soustružníkovi, kterej si stěžuje na špatný výběr chladící kapaliny, na nůž z křehkýho materiálu, ani když za mnou přijde uklizečka, že jí dodali hadry na nic. Dokážou mě rozhodit namachrovaný kravaťáci v brejličkách, který jsou přechytralý, nedokážou se bavit jak chlapi a jsou zákeřný jak svině.
"No a já jsem prostě typ holky, která má ráda takový ty zmuchlaný ksichty, kluky, co vypadaj jak vágusové. Akorát oni nedovedou pochopit, že by taky měli mít něco v hlavě": pokračovala Jana typicky ženským způsobem. "No, hele, Jano, vono je to jednoduchý, ty prostě chceš někoho jako mě, akorát nás vošklivejch drsoňů se srdcem na pravým místě moc není, co? Ale můžeš o mě snít, to by ti myslím Káča dovolila": dělal jsem si legraci, ale má kamarádka ji moc nechápala. Mluvila úplně vážně, akorát já jí poradit nedokázal.
Došli jsme pomalu, s rukama v kapsách a s párou u pusy až do Debře. Pak se mi Jana rozplakala v náručí a já ji musel utěšovat. Achjo, jako bych neměl svých starostí dost. Práce v automobilce mě vyčerpávala. Fyzicky bylo vše v pohodě, ale cítil jsem se, jako kdyby mi někdo pořád seděl na prsou. Stres, čerstvě se rodící kapitalismus, taky Němci, kteří začali dělat ve Škodovce "pořádek" a čistky. Bylo toho na mě moc.
Utěšoval jsem Janu jako malé štěně. Chtěl jsem jí dát kapesník, ale když jsem jej viděl, raději jsem si to rozmyslel. Tímhle by si jen poškrábala obličej, jak říkával Prcalík. Uvnitř v Černé vdově bylo konečně teplo a pivo. Usedli jsme ke stolu. Sabath přitančil ke každému s jedním Klášterem a už švitořil: "Copak copak, máte nějaký chmury? Ale to snad ne, tady jsem ale já, váš kamarád a taky tak trošku psycholog - vrba, dejte pivko, roztajete a povídejte": sedl si k našemu stolu. Já řekl dvě věty a pak začala mluvit Jana, dlouho, smutně. Pořád hledala, jako všichni na tomhle božím světě, toho pravého.
"Jo holka, já jsem starej rocker, já ti asi moc neporadím. Ty se na to Smrťáku prostě vyser, lidi nepředěláš, musíš se stýkat jen s těma, se kterejma chceš, na ostatní házej bobek. Hele, já to tak už nějakou dobu dělám (už od čtyřicítky) a je mi fajn": dával nám ještě chvilku rady do života. Zajímavý je, že jsem si na jeho průpovídky nejvíc opravdu vzpomínal, když mi bylo také čtyřicet. Jana ale pořád měla pohled smutné raněné laně. Nemám rád, když holky pláčou. To se nemá, ženský se mají usmívat nebo radši klidně nadávat, ale brečet ne.
Dělal jsem ještě chvilku opičky pro rozveselení, pokazil pár vtipů, který pak nebyly vůbec vtipný, protože si je nejsem schopnej zapamatovat, ale nic nepomáhalo. Na Janu šla černota. Chtělo to ženskou. Ještě že přišla Míša. Přisedla si k nám. Prdelatá a kozatá, s tak obrovsky laskavým úsměvem, že jste ji prostě museli milovat. Moje babička by řekla "rozsochatá". Věstonická Venuše, matka rodu, žena s velkým Ž. Jestli jste viděli Helenu Růžičkovou v seriálu Vlak dětství a naděje, tak asi už víte, o kom píšu.
Pocházela odněkud z pomezí Čech a Moravy. Měla už dospělého syna a Sabathovi prodloužila o několik let život. Ani jsme nevěděli, že už tenkrát byl nemocný. Nikdo nám nic neřekl. Oni by se pro nás vůbec rozdali. Náš kamarád, starej, vyžilej rocker, mánička ze starých časů. Do nedávna ještě zapřísáhlý samotář, který teď doslova zářil. Byli oba úžasní. Lidi, na které nikdy v životě nezapomenete, protože mají v sobě dar dávat ostatním radost.
V našem případě, respektive spíše v případě Jany, to šlo jako po másle. Míša, které jsem důvěrně říkal Míšenka a pořád ji tvrdil, že si v příštím životě pospíším na svět, abych předstihl Sabatha a vezmu si ji za ženu, si sedla vedle nás, objala Janu rukou velkou a teple konejšivou. Nemluvil jsem, nedalo se, jen jsem poslouchal a připadla si jako na mši. Z její pusy se linula hebká, mateřsky teplá, ale zároveň rozumná a povzbudivá slova. Trošku mi připomínala mé moudré babičky a tetičky.
"Pojď, dáme si panáka, zapomeneme chvíli na chlapy a všechnu tu bolest, kterou nám někdy dělají. Budeme myslet radši na radost, pohodu a bezpečí, které tenhle čertovskej druh taky dokáže vytvořit": s těmito slovy odešly do kumbálu. Nevím a vlastně ani jsem nechtěl vědět, co si holky řekly, ale když se Jana znovu objevila ve dveřích, smála se na celé kolo. Byl jsem moc rád, protože ty její problémy s chlapama byly už nekonečný.
"Pojď, opijeme se": řekla Jana a já musel. Byla to kamarádka. "Ale na radost, ne na bolest": dodal jsem ještě a ona ke mě přišla, dala mi obrovskýho hubana a řekla mi, že je moc ráda, že mě má. To já byl samozřejmě taky. Stačilo se na ní podívat ze všech stran (a hlavně chvíli poslouchat - máš to má milá dodnes v hlavně neskutečně srovnané).
Pilo se hodně, desítky panáků. Byly to soukromé pivní slavnosti. "Na život, na lásku, na metal": řvali jsme až do zavíračky.
"Mládeži, musíte jít, nedá se nic dělat, my jdeme se Sabathem pryč": naznačila nám jemně Míšenka a my dopili poslední pivo. Vzala mi ruce do dlaní, hřála jako kamínka. Úplně jsem cítil, jak z ní září pozitivní energie. Hladila mi ruce a jako nějaká cikánka mi pořád dokola říkala, že se musím opatrovat, abych na sebe dával pozor a měla takovej divnej pohled. Milej, ale zároveň smutnej, prý mě brzy čekají těžký časy. Pamatuji si, že ztichla celá hospoda a všichni ti opilci a štamgasti na nás koukali jak na zjevení. "Míšo, nebuď jak Sybila, musíme končit": přerušil všechno Sabath a my se vydali na cestu.
Vzal jsem Janu kolem pasu, občas ji pohladil po vlasech. Celé se to odehrávalo přesně na hraně mezi kamarádstvím a něčím víc. Vím moc dobře, že kdybych tenkrát chtěl, tak by asi podlehla. Jenže já měl Kačíííí a taky dost zábran na to, abych chtěl Janě ještě víc ublížit. Slíbili jsme si zase, že se budeme milovat jen platonicky.
Pak už jsme si jen vyprávěli o Míše, o naší Míšence. O ženský, která byla naší důvěrnicí (jo, i my drsňáci, metaláci, hovada a chuligáni jsme potřebovali pevný přístav, někam, kam se můžeme jako mladý mlíka obrátit pro radu - mámy měly většinou dost starostí s otcema nebo jen samy se sebou), člověkem, který uměl naslouchat. Trpělivě snášela naše srandičky, často blbý kecy. Nikdy jsem ji neviděl naštvanou, roztrpčenou. Často jsem se jí ptal:"Míšenko, lásenko, kde se rodí takové dobré ženy, jako jsi ty?". A ona se jen smála a její smích byl nejen nakažlivý, ale také zněl jako šustění ohně v krbu, jako zachumlání v peřinách, jako když proséváte mezi prsty jemný písek.
Dostal jsem od Jany pusu, zašeptala děkuji, takovým tím dívčím hlasem, kterým normálně vůbec nemluvila a pak už jsem viděl jen mizející záda v džínové bundě poskakující na schodech. Zastrčil jsem si ruce do kapes, povytáhl límec kolem krku a šoural se domů. Kolem se vznášel mráz a blikala světla panelových domů. Zítra zase do práce. No a co, pokaždé když uvidím debila, představím si Mišenku a bude dobře. Pevně v to věřím.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když vyrůstáte celé dětství a mládí mezi betonem, naučíte se mít mimikry. Umíte se ukrýt, aby vás nikdo neviděl. Taky se naučíte nevnímat zvuky. Splachování a řev nad vámi v bytě. Umíte se vyhnout nepříjemné sousedce, víte kdo kdy chodí do práce, kdy se mladé dvojice miliskují a kdy přijdou chlapi vytočený z hospody. Někdy na vás padá beznaděj ze všeho toho betonu a asfaltu, ze šedivých stěn i obličejů. Proto jsme pořád drželi panely za městem.
Sice už jsem chodil do práce, hezky od šesti do dvou, někdy i déle, ale po zhltnutí několika soust (máma dělala dlouho a otec se mnou zase nemluvil), jsem musel ven. Zahodit žebradlo do kouta, vzít psa a vyrazit. Když měla Káča odpoledku sedával jsem u sochy Jana Ámose a ona na mě o přestávce koukala z okna. Když končila brzy, vzal jsem to rovnou k Janě do krámu. Uvolnila se, sedli jsme si zezadu na betonový sokl a dělali, že čekáme až přijedou zavážet zboží.
"Jak bylo ve Škodovce?": ptávala se mě jedna nebo druhá dívka a já většinou jen zamručel. Problémy mladého vedoucího nástrojárny by je asi nezajímaly. Taky jsem byl v té době tak trošku vtipálek a nebo naopak nemluva (to když jsem měl náladu pod psa z domova). Obě mé polohy se prý holkám líbily. Buď byla sranda a nebo jsem "uměl naslouchat" (přitom jsem se jim většinou díval do výstřihu, ha). "Úžasný, dneska jsme měli čtyři opravy, takže je to super": ušetřil jsem Janu detailů a raději mlčel. Svítilo slunce, ale pořád byla ještě zima a jí pod uniformou trčely bradavky. To se pak člověk prostě soustředí na úplně jiný věci, že ano?
"Co doma?": zeptala se ještě, ale už jsem nechtěl opakovat dříve vyřčené. Pořád stejný, má milá! Když někdo vrcholově chlastá a ještě k tomu "tajně", tak se to na něm podepíše. U nás se šlo od extrému do extrému. Buď šílený a nekonečný řev a nebo "láska nebeská". Obojí bylo pro mě peklo. K tomu puberta a vlastní starosti. Před Janou jsem si ale nestěžoval, moc dobře jsem věděl, že její otec je doma někdy bije. Pokud tedy nebyl zavřenej za nějaký rozkrádačky, občasnou rvačku a podobné drobnosti. To byl klid.
Šel jsem si takhle domů vrátit psa, s Janou po pravém boku. Bylo krásně a lehce mrazivý vzduch lákal ven. Pryč, na Radouč, k lahváčům a muzice. "Kdes kurva byl?": ozvalo se z kuchyně a má odpověď se sama nabízela: "V prdeli otče, v prdeli a jsem rád, že si se mnou zase začal mluvit, fakt si toho vážím. Je to pro mě pocta...Mohl by ses chovat slušně, mám s sebou návštěvu?" Vylítl jak čertík z krabičky a zase jednou srazil pořádně dolů moji hrdost. Styděl jsem se před Janou, jenže alkáčovi nic nevysvětlíte. Třískl jsem dveřmi a na schodech potkal mámu, vylekanou, co to zase slyší za řev. "Sorry, ale já už to nevydržím, dneska v noci tady nebudu, promiň, ale já už na to nemám". řekl jsem jí tiše a u toho viděl, jak je všechno Janě trapný.
Nevěděl jsem tenkrát, že tím mámě ubližuju, bylo ve mě možná až moc hrdosti. Taky jsem si potřeboval vyčistit hlavu. Její odpověď jsem tak ani neslyšel, bral jsem schody po dvou a zastavil se až u dětského pískoviště, kde si dávali vždycky dostavení místní feťáci. Čekal jsem na Janu. Až na panely jsme nic neříkali. Jana, protože byla citlivá a já proto, protože jsem si v hlavě vytvářel příběh o tom, jak se už konečně odstěhuju a budu bydlet s Kačenkou.
"Ty si fakt někdy pošuk, já tam na tebe čekám snad hodinu a ty nikde": ozve se za mnou a tam moje džínová víla, s rozpuštěnýma vlasama nad prdelkou, kterou jsem měl tolik rád. Dostal jsem co proto, čekala na mě chudák po odpoledce u Ámose a já pořád nešel. Jak jsem byl ze všeho rozhozenej, zapomněl jsem na ni jak na smrt. "Ježííííšíííí...": a už jsem se omlouval. O otci jsem ji nic neřekl, nechtěl jsem kazit večer.
Tématem dne, nahozeným od čím dál tím chytřejšího a v kapelách zběhlejšího Kytky, byli Morgoth. Rozvířila se poměrně velká debata, protože spoustě kamarádů se nová deska "Odium" (na druhé straně nahraná "Cursed", ale to nám tak nějak nedošlo, protože předešlý kopírovač blbě kazetu popsal) nelíbila. Byla na ně moc tvrdá. Kritizovali málo melodií. Z dnešního pohledu byly naše úvahy samozřejmě hodně odvážné a možná i trošku směšné, ale uvědomme si, že jsme alba slyšeli úplně poprvé.
Já byl absolutně nadšen. Znáte ten pocit, když o nějaké hudbě víte, že si ji budete pamatovat, že se stane vaší součástí. Ihned jsem si vyhádal, že si vezmu kazetu domů na kopírování jako první. Měl jsem walkmanna Sony, bez kterého jsem nedal ani ránu. Obal jsem si dal do kapsy u džísky a kazetu ihned nasadil do sluchátek. Byl jsem naštvanej na otce, nevrlý z práce, ale tady bylo všechno v pořádku - hudba, holky, pivo, celej můj tehdejší svět. Prcalík vždycky tvrdil, že na panelech jsou kurva dobrý patogenní zóny, protože tam nechoděj žádný debilové a nemůžou je tím pádem pokazit. Měl samozřejmě pravdu, v závěru je všechno vždycky nakonec o lidech.
Dopil jsem pivo, krknul si jak jelen v říji (Smrťáku, ty jsi jak nějaký velký pravěký zvíře, to není normální!) a omluvil se, že máme s Káčou ještě nějaký jednání. Byla sice zima, ale náš strom už rašil pupenama. Když jsem viděl svoji milou, jak se přede mnou vlní, našlapuje jako kočka a její vlasy se courají kolem půlek, měl jsem už jaro dávno v sobě. Měla mě v sobě i Káča, na zmrzlém svahu nad Jizerou. Pod námi meandrovala řeka a my si zase slibovali věčnost.
"Hele, já poznám, že s tebou něco je, jsi napnutej, co se zase stalo?": zeptala se pak, když jsme udýchaní usedli na pískovec. Musel jsem s pravdou ven. Když jsem domluvil, bylo ticho. Odpověď vlastně ani neexistovala. Spřádali jsme raději plány, jak o velkých (a Káčiných posledních) prázdninách koupíme byt, co kde v něm bude stát za nábytek a já se začal usmívat. Naděje prý umírá poslední, říká se to.
Odvedl jsem svoji modrosnubnou dívku s kaštánkovitými očima domů, líbal ji pod lampou a odmítl pozvání domů. Chtěl jsem být sám, ztratit se ve městě. Nechat se pohltit. Čekalo mě osm hodin (Káča musela být v devět doma, druhý den jeli za babičkou) v ulicích. Vzal jsem to směrem k Hymrům. Potkal tam pár rozjívených mániček, jeden slavil, že bude dědek, o panáky tak nebyla nouze. Jen jsem pořád nedovedl pochopit, co je super na tom, že se do tohohle světa narodí další dítě. Padl na mě splín.
Loučím se se všemi, děkuji a přeji hezkou noc. Jdu na Staré město, opilý, osamocený. Připadám si jako indián, kterého poslali na stezku odvahy. Jen s tím rozdílem, že mé nohy kopírují kočičí hlavy. Je tady klid. Cikány jeden z nich podvodem odstěhoval a tak jsou zde jen banky, obchody a ticho. Čůrám pod lampou, projdu se po hřbitově. Jsem jak svědomí celé Boleslavi. Ještě pár opilců, sem tam nějaká kurva u hotelu Věnec nadává druhé, ale město pomalu usíná.
Kolem projede hlídka policie. Jo, tady je klid, tady se jim líbí. Na sídlišti vidět nejsou, srabi, pomyslím si a málem jim to i řeknu. Kontrolují mi občanku a prý mám vypadnout, tady to není nic pro vágusy, tohle je slušná čtvrť. Ukážu za autem fuck off, ale pak vezmu do zaječích, protože to otočí a zapnou houkačku. Na mě si nepřijdou, znám všechny zadní vchody, otevřené branky, opuštěné domy. Máme to tady prolezlé od dětství.
Chvíli se ukrývám na zahradě o jedné paní, které je snad sto let. Už trošku bláznivá, se starou hluchou a slepou dogou. Je tam klid. Pak se vydám zadem podél průmyslovky zase na sídliště.
Někdy jsou cesty Páně nevyzpytatelný, způsobů, jak se člověk do nějaké hudby "zamiluje" je mnoho. Těch situací, kdy jsem se s muzikou stal jedním tělem i duší, jsem zažil spoustu. Památná noc mého spojení s Morgoth pro mě nebyla vůbec dobrá v osobním životě. Byl jsem frustrovaný, rozhozený, vzteklý. Díky německým death metalistům jsem ale ze sebe převážnou část všeho dostal.
Nasadil jsem sluchátka, přidal zvuk a vykročil hrdě. Nad hlavou mi poblikávaly lampy, pod nohama šustil asfalt a já pět hodin pochodoval. Postupně jsem úplně vystřízlivěl a alkohol nahradil adrenalinem. Musel jsem dokonce vyměnit baterie (pečlivě uložené po kapsách). Bylo to něco úžasnýho. Peklo a nebe v jednom. Smrt a život. A hlavně obrovské množství energie. Prošel jsem snad celé sídliště, byl i na panelech, stal jsem se součástí betonové ulice a zároveň jsem byl na koncertě s Morgoth v úplně jiném světě.
Chodil jsem až do rána, počkal chvilku, až odejde otec do práce a vzal si z domova žebradlo. Máma mi nabídla jak snídani, tak milé slovo, ale jen jsem ji dal pusu, řekl, aby nic neřešila a cestou do práce v trafice koupil další baterie. Morgoth jsem se nemohl zbavit spoustu dní. Pochodoval jsem najednou hrdě, s dělníky na šestou do fachy, vykračoval jsem si jako pán, protože jsem věděl, cítil jsem se být metalovým králem sídliště.
V práci telefon. Vyděšená Káča, vzlykající v budce před školou. Všechno se ji nějak rozleželo v hlavě. Uklidnil jsem ji, jsem v pořádku, neboj se kočko moje, sice jsem nespal, ale cítím se jak znovuzrozený. Ano, odpoledne se pro tebe stavím. Musela do školy a já taky něco dělat. O přestávce jsem usnul za zvuků "Cursed" a museli mě vzbudit. Můj panelový život byl zase fajn.
------------------------------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh sto třicátý první - Den opravdového metalisty, model rok 1994
Budíka jsem měl nařízeného půl hodiny před tím, než vstával do práce otec. Abych ho nemusel potkat na záchodě. Půl páté ráno, mám za sebou rozcvičku z karate a srkám černý čaj. Naproti v okně se zase jedna dvojice hádá a stará paní s rukama na parapetu sleduje, co se kde šustne. Jakoby si celý panelák najednou čistil zuby, splachoval záchod, aby si pak nakonec zapálil cigáro před vchodem a vyhodil své nájemníky do studené ulice. Dělnické město žije pravidelným pochmurným životem. Ano, rok 1994 byl od začátku hodně šedivý.
"Tak co Smrťáku, jdeš do práce": zeptala se mě holka, co dělala u nás ve skladu. Krásná od pohledu, ale v hlavě nasráno, jak říkával Prcalík. Nasadím sluchátka, nic neříkám. Jen občas, když dohraje skladba, tak slyším její vysoký, pisklavý a nepříjemný hlas. Stejně říká blbosti - o včerejším seriálu a mrká u toho jak panenka Barbie. Má odkoukaný takový ty kurví pohledy, který mají pornoherečky. Musím se tomu smát a přidám si radši volume do uší. Pestilence - "Consuming Pulse". Martin Van Drunen a Patrick Mameli. Vynikající a strhující záležitost plná kruté hudební smrti.
Kolem mě projíždějí davy dělníků na starých kolech. Skládačky, Esky, Favority, občas nějakej nadšenec v elasťákách, co si počítá kilometry. Salutuju na vrátnici, paní vrátnou znám z hospody. Píchačky, šatna plná chlapského smradu. "Kdybys měl večer čas, budu ráda, ukážu ti nějaký desky": zkouší to ještě šukavá skladnice, ale jen zamručím. Prohodím mezi chlapama raději něco zaručeně hodně testosteronovýho, aby věděli, že patřím mezi ně. Smějou se a říkají mi, že jsem pro tuhle koroptvičku zajímavej hlavně tím, protože jsem jí jako snad jedinej nedal. "Chci bejt tajemnej, volové": prohodím ještě, ale myslím u toho na Káču, protože včera odpoledne to s ní bylo nádherný. "A bez lásky stejně už dávno nešukám": vtipkuji, když otevírám svoji prosklenou kukaň.
Čeká na mě několik stohů papírů a papírů a papírů. Taky počítač s modře zářícím operačním systémem. Nasadím sluchátka a dám se do práce. Jsem jako stroj. Já, lejstra a klávesnice. "Kubo, pojď na sváču": zaťuká kolega z vedlejšího oddělení a jinak taky spolužák z dětství. Má kostěné brýle, žádný maso ani svaly na svém těle a hrozně moc by už taky někdy poznal nějaké děvče. Typ stydlína, který se mě pořád ptá, jak to, že na mě holky letí. Vždyť jsem stejně vošklivej a ještě navíc vágus. "To je charisma, vole": prozradím mu nad gulášovkou a houskami své kouzlo a tajemství.
Musím vypnout mozek. Být holka, tak mu taky nedám. Šíleně mluví, spíš kecá kraviny. Všechno rozebírá, je jak stará ženská, která už nedokáže zaujmout krásou a zahořkla. Na to, že mám šedesát kilo, tak jdu pro gulášovku ještě dvakrát. "Drž se toho, kdo ti dává jídlo": prozradil mi kdysi v opilosti jednu moudrost Sabath a prdelaté kantýnské mě proto mají moc rády. Kdo by neměl. Vtipkuji s nima, lichotím. Občas dostanu panáčka, někdy pivo. Pohoda. Mají na sobě bílé pláště a připomínají obrovské usměvavé kachny. Sálá z nich dobrota a na to já dám.
Do běda další papíry, pak obchůzka, sázím na osobní setkání. Kluci i pánové makají těžce, ví že jsem rovnej, že se jich zastanu, někdy možná až moc hodnej, ale já se otrkám brzy. Stereotyp, továrna, soustruhy, frézky, umolousaný chlapi v montérkách. Opravujeme, co si kdo řekne. Jsme jak kovoví lékaři, napravujeme porušené. K obědu si sednu radši bokem, chci mít klid. Jenže zase si ke mě sedne spolužák i kurvička ze skladu. Nejlepší by bylo je dát dohromady. Ukojeni by byli všichni, říkám jim to, ale ona ho NECHCE. S tím já nic neudělám. Jdu si radši přidat další knedlíky a omáčku.
Padla, konečně padla. Domů kráčím rychle, chvílemi běžím. Musím za Káčou. Hodím žebradlo do kouta, stihl jsem všechno dřív než otec. Džínová bunda s obrovskou plachtou Vader na zádech, ošité mám nově i džíny. Bílé čínské kecky, již značně ošunťelé. Křivák, ošoupaný neustálým nošením. Jsem prototyp thrash death metalového metalisty - model rok 1994. Walkmana v levé kapse, sluchátka na uších. S rukama v kapsách jdu zadem ke gymplu. Potkám pár kámošů, zahrozíme na sebe. Taky nějaký Depešáky, který jsou v černým, mají vyděšený pohledy a přijdou mi spíš jako nějaký holky, který jdou zrovna z pohřbu.
Rozvalím se před školu pod sochou učitele národů - kterýho nám všichni záviděj a podle kterýho jsme se nikdo nikdy nic neučil. Zahvízdám. Káča sedí u okna a zamává mi. Holky jí pořád prý neskutečně záviděj, protože jsem sice vošklivej, hubenej, vágus, ale mám ji už dlouho rád. Chodíme spolu, protože je nám spolu dobře, protože máme stejný zájmy, protože láska, vole - a taky je na nás moc hezký pohled, říká se. Její spolužačky mají vážný vztah málokdy. Diskofilové na to prý nějak moc nejsou. Zase mají ale víc peněz a auta. Já mám momentálně stovku, jedny náhradní baterie a hlad.
Čeká na mě několik stohů papírů a papírů a papírů. Taky počítač s modře zářícím operačním systémem. Nasadím sluchátka a dám se do práce. Jsem jako stroj. Já, lejstra a klávesnice. "Kubo, pojď na sváču": zaťuká kolega z vedlejšího oddělení a jinak taky spolužák z dětství. Má kostěné brýle, žádný maso ani svaly na svém těle a hrozně moc by už taky někdy poznal nějaké děvče. Typ stydlína, který se mě pořád ptá, jak to, že na mě holky letí. Vždyť jsem stejně vošklivej a ještě navíc vágus. "To je charisma, vole": prozradím mu nad gulášovkou a houskami své kouzlo a tajemství.
Musím vypnout mozek. Být holka, tak mu taky nedám. Šíleně mluví, spíš kecá kraviny. Všechno rozebírá, je jak stará ženská, která už nedokáže zaujmout krásou a zahořkla. Na to, že mám šedesát kilo, tak jdu pro gulášovku ještě dvakrát. "Drž se toho, kdo ti dává jídlo": prozradil mi kdysi v opilosti jednu moudrost Sabath a prdelaté kantýnské mě proto mají moc rády. Kdo by neměl. Vtipkuji s nima, lichotím. Občas dostanu panáčka, někdy pivo. Pohoda. Mají na sobě bílé pláště a připomínají obrovské usměvavé kachny. Sálá z nich dobrota a na to já dám.
Do běda další papíry, pak obchůzka, sázím na osobní setkání. Kluci i pánové makají těžce, ví že jsem rovnej, že se jich zastanu, někdy možná až moc hodnej, ale já se otrkám brzy. Stereotyp, továrna, soustruhy, frézky, umolousaný chlapi v montérkách. Opravujeme, co si kdo řekne. Jsme jak kovoví lékaři, napravujeme porušené. K obědu si sednu radši bokem, chci mít klid. Jenže zase si ke mě sedne spolužák i kurvička ze skladu. Nejlepší by bylo je dát dohromady. Ukojeni by byli všichni, říkám jim to, ale ona ho NECHCE. S tím já nic neudělám. Jdu si radši přidat další knedlíky a omáčku.
Padla, konečně padla. Domů kráčím rychle, chvílemi běžím. Musím za Káčou. Hodím žebradlo do kouta, stihl jsem všechno dřív než otec. Džínová bunda s obrovskou plachtou Vader na zádech, ošité mám nově i džíny. Bílé čínské kecky, již značně ošunťelé. Křivák, ošoupaný neustálým nošením. Jsem prototyp thrash death metalového metalisty - model rok 1994. Walkmana v levé kapse, sluchátka na uších. S rukama v kapsách jdu zadem ke gymplu. Potkám pár kámošů, zahrozíme na sebe. Taky nějaký Depešáky, který jsou v černým, mají vyděšený pohledy a přijdou mi spíš jako nějaký holky, který jdou zrovna z pohřbu.
Rozvalím se před školu pod sochou učitele národů - kterýho nám všichni záviděj a podle kterýho jsme se nikdo nikdy nic neučil. Zahvízdám. Káča sedí u okna a zamává mi. Holky jí pořád prý neskutečně záviděj, protože jsem sice vošklivej, hubenej, vágus, ale mám ji už dlouho rád. Chodíme spolu, protože je nám spolu dobře, protože máme stejný zájmy, protože láska, vole - a taky je na nás moc hezký pohled, říká se. Její spolužačky mají vážný vztah málokdy. Diskofilové na to prý nějak moc nejsou. Zase mají ale víc peněz a auta. Já mám momentálně stovku, jedny náhradní baterie a hlad.
Nikdy nezapomenu na okamžiky, kdy ke mě běhávala. Od obrovských těžkých dřevěných dveří gymnázia, drze přes trávník. Stál jsem ležérně, jako frajer, abych vypadal, že jsem děsně v pohodě. Ale uvnitř jsem byl nejšťastnější kluk na světě. Miloval jsem vlající vlasy (bože!), nadskakující prdelku i touhu v jejích očích. Ihned zazní heslo žíněnky. Oba víme své. "Dobrý den, paní Kačenková, vám to ale dnes sluší, nechcete si tentorkát se mnou vyjít vy?": laškuju ještě s její mámou. Odměnou mi je milý pohled, podaná hedvábná ruka i chůze pro svačinu, kdy ona ví, že ji koukám na zadek a podle toho se vlní.
Loučíme se, ale zadem, skrz malé okénko ve sklepě, vlezeme zase dovnitř. Staré žíněnky, po stranách roztržené, se stanou naším útočištěm. "Byly doby, kdy jsem šukal, co se hýbalo, ale teprve teď jsem pochopil kouzlo sexu": machroval jsem vždycky před klukama v hospodě. "To já taky, to je proto, protože zasouváš z lásky, vole": doplnil mě pokaždé Prcalík. Bylo to tak. Znali jsme už několik let dokonale těla svých dívek. Radost, zrychlený dech, touha. Nakonec objetí, ze kterého se nám s mojí vílou nikdy nikam nechtělo. Tichá slova a už musíme, parta čeká.
Loučíme se, ale zadem, skrz malé okénko ve sklepě, vlezeme zase dovnitř. Staré žíněnky, po stranách roztržené, se stanou naším útočištěm. "Byly doby, kdy jsem šukal, co se hýbalo, ale teprve teď jsem pochopil kouzlo sexu": machroval jsem vždycky před klukama v hospodě. "To já taky, to je proto, protože zasouváš z lásky, vole": doplnil mě pokaždé Prcalík. Bylo to tak. Znali jsme už několik let dokonale těla svých dívek. Radost, zrychlený dech, touha. Nakonec objetí, ze kterého se nám s mojí vílou nikdy nikam nechtělo. Tichá slova a už musíme, parta čeká.
Dolů na sídliště jsme teď chodili podél řeky, nikdo nikde, jen my dva a šumící Jizera. Cesta sice byla delší, ale vedla kolem místa, kde jsme chtěli po prázdninách bydlet. Plánů spousta. "Zdááár, jak se ti líbí ty Pestilence?": vítá nás Kytka s lahváčem v ruce. Taky Škodovák. Pár slov o práci, ale jen aby se neřeklo, hlavní je metal. Jsem z doporučené hudby doslova u vytržení. Tenkrát se tvořily death metalový dějiny, což jsme samozřejmě netušili, ale snad všechno, co Kytka nebo Sabath přinesli, znělo parádně. Bylo skvělé, být u toho. Ani jsme to nevnímali. Pro mě osobně byl tenkrát metal na stejné úrovni jako Káča a pivo. Možná, že vyznívá tento názor divně, ale já vše tak cítil.
Kecáme s klukama, cinkáme lahváčema. Pestilence mají hlavní slovo. Dokonce půjčím svoji kazetu do kazeťáku na panelech. Je to masakr, který někteří nechápou. Nechají nám jen hodinu, pak se zase vrátí thrash. Ten pořád vládl. Ne vždycky, ale dnes jsme měli s Káčou rozkecáno, tak ji vyzvednu mezi děvčaty. Stojí tam, smějou se, ševelí. Usměvavé, s prdýlkama, v napresovaných džínách. Krásné, tak hrozně moc krásné. Musím se otřepat, protože mi zase hlavou problesknou všelijaké myšlenky. Chytnu svoji modrou vílu za ruku a vydáme se na společný okruh kolem lesíka.
Kecáme s klukama, cinkáme lahváčema. Pestilence mají hlavní slovo. Dokonce půjčím svoji kazetu do kazeťáku na panelech. Je to masakr, který někteří nechápou. Nechají nám jen hodinu, pak se zase vrátí thrash. Ten pořád vládl. Ne vždycky, ale dnes jsme měli s Káčou rozkecáno, tak ji vyzvednu mezi děvčaty. Stojí tam, smějou se, ševelí. Usměvavé, s prdýlkama, v napresovaných džínách. Krásné, tak hrozně moc krásné. Musím se otřepat, protože mi zase hlavou problesknou všelijaké myšlenky. Chytnu svoji modrou vílu za ruku a vydáme se na společný okruh kolem lesíka.
Náš strom, naše mýtina, naše vyhlídka do kraje. Zákonem chráněné rostliny, syslí kolonie, nic z toho nevnímáme. Máme společný hovor o budoucnosti. Vážně i nevážně. Těšíme se. Chci vypadnout ze stereotypu Škodovka, sídliště, Škodovka, sídliště. Čekám až dostuduješ má milá, pak začneme žít. Spolu, navěky. Zasním se nahlas a odměnou mi je kaštánkovitý pohled doslova naplněný takovým tím hrozně příjemným odleskem.
"Neříkej mi, že jste zase šukali, vy jste jak králíci": přivítá nás po procházce Prcalík. Jen se usmíváme, jsme naschvál tajemní. Cítím ze všech kamarádů obrovskou sílu, podporu, soudržnost. Jsme jako rodina, jako smečka, která již několik let vyvrhnuta sídlištěm kousek za městem, proplouvá životem a metalem. Je nám spolu hrozně dobře. Koukáme do kraje, tiskneme se ke svým dívkám, já obklopen ještě navíc Janou. Nad Radoučí se pomalu snáší mlha, my ztichneme. Kouzlo okamžiku, až tajemná chvíle, která se nám zaryje navěky do našich mozků.
V noci jdeme zpět městem, zavěšeni do sebe. Odvádím nejdřív Janu, plácnu ji po zadku na rozloučenou a vidím, jak se za námi dívá z okna. Káča se ke mě přitulí jako kočenka. Lidi, co jdou z divadla, krásný ženský v černých šatech (miluju!) a chlapi v kvádrech, všichni se za náma otáčejí. Asi nechápou, jak může mít takovej ksicht a vagabund tak nádhernou dívku. Nechápu to vlastně ani já, jsem si pořád ještě trošku nejistej. Musím to Káče říct, ale ona mi pak říká slova jako - ty blázínku, co blbneš, nejseš vošklivej, až se musím smát. Ochutnám ještě, jak je vlhká v krku. Zamává z okna se starodávnou římsou. Zatváří se naschvál jak princezna. Ona vlastně je princeznou a já jsem podkoní, co ji dávno dobyl.
V půl jedenáctý jsem doma. Otec spí u televize. Máma pobíhá po bytě a kdeže jsem to zase byl. Zamumlám, jak už to pubertálně adolescentní jedinci dělávají a po sprše si zalezu k lampičce do postele. Brácha dávno spí. Otevřu knihu a nechám se unášet příběhem. Ještě jednu stránku, s občasným pohledem na hodiny. Je přesně půlnoc a ve sluchátkách mi dohrála poslední skladba Pestilence. Oči se mi klíží. Mám za sebou další pracovní den opravdového metalisty. Těžký a náročný, ale zároveň krásný. Zdá se mi, jak jinak, o Kačence a jejích nekonečně dlouhých vlasech.
-------------------------------------------------------------------------------------
V půl jedenáctý jsem doma. Otec spí u televize. Máma pobíhá po bytě a kdeže jsem to zase byl. Zamumlám, jak už to pubertálně adolescentní jedinci dělávají a po sprše si zalezu k lampičce do postele. Brácha dávno spí. Otevřu knihu a nechám se unášet příběhem. Ještě jednu stránku, s občasným pohledem na hodiny. Je přesně půlnoc a ve sluchátkách mi dohrála poslední skladba Pestilence. Oči se mi klíží. Mám za sebou další pracovní den opravdového metalisty. Těžký a náročný, ale zároveň krásný. Zdá se mi, jak jinak, o Kačence a jejích nekonečně dlouhých vlasech.
-------------------------------------------------------------------------------------
Příběh sto třicátý druhý - Dívka v květovaných šatech
Má milá dívka, které to poslední rok gymnázia neskutečně slušelo, byla žena jak se patří. Pomalu se sama učila od mámy vařit, mohl jsem za ní vždy a se vším přijít. Postěžovat si, dát hlavu do klína a nechat si jen tak čechrat vlasy. Byla vlastně dokonalá. Se štíhlým tělem, menšími prsy a zadkem, který mívám dodnes ve svých snech. Uměla to se mnou, chytrá, na svůj mladý věk možná až moc přemýšlivá. Škoda, že se nedožila dnešních dnů. Mohla být moudrou ženou, kterých zase tolik nebývá.
Chtěl jsem ji tenkrát, na začátku února v roce 1994 udělat radost. Jen tak, abych zase jednou viděl na její tváři úsměv. "Mám jedno přání Smrťáčku, ale jestli si chceš koupit tu novou kazetu Death (už přes rok staré album Individual Thought Patterns), tak nemusíš...ale kdyby přece...víš, když jsem byla malá, tak moje babička měla krásné květované šaty. Šila jí je její kamarádka ze školy, se kterou se znala od dětství. A byla v nich nádherná!": zeptala se mě totiž jednou v neděli ráno, když jsem vstal dřív, nakrmil u nich doma všechny rybičky, hlodavce, papouška debila i dalšího opuštěného voříška, co si přivedla domů.
Zamyslel jsem se, představil si letní deku u Jizery, jak se Káča svléká ze šatů a řekl jí, že ona v nich bude také krásná. Vždyť co bych pro ty její kaštánkové oči neudělal? Šlo se ven, má milá mi vyprávěla o svých vysněných šatech a já jen trpělivě přikyvoval hlavou. Jo, zaplatím ti je, protože chci, abys v nich chodila a vlály ti kolem stehen. Abych byl napnutý a těšil se, až se přede mnou v trávě bosky roztočíš a já zahlédnu alespoň kousek krajky tvých kalhotek. Protože tohle je pro mě velkej rajc, má metalová vílo.
Dojdeme na panely, my s klukama zrovna řešíme Kinga Diamonda. Vůbec mi v té době nesedí, vadí mi jeho ječák. A nejsem sám. Náš tehdejší verdikt byl dost nevybíravý, naivní a extrémní. K názorům, že ho musí někdo brát dole kleštěmi, že je to kastrát a podobně, se sice už dnes nehlásím, ale tenkrát jsem diamantového krále heavy metalu vnímali tímto způsobem. Do krve nám pronikl až o hodně déle.
"Tak jsem slyšela, že koupíš Káče šaty, ty se teda nezdáš...zatím to bylo jen samý pivo, výlety, koncerty, pivo, CD, kazety, pivo...to čumím!": přijde ke mě Jana a já se před klukama trošku stydím, protože nejsem najednou za tvrďáka, ale za obyčejného stydlivého mladého chlapce. Plácnu něco děsně vostrýho, aby se vidělo, že to mám jako na háku. Jenže tomu tak není. Mám totiž šaty a ženský zafixovaný v hlavě od mých babiček, z francouzských filmů i černobílých vzpomínkových návštěv kina a příběhů pro pamětníky.
Neměly to se mnou jednoduchý, obchody s oblečením nesnáším celý život. Necítím se v nich dobře, vadí mi i vůně/zápach uskladněných látek, ale bylo mi slíbeno, že se bude šít v soukromém bytě, pivo taky dostanu a spíš se stanu závěrečným hodnotitelem, než že bych se musel nějak aktivně zúčastňovat. Najednou mě to lákalo. Dvě holky, já a z toho Káča, která se bude různě převlékat. To beru. Janě jsem ale kývl až cestou domů, když jsem své křepelky zase vyprovázel. Pusu a pac, zítra se uvidíme. Začínáme v pět.
Kdybys můj čtenáři jen tušil, o čem se mi v noci zdálo, asi bys mě zavrhl do pekla a do smrti se mnou nepromluvil. Natolik sprosté mé sny byly. Ráno jsem do práce doslova běžel, s nikým se celý den nebavil a přemýšlel, z čeho že vlastně Káče ty šaty zaplatím? Peněz nemaje, vše jsem vždy utratil. Ale to se určitě vymyslí, vždycky to nějak dopadne. Konečně druhá hodina. Letím pro Janu, pak se stavíme pro Kačenku.
Byl to zvláštní starý dům. S přerostlou zahradou, už lehce neudržovanou, protože paní domácí a naše krejčí byla již žena v letech. Spíše bych řekl dáma. Rozdíl asi už z mých předchozích příběhů každý pozná. Nejdřív mě olízla strakatá doga, párkrát bafla a lehla si mi k nohám. "Igor vás má rád, budete mít dobré srdce...vy jste panenky na doporučení od paní Kačenkové...ty budeš Kačenka, jsi podobná své bábi, stejně krásná...na tebe bude radost šít?": podá mi ruku a já ji jemně uchopím. Z legrace vyseknu lehkou úklonu, okoukanou z poválečných veseloher a u Oldřicha Nového. Odměnou mi je úsměv a pozvání na kávu.
Dýchne na nás historie. Vyprávěn je příběh, v kterém je paní Horáčková hlavní postavou. Mívala krejčovství, noblesní, luxusní. Pro nejlepší klientelu. Pak přišel komanč, všechno zničil, jejího manžela utrápili prací ve Škodovce. Kolik jsem už takových příběhů za poslední dobu slyšel? Bylo vidět, že nás dáma ze starých časů vidí ráda. Byla ve svém živlu. Nabídla panáčka becherovky, kterou nesnáším a následoval pohovor. Nejdřív mluvila Kačenka, ale uprostřed věty ji jemně přerušila a velmi elegantně se zeptala mě, jaké šaty bych chtěl pro svoji kočenku já. Vždyť žena se má hlavně líbit svému milému, nemám pravdu?
Zasnil jsem se. A začal vyprávět o lehkém větru, o tiché ulici, jemně a hebce našlapujících krocích. O vlnivě plovoucích bocích, o tanci za teplých letních nocí. Jemně, abych neurazil, jsem se otřel i o to, o co šlo mě. O květované šaty šustící a spouštějící se z nahého těla do čerstvě vypraných peřin. Nepokračoval jsem, neslušelo se to, ale paní Horáčková se zasněným pohledem pochopila. Vy jste jak můj nebožtík muž, akorát on byl vždy upravený a oholený. Ani bych neřekla, že mladík s vaší vizáží bude mít takové básnické střevo. "Nestává se to u vaší generace zase tak často": doplnila ještě s lehkou hořkostí v hlase.
Z první návštěvy jsme museli jít rovnou do hospody U Hymrů. Má milá se cítila jako princezna, právě přeměřena krejčovským metrem. Já jsem věděl, že s ní budu na šití chodit moc rád. Už jen kvůli tomu starému křeslu, vůni čerstvých koláčů (musela jsem vždycky své hosty uctít, dřív to dělala služka, ale to víte, už bych ji neuživila), kvůli tomu, protože je vždycky hrozně krásné, když někdo umí své řemeslo. A tak jsem vůbec nevnímal kecy od kluků, kteří si ze mě dělali srandu, že chodím s holkama šít šatičky. Volové.
Chvílemi mi přišlo, že naše návštěvy stará dáma prodlužuje, že nechce být sama. Ale šila nádherně - koncert rukou s nitěmi a jehlami, starodávných průpovídek a pro mě lehké nahlédnutí do světa žen. Kačenka zářila, já si směl vzít do křesla pivo (první výjimka, jinak pánové vždycky pili je džin, koňak nebo whiskey). Seděl jsem, spřádal v hlavě fantazie a někdy byl asi úplně mimo. Jana s námi chodila jen někdy a když ano, tak mě budila šťouchanci do žeber - nevejrej tolik! Jenže já musel, já dívky v květovaných šatech miluju.
Všechna práce jednou končí a když jsem byl vykázán do vedlejší místnosti, že teď je to ženská záležitost, bylo hotovo. Chvilka napětí, zvonivý smích ženy a dívek z poza zavřených dveří. Na své víle jsem vždycky obdivoval chůzi, jak kladla jako kočka jeden krok za druhým. Taky vlasy a samozřejmě zadek, to se ví. Představy a těšení, jak práce dopadne? Ano, v břiše mě lechtalo a zároveň jsem se začal usmívat. Věděl jsem, že spatřím něco krásného. I stalo se.
Nebyl jsem ve starém domě vonícím kouřem, starobou, vodou a zatuchlinou. Čekal jsem najednou na rozkvetlé louce, na naší mýtině uprostřed Radouče, odkud nebylo a dosud není vidět na šedivé město ani továrnu. Sedím na pařezu a ONA jde proti mě. Ne, hloupost, nejde, vznáší se. Už vím, proč ji říkám vílo. Kouzlo okamžiku, síla krásy, ženství, vznešenost jemně smíchaná s mládím. Všichni stojíme v úžasu.
Paní Horáčková stvořila dokonalé, do francouzského stylu hozené dílo. Už jen ty barvy, sladěné s vlasy, s chuchvalci květů obepínajících boky i prsa. Hergot a já jí pořád nutím navlíkat do černých triček a džínů (které se mi ale dosud také líbí nadevše). Kačence to neskutečně slušelo. Na tváři lehký úsměv, který mě tolik vzrušuje a trošinku zarudlé tváře. "Smrťáku, ty jsi fakt šťastnej chlap": prohodí Jana a naruší svým upřímným smíchem moje myšlenky i atmosféru.
Házím jí do vzduchu, jak v blbým romantickým filmu, ale nemůžu jinak. Tolik blaženosti, tolik štěstí. "Aby toho nebylo málo a protože jsem už dlouho nepotkala tak milé mladé lidi, mám pro vás ještě jedno překvapení, dárek": vyhrkne dámská krejčová a zamrká na mě (a lesknou se jí dojetím oči). Pak se otočí, z kulaté krabice sundá víko a vytáhne ještě jedny šaty. "Pro tebe princezno a vás mladíku vlastně taky..ode mě, chtěla jsem vám udělat radost": má snad poprvé nejistý a dojatý hlas. Otevřel jsem v úžasu oči dokořán, šokovaný a překvapený, jak mohla stihnout ušít ještě jedny?
Zmínil jsem se dámě totiž, v jedné nestřežené chvíli, že jsem v jakémsi starém francouzském filmu viděl, jak běží kočkovitá dlouhovlasá (akorát blonďatá) dívka po vinici a má na sobě červené šaty s bílými puntíky (a ve tváři měla podobný úsměv koutkem úst jako Káča - jen ještě velká prsa navíc, která se mi líbí, ale ve filmu mě spíš rušila).
Přesně takové, červené - puntíkaté si právě Kačenka začne zkoušet, zalyká se dojetím a pak už jí jen kapou po tvářích slzy. Holka moje, panenka citlivá, jak já se těším, až ji zase budu držet večer v náručí.
Ano, vůbec nevíme, jak máme poděkovat. Zaplatím vlastně jen látku. Nepamatuji si přesně kolik, ale vím, že mi něco půjčoval Kytka. Bylo to jedno, hlavní byl výsledek a úsměv, který jsem Káče na tváři vykouzlil. Taky je dobré vědět, můj milý čtenáři, že jsme nebyli jen parta neustále opilých metalistů, ale i boží hovádka s jemnou duší. Koneckonců, většinou tomu tak bývalo i u jiných, nemám pravdu? Vždyť ty naše pózy, drsný hlášky a hlasitá muzika jsou nakonec jen mimikry nadšenců do hudby jako takové.
"Nechám vás samotné, chápu....jen na ty šaty dejte bacha": usmála se na nás spiklenecky Jana, když jsme se loučili na Mírovém náměstí. O následující noci, kdy byli Kačenky rodiče na horách, psát nebudu. Prozradím jen, že mě má dívka v květovaných a puntíkovaných šatech odměnila opravdu nádherně. Převlékni se ještě jednou, prosím...
Uložila je ráno, jako by byly svatební, do skříně. Že si je prý vezme až bude teplo. Nezbývalo, než se těšit. Na jemné našlapování po asfaltu, na tiché ševelení větru kolem boků, na hrdě vztyčenou hlavu a jiskru v očích. Na povlávající rozpuštěné vlasy. Na krásu.
-------------------------------------------------
Dojdeme na panely, my s klukama zrovna řešíme Kinga Diamonda. Vůbec mi v té době nesedí, vadí mi jeho ječák. A nejsem sám. Náš tehdejší verdikt byl dost nevybíravý, naivní a extrémní. K názorům, že ho musí někdo brát dole kleštěmi, že je to kastrát a podobně, se sice už dnes nehlásím, ale tenkrát jsem diamantového krále heavy metalu vnímali tímto způsobem. Do krve nám pronikl až o hodně déle.
"Tak jsem slyšela, že koupíš Káče šaty, ty se teda nezdáš...zatím to bylo jen samý pivo, výlety, koncerty, pivo, CD, kazety, pivo...to čumím!": přijde ke mě Jana a já se před klukama trošku stydím, protože nejsem najednou za tvrďáka, ale za obyčejného stydlivého mladého chlapce. Plácnu něco děsně vostrýho, aby se vidělo, že to mám jako na háku. Jenže tomu tak není. Mám totiž šaty a ženský zafixovaný v hlavě od mých babiček, z francouzských filmů i černobílých vzpomínkových návštěv kina a příběhů pro pamětníky.
Neměly to se mnou jednoduchý, obchody s oblečením nesnáším celý život. Necítím se v nich dobře, vadí mi i vůně/zápach uskladněných látek, ale bylo mi slíbeno, že se bude šít v soukromém bytě, pivo taky dostanu a spíš se stanu závěrečným hodnotitelem, než že bych se musel nějak aktivně zúčastňovat. Najednou mě to lákalo. Dvě holky, já a z toho Káča, která se bude různě převlékat. To beru. Janě jsem ale kývl až cestou domů, když jsem své křepelky zase vyprovázel. Pusu a pac, zítra se uvidíme. Začínáme v pět.
Kdybys můj čtenáři jen tušil, o čem se mi v noci zdálo, asi bys mě zavrhl do pekla a do smrti se mnou nepromluvil. Natolik sprosté mé sny byly. Ráno jsem do práce doslova běžel, s nikým se celý den nebavil a přemýšlel, z čeho že vlastně Káče ty šaty zaplatím? Peněz nemaje, vše jsem vždy utratil. Ale to se určitě vymyslí, vždycky to nějak dopadne. Konečně druhá hodina. Letím pro Janu, pak se stavíme pro Kačenku.
Byl to zvláštní starý dům. S přerostlou zahradou, už lehce neudržovanou, protože paní domácí a naše krejčí byla již žena v letech. Spíše bych řekl dáma. Rozdíl asi už z mých předchozích příběhů každý pozná. Nejdřív mě olízla strakatá doga, párkrát bafla a lehla si mi k nohám. "Igor vás má rád, budete mít dobré srdce...vy jste panenky na doporučení od paní Kačenkové...ty budeš Kačenka, jsi podobná své bábi, stejně krásná...na tebe bude radost šít?": podá mi ruku a já ji jemně uchopím. Z legrace vyseknu lehkou úklonu, okoukanou z poválečných veseloher a u Oldřicha Nového. Odměnou mi je úsměv a pozvání na kávu.
Dýchne na nás historie. Vyprávěn je příběh, v kterém je paní Horáčková hlavní postavou. Mívala krejčovství, noblesní, luxusní. Pro nejlepší klientelu. Pak přišel komanč, všechno zničil, jejího manžela utrápili prací ve Škodovce. Kolik jsem už takových příběhů za poslední dobu slyšel? Bylo vidět, že nás dáma ze starých časů vidí ráda. Byla ve svém živlu. Nabídla panáčka becherovky, kterou nesnáším a následoval pohovor. Nejdřív mluvila Kačenka, ale uprostřed věty ji jemně přerušila a velmi elegantně se zeptala mě, jaké šaty bych chtěl pro svoji kočenku já. Vždyť žena se má hlavně líbit svému milému, nemám pravdu?
Zasnil jsem se. A začal vyprávět o lehkém větru, o tiché ulici, jemně a hebce našlapujících krocích. O vlnivě plovoucích bocích, o tanci za teplých letních nocí. Jemně, abych neurazil, jsem se otřel i o to, o co šlo mě. O květované šaty šustící a spouštějící se z nahého těla do čerstvě vypraných peřin. Nepokračoval jsem, neslušelo se to, ale paní Horáčková se zasněným pohledem pochopila. Vy jste jak můj nebožtík muž, akorát on byl vždy upravený a oholený. Ani bych neřekla, že mladík s vaší vizáží bude mít takové básnické střevo. "Nestává se to u vaší generace zase tak často": doplnila ještě s lehkou hořkostí v hlase.
Z první návštěvy jsme museli jít rovnou do hospody U Hymrů. Má milá se cítila jako princezna, právě přeměřena krejčovským metrem. Já jsem věděl, že s ní budu na šití chodit moc rád. Už jen kvůli tomu starému křeslu, vůni čerstvých koláčů (musela jsem vždycky své hosty uctít, dřív to dělala služka, ale to víte, už bych ji neuživila), kvůli tomu, protože je vždycky hrozně krásné, když někdo umí své řemeslo. A tak jsem vůbec nevnímal kecy od kluků, kteří si ze mě dělali srandu, že chodím s holkama šít šatičky. Volové.
Chvílemi mi přišlo, že naše návštěvy stará dáma prodlužuje, že nechce být sama. Ale šila nádherně - koncert rukou s nitěmi a jehlami, starodávných průpovídek a pro mě lehké nahlédnutí do světa žen. Kačenka zářila, já si směl vzít do křesla pivo (první výjimka, jinak pánové vždycky pili je džin, koňak nebo whiskey). Seděl jsem, spřádal v hlavě fantazie a někdy byl asi úplně mimo. Jana s námi chodila jen někdy a když ano, tak mě budila šťouchanci do žeber - nevejrej tolik! Jenže já musel, já dívky v květovaných šatech miluju.
Všechna práce jednou končí a když jsem byl vykázán do vedlejší místnosti, že teď je to ženská záležitost, bylo hotovo. Chvilka napětí, zvonivý smích ženy a dívek z poza zavřených dveří. Na své víle jsem vždycky obdivoval chůzi, jak kladla jako kočka jeden krok za druhým. Taky vlasy a samozřejmě zadek, to se ví. Představy a těšení, jak práce dopadne? Ano, v břiše mě lechtalo a zároveň jsem se začal usmívat. Věděl jsem, že spatřím něco krásného. I stalo se.
Nebyl jsem ve starém domě vonícím kouřem, starobou, vodou a zatuchlinou. Čekal jsem najednou na rozkvetlé louce, na naší mýtině uprostřed Radouče, odkud nebylo a dosud není vidět na šedivé město ani továrnu. Sedím na pařezu a ONA jde proti mě. Ne, hloupost, nejde, vznáší se. Už vím, proč ji říkám vílo. Kouzlo okamžiku, síla krásy, ženství, vznešenost jemně smíchaná s mládím. Všichni stojíme v úžasu.
Paní Horáčková stvořila dokonalé, do francouzského stylu hozené dílo. Už jen ty barvy, sladěné s vlasy, s chuchvalci květů obepínajících boky i prsa. Hergot a já jí pořád nutím navlíkat do černých triček a džínů (které se mi ale dosud také líbí nadevše). Kačence to neskutečně slušelo. Na tváři lehký úsměv, který mě tolik vzrušuje a trošinku zarudlé tváře. "Smrťáku, ty jsi fakt šťastnej chlap": prohodí Jana a naruší svým upřímným smíchem moje myšlenky i atmosféru.
Házím jí do vzduchu, jak v blbým romantickým filmu, ale nemůžu jinak. Tolik blaženosti, tolik štěstí. "Aby toho nebylo málo a protože jsem už dlouho nepotkala tak milé mladé lidi, mám pro vás ještě jedno překvapení, dárek": vyhrkne dámská krejčová a zamrká na mě (a lesknou se jí dojetím oči). Pak se otočí, z kulaté krabice sundá víko a vytáhne ještě jedny šaty. "Pro tebe princezno a vás mladíku vlastně taky..ode mě, chtěla jsem vám udělat radost": má snad poprvé nejistý a dojatý hlas. Otevřel jsem v úžasu oči dokořán, šokovaný a překvapený, jak mohla stihnout ušít ještě jedny?
Zmínil jsem se dámě totiž, v jedné nestřežené chvíli, že jsem v jakémsi starém francouzském filmu viděl, jak běží kočkovitá dlouhovlasá (akorát blonďatá) dívka po vinici a má na sobě červené šaty s bílými puntíky (a ve tváři měla podobný úsměv koutkem úst jako Káča - jen ještě velká prsa navíc, která se mi líbí, ale ve filmu mě spíš rušila).
Přesně takové, červené - puntíkaté si právě Kačenka začne zkoušet, zalyká se dojetím a pak už jí jen kapou po tvářích slzy. Holka moje, panenka citlivá, jak já se těším, až ji zase budu držet večer v náručí.
Ano, vůbec nevíme, jak máme poděkovat. Zaplatím vlastně jen látku. Nepamatuji si přesně kolik, ale vím, že mi něco půjčoval Kytka. Bylo to jedno, hlavní byl výsledek a úsměv, který jsem Káče na tváři vykouzlil. Taky je dobré vědět, můj milý čtenáři, že jsme nebyli jen parta neustále opilých metalistů, ale i boží hovádka s jemnou duší. Koneckonců, většinou tomu tak bývalo i u jiných, nemám pravdu? Vždyť ty naše pózy, drsný hlášky a hlasitá muzika jsou nakonec jen mimikry nadšenců do hudby jako takové.
"Nechám vás samotné, chápu....jen na ty šaty dejte bacha": usmála se na nás spiklenecky Jana, když jsme se loučili na Mírovém náměstí. O následující noci, kdy byli Kačenky rodiče na horách, psát nebudu. Prozradím jen, že mě má dívka v květovaných a puntíkovaných šatech odměnila opravdu nádherně. Převlékni se ještě jednou, prosím...
Uložila je ráno, jako by byly svatební, do skříně. Že si je prý vezme až bude teplo. Nezbývalo, než se těšit. Na jemné našlapování po asfaltu, na tiché ševelení větru kolem boků, na hrdě vztyčenou hlavu a jiskru v očích. Na povlávající rozpuštěné vlasy. Na krásu.
-------------------------------------------------
Příběh sto třicátý třetí - Sbohem a díky za Voivod!
Jestliže byl kamarád Kytka (spolu se Sabathem) můj výhradní dodavatel nové hudby, moje maličkost, známá jako nenapravitelný knihomol, přinášela nové tipy na knihy. Chodil jsem kousek od obchodního domu Máj do knihovny, za krásnou prsatou Klárou. Šoural jsem se mezi důchodci a čichal ke knihám. Oddělení sci-fi bylo tou dobou mým nejčastějším útočištěm.
Knihy jako Sbohem, a díky za (všechny) ryby od Adamse, Zeměplocha od Terryho, Arthur Charles Clarke, Den trifidů od Wyndhama. Nosíval jsem si plný batoh, půjčoval některé knihy Kytkovi a pak nás neměli ostatní moc rádi. Zalezli jsme si totiž vždycky až nahoru na panely, pořád se tlemili a používali hlášky z knih. Byli jsme jak dva Nerdi a každý měsíc čekali u trafiky, kdy vyjde konečně další časopis Karavana. Vypadal jak staré Rodokapsy. A byly v něm povídky, co jsme hltali o pracovních přestávkách, ve vlacích, vlastně pořád.
Seděl jsem zrovna vzadu v salónku U Hymrů. Srkám pivo, šetřím si ho, aby mi dlouho vydrželo. Čtu zrovna 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho. Výčepák si ze mě dělá srandu, ale už si na dlouhovlasého maníka v brýlích a džínové bundě dávno zvykl. "Co to čteš?": zahlaholil Kytka a hodil přede mě CD "The Outer Limits" od Voivod. Rok staré album skupiny, která nám toho dosud ani po třinácti letech své existence příliš neříkala. "Z toho se posereš, stará kapela, neskutečný maniaci. Je to technický, v textech to je samej mimozemšťan": doplnil ještě a já si začal prohlížet obal od MCA Records. "Hm...vyzkouším, díky, taky pro tebe něco mám": vytáhl jsem na oplátku ze žebradla Stopařova průvodce po Galaxii.
Dali jsme pivo, dali jsme dvě, dali jsme i panáka, když přišel Prcalík a dělal si z nás srandu, že vypadáme jak dva intelektuálové, jak debílci, co místo chlastání řeší takový blbosti jako jsou knížky. On Voivod už slyšel a na rovinu - přišli mu trapní. Moc komplikovaný, nepříjemnej hlas, divnej zvuk. Jenže my už jsme našeho kamaráda znali. On bral všechno na první dobrou, víc tlačil srdcem. Dělali jsme si naschvál prdelky a používali hlášky ze Zeměplochy, ale i z komiksů, kterých byl Kytka velkým sběratelem a králem.
"Tak si jděte třeba do prdele, jdu domů": naštval se na oko, ale spíš šlo o to, že se ve dveřích objevila Prcalinka a volala ho příroda. My se opili, spolu s výčepákem i číšníkem. Kluci měli hned nad obrovskou sklenicí utopenců (který byly hnusný jako kyselá prdel) polici s rádiem a CD přehrávačem. No, ještě že byli tak ožralí, jinak bychom asi Voivod přehrát nemohli. Alkohol ale dělá s lidmi divy a bylo velmi zajímavé pozorovat nás 4, jak paříme mezi stoly v zavřené hospodě. Někdo tomu říká poetika, my to nazývali bohapustou chlastačkou.
Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Ráno mě bolí hlava, vstávám brzy a jen si vyčistím zuby a mažu do fachy. Plivu kolem sebe včerejší pachuť a celý den jsem radši zticha, abych na lidi nedýchal. Mám tu ale CD přehrávač a svoji kancelář. Voivod jsou mi tak společností celý den. Dokonce mě díky nim neotravuje tolik kolegů. Hrají totiž neskutečně nahlas. Každý tak jen otevře dveře, pokývá soucitně hlavou, že mi zase hrabe a pak raději odejde. Jsem rád, dnes opravdu jo.
Dostanu odpoledne sprďáka, protože jsem pro sci-fi a Voivod zapomněl na Káču. Je mi pořád blbě, tak se jen omluvím a mažu domů. Bouchnu za sebou překližkovými dveřmi, osolím přehrávač a natáhnu se na gauč. "Co na mě zase ten tvůj zpěvák tolik řve?": zhodnotí kvalitu Voivod můj otec a raději zmizí do hospody. Otevřu si pivo z lednice, pak knihu o dobývání cizí planety a všechno se mi spojí v jedno. Zafixuje se v hlavě. Voivod a čtený text. Jsem najednou tulákem po hvězdách, metalovým hrdinou, pilotem vesmírné lodi.
Nedá mi to, nemůžu být v klidu. Zapařím v pokoji a mé neklidné nohy mě automaticky zavedou ven. Žebradlo hodím přes rameno a už si to štráduju k Janě. Dělá momentálně v drogerii u nás u domu. Schovává mi devadesátky kazety TDK, který jsou prostě nejlepší. Vedou se o to sice nekonečný spory, ale já jsem jejich nekompromisní zastánce. Naložím jich asi osm do zavazadla a střihnu to přes koleje. Švestky (železniční policie) na mě číhají zase u zastávky ve Škodovce (jsou tak předvídatelní). Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly a tak někde u Rozvoje dohoním Kytku. Je na tom stejně jako já. Jde si nechat udělat kopie všech nahrávek Voivod, které Sabath má.
Otevře nám v županu, který nosí snad jen úchylní důchodci. Nemusíme vidět všechno a tak si radši dáme rovnou jedno pivo a počkáme, až s Míšenkou dokonají dílo. Sabath pak bude spokojenější a nepošle nás do pekla nebo do prdele. "Vy blbouni, když jsem vám před lety o Voivod básnil, tak jste se mi smáli": zahájí rozhovor a doplní ještě, že zrovna pro tuhle kapelu se musí dozrát. Že to není nic pro debily.
Vyskládám na stůl TDK kazety, Kytka BASF. Jen na sebe koukneme a Míšenka nás zarazí, protože jinak by byla naše hádka nekonečná. V dobrým, ale otravná. A stejně jsou TDK lepší, žejo. Sabath je jak nějakej šaman. Poskakuje kolem těch svejch mašinek a vyhazuje k nám jednotlivé nahrané kazety. Příběhy k nim dodávat nemusí, to obstará Kytka. "Popíšete si to sami, stejně byste to po mě nepřečetli": řekne nám a tak musí můj kamarád nejen vyprávět, ale i psát, jsem na to kopyto. Píšu jak kocour.
"Tak sbohem a díky za Voivod!": loučíme se a jen my dva víme, o čem hláška je. Hrozně se tomu smějeme a ještě netušíme, že se stane na dlouhou dobu naším pozdravem. Plácnu si s Kytkou u nich ped domem, pak se chytnu za hlavu. Já zase zapomněl na Káču. Jsem já to ale debil. Ona to pochopí, musí. Vždyť už dávno byla prohlášená za svatou. Nic jiného ji nezbývá, žije s metalistou. Oprávněné výčitky budou, ale až jí budu vyprávět o Voivod, tak mi odpustí. Roztaje. Vím to.
Nasadím na hlavu sluchátka s plechovým rámem. Přiklopím uši hebkými návleky reproduktorů. Vydám se směrem k domovu. Musím několikrát přidat zvuk, protože ulice moc hlučí. A já na ní nechci být, chci pryč ze šedi. Chci do vesmíru. Po pěti skladbách se tak stane a i když byl na toho vyhublého mladíka s dlouhými vlasy a nepřítomným pohledem asi divný pohled, nikdo mu to neřekl. Byl ukrytý v sídlišti, jakoby neexistoval. Nebo alespoň ne v této době a v tomto světě.
---------------------------------------------------------------------------
Do práce vstávám po čtyřech hodinách. Pondělí. Nejhnusnější pondělí. Jako vždycky. Přijdu si, že jsem musel včera spadnout do mlátičky na obilí. "Včera se to U Hymrů servalo, Smrťák prý vymlátil celou hospodu": dozvídám se o svačině. Jen se usměju. Jo, to jsem celej já. Trpím až do odpoledne a když jdu pro Káču ke škole, tak vypadám jako kdybych se vrátil z války. Samá náplast, opuchlej ksicht jak pornoherečka. Vezme mě kolem pasu a já celé odpoledne dělám, že mě nic nebolí. Usnu na gauči a Kačenka mi zasněně čechrá vlasy. "Mám ji stejně rád. Nikdo mi do ní dělat nebude...Rozumíš?": šeptám prý ze spaní.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh sto třicátý pátý - Jen tak si zevlovat
---------------------------------------------------------------------------
Příběh sto třicátý čtvrtý - U Hymrů se to občas popere, no a co?
Skleněný poloprázdný půllitr přede mnou mi připomíná kaleidoskop. Koukám skrz něj, když se zakláním a hltám další Klášter. Jsme hrdí na své město a tak jsme věrni i "našim" pivovarům. Kolem stolu i všude jinde v hospodě se vznáší oblaka kouře. K večeři mám připálený bramboráky. Žlučník asi úpí, ale jsem mlád a tělo si s tím nějak poradí. Čtu si a musím si pořád popostrkovat těžké brýle po nose. Asi vypadám jak bláznivý intelektuál, ale mě je to jedno. Hlavní je kniha a klid.
Kluci se pomalu scházejí. Máme zde svůj metalový stůl. Venku mrzne jak praští, v Debři jsme se pohádali s místními a tak je nějaký čas naší základnou hospoda U Hymrů. Pajzl, ale slušnej. Tedy jak kdy. Naproti okupují pár lavic punkáči. Hospodskej je nemá moc rád, protože z principu nepracují a tak nemají pořád peníze. My taky moc ne, ale na pořádnou opici se vždycky složíme. Naučil jsem se popíjet, ucucávat. Dozrál jsem, už nezvládám do sebe nahrnout velký množství jakéhokoliv alkoholu během pár hodin. Umí to ještě Kytka. Prcalík ne. Ten pořád chlastá první ligu.
Taky tu je pár skinheadů, takových těch původních, co ještě ctí klasickou britskou školu. Žádný náckové (ty by Franta vyhodil). Velký pravičáci jsou ale dělňasové, kteří mají obrovský strach z vlny přistěhovalců. Levná pracovní síla z východu. Zástupy chlapů, co budou makat za o hodně menší mzdu než místní. Bez dovolených, bez odpočinku. Zkazili cenu práce. Rok 1994, Škodovka se přehoupla díky Němcům do tvrdého kapitalismu. Spousta Škodováků to nevydýchala. Mezi lidmi je díky tomu divná nálada a spousta zla.
Jakoby byla hospoda rozdělena do čtyřech světů. Potkáváme se jen na záchodech nebo u televize, když se hraje nějakej fotbal. To mám nejradši. Na sport nikdy nekoukám, nebaví mě a můžu si tak víc v klidu číst. Nebo kecat s holkama. Je neděle odpoledne. Mysleli jsme si, že probereme páteční akci, pokecáme o nových deskách, zasmějeme se se svýma vílama. Jenže je ve vzduchu cítit špatnej tlak. Půlka stolu dělňasů dostala v pátek padáka. Po dvaceti letech práce, táhni a starej se jak chceš. Jseš moc drahej a starej. Klidně chcípni.
Pár keců od manažerů, aby se soustružník předělal na úplně jinej obor. Jo v padesáti to jde určitě snadno. Byli prostě naštvaní a ponížení, cítili se nepotřební. Nasraní na všechno a na všechny, na sebe, na celej svět. A pak jeden z nich, už úplně navátej, udělal velkou chybu. Měl blbý kecy na Káču. Sprostý, nechutný. Zlý. Poslala ho pryč a on asi jak byl v totálním srabu, tak zareagoval špatně. Plácl ji po zadku a chtěl ji osahávat. Zaslechl jsem něco o kurvičce a zatmělo se mi před očima. "Co je vole, nějakej problém?": pořád jsem se ještě trošku držel. Nebo mě spíš držela Jana, protože mě znala. Nenapravitelný bojovník za spravedlnost, proti tupotě a neomalenosti. Je to moje, rozumíš vole, moje holka. Máš s tím problém? Měl, bohužel.
Dostal jsem ji první. To bývá špatný. Normálně bych si asi ustlal, ale strejda se úplně netrefil. Splašila se mi kladiva. Nemohl proti mému vzteku vyhrát. Měl ale kamarády. Já taky. Následovala klasická hospodská bitka. Holky ječely, výčepák nám nadával. Vzduchem létaly židle. Mladí metaláci a punkáči proti chlapům (skinheadi z toho měli jen srandu). Natrhli mi ucho, zase zlomili nos. Ale stál jsem dál a bojoval. Za čest svý holky, za nás, za metalisty. Protože do nás se nikdo vysírat nebude.
Tenkrát jsme měli obrovský štěstí, že přijeli policajti. Prý, vyřešíme to domluvou. Bývali bychom prohráli. Dělňasové v sobě měli oproti nám nenávist i váhovou převahu. Byli jsme jak spráskaní psi. Číšník, s rozseknutými brýlemi přesně uprostřed, zakončí vše slovy: "No a co, u nás U Hymrů se to prostě občas popere, co má bejt? Pročistí se vzduch, vytyčí se mantinely a je klid. Náklady si pánové rozdělí napůl, já bych to nějak zvlášť neřešil, co páni policisti...?": mluví a mluví. Umí v tom chodit. Nikdo nechce mít problémy. Odvézt musí jen toho maníka, co mě napadl. Ten to dneska nerozdejchal. Ale on se vyspí na záchytce a bude klid.
Káča mě trošku plísní, že nemusím bejt takovej rytíř, že to šlo vyřešit po dobrým. Ale když mi pak rovná nos a otírá obličej od krve, vidím na ní, že je ráda, že mě má. Je moje, já už si ji ochráním. Nikdo, rozumíš nikdo, mi do ní dělat nebude. Ještě si chvíli lížu rány a dělám tvrďáka. Poslední, ale fakt poslední pivo a pak už tě půjdu vyprovodit. Odvedu Kačenku, to jsem ještě za hrdinu. Před Janou ale už sípu a držím se jak servanej pes sotva na nohou. Přichází mi všechny rány díky úbytku alkoholu v krvi k sobě. "Dojdeš?": zeptá se Jana a já kývnu že ano. Dolezu ale jen tak tak.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když nebyly peníze, když nebyla nálada na nic. Tak se chodilo jen tak městem. Kecalo se na lavičkách, probíral se svět. Vymezovaly se vztahy, pravidla, nepsaná i psaná. Taky se dělalo spousta blbostí. Kravinky, srandičky, píčovinky, na to vás užije, co? Do města začalo pomalu vstupovat jaro. První bezdomovci se vyrojili z azylových domů a holky začaly nosit sukně. Nasával jsem ještě občas chladné teplo celým svým tělem. Všemi póry. Větřil jsem jak pes, co vidí v dálce fenu.
Je to tak v přírodě zařízené a má to tak být. Plození, nový život. Táhni zimo do pekla. My se chceme muchlovat do noci v parcích. Chceme se už konečně opít na panelech, bez toho aniž by nám mrzly zadky. Mám rád všechna roční období, každé je své, ale jaro má v sobě navíc takové zvláštní pnutí. Šlo na nás puzení, to se ví. Vždyť jsme byli mladí. Sešli jsme se tak většinou až k večeru, kdy jsme už měli po matračkách (já a Káča), po sklepě (Kytka a Mirka) a po ložnici (Prcalík a Prcalinka). Jen chudák Jana měla akorát smutný pohled a o hodně vřelejší objetí.
Zase zítra u cikánskýho koupaliště, jako vždycky. Tak zněla naše věta každý den, když jsme se loučili. Na Míráku byl vodotrysk, pár holubů a v létě koupající se malá cikáňata. Proto ten název. Všichni už seděli na zábradlí, kývali nohama a cucali první víno. "Já nechci, díky, mě je po tom kyselo v hubě": odmítl jsem s díky a radši si skočil do krámu pro pivko. Kluci hned, že chtějí taky. Plácnul jsem se přes kapsu, včera jsem bral. Dáme basu? Jasně že dáme, kámo. Jen mi s ní budeš muset pomoc, nějak mě chytly v tom chladu na matračkách s Káčou záda.
Basa se vypije u hřbitovní zdi. Koukáme na park Štěpánka, dolů do kraje. Už je trošku zelenavo, vidíš? Po třetím pivu mám touhu všem říct, že jsem hrozně rád, že je mám. Dopijeme, vrátíme lahve, něco se přidá na rum. Obejmu holky kolem pasu, naschvál si rozpustím vlasy, abych vypadl jako ještě větší vagabund. "Běžte si dělat bordel jinam": vyhodí nás jedna ortodoxní matka. Nevíme sice, proč ji vadí, že jezdíme po skluzavce? Vždyť jsme ještě taky trošku děti. Uděláme na ní bubububu, usmějte se paní, začíná jaro! Zakřičí na nás, zle a ošklivě, ale je na ní vidět, že je vlastně smutná.
Vykračujeme si směrem na náměstí Republiky, dřívější Leninka. Jde se kolem soudu, kde jsou dodnes dva pískovcový lvi. Je to sranda, zrovna vychází soudci v talárech na cigáro a my mezi nimi lezeme na sochy, hrajeme si na lovce, na Bruncvíka, na Pampalíniho i cestovatele Holuba. Právníci se smějí, ale pak nám řeknou nějakej paragraf, tak toho necháme. Kolem kasáren jim zazpíváme ruskou hymnu a lidi čumí, co je to zase za provokaci? Ještě nedávno sice Rusákům všichni lezli do zadku, protože zde měli posádku a spoustu peněz, ale najednou jim vadí taková pěkná písnička. Naschvál s klukama pochodujeme a dáváme si ruský i německý vojenský příkazy najednou. Okolo jdoucí jsou zmateni. Asi neví, kdože to vlastně vyhrál kdysi všechny války (druhou světovou i studenou, taky světovou).
Jen tak si zevlovat, jen tak si žít. Po ulicích chodit, když nejsou peníze, s holkama se na lavičkách líbat, naschvál u toho mlaskat, aby ta stará paní viděla, co je to vlastně ta velká láska. Občas nasadit na ramena kazeťák a provokovat ještě víc. Puberta, mládí, odpor a spousta energie, která musela nějak ven. Míval jsem drzý výraz okoukaný z metalových časopisů, co nám nosil Kytka. Tvař se hrozně drsně, plivej jen jakoby nezúčastněně. Směj se zásadně nahlas a když dopiješ pivo, tak si krkni, aby to bylo slyšet přes půlku města.
Asi jsme museli štvát spousty lidí, asi jsme utvrdili hodně kolemjdoucích v názoru, že metal poslouchá jen špinavá, drzá chátra. Jenže co jsme měli dělat? Nás do zájmových kroužků nedostali, nechtěli jsme být organizovaní. Chtěli jsme mít alespoň imaginární pocit svobody. Proto jsme se pořád smáli všem do ksichtu, proto jsme žili rychle. Jak ty malý cikáňata z Míráku, taky jsme neřešili, co bude další den. Hospody, panely, koncerty a nekonečný řeči o muzice. V tom jsme byli silní a to byl náš svět.
Když naše parta potkala jinou, bylo té radosti ještě víc. Znali jsme se všichni, občas spolu navzájem chodili, spali nebo se jen ocucmávali večer na panelech. Ne, nedělejte si iluzi o tom, že bylo všechno jen dobré a příjemné. Sviní a pomlouvačů bylo taky dost. Tak je tomu vždycky, ale s těmi jsme udělali vždy krátkej proces. Nemusíš být chytrej, nemusíš bejt dokonalá, ale nesmíš být podrazák a hazjl, to jinak dostaneš do huby a vyloučíme tě jak prašivýho psa. To byl nepsaný zákon smečky. Pravidlo, které se dodržovalo.
Lezlo na mě pomalu jaro a dnešní zevlování se chýlilo ke konci. Jana čeká trpělivě, až se rozloučím s Káčou. Jdeme pak spolu zavěšení v sobě dolů do města a já podpořím všeobecný názor, že mám dvě holky, velkým objetím Jany u nich před domem. Nechce se mi domů, tak ještě chvíli brouzdám ulicemi bez konce. Mám z téhle soboty velmi dobrý pocit. Nic se neudělalo, ale stála za to. Už se těším, až bude opravdové teplo.
-----------------------------------------------
Příběh sto třicátý šestý - Vzpomínky na metal
Příběh sto třicátý osmý - Vader jsou temnota
Příběh sto třicátý devátý - Pochmurné dny pana Smrťáka
Příběh sto čtyřicátý - Ukážeš mi svý rozervaný srdce, básníku?
"Chci, abychom si zalezli pod peřinu a ještě si mi četl, prosím": řekla a já musel. I když mi šlo hlavně o to, být zase v ní, splynout, aby se mi zcela poddala. Přečetl jsem jen dva odstavce a fungovalo to. Podlehla a já jí ukázal svý rozervaný srdce.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------
"Ty taky než se oblíkneš, to bych tady mohl vystát důlek": rozčiluji se na oko, když čekám na Káču. Konečně začalo trošku teplo a máme před sebou příjemný večer venku. "Musela jsem si přišít novou nášivku, koukej": ukazuje mi nápis Sodom na džínové vestě. Řeknu, že jí to moc sluší, ale neodpustím si ani pohled na asi třicetiletou paní, co jde zrovna okolo. Mezi zuby na ni lehce hvízdnu, ale spíš ze zvyku. Taky trošku Káču provokuju, protože jsem čekal opravdu dlouho. "Ty seš fakt nenapravitelnej, stejně je na tebe moc stará": dostanu ještě šťouchanec do žeber. Všechno je takové, jak má být. Vykračujeme si hrdě, vlníme se ulicí a patří nám celej svět.
První panely léta Páně 1994 nás čekají až v březnu. Nějak jsme se zapomněli po hospodách. Taky už jsme většina chodili do práce a občas nás zachvátila velká lenora. Dnes už jsme ale museli. Plácáme si do dlaní, potkáváme ostatní. Jsem zase šíleně vtipnej, od chlapů z dílny mám spoustu hrozně drsnejch hlášek. Prosmějeme se až na sídliště. Vzduchem se vznáší první teplo a musím holkách říct, že je super jak se jim nalévaj pupence. A kdy že to vyvedou mladý. Jsem prý blbej a mám si dát pokoj. Nedám, jaro mám rád a je ve mě kus provokatéra, vtipálka za každou cenu.
Starý socialistický obchod Družstevník již po několikáté změnil svého majitele, ale dámy prodavačky jsou zde pořád stejné. Znají nás. "Klášter máme vzadu, hned vedle pečiva": vítají nás. Vykoupíme snad všechno pivo. Jedná se o jednoduchou rovnici. Dva metalisté mezi sebe vezmou vždy basu. Holky nějaký vína a kdo kouří, tak ještě igelitky s cigárama. Akorát Kytka dělá, že on nic neunese - taky nemusí, má kazeťák a je osvobozen.
Je ještě trošku chladno, ale syslové i králíci už vyvedly své mladé. Pokusím se předvést pár parakotoulů a "chytit taky nějakou tu večeři", ale je to spíš pro pobavení ostatních, než že bych chtěl opravdu něco ulovit. Před námi se tyčí hora z panelů. Po zimě ještě orosená, je vidět, že se zde občas někdo zastavil, když měla nějaká dvojice romantickou procházku a nakreslila na panely z boku svůj podpis, případně vtipnou říkanku. Probleskne mi hlavou až bolestivá energie. Vzpomínky, spousta vzpomínek.
Kolik my jsme toho tady prožili? Jde na nás nostalgická a jak cucáme další a další lahváče, tak se proberou první koncerty, kdo se kde jak a koho poblil, první objev thrashe, první líbačka...
"Nejlepší stejně bylo, jak jsme si to s Prcalíkem rozdávali za oponou na tý zábavě v Hradišti, měli jsme chvilku, než půjdou hrát a byl tam klid a jak nějakej blbec roztáhl oponu. Ten pohled na Prcalíkův zadek musel bejt skvělej. Ze sexu tedy už nic nebylo, ale byli jsme taky jednou slavní": zasnila se Prcalinka. "Jojo, celej svět mohl vidět moji pihu krásy na pravé půlce": dodal Prcalík a my se řehtali jak koně.
Pak si každý z nás, těch co jsme na panelech začínali, stoupl a měl několik vzpomínek. Vzpomínek na metal. Nováčci na nás koukali jak na polobohy. Kytka už byl v ráži, měl po dvou nočních, tak následoval jeho kulturně osvětový proslov. Možná jsem tenkrát měl poslouchat víc, protože mluvil krásně a taky bych se něco dozvěděl. On hudbu miloval, znal detaily a mé neustálé posílání do prdele nelibě nesl. "Řekni radši něco o šukání, to je zajímavější": pořád jsem ho přerušoval.
Přidal tedy zážitek s Mirkou, jak to na ně přišlo a hodil ji jedno jaro do trávy. Znali se jen krátce a ona chudák zamilovaná, držela a trošku i trpěla, protože měla do zadku zaraženou třísku. A když přidal další malebný zážitek, jak si opilý u nich doma spletl pokoj a vlezl si do ložnice opilý k mámě své milé a chtěl po ní to co po Mirce, popadali jsme se za břicha.
Slunce pomalu zapadalo a ochladilo se. Holky byly najednou přítulnější a my nevěděli, jestli je to zimou nebo tím, že nás mají rády. Asi oboji. Projížděli jsme všechny "staré" kazety a každá k nám promlouvala svým příběhem. Hudba spojená se životem. Byli jsme její součástí.
"Hele, už je tma Smrťáku, řekni taky něco ty": ozvalo se z davu, od jedné mladinké koroptvičky. Kouknu tím směrem, zahlédnu její modrá očička, mezi dlouhými tmavými vlasy, sčesanými samozřejmě na prdel - typ panenka. Měl jsem v sobě mnoho piv a byl jsem hrozně rád, že jsme zase všichni spolu. A tak jsem si stoupl až nahoru a dělalo mi fakt dobře, že si mě někdo takhle vyžádal.
Nevím, co jsem přesně doslova vyprávěl, ale obsahem mých vět byla nejdříve pocta našim holkám, pak dlouhý monolog o Kačence a nakonec jsem se pokusil popsat slovy naši hudbu. Většinou, když mě podobná řeč chytla, někde uprostřed mě Kytka nebo Prcalík přerušili, trošku mě shodili, abych nebyl tak "vznešenej" a ukecanej. Tentokrát ne. Rozohnil jsem se opravdu hodně, mluvil jako nějakej politik, který kandiduje za metal do parlamentu. Až jsem se tomu sám divil.
Mluvil jsem dlouho, muselo to všechno ven. Podával jsem zažité i slyšené metalové příběhy takovým způsobem, že někteří zapomínali pít. A to je co říct, protože naše thrashová smečka byla všechno, jen ne pozorná. Když jsem skončil, tak kluci kývali souhlasně hlavama a hned si se mnou ťukali a holky za mnou chodily, dávaly mi pusy na tváře a ty odvážnější i na pusu.
Ještě chvíli se éterem vznášel dozvuk mých vážných slov, tak jsem šel nahoru, nahodil do kazeťáku S.D.I. a roztočil vrtuli. Nejdřív všichni jen ztuhle zírali, ale pak se začínali postupně přidávat. Za několik minut pařili všichni, bez rozdílu věku i pohlaví. Až jsme padli na zem vyčerpáním.
"Já bych chtěla taky něco říct, neumím sice moc mluvit před lidma, ale musím taky pár slov...": vypnula najednou Káča kazeťák a bylo na ni vidět, že se chudák celá třese. "Možná je to blbost, ale víte co je pro mě nejkrásnější?...Když sedím doma a čekám, že pro mě Kuba přijde, když hodí kamínek na naše okno, když mě pozve na matračku do sklepa, když se opivní v hospodě a pak mi pořád dokola říká, že mě miluje, když jedeme spolu na chalupu a tam topíme v kamnech a posloucháme Saxon, když vyrazíme všichni na koncert a zapaříme, když mě Smrťák vyhodí do vzduchu, když má navátej ty jeho blbý řeči, když jdeme všichni ulicí, když mi Kytka přinese novou kazetu, když se se Smrťákem pohádáme, protože mi pořád nutí ten jeho death metal, když je Prcalík sprostej jak dlaždič, když se s Janou doma opijeme vínem a řešíme kluky, když už dnes vím, že si Smrťáka vezmu a chci s ním mít rodinu..." Pokračovala stále dál a já si najednou uvědomil, že všechny tyhle vzpomínky na metal jsou vlastně i moje. Měl jsem štěstí na kamarády, měl jsem holku, kterou my všichni záviděli. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, možná osud, možná jsem tomu šel trošku naproti (ale spíš jsem měl prostě kurva obrovský štěstí). Jako spousta jiných věcí v životě jsem byl do toho vhozený a chvílemi nevěděl, co dělat. V sedmnácti tomu tak bývá. Plaval jsem v metalu se svoji modročernou vílou a někdy se i topil, ale většinou vznášel a byl na sebe hrozně hrdej.
Co jsem ale věděl bylo, že když Káča domluvila, musel jsem ji zulíbat. Naoko se bránila, ale byla ráda, že řekla všechno nahlas. Ten večer, možná že byl po dlouhé době zase na panelech, se vzpomínalo až do rána. Čím víc jsme měli alkoholu v krvi, tím byly naše příběhy košatější, odvážnější a košilatější. Prcalík si jednou namazal přirození pálivou paprikou, protože četl návod v nějakým pornočasopise. Pan redaktor asi netušil, že bude v Mladé Boleslavi dvojice, která díky tomu zažije opravdu žhavý sex.
Kytka jedné své malé neteři nahrál na vánoční besídku na kazetu Cannibal Corpse a ona díky tomu asi týden brečela, protože paní učitelky nechtěly na její hudbu tancovat. Mirka si zalezla na jedné zábavě na pánský záchodky a myslela si, že bude v opilosti koukat skrz vypadlý suk v naději na nějaká ta kladiva - rozuměj šmírování naopak. Jaké bylo její překvapení, když si to začali dva hrozně drsní metalisti vedle rozdávat (Prcalík k tomuto příběhu vždy dodal hlášku "drtivý anál"). Janě nabízel za chvilkový sex jeden zemědělec králíka. Kačenka přidala moje legendární přeplavání kaluže kraulem. O kutálení v popelnicích, o sjezdech roklí v kontejnerech, kdy si Prcalík vyrazil zub a vyhrál, ani mluvit nemusím.
Za chvilku mělo svítat a nám se domů nechtělo. Vzali jsme prázdné basy, vrátili je zezadu do Družstevníka, pořádně se přitulili ke svým holkám a šlo se do non-stopu k autobusáku. "Jo, točený je točený": lokl si Prcalík, krkl si na celý lokál a spadl pod stůl. Bylo na čase se rozloučit. Holky si nás odvedou domů, uloží nás do peřin a až nebudeme mít z hlav pytle plné střepů, dají nám i samy sebe. Bude už sobota odpoledne a my už se zase těšíme, až budeme za chvíli znovu řešit metal na panelech.
-----------------------------------------
Příběh sto třicátý sedmý - Vůdce smečky
"Hele kluci, takhle to dál nejde": zavolala si nás na panelech Jana. Měla na sobě tričko Slayer, které ji bylo trošku těsné. Tak jsme hned přiběhli. Koukala na nás trošku vážným pohledem, který mívala ve chvílích, kdy opravdu přemýšlela. "Hele, od tý doby, co chodíte do práce, tak už se jen chlastá. Zrovna jsme si s holkama říkaly, že by to chtělo zase někam vyrazit": pokračovala a my přikyvovali hlavou.
Začali jsme se dohadovat. Já s Prcalíkem a Kytkou. Vždycky to tak bylo. My určovali, co se bude dělat, navrhovali věci, které provedeme. Taky jsme vymýšleli spoustu kravinek, blbostí a srandy. Jenže teď jsme se nějak nemohli domluvit. "Chtělo by to šéfa, nějakou hierarchii": navrhla Jana. "Hele, nedělej nám z toho pionýra, zase vodsud až pocud, jo?": srazil její nadšení trošku Prcalík.
Měla ale pravdu, na to jsme už taky pomalu přicházeli. Nedalo se flákat pořád. Dopadli bychom jak naši fotři v hospodách, kteří tam seděli a neustále jen vzpomínali a nadávali, co a jak bylo kdysi super a dnes to stojí za vyliž prdel. "Je fakt, že když budeme takhle pokračovat, narostou nám cejchy a prdele, zlenivíme a dopadneme úplně stejně jako všichni. Chtělo by to kopnout zase do vrtule": pronesl po chvíli dohadování Kytka.
Asi týden jsme po odpolednech řešili, jak změnit dosud praktikovanou anarchii na nějaký alespoň trošku fungující model. V sedmnácti jsme neměli chuť na nic vážného a taková ta ultra demokracie nás docela děsila. To jsme viděli všude okolo. Každej kecal do všeho, nakonec se nic neudělalo a vítězili nakonec ti, kteří si mezi tím nakradli. Po sametové revoluci se dostavovalo mezi lidmi lehké vystřízlivění. "Nejsme punkáči, těm stačí trochu chlastu a fetu a jinak je jim všechno jedno, my potřebujeme někoho, kdo bude udávat směr": promluvila Kačenka, která se jinak podobných diskuzí moc nezúčastňovala. Nebyla sice z těch, které jen stojí a jsou hezké, ale spíš se držela u mé osoby a podporovala mě. Moje moudrá pravá ruka a taky krk, co kroutil mojí hlavou. Souzněli jsme.
A tak se jednoho pátečního večera v březnu 1994 sešli na panelech snad všichni. Rozhlásili jsme mezi metlama, že si chceme zvolit vůdce smečky. Osobně jsem byl pro Kytku, kterého jsem hned bez vyzvání navrhl a setkal se víceméně s kladným přijetím. Vystoupil proti mě ale jeden mladej klučina (myslím, že se mu říkalo Marty, ale to už fakt nevím), sotva patnáctiletý a začal navrhovat mě. Že prý Kytka je až moc velkej intelektuál, že je to sice skvělej kluk, ale nerozhodnej. "Smrťáku, hele vole, pokaždý když byl nějakej průser, tak si ho šel za nás žehlit ty. Taky v bitkách si tak nějak automaticky velel a na rovinu, i když seš někdy rapl, tak máš dobrý nápady": pokračoval v argumentech a ve mě začal hryzat strach, aby mě nedej bože fakt nezvolili.
"Je fakt, že silnější pes mrdá a co znám Smrťáka, tak to splňuje na sto procent, haha": přidal se Prcalík a hned dodal, že mě bude volit, ale musím nechat zadaný holky na pokoji. Jako kdybych byl nějakej proutník nebo co. Blbec. Hlasovalo se a já se musel tvářit drsně, i když jsem měl fakt slzy na krajíčku. Ne, nejsem žádnej ubrečenej sráč, ale když vás podpoří tolik lidí, tak to dojme i velkýho drsoně - bere ti to rozum vole, ne? Dokonce pro mě zvedli ruku i ti, se kterými jsme se jinak moc nemuseli. Zajímavý.
Byla to síla a měl jsem "pod sebou" najednou smečku čítající něco kolem padesáti lidí. Masakr. A taky velká zodpovědnost. Ještě, že mi kluci pomáhali radami a někdy i silou. Taky Jana s Káčou mě držely zpátky, když mi bouchly saze, když jsem měl blbý kecy na něčí děvče a nebo když jsem občas nerozhodoval "moudře" (tomu se neubráníte - jak rozsoudíte dva kluky, co se servou kvůli Metallice?).
Zvláštní věc, co? Šedesátikilový obrýlený otrhaný maník, tak trošku vágus, maniak do thrashe a deathu, který s metalem začal ve třinácti. Býval jsem prototyp flákače, přesto ve škole a pak v práci svědomitý, i přes neskutečný chlastačky pořád sportovec. Najednou se ze mě stal hlavní vlk, musel jsem se rozhodovat, řešit problémy. Asi to způsobily ty moje vtípky, tehdy proříznutá huba - jo byl jsem drzej a voprsklej jak veverka, ale taky jsem se vždy snažil nikomu neubližovat. Pak asi pomohl můj "nekonečný a mnohdy marný boj za spravedlnost - Vinnetou hadr, říkával Prcalík". Dnes už těžko soudit, čím jsem si tolik důvěry zasloužil.
"Dobře, hele kluci (a holky), udělali jste mi velkou radost, jde se chlastat, dneska chci slavit. A říkám taky rovnou své první rozhodnutí, zítra je v Doksech zábava a hrají tam i Debustrol. V pět sraz na autobusáku!": poděkoval jsem a musel se oklepat, první rozhodnutí bývají vždy nejtěžší - nebyl jsem zvyklý někomu něco "přikazovat". "Tak o tomhle jsem přesně mluvila, myslím, že jsme zvolili dobře": usmála se Jana a dala mi obrovskou pusu. Měl jsem hned připomínku, že jako šéfovi mi patří i ona, ale jen se smutně usmála a šla k ostatním prdelkám.
Zrovna jsem četl krásnou sci-fi knížku o tom, jak lidstvo opustilo naši planetu a na jiné se pokoušelo založit nový, lepší řád. Jak jsem byl ze svého zvolení nadšený, snažil jsem se některá rozhodnutí a jednání praktikovat i na naši smečku. Nechával jsem hlasovat, nechával jsem si radit a po uvážení přednesl svůj názor. Kupodivu to fungovalo. Sice se vyskytlo obvyklých pár rejpalů a magorů, ale ti dostali do držky (když se to zpočátku občas trošku vyhrotilo) a byl klid.
"Hele, ty vole, nikdy bych nevěřil, že nakonec nejlepší co je, tak je osvícenej diktátor": dělal si ze mě srandu Prcalík a samozřejmě trošku přeháněl. Nikomu jsem nic nenutil. Spíš jsem vymýšlel a organizoval. Ty zjistíš, kdy odjíždí autobusy a řekneš to ostatním, vy s holkama připravíte jídlo, my s klukama chlast. Asi takhle nějak jsme fungovali. Mělo to i obrovský výhody. Na zábavách nás konečně nechávali víc na pokoji. Už jsme pro ně nebyli jen "zasraný Pražáci" (dodnes nevím, proč nám tak říkali). Měli z nás respekt. Taky věděli, že kdyby dělal problémy někdo od nás, tak si ho sami srovnáme.
"Má milá překrásná poddaná, dnes mi musíš být po vůli, co kdyby ses oblékla jako pokojská?": dělal jsem si legraci z Kačenky, když jsme šli k nim domů. Pustila na plný koule Saxon a pak byla divoká jako snad nikdy předtím. Asi ji rajcoval vůdce smečky. Byl jsem na svém metalovém vrcholu. Uznávaný a respektovaný "šéf". Z neduživého dítěte otloukaného po ulicích se stával pomalu chlap. V práci mě to sice pořád nebavilo, doma bylo střídavě oblačno spíš bouřka, ale na panelech jsem byl král. Jana mi říkala, že jsem takovej Akéla (z Mauglího). Prcalík zase, že musím bejt silnej, jinak mě roztrhají ostatní. Kytka se jen moudře usmíval a dával mi velmi dobré rady - a byl rád, že nezvolili jeho.
Ráno jsem ještě v peřinách zamachroval na Kačenku, že jsem predátor, vůdce smečky, alfa samec a musí mi být kdykoliv k dispozici jako má sexuální otrokyně. Usmála se, řekla mi, že bude, ale nesmím se chovat jako vůl, kterýmu to vlezlo na mozek - a kousla mě do ucha. Když bylo po všem a zase mi tak krásně vrněla v náručí, tak jsem ji poděkoval. Mít skvělou holku po svém boku, to se vám v životě stane málokdy, můžete mi věřit, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Važte si toho kurva, říkával Prcalík.
Oblékl jsem si džíny, triko Vader, přehodil přes záda křiváka a na něj džísku. Byl jsem připraven. Vyrazit do města, na panely, na metal. Do šedivého víru ulic. A hrozně jsme se těšil, až večer pojedeme na Debustrol. Byl jsem vůdcem skvělé smečky, který měl před sebou jasný cíl. Hudbu, chlast a holky. V sedmnácti dokonalá vize.
Sešli jsme dolů ze Starého města mezi paneláky, potkali první metaláky a já začal výt jak vlk. Svolával jsem svoji smečku. Na jednou stranu sranda, na druhou poznávací znamení, které se stalo na nějakou dobu ozvěnou celého sídliště. Taky jsem dal všem na vědomí, že Thrashoví psi mají svého vůdce.
----------------------------------------------
"Hele Kubo, víš o tom, že v březnu vyjde nový EP od Vader?": zeptá se mě takhle jednou odpoledne cestou z práce Kytka. Nevím nic. Nějak jsem se v té vší muzice ztratil. Víc mě momentálně zajímalo, kdy a kde za chvíli smočím kladélko. Před školou ve městě mě měla čekat roztoužená Káča a tak jsem jen s myšlenkami někde úplně jinde něco zamumlal, ukázal paroháče a děsivě se zašklebil.
"Já ti jednu kazetu nahraju, má se to jmenovat Sothis a obal je fakt pořádně vostrej": zakřičel za mnou ještě kamarád, ale pro mě byla jeho slova spíš ozvěnou, než že bych si je pamatoval. Lezlo na mě jaro (Prcalík sice říkal, že přichází jediné období, kdy se mohu vymlouvat, ale že na mě jinak roční doba nemá žádný vliv. Jakoby na něj mělo - no a co, tak se nám líbily holky) a když mezi topoly u bazénu problesklo slunce, těšil jsem se o to víc. Běhával jsem, jinak bych nestíhal. Je totiž středa a v práci byla vždy před koncem směny kolektivní jebačka od šéfů, která se pokaždé protáhla. Nechtěl jsem nechávat moji milou čekat.
Z nějakého mě neznámého důvodu si vyčesala na hlavě dva copy. Člověk měl pak u nich doma ve sklepě pocit, že si něco začal se školačkou. Moc se mi ten účes nelíbil, mám raději prameny vlasů obtékající má holá ramena (to když je nahoře). Ještě lepší je, když je rozloží do vějíře a já k nim při každém přírazu přičichnu. Dokonáno jest a vlastně ani nechápu proč, ale má první slova jsou o Vader. Kačence nejdřív nic nedochází, je ještě moc vláčná, rozrušená. Potom se usměje, pohladí mě a kouká na mě shovívavě.
Jdeme na panely a tam už osazenstvo o ničem jiném nemluví. Božští, v té době již slavní Vader, přicházejí s novou deskou! Dopředu se toho moc neví, tak se jen splétají neskutečné teorie o tom, jak bude znít a jestli nás "pořádně zabije". Jako vůdce smečky ihned "pověřím" Kytku, aby koupil originální CD. Vybírají se peníze, každý dá pár drobných, studentíci skoro nic, my co už chodíme do fachy, tak většinou padesátku. "No, to abych si zase půjčil od mámy, moc jste se nepředvedli": nadává trošku Kytka, ale my víme, že on si CD stejně koupí. Musí, je na nich závislej. Typ sběratele, který se ze mě stane za několik let.
"Tak co si udělat v pátek přípravu na novou desku? Fotr je ve vazbě, zase se někde porval a máma jede k babičce...můžeme poslouchat Vader celý večer": navrhne Jana a kouká při tom na mě. Samozřejmě ji podpořím. Jednak se u nich vždy hrozně dobře jedlo (uměla fakt úžasnej guláš) a hlavně měli jeden pokoj navíc, kam jsme si mohli v případě potřeby s Káčou zalézt. Ideální představa pátku. Jde už jen o to, přežít čtvrtek, nějak překlepat další ráno a už odpoledne se mi začnou sbíhat sliny. Bude pivo, budou holky a k tomu Vader. Stejně je furt neskutečně žeru. Je to srdcovka a všichni chápou, že jsem z očekávání nového alba jak na trní. Každej měl tu svoji NEJ kapelu a já měl plachtu Morbid Reich pořád přes celý záda.
Protože Jana bydlí na sídlišti jako většina z nás, tak na mě čeká v pátek Káča před Škodovkou. Dělňasové na ní hvízdají u brány, občas mají blbý kecy a všichni se hrozně diví, že nakonec obejme mě. "Takovej vágus a tlama...nechápu....slečno, já mám nový auto, nechcete si vyrazit?": láká jí ještě jeden. Odpovědí je mu její vztyčený prostředníček a moje vyceněné zuby. Musíme nakoupit. Pivo a pivo a rum. Prcalík samozřejmě zelenou, Kytka vodku. Už dopředu je mi trošku blbě od žaludku.
Jana bydlí v hezkém bytě, plném takových těch holčičích drobností, které my chlapi moc nevnímáme. Taky má velkou věž Technics, kterou si doslova vybrečela před několika lety k narozeninám. Zvuk z ní byl skvělej. Mám s sebou všechny kazety Vader, co dosud vyšly. Kytka pár CD. Ihned mě vystrčí od přehrávače. On chce být vždy ten, kdo pouští muziku. Dám si tedy pivo, loknu mocně z lahve rumu a usednu si jak turecký paša mezi Janu a Káču. Mám nenechavý ruce u své milé a omylem zajedu občas i k Janě. Ehm.
Povídáme, kecáme, pořád přidáváme hlasitost hudby i našich slov. Několikrát přijde sousedka - dvakrát se jemně omluvím, potřetí na ni vystrčím holý zadek. Pošle manžela, který je ostrý, ale taky malý a plešatý jak koleno. Na něj stačí jen houknout a zaleze. Přesto je nám blbý dělat pořád takovej bordel a tak jdeme opilí a po okraj naládovaní death metalem od Vader ven.
Řveme v ulicích, smějeme se snad všemu co vidíme. Děláme takovej ten bordel, který musí každýho obtěžovat, ale zároveň nám trošku závidí. "Kam máme jít, kam máme kurva jít?": ptá se Prcalík jedné nabroušené dámy a nabídne ji hlt zelené. Naštvaně odmítne a můj kamarád ji za trest hodí vedle bot šavli plnou lupínků, chlebíčků, chleba a salámu. Pak si utře hubu a na celou ulici zakřičí: "Mamí, podívej se, ty vůbec neumíš vařit, mě je tak blbě...." Už vím, co to znamená, když se někdo otočí na podpatku. Paní má sice asi sto kilo, ale najednou od nás běží jako laňka. Děláme za ní na rozloučenou: "Hůůůůů, hůůůů, hůůů..."
"Vader jsou temnota...Vader jsou temnota...Vader jsou temnota": vymyslí z ničeho nic nový pokřik Kytka. Řveme ho potom na potkání až do doby, než držíme nové EP v ruce. Protože je pátek, pijeme na panelech až do svítání. Domů se dostanu v osm, mám několik jednání na záchodě. V devět mě naloží jak otroka do auta a najednou jsem jen kusem hadru odvezeným do Jizerek na chalupu. Prořezávám stromy, dvakrát usnu na větvi a jednou spadnu. Večer jdu spát radši brzy. Před tím, než usnu, tak si najdu starý ohmataný kalendář jablonecké Bižuterie, kde jsou nafoceny polonahé dívky s brožemi různě na těle. Jsem tak unaven, že se ve svých představách dostanu jen do srpna. Přitom jsem se na listopad tolik těšil.
Všichni na mě vidí, že jsem nervní. Jak rodina, tak celá parta. Nové album Vader mi začalo najednou hrozně vrtat hlavou. Naočkoval mě Kytka. Ráno v pět sraz u nás před domem - řešíme Vader. Svačina v práci - my dva stranou, řešíme Vader. O odpoledních procházkách s Káčou a mém neustálém omílání stejného tématu snad ani hovořit nemusím. Jo, polský death metalisty jsme neskutečně žrali. Byli kultem, drsnou a ostrou kapelou, která všem ukázala, že i v bývalém socialistickém bloku se dá dělat pořádná extrémní muzika.
Den D nastal bez varování. Možná proto si také všechno tak pamatuji. Byl to šok. Kytkovi přivezl Sabath CD ve tři odpoledne na kole domů. Muchlování s Kačenkou jsme dokončili o páté a právě jsem jedl rohlík s paštikou Májka. Pil k tomu žlutou limonádu, o které se říkalo, že se po ní rodí holky. Zazvučel zvonek, my se lekli, protože jsem zrovna Káču přemlouval v jejím pokoji (rodiče už byli doma) k ústnímu rozhovoru s mým menším já. Byl jsem neskutečně rudej, když na nás paní Kačenková zaťukala. Něco jsem blekotal, ale to už do dveří vrazil Kytka a na celý kolo zařval: "Ty vole z toho se poserete! Fakt bomba!"
Vložil ještě teplou, čerstvě nahranou kazetu do přehrávače. Pamatuji si, jak obloukem vyhodil ven Saxon, na což Káča reagovala vyjeknutím. Měl jsem otevřenou pusu dokořán a fakt nekecám, že mě mrazilo. Novinka Sothis byla drsná, surová, byla odpovědí na Morbid Angel (to jsem ale ještě netušil). Hudba nás doslova vtáhla dovnitř a nevnímali jsme nic okolo. Mimochodem, všichni tři - Káča měla Vader ráda, ale spíš kvůli mě. Tentokrát ale podlehla absolutně i ona. "Musíme na panely, dělej přehraj/naláduj ještě jednu kopii, ať tam máme do kazeťáku...tuhle si nech": netrpělivě breptal Kytka, protože se chtěl ihned podělit i s ostatními.
Vzali jsme Káču za ruce mezi sebe a jak tři blázni jsme dolů na sídliště běželi opravdu rychle. Moje víla byla přeci jen menší a tak občas musela popoběhnout, jako to dělávají malé děti, natolik jsme byli natěšení. "Mám, kurva máme Vader...Vader jsou temnota!": křičeli jsme hned, jak jsme v dálce spatřili panely. "To mě poser, super!": přivítal nás Prcalík. A bylo to tu zase. Jak první přijímání, obřad, přivítání, modlitba s další novou hudbou. Následující poslechy stáli všichni zamyšleně a poslouchali. Potom byla až hmatatelná chvilka napětí, ticho a pak Kytka pronesl: "Je to vynikající, já se málem zase udělal." Tím bylo vše dáno. Jakmile se líbilo něco našemu "šéfovi přes hudbu a kulturnímu referentovi", většinou jsme si doporučovanou novinku oblíbili i my. Tady to navíc ještě byli Vader, rozumíš?
Sothis nejen mě tenkrát neskutečně smetli. Nečetl jsem žádné recenze, nezajímal mě názor někoho jiného. Jasně, bylo pár žbrblalů, několik mudrlantů, kteří měli takový ty typický hlášky, jako že už to není ono a podobně, ale na ty sere bílej tesák, ne? Hlavní bylo, že já byl v euforii, Kytka na vrcholu blaha a Prcalík nadšený. Holky se tak nějak přidaly ke Káče, ale řeknu vám jednu věc. Krásný bylo to poznávání, to napětí, ten obřad vnímání/vnuknutí nové desky. Všechny nás Vader opravdu úplně pohltili.
23:43 - čas rozkouskovaný na šest skladeb a jeden cover od Black Sabbath. Inferno, peklo, které utvářelo můj náhled na hudbu jako takovou. Ještě, že jsem měl tenkrát Kytku, své kamarády. Mohli jsme si o všem pokecat, probrat a pořádně zapařit. Šli jsme s Káčou spát k Janě, do toho pokoje se spoustou kytek a peřinami, které voněly levandulí. Cestou jsme si jednohlasně pobrukovali:"Vader jsou temnota, Vader jsou temnota..."
-------------------------------------------------------------------------------------------------
"Já nevím, co bych vám na to řekl, koneckonců je to vaše věc, ale mrzí mě to. Moc. Když si vzpomenu, jaký bylo super, když jsem byl malej kluk. Na všechny ty výlety, na společný fotbal na chalupě, na letní koupaliště. Na Chorvatsko, tak mi je smutno - co se pokazilo? Vždyť jste pro mě v dětství byli vzorem, byli jste jako dvojice úžasný": stál jsem před svými rodiči, kteří mi právě oznámili, že se zase rozvádějí. Nejdřív jsem nechápal, nechtěl jsem zprávu o totálním rozkladu jejich vztahu přijmout. Otec chlastal, to ano, ale kupodivu ho také povýšili v práci. A když měl dostatečný přístup k průhledným lahvím vodky, které si ukrýval ve sklepě (vím to, protože jsem se tam pořád chodil převlékat do thrashových džín a vesty), tak nebyl zase tolik špatnej.
Ale byl, už to nešlo. Těch slz, problémů, řízení v opilosti, ostudy, všeho bylo moc. Sedl jsem si do pokoje. Dal hlavu do dlaní a nevěděl, co dělat. Mí rodiče se rozvádějí. Nefungovala na mě ani kazeta Candlemass, která jinak zabírala na všechny chmury. Sevřel se mi žaludek a netušill jsem, co mám říct jako útěchu o tři roky mladšímu bráchovi. Plakal na posteli, vztekal se a potom se na zbytek života zatvrdil. Dlouho jsem si to kladl za chybu. Místo slov jsem se převlékl do trika Vader a vypadl ven.
S rukama v kapsách, s ohrnutým límcem jsem se šoural ulicemi. Obličej jsem naschvál nastavoval ještě studenému větru, aby mi osušil slzy. Takhle mě nesmí nikdo vidět, vždyť jsem velkej metalista a šílenej drsoň. Taky vůdce smečky a ti nikdy nebrečí. Chtěl jsem být sám a zároveň jsem potřeboval obyčejně obejmout. Místo toho jsem se vydal za město, do lesa kousek od lomu Švarďák. Kdybych si to teď hodil, tak by byla smutná jen Káča a pár kamarádů, kteří by na mě za chvilku zapomněli. Takovýhle myšlenky se mi honily hlavou.
Zařval jsem. Hlasitě. Nadával jsem jako špaček, mlátil pěstí do kůry borovice, až se mi na kloubech objevila krev. Vyčerpal jsem se a padl do jehličí. Nosil jsem s sebou vždycky nůž. Lovecký, od dědy. Otevřel jsme ho a palcem přejel ostří. Mám? Zeptal jsem se lesa a odpovědí mi byl jen další závan větru. Místo do zápěstí jsem se řízl do dlaně. Srabe! Vykřikl jsem.
Bolestí si každý musí nakonec projít sám. Byl jsem úplně zmatený. V práci se dostavoval neskutečně ubíjející stereotyp, babička, má milovaná bábinka, onemocněla rakovinou a včera jsem se pohádal s Káčou. Kvůli mojí blbosti. Protože jsem si nechal od jedné moc hezké panenky dát pusu (spíš jsme se tedy líbali). Měl jsem v sobě nějaké pivo a ona byla "tak hezká...tak sexy." Měli jsme s mojí vílou řeč, která přešla v hádku. Skončilo to mojí horkou hlavou, slovy, za která se teď stydím. Všechno mě bolelo! Proč já, proč zrovna já?
Jsem špinavý, od krve, jsem na dně. Nasazuji na uši sluchátka a pouštím si "Icon" od Paradise Lost. Upadám do ještě většího smutku. Nechápu svět a on nechápe mě. Musím se vzchopit. Seberu poslední zbytky psychických sil a jdu. Chodím, našlapuji do rytmu. Postranními ulicemi periferie. Město mě pohltí a stanu se neviditelným. Kroky mě zavedou do nemocnice.
"My vás v tomhle stavu nikam nepustíme": vyběhne na mě vrátný. Podívám se na něj, beze slov zajdu na záchod a opláchnu si obličej. "Mám tady babičku, nahoře v druhým patře, umírá": řeknu tiše. Ustoupí a asi vypadám fakt hrozně, protože mi zavolá na sestru, která mě odvede až do pokoje. Nebyly návštěvní hodiny a chodbami pobíhaly bílé pláště. Továrna na zdraví. Úplně vzadu, leží tam, je to ona? Nejdřív jsem svoji bábinku nepoznal. Nevím proč, ale první co mě napadlo bylo, že jí to slíbené vnouče už asi nestihnu ukázat.
Zbyly z ní jen oči a já byl posledním z rodiny, kdo ji viděl naživu. Za pár hodin odešla. Bez vlasů se styděla, pořád, i na smrtelné posteli, byla - chtěla být ženou. Už jen šeptala a řekla mi slova, která si pamatuji celý život (doporučuji Knihu o Životě a smrti od Axela Muntheho - byl to náš společný a hrozně oblíbený spisovatel s babičkou - hovořili jsme i o něm). Dokážu být já jednou taky tak silný až do konce? Suchá dlaň a vyčítavý pohled na můj krvavý šrám. Nemuseli jsme už mluvit. Věděli jsme své. Chvílemi zavřela víčka a já nevěděl, jestli ještě dýchá. Proč odcházejí dobří lidé tak brzy? Možná na sebe berou až příliš často břímě ostatních.
Ještě jednou se ohlédnu a usměju se. Musím, měla by přece naposledy zahlédnout něco milého. Cítil jsem, že vidím bábinku naposledy. Za dveřmi jsem se sesul na zem a řval jak malej kluk. Bylo toho na mě moc. Všeho. Hlava mi třeštila a žaludek skákal. Zvracel jsem před nemocnicí a se sluchátky na uších zase chodil ulicemi. Setmělo se. Konečně nebudu potkávat lidi. Ty ošklivý šťastný lidi.
Najednou stojím před domem u Kačenky. Má intuice mě zavedla na místo, kde se snad dala očekávat alespoň nějaká útěcha. Hodil jsem kamínek do okna a ihned otevřela. I na dálku jsem viděl uplakané oči. Jsem stejně takovej kretén. Už takhle je všechno špatně a já to ještě zhoršuju. Do jejího pokoje jdu jako mátoha, pak šeptám nekonečné věty omluvy, ale neodpouští mi, zatím nemůže. Chci hrát tvďáka, ale nejde to. Jsme tu jen my, Saxon a Paradise Lost. Taky líbané slzy na našich tvářích. Tiché nervozní milování. "Slib mi, že nikdy neumřeš...": šeptám do peřin.
Ráno někdy nebývá moudřejší večera. Doma už o babičce vědí. Jenže alkoholikům nevysvětlíte ani smrt. Je hnusný. Absolutní dno. Křik, bolest, všechno smíchané dohromady. Konečně vypadl do hospody a my můžeme zavzpomínat na bábinku. Stejně je to zajímavý, člověk si myslí, že když má krásnou holku, skvělý kamarády a je plný síly, že bude život navždy krásnej.
Jenže pokaždé, když jsem zažíval šťastné chvíle, tak přišla jako blesk z čistého nebe nějaká bolest. A samozřejmě, když už se něco podělá, tak totálně. Přestal jsem zase mluvit. 14 dní nechodil ani na panely. Jen ke Káče, kde jsme se vždycky s velkým napětím v tělech svíjeli křečovitě dohromady a já se pak toulal ulicemi. Meditoval jsem v chůzi. Byl jsem rád sám. A v hlavě si rovnal myšlenky. Samozřejmě, jako ve všech situacích, s hudbou na uších. Občas jsem někde zastavil, koukal do kraje a měl strach.
Doma byla tichá domácnost. Vyhovovalo mi to. Každá bolest musí odeznít. Po bábince mi zůstalo prázdné místo, vlastně už navždy. S rozvodem rodičů jsem se také nemohl vůbec srovnat, pořád jsem se ptal, proč? Jenže jsem byl bojovník. Musel jsem. Musel jsem žít dál. Pro svoji holku, pro kamarády, pro mámu, která si už vytrpěla dost. Co na tom, že jsem najednou musel řešit věci, které mladým klukům nepřísluší? Nic jiného mi nezbývalo.
Začal duben. Najednou zvonek. Kecafon zvedl brácha. "To je pro tebe": řekl a já ve sluchátku uslyšel Káču, jestli nechci jít ven. Moc se mi nechtělo, ale měla tak příjemný hlas, že jsem šel. V džínové bundě poseté nášivkami, v čínských keckách, které jsem si popsal fixkou názvy kapel, co mám rád. Byl jsem skleslý a smutný. Přesto jsem se na Kačenku moc těšil.
"Jdi do prdele vole, takhle nás nechat bez šéfa smečky Smrťáku, to se kurva nedělá": stáli před dveřmi zase snad všichni. Prcalík v čele, s tím jeho rošťáckým výrazem. Holky mi hned daly pusu a pošeptaly, že je jim všechno líto. Ve zlým i v dobrým, kámo. Pojď na panely. Máme nějaký nový kazety. To víte, že jsem byl dojatej a koukal se pořád stranou, aby nebyly vidět mý vlhký oči. Zase takovej drsoň nejsem, kdo normální taky jo, že?
Pochmurné dny pana Smrťáka pomalu odcházely. Byl jsem jak mladý strom, který časem dostává rány, kroutí se, poddává, ale roste stále dál. Protože musí, protože chce. Už nějakou dobu jsem nepil a tak jsem hned rozevlátej. A připíjím na všechny skvělý bábinky po celém světě. Protože bez nich to musí mít obzvlášť kluci hrozně těžký. Nevím proč, ale myslím si to.
Zbývalo se konečně pořádně omluvit Kačence. Napravit pochroumané lze jen v případě, kdy o to váš protějšek stojí. Dodnes mi pořádně nedochází, jak byla moudrá. Měl jsem vlastně z prdele obrovskou kliku, jak říkával Prcalík, protože můj první opravdu vážný vztah probíhal takto. Možná kdybych se zamiloval do první holky, která by byla lidsky ošklivá, asi bych měl na ženy jiný pohled. Jenže já byl v tomhle neskutečně šťastnej kluk. Nijak jsem se o to nezasloužil, ale ona mi odpustila. Na procházce po našich místech. V lesích a parcích. Na sídlišti. Páč láska vole, mládí vole. Protože jsem slíbil, že už se nikdy nebudu s žádnou jinou líbat, protože líbání je víc než šukání, rozumíš, Smrťáku? Rozuměl jsem moc dobře.
Konečně jsem ležel doma v posteli a usínal jsem s úsměvem na tváři. Byla by si na mě hrdá babi. Jo a abych nezapomněl, máma stáhla žádost o rozvod. Moc tomu sice nevěřím, ale pro klidnější spánek to prozatím stačí.
-----------------------------------------------------------------------------------------
Chodil jsem každé ráno brzy do práce, zařadil se do davu pochodujících dělníků. Dodnes vídávám jejich tváře se zasněnými a sedřenými obličeji. V časných hodinách není nálada na krásu, spíš se nadává, pokašlává, kouří se Startky bez filtru a plive se všude kolem. "Zasraná práce, zkurvenej život": zazní snad pokaždé. Smradlavá šatna, čpící včerejší alkohol a dřina, nekonečná dřina. Dřív jsme budovali socialismus, teď kapitalismus. Máme jen nový hesla, nástěnky a šéfové mají jinou barvu kravat. Jsou podlejší, usměvavější navenek. Už aby byl pátek a mohli jsme všechno hodit za hlavu, zapomenout, opít se a pořádně si zašukat dokud to jde.
Továrna mě pomalu schlamstla, rozmělnila, přetvořila si k obrazu svému. S ní jsem vstával, v ní jsem mžoural v umělém světle a nevěděl, jestli je ještě den nebo už noc. Vysávala mě, ponižovala mého ducha. Zbylo jen tělo - automat, který činil příkazy. A protože všechno musí být v rovnováze, princip jing a jang musí fungovat, začal jsem zase psát - jako relax, odvetu za všechen stereotyp. Potají, polehounku a byl alergický a nevrlý při otázkách: "Co si to tam zase píšeš?" Odpovídal jsem že nic, že si jen tak čmárám a byl naštvaný, protože mi přerušili nit.
Koupil jsem si sešit bez linek, protože jsem chtěl být za rebela a naschvál nedodržovat úpravu. Těch pravidel, nařízení, ochranných přileb, řádu, bylo všude v továrně moc. A budu naschvál psát fixkou Centropenem. Černým jako metal. Jako moje hudba, kterou si rvu pod tlakem pořád do uší. "Pojď na pivo, hele, večer je fotbal...mám tady nějaký nový porno...": se pomalu měnilo na: "on je fakt nějakej divnej, pořád jen ty sluchátka, divně kouká, furt si něco píše." Hm, byl jsem asi jinej. Často jsem se přistihl, že lítám někde v oblacích.
Jdu si třeba takhle za Janou, že pokecáme. Sraz je v pět. A mě zaujmou tři mladý holky na trávníku, jak skáčou gumu (bez podprsenek). Naproti nim tři klučinové. Dorazím pro svoji kamarádku v šest, protože sedím se sešitem v ruce a spřádám báseň o několika slokách. Vytvářím příběh, vizi, jak se dají dohromady, kdo koho bude mít rád, kdo nenávidět, kolik budou mít dětí a kdy zemřou. Do toho odříkávají děvčata nějakou říkanku a já jsem mimo. "Asi máš poruchu, vole": řekl mi na to Prcalík a Jana byla naštvaná, protože kvůli mě čekala tak dlouho.
Těžko říct, sebe samotného by člověk neměl posuzovat, ale vím, že jediný člověk, kterému jsem své básně četl, byla Káča. Jen v kalhotkách si zalezla do postele, dost často v mém půjčeném svetru, aby prý mohla čichat, nasáknout mnou. A já se hrozně styděl, protože číst něco, co je vaší samotnou součástí, je hrozně těžké. Básně o jaru, o továrně, o ranním svítání mezi panely, sloky vznešených i sprostých slov. "Víš Smrťáku, ty seš stejně zvláštní kluk. Někdy se chováš jak nevychovaný hovádko, ale když tě poslouchám, tak chvílemi brečím, směju se, přemýšlím a spoustu tvých slov a úsloví si pamatuju": řekla mi a byla hned a ráda poddajná. Hladil jsem ji dlouze po páteři, od krku až dolů - stejně jsem nevěděl co říct, dotyky prozradí nakonec vždycky víc. Pak už si dovedete představit, co následovalo.
Pořád mě přemlouvala, že je hrozná škoda, abych si nechával všechno pro sebe. Lidi by měli slyšet a číst, co chceš říct. Blbost, odpovídal jsem, nikoho nebudou zajímat básně mladýho metalovýho váguse. Ale budou, budou...spolčila se s Janou a přemluvila i další kobry, jak jsme tenkrát holkám často říkali.
Vzal jsem tedy jednu jedinou báseň o ranní cestě do práce a přečetl ji na panelech. Byla o bolesti, o stereotypu, o slunci, které za chvilku neuvidíte, o chladných strojích a neskutečné síle lidí, kteří tohle všechno vydrží. Četl jsem ji až někdy kolem půlnoci, v naději, že všichni budou už tak opilí, že mě nebudou poslouchat. Mýlil jsem se. Napnutí a vnímaví byli všichni. "Ukaž mi svý rozervaný srdce, básníku!": zakřičel na mě po chvíli ticha jeden kluk. Bylo mu dvacet let a už několik roků dělal na soustruhu. Prý jsem se přesně trefil i do jeho pocitů.
Navnaděn úspěchem, opilý pivem a radostí, jsem začal z patra i z paměti, citovat nějaké své další básně, určené holkám. Byly o dlouhých vlasech, o chůzi, o smíchu, hebkých rukou a objetích. O tom, že jsme tady, my vožralý držky a neurvalá holota, hlavně pro ně. Byl jsem asi tenkrát jako mladý smrádě ještě moc patetický, ale možná o to víc bylo vše krásnější, upřímnější a vznešenější. Ještě jsem nebyl tolik semlet životem. Byl jsem moc rád, že jsem všem ztraceným duším mohl alespoň na chvilku přinést trošku světla. Vždyť většina z nás měla doma nic moc životy. Při nejlepším šedivé.
Káča byla na mě hrdá a hrozně ji těšilo, že mě přemluvila. Jen jsem musel slíbit, že ty básně pro ní nikdy nikomu v životě nebudu číst. Slíbil jsem a slib porušil jen jednou. O tom ale až za pár let, až se dostaneme v příbězích do Plzně.
Poznal jsem tenkrát sílu slova, rytmus vět. Byl jsem opravdu asi hlavně rozervanej básník, který vyrostl mezi panelem a asfaltem. Mé básně byly z dnešního pohledu nedokonalé, ale měly v sobě kouzlo bezprostřednosti a vášně. A na rovinu, psát je mají přece hlavně mladí lidé, protože ještě nejsou ohlodáni a unaveni. Také chtějí ještě měnit, budovat, přemýšlet. Mají v sobě jiskru a naději. A taky spoustu lásky a chvění. Jo hergot, je to tak.
"Chci, abychom si zalezli pod peřinu a ještě si mi četl, prosím": řekla a já musel. I když mi šlo hlavně o to, být zase v ní, splynout, aby se mi zcela poddala. Přečetl jsem jen dva odstavce a fungovalo to. Podlehla a já jí ukázal svý rozervaný srdce.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh sto čtyřicátý první - Výlet za zdechlinou
Studená rána, zmrzlé nohy na kole. Jsi blázen, říkali mi, ale pro mě byla Liberta rychlejším řešením. Chodím celý život všude brzy, do práce, domů, na schůzky. Jako bych trpěl nějakou poruchou. Jak vidno, mám ji od mládí. Všichni ještě chrchlali ranní cigára před obrovskou halou a já už byl dávno odpíchnutý a oblečený do předpisových montérek. Dnes máme revizní den. Musím přiložit ruku k dílu. Povedlo se. Pochvalu skoro nevnímám, na nástěnce cti se taky necítím, protože si ze mě chlapi dělají srandu. Ten tvůj zmuchlanej ksicht, přeraženej nos, výraz, že tě sere celej svět. Neštval. Jen práce.
Na počátku všeho jsou často peníze. Němci mi dali půlku platu navíc. Nakoupil jsem spodní prádlo pro svojí vílu, abych ji z něj mohl ihned rozbalit a některé části roztrhat. Taky nějaký CD, pivo pro kluky a ještě zbylo. Co s prachama, co mám dělat s těma špinavejma obrázkama? Řešení nabídl jako vždy Kytka. "Hele, já objevil jednu super kapelu, ona teda hraje už docela dlouho, ale předtím to byla spíš taková prasárna": řekl mi v hospodě U Hymrů jednoho tradičního nedělního odpoledne. Opilecky jsem asi přikývl na souhlas, ale nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost. Řešil jsem důležitější věci pod stolem s Kačenkou. Občas jsem ji takhle provokoval. Byla pak vláčnější.
"Tak zítra jo? Vyrazíme rovnou už ráno vlakem": řekl mi do mrazu můj kamarád cestou z práce a já na něj koukal jako puk. "Cože, my někam jedeme?": zeptal jsem se a vypadal zase asi jako tele, které poprvé pustili na pastvu. Vyslechl jsem si spoustu ostrých slov. Prý o ničem jiném už nějakou dobu nebásní, dokonce mi dal i novou kazetu "Hearthwork" (našel jsem ji ihned v přední kapse džínové vesty, musela tam být asi 14 dní). Připadal jsem si divně, ale ne kvůli tomu, že jsem neposlouchal svého kamaráda. On pořád něco řešil ohledně muziky, ale těšil jsem se na slíbený víkend s Káčou na chalupě. Představa běžek, večerního šeptání a miliskování u kamen byla přeci jen přitažlivější, než parta opilých kamarádů. Jenže jsem to prý slíbil. A tak se jelo.
Datum si pamatuju přesně - 6. 2. 1994, protože se mi povedlo najít na půdě v Jizerkách uprostřed chalupy, hned pod komínem, krabici. S fotkami, které už jsem už nechtěl nikdy vidět. Vzpomínky v kartonu. Se vstupenkou, která spustila výlet za zdechlinou (kapelou Carcass). Dostali jsme s Káčou dva lístky pro nás. Od Kytky. Měli jsme je všichni a platil jsem je já. Z peněz za nejlepšího pracovníka měsíce. To jsou paradoxy, co?
Někdo pořád zvoní a zvoní. Nemám nic na sobě a probudím se s leknutím. První, co mě napadne, tak je strach, že nás překvapili Káči rodiče. Ale ne, to na nás jen čeká celá parta před barákem. Špatně se vstává, když si povídáte dlouho do noci, když přece ještě nepůjdete spát, ještě jednou má milá, myslíš že to zvládnu? Udýchaní, usměvaví jsme rozebírali v odlescích světla z pouliční lampy všechno, co nám padlo na jazyk. Pivo, víno, rum. Už se ani neoblékej.
Čekali na nás dlouho, ale všichni moc dobře věděli, že jsme spolu a ztrácíme pokaždé pojem o čase. Dělali si z nás legraci, vtipkovali, že mám naruby tričko a Prcalík nezapomněl dodat spoustu hlášek. Nic jsme neříkali, nic jsme s sebou neměli. Jen peníze z práce a jeden druhého. Ani batohy a lahváče, nic. Bez snídaňo - oběda první pivo v nádražce rozhodí každého. Vlál jsem najednou jak papír ve větru a můj stav nevěstil nic dobrého. Gulášovka mě sice trošku napravila, ale nedojedl jsem ji. Vlak už pískal k odjezdu a průvodčí se smál, jak běžím a naskakuji za povzbuzování kamarádů na schůdky.
Umění se proplést se svoji milou jsem vždy zvládal. Obzvláště v plném kupé. Jana se taky ráda tulila. A hlavně měla řízky, tak bylo hned dobře. S alespoň trošku plnými břichy, s pár loky rumu, jsme byli jak partička mých oblíbených Hobitů. Spokojení, dobře naladění a zvědaví, co si pro nás zase Kytka vymyslel za překvapení. Něco povídal o grindu, o core a jeho změně na melodický death metal, ale my z toho měli spíš srandu a když jsem nakonec vyhrál nejlepší vtip o nekrofilii, zase mi sdělil, že jsem blbej, že si nemůžu přece dělat ze všeho jen srandu. Pak se dokonce naštval, když jsem řekl, že začátek klipu k Heartwork, jak tam začíná svářet je blbost, že to takhle dělňasové u nás v práci nedělají. Moji nadsázku nějak nechápal. Vždyť já ten song i klip miluju - viděl jsem jej přece poprvé zrovna u něj na nahraný videokazetě z Headbangers Ball.
Udobřil nás až panák z jeho placatky a Mirka, která se všemu smála tak, že jsme měli strach, aby se nám cestou nepočůrala a neznečistila sedačky. Trpěla na mě a řehtala se mým vtipům vždy ještě víc, než já sám. Nešla pak zastavit a ke konci už místo smíchu jen sípala. Dusila se a zároveň zářila. V podobném duchu jsme dojeli na hlavní nádraží v Praze. "Chci pod vocas": zařval najednou Prcalík a my se rozběhli na Václavák. Kravinky, blbůstky, založení metalové strany pokroku pod Koněm a panem Václavem. Metalový stát, metal do škol, metal na hrad...Lemmy prezident, Slayer do ministerstva obrany...
Ptáme se nějakýho vlasatce, jak se dostaneme na Výstaviště, do Pyramidy. Má nás za partu sedláků, kteří si přijeli vyhodit z kopýtka do Prahy. Chová se arogantně, tak ho pošlu hodně nahlas do prdele. Skoro před námi utíká. Zeptám se radši jedné paní, která je naopak milá a posadí nás na metro a řekne, kde vystoupit. Vltavská, Praha Bubny, jsme už dost navátí, mě se motá svět, holky mě musí přidržovat. Potřeboval bych spánek nebo metal. Ještě, že máme lístky koupené díky Kytkovi dopředu. Vypadá to, že bude narváno.
Dávám radši hned uvnitř všechny své peníze Kačence do úschovy. Jsem totiž ve stavu, kdy první českou kapelu M.A.C. of Mad vůbec nevnímám. Všechno se točí kolem mě. Nevím, jestli jste někdy zažili opici smíchanou s vysokou teplotou, ale takhle nějak jsem vypadal. Zvracím v rohu a chci pryč, je tam na mě moc lidí. Vybíhám na vzduch a znovu házím ukázkovou šavli. Udělá se mi o hodně lépe a když zrovna první smečka dohraje, jdu hledat své kamarády. "Smrťáku, ty vypadáš fakt jak Smrt, možná bychom ti měli začít říkat Zdechlina": zahlásí Prcalík a na Kytkovi je vidět, jak je na mě naštvanej. Ožralej si přeci žádnej koncert nemůžu užít.
Mýlí se chlapec, rakouští DARKSIDE, kteří nám přivezli představit své první album "Melancholia of a Dying World", mě doslova rozsekali. Tělo i mozek jsem měl sice převařené, ale z pódia tekla taková energie, že jsem hned začal přemlouvat Kytku, jestli by mi nesehnal CD. Učinil tak až po skončení celé akce, kdy jsem byl zase ve stavu, že jsem sotva stál na nohách. Naběhl jsem dopředu k pódiu, cestou odhodil pár lidí a i když jsem neuměl z textů kapely ani slovo, odeřval jsem skladby se zpěvákem. Byl jsem za zvíře, za velkou bestii, která někde v koutku své mysli objevila zbytky síly. Rakušáci dohráli a já si připadal jako vyždímaná houba. Odmítl jsem dokonce pivo.
"Kubo, prosím tě, neblbni, vždyť si něco uděláš, Smrťáčku, nech toho...": křičely mi pořád do ucha dokola holky, ale já nemohl jinak. CARCASS mě ten večer dokonale zničili. Mlátil jsem se pěstmi do obličeje, bouchal se do stehen i břicha. Jak jsem byl zmagořený vším tím chlastem a hlukem, nebyl jsem to snad ani já. Na pódiu se odehrávalo totální maso, zážitek, na který nezapomenete celý život. Překapané blesky, živelnost, síla a tlak. Já uprostřed davu, který nevěděl o světě. Neexistovalo nic jiného než riffy, bicí, řev a mé nebohé tělo. Káča mi pak s Janou říkaly, že ze mě šel strach, že si myslely, že jsem se zbláznil. Možná ano.
Ještě řveme, že chceme víc a víc, ale kapela postupně odchází a je konec. Sesypu se na zem, vyčerpaný jako kdybych právě uběhl maraton. CARCASS, které z nás znal nejvíc Kytka, rozsekali hlavně mě. Fascinovalo mě skloubení melodií a nářezu. Od teď jsem už vždycky poslouchal bedlivě, když o nich můj kamarád mluvil. Tenkrát, v to únorové běsnění, jsem si na dlouhou dobu tyhle šílence oblíbil. Kolem mě sice prošlo pár lidí a nadávalo na zvuk a jeden jedinec prohlásil, že už jejich hudba stojí za hovno, že už to není grind a gore, ale jen nějaký blbý melodie. Já jsem ho ale neposlouchal, nechtěl jsem si kazit zážitek. Seru na lidi, mě jde o metal.
Vím moc dobře, že má Jana v zadních kapsách džín placatici. Šáhnu ji na zadek, štípnu ji do jedný půlky, až vyjekne, ne já nechci žádnej sex, dej mi prosím napít. Zavěsí se do mě, je přesně v tom vláčném stavu, kdy je hodně přítulná a já pak v záklonu vysrknu všechen alkohol. Jsem mladej, blbej a dostanu najednou obrovskou ránu do palice - pivo, rum, nějaká slivovice, málo jídla - ani tenkrát jsem nevydržel úplně všechno. Nadávám pořadatelům, že musíme ven do zimy. Nebýt holek, asi jsem skončil někde na policii. Je na ně spolehnutí. Miluju vás!
Vidím jen šmouhy, asi dělám problémy. Vodí mě po hospodách a non - stopech. V nějaké herně prý bouchám do automatu a chci po něm kafe, kurva! Smrťák zase dělal ostudu, říkají pak o mě ještě několik dní. Tančím ulicemi, hraju si na policajta a chci řídit dopravu. Káča je naštvaná, Jana ještě víc, Prcalík se mi směje a Kytka kývá rozvážně hlavou. Opilí jsme všichni, ale já nejvíc na celém světě. U hlaváku, kam dojdeme nějakým záhadným způsobem až k ránu, když svítá a světla lamp se mísí s podivným sluncem, padám na hubu přímo před vchodem.
Ve vlaku, kam mě musí naložit všichni najednou a ze kterého chci několikrát vyskočit, střídavě usínám a probouzím se. Na paní štíp - lístkovou křičím, že jsem zdechlina a že když ji kousnu, tak bude taky zombie. Směje se mi a říká, že by mi její mozek nechutnal. Prý má ráno totálně vymleto. Udělám na ní asi dojem, protože přinese termosku s kafem. Chci ji za to dát pusu, ale Káča mě odtáhne. Kubo, tak teď už se chováš fakt jako totální hovado.
Je mi blbě celý den. Je mi špatně i večer, kdy se sejdeme na panelech. Jen na chvilku, protože nám mrznou huby. "Ale že to zase byla akce, co?": řekne moudře Kytka a já, když se nad tím teď zamyslím, ani netuším, co jsem vlastně zažil. Poděkuji všem, za to, že se o mě postarali a oni mě, že jsem platil. Vzájemná symbióza, kamarádství. To jsou slova, která mě ještě napadnou, ale to už pelášíme s Káčou do tepla jejího brlohu. Už je mi trošku lépe, i když hlava pořád tlačí a bolí. Řešením je dlouhá společná sprcha, nahé přeběhnutí do peřin. Dnes za zdechlinu nebudu. Ale tu včerejší jsem rozhodně moc rád viděl.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Protože spoustu knih, které si mi schovala, mám dodnes a vracím se k nim. Protože máš stále vlasy jako černý kudrnatý havran. Protože máš malinkaté vrásky kolem úst a ten tvůj úsměv je snad ještě hezčí než dřív. Protože jsem díky tobě šel správnou cestou. Ze snů už jsem tě dávno vyhnal, protože se to nesluší, ale v hlavě, v hlavě tě budu mít pořád. Ať tvé kroky i kroky tvých blízkých ochraňuje pozitivní energie. Děkuji za vše.
-------------------------
Příběh sto čtyřicátý třetí - Rychlost vítězí
Naše milé, krásné a chytré holubičky s námi nějaký čas nemluví. Jsou naštvané a mají pravdu. Byli jsme jak malí kluci, nerozvážní. Ale my takoví budeme vždycky, musíme. Máme to v sobě. Je to naše volání přírody, přirozenost. Milujeme rychlej metal, rychlý auta, rychlej svět. U nás bude rychlost vždycky vítězit.
----------------------------------------------------------------
Příběh sto čtyřicátý čtvrtý - Metaloví stopaři
Plakala štěstím a já přemýšlel, co jsem udělal tak zázračnýho? Usmál jsem se a všechno mi začalo pomalu docházet až cestou na sídliště (a v kapsách mi šustily skoro všechny peníze, co jsem si na cestu vybral). Na dobro se totiž nesmí čekat, musí se mu jít naproti. Klidně i stopem, do lesa, na hory, nemám pravdu? Boty jsem si obul až druhý den do práce.
------------------------------------
Vidím jen šmouhy, asi dělám problémy. Vodí mě po hospodách a non - stopech. V nějaké herně prý bouchám do automatu a chci po něm kafe, kurva! Smrťák zase dělal ostudu, říkají pak o mě ještě několik dní. Tančím ulicemi, hraju si na policajta a chci řídit dopravu. Káča je naštvaná, Jana ještě víc, Prcalík se mi směje a Kytka kývá rozvážně hlavou. Opilí jsme všichni, ale já nejvíc na celém světě. U hlaváku, kam dojdeme nějakým záhadným způsobem až k ránu, když svítá a světla lamp se mísí s podivným sluncem, padám na hubu přímo před vchodem.
Ve vlaku, kam mě musí naložit všichni najednou a ze kterého chci několikrát vyskočit, střídavě usínám a probouzím se. Na paní štíp - lístkovou křičím, že jsem zdechlina a že když ji kousnu, tak bude taky zombie. Směje se mi a říká, že by mi její mozek nechutnal. Prý má ráno totálně vymleto. Udělám na ní asi dojem, protože přinese termosku s kafem. Chci ji za to dát pusu, ale Káča mě odtáhne. Kubo, tak teď už se chováš fakt jako totální hovado.
Je mi blbě celý den. Je mi špatně i večer, kdy se sejdeme na panelech. Jen na chvilku, protože nám mrznou huby. "Ale že to zase byla akce, co?": řekne moudře Kytka a já, když se nad tím teď zamyslím, ani netuším, co jsem vlastně zažil. Poděkuji všem, za to, že se o mě postarali a oni mě, že jsem platil. Vzájemná symbióza, kamarádství. To jsou slova, která mě ještě napadnou, ale to už pelášíme s Káčou do tepla jejího brlohu. Už je mi trošku lépe, i když hlava pořád tlačí a bolí. Řešením je dlouhá společná sprcha, nahé přeběhnutí do peřin. Dnes za zdechlinu nebudu. Ale tu včerejší jsem rozhodně moc rád viděl.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh sto čtyřicátý druhý - Antikvariát slečny Ester
Nechodil jsem teď za Káčou z práce zadem kolem gymplu, ale přes Mírák. Němci nám totiž ve Škodovce prodloužili o půl hodiny pracovní dobu. Má milá by na mě musela čekat před gymplem. Raději běžela domů, napsala domácí úkoly, aby pak roztouženě čekala na můj příchod. Všem, i jejím rodičům, bylo jasné, že jsme jedno tělo i duše. Prý na nás byl hezký pohled. Sice jsem nechápal, co je hezkého na tom, když jde vyhublý kluk s dlouhými vlasy a odrbanou džískou vedle podobně oblečené dívky, ale říkávalo se to. Možná z nás bylo cítit, že se máme rádi. Opravdu rádi. A Káča byla nádherná. To je bez debat.
Cestou k bráně mám ve Śkodovce pořád naštvaný obličej. Zkurvená práce, divný lidi. Myslím si stále častěji. Ale pak si představím dvě matrace naskládané na sobě, Káču ležící pode mnou a přidám do kroku. Samozřejmě s rukama v kapsách, abych vypadal jako největší tvrďák ve městě. Přes rameno žebradlo, které mě plácá po zadku. Kolem sviští auta a na chodníku se natřásají ženský. Moc dobře vědí, že se koukáme. Sukně a džíny, rozevláté vlasy. Všechny chtějí vypadat krásně, jen některé si to nepřiznají a dívají se do země.
Už jsem na Míráku. Potkám u Spořitelny mámu. Je veselá, rozesmátá. Hrozně rád jí vidím. Jsem už o hlavu a půl větší a jak je pořád mladá, tak si mnozí myslí, že spolu chodíme. Ne, vole, to je moje matka - říkám kamarádovi a na maměnce je vidět, jak se tetelí radostí. Otec seká dobrotu, jaro je v rozpuku, všechno je jak má být. Proč si těch pár šťastných chvil neužít. Opatruj se, řekne mi ještě a já se durdím, nemám rád, když ve mě vidí pořád malý smrádě. Mám zpoždění, ale Káča je stejně dávno svatá.
Poskočím si radostí a koutkem oka zahlédnu ve výloze siluetu. Hezky zaoblenou. Prsa a zadek, maličká, odkud já tě jenom znám? Zastavím se a ani nevím proč, ale začnu na děvče uvnitř gestikulovat. Má kudrnaté vlasy, uhrančivý pohled a takový ten úsměv, o kterém by Prcalík řekl, že je mrdavý. Přestanu jako většina chlapů přemýšlet hlavou a cinknu dveřmi. "Dobrý den...jééé ahoj Ester!": zapadne mi všechno dohromady. "Ahoj Kubo, dlouho jsem tě neviděla, já studovala v Praze": odpověděla hlasem, který hladil a dráždil zároveň.
Hergot chlape, drž se. Máš Káču, máš zpoždění. Měl jsem sto chutí se otočit a utéct. Jenže ona byla tak hezká. Pamatoval jsem si ji jako malou dívenku, kterou mi představili na chalupě v Jizerkách. Její děda se znal s naším. V každém z nás byla spousta židovské krve. Koupali jsme se tenkrát nazí v bazénku na louce a přišla mi šíleně moc uječená, protože jí vadila ledová voda z potoka, kterou jsem jí zálibně stříkal na záda. Bože, ty jsi vyrostla, řeknu místo odchodu a oba se začneme smát. Dám hodně na hlasy a ona má nádherný, přesně v tom rozmezí mezi dívkou a ženou. Hlubší, přemýšlivý. A ta vykrojená ústa, plná, že si najednou začnu představovat věci, ufff.
Vypráví mi příběh celé jejich rodiny. Od babičky s vytetovaným číslem z lágru na předloktí, přes znárodněný a znovu vrácený obchod, kdysi s potravinami a dnes plný knih. Její táta ji nechal vyučit knihovnicí a sám prodával nové knížky. Ester uprostřed starých ohmataných bichlí. Na dálku voněla a kolem se vznášela zatuchlina dlouho neotevřených stránek. Slušné děvče, přísně vychované, jak já bych tě rád zkazil. Místo toho jsem si rychle koupil jeden pradávný výtisk Hrabala a normálně utekl. Káča trošku vytočená, málem prý začala beze mě. Dole ve sklepě je divoká a já se vyděsím, protože mě občas v hlavě navštíví Ester.
Cítím se, ani nevím proč, provinile. Když je člověk doma sám, má všelijaké představy, ale bere je jen jako fantazie sloužící svému fyzickému účelu. Tohle bylo jiné. Moc osobní, intimní. Snažím se vše zaplašit hudbou - Obituary do každé rodiny. Taky dáme s Káčou pivko dole Na Štěpánce, kde tokáme v parku. Lavičky, důchodci, krmení veverek. Slyším z dálky, jak má modročerná víla básní o nějakém kočárku. Poslední dobou kouká snad na každé mimino. Jde na mě z toho trošku strach a zároveň cítím, že bych se "chtěl usadit". "Dneska si nějakej zamlklej, co se děje? Něco v práci?": drcne do mě na lavičce. Leknu se jejího loktu, ale hlavně dívky, která jde naproti po louce. Uff, Ester to není.
Spávám už celkem běžně u Káči, ale jen o víkendech. V týdnu musím domů, ráno to mám do továrny blíž. Jsem jako stroj, vstávání, záchod, pohledy bez duše, výraz stáda. Jsem jedním z mnoha. Ještě, že mám sluchátka a čtyřicet pět minut krát dvě v uších. Prej kup si konečně diskmana. A kde mám podle vás jako na ty CD pořád brát? To si radši nahraju od Kytky nějakej novej metal na kazety. O polední přestávce na pět minutu usnu a vidím před sebou Ester. Jsem vyděšený sám ze sebe. Tohle přece nemůžu, víš jak ses cítil, když si minule líbal tu holku na zábavě? A co následovalo potom?
Člověk nerad přiznává svoje slabosti. A já pořád nějak nevím, zda jsou vůbec ženy slabostí? Kterýmu chlapovi nedělá dobře dámská společnost? Kdo se neohlédne za sukní? Vždyť se to Káča nemusí nikdy dozvědět, napadlo mě a i když jsem chtěl jít původně ke své milé zadem, najednou stojím před antikvariátem a nahlížím dovnitř, jestli alespoň na chvilku nezahlédnu třeba jen kousek černých kudrnatých vlasů. Zrovna je ohnutá a já si představím, co musí ukrývat pod džínami. Tohle by mě tenkrát na chalupě v bazénku vůbec nenapadlo (ale to víte, že jsem řešil, proč se jí mezi nohama nic nehoupe, ale jen dětsky, nevinně).
"To jsem ráda, že jsi přišel, včera si od nás vystřelil, že jsem si myslela, jestli jsem něco neřekla špatně": povídá a já se chtěl najednou v těch jejích očích ztratit, zatáhnout ji dozadu do kumbálu, kde její táta pil kafe a vzít si ji tam na stole. Takhle se ale na mladý holky nemůže. Taky jsem se trošku styděl. Místo toho jsem si s ní začal povídat. Jo, flirtovat, jo lichotit, jo, vzpomínat a že už tenkrát v bazénku měla krásný tělo, oči i pusu. Chvíli mlčela a pak se mě zeptala, jestli nemám večer čas. A já blbec řekl, že ano.
Lhaní je hnusná věc a hrozně špatně se mi o něm píše. Přiznávat na rovinu, že jsem své jediné jedinečné Kačence přímo do očí řekl, že musím večer pomoct mámě, bylo těžké. Neumím lhát, ale ona mě milovala a to člověk bývá slepý. Vůbec nevím, co se to se mnou dělo. Neuměl jsem ovládnout tělo a vlastně ani hlavu. Viděl jsem před sebou jen Ester a ty její oči.
Jako nějaký spiklenec jsem se pořád ohlížel za sebe. Dali jsme si kafe, které moc nemusím, v antikvariátu chvíli šustili starými svazky (ne já na žebřík nevylezu, mám z tebe závratě, ale podržím tě za zadek), vzal jsem ji na procházku dolů k Jizeře, kam nikdo moc nechodil. Tajnosti, cítil jsem se jako francouzský šlechtic, který pletichaří. Ester vedle mě šla lehounce, co jsem vyrozuměl, byla ještě panna. Otevřela mi svoji křehkou duši. Objímání, první nesmělé doteky, chtěl jsem ji naučit úplně všechno. Líbala opatrně, nesměle, ale byla z ní cítit vášeň. Šeptala mi slova, která si nechám raději pro sebe. Najednou jsem prozřel.
Odvedl jsem ji radši domů, znechucený sám ze sebe. Možná kdyby byla jen samicí, která by mi dala někde na stozích knih, šel bych teď s výčitkami, ale namlouval bych si, že šlo jen o dvě těla. Ale ona byla jemná panenka, chytroučká a čisťounká. Dívenka, kterou chceme my chlapi chránit, být jí oporou, poskytnout jí křídlo, pod které se může schovat. Já proti ní působil jako někdo, kdo už "prožil všechno" a Ester mě brala vážně, citlivě, opravdově. Odhrnul jsem jí před jejich domem kudrnaté vlasy z obličeje, omluvil se, jak jsem nejlépe uměl a pak se pokoušel vymanit z uplakaného objetí. Jsem blbej, tohle není šukačka na zábavě, ale dokonalost a krása a tu já přeci nemohu porušit, zkazit, zničit.
Ještě ten den v noci jsem musel hodit snad padesát kamínků u Káčy na okno. Pusť mě prosím k tobě, potřebuju tě. Pod peřinu, do tebe. Pomoz mi. Moc jí zpočátku nedocházelo, co vlastně říkám, asi jsem blekotal, ale když jsme pak leželi a oddychovali, podívala se na mě a řekla:" Ester, žejo? Já tě včera viděla, jak jdeš do antikvariátu a taky tam chodím někdy tátovi pro knihy a zrovna jsem si říkala, že se ti musí určitě líbit." Nejdřív jsem se lekl a pak ji objal tak silně, až vyjekla. Nevyslýchala mě, neříkala už vůbec nic. Ani nemusela. Jen když jsem šel pustit kazetu Saxon, tak jsem na její tváři viděl úsměv, který působil vítězoslavně.
Kdo by si kdy byl před pár lety pomyslel, že bych mohl holkám motat hlavu? S mým ksichtem? Bez peněz? Nepřemýšlel jsem nad tím. Laškoval jsem dál, čechral si pírka, machroval, čepejřil se, byl často trapnej, neuměl jsem naslouchat a vždycky nejvíc na ženských miloval, když se usmějou. Na ulici, na úřadě, v autobuse, v továrně, v posteli. Dokud jsem byl s Kačenkou, tak už jsem ale nikdy nenechal žádnou zajít tak daleko.
Potkávat v životě dívky jako je Ester musí každému normálnímu chlapovi rozproudit krev v žilách. Když je holka krásná, bývá to někdy prokletí, ale když je k tomu ještě chytrá, bude to mít těžký - spousta z nás to totiž neunese. No a co, tak se mi líbí hezký ženský, který to mají v hlavně srovnaný. Rád se na ně dívám a ještě raději se s nimi bavím. Za Ester jsem zašel a i když plakala, tak pochopila. Vždycky mě v antikvariátu ráda přivítala, schovávala mi ty nejlepší kousky knih pod pultem. A ještě se pořád tak úžasně usmívala.
Víš co je nejlepší Ester? Já jsem si myslel, že když tě potkám po letech, že už na tobě bude znát věk a budu si říkat, jak jsem dobře udělal, že jsem si s tebou nic nezačal. Kde se berou ženský jako ty? Jste opravdu z jiné planety? Budiž ti přáno všechno štěstí, kterého se ti dostalo, budiž pochváleny všechny tvé úžasné děti (dcera je fakt celá ty zamlada, s ní to budeš mít těžký), pozdravuj manžela (ne, už s ním fakt pít nebudu). Musel jsem ti tuhle povídkovou poklonu složit. Víš, krása se má obdivovat a když je ještě spojená s úsměvem, chtěl jsem, abys byla i ty součástí mých příběhů.
-------------------------
Je nám všem asi jasné, že když je holka hezká, tak je tak nějak považována i za chytřejší, než mnohdy doopravdy je. Jenže naše kalupinky nejen, že jim to slušelo, ale zároveň to měly v hlavě srovnané. Holčičky bývají od mala spořádanější, hodnější, přemýšlivější. A my, trubečci a tetřevové se rádi předvádíme. Obzvlášť po nějakém tom pivku, panáku a vůbec. Jak známo, tak nejlepší akce bývají impulsivní, nenadálé. Občas všechno zapadne krásně do sebe. I když to třeba nedopadne úplně nejlépe. No, aspoň je na co vzpomínat, nemám pravdu?
Třeba jedno květnové odpoledne, kdy si ze mě dělal Kytka cestou z práce srandu a házel po mě květy šeříků. Prý vypadám jako nějaká ruská tlama, co přijela zase osvobodit Boleslav. Blbec. Snažím se mu vysvětlit, že i Rusové jsou moc hodní lidé (jako všude) a ty obyčejní, co chcípali za války, za nic nemůžou. Nechce mě chápat a tak mu musím dát kravatu a pořádně ho vyválet v trávě. Jsme jak dvě štěňata, co si vymezují hranice ve smečce. Hodím mu jednu páku, starej dobrej trik z karate a za chvíli s klidem odzpívá skřípavě ruskou hymnu.
"Co tady děláte, vypadáte jak dvě buzny": ozve se nad námi, lekneme se, ale když vidíme, že je to Prcalík, tak se oba vrhneme na něj. Má v ruce síťovku a máma ho poslala pro máslo. To byla chyba, protože už teplem trošku teče a namazání za jeho krk se samo nabízí. "Vy kurvy, za to zaplatíte": nadává nám. Vypadá to, že máme všichni skvělou náladu. Není divu. Slunce svítí, holky se pohupují v bocích víc než normálně, vědomé si toho, že je očumujeme jak sochy v muzeu.
Dělám přes výlohu na Janu obscénní posunky. Pak vystrčíme všichni tři zadky a přilepíme je na sklo. Jsme krásní mladí úžasní. Jen pan vedoucí nás nechápe. Naše kamarádka si klepe na čelo. Ještě, že má za chvilku padla. Jde s námi. Do hospody U Krvavý Hnáty. Čeká na nás Káča s Mirkou. Když tam přijdeme, tak už mají holky očička jak korálky. Asi si mnohokrát připily na Mirčiny narozeniny. Beru do ruky tužku, půjčuji si i lístek a píšu své kamarádce básničku o mnoha krásných slovech. Přečte si ji potají, zrudne a dostanu hubana, že se zase červenám já. Moc jí to sluší.
Pijeme na Mirku, pijeme na metal. Sázíme do sebe jedno za druhým. Děláme hluk, řveme texty od Kryptoru. Rychlost vítězí, Klášterní tajemství. Číšník nás několikrát okřikne, ale je mu vynadáno do pinglů, sráčů a magorů. Dej si s náma, podléhá hned. Za pár hodin už tančí na stole a my k tomu řveme jako krávy nebeský. Taky se s Kytkou neskutečně zhádám, že není možný, aby se někdo koulel v popelnici, jako tomu bylo v jednom dílu Toma a Jerryho. Káča mě musí uklidnit, protože já tvrdím, že ano a Kytka mi vcelku rozumně vše vyvrací. Mám hladinku, plácám asi už i spoustu nesmyslů. Až do zavíračky.
"A já ti řikám, že se skutálím Roklí v popelnici": nedá mi to, když nás konečně vyhodí. "To nedáš": hecují mě ostatní. Opilce neradno provokovat a už beru u hospody plechovou popelnici, zručně ji vysypu a kutálím jednou rukou jako popeláři. Moc mi to nejde, párkrát se zatočí tak, že mě praští do nohou. "Ty svině": zařvu na ni a hodím si ji na záda. Rokle je prudká a zdá se mi nekonečná. Afaltová jednosměrka, s chodníkem okolo a zaparkovanými auty. Je mi to jedno. "Tak čumte, jedu": naskočím do popelnice a nic. Ještě, že tu jsou kluci, kteří mi rádi a silně pomohou. Mlátím s sebou uvnitř, hlavu otlučenou jak policajtskej obušek. Jau. Bolí to hodně, ale dělám jakože nic. Adrenalin, machrovství, chlast. Vražedná kombinace. Popelnice se zastaví někde uprostřed svahu.
"Tak co, jakej jsem?": odklopím víko a pobliju se. Káča mi řekne mnoho nevybíravých slov, vždyť se zabiješ, máš rozum? Mávnu nad ní rukou, mívám občas lehké přehlížení své milé v povaze - mladej a blbej, znáte to. Jana mě ohmatává kosti, jestli jsem celej a já ji tlačím ruku do rozkroku. Z legrace, která není moc pochopena. "Seš hovnoooooooo, tohle je větší odvaz": ozve se nad námi a dolů se řítí velkou rychlostí Kytka s Prcalíkem. Každý v jednom kontejneru, s odklopeným víkem a výrazy jezdců formule 1. "ÁÁÁle dokud žijem, rychlost vítězí": zanotujou Kryptor a já unešen pohledem na své kamarády běžím do kopce shánět svůj kontejner.
"Vy se někdy chováte fakt jak kreténi. Chcete se zabít?": křičí na nás holky, ale my jsme opilí, v rauši, chceme se předvádět, kdo z nás je nejrychlejší, kdo nejvíc riskuje. Usedám do svého plechového vozidla a zažívám úžasnou jízdu. Všechno graduje. Když si totiž v kontejneru stoupnete, můžete vyvažováním trošinku ovlivňovat směr jízdy. Parádní zjištění. Pořádáme jak malý kluci závody, narážíme do sebe. Naše koroptvičky ječí, nadávají nám, prosí, žadoní, ale není jim to nic platné. Spíš nás tím povzbuzují.
Končíme až v momentě, když vyleze z dolního baráku nějakej strejda, kterýmu se chce zcela pochopitelně spát, zařve na nás a nechce uhnout. Jeho chyba, Prcalík nejen že ho přejede, ale ještě dole narazí do protilehlého zábradlí a převrátí se. "A kurva": pronese můj spolujezdec Kytka (co zkusit dvojbob?). Je ticho. Takový to zvláštní, když nevíte, jestli se opravdu stalo něco hrozného, či nikoliv. Holky pomáhají pánovi na nohy. Uff, je jen uválený, možná bude modřina.
Z Prcalíkova kontejneru se ale nic neozývá. Běžíme dolů. Jako zázrakem střízliví nebo si to aspoň myslíme. Odklopíme hromadu kovu a tam leží náš kamarád v prenatální poloze a neskutečně se řeže smíchy (sípá, škruká, tláchá). Oddechneme si a řekneme mu, že je vůl, až to bolí. Otočí na nás tvář a je celý od krve. Kus čelisti zaražené někam k hrudníku. Nejdřív nás to vyděsí, ale pak se válíme vysmátí vedle na trávníku všichni. Jako magoři, opilí a šílení. Hlášky typu, už nikdy neřekneš kurva, už nikdy nebudeš dělat Prcalince dobře jazykem, jsem rád, že už neuslyším ty tvoje nekonečně blbý kecy - všechno se ozývá na přeskáčku ode mě i Kytky.
Přijdou holky, které pána přemluvily, aby nevolal policajty. Ještě, že je máme. Pak jim dojde, v jakým stavu je Prcalík a musí prý ihned do nemocnice (i když gestikuluje, že v žádným případě, že chce pivo). Promiňte pane, že vás zase budíme. My víme, ale náš kamarád...poprosí již jednou vyrušeného strejdu naše svaté dívenky o telefonát. Šouráme se domů. Je nám stydno. Prcalík jel s Janou, byla z nás asi nejstřízlivější. Měli jsme holky poslechnout, uznáváme, jsme blbí jak tága, uznáváme, už to nikdy neuděláme, uznáváme - na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, jo a taky čestný pionýrský, zkouším být ještě vtipnej, ale nejsem.
Noc je u Káči divná, pořád se převaluju. Přicházejí mi k sobě otlučeniny, ale hlavně myslím na Prcalíka. Ráno jen čaj a včerejší rohlík. Ne, včera domů nepřišel, co zase provedl, řekne nám jeho máma. Hledáme dál u Prcalinky. Spí jak jezulátko, s drátovanou hubou, teď bude nějaký čas jen srkat brčkem nějaký sajrajty. Ale když se probudí, ty jeho očka nám říkají, že je pořád čert, dokonce spiklenecky mrká, když se holky nedívají. Nezlomný nezmar.
"Vy jste mi ho teda zrychtovali, no aspoň že může šukat": poděkuje nám hezky Prcalinka, když jí našeho kamaráda oficiálně předáváme do domácí péče. Vyslechneme si toho ještě spoustu, ale pak musí nakoupit a my nalejeme Prcalíkovi do trubičky trošku piva, snaží se tomu smát, ale moc mu to nejde. Místo toho si vezme do ruky papír a napíše na něj: "Rychlost vítězí vy pračuráci, vyhrál jsem, byl jsem první! Jen nemám to máslo, co mě pro něj máma poslala!"
Necháme ho v tom, protože je marod, protože ho máme rádi a je to kámoš, kterých potkáte v životě málo. Chodíme ho navštěvovat, nosíme mu naschvál jídlo, co má rád a nemůže ho jíst a vůbec se o něj staráme. Má najednou spousty přezdívek jako Fittipaldi, Niki Lauda a Alberto Tomba, což byl sice Ital a lyžař, ale po těch teď všechny "vobyčejný disko" holky okolo hrozně šílí, tak to prej vypadá dobře.
----------------------------------------------------------------
Příběh sto čtyřicátý čtvrtý - Metaloví stopaři
"Já to na tobě zase vidím, ty musíš někam vypadnout, viď?": zeptala se mě jemně, jak to jen ona uměla. Kačenka, prdelka moje. Měla jako vždy pravdu. Vycítila cukání mých toulavých nohou. Zastavil jsem se a zahleděl se do jejích hlubokých očí. Viděl jsem tam všechno - touhu, smyslnost, oddanost, jiskru. Už naznačovala déle, že by se mnou chtěla být zase jednou sama. Aby si mě užila. To je pořád dokola práce, metal, hospoda, koncerty. Neměli jsme pro rychlost, s jakou všechno ubíhalo kolem, ani čas na obyčejné popovídání.
"Vezmu si dovolenou, je květen, spát se bude dát už venku, hoď se marod ve škole a jedeme. Hned, zítra!": vypadlo ze mě a rovnou jsem zašel ke Kytkovi, aby mě omluvil v práci. Potřebovali jsme oba vypadnout. Z celého kolotoče - sídliště, panely, pivo, matračky, zábavy, muzika. Lákaly nás lesy, louky, toulání, samota a dlouhá nekonečná cesta před námi. Dostal jsem na rozloučenou jednu z nejkrásnějších pus a pohlazení po tváři. Mluvit jsme už nemuseli.
Základem výbavy každého cestujícího metalisty není bágl, spacák, karimatka, dokonce ani krabička poslední záchrany, ale walkman. Taky pytlík s bateriemi, protože bůhví, kde si další koupíme. Byl jsem jinak velmi nalehko. Něco málo prádla, vybral jsem si ale trochu peněz. Zbytek necháme na osudu, na cestě. Nějak to dopadne. Je vlastně i jedno, kam pojedeme. Prostě vyrazíme.
Zavři oči brouku a bodni prstem do mapy. Řekl jsem jí a ona chvilku kroužila a pak se trefila na pomezí Krkonoš a Jizerek. Uff, tam to aspoň znám, taky jsme mohli skončit někde u Rakouska. "Tak jdeme, nemá cenu zdržovat": políbil jsem ji dlouze, až se zajíkala. Cesta, která byla samozřejmě i cílem, mohla začít. Slunce poblikávalo mezi panely, které pomalu mizely za námi. Ještě přes pole kolem Škodovky, hele tady jsem chodil rok do školky. Je tu pořád bahno, počkej já tě přenesu. Byla tak lehounká, nosil jsem ji rád, protože jsem miloval pocit její prdelky v náručí. Taky vždycky vrněla jako kočka a dívala se na mě očima mrkací panenky.
"Škoda, že nemám velký kozy, to by zastavili hned": omlouvala se mi Káča a já ji chlácholil, že důvodem budu asi já, protože odrazuji případná auta. Stojíme na výpadovce na sever. Jablonec prosím. Zastaví tři auta, nikdo nechce vzít mě. Jen Káču, tak vidíš, kozy netřeba. Stoupnu si raději zadkem do protisměru, rozpustím vlasy a vytočím bok jak děvka za pár stovek. Konečně mikrobus. Partička mladých, co jedou do Jizerek na brigádu. Folkaři. Pohoda, dostaneme bagetu i loknout ruma. Sedím vzadu, mezi Káčou a asi patnáctiletou křepelkou. Pořád na mě kouká, asi to přehnala s pitím, v tomhle věku toho moc nevydržíte. Jsem rád, když jsme v Jablonci. Tady kraj znám, kousek je chalupa, ale to teď není podstatné.
Jdeme až do Tanvaldu pěšky, se sluchátky na uších. Láduji si do kroku Sodom a Kačenka Paradise Lost. Pak se nediv, že mi nestačíš. Pojď, rychle, ať jsme pryč z asfaltu, začínám na něj být alergickej. Vidím, že by si prdelka potřebovala odpočinout, ale takhle bychom se nikam nedostali. Konečně nádraží v Tanvaldu. Klidně si natáhni nohy, skočím pro něco k jídlu. Měli jen kabanos, kterýho jsem vzal snad dva metry. A čerstvý rohlíky. Nic lepšího jsem snad nejedla, řekne mi a dá přesolenou pusu. Zatím nám ještě ani nedošlo, že jsme na cestě. Jen my dva. Ještě nebyl čas na rozjímání.
Do Kořenova koupím radši lístek na zubačku. Unaveně si sedne vedle mě a usne. Probudím ji na místě, vylodíme se a jdeme se podívat na rašeliniště kolem Jizerky. Nikdo tady není, turistika ještě nepropukla. Je zima, jen pár nad nulou. Musíme do hospody. Najednou ucítíme v sobě oba obrovskou sílu. Sílu hor, rovných a drsných lidí. Opravdovost, ryzost, upřímnost. Zachvátí nás duch lesů a strání. Nevíme, kde budeme spát, ani kam půjdeme zítra, ale jsme spolu, to zatím stačí.
Dostaneme štrúdl od paní hospodské, utopence, všechno zadarmo. Platíme jen pivo a rum. Rozprávíme, jsme pocestní, tuláci, kteří opustili civilizaci a chtějí zmizet, stát se součástí přírody. Být lesem, potokem i větrem, který si pohrává s vlasy mé milé. Když potkáte hodné lidi, nabijí vás pozitivní energií, to ví každej malej Buddha. Loučíme se s hostinskými, pokládáme ruce do dlaní, jako bychom se znali odjakživa. Paměť místa, otisk dobroty, chtěla bych tady zůstat, žít, vychovávat děti. "Já vím, ale musíme se taky někde vyspat, pojď": ženu ji do smrákání.
Jdeme pod Jelení horu, najdeme první skalní výklenek a rozbalíme spacáky. Oheň se zde nesmí rozdělávat, tak jen koukáme na hvězdy a nasloucháme zvukům lesa. Jsme jak dvě larvy, zalezlé ve spacáku. V jednom, druhý nás přikrývá. Voní jí vlasy jehličím a tulí se trošku i ze strachu, vyděšená sýčkem, štěkáním srny i výkřikem dravce. Usínáme, ale ještě předtím si vyprávíme o budoucnosti. Jsme jako dva malíři, stojící u bílého plátna, kteří uhlem črtají čáry života. Kdybych já tenkrát věděl, to co dnes, vážil bych si těch chvilek ještě víc. Zakonzervoval bych je a uložil do síně nejkrásnějších vzpomínek.
Neznám nic hezčího, než ranní rozbřesk v lese. Protřu si oči a vidím ji, jak se sklání nad potokem. Vlasy rozpuštěné, jen v kalhotkách, bláznivá, vždyť nastydneš. Už vím, proč ti říkám vílo. Ani větvičky pod ní nekřupají. Vrhne se na mě hladově, jako šelma, která mě chce ukořistit. Nebylo by krásné zůstat zde na věky? Lovci a sběrači, muž a žena, Adam s Evou? Lehká naivita mládí nás nutila k dlouhým básním o životě v lesích.
Vyhnal nás až hlad a lesník, který za sebou tahal snad nejdelšího jezevčíka, co jsme kdy viděli. Směrem na Sněžku musíte támhle, pak doprava a potom se zeptejte. Vykročili jsme, hladoví, ukojení, s nekonečnými úsměvy na tvářích. Opláchneme se v Jizeře, která je zde jen potokem. Posíláme vám do Boleslavi pozdravy! Jdeme pěšky, po lesních stezkách, klopýtáme přes kořeny, drásají nás kameny. Čínské kecky nejsou určeny pro pochody. Smotám si tkaničky a hodím je přes ramena. Jdu bosky, stejně jako ona. Blázni? Možná trošku. Ale šťastní a spokojení.
"Máš pěknej zadek, tulačko": plácnu ji a vyprávím o Na cestě a Dharmových tulácích. Má Kerouacka taky moc ráda, k našemu věku tak nějak patří. Máme děsnej, fakt příšenej hlad, další vesnice v nedohlednu. V květnu vám ještě nikde nic neroste a kdo by se tahal se zásobami? Prosím vás, tohle není výlet se školou, ale úprk z města. Jíst se ale musí, máme taky spoustu kilometrů v nohách. Hospoda, konečně hospoda. Harrachov. Nejdřív pivo, zasyčí do nás, potom gulášek. Opět výčepák, co vypadá jak obr, ale má očička kotěte. Je hodný, poradí cestu, dostaneme chleba. Jen proto, že jsme na cestě. Možná bychom mohli být žebráci, nemyslíš?
Musím ji vzít k mé milované Mumlavě, kde mě jako malého kousla vosa na nanuku do jazyka a já do ní spadl a otužil se v tůni na věky věků. Sedíme na stejném kameni a mudrujeme. O metalu, o nás, o tom, že chceme mít malou holčičku s pomněnkovýma očima. Co vlastně potřebujeme k životu? Co hledáš člověče? Opravdu jsou ta nová auta každý rok, nové věci, prachy, prestiž, mety, kterých když dosáhneš, tak stejně nejsi spokojený, tolik důležité? Nemají nakonec všichni staří mudrcové pravdu? Kdo to ví, pověz miláčku. Já třeba potřebuju momentálně tebe. Protože jsem po jídle, spokojený a ke štěstí mi chybí už jen dva tuleni na břehu řeky Mumlavy.
Cesta čeká, džíny znovu nasadit, nohy naposledy omýt ve vodě. Sluchátka hezky na uši a jdeme. Z Harrachova na Sněžku je to něco k třiceti kilometrům. Dnes rozhodně takovou porci nezvládneme. Kupujeme ve starém socialistickém a zrestituovaném obchodě rohlíky, lovečák a lahev rumu (na noc, víš, bude zase zima). Dojdeme někam pod Lysou horu, utáboříme se u ohniště a já se stanu na chvíli pračlověkem. Ještě, že mě děda brával do lesa, ještě, že ze mě chtěl mít skauta. Dělá mi dobře, že jsem za chlapa. Můžeš zatím žvejkat kůže Kačenko - vidíš MŮJ oheň, se mnou ti bude navždy teplo a bezpečno. Hodí po mě šišku a směje se na celý les.
Oheň plápolá, jíme lovečák (opéct se dá všechno, hned se chuť násobí). Srkáme rum a vodu z potoka. Daleko jsou naši kamarádi, rodiny. Těžká chůze nás občas přehodila do hádavého módu, ale pak přeběhla přes cestu srnka s mladými a my najednou stáli a koukali na všechnu tu krásu, ticho, na mateřství, že jsme byli znenadání pokorní. Jako dva mniši, co se vydali na cestu pokání. Možná ano. Potřebovali jsme si říct tolik věcí, ujasnit si naši pozici ve vesmíru.
Ale abyste nemysleli, hlavně byla legrace. Byl jsem zase malej kluk, hráli jsme si na indiány, sledovali stopy jezevce, mazlili se na mechu. Smáli se, smáli se, smáli se. Nikde žádný stres, i přes těžké nohy, nemožnost se pořádně umýt. Jak může být dívka v tomhle věku tak křehká a zároveň tolik vydržet? Neměl bych ji teď hostit v nějaké vyhlášené restauraci v Praze a machrovat večer na nejvyhlášenější diskotéce? Ne, Smrťáčku, tohle po tobě nechci a nikdy chtít nebudu. Radši zase zmizíme do lesů, jo? Slib mi to! A já na ni koukal jak mladý zamilovaný tele. Prožili jsme toho spolu už tolik.
Jedna lahev rumu a dva lidí se rovná spousta radosti. Mé strašidelné příběhy byly uprostřed lesů o hodně víc děsivější. Nekoukej se, když půjdu čůrat, ale buď tady a mluv na mě. Haha. Jsi strašpřítelkyně. Hele, bacha, támhle je nějakej divnej stín...cože? Pak taky ty hvězdy. O těch se toho tolik namluví, ale když je vidíte doopravdy, padnete stejně na kolena a ne že ne. Ráno ses třásla jako osika. Ale jsem hrdina, zabalil jsem tě do obou spacáků a sám si lehl do listí. Mám hroznej hlad, dneska lovíš ty, máme rovnoprávnost.
V lese, na pařeze, z ničeho nic obejmout její prdelku a vzít si ji zezadu. Klidně si zakřič, tady tě nikdo neuslyší a já budu rád. Až přijedeme domů, přestaneš brát prášky, jo? Jsem asi připravený, myslím, nevím, chci. Proč to vlastně zdržovat? Smrťáku teď nekecej a makej, ještě chvilku, prosím. Vybouchla a já uklouzl na jehličí. Inu příroda, jak to ti naši předci dělali?
Musel jsem jí půjčit kazetu do walkmanna. Aby šla rychleji. Dostaneme se na afaltku. Avie, zaměstnanec lesa. Vezme nás notný kus cesty. Až do Špindlu. Hrozně milej chlápek. Kde se to v těch lidech bere? Je to horama? Nebo zažíváme nějaký sen? Smrťáku, je na nás vidět, že jsme do sebe zakouslý, víš. Lidi tohle vycejtěj. To i kurva roztaje, řekl by Prcalík. Asi jo. Diskutujeme až do první hospody. Tenkrát se tady ještě nescházela nová česká podnikatelská šlechta. Byl tu klid. Líný, nakažlivý mír hor.
Místní (vždycky je jim dobré věřit, oni hory znají, to vím už od dvou let, když jsem chodil po Jizerkách s dědou) nám prozradili, ať se dneska na Sněžku vybodneme. Počasí se změní. Nojo, ale my nemáme kde bydlet. Po gulášové polévce se domluvíme, prozradí nám paní od výčepu. Hergot ta má prsa, tam bych se rád ztratil, musím Kačence říct po pátém pivku. Odpoví mi, že si mám hlavně dát bacha, čím budeme platit.
Opiju se já, Káča a nakonec i paní Miluška. Poprsí i touhu má sice velké, ale hlavně je to z gruntu hodná ženská. Asi ji miluju, protože nám připraví nadýchané duchny, kakao před spaním a ještě na nás kouká jako na svatej obrázek. Měla syna, chudák v zimě nedávno umrzl. Smrt občas lidi pokřiví bolestí, ale to není její případ. Cítíme z ní dobro a pokoru.
V noci se probudíme vichrem a bouřkou. Jiskří venku i v nás. Sex může být vláčný, uvolňující, lehce bolestivý, smutný, ale tentokrát je divoký jako počasí venku. Byla si jak nějaká pornoherečka, řeknu ještě a usnu. Jako pařez, jako dub, jako jezulátko.
Nutím Milušce ráno peníze, ale naštvali bychom ji. Když odcházíme, tak pláče. Máme se prý vrátit (Já se vrátil, před pěti lety. Už s dětmi a mojí současnou manželkou, paní Miluška mě poznala a já si s touhle úžasnou paní padl hned do náruče. Předtím jsme se viděli jednou v životě - tohle jsou pro mě zázraky), což slíbíme, ale už nás čeká výšlap. Já nějakou lanovkou nejedu, nejsem sráč. A tak si dáme do těla a cestou se zastavíme jen dvakrát na pár loků vody.
Nahoře je nám krásně. Muckáme se, hrajeme si, že jsme na střeše Český republiky. Máváme Polákům i Čechům. Jednou trošku zaprší, ale jinak je krásně. Mračivo, ale se sluncem. Krása, nádhera. Dosáhli jsme svého cíle. Dva metaloví stopaři zdolali Sněžku. Jsme nahoře snad hodinku, ošlehaní větrem. Pak nabereme směr mezi kleče. Cesta česko-polského přátelství, až do Malé Úpy. Smráká se. Kde budeme spát dneska?
Nejsou jen hodní lidé, ale také ti méně hodní. Nedivím se jim, kam by přišli, ubytovávat každého zadarmo? Čeká nás zase les. Moc to neřešíme, o takto podružné věci nám nejde. Hlavní je cesta, která je pořád cílem. Chůze v různých rytmech, která očišťuje, naplňuje. Třídíme myšlenky, povídáme si, protože už dávno víme, že vztah není o šukání, penězích, ale o rozmluvě. Nechceme být jako zástupy dvojic, které jsou spolu jen kvůli tomu, že se to tak dělá nebo kvůli pomíjivému potěšení. Jako všichni mladí chceme víc. Prcalík by řekl, že nechceme život jen tak promrdat a rozhodně tím nemyslí jen splynutí dvou těl.
Když si šeptáte se svým protějškem v noci na horách, dostává vše úplně jiný rozměr. Člověk odhodí nedůležité věci pryč. Ohlodá se na kost, odhalí. Protože je unaven, sedřen a nemá na nedůležité věci čas. Mívali to tak kdysi sedláci, protože museli naslouchat přírodě i sobě samým. Jinak by nepřežili. Jo, mudrujeme o podobných věcech. Čůráme do potoka, zpíváme si potichu. Usne a její vlasy září rozpuštěné na zelené trávě (proč nejsem malířem?). Měla bys být princeznou v bílých peřinách. Měla by sis vybírat šatičky, botičky, cingrlátka. Místo toho tě vezmu do lesů, nutím tě chodit desítky kilometrů, pít z potoka, moc nejíst a být mi po vůli na místech, kam by psa nevyhnali. Nejsi náhodou svatá, tulačko?
Poslední ráno v lesích, ty na bobku u kytek na mýtině. Dej si je do vlasů, prosím! Zatanči mi má modro černá vílo, tvůj tanec, pogo, pak si to rozdáme na trávě, souhlasíš? Splněna byla všechna má přání a vyčerpaní se koupeme v Úpě. Museli jsme seběhnout ze strání, svléknout se do naha. Brrrrr, to je tak hrozně studený, ukaž, musíš ho mít malýho. Hele, neprovokuj a koukni se na ty svý rozinky. Jako bychom se v té ledové vodě očistili. Dva budhističtí mniši v horské řece, došli jsme už osvícení? Kačenka vypadá, že ano. Hoří mi srdce a nevím, jestli je to ledovou vodou a větrem nebo kouzlem okamžiku. Spíše obojím.
Cesta zpět do civilizace trošku bolí. Stopování probíhá nadmíru dobře, ale čím víc se blížíme k domovu, nejsou lidé už tolik veselí. Jako by je něco tížilo, dachmalo, jako by měl každý z nich na zádech batoh plný starostí. Jak to? Vždyť mají tak krásná auta, ženy, děti, psy, domy?
Nechci si ani v Boleslavi nazout boty. Odvykl jsem. Nemůžu se naladit na všeobjímající šeď. Lekám se zachmuřených obličejů. Tak jsem tě má milá zase jednou vyvezl. Ušli jsme spousty kilometrů, potkali mnoho dobrých lidí, krásných zvířat. Viděli věci, které normálně nevidíte. Dívali jsme se totiž jinak, odlišným pohledem, pod povrch. Zjistili jsme, že jsme schopni spolu přespat i sami vysoko v horách v mrazivém lese. Že nepotřebujeme boty. Ani moc peněz. Stačí nám jiskra, naděje v další den.
Poslední francouzák u vás před domem, objetí a pak řekla: "Smrťáku, to bylo něco tak nádhernýho, úžasnýho, i když šíleně náročnýho. Vždycky jsem doufala, že něco podobného zažiju, děkuji ti moc!"
------------------------------------
Příběh sto čtyřicátý pátý - Můj metalový pes Arlie
"Ty vole Smrťáku, vy si začínáte bejt s tím tvým psem fakt hrozně podobný. Máte stejnou bradku, pohled a nenecháte na pokoji žádnou fenu široko daleko": přivítal nás Prcalík na panelech. Následovalo další špičkování. Usmíval jsem se. Věděl jsem své. Pustím psa z vodítka a koukám do kraje. Chvíli očůrává nějaký keře a pak se začne věnovat své nejoblíbenější činnosti. Lovení syslů. Čeká u nory a když se objeví hlava, tak vystartuje. Nemá moc velkou úspěšnost, ale občas se mu zadaří. To pak přinese vítězoslavně kvičícího sysla a směje se u toho. Ano, můj metalový pes Arlie se uměl hodně smát.
Dostal jsem ho jako náplast za bolest. Ve svých čtrnácti letech. Dvouměsíční ukňučené klubko černých chlupů. Prý, že bude spát na chodbě v bedně od jablek. Prdlajs, už první noc jsem si natáhl molitan na zem a leželi jsme spolu. Byl poprvé pryč od mámy a za okny třískala obrovská dunivá bouřka. Držel jsem pár deka rozechvělého těla a šeptal mu do ucha, aby se nebál. Nespal jsem celou noc a už tenkrát jsem si s ním povídal. Každý, kdo někdy měl psa, ví, o čem píšu. Psi opravdu mluví. To je jasná věc.
Puberta nám začala tak nějak společně. Bylo to super. Holky rády ňufají na roztomilý zvířátka. A to on byl. Jmenoval se Arlie a díky němu jsem se často seznámil i s dívkami, na které bych si nikdy jinak netroufl (pardon slečno, já vím, já vám koupím nový punčochy, on za to nemůže, jakmile vidí hezkou holku, vysune drápy...měli jsme to nacvičený, i když pes drápy vysunout jako kočka nemůže). Ale protože jsem s ním nechodil na výstavy, protože přerostl o dva centimetr požadovanou výšku, tak mu sebrali papíry. Ne, já mu fakt budu dávat najíst. Nikdy nepoznal granule. Byl to pes s velkým P. Divoký, uštěkaný a poslouchal jen mě. Nebo spíš, dělal si co chtěl a když došlo na nejhorší, tak jsem ho pěkně poprosil. Protože to byl metalovej pes s duší pankáče.
Přišla konečně Káča a tulí se ke mě. Brzy bude krvavé nebe a nad Michalovickou putnou zapadne slunce. Zajedu dlaní své modré víle zezadu do džín a snažím se ji dělat dobře. Jsme stranou a už je zase tady. Ten jeho čumák, rve se mezi nás. Hrozně na mě žárlil. Kačenka byla první, kterou po čase přijal do smečky. Jediná holka mimo mámy. Ale že to trvalo. Na chalupě, když jsem ho musel zavřít do kuchyně, protože jsem nechtěl, aby viděl, jak děláme ty legračně příjemný pohyby, tak proskočil sklem. Pořezal si tlamu. Blbej pes, co mě miloval.
Hlídal mě doma, hlídal nás na procházkách, když jsme se s Káčou toulali po nocích v lese. Brali jsme ho na stopa a každý nám zastavil. Plemenem malý knírač, povahou osobnost, rebel a dobrák od kosti. Jednou mi přinesl potkana i mrtvou rybu v jeden den. Musel jsem ho pak drhnout ve vaně snad hodinu. Byl neskutečně naštvanej, chtěl mi přece udělat radost, ne? Nežebral u stolu, protože byl cvičenej. Získali jsme spoustu zkoušek ve stopování, rozeznávání pachů. Jen aportovat nikdy nechtěl. Byl na to moc hrdej.
Když bylo ouvej a svět zahalila temnota, tak byl jedinej, kdo za mnou přišel. Pokaždé vycítil moje nálady. A neměl rád heavy metal, hrozně u něj vyl. Asi ho vytáčely hlasy. U Lemmyho ale usínal a vrněl blahem. Vždycky jsem tak nějak počítal, že bude doma, že ráno, než půjdu do práce, tak ho vyvenčím. A odpoledne vezmu na panely. Moc dobře jsem věděl, že má rád pivo. Kluci mu dávali občas líznout a měli z toho hroznou srandu. Já jim pak nadával. "To je cvičenej pes, kterej má služební zkoušky, vy volové. Když mu řeknu nesmíš, tak poslechne": křičel jsem na ně. Věděli, že mám pravdu. Kromě piva. Tak mu aspoň nedávejte dvanáctku, blbci.
Když mi bylo šestnáct, tak jsem ho málem obrečel. Viděl jsem tenkrát na ulici jednu slečnu s takovým tím úchylně bílým pudlem. Ona měla povýšený úsměv a hrozně se mi líbila. Princezna, která se s nějakým vlasatcem nikdy bavit nebude. Dneska ale jo. Pustíme pejsky, co říkáš. Ať se proběhnou. Její fenka hárala a přeběhla silnici. Můj metalový pes ne, srazilo ho auto a já dal dva platy z brigády, aby ho mohli operovat. Přišel o oko a měsíc jsem se u něj po nocích modlil, aby přežil. Začal jsem na něj dávat ještě větší pozor. Chvíli se mnou nemluvil a mě to hrozně bolelo. Jeho víc, ale vůbec u toho nebrečel. Na rozdíl ode mě. Ta kráva slečna mi pak řekla, že je bez oka ošklivej. A že už se mnou nikdy nepůjde venčit. Odpověděl jsem ji, že doufám, že tu její načančanou fenku jednou zprzní nějakej toulavej pes a jí taky.
Nejlepší stejně bylo, když si s ním Káča na Radouči hrála. Běhali po zvlněné trávě. Rozevláté vlasy a kolem dvaceti kilo divoké radosti. Uměl kousnout jen tak jemně, aby to nebolelo, špičkami zubů, jako to umějí fenečky, když nosí štěňata. Dvě bytosti, které jsem měl rád nadevše. Nakonec skončili pokaždé na zemi, kde se navzájem pusinkovali. Drbala ho pak za ušima a on bručel jako když dostal kost. Hovězí, pro kterou jsem chodil speciálně na jatka.
Jednu dobu jsme byli oba nešťastně zamilovaní. Já do sousedky, který bylo něco kolem třiceti. Chodila věšet prádlo jen v kalhotkách, dělala na mě pusinky a vkrádala se mi do snů. On do fenky naproti z baráku. Byla proti němu taky starší a hlavně o tři hlavy větší. Jednou ji tajně obskočil. Já sousedku nikdy. Zůstalo jen u představ. Škoda.
V parku, hned u baráku sedávali na lavičkách různý existence. Občas byly agresivní a chtěly se prát. Pokaždé mi pomohl. Prokousl lýtko či ruku. Nebo mě hlídal, když mě dokopali na hromadu. Proti přesile nešlo často vyhrát. Říká se, že když vás pes olíže, má to léčivé účinky. Asi jo, protože jinak bych měl ten svůj ksicht ještě víc zmuchlanej. Aspoň to říkal Kytka a ten tenkrát věděl všechno.
Ne mami, slibuju, že si ho nikdy nebudu brát do postele. Kecal jsem. Stačilo jen, když se ve vedlejším pokoji zhaslo a přicupital. Dokonce se naučil neťapkat po linu. Aby si mohl vlézt ke mě. Přitulit se a povídat si. O tom, co mě trápilo, o ženských, o naší partě. O bolesti, o radosti. Vždycky poslouchal. Byl tak vyčůranej, že věděl, kdy nás má nechat s Káčou spolu a kdy už je po všem a může si k nám zalézt.
Kačenka moje milá, holka s dobrým srdcem, si domů pořád tahala kdejakýho toulavýho vořecha. Arlie byl rváč, rebel, takový to věčně uštěkaný, neučesaný zvíře, ale psím bezdomovcům nikdy neubližoval. Jakoby vycítil, že na tom nejsou dobře. Zajímavá věc, jedna z mnoha, kterou si nedokážu dodnes vysvětlit. Já vím, jsme ateisti a vědci, ale stejně. Má modrá víla mu říkala Korálku, protože v tom jednom zbylém oku bylo vidět všechno. Odlesky nálad, oddanost, síla a asi i nekonečno. Může být pes moudrý? Občas o tom přemýšlím a přiznám se, že nevím, ale spíš jo.
Kolik máš štěňat, fešáku? Říkali nám lidé, co prý rozumějí psům. Ale jen do doby, než jsem jim prozradil, že už nemá papíry. Nechápali. Takovej krásnej kousek, to děláte špatně. Ale kdepak. Já jen nechci, aby byl v tabulkách, aby byl kusem masa na výstavě. Není to žádná miss, milá paní, ale metalovej pes. A štěňat má spoustu, jen to zatajujeme. Což tedy byla mimochodem pravda. Byl fakt fešák a feny na něj šly. Trošku jsem mu záviděl.
Měl rád vanilkový rohlíčky a dokázal čekat u trouby a spálit si čumák, když je konečně máma vytáhla z trouby. Jana mu je nosila i kupovaný z krámu, ale bylo na něm vidět, že mu tolik nechutnají. Přesto ji olízl ruku a podal pac. Stejně, jako když se mu pustili Slayer. To jsem ho naučil já. Dokonce i pařil hlavou, jako správnej metalák. Šíleně jsme se u toho pokaždé nasmáli. Taky jsem ho naučil kutálet sudy, tančit a dělat děvku, což spočívalo v tom, že vykrucoval zadek. Hrozně mi připomínal jednu sousedku, co dávala za prachy diskofilům.
Utekl mi jednou, když jsme se šli s Káčou na Švarďák koupat. Stál tam stoh plný hlodavců a přemohly ho geny. Měli jsme strach a nereagoval na naše volání. Neměl čas, rovnal si do řady své úlovky na druhé straně. Taky nám jednou zmizel, dole na Krásné louce, u Cikánský zátoky. Chtěli ho ukrást, ale já se kvůli němu porval. Mýho psa nikdo jíst nebude.
Někdo je za dveřmi, bála se Káča v jednom podzimním sychravém dni. Chalupu navštívili zloději a nebýt našeho hlídače, asi bych je dědovou sekyrou nevyhnal. A úplně nejvíc mě zachránil, když jsem si byl zaběhat dolů roklí. Na pískovcových oslizlých kamenech jsem padl naznak a omráčen zůstal ležet v mlze. Doběhl pro kamarády na panely. Měl jsem namále. Díra do lebky, destička, šití a sražená krev. Dostal ode mě obrovskou kost plnou morku a od holek asi tři plechy vanilkových rohlíčků. Prcalík mu koupil jednu Plzeň dvanáctku.
Byli jsme jako jedno tělo. Spřízněné duše. Nerozdělitelná dvojka. Chodil mi u nohy bez vodítka, vycvičen a přesto samorost, hlava dubová, šelma a malá chundelatá koule, kterou jsem sám stříhával na panelech. Neměl to rád, nesnášel stejně jako já, když mu někdo šahal na hlavu. Připadal si pak nahatej a naschvál se vyválel v první mršině. Stejně, dodnes nevím, kdo co od koho odkoukal.
Měl jsem knížku 100+1 rad pro chovatele psů. Psanou ještě postaru, aby pes zůstal psem a člověk jeho pánem. Na Arlieho moc rad nefungovalo. Byl svůj. Originál. Pes, který se mnou byl 17,5 roku. Pochoval jsem ho na chalupě v Jizerkách. Pod kaštanem, protože to tam měl hrozně rád. A pokaždé, když se na hory dostanu, jdu si s ním promluvit. Vypadám u toho sice jako blázen, protože každej normální člověk přece věří tomu, že psi nemluví. My ale víme svý, viď Arlie?
-------------------------------------------
-------------------------------------------
Příběh sto čtyřicátý šestý - Metal se vznáší putykou a nám je fajn
Mám v sobě tak třetí pivo. Možná čtvrtý. Když si čtu, tak moc nevnímám. Potřeboval jsem na chvilku uniknout do světa knížek. Nasát jiné příběhy, než ten svůj podělanej život. Pil jsem tak trošku na žal.
Byla středa a já nešel do práce. Vzal jsem si volno. U očního to bylo vždycky na dlouho. Chodil jsem k paní profesorce od dvou let. S tupozrakostí na jedno oko. Užili jsme si spolu fakt hodně. Já pořád rozkapaný a slzící. Ale ona se mnou měla trpělivost. Obrovskou. Sestřičky taky. Pomohly mi moc. Aspoň trošku na levý oko vidím. Jsem jim vděčný a možná se mi bude trošku stýskat. Teď už se ale nedá dělat nic, budeš vyřazenej, jseš už dospělej a tvé oči dokončily svůj vývin. Objali jsme se na závěr, mladou sestřičku jsem poplácal po zadku. Taky chodila na metal.
Stavil jsem se u mámy v práci a všechno jí řekl. Byla smutná. Tenkrát byly laserové operace jen pro někoho a hodně drahý. Tak holt budu trošku slepej, no. Neplač mami. Dáme si něco k jídlu. Naproti v bufetu Čas. Narvu do sebe dvě smaženky a jedno pivo. Dneska přijdu asi pozdě, jdu všechno zapít. Že budu nosit brejle celej život, že budu vidět tak do čtyřiceti a pak se to začne zhoršovat. Na prsou se mi usadila tíseň, ale před mámou jsem hrál hrdinu. Musel jsem k Hymrům.
Je tu klid. Jen pár mániček, co serou na práci a několik řemeslníků. Obědvají a nadávají. Pořád dokola nadávají a já jsem přesto moc rád, že je vidím, že vůbec něco vidím. Oči jsou pro mě najednou dar, mohl jsem dopadnout o hodně hůř. Posouvám si obroučky na nose a hltám jednu stránku za druhou. Další pivo. Jasně Franto, dávej, suň to sem a neser se se mnou. Potřebuji se nalejt, vymazat všechny chmury. Ty seš můj psycholog, vrba i kamarád z mokrý čtvrti. Dáme ruma?
Odbyla třetí hodina a já už mám rozkecáno. První dělňasové si objednávají, vyprahlí a plní dne z továrny, ale já čekám na Káču. "Tak jak si dopadl?": ozve se už ode dveří a náš metalový stůl se začne konečně plnit. Holky, Jana a moje milá, přišly spolu. Jsou napnuté, co mi paní doktorka řekla. "No, budeš navěky chodit se slepejšem. Až mi bude po čtyřicítce, tak tě budu poznávat jen po hmatu. Musíš mít pořád pevnou prdelku, protože jinak si budu myslet, že jsi někdo jinej": vysvětlím jim pomalu, že sice dobrý, víc se dělat nedalo, ale taky žádná sláva. Možná někdy v budoucnu, lékařská věda jde dopředu a když budu bohatej, tak se něco vymyslí. Zatím ale budu nosit ty svý lupy a budu na vás brejlit.
"Tak z tebe bude navěky slepýš, co není had?": podpoří mě svým stylem Prcalík. Pak mi koupí ruma a poplácá po ramenou. Pořád lepší, než kdyby ti nestál, vole. Mě to ale stejně štve. Jsem napnutej a žmoulám ruku Káče, až ji občas zabolí. Mám trošku nervy a nic na tom nezmění ani utěšování od holek. Nakonec na mé tváři vykouzlí úsměv až Kytka, který dorazí dlouho poté, co už máme notně upito.
U Hymrů bylo vždycky nahuleno. Hospoda měla své neopakovatelné kouzlo. Setkávaly se tam party dělníků, mániček, metalistů. Ale taky kravaťáci z banky. Skvělý pivo a rychlej číšník. Občas na brigádě nějaká holčina, co vrtěla zadkem a vydržela ty naše kecy jen chvilku. Vyřešilo se tam, během cinkání půllitrů, úplně všechno. Jen já se cítil divně, pořád si mnul oči a sugeroval si, že už to začalo, nějak hůř vidím. Možná, kdybych od malička furt neležel v knihách.
"Mám pro tebe lék na všechno, se posereš": zahlásil Kytka, který se zjevil jako duch (pamatuji si, jak doslova vystoupil z dýmu). S žebradlem plným kazet. Holky sorry, ale Smrťák je zachmuřenej, pusťte mě k němu, máte sice kozy, ale muzika je lepší lék (nic proti kozám). Přisedne si, požádá mě o walkmana. Zavři voči brouku a poslouchej. Do uší mi začal znít mrtvolný zvuk. Změny temp a nálad. Šílený řev a skřehot. Doomová smrtící atmosféra. Seděl jsem s hubou dokořán a zažíval totální euforii. "A teď čum na ten obal kámo": dodal Kytka a já si ten okamžik zafixoval v hlavě navždy.
Musel jsem se z toho šoku vzpamatovat. Poprvé v životě jsem slyšel Autopsy. Mental Funeral. Vůbec nevím, kde tuhle partu můj kamarád vyštrachal, ale on měl svý zdroje, tak jsem neřešil. Najednou mi bylo jedno, že budu do smrti nosit brýle, že budu poznávat lidi spíš podle pohybu a hlasu, než podle tváře. Byl jsem v jiným světě, v tom našem, protkaným muzikou a pivem. Byla to chorobná láska na první pohled. Já a Autopsy. Kytka ihned z hlavy vysypal všechna dosud vydaná alba, EP a singly, včetně demonahrávek. Zapsal jsem si všechno poctivě na druhou stranu účtenky. Franto, tohle chce spláchnout. Tak na Autopsy. Dáme ferneta? Platím.
Byli jsme do sebe zakousnutí jako nějací vědci. Řešili jsme muziku, doporučovali si nové desky. Kytka a já ve svém živlu. Prcalík s lehkým úsměvem a holky s až nábožnými výrazy ve tvářích. Bývá hrozně skvělý, když potkáte lidi, co něčemu rozumí, je to jejich koníčkem, součástí. A my hudbu prožívali jako nic jinýho. Dávala nám sílu, pocit soudržnosti. Byla i kulisou, zážitkem. Terapií na všechny problémy, spojovacím článkem. Taky legrací a pohodou.
Metal se, tenkrát, v den mé zaslepenosti, vznášel putykou a nám bylo hrozně fajn. Neznám nic lepšího, než dlouhý hovory o muzice s lidmi, co se moc neprožívají. Seděl jsem mezi Janou a Káčou, tělo na tělo, létala mezi náma erotika a cítil se skvěle. Navzdory stereotypu v práci, natruc stále se hádajícím rodičům, na protest proti paní doktorce, která mě právě vyřadila z "dětského" oddělení. No a co, tak tolik neuvidím, mám ale uši, mám metal, mám svoji holku a tenhle svět bude můj. Snad.
Piv mám v sobě asi tunu, už notně blábolím. Je středa a zítra musím do práce, ale to nevadí, jsem dnes opilcem, co s tebou půjde domů. Vylezu po hromosvodu a pak se na tebe vrhnu hltavě. Nesmíš moc křičet, aby nepřišli vaši. Dneska to bude na tajňačku. Když lezu dolů z okna, tak zase spadnu, na záda, jak pytel brambor. "Ty seš jak paragán": ozve se z vedlejší potemnělé uličky, až se leknu. Čeká tam nevím proč Jana. Mám na ní hloupý řeči, ale ona je můj strážnej anděl a byla trpělivá, až skončím s Káčou. Prý abych trefil domů.
Uteču jí na Mírák, zajdeme si několik kilometrů. Stoupnu si na lavičku, motám se a vyčůrám na asfalt jedno obrovský srdce. Je to mé poděkování. Padnu párkrát na hubu a doma mě musí Jana předat mámě. Jakube, štveš mě, chováš se jak otec. Rána pod pás, ale víš mami, když už jsem ten slepejš...
Ráno je bolehlav, v hubě na zvracení, tělo si dělá co chce. Ale továrna nepočká, čeká na mě, ta děvka temná. Ještě, že se mnou jde Kytka. A dal mi tři kazety Autopsy. Ihned je vložím v kanclu do walkmana a těším se, až bude padla. Sluchátka si nesundám celý den, ani v umývárce, když tam chodím doplňovat ke kohoutku své dehydrované tělo vodou.
Koukám na lidi okolo. Mají nasraný výrazy a pořád nadávají. U soustruhů, na lince, ve skladu. Nikde nevidím světlo. Jsem jedinej, kdo se usmívá. Vždyť mám všechno. Krásnou holku, skvělý kamarády a v hlavě Autopsy. Víc nepotřebuju až do druhé hodiny, to začnu mít obrovskou chuť na pivo. Vylezu z továrny a zahrozím na Kytku: "Metal pyčo!" Jdeme hned do Dřeváku na Podkováň. Dáme, jedno, dvě, co říkáš? Pokecáme o muzice? Musíme ze sebe spláchnout továrnu.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh sto čtyřicátý sedmý - Sabath se strýcem vypráví a my nasloucháme s otevřenýma hubama
První teplo se povalovalo mezi panelovými domy a já hledal stín. Pro strejdu, kterýho mi zase hodili "na hlídání". Protože byl starý a hluchý, protože s ním bylo těžký pořízení. Tak jsem ho vzal na pivko k Hymrům. Kluci ho měli rádi a tak si hned sedneme, vzájemně se poplácáme po ramenou a já na svém příbuzném vidím, jak je spokojený a šťastný. Má pivo, drát od ucha k naslouchátku. To si postaví vedle piva a během chvíle je středem pozornosti.
Všichni opilci, máničky, metalisti, skinheads i dělňasové koukají naším směrem. A strýc vypráví. Má toho na srdci hodně. Stačí poslouchat. Příběhy o lágru, o tom, jak jednu noc přemýšlel, že z hladu zabije svého souseda a sní ho, o nekonečných bolestech, když musel tahat i v nemocech těžké kamení. Jen kvůli tomu, že je Žid. Kvůli Davidově hvězdě, kvůli svému původu. Strýc uměl vyprávět. A taky se díky své hluchotě nenechal moc přerušovat. Jeden příběh rovná se jeden panák. Každý ze starších o válce od někoho ještě slyšel. A jak známo, osobní zážitky vám toho řeknou stokrát víc, než upravené učebnice.
Pak se stalo něco, co si soukromě zařazuji do škatulky nevysvětlitelných jevů. Strýc vstal, beze slova podal Sabathovi obě ruce a díval se mu tak nějak divně do očí. Něco zamumlal. Náš kamarád byl najednou klidný, jako kůň, kterého právě někdo zkrotil. Oba dva, jeden pronásledovaný fašistama, druhý komoušema, jakoby se znali odnepaměti. Usedli vedle sebe, dali si ruma a celá hospoda na ně koukala jako na nějaký zjevení. Kolem našeho stolu se vznášelo tolik zažité bolesti, že se holkám začaly na tvářích válet slzy. My jsme měli taky namále. Trvalo dlouho, než napětí povolilo. Člověk by řekl hospoda, tady se jen chlastá a dělaj kraviny, ale tenhle večer byl výjimečný. Hodně výjimečný. Alespoň pro nás.
Z obou pánů bylo kromě bolesti taky cítit obrovská hrdost a síla. Je nikdo nikdy nezlomil. Oni by měli být hrdiny, ke kterým se vzhlíží (což taky pro nás byli). Jeden málem umučený kdysi při útěku z lágru, druhý skoro umlácený k smrti policajty. Kde je tvé svědomí národe, ptali jsme se s Prcalíkem, když jsme chcali do žlábku. Oni si toho zažili tolik, že by to vydalo na několik životů. Sabath o starých časech nerad mluvil, ale tenhle večer se rozpovídal. Jak máničky naháněli před koncerty, jak je odvezli na nějakou ves a bez výjimky zmlátili. Včetně holek, komplet, do krve. Kvůli hudbě. Kvůli dlouhým vlasům. Výslechy, výslechy, výslechy. Vyhození ze školy, zničený život. Zajímavý bylo, že oba milovali hudbu. Jeden klasickou, vážnou a druhej rockovou (a pak metalovou).
"Já to nikdy nebral tak, že bych někdy bojoval za nějakou svobodu. Já jen nemám rád, když se děje bezpráví, když se ubližuje nevinným a bezbranným. Tak jsem se sebral a šel jsem bojovat. Mladej, asi i naivní, ale já byl takhle vychovanej. Bejt rovnej, mít sílu se podívat na sebe do zrcadla, neohnout se": vysvětloval nám strýček, jak kdysi začal s roznášením letáků. Poprvé ho zatkli. Byl tak nějak v našem věku. Sabath přikyvoval a přidal své první setkání s policajty. Starší brácha chtěl vidět svoji holku, tak ho vzal s sebou na koncert. Někam za Prahu. Hrozně tajný a on vůbec nevěděl, co se děje. Pak pobíhal sám po lesích a měl strach, šílenej strach.
Vyprávěli nám o celách, kde všude seděli. O lidských sviních, ale i o naději v temnotě. O ženských, který to měly ve vězeních ještě horší, protože pak třeba už nikdy neměly děti. O vztazích. O starých šedivých časech. A taky o svobodě, o tom, jak se super, že si můžou takhle v klídku zajít na pivo. Strýc se Sabathem povídali a my naslouchali s otevřenýma hubama. Protože se před náma odehrávala historie. Drsná, ošklivá, ale naše. Politický vězeň nezlomený ani náckama, ani rudejma kurvama. Spolu s máničkou, která chtěla alespoň kousek světla. Pamatuju si přesně, že oba měli ten večer všechno zadarmo. Všichni, včetně výčepáka, kterej byl jinak tak trošku magor, jakoby se trošku styděli. Protože oni takovýhle koule neměli, nenašli v sobě tolik síly.
Sabath byl už dlouhá léta náš mecenáš, dodavatel hudby. Tak trošku vzor. Měl nás rád a my jeho. A strejda mezi nás taky kdysi na panelech hned zapadl. Člověk by řekl, že si s nimi nebudeme mít co říct, protože jsou pro nás starý, ale opak byl pravdou. Musíme ještě na noční výlet, takhle končíme vždycky. Na strejdovi je vidět, jak mu září očička. Největší zážitek za poslední roky. Čůrání do kašny. Můj oblíbený zvyk a rituál. Taky zpěv opileckých písní. Řev o svobodě. Rušení nočního klidu a kontrola policií. Víte pane policajt, my měli v hospodě setkání svobodných lidí, trošku jsme to přepískli, ale slibujeme, že už půjdeme domů. Vyřešil jsem to jako vždycky já. Strýc i Sabath, když viděli uniformu, tak ztráceli řeč.
Odvedeme Káču, Jana jde s Mirkou, Prcalíkem a Kytkou domů. Jenže já nemám sílu na to, strýce od Sabatha odtrhnout. Tak si jdeme sednout na zídku kousek od hradu. Kýváme nohama, já oběma nabízím rum, zakoupený v nonstopu. Vypráví až do ranního rozbřesku. Hrozně mě to bolí, ale pro ně je to terapie, zpověď. Oni se nedojímají, já ano, chvílema brečím jak želva. Vždyť, čím si to zasloužili? Oba jsou čistí, neposkvrnění jako panny. Jsou tak křehcí a zranitelní. Jak to mohli všechno kurva vydržet? A proč se jim nedostane nikdy spravedlnosti? Viděl jsem před sebou tu noc dva obrovské silné bojovníky. Chlapy z masa a kostí, kteří to všechno prožili. Do života mi to dalo šíleně moc. Taky jsem začal být na některý lidi a jejich pózy a názory alergický.
"Můžeš mi prosím tě říct, kde jste byli?": dostaneme vynadáno od mámy, která trnula hrůzou, kam jsem strýce zavlekl. "Panenko, máš úžasnýho syna": odpověděl jí na to strýc a dal jí obrovskou pusu. Máma už nic neříkala, ale bylo na ní vidět, že by mě nejradši přerazila. Lehnu si na zem, brácha spí na posteli a ještě zahlédnu strejdu, jak se převléká do pyžama. Na zádech má pořád ty šílené jizvy. Bože! Když usínám, tak mě pohladí po tváří, odhrne mi vlasy z obličeje a zakřičí: "Děkuju ti!". Strýc prostě šeptat neuměl.
Ráno je pokoj prázdný. Jen na stole v kuchyni je obálka nadepsaná krásným rukopisem. Je v ní dopis, napsaný sice ve spěchu, ale dožene mě zase k pláči. Strejda mi taky nechal dva tisíce, prý kup si nějakou hudbu a pozvi kamarády na pivo. Mám tě rád. Drž se! A kluci, buďte pořád takoví jako jste. Opravdoví.
----------------------------------------------------------------------------------------------
První teplo se povalovalo mezi panelovými domy a já hledal stín. Pro strejdu, kterýho mi zase hodili "na hlídání". Protože byl starý a hluchý, protože s ním bylo těžký pořízení. Tak jsem ho vzal na pivko k Hymrům. Kluci ho měli rádi a tak si hned sedneme, vzájemně se poplácáme po ramenou a já na svém příbuzném vidím, jak je spokojený a šťastný. Má pivo, drát od ucha k naslouchátku. To si postaví vedle piva a během chvíle je středem pozornosti.
Všichni opilci, máničky, metalisti, skinheads i dělňasové koukají naším směrem. A strýc vypráví. Má toho na srdci hodně. Stačí poslouchat. Příběhy o lágru, o tom, jak jednu noc přemýšlel, že z hladu zabije svého souseda a sní ho, o nekonečných bolestech, když musel tahat i v nemocech těžké kamení. Jen kvůli tomu, že je Žid. Kvůli Davidově hvězdě, kvůli svému původu. Strýc uměl vyprávět. A taky se díky své hluchotě nenechal moc přerušovat. Jeden příběh rovná se jeden panák. Každý ze starších o válce od někoho ještě slyšel. A jak známo, osobní zážitky vám toho řeknou stokrát víc, než upravené učebnice.
Strýc zrovna vyprávěl o jedný dozorkyni - bestii, která ráda mučila vězně. Povídal syrově, s pohledem upřeným někam do historie. Běhal nám mráz po zádech a Kačenka, holka moje citlivá, mi tiskla ruku, jakoby mi ji chtěla rozdrtit. Rozlítly se dveře a mezi nimi stál Sabath. Nasranej jak bůh pomsty. Neomaleně přerušil strejdu a začal rozčileně řvát, jak potkal jednoho estébáka na ulici. Prej pan podnikatel, debil. Jak je kurva možný, že někdo, kdo zničil tolika lidem život, má tak zasraně svobodnej a bohatej život? Sabath (ano, pořád jsme ho psali s jedním B, aby se prý odlišil od slavné kapely) křičel dál.
Pak se stalo něco, co si soukromě zařazuji do škatulky nevysvětlitelných jevů. Strýc vstal, beze slova podal Sabathovi obě ruce a díval se mu tak nějak divně do očí. Něco zamumlal. Náš kamarád byl najednou klidný, jako kůň, kterého právě někdo zkrotil. Oba dva, jeden pronásledovaný fašistama, druhý komoušema, jakoby se znali odnepaměti. Usedli vedle sebe, dali si ruma a celá hospoda na ně koukala jako na nějaký zjevení. Kolem našeho stolu se vznášelo tolik zažité bolesti, že se holkám začaly na tvářích válet slzy. My jsme měli taky namále. Trvalo dlouho, než napětí povolilo. Člověk by řekl hospoda, tady se jen chlastá a dělaj kraviny, ale tenhle večer byl výjimečný. Hodně výjimečný. Alespoň pro nás.
Z obou pánů bylo kromě bolesti taky cítit obrovská hrdost a síla. Je nikdo nikdy nezlomil. Oni by měli být hrdiny, ke kterým se vzhlíží (což taky pro nás byli). Jeden málem umučený kdysi při útěku z lágru, druhý skoro umlácený k smrti policajty. Kde je tvé svědomí národe, ptali jsme se s Prcalíkem, když jsme chcali do žlábku. Oni si toho zažili tolik, že by to vydalo na několik životů. Sabath o starých časech nerad mluvil, ale tenhle večer se rozpovídal. Jak máničky naháněli před koncerty, jak je odvezli na nějakou ves a bez výjimky zmlátili. Včetně holek, komplet, do krve. Kvůli hudbě. Kvůli dlouhým vlasům. Výslechy, výslechy, výslechy. Vyhození ze školy, zničený život. Zajímavý bylo, že oba milovali hudbu. Jeden klasickou, vážnou a druhej rockovou (a pak metalovou).
"Já to nikdy nebral tak, že bych někdy bojoval za nějakou svobodu. Já jen nemám rád, když se děje bezpráví, když se ubližuje nevinným a bezbranným. Tak jsem se sebral a šel jsem bojovat. Mladej, asi i naivní, ale já byl takhle vychovanej. Bejt rovnej, mít sílu se podívat na sebe do zrcadla, neohnout se": vysvětloval nám strýček, jak kdysi začal s roznášením letáků. Poprvé ho zatkli. Byl tak nějak v našem věku. Sabath přikyvoval a přidal své první setkání s policajty. Starší brácha chtěl vidět svoji holku, tak ho vzal s sebou na koncert. Někam za Prahu. Hrozně tajný a on vůbec nevěděl, co se děje. Pak pobíhal sám po lesích a měl strach, šílenej strach.
Vyprávěli nám o celách, kde všude seděli. O lidských sviních, ale i o naději v temnotě. O ženských, který to měly ve vězeních ještě horší, protože pak třeba už nikdy neměly děti. O vztazích. O starých šedivých časech. A taky o svobodě, o tom, jak se super, že si můžou takhle v klídku zajít na pivo. Strýc se Sabathem povídali a my naslouchali s otevřenýma hubama. Protože se před náma odehrávala historie. Drsná, ošklivá, ale naše. Politický vězeň nezlomený ani náckama, ani rudejma kurvama. Spolu s máničkou, která chtěla alespoň kousek světla. Pamatuju si přesně, že oba měli ten večer všechno zadarmo. Všichni, včetně výčepáka, kterej byl jinak tak trošku magor, jakoby se trošku styděli. Protože oni takovýhle koule neměli, nenašli v sobě tolik síly.
Sabath byl už dlouhá léta náš mecenáš, dodavatel hudby. Tak trošku vzor. Měl nás rád a my jeho. A strejda mezi nás taky kdysi na panelech hned zapadl. Člověk by řekl, že si s nimi nebudeme mít co říct, protože jsou pro nás starý, ale opak byl pravdou. Musíme ještě na noční výlet, takhle končíme vždycky. Na strejdovi je vidět, jak mu září očička. Největší zážitek za poslední roky. Čůrání do kašny. Můj oblíbený zvyk a rituál. Taky zpěv opileckých písní. Řev o svobodě. Rušení nočního klidu a kontrola policií. Víte pane policajt, my měli v hospodě setkání svobodných lidí, trošku jsme to přepískli, ale slibujeme, že už půjdeme domů. Vyřešil jsem to jako vždycky já. Strýc i Sabath, když viděli uniformu, tak ztráceli řeč.
Odvedeme Káču, Jana jde s Mirkou, Prcalíkem a Kytkou domů. Jenže já nemám sílu na to, strýce od Sabatha odtrhnout. Tak si jdeme sednout na zídku kousek od hradu. Kýváme nohama, já oběma nabízím rum, zakoupený v nonstopu. Vypráví až do ranního rozbřesku. Hrozně mě to bolí, ale pro ně je to terapie, zpověď. Oni se nedojímají, já ano, chvílema brečím jak želva. Vždyť, čím si to zasloužili? Oba jsou čistí, neposkvrnění jako panny. Jsou tak křehcí a zranitelní. Jak to mohli všechno kurva vydržet? A proč se jim nedostane nikdy spravedlnosti? Viděl jsem před sebou tu noc dva obrovské silné bojovníky. Chlapy z masa a kostí, kteří to všechno prožili. Do života mi to dalo šíleně moc. Taky jsem začal být na některý lidi a jejich pózy a názory alergický.
"Můžeš mi prosím tě říct, kde jste byli?": dostaneme vynadáno od mámy, která trnula hrůzou, kam jsem strýce zavlekl. "Panenko, máš úžasnýho syna": odpověděl jí na to strýc a dal jí obrovskou pusu. Máma už nic neříkala, ale bylo na ní vidět, že by mě nejradši přerazila. Lehnu si na zem, brácha spí na posteli a ještě zahlédnu strejdu, jak se převléká do pyžama. Na zádech má pořád ty šílené jizvy. Bože! Když usínám, tak mě pohladí po tváří, odhrne mi vlasy z obličeje a zakřičí: "Děkuju ti!". Strýc prostě šeptat neuměl.
Ráno je pokoj prázdný. Jen na stole v kuchyni je obálka nadepsaná krásným rukopisem. Je v ní dopis, napsaný sice ve spěchu, ale dožene mě zase k pláči. Strejda mi taky nechal dva tisíce, prý kup si nějakou hudbu a pozvi kamarády na pivo. Mám tě rád. Drž se! A kluci, buďte pořád takoví jako jste. Opravdoví.