Jako jedovatý had, který se nejdříve plazí u tvých nohou, potom tě postupně uhrane, aby tě nakonec uštknul a ty si zemřel v šíleně bolestivých křečích. Jako jedovatý břečťan, který se jednou omotá kolem tvé rakve. Jako krvavá mlha, která se vznáší nad řekou smrti. Jako démoni, kteří se stále usmívají ve stínu a čekají na jakékoliv tvoje zaváhání. Vznešená, neklidná, záhadná, magická a naprosto uhrančivá je nálada na novém albu australských black death metalistů HEBEPHRENIQUE. Jedná se o moje vůbec první setkání s kapelou a musím rovnou napsat, že u mě došlo ke vzájemnému přenosu podivných pochmurných emocí.
Je to svým způsobem zvláštní hudba, disonantní, se spoustou drásavých ploch, tajemných pasáží, s náladami, které vás nenechají na pochybách. Nějak takhle si představuji přesně záhrobí, onen svět. Potkávám duše zemřelých, nasávám plesnivý pach smrti. Byli jste někdy v podzemních chodbách pod vaším městem? A víte o tom, že tam žijí tvorové, kteří ke svému životu nepotřebují světlo? Našlapujte tiše, opatrně a nechte hudbu, aby vás obejmula jako pevné, mrazivé pavučiny.
Když budete nové album "Decathexis" poslouchat, tak si určitě vzpomenete na tvorbu kapel jako MAYHEM, DEATHSPELL OMEGA, GORGUTS, ANAAL NATHRAKH, MORBID ANGEL. Australané ale také přidávají do tohoto stylu spoustu svých vlastních nápadů, invence. Novinka je zpočátku poměrně těžká k poslechu, vyžaduje čas, klid a spoustu společných setkání. Mnohé to možná odradí, ale když vydržíte, tak budete odměněni opravdu silným zážitkem. Chce to jen plné soustředění a tu správnou náladu. Alespoň tak vnímám nahrávku já. Pochválit musím velmi dobře čitelný, chladný, podmanivý a naléhavý zvuk (mixed by Brendan Auld (Idle Ruin, Malignant Aura, Resin Tomb) and mastered by the in-demand Brad Boatwright (Corrosion Of Conformity, Devourment, Obituary)). Mrtvola na obalu potom dodává všemu na ještě větší uvěřitelnosti. Osobně na sebe nechávám hudbu jen tak působit a nechávám jí, aby mě přesvědčila. HEBEPHRENIQUE do mě zasekli svůj dráp, dostali se mi postupně do žil i do podvědomí. Připadám si pokaždé spíš jako na nějakém starém, mýtické, krvavém rituálu. Bývá to pro mě silný zážitek, nebál bych se napsat osobní. Kývám se spokojeně do rytmu, jako na nějakou mantru ze záhrobí, opakuji další a další poslech a dostávám se do zvláštního rauše. Došlo ke vzájemnému přenosu emocí, což je pro mě důkazem, potvrzením, že se jedná o velmi dobrou desku. Platí zde více než kde jinde, že je lepší poslouchat, než psát slova, která nikdy nedokáží přesně popsat přesně celkový zážitek. Jako jedovatý had, který se nejdříve plazí u tvých nohou, potom tě postupně uhrane, aby tě nakonec uštknul a ty si zemřel v šíleně bolestivých křečích. Jako jedovatý břečťan, který se jednou omotá kolem tvé rakve. Jako krvavá mlha, která se vznáší nad řekou smrti. Jako démoni, kteří se stále usmívají ve stínu a čekají na tvoje jakékoliv zaváhání. Tak vnímám novinku já, amen. Neklidný, drásavý, uhrančivý, disonantní black death metal, který se pro vás stane obřadem pro přechod na onen svět!
Asphyx says:
Like a venomous snake that first slithers at your feet, then gradually bewitches you, only to finally strike and kill you in excruciatingly painful convulsions. Like poison ivy that will one day wrap itself around your coffin. Like a bloody mist hovering over the river of death. Like demons who keep smiling in the shadows, waiting for any hesitation on your part. Sublime, restless, mysterious, magical, and utterly mesmerizing is the mood on the new album by Australian black death metal band HEBEPHRENIQUE. This is my very first encounter with the band, and I must say right away that a mutual exchange of strange, gloomy emotions has taken place between us.
It’s a strange kind of music, dissonant, with plenty of jarring passages, mysterious sections, and moods that leave you in no doubt. This is exactly how I imagine the afterlife, the other world. I encounter the souls of the dead, inhaling the musty stench of death. Have you ever been in the underground tunnels beneath your city? And did you know that creatures live there who don’t need light to survive? Tread softly, carefully, and let the music envelop you like a solid, icy web.
When you listen to the new album "Decathexis", you'll definitely be reminded of bands like MAYHEM, DEATHSPELL OMEGA, GORGUTS, ANAAL NATHRAKH, and MORBID ANGEL. But the Australians also bring a lot of their own ideas and creativity to this style. The new album is initially quite difficult to listen to; it requires time, peace and quiet, and plenty of repeated listens. This may put some people off, but if you stick with it, you’ll be rewarded with a truly powerful experience. It just takes full concentration and the right mood. At least, that’s how I perceive the recording. I must praise the very clear, cold, captivating, and urgent sound (mixed by Brendan Auld (Idle Ruin, Malignant Aura, Resin Tomb) and mastered by the in-demand Brad Boatwright (Corrosion Of Conformity, Devourment, Obituary)). The corpse on the cover then adds even more credibility to the whole thing. Personally, I just let the music work its magic on me and let it convince me. HEBEPHRENIQUE sank their claws into me, gradually seeping into my veins and my subconscious. I always feel more like I’m at some ancient, mythical, bloody ritual. It’s usually a powerful experience for me I wouldn’t hesitate to call it personal. I sway contentedly to the beat, as if to some mantra from beyond the grave, listening to it over and over again until I enter a strange trance. There’s been a mutual exchange of emotions, which for me is proof, confirmation, that this is a very good album. Here more than anywhere else, it’s better to listen than to write words that can never accurately describe the overall experience. Like a venomous snake that first slithers at your feet, then gradually bewitches you, only to finally strike and leave you dying in excruciatingly painful convulsions. Like poisonous ivy that will one day wrap itself around your coffin. Like a bloody mist hovering over the river of death. Like demons who keep smiling in the shadows, waiting for any hesitation on your part. That’s how I perceive this new release, amen. Restless, harrowing, mesmerizing, dissonant black death metal that will become a rite of passage to the afterlife for you!
Probudím se do tmy a nemůžu se skoro hýbat. Marně se snažím dostat ven, Slyším jen nářek pozůstalých, jejich proslovy, hudbu, kterou jsem měl tolik rád a nakonec kusy hlíny, které házejí na moji rakev. Pohřbili mě zaživa, prokletého, zavrženého. Protože jsem nevěřil v Boha, protože jsem měl svoje názory, protože jsem nechodil do kostela. Začalo to kdysi dávno, když jsem se narodil. Mraky byly prý tenkrát nízko a přicházela bouře. Od té doby mám rád doom a death metal a moji duši obestírá nekonečný smutek. Kanadskou kapelu RÖTUAL jsem si pro sebe objevil víceméně náhodou.
Zaujal mě děsivý obal i logo a tak jsem utíkal domů, abych si sedl ke svému přehrávači. Zapnul jsem play a najednou jsem nebyl v bytě nad šedivým městem plným smogu, ale na svém vlastním pohřbu. Tahle smečka je složená ze samých zkušených muzikantů, kteří za sebou mají spoustu dobře odvedené práce. Bylo na čase se vrátit po časové ose zpět, až do doby, kdy světu vládly kapely typu BLACK SABATH, CANDLEMASS, OBITUARY a další tmáři, okořenit jejich vlivy vlastními nápady a invencí, přidat kusy nahrubo nasekaného kovu smrti a nahrát album, které je na povrchu chladné jako ruka mrtvoly, ale uvnitř hoří jasným černým plamenem.
Společná setkání s s tímto albem tak pro mě nebyla jen obyčejným poslechem, ale spíše starodávným rituálem pro vyvolávání temných sil z onoho světa. O hudbě jsem kdysi dávno začal pokorně psát právě kvůli kapelám, jako jsou RÖTUAL. Stále, i po mnoha dekádách, co tuhle muziku sleduji a poslouchám a hlídám vstup do podsvětí jako bájný pes Kerberos, rád a znovu zažívám ten neopakovatelný pocit, když jen tak sedíte, z reproduktorů ztéká zkažená krev a vy se spokojeně kýváte do rytmu. Najednou bývám mimo tenhle podivný svět, ocitám se v jiných dimenzích, hluboko v podzemí, mezi vyschlými mrtvolami padlých kněží a surfuji po krvavých vlnách řeky smrti. "For the Dead" je sice albem, které bylo volně inspirováno tím, co je již dávno uloženo ve starých doom death metalových archívech, ale Kanaďané uchopili tuhle mrtvolnou muziku po svém, dali do ní kus sebe samých, svého srdce a pro mě to znamená další ze skvělých pochmurných zážitků. Píšu to často a již se to stalo i mojí soukromou definicí, ale i tentokrát je pro mě hlavní to, že je tahle kapela opravdová, ryzí, upřímná v tom, co hraje a dělá, a hlavně - naprosto autentická. Navíc mě baví letošní nahrávku poslouchat, rád se k ní vracím. Obzvláště v momentech, když jsou mraky nízko, když z nich padá krvavý déšť, když si čtu knížky, co mám rád nebo jenom tak, když chodím ulicemi a sleduji život a smrt kolem sebe. Častokrát se mi potom stává, že se probudím do tmy a nemůžu se skoro hýbat. Marně se snažím dostat ven, Slyším jen nářek pozůstalých, jejich proslovy, hudbu, kterou jsem měl tolik rád a nakonec kusy hlíny, které házejí na moji rakev. Pohřbili mě zaživa, prokletého, zavrženého. Temný, uhrančivý a záhadný doom death metalový obřad pro vyvolávání sil, které nejsou z našeho světa! Obejme vás chlad, jako pevné pavučiny smrti!
Asphyx says:
I wake up in the dark and can barely move. I try in vain to get out. All I hear are the mourners’ wails, their eulogies, the music I loved so much, and finally the clods of earth they’re throwing onto my coffin. They buried me alive, cursed, outcast. Because I didn’t believe in God, because I had my own opinions, because I didn’t go to church. It all started a long time ago, when I was born. They say the clouds were low back then and a storm was coming. Ever since, I’ve loved doom and death metal, and my soul is shrouded in endless sorrow. I discovered the Canadian band RÖTUAL more or less by accident.
The terrifying cover art and logo caught my eye, so I ran home to sit down at my stereo. I hit play, and suddenly I wasn’t in an apartment above a gray, smog-filled city, but at my own funeral. This band is made up entirely of seasoned musicians with a wealth of accomplished work behind them. It was time to travel back along the timeline to an era when the world was ruled by bands like BLACK SABBATH, CANDLEMASS, OBITUARY, and other dark forces, spice up their influences with their own ideas and inventiveness, add chunks of roughly chopped death metal, and record an album that is cold as a corpse’s hand on the surface but burns with a bright black flame inside.
For me, listening to this album wasn’t just a casual listening experience, but rather an ancient ritual for summoning dark forces from that other world. I first began humbly writing about music long ago precisely because of bands like RÖTUAL. Even now, after many decades of following and listening to this music and guarding the entrance to the underworld like the mythical dog Cerberus, I still love to experience that unique feeling again and again—when you’re just sitting there, rotten blood dripping from the speakers, and you’re contentedly swaying to the rhythm. Suddenly, I find myself outside this strange world, in other dimensions, deep underground, among the dried-up corpses of fallen priests, surfing the bloody waves of the river of death. "For the Dead" is an album loosely inspired by what has long been stored in the old doom death metal archives, but the Canadians have taken this cadaverous music and made it their own, pouring a piece of themselves and their hearts into it, and for me, it means yet another of those great, gloomy experiences. I write this often, and it has already become my personal definition, but once again, the main thing for me is that this band is genuine, pure, sincere in what they play and do, and above all - completely authentic. Besides, I enjoy listening to this year’s recording; I like to come back to it. Especially when the clouds hang low, when bloody rain falls from them, when I’m reading books I love, or just when I’m walking the streets and watching life and death all around me. Often, I then find myself waking up in the darkness, barely able to move. I try in vain to get out. I hear only the wailing of the bereaved, their eulogies, the music I loved so much, and finally, the clods of earth they throw onto my coffin. They buried me alive, cursed, forsaken. A dark, mesmerizing, and mysterious doom death metal ritual to summon forces not of this world! Let the cold embrace you like the unyielding webs of death!
Tracklist:
1. For the Dead
2. Hell Is Other People
3. Worms
4. Mycelium
5. Into the Void
6. Chant d'automne
7. De Profundis Clamavi
8. L'horreur du vide
9. To Live Is to Röt
band:
Nic Miquelon: Vocals Ben Bertrand: Bass and Backing Vocals Tom Hansen: Guitars Mike Berrigan: Drums
Ave TEUTONIC SLAUGHTER! Greetings to Germany, I hope you are doing well! I am, because I just got back from work, where I listened to your new album "Cheap Food" all day long. I work on a computer and had my headphones on the whole time. I am literally fascinated by the energy I feel from the album. You probably won't reveal the recipe for where you get it from, but I'm sure you'll be happy to describe how the new album came about? Has the way TEUTONIC SLAUGHTER composes changed in any way compared to previous albums?
Cheers Jakub and warm greetings to the Czech Republic. Thanks for your request! We’re really happy that you like “CHEAP FOOD” so much.
If there were a secret recipe, we’d love to know it ourselves. With this album we stayed true to our line while also changing things a little. We’ve gotten older and more mature. Nowadays we look at the production of an album differently, and since 2023 we’ve had two new members in the lineup, Ivan and Nico, who brought fresh energy into the band.
What hasn’t changed is that you have to feel the music. If you already feel like headbanging and going wild in the rehearsal room, the song can’t be that bad. And if the spirit then jumps to the audience when we play it live, then it has to be recorded. We’ve been doing it that way since 2012.
On “Cheap Food” you can simply hear that we’ve all become better at our instruments. With Nico and Ivan we’ve gained two outstanding musicians (and people), so during the songwriting process there were more ideas floating around. On previous recordings the songs were finished faster. If someone brought in an idea, we would only work on it slightly and then finalize it.
Today we combine several ideas with each other. What’s important is that it always feels like Teutonic Slaughter. The framework in which we move has expanded since working on “Cheap Food”, and we’re ready to make use of that. At the same time you can always expect old-school thrash straight in your face from us. And hopefully that makes you grin broadly whether you’re in the rehearsal room, in front of or on the stage, or in the office or car listening to “Cheap Food.” For us it works every time… hahaha!
Personally, I like one thing most about "Cheap Food," and that's the melodies. Clear, distinct, you rely on interesting riffs, the songs gradually build up, they have drive and power. In my opinion, these are the things that make good music great. I'd be interested to know how you know when a song is finished? Who has the final say? And how do you perceive their live performance? Does there have to be chemistry between you and then between you and the fans? Do you have ideas that you then discard?
The melodies we were able to include on “Cheap Food” are part of the development described above. Because the songs are only finished through our collective work, we all enrich the basic structure and create a living song that you can intuitively feel.
In fact, since working on “Cheap Food” we haven’t discarded a single song anymore. Some ideas were postponed a bit, but later picked up again when the feeling was right. A song is only finished when all of us can stand behind it. All or nothing.
And as mentioned earlier, the songs also have to convince live. You can simply feel whether the audience likes a song or not. You feel what kind of energy is being transmitted. And so far our instincts have never deceived us.
I know a lot of bands who only have lyrics for their songs so that they have something to sing. What I've always loved about TEUTONIC SLAUGHTER is that they have an idea, a meaning, an opinion. How do they come about? When does inspiration strike, and how do you fit them to the music? Personally, I think writing lyrics is an incredibly difficult discipline, and they are great, especially on the new album "Cheap Food." I often say to myself, yes, that's exactly it, that's how I feel too.
I’m really happy to hear that you sometimes found yourself reflected in the lyrics. I (Philip) write all the lyrics for the songs. That’s both the privilege and the burden of the singer.
It’s important to me to critically engage with what’s happening in the world and to see things in context in our globalized world. Rarely is there a lyric idea before the first riff of a new song exists. Usually the text grows together with the music. It’s an intuitive feeling about what fits the mood of the song.
There are topics I’ve always wanted to write about, and once a connection appears, the machinery starts running. I don’t approach it in an overly literary way. It should feel authentic and come from genuine emotion. And if I feel something when music and lyrics come together, I hope the listener will feel it too.
The opening intro is a terrifying story that took place in your city. Could you please tell us more about it? I tried to find out more details, but I didn't read much because I don't speak German.
In 1989 there was an armed bank robbery in our hometown Gladbeck. The two robbers took hostages and fled from the police. What followed was a police chase that was practically unprecedented.
During their escape the robbers even gave interviews to the press. They blackmailed the police and were successful several times. The media sensationalized everything as if the two were superheroes. But they were criminals terrible criminals.
While the police stood by helplessly, journalists surrounded them and they were even able to drive through downtown Cologne. No intervention… nothing.
When the police were finally forced to act, one of the hostages died during the shootout. Before that, a young man had already been killed during the hostage situation. Two young people lost their lives because the police were not prepared for such a situation and the journalists were hungry for sensation.
It was a tragedy. But fortunately it changed a lot. Police and media practices in Germany were massively reformed because of this event. Laws were tightened and procedures improved. It’s important to remember what can happen when too many people behave wrongly when too many people look away and only pursue their own success.
I always tell everyone that it's clear that rock and heavy metal came first, and only then did thrash metal follow. Without foundations, there can be no development. Staying in the past for a moment, which musicians actually got you into music? Is there anyone you still admire today, someone you'd like to meet and thank for their inspiration?
For me personally it was KISS. My father had a big stereo system in the living room back then, which I already loved as a small kid. And what else does a little boy like? Dinosaurs!
Then one day the cover of “Destroyer” by KISS was lying on top of the stereo system. And there was Gene Simmons wearing his dinosaur/dragon boots. From that moment on we had to listen to KISS every day. That hasn’t really changed to this day.
Later of course Ruhr area heroes like Kreator, Sodom, Darkness, and Violent Force were added for me. But KISS will always be something special. And damn yes I’d love to meet Gene Simmons in person someday!
I always take each band as a whole. Not just their music, but also their performance, how they treat their fans. To be honest, a band can play like gods, but then I come to a concert and they're arrogant and deserve a few slaps, so that's the end of it for me. What I've always liked about TEUTONIC SLAUGHTER is that you're down to earth, easygoing, passionate guys who go for it head first. How do you perceive your fans? It seems to me that you enjoy every performance immensely. Am I right?
Absolutely! We are fans ourselves and we make music for thrash metal maniacs. What could be better than a bunch of metal lunatics having an awesome evening together?
As mentioned earlier, we’re a very intuitive band. We want to feel the music. Music should bring joy. It’s not about feeding your ego but about having a great time. And you can feel that at our concerts. It’s not an artificial feeling it’s pure conviction.
How do you perceive contemporary metal? Do you have any favorite bands? I don't know about you, but lately it seems to me that everyone is playing faster and faster, crazier and crazier, more and more incomprehensibly. You stand under the stage, nod your head for a while, thinking what great musicians they are, and then you don't remember anything. Then you go home and prefer to listen to good old Saxon.
I think it’s difficult when you can’t feel metal anymore. When it becomes almost academic only about making everything faster and more technical. Don’t get me wrong, it’s incredibly impressive. But not much sticks with you if it’s only technically brilliant but lacks passion and conviction.
There are bands where you can hear that they are a concept product from the beginning. A group assembled to achieve success with a certain formula. Sometimes even cast together or assembled over the internet to produce whatever music is trendy at the moment. As a fan you can feel that. At least I think so. And something important gets lost there especially personality.
Metal has entered the mainstream and concept bands with masked members who hide their identities are at a peak right now. Because the people in those concepts become interchangeable, the music becomes somewhat arbitrary.
And yes then I’d rather listen to “Malevolent Assault of Tomorrow” by Violent Force for the hundred-thousandth time!
At the same time there are many young bands who dare to be weird, unique, and individual. They don’t worry about technical finesse but simply feel what they’re playing. Metal is far from dead today you just have to keep your eyes and ears open and you’ll find real diamonds.
You are also a bit of a veteran now. Times have changed a lot since your beginnings. Today you have social networks, new technologies, and many people listen to music by downloading it, listening to it, and then either forgetting about it or deleting it. You strike me as positive people. How do you see the future? Will metal only be for old people, since you play a style that originated a long time ago? And how do you perceive these changes as a musician? Where is TEUTONIC SLAUGHTER headed at the moment?
I feel like the scene is actually getting younger again. At least here in Germany. The new generation seems to handle media more consciously. They grew up with it and often understand the risks better than some veterans… hahaha.
We experience amazing support and we’re very grateful for it. A few years ago the average age at our concerts was much higher. Now the young maniacs are coming back—maybe sent by their parents to listen to “real music”… hahaha.
We’re very happy that our fans stay loyal and still buy vinyl, CDs, and patches from us despite all the digital options. We’re proud of every Teutonic Slaughter shirt we see out there.
New technology is also an opportunity. We see that right now with what’s happening around “Cheap Food.” The reach is enormous and we’re amazed from which corners of the world people suddenly contact us.
And people don’t just want to consume they want to be part of a feeling. We shouldn’t demonize new technologies but learn to use them consciously. Then they can enrich us all. But yes, in times of AI, anyone who wants something authentic has to question their own consumption habits.
We’ll stay true to ourselves and keep a close connection with our fans. We look forward to many great moments together!
As a band, you surely still have some dreams, goals, and targets you want to achieve. Can you tell us what they are? You are thrash veterans, you record great albums, you still sound enthusiastic about music. You play concerts, perform at festivals, you have tours. Is there anything missing from the puzzle?
We’re really grateful for everything we’ve experienced with Teutonic Slaughter so far. If we could wish for something, it would be amazing to bring “Cheap Food” to some bigger festival stages.
Especially outside of Germany we haven’t been represented that much yet. One of my personal dreams would be to destroy the stage at OBSCENE EXTREME in the Czech Republic!
We are coming to the end, so I would like to try a more philosophical question. How would you define the music called thrash metal? What does this music mean to you and why did you choose this particular style?
For us, thrash metal is rebellion a punk attitude dressed in metal… and much more. For Teutonic Slaughter it’s home.
Our name isn’t a coincidence. We grew up in the Ruhr area with bands like Kreator, Sodom, Darkness, Living Death, and Violent Force. When we started we didn’t even have a specific musical style in mind. We just wanted to make music.
And intuitively it became Teutonic thrash metal. I think we simply can’t do anything else—and it feels right.
What does TEUTONIC SLAUGHTER have planned for the coming months? If you have something on your mind and would like to say it to your fans, labels, promoters, here's your chance...
First of all, thank you very much for all the support. It’s crazy what has happened since the release of “Cheap Food.” We’re extremely grateful.
Special thanks go to Thomas “Duck” from Ironshield Records, Markus Lübke from ML-Records (the album’s producer), and Timon Kokott (artwork and design).
We still have a few gig slots open for 2026, and we’re looking forward to destroying a few more stages with you so feel free to contact us!
Planning for 2027 and our 15th anniversary is already underway, and you can be curious about what’s coming next. We’re looking forward to many great moments with you!
Thank you very much for the interview. You have no idea what it means to me. I wish you lots of great ideas, sold records, sold-out concerts, and success in your personal lives. See you at the concert! TEUTONIC SLAUGHTER RULES!
Thank you brother! It was a great pleasure for us. Hopefully we’ll see each other in the pit someday.
Ave TEUTONIC SLAUGHTER! Zdravím do Německa, doufám, že se máte dobře! Já ano, protože jsem se právě vrátil z práce, kde jsem celý den poslouchal vaší novou desku "Cheap Food". Pracuji na počítači a sluchátka jsem měl pořád na sobě. Doslova mě fascinuje energie, kterou z desky cítím. Recept na to, kde se ve vás bere, mi asi neprozradíš, ale určitě mi rád popíšeš, jak novinka vznikala? Změnil se nějak způsob, jakým TEUTONIC SLAUGHTER skládají oproti minulým albům?
Ahoj Jakube a vřele zdravíme do České republiky. Díky za tvůj rozhovor! Jsme opravdu rádi, že se ti „CHEAP FOOD“ tolik líbí.
Kdyby existoval nějaký tajný recept, rádi bychom ho sami znali. U tohoto alba jsme zůstali věrni naší linii a zároveň jsme věci trochu změnili. Zestárli jsme a jsme vyzrálejší. Dnes se na produkci alba díváme jinak a od roku 2023 máme v sestavě dva nové členy, Ivana a Nica, kteří do kapely vnesli svěží energii.
Co se nezměnilo, je to, že hudbu musíte cítit. Pokud už máte chuť ve zkušebně tlouct hlavou a divočit, píseň nemůže být tak špatná. A pokud se pak duch přenese na publikum, když ji hrajeme naživo, pak se musí nahrát. Děláme to tak od roku 2012.
Na „Cheap Food“ je prostě slyšet, že jsme se všichni zlepšili v hraní na nástroje. S Nicem a Ivanem jsme získali dva vynikající hudebníky (a lidi), takže během procesu psaní písní se vznášelo více nápadů. Na předchozích nahrávkách byly písně hotové rychleji. Pokud někdo přišel s nápadem, jen jsme na něm trochu zapracovali a pak ho dokončili.
Dnes kombinujeme několik nápadů dohromady. Důležité je, aby to vždycky působilo jako Teutonic Slaughter. Rámec, ve kterém se pohybujeme, se od práce na „Cheap Food“ rozšířil a jsme připraveni to využít. Zároveň od nás můžete vždycky očekávat oldschoolový thrash přímo do obličeje. A doufáme, že se díky tomu také široce usmíváte, ať už jste ve zkušebně, před pódiem nebo na něm, nebo v kanceláři nebo v autě a posloucháte „Cheap Food“. U nás to funguje pokaždé… hahaha!
Osobně se mi na "Cheap Food" líbí nejvíc jedna věc a tou jsou melodie. Jasné, zřetelné, sázíte na zajímavé riffy, skladby postupně gradují, mají drive a sílu. Podle mě to jsou věci, které dělají z dobré hudby tu vynikající. Zajímalo by mě, jak poznáte, že už je song hotový? Kdo má poslední slovo? A jak vnímáte potom jejich živou prezentaci? Musí mezi vámi navzájem a potom i mezi fanoušky fungovat chemie? Máte i nápady, které pak škrtáte?
Melodie, které jsme mohli do skladby „Cheap Food“ zahrnout, jsou součástí výše popsaného vývoje. Protože písně vznikají až kolektivní prací, obohacujeme základní strukturu a vytváříme živou píseň, kterou intuitivně cítíte.
Ve skutečnosti jsme od doby, co pracujeme na „Cheap Food“, nezahodili ani jednu píseň. Některé nápady jsme trochu odložili, ale později se k nim vrátili, když byl ten správný pocit. Píseň je hotová, až když za ní všichni stojíme. Buď všechno, nebo nic.
A jak už bylo zmíněno, písně musí přesvědčit také naživo. Prostě cítíte, zda se publiku píseň líbí, nebo ne. Cítíte, jaká energie se přenáší. A zatím nás naše instinkty nikdy neklamaly.
Znám hodně kapel, které mají texty ke skladbám vlastně jen kvůli tomu, aby něco zpívaly. Na TEUTONIC SLAUGHTER se mi hrozně vždycky líbilo, že mají nějakou myšlenku, smysl, názor. Jakým způsobem vznikají? Kdy přijde inspirace a jak je napasujete na hudbu? Osobně si myslím, že psát texty je šíleně těžká disciplína a konkrétně na novince " Cheap Food“ jsou skvělé. Často si říkám, ano, to je přesně ono, takhle se cítím i já.
Jsem opravdu rád, že ses v textech písní občas odrážíš. Všechny texty písní píšu já (Philip). To je pro zpěváka zároveň výsadou i povinností.
Je pro mě důležité kriticky se zabývat tím, co se děje ve světě, a vidět věci v kontextu našeho globalizovaného světa. Jen zřídka se objeví textový nápad předtím, než se objeví první riff nové písně. Text obvykle s hudbou roste. Je to intuitivní pocit, co odpovídá náladě písně.
Jsou témata, o kterých jsem vždycky chtěl psát, a jakmile se objeví spojení, stroj se rozběhne. Nepřistupuji k nim přehnaně literárně. Mělo by to působit autenticky a vycházet z opravdových emocí. A pokud něco cítím, když se hudba a text spojí, doufám, že to pocítí i posluchač.
Úvodní intro je vyprávěným děsivým příběhem, který se stal ve vašem městě. Mohl bys nám prosím prozradit víc? Pokoušel jsem se dohledat detaily, ale mnoho jsem toho nepřečetl, neumím německy.
V roce 1989 došlo v našem rodném městě Gladbeck k ozbrojené bankovní loupeži. Dva lupiči si vzali rukojmí a uprchli před policií. Následovala prakticky bezprecedentní policejní honička.
Během útěku lupiči dokonce poskytli rozhovory tisku. Vydírali policii a několikrát byli úspěšní. Média všechno vykreslila jako senzaci, jako by ti dva byli superhrdinové. Ale byli to zločinci, strašní zločinci.
Zatímco policie bezmocně přihlížela, novináři je obklíčili a dokonce se jim podařilo projet centrem Kolína nad Rýnem. Žádný zásah… nic.
Když byla policie konečně nucena zasáhnout, jeden z rukojmích zemřel během přestřelky. Předtím byl během situace s rukojmími zabit mladý muž. Dva mladí lidé přišli o život, protože policie na takovou situaci nebyla připravena a novináři lačnili po senzaci.
Byla to tragédie. Naštěstí se ale hodně změnilo. Policejní a mediální praktiky v Německu byly kvůli této události masivně reformovány. Zákony byly zpřísněny a postupy vylepšeny. Je důležité si uvědomit, co se může stát, když se příliš mnoho lidí chová špatně, když se příliš mnoho lidí odvrací a honí se jen za svým vlastním úspěchem.
Pořád všem tvrdím a je jasné, že kdysi dávno byl rock a heavy metal a teprve pak až thrash. Bez základů není vývoj. Když ještě zůstaneme v minulosti, jací muzikanti tě vlastně přivedli k muzice? Je někdo, koho obdivuješ dodnes, chtěl se s ním třeba setkat a poděkovat mu za inspiraci?
Pro mě osobně to byli KISS. Můj otec měl tehdy v obýváku velký stereo systém, který jsem už jako malé dítě miloval. A co jiného má malý kluk rád? Dinosaury!
Pak jednoho dne ležel na stereo systému cover verze písně „Destroyer“ od KISS. A tam byl Gene Simmons ve svých dinosauřích/dračích botách. Od té chvíle jsme museli poslouchat KISS každý den. To se dodnes moc nezměnilo.
Později pro mě samozřejmě přibyli hrdinové z Porúří jako Kreator, Sodom, Darkness a Violent Force. Ale KISS budou vždycky něco speciálního. A sakra ano, moc rád bych se s Genem Simmonsem někdy osobně setkal!
Vždycky beru každou kapelu jako celek. Nejen jejich hudbu, ale i vystupování, to jak se chovají k fanouškům. Na rovinu, skupina může hrát jak bohové, ale pak přijdu na koncert a jsou arogantní a na pár facek, tak u mě končí. Na TEUTONIC SLAUGHTER se mi vždycky hrozně líbilo, že jste civilní, pohodoví, srdcaři, co do toho jdou po hlavě. Jak vnímáš fanoušky ty? Mě připadá, že si každé vystoupení neskutečně užíváte. Mám pravdu?
Rozhodně! Sami jsme fanoušci a děláme hudbu pro thrashmetalové maniaky. Co může být lepšího než parta metalových šílenců, kteří si společně užijí skvělý večer?
Jak už bylo zmíněno, jsme velmi intuitivní kapela. Chceme hudbu cítit. Hudba by měla přinášet radost. Nejde o to, aby se vám krmilo ego, ale o to, abyste se skvěle bavili. A to na našich koncertech cítíte. Není to umělý pocit, je to čisté přesvědčení.
Jak vnímáš současný metal? Máš nějaké oblíbené kapely? Já nevím jak ty, ale poslední dobou mi připadá, že každý hraje čím dál tím rychleji, šíleněji, nesrozumitelněji. Člověk si stoupne pod pódium, chvíli kývá hlavou, jaký to jsou super muzikanti a pak si nic nepamatuje. Potom jde domů a radši si pustí staré dobré Saxon.
Myslím, že je to těžké, když už necítíte metal. Když se stává téměř akademickým, jen o tom, jak všechno zrychlit a udělat techničtější. Nechápejte mě špatně, je to neuvěřitelně působivé. Ale moc věcí si neudržíte, pokud jsou jen technicky brilantní, ale chybí jim vášeň a přesvědčení.
Existují kapely, u kterých slyšíte, že jsou od začátku konceptuálním produktem. Skupina sestavená, aby dosáhla úspěchu s určitým vzorcem. Někdy dokonce sestavená nebo složená přes internet, aby produkovala jakoukoli hudbu, která je momentálně trendy. Jako fanoušek to cítíte. Alespoň si to myslím. A něco důležitého se tam ztrácí, zejména osobnost.
Metal vstoupil do mainstreamu a konceptuální kapely s maskovanými členy, kteří skrývají svou identitu, jsou právě teď na vrcholu. Protože se lidé v těchto konceptech stávají zaměnitelnými, hudba se stává poněkud libovolnou.
A ano, pak bych si raději poslechl „Malevolent Assault of Tomorrow“ od Violent Force po sté tisící!
Zároveň existuje mnoho mladých kapel, které se odvažují být zvláštní, jedinečné a individuální. Nestarají se o technickou finesu, ale prostě cítí, co hrají. Metal dnes zdaleka není mrtvý, stačí mít jen oči a uši otevřené a najdete skutečné diamanty.
Jsi už dnes také trošku pamětník. Doba se od vašich počátků hodně změnila. Dnes máš sociální sítě, nové technologie, hodně lidí poslouchá muziku stylem – stáhnout, poslechnout a pak buď zapomenout nebo smazat. Působíte na mě jako pozitivní lidé, jak se díváte do budoucna? Bude metal už jen pro starý, hrajete přeci jen styl, který vznikl již hodně dávno? A jak změny vnímáš jako muzikant? A kam v současnosti míří TEUTONIC SLAUGHTER?
Mám pocit, že scéna vlastně zase omládne. Alespoň tady v Německu. Zdá se, že nová generace zachází s médii vědoměji. Vyrostli s nimi a často chápou rizika lépe než někteří veteráni… hahaha.
Zažíváme úžasnou podporu a jsme za ni velmi vděční. Před pár lety byl průměrný věk na našich koncertech mnohem vyšší. Teď se vracejí mladí maniaci – možná je poslali rodiče, aby si poslechli „skutečnou hudbu“… hahaha.
Jsme moc rádi, že naši fanoušci zůstávají věrní a stále si u nás kupují vinyly, CD a nášivky, i přes všechny digitální možnosti. Jsme hrdí na každé tričko Teutonic Slaughter, které tam vidíme.
Nové technologie jsou také příležitostí. Vidíme to právě teď na tom, co se děje kolem „Cheap Food“. Dosah je obrovský a jsme ohromeni, ze kterých koutů světa nás lidé najednou kontaktují.
A lidé nechtějí jen konzumovat, chtějí být součástí pocitu. Neměli bychom nové technologie démonizovat, ale naučit se je vědomě používat. Pak nás všechny mohou obohatit. Ale ano, v době umělé inteligence musí každý, kdo chce něco autentického, zpochybnit své vlastní konzumní návyky.
Zůstaneme věrní sami sobě a udržíme si úzký kontakt s našimi fanoušky. Těšíme se na mnoho skvělých společných chvil!
Určitě máte jako kapela ještě nějaké sny, cíle, metu, kterých chcete dosáhnout. Prozradíš nám je? Jste thrashoví veteráni, nahráváte skvělá alba, pořád je z vás slyšet nadšení z hudby. Hrajete na koncertech, vystupujete na festivalech, máte turné. Chybí vám do skládanky vůbec ještě něco?
Jsme opravdu vděční za všechno, co jsme s Teutonic Slaughter doposud zažili. Kdybychom si mohli něco přát, bylo by úžasné přinést „Cheap Food“ na nějaká větší festivalová pódia.
Zejména mimo Německo jsme zatím nebylo tolik zastoupeni. Jedním z mých osobních snů by bylo zničit pódium na OBSCENE EXTREME v České republice!
Blížíme se k závěru a tak bych zkusil jednu více filozofickou otázku. Jak byste definovali muziku zvanou thrash metal? Čím pro vás tato hudba je a proč jste si vybrali právě tento styl?
Pro nás je thrash metal rebelií, punkovým postojem oděným do metalu… a mnohem víc. Pro Teutonic Slaughter je to domov.
Naše jméno není náhoda. Vyrůstali jsme v Porúří s kapelami jako Kreator, Sodom, Darkness, Living Death a Violent Force. Když jsme začínali, neměli jsme ani na mysli konkrétní hudební styl. Chtěli jsme jen dělat hudbu.
A intuitivně se z toho stal teutonický thrash metal. Myslím, že prostě nemůžeme dělat nic jiného – a cítíme se tak správně.
Co chystají TEUTONIC SLAUGHTER v nejbližších měsících? Pokud máš něco na srdci a rád bys to vzkázal fanouškům, labelům, promotérům, tak zde je prostor…
V první řadě vám moc děkujeme za veškerou podporu. Je neuvěřitelné, co se událo od vydání alba „Cheap Food“. Jsme nesmírně vděční.
Zvláštní poděkování patří Thomasovi „Duckovi“ z Ironshield Records, Markusovi Lübkemu z ML-Records (producent alba) a Timonu Kokottovi (grafika a design).
Na rok 2026 máme stále volných pár koncertů a těšíme se, až s vámi zničíme další pódia, takže nás neváhejte kontaktovat!
Plánování na rok 2027 a naše 15. výročí je již v plném proudu a vy se můžete zajímat, co bude dál. Těšíme se na spoustu skvělých chvil s vámi!
Děkuji moc za rozhovor. Ani nevíš, co to pro mě znamená. Přeji vám spoustu dalších skvělých nápadů, prodaných desek, vyprodané koncerty a ať se vám daří i v soukromých životech. Uvidíme se na koncertě! TEUTONIC SLAUGHTER RULES!
Díky, brácho! Bylo nám velkým potěšením. Doufám, že se někdy na koncertě uvidíme.
Když mi loni přišlo na recenzi album "Cult of Uzura", přiznám se, že jsem toho příliš nečekal. Nakonec se nahrávka stala mým velmi častým hostem v přehrávači. Usínal jsem s perfektně napsaným black death metalem. Vnímal jsem jednotlivé nuance, lehkou disonanci, užíval jsem si téma mého oblíbeného H.P. Lovercrafta. Když jsem potom nedávno někde četl, že kapela přichází s novinkou, měl jsem velkou radost. Jenže ona to úplně novinka není. Jedná se o přepsané a znovu nahrané skladby z "Bathyscaphe" (2020) a "Thooï" (2022).
Nakonec to ale vůbec nevadí. Pokud si totiž poslechnete původní verze a pak i ty nové a porovnáte je, tak si budete hudbu těchto tmářů užívat, jako by byla úplně nová. Alespoň tak vnímám novinku "The Descent" já, starý metalový pes, který hlídá vstup do podsvětí již skoro 35 let. Je pro mě velmi příjemné si jen tak sednout, zapnout play a nechat hudbu, aby mě doslova vtáhla do země příšer, naprosté tmy a zla, které číhá ve stínu.
Základem je zde pochmurná, naprosto černá a chladná atmosféra, která mí připomíná krvavou mlhu, kterou můžete někdy spatřit na hřbitovech. Jakoby mrtví žalovali, trápili se. Ze tmy vystupují ostré riffy, naléhavé melodie, drásavý vokál, surové údery bicích. To vše zabalené do masivního a dobře čitelného zvuku (Nerfaath - mixing, Thibault Chaumont - mastering, s mistrovským motivem na obalu, pod kterým je podepsán Paolo Girardi. Zkrátka a dobře, co se týká formálních věcí, jako je produkce a celkové provedení, je vše v naprostém pořádku a nic mi nebrání v tom, abych si užil hudbu samotnou. Jedná se o album, které chce rozhodně čas, nejlépe tmu, chlad a plné soustředění. Některé motivy a nuance totiž vylezou na povrch až po nějaké době. Když ale budete trpěliví a dáte téhle skvělé smečce šanci, budete odměněni opravdu silným zážitkem. Poslech potom pro vás bude spíše obřadem, než jen obyčejnou hudbou. "The Descent" je nahrávkou, která je plná silných momentů, zajímavých zvratů, je napsána s elegancí a zkušenostmi, s jasnými vizemi. Kdyby ještě žil H.P. Lovercraft, tak by stál ve stínu a souhlasně kýval hlavou. Vydáno je na vinylu, CD a digitálně. Myslím si, že tahle smečka by neměla chybět ve sbírce nikoho, kdo poslouchá kapely jako BELPHEGOR, MGLA, DEAD CONGREGATION, SHRINE OF DENIAL, IMMOLATION, THE GREAT OLD ONES, SEPULCHRAL CURSE, AKHLYS. Jedná se o velmi promyšlenou, dobře napsanou muziku, která se bude líbit všem nemrtvým, prokletým i démonům. Temný a chladný black death metal s podmanivě krvavou atmosférou! Zemřete v bažinách zapomnění!
Asphyx says:
When I received the album "Cult of Uzura" for review last year, I have to admit I didn’t expect much. In the end, the record became a frequent guest in my player. I’d fall asleep to perfectly crafted black death metal. I’d pick up on the subtle nuances, the slight dissonance, and I’d enjoy the themes inspired by my favorite author, H.P. Lovecraft. So when I recently read somewhere that the band was releasing a new album, I was thrilled. But it’s not exactly a brand-new release. These are reworked and re-recorded tracks from "Bathyscaphe" (2020) and "Thooï" (2022).
In the end, though, it doesn’t matter at all. Because if you listen to the original versions and then the new ones and compare them, you’ll enjoy this band’s music as if it were brand new. At least that’s how I, an old metal dog who’s been guarding the entrance to the underworld for nearly 35 years, perceive the new release “The Descent”. It’s very pleasant for me to just sit down, hit play, and let the music literally pull me into a land of monsters, utter darkness, and the evil lurking in the shadows.
The foundation here is a gloomy, utterly dark, and cold atmosphere that reminds me of the blood-red mist you sometimes see in cemeteries. It’s as if the dead are lamenting, tormented. Emerging from the darkness are sharp riffs, urgent melodies, harrowing vocals, and raw drum beats. All of this is wrapped in a massive and clear sound (Nerfaath - mixing, Thibault Chaumont - mastering, with a masterful cover art signed by Paolo Girardi). In short, as far as formal aspects like production and overall execution go, everything is in perfect order, and nothing stands in my way of enjoying the music itself. This is an album that definitely demands time preferably darkness, cold, and full concentration. Some motifs and nuances only come to the surface after a while. But if you’re patient and give this great band a chance, you’ll be rewarded with a truly powerful experience. Listening to this will feel more like a ritual than just ordinary music. "The Descent" is a recording full of powerful moments and intriguing twists, written with elegance and experience, and driven by a clear vision. If H.P. Lovecraft were still alive, he’d be standing in the shadows, nodding his head in approval. It is released on vinyl, CD, and digitally. I think this album should be a must-have in the collection of anyone who listens to bands like BELPHEGOR, MGLA, DEAD CONGREGATION, SHRINE OF DENIAL, IMMOLATION, THE GREAT OLD ONES, SEPULCHRAL CURSE, and AKHLYS. This is very well-thought-out, well-written music that will appeal to all the undead, the damned, and the demons. Dark and cold black death metal with a captivatingly bloody atmosphere! Die in the swamps of oblivion!
Městem se zase začaly toulat děsivé přízraky. Stávají ve stínu, mají žhnoucí oči a touží po čerstvé krvi. Vylezly z těch nejtemnějších kanálů, kde se dlouhá léta krmily krysami a jedovatou odpadní vodou. Přežily špínu a hlad, přežily svojí vlastní smrt. Zubožení, otrhaní, hladoví. Už se ale nemohly dívat na současný podivný svět a tak se přišly pomstít. Odhodily svoje masky a s ostře nabroušenými noži čekají, až půjdete nočním městem. Ne, tohle není žádný béčkový horor, tohle je nové album německých maniaků SABIENDAS.
Mám pro tuhle smečku slabost, vždycky se mi totiž líbil jejich rukopis, přístup, opravdovost, uvěřitelnost a naprostá autenticita. Důkazem budiž recenze na předchozí nahrávky i rozhovor (vše je odkazováno dole pod článkem). Letošní novinka je volným pokračováním věcí minulých. Opět na ní naleznete surové bicí, maniakální vokál, ostré a nekompromisní riffy i temnou atmosféru. Jedná se o povedené album po všech stránkách, u kterého se stanete svými vlastními přízraky.
Do nečisté hry vás uvede již do zelené zbarvený hororový obal, pod kterým je podepsán Björn Lensig. Masivní, náležitě surový a brutální je zvuk, který si ale zachovává i potřebnou čitelnost. Každá skladba se mi zarývá do mozku, jako ostrý hřeb. Mám při poslechu pocit, že mě odchytili nemrtví a zavřeli mě do studené a temné kobky. S jasným účelem, změnit mě na jednoho z nich. Když poslouchám "Puppeteer of Doom", tak kapele věřím každý tón, melodii, výkřik do tmy. Skladby jsou opravdu napsány velmi jasně, zřetelně, nikde nic nepřebývá, ani nechybí, vše je ohlodáno na kost, na samotnou podstatu poctivého a klasického kovu smrti. Pokud jste fanoušci třeba takových MASTER, MORGOTH, DEATH, DISMEMBER, GRAVE, MASSACRE, MORBID ANGEL, SINISTER, BOLT THROWER, DEICIDE, neměla by vám rozhodně chybět tahle deska ve vaší sbírce. V šesté skladbě navíc stojí za mikrofonem mistr Tom Angelripper, který svým výkonem jenom potvrzuje, že letos jsou SABIENDAS ve skvělé formě a svojí hudbou zabíjejí na potkání. Je to nahrávka pro staré metalové veterány, kteří u kapel dokáží ocenit, když hrají od srdce. Píšu to často, ale hlídám vstup do podzemí již skoro 35 let a nemůžu jinak a novinku vám doporučit. Naleznete na ní totiž všechno, co máte na tomto stylu rádi. Navíc pánové a dáma přidávají spoustu svých nápadů a invence. Venku se zrovna setmělo, musím jít ven. Městem se zase začaly toulat děsivé přízraky. Stávají ve stínu, mají žhnoucí oči a touží po čerstvé krvi. Vylezly z těch nejtemnějších kanálů, kde se dlouhá léta krmily krysami a jedovatou odpadní vodou. Přežily špínu a hlad, přežily svojí vlastní smrt. Zubožení, otrhaní, hladoví. Už se ale nemohly dívat na současný podivný svět a tak se přišly pomstít. Uvítám je s otevřenou náručí a nechám si prokousnout hrdlo. Myslím si, že nastal čas. Surový, prašivý, starý death metal, u kterého ožívají ty nejděsivější přízraky! Album, které vám vyrve všechny vnitřnosti z těla!
Asphyx says:
Terrifying spectres have begun to roam the city once more. They lurk in the shadows, their eyes glowing, craving fresh blood. They have crawled out of the darkest sewers, where for years they fed on rats and poisonous sewage. They survived filth and hunger; they survived their own death. Wretched, ragged, starving. But they could no longer bear to look upon the strange world of today, so they came to take their revenge. They have cast aside their masks and, with razor-sharp knives, await your passage through the city at night. No, this is no B-grade horror flick; this is the new album from the German maniacs SABIENDAS.
I have a soft spot for this pack; I’ve always liked their style, approach, sincerity, believability, and absolute authenticity. Proof of this can be found in reviews of their previous recordings and an interview (all linked below the article). This year’s new release is a loose continuation of past works. Once again, you’ll find raw drums, maniacal vocals, sharp and uncompromising riffs, and a dark atmosphere. It’s a successful album in every respect, one that will turn you into your own ghosts.
The green hued horror themed cover, designed by Björn Lensig, immediately sets the tone for this dark and twisted album. The sound is massive, appropriately raw, and brutal, yet it retains the necessary clarity. Every track burrows into my brain like a sharp nail. As I listen, I feel as though the undead have captured me and locked me in a cold, dark dungeon. With a clear purpose: to turn me into one of them. When I listen to "Puppeteer of Doom", I believe every note, every melody, every scream into the darkness. The songs are truly written with great clarity and precision; nothing is superfluous or missing everything is stripped down to the bone, to the very essence of honest, classic death metal. If you’re a fan of bands like MASTER, MORGOTH, DEATH, DISMEMBER, GRAVE, MASSACRE, MORBID ANGEL, SINISTER, BOLT THROWER, or DEICIDE, you definitely shouldn’t miss this album in your collection. On top of that, the sixth track features master Tom Angelripper on vocals, whose performance only confirms that SABIENDAS are in great form this year and are killing it with their music. This is an album for old-school metal veterans who appreciate it when bands play from the heart. I say this often, but I’ve been keeping watch over the underground scene for nearly 35 years now, and I simply have to recommend this new release to you. You’ll find everything you love about this genre on it. Plus, the guys and the lady bring a lot of their own ideas and creativity to the table. It’s just gotten dark outside; I have to go out. Terrifying spectres have begun to roam the city again. They stand in the shadows, their eyes glowing, craving fresh blood. They’ve crawled out of the darkest sewers, where for years they fed on rats and poisonous sewage. They survived filth and hunger; they survived their own death. Ragged, tattered, starving. But they could no longer bear to look upon this strange modern world, so they have come to take their revenge. I will welcome them with open arms and let them bite through my throat. I think the time has come. Raw, mangy, old-school death metal that brings the most terrifying spectres to life! An album that will rip all your insides out of your body!
