DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 25. ledna 2026

Recenze/review - MALIGNANT AURA - Where All of Worth Comes to Wither (2026)


MALIGNANT AURA - Where All of Worth Comes to Wither
CD 2026, Memento Mori / Grindhead / Primitive Moth

for english please scroll down

Padá na tebe celý svět. Lidé kolem tebe se sice usmívají, ale jejich hlasy jsou jedovaté a zlé. Jakoby ti někdo sevřel srdce ledovou rukou. Děsíš se světla a pokaždé, když se objeví alespoň malý kousek naděje, tak se otáčíš neustále za sebe a nemůžeš tomu věřit. Žiješ už jenom ve stínu, opuštěný, zavržený. Připadáš si, že máš na svém čele vypálený cejch. Jsi jiný, říkají ti stále dokola. Nikoho už dávno nezajímáš a jediným řešením se zdá chladná koupelna a ostrá žiletka. Ne, dnes ještě ne, řekneš do ticha a vydáš se vstříc dalšímu těžkému dnu.

O MALIGNANT AURA jsem již jednou psal. Bylo to u příležitosti jejich minulé nahrávky "Abysmal Misfortune Is Draped upon Me" v roce 2022. Již tenkrát mě zaujal rukopis kapely, jejich temné a mrazivé postupy. Jedná se o syrový a prašivý death metal starého střihu, kombinovaný s mrazivým doom metalem. I letos pánové pokračují ve své nihilistické cestě bez konce. Pokud na vás padne někdy splín a chmury, stejně jako na hrdinu dnešní recenze, tak určitě pochopíte, o čem novinka je. O smutku, utrpení, o smrti, o beznaději, zoufalství a melancholii. 

Venku mrzlo a teplota se potácela kolem mínus deseti stupni celsia. Mráz se mi dávno usadil v kostech. Bylo velmi brzy ráno a ulice zely prázdnotou. Ne, dnes nepůjdu do práce. Moje kroky směřují, za rytmu nového alba "Where All of Worth Comes to Wither", na hřbitov. Potřebuji se zastavit, uklidnit se, vyhnat z hlavy chaos současného světa. Novinka se mi usadila v žilách a někde vzadu v hlavě, v místech, které nedokážu definovat, ale poznám podle nich, že se jedná o dobrou hudbu. Vše tu sedí perfektně na svých místech. Zvuk (Loïc F.), motiv na obalu (Paolo Girardi), celkové provedení, ale hlavně skladby samotné, které se kolem mě nejdřív plazily jako klubko jedovatých hadů a postupně mě uhranuly. Získal jsem najednou schopnost rozmlouvat s nemrtvými, cítil jsem jejich bolest a utrpení. Člověk, mě nevyjímaje, potřebuje být zkrátka někdy sám se sebou, s vlastními démony. Ujasnit si, co je pro něj důležité. V těchto momentech, které jsem samozřejmě prožíval hluboko v lesích nebo právě na hřbitově u hrobu svých předků, vynikla síla této nahrávky nejvíce. Jednotlivé motivy jsou velmi dobře, naléhavě a přesvědčivě napsány, riffy jsou ostré a divoké zároveň. Celým albem se potom prolíná takový zvláštní neklid, pradávná síla a energie. U tohoto stylu, a píšu to velmi často, hodně záleží na tom, abych kapele jejich morbidní práci věřil. MALIGNANT AURA jsou opravdoví, reální, syroví, autentičtí. Každý riff, úder bicích, vokální linka, vše je dle mého skromného úsudku perfektní. Pokud jste fanoušci třeba takových INCANTATION, PARADISE LOST, HOODED MENACE, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE, CANDLEMASS, DISEMBOWELMENT, ASPHYX a dalších kapel, které umí nakombinovat smutek a smrt ve vzájemném bolestivém poměru, potom jste zde správně. Ne, dnes bys měl tu žiletku zase odložit, pusť si raději tuhle desku. Těžký, podmanivý, uhrančivý doom death metal ze starých pohřebišť, který vás přenese do nekonečné říše absolutní tmy, smutku a beznaděje! 


Asphyx says:

The whole world is falling apart around you. The people around you smile, but their voices are poisonous and evil. It's as if someone has gripped your heart with an icy hand. You fear the light, and every time even the smallest glimmer of hope appears, you constantly look back over your shoulder, unable to believe it. You live only in the shadows, abandoned, rejected. You feel like you have a brand burned into your forehead. You're different, they tell you over and over again. No one cares about you anymore, and the only solution seems to be a cold bathroom and a sharp razor blade. No, not today, you say into the silence and set out to face another difficult day.

I have already written about MALIGNANT AURA once before. It was on the occasion of their previous recording, "Abysmal Misfortune Is Draped upon Me," in 2022. Even then, I was intrigued by the band's style, their dark and chilling approach. It is raw and mangy old-school death metal combined with chilling doom metal. This year, the gentlemen continue on their nihilistic path without end. If you ever feel melancholy and gloomy, just like the hero of today's review, you will definitely understand what this new album is about. It's about sadness, suffering, death, hopelessness, despair, and melancholy. 


It was freezing outside, with temperatures hovering around minus ten degrees Celsius. The cold had long since settled into my bones. It was very early in the morning and the streets were deserted. No, I'm not going to work today. My steps lead me, to the rhythm of the new album "Where All of Worth Comes to Wither", to the cemetery. I need to stop, calm down, and get the chaos of the current world out of my head. The new album has settled in my veins and somewhere in the back of my head, in places I can't define, but I can tell by them that it's good music. Everything here fits perfectly in its place. The sound (Loïc F.), the cover art (Paolo Girardi), the overall execution, but above all the songs themselves, which at first slithered around me like a coil of poisonous snakes and gradually bewitched me. I suddenly gained the ability to talk to the undead, I felt their pain and suffering. People, myself included, sometimes need to be alone with themselves, with their own demons. To clarify what is important to them. It was in these moments, which I naturally experienced deep in the woods or at the graves of my ancestors in the cemetery, that the power of this recording stood out the most. The individual motifs are very well written, urgent and convincing, and the riffs are sharp and wild at the same time. The entire album is permeated with a strange restlessness, an ancient power and energy. With this style, and I write this very often, it is very important that I believe in the band's morbid work. MALIGNANT AURA are real, raw, authentic. Every riff, every drum beat, every vocal line, everything is perfect in my humble opinion. If you are fans of bands such as INCANTATION, PARADISE LOST, HOODED MENACE, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE, CANDLEMASS, DISEMBOWELMENT, ASPHYX, and other bands that know how to combine sadness and death in a painful ratio, then you've come to the right place. No, today you should put that razor blade away again and listen to this album instead. Heavy, captivating, mesmerizing doom death metal from ancient burial grounds that will transport you to an endless realm of absolute darkness, sadness, and despair!


Recenze/review - MALIGNANT AURA - Abysmal Misfortune Is Draped upon Me (2022):


tracklist:
1. Where All of Worth Comes to Wither 
2. The Pathetic Festival 
3. Languishing in the Perpetual Mire 
4. Beneath a Crown of Anguish 
5. An Abhorrent Path to Providence 





PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý padesátý čtvrtý - Mánička na cestě do pekla


Příběh pětistý padesátý čtvrtý - Mánička na cestě do pekla

Některé náhody, které se nám v životě stávají, dokáží otočit směr našich životů zcela jiným směrem. Byl jsem mladý, příliš rychlý v uvažování, chyběl mi ještě klid a rozvaha, kterou získáte až věkem. Šel jsem zrovna ze školy přes pole. Rostly na něm kedlubny a svoje čínské kecky i nohy jsem měl od bahna. Nadával jsem jako špaček, ale nějak jsem se na kolej musel dostat. Blondýnka měla týden praxi v rodném městě. Chtěla obejít kámošky, pokecat, znáte to, takový ty ženský věci, u kterých nechci být, protože jim nerozumím. Byl pátek, jak taky jinak, to se vždycky něco semele, napadne mě v hlavě. Jako bych měl předtuchu. Změním náhle směr, moje kroky vede možná nějaká vyšší instance nebo možná jen žízeň. Tenkrát se to tak dělávalo. Po práci do hospody. Po škole taky. Směr Na kurty. Za mraky pomalu vylézalo slunce a moje představa oroseného půllitru a prdelek hrajících tenis v krátkých sukýnkách se stávala pomalu realitou. 

Ty zmrde, já tě zabiju, rozsekám ti ten tvůj hnusnej ksicht. Zaslechnu za rohem a protože jsem z generace vychované Vinetouem, jdu se podívat, abych učinil případné nespravedlnosti za dost. Stojí tam chlápek kolem čtyřicítky, s mastným vlasem, v ošoupaných džínách a mlátí tam jakéhosi starce. Nadává mu, chce mu zpřerážet všechny kosti. Jdu k nim a říkám, pánové klid, nechte ho být, copak se to dělá, mlátit staré lidi? Ohlédne se na mě, vítr mu odhalí vousatou tvář plnou vzteku. Nemotej se do toho, vůbec nevíš o co jde. Pak dal dědovi ještě jednu ránu, rozsekl mu ret a nechal ho tam klečet. Šel pomalu ke mě. Automaticky jsem pozvedl ruce k obraně. Když mi koupíš pivo, tak ti to vysvětlím. Většinou podobnými lidmi, kteří mlátí slabé opovrhuji a nesnáším je. Přijdou mi jako ta nejhorší spodina společnosti. Kdejaká kurva mívá víc hrdosti. Jenže on má v očích něco zvláštního. Není v nich vztek, ale spíše bolest. Pošlu ho do prdele. Otočím se, ještě zkontroluji starce, který má ve tváři naopak jakýsi škleb. Přikládám to ale prohrané bitce. 

Usadím se s výhledem na kurt. Jak to dnes vypadá, zeptám se servírky a protože mě zná, tak mi ihned odpoví. Dnes trénují dvě třicítky, ty jsou na tebe starý, ale pěkný holky. Postaví přede mě orosené pivo a když cinkne na kameninový tácek, je mi najednou hrozně fajn. Napiju se a když se přede mnou zvedne jedna sukýnka, musí mě servírka okřiknout. Dělá to z legrace, má dobré srdce. Na rovinu, říkám jí víc soukromých věcí, než vlastní mámě, protože ona nehodnotí a nedává nevyžádané rady. Zná život. Má to vepsané ve tváři. Dokonce si myslím, že kdybychom se potkali v jiném věku, zemi a konstelaci hvězd, tak bychom spolu asi chodili. Nevím, kdyby mi to neřekla, nepřemýšlel bych nad tím, ale po jedné dlouhé noci, co jsem si nejdřív četl a pak jsme kecali skoro až do rána, tak na ní koukám zcela jinak. Koneckonců, je to ženská pořád k světu, má v sobě jiskru. To já rád, ehm. 

Nazdar Máro, ráda tě vidím, ale jestli nemáš prachy, tak dneska na sekyru nedostaneš. Ve dveřích se objeví mánička. Pořád má na kloubech krev. Ona si toho taky všimne a ihned se zeptá, co se stalo. Ale potkal jsem jednu svini. Posadí se a začne po hostech loudit pivo. Kupodivu mu všichni objednávají. Klepou se mu ruce jako starýmu alkáčovi, ale jakmile se napije, je najednou sebejistější. Co to čteš, zeptá se mě. Nechce se mi odpovídat, pořád mám před sebou jeho pěsti bijící starého člověka. Nahnu knížku s Bukowskim. Dobrá volba, dodá a bez pozvání si přisedne. Ty si o mě asi myslíš, že jsem pěknej hajzl co? Neodpovím mu, nějak nevím, co se na takové otázky říká. Hele, povím ti příběh, když mi koupíš pivo. Zavrtím hlavou, že jako ne, ale přijde servírka, podívá se na mě a řekne mi, že dělám chybu. On je Mára dobrej vypravěč a zažil si toho za dva životy. 

Vlastně ani nevím, co mě to popadlo, ale řeknu, že tedy dvě a rovnou i rumy. Rozvalí se, podívá se taky na holky, co právě dávají forhendy a bekhendy a zasní se. Přes oči mu naskočí taková podivná šlupka. Nedechne se a když začne, tak mě jeho slova ihned pohltí. Servírka měla pravdu, je to fakt vypravěč od Pánaboha. Nejdřív mi řekne, že má sepsaných několik filozofických knih, že býval učitelem i celoživotní máničkou. Mluví o tajných burzách, o kamarádech, co už se uchlastali, o ženských, o svých dětech, které se k němu neznají. Čechrá si prošedivělé vlasy, drápe se ve vousech a já, mladý kluk, který kdysi podobné typy obdivoval v dnes již neexistující hospodě U Dubu v Boleslavi, jsem skoro nedýchal a visel mu na rtech. Připomínal mi mého metalového gurua Sabatha, měl podobný přístup k životu. 

Jednou, když jsme jeli na big beat, tak jsme dostali hlášku od trempů, že hlídají na nádraží. Někdo nás asi prásknul. Přelézali jsme zrovna nákladní vozy, když jsem upadl. Všichni utekli, jen já a moje holka, která mě milovala, jsme zůstali. Vyvrkl jsem si kotník a chytili nás. Naložili do antonu, ty svině mi naschvál dupli na nohu. Mojí holce dali pouta a když kolem ní šel jeden mladej estébák, tak se o ní naschvál otíral pérem a sahal jí na kozy. Hajzl. Šel jsem po něm, ale byly to kurvy, naschvál provokovali, aby měli důvod mě sejmout. Dostal jsem pendrekam a flastr za napadení příslušníka. Zavřeli mě na týden. Jídlo skoro žádný, ostříhali mi hlavu a když jsem vylezl, tak mě ta moje nepoznala. Šli jsme rovnou do hospody a dvě hodiny mlčeli. Ona pak pořád brečela a trvalo mi asi měsíc, než mi řekla všechno, co s ní dělali. Pro starý babičky, i normální fotry od rodin jsme byli špína, hnus, hajzlové, verbeš, vágusové. Jakmile jsem přišel do školy, tak už to všichni věděli. Chtěl jsem jenom vidět kapely, mě byla nějaká politika u prdele.

Objednám další pivo a poprosím, aby mluvil dál. Možná za to můžou moje dlouhé vlasy, možná to, že mám ksicht jako nějaký psycholog, netuším, ale řekne mi věci, co prý jinému ne. Asi se potřeboval vypovídat, bylo to v něm už dlouho, moc dlouho. Jako neléčený vřed. Mluvil skoro spisovně, vzdělaně, přesto v jeho slovech bylo všechno. Bolest, vášeň, touha po muzice, po svobodě. Věci, které jsme my už dávno měli jako na podnose a kterých jsme si nevážili. Hele, to, že si jdeš dnes do obchodu koupit vinyl, to tenkrát nebývalo. Já vím, kamarád mi vyprávěl, jeho podobnost se Sabathem byla až děsivá. Jakoby na mě promlouval ze záhrobí. Zazněla i dnes poměrně známá jména z disentu. On ale nebyl nikdy politickej. Byl to obyčejnej kluk, jako já nebo vy, kterej chtěl prostě žít. Být rocker, pít pivo, chodit s hezkejma holkama, mít jednou rodinu, děti. Ale svět kolem něj byl zkrátka zlej.

Ze školy ho vyhodili. Musel makat na stavbách, dělat hlídače, v archívu, na hřbitově, na pitevně. Byl to šílenej marast. Hnus a špína. Já měl vždycky rád knihy, muziku, ve škole jsem patřil k těm lepším, chtěl jsem studovat. Šla mi třeba i matika, ale pak jednou přelezu blbě oj u nákladního vozu a život se mi otočí do prdele. Postupně v něm rostl vztek. Stýkal se s ostatníma máničkama a pořád toužil po nějakém koncertě. Jeden takový byl, kousek v lesích u Plzně. Na nějakém statku. Vše vypadalo na pohodu, kapely odehrály co měly a fakt jsem si to užil. A tak  jsem se stal protivládním živlem. Byl tam nějaký hajzl, co všechny nafotil. Bez vlasů si mě každý všiml. Přišli si pro mě velmi brzy ráno, několik dní potom. Máma vyděšená, ještě že se toho otec nedožil. Vytáhli mě z postele, v pyžamu naložili do auta, sousedi, co šli zrovna na šichtu do Škodovky, čuměli. Mámu to pak utrápilo, dávali jí to hodně najevo. Spořádaní lidé, převlečení za svině.

Vlastně ani nevím, na co se mě ptali. Mlátili mě, ukazovali mi fotky, ale já fakt skoro nikoho neznal. Pozval mě kámoš, toho jsem teda nenahlásil. Bylo to jedno, stejně ho znali, setkali jsme se až na Borech. Soud proběhl velmi rychle, dodnes nechápu, za co jsem seděl. Něco s politikou. Ty vole, chápeš to? Já chtěl jen na muziku, potkat nějakou tu holku, třeba si i skočit, dát pár piv. Ale, vy už to asi ani nemůžete pochopit. Ani nevíš, jak je to dobře. Neměl bys ještě na jedno? Je mi jasné, že si to musím vyslechnout. Na sekyru? Na futra? Zeptám se servírky a protože ví, že za brigádu beru příští týden, tak jen smutně kývne hlavou. Následuje tolik hnusných zážitků z vězení, že je ani nebudu psát. Buzerace, šikana od nepolitických vězňů, tvrdá práce, převýchova. Horší bylo ale to, co následovalo, když jsem vylezl z bran věznice. Po několika měsících.

Ten hajzl, cos ho viděl, jak ho mlátím, sledoval mě i moji holku. Budil nás v noci, prohrabával nám byt, dělal přepadovky, ptal se po nás v práci. Dělali jsme spolu v kuchyni v nemocnici a on třeba jen tak postával před bránou a pak nás sledoval. Jen tak, bavilo ho to. Když byla z toho stresu na potratu, tak si sedl v nemocnici na postel a díval se, jak jí je smutno a trpí. Říkal jí hnusné věci. Kdyby mě zmlátil, znovu zavřel, tak by mi to bylo milejší. Po revoluci jsme si splnili sen. Zajeli jsme do Španělska na pláž, tam chvilku makali, chápeš to, jak dva otroci, ale na svobodě. Ten klid, slunce, pohoda, nakonec jsme děti měli. Jenže nám chyběla její rodina. Vrátili jsme se a koupili byt. Všechno vypadalo dobře, ale já v sobě měl a pořád mám běsy. Jako spousta kámošů. Pořád se mi to všechno vrací a hrozně mě sere, že ty svině nikdy nebyly potrestaný. 

Já se nikdy nepral, nemám na to sílu, ani pěsti a vlastně to ani neumím. Jsem, byl jsem, chtěl jsem být intouš, ale co už, práce se neštítím, teď dělám saniťáka a jsem v rámci možností spokojenej. Býval jsem jednu dobu učitelskej, ale nějak mě to semlelo. Neměl bys ještě jedno a třeba i rum, já už pak půjdu. Neboj, brzy bude konec mého vyprávění. Znovu kývnu na servírku a už se to nese. Kdybys viděl ten jeho výsměch, ten ksicht, ten škleb, jak se mi smál, jak mluvil o mý ženě, jak byl slizkej, tak jsem si na všechno vzpomněl. Kdybys nešel okolo, asi bych ho hajzla umlátil. Říkal mi, jak se má dobře, jak má kontakty, jak mu jde dobře podnikání. Prostě klasická zlá svině. Měl jsem se ovládnout, ale nešlo to, prostě ne. Poděkoval za pivo a rum a odešel. A já tam seděl ještě pár hodin, než jsem šel na kolej a na bar, kde se všichni bavili, balili se navzájem a vůbec jim nevadilo, že z repráků hraje hudba, za kterou se ještě před pár lety zavíralo. Nemohl jsem ten den, co jsem potkal máničku na cestě do pekla, usnout. Vlastně jsem zabral až k ránu a pak si celý den četl Bukowského. A radoval jsem se z toho, že můžu, že mě za to nikdo nešikanuje. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 24. ledna 2026

Report, photos, video - HELLFUCK, BRUTALLY DECEASED, MOROUS - klub Divadlo pod Lampou, Plzeň - 23. 1. 2026

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:


Život je krásný ve své jednoduchosti. Jen si tak žít, mít radost, že ráno vůbec vstanete. Dáte si dobré jídlo, vyhýbáte se hlupákům. Jen si tak zajít na pivo s kamarády, pamatujete na ty staré dobré časy, když se lidé ještě setkávali? Když ještě nebyli líní a nečuměli jen 25 hodin denně do obrazovek? Hele, na rovinu, někdy se mi po tom stýská. Mám obrovské štěstí, že mám stále kolem sebe přátele, které svět ještě nezmuchlal. Upřímné, opravdové, autentické. Možná by se slušelo dnešní report věnovat jim. Jo, myslím si, že ano. Hlavně buďte pořád takoví, jací jste. 

Těšil jsem se. Pravidelný lednový večírek v podání BRUTALLY DECEASED v sobě vždycky obsahuje silné zážitky. Netuším, jak to máte nastavené vy, ale já normálně chodím do práce, mám rodinu, starám se o starou mámu. Snažím se žít jako Rychlé šípy a snad mi to i trošku jde. Mám sice menší problém se současnou dobou přetvářky, jedovatých lží a falešných proroků, ale to je asi mnou, protože logicky stárnu. Koncerty byly pro mě únikem do normálního světa, když jsem byl puberťák a vnímám je pořád stejně. Zkrátka a dobře, kolem mě zase celý den lidé řešili politiku, války, násilí, seriály, počítačové hry a umělou inteligenci a já skončil dřív, najedl jsem se, chvilku si četl, abych se hodil do nálady a k večeru mě zase začaly svědit nohy a dostával jsem slinu. Přepnul jsem do módu ty vole jdu na metal, oblékl se jako veterán a v tramvaji píšu Gorovi. Jedu!

Setkáme se v hospodě, na tradičních rozplavbách. Pamatujete na to? Kdysi dávno, ještě před covidem, před tik tokem a Gemini se lidé scházeli tváří v tvář. U Ševců je, jako ostatně vždycky, šedivo. Konečně si zase někde připadám mladý. S úsměvem na rtech sestupuji dolů, objednávám si pivo z tanku a pak? Potom je mi všechno kolem ukradený a připadám si jako v duševních lázních. Probíráme pro mnohé nudné věci jako muziku, knihy a taky trošku život, protože jsme tu i kvůli tomu. Tradiční hospoda na mě měla vždy až terapeutický účinek a v pátek tomu nebylo jinak. A když už jsme měli náladu a vyřešili jsme všechny problémy světa, tak se řeklo dost, jdeme na metal, jdeme pařit. Večírek sliboval mnohé a tak jsem se, snad již po miliónté, těšil jako malej kluk. Vytahuji vytištěnou vstupenku z předprodeje, ladím si nastavení foťáku, vtipkujeme a pomalu se přesouváme do klubu. 

O Divadle pod Lampou jsem toho napsal již tolik, že jej snad nemusím představovat. Mám to tady zkrátka rád. Koneckonců, viděl jsem zde spoustu pro mě zásadních kapel a zažil tolik akcí a vzpomínek, že by to vydalo na několik životů. Nebudu se opakovat, zdravíme se se známými, ptáme se jak je a myslíme to upřímně, není to z naší ani jejich strany póza. Je to jako návrat do rodného domu. Mám během celého večera (asi fakt stárnu), sem tam momenty, kdy si jen tak stoupnu bokem a pozoruji lidi kolem. Ve stínech jsou občas tváře, které již dávno nejsou mezi námi. Dost ale bylo nostalgie, ladí první kapela, skočím si ještě pro pivo a jdeme na to, co říkáte? Koneckonců, přišli jsme hlavně na muziku. 


MOROUS - kapelu vidím poprvé, i když jsem o ní již něco málo slyšel. Takhle smečka má ve svých řadách členy LAHAR a KAOSQUAD, takže jsem tak nějak trošku tušil, co od nich mohu čekat. Temnota se zde potkává s boss HM-2 kytarovým efektem. Vše krásně zabalené v morbidní agresivitě, špinavé prašivině a chladu. Pánům to, dle předpokladu sypalo velmi dobře, také by se dalo napsat, že ve mě jejich vystoupení zanechalo hlubokou krvavou stopu. Jen tedy, nebývám příliš zvyklý na české texty. Ale zde seděly pevně, jako mrtvému jeho rakev. Jako celek na mě potom působil koncert jako reálná exhumace starého plesnivého hrobu. Dobré to bylo!





BRUTALLY DECEASED - Švédi u nás působili během třicetileté války a zanechali zde zajisté spoustu potomků. Kdybyste udělali podrobnou analýzu mých genů, stejně jako u této kapely, určitě byste je tam vystopovali. Píšu to již poněkolikáté a klidně se budu opět opakovat. Jsme jedné krve, já i tahle smečka. Pánové to se mnou umí, to je bez debat. Hrubozrnný švédský death metal ukovaný z těch nejlepších surovin, k tomu kousky americké brutality. Vokál bestie, zabijácké bicí a riffy ostré jako čerstvě nabroušená břitva. Staré zombie opět vylezly z hrobu, aby nám přišly sežrat ty naše zbytečné mozky. Byla to zase jednou jízda přímo do pekla! Kurva brácho, to byl masakr, že mi tuhla krev v žilách a praskaly kosti v těle!







The Swedes were active in our country during the Thirty Years' War and certainly left behind many descendants. If you did a detailed analysis of my genes, as you did with this band, you would definitely find them there. I have written this several times before, and I will gladly repeat myself again. We are of the same blood, me and this pack. These guys know how to do it, no question about it. Coarse Swedish death metal forged from the finest ingredients, with a dash of American brutality. Beastly vocals, killer drums, and riffs as sharp as a freshly sharpened razor. The old zombies have crawled out of their graves again to eat our useless brains. It was once again a ride straight to hell! Fuck, bro, it was a massacre that made my blood freeze in my veins and my bones crack in my body!


HELLFUCK - upřímně? Kolik kapel umí dneska doopravdy hrát thrash metal? Myslím tím teď ten opravdový, špinavý, bez falše, bez pozlátek, bez póz? Na rovinu, moc jich není. HELLFUCK patří rozhodně mezi vyvolené. Během jejich obřadu jsem byl zase mladý kluk v džínové bundě, co chodil po sídlišti v devadesátých letech s kazeťákem na ramenou a s nikým, kdo neposlouchal thrash metal se nebavil. Poláci byli znovu ve skvělé formě. Ihned se mi dostali do hlavy. Popíjel jsem pivo, řval jsem to tmy, měl jsem tep něco kolem 160 a vařil se mi mozek v hlavě. Pánové hrají přesně tak, jak to mám nejraději. Divoce, bez příkras, na rovinu a útočí přímo na solar plexus. Satan byl zase jednou mezi námi. Měl na tváři šílený škleb a mě bylo ihned jasné, že na tohle vystoupení jen tak nezapomenu. Amen a díky za ryzí metal! 

 






Honestly? How many bands today can really play thrash metal? I mean the real thing, dirty, without pretense, without embellishment, without posturing? To be blunt, there aren't many. HELLFUCK is definitely among the chosen few. During their performance, I was once again a young boy in a denim jacket, walking around the housing estate in the nineties with a cassette player on my shoulder, not talking to anyone who didn't listen to thrash metal. The Poles were in great form again. They immediately got into my head. I was drinking beer, screaming in the dark, my heart rate was around 160, and my brain was boiling in my head. These guys play exactly the way I like it best. Wildly, without embellishment, straightforward, and attacking right at the solar plexus. Satan was among us once again. He had a crazy grin on his face, and I knew right away that I would never forget this performance. Amen and thanks for the pure metal! 

Se zvukem ani organizací jsem neměl žádný problém, pivo mi chutnalo a návštěvnost byla velmi solidní. 

Moc dobře vím, že se vesmír v dnešní době točí úplně jinak, než před pár lety. Spoustě věcem nerozumím a už ani nechci rozumět. Možná působím jako starý veterán, ale zase můžete vzít jed na to, že tyhle řádky píšu já a ne virtuální stroj. Dopiju pivo a přemýšlím nad tím, jak je skvělé, že pořád ještě podobné akce jsou. Je za nimi spousta práce lidí, kteří s nimi mají jen starosti, odříkání. Moc všem, kteří byli pod páteční akcí podepsáni, děkuji. A myslím to teď opravdu, od srdce. Ono zase těch chvil, když jste jen tak s kamarády, když relaxujete, když se smějete, tolik není. Važme si jich! Některé se nemusí již opakovat. Děkuji moc všem přátelům, známým i kapelám za to, že  jsem mohl být opět u toho. Ani nevíte, co to pro mě znamená. 

Spím trošku déle, než obvykle. Sednu si k počítači, překopíruji fotky a mám před sebou prázdnou stránku. Čekám na inspiraci... Pak začnu přemýšlet a hlavou se mi míhají vzpomínky na včerejší večer... Život je krásný ve své jednoduchosti. Jen si tak žít, mít radost, že ráno vůbec vstanete. Dáte si dobré jídlo, vyhýbáte se hlupákům. Jen si tak zajít na pivo s kamarády, pamatujete na ty staré dobré časy, když se lidé ještě setkávali? Když ještě nebyli líní a nečuměli jen 25 hodin denně do obrazovek? Hele, na rovinu, někdy se mi po tom stýská. Děkuji vám za pozornost, ať vaše kroky provází síla a držte se!


about bands on DEADLY STORM ZINE:


BRUTALLY DECEASED:


















HELLFUCK:


Recenze/review - HELLFUCK - Diabolic Slaughter (2022):

INTERVIEW:

ROZHOVOR:

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - ORACULUM - Hybris Divina (2026)


ORACULUM - Hybris Divina
CD 2026, Invictus Productions

for english please scroll down

Na oltáři jsou ještě stopy zaschlé krve. Ve stěnách starého opuštěného chrámu jsou otištěny nekonečné výkřiky bolesti. Pradávné symboly smrti, kosti vyskládané v úhledných hromadách. Lebky, smějící se do ticha jako děsivé svědectví. Čteš si příběhy starých čarodějnic. Ne, tohle nejsou žádné pohádky, ale spíše zhmotněné ty nejhorší noční můry. Rituály plné krve, bolesti a utrpení. Na konci je vždycky smrt a temnota. Potom následuje nicota a pravý, nefalšovaný, surový death metal. Přesně takový, jaký hrají i ORACULUM z Chile. Kapela, která letos přichází se svým prvním dlouhohrajícím albem.

Pánové mají na svém kontě ještě několik skvělých EP. Svět v podání těchto prokletých tmářů je zahalen do krvavé mlhy. Jejich hudba je přesnou definicí toho, co mám na tomto stylu rád. Postavena je na klasických, tradičních základech, které jsou potom velmi zajímavě a poutavě rozvíjeny. Ne, tohle není jenom obyčejné album v řadě, tady se skládá pocta silám, které nejsou z tohoto světa. Rituál může znovu začít, stačí jenom zapnout play a otočit volume zcela doprava. 


Vždycky jsem měl v oblibě kapely z Jižní Ameriky pro jejich opravdovou vášeň pro poslední věci člověka na zemi. I ORACULUM patří mezi vyvolené. Líbí se mi jejich touha zabíjet hudbou, jasný a zřetelný rukopis. Jasně, inspirace třeba takovými MORBID ANGEL, PESTILENCE, PANTAGRAM CHILE, BLASPHEMY, IMPRECATION, BOLT THROWER, je sice patrná a jasně rozeznatelná, ale to mi nijak nebrání v tom si novou nahrávku užít. Ona má v sobě totiž něco navíc, něco surového, reálného, autentického. Jako bych opravdu navštívil spolu s kapelou místa, na kterých se kdysi odehrávaly krvavé rituály. Správný smrtící kov má bolet, má se vám usadit hluboko v kostech i v podvědomí. Musí mít dobrý prašivý zvuk, zajímavý obal a musíte mít chuť se k němu vracet. ORACULUM tohle splňují na sto procent a ještě navíc přidávají jakousi těžko popsatelnou živočišnost, zvířeckost. Jednotlivé skladby jsou velmi propracované, opravdu dobře se poslouchají, mají v sobě potřebný drive, sílu i náboj. Svět se možná točí již dávno jiným směrem, ale podobné smečky, jako je tato, budu nadále podporovat. Utvrzují mě totiž v tom, že tenhle styl má pořád co nabídnout. "Hybris Divina" jsem poprvé slyšel velmi brzy ráno, když jsem šel kolem hřbitova v našem městě. Měl jsem najednou pocit, že z hrobů vylézají nemrtví a touží po čerstvé krvi. Za sebe, za starého metalového psa, který hlídá vstup do podsvětí již skoro 35 let, nemůžu jinak, než vám novinku doporučit. Hoří totiž zevnitř a na povrchu je chladná jako ruka mrtvoly. Starý, prašivý death metal nasáklý zkaženou krví! Pradávný rituál pro vyvolávání temných sil! 

Asphyx says:

There are still traces of dried blood on the altar. Endless cries of pain are imprinted on the walls of the old abandoned temple. Ancient symbols of death, bones stacked in neat piles. Skulls, laughing into the silence like terrifying testimony. You read stories of old witches. No, these are not fairy tales, but rather the worst nightmares made real. Rituals full of blood, pain, and suffering. In the end, there is always death and darkness. Then comes nothingness and true, unadulterated, raw death metal. Exactly the kind played by ORACULUM from Chile. The band is releasing their first full-length album this year.

The gentlemen also have several excellent EPs to their credit. The world as presented by these cursed obscurantists is shrouded in a bloody fog. Their music is the exact definition of what I like about this style. It is built on classic, traditional foundations, which are then developed in a very interesting and captivating way. No, this is not just another album in a series, it is a tribute to forces that are not of this world. The ritual can begin again, just press play and turn the volume all the way up. 


I have always liked bands from South America for their genuine passion for the last things of man on earth. ORACULUM is one of the chosen ones. I like their desire to kill with music, their clear and distinct style. Sure, the inspiration from bands such as MORBID ANGEL, PESTILENCE, PANTAGRAM CHILE, BLASPHEMY, IMPRECATION, and BOLT THROWER is obvious and clearly recognizable, but that doesn't prevent me from enjoying the new album. It has something extra, something raw, real, authentic. It's as if I really visited places with the band where bloody rituals once took place. Proper death metal should hurt, it should settle deep in your bones and subconscious. It must have a good dirty sound, interesting cover art, and you must want to return to it. ORACULUM fulfills this requirement one hundred percent and adds a certain indescribable animalistic quality. The individual songs are very well crafted, really enjoyable to listen to, and have the necessary drive, power, and energy. The world may have long since moved on in a different direction, but I will continue to support bands like this one. They confirm my belief that this style still has a lot to offer. I first heard "Hybris Divina" very early in the morning as I was walking past the cemetery in our town. I suddenly had the feeling that the undead were crawling out of their graves, craving fresh blood. As an old metalhead who has been guarding the entrance to the underworld for almost 35 years, I can't help but recommend this new release to you. It burns from the inside and is as cold as a corpse's hand on the surface. Old, mangy death metal soaked in rotten blood! An ancient ritual for summoning dark forces!



TRACKLIST
1. A Monument to Fallen Virtues
2. The Great One
3. Mendacious Heroism
4. Carnage
5. Dolos
6. The Heritage of Our Brotherhood
7. Spiritual Virility
8. Posthumous Exultation

LINE-UP
Scourge of God – Guitars, Vocals
Gaius Coronatus – Guitars
Magnified Wrath – Bass
Conqueror of Fear – Drums


pátek 23. ledna 2026

Recenze/review - MORAL IMPLANT - Delusion (2025)


MORAL IMPLANT - Delusion
CD 2025, Caligari Records

for english please scroll down

Co je pravda a co je lež? Pozná to ještě vůbec někdo? Falešné sliby provázejí lidstvo od nepaměti. Někdy toho mívám plné zuby. Mám raději, když se jedná na rovinu, když mě kapela dokáže přikovat na zeď, když cítím vibrace uvnitř vnitřností. Poslouchám hudbu hlavně srdcem a do svého přehrávače si pouštím už jen smečky, které mě zaujmou. Není čas ztrácet čas. Líbí se mi, když je death metal ohlodaný na kost a když je ještě ušpiněný grindcore, tak to potom trávím dlouhé hodiny ve sklepě, odstřihnutý od lží a falše současného podivného světa.

Do rukou se mi dostalo nové EP "Delusion" polských maniaků MORAL IMPLANT. Měl jsem jej v pořadí již několik měsíců, ale znáte to, práce je hodně a času málo. Teprve až teď, když venku mrzne a tma obejmula celé město do svých pavučin, jsem se k němu dostal. A ihned se mi zadřelo hluboko pod kůži i do podvědomí. 


Častokrát jsem si při poslechu vzpomněl na nedávnou pandemii, když jsem musel do práce a ulice byly prázdné. Jakoby se celý svět zastavil a možná to pro nás bylo takové malé, ale o to děsivější varování. Dystopie, to je slovo, které mě při poslechu "Delusion" napadá nejčastěji. Na povrchu bobtná a vře klasický death metal s krvavě černou aurou a pro ještě větší uvěřitelnost a autenticitu je vše ušpiněné surovým grindcore. Skladby jsou na první poslech jednoduché, ale když jim budete věnovat více pozornosti a více společných setkání, tak zjistíte, že pokaždé na povrch vyplují nové zajímavé pasáže, momenty. Jako utopenec, který ležel několik dní u dna. Hudba tak působí propracovaně, opravdově. Je jasným protikladem spoustě současných umělých nahrávek. Když si totiž MORAL IMPLANT rvu pod tlakem do hlavy, tak mám pocit, že sedím na nekonečně velkém hřbitově, na kterém jsou pohřbeni všichni ti, kteří uvěřili lžím a deziluzím. Zažil jsem ve svém životě již mnohé a jako starý pes zvedám hlavu jen v případech, když mě hudba opravdu zaujme. Tentokrát se mi líbí jak zvuk a rukopis kapely, tak i způsob provedení. Doufám, že se brzy setkáme u příležitosti vydání dlouhohrajícího alba. Sedmnáct minut, které jsme dostali tentokrát, je sice skvělých po všech stránkách, ale chci víc! Co je pravda a co je lež? Pozná to ještě vůbec někdo? Falešné sliby provázejí lidstvo od nepaměti. Tahle smečka vám nastaví zrcadlo. A nebude to hezký pohled. Mokvající, hnilobný, surový a zničující death grind metal s krvavě černou aurou! 

Asphyx says:

What is truth and what is lies? Does anyone even know anymore? False promises have accompanied humanity since time immemorial. Sometimes I get fed up with it. I prefer it when things are straightforward, when a band can pin me to the wall, when I feel the vibrations inside my guts. I listen to music mainly with my heart, and I only play bands that interest me on my player. There's no time to waste. I like it when death metal is stripped down to the bone and when it's still dirty grindcore, then I spend long hours in the basement, cut off from the lies and falsehoods of today's strange world.

I got my hands on the new EP "Delusion" by Polish maniacs MORAL IMPLANT. I've had it for several months now, but you know how it is, there's a lot of work and not enough time. Only now, when it's freezing outside and darkness has enveloped the whole city in its cobwebs, have I gotten around to it. And it immediately got under my skin and into my subconscious. 


While listening, I was often reminded of the recent pandemic, when I had to go to work and the streets were empty. It was as if the whole world had stopped, and perhaps for us it was a small but all the more frightening warning. Dystopia is the word that comes to mind most often when listening to "Delusion". On the surface, classic death metal with a blood-black aura swells and boils, and for even greater credibility and authenticity, everything is dirtied with raw grindcore. The songs are simple at first listen, but if you pay more attention to them and listen to them more often, you will find that new interesting passages and moments come to the surface every time. Like a drowned man who has been lying at the bottom for several days. The music thus comes across as sophisticated and genuine. It is a clear contrast to many of today's artificial recordings. When I blast MORAL IMPLANT into my head, I feel like I'm sitting in an endless cemetery where all those who believed in lies and disillusionment are buried. I have experienced a lot in my life, and as an old dog, I only raise my head when music really catches my attention. This time, I like both the sound and style of the band, as well as the performance. I hope we will meet soon on the occasion of the release of a full-length album. The seventeen minutes we got this time are great in every way, but I want more! What is truth and what is a lie? Does anyone even know anymore? False promises have accompanied humanity since time immemorial. This pack will hold up a mirror to you. And it won't be a pretty sight. Oozing, rotten, raw, and devastating death grind metal with a blood-black aura!


tracklist:
1. Intro 
2. Neglect 
3. Demiurge 
4. Zero Believer 
5. Obsecrate
6. Outro 

Lineup
PR - vocals, lyrics, intro, outro
Jurek Brokmann - drums
SM (Mortal_VVorx) - guitars/solos, bass



https://x.com/CaligariRecords

KNIŽNÍ TIPY - Ten druhý - Thomas Tryon (2025)


Ten druhý - Thomas Tryon
2025 (1974), Fobos

Venku napadly hromady sněhu a jako každý rok silničáři zaspali. O chodnících ani nemluvím, ty se v Plzni vlastně neuklízejí. Máme tu sice věznici plnou silných chlapů, ale ty by asi do mrazu nikdo nevyhnal. A tak kloužeme, padáme, lámeme si nohy, hýbáme si kotníky. Přesto jsem se byl projít. Nikde nikdo. Jenom sníh, stopy hladových zvířat a nekonečný klid. Včera jsem dočetl jednu knihu a když se vrátím, tak chvilku vychládám. Chodit v hlubokém sněhu je těžké. Koneckonců, každý ví, že na prvním místě hierarchie jsou vždy auta, pak cyklisté a pak dlouho nic. Chodci, ano, my chodci jsem skoro jak lovná zvěř. Přemýšlím o tom, kroutím hlavou nad lidskou hloupostí a najednou dostanu chuť na nějakou klasiku, na knížku, kterou jsem si koupil za 99,- Kč ve výprodeji v Knihách Dobrovský. Přihodil jsem ji do košíku, že si ji jednou přečtu. 

Už jsme měli kdysi spolu něco do činění. Jenže to je více než třicet let. Jako mladý natěšený student jsem hltal vlastně cokoliv, co se k nám po revoluci dostalo. Měl jsem kamaráda, který sice se mnou studoval jen dva roky, ale to stačilo k tomu, aby úplně změnil můj vkus. Býval jsem uzavřený jen ve svém sci-fi a historických knihách. Otevřel mi oči a nosil mi jen samé dobroty. Ten druhý je příběh o dvou bratrech. Jeden hodný, normální a ten druhý je zosobněním zla. Tak trošku jako Jekyll a Hyde, jen s tím rozdílem, že zde jsou postavy dvě. Navíc dvojčata. To vám je mimochodem zajímavá věc. Mám jedny, i kdy dvojvaječná doma a tak pro mě byla kniha o to děsivější. Opravdu jsem se chvílemi bál. Velmi teplé léto na venkově.

Dětské hry, pohoda, klídek. Tedy až na to, že se postupně začnou stávat podivné věci. Děj samozřejmě graduje, byl jsem zase jednou přilepený ke stránkám a vžil jsem se do knihy natolik, že jsem cítil slunce, i když za oknem bylo mínus deset. Víte, pokud mě knížka chytne, bývám úplně mimo. Prožívám jednotlivé kapitoly a musím uznat, že na mě Ten druhý funguje snad ještě víc, než kdysi. Asi jak už si člověk něco odžil a má sám děti, tak si beru vše víc osobněji. Navíc jsem se asi jako každý z vás setkal i se zlem, se špatnými lidmi. Dokonce jsem měl jednu dobu problém se jich zbavit, rozpoznat je. Pořád jsem naivně věřil v dobro, protože jsem byl tak vychovaný. Jako u každé dobré knihy jsem nad ní dlouho přemýšlel. Těch 320 stránek jsem nedal na jeden zátah, ale nutno také říci, že jsem k tomu napsal pár recenzí a jeden report i s fotkami z koncertu. 

Psát o knihách je pro mě stále hrozně zajímavé. Zrovna minulý listopad oslavily naše stránky deset let a psával jsem ještě několik let předtím. Vždy to bylo ale jen o muzice. Postupně jsem si naladil svůj styl a netušil jsem, jestli budou moje příběhy fungovat i o knihách. Zdá se ale, že ano. Nemyslete, jsem za to hrozně vděčný a pokaždé, když potkám někoho divného, což jako asi každý musím třeba v práci, tak je pro mě sepsání knižního tipu nebo recenze takovou soukromou terapií, abych se v současném divném světě nezbláznil. Ne, není to žádný únik, na to jsem již starý, ale je to mojí součástí, stejně jako třeba sport a pití piva. Kdysi dávno někdo napsal, že by vše mělo být v rovnováze. Snažím se to to, i když je jasné, že některé věci zkrátka neovlivníme. Je to podle mě i hlavní myšlenka téhle knížky. Jste dobří a nebo zlí? Kterému bratrovi jste víc podobní? 

Kontroloval jsem z okna auto, jestli ještě stojí před domem a na chodníku upadla jedna stará paní. Nemohla se postavit na nohy, už jsem chtěl seběhnout dolů, protože víte co, pomohli jí asi až patnáctý člověk. Zbytek se díval jinam a nebo do telefonu. Bylo mi z toho trošku smutno, ale když jsem pak viděl mladého puberťáka, jak jí pomáhá na nohy, všechno zmizelo. Snad ještě nejsme ztracení. Přeji vám všem, vášnivým čtenářům, jen vše dobré a opatrujte se. Ten druhý si určitě přečtěte, rozhodně stojí za to. Pro mě osobně je to doslova povinnost. Takhle nějak se mají psát horory. Děkuji vím za přízeň a pozornost. Mějte se co nejlépe. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Třináctiletí Niles a Holland jsou nerozlučná dvojčata; jsou na sebe opravdu hodně napojení, ale čtenář si spíš vzpomene na Jekylla a Hydea: zatímco Niles je hodný kluk schopný soucitu s nemocnou maminkou a vlastně i s ostatními, Holland je škodolibý darebák, který vše shazuje a ironizuje. Početná rodina se ve třicátých letech sjíždí do venkovského městečka v Connecticutu na pohřeb tragicky zesnulého otce a Holland všem tetičkám, dalším příbuzným i sousedům škodí, jak se dá – občas v jeho přítomnosti nepřežije nějaké zvíře nebo snad i člověk a očividně se vše, co s ním souvisí, vymyká z rukou. Není ale vyloučeno, že je to vlastně úplně jinak…

Autor mistrovsky buduje atmosféru žhavého léta na poklidném venkově, která však postupně houstne. A je také stále zřejmější, že dětské hry a prázdniny mohou mít k nevinnosti až nekonečně daleko.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 22. ledna 2026

Photos - HELLFUCK, BRUTALLY DECEASED, MOROUS - klub Divadlo pod Lampou, Plzeň - 23. 1. 2026

 

Author of photos - Michal Radoš (https://twitter.com/deadlystormzine)


MOROUS














BRUTALLY DECEASED
























HELLFUCK



































Author of photos - Michal Radoš (https://twitter.com/deadlystormzine)

---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine