DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 7. dubna 2026

Recenze/review - CULTIST - Spiritual Atrophy (2026)


CULTIST - Spiritual Atrophy
CD 2026, Awakening Records

for english please scroll down

Napojeni na temný a chladný vesmír, stojíme na obětišti, na kterém byly v průběhu věků pořádány krvavé rituály. Lidé se vždycky snažili spojit s oním světem, se záhrobím, s nekonečností. Umřela spousta nevinných, vyděšených obětí a i když jsme dnes na tom technologicky o mnohé lépe, tak jsou věci mezi nebem a zemí, které stále nedokážeme pochopit, ani definovat. Jednou z nich je hudba, která nezná hranice. Kanadské CULTIST jsem potkal poprvé v roce 2022, když vydali album "Manic Despair". Stalo se na dlouhý čas mým průvodcem po dnešním umírajícím světě.

Letošní novinka volně na předchozí počin navazuje. Pánové a dáma i nadále rozvíjejí své myšlenky, nebojí se říznout do živého a předkládají nám hudbu, která není tuctová. Naopak, CULTIST mají svůj jasně rozpoznatelný rukopis, výraz, krvavý ksicht chcete-li. A tak jsem zase jednou seděl ve svém pokoji, díval se na noční město a nasával energii, která se ke mě dostávala skrz jiné dimenze. 


Svět zrovna venku hořel, na různých místech naší planety se odehrávaly destruktivní, hnusné války, došlo ke spoustě vražd, násilí a vypadalo to, že apokalypsa začne každou chvíli. Nestalo se tak nebo ano? Netuším, byl jsem mimo tenhle prostor a čas. Vnímal jsem jen jednotlivé skladby, drive, tlak a energii, které jsou v nich obsaženy. Užíval jsem si jednotlivé hnisavé ingredience, hudba se mi dostávala postupně do žil i do podvědomí. V hudbě CULTIST lze vystopovat lehké vlivy kapel jako DEATH, THE CHASM, IMMOLATION, MERCYLESS, PESTILENCE, MORBID ANGEL, VASTUM, VOMITORY, SULPHUR AEON. Potkává se zde stará škola s tou novější, progresivnější. Některé momenty jsou složitější, na poprvé hůře pochopitelné, ale mají svoje místo a do hlavy se mi dostaly až časem, po delší době společného poslechu. Je to tak dobře, dle mého skromného úsudku má a bude mít album delší trvanlivost. Stále je co objevovat, nové momenty, pasáže, nuance. Dalo by se to shrnout jednodušeji - novinka "Spiritual Atrophy" mě zkrátka a dobře baví poslouchat, rád se k ní vracím. Troufám si ale tvrdit, že nebude asi úplně pro každého. Ocení ji spíše lidé s bujnější fantazií a představivostí. Nejvíc se mi potom osvědčil poslech ve sluchátkách, když jsem jen tak chodil městem a sledoval lidské životy a pohyb, který kolem mě probíhal. Jakoby bylo v novince něco vznešeného, majestátního, něco, co bych možná definoval jako neklid, který se vine celou nahrávkou jako jedovatý břečťan. Mimochodem, za velmi povedené považuji zvuk i motiv na obalu. Napojeni na temný a chladný vesmír, stojíme na obětišti, na kterém byly v průběhu věků pořádány krvavé rituály. Lidé se vždycky snažili spojit s oním světem, se záhrobím, s nekonečností. Umřela spousta nevinných, vyděšených obětí a i když jsme dnes na tom technologicky o mnohé lépe, tak jsou věci mezi nebem a zemí, které nedokážeme pochopit, ani definovat. Propracovaný, syrový death metal, který vás vezme na temný výlet do jiných dimenzí!


Asphyx says:

Connected to the dark and cold universe, we stand on an altar where bloody rituals have been performed throughout the ages. People have always sought to connect with that world, with the afterlife, with infinity. Many innocent, terrified victims have died, and even though we are technologically far better off today, there are things between heaven and earth that we still cannot understand or define. One of them is music, which knows no boundaries. I first encountered the Canadian band CULTIST in 2022 when they released the album "Manic Despair." It became my guide through today’s dying world for a long time.

This year’s new release loosely follows on from their previous work. The gentlemen and lady continue to develop their ideas, aren’t afraid to cut to the quick, and present us with music that is anything but run-of-the-mill. On the contrary, CULTIST have their own clearly recognizable signature, style a bloody face, if you will. And so, once again, I sat in my room, gazing at the city at night and soaking up the energy that reached me through other dimensions.


The world was burning right outside; destructive, hideous wars were raging in various parts of our planet, there were countless murders and acts of violence, and it seemed like the apocalypse was about to begin at any moment. Did it happen, or didn’t it? I have no idea—I was outside that space and time. I was only aware of the individual tracks, the drive, the intensity, and the energy they contained. I savored each festering ingredient; the music gradually seeped into my veins and my subconscious. In CULTIST’s music, one can trace subtle influences from bands like DEATH, THE CHASM, IMMOLATION, MERCYLESS, PESTILENCE, MORBID ANGEL, VASTUM, VOMITORY, and SULPHUR AEON. Here, the old school meets the newer, more progressive one. Some moments are more complex, harder to grasp at first listen, but they have their place and only sank in over time, after repeated listening. That’s a good thing; in my humble opinion, the album has and will continue to have a longer shelf life. There’s always something new to discover new moments, passages, nuances. I could sum it up more simply: I simply enjoy listening to the new album “Spiritual Atrophy”, and I like coming back to it. But I dare say it probably won’t be for everyone. People with a more vivid imagination are more likely to appreciate it. What worked best for me was listening on headphones while I was just walking through the city, observing the lives and movements of people around me. It’s as if there’s something noble and majestic in this new release—something I might describe as a restlessness that winds its way through the entire recording like poisonous ivy. By the way, I consider both the sound and the cover art to be very well done. Connected to a dark and cold universe, we stand on an altar where bloody rituals have been performed throughout the ages. People have always sought to connect with that world, with the afterlife, with infinity. Many innocent, terrified victims have died, and even though we’re technologically much better off today, there are things between heaven and earth that we can’t understand or even define. Sophisticated, raw death metal that takes you on a dark journey into other dimensions!


Recenze/review - CULTIST - Manic Despair (2022):


tracklist:
1. Divination Whispers 
2. Coursing Between Worlds 
3. Neophyte 
4. Reality Shaper 
5. Phenomena 
6. Perversion of Survival 
7. Ascension 
8. False Prophet 
9. Spiritual Atrophy 

Line-up:
Vanessa Grossberndt – Bass/Vocals
Betzi Poitras – Guitar/Vocals
Jim Petigo – Drums/Vocals
Guest lead guitar solo on Ascension by Scott Oliphant

Recenze/review - THROAT - Beyond the Devil's Shroud (2026)


THROAT - Beyond the Devil's Shroud
CD 2026, Primitive Reaction

for english please scroll down

Když jsem poprvé sestoupil po špinavých schodech dolů, do temnoty, mrazilo mě v zádech. V kostech se mi usadil strach a kráčel jsem pomalu. Pod nohama mi křupaly plesnivé kosti. Staré katakomby pod znesvěceným kostelem měly děsivou historii. Na zdech byly vyryty symboly smrti a utrpení. Vstoupil jsem do jedné místnosti a nemohl jsem dýchat. Zde byly prováděny krvavé rituály pro vyvolávání temných sil. Do zdí byl otištěn nářek obětí. Viděl jsem ve stínech postavy v kápích, jejich ostré obětní nože. Žhnoucí pohledy, násilné myšlenky. Upadl jsem na zem a ztratil jsem vědomí.

Poslouchat nové album polských black metalistů THROAT je jako se přesunout po časové ose zpět, do dob středověku. Zažijete to nejhnusnější mučení, vrátí se vám pradávné děsivé myšlenky našich předků a budete umírat v nekonečných křečích. Tohle je album, které se vám zadře pod kůži, do podvědomí a způsobí vám zástavu srdce. Chlad se zde potkává s naprostou tmou, rouháním a smrtí. Obraťte kříže směrem dolů, zapalte svíce. Říkám vám narovinu, tuhle nahrávku je lepší poslouchat, než o ní psát. Má v sobě totiž pestrou paletu do krvavých odstínů zabarvených melodií, ostrých tónů a nekonečné bolesti. 


Pokud bychom měli záhrobní rituály, které se na albu "Beyond the Devil's Shroud" přirovnat k tvorbě nějakých jiných prokletých smeček, volili bychom jména jako MORTUARY DRAPE, NECROMANTIE, TORMENTOR, CULTES DES GHOULES, MAYHEM, NIFELHEIM, DESASTER. Poláci ale mají navíc svůj vlastní rukopis, nápady, které vás pokaždé strhnou do hlubiny. Skladby jsou opravdu velmi dobře napsány, při každém setkání mi připadá, že jsou čím dál tím častěji pevně svázány pavučinami. Riffy se mi zadírají do mozku, jako ostré hřeby, ve starých ranách znovu tepe bolest a několikrát se mi objevila stigmata. Nové album není jen klasickým, tajemným black metalem se spoustou krvavých nuancí a pasáží, které nejsou z našeho světa, ale také děsivým, krutým obřadem, u kterého potkáte své vlastní démony, a který vás strhne hluboko do hniloby děsivých myšlenek. THROAT na to jdou velmi uvěřitelně, opravdově, ryze, autenticky. Jsou tajemní, záhadní, nebál bych se napsat i hororoví a zároveň se trefují přesně do těch nejcitlivějších míst. Mučeni v plesnivých kobkách, stále čekáme na soud. Budeme popraveni a lidský dav bude zase jednou křičet nadšením. Krev vždycky přitahovala a platí to dodnes. Jakoby při poslechu nového alba vylezly na povrch ty nejhnusnější lidské pudy, kterých je člověk jako druh schopen. Ne, už dávno nejsem na tomto světě, ale toulám se podsvětím a rozmlouvám s prokletými. Až jednou všichni umučení ve jménu jediné svaté víry povstanou, tak spálí tenhle svět na popel! Tajemný a chladný black metalový obřad pro vyvolávání temných sil! Smrt, bolest a utrpení!


Asphyx says:

When I first descended the dirty stairs into the darkness, a chill ran down my spine. Fear settled deep in my bones, and I walked slowly. Moldy bones crunched beneath my feet. The old catacombs beneath the desecrated church had a terrifying history. Symbols of death and suffering were carved into the walls. I entered one room and couldn’t breathe. Bloody rituals to summon dark forces had been performed here. The victims’ wails were imprinted on the walls. I saw hooded figures in the shadows, their sharp sacrificial knives. Burning gazes, violent thoughts. I fell to the ground and lost consciousness.

Listening to the new album by Polish black metal band THROAT is like traveling back in time to the Middle Ages. You will experience the most hideous torture, the ancient, terrifying thoughts of our ancestors will return to you, and you will die in endless convulsions. This is an album that will get under your skin, into your subconscious, and cause your heart to stop. Cold meets utter darkness, blasphemy, and death here. Turn the crosses upside down, light the candles. I’ll tell you straight up, this record is better to listen to than to write about. It contains a rich palette of melodies tinged with bloody hues, sharp tones, and endless pain. 


If we were to compare the death metal rituals on the album "Beyond the Devil's Shroud" to the work of other cursed bands, we would name names like MORTUARY DRAPE, NECROMANTIE, TORMENTOR, CULTES DES GHOULES, MAYHEM, NIFELHEIM, and DESASTER. But the Poles also have their own signature style, ideas that pull you into the depths every time. The songs are truly very well written; with each listen, it feels like they’re becoming more and more tightly bound by cobwebs. The riffs dig into my brain like sharp nails; pain throbs anew in old wounds, and stigmata have appeared on me several times. The new album isn’t just classic, mysterious black metal with plenty of bloody nuances and passages that aren’t of this world, but also a terrifying, cruel ritual where you’ll encounter your own demons, and which will drag you deep into the rot of terrifying thoughts. THROAT approach this in a very believable, genuine, pure, and authentic way. They are mysterious, enigmatic I wouldn’t hesitate to call them even horror-like and at the same time, they strike precisely at the most sensitive spots. Tortured in moldy dungeons, we’re still waiting for judgment. We’ll be executed, and the crowd will once again scream with delight. Blood has always been a draw, and that holds true to this day. It’s as if, while listening to the new album, the most vile human instincts of which we are capable as a species come to the surface. No, I have long since left this world, but I roam the underworld and converse with the damned. One day, when all those tortured in the name of a single holy faith rise up, they will burn this world to ashes! A mysterious and cold black metal ritual for summoning dark forces! Death, pain, and suffering!


tracklist:
1. Beyond the Devil's Shroud 
2. Cain's Mark 
3. Summerland 
4. Corrupted Flesh 
5. The Pact 

pondělí 6. dubna 2026

Recenze/review - HAUTAJAISYÖ - Surun paino (2026)


HAUTAJAISYÖ - Surun paino
CD 2026, Inverse Records

for english please scroll down

Někdy máš pocit, že na tebe padá celý svět. Mraky jsou nízko, v ulicích se rozlézá jako jedovatý břečťan strach a továrna produkuje další dávku jedovatých zplodin. Vše ti připadá černé, zahalené do krvavé mlhy. Přemýšlíš nad tím, jestli zvolíš nůž, žiletku, provaz a nebo prášky, kterých máš plnou skříň. Ne, dnes ještě ne, dnes zůstane koupelna prázdná, říkáš si nahlas a marně hledáš na nebi slunce. Zapínáš play na svém přehrávači a pouštíš si hudbu, která by polámala tvoje kosti. Finské HAUTAJAISYÖ jsem si pro sebe objevil víceméně náhodou, při jedné z mých nekonečných toulek podsvětím.

Zaujal mě černobílý obal, pro které mám slabost již od devadesátých let minulého století. Těšil jsem se do svého pokoje, až si letošní album "Surun paino" pustím a až se ztratím ve svých myšlenkách a dám na chvilku vydechnout unavenému tělo. Seděl jsem ve svém křesle a kýval se spokojeně do rytmu. Nakonec jsem uspořádal jeden ze svých ďábelských tanců, mlátil jsem pěstí do zdi. Jo, tohle je přesně death a thrash metal, který koluje i v mých žilách. 


Na ulicích potkávám čím dál tím častěji mrtvé postavy, hledící do obrazovek. Jsou mimo realitu, mimo tenhle svět. Je hrozně zajímavé poslouchat novou nahrávku a chodit ulicemi našeho průmyslového města. Žijí ti lidé vůbec? Nebo jsou dávno mrtví a zanechali zde jenom své nebohé schránky? Finové čerpají ze starých metalových archívů, jsou syroví, ostří, divocí, živočišní, opravdoví a hlavně naprosto autentičtí. Vidím před sebou malý zaplivaný klub na periferii města, šedou ulici a v dálce desítky komínů. Prodíráš se smogem a marně hledáš včerejší den. Piješ jen levný alkohol, ale když stojíš pod pódiem, tak ti celým tělem rezonuje velké množství nakumulované energie. Ano, došlo ke vzájemnému přenosu pochmurných emocí, mezi mnou a kapelou. Je to pro mě důkaz, že se k novému albu "Surun paino" budu rád a často vracet. Hoří totiž zevnitř, i když je na povrchu chladné jako ruka čerstvě exhumované mrtvoly. Skladby jsou velmi dobře napsány a trefují se přímo do černého, rovnou na solar plexus. Nevím, jak to vysvětlit, ale tahle deska na mě funguje na sto procent. Nikde nic nepřebývá, ani nechybí, má prašivý zvuk, spoustu skvělých záhrobních nápadů. Jedná se o hudbu, která musela vznikat hluboko v podzemí. Až na tebe přijdou pochmurné sebedestruktivní myšlenky, jako na hrdinu dnešní předmluvy, tak si pusť HAUTAJAISYÖ uvidíš, že nebe rozsekne blesk. Nemůžu tedy jinak, než vám album doporučit. Prašivý, surový death thrash metal ze starých katakomb, který vás rozseká na kusy! 


Asphyx says:

Sometimes you feel like the whole world is crashing down on you. The clouds hang low, fear spreads through the streets like poisonous ivy, and the factory churns out another batch of toxic fumes. Everything seems black, shrouded in a bloody fog. You wonder whether to choose a knife, a razor blade, a rope, or the pills that fill your cabinet. No, not today, today the bathroom will remain empty, you say aloud, searching in vain for the sun in the sky. You press play on your player and put on music that would shatter your bones. I discovered the Finnish band HAUTAJAISYÖ more or less by accident, during one of my endless wanderings through the underworld.

I was drawn to the black-and-white cover, for which I’ve had a soft spot since the 1990s. I looked forward to getting back to my room to play this year’s album, “Surun paino”, and losing myself in my thoughts while giving my tired body a moment to breathe. I sat in my chair, swaying contentedly to the beat. Eventually, I broke into one of my devilish dances, pounding my fist against the wall. Yeah, this is exactly the kind of death and thrash metal that runs through my veins. 


More and more often, I come across lifeless figures on the streets, staring at their screens. They’re detached from reality, detached from this world. It’s incredibly fascinating to listen to a new recording while walking the streets of our industrial city. Are these people even alive? Or have they been dead for a long time, leaving behind only their pitiful shells? The Finns draw from old metal archives; they’re raw, sharp, wild, animalistic, genuine, and above all, completely authentic. I see a small, dingy club on the outskirts of town, a gray street, and dozens of smokestacks in the distance. You push through the smog, searching in vain for yesterday. You drink only cheap alcohol, but when you stand beneath the stage, a massive amount of accumulated energy resonates through your entire body. Yes, there was a mutual exchange of gloomy emotions between me and the band. For me, this is proof that I’ll happily and often return to the new album, “Surun paino”. It burns from the inside, even though on the surface it’s as cold as the hand of a freshly exhumed corpse. The songs are very well written and hit the mark right on the solar plexus. I don’t know how to explain it, but this album works for me one hundred percent. Nothing is superfluous, nothing is missing; it has a gritty sound and plenty of brilliant otherworldly ideas. This is music that must have been created deep underground. When gloomy, self-destructive thoughts come over you, like they did for the hero of today’s introduction, just play HAUTAJAISYÖ and you’ll see lightning split the sky. So I can’t help but recommend this album to you. A gritty, raw death thrash metal from the ancient catacombs that will tear you to pieces!


Track list:
01. Surun Paino
02. Maan Nielemä
03. Kuusi Kantajaa
04. Kasvoton Kuljettaja
05. Hetki Viimeinen
06. Lyhyt Matka Hautaan
07. Eloton
08. Haaskalinnut Minut Muistaa

Line-up:
Janne Partanen: vocals
Sami Lustig: guitars
Simo Pesonen: bass
Teemu Roth: drums

Recenze/review - TRAGOS - Bellicum (2026)


TRAGOS - Bellicum
CD 2026, Fetzner Death Records

for english please scroll down

Zavřený ve staré kapli přemýšlím, jestli existuje bůh. Moc v něj nevěřím. Přeci jen, pokaždé, když jsem se k němu modlil, tak nikdy nepřišel, nikdy mi nepomohl. Považují mě za kacíře, jenže Satana můžete potkat na každém druhém rohu. Ukrývá se ve stínu, ale i v každém z nás. Pomalu se setmělo a přízraky vystoupily z temnoty. Jsem tu zase jednou jenom já, mé svědomí a hudba, která se do mě zařezá jako ostré žiletky. TRAGOS jsou kapelou z Francie, která velmi umně, zkušeně a inteligentně kombinuje ve své tvorbě dva světy. Ten starý, prašivý, death metový a klasický, tradiční.

Jako mladý, ale i teď, když mé skráně zdobí šediny, se rád nechám unášet na zpěněných vlnách klasické hudby. Pokaždé, když chci trošku klidu, tak si rvu do hlavy skladatele se jmény jako Carcassi, Scarlatti, Bach, Paganini, ale i spoustu dalších, které si pro sebe objevím. Jinak jsem samozřejmě naprosto věrný death metalu. A když vám potom nějaká kapela spojí tohle všechno dohromady, tak mě to samozřejmě extrémně zajímá. TRAGOS mají navíc tu výhodu, že nikde zbytečně nepreludují, nepředvádějí se, jak jsou na tom technicky dobře. Naopak, základem je vždy to, aby skladba dobře zněla, aby v sobě měla drive a sílu. 


Přes veškeré mé nadšení si myslím, že tahle nahrávka není asi pro každého. Osloví spíše přemýšlivější jedince, posluchače, kteří mají bohatou fantazii. Na jednu stranu je skvělé, že se zde potkávají oba tak na první pohled vzdálené světy, na tu druhou, jsou ale přeci jen Francouzi trošku svázaní. Musí dodržovat postupy, snažit se přenést ducha doby i času. Myslím si, že se jim to daří na výbornou. Jedná se spíše o takový gurmánský hudební zážitek, než jen o obyčejné album, kterých dnes potkáte na každém rohu desítky. Osobně se mi líbí právě jinakost, odlišnost, originalita, s jakou pánové ke své tvorbě přistupují. Texty jsou plné mytologie, pokud tedy mohu soudit, jsou v jejich rodné řeči, kterou bohužel nevládnu. Pocitově ale tak nějak vím, o čem skladby jsou. O temnotě, o ďáblu, o věcech, které nejsou z našeho světa. Jednotlivé motivy by se mohly zdát někomu až příliš ohlodané na kost, ale nenechte se mýlit, je to jen první dojem. Pokud dáte nahrávce více času, vylezou na povrch jednotlivé nuance a vy se stanete samotnou součástí hudby. I když jsem zavřený ve staré kapli a přemýšlím o životě a smrti, tak jinak se moje myšlenky při poslechu "Bellicum" toulají napříč časem i prostorem. TRAGOS jsem dosud neznal a jsou pro mě velmi příjemným překvapením. Album je navíc velmi zvukově povedené, má stylový motiv na obalu a celkově zní jako z jiného světa. Baví mě jej poslouchat, vracet se k němu a rvát si jej neustále pod tlakem do hlavy. Potkávám své vlastní démony, rozmlouvám s nimi a neustále přidávám hlasitost. Temný death metalový výlet napříč časem! Ďábel se ukrývá ve stínu i v každém z nás!


Asphyx says:

Locked inside an old chapel, I wonder if God exists. I don’t really believe in him. After all, every time I’ve prayed to him, he’s never come, he’s never helped me. They consider me a heretic, but you can run into Satan on every other street corner. He hides in the shadows, but also within each of us. It slowly grew dark, and spectres emerged from the darkness. Once again, it’s just me here, my conscience, and the music that cuts into me like sharp razor blades. TRAGOS is a band from France that very skillfully, expertly, and intelligently combines two worlds in their work. The old, grimy, death metal world and the classical, traditional one.

As a young man, and even now that my temples are grayed, I love to let myself be carried away on the foaming waves of classical music. Whenever I want a little peace, I blast composers like Carcassi, Scarlatti, Bach, Paganini, and many others I discover for myself. Otherwise, of course, I’m completely devoted to death metal. And when a band manages to blend all of this together, it naturally piques my interest immensely. TRAGOS also have the advantage of not wasting time on unnecessary flourishes or showing off their technical prowess. On the contrary, the foundation is always that the song sounds good, that it has drive and power. 


Despite all my enthusiasm, I don’t think this recording is for everyone. It will appeal more to thoughtful individuals, listeners with vivid imaginations. On the one hand, it’s wonderful that two worlds which at first glance seem so distant come together here; on the other hand, the French are still a bit restrained. They have to follow certain conventions, striving to capture the spirit of the era and the times. I think they succeed brilliantly. This is more of a gourmet musical experience than just another run-of-the-mill album, of which you’ll find dozens on every corner these days. Personally, I love the uniqueness, distinctiveness, and originality with which these gentlemen approach their work. The lyrics are full of mythology; as far as I can tell, they’re in their native language, which I unfortunately don’t speak. Emotionally, though, I somehow know what the songs are about. About darkness, about the devil, about things that aren’t of this world. The individual themes might seem to some to be stripped down to the bone, but don’t be fooled that’s just the first impression. If you give the recording more time, the individual nuances will come to the surface and you’ll become part of the music itself. Even though I’m locked away in an old chapel, pondering life and death, my thoughts wander through time and space when I listen to “Bellicum”. I hadn’t heard of TRAGOS before, and they’ve been a very pleasant surprise for me. The album is also very well-produced, has a stylish cover design, and overall sounds like it’s from another world. I enjoy listening to it, coming back to it, and constantly blasting it into my head. I encounter my own demons, converse with them, and keep turning up the volume. A dark death metal journey through time! The devil lurks in the shadows and within each of us!


Tracklist:
01. Lethal Suspiro 
02. Fragmento Fugit 
03. Penumbra Prolix 
04. Narcissus Vortex 
05. Labor Delusiv 
06. Scherzo Patibul 
07. Chthonian Exult 
08. Random Punishment 
09. Ritual Deflor 
10. Sanguinolent 
11. Egofabulist 
12. Opus Carnifex

neděle 5. dubna 2026

Recenze/review - TULUS - Morbid Desires (2026)


TULUS - Morbid Desires
CD 2026, Darkness Shall Rise Productions

for english please scroll down

Ztracený ve tmě kráčím dál. Slyším šepot lesa, obličej mám rozdrásaný do krve. Před několika hodinami mě přepadla panika, ale teď, uprostřed temné noci, jsem klidný. Moje kroky směřují na jedno staré pohřebiště, o kterém kolují děsivé legendy. Probudil jsem se z nočních můr a moji vlastní démoni mi prozradili cestu. Poslouchám nové album norských TULUS a opět si připadám, jako bych dávno nebyl v současném divném světě, ale někde daleko na severu, v kruté, ale krásné přírodě, s přízraky ve stínech, ale hlavně s hudbou, která se mi vždy dokáže dostat do žil i do podvědomí.

Pečlivý čtenář našich stránek moc dobře ví, že mám pro tyhle severské bardy velkou slabost. I když se směr mého zájmu týká většinou extrémnějších kapel, tak mě pokaždé tahle smečka, složená ze samých zkušených muzikantů, dokáže doslova přikovat k přehrávači. Letos je to opět velmi podobné. Zapínám znovu a znovu play a užívám si originální odrůdu black metalu, který je napsaný a složený s elegancí starých mistrů v oboru. Kráčím dál a tma je čím dál tím víc hustší, vzduch těžší a kosti v mém těle bolavější. Potom se přede mnou otevře mýtina a já spatřím, jak mezi náhrobky tančí nemrtví. 


Jako bych si četl ve starých spisech, jako bych se toulal podsvětím a ztrácel se mezi naším a oním světem. Nové album "Morbid Desires", opět volně inspirované temným severským folklorem, ve mě probudilo emoce, které dlouhé roky ležely v mém podvědomí. Každá skladba v sobě má zajímavý motiv a jako celek je pro mě novinka spíše takovým velmi temným obřadem, než jen obyčejnou hudbou. Doporučuji vám hlubokou noc, naprostý klid, abyste slyšeli tlukot svého srdce a nejlépe samotu. Potom vyniknou jednotlivé nuance této nahrávky nejlépe. Nové album není rozhodně prvoplánovou muzikou na jedno použití. Naopak, jeho síla, načerpaná při nekonečných toulkách po severských lesích, starých pohřebištích, vynikne až po nějakém čase. Líbí se mi, nebál bych se napsat charakteristický, neklid, který se vine celou deskou jako jedovatý břečťan. Pokud máte ve svých sbírkách kapely jako VENOM, CELTIC FROST, HELLHAMMER, ROOT, potom věřte tomu, že se těmito smečkami Norové lehce inspirovali. Osobně se mi ale nejvíc líbí, že hrají jinak, odlišně, originálně, mají své vlastní nápady, rukopis a pokaždé po nich zůstává hluboká krvavá stopa. Těžko se to popisuje, ale myslím si, že zasvěcení moc dobře ví, o čem píšu. Lehká progrese v některých skladbách dodává všemu na ještě větší uvěřitelnosti. Vždycky jsem měl rád kapely, které hrají srdcem, které na mě umí přenést svoje emoce. Musím se přiznat, že ke vzájemnému souznění mezi mnou a TULUS došlo i letos. O chladném zvuku, hororovém obalu a celkovém provedení netřeba diskutovat, vše je v nejlepším pořádku. Ztrácím se v temnotách! Mrazivé black metalové příběhy plné bolesti, naprosté tmy a utrpení! Album, které rozdrásá vaši mysl do krve!


Asphyx says:

Lost in the darkness, I keep walking. I hear the forest whispering; my face is torn and bleeding. A few hours ago, panic overtook me, but now, in the middle of the dark night, I am calm. My steps lead me to an old burial ground shrouded in terrifying legends. I awoke from nightmares, and my own demons revealed the path to me. I’m listening to the new album by the Norwegian band TULUS, and once again I feel as though I’m no longer in this strange modern world, but somewhere far to the north, in a harsh yet beautiful wilderness, with ghosts in the shadows, but above all with music that always manages to seep into my veins and my subconscious.

A careful reader of our site knows very well that I have a soft spot for these Nordic bards. Even though my interests usually lean toward more extreme bands, this group composed entirely of seasoned musicians always manages to literally glue me to the player. This year is no different. I hit play again and again, savoring this unique brand of black metal, written and composed with the elegance of the old masters of the genre. I walk on, and the darkness grows ever thicker, the air heavier, and the bones in my body ache more. Then a clearing opens up before me, and I see the undead dancing among the gravestones. 


It’s as if I were reading ancient texts, as if I were wandering through the underworld and losing myself between this world and the next. The new album "Morbid Desires", once again loosely inspired by dark Nordic folklore, has awakened emotions within me that have lain dormant in my subconscious for many years. Each track contains an intriguing motif, and as a whole, this new release feels to me more like a very dark ritual than just ordinary music. I recommend a deep night, complete silence so you can hear your own heartbeat, and ideally, solitude. That’s when the individual nuances of this recording come through best. This new album is definitely not superficial, disposable music. On the contrary, its power drawn from endless wanderings through Nordic forests and ancient burial grounds only truly comes to the fore after some time. I like and I wouldn’t hesitate to call it characteristic the unease that winds through the entire album like poisonous ivy. If you have bands like VENOM, CELTIC FROST, HELLHAMMER, and ROOT in your collection, then believe me when I say that these Norwegians were clearly inspired by them. Personally, though, what I like most is that they play differently, uniquely, and originally; they have their own ideas and style, and they always leave a deep, bloody trail in their wake. It’s hard to describe, but I think those in the know understand exactly what I’m talking about. The slight progression in some songs adds even more believability to the whole thing. I’ve always liked bands that play from the heart, that can convey their emotions to me. I have to admit that the mutual connection between me and TULUS happened again this year. There’s no need to discuss the cold sound, the horror-themed cover, and the overall execution everything is in perfect order. I’m losing myself in the darkness! Frosty black metal tales full of pain, utter darkness, and suffering! An album that will tear your mind to shreds!


Recenze/review - TULUS - Fandens Kall (2023):



tracklist:
1. Salme 2 
2. Skabb 
3. Tulus 
4. Kistesmed 
5. Vanvidd 
6. Hedengangen 
7. Fossegrimens Vakt 
8. Skauånd 
9. Sabbat 

LINEUP:
Sarke – drums
Blodstrup – vocals, guitar
Crowbel – bass

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý šedesátý čtvrtý - Plesáme


Příběh pětistý šedesátý čtvrtý - Plesáme

Blondýnka měla dvě sestřenice. Jedna byla velká krasavice, s černými krásnými vlasy, tělem bohyně a prdelkou k zulíbání. Tančila, studovala v Praze a měla kluka z jedné debilní kapely. Postupně u něj chřadla, začala brát drogy a měla anorexii. Slýchával jsem ji zvracet na záchodě a říkal o tom její mámě a příbuzným. Nikdo mě nebral vážně. Ona byla za hvězdu. Prvorozená a dokonalá. Ten její přítel zdědil několik baráků v Praze, promenádoval se v hudebních pořadech. Nedávno zemřela. Jeden ztracený život. Druhá sestřenice měla velký zadek, hrubé rysy a chování řeznice. I přes její nesporné charakterové rysy jsem jí šli na ples. Byli jsme pozváni rodinnou radou a to se neodmítá. Byl jsem z toho trošku na rozpacích. Moje nechuť k oblekům a oficiálním akcím byla ještě navíc narušena vztahem k oběma sestřenicím. Prostě jsem je neměl rád. Nežil jsem s nimi, ani nevyrůstal a tak jsem se díval na jejich chování s odstupem.

Prdelatá chodila nechodila s takovým kudrnatým střízlíkem. Už v dobách, co se seznamovali a já byl víceméně náhodou u toho, tak jí zahýbal. Takhle, moc se mu nedivím. Zvláštní je spíš to, že spolu mají dnes dvě děti, barák, byt a latifundie. Prostě to v Táboře chodilo tak nějak jinak, než jsem byl zvyklý u nás. A to včetně plesu. Ale k tomu se dostanu. Oba naši hlavní protagonisté chodili na průmyslovku. Byli tak trošku lopaty, ale zrovna tohle mi přišlo snesitelné. Dokonce jsme spolu několik let chodili do hospody, pokaždé, když jsem přijel do Tábora. Sedět se staříky u televize nás pochopitelně nebavilo a nebaví mě to dodnes. Do rodného města mé dívky jsme jeli několik dní předem. Plesu totiž předcházely velké přípravy. Muselo se sladit oblečení. A tak jsem postával v obchodech se šaty, obleky a kravatami, cítil jsem se tam nepatřičně. Já si přivezl kvádro, košili i kalhoty vlakem. V takovém tom neforemném obalu, který jsem měl sto chutí někde pohodit. Nějak dodnes nechápu tu touhu některých žen po tom, abychom byli oblečeni v něčem nepohodlném, nepřirozeném. Měl jsem vše ručně šité a přesto mě to štvalo. 

Jsem zkrátka typ do džínů a kraťasů. Raději bych spal na karimatce pod širákem v lese, než někde stál s talířkem s hromádkou kaviáru a nudil se smrti. Musel jsem se obléknout, nechtěl jsem, měl jsem blbý kecy, potil se a utíkal na pivo. Budoucí tchán se mi smál. Ale jen do té doby, než se musel také obléct. Nesedělo mu vůbec nic. A tak se narychlo běželo k babičce, která byla vyučená krejčí. Zabíralo se a povolovalo. Slečny a dámy řešily šaty. Moje blondýnka v nich byla neskutečně sexy. Stáli jsme před zrcadlem a já jí to šeptám. Všem se líbí, jak vypadám já. Zamručím něco pod vousy. Co jsi říkal? No, že vypadám jak kokot. Už si můžu tu maškarádu svléct? Funím a potím se. Uleví se mi, když jsem konečně v džínách. Mám toho plný kecky. Chápu, že nemůžu na ples ve svetru, ale radost z toho mít nemusím. Jdu sám na pivo. Na bowling. Sedí tam slečna, která zanáší s chlapcem sestřenice. Je to veselé koketní děvče. Tak nějak je oba chápu. Ona je fakt nepříjemná matróna. A to je jí prosím pěkně osmnáct. Někdo se zkrátka už starý rodí. 

Nedávej si tolik knedlíků, nevejdeš se do obleku, plísní budoucí tchýně svého manžela. On má v sobě ale už asi páté pivo a nějaké panáky. Je ve vrcholné formě. Oběd je dobrý, pohodový. Pomalu se scházejí příbuzní a je velmi hlučno. Dámy se jdou líčit a my pijeme rum. Teta se strejdou, oba rodiče sestřenic, spolu nežijí. Každý bydlí jinde. On si matlá nějaké sochy a vede dětské umělecké kroužky, ona je úspěšná a rázná v práci. Zvenku to ale vypadá, že jsou spokojení. Přijdou i jejich dcery. Jedna krásná, druhá ošklivá. Jako v pohádce. Matróna nás víceméně seřve a tanečnice blije na záchodě. To bude zajímavý večírek. Jsem tu jen v trenýrkách, abych ušetřil čas předtím, než se nasoukám do obleku. Bohužel, čas se nachýlil. Jde se do Palcátu. Maturanti se shlukují ve skupinkách. Partner sestřenice a spolužák vypadá jako číšník. Jdu radši vedle do baru. Pak mě zavolejte. Moje milá je trošku naštvaná, protože nejen, že mě to nebaví a je to na mě trošku vidět, ale také strhnu ostatní. Muži a kluci jdou pít, dámy švitoří samy v předsálí. 

Vpustí nás dovnitř, sedneme si ke stolu a koukáme na předtančení. Dva postarší tanečníci s křečovitým úsměvem předvedou několik klasických tanců. Tatíci mají rudé obličeje a zaškrcený tuk na krku. Všichni se potí, jsou mastní a pořád si rovnají břicha. Mladí kluci se zase otáčejí ke zdi, aby si mohli srovnat moudí, protože v tomhle věku máme v sobě všichni spoustu testosteronu a líbí se nám všechna ta odhalená ramena, šíje, nohy, stehna. Následuje projev, který je stejně rozpačitý jako předtančení. Jedná se o směs vyhrožování, že pokud se nebudou učit, tak maturita nebude a několika vtipů, co letěly za doby, kdy naši zemi osvobozovala podruhé sovětská armáda. Mělo to velmi podobnou atmosféru. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na pohřeb prababičky. Omluvím se, jdu na záchod a cestou potkám několik známých. Kecáme na rohu u hajzlíku, dokud pan ředitel nedomluví. Konečně. Vlahý potlesk a následuje šerpování.

Sestřenice vypadá spíše jako máma svého kluka. Nedá mi to a představuji si je, jak souloží. Musí na ní vypadat jako klíště. A když je ona nahoře, tak on musí být v posteli doslova utopený. Nejhorší ale je, že ani v představách, ani v realitě se nikdo neusmívá. Potom kolem studentů natáhnou provaz, což já neznám. U nás se tohle nedělá. Pak se hází peníze a tak si vyprázdním všechny kapsy. Někdo ale začne obcházet s kloboukem a já už mám jen papírový. Už aby tu hotovost zrušili, zasním se vizionářsky. Zametá se. Uklízí a protože je to průmyslovka, tak tu moc hezkých slečen není. Začne se tančit a mě se uleví. Můžu aspoň na chvilku zmizet. Měl bys moji dceru vyvést a jestli to chceš mít jednou dobrý i u tchyně, tak i jí. Ozve se za mnou budoucí tchán. Je hezký, že mě berou už za svého. Nejdřív mě pozve na panáka. S radostí přijmu a pak bruslím po parketách ke stolu, kde sedí ženské osazenstvo. Vezmu to z boku a protože jsem ještě nezapomněl, jak se tančí, tak je provedu všechny. Postupně, včetně babičky, mocné tety i sestřenic. Svoji holku si nechám na konec. Uznávám, že tchán je zkušený chlap. Všechny září a ples si užívají. Jen ho trošku podezírám, že jsem to vzal tak trošku i za něj. Zeptám se ho, ale on se jen potutelně usmívá. 

Večer graduje, popíjí se vínko. Já tedy odbíhám pro pivo, ale holky jsou takové vláčné. Svým způsobem to chápu. Plesy jsou dělané hlavně pro ně. Rády se hezky oblékají, líbí se jim ta elegance. Můj svět to ale není. Potkávám gentlemany, kteří umí obleky nosit, korzují a dodržují všechna platná i neplatná pravidla. Já si připadám svázaný, nesvobodný. Sednu si raději bokem a jen tak sleduji páry jak tančí. Je to zajímavá sonda. Mladé i staré dvojice. Jinak tancují matky se syny, jinak manželé, jinak otcové, co si vedou svoje dcerunky. Má to něco do sebe, parket je sám o sobě magické místo. Podle toho, jak se holka hýbe, také poznáte její temperament. To už dávno vím. Nejdřív pro mě přijde ta krásná sestřenice. Potom milenka kluka té druhé a nakonec moje holka. Nebyla žádná dámská volenka, nic takového, ale asi jsem se moc zasnil a vypadal, že mě to baví. Copak o to, držet v dlaních krásná mladá těla je vždycky příjemné, ale že bych byl zase tolik nadšený z tance, to určitě ne. Kroky ale umím a nikomu nešlapu na nohy. A prý cítím rytmus. Kdo ví? 

Kousek vedle sedí nějaké mladé děvče, ošerpované a pláče. Asi mám v sobě možná až moc empatie. Je mi jí trošku líto. Tohle má být její večer. Jdu pro ní. Zvedne ke mě uplakané oči a vlažně přijme moji ruku. Plujeme po parketu. Je lehounká, vznáší se, jako víla. Jemně ji otáčím a ona se ke mě tiskne. Je jako mláďátko, co se někde ztratilo, choulí se. Následuje ploužák, chci ji odvést ke stolu, ale ona že prý ne. Šeptá mi něco do ucha, ale neslyším ji. Snažím se příliš netisknout. Vím, že se na mě moje milá dívá. Ale ona mě najednou svírá až křečovitě. Opustil ji dneska její kluk. To se nám to pěkně sešlo, pomyslím si již trošku opilý. Prohodím pár povzbudivých slov. Konečně se usměje. Potřebuji panáka. Tentokrát pozvu budoucího tchána já. Už má taky naváto. A nejsme rozhodně sami. Kolem se potácejí mlhavé postavy. Kravaty sundané, košile vysunuté z kalhot. Teď začíná teprve ta správná zábava. V předsálí se někdo pere. Pojď prosím rychle, dělej. Táhnou mě tam.

Kluk sestřenice stojí proti asi dvoumetrovému obrovi. Dostává jednu ránu za druhou. Kousek vedle se krčí jeho ubrečená milenka. Co se chce po mě? Vždyť ho zabije? A to má jako zabít mě? Asi ano. Najednou jsem všem dobrý. Sundám si kravatu a zařvu na pořízka. Pomalu na mě otočí hlavu. Je opilej, super, bude mít pomalejší reakce. Než si ale stačím všechno promyslet, dostanu takovou pumelenici do obličeje, že se mi zatmí před očima. Popadne mě vztek. Je mi najednou jedno, že jsem mladý gentleman v upnutém obleku. Zvednu ruce a vzpomenu si na ulici ze sídliště. Zaútočím. Kopu, nasazuji páky, dávám pěstí. Vítězím. A pak mě vyvedou gorily. Nakonec jsem docela rád, jen mi je zima. Zalezu si vedle na bar a poprosím o rum. Copak mladej, rval ses o holku? Zeptá se mě postarší barmanka. Jen mávnu rukou a poprosím ji o led. Vlastně ano, jen ne o svoji. Netrvá to dlouho a přijde za mnou moje milá. Dívá se na mě ale divně. Trošku ji vyděsilo, když jsem jí ukázal taky kousek svojí temné stránky. Popadl mě vztek, neovládl jsem se. Teď se za to stydím. 

Už neplesáme. Jdeme domů. Sundá si střevíce, protože jí bolí nohy. Hodím si ji na záda a jdeme tichou ulicí. Když dorazíme do bytu, jsem tak utahaný, že sotva chodím, ale nedal jsem na sobě nic znát. Jsme tu první a tak z ní strhám šaty. Rozbalím si ji jako dárek. Voní krásou, mládím a jednou moc příjemnou voňavkou. Ztratím se v jejím objetí a dokonáno jest přesně ve chvíli, když zachřestí v zámku klíče. Spěšně se obléknu a jdu je ještě pozdravit. Panímáma je naštvaná, že jsem se porval. Marně jí všichni vysvětlovali, že jsem se jen zastal slabšího nápadníka sestřenice. Když si to vezmu kolem a kolem, tak mi za to vlastně nikdo nikdy ani nepoděkoval. Byl to takový divný ples. Nic nebylo vyloženě špatně, ale všichni byli tak nějak upnutí. Ale oficialitám bylo učiněno zadost a já si připsal nějaký ten bod do celkového hodnocení. Druhý den, když jsme šli v džínách na vlak, tak jsem se cítil jako v bavlnce. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 4. dubna 2026

Recenze/review - FOETOREM - Incongruous Forms of Evergrowing Rot (2026)


FOETOREM  - Incongruous Forms of Evergrowing Rot
CD 2026, Everlasting Spew Records

for english please scroll down

Oči vypadaly jako skleněné. S mrtvolným pohledem, s břichem plným kroutících se červů, s hnilobnými procesy, které byly zahájeny již před nějakým časem. Kusy oblečení, roztrhané a již trošku zetlelé. Nůž, zabodnutý do krku, všechno svědčilo tomu, že se zde stal násilný čin. Ohledával jsem mrtvolu a do hlavy se mi dostal neodbytný pocit, že se mnou rozmlouvá. Šeptala děsivá slova, o prožitých hrůzách, o životě plném bolesti a o ještě krutější smrti. Kráčel jsem prázdnou zmrzlou krajinou a neustále na ní myslel. Jak asi vypadá smrt? Co se stane, až jednou zemřeme? Poslouchám zrovna debutové album dánských death doomových FOETOREM.

Jejich hudba je velmi podobná náladám, které můžete potkat na místech násilných činů, v pitevnách, chladných márnicích, na starých pohřebištích, zkrátka všude tam, kde se potkává mráz s temnotou a kde rozmlouvají nemrtví. Kapelu jsem si pro sebe objevil při jednom z mých nekonečných výletů v záhrobí a musím rovnou napsat, že se mi jejich nová nahrávka líbí natolik, že jsem s ní strávil spoustu pochmurných dní. Už teď vím, že se k ní budu rád a často vracet.


Pánové totiž hrají velmi opravdově, ryze, uvěřitelně a naprosto autenticky. Pomalý, těžký, prašivý doom metal se zde potkává se surovým death metalem v krutém poměru. Skladby se mi postupně zarývají do mozku, stávají se mojí součástí. Neustále přidávám hlasitost a najednou nejsem ve svém pokoji, ale zase někde na místech, kde se stalo něco zlého. Mám rád hudbu, která ve mě dokáže vyvolat pestrou paletu emocí a to umí FOETOREM na výbornou. Album je plné zajímavých momentů, nejdříve kolem vás plyne jako řeka smrti a vy se houpáte na zpěněných krvavých vlnách jako utopenci. Dusíte se špinavou vodou, jste součástí stoky, která vytéká z hlubin vašeho města. Pokud bychom si spolu měli promluvit o zvuku, tak ten považuji za velmi povedený. Jednotlivé motivy v sobě mají drive, krvavou jiskru, potřebný tlak i energii. Jakoby hořely zevnitř, ale na povrchu jsou potažené vrstvou námrazy. Nevím, jestli jste někdy navštívili staré katakomby, plné shnilých a zpuchřelých mrtvol, ale teď už nemusíte. Stačí si pustit tohle album. Zmínit se musím o zajímavém obalu. "Incongruous Forms of Evergrowing Rot" je přesně tím druhem nahrávky, kterou si užijí fanoušci třeba takových MORTIFERUM, INCANTATION, AUTOPSY, CIANIDE, RIPPIKOULU, CEREMONIUM, KRYPTS, WORM, SPECTRAL VOICE, KRYPTS, HOODED MENACE. Nemohu jinak, než novinku doporučit všem tmářům, prokletým nebo všem, kteří se rádi a často toulají ve stínech. Oči vypadaly jako skleněné. S mrtvolným pohledem, s břichem plným kroutících se červů, s hnilobnými procesy, které byly zahájeny již před nějakým časem. Temný a mrazivý death doom metal za starých prokletých močálů! Budete strženi do hlubin vlastních myšlenek!


Asphyx says:

The eyes looked glassy. A dead stare, a belly full of writhing worms, and the decomposition process that had begun some time ago. Pieces of clothing, torn and already slightly decayed. A knife stuck in the throat everything pointed to a violent crime having taken place here. I examined the corpse, and an insistent feeling crept into my head that it was speaking to me. It whispered terrifying words of horrors endured, of a life full of pain, and of an even more cruel death. I walked through the empty, frozen landscape, thinking of it constantly. What does death look like? What happens when we die? I’m currently listening to the debut album by the Danish death doom band FOETOREM.

Their music is very similar to the moods you might encounter at crime scenes, in autopsy rooms, cold morgues, old cemeteries in short, anywhere where frost meets darkness and the undead converse. I discovered the band during one of my endless journeys into the afterlife, and I have to say right away that I like their new record so much that I’ve spent many gloomy days with it. I already know that I’ll be happy to return to it often.


These guys play with such sincerity, purity, believability, and absolute authenticity. Slow, heavy, gritty doom metal meets raw death metal in a brutal blend. The songs gradually burrow into my brain, becoming a part of me. I keep turning up the volume, and suddenly I’m not in my room anymore, but back in places where something terrible happened. I love music that can evoke a wide range of emotions in me, and FOETOREM does this perfectly. The album is full of interesting moments; at first, it flows around you like a river of death, and you’re bobbing on foamy, bloody waves like drowning victims. You’re choking on dirty water, part of the sewer oozing from the depths of your city. If we were to talk about the sound, I consider it very well done. The individual motifs have drive, a bloody spark, the necessary pressure, and energy. It’s as if they’re burning from the inside, but on the surface they’re coated with a layer of frost. I don’t know if you’ve ever visited old catacombs, filled with rotting and decaying corpses, but now you don’t have to. Just listen to this album. I have to mention the interesting cover art. "Incongruous Forms of Evergrowing Rot" is exactly the kind of record that fans of bands like MORTIFERUM, INCANTATION, AUTOPSY, CIANIDE, RIPPIKOULU, CEREMONIUM, KRYPTS, WORM, SPECTRAL VOICE, KRYPTS, and HOODED MENACE will enjoy. I can’t help but recommend this new release to all dark souls, the damned, or anyone who loves to wander in the shadows. The eyes looked like glass. With a deathly stare, a belly full of writhing worms, and processes of decay that began some time ago. Dark and frosty death doom metal from the ancient cursed swamps! You will be dragged into the depths of your own thoughts!


Tracklist:
1. Reeks of Moldy Guts (05:12)
2. Escalating Rot (04:43)
3. Oozing with Pustulent Fluids (04:26)
4. Mors Viaturis (05:34)
5. Grotesque Decomposition (00:30)
6. Rebirth in Morbid Disgust (05:14)
7. Tapestries of Misery (05:09)
8. Decay of the Flesh (03:55)
9. Peeled Face Mask (05:38)

band:
Claus - Guitar & Vocals
Daniel - Guitar & Vocals
Ric - Bass
Geistaz - Drums

Recenze/review - SISYPHEAN - Divergence (2026)


SISYPHEAN - Divergence
CD 2026, Edged Circle Productions

for english please scroll down

Odkud jsme přišli a kam směřujeme? Jsme opravdu jen kusy masa pochodující na porážku, které když jednou zemřou krutou smrtí, tak shnijí v temnotě? Nebo je v našich duších něco většího, neuchopitelného, éterického? Netuším, vím jen jediné. Když poslouchám nové album litevských black death metalistů SISYPHEAN, tak mě podobné otázky napadají. Je něco zvláštního, neklidného, divokého, nespoutaného v jejich muzice, co mě nutí se toulat krvavou mlhou děsivých představ.

S touhle smečkou jsem se setkal již dvakrát. Jednou, když jsem psal recenzi na jejich nahrávku "Colours of Faith" (2022) a potom o rok později na skvělém pražském koncertě. Obě seance dopadly na výbornou a zanechaly ve mě hlubokou bolestivou stopu. Letošní novinka je pokračováním věcí minulých. Ihned se mi dostala do žil i do podvědomí. Byl jsem prokletý a chycený do pevných sítí disonantních ostrých riffů, krutých melodií i chladné a temné atmosféry. 


Na "Divergence" naleznete spoustu zajímavých momentů. Jedná se spíše o starodávný obřad pro vyvolávání sil, které nejsou z tohoto světa, než jen o obyčejnou nahrávku. Alespoň tak novinku vnímám já, starý pes, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád. Líbí se mi jak jsou jednotlivé skladby napsány, jaký v sobě mají drive, sílu, tlak i energii. Pravděpodobně se nebude jednak o desku, kterou by pochopili všichni, zpočátku je nepřístupná, komplikovaná na poslech. Doporučuji vám tedy klid, ticho a naprostou tmu. Album opravdu vynikne nejvíce v noci, když se budete dívat na umírající město a přízraky v ulicích. Velmi dobře je postaráno o zvuk, který je chladný, velmi dobře čitelný, hoří zevnitř a rozdrásá vás do krve (engineered and mixed by Wojtek Wieslawski at Hertz Studio). Malba na obalu mi zase připomíná obrázky ze starých kronik. Pokud bychom si měli promluvit o tom, k jakým dalším kapelám tvorbu Litevců přirovnat, určitě by musela padnout jména jako DEATHSPELL OMEGA, BLUT AUS NORD, MGLA, SVARTULVEN, SVARTIDAUDI, PANZERFAUST, MISTHYRMING. Má přirovnání ale berte jen jako lehké připodobnění. Jinak mají SISYPHEAN spoustu vlastních, originálních nápadů a invence. Hlavní je pro mě ale nakonec to, že mě baví se k novému album vracet, s chutí jej poslouchám uprostřed noci a myšlenky mi létají hlavou jako zběsilé. Odkud jsme přišli a kam směřujeme? Jsme opravdu jen kusy masa pochodující na porážku, které když jednou zemřou krutou smrtí, tak shnijí v temnotě? Nebo je v našich duších něco většího, neuchopitelného, éterického. Netuším, vím jen jediné. Tahle nahrávka je opravdu povedená po všech stránkách a já nemohu jinak, než vám ji doporučit. Mystický, temný a do krvavé mlhy zahalený black metal, který vás rozdrásá zevnitř! Album, které útočí na samou podstatu našeho bytí!


Asphyx says:

Where did we come from, and where are we headed? Are we really just pieces of meat marching to the slaughter, destined to rot in the darkness once we die a cruel death? Or is there something greater, intangible, and ethereal within our souls? I have no idea; I know only one thing. When I listen to the new album by the Lithuanian black death metal band SISYPHEAN, such questions come to mind. There is something strange, unsettling, wild, and untamed in their music that compels me to wander through a bloody fog of terrifying visions.

I’ve encountered this pack twice before. Once when I wrote a review of their album “Colours of Faith” (2022), and then a year later at a fantastic concert in Prague. Both experiences were outstanding and left a deep, painful mark on me. This year’s new release is a continuation of things past. It immediately seeped into my veins and my subconscious. I was cursed and caught in the tight nets of dissonant, sharp riffs, cruel melodies, and a cold, dark atmosphere. 


You’ll find plenty of interesting moments on "Divergence". It’s more of an ancient ritual for summoning otherworldly forces than just an ordinary recording. At least that’s how I, an old hand who’s been guarding the entrance to the underworld for several decades, perceive this new release. I like how the individual tracks are written, the drive, power, intensity, and energy they possess. This is probably not an album everyone will understand; at first, it’s inaccessible and complicated to listen to. So I recommend peace, quiet, and complete darkness. The album truly shines brightest at night, when you’re watching a dying city and the ghosts in the streets. The sound is exceptionally well crafted it’s cold, crystal clear, burns from within, and tears you to shreds (engineered and mixed by Wojtek Wieslawski at Hertz Studio). The painting on the cover, in turn, reminds me of images from old chronicles. If we were to discuss which other bands to compare the Lithuanians’ work to, names like DEATHSPELL OMEGA, BLUT AUS NORD, MGLA, SVARTULVEN, SVARTIDAUDI, PANZERFAUST, and MISTHYRMING would certainly come up. But take my comparisons as just light analogies. Otherwise, SISYPHEAN have plenty of their own original ideas and creativity. Ultimately, though, what matters most to me is that I enjoy coming back to this new album; I love listening to it in the middle of the night, with thoughts racing through my head like mad. Where did we come from, and where are we headed? Are we really just pieces of meat marching to the slaughter, destined to rot in the darkness once we die a cruel death? Or is there something greater, intangible, and ethereal within our souls? I have no idea; I know only one thing. This recording is truly excellent in every way, and I can’t help but recommend it to you. Mystical, dark black metal shrouded in a bloody fog that will tear you apart from the inside! An album that attacks the very essence of our existence!



about SISYPHEAN on DEADLY STORM ZINE:




tracklist:
1. The Tower
2. A Point in the Abyss 
3. Occultation 
4. Stupor Mundi 
5. Hunting for Answers 
6. In Divergence 
7. Black Bird That Brings No Joy 
8. Sangfroid 

pátek 3. dubna 2026

Photos - EX INFERIS TOUR 2026 - MELANCHOLY PESSIMISM, PIKODEATH, ARAWN - Parlament club, Plzeň - 4. 4. 2026

Author of photos - Michal Radoš.





PIKODEATH



















MELANCHOLY PESSIMISM













ARAWN














Author of photos - Michal Radoš.



---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine