Čím jsem starší, tím častěji se vracím ke svým krvavým kořenům. Navštěvuji místa, na kterých jsem poprvé zaslechl muziku, která mě navěky proklela. Rozmlouvám na hřbitovech se svými kamarády, kteří nás dávno opustili. Znovu prožívám situace, ve kterých jsem pro sebe objevil nahrubo nasekanou tmu. Stále bojuji se svými vlastními démony. Píšu už jen o muzice, která mě osloví, která se mi dokáže dostat do krve i do podvědomí.
NOCTURNAL CEREMONY z Norska jsem si pro sebe objevil při jedné z mých častých toulkách podsvětím. Mám to takto nastavené od svého mládí, již od devadesátých let minulého století. Raději za sebou zavřu rezavou bránu do podsvětí a nechávám se unášet na vlnách black death metalové řeky smrti, než abych sledoval současný podivný svět. Tahle smečka datuje svůj vznik do roku 1991 a letos debutuje se svým prvním albem. Nutno rovnou dodat, že se jedná o muziku, která koluje i v mých žilách.
Je to hlavně zvláštní, podmanivá a magická atmosféra celé nahrávky, která mě doslova uhranula. Skladby jsou napsány s pradávnou vášní, jsou ostré, divoké, záhadné. Mám při poslechu neodbytný pocit, že se procházím mezi děsivými stíny. Určitě znáte ty mrazivé momenty, kdy se v ulicích ještě válí studená mlha. Probudíte se brzy a vydáte se na místní hřbitov. Z márnice se ozývají podivné zvuky a mezi náhrobky stále tančí přízraky. Líbí se mi způsob, jak na mě album působí, jak se nejdřív kolem mě plazilo jako klubko jedovatých hadů, uštklo mě a jako prudký jed se rozlezlo celým mým tělem i myslí. Jsem starý pes, který hlídá vstup do podsvětí již skoro 35 let a jako takový poslouchám hudbu dávno spíše srdcem, než ušima. "Obsidian" se stalo mojí součástí. Vracel jsem se v myšlenkách po časové ose zpět, užíval si tisíce odstínů šedé a černé barvy, které z jednotlivých motivů odkapávají jako zkažená krev z dlouho neléčené rány. Vřed byl proříznut a já, zahalen do ledové vody, se topím, dusím, hořím, znovu vstávám z popela. Kolem mě se procházejí prokleté duše mých kamarádů a souhlasně kývají hlavou. Ano, tohle je přesně odrůda metalu, která nám všem stále koluje v žilách, mrtvým i pozůstalým. Se skvělým, hutným a ostrým zvukem, se stylovým obalem, ale hlavně se spoustou skvělých nápadů. Jakoby bylo tohle album součástí i mojí DNA, zakódované velmi hluboko. Padám při společných rituálech po zádech do hlubiny, vznáším se na zpěněných vlnách řeky smrti. Stávám se morbidním básníkem, hořím a moje srdce je protknuto ledem. Ne, tohle není jenom hudba, ale spíše obřad pro vyvolávání sil, které nejsou z našeho světa. Vynikající záležitost pro všechny prokleté! Atmosférický black death metal, u kterého potkáte své vlastní démony!
Asphyx says:
The older I get, the more often I return to my bloody roots. I visit the places where I first heard the music that cursed me forever. I talk in cemeteries with my friends who left us long ago. I relive the moments when I discovered, for myself, the brutally chopped-up darkness. I’m still battling my own demons. I only write about music that speaks to me, that manages to seep into my blood and my subconscious.
I discovered NOCTURNAL CEREMONY from Norway during one of my frequent wanderings through the underworld. I’ve been this way since my youth, ever since the 1990s. I’d rather close the rusty gate to the underworld behind me and let myself be carried away on the waves of the black death metal river of death than watch the strange world of today. This band dates its origins to 1991 and is debuting with its first album this year. It must be said right away that this is music that also flows through my veins.
It’s mainly the unique, captivating, and magical atmosphere of the entire recording that has literally spellbound me. The songs are written with an ancient passion; they’re sharp, wild, and mysterious. As I listen, I have an unrelenting feeling that I’m walking among terrifying shadows. You surely know those chilling moments when a cold fog still lingers in the streets. You wake up early and head to the local cemetery. Strange sounds echo from the morgue, and ghosts still dance among the gravestones. I like the way the album affects me, how it first slithered around me like a coil of poisonous snakes, bit me, and spread like a fierce poison throughout my body and mind. I’m an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for nearly 35 years, and as such, I’ve long listened to music with my heart rather than my ears. "Obsidian" has become a part of me. I traveled back along the timeline in my thoughts, savoring the thousands of shades of gray and black that drip from the individual motifs like rotten blood from a long-untreated wound. The boil has been lanced, and I, shrouded in icy water, am drowning, suffocating, burning, rising again from the ashes. The damned souls of my friends wander around me, nodding in agreement. Yes, this is exactly the kind of metal that still courses through all our veins—the dead and the living alike. With a great, dense, and sharp sound, stylish artwork, but above all, a wealth of brilliant ideas. It’s as if this album were part of my own DNA, encoded very deeply. During our shared rituals, I fall backward into the abyss, floating on the foaming waves of the river of death. I become a morbid poet, burning, my heart pierced by ice. No, this isn’t just music, but rather a ritual for summoning forces that are not of this world. An excellent offering for all the damned! Atmospheric black death metal where you’ll encounter your own demons!
Jdeš nekonečnou krajinou a přemýšlíš nad otázkami život a smrti. Jak se to stalo, že si zůstal sám v davu? Proč si jiný? Narodil ses tak nebo se jen díváš na svět odlišnýma očima? Kolem tebe pochodují davy s rozzářenými tvářemi. Všichni se usmívají, aby vypadali na internetu hezky. Jenže realita je jiná, jsou také sami. Spojeni v jednu síť, píšeme slova plná lží a nakonec umíráme v koutě jako kus nepotřebného masa. Přestali jsme si vážit obyčejných věcí. Přemýšlím nad tím a poslouchám nové album Davida McMastera, který je tentokrát podepsán pod kapelou CEMETERY REIGN.
Pokud jste, stejně jako já, tak trošku death metaloví archeologové a rádi se přehrabujete ve starých prašivých rakvích, potom jste zde správně. Davida můžete znát z black metalových PREDATORY LIGHT nebo death metalových SUPERSTITION. Tentokrát ale přichází s hudbou, která je ohlodaná na kost a otevírá rezavé brány do podsvětí. Hraje se tu opravdu postaru, s pradávným nadšením a krvavou jiskrou v oku.
David se na novém albu volně inspiruje starým prašivým death metalem, který vznikl na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Nutno ale rovnou dodat, že to dělá velmi vkusně, inteligentně a zároveň si zachovává takovou tu klasickou, tradiční zvířeckost. Za opravdu povedený a stylový považuji zvuk, který mi v mnohém připomíná první demonahrávky, které dodnes vlastním na kazetách. Obal vše jen krásně morbidně doplňuje. CEMETERY URN tak nejsou jenom dnes tolik častou retro kapelou v řadě, ale pro mě osobně spíše opravdovou, surovou, uvěřitelnou a autentickou výpovědí. Skladby jsou napsány tak, aby vás opravdu přenesly na stará pohřebiště, na kterých se kdysi dávno obětovalo temným silám. Pokud si pamatujete tu morbidní radost, když jste si kdysi dávno přinesli domů první mrtvolné album a seděli jste dlouhé hodiny před reproduktory a přehrávali jej neustále dokola, tak u "Confined to Time" jsem zažíval něco velmi podobného. Několik základních pravidel, která jsou nutná, abych o kapele napsal a podpořil ji, splňuje David na sto procent. Hudba zde hoří zevnitř, i když je na povrchu chladná a mrazivá jako ruka staré mrtvoly, která byla právě vyzvednuta z exhumovaného hrobu. Při každém společném setkání s touto nahrávkou mám pocit, že jsem se vydal na poslední cestu. Kolem leží vybělené kostry těch, kteří zemřeli osamoceni ve svém životě. Cítím ze skladeb takovou zvláštní bolest, utrpení, ale i nadšení a odhodlání. Pro mě je to potvrzením, že jsou má slova správná. Novinku mě zkrátka baví si rvát do hlavy a už teď moc dobře vím, že se k ní budu rád a často vracet. Jakoby se při poslechu svět zastavil a já se vrátil po časové ose zpět do doby, kdy jsem s touto hudbou začínal. Skvěle odvedená hrobnická práce! Prašivý, hnilobný a chladný death metal, exhumace starých hrobů!
Asphyx says:
You walk through an endless landscape and ponder questions of life and death. How did you end up alone in a crowd? Why are you different? Were you born that way, or do you just see the world through different eyes? Crowds march around you with glowing faces. Everyone smiles to look good on the internet. But the reality is different; they are also alone. Connected in one network, we write words full of lies and ultimately die in a corner like a piece of useless meat. We have stopped appreciating ordinary things. I think about this and listen to the new album by David McMaster, who this time is signed to the band CEMETERY REIGN.
If, like me, you are a bit of a death metal archaeologist and like to rummage through old dusty coffins, then you've come to the right place. You may know David from the black metal band PREDATORY LIGHT or the death metal band SUPERSTITION. This time, however, he comes with music that is gnawed to the bone and opens rusty gates to the underworld. It's played in the old way, with ancient enthusiasm and a bloody spark in the eye.
David's new album is loosely inspired by old, raw death metal from the late 1980s and early 1990s. It must be said, however, that he does so tastefully and intelligently, while retaining that classic, traditional animalistic quality. I consider the sound to be truly successful and stylish, reminding me in many ways of the first demo recordings that I still own on cassette tapes. The cover art beautifully complements the morbid atmosphere. CEMETERY URN is not just another retro band, which are so common today, but for me personally, it is a genuine, raw, credible, and authentic statement. The songs are written in such a way that they really transport you to old burial grounds where sacrifices were once made to dark forces. If you remember the morbid joy you felt when you brought home your first death metal album long ago and sat for hours in front of the speakers, playing it over and over again, then I experienced something very similar with "Confined to Time". David fulfills all of the basic rules necessary for me to write about and support a band. The music burns from within, even though on the surface it is cold and frosty like the hand of an old corpse that has just been exhumed from its grave. Every time I listen to this recording, I feel like I am embarking on my final journey. Around me lie the bleached skeletons of those who died alone in their lives. I feel such a strange pain, suffering, but also enthusiasm and determination in the songs. For me, it is confirmation that my words are right. I simply enjoy tearing my head apart with this new release, and I already know very well that I will gladly and often return to it. It's as if the world stopped while I was listening and I went back in time to when I first started listening to this music. A job well done, gravedigger! Dusty, rotten, and cold death metal, the exhumation of old graves!
Když našli u dálnice další zohavené tělo, tak všem přeběhl mráz po zádech. Jakoby byl slyšet nářek oběti, udušené během dlouhých hodin. Florida má nejen krásnou tvář plnou zajímavých přírodních útvarů, ale i jednu z nejděsivějších historií, co se týká sériových vrahů a death metalu. Jsem jedním z původních fanoušků MONSTROSITY, který uctíval kdysi dávno alba jako "Imperial Doom" nebo dodnes vynikající "Millennium". Věrný jsem zůstal i po jejich návratu, různých změnách sestav. Důkazem budiž recenze na minulou nahrávku, skvělý rozhovor s Lee Harrisonem, společné setkání v Praze na koncertě a následný report (vše je odkazováno dole pod článkem), ale hlavně sbírka CD, na kterou jsem dodnes hrdý.
Na téhle smečce se mi vždycky líbil jejich rukopis, originální výraz, který si kapela zachovala i na novince. Takové to starosvětské, surové DNA, které jsem měl u MONSTROSITY rád v devadesátých letech, je zde stále patrné. Nicméně oceňuji i to, že se kapela dále posouvá, přináší nové, modernější prvky. Letošní album je tak dalším zásekem, který bude mít v mé sbírce i srdci své pevné místo.
Floridské kapely měly vždy svoji vlastní, takovou zvláštně temnou atmosféru a kruté postupy, ďábelskost. To si MONSTROSITY stále zachovávají. Na pevných základech, u jejichž zrodu kdysi dávno sami stáli a vytvářeli je, staví další, pestré a košaté konstrukce. Navíc, a to já jako starý pes oceňuji asi nejvíce, se skladby velmi dobře poslouchají. V některých momentech jsou sice techničtější, nepřístupnější, ale stále zde vítězí motiv jako takový. Nedočkáte se dnes tolik častých, mnohdy zbytečných preludií. Naopak, každý, riff, úder bicích, výkřik do tmy, má své pevné místo. Jako celek potom řeže nová nahrávka do živého, má v sobě potřebný drive a pradávnou sílu, kterou máme všichni u klasického death metalu tolik rádi a pro kterou bychom umírali. I když odhlédnu od toho, že jsem pravověrný fanoušek a podívám se na novinku kritičtějším okem, tak nenacházím nic, co by mi chybělo. Povedl se masivní a surový zvuk, motiv na obalu a nesmím zapomenou ani na vynikající práci Eda Webba za mikrofonem. Album má v sobě takovou tu zuřivou živočišnost, je divoké, nespoutané a smete vás z povrchu zemského. Vlastně by se také dalo napsat, že MONSTROSITY dostáli svému jménu se ctí, odvedli morbidní práci jako v dobách svých počátků a zanechali mi v hlavě i podvědomí opět velmi hlubokou krvavou stopu. Už teď moc dobře vím, že se k "Screams from Beneath the Surface" budu rád a často vracet. Pokaždé, když mě bude mrazit v zádech z činů dalšího sériového vraha a pokaždé, když najdou v močálech čerstvě zohavené tělo. Za mě osobně letos přišla tahle legendární kapela s vynikajícím albem, které vás rozseká a rozemele na prach. To vám klidně podepíšu vlastní krví. Surová a temná definice floridského death metalu! Nahrávka, u které praskají kosti!
Asphyx says:
When another mutilated body was found by the highway, everyone felt a chill run down their spine. It was as if you could hear the cries of the victim, suffocated during long hours. Florida not only has a beautiful face full of interesting natural formations, but also one of the most terrifying histories when it comes to serial killers and death metal. I am one of the original fans of MONSTROSITY, who once worshipped albums such as "Imperial Doom" or the still excellent "Millennium". I remained loyal even after their return and various lineup changes. Proof of this can be found in my review of their last album, a great interview with Lee Harrison, a meeting in Prague at a concert and the subsequent report (all linked below the article), but mainly in my CD collection, which I am still proud of today.
I have always liked this band's style, their original expression, which they have retained on their new album. The old-school, raw DNA that I loved about MONSTROSITY in the nineties is still evident here. However, I also appreciate that the band continues to evolve, bringing new, more modern elements. This year's album is another milestone that will have a permanent place in my collection and in my heart.
Florida bands have always had their own unique, dark atmosphere and cruel methods, a certain devilishness. MONSTROSITY still retains this. On the solid foundations that they themselves laid long ago, they continue to build colorful and intricate structures. What's more, and this is what I, as an old dog, appreciate the most, the songs are very easy to listen to. At times, they are more technical and less accessible, but the motif as such still prevails. You won't find the often unnecessary preludes that are so common today. On the contrary, every riff, every drum beat, every scream into the darkness has its place. As a whole, the new recording cuts to the quick, with the necessary drive and ancient power that we all love so much in classic death metal and for which we would die. Even if I disregard the fact that I am a true fan and look at the new release with a more critical eye, I can't find anything missing. The massive and raw sound, the cover art, and, last but not least, Ed Webb's excellent work behind the microphone are all spot on. The album has a furious animalistic quality to it; it is wild, unrestrained, and will blow you off your feet. In fact, one could also say that MONSTROSITY lived up to their name with honor, doing morbid work as in their early days and leaving a very deep bloody mark in my mind and subconscious once again. I already know that I will gladly and often return to "Screams from Beneath the Surface". Every time I get chills down my spine from the deeds of another serial killer, and every time they find a freshly mutilated body in the swamps. For me personally, this legendary band has come out with an excellent album this year that will tear you apart and grind you into dust. I'll gladly sign that with my own blood. A raw and dark definition of Florida death metal! A recording that makes your bones crack!
Příběh pětistý šedesátý první - Satanista z výprodeje
Jdu zrovna z jedné obzvláště nudné přednášky. Inu co, aspoň jsem si přečetl několik dalších kapitol mého oblíbeného sci-fi autora Arthura C Clarka. Ztratil jsem se na několik minut v jiných galaxiích a moje fantazie byla rozdrásaná až běda. Čtení pro mě byla vždycky radost. Navíc přede mnou seděla jedna spolužačka, na kterou stačilo udělat pár cukrbliků a ona mi sama okopírovala svoje zápisky. Měla krásný a dobře čitelný rukopis. Slušná holka jak má být. Pod brýlemi se jí ukrývaly krásné oči. Pro mě to znamenalo jen lehce flirtovat a občas ji pozvat v bufetu na kávu. Koukala na mě jako na svatý obrázek a já se někdy styděl, že se chovám trošku jako děvka. Jenže jsem byl mladý a měl jsem spoustu jiných zájmů, než jen studium. Žil jsem naplno, jako Lemmy. Zrovna jí to říkám mezi vchodovými dveřmi a vymlouvám se, že dnes večer fakt nikam nemůžu. Jde proti nám vysoký hubený zachmuřený kluk. Pozdraví mě paroháčem a udělá grimasu. Ty vole, na strojní fakultě je další metalista. Rovnalo se to skoro zázraku.
Uplyne několik dní a já musím na chodbě u odpočinkových stolků poslouchat od slečny, že se k sobě s blondýnkou vůbec nehodíme. Ona není typ pro tebe říká mi a dodává, že nám to nikdy nebude dlouho fungovat. Prý jsme oba moc temperamentní a budeme se hádat. Historie sice v budoucnu ukáže pravý opak, ale to ještě nevíme. Moc jí neposlouchám. Vzala si dnes košili a má jí rozepnutou skoro až k podprsence. Ty mě vůbec neposloucháš, stěžuje si. Omluvím se a jdu jí koupit kafe. Se šlehačkou a zákusek. Převezmu precizně zpracovaný další předmět. Uleví se mi. Odpoledne nikam nemusím. Mám úplně jinou představu, než nějaké cvičení z materiálů. Myslel jsem si na hospodu, hezky v rohu s knihou a potom večer na koncert do Divadla pod Lampu. Na plakátě jsou sice jen nějaké klikyháky, kterým moc nerozumím, ale to nevadí. Potřebuji vypnout. Za chvilku je zkouškové a potřebuji před tím stresem, co mě čeká, pořádně vypnout a vyčistit hlavu. Co děláš večer? Ptá se mě. Budu se učit, zalžu milosrdně. Je to moc hodná dívka, je mi jí možná i trošku líto a stydím se, že ji trošku zneužívám, ale když ona je s ní docela nuda. Omluvím se, že musím na hodinu a uteču zadem do polí.
Potkám ho mezi kedlubny. Bláto se mi lepí na boty a nadávám. Jde proti mě a zase ukáže paroháče. Je to jak kdyby se potkali dva staří známí. Zahlásí na moje triko a prý, kde bydlím. Řeknu mu to a on na to, že je naproti na klukovský koleji hned vedle mého původního pokoje. Kluk odněkud ze severu, s obráceným křížkem na krku. Mluví vcelku rozumně. Sice mě trošku překvapuje lehká naivita a takový ten děsně satanský true přístup, ale pochopte, že metalisti, ti praví, skoro už neexistovali. Všichni na koleji poslouchali něco jiného. A když už se tam nějaký objevil, tak měl jen krátkou dobu trvanlivosti. Znáte to, kolej, chlast, holky a pak je vyhodili. Byl jsem jak nějaká atrakce. S dlouhými vlasy, s křivákem nebo starým vojenským kabátem po dědovi. Ten si hodlám vzít večer na sebe. Je už zima a Kuba, jak se black metalista jmenuje, je nejen můj jmenovec, ale ještě navíc jde večer taky do klubu na metal. Dobře, tak mě vyzvedni, řekne mi a já kývnu hlavou. K blondýně jdu v takové povznesené náladě, protože jsem konečně potkal někoho, kdo poslouchá podobnou muziku jako já.
Různých postaviček jsem potkal na koleji spoustu. Kdybych se zajímal o lidskou duši nějak cíleně, bylo by to na knihu. Jak se tu objevovali, třeba jen na pár měsíců, lidé z celé republiky i ze zahraničí, mohli jste potkat v podstatě kohokoliv. Snažil jsem se vyhýbat takovým těm klukům a holkám ze zbohatlických rodin. Většinou to byli namyšlení kreténi a taky určitě vyrostli v jiných podmínkách, než já. Já musel makat, chodit na brigádu, když jsem něco chtěl, tak jsem šetřil třeba půl roku. Vstupenky mi připadaly děsně drahý, CD taky. Vzhledem k tomu, že jsem si přispíval i na kolej a jídlo, bylo to někdy náročný. A to i přesto, že mě na tehdejší dobu platili na brigádě v boleslavské škodovce velmi dobře. Měl jsem ale vždycky drahý koníčky. Ještě, že moje milá patřila mezi skromná děvčata. Pánbůh za ní zaplať. Osprchuju se, zpívám si Suchého a Šlitra, jak je mým dobrým zvykem a voním se, jak kdybych měl jít na rande. Dostanu několik dobrých rad, na které odpovím - díky mami a dostanu za to moc hezký polibek. Ne že se zase někde ožereš...
Zaklepu na dveře a když je otevřu, z repráků zrovna hrají Mayhem. Ihned se chytnu. Kecáme. Dostanu pivko. Hele, dojdu se umejt, zatím se napij a pak pokecáme. Zmizí v koupelně a já bloumám očima po zdi. Je tu spousta artefaktů jako lebka z umělé hmoty, Satanská bible a taky spousta hororových propriet. Na stole leží i otevřený sešit, formátu A4 a něm červenou tuší napsaná nějaká slova. Ty vole, kdo dneska píše tuší a ještě k tomu červenou? Ptám se sám pro sebe, ale ještě zajímavější je obsah slov. Je to jedním slovem hnus. Temné představy o mrtvolách, o zabíjení, znásilnění. Asi opisuje nějaký horor, napadne mě jako první, ale když mě chytne se sešitem v ruce, tak mi jej vytrhne z ruky. Co to je, zeptám se? Jen něco zamumlá a pak přehodí řeč na jiné téma. Z mých zkušeností jsou black metalisti vždycky tak trošku (řeknu to kulantně) jiní. Snaha se odlišit, což bylo v našem věku ještě zcela pochopitelné, je hnána za hranu. Šokovat, o to tu jde. Jsem zvyklý na ledacos, snad se s jeho vášní pro temnou muziku nepojí nějaká z mnoha úchylek. Lidem do hlavy nevidíte. Ale zatím klid. Pohoda. Kecáme, popíjíme a když nastane čas, začne se líčit.
Trošku mě to rozhodí. Jsem původně thrasher, který se postupem času propracoval na death metalistu. My se nemalujeme. Možná tak sem tam nějaká kapela jakože krví, aby to vypadlo, ale jinak bereme všechno spíše s nadhledem. Ne tak Kuba. Nanáší na sebe přesné linky, že by mu to kde jaká kosmetička mohla závidět. Každý tah má nějaký smysl, symbol. Nepamatuji si jaký, protože mě to moc nezajímalo, ale mluvil o svém make-upu jako o nějakém rituálu. Možná mě to mělo varovat, ale já byl (již po několikáté) tak rád, že jsem potkal někoho, kdo by mohl být třeba i parťákem do hospody, že jsem to neviděl. Konečně byl připraven. Tak ne. Ještě oblečení. Ty hele, s tím je ale sraní co? To já si vezmu triko, boty a jdu. Křiváka nebo kabát, kecky nebo marteny. A mám hotovo. On si mezi mými vtípky vážně připíná na ruku ostny. Nakonec si vezme nějaké přívěsky, mezi kterými nesmí chybět obrácený kříž a něco, co mě připomíná mléčný zub. Když vylezeme z pokoje a potkáme tři krásné mladé slečny, v upnutých trikách, docela se za Kubu stydím. Ale co už. Aspoň z nás jde strach. Uff.
Jde vedle mě a chřestí jak Kostěj nesmrtelný. Kožený kalhoty musí být děsně nepohodlný. Mě se na black metalu vždycky hrozně líbil zvuk. Nápady a riffy, melodie. Ale všechno to divadlo okolo mě spíš nudí nebo z něj mám legraci. Ono je to tak i u kapel. Málokterá je tak uvěřitelná, aby to nevypadalo vtipně a někdy i trapně. Jsme někde u Jižáku a já ještě nevím, že zažiju koncerty, které mě fakt nebudou bavit. Už si nepamatuji jména kapel, ale už když vstoupíme dovnitř, tak je všechno nějaký divný. Lidi se spolu moc nebaví. Já vím, podobné akce jsem již zažil a zařekl se, že už na ně nepáchnu, ale tady bylo ve vzduchu ještě něco jiného. Neumím to moc popsat, ale bylo to jako když se ocitnete na místě, kde se stalo něco zlého. Na hřbitově, hned za zdí, kde jsou pochováni sebevrazi. Kuba je ale ve svém živlu. Jsem překvapený, kolik je zde holek. To jsem tedy nečekal, protože black metal není zrovna styl, na který by tenkrát chodilo něžné pohlaví. Sedl jsem si do rohu a nechal svého nového známého, aby se bavil. Byl ve svém živlu.
Většinou bývám zvyklý, že se na koncertech vtipkuje. Mám rád černý humor, ale přátelé, všechno musí být s vkusem. Nebudu třeba klukovi, o kterém vím, že mu máma umírá na rakovinu říkat vtipy o rakovině. Je to o taktu a empatiích. To jsme i my, thrashový hovádka v sobě tak nějak podvědomě vždycky mívali. Já si tuhle akci pamatuji právě kvůli tomu, že jsem se moc nebavil. Kapely hrály sice poměrně přesvědčivě, i když ne moc originálně, ale hrozně to prožívaly. To byl samej Satan a peklo a prznění jeptišek. Rouhali se, ale byla v tom cítit taková ta povrchní trapnost. Kuba si ale muziku i ty kecy okolo neskutečně užíval. Navíc mi nosil pivo a snažil se mě pořád s někým seznamovat. Přišly třeba dvě holky, od přírody fakt hezký, který ale byly tak různě zohyzděný různými malůvkami a třpytkami, že jsem se až lekl. Ještě horší pak bylo, když začaly mluvit. Vzpomněl jsem si na jeden vtip od kamaráda Kytky, který mi kdysi nakreslil na základce do sešitu. Byla na něm paní a pán a on jí říkal, vy jste ale krásná, škoda že serete i z huby. Neumím se bavit na křeč a tak jsem asi působil tajemně a odtažitě. Mluvily pořád, mlely pantem a já si začal připadat jak v panoptiku.
Šel jsem raději pod pódium. Ony za mnou a mělo to asi vypadat, že někdy v noci odejdeme všichni spolu. Moje domněnky se naplnily, když kapely dohrály. Vlažný potlesk, spousta vážných póz a konec. Sedělo se ještě u stolu a veškerou zábavu obstarával Kuba. Dívky v černém se smály, nálada byla sice velmi mrtvolná, ale vypadalo to, že se všichni dobře baví. Mimo mě. Cestou na kolej jsem přemýšlel, jak se z toho vyvléknu, ale nic mě nenapadlo. Holky jsme převedly přes vrátnici až nějak moc lehce. Očividně to Kuba nedělal poprvé. Na pokoji se zapálily svíčky, pustil CD přehrávač a hrála z něj muzika, ve které jsem se chvílemi ztrácel. Měl jsem ale sebou sešit a tak jsem si sedl vedle repráků a dělal si poznámky. Všichni byli již dost opilí. Pak se můj hostitel zvedl a vyndal sešit. Začal číst hodně úchylný příběhy a básničky. Jako snesu hodně, ale prznění dětí a vyžívání se v násilí a vyhrabáváni mrtvol fakt nemusím. Poslal jsem ho do prdele, ale on se už nedal zastavit. Jako bych se ocitl v nějakém divném morbidním filmu.
Teď už to vím, jsem si s tím jistej. Byl ujetej. Navenek sice působil jako Satanista z výprodeje, ale někde uvnitř byla temnota, která díky chlastu vylezla na povrch. Následovalo totiž ještě promítání. Měl nějaké hnusné horory. Kdybyste viděli jeho oči, zděsili byste se. Měly takový divný šedivý odlesk. Nejhorší ale bylo, jaké vedl hnusné řeči. Všimly si toho i dívky, které sice byly na povrchu děsný tvrďačky, ale pořád mladý a nezkušený. Všeho toho hnusu bylo zkrátka moc. Nezbývalo, než to utnout. Zvedl jsem se a řekl to nahlas. Ty vole Kubo, ty jsi fakt úchyl, brzdi. Nebo jdeme pryč. On se jen tak divně podíval, sklonil lehce hlavu a vytáhl nůž. To už samozřejmě nebyla sranda. Black metalistky zaječely a stouply si za mě. On se ale řízl do tváře a krev se mu pomalu smíchala s make-upem. Panebože, uniklo mi a nevěděl jsem, co dělat. On se na mě ihned obořil, co do toho tahám boha. Byl fakt ujetej. Když nad tím tak přemýšlím, tak je fakt zajímavé, kolik takových lidí jsem potkal. Není jich opravdu málo. Myslete na to, než půjdete s někým ven. Ulevilo se mi, když nůž odhodil a místo toho vyndal injekční stříkačku s drogou, o které jsem nevěděl zhola nic. Píchl si, za chvilku to začalo působit a my mohli odejít.
Vyhýbal jsem se mu jako čert kříži. Ve škole i na koleji. Poslouchal sice metal, ale vnímal hudbu úplně jinak než já. Mě se vždycky líbila temnota, rychlost, chlad, ale bral jsem všechno s nadhledem a vtipem. Když poslouchám o masakru motorovou pilou, tak to přeci neznamená, že sním o tom, že to jednou také provedu. Spíš to beru jako upozornění na to, že mezi námi existují jedinci, kteří jsou hodně narušení. Možná je jich fakt víc, než si myslíme. Kuba byl prostě divnej a je asi dobře, že na škole vydržel jen chvilku. Je mi tak nějak jedno, kde je mu konec, ale obě děvčata občas pořád potkávám. Už dávno jsou z nich takový usedlý maminy. Pokaždé se jen pozdravíme a necháme historii, aby dál spala. Pravdou ale je, že mě tenkrát Satanista z výprodeje pěkně vyděsil. A rozhodně nebyl sám. Ale o tom zase někdy příště.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave MUERTISSIMA! I'm listening to your new album "Prophecy" right now, and I'm thinking that this is what the music at the end of the world will sound like. I think you've really pulled off a masterpiece. How do you feel about the new album? Have you gotten any feedback from fans yet? Have you played the new songs live yet? How do they work?
El Pradosaure:
Thank you very much!!!
So far, we’ve only received really positive feedback. And having played the new songs live and seen how they were received by the audience, yes, we can say that we’ve succeeded!!!
When you’re caught up in the creative process, it’s never easy to know how the songs will be received. And to be honest, that’s not a determining factor in the way we compose, because art goes beyond individual tastes.
However, seeing that our music is enjoyed so much definitely warms our hearts.
François (Bass) : Thank you so much for “this is what the music at the end of the world will sound like” : we couldn’t get a better compliment for Prophecy!!!!
As El Pradosaure just said, we only got positive feedbacks either about or about the live performances we’ve played so far.
How do new songs for MUERTISSIMA actually come about? Are you a traditional band that locks itself in the rehearsal room and composes there, or do you use the internet, which is so popular these days, and send ideas to each other by email? I'm interested in the creative process itself.
El Pradosaure:
As for the creative process, I’m the one who initiates it. I first record a solid foundation of the song with just my guitar and a poorly programmed drum track to give it some substance (haha). Then I send this first version to the guys, and we work on it together until everyone has found their place.
Nickolathor : We use both. There is indeed a foundation initiated by El Pradosaure, followed by working sessions in pairs with Gévaudan, as they are neighbors. After each session, they send us their new ideas via the internet, as François and I live much further away. Everyone works on their own, while still communicating with the others, so that when we meet for rehearsals, the songs are almost in their final version.
Gévaudan: I keep modifying stuff… I kinda love to do that, hahaha
The lyrics are a separate chapter for MUERTISSIMA. What are they about on the new album and where did you get your inspiration for them? On "Prophecy" they fit the music perfectly. Which came first, the music or the lyrics?
Gévaudan: The music came first. I wrote a series of lyrics independently, then marched them with the appropriate songs. Sometimes I had to rewrite certain lines so they fit in the structure. Actually, some of them are heavily inspired by bands like Disfear or G/Z//R. Most of the time, everything starts with a certain rhythm pattern, then I put words on it.
I must admit that the cover for "Prophecy" is excellent – it fits the music perfectly! It literally gives you the creeps. How did you choose the cover and why did you choose Matthias Bonhoure (Macchabée Artworks)? Did he hear the new songs in advance for inspiration? If I'm not mistaken, he used to play guitar with you?
El Pradosaure:
Yes, Matthias was MUERTISSIMA’s first lead guitarist. When he had his first child, he left the band. It was a decision that had been made long before, he had told me that he wanted to start a family and that it would eventually become incompatible with being in the band.
It’s important to know that Mat creates all the band’s visuals. What I love about working with him is that we’re very close friends and we understand each other extremely well. When I explained my vision for this cover to him, he immediately understood where I wanted to go with it, and I had almost nothing to change when he showed me the first drafts.
And yes, Mat was able to follow the entire creative process and the development of the album. He’s someone I trust blindly, and his opinion is often very valuable to me.
The sound of the entire recording is great. It's dark, cold, and sharp at the same time. In which studio did you record the album? Did you, as a band, have a say in the final sound and mastering?
El Pradosaure:
For the guitar and bass recordings, we handled everything ourselves.
As for the drums, vocals, and acoustic guitars, we went to Lower Tones Place Studio. It’s a studio not far from where we live, and Edgar, the sound engineer, does a great job.
For the mixing and mastering, we worked with Niko HK at Vamacara Studio. Niko has a lot of experience and has worked with well-known bands such as Loudblast, just to name one. His vision and experience really helped us refine our sound and achieve the power we were looking for. We’re completely satisfied with his work.
Nickolathor : Edgar and I took the time to find the sound we wanted for the drums on this album, which was really enjoyable because nowadays, being able to take time over the details is a real luxury! Behind that, Niko's mix is fabulous, with each instrument in its place, powerful with a touch of modernity, far beyond what we could have imagined.
The new album was released by the German label Fetzner Death Records. Why did you choose this label and how satisfied are you with their work?
François : i’ve been lucky enough to have my other band Tragos to sign a deal with Fetzner Death Records a few weeks prior to Muertissima.
Considering that working with Alexander (FDR’s boss) was very easy and productive, it felt natural to send him our demo….he enjoyed it and signed us!!!!
The band's history dates back to 2017. How did the idea to form MUERTISSIMA come about? Who was your role model? Please reminisce for us and take us through the band's history!
El Pradosaure:
MUERTISSIMA is my baby. I had wanted for a while to create my own band with my own compositions, and above all, I wanted to have control over who I was going to make music with and to play with people I truly get along with. The goal was also to live an adventure where everyone enjoys themselves.
Despite that, we did have a few lineup changes, but today the team is absolutely perfect. When I see the great chemistry within the band, the amazing moments we share on the road playing shows, the laughs during rehearsals, I tell myself that I’m living my dream.
It's very clear from your band how much you enjoy your music. Do you have any goals you would like to achieve? For some, it's a famous record label, others want to play at a big festival.
El Pradosaure:
When we play together, there is this kind of inexplicable symbiosis that you can only feel when making music with people you deeply appreciate, and that feeling is one of the best in the world.
As for MUERTISSIMA’s goals, they remain, all in all, quite humble: we only aim for world domination.
François : Playing big stages with a big audience remains my main goal!!!!
Gévaudan: Same here!
Nickolathor : It's clear that we love playing together, and I think that shows when we're on stage. There's a contagious good mood among the audience, and sharing these moments with them is wonderful because, for me, that's the very essence of why we do all this. Making music in your studio doesn't make sense if it's not meant to be shared with others. So yes, we want to continue introducing our music to more and more people and playing on bigger and bigger stages. Muertissima headlining Wacken would be a good goal, wouldn't it? Ha ha ha
Some of the members of MUERTISSIMA also play in other bands. You are experienced musicians, and I would be interested to know who has the final say in your band? Who decides how a song will sound and look?
El Pradosaure:
I am in charge of the band’s artistic direction. From experience, I’ve been in bands where everyone tried to decide everything, and it was chaos; it just didn’t work.
That said, I make a point of constantly consulting the guys on what we’re going to do and making sure they all agree, because it’s really important that everyone is on the same page with what we’re building together.
What is it like to play death metal in France? Do people come to your concerts? Do they support you, buy your CDs? When you organize an event, how many people come?
El Pradosaure:
Playing death metal in France is a real pleasure, even though we have to acknowledge that the venues that allow us to perform on stage are unfortunately becoming increasingly rare.
In France, there is a very large community of metal fans, and at each of our shows, we get a good crowd. Most importantly, we can see that people really enjoy themselves when we play.
The number of attendees really depends on the cities and venues where we perform, but on average, the venues are about three-quarters full. It’s always a pleasure to interact with fans at the merch stand after our shows because yes, French metal fans support bands by buying their merchandise
François : The French music scene is often underestimated, even though it's full of hidden gems.
Nickolathor : There is a death metal scene in France, even if it's not as big as in Scandinavia, for example. French death metal is internationally recognized thanks to Gojira, Benighted, Gorod and others, and this notoriety has an impact on smaller bands in France because the audience is very knowledgeable, demanding, and eager to discover the next gem. So when a band is popular, fans don't hesitate to support it.
Death metal is a demanding hobby and an even more demanding lifestyle. What does it mean to you? What do you enjoy most about it and how do you perceive it? How did you get into it?
El Pradosaure:
Death metal is indeed a very demanding lifestyle. For me, the first thing I do when I wake up in the morning is handle the band’s business, and it’s the last thing I do before going to bed.
I’ve organized my entire life around the band. I have a job that allows me to be flexible for booking shows and also provides skills that are useful to the band. I have neither a wife nor children, and every day I work on improving my instrument. To stay in shape for concerts and to handle tours, I do a lot of daily exercise
François : Death metal has flowed in my veins since my adolescence. I can't imagine my life without Death Metal. When l was 14, l was into Slayer, Sepultura, Metallica etc….then a good friend of mine lent me a cassette tape with Butchered at Birth on it….and that was it, l knew, at this exact moment, what my life will be all about.
Gévaudan: Well, I’m more of a sludge person if you ask me. But I used to listen to a lot of death metal when I was younger. I had a death metal band more than two decades ago, which left me with a bitter memory, and I think that's the reason why I didn't do much death metal before joining Muertissima.
Nickolathor : When you play death metal, you know it requires discipline and a huge investment; you don't get there by chance. “Sex, drugs, and rock ‘n’ roll” doesn't mix at all with extreme metal. That's exactly what I like about this style, this constant search for balance between power, speed, technicality, and musicality.
I deliberately ask this question to all bands so that they can promote themselves a little for the future. Please tell us what MUERTISSIMA has planned for the near future. What can we look forward to? If you have something on your mind and would like to say it to your fans, labels, or promoters, here's your chance…
El Pradosaure:
What we have planned for the future is to conquer this world… and all the others MOUHAHAHA !!!!
… Sorry, too much coffee this morning…
In the near future, many concerts and festivals. Then, when we feel the time is right to lock ourselves back in the studio, we will write a new album
Thank you very much for the interview, and I wish MUERTISSIMA lots of record sales and sold-out venues. I wish you all the best in your personal life as well. I look forward to the next death metal apocalypse!
Ave MUERTISSIMA! Právě poslouchám vaši novinku „Prophecy“ a říkám si, že takhle nějak bude znít hudba, kterou budou hrát při konci světa. Myslím, že se vám povedl opravdu mistrovský kousek. Jaké jsou tvoje pocity z novinky? Máš už nějaké zpětné vazby od fanoušků? Hráli jste už nové skladby naživo? A jak fungují?
El Pradosaure:
Moc děkuji!!!
Zatím jsme dostali jen opravdu pozitivní ohlasy. A když jsme nové písně zahráli naživo a viděli, jak je publikum přijalo, ano, můžeme říct, že jsme uspěli!!!
Když jste pohlceni tvůrčím procesem, nikdy není snadné vědět, jak budou písně přijaty. A upřímně řečeno, to není určující faktor ve způsobu, jakým skládáme, protože umění přesahuje individuální vkus.
Vidět, jak moc se naše hudba těší takové oblibě, nás ale rozhodně hřeje u srdce.
François (basa): Moc děkuji za „takhle bude znít hudba na konci světa“: pro Prophecy jsme nemohli dostat lepší kompliment!!!!
Jak právě řekl El Pradosaure, dostali jsme jen pozitivní ohlasy, buď na živá vystoupení, která jsme dosud odehráli, nebo i na nové album.
Jak vlastně vznikají nové skladby pro MUERTISSIMA? Jste tradiční kapelou, která se zavře do zkušebny a tam skládá nebo využíváte v dnešní době tolik oblíbený internet a posíláte si nápady emailem? Zajímá mě samotný tvůrčí proces.
El Pradosaure:
Co se týče tvůrčího procesu, jsem to já, kdo ho iniciuje. Nejdřív nahraji solidní základ písně jen s kytarou a špatně naprogramovanou bicí stopou, abych jí dodal nějakou podstatu (haha). Pak pošlu tuto první verzi klukům a pracujeme na ní společně, dokud si každý nenajde své místo.
Nickolathor: Používáme obojí. Existuje základ, který inicioval El Pradosaure, a po něm následují pracovní sezení ve dvojicích s Gévaudanem, protože jsou sousedé. Po každém sezení nám posílají své nové nápady přes internet, protože s Françoisem bydlíme mnohem dál. Každý pracuje sám na sobě a zároveň komunikuje s ostatními, takže když se setkáme na zkouškách, písně jsou téměř ve finální verzi.
Gévaudan: Pořád věci upravuji… To docela rád dělám, hahaha
Samostatnou kapitolou jsou u MUERTISSIMA texty. O čem pojednávají na novém albu a kde jsi pro ně bral inspiraci? Na „Prophecy“ perfektně sedí k muzice. Co bylo dřív, muzika nebo texty?
Gévaudan: Hudba byla první. Samostatně jsem napsal sérii textů a pak jsem je doplnil vhodnými písněmi. Někdy jsem musel určité verše přepsat, aby zapadly do struktury. Některé z nich jsou ve skutečnosti silně inspirovány kapelami jako Disfear nebo G/Z//R. Většinou všechno začíná určitým rytmickým vzorem a pak k němu přidám slova.
Musím se přiznat, že cover pro „Prophecy“ je vynikající – sedne perfektně k hudbě! Jde z něj doslova strach. Jak jste obal vybírali a proč jste zvolili zrovna Matthiase Bonhoureho (Macchabée Artworks)? Slyšel třeba dopředu nové skladby pro inspiraci? Jestli se nepletu, tak s vámi hrával na kytaru?
El Pradosaure:
Ano, Matthias byl prvním hlavním kytaristou MUERTISSIMA. Když se mu narodilo první dítě, kapelu opustil. Bylo to rozhodnutí, které učinil už dávno předtím, řekl mi, že chce založit rodinu a že se to nakonec stane neslučitelným s účastí v kapele.
Je důležité vědět, že Mat tvoří veškerou vizuální stránku kapely. Na spolupráci s ním miluji to, že jsme velmi blízcí přátelé a skvěle si rozumíme. Když jsem mu vysvětlil svou vizi pro tento obal, okamžitě pochopil, kam chci s ním směřovat, a když mi ukázal první návrhy, neměl jsem téměř co měnit.
A ano, Mat dokázal sledovat celý tvůrčí proces a vývoj alba. Je to někdo, komu slepě důvěřuji, a jeho názor je pro mě často velmi cenný.
Skvělý je zvuk celé nahrávky. Je temný, studený a ostrý zároveň. V jakém studiu jste album nahrávali? Mluvili jste jako kapela do výsledného zvuku, masteringu?
El Pradosaure:
Nahrávání kytary a basy jsme si dělali sami.
Bicí, zpěv a akustické kytary jsme nahrávali ve studiu Lower Tones Place. Je to studio nedaleko od našeho bydliště a zvukař Edgar odvádí skvělou práci.
Na mixování a masteringu jsme spolupracovali s Nikom HK ve studiu Vamacara. Niko má bohaté zkušenosti a spolupracoval se známými kapelami, jako je Loudblast, abychom jmenovali jen některé. Jeho vize a zkušenosti nám opravdu pomohly vylepšit náš zvuk a dosáhnout síly, kterou jsme hledali. S jeho prací jsme naprosto spokojeni.
Nickolathor: S Edgarem jsme si dali čas na nalezení zvuku, který jsme chtěli pro bicí na tomto albu, což bylo opravdu příjemné, protože v dnešní době je možnost věnovat čas detailům skutečným luxusem! Za tím vším je Nikomův mix fantastický, každý nástroj je na svém místě, silný s nádechem modernity, daleko za hranice toho, co jsme si dokázali představit.
Nové album vyšlo u německých Fetzner Death Records. Proč jste si vybrali právě tento label a jak jste s jeho prací spokojeni?
François: Měl jsem to štěstí, že moje druhá kapela Tragos podepsala smlouvu s Fetzner Death Records pár týdnů před Muertissimou.
Vzhledem k tomu, že spolupráce s Alexandrem (šéfem FDR) byla velmi snadná a produktivní, přišlo mi přirozené poslat mu naše demo... líbilo se mu to a podepsal s námi smlouvu!!!!
Historie kapely se datuje do roku 2017. Jak vůbec vznikl nápad založit MUERTISSIMA? Kdo byl vaším vzorem? Zavzpomínej pro nás prosím a proveď nás historií kapely!
El Pradosaure:
MUERTISSIMA je moje dítě. Už nějakou dobu jsem si přál založit vlastní kapelu s vlastními skladbami a především jsem chtěl mít kontrolu nad tím, s kým budu dělat hudbu, a hrát s lidmi, se kterými si opravdu rozumím. Cílem bylo také prožít dobrodružství, kde si každý užije to své.
Navzdory tomu jsme měli pár změn v sestavě, ale dnes je tým naprosto dokonalý. Když vidím skvělou chemii v kapele, úžasné okamžiky, které sdílíme na cestách při hraní koncertů, smích během zkoušek, říkám si, že si žiju svůj sen.
Na vaší kapele je hrozně vidět, jak vás vaše muzika baví. Máte nějaký cíl, kterého byste chtěli dosáhnout? Pro někoho to je slavné vydavatelství, jiný si chce třeba zahrát na velkém festivalu.
El Pradosaure:
Když hrajeme společně, vzniká taková nevysvětlitelná symbióza, kterou můžete cítit jen při tvorbě hudby s lidmi, kterých si hluboce vážíte, a tento pocit je jeden z nejlepších na světě.
Co se týče cílů MUERTISSIMA, ty zůstávají celkově poměrně skromné: naším cílem je pouze ovládnout svět.
François: Mým hlavním cílem zůstává hraní na velkých pódiích s velkým publikem!!!!
Gévaudan: Taky!
Nickolathor: Je jasné, že rádi hrajeme společně, a myslím, že je to na pódiu vidět. Mezi publikem panuje nakažlivá dobrá nálada a sdílení těchto okamžiků s ním je úžasné, protože pro mě je to samotná podstata toho, proč tohle všechno děláme. Dělat hudbu ve studiu nedává smysl, pokud není určena ke sdílení s ostatními. Takže ano, chceme i nadále představovat naši hudbu stále více lidem a hrát na stále větších a větších pódiích. Muertissima jako hlavní hvězda Wackenu by byl dobrý cíl, že? Ha ha ha.
Někteří z členů MUERTISSIMA působí i v jiných kapelách. Jste zkušení muzikanti a mě by zajímalo, kdo má u vás v kapele hlavní slovo? Kdo řekne, jak bude skladba znít a vypadat?
El Pradosaure:
Mám na starosti umělecké směřování kapely. Z vlastní zkušenosti vím, že jsem byl v kapelách, kde se každý snažil o všem rozhodovat, a byl to chaos; prostě to nefungovalo.
Nicméně si dávám za cíl neustále se s kluky radit o tom, co budeme dělat, a ujistit se, že všichni souhlasí, protože je opravdu důležité, aby všichni byli na stejné vlně s tím, co společně budujeme.
Jaké to vlastně je, hrát death metal ve Francii? Chodí u vás lidi na koncerty? Podporují vás, kupují CD? Když třeba uspořádáte nějakou akci, kolik přijde lidí?
El Pradosaure:
Hrát death metal ve Francii je opravdová radost, i když musíme uznat, že místa, která nám umožňují vystupovat na pódiu, jsou bohužel stále vzácnější.
Ve Francii je velmi velká komunita metalových fanoušků a na každém z našich koncertů se setkáváme se slušným davem. A co je nejdůležitější, vidíme, že si lidé, když hrajeme, opravdu užívají.
Počet návštěvníků opravdu závisí na městech a místech, kde vystupujeme, ale v průměru jsou místa plná asi ze tří čtvrtin. Je vždycky radost komunikovat s fanoušky u stánku s merchem po našich koncertech, protože ano, francouzští metaloví fanoušci podporují kapely nákupem jejich merchandisu.
François: Francouzská hudební scéna je často podceňována, i když je plná skrytých pokladů.
Nickolathor: Ve Francii death metalová scéna existuje, i když není tak velká jako například ve Skandinávii. Francouzský death metal je mezinárodně uznávaný díky Gojiře, Benighted, Gorod a dalším a tato proslulost má dopad i na menší kapely ve Francii, protože publikum je velmi znalé, náročné a dychtivé objevit další klenot. Takže když je kapela populární, fanoušci ji neváhají podpořit.
Death metal je náročný koníček a ještě těžší životní styl. Co znamená pro tebe? Co tě na něm nejvíc baví a jak jej vnímáš? Jak si se k němu vlastně dostal?
El Pradosaure:
Death metal je skutečně velmi náročný životní styl. Pro mě je první věc, kterou ráno udělám, když se probudím, vyřídit si záležitosti kapely a je to i poslední věc, kterou dělám před spaním.
Celý svůj život jsem si zorganizoval kolem kapely. Mám práci, která mi umožňuje být flexibilní při rezervaci koncertů a také mi poskytuje dovednosti, které jsou pro kapelu užitečné. Nemám manželku ani děti a každý den pracuji na vylepšování svého nástroje. Abych se udržel v kondici na koncerty a zvládl turné, hodně cvičím.
François: Death metal mi koluje v žilách od dospívání. Nedokážu si představit život bez death metalu. Když mi bylo 14, bavil mě Slayer, Sepultura, Metallica atd. ... pak mi jeden dobrý kamarád půjčil kazetu s Butchered at Birth ... a to bylo vše, věděl jsem, v tu chvíli přesně o čem bude můj život.
Gévaudan: No, já jsem spíš sludge typ, pokud se mě ptáte. Ale když jsem byl mladší, poslouchal jsem hodně death metalu. Před více než dvěma desetiletími jsem měl death metalovou kapelu, která mi zanechala hořkou vzpomínku, a myslím, že to je důvod, proč jsem před vstupem do Muertissimy moc death metalu nedělal.
Nickolathor: Když hrajete death metal, víte, že to vyžaduje disciplínu a obrovskou investici; nedostanete se tam náhodou. „Sex, drogy a rock 'n' roll“ se vůbec nemísí s extrémním metalem. Přesně to se mi na tomto stylu líbí, tohle neustálé hledání rovnováhy mezi silou, rychlostí, technickou stránkou a muzikálností.
Tuhle otázku dávám záměrně všem kapelám, aby si udělali trošku propagaci do budoucna. Prozraď nám prosím, co chystají MUERTISSIMA v nejbližší době? Na co se můžeme těšit? Pokud máš něco na srdci a chtěl bys to vzkázat fanouškům, labelům, promotérům, tak zde je prostor…
El Pradosaure:
Do budoucna plánujeme dobýt tento svět… a všechny ostatní MOUHAHAHA!!!!
… Promiňte, dnes ráno jsem si dal moc kávy…
V blízké budoucnosti mnoho koncertů a festivalů. Pak, až budeme mít pocit, že je ten správný čas se zase zavřít do studia, napíšeme nové album.
Děkuji moc za rozhovor a přeji MUERTISSIMA spoustu prodaných nosičů a samé vyprodané sály. Ať se vám daří i v osobním životě. Budu se těšit na další death metalovou apokalypsu!
Byla si veselá, mladá a měla si celý svůj život před sebou. Jen si se ocitla ve špatný čas na špatném místě. Démoni, převlečení za zlé lidi, navštěvují náš svět odnepaměti. Stávají ve stínu, šeptají děsivé modlitby a věří v ďábla. Zůstává po nich jenom smutek, bolest a utrpení. Měli by být zavřeni v domech šílenství nebo popraveni, ale místo toho je jim věnována veškerá péče. Jsou s nimi dělány rozhovory, psány o nich knihy a natáčeny filmy. Pozůstalým zbydou nakonec vždycky jenom oči pro pláč.
Intro nové nahrávky německých TEUTONIC SLAUGHTER je inspirováno děsivým a šíleným reálným příběhem, ze kterého dodnes mrazí v zádech. Mě po letech nezbývá nic jiného, než si znovu obléct džínovou vestu a zavzpomínat na dobu, kdy jsem se svými kamarády řval veškerou nespravedlnost do tmy. O vzteku, o frustraci, o agresi a šílenství thrash metal vždycky býval a novinka od těchto maniaků to jenom potvrzuje. Je divoká, ryzí, ohlodaná na kost, opravdová a autentická. K minulému albu jsem měl lehké výhrady, ale tentokrát jsem spokojen po všech stránkách.
Kdysi dávno, na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, jsem byl pravověrný thrasher. Jinou muziku jsem dlouho neuznával a dodnes ji mám zakódovanou v genech. Pravdou sice je, že dnes už zvedám hlavu, jako starý prašivý pes, jenom v případě, když mě nějaká novinka opravdu zaujme. A s "Cheap Food" se mi to stalo. Jakoby se mi do žil znovu vlila pradávná energie a tlak. Cítím, vnímám všemi póry svého těla, takový ten heavy efekt, touhu ničit, řezat do živého. Moc dobře vím, že se poslední roky vzedmula nová vlna thrash metalových kapel, ale na rovinu, moc dobrých jich nepřinesla. TEUTONIC SLAUGHTER, založeni již v roce 2011, ale patří mezi vyvolené. Píšu to často a tentokrát to musím také zmínit. Tahle smečka hraje srdcem a je to hodně znát. Jasně, že lze v jejich tvorbě vystopovat styčné body se smečkami jako DARKNESS, VENOM, CYKLONE, KREATOR, SODOM. To ale není v závěru vůbec důležité. Hlavní je, alespoň pro moji maličkost, že na mě má novinka doslova magický účinek. Řvu do tmy, bouchám do stolu v divokých rytmech. Mám zrovna zlomenou nohu, ale to mi vůbec nevadí, abych se pokoušel s berlemi o mosh-pitové kreace. Nové album bychom v dobách mého mládí, kdy jsme se nekonečné hodiny toulali po sídlišti mezi panelovými domy, označili jako za kurva dobré. Nevím, takhle desku vnímám a poslouchám. Pevně věřím, že ani já, ani nikdo z mých blízkých, se nikdy neocitne ve špatný čas na špatném místě. Nezbývá mi nic jiného, než nahrávku doporučit všem pravověrným. Řeže totiž opravdu tou správnou stranou nože. Agresivní, syrový, divoký a nespoutaný thrash metal, který je ukovaný z té nejkvalitnější oceli! Mosh-pit!
Asphyx says:
You were cheerful, young, and had your whole life ahead of you. You just happened to be in the wrong place at the wrong time. Demons, disguised as evil people, have been visiting our world since time immemorial. They stand in the shadows, whispering terrifying prayers and believing in the devil. All that remains after them is sadness, pain, and suffering. They should be locked up in insane asylums or executed, but instead they are given all the care they need. They are interviewed, books are written about them, and films are made about them. In the end, all that is left for the bereaved are tears.
The intro to the new album by German band TEUTONIC SLAUGHTER is inspired by a terrifying and insane true story that still sends shivers down my spine. Years later, all I can do is put on my denim vest again and reminisce about the days when my friends and I used to scream about injustice into the darkness. Thrash metal has always been about anger, frustration, aggression, and madness, and the new album from these maniacs only confirms that. It's wild, pure, stripped down to the bone, real, and authentic. I had some minor reservations about the last album, but this time I'm satisfied in every way.
A long time ago, at the turn of the 1980s and 1990s, I was a true thrasher. For a long time, I didn't recognize any other music, and to this day, it's encoded in my genes. The truth is that today, I only raise my head like an old mangy dog when something new really catches my attention. And that's what happened with "Cheap Food". It was as if ancient energy and pressure were poured into my veins again. I feel, I perceive with every pore of my body, that heavy effect, the desire to destroy, to cut into the flesh. I know very well that a new wave of thrash metal bands has emerged in recent years, but to be honest, it hasn't brought many good ones. TEUTONIC SLAUGHTER, founded in 2011, is one of the chosen ones. I write this often, and I have to mention it this time as well. This pack plays with their hearts, and it shows. Sure, you can find similarities in their work with bands like DARKNESS, VENOM, CYKLONE, KREATOR, and SODOM. But in the end, that's not important at all. The main thing, at least for me, is that this new release has a literally magical effect on me. I scream into the darkness, banging on the table in wild rhythms. I have a broken leg at the moment, but that doesn't stop me from trying to mosh pit with my crutches. In my youth, when we spent endless hours wandering around the housing estate between prefabricated buildings, we would have described the new album as fucking good. I don't know, that's how I perceive and listen to this record. I firmly believe that neither I nor any of my loved ones will ever find ourselves in the wrong place at the wrong time. I have no choice but to recommend this recording to all true believers. It really cuts with the right side of the knife. Aggressive, raw, wild, and unrestrained thrash metal forged from the highest quality steel! Mosh pit!
Recenze/review - TEUTONIC SLAUGHTER - Puppeteer of Death (2018):
