Už od dětství trávil většinu času u obrazovek. Zabíjel ve hrách děsivá monstra, sledoval krásné ženy, které dělaly věci, o kterých se vám ani nesní. Mučil nevinné, sbíral body za to, že někomu ubližuje. Dospěl a začalo ho zajímat, jaké to je, udělat všechny ty hnusné věci reálně. Když to zkusil poprvé, tak ucítil pradávný pach krve. Nůž byl jeho nejlepším společníkem. Absolutně chladný, v přímém kontaktu bez emocí. Stal se hvězdou, píšou se o něm knihy, zatímco pozůstalí pláčou ve stínu.
WARSIDE jsou death metalová kapela z Francie, která hraje surově, upřímně, ostře a divoce. Témata jejich textů jsou aktuální, týkající se naší psychiky ovlivněné tisíci hodinami u obrazovek, na sociálních sítích, mimo realitu. Pro mě osobně je to velmi zajímavé, protože to, co vidím poslední roky ve svém okolí, tak mě upřímně děsí. Konečně to také někdo pojmenoval.
Co jsem pochopil, tak kapela od minulého EP "The Enemy Inside" změnila sestavu a stala se přímočařejší. Má syrovější a masivnější zvuk, útočí rovnou na solar plexus. Nové album jsem poslouchal již několik dní a začal si všímat prázdných obličejů lidí v městské hromadné dopravě. Působili na jako nějaké šílené zombie, závislé na imaginárních myšlenkách někoho jiného. Jakoby už dávno začala apokalypsa a někdo je ovládal na dálku. Pokud bych potom měl k někomu styl WARSIDE přirovnat, tak bych volil jména jako VOMITORY, MISERY INDEX, DYING FETUS, ABORTED, CRIMINAL ELEMENT. Zkrátka a dobře, pánové se s tím moc nepářou, jsou ostří a nekompromisní. Každý riff se vám zadře pod kůži, jako nějaký hřeb, každá melodie vám propláchne mozek kyselinou. Skladby jsou navíc velmi dobře napsány, mají v sobě potřebný drive, sílu, tlak a takovou tu pradávnou energii a touhu ničit hudbou. Nová nahrávka "Cognitive Extinction" na mě funguje ve všech bodech obhajoby. Rád se k ní vracím, rvu si ji do hlavy pokaždé, když mě začne současný svět štvát, když se ve mě nakumuluje takový ten zdravý vztek, frustrace a bezmoc. Líbí se mi melodie, jednotlivé nápady, motivy, celková atmosféra alba. Připadá mi a jsem si s tím naprosto jistý, že nikde nic nechybí, ani nepřebývá. Vypínám televizi, počítač, zahazuji mobilní telefon a přidávám na svém přehrávači hlasitost. Novinka na mě působí jako srážka s náklaďákem naloženým kostmi, lebkami a těly těch, kteří byli ve virtuální realitě prokleti. Za sebe, za starého prašivého psa, který se toulá v katakombách již několik dekád, vám mohu tuhle nahrávku jenom doporučit. Hoří totiž zevnitř! Surový, masivní, ostrý a nespoutaný death metal, který vás roztrhá na kusy! Album ostré jako břitva!
Asphyx says:
Ever since childhood, he had spent most of his time in front of screens. He killed terrifying monsters in games and watched beautiful women do things you wouldn’t even dream of. He tortured the innocent and earned points for hurting others. He grew up and became curious about what it would be like to do all those vile things in real life. When he tried it for the first time, he smelled the ancient scent of blood. The knife was his best companion. Utterly cold, in direct contact, devoid of emotion. He became a star; books are written about him, while the bereaved weep in the shadows.
WARSIDE is a death metal band from France that plays raw, honest, sharp, and wild. The themes of their lyrics are timely, addressing our psyche influenced by thousands of hours spent in front of screens, on social media, detached from reality. For me personally, this is very interesting because what I’ve seen around me in recent years honestly terrifies me. Finally, someone has put a name to it.
From what I understand, the band has changed its lineup since their last EP, "The Enemy Inside", and has become more direct. They have a rawer, more massive sound that hits you right in the solar plexus. I’ve been listening to the new album for a few days now and have started noticing the blank expressions on people’s faces on public transportation. They seemed like some kind of crazy zombies, addicted to someone else’s imaginary thoughts. As if the apocalypse had begun long ago and someone was controlling them remotely. If I were to compare WARSIDE’s style to anyone, I’d pick names like VOMITORY, MISERY INDEX, DYING FETUS, ABORTED, CRIMINAL ELEMENT. In short, these guys don’t mess around; they’re sharp and uncompromising. Every riff digs under your skin like a nail, every melody washes your brain with acid. The songs are also very well written; they have the necessary drive, power, intensity, and that primal energy and desire to destroy through music. The new album "Cognitive Extinction" works for me on every level. I love coming back to it; I play it on repeat whenever the modern world starts to get on my nerves, whenever that healthy mix of anger, frustration, and helplessness builds up inside me. I love the melodies, the individual ideas, the themes, and the overall atmosphere of the album. It seems to me and I’m absolutely certain of this that nothing is missing, nor is anything superfluous. I turn off the TV, the computer, toss my cell phone aside, and crank up the volume on my player. This new release hits me like a collision with a truck loaded with bones, skulls, and the bodies of those cursed in virtual reality. Speaking for myself, an old mangy dog who’s been wandering the catacombs for decades, I can only recommend this recording to you. It’s burning from the inside! Raw, massive, sharp, and unbridled death metal that will tear you to pieces! An album as sharp as a razor!
S Jardou jsme víceméně vyrůstali. Byl poměrně malý, teď již podsaditý. Jde proti mě a nejdřív ho nepoznám. Nazdar, ozve se za mnou na záchodech v divadle v Mladé Boleslavi. Je zrovna přestávka a máma stojí frontu na víno. Já nepiju nic. Hraje se něco od Voskovce a Wericha a mě se to moc nelíbí. Možná je to divné, ale nějak tyhle autory nemusím. Vlastně ani nevím proč, ale strhne se mezi námi smršť vzpomínek. Pamatuješ, jak jsme někdy ve třetí třídě zakopali nůž, protože jsme chtěli být jako indiáni a mysleli jsme si, že nám v chladné zemi přes zimu rybička vystárne? Na tváři se mi objeví úsměv. Asi jako každému, koho zahřeje v břiše klučičí dětství. Vlastně jsme se kamarádili až do osmé třídy. On šel na učňák a najednou mi připadal hloupější. Ne kvůli tomu, že šel do učení, ale kvůli tomu, že byl pomalejší.
Což mi jako dítěti nevadilo. Na střední jsme se přeci jen také potkali. Koneckonců, pořád bydlel proti nám. Bývaly tam byty matek s dětmi, jejichž otcové byli mezi světskými. Jezdili s kolotoči, s cirkusem. S náklaďáky a přívěsy brouzdali východní Evropou, aby se na zimu usídlili mezi paneláky a trávili čas se svými dětmi. Jardova otce jsem viděl jen párkrát. Trošku mě děsil. Měl obrovské kníry, tetování a divoký pohled svobodných lidí. Pamatuji si, že nosil za pasem vykládanou dýku. Pořád kouřil a smrděl takovým divným pachem. Když se někdy v létě zastavili i v Boleslavi, tak jsem děsně machroval, že jsem měl slevy na střelnici. Nějaká Jardova teta měla obrovský výstřih, špatné zuby a oblečení, které nosívají kurvy. Jako malému se mi vůbec nelíbilo. Přišlo mi příliš třpytivé. Co kdybychom odvedli matky a zašli na pivo? Vytrhne mě ze vzpomínek jasná otázka. Vlastně ani nevím, proč jsem šel. Možná díky nostalgii. Netuším. Doma byl pořád divný chlad a prázdnota. Tíživý smutek. Tak jsem jenom zasněně kývl.
Vrátíme se zpátky na Staré město. U Hymrů si zalezeme do kouta a já spíš poslouchám. Jarda se vyučil opravářem zemědělských strojů. Nikdy to nedělal, nastoupil rovnou do škodovky, ale jak jsem pochopil, tak měl v sobě asi geneticky zakódované toulavé boty. Opakující se směny a stereotyp všedních dní nebyly nic pro něj. Vlastně se mě vůbec nezeptal, jak se mám já. Možná proto jsme spolu přestali kamarádit. Povídá dál a já ho nechám. Co holky, zeptám se a on jen smutně kouká hlavou. Otec něco dohodl. Nerozumím tomu a tak mi vysvětlí, že Kaira je cikánská dívka z jiné skupiny světských, kterou mu slíbili už jako malému. Pořád to nechápu a tak mi začne vyprávět zvyky a obyčeje, které se předávají po staletí. Svým způsobem je to fascinující. Viděl ji naposledy někdy před deseti lety, ale letos mají zimovat u nás v Boleslavi. Chystá se svatba. Trošku se mu směju, ale možná mají svým způsobem pravdu. Nikdo nezůstal na ocet a vždy bylo zaručeno, že rod bude zachován. Co když bude ošklivá a nebo hloupá? V hlavě si ale řeknu, že by to ale asi nevadilo, hodili by se k sobě i tak.
Je v tom něco děsivého. Jak jsme si mohli rozumět, když nám bylo šest, sedm let? Já si rád četl, louskal jsem jednu knihu za druhou. U nás doma to byl kromě otce samej intelektuál a sprosté slovo jsem třeba od babiček nikdy neslyšel. Dědové byli vážení pánové a vůbec se dbalo na slušnost. Oproti tomu Jardova rodina pořád klela, plivala na zem a vypadala zkrátka sprostě. Jeho máma třeba měla výrazný knír, o kterém jsem se mu ale vždycky hrozně bál říct. Byla to moc hodná paní, která skvěle vařila a pořád se usmívala, ale ty vousy mě fascinovaly. Možná jí jejímu otcovi také přidělili. Potřebuji někoho, kdo půjde se mnou. Jako garde. Nejdřív jsem řekl ne. Hele, musím se učit, mám brigády, chci být se svojí holkou a tak dále. Jarda sice nebyl moc chytrý, ale měl intuici. Podíval se na mě a pak mi řekl, že musím, protože jsme uzavřeli pokrevní bratrství. Měl pravdu, opravdu jsme se řízli do dlaně. Ještě, že jsem byli natolik chytří a ne jako sousedovic kluci, co si prořízli tepnu na zápěstí. Krev není voda, dodá ještě a já nakonec, z čiré zvědavosti kývl. A co to pro mě znamená? Vlastně skoro nic, jen budeš všude chodit se mnou.
Jdeme domů a dva měsíce se nic neděje. Život jde dál, mám svých starostí nad hlavu. Miluji se v peřinách, myslím celý den jen na blondýnku. V knihách se o tomhle píše jako velké lásce. Opakuji si to pokaždé, když jde potom na záchod a oblékne si jenom triko. Hrozně rád se líbám a objímám. Nikdy bych do sebe neřekl, že budu tak mazlivý a citlivý. Nojo, ženský s námi dokáží dělat divy. Pořád si povídáme. Chci být jen s ní. Nedělat nic jiného. Jsme zrovna v Boleslavi a skončila večeře. Sekaná od mámy, co mám tak rád. Vždycky mi nejvíc chutnala obyčejná jídla. Moje budoucí žena se ale přemáhá. Probere nás zvonek. Jdeme, ozve se do kecafonu a já vůbec nevím, kdo to je. Pak mi všechno dojde. Coo, cooo, cože? Koktám a přitom se obléknu. Mezi paneláky začali stavět Kaufland, hřiště zmizelo a tak musejí světští zimovat dole za Štěpánkou. Jdeme šerým městem a na Jardovi je vidět, jak je nesvůj. Dnes ji poprvé uvidím.
Vozy jsou sestaveny v kruhu. Uprostřed je velký sud a v něm hořící dřevo. A ještě něco jiného. Pestrobarevné šátky, smutný zpět z dalekých cest. Chlapi s náušnicemi, pokuřující ve stínu a dívky, točící se v kruhu. Je to jako nějaký starodávný rituál. Trošku se bojím, vše působí záhadně a děsivě, tajemně. Z jedné maringotky vyleze chlap jak hora a jde k nám. Představí nás a obr zvedne Jardu pod krkem do vzduchu. Jestli Kaiře jenom zkřivíš vlásek, tak tě zabiju. Tvoje maso rozházím toulavým psům. Pak se začne smát a plácat nás po zádech. Odněkud někdo vytáhne pálenku, kterou když ochutnám, tak mi spálí patro i veškeré vnitřnosti. Kolem Jardy se začnou vlnil holky i dámy. Je v tom cosi španělského, divokého, nespoutaného. Vezmou nás mezi sebe a sahají na nás. Jsem jak v rauši. Kruh se pomalu uzavírá a ony se o nás třou, napodobují kopulaci a smějí se u toho. Pak se rozestoupí a z maringotky naproti vyleze dívka. Ona nesestoupí. Vznáší se. Vypadá jako černý anděl. Havraní vlasy po pás, olivově hnědá kůže. Je v podstatě dokonalá. Vlní se. Sejde k Jardovi a bokem se podívá na mě. Zamrazí mě v zádech. Panebože, pronesu do ticha. Je spíš jako sen, blýskne bělostnými zuby. Oba se na ní díváme fascinovaně.
Zalezou do maringotky a já najednou netuším, co mám dělat. Odněkud se ale vynoří další chlap jak hora. Je ale mladší a je to brácha Kairy. Co tam vyvádějí? Zeptám se a on se začne hrozně smát. Pak mi dojde, že se v životě neviděli a teď spolu budou spát. No, nechal bych si taky říct. Jakoby vytušili, na co myslím. Najednou je tu i sestra, skoro stejně krásná, vlnící se. Sedne si vedle mě a začne na mě mluvit. Bere mi ruce do dlaní, hladí je a pořád mi dává alkohol. Už si měl někdy cikánku? Zeptá se mě několikrát. Zavrtím hlavou a mám na mále, protože jsem jen slabý chlap a svět je plný pokušení. Zachrání mě zářící Jarda, který vyleze z maringotky. Všichni tleskají. To je celé? Ptám se a plácám ho po zádech. On kývá hlavou. Pro dnešek skoro jo. Ještě musíme za pramáti. Pro věštbu a pro požehnání. Sedneme si k ohni a za pár okamžiků je u nás i Kaira. Oba vypadají, jakoby spolu chodili už spoustu let. Popíjí se, zpívá a jí jídlo, o kterém vůbec nevím, z čeho je, ale hrozně mi chutná. Jsem už trošku nametený, když je mi řečeno, že nastal čas. Mám co dělat, abych mlčel. Jde se dozadu, do staré maringotky. Má na boku nakreslenou mořskou panu.
Uvnitř ale není panna, sedí tam snad stoletá paní s rozežranou tváří. Čarodějnice z pohádek, napadne mě jako první. Nejsem čarodějnice, ale viděla jsem už skoro všechno, ozve se a mě zamrazí v zádech. Umí číst myšlenky? Neumím, odpoví zase a vyzve nás, abychom si sedli. Novomanželům dá vypít nějaký lektvar, aspoň to tak smrdí. Snažím se na nic nemyslet. Než s nimi začne mluvit romsky, prohodí ke mě, že jestli budu mít někdy v životě problémy, tak jenom kvůli tomu, že jsem moc hodný. Usmívám se, to není zase tak hrozné, snad. Přiloží dlaně na jejich ruce a začne něco šeptat. Když skončí, připadám si, jako by uběhla celá noc. A ono ano. Venku svítá. Všichni kolem spí. Kromě jednoho ožraly, co se objevil ve tmě. Začne nadávat a mě dojde, že ho znám. To je starej skinhead, co před lety nadělal hodně zla. Přišel asi rovnou z tahu, dělat problémy. Jak je ožralej, tak mu ani nedochází, že je sám. Stojí tam u vyhaslého ohně a má klasickou náckovskou řeč tehdejší doby. Mluví o cikánech do plynu, o špinavých sviních. Je to hodně hnusný.
Vylezou dva chlapi, rozespalí a koukají na něj. Čarodějnice je ale zarazí. Skinhead jde k ní, pořád nadává. Co ty stará kurvo? Má v ruce pálku a díky zimě rudej ksicht. Tolik zloby. Nikdo nic nedělá, jak se mám za chvilku dozvědět, tak ani nemusí. Je už skoro u nás. Dělá takový ty děsivý předváděčky, chce nás jakoby napadnout. Koukne i na mě a zařve něco o bílých špinavých zrádcích. Ona se vůbec nebojí, napadne mě ještě. Pak jen zvedne kostnatou ruku a ukáže na skinheada. Jdi pryč. Zmiz. On se zarazí. Kdybyste viděli její oči, tak v nich je něco neznámého, děsně divokého. Věčnost. Možná. Jenže dutolebec se nedá jen tak lehko. Pořád vyhrožuje. Vidím na staré paní, jak ji už unavuje. Sepne najednou ruce, prohne se v zádech a zasyčí. Shniješ. Shniješ zevnitř. Najednou je ticho. Hrozné tíživé ticho. Mě, i když jsem na správně straně, se klepou ruce. Motá se mi hlava. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Jsem jak v mrákotách. Jakoby odněkud ze země vyvřela šílená síla. Skinhead se otočí a odchází. Vypadá jako spráskaný pes.
Jdeme domů. Pomalu. Jsem pozván i na svatbu. Má trvat několik dní. Ale omluvím se. Možná se trošku bojím. Nevím. Něco mi tu nesedí. Jen se ještě zeptám, kolik paní je? Určitě přes sto let. Ona si ale pamatuje všechno. Má velký dar. Sílu. Umí uzdravovat i zabít. Přijde mi to jako jedna z cikánských pověr, kterými se straší malé děti. Kdysi mi podobné příběhy vyprávěl, bylo to před mnoha lety, když jsme byli malí a hráli si v ulicích i v lese. Tenkrát jsem mu věřil skoro všechno. On totiž uměl hrozně poutavě vyprávět. Navíc, Jarda nevypadal jako cikán. Byl normálně bílý. S hnědýma očima i vlasy. No, asi v sobě nějakou tu krev měl. Bylo mi to jedno, děti o tomhle nepřemýšlejí. Je mi to jedno i teď. Jen už jsem dávno někde jinde. Kaira je moc hezká, změním řeč. Je, mám štěstí. Na jaře jedeme spolu. Budu mechanikem a až budeme mít děti, tak bude bydlet s mojí mámou. Pomůže jí.
Uplynulo spousta let. Vrátil jsem se zase jednou za stařenkou do Boleslavi. Tak nějak kecáme. Probíráme se vzpomínkami a já se jdu podívat z okna. Na místě, kde kdysi stanovali cikání a kolotoče, je dávno Kaufland. Jestlipak ještě jezdí po štacích, vzpomenu si na kamaráda z dětství. Netuším. Jako bych to přivolal, tak po schodech naproti ve vchodě se objeví dívka. Má dlouhé havraní vlasy. Překrásnou postavu. Venčí psa. Lehce sněží a ona se podívá nahoru. I z dálky vidím jiskru v jejích očích. Kaira? Ne, to je její sestra. Povídáme dál. Hele a víš o tom blbečkovi, jak byl u skinheadů? Jojo, toho si pamatuji. Bráchu kdysi zmlátil kvůli červeným džínům. Jo to je on. Tak ten snad rok umíral na rakovinu. Prý ho to doslova sežralo zevnitř. Oklepu se chladem a raději změním téma hovoru. Na různá uhranutí a prokletí moc nevěřím. Nebo ano? Teď nějak nevím...
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Směr je jasně daný. Na sever, mezi vysoké stromy, široké pláně, do země ledu a sněhu. Někde tam, kde je vše ohlodáno na kost a kolem cesty najdete mrtvá těla, je můj cíl. Už mám všeho dost. Kolem mě je jenom faleš, lži, nenávist, děsí mě davy lidí, večerní zprávy i jedovaté úsměvy. Chci být jen sám se sebou, lovit a usínat pod hvězdami. Možná zemřu uprostřed hory, ale moje smrt bude mít větší smysl, než jen ubohé plazení se před Bohem. Napadlo mě to uprostřed noci, během podivných snů, když jsem poslouchal nové album black doomových tmářů NORTHERN GRAVES. Moje mysl byla rozdrásána již během prvních tónů a musel jsem ven, pod oblohu, do větru a deště, do nedalekého lesa, kam utíkám pokaždé, když potřebuji být sám.
Určitě to znáte. Přinesete si nějakou hudbu domů, vůbec nevíte, kdo kapela je a zapnete play na svém přehrávači. Necháte ji na sebe působit a když dojde ke vzájemnému přenosu emocí, tak si zjistíte nějaké informace. Tahle smečka je původně z Kanady, ale pak se přesunula do Houstonu. V jejich srdcích ale nadále zůstala drsnost a chlad severu a povedlo se jim je promítnout i do nového alba. A to prosím pěkně, velmi přesvědčivě, autenticky, temně a syrově. Opravdu kapele věřím každou melodii, riff, úder bicích i výkřik do tmy.
Texty jsou zde volně inspirována poezií kanadského básníka Andrewa Suknaskiho. Jsou o dlouhých zimách, o hromadách sněhu, o krutosti i kráse přírody, o horských jezerech, které mají křišťálovou vodu. Ale také o posledních věcech člověka, o jeho přechodu na druhou stranu, do země nekonečných stínů. Osobně se mi potom na novém albu nejvíc líbí taková zvláštní, drsná, majestátní, podmanivá, syrová a temná atmosféra. Navíc mě opravdu baví se k nahrávce vracet. Nejlépe odpoledne, když zmizím z chaosu města, pryč od obrazovek, ze kterých stéká stejně už jenom hnis a zkažená krev. "Delic Heart" se pro mě stalo až osobní záležitostí. Zrovna jsem četl knížku o jedné výpravě na daleký sever a musím rovnou říct, že se mé představy i díky muzice spojily v jeden velmi zajímavý a podmanivý celek. NORTHERN GRAVES patří přesně mezi ty kapely, jejichž tvorba potřebuje klid, ticho a hlavně čas. Musíte se zastavit, zklidnit svůj dech, našlapovat tiše. A nebo se vydat se sluchátky do zimní přírody. Jen tak si kráčet, bez cíle, protože i samotná cesta je důležitá. Zmínit musím i velmi povedený zvuk, která je nejen dobře čitelný, ale také má v sobě všechny potřebné vibrace. Za velmi stylový považuji i motiv na obalu, pod kterým je podepsán Travis Smith a který krásně svým obrazem doplnil hudbu samotnou. Hlavní jsou zde ale jednotlivé skladby, které se pro mě staly soukromým obřadem, mantrou, kterou jsem si spolu s kapelou odříkával pokaždé, když jsem se probudil uprostřed noci a věděl jsem, že nastal čas, že musím jít. Pode mnou se vzdalovalo město a já toulal a neznal cíl, ke kterému dojdu. Míjel jsem hluboké propasti své vlastní mysli, překonával divoké řeky, brodil se po kolena v bahně, sněhu, odolával jsem přírodním živlům i sám sobě. Mrazivé black doom metalové album, u kterého se vám dostane vichřice do kostí i samé vaší podstaty! Síla hudby a přírodních živlů! Nakonec nás všechny čeká temnota!
Asphyx says:
The direction is clear. North, through tall trees and wide plains, into a land of ice and snow. Somewhere out there, where everything has been stripped to the bone and you find dead bodies along the way, lies my destination. I’ve had enough of it all. All around me is nothing but deceit, lies, and hatred; crowds of people, the evening news, and venomous smiles terrify me. I just want to be alone with myself, to hunt and fall asleep under the stars. Maybe I’ll die in the middle of a mountain, but my death will have more meaning than just pathetic groveling before God. It occurred to me in the middle of the night, during strange dreams, while listening to the new album by the black doom band NORTHERN GRAVES. My mind was torn apart from the very first notes, and I had to get out, under the sky, into the wind and rain, into the nearby forest, where I run every time I need to be alone.
I’m sure you know the feeling. You bring some music home, have no idea who the band is, and hit play on your player. You let it wash over you, and when there’s a mutual exchange of emotions, you look up some information. This pack is originally from Canada, but then moved to Houston. But the harshness and cold of the north remained in their hearts, and they managed to capture that in their new album. And they did so, mind you, very convincingly, authentically, darkly, and rawly. I truly believe every melody, riff, drum beat, and scream into the darkness from this band.
The lyrics here are loosely inspired by the poetry of Canadian poet Andrew Suknaski. They’re about long winters, piles of snow, the cruelty and beauty of nature, and mountain lakes with crystal-clear water. But they’re also about the final moments of a person’s life, about their passage to the other side, to the land of endless shadows. Personally, what I like most about the new album is its peculiar, harsh, majestic, captivating, raw, and dark atmosphere. Plus, I really enjoy returning to the recording. Preferably in the afternoon, when I escape the chaos of the city, away from screens that now seem to ooze nothing but pus and rotten blood. "Delic Heart" has become a personal matter for me. I was just reading a book about an expedition to the far north, and I have to say right away that my imagination, thanks to the music, has merged into one very interesting and captivating whole. NORTHERN GRAVES is exactly the kind of band whose work requires peace, quiet, and above all, time. You have to stop, catch your breath, tread softly. Or head out into the winter wilderness with headphones on. Just walk, aimlessly, because the journey itself is what matters. I must also mention the excellent sound, which is not only clear but also has all the necessary vibrancy. I also find the cover art designed by Travis Smith very stylish; its imagery beautifully complements the music itself. But the main focus here is on the individual tracks, which have become a private ritual for me, a mantra that I recited along with the band every time I woke up in the middle of the night and knew that the time had come for me to go. The city receded beneath me, and I wandered, unaware of the destination I would reach. I passed the deep chasms of my own mind, crossed wild rivers, waded knee-deep through mud and snow, resisting both the elements and myself. A frosty black doom metal album that will send a gale into your bones and the very core of your being! The power of music and the elements of nature! In the end, darkness awaits us all!
tracklist:
1. A Story Told by the Wind
2. Lanterns
3. Keeper of the Plains
4. Endless
5. Nocturne
6. Derelict Heart
7. Hazard
band:
Branson Heinz – Drums, Guitars
Damian Smith – Guitar, Vocals, Piano
Andrew Caruana – Guitar, Vocals, Orchestral Arrangements
Ave, CIRCLE OF BLOOD! Greetings from the Australian catacombs. First, let me pay you a compliment. I’ve been following your band since 2021, when you released your first EP, “Insania Seorsum,” and you’ve long been among my favorite bands. Here in the Czech Republic, however, you aren’t very well known; we’re a small country with a small underground scene. How did you actually get together, and how did CIRCLE OF BLOOD come to be?
Hi Jakub! Thanks for your support over the years, we appreciate it! CIRCLE OF BLOOD started early in 2019. Myself (Dave – vocals and guitar) and Chris (bass and vocals) had been friends for many years, and after both playing in hardcore bands for a long time, we wanted to try something heavier and more challenging. We met Pete (drums) in 2018 and I had started writing several death metal songs. We worked on songs in the practice room until 2020, and then Covid put a stop to all that for some time; „Insania Seorsum“ was recorded in four different recording sessions in between lockdowns. Once the restrictions lifted and we could travel and rehearse more, we had our first performance in 2022, and haven’t stopped since.
This year you’ve released your new album “In Praise of Darkness,” which is once again full of pure, authentic death metal. What were your feelings going into the studio? Did you have any specific plan for where and how you wanted to move forward from your last album? Personally, the new record strikes me as darker and at the same time colder. I have to admit that the atmosphere of the entire album has literally captivated me.
Thank you, I’m glad the atmosphere had the desired effect! Going into the studio this time, we knew we wanted to create something bigger, heavier and more powerful than our previous releases. Every element needed to be a step up from everything else we had done previously; the performances, the writing, and the production. Previously we would write and release material quite quickly – mostly because I’m just very impatient - but this time we spent close to 8 months recording the songs on weekends, and then several more months editing and mixing; it was frustrating at the time, but not rushing anything made a huge difference in my opinion.
But let’s talk about the new album. I’m listening to it right now, and I have to say that this time it took me a while to really get into it. I popped the album into the player and am listening to it in the car. I really like the sound. It’s lively, organic, old-school, and at the same time very clear. It strikes me as different (more massive) from your previous recordings. Where did you record it, and who is credited with the sound?
The entire album was recorded, edited, mixed and mastered by our second guitarist, Reece Hickey. He has a home studio setup at his house, and he has recorded most of our previous material. The difference is this time, because we didn’t have a deadline for finishing the recording, he was able to spend a lot of time experimenting with the different tones of each instrument, and applying a lot of mixing techniques he had developed. We wanted this release to have the same vibe and atmosphere as the classic early albums by Bloodbath, Deicide and Immolation, and there were several full mixes of the album before we finally got the massive, clear (but also filthy) sound he created.
I’m also quite particular about the visual aspect of CDs, and I’ve really taken a liking to your covers. Who is the artist behind the new release “In Praise of Darkness,” and what is it actually meant to convey? I really like the motif just please tell us how it relates to the music, how are they thematically interconnected?
The cover art for „In Praise of Darkness“ is a painting which was created by an artist who goes by the name Misanthropic-Art. I follow a number of aritsts on social media to see what they are creating, and I’m a big fan of his art and also his very vocal political positions. We contacted him, sent him some ideas and a basic concept, and he created the amazing cover for the album – it’s one of my favourite pieces of art. Lyrically, the album tells a loose narrative of Lucifer returning to Earth, seeing creation has been abandoned by the Christian god, and leading humanity in a war on Heaven. As a concept, the album art depicts a Satanic equivalent of the virgin Mary cradling the newborn antichrist, with a tableau of horrors occurring in the background. Each visual element refers to a song lyric on the album, and as a whole, it represents – and celebrates – the overthrow of the Christian dominion by Lucifer.
I’d be interested in the process behind how CIRCLE OF BLOOD creates a new song. Are you the classic type who locks yourselves in the rehearsal room and jams, or do you use modern technology to send ideas back and forth? Do you guys even go out for a beer together?
Our use of modern technology has definitely increased as the band has developed and our own grasp of how to use technology has improved. The songs for „Insania Seorsum“ started as very basic demo recordings on my laptop with some basic programmed drums, and then we practiced them in the jam room until we we ready to record them. For „In Praise of Darkness,“ I was sending ideas for riffs and song structures to the band, and then Pete would program drums on his computer and add them in. Once we started recording properly, Reece essentially learned how to play all the songs as part of his process for how to communicate the ideas in the music, and then recorded some ideas for what a second guitar would do and sent those to us. We typically practice once or twice a week, and if a band we like is playing, some or all of us will go watch them together and hang out.
You’re seasoned pros who play your own way. You have your own signature style, which is something that’s sometimes forgotten these days. A lot of bands just sound like copies of others. You must have had some role models? Who influenced you as a musician, and who was your role model? When and how did you actually start playing? What was the initial impulse that made you pick up an instrument?
I can’t speak for the other guys in terms of role models, but we have a wide variety of influences. I think our style is unique because we’re not trying to imitate one particular type of death metal – we love the brutal slamming NYDM, the melodic Gothenberg style, the tight technical Florida style, and more – as well as grindcore, black metal, sludge and hardcore punk, so when we write it’s a mix of all these different influences. As far as metal role models go, the first mention has to go to Slayer; the riffs and songwriting of Jeff Hannemann and Kerry King really did set the standard for everyone else in terms of aggression and attitude. Kurt Ballou from Converge is another huge influence, not just for style of playing but also for songwriting. Early childhood role models that made me want to play guitar would have been the 60s and 70s rock my dad played around the house – Hendrix, Zeppelin, all that classic old stuff – and I always wanted something like that, but louder, heavier, and meaner.
I think the biggest reward for any band is the fans’ reaction. I prefer smaller clubs where the musicians and fans are close to each other. How often does CIRCLE OF BLOOD actually perform? Do you go on tour, for example? I searched online and didn’t find many live recordings of your performances. So what’s the deal with CIRCLE OF BLOOD’s concerts? How about a tour of Europe? I’d really love that.
I personally love smaller clubs and venues because you can socialise with the fans and hang out and watch the other bands from the pit – our favourite places we’ve played are all 100-200 capacity rooms. Before we released „In Praise of Darkness,“ we’d around play 6 to 8 times a year, just depending on everyone’s availability. Previously we‘ve had commitments that limited how much time we all had for the band – at one point I was active in two other bands, and the other guys had some pretty big commitments – but we’ll be performing a lot more this year.
Australia as a country doesn’t have a huge number of cities, and they’re quite spread apart – the closest major city is an 8 hour drive, and we all work full-time during the week. So rather than go on a full tour of the country, it’s more practical to make a number of short journeys to different cities. We’re going on a short tour next weekend, and are planning more gigs in other cities around Australia later in the year. A tour of Europe is very high on our list of goals for a while, so hopefully we’re able to make the journey there in the couple of years!
I’ve always been curious about what kind of music musicians actually listen to. Do you have any albums you like to revisit often? And what about any new releases from recent years? Has anything caught your attention enough to make you buy a CD?
We are all big fans of music, with lots of different styles. Pete loves progressive metal and jazz; I listen to a lot of synthwave and industrial music, as well as death metal, sludge and my friends‘ hardcore bands; Reece and Chris work together and listen to a huge range of music, from funk to classic rock to industrial harsh noise. Depending on what mood I’m in and what I’m doing, I like to revisit favourite albums by Year Of No Light, Pig Destroyer, Aphex Twin, Converge, Windhand, Nine Inch Nails... Windhand and Crowbar are great music for cooking!
Some recent releases I’ve been playing regularly that deserve some attention are Gutless „High Impact Violence,“ Faceless Burial „At the Foothills of Deliration,“ Time Peace „We Remain,“ Malignant Aura „Where All of Worth Comes to Wither,“ Stressed „A World From Ashes“ and also last year’s albums from Blood Incantation, Dying Fetus, Perturbator, Proscription, Health and Ultha. Most of these I’ve bought on CD or vinyl, but I most commonly listen to music in the car, so my Tidal playlist includes all of these.
The band’s history dates back to 2019. How did the idea to play death metal even come about? Who were your role models? Please take a moment to reminisce for us! What were your early days like? When did you first pick up an instrument, and what was your first concert or first time performing on stage?
As mentioned earlier, Chris and I had been playing in hardcore bands for many years. But we were also fans of death metal, so as far back as 2010 we were hanging out at his house, watching videos of Bloodbath and At The Gates, and sending each other recommendations of death metal and extreme metal albums we’d just heard. Our early days as a band involved a lot of practicing, trying to figure out how our different playing styles would work together to create something we hadn’t tried before – lots of trial and error, and my vocals were not very good (practice makes... not perfect, but better).
I got my first guitar when I was 12 – I had been playing the keyboard since I was 8 or 9, learning the music theory at my parents‘ insistence. The guitar store in the city had tablature books of whole albums, so I would go there on the weekend, pick up a guitar from the rack and start teaching myself songs I liked. I was in the school band too, so my first performance would probably have been when I was 14 or 15, playing 50s pop songs with a full horn section. I was very briefly in a death metal band when I was 15 - we didn’t really even know how to play death metal, it was just trying to imitate what we saw Cannibal Corpse do in the Ace Ventura movie – but we had to break up when our school found out our name.
And what about the underground scene in your area in general? Is it thriving in Australia? You’re from Melbourne it’s a big city. Do you guys ever meet up somewhere to play death metal? If I were to visit the city, where should I go to catch a concert? And what about the fans? Do they support the bands?
The underground in Australia has so many amazing bands at the moment, with dozens of killer bands in every city and promoters like Your Mate and Grindhead bringing out amazing European and US bands to tour. Melbourne especially has a thriving extreme metal scene at the moment – bands like Carcinoid, Bog Monster, Munitions, Choof, Gutless, Mammon’s Throne, Algor Mortis, Munt, Writhing and Black Jesus all playing their own killer flavours of death metal and extreme metal. We’re lucky to have several venues that host heavier shows – if you find yourself in town, The Last Chance, The Old Bar, The Tote and The Bendigo are all fantastic venues which play a big part in supporting and fostering the death metal scene. Everyone who is in a band is also a fan, so quite often we’ll see friends from other bands when we go to a local show or to see a bigger international band (I ran into so many friends from other bands when Cryptopsy toured last year).
Death metal is my favorite music genre. What fascinates me most about it is the darkness that musty stench of old graves. Then there’s the power and intensity. When I listen to a good album, I’m literally charged with energy. What does it mean to you? How does it influence your life, your view of the world, how do you perceive it as a creator?
Death metal for me is the genre that has created some of my favourite art. It’s a genre where, as long as you have some key components (distorted guitars, double-kick drums, and screaming or growling vocals), there are no real limits on what you can do musically, or on how you want to present that art. I see death metal as being like the horror movie genre – sometimes you want an A24 „elevated“ intellectual horror film with deep themes and social commentary, and sometimes you want Art the Clown sawing somebody in half, and there’s room for both those extremes and everything in between. Death metal, and the possibilities for creativity and expression, is exciting and inspiring for me, because it makes me think of the possibilities for other aspects of my life.
The essential question to end with. What does CIRCLE OF BLOOD have planned for the coming months? If you have a message for fans, promoters, or labels, this is the place…
In the coming months, Circle Of Blood is touring in April and June, and are working on October or November as well, with performances at home in Melbourne too. We want to see as many new places as we can, so if you enjoy our album and want to see us in your city, contact us or your local promoter. In the meantime, death metal is thriving at the moment, so keep supporting the bands in your local scene and help them grow! Our album is out through Grindhead Records, and they have a tonne of greaet Australian death metal and extreme metal releases worthy of your attention.
Thank you so much for the interview! I wish not only the new album “In Praise of Darkness” but also the entire CIRCLE OF BLOOD much success. I’m going to listen to the album again! It’s truly great. May you also thrive in your personal lives.
Thanks so much for the time and your support Jakub, we appreciated it! Have a great day and best of luck in future, hope to speak with you again soon.
Recenze/review - CIRCLE OF BLOOD - In Praise of Darkness (2026):
Ave CIRCLE OF BLOOD! Zdravím do australských katakomb. Nejdříve mi dovol, abych vám vysekl poklonu. Sleduji vaši kapelu již od roku 2021, kdy jste vydali své první EP „Insania Seorsum“ a patříte dlouhodobě k mým oblíbeným kapelám. U nás v Čechách ale nejste příliš známí, jsme malá země s malou undergroundovou komunitou. Jak jste se vlastně dali dohromady a jak vznikli CIRCLE OF BLOOD?
Ahoj Jakube! Díky za tvou podporu v průběhu let, vážíme si jí! CIRCLE OF BLOOD vznikli začátkem roku 2019. Já (Dave – zpěv a kytara) a Chris (basa a zpěv) jsme byli přátelé už mnoho let a poté, co jsme oba dlouho hráli v hardcorových kapelách, jsme chtěli zkusit něco těžšího a náročnějšího. S Petem (bicí) jsme se setkali v roce 2018 a já jsem začal psát několik death metalových písní. Na písních jsme pracovali ve zkušebně až do roku 2020, ale pak to všechno na nějakou dobu přerušil Covid; „Insania Seorsum“ byla nahrána ve čtyřech různých nahrávacích sessionech mezi lockdowny. Jakmile byla omezení uvolněna a my mohli více cestovat a zkoušet, měli jsme naše první vystoupení v roce 2022 a od té doby jsme nepřestali.
Letos máte venku novinku „In Praise of Darkness“, která je opět plná ryzího pravého death metalu. S jakými pocity jste šli do studia? Měli jste třeba nějaký plán, kam a jak se chcete od minulé desky posunout? Osobně mi nová nahrávka přijde víc temnější a zároveň chladnější. Musím přiznat, že atmosféra celého alba si mě doslova podmanila.
Děkuji, jsem rád, že atmosféra měla požadovaný efekt! Když jsme tentokrát šli do studia, věděli jsme, že chceme vytvořit něco většího, těžšího a silnějšího než naše předchozí nahrávky. Každý prvek musel být o krok napřed oproti všemu, co jsme dosud dělali; vystoupení, psaní textů a produkce. Dříve jsme materiál psali a vydávali docela rychle – hlavně proto, že jsem prostě velmi netrpělivý – ale tentokrát jsme strávili téměř 8 měsíců nahráváním písní o víkendech a pak ještě několik měsíců editací a mixováním; v té době to bylo frustrující, ale to, že jsme nic nespěchali, podle mého názoru udělalo obrovský rozdíl.
Pojďme ale k nové desce. Právě ji poslouchám a musím napsat, že tentokrát mi chvilku trvalo, než mi pronikla do krve. Narval jsem si album do přehrávače, poslouchám ji v autě. Hodně se mi líbí zvuk. Je živý, organický, old schoolový a zároveň dobře čitelný. Připadá mi odlišný (masivnější) od vašich předchozích nahrávek. Kde jste nahrávali a kdo je pod zvukem podepsán?
Celé album nahrál, sestříhal, mixoval a masteroval náš druhý kytarista Reece Hickey. Má domácí studio u sebe doma a nahrál většinu našeho předchozího materiálu. Rozdíl je tentokrát v tom, že protože jsme neměli termín pro dokončení nahrávání, mohl Hickey strávit spoustu času experimentováním s různými tóny každého nástroje a aplikací mnoha mixážních technik, které si sám vyvinul. Chtěli jsme, aby toto album mělo stejnou náladu a atmosféru jako klasická raná alba Bloodbath, Deicide a Immolation, a než jsme konečně dosáhli masivního, čistého (ale také špinavého) zvuku, který vytvořil, proběhlo několik kompletních mixů alba.
Hodně si potrpím i na grafickou stránku CD a vaše obaly jsem si hodně oblíbil. Kdo je autorem na novince „In Praise of Darkness“ a co má vlastně vyjadřovat? Motiv se mi opravdu hodně líbí, jen nám prosím prozraď, jak souvisí s hudbou, jak je tematicky navzájem propojený?
Obal alba „In Praise of Darkness“ je obraz, který vytvořil umělec s přezdívkou Misanthropic-Art. Sleduji řadu umělců na sociálních sítích, abych viděl, co tvoří, a jsem velkým fanouškem jeho umění a také jeho velmi hlasitých politických postojů. Kontaktovali jsme ho, poslali mu pár nápadů a základní koncept a on vytvořil úžasný obal alba – je to jedno z mých nejoblíbenějších uměleckých děl. Textově album vypráví volný příběh o Luciferovi, který se vrací na Zemi, vidí, že stvoření bylo opuštěno křesťanským bohem, a vede lidstvo ve válce proti Nebi. Koncept alba zobrazuje satanský ekvivalent Panny Marie, která kolébá novorozeného Antikrista, s hrůzným obrazem odehrávajícím se v pozadí. Každý vizuální prvek odkazuje na text písně na albu a jako celek představuje – a oslavuje – svržení křesťanské nadvlády Luciferem.
Zajímal by mě proces, jakým vzniká u CIRCLE OF BLOOD nová skladba. Jste klasici, co se zavřou do zkušebny a jamují nebo využíváte moderní technologie a posíláte si nápady mezi sebou? Chodíte spolu třeba i na pivo?
S tím, jak se kapela rozvíjela a jak se zlepšilo naše vlastní chápání toho, jak technologie používat, se rozhodně zvýšilo i naše využívání moderních technologií. Písně pro „Insania Seorsum“ začínaly jako velmi základní demo nahrávky na mém notebooku s několika základními naprogramovanými bicími, které jsme pak cvičili v jam roomu, dokud jsme nebyli připraveni je nahrát. Pro „In Praise of Darkness“ jsem posílal kapele nápady na riffy a struktury písní a Pete pak naprogramoval bicí na svém počítači a přidal je. Jakmile jsme začali správně nahrávat, Reece se v podstatě naučil hrát všechny písně jako součást svého procesu, jak sdělit myšlenky v hudbě, a pak nahrál nějaké nápady na to, co by dělala druhá kytara, a poslal nám je. Obvykle cvičíme jednou nebo dvakrát týdně a pokud hraje kapela, která se nám líbí, někteří nebo všichni se na ni jdeme společně podívat a pobavíme se.
Jste zkušení psi, kteří hrají po svém. Máte vlastní rukopis, což je věc, na kterou se dnes občas zapomíná. Spousta kapel zní jen jako kopie ostatních. Určitě jste měli nějaké vzory? Kdo tě ovlivnil jako muzikanta a kdo byl tvým vzorem? Kdy a jak si vlastně začal hrát? Co bylo prvním impulsem, že si vzal do ruky nástroj?
Nemůžu mluvit za ostatní kluky, co se týče vzorů, ale máme širokou škálu vlivů. Myslím, že náš styl je jedinečný, protože se nesnažíme napodobovat jeden konkrétní druh death metalu – milujeme brutální slamming NYDM, melodický styl Göteborgu, technický styl Floridy a další – stejně jako grindcore, black metal, sludge a hardcore punk, takže když píšeme, je to mix všech těchto různých vlivů. Pokud jde o metalové vzory, první zmínka musí patřit Slayer; riffy a psaní písní Jeffa Hannemanna a Kerryho Kinga skutečně nastavily standard pro všechny ostatní, co se týče agrese a přístupu. Kurt Ballou z Converge je dalším obrovským vlivem, nejen co se týče stylu hraní, ale i psaní písní. Vzory z raného dětství, které mě přiměly hrát na kytaru, byly rock 60. a 70. let, který táta pouštěl doma – Hendrix, Zeppelin, všechny ty staré klasické věci – a já jsem vždycky chtěl něco takového, ale hlasitějšího, těžšího a drsnějšího.
Myslím, že pro každou kapelu je největší odměnou reakce fanoušků. Já mám nejraději menší kluby, ve kterých mají muzikanti i fans k sobě blízko. Jak často vlastně CIRCLE OF BLOOD vystupují? Jezdíte třeba turné? Pátral jsem na internetu a příliš živých záznamů z vašeho vystoupení jsem nenašel. Jak to mají tedy CIRCLE OF BLOOD s koncerty? Co takhle tour po Evropě? To by se mi moc líbilo.
Osobně miluji menší kluby a podniky, protože se tam můžete setkávat s fanoušky, poflakovat se a sledovat ostatní kapely z pódia – naše nejoblíbenější místa, kde jsme hráli, jsou sály s kapacitou 100–200 lidí. Než jsme vydali „In Praise of Darkness“, hráli jsme asi 6 až 8krát ročně, podle toho, kolik času měli všichni k dispozici. Dříve jsme měli závazky, které omezovaly, kolik času jsme všichni měli na kapelu – v jednu chvíli jsem byl aktivní ve dvou jiných kapelách a ostatní kluci měli docela velké závazky – ale letos budeme hrát mnohem víc.
Vždycky mě zajímalo, co vlastně poslouchají muzikanti za muziku. Máš nějaká alba, ke kterým se rád a často vracíš? A co nějaké novinky z posledních let? Zaujalo tě něco natolik, aby sis koupil CD?
Všichni jsme velcí fanoušci hudby, s mnoha různými styly. Pete miluje progresivní metal a jazz; já poslouchám hodně synthwave a industrial hudby, stejně jako death metal, sludge a hardcore kapely mých přátel; Reece a Chris spolupracují a poslouchají širokou škálu hudby, od funku přes klasický rock až po industriální harsh noise. V závislosti na tom, jakou mám náladu a co dělám, si rád vracím k oblíbeným albům od Year Of No Light, Pig Destroyer, Aphex Twin, Converge, Windhand, Nine Inch Nails... Windhand a Crowbar jsou skvělá hudba na vaření!
Mezi nedávné albumy, které si pravidelně pouštím a které si zaslouží pozornost, patří Gutless „High Impact Violence“, Faceless Burial „At the Foothills of Deliration“, Time Peace „We Remain“, Malignant Aura „Where All of Worth Comes to Wither“, Stressed „A World From Ashes“ a také loňská alba od Blood Incantation, Dying Fetus, Perturbator, Proscription, Health a Ultha. Většinu z nich jsem si koupil na CD nebo vinylu, ale nejčastěji poslouchám hudbu v autě, takže můj playlist na Tidalu obsahuje všechna tato alba.
Historie kapely se datuje až do roku 2019. Jak vůbec vznikl nápad, hrát death metal? Kdo byl vaším vzorem? Zavzpomínej pro nás prosím! Jaké byly tvoje začátky? Kdy jsi vzal poprvé do ruky nástroj, co první koncert, první vystoupení na pódiu?
Jak už jsem zmínil, s Chrisem jsme mnoho let hráli v hardcorových kapelách. Ale byli jsme také fanoušky death metalu, takže už v roce 2010 jsme se u něj doma poflakovali, dívali se na videa Bloodbath a At The Gates a posílali si doporučení na death metalová a extreme metalová alba, která jsme právě slyšeli. Naše začátky jako kapely zahrnovaly hodně cvičení, snahu zjistit, jak by naše různé styly hraní mohly fungovat dohromady a vytvořit něco, co jsme předtím nezkoušeli – spousta pokusů a omylů a můj vokál nebyl moc dobrý (cvičení dělá... ne dokonalého, ale lepšího).
Svou první kytaru jsem dostal, když mi bylo 12 – na klávesy jsem hrál od 8 nebo 9 let, hudební teorii jsem se učil na naléhání rodičů. V obchodě s kytarami ve městě měli tabulatury celých alb, takže jsem tam chodil o víkendu, bral si kytaru ze stojanu a začal se učit písničky, které se mi líbily. Taky jsem hrál ve školní kapele, takže moje první vystoupení bylo asi ve čtrnácti nebo patnácti letech, kdy jsem hrál popové písničky z 50. let s plnou lesní sekcí. V patnácti letech jsem byl krátce v death metalové kapele – vlastně jsme ani neuměli hrát death metal, jen jsme se snažili napodobit to, co jsme viděli dělat na Cannibal Corpse ve filmu Ace Venturu – ale museli jsme se rozejít, když se naše škola dozvěděla naše jméno.
A co undergroundová scéna u vás všeobecně? Žije to v Austrálii? Jste z Melbourne, to je velké město, scházíte se třeba někde na death metal? Kdybych město navštívil, kam bych měl zajít na koncert? A co fanoušci? Podporují kapely?
V australském undergroundu je momentálně spousta úžasných kapel, v každém městě desítky skvělých kapel a promotéři jako Your Mate a Grindhead lákají na turné úžasné evropské a americké kapely. Obzvláště Melbourne má v současnosti prosperující extrémní metalovou scénu – kapely jako Carcinoid, Bog Monster, Munitions, Choof, Gutless, Mammon’s Throne, Algor Mortis, Munt, Writhing a Black Jesus hrají své vlastní skvělé death metalové a extrémní tóny. Máme štěstí, že máme několik podniků, které pořádají tvrdší koncerty – pokud se ocitnete ve městě, The Last Chance, The Old Bar, The Tote a The Bendigo jsou fantastická místa, která hrají velkou roli v podpoře a rozvíjení death metalové scény. Každý, kdo je v kapele, je zároveň i jejím fanouškem, takže docela často vídáme přátele z jiných kapel, když jdeme na místní koncert nebo vidět větší mezinárodní kapelu (na loňském turné Cryptopsy jsem potkal tolik přátel z jiných kapel).
Death metal je můj nejoblíbenější hudební styl. Fascinuje mě na něm hlavně temnota, takový ten prašivý odér ze starých hrobů. Pak také síla a tlak. Když si poslechnu dobrou desku, tak jsem doslova nabitý energií. Co znamená pro tebe? Jak ovlivňuje tvůj život, náhled na svět, jak jej vnímáš ty jako tvůrce?
Death metal je pro mě žánr, který vytvořil některé z mých nejoblíbenějších uměleckých děl. Je to žánr, kde pokud máte nějaké klíčové komponenty (zkreslené kytary, dvojité kopáky a křičící nebo vrčící vokály), neexistují žádná skutečná omezení toho, co můžete hudebně dělat, ani jak chcete toto umění prezentovat. Death metal vnímám jako žánr hororů – někdy chcete „vyvýšený“ intelektuální horor A24 s hlubokými tématy a sociálním komentářem a někdy chcete Arta Klauna, který někoho rozřezává na polovinu, a je zde prostor pro oba tyto extrémy i pro všechno mezi tím. Death metal a možnosti kreativity a vyjádření jsou pro mě vzrušující a inspirativní, protože mě nutí přemýšlet o možnostech pro jiné aspekty mého života.
Nezbytná otázka na konec. Co chystají CIRCLE OF BLOOD v nejbližších měsících? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, promotéry, labely, tak zde je prostor…
V nadcházejících měsících Circle Of Blood vyrazí na turné v dubnu a červnu a pracují také v říjnu nebo listopadu, s vystoupeními i doma v Melbourne. Chceme vidět co nejvíce nových míst, takže pokud se vám naše album líbí a chcete nás vidět ve vašem městě, kontaktujte nás nebo svého místního promotéra. Mezitím death metal momentálně vzkvétá, takže i nadále podporujte kapely na vaší místní scéně a pomozte jim růst! Naše album vychází u Grindhead Records a mají spoustu skvělých australských death metalových a extreme metalových nahrávek, které si zaslouží vaši pozornost.
Děkuji moc za rozhovor! Přeji nejen nové desce „In Praise of Darkness“, ale i celým CIRCLE OF BLOOD hodně úspěchů. Jdu si album znovu pustit! Je totiž opravdu skvělé. Ať se vám daří i v osobních životech.
Moc děkujeme za tvůj čas a podporu, Jakube, vážíme si toho! Přejeme ti krásný den a hodně štěstí v budoucnu, doufáme, že se s tebou brzy zase setkáme.
Recenze/review - CIRCLE OF BLOOD - In Praise of Darkness (2026):
Viděl jsem několik videí o tom, jak napsat knížku. Učitelé tam přednášeli spoustu zajímavých věcí, přesto si myslím, že je to trošku jinak. Svět není tak jednoduchý a je plný špatných autorů i skladatelů. V dnešní době, když máte nesmírné možnosti v tom, jak někoho oslovit, je lehké něco vydat, napsat, rozšířit, složit. Na jednu stranu je to skvělé, protože tím získáte fanoušky třeba na druhé straně planety, ale nakonec je to vždy velmi osobní záležitost. Mezi autorem a čtenářem. K Sam Holland jsem si hledal cestu docela dlouho. Její Křídák se mi líbil, copak o to, ale přesto jsem měl autorku zařazenou přeci jen v kategorii - její knížky si přečtu, když nebude nic jiného. Odpočet smrti je ale vynikající, doslova mě semlel. Možná jsem ale jenom pro tuhle spisovatelku dozrál.
Znám to, když sedíte dlouhé hodiny a inspirace nepřichází. Potřebujete si vyčistit hlavu, na nic nemáte náladu, raději děláte úplně jiné věci. Pak napíšete něco, co druhý den ihned smažete, protože to nedokážete číst ani po sobě. Tohle vás žádné školy nenaučí, moc na to nevěřím. Čtu knížky od první třídy a prošel jsem si celou řadou různých žánrů. Od sci-fi, dobrodružných příběhů, staré spisy, dokonce jsem měl období, kdy jsem četl jen beatníky a duchovní literaturu. Pokaždé mě ale musela kniha chytit, musela být něčím zajímavá. V knihovně je to jednoduché. Stačí si sednout, chvilku si číst a pak to buď přijde a nebo ne. Je to jako s hudbou. K některé se dostanete až po letech, musíte pro ní dozrát. Navíc, každý to má nastavené asi jinak, každý má za sebou jinou historii, vyrůstal v jiné rodině, dívá se jinak na svět.
Když to potom všechno sedne dohromady, stejně jako v případě Odpočtu smrti, tak to bývá silný zážitek. Představa, že existuje někdo, kdo unáší, vězní a pak zabíjí lidi podle přesného zadání, je v mnohém lákavá. Když čtete v novinách o pedofilním vrahovi, který dostal pár let ve vězení a pak je po dalších několika puštěn ven a jen ambulantně dochází na konzultace, je vám na blití. Připadá mi, že oběti a pozůstalí jsou všem tak nějak jedno. Pokud nemáte hodně peněz, tak počítejte s tím, že budete trpět ještě víc. Co byste dělali, kdyby vám někdo nabídl, že vás pomstí? Využili byste toho? Opravdu jsme všichni tak zralí a uvažujeme jasně a podobné věci bychom ihned odsoudili a řekli rozhodné ne? Myslím si, že pokud se někdo nedej bože do podobné situace nedostane, tak nemá právo o tom mluvit. Bolest druhého se nikdy nedá naplno pochopit.
Kniha tak pokládá spoustu nevyřčených otázek, je napsána velmi čtivě a v době, kdy je kolem spousta balastu, je řekl bych dokonce až nezvykle dobře vstřebatelná. Myslím to vážně. Jsou to přesně ty okamžiky, kdy se začtete a nevíte o světě okolo sebe. Jsou to chvíle, které podle mě odlišují dobré spisovatele od těch průměrných. Nebavíme se zde o nějakém velkém umění, kterému stejně obyčejný člověk nerozumí a které bývá mnohdy jen prostředkem pro zarputilé diskuze rádoby intelektuálů. Nestydím se za to, že čtu detektivky a thrillery. Mnohdy je v nich totiž ukryto více myšlenek a poselství, než si myslíte. Asi jsem ale už jen starý zmlsaný kocour, který potřebuje napětí, musí být chycen za pačesy, připoutaný ke knize a sedět u ní dlouhé hodiny. S Odpočtem smrti to byla samozřejmost. Schválně, zkuste ji a posuďte sami.
Mám dnes trošku filozofickou náladu, tak mi to prosím odpusťte, ale hraje mi tu jedna kanadská doom metalová kapela a jsem v rozpoložení na přemýšlení. Sam Holland je ve skvělé formě a i když vím, že spousta čtenářů tuhle autorku nemusí, tak já vám jí s klidným srdcem doporučím. V Odpočtu smrti je mnoho hnusných, děsivých a krvavých pasáží. Je to ale také kniha, která má v sobě něco navíc, jakési ukryté poselství. Alespoň tak ji vnímám já, starý pes. Vážení a milí čtenáři, děkuji vám za pozornost a věrnost. Opravdu si toho vážím. Přeji vám jen vše dobré a budu se těšit zase za týden. Zapínám play na svém přehrávači a jdu si zase číst. Mějte se co nejlépe. A děkuji!
Nový děsivý krimithriller od bestsellerové autorky Sam Holland! Detektiv Cara Elliottová obdrží uprostřed noci zásilku: DVD se záznamem kruté, hrůzné vraždy. Tuhle smrt si někdo objednal. A vykonavatelé splnili všechny jeho zvrácené požadavky. Vyvolalo to nadšení… a přilákalo další zájemce. Další žádost, únos – a po 48 hodinách věznění vražda. Pak ale zabijáci zjistí, že je mají policisté na mušce, a rozhodnou se zariskovat: své lovce změní v lovnou zvěř. Čas běží a Caře nakonec nezbude než hledat pomoc u někoho, kde by to čekala nejmíň – u Kopíráka…
Desítky roztrhaných mrtvol, naskládaných na hromadu. Vyděšené tváře, hořící domy a mezi nimi se procházejí ďáblové se zbraněmi v rukou. Usmívají se. Jsou krmeni bolestí svých obětí, nenávistí a strachem. Kdysi dávno to byli normální lidé se svými sny. Jenže válka všechno změnila. Jakoby na povrch vylezly ty nejtemnější pudy. Začali toužit po čerstvé krvi, stali se bestiemi. Oheň byl znovu zapálen. Díváš se na rozšklebené tváře obětí a umíráš zevnitř. Je tu nové album surových death metalistů z Milwaukee.
Krvavou cestu těchto maniaků sleduji od jejich počátků. Důkazem budiž odkazy na recenze, které naleznete dole pod dnešním článkem. Pánové pokračují tam, kde minule přestali, ve válečné zóně. Jejich smrtící kov je nekompromisní, ostrý a divoký. Je jako puška s upilovanou hlavní, která vám vystřelí mozek z hlavy. Nic pro slabé povahy, tohle je hudba, která k nám přišla ze samotného pekla.
PIG´S BLOOD se stále pohybují v podobných oblastech jako kapely typu BLASPHEMY, REVENGE, DEICIDE, ORDER FROM CHAOS, INCANTATION, ARCHGOAT. Původní morbidní myšlenky nadále rozvíjejí, doplňují je o svoje nápady a invenci. Výsledkem jejich snažení je album, které zabíjí na potkání. Když zapnete play na svém přehrávači, tak za sebou také zavřete rezavou bránu do pekla. Ocitnete se v prašivých katakombách, hluboko pod zemí. Sem jsou pohřbíváni zaživa zvrácení a prokletí, vrazi i všichni ti, kteří za svého života vypalovali vesnice nevinných. Skladby jsou velmi násilné, divoké a nespoutané, mají v sobě pradávnou primitivní death metalovou energii a tlak. Zvukově je nové album velmi dobře ošetřeno (Greg Wilkinson - mixing, mastering) a motiv na obalu, pod kterým je podepsán Alex Shadrin krásně doplňuje celkovou atmosféru nahrávky. Tahle smečka prašivých psů útočí napřímo, rovnou na solar plexus, způsobí vám zástavu srdce, zakope vás několik metrů pod zem, roztrhá vás na krvavé cáry masa. Začnete hnít zaživa a stanete se svým vlastním stínem. Posednou vás démoni temnoty a začnou bolet staré rány. Líbí se mi přístup kapely, jejich melodie, ohlodané až na kost, užívám si pochmurné nálady, oceňuji opravdovost, ryzost, uvěřitelnost a naprostou autenticitu. "Destroying the Spirit" je přesně tím druhem alba, které spálí vaši tělo i duši na popel. Lidská historie je plná násilí, válek, hnusu a špíny. Když novinku poslouchám, tak si to plně uvědomuji. Najednou nesedím ve svém pokoji u přehrávače, ale jsem v jedné vesnici. Přede mnou někdo právě zapálil hromadu mrtvol. Troufám si tvrdit, že se novinka povedla po všech stránkách. Syrová death metalová lavina z kostí, lebek a zkažené krve! Album, které vám vystřelí mozek z hlavy!
Asphyx says:
Dozens of torn corpses, piled high. Terrified faces, burning houses, and among them, devils walk with weapons in their hands. They smile. They feed on their victims’ pain, hatred, and fear. Once upon a time, they were normal people with their own dreams. But the war changed everything. It was as if their darkest instincts had come to the surface. They began to crave fresh blood; they became beasts. The fire was reignited. You look at the victims’ grinning faces and die inside. Here is a new album from the brutal death metal band from Milwaukee.
I’ve been following these maniacs’ bloody path since their beginnings. Proof of this can be found in the links to reviews below today’s article. The guys pick up where they left off last time, in a war zone. Their deadly metal is uncompromising, sharp, and wild. It’s like a sawed-off shotgun that will blow your brains out. Not for the faint of heart this is music that came to us straight from hell itself.
PIG’S BLOOD continue to operate in the same vein as bands like BLASPHEMY, REVENGE, DEICIDE, ORDER FROM CHAOS, INCANTATION, and ARCHGOAT. They further develop their original morbid concepts, enriching them with their own ideas and creativity. The result of their efforts is an album that kills on sight. When you hit play on your player, you’ll also be closing the rusty gate to hell behind you. You’ll find yourself in filthy catacombs, deep underground. This is where the depraved and the damned, murderers, and all those who burned innocent villages during their lifetimes are buried alive. The songs are extremely violent, wild, and unbridled, possessing an ancient, primitive death metal energy and intensity. Sonically, the new album is very well produced (Greg Wilkinson – mixing, mastering), and the cover art, signed by Alex Shadrin, beautifully complements the overall atmosphere of the recording. This pack of mangy dogs attacks head-on, straight to the solar plexus; they’ll cause your heart to stop, bury you several meters underground, and tear you into bloody shreds of flesh. You’ll begin to rot alive and become a shadow of your former self. The demons of darkness will possess you, and old wounds will begin to ache. I like the band’s approach, their melodies stripped down to the bone; I enjoy the gloomy moods, and I appreciate the sincerity, purity, believability, and absolute authenticity. "Destroying the Spirit" is exactly the kind of album that will burn your body and soul to ashes. Human history is full of violence, wars, filth, and squalor. When I listen to this new release, I am fully aware of that. Suddenly, I’m not sitting in my room by the stereo, but in a village. Someone has just set a pile of corpses on fire right in front of me. I dare say that this new release is a success in every way. A raw death metal avalanche of bones, skulls, and rotten blood! An album that will blow your brains out!
