Příběh čtyř stý devadesátý čtrnáctý - Povídka z jiného světa
Michal sice se studiem skončil, ale Blanka si přehodila svoji školu na dálkové. A pokaždé, když byl víkend a já zůstával v Plzni, tak jsme se sešli. Holky z Plzně, co také studovaly peďák, chodily s námi a já na tyhle krásný chvilky hrozně rád vzpomínám. Jen jsem si říkal, proč je tolik z nich samo. Jasně, nebyly to žádný modelky, ale ošklivý taky nebyly. Takový obyčejný ženský s dobrým srdcem. Hodně jsme se nasmáli. Zrovna dneska po obědě, když jsem se naládoval mým oblíbeným prejtem, jsme seděli v jedný hospodě na náměstí a bavili se o škole. Přiznám se, že bych asi neměl trpělivost na to, být učitelem, ale stejně jsem jim záviděl, jak je studium bavilo. Každá ze slečen odvyprávěla, co dělala celý týden. Spíše jsem poslouchal, ještě jsem nebyl tolik opilý, abych byl za vtipného. Zábava teprve začíná a mě je vám tak nějak v jejich společnosti fakt dobře. Kecáme o všem možném a svět je hrozně příjemné místo k životu.
Dámy projeví večer přání, že by zašly někam zatancovat. Moc se mi nechce, ale ony pořád, že s sebou musí mít nějakého kluka a že nemám trhat partu. Nejdřív dělám ofuky, raději bych si zalezl doma do křesla a četl si, ale samozřejmě mě přemluví. Já a parta rozdováděných učitelek, to nemůže skončit dobře, směju se a ony mě zavedou do jedné malé uličky v Plzni někde na Slovanech. Zajdeme dovnitř a po několika schodech dolů se před námi otevře velký sál. Na pódiu živá kapela, nejdřív se zděsím, co to zase je? Ale holky mají dobrý vkus. Nějací jejich známí hrají v rytmu swingu. Nejdřív jsem hrozně překvapený, přijde mi to fakt retro jak z černobílých filmů, co máme s blondýnkou tolik rádi. Chybí už jen Nataša Golová a Adina Mandlová. Budoucí úči se pitvoří jako by přišly ze třicátých let a mají ze mě srandu. Swing má své zákonitosti a mě to zpočátku moc nejde. Na baru jsou nějaké paní, oblečené v dobových kostýmech. Kouří cigaretu ze špičky a mrkají velkými řasami. Pak přijdou pánové ve fraku a já vypadám ve svém metalovém oděvu ještě trapněji. Nikomu to ale nevadí. Všichni se přišli bavit a užít si to.
Je to samá vybraná společnost. Hudba mě neskutečně baví a málem protancuji svoje kecky. Musím totiž do kola s každou ze svých kamarádek. Do kolen, do podřepu a nahoru a dolů. Hýbu boky, učím se rychle. Kapela graduje, sólo pro saxík, který normálně nesnáším, ale tady mě baví. Trumpety dopředu, bicí a zpěvák, co má ulíznutou patku. Vlasy se mu ale dávno rozpustily a připadám si jako ve víru. Když je pomalá, tak se snažím dámy střídat, aby jim to nebylo líto. Jsi pravý gentleman, řekne mi jedna a přivine se. Hergot, bejt sám a svobodný, tak bych chodil balit holky sem. Seznámím se se spoustou nových lidí. Támhle sedí doktoři, vzadu právníci, hele a vidíš ten stůl v rohu? Tak tam jsou umělci. Pojď, představím tě. Zajdeme tam a já si musím na chvilku sednout. Dostanu koňak, takže si přijdu vznešeně. Už si viděl divadelní hru xy? Ptají se mě a vypadám jak moula, protože já trávím většinu svého volného času při sportu nebo v Music records. Už nevím, jak bych zaujal, protože si přijdu mimo, tak začnu o knihách. U tohohle stolu je to jediné téma, u kterého jsem si jistý v kramflecích. Vyvedou mě ale z omylu. V týhle partě jsou i nějací básníci. Zajímavé je, že se chválí mezi sebou. Hele a co říkají na tvý výplody lidi, ptám se ho? Na to, abys je pochopil, musíš mít složitou povahu a být v oblacích, pronese jeden a tak jdu raději tančit.
Jenže mezitím, co vytáčím na parketu kolena do nepřirozených poloh a moje slečna se vlní jako kobra, tak Blanka prozradí pánům umělcům, že také píšu. Něco málo, co jsem si dovolil ji dát, když jsem se jednou opil a neznal jsem slova, co jsem jí chtěl říct, tak jsem to raději napsal. Dokonce jsem jí jednou, když měli s Michalem krizi, sepsal báseň o tom, jak se mají odpouštět drobnosti a hýčkat si to dobré. Jen jsem to tak, bez rozmyslu hodil na papír, ale ona si všechno uložila a chrání si papír jako oko v hlavě. Nikdy jsem se nikam netlačil. Nepohybuji se mezi umělci, nemám od nich zpětnou vazbu. Je to stejné jako s psaním o muzice. Nemám hudební vzdělání, jsem jen obyčejný fanoušek, jako vy, přátelé. Ale snažím se. Možná někdy neotesaně, ale zase do toho jdu naplno, opravdově. To, že mě čtou nějací fanoušci, mě samotného překvapilo. Dodnes jsem z toho s pokorou překvapený a nemůžu tomu uvěřit. Je v tom určitá nejistota, když jdete s kůží na trh. Měl jsem to kdysi ve swingovém klubu a mám to dodnes. Máš k nim jít. Jakoby ke mě poslali posla. Pánové sedí, dlouze kouří a mají bílé obličeje. Trošku mi připomínají upíry. Tady kolega, který si říkal Luna, což byl hodně divnej pseudonym, má literární časopis. Pod záštitou pedagogické fakulty. Co kdybys nám zkusil napsat nějakou povídku nebo báseň.
Ostýchám se, když piju koňak stejným způsobem, jako chlastají dělníci v pajzlech rum. Neumím psát na povel. Trápil bych se a nebylo by to ono. Nedovedu si poručit. Vnímám umění (hergot to jsou silná slova, vždyť si jen tak píšu pro radost) jako něco vyššího, co musí přijít samo. Odněkud, odkud přicházejí múzy, melodie, obrazy. Snažím se jim to vysvětlit, ale strhne se z toho debata, jak se inspirují oni. Mě láká řeka. Mě krásní muži, pardon, ženy. Já si pouštím Haydena, abych nasákl jeho genialitou. Další dovede tvořit jenom, když je kolem tma a absolutní ticho, chápeš to, úplné ticho. A kde píšeš ty? Vytrhnou mě z myšlenek a tak rovnou odpovím, že je mi to jedno. Ve vlaku, na chalupě, v hospodě. Klidně i doma, ve dne v noci. Jak to? Ptají se dál a tak jim řeknu jednoduše pravdu. Když to na mě přijde, tak prostě musím. Nosím sebou notes, kam si všechno zapisuji. Dobrá, dobrá, je to sice takové přízemní, ale nestuduješ nic humanitárního, tak tě budeme tolerovat. Uff. Pošlu je do prdele a jdu tancovat. Co je to za panáky?
Zatímco jsem v jednom kole a lapám po dechu, zatímco se ploužím a ohýbám partnerku v zádech, až je skoro u země, tak za mě Blanka vyplní přihlášku do časopisu. Nemám žádné umělecké jméno, publikuji pod svým pravým jménem. Nejdříve mě tedy naštve, pohádáme se, udobříme, koupí mi rum, nějaký kubánský, pak pivo, pak chce tancovat, pak jdeme tichou Plzní a řveme přes padesát let staré šlágry. Ráno mě bolí hlava a na všechno zapomenu. Sejdeme se až odpoledne, ve stejné hospodě. Holky byly normálně ve škole a já se aspoň trošku vyspal. Nejdřív se řeší včerejší den, pak škola, nakonec muzika a u všeho je velká legrace. Blanka, když už mám zase nějaké pivo, ale znovu vytáhne naši záležitost. Jakube, tak to sepiš, co ti to udělá. Ostatní se přidají. Nikdo, kromě Michalovy holky, ode mě nic nikdy nečetl. Opět naléhají, dělají takové ty ženské věci, jako prchavé úsměvy, špulení rtů, lichocení. Jsem slabé povahy a protože jsem býval kdysi plachý, tak se nakonec nechám přemluvit. Machruji, to je jasná věc. Řeknu číšníkovi, aby mi přinesl papír formátu A4 a propisku. Objednám si rum a sednu si do rohu. Chvíli sedím a pak odněkud z nebe nebo pekla nebo vesmíru to přijde.
Napíšu povídku o mladém klukovi, který v noci zemře. Přejde do země stínů a hledá tam lásku. Protože na něj byl svět zlý, tak raději odešel za řeku Styx. Není to ale pochmurný příběh, jak by se mohlo zdát. V mé fantazii je svět za oponou veselý, tančí se tam, i oškliví zažijí lásku. Je to o hudbě, o swingu, o spisovatelích, co je bodají ostrými vidlemi za jejich pýchu, o obyčejných lidech, co vstávají sto let každý den na šichtu, aby po pár dnech v důchodu zemřeli vyčerpáním. Moje nebe, chcete-li, je neskutečná sranda. Když to holky čtou, tak se červenají, protože tam taky kámen šuká cihlu. A protože mě trošku s touhle výzvou naštvaly, tak je do některých erotických scén všechny obsadím. Vypadne to ze mě, jako zvratky z opilce. Píšu skoro hodinu, abych pak málem vyčerpáním padl. Drápu svoje neučesaná slova a zahrnu do toho všechno. Svobodu, nespoutanost. Tepu do všech křiváků, do pokrytců, jak už to všichni mladí dělají. Pak odhodím tužku, řeknu hotovo a než mi dojde, že bych se měl stydět, tak si moji povídku všechny přečtou. Jsem v údivu. Některá pláče, jiná se usmívá. Jakube, to je super, dostávám několik hubiček. Dopijeme pivo a jdeme znovu na swing.
Další večer kopíruje víceméně ten předešlý. Co jsem pochopil, tak mi povídku nechtěli nejdřív publikovat, protože byla příliš živočišná, možná i primitivní. Asi jsem je taky nasral, že u mého stolu sedí holky a u jejich ne. Že já tancuji a oni ne. Navíc, dělal jsem si z nich srandu a nepovažoval je za velké umělce. Z mé strany to byla celé nadsázka a vlastně jsem ani nechtěl, aby mimo mých kamarádek někdo povídku četl. Ale přemluvili je. Opravdu vyšla a co jsem pochopil, tak měla úspěch. Nebo jinak, dostala se ke mě jen samá pochvala. Nejvíce se objevoval názor, že konečně někdo napsal něco, co se dá číst. Tomu rozumíme, to je ze života, říkali mi také. Hele, styděl jsem se neskutečně a jsem moc rád, že se to mezi techniky nedostalo. Ty tyhle věci nezajímají a je to jen a jen dobře. Dělali by si ze mě prdel a asi by měli pravdu. Ale zase na druhou stranu, nerad bych se jenom shazoval. Ta povídka není úplně hloupá a když už nic jiného, tak má v sobě několik dobrých nápadů a vášeň. Ale to ať posoudí jiní.
Blanka s ostatníma odjížděly do svých domovů a já je šel doprovodit. Takový skvělý holky, chtěl bych vás všechny, ale nemůžu se rozdělit. Je to legrace, ale když si to vezmu kolem a kolem, tak z nich budou učitelky, což je hrozně dobře. Děti by měly učit sebevědomý ženský, co už něco o životě ví. Přeju vám, abyste potkaly toho pravýho (většině se to nakonec podaří). Mávám jim na pozdrav, posílám hubičky a pak už přijede blondýnka, které musím všechno vyprávět. Popadá se za břicho, když ji ukazuju, jak se tančí swing. O povídce raději pomlčím. Psaní je intimní věc, víte?!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
