Příběh čtyř stý devadesátý patnáctý - Jedovatý smích
Bystrý čtenář mých příběhů moc dobře ví, že jsem mezi studenty na strojní fakultě moc nezapadl. Pravdou ale je, že jsem si to vynahrazoval na koleji. Měl jsem spoustu kamarádů mezi budoucíma ajťákama, na elektro fakultě a samozřejmě na peďáku. Byly to jednak spolužačky mé milé, ale také ostatní holky, které se k nám různě přifařily na akcích, po hospodách a v klubech. Pravdou ale je, že do školy jsem moc rád nechodil, sedával jsem sám a myslel na něco úplně jiného, než na školu. Nevím proč, ale strojaři mi přišli divní. Takoví nevyzrálí a hlavně, vůbec je nezajímalo to, co mě. Já byl zažraný do knížek, do muziky, ale chodil jsem třeba i do divadla. Tenkrát jsem v Plzni prožíval skvělé časy. Spousta koncertů, různých akcí, nekonečných chlastaček. Hodně lidí odešlo, většinou ti, kteří mi sedli. Zůstali tu jenom zmrdi, říkával jeden kluk od počítačů, když jsme kouřívali dole na baru na koleji a sledovali, jak se baví naši spolužáci.
Mě prostě přišlo, že se přetvařují, že si jdou tvrdě za svým. Ostré lokty, holky jenom použít a odhodit, k tomu fascinace majetkem a mocí. Ne, jsem vychovaný jinak, pocházím z jiného prostředí. Já neměl rodiče bohaté, ani jsem nepocházel z právnických, doktorských rodin. Chodil jsem na brigádu, to nedělal skoro nikdo, počítal jsem každou korunu, sportoval jsem už raději sám, protože i u sportu jsem je nemohl vystát. Párkrát jsem zkusil volejbal, který mě pořád bavil, ale nebyla to zábava. Všichni to děsně žrali, prožívali, nebyla v tom nijaká radost. Momentálně jsem byl ve stavu, že jim, mým kolegům ve studiu, začalo docházet, že je nemusím. Vycítili to, když jsem jim neodpovídal na blbé řeči. Byl jsem pro ně umolousaný metalista, mastný vlas, vágus. Zrovna letěly typy s výbrusy, patkami, s trikem s límečkem, v košilkách. Krásní, mladí, perspektivní. Hrozně prožívali sami sebe. Ego vedle ega. Některý vyčůranější děvčata jim to žrala. Je to o nátuře a o přístupu k životu. Byl jsem zkrátka jinej. Nevadilo mi to, školou jsem prolézal a měl jsem svůj svět. Ostatně jako vždycky.
Jeden takovej zmrdík, co jezdil v trojkovém bavoráku a děsně s tím machroval, ke mě po jednom cvičení o materiálech přišel a hodil přede mě pozvánky. Slavím narozky a chci abys přišel. Měl s sebou dva nohsledy. Vlastně celé studium. Přikyvovali, blbě se smáli a tak jsem jen tak přikývl, poděkoval opatrně a nic neslíbil. Pár dívek, které s námi ještě studovaly, dalo hlavy dohromady a začaly ihned řešit, co si vezmou na sebe, co se tam bude hrát za muziku a jaký mu vyberou dárek. Druhý den přišly, vybaveny prachama od rodičů, kterým jsem nemohl konkurovat. Dal jsem asi nejmíň a pak dva dny pořádně nejedl. Koukaly na mě skrz prsty a zaslechl jsem i nějaká ty slova o chudácích. A potom smích, chichotání, posměšky. Sedl jsem si raději dozadu a otevřel si nějaké brožované sci-fi.
Mám to takhle celý život. Neumím se s lidma, který jsou mi nesympatičtí bavit. Považuji to za ztracený čas. Vždyť si to vezměte. Stačí, s kolika podivínama se musím bavit v práci. Přemýšlel jsem si o svém, chtěl jsem zmizet. Okusoval jsem tužku, chodil kouřit s discmanem na uších a modlil se, aby to už skončilo. Nebýt za mnou pořád strašák vojny, už dávno bych skončil. Makal bych někde, jedno kde, asi stejně v továrně a měl děti. Normální rodinný život. Víc jsem nechtěl. Hodně často jsme to s blondýnkou probírali. Měli jsme společné sny. Obyčejné, přesto krásné a plné světla. Přemýšlím si o svém, asistenta, který ke mě přijde a na něco se mě zeptá, nejdřív nevnímám. Jakoby byl někde daleko, v mlze. Oklepu se. Prosím? Ozve se zase smích. Víte, on je takovej pomalejší. Dodá jedna z dívek, o které by si nikdo normální neopřel kolo. Ne, že je ošklivá, tolik nevadí, horší je, že se chová jako kráva. Nejhorší svině bývají ti, kterým se kdysi smáli, měli z nich srandu, ponižovali je. Shodou okolností jsem viděl i její rodiče. Rodina zmrdů. Napadlo mě jako první. Odpovím na otázky a je mi tak nějak smutno. Mám navíc žízeň.
Moji spolužáci by k Darebákovi nikdy nešli. Byl to pro ně pajzl, špína a chodila tam spodina. Ona to tedy nebyla tak úplně pravda, ale oni se cítili jako něco víc. Pamatuji si, že ten den jsem se opil a navátý jsem se potom omlouval blondýnce, že už do školy nechci chodit. Na základce se mi to nikdy nestalo. Sice se mi smáli kvůli brýlím, ale dal jsem jim do držky. To samé na zemědělce, kde to pár vidláků taky zkusilo. Měl jsem asi štěstí na lidi, i když jsem byl děsně hubenej a jinej. Intoušek, se zájmy, které zase tolik často kluci nemívají. Přesto jsem byl v pohodě, měl kamarády. I tu najednou, na vysoké škole, kde už by měli být trošku vzdělanější lidi, jsem narazil na blbce, kteří se mi jedovatě smáli. Co to posloucháš prosím tě za muziku? Proč máš na sobě pořád ty samý džíny? Co ty vlasy? Víte, co je nejhorší? Nijak jsem se nebránil. Myslel jsem si tiše něco o prdeli a počítal do sta, abych někomu nepřerazil čelist. Divný co, dřív jsem neměl problém se porvat.
Když nastal den D, bylo mi od rána divně. Možná na mě něco lezlo. Ve škole jsem byl jak ve snu a do restaurace jsem odcházel utahaný jako pes. K prvnímu výstupu došlo, když jsem v hotelu na náměstí v Plzni řekl, že se převlíkat nebudu. Nechtěli mě nejdřív pustit dovnitř. Takovej pingl ze socialismu. Posměch. Poprvé jsem sevřel pěsti. Sedli jsme si ke stolu, snědli nějaké škeble a poslouchali, jaký byl oslavenec borec, když se narodil. Série úspěchů, jsem z dobrého chovu, nezapomínal neustále dodávat. Díval jsem se na něj, nic neříkal a přemýšlel jsem, kde se v něm bere tolik sebevědomí. Být takhle plešatý a malý ve dvaceti, asi bych byl spíše mírnější v superlativech o své osobě. Obsluhovala nás mladá holka, očividně na brigádě. Byl jsem jediný, kdo jí pokaždé poděkoval. Ostatní na ní koukali jako na někoho podřadného. Chtěl bych vás vidět na jatkách, v továrně, v kanálech, roznášet v půl pátý ráno poštu, vykládat vagóny. Dáte si ještě? Vytrhne mě z přemýšlení servírka. Usměje se na mě. Oba tak nějak víme své.
Dojíme jídla, která jsem nikdy nejedl a přesouváme se, samozřejmě auty, do vily. Přivítají nás profesionální dědicové. Nikdo se mi nepodívá do očí, ale každý sjede moje oblečení od hlavy až k patě. Máma je našlechtěná, se spoustou drahých cingrlátek. Otec prťavý, ale s pohledem krysy. Jedovatá očka, mastná tvář. Ale oslava začne. Rád bych vás přivítal na svých narozeninách. I tebe, ukáže na mě a všichni se zasmějí. Proč jsem sem vlastně vlezl? Proč to dělám? Mohl jsem ležet v posteli s blondýnkou, snít o budoucnosti. Mohli jsme se milovat, číst si, procházet se po lese. Místo toho jsem někde, kam nepatřím a dávají mi to najevo. A tak piju pivo, odmítám panáky, jejichž názvy neznám a dělám si ze všeho srandu. Ono totiž, legrace zde moc není. Na to, že je to oslava mladých lidí, jsou všichni děsně upjatí. Připomínají mi figuríny v obchodech. Krásné, ale umělé. Sednu si bokem a všechno sleduji. Tak tohle jsou lidé, kteří jednou budou naši společnost vést. Úspěšní a chytří již od malička. Se stříbrnými lžičkami v ústech, s pozlacenými vulvami, které dají život dalším stejným klonům. Lepší společnost, ze které vzejdou politici, šéfové továren. Proč s nimi neumím mluvit? Proč se mi posmívají?
Nechybí ani Michal David z nejnovější hi-fi věže. Pár děvčat jde na parket a křečovitě tančí. Kde je vášeň a radost? Vždyť jsou mladí? Mám toho dost. Skočím na parket, propíchnu pár balónků, naleju do sebe punč naběračkou. Naschvál se chovám jako ve filmu Vlasy, naschvál dělám bordel. Kazíš mi narozeniny! Nakloní se ke mě oslavenec a tak ho konečně pošlu do prdele. Jenže jsem sám. Všichni se shluknou kolem nás, dívám se na něj seshora a on mě vytlačuje ven. Měl bych mu dát do čumáku, hodit ho do bazénu. Místo toho jdu jako spráskaný pes uličkou hanby. Vágusi, smažko, debile, chudáku. Ten asi nemá holku co, toho by asi žádná nechtěla. Ohlédnu se nahoře na balkoně stojí pan fotr a samolibě sleduje, jak jeho syn vykázal lůzu ze své oslavy. Jdi si dělat ostudu a poslouchat ten svej špinavej metal jinak.
A tak jdu, ale než se tak stane, tak jim pochčiju vchodové dveře. Je už tma a tak řvu v ulicích. Je ze mě zase ten mladej vzteklej pes, jako jsem býval, když mi bylo sedmnáct. Už se neptám proč, protože vím, že některý lidi jsou zlý ze svý podstaty, musí si pořád něco dokazovat, svoji moc, nadřazenost. Nikdo je nebude mít nikdy doopravdy rád, ani jejich vlastní děti. Zalezu do jednoho klubu, kde hraje nějaká kapela jazz. Je mi to jedno. Dám si obyčejnej rum, skočím na parket a tančím, dokud nepadnu vysílením. Jsou tu normální lidi, co se baví. Sedím u stolu s pár holkama, se kterýma je sranda, berou mě takovýho jaký jsem, usmívají se na mě a nesmějí se mi. Chci se děsně opít, udělat nějakou kravinu. Leju do sebe panáky, sprostý pití, tančím, střídám dívky, co jsou každá jiná. Je to legrace, všechno graduje, až najednou zůstanu sám, v koutku. Zvedne mě nějaký muzikant, prý se končí. Musím ven. Potácím se ulicemi, jdu po hlavní třídě. Pak odbočím, směr kolej. A když zalezu do jedný tichý, tmavý uličky, musím na záchod. Když vše dokončím. Ozve se jedovatý smích. Z několika hrdel. Hnusný, jedovatý smích. Blbej, špinavej metalista. Žádná holka ho nikdy nebude chtít. Nevím, jestli je to realita nebo jsem tak opilý. Každopádně, když se dopotácím do postele, probudím blondýnku. Nevadí ti, že poslouchám metal? Zeptám se jí a ona mě pohladí po tváři. Neměl bys tak chlastat. Dodá ještě a pak upadnu do divokých snů.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
