Příběh čtyř stý devadesátý šestnáctý - Tooři a Kryptoři
Vylezu z nádražky v Plzni a nahodím si krosnu na záda. Zapálím si na nástupišti a sleduji vlaky. Vystupují z nich lidé, jdoucí kamsi, babičky s ohnutými zády, nasraní padesátníci s pupkem, mladé holky, co se skoro vznáší. Přemýšlím, kam asi jdou, jaký mají cíl. Mám hlad, všechny peníze jsem utratil za pivo a knížky. Kručí mi v žaludku a modlím se, aby jel vlak na čas. Nejede. Zpoždění je asi hodinku a začínám být ohnutý v pase, jak mě bolí břicho. Nadechnu se, nechám všechny vystoupit a padnu na zadek do kupé, které je notně zakouřené. Ty vole, další metla. Jedeš s náma? Zahlaholí na mě skoro čtyřicetiletý vlasáč. Ihned mi podá lahev vodky a nutí mě, abych se napil. Nejdřív odmítám, už dávno vím, že nalačno se nemá chlastat, ale on je tak neodbytný, že se nedá odmítnout. Mám hlad, pronesu a druhý, již holohlavý kolega, který je také celý v černém a v triku Venom, vytáhne chleba se řízky. Já to nežeru, ale stará jinak nedala, usměje se a já mám co dělat, abych nesnědl vše i s papírem.
Šineme se pomalu ku Praze, ale není nám moc přáno. Několik nenadálých situací na trati, naštvaná průvodčí, která neustále dokola vysvětluje, co se stalo. Porucha na lokomotivě, někde u Berouna jsem už docela na plech. Pánové mi přijdou už docela staří. Pocházejí z Klatov a patří k první, úplně pravěké generaci metalistů. Začínali klasicky na heavíku, aby pak propadli tradičnímu blacku. Hlášky jako, Venom, to je kapela, ale ty norský sračky, to se nedá poslouchat, se vznášely éterem tak nějak samozřejmě. Dám se do řeči, v mnohém oponuji, ale staré psy novým kouskům nenaučíš. Stejně jako většina lidí ustrnula na muzice svého mládí a novou už vlastně nehledají. Nedělá jim problém zajít na zábavu, klidně na punk, hlavně že je pivo a dobrá parta. Nic proti tomu nemám, jen si říkám, že by mě asi nebavilo poslouchat pořád dokola to samé. Ale proti gustu. Oba jsou fanatičtí fanoušci Törr a dnes je v Kulturním domě Barikádníků koncert. Předskakují prosím pěkně Kryptor, které sice můžou, ale jenom něco. Já mám rád obě kapely a už jsem je samozřejmě několikrát viděl. I když je fakt, že už to nějaký ten pátek bude. Vlastně mi to přijde už docela dávno, když jsem se svými boleslavskými partami vyrážel do Prahy na nezapomenutelné akce. Je ale také pravdou, že na Barče jsem byl jen párkrát. Nám se tam dostávalo blbě, tedy spíš potom domů.
Vždycky jsem záviděl Pražákům, že jsou hned u zdroje. Klidně mohli zajít na cokoliv, pak si dát pár piv a nakonec jet v klídku metrem domů. Nemuseli řešit, že druhý den nevstanou do práce nebo do školy. Nám zkrátka utekla spousta akcí kvůli tomu, že třeba nechtěl nikdo jet, že nebyl čas, že nebyly spoje. Pánové mě začínají pomalu přemlouvat. Bráním se tomu, jdu od šesti do škodovky na brigádu a čeká mě sušička na karosérie, kterou musím očistit od barvy a rzi. Bude v ní něco kolem padesáti stupňů, pokud tedy dispečeři vypnou pec. Pokud ne, tak něco kolem osmdesáti. To nechcete zažít. Ale byly za to dobrý peníze, které se mi hodily. Taky jsem chtěl pomoc mámě, která na tom byla po odchodu otce finančně špatně. Nemám na vstupenku, vytáhnu z kapsy trumf. To neřeš, mám dvě, kámoš nakonec nemohl. Vytáhne lístek a jen tak mi jej dá do ruky. Pořád lepší, než aby to propadlo. Oponuji, že mu peníze vrátím, což mimo jiné znamená, že jsem chycenej. Přemýšlíme, co s mým báglem. To se ale vyřeší velmi jednoduše. Úschovna na hlaváku v Praze, za pár korun.
Jedeme metrem A do Strašnic a nálada je vynikající. Kluci jsou fakt zlatý. Mám vlastně všechno zadarmo. Kupují mi i pivo v nějaké nálevně kousek od kulturáku. Pravdou ale je, že mi jeden chleba za den moc nestačil. Opiju se velmi rychle, řekl bych až nebezpečně. Do sálu mě víceméně dovlečou a první kapelu si nepamatuji. Usnu na židli u těžkého závěsu a když se proberu, tak jsou na pódiu Kryptor. Vyskočím na nohy jako znovuzrozený. Když jdu na parket pařit, potkám pár kamarádek z Prahy. Hele, studentík, líbají mě na tvář a když jim ukážu prázdný kapsy, tak mi kupují i pivo. Připadám si sice jako somrák, ale původně jsem sem ani neměl jet. Tančíme na notoricky známé songy, řveme z plných plic, občas padnu na parkety, když se mi zamotá hlava. Jednou se svalím na takovou měkoučkou blondýnku a hrozně se tomu smějeme. Když se zvedáme, tak se do mě zavěsí, jako bychom k sobě patřili odnepaměti. Připadám si sice trošku jako děvka, ale poprosím ji o pivo. Kapela dohraje a my jdeme ven kouřit.
Povídá mi o sobě, ale mám to celé v mlze, jsem fakt zničenej a to nás čekají ještě Törr. Když si to vezmu kolem a kolem, tak u obou kapel bylo skvělé, že zpívaly česky. Mohli jsme si tak zahalekat, uměli jsme texty nazpaměť. A tak když kapela vylezla na pódium, strhla se vřava. Kulturák měl spoustu věrných fanoušků, byla tu komunita, do které bych chtěl hrozně patřit. Bohužel, z Plzně i z Boleslavi to bylo fakt daleko. Trošku jsem se probral a ihned jsem se cítil děsně silnej. Nasával jsem atmosféru, záviděl jsem, jak se všichni znají. Bylo tu spousta obličejů, které se objevovaly na každém koncertě. Kluci, co hráli v dobrých kapelách, kteří táhli celou scénu (které se ale nijak neříkalo, vše plynulo tak nějak samozřejmě). Devadesátky pomalu končily a na parketu jsem patřil spíš k těm mladším. Poprosím ještě o jedno pivo, slečna si mě najde sama v davu. Pařím a řvu, jde ze mě všechno. Celej život, veškerá frustrace, vztek, mládí, jsem s muzikanty propojený a cítím obrovskou sílu. Když pánové dohrají, padám zmožený na židli v koutě. Nemůžu. Asi umřu.
Zase si mě najde. Asi se jí líbím. Copak o to, bylo by to tak jednoduché. Mohl jsem se s ní líbat někde v podchodě, doprovodit jí domů, měla prázdný byt. Místo toho jsem se omluvil a toulal se ulicemi až do čtyř hodin, než mi jelo metro a pak z Florence autobus do Boleslavi. Ještě předtím jsem si vyzvedl batoh a vyšťoural z kapes poslední drobné. Nevyšlo mi to. Prosil jsem, ale asi jsem vypadal strašně. Vezmu tě jen do Bezděčína. To je kousek od Boleslavi. Nezbývá mi, než kývnout a zalézt si dozadu. Probudí mě sám pan řidič. Tak vystupovat mladej. Vyhodí mě a do mě se dá neskutečná zima. Klepu se nevyspáním, chlastem a došly mi cigára. Vydám se směrem do továrny. Jdu po krajnici, všude roste zelenina na poli. Pak mi dojde, že bych měl přidat. Musím běžet. Tělo mě táhne na jednu stranu, kroutím se jako had, ale nakonec stihnu začátek. Doběhnu přesně na šestou a protože se nemám do čeho převléknout, tak jdu makat normálně v džínách. Zavedou mě k sušičce. Je v ní sedmdesát stupňů. Obalím si boty hadrama, abych si nespálil podrážky. Vezmu do ruky ocelový kartáč a stanu se otrokem. Čeká mě dvanáct hodin neskutečnýho utrpení.
O přestávce se jdu na vzduch vyzvracet. Holky, co uklízejí dole na hale, jsou na mě hodný. Připadám si jak žebravý mnich. Přežiju díky tomu, že mi dají kus svých svačin. Pro moje krásný oči. Umírám, řvu do tmy texty od Toořů i Kryptořů, jak jim kluci z Klatov říkali. Svléknu se do půl těla a mnohokrát se popálím. Když konečně padla, tak jdu domů k mámě jako mátoha. Odemknu a nikde nikdo. Jenom nápis na stole. Včera si nepřijel, jsme na chalupě, ohřej si párky. Udělám to, osprchuju se a pouštím si staré kazety. Usnu a vůbec mi nevadí, že kolem mě řve metal. Probudím se uprostřed noci a když jdu na záchod, tak se dole na ulici před domem líbá jedna sousedka s nějakým klukem. Kdysi jsem ji hrozně chtěl, ale to už je tak dávno. Zhasnu, vypnu muziku a myslím na blondýnku.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
