Příběh čtyř stý devadesátý třináctý - Grindcore ohlodaný až na kost
Nějak jsem nevěděl, co si zapsat za předměty. Veškeré, alespoň trošku humanitní, kterých bylo na strojárně samozřejmě málo, jsme vyčerpal. Byl jsem z toho docela nešťastnej. Seděl jsem s papírovou brožurou na klíně a četl si. Musíš si něco vybrat, jinak nebudeš mít dost kreditů. Říká mi blondýnka a přivine se ke mě jako popínavá rostlina na strom. Cítím její blízkost. Jsi paní hedvábná, říkám jí stále dokola. Směje se na mě, stejně, když je holka usměvavá, tak je to něco tak krásnýho. Odhodím brožurku a vezmu ji do náruče. Ne, teď ne, říká a myslí ano. Nakonec, když jsme potom přišli večer z hospody, ještě před spaním jsem zakroužkoval výpočetní techniku. Programování. Je to budoucnost, říkali všichni. ještě jsem nevěděl, na co jsem se upsal. Druhý den odnesu papíry na sekretariát. Ihned mě samozřejmě seřvou, že jsem vše nevyplnil hůlkovým písmem. Jen mávnu rukou a myslím si něco o prdeli. To je vám taková zvláštní věc, kamkoliv jste tenkrát někam přišli, všichni byli nervózni a nasraní. Hlavně na vrátnicích, na úřadech, u doktora, v tramvaji. Zvláštní. My to měli u prdele. Byli jsme mladí a smáli jsme se tomu.
Pamatuji si, že mi mrzly nohy. Zapomněl jsem si v Boleslavi džíny a tak jsem musel ještě 14 dní vydržet v kraťasech. Na poli byla námraza a od huby mi šla pára. Sotva jsem do školy došel. Jak tu už nebyl nikdo, s kým bych si mohl po chlapsku pokecat, uzavřel jsem se do sebe. Díval jsem se úplně stejně jako na střední z okna, dělal spoustu automatických pohybů. Zvedal jsem se jen kvůli tomu, abych nemusel na vojnu. Byl jsem frustrovanej skoro celej den. Záviděl jsem budoucím učitelkám, právníkům, ekonomům, kteří se smáli a těšili se do školy. Alespoň ty, které jsem potkal. Byl jsem jak rozdvojený. Ve škole divný morous, co si s discmanem na uších zalézá do rohu a nechce s nikým nic mít a potom na koleji, kde jsem na pokoji plném holek zářil. Byla to svým způsobem taková podivná rovnováha. Před školou, hned vedle schodů, pod cedulí zákaz kouření, stojí hubenej mladej kluk. Hele vole, nemáš zapalovač? Připálil jsem mu. Koukám, metal, co? A poctivej. Dali jsme se do řeči. Pražák, co si tu dodělává doktorát. Zajdem pak do hospody, nevíš o nějaký normální. Dokouřil, omluvil se a zalezl dovnitř. Potkám holky z kruhu a prohodíme pár prázdných slov. Na diskotéce pro ní přišel on a ne ten druhej, hihihihi, hahaha. Nuda. Nasadím si sluchátka a jen tak přikyvuji. A tak se dostaneme do auly, kde má být přednáška.
Sedím zase až nahoře, v rohu, abych nebyl úplně vidět. Pod stolem mám knihu o zmutovaných krysách od Jamese Herberta. Oklepu se hnusem, je to napsaný fakt hodně uvěřitelně. Ten příběh si pak pamatuji celý život. Na rozdíl od přednášeného. Cože? Konečně si všimnu, že ten potetovanej maník, co jsem s ním kouřil před školou, je přednášející. Zrovna promítá nějaké algoritmy na plátno. Mluví úplně jinak. Chvilku ho poslouchám, ale asi po půl hodině se úplně ztratím. Poklepu na rameno jedné obrýlené spolužačce. Má na sobě šedivý svetr a manžestrové kalhoty. Asi mě miluje, čehož již několik let využívám k tomu, že mi kopíruje svoje pečlivé zápisky. Občas se na ní usměju, už jsem jí i něco koupil v bufetu. Zahráváš si s ohně, říkala mi moje milá, naštvaná ženská je nebezpečná. A tak zase jednou balancuji na ostří nože. Kývne souhlasně hlavou a obdaří mě jakože smyslným úsměvem. Je to hodná holka, přál bych jí někoho normálního, ale teď už mě nechte, vše je zařízeno a mohu se naplno věnovat krysám.
O přestávce si zalezu úplně dozadu, ale když skončíme, tak vyrazím ostrým krokem pryč. Ale on mě doběhne, co ta hospoda? A tak ho, jmenuje se Karel, odvedu k Darebákovi. Na programátora a matematika mluví normálně. Sedí proti mě a když se podrbe na rukou, tak ukáže potetované ruce. Tenkrát to nebylo tak časté, stejně jako náušnice (ještě jsem nevěděl, že se tomu říká piercing), které měl různě po těle. To mi tedy neukazoval, ale jen řekl. Neměl jsem důvod mu nevěřit. Chvilku mluvíme o škole, ale pak naše slova pomalu zabrousí na hudbu. Najednou se přede mnou otevře nový svět. Znám sice CARCASS pár dalších grindcore kapel, ale já ani tenkrát nevěděl, že se tomu říká grind. Pro mě to byl death metal, extrémní a stejně jako třeba různý brutaly, nic moc pro mě. Jejich kouzlo jsem objevil postupně, až časem. A byl to právě můj učitel, který mě k téhle extrémní odnoži přivedl. Jak byl chytrej, tak byl i sociálně velmi hodnej. Nijak se nepovyšoval, nemachroval. Musel jsem z brašny vytáhnout svůj notes a najednou jsem v něm měl spoustu nových jmen. Po letech jsme spolu jeli na Obscene Extreme, která pro něj byla taková Mekka. Asi jako pro všechny fanoušky žánru.
Tohle je na naší muzice super. Můžete si poslechnout klidný doom, kombinaci s vážnou muzikou, heavík, rychlý thrash, temný death metal a nebo chladný black. Tohle všechno jsem znal, ale třeba takové NAPALM DEATH jsem už považoval docela za extrém. Ale právě teď, v Plzni, ve třetí hospodě, ve které jsme ten den byli, jsem si pro sebe objevil i grindcore. Vyprávěl mi o filozofii, o divokých koncertech. Připadal mi jak nějaký extrémní punkáč. Do Music Records jsme šli už dost opilí. Několikrát jsme se v těch několika místnostech ztratili. Nosil mi CD a říkal mi, u čeho neudělám chybu. Dal jsem na něj a během několika hodin jsem zase trošku změnil směr své milované hudby. NASUM, AGATHOCLES, UNHOLY GRAVE, TERRORIZER, REPULSION, to je jen pár jmen, které mě napadají. Stáli jsme tam, ještě ráno úplně cizí lidé a neustále vykřikovali u repráků v obchodě, když jsme si pouštělo ukázky. Dokonce nás upozornili, že rušíme ostatní (a zároveň nám doporučili několik dalších desek). Každý dobrý nákup se musí oslavit a tak jsem seděl na náměstí v knajpě a držel v rukou igelitku plnou skvostů.
Mladá Boleslav je malé město a v Plzni mi všichni, se kterými se dalo kecat o muzice, odešli. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Občas jsem také přispěl s něčím, co neznal, ale jinak mě doslova smetl. Setmělo se a já zašel k výčepu, telefonem jsem zavolal na kolej a blekotal do sluchátka spoustu omluvných slov. Moje holka věděla, že jsem v rauši, že mě nemá cenu peskovat, ani mě lákat na nové spodní prádlo. Byl jsem zase jednou prokletý a usmíval jsem se jak měsíček. Ty vole, ale ty si mě vůbec neposlouchal, když jsem přednášel. Omluvil jsem se a vytáhl knihu Krysy ze žebradla. Ty vole, tak to chápu, tomu se nedá konkurovat. No, nasmáli jsme se jak puberťáci. Pokecali jsme o všem. Jen o ženských se nechtěl bavit. Netušil jsem proč a došlo mi to až po letech. Byl na kluky, jasně. Vůbec to na něm ale nebylo vidět. Byl moc chytrej a jsem mu dodnes vděčný za spoustu věcí. Tak pánové, dopijeme a jděte do prdele. Řekne nám výčepák, když nastane zavíračka. Jenže nám se nechce spát.
Projdeme asi pět klubů a všude nás vyhodí. Chceme totiž, aby nám hráli naši muziku a to nikdo nechce. Karel je tak opilej, že ukazuje holkám u stolu, kde má náušnice. Na jednu takovou slušňačku vystrčí zadek a ona zaječí. Přijde chlap jak hovado a chytne nás za flígr. Letíme na dlažbu a děsně se tomu tlemíme. Azyl najdeme až v jednom studentském pajzlu, kde jsou všichni tak opilí, že je jim jedno, co pouštíme. Ještě předtím se ale musím vrátit pro igelitku s CD, kterou jsem v té legraci zapomněl. Gorila proti mě vyběhne a tak mám zase jednou štěstí. Nejen, že jsem nedostal do držky, ale ještě jsem uchránil hudbu. Tady vidíte, na čem kolikrát záleželo, co budu poslouchat. Následuje krásná scéna. U stolů sedí krásní mladí lidé. Budoucí právníci, lékaři a učitelé. A na malém parketu do rytmu divokých melodií spolu paří jako o život dva šílenci. Jeden metalista a druhý grinder. Padáme několikrát na budku, válíme se po zemi, křepčíme jak indiáni po kouzelné dýmce míru. Ale najednou svítá, ještě jedno pivo, pak musím na kolej. Budeš spát u nás, nenechám tě na ulici. Měl se totiž původně vrátit do Prahy.
U škodovky je šedý dav. Hlavy skloněné, tašky se svačinami a kafem se kývají do rytmu. Co je to za zvířata a chuligány, ozve se nad námi, když blijeme kousek u mladých břízek. Ukážeme fuck of, o kterém tady stejně nikdo neví, co to znamená. Nahnal bych je do dolů, kretény, takhle se chovají mladí lidé? Jsou zralí pro kriminál. Ujdeme jen pár dalších kroků a padáme na zem. Na trávník, mezi chcanky a papíry. Trvá nám dost dlouho, než se dostaneme na nohy. Podpíráme jeden druhého, zase po letech řveme texty do panelových domů, umíráme a znovu se rodíme, jsme metaláci a grindeři, jsme svědomím sebe samých. Projdeme vrátnicí a můj nový kolega hodí šavli ve výtahu. Druhý den ji zapřeme a podpoříme uklízečku v jejich nadávkách. Kdo to mohl udělat? Ahoj blondýnko, tohle je Karel, můj nový kamarád. Karle, ukaž náušnici. Jen se na mě podívá, směje se mi a pak už za ní vlaje sukně. Padáme vedle sebe na postel a usneme spánkem spravedlivých.
Hele, ty vole Karle, můžeš mi říct, proč poslední roky všichni mí známí a kamarádi odcházejí? Já vím, už je to dlouho, co jsme se neviděli. Neměl si facebook, ani messengery. Prostě sis programoval a poslouchal grindcore. Občas jsme se potkali někde v Praze na koncertě a najednou tě vzala ta hrozná děvka nemoc. Asi mě neslyšíš, ale tahle povídka je věnovaná tobě, to se rozumí samo sebou. Na naše tance nikdy nezapomenu a děkuji ti, že si mi ukázal grindcore ohlodaný až na kost. Jednou si sedneme spolu, dáme si pivko a budeme poslouchat a tlemit se, jo? Díky za vše kámo.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)