Rozhovor s death metalovou skupinou ze Spojených států amerických - ACT OF IMPALEMENT.
Odpovídali Ethan (kytara, zpěv), Jerry (basa), Aaron (bicí), děkujeme!
Recenze/review - ACT OF IMPALEMENT - Profane Altar (2025):
Ave ACT IMPALEMENT! Zdravíme do underground v Nashvillu ve státě Tennessee. Přejděme rovnou k důležitým věcem. Máte venku nové, v pořadí třetí řadové album „Profane Altar“, které je doslova nabité poctivým, špinavým death metalem. Jak album vznikalo a jaký z něj máš pocit? Jakým směrem se ACT OF IMPALEMENT vydali?
Ethan: Ahoj! Tak během nahrávání druhého alba jsem se pohádal s jedním bývalým členem. Mezi tím a tehdejší pandemií jsem si myslel, že kapela skončila. Nakonec jsem ale jamoval death metal s bývalými spoluhráči (Aaronem Hortmanem a Jerrym Garnerem) ze starého blackmetalového projektu. Vzpomínám si, že po pár skladbách jsem si řekl něco ve smyslu „ty vole, takhle jsem si přál, aby Act vždycky zněli“. Pokud si dobře vzpomínám, Aaron odpověděl ve smyslu „no, proč to prostě neuděláme hned?“ a psali jsme dál. První z těch skladeb se nakonec skutečně stala titulní.
Právě teď album poslouchám a musím napsat, že tentokrát chvíli trvalo, než mi přešlo do krve. Dal jsem si album do přehrávače a poslouchám ho v autě. Ten zvuk se mi moc líbí. Je živý, organický, oldschoolový, a přitom se dobře poslouchá. Přijde mi, že se trochu liší od vašich předchozích desek. Kde jste nahrávali a kdo je zodpovědný za zvuk?
E: Co se týče nahrávání, je to vlastně ten samý člověk, Shibby Poole, který nahrál a smíchal v podstatě všechno, co kapela nahrála. Upřímně řečeno, je docela divoké, že s ním v tuhle chvíli pracuji už dvanáct let. Z hlediska nahrávání byl proces dost podobný předchozímu albu, jen s tím zjevným rozdílem ve členech.
Myslím, že se mnou budete souhlasit, že obal prodává. Letos ho máte tajemný a temný. Autorem je Aaron Hortman. Tématem je nějaký prastarý rituál. Jak jste se s Aaronem dali dohromady a co přesně má motiv v souvislosti s hudbou vyjadřovat?
E: Jsem rád, že se vám to líbí! Všichni tři jsme se tak nějak shodli na tom, že by v něm neměli být žádní lidé, ať už mrtví nebo ne. Oba jsme s Aaronem udělali náčrty našich nápadů, hadí kříž byl jeho nápad a kalichy se sigilami byly moje. Obálka má méně historických motivů a více souvisí s rouháním/hříchem, je to tak trochu pocta těmto pojmům. Sigily například vycházejí ze znaků pro 7 knížat pekel, kterým je připisován jeden ze 7 smrtelných hříchů. Použitá démonologická hierarchie vychází z Binsfeldovy klasifikace těchto myšlenek, přičemž samotné sigily pocházejí z několika různých zdrojů, především z Malého Šalamounova klíče a Grimorium Verum. Samotný kalich na oltáři nese znamení Azazela, což je „strážce“ z knihy Henochovy, kterému je připisováno nejohavnější hříšné poznání dané lidstvu.
„Profane Altar“ si v hlavě přehrávám pořád dokola a myslím, že to, co se mi na albu líbí nejvíc, je asi ten těžko popsatelný old school death metalový feeling. Pak se podívám na vaše promo fotky a na jedné z nich máte na sobě mé oblíbené tričko ASPHYX. Vypadá to, že jsme stejné krve. Kdo byl a je tvým vzorem? Každý hudebník nějak začínal, existují vzory, které formovaly jeho rukopis. Jaké byly ty tvoje?
E: Ranou inspirací pro to, abych začal hrát na kytaru, byli určitě Tony Iommi, Angus/Malcolm Young, Jeff Hanneman a obecně řečeno Lemmy. Když jsem začal dělat vokály, ovlivnil mě Mille z Kreator a Chuck z Death taky díky tomu, že hraje a dělá vokály jako já.
Jerry: Pro mě, stejně jako pro mnoho dalších, to začalo upřímně s Genem Simmonsem. Když jsem se dostal víc k extrémnímu metalu, opravdu mě přitahoval super přebuzený zvuk kluků jako Dan Lilker a samozřejmě Lemmy.
Zajímavý je i obsah vašich textů. Jsou plné odkazů na historii, starověké rituály. Zkrátka věci, kvůli kterým mám death metal tak rád. O čem jsou na „Profane Altar“, kdo je jejich autorem? Odkud jste čerpali inspiraci? Jaké knihy máš rád.
E: Většinu textů jsem napsal já, kromě „Piercing the Heavens“ a „Zenith of Barbarism“, které napsal Aaron. Většina textových inspirací pochází z přednášek nebo dokumentů, které jsem v průběhu let viděl, i když se jedná jen o pár řádků nebo název. Pro toto album zejména profesor Justin Sledge, i když poněkud volně. Přímý vliv na text titulní skladby měli „Ďáblové z Loudunu“ od Adlouse Huxleyho. Co se týče knih, které mě v poslední době zaujaly, mám velmi rád „Stvořitele zla“ od M. Davida Litwy. Kromě různých historických knih mám rád Michaela Crichtona, Bernarda Cornwella a podobně.
Aaron: Já prostě nesnáším Boha, nevím.
Vzpomínám si, že když jsem před lety psal recenzi na vaše první album „Perdition Cult“, poslouchal jsem ho pořád dokola. Mám to nastavené tak, že když se mi nějaká kapela líbí, chci ji vidět naživo, abych si potvrdil, jak písně zní na koncertě? Jak si užíváte návštěvy koncertů? A jak fungují nové písně naživo? Jakou máte zpětnou vazbu?
E: Na koncerty chodím rozhodně rád, i když jsem v nich mnohem vybíravější než dřív. Přesto v Nashvillu není spousta koncertů, které bych chtěl vidět, a za kapelami skoro stejně často cestuji, jako je vidím ve městě. Zrovna před pár týdny jsem jel čtyři hodiny do Atlanty, abych viděl například Nunslaughter. Nové písně se zatím povedly a bylo mi řečeno, že „nová“ sestava přinesla do nových i starých písní kapely větší intenzitu. Takže zatím docela zabiják.
Jak se díváš na současný trend, rozšířený hlavně mezi mladými kapelami, kdy se snaží hrát co nejtechničtěji, často do death metalu vkládají například saxofon, různé klávesy a vůbec se hledají velmi komplikovaným způsobem. Baví tě takové kapely? Občas jsem zmatený, když jdu na koncert a někdo takový tam vystupuje. Vypadá to jako cvičení z jazzové školy, ale nakonec si vůbec nic nepamatuju. Co ty a současné trendy v death metalu?
E: Dobrý trend v death metalu, kterého jsem si všiml, je, že kdokoliv, kdo stojí za poslech, nemá zasraný saxofon, haha. Vtipy stranou, myslím, že to tady není tolik vidět a opravdu tyhle sračky ignorujeme. Všichni tři obecně nesnášíme jazzový nebo technický death metal, takže kašlu na všechny ty dokonalé sekáče a honiče tvrdých tónů na simulátorech zesilovačů nebo co to je, když už jsem u toho. Tady ve Státech bylo taky hodně hardcore kids, kteří dělali přístupnej, nasranej death metal, ale naštěstí to vypadá, že hype kolem tohohle odpadu pomalu utichá. Globálně to ale vypadá, že vychází spousta zlého death metalu, jako třeba loňská alba od Adorior a Abhorration, abych upozornil na pár z nich, takže tomu prostě věnuju větší pozornost.
Scéna v Česku je taková uzavřená. Kapely i fanoušci se víceméně všichni znají a upřímně řečeno mi přijde, že na death metal už moc lidí nechodí. Ti mladší poslouchají něco úplně jiného. Pocházíš z Nashvillu v Tennessee, jaká je u vás scéna, jaké jsou kluby. A fanoušci? Podporují kapely, chodí na koncerty?
E: Tady je to trochu podobné, chlape. Co se týče toho, co poslouchají mladí, nejsem si jistý, všem je nám přes třicet. Kluby jsou tady v pohodě. Jsou tu asi tři kluby, které mají opravdu metalové koncerty. Dva jsou víceméně dive bary a druhý je místo typu DIY. Ve městě jsou určitě fanoušci a základní parta asi tuctu lidí se spolehlivě objeví na každém koncertě spolu s dalšími, kteří tu v průběhu let podporovali kapely, ale ne vždycky známe spoustu dalších lidí. Před pandemií jsme znali každého metalového blázna ve městě, ale Nashville je rostoucí město, takže je těžké držet se všemi krok. Vzpomínám si, že první koncert, na kterém jsem tu byl, když se místa znovu otevřela, byli Incantation v narvaném sále a já se nestačil divit: „Kdy jste se sem všichni ti zmrdi přestěhovali?“. Přitom většinou nečekám v Nashvillu víc než 40-50 lidí.
Spousta kapel už plánuje turné na podzim a zimu. Jak jste na tom s propagací „Profane Altar“ vy? Rád bych ji konečně viděl naživo. Chystáte se do Evropy, nejlépe do České republiky?
E: Zdá se, že propagace probíhá dobře. Mezi námi a Caligari proběhlo slušné množství předprodejů, navíc všichni, kdo ji zatím slyšeli, o ní říkali jen dobré věci. Rádi bychom se někdy podívali do Evropy, ale momentálně není nic v plánu. Kdybychom přijeli do České republiky, nejspíš bych se utopil v Pilsner Urquell, i když... haha.
Blížíme se ke konci a to mě vždycky nutí položit si trochu filozofickou otázku. Jak bys definoval death metal a co pro tebe znamená? Nemyslím teď techniku hraní, ale spíš to, co ti to přináší, bere, jak to vnímáš ve vztahu k fanouškům. Vyrostl jsi na něm?
E: Opravdu je to pro mě jenom mnohem víc over the top rozšíření v duchu rock n rollu. Samozřejmě až do extrému s tím, že to má ještě víc otřepané hrany. Prostor pro svobodu v temnějších tématech. Nejlépe smrt, hřích a ďábel/zlo. Nudné goreporno texty mě příliš nezajímají. Občas mi připadá povrchní. Všichni posloucháme death metal určitě už od puberty. Poprvé jsem death metal okusil, když mi bylo nejspíš čtrnáct, a jsem si jistý, že stejný věk mají i ostatní kluci, takže všichni už máme něco za sebou.
Moc děkuji za rozhovor. Vážím si toho. Teď už nechte mluvit hudbu. Jdu si pustit „Immoral Arts“ opravdu nahlas! Přeji vám, ať se vám s novou deskou daří a ať je vše v pořádku i v osobním životě. Děkuji!
E: Děkujeme za přízeň a přání všeho dobrého! Doufám, že se vám také daří dobře! Jdu si roztočit pár desek a otevřít pivo. Na zdraví!
Recenze/review - ACT OF IMPALEMENT - Profane Altar (2025):
Recenze/review - ACT OF IMPALEMENT - Perdition Cult (2018):
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
