Příběh čtyř stý devadesátý dvanáctý - Bloudění v temnotě se světlem na konci
Sedím na pařezu a mám dole kalhoty. Blondýnka je na mě. V tom se neskutečně leknu. Něco mě kousne do zadku. Ihned vyskočím, shodím ji ze sebe a začnu si ohledávat stehno. Had, kousl mě had, nadávám a otáčím se stále dokola. Nakonec se musí podívat a když ohledá moji bolístku, začne se smát. Dlouhé roky potom všem vypráví o tom, že jsem se málem podělal z ováda. Von vám byl v nejlepším, když se lekl a pak už nic nebylo. Začal se chytat za srdce, protože si myslel, že po něm jde zmije. A vono hovado. No, co vám budu povídat, pak už nic opravdu nebylo. Jsem na ní trošku naštvanej. Hadi tu opravdu jsou. Jdeme tedy dál. Měl to být takový obyčejný výlet do lesů. Dojeli jsme vlakem do Klatov, pak přesedli na autobus a potom se toulali někde okolo Nýrska.
Problém nebylo to obyčejné "hovado", ale mapa, kterou měla vzít a nevzala ji. Mávla nad tím rukou, ale teď, když už se začalo smrákat, tak mi dala konečně za pravdu. Dobře, asi tu budeme muset někde přenocovat. A vzhledem k tomu, že je už docela zima, uděláme jednu věc. Chopil jsem se jakože vedení, protože jsem o tom hodně jako malý četl. Už jsme v lese několikrát spali, normálně pod širákem. Tentokrát byl ale problém, že jsme s sebou nic moc neměli. Vyndali jsem všechno na pařez. Samozřejmě na jiný, než na ten, na kterém mě málem uštkl had. Moc jsme toho neměli. Problém byl s vodou. Hele, půjdeme dál a uvidíme. A tak jsem nahodil batoh, ve kterém byly jedny bebe sušenky a půl lahve vody. Možná zahyneme a najdou nás tady houbaři. Ti najdou nejvíc mrtvol, protože prolezou kde jaké mlází. Nech toho, okřikla mě. Bylo na ní vidět, že se trošku bojí. Nedivím se jí. Bylo chladno a pak taky ty stíny, když se začnou prodlužovat. Některé vypadají jako postavy, jiné zase jako démoni. Vyberte si, jak je vaší fantazii libo.
Nejhorší jsou ale různé skřeky, houkání, šustění. Obyčejný les, někde na Šumavě se během chvilky stal hororovou kulisou. Nesvítí ani měsíc, všimla sis toho? Začínáme klopýtat, potácíme se a nakonec sedáme zmoženi na kámen. Musíme si najít něco, kde přespíme. Za tmy se nikam nedostaneme, budeme akorát vyčerpaný. Kručí mi v břiše, ale nechám jí všechny sušenky i vodu. Risknu to a napiju se z potoka. Maximálně se poseru, řeknu a ihned ve mě začne škrukat. Psychika je v tomhle hrozná. Jdeme ještě kousek a konečně potkáme krmelec. Zalezeme do něj, je tu seno, dělám si legraci, že k snídani budou bukvice. Obejmu ji co nejvíc a celou noc drkotám zuby. Usne a když konečně vyleze měsíc a hvězdy, chtěl bych být najednou básníkem. Chudý a hladový už jsem. Jenom ty verše, ty přicházejí jenom zemité, obyčejné, erotické. Lituji, že s sebou nemám svůj notes. To by se to psalo. Asi na chvilku zaberu, ale není to nadlouho. Zima mi to nedovolí. Musím na záchod, pomalu svítá. Tak první noc jsme přežili. Trošku se stydím, že jsem zabloudil. Byl jsem vždycky hrdý na svůj orientační smysl.
Ráno vypadá všechno o sto procent lépe. Pryč jsou stíny, děsivé zvuky, zůstalo jenom kručení v žaludku a žízeň. Máme už těla značně rozlámaná, když slézáme ze stráně. Konečně nějací lidé. Chlapi stahují klády dolů do údolí a halekají u toho. Mají tu i koně, všechno stejné jako v Jizerkách. Zajdu za předákem, řeknu mu, co se stalo a on mi jen pokyne rukou. V nedaleké maringotce je nejen teplo, ale i čaj a nějaký ten chleba. Kdybyste věděli, jak nám chutná. Když mají chlapi svačinu, nabídnou nám i rum na zahřátí. Uleví se nám. Musíme vyprávět, jak jsme se ztratili. Ona to není zase taková sranda, řeknou nám. Každý rok tu tak pět lidí zabloudí. Někteří se ještě nenašli. Je poledne a my už jsme v Nýrsku. Mám nějaké peníze, tak zajdeme na guláš a pivo. A protože jsme unavený, tak jsme brzy opilí a nestihneme vlak z Klatov do Plzně. Stojíme tak ve městě, ve kterém jsme sice už kdysi byli na výletě, ale moc jej neznáme. Marně se snažíme najít nějakou hospodu, když objevíme plakát. Hele, zábava, co takhle zajít? Tvářím se hodně zarytě. Ne, já na tyhle kapely fakt nemám náladu.
Ale stejně jdu. Fotbalové hřiště už je docela zaplněné. Padám únavou, ale pivo si dám. Nechápu, kde se bere v mojí milé tolik energie. Pobíhá tu, pořád mě zve k tanci. Mě se ta muzika ale nelíbí. Jasně, spát v krmelci to jo, nechat se uštknout hovadem to jo, ale provést svoje děvče, to ne. Mám si říct někomu jinému? Nedám se, i když bych si radši zalezl někam do kouta a počkal na vlak. Hraje tu kdo jiný než Brutus. Já je moc neznám, je to vyloženě lokální skupina, ale lidem se to hodně líbí. Navíc, holky jsou tu fakt opravdu pěkný. Takový zdravý, vesnický, jak by řekl můj kamarád. A tak sedím, dívám se na ně přes půllitr a chtěl bych mít zase notes, abych si mohl dělat poznámky. Vzadu za mnou se to popere, ale nějak mi to nevadí. Netýká se mě to. Netýká se mě nic. Jsem rád, že je tu světlo, záchod, že je mi tak dobře. Usnu. S hlavou na stole se odeberu do říše snů. Když se proberu, tak se tančí ploužáky. Blondýnka je moc hezká holka a vždycky byla a tak pro ní pořád někdo chodí. Zahlédnu nějakého kluka, jak jí mačká zadek, ona se odtahuje. Vystartuju jak čert z krabičky. Zamotá se mi tedy hlava, málem upadnu, ale jdu za nimi a naštvaně ho odstrčím. Víš kdo já sem? Zařve na mě. No debil, co mi dělá do holky. Jsem starostův syn, dodá ještě a bez varování mi jednu vypálí do obličeje.
Bloudím zase lesem a nemůžu se dostat ven. Kolem mě se plazí hadi, po těle mi lezou červi. Rozkládám se na mýtině, nikdo mě nikdy nenajde. Chtěl bych se zvednout, ale nemůžu. Ono toho na mě bylo už tak dost. Všechny ty brigády, stres ze školy, skoro žádný spánek. Už se mi to párkrát stalo, vždycky před sebou vidím tvář starého doktora, jak mi říká, mladíku, nesmíte se pořád přepínat. Teď jste mladej, ale všechno se vám to jednou vrátí. Není to ale starý doktor, ale mladá holka, hodně mladá, co mě propleskne obličej a opláchne jej ledovou vodou. Tys nám dal, ležel si tam na hřišti jak mrtvej. Já jsem asi mrtvej i byl. Hledám blondýnku, stojí opodál a pláče. Co blbneš? Měla jsem o tebe strach. Zkontrolují mi tlak, ošetří ránu na obličeji a já si nevyčítám jenom mapu, co jsme zapomněli, ale i to, že jsem nějak ztratil reflexy. Proč jsem nedal ruce před sebe? Nechat si jen tak dát pěstí, bože. Měl jsem to čekat. Jsem ze všeho smutný. Zábava skončila, všichni šli domů. Je tu jen pár dvojic. Ale pivo mi dají. Napiju se a hned je mi lépe. Nebo si to aspoň myslím.
Tulí se ke mě na zastávce Českých drah. Pak se začne omlouvat, ale prý jsem ji naštval, že jsem pro ní nešel tancovat. Udělala to natruc. Ženským do hlavy nevidíte. Hele, děvče, snažil jsem se tě chránit v divokém lese, dal jsem ti zbytek jídla, pití a skoro jsem nespal a ty mě pak vezmeš na zábavu. Jasně, to víte, že jsme se také hádali. Jako všichni. Nikdy o důležitých věcech, pokaždé o drobnostech. Žárlil jsem na tebe. Neměl jsem sílu vylézt na parket. Prostě už ne. Pohladí mě po tváří, začne mi říkat, jak bych se měl šetřit, jak to někdy přeháním se sportem, s brigádami, s prací na pozemcích i na chalupě. A kdo to má udělat? Ptám se jí a ukazuji ji svoje rozedřené ruce. Minulý týden jsem tahal těžký kýble v podzemí pod boleslavskou škodovkou. Abych měl peníze na kolej, na pivo a na knihy. Sedíme tam a muchlujeme se do té doby, dokud nám neřekne výpravčí, že už to pojede a ať vypadneme.
Ve vlaku oba ihned usneme a na kolej se sotva dobelháme. Ve sprše si ohledáme šrámy, které nám způsobil les a temnota a mě ten starostův synek. Bude to všechno dobrý, řekneme si u chleba se sádlem, co nám tu jediný zbyl. Zítra bude k obědu paštika, oznámí mi a já se na ní usměju. Lehne si, přikryje se a ihned spí. Je tak krásná, jak jezulátko, jako sexy Madona. Tentokrát najdu nejen mapu, ale i svůj notes. Jdu do pelechu hodně dlouho po ní. Cestou, na které jsme bloudili v temnotě, abychom nakonec nalezli světlo, mě napadla spousta krásných slov. Pečlivě si je všechny zapíšu. Pamatuji si přesně, co a jak jsem psal, na rytmus slov, na sloky, ke kterým mě inspirovala ona, žena, která teď lehce pochrupuje. Studenti na patře něco zase slaví. Asi život. Pod peřinu zalezu značně rozervaný. Dívám se do stropu a přemýšlím o tom, co jsme všechno zažili a co nás ještě čeká. Zdá se mi, jak jinak, o hadech.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
