Příběh čtyř stý devadesátých druhý - I zvířata mají duši
Ležíme na pokoji na kolejích A3 a je nám hrozně fajn. Jsme tu sami, hezky o víkendu. Vypráví mi o tom, jak chtěla od malička pracovat s dětmi, že jí to fakt baví. Učitelkou zkrátka bude a basta. Závidím jí, že má tak jasno. Já jsem si jako malý na základce vystřihoval z časopisů a novin různé druhy zvířat a lepil si je do sešitů. V encyklopedii jsem si vyhledal pokaždé popis, zajímavé informace ve 100+1 a dokonce jsem uměl i latinské názvy. Budu veterinář, říkával jsem příbuzným, kteří se mě na návštěvách ptali. Tak to ses úplně minul povoláním, studuješ strojárnu. To je pravda, řekl jsem smutně a šel spočítat několik příkladů z matematiky. Moc mi to nešlo, tak jsem se asi po hodině vrátil a začal dotírat. Nečti si, určitě se chceš mazlit. Říkal jsem tak dlouho, dokud se smíchem nepodlehla. Pokud jsme nebyli spolu, tak jsem chodil běhat, plaval jsem, jezdil na kole, které jsem si nechal poslat vlakem z Boleslavi. Tužil jsem tělo, co to šlo, ale mezi sportovci jsem příliš kamarádů nenalezl.
Dělám sport totiž pro radost, nehoním se za zbytečnými výkony. Už tenkrát jsem to tak dělal a zůstalo mi to dodnes. Blondýnka je celý život velký spáč. Já se budím brzy, poslouchám muziku a čtu si. A také běhám. Pamatuji si, že byla mlha. Vyběhnu po naskládaných panelech. Mám na sobě čínské kecky. Dostanu se do tempa a přemýšlím o včerejšku, kdy jsem šel naivně kouknout na box. Kluci se tam nejdřív tvářili vcelku příjemně, ale když přišla řeč na tréninky, tak jsem zjistil, že se to hodně řídí podle zápasů fotbalové Viktorky. Byli to většinou huligans, ke kterým jsem tak nějak přirozeně nechtěl patřit. Navíc měli silně rasistické názory, které jsem nevydýchal ani já, který jsem chodil na základku hned vedle cikánské čtvrti. Můj asi pátý pokus chodit na nějaký organizovaný sport skončil opět neúspěchem.
Mohl bych pak rovnou do sprchy a vlézt si ještě na chvilku pod peřinu s mojí milou, přemýšlím dál a vůbec mi nedojde, že slyším nějaké kvílení. Nejdřív mi zatrne. Někde tady kousek jsme našli tenkrát toho oběšeného kolegu z koleje. Snad se to nebude opakovat. Znáte to, mladí kluci a holky, na které jsou kladeny hodně vysoké požadavky. Rodiče, kteří si myslí, že jejich děti zvládnou všechno. I jejich hádky, buzeraci, vlastní problémy. Kurva lidi, dejte jim prostor, mají co dělat sami se sebou. Ještě před pár lety jsem byl stejně křehký. Nelze bojovat pořád. I když teď asi budu muset. Přede mnou se totiž odehrává scéna, která mě hodně zasáhne. Stojí tam asi padesátiletý, pupkatý pán. Typ vyšetřovatel z STB. Oči zapadlé v hlavě, mastná držka. Má na vodítku psa, středně vysokého, kterého zvedá na vodítku. On se dusí, kňourá. Potom do něj začne kopat a nadávat mu do sviní, hnusnejch kurev. Zastavím se a začne se mi vařit krev v žilách. Co to kurva děláš? Seš normální? Zařvu a on se na mě ohlédne.
Drž hubu kreténe a hleď si svýho. Zvedne pěst a udeří přímo do oka, pak do čenichu, který mají psi tak citlivý. Kope do žeber a já už to nemůžu vydržet. Doběhnu k magorovi a strčím do něj. Vře to ve mě, já nesnáším, když se zvířatům ubližuje. Na chalupě, když prý bývali sedláci, co se chovali hnusně ke kravám, tak je ostatní zmlátili cepama a hráběma, vyprávěla babička. V tomhle chlápkovi, kterej vypadal jako takovej hodnej nudnej tatík, bylo zlo. Opravdový hnusný zlo. Jeho nejkrutější podoba. Ubližovat nevinným se nesmí. Prostě mu dám pěstí, což bych podle všech pravidel a zákonů neměl. Jenže jsem si nemohl pomoc. Chvíli na mě koukal a pak vyplivl krev. Vypadal jako nějaký monstrum. Tohle si budu pamatovat a dostanu tě. Asi to byl fakt nějakej bejvalej policajt nebo něco takovýho. Díval jsem se za ním, jestli se nebude na psovi mstít. Bolelo mě to. Ten pohled němé tváře. Na tohle jsem děsně měkkej. Zašel jsem za roh, ještě jsem poslouchal, jestli neuslyším nářek. Ale nic.
Vrátím se na kolej a jsem tak rozzuřený, že nejdu za blondýnkou a místo toho si pustím nějakou hodně brutální muziku. Mlátím kolem sebe, kopu, potřebuji ze sebe dostat všechen ten hnus, co jsem zažil. Najednou stojí u mě v noční košili a vyčítavě se mě ptá, co se děje. Probudil si mě. Jak asi víte, budit mladý holky se nevyplácí. A tak nejen, že jsem viděl ráno něco hnusného a ošklivého, ale ještě jsem si nic neužil. Vlastně, už se mi ani moc nechtělo. Nějak nechápu, jak může být někdo takovej ubožák, aby ubližoval zvířatům nebo dětem. Pro tyhle lidi nemám žádný slitování a měli by zažívat těžký vězení a ne chodit mezi lidmi. Jdeme se projít do města, dáme si něco malého k jídlu, já ještě chvilku slintám před antikvariátem a potom si vyjdeme do borského parku. Mám to tam dodnes rád. Jsou tu samí zamilovaní, maminky s dětmi. Nějací kluci si koupou míčem a taky je tu ten hajzl z rána. Vykračuje si, upravený a ulízaný. S manželkou zavěšenou a usměvavou. Taková ta dámička, co tráví čas hodně u kadeřníka, na kosmetice a tak. On mě ten zmrd s úsměvem a pokynutím hlavy normálně pozdravil. Ještě se sklonil a pohladil psa. Řekl mu nějakým mazlivým jménem. Stál jsem tam jak opařený, s otevřenou pusou a nevěřil svým očím.
Naschvál jsem každou sobotu měnil trasu, abych ho nepotkal. Ale on jakoby si na mě zasedl. Pokaždé se někde objevil. Sám se psem, v teplákách na gumě a pokaždé ho mlátil. Když mě ale uviděl, tak to obrátil. Provokoval mě, alespoň tak jsem to vnímal. Jednou jeli kolem dokonce policajti, já na ně zamával a říkám jim, co provádí. Myslíte Ference, ten mlátil vždycky všechny a moc rád. Tlemí se mi do obličeje a vzpomíná na svého bývalého kolegu. Dyk je to jenom pes, mávne nakonec rukou, když mě vidí, jak jsem zklamaný. Nevěděl jsem, jak to řešit. Zvířata totiž možná mají jinou duši, než máme my, ale mají ji. Na to vezměte jed. Nevěřím na duchy, ani zombie, ale o zvířatech bych si rád vyprávěl dlouhé hodiny. Znáte ten pocit, když se vám něco zakousne do hlavy a vy to zkrátka musíte vyřešit. Tenkrát byla někde na Slovanech taková právnická služba, poradna. Vlezu tam, u stolu sedí malinký, shrbený kluk. Očividně má nějaké postižení. Ihned se mě ujme. Vysvětlím mu svůj problém a on chvilku zadumaně sedí. Víte, jste tenhle měsíc už asi patnáctý, kdo by chtěl nahlásit týrání zvířat. Cože, vždyť je pátého? Ano, bohužel. Nemáme kapacity. Mohl byste podat stížnost. Ale to vám stejně každý smete ze stolu.
A tak vyjdu ven a je mi smutno. To fakt není způsob, jak potrestat někoho, kdo týrá zvířata? Prý moc ne, pes je jenom věc. Nemá duši. Berte to tak a vypusťte z hlavy. Díval se za mnou a měl v očích smutek lidí, kteří by chtěli bojovat, ale nemůžou. Šel jsem do hospody, nikomu nic neřekl a opil se tak, že mě našla blondýnka před pokojem, jak ležím opřený o zeď a blábolím něco o duších. O pravdě a spravedlnosti. Pro mě osobně se jednalo o věc, která mě dlouhé roky mrzí. Mohl jsem udělat víc, mohl jsem tomu malému psovi nějak pomoc. Cítil jsem se jako v kleci a padl na mě hrozný smutek. Nejdřív tedy opice. Bolela mě děsně hlava a styděl jsem se. Chtěl jsem být sám a docela se své milé divím, že se mnou tohle období překonala. Brávala mi ruku do dlaní a říkala mi, že nemůžu zachránit všechny, že bych měl myslet taky na sebe. Jenže já si pořád myslím, že když to takhle bude brát každý, tak to není dobré. Když uvidíte chlápka, jak fackuje malé dítě, tak se také podíváte stranou? Budete dělat jakoby nic? Tohle já neumím. Asi mám v sobě dědovy skautské zásady podpořené četbou indiánek zakořeněné až příliš hluboko.
Kdybyste věděli, jakou jsem měl radost, když byl schválený zákon na ochranu zvířat. Ne, nejsem vegetarián, ale chápu je. Jsem jen chlápek, který si myslí, že slabí by měli být ochraňováni. Týraný pes vás totiž spíš pokouše, než ten, který žije v klidu a pohodě. S lidmi je to hodně podobné. Duši máme všichni. I zvířata. Na to fakt vemte jed. A teď se prosím omluvím, dávají pořad o australské poušti. Jsem sice vystudovaný strojař, ale přírodu, tu budu milovat asi navždy. Možná by se dalo napsat, že čím jsem starší, tím víc.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
