Příběh čtyř stý devadesátý desátý - Černý nepřítel Morgoth
Ty vole, Sauron Morgothovi původně sloužil, to nevíš? Plísnil mě jeden budoucí ajťák, který měl Pána prstenů a jeho svět nastudovaný víc než já. Seděli jsme v hospodě a rozebírali knihy. Bydlel kousek vedle mě na koleji. Tedy u mého původního pokoje, na kterém jsem byl hlášený a ve kterém jsem se musel sem tam ukázat. Protože u blondýnky jsem oficiálně spát nesměl. Tenkrát se ještě hledělo, aby chlapci nebyli u děvčat. Sice jsme byli všichni pár let dospělí, ale pořádek musel být. Pozůstatky socialismu se stále objevovaly. Bude ještě dlouho trvat, než se dá všechno do pořádku. Stačilo vyrazit pár kilometrů za velká města a prohlédnout si ošuntělé domy, špinavé zastávky a všechnu tu další šeď, která nás v dětství provázela. K Tolkienovi jsem se dostal už dávno, ale jako dítě jsem jej tolik nechápal, vnímal jsem jej jinak.
Vlastně až na koleji, s kolegou z mokré čtvrti Michalem, jsem znovu objevil kouzlo těchto knih. Až na koleji mi došlo, že je kapela Morgoth pojmenovaná podle téhle postavy. Litoval jsem, že je Michal už dávno ve své rodné vsi a nemám to komu říct. Budoucího ajťáka totiž žádnej metal nezajímal. On jel elektronickou hudbu. Hrozný zvěrstvo, to vám tedy povím. Ono to bylo v mém případě všechno takový hodně amatérský. Neměl jsme teď kolem sebe nikoho, kdo by byl nadšený do muziky, kdo by se mnou sdílel tu radost z knížek. Hodně jsme spoustu věcí probírali s mojí milou, ale znáte to, ženský pohled je přeci jen jiný. V knihách super, ale muzika, ta mi dělala starosti. Já sice četl recenze ve Sparku, ale tam byl hodně heavík a ten mě, na rovinu, nikdy moc nebral. Mě hodně vadí uječený hlasy. Byly tam sice články i o deathu, blacku, doomu, ale jinak jsem nejvíc čerpal v Music Records. Pánové tam měli vždycky dopředu vystrčená nová alba a já je zkoušel podle obalu. Jako ve starých dobách, když jsem kupoval v Polsku na burze kazety, když na nich byla lebka. Učil jsem se sám. Když mě něco bavilo, tak jsem si pomalu zjišťoval informace. Někdy to bylo hodně těžký.
A tak jsem třeba vůbec nevěděl, že po skvělém albu "Odium" od Morgoth, vyšlo ještě experimentální, podivné dílo "Feel Sorry for the Fanatic". Býval jsem tehdy více ortodoxní, i když oproti ostatním jsem rád ochutnával. Ale tohle album jsem nezkousl. Slyšel jsem jej až asi po roce a něco a byl spíše zklamaný. Novinku jsem docenil až po letech. Oni totiž tihle bardi v čele se skvělým Marcem Grewem, předstihli dobu. Alespoň tak vnímám desku v současnosti. Vlastně ani nevím, kde jsem našel letáček o koncertě v Mnichově. Asi jsem byl na koleji kvůli nějakým zápočtům, co jsem nestihl během roku. Nebyl jsem zrovna vzorný student a vždy mi šlo jen o to, abych prolezl a odložil vojnu o další rok. To se mi povedlo, ale musel jsem slíbit, že o prázdninách donesu nějaké práce. Vrhl jsem se na ně na chalupě, ale nešlo to. Blondýnka se opalovala vedle mě jen v plavkách a nemohl jsem se soustředit. raději jsem odjel na kolej, potkal tam již zmíněného ajťáka, stavil se v Music records. Jo, jasně, takhle nějak to bylo.
Netuším, jestli už tenkrát začali dělat zájezdy na koncerty Ozzy a Potkan, ale s nimi jsem určitě nejel. Nebylo to kvůli ceně, ale mě to spíš nedocvaklo. Také jsem si na osamocené jízdy na koncerty zvykl. Práce o libele, to si pamatuji přesně, byla odevzdána. Mladému profesorovi sice vadilo několik věcí, ale přimhouřil oči. Vylezl jsem ze školy, oddychl si a protože nikdo nikde nebyl, zalezl jsem k Darebákovi. Ten seděl před dřevěnou boudou a líně odháněl hadrem mouchy. Už si tu dlouho nebyl, čuráku, přivítal mě mile a ihned mi nalil pivo. Byl tu i Roman, jeho kolega a asi i kuchař. Nevím, ale buřty na roštu mi opekl. Nakydal mi hromadu hořčice a protože se oba asi nudili, tak se dali do řeči. Na kolej jsem se dostal až k večeru, značně opilý. Všude zavřeno, jen nějaké dvě studentky na výměnném pobytu se hihňaly, když jsem se klátil chodbou na pokoj. Otevřu dveře a padnu na postel. V ruce žmoulám jízdenku na ráno do Mnichova. Když usínám, tak jsem sám se sebou spokojený. Ještě, že jsem vše zařídil.
Ráno mě bolí hlava jako střep. Následek to mnoha levných panáků. Vlezu do sprchy a když asi deset minut stojím pod ledovou vodou, ozve se ťukání. Nedáš si s námi, pronese podle přízvuku Polka. Mám kolem pasu ručník a stydím se. Omluvím se a když odejde, zanechá za sebou lehký závan vodky. Poblijju se. Mocně a hlasitě. Musím znovu do sprchy, zuby vyčistit. Triko Vader obléknout. Mapku s Michovem do žebradla. Peníze do jedné kapsy. Doklady do druhé. Nosíval jsem pro jistotu i nůž, takový zavírací, na chleba a na cikány, jak říkával jeden můj kamarád z Boleslavi. Vylezu před kolej a musím se vrátit. Střeva mám v jednom ohni. To nám to pěkně začíná, řvu na hajzlíku, když trpím jako zvíře. I tak jsem na nádraží asi hodinu předem. Sekaná a pivo. A pivo. Srovná mě to tak, že je mi moc fajn. Jen ještě, aby nedošlo k omylu. Já ve svých příbězích působím jako děsný alkáč, ale není to pravda. Většinou píšu o víkendech, o různých akcích. V obyčejném životě jsem hodně sportoval a taky normálně žil. Mám to takhle odjakživa. Metal sice prostupuje celý můj život, ale není to tak, že bych nedělal nic jiného. Tak na to pozor!
Kam jedeš, do Prahy co? Zeptá se mě taková ta seschlá paní bez zubů, co sedávala vždycky před hospodou. Tentokrát se jí povedlo asi někde vyžebrat pár krejcarů a tak si sedla vedle mě. Dělá na mě cukrbliky, vůbec jí nedochází, že už na to nemá. Je mi jí svým způsobem líto, ale taky mě trošku štve. Odpovím, že do Mnichova, ale raději bych si četl. Mám tu nějaké dobré sci-fi. Jo, tam jsem se prodávala, po tomhle těle frickové toužili! Nakloní se ke mě, smrdí jí z tlamy a dá si seschlá prsa k sobě. Udělá pusou kroužek a naznačí rukou kouření penisu. Pivo dopiju hodně rychle a jdu raději na perón. Na lavičce je plno a tak si musím číst vestoje. Nevadí mi to, nasedím se ještě hodně. Do kupé se mnou vlezou dvě holky, našlechtěný jak na nějaký večírek. Až někde u hranic mi dojde, že jedou do práce. Do bordelu, kde prodávají svá těla tlustým Němcům, jak samy říkají. Se mnou se baví s takovým tím povýšeným pohledem někoho, kdo má peníze a vydělal je rychle. Smějí se mé housce se salámem i tatrance. Jsem pro ně vágus s dlouhým vlasem. Raději nasadím sluchátka, zapnu play na discmanovi. Cesta mi tak hezky uteče. V Mnichově se rozloučím se slovy, tak hezký den a příjemné kurvení. Koukají na mě jak dvě larvy. Jsou hloupý, ale hezký. Co k tomu dodat? Takových je.
Darebák sice chlastal a roznášel pivo už hodně let, ale hloupý rozhodně nebyl. Doporučil mi hospodu se skvělým pivem. Název si už nepamatuji, ale vzpomínám si, že všude na zdech byly koně a povozy. Něco jako u nás zájezdní hostinec. Zkouším znovu poslouchat nové album Morgoth, ale nelíbí se mi. Raději volím staré kousky a jsem sám překvapen, kolik toho v žebradle nesu. Když je už k večeru, musím se trošku projít. Mám hladinku a chci si z koncertu něco pamatovat. Když už se táhnu takovou dálku. Nikdy jsem moc nechápal lidi, co jsou mrtví pár metrů za vstupem, co blábolí uprostřed davu. Líbí se mi takové to opojné, opilecké a blahosklonné pivní rozpoložení, ale rozhodně nechci být totálně na plech. Před klubem Incognito je několik lidí. Uvnitř se už ladí. Vlezu dovnitř a zalezu si do kouta. S nikým se nebavím, soustředím se jenom na muziku. Tehdy jsem znal všechny texty, jednotlivé melodie, dokonce i příběhy kapely. Morgoth jsem miloval v období Cursed, to byla neskutečná deska.
Neutuším, jestli to byl poslední koncert kapely na nějakém turné, ani nevím, jaké tehdy byly vztahy v kapele, ale na pódiu působili Morgoth jako parta sólistů. Marc Grewe odvedl skvělou práci, kytaristé také. Bicí v pohodě, ale něco mi tam chybělo. Bylo to hodně zvláštní vystoupení. Já se vždycky těším, dovedu ledacos odpustit, ale tady mi něco nesedělo. Samozřejmě, nebyl to žádný průšvih, pořád to bylo o level výše než většina českých kapel (ty dobré prominou), ale neřezalo to tolik, jak jsem si představoval. Hodně se hrálo z poslední desky a to fanoušky moc nebavilo. Alespoň tak jsem vše vnímal já, mladý muž ve stínu. Podupával jsem si sice do rytmu a určitou sílu a tlak to mělo, ale jako celek jsem byl rozpačitý. Černý nepřítel Morgoth mě vůbec neděsil. Předkapely si nepamatuji, ničím mě nezaujaly, ale je klidně možné, že se jednalo o nějaká v budoucnosti slavnější jména. Nevím. Jdu Mnichovem a přemýšlím, jak vlastně celou akci vstřebat. Potkám pár prostitutek, všechny mluví česky a polsky. Nenabídne se mi žádná, asi vypadám fakt chudě.
Zalezu si do kouta na nádraží a čekám na vlak. V kupé ihned usnu a jsem rád, že se probudím kousek před Plzní. Měl jsem si s sebou vzít bágl, mohl jsem zpátky na chalupu rovnou. Místo toho se ploužím vyhřátým městem a poslouchám Paradise Lost. Musím se uklidnit, na nějaký nářez nemám náladu ani chuť. Volám z koleje mámě do práce, přijedu zítra, jak se máte? Blondýnka je sama na chalupě, uvidíme se o víkendu. Nahodím batoh na záda a vydám se k nádraží. Nemám už moc peněz a tak dojedu jenom do Prahy. Metrem na Českomoravskou a pak pěšky, dlouho pěšky na výpadovku. Kam jedete? Zahlaholí starý rocker z bavoráka. Vyprávíme si až do Liberce, je to borec a dobrá duše. Na tramvaj do Jablonce ještě mám, ale pak musím pěšky. Leží před chalupou a má na sobě plavky, přesně jak jsem si představoval. Naberu do rukou deštivou vodu ze sudu a pokropím ji. Ječí a opětuje můj útok. Skončíme v objetí, já se přiznám, že mám zápočet a pak začnu dlouze vyprávět o tom, jak jsem potkal černého nepřítele Morgotha.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
