Příběh čtyř stý devadesátý devátý - Hlídač
Občas jsem míval trošku výčitky. Psa jsem chtěl ve čtrnácti hlavně já. Byl tenkrát takovou malou náplastí na to, že jsem si vytrpěl na dovolené v Rumunsku své. Spadl jsem z druhého patra na betonový sokl a praskla mi žíla v břiše. Zažil jsem tamní nemocnici s chudáky ležících na chodbách, žebrající děti, když mi přinesli jídlo i znásilněnou Polku, co měla kapavku a byla se mnou na pokoji. Už jsem tenhle příběh sepsal a zrovna na něj vzpomínám. Jsem sám na chalupě a hlídá mě tu malý knírač. Trošku během mé nepřítomnosti zvlčel. Máma ho rozmazluje a znáte psy, dokáží si vás omotat kolem prstu. Hodně si čtu, sedím pod kaštanem a on mi leží u nohou. Jakmile někdo projde kolem, zavrčí. Hlídá dobře. Povídám si s ním a on naklání hlavu, rozumí mi. Pohladím ho a vyndám včera uvařenou kost, co jsem koupil za pár korun u řezníka. Lehne si na zápraží a dá se do práce. Kdybyste viděli jeho obličej, mysleli byste si, že se usmívá. Dávno už vím, že to umí.
Vezmeme to na hřebeny. Kolem starých vilek, co tam straší, ve kterých Němci zabíjeli Čechy a naopak. Válka je tu, i po tolika letech stále otištěna do lidských osudů. Jakoby celou vesnici rozervala, vykořenila a nikdy už nesrostla dohromady. Je tu spousta opuštěných stavení po odsunu, které nikdo neobsadil. Ruční dílny, sklárny nebo jen sklady. Jsem na Muchově a dávám si psa do batohu. Po skalách nemůžeš, vysvětluju mu, ale nelíbí se mu to, vrtí se, kroutí a dává mi najevo, že by raději čmuchal kolem. Dám mu piškot, což ho trošku uklidní. Slezu dolů, jednou málem spadnu. Sem slunce nesvítí, je vlhko. Vydám se směrem k polským hranicím. Procházím cesty, které jsou dnes obyčejné, ale kdysi, když jsme byli malí kluci, tak to bylo to největší dobrodružství. Byl jsem pak ve škole za hrdinu. Aspoň na chvilku mě, brýlatého kluka poslouchali. Někdo mi nevěřil, protože přeci není možný, abychom toho tolik zažili. Měl jsem ale kamarády, co mi zobali z ruky. Byli jsme dobrá parta. Přemýšlím o tom, když mi najednou začne štěkat batoh. Leknu se a upadnu. Pud sebezáchovy mě hodí na břicho. Odřu si lokty. Hergot, co to bylo?
Z mlází vyleze srnka. Uff. Tys mi dal. Vypustím šelmu ven a on se rozeběhne po louce. Nechám ho, i když vím, že být tu lesník, už by střílel. Aspoň se trošku proběhne, srnku stejně nechytne, na to je moc malej. Vrátí se po chvíli a přijde mi, že je smutný. Hele, já bych taky medvěda nedal, řeknu mu a odříznu mu kus špeku, co jsem si vzal na cestu. Mlaskáme na kamenech a podělím se i o vodu. Je nám tak nějak dobře na duši. Příroda je fakt mocná čarodějka. Vždycky tu pookřeju. Mám město rád, líbí se mi, že je všude kousek, že můžu za kulturou, rád se procházím jen tak ulicemi, ale po nějakém čase potřebuji vyčistit hlavu. Psovi dlužím mnohé a tak jsem ho rád na pár dní vzal s sebou. Musíme dál, vypadá to, že dnes asi budeme spát pod širákem. Otevře se před námi údolí a dole je potok. Ani nemusím nic říkat. Za chvilku na sebe cákáme a mezi nohama se nám proplétají pstruzi. Dva chytnu do dlaní, ale pustím je, jsou malincí a jídla máme dost. Nahodím znovu batoh a cítím se jako tramp. Svoboda, chápeš, tohle je svoboda, drbu psa za ušima, jak to má rád. Mlaskne, jasně, že ví, o čem mluvím.
Nikde ani živáčka, ani ptáci nezpívají. Les najednou utichl, jak to dělá vždy v momentech, kdy jsou šelmy na lovu. Pes stojí přede mnou a větří. Je napnutý jako struna. Dívám se stejným směrem jako on, ale nic tam nevidím. Může to být klidně myš, tohle plemeno bylo původně chováno v konírnách a hlodavce lovilo. No nic, i ty se můžeš splést. Vyjdeme na mýtinu a tam je několik budov. Vypadají zchátrale, rezavá vrata vržou v rytmu vánku. Na zdi je nastříkáno jude a hned vedle hákový kříž. Na druhé stěně zase srp a kladivo. Koukám, tady se podepsala celá historie. Něco záhadného mě láká dovnitř. Připadám si jako uhranutý. Rozum mi říká, abych tam nechodil, ale zvědavost, ano, takový ten klučičí neklid, mě láká dovnitř. V hlavě uslyším babičku, jak mi hrozí prstem. Ještě se řízneš o rezavej hřebík a dostaneš sněť jak starej Vomáčka. Ten šel vožralej do obalovny krást hnojivo a škrábl se o plot. Neumyl si to a do dvou dnů dostal otravu krve. Byl celej černej, když ho našli. Odeženu myšlenky a otevřu dveře, které jsou vachrlatě usazené v pantech.
Jak jsou zarezlé, tak se ale rozjedou do stran celá vrata. Nejdřív se leknu, ale pak mě upoutá něco, co stojí uprostřed dvorku. Pes, ty vole, velkej černej pes. "Brito, vem si je, trhej, kousni je do prdele": ozve se takový divný skřehot. Můj malý knírač se postaví přede mě, s úmyslem mě chránit. Vůbec mi není divný, že tady, uprostřed lesů, někdo žije. Navíc v takových barabiznách. Objeví se přede mnou dědeček jak z pohádky. Usmívá se, co tady děláš mladej, omlouvám se, já se děsně lekl. Sem nikdo nechodí. Chvíli stojíme proti sobě, mě se postupně uvolní napnuté svaly. Chce pohladit mého psa, ale ten se nedá. Je nedůvěřivý. Vrčí na něj. Je mi divný, že jeho hafan nic nedělá. Jen tam tak stojí a dívá se na nás ze stínu. Opatrně jej obejdu a přijmu pozvání na čaj. Jsem mladej a důvěřivej. Znáte samotáře, když je to chytne, tak musí pořád mluvit. Vypráví mi, aniž bych se ptal, jak je tu od války, že mu řekli, aby hlídal tenhle bývalej statek. Patřil kdysi Polákům, pak ho prodali Čechům, který tady kolem těžili dřevo a pak si ho vzali Němci. Chci se zeptat, proč ten nápis Jude, ale když se nadechnu, jakoby mu přeskočilo a začne mi sprostě nadávat. Místo obličeje má škleb a mluví hodně sprostě. "Uříznul bych ti čuráka a klidně bych ho sežral": vříská. Leknu se a je mi tak nějak těžko na duši. Pes si sedne přede mě.
Brito, utrhni mu koule. Zařve ještě, pak mu zase přeskočí a usměje se. Milej dědoušek. Klidným hlasem vypráví jak se sem dostal, jak měl ženu a děti, jak ho opustili, protože musel ty malý zmrdy zabít. Zase se leknu. Dáš si nějaký maso? Je zase klidný. Jako by měl v sobě dvě osobnosti. Někdy je to záležitost několika vět, jindy se otočí pro cukr a změní se mu tvář. Pojď se podívat vedle, něco ti ukážu. Nejdřív je to pár fotek, takové ty normální rodinné. Pak se na jedné objeví vysoký pán s knírkem. Má v ruce bič. Ten mi strkal do prdele, když mě šukal. Hahahahahhaha. Otevře další album a já jsem jak opařenej. Přeběhne mi mráz po zádech. Fakt se bojím, pes začne kňučet, protože on vždycky vycítí, jak na tom jsem. Jsme spojení. Na dalších fotkách jsou samý hnusný věci. Morbidní hnus. Rodiny se svými mrtvými dětmi, jak se to dřív dělávalo. Ale i něco horšího. Mrtvá, mučená zvířata, bičování lidí. Vůbec nevím, kde ty fotky sehnal. Některé jsou ještě černobílé, jiné ale už nové, lesklé. Asi u mě zapracuje pud sebezáchovy. Pár hororů jsem už četl a zrovna jsem si připadal, že jeden reálný začíná. Zmrdi, zmrdi, proč se na mě tak dívají? Utíkám přes další místnost. Jenže upadnu a kousne mě, co to hergot... liška. Kurva, kolem mě jsou samý vycpaný zvířata. Vezmu psa do náručí a otevřu okno. Pod námi to není hluboký a tak skočím. Dopadnu na něco měkkého. Ano, je to Brita, která je také vycpaná. Proč utíkáš, ještě si nedopil čaj, volá na mě mile, skoro pohádkově. Je mi to jedno, jdeme pryč. Pomalu se stmívá. Vydloubu ti oči, propíchnu ti koule, ty svině...
Nevím, kam utíkáme, ale je mi divný, že i pes je zticha. Je v nás obou malá dušička. Ne, nikdo nás nehoní, ani nestopuje. Přesto mám divný pocit. Když v dálce zmizí světlo hlídačova statku, pomalu se uklidním. Ještě, že mi zůstal v kapse nůž. Na batoh peču, vracet se tam nebudeme, ne? I v noci se stávají zázraky. Najdeme cestu. Nevím, kam jdeme, hlavně jen směrem pryč. Pes si mě hlídá, ujdeme snad patnáct kilometrů a už svítá. Pár domků v údolí vypadá přívětivě. I když my už teď nevěříme nikomu. Jsme hladoví, žízniví a pronásledují nás přízraky. Co bych dal za trochu vody. Kousek chleba. Ty asi sníš o špeku co, takovej hezky vyuzenej, taky bych si dal říct. Špek tedy nemám, ale upekla jsem štrůdl, ozve se za námi. Nějaká paní, se širokou sukní, nese hrnec plný mléka. Stračena vám dala i trochu mléka, jestli chcete. Starej ještě spí, on dělá na dráze, tak když budete chtít, vezme vás na stanici. Vůbec se mě neptá, kde jsme se tam objevili. Tenkrát lidé na horách ještě věděli, že nejdůležitější je se najíst, schovat se do tepla a pak, až je čas, na slova. Na tu máš, naleje misku psovi, který se na ní vděčně podívá. Nevypadáš jako Pražák, v lese to umíš, co? Co se ti stalo? Vyprávím celý náš příběh.
Jojo, tak to máte štěstí. Starej Biederman byl zavřenej dlouho ve vězení. Někdy po válce vyvraždil celou svojí rodinu. Oni mu tedy statek sebrali, není jeho, ale neměl se kam vrátit. Hráblo mu. On už jeho otec byl divnej. Dřív bydleli dole ve vsi, ale on měl problémy s tím, že obtěžoval děti. Mlátil svoji ženu, ale hlavně Biedermana. Tak nejdřív bydleli na statku jako čeledíni. Jenže znáš to, válka je svinstvo, nastěhovali tam Němce a jeho i sestru, tam měli jako sluhy. Říká se, že jí znásilňovali, že se tam děly hrozný věci. Pokřižuje se a podívá se na zeď, kde visí Ježíš. On je neškodnej, říkal to doktor z Tanvaldu, ale já ti nevím. Tak divně kouká, je tam jen on a ty jeho vycpaný zvířata. Asi ti ukazoval fotky, co? Něco si koupil načerno v Polsku, něco je tam po Němcích. Je to hnus. Měl by bejt v blázinci, nevíš, kdy mu zase houpne. Pak se probudí pantáta, celej rozesmátej. Dělá si z paní srandu, že nás jako načapal, ale myslí to v dobrým. Ona celá zčervená a já si říkám, jak je ten svět zvláštní. Jdete se jen tak cournout lesem, vyvenčit psa a vyčistit mysl a nejdřív spadnete do temný lidský stoky, abyste pak potkali dva, co se i po letech mají rádi a mají zlaté srdce jak z pohádky.
Je to dobrej pes, hlídal tě celou dobu, co si spal. Měli jsme tři hodiny času, vlak jel až odpoledne. Jezdíval jeden denně. Nasedneme do starý rozhrkaný škodovky a vydáme se k nádraží. Moc děkuji, opakuji stále dokola. Mám štěstí, pán řekne průvodčímu, co se mi stalo a jedu až do Smržovky zadarmo. Vrátím se pomalu do chalupy a padnu na postel. Najdu tu ještě zbytek chleba a nějaký špekáčky. Podělím se. Zatopím v kamnech, pořád je ve mě velkej chlad. Pes se stočí do klubíčka. V noci mě probudí šramot. Na půdě je asi zase kuna. Vezmu si pohrabáč. Je za knihovnou. Achjo. Bouchnu do dřevěných polic. Nic. Jen trochu starého prachu. Udeřím víc a na hlavu mi spadne kniha Hlídač č. 47. Nejdřív mi zatrne a pak se rozesměju do ticha. Když se vrátím do pokoje, pes leží v mé posteli. Dnes můžeš kamaráde, zasloužíš si to.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
