Invaze zlodějů těl - Jack Finney
1955 (2023), Fobos
Nemohl jsem zase jednou zvednout ruce. Celý den jsem pracoval, stěhoval, sekal dříví, tahal věci těžké tak, že by to bylo pro tři chlapi. Pomalu stárnu a už to není jako ve dvaceti. Pořád dokážu zabrat, ale tyhle jarní práce jsou pro mě fakt náročné. Každopádně mám hotovo, hospodu rekonstruují a ani se mi nikam nechce. V televizi zase nic nedávají a internet je zahlcen špínou a zlem. Rozsvítil jsem si raději lampičku a oprášil prach ze staré knihovny. Ve vlaku jsem dočetl jednu skvělou knihu a nemám teď co číst. Asi jste si všimli, že jsem se svými pátečními knižními tipy začal v dobách covidu, když jsem seděl celý den doma u počítače. Abych zabil čas, tak jsem si vytáhnul staré výtisky a přemýšlel jsem, jestli mě ještě budou bavit. Uvelebím se v křesle a obřadně otevřu Invazi zlodějů těl. Knihu, kterou jsem nečetl dlouhých třicet let.
Potkat stejně naladěné jedince není vůbec lehké. Ono je čtení hodně intimní věc, člověk se s tím zase tolik nesvěřuje. Asi to mám v sobě, na základce se mi smáli za to, že jsem měl obrovské brýle a sedával jsem v koutě. Když už mě nebavily různé sporty, u kterých se všichni jenom hádali, utíkal jsem do příběhů, půjčených v místní knihovně. Otevřel jsem první stránku a nasál pach zatuchliny. Bože, to je takových let. Navíc už tenkrát byl tenhle příběh velmi starý. Napsáno, prosím pěkně, v roce 1955. Přesto stále svěží a čtivé, o tom se přesvědčím záhy, jakmile se začtu a najednou je půlnoc a já bych fakt měl jít spát. Oči mě pálí, záda mám v jednom ohni. Dopiju pivo, usnu a zdá se mi o Plzni, ve které se ztrácejí těla. Mimozemská temnota zaplavuje lidské mysli a navíc se mi to všechno spojí se sociálními sítěmi. Ta nenávist, když tam vlezete. Není to vůbec hezký sen.
Ráno jsem rozlámaný (nevím, jestli se ještě může říkat jak cikánské hračky, ale risknu to). Když piju čaj, tak se mi klepou ruce jak vyklepaný Startky. Zajímavé je, že mi ihned naskakuje spousta starých hlášek, které se říkávaly za mého působení na kolejích v Plzni. Je to knížka, jak jinak, z antikvariátu. Holky mě tam znaly, schovávaly mi dobroty. Býval jsem vtipný mladík, s jiskrou v oku. Poměrně ztepilý a ani jsem si neuvědomoval, jak to mezi námi jiskří. Kam jste se všechny poděly? Nasednu na vlak, knihu si beru s sebou. Vedle mě dvě Němky, s ostře řezanými rysy. Najednou mi dojde, že na mě jedna z nich mluví. Musím si sundat sluchátka, ona má hluboký hlas, který vůbec nesedne k jejímu mládí. Říkám, že je to skvělá knížka. Viděla jsem i film. To já taky, zamumlám anglicky, do které přejdeme, protože jsem kdysi sice po německu plynně hovořil, ale dnes jen marně hledám slova. Usmívají se na mě, i když jsou o hodně let mladší. Možná mám pořád jiskru v oku, myslím si chvilku, ale pak mi to přijde spíš úsměvné. Nejistoty stárnoucího muže, napadne mě ještě, ale ony pak ve Všetatech vystoupí a mám zase svůj klid.
Je to takové to klasické, skvěle napsané sci-fi, s parádními myšlenkami, čtivé. Dnes již slavná kniha, která by neměla chybět v žádné knihovně fanouška stylu. A myslím, že nejen jeho. I když tento žánr nemáte rádi (což osobně nechápu:)), tak by se vám stejně mohla líbit. Ještě než dojedeme do Prahy, mám celou knihu za sebou a když si jdu koupit něco k pití a jídlu, tak musím do rohu. Kousek od lidí. Potřebuju to všechno v sobě zase vstřebat. Bavilo mě to hodně, i po mnoha letech. Samozřejmě, vše vnímám trošinku jinak, ale pořád cítím tu sílu, takové to nadšení, které v sobě mívám, když dočtu něco dobrého. Trošku sobecky si potom zařadím Invazi zlodějů těl do své knihovny v Plzni. Když si to vezmu kolem a kolem, tak mě tenhle příběh zasáhl tehdy i dnes. Přirovnal bych jej k takovým dílům jako Den Trifidů nebo Ledové peklo.
Tak a to je všechno. Na závěr snad jen jediné. Víte co se mi na té knížce líbilo nejvíc? Takové to plíživé, strašidelné zlo a temnota. Zvláštní potom je, že mi současný stav světa přijde jako počátek konce, jakoby tu emzáci dávno byli a hráli si s námi. Dezinformace, kterým věří i lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, válka kousek od nás, divné chování některých jedinců. Hele a neztrácejí se vlastně těla? Jasně, je to nadsázka, ale faktem je, že mám pocit, že se něco děje a není to nic dobrého. Nikdy jsem to v životě neměl. Tak a teď už fakt konec. Myslím si, že své pocity z knihy jsem vám již popsal a teď už je to na vás. Za mě skvělá kniha, kterou jsem si zase moc rád přečetl. Mějte se úplně nejvíc dobře, mějte slunce v duši a děkuji moc za pozornost.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoho tichého večera odhalí doktor Miles Bennell děsivou skutečnost. Poklidné kalifornské městečko Mill Valley, kde žil a pracoval celý život, se pomalu, ale jistě mění. Neznámá hrozba z vesmíru pronikla do samého srdce jemu známého světa a mimozemské formy života pokradmu zaplavují těla a mysli jeho sousedů a přátel.
Nezbývá než se postavit protivníkovi, před kterým nelze utéct. A nebezpečí se může skrývat za každou známou tváří...
Román, který poprvé vyšel v roce 1955, je klasickým příběhem o mimozemské invazi a vítězství lidského ducha nad neviditelným nepřítelem. Stal se rovněž předlohou pro několik úspěšných filmových zpracování.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
.JPG)