Příběh čtyř stý devadesátý pátý - Rozpravy o víře
Zima, je mi děsná zima. Ležím uvězněný v ledu a pomalu umírám. Kolem mě se procházejí zástupy těch, které jsem za svůj život potkal. Krásné dívky, kluci, co jsme spolu poslouchali metal. Proč jsem tak sám a proč jim všem nemůžu říct, že je mám rád? Někteří mají smutek v očích, je jedno, jestli jsou živí nebo mrtví. Procházejí skrz mě, jako bych neexistoval. Umřel jsem? Narodím se někdy? A proč mám tak zmrzlé kosti? Mladíku, jste v pořádku? Plácá mě někdo po tváři. Uvidím tvář kněze. Pomalu se mi začíná rozjasňovat. Jsem sám na horách na chalupě. Včera jsem zašel do hospody, jen tak v klidu popil, nic velkého, ale asi jsem cestou domů uklouzl a praštil se do hlavy. Poděkuji a chci se vydat svým směrem, ale nenechá mě. Ležím kousek od starého hřbitova. Zavede mě na faru a ošetří lebku. Bolí to, ale mě zaujmou staré knihy, rozložené všude kolem.
Zeptám se, protože mám někde v sobě zakódované, že bych chtěl být knihovník. Nikdy se mi to nepovede a tak už jenom sním, že možná jednou, až budu starý, třeba jako přivýdělek k důchodu. Pokud mě někde budou chtít. Začne vyprávět. Mluví zajímavě, laskavě, jak to jenom muži víry dokážou. Má lehký polský přízvuk. Nesoudí mě. On byl prý v Parkhotelu ve Smržovce také. Slunce vyleze pomalu na povrch a my se přesuneme ven. Zůstávám i proto, že na rozdíl od jiných mi nic nenutí. Je takový civilní. Je to dobrej chlap. Jen má smutný pohled, jako ti, co mě navštívili v mé noční můře. Řeknu mu to a zeptám se, jak se to stane, že mladej kluk opustí vše hezké a dá se na celibát a tráví čas ve starých kostelech, v klášterech. Chvíli se zamyslí, potom mi nabídne kafe. Potřebuju jej. Můžu si zapálit? Ano, ale venku, na terase. Sám jsem ji postavil. Ze dřeva ze zdejších lesů. Sedneme si, usrkáváme horký nápoj. Silná káva, co? Jako můj život. Řekne mi a já poslouchám.
Jsou lidé, kteří umí mluvit. Protože dávají do slov srdce. Nijak se nepřetvařuje, nemluví vznešeně a tiše. Naopak, ve větách je vášeň. Chodil s dívkou, co ji měl rád, ale zároveň byl zmatený. Silně věřící rodina ve Wroclawi. Starší sestra, která se s ním jediná baví. Jsem vlastně velký hříšník. Ta kterou jsem měl rád, podotýkám platonicky, zemřela na těžkou nemoc. Pomalu, trvalo to snad rok, což vám v tomhle věku přijde hrozně dlouho. Bolelo to a bolí to dodnes. Byli jsme ještě děti, ještě jsem nevěděl, že nejsem na holky. Hele, a není to u katolíků těžký hřích? Zeptám se, protože jsem o tom už někde slyšel. Zašeptá, že ano. A dívá se u toho do dálky, na lesy, které se vlní větrem, na pasoucí krávy. Vypadá to, že jsem utekl, co? Dodá. Je to svým způsobem pravda. Šel do kláštera, pral se s vírou, s odříkáním i s tím, že nemohl nikomu říct, že se mu líbí kluci. Zvláštní osud, řeknu mu a je mi tak nějak divně. Ne, nemám strach, ani nejsem zhnusený, jen moc nevím, co říct. Nechceš se podívat na knihovnu? Navrhne a já se omluvím, že musím za svoji holkou, čeká na mě celá vyděšená.
Jde mi naproti. Potkáme se u křížku na rozcestí. Dostanu pěkně za uši, nejdřív mě vůbec neposlouchá. Teprve když jí dojde, co se stalo, padne mi do náručí. Musíš na sebe dávat pozor. Najíme se a jdu si lehnout, hlava mě přeci jen pořád bolí. Když se probudím, tak je noc. Spal jsem jak zabitej. Beze snů. Teď nemůžu zabrat. Svítá až za tři hodiny, tak si vzpomenu na svého dědu a vylezu na půdu. S baterkou v ruce začnu vytahovat staré knížky. Sbírka o budhismu, taoismu, katolické spisy, ohmataná bible, ale i korán a tóra. Je tu vše, co si hrdlo ráčí. Něco jsem četl jako dítě, mnohé vůbec nepobral. Oklepu prach, sednu si do kuchyně, abych nerušil a ani nesvítím. Čekám na slunce a hlava mi šrotuje jako by se měla každou chvílí zavařit. Jsem odkojený metalem, který se k jakékoliv víře těžce vymezuje. Navíc jsem vyrůstal v zemi, která kněží pronásledovala a z kostelů udělala sklady. Babičky sice věřily, ale také jsme měly v rodině velkou židovskou část. Rodiče byli ateisté. Jak se otevřel po revoluci svět, tak spousta lidí hledala něco jiného, než materialismus nebo si vzpomněla na zapomenutou víru. V kostelech nebylo sice úplně plno, ale prázdno také ne.
Ve škole nejen, že nás učili pokřivenou historii, ale o víře jste se toho moc nedozvěděli. Už jsem se setkal i s různými sektami a zatvrdil jsem se v tom, že tohle není nic pro mě. Ale asi jako každý jsem jihl o vánocích a když se stalo něco zlého, tak jsem se díval k nebi. Bohu jsem nedovedl odpustit spoustu věcí. Třeba smrt Kačenky, vozík a utrpení Kristýnky. Nikdy jsem nepochopil, proč se ze skvělého otce stal démon. Pak jsem potkal na koleji Michala, který o těchto věcech často diskutoval. Oba jsme se shodli, že nám je nejblíž budhismus, ale byla to tak trošku studentská póza. Ovlivněni hippies i beatníky, jsme chtěli být také takoví. Hledali jsme, asi jako každý mladý. Hodně jsme o těchto věcech přemýšleli a vůbec jsme si neuvědomovali, jak nás dodnes ovlivňuje křesťanství. Je v našich genech, výchově, morálce, jsem jím nasáklí, a je úplně jedno, kolik obrácených křížů máme na tričku. Tohle je o něčem jiném.
Vzal jsem to hezky popořádku, nejdřív bibli. Snad poprvé v životě jsem pochopil mnohé. Lidé jsou ze své podstaty zvířata, o tom se můžete přesvědčit každý den. Potřebují nějaký řád, většina se nedovede rozhodovat sama. To vám klidně podepíšu vlastní krví. Všechny ty pózy, které metalisté mají, jsou většinou opravdu jen těmi pózami. Těch pár pomatenců, co zapalují kostely, to nevytrhne. Ničit něco hezkého umí každý. Těžší je budovat. Ty už si vzhůru? Ptá se mě rozespale, ale já jen něco zabručím. Není se mnou řeč několik dní. Vždycky si sednu pod starý kaštan, jako to dělávám dodnes, rozložím si knížky, dělám si dokonce poznámky. Pomalu zjistím, že jsou si všechny víry hodně podobné. Většinou v nich není nic hrozného, ale je také pravda, že nejen v koránu se najde spousta věcí, které jsou již zastaralé a přežité. A taky pěkně agresivní. Nakonec v podstatě zjišťuji, že je to hrozně jednoduché. Věřte si čemu chcete, jen to nikomu nenuťte. Je to soukromá, niterná věc. Potkal jsem spoustu věřících, kteří byli skvělí, ale i magory, zaslepené a hloupé. Je to tak se vším. Každý není chytrý a morálně na výši. S tím je nutno počítat.
Hodně se o tom bavíme, diskutujeme. Nejen s blondýnkou, ale i s knězem, kterého potkáváme snad každý večer, když se jdeme projít. Pokaždé se posadíme a mluvíme o všem. Jen tak, nezávazně. Jsem nejdřív hodně opatrný, nerad se otevírám cizím lidem, myslím si totiž, že není nutné, abych odkrýval svoje soukromí, ale on je moudrý. Ano, je to zvláštní slovo, o kom to můžete tvrdit? O babičce, která zažila dvě světové války? O tetách, co si prošly Osvětimí? O dědovi, který byl tak laskavý, že dodnes vidím ve snech jeho úsměv? O hodných matkách, co objímají svoje děti? Nevím, ale u něj mi to často vyskakovalo na mysl. Možná to bylo tím, že tu nikoho moc neznal. Do kostela chodilo jen pár Němců, co nebyli odsunuti, několik Poláků a sem tam nějaký Volyňský Čech, co dostal po válce chalupu. Lufťáky nějaký kostel nezajímal a místní nasadili na klasickou zaprděnou notu. Je to cizák a ještě navíc černoprdelník. Ani si k němu nepřisedli ke stolu.
A tak jsem jedno nedělní ráno vstal a na mši jsem zašel. Už jsem na nějakých byl, ale to bylo v Boleslavi. Tam to bylo takové neosobní a kněží mi připadali divní. Usedl jsem do lavice a když začal mluvit, usmíval se. Udělal jsem mu radost. Když se všichni rozloučili, vylezl jsem ven. Našel si víru? Ptá se mě, ale bere to jako vtip. Já už věřím jenom v metal, řeknu mu a v tu chvíli vím, že se z nás stali přátelé. Naše kamarádství trvá dlouhé roky. Pokaždé, když přijedu, tak zajdu aspoň pozdravit. Pokecáme u kávy nebo zajdeme na pár piv do hospody. Líbí se mi ten jeho klid, nadhled. Kolem utíká splašený život, řešíte problémy, práci, brigády, školu, ženský a chlapi a on si restauruje knížky, opravuje kostel a seká zahradu. Někdy ti závidím, snad jen ta samota, ta by mě děsila, to já neumím. Možná nevydržím jenom sám se sebou, směju se. Nikdy mě k ničemu nenutil, nikdy mě nepřesvědčoval. Kdyby to udělal, tak jsem oba věděli, že by byl asi konec. Hodně jsme rozprávěli o víře, o Bohu, o filozofii. Naučil mě hodně, dával mi spisy, které byly těžké na čtení, ale jak píšu, byl jsem mladý a to máte hlavu jako houbu, která je nasáklá informacemi. Dokážete je zpracovat. Některé večery, když jsme jen tak sedávali před kostelem a před námi se vlnil les, si pamatuji dodnes.
Nejen chlebem je totiž živý člověk. Potřebuji i něco do hlavy. Dobré knihy a lidi kolem sebe. Víru v lepší zítřky. Víte co je nejlepší? Nejvíc jsem vzpomínal na našeho milého kněze v dobách, když se nám narodily děti. Některé věty mám vypálené navěky v hlavě a vezmu si je do hrobu. Ne, vlastně, musím je někomu říct. Třeba o ně někdo bude stát. O víře se dá diskutovat dlouhé hodiny, klidně i dny. Není zase tolik důležité, v co a jak věříte. Hlavní je, abyste se uměli usmívat. Uplynulo mnoho let, na skráních se objevily první šediny. Připadal mi poslední dobou trošku shrbený. Jakoby se choulil do sebe. Věřících ubývalo, pak kostel vyhořel a on ještě chvilku bydlel v sousedství. Pak se přišel rozloučit, že je nemocný a že se vrací do rodné Wroclawi. Následovalo několik milých dopisů a potom nevím nic. Možná umřel, ale rozhodně nežil nadarmo. Kdyby nic jiného, tak ve mě rozhodně zanechal stopu, otisk hezkých vzpomínek. Zvláštní co? Starý metalista, co měl za kamaráda kněze, který se netajil tím, že měl rád kluky. A víte co, jsem dodnes hrozně hrdý na to, že jsem se mohl považovat za jeho kamaráda. To mi připomíná, že bych se měl někdy podívat do Wroclawi. Opatrujte se a děkuji za pozornost. Moc si vážím toho, že čtete mé zážitky i úvahy.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):