Příběh čtyř stý devadesátý šestý - Punkoví tuláci
Jdeme do kopce a mě začínají bolet nohy. Mám plnou krosnu lahváčů. Nakoupili jsme dole v Tanvaldu a do Desný je děsnej krpál. Potím se, i když už je nějakých patnáct stupňů. Jsem zvědavej, jestli přežijeme noc. Máme starý stan po dědovi a každý jeden spacák. Nálada naší dvoučlenné výpravy je dobrá. Proto jsem se také nechal přemluvit. Přijel jsem na chalupu, sekal dva dny dříví a myslel po večerech na blondýnku, když jsem si prohlížel katalog bižuterie. Byla tam jedna, co jí byla moc podobná. Nebo jsem si to aspoň myslel. Když jsem se ráno probudil, seděl na lavičce Venca a kouřil. Nechal mě vyspat, ale pak se zeptal, jestli bych s ním nešel na túru. Jen tak pokecat, přespat v lesích, vylézt na nějakou horu, podívat se do kraje. Nojo, ale já musím nasekat dříví. A tak si vzal druhou sekeru a za chvilku jsme měli hotovo. Když si vzpomenu, jaký býval nešikovný a tak trošku mimoň. Je z něj skvělej chlap. S jiným bych asi do divočiny nešel. V hospodě jsme si včera rozložili mapu a na papír si okopírovali trasu, kterou chceme zdolat. Spousta kilometrů, ale jsme mladí a plní síly. Vezmu i baterku, co kdybychom museli někam v noci.
A tak probíráme klučičí věci. Děláme si prdel, vzájemně se shazujeme, ale jen tak mile, neškodně. Nadáváme na hloupý lidi, smějeme se debilům. Každý jich máme ve svém okolí spoustu. To je taky zajímavá věc. Jakmile člověk odroste dětství a pochopí, že všechno není jenom zalité sluncem, tak si v sobě ještě nějaký čas nese naivitu. Už nás zkrátka trošku ohlodal život. Máme ještě hodně daleko do nervnosti některých starců, ale už víme, že život je někdy pěkně tvrdej. Venca s Petrou hodně řeší děti. Několikerý potrat po sobě jim na klidu rozhodně nepřidává. Možná i proto potřeboval trošku vypadnout. Musí to být hrozné, nedovedu si to představit. Každé oznámení o těhotenství vítali s radostí. Postýlka připravena, všichni se těší. Po několika měsících se ale pokaždé stane něco špatného. Už vyřešili otěhotnění, ale donošení je problém. Ty vole, já se dokonce modlil, ukončí svoji bolest Venca a zastaví se uprostřed kopce. Nemám to moc rád, raději bych vydechl až nahoře, ale udělám výjimku. Snažím se naslouchat. Je zajímavé, jak se některé problémy pro vás stanou středobodem světa. Jakoby nás opravdu trestal bůh. Jen tak, z plezíru.
Nad Desnou je dlouhá silnice, v serpentýnách. Jdeme po okraji, tenkrát nejezdilo tolik aut. Občas si to zkrátíme lesem, ale většinou se plácáme po asfaltu. Je to dlouhé a náročné. Na rozcestí uvidíme turistickou značku Souš. To bychom mohli do setmění stihnout. Najdeme tam nějaké místo, utáboříme se, najíme a pak se budeme dívat na hvězdy a vést chytrý řeči, navrhne Venca a já nemám důvod s ním nesouhlasit. Tedy, až na to, že nevím, jestli tam dojdu. Lahváče jsou těžký. Měli jsme koupit rum, je lehčí, řeknu a zadýchaný pokračuji do kopce. Plíce nestíhají a svaly vylučují kyselinu mléčnou. Je to velký sportovní výkon. Zpocený se dostanu na další vrstevnici. Na nohou mě drží jenom představa oroseného piva. V přírodě, když jste odkázáni sami na sebe, poznáte opravdové kamarády. Nejde jen o to, na koho je spolehnutí, ale také si musíte rozumět lidsky. S někým, kdo si pořád stěžuje, pro koho je všechno špatně, bych nevydržel. Mám to takhle se svojí ženou a bývalo tomu tak i s Vencou. Netuším, jak by tomu bylo dnes, ale tenkrát jsme byli jako pokrevní bratři. Vyprávím o Plzni, o tom, jak mi je s blondýnkou dobře. Zajímavé je, že žádný z mých opravdových kamarádů nikdy nenadával na svoji dívku. Dokonce i teplý Tomáš měl vždy pohodové vztahy.
Nevnímali jsme politiku, rozkrádání státu, nezajímaly nás praktiky mafie, které tu naší malou zemičku začínaly ovládat. Různé kauzy jsme nesledovali, byli totálně apolitičtí. Je ale pravda, že si lidé uměli otevřít hubu. Někteří ze srandy hajlovali, třeba před chvílí dole v Tanvaldu, skupinka zastydlých skinheads. Nikoho to nezajímalo. Lidé chodili okolo, někteří se tomu smáli a prdel byla, když se k ním přidal ožralý cikán. Pamatuji si, jak ho jeden hololebec objal kolem ramen a spolu řvali do hor Čechy Čechům. Koneckonců, oba se jako Češi narodili. Ani Venca, jako pravověrný punker, žádnou politiku neřešil. Měli jsme svý problémy jako muziku a pivo. Koncerty a svý holky. U voleb jsem jednou byl, ale zaboha si nemůžu vzpomenout, koho jsem volil. Asi někoho, kdo byl v Boleslavi oblíbený a byla za ním vidět práce. Hele, já se nedíval na zprávy a třeba o sportu jsem už neměl vůbec žádné ponětí. Raději jsem si četl, poslouchal muziku, psal tajně básně a měl plnou hlavu blondýnky. Taky jsem chodil do školy a na brigády. Nějakej Klaus se Zemanem mi byli u prdele. Jen mi přišli oba legrační.
Dáme kabanos? Musíme. Už mi to nechodí. Lavička a posezení uprostřed lesa. Vytáhnu nůž a zakrojím. Hergot, to je slaný, ale aspoň nebudeme mít křeče, opakuji slova svých dědů a otce. Pivo si nedáme, jenom vodu, byli bychom malátní a nechodilo by nám to. Opláchnu si obličej vodou z potoka a pokouším se identifikovat skřehot dravce. Podle mě je to jestřáb. S touhle myšlenkou se vydáme znovu na cestu. Čeká nás ještě spousta kilometrů a mraky jsou hodně nízko. Snad to stihneme, mám pocit, že jsme kdysi byli s dědou nahoře nad Souší a tam bylo spaní i s přístřeškem. Ve vzduchu začne být cítit voda. Pro jistotu si vezmeme pláštěnky. Vypadáš jak ošklivej eskymák, řekne mi Venca a hrozně se tomu tlemí. Ty vole, vždyť si ještě nic nepil. Podívej na ten bouřkovej mrak. Objeví se první blesk. Utíkáme ke skále, hledáme nějaký výklenek. Kolem nás se rozpoutá peklo. Pokaždé, když vzduchem problikne světlo, čekáme, až zahřmí. Odpočítáváme a čas mezi bleskem a hromem se zkracuje. Jestli tady umřeme, tak nahoře na půdě v truhle je hromada mých básní. Asi nejsou moc dobrý, ale znáš to, básnici bývají slavní až po smrti.
Jak rychle bouřka přišla, tak rychle i odešla. Na horách tomu tak vždycky bývá. Smráká se. Pomalu, ale jistě. V dálce je už vidět vodní hladina. Konečně Souš. Vydáme se tím směrem a nahoře zahlédneme přístřešek. Tak si to pamatuji dobře. Je dobré mít v životě nějaké jistoty. Nůž od dědy v kapsy, jeho mapu, spát v přístřešku, kam jsme kdysi jezdívali a on mě učil jako starý skaut přežít v lese. Hltal jsem každé jeho slovo. Jen jsem mu neříkal, že já chci být spíš jako indián. Byl jsem malej kluk a všechno jsem vnímal a pamatuji si to dodnes. Taky se nám spousta informací hodí. Třeba vím, jak ihned rozdělat oheň, i když fouká, kde postavit stan, aby nespadl a neuhodil do něj blesk. Je to tak nějak automatické, že začnu jednat a Venca se připojí. Jsem tak trošku ve svém živlu. Možná jsem měl být trampem, ale nějak jsem nikdy neměl kolem sebe někoho, kdo by se tomu věnoval nějak hlouběji. Ale když se naskytla příležitost, chopil jsem se jí. Najdeme dříví, rozděláme oheň. Sedneme si kolem něj a konečně si dáme pivo. Je sice zima, ale nijak nám to nevadí. Měli jsme si koupit ten rum.
Povídáme si o všem možném. Co kdo má na srdci. A co je ještě důležitější, vnímáme se, dáváme si prostor. Každého něco trápí, ale jsme vychováváni v tom, nechávat si problémy pro sebe. Možná i proto se konečně odhodlám s někým promluvit o svém otci, o tý kouli na noze, kterou mi zanechal. Vrátíme se i k Vencovým drogám, necháme všechny běsy a temnotu, aby vypluly na povrch. Uleví se nám. U piva, bez rumu, jenom se starým walkmanem, který máme připojený k malému repráku. Kdy se z tebe stal kutil? Zeptám se a on se rozesměje. Ty vole, nemáme moc peněz, pájka byla levnější. Hraje to chrastivě, ale vůbec nám to nevadí. Nehlučíme, nechceme plašit zvěř, ale jako kulisa jsou starý punkový fláky skvělý. Jako bychom byli najednou ve vesmíru a dívali se na malicherné lidské hemžení z vrchu, s nadhledem. Zpíváme refrény, už jsme utahaní a opilí, ale radost je tak veliká, že nemůžeme jinak. Padáme do spacáků, usneme hned, o hvězdách a křičení na mraky nemůže být řeč.
Probudím se a je ještě tma. Dojdu se vyčůrat a když se dívám do tmy, uvidím dvě žhnoucí oči. Liška, jinak tak plaché zvíře, se na nás přišla podívat. Udělám na ní huhu, ale ona nic, jen tam tak stojí a já přemýšlím, jestli nemá vzteklinu. Nakonec si ale odštěkne a zmizí. Usnu znovu a spím až do rána. Sbalíme se a vydáme se do cíle naší cesty. Jizerka. Chráněná přírodní oblast s rašeliništi, krásnou přírodou a s jedním z nejchladnějších míst v naší zemi. Chvíli nám trvá, než rozchodíme své ztuhlé nohy, ale nakonec se nám jde dobře. Horný Polubný a jsme tam. Díváme se do kraje na tu krásu, necháváme se uklidnit. Nikde žádní turisté, jenom několik krav, spásajících zelenou trávu. Prolezeme celé údolí, dokonce vyfotíme i pár fotek. Tohle jsou zážitky, které si uložíme do svých pamětí a vytáhneme je, až nám bude jednou smutno. Navštívíme i muzeum, ve kterém nás provede mladé děvče na vdávání. Nevěděli bychom to, ale ona nám to sama řekne. Mám padla, nezajdeme do hospody, navrhne sama. Vezme nás do Panského domu a doporučí bramborák plněný uzeným. K tomu zelí a pivo. Necháme si od ní vyprávět spoustu zajímavých příběhů o místních. Potom se musí vrátit a my přemýšlíme, jak bude naše cesta pokračovat. Navrhuji se dneska zrušit tady a pak se stejným způsobem vrátit na chalupu.
I stane se. Večer přijde pán s harmonikou, hospoda je plná a když ještě všem řekneme, že nejsem z Prahy, tak nás vezmou mezi sebe. Je to drsný kraj, ale lidé jsou tu upřímní a opravdoví. Vzpomenu si na některé pokřivené pány profesory ze školy, na studentíky s úchylnými pohledy a je mi tu o to lépe. Klidně bych tu zůstal na věky, vychoval tu děti. Dřel na pile a četl si na zápraží. Odklízel v zimě sníh a všude to měl daleko. Jenom já, blondýnka a vy byste bydleli vedle. Jak jsme opilí, tak málem koupíme dvě chalupy, co tu ještě zbyly po Němcích. Přespíme v kumbálu, který nám přenechá na noc hostinský. Smějeme se ještě ráno, když vyrážíme zpět. Čeká nás dlouhá cesta, která ale skončí velmi brzy. Venca si totiž vyvrkne lehce kotník a tak jedem raději autobusem a kousek vlakem. Ze Smržovky se dopajdáme na chalupu a já si zapíšu do hlavy, že lékárničku si musím brát vždy s sebou. Nohu má nateklou a tak mu chodím pro pivo do sklepa. Další den se rozloučíme a když mu mávám za autobusem, je mi tak nějak smutno na duši. Být punkovým tulákem totiž bylo skvělé. Vrátím se do chalupy a pouštím si samej doom metal. Čtu si a přemýšlím o životě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
