Příběh čtyř stý devadesátý čtvrtý - Exorcista
Sedím na chalupě na lavičce a dívám se občas do zeleného. Už mě bolí oči. Ještě chvilku a začnou se prodlužovat stíny. Nad Ještědem se honí mraky a soused zespoda říkal, že bude lejt jako z konve. Zatím to nevypadá, ale je pravda, že vlaštovky z protější stodoly létají příliš nízko. Čtu si Exorcistu, protože jsme byli nedávno na Vymítači ďábla ve filmovém klubu v Plzni. Pořád si nosím některé obrazy v sobě. Hned druhý den jsem zašel do knihkupectví a zakoupil si jeden výtisk. V knize je přeci jen více zla a temnoty. Jsem tu sám, blondýnka má nějakou velkou oslavu v Táboře a veškerou práci mám hotovou. Když obracím jednotlivé stránky, tak se mi klepou ruce. Sekal jsem dříví, ale nejvíc mě dostal živý plot. Nebyly tehdy křovinořezy a tak jsem velkými nůžkami, s napřaženýma rukama, vlál na štaflích. Zaslechnu divný nářek. Nebo se mi to jenom zdá?
Ne, zase. Pes nastraží uši. Začne štěkat. Jdu si pro něco k pití a rozsvítím si v kuchyni světlo, abych viděl. Zavřu okno, aby dovnitř nevletěli komáři i netopýři, kteří je každou chvíli začnou lovit. Jsem ve stavu absolutního soustředění, nevnímám svět kolem sebe. Další zavrčení, asi nějaká myš nebo rejsek. Má to v genech. Přemýšlím, jestli opravdu existuje ďábel a zlo. Vzpomenu si na svého otce, u kterého jsem někdy viděl v očích opravdovou temnotu. Říkal věci, které by nikdy nikdo dětem ani své ženě říkat neměl. Pamatuji si to celý život. Někdy ve snech stále vídávám dvě postavy, jak se hádají v kuchyni. Zamlžené neprůhledným sklem. Vidím jen obrysy, létající ruce. Slyším pláč. Jako puberťák to nedokážu pochopit. Teprve až po letech najdu dole ve sklepě lahve toho nejlevnějšího alkoholu. Je mi smutno, když čtu některé stránky a tak nějak pořád omlouvám, co otec dělal. Třeba byl prokletý, přesouvám jeho zodpovědnost a činy na jiné bytosti. Jenže to není pravda. Nechával na povrch vylézt pradávné pudy, nedokázal se ovládat. Zajímavé je, že jsem největší zlo vídával ve chvílích, kdy byl střízlivý. To dokázal hodně ranit.
To je opravdu pláč, nastražím uši. Pojď, řeknu psovi a nechám ho, aby hledal. Panebože, co to je? Nejdříve si myslím, že je to prasklý strom, ty dokáží naříkat hodně podobně, ale zvuk mě vede níž, ke křoví za cestou. Přelezu. Sem vozíme listí, trávu a větve, kterých se potřebujeme zbavit. Pomoc. Zavzlyká znovu. Nejdřív si myslím, že je to sražená srna, to se zde občas stává, ale pak spatřím blonďaté vlasy. Do prdele. Je to sousedka z horní chalupy, celá zmáčená, špinavá a zmlácená. Má obličej plný modřin a asi zlomenou ruku. Proboha, vezmu ji do náručí, nesu ji do chalupy a pes kolem skáče, jakoby si chtěl hrát. Položím ji v kuchyni na gauč, dojdu pro vodu. Co se stalo? Nejdřív ji vůbec nerozumím, klepe se zimou, tak přinesu deku a starý spacák. Nechám ji chvilku v klidu. Uvařím čaj, nemáš hlad? Zavrtí hlavou a já si všimnu potrhaných věcí. Hele, tohle je vážný, doběhnu pro pomoc, ale musím do hospody. Jedině tam mají telefon. Chytne mě za ruku, nechoď, bojím se. Nechám ti tu psa.
Běžím tmou a kolem se míhají stíny. Některé lampy jsou rozbité a kolem mě tančí démoni. Vezmu to horem, provléknu se vedle hřbitova a mám pocit, že vidím spoustu přízraků. Mám o ní strach, známe se dlouhé roky, hrávali jsme si spolu jako děti. Nebyla sice tou, která si se mnou hrála na doktory, i když jsem samozřejmě v určitém věku chtěl, ale měli jsme se tak nějak přátelsky rádi. Pokud to tedy mezi klukem a holkou jde. Přiběhnu do hospody, celý udýchaný a blekotám překotně. Co se stalo, zvedne se jeden kamarád, který vyrostl v obra. Dřevorubec, s hodným srdcem. Navenek vypadá jako ňouma, ale je to muž činu. Zaběhnu pro auto, měl jsem jen dvě piva. Vezmeme ji do nemocnice. Bude to rychlejší než sanita. Někdo mi dá do ruky rum. Napij se, uklidní tě to. Vzpomenu si na skelný pohled svého otce, nejdřív odmítnu, ale je toho na mě moc. Nakonec přijmu. Jedeme tmou. Na louce u chalupy potkáme toho hajzla, co jí to udělal. Takovej floutek, co vypadá jak houžvička. Chudák. Tluče na dveře, jakoby je chtěl rozbít. Ty hazjle, zařve obr a srazí ho jednou ranou k zemi. Plivne na něj a dodá, že si to ještě vyřídí. Vezmu ji do náručí a odnesu do auta. Sednu si k ní. Vyskočí k nám pes a lísá se k ní. Pořád pláče.
Doktor je nevrlý, sestřička nepříjemná. Asi spali a mysleli si, že budou mít klidnou směnu. Nicméně, zafačuje ruku, ošetří podlitiny a několik tržných ran. Není to tak hrozné, ale stejně. Neznásilnil mě, slyším přes dveře. Protože lékař se ptá nahlas a opakovaně. Musí to být hrozně ponižující. Máš doma někoho? Ne, jsou všichni v Praze. Vyrazila jsem si jenom se svým klukem. Nebo vlastně, s bývalým...potřebuje se vymluvit. Nechám jí. Nemám na chlapy štěstí, pokaždé narazím na debila. Tenhle vypadal tak mile, nosil mi květiny, byl okouzlující, má dobrou práci a je úspěšný. Dokonce chodí do kostela. Je silně věřící. Vůbec nevím, co se s ním stalo. Byl jak zvíře, jako nějaká šelma. Dojedeme k chalupě a po násilníkovi nikde ani stopa. To nech na nás, řekne mi kamarád a já už raději nechci nic vědět. Už jsem to jednou zažil, když si vzali do pařátů chlapa, co jednomu z nich mlátil ségru. Polámali mu všechny žebra. Je to drsnej kraj. Nechám vše osudu a jen poděkuji za odvoz. To je samozřejmost vole, ale příště platíš v hospodě pivo. Usměju se a jsem rád, za jeho přímočarost, za to, že nekecá a jedná. Takových lidí moc není.
A co s tebou, zeptám se jí. Má smutný úsměv a protože neumím ani vařit, tak jí nabídnu lunch meat. Chvilku si povídáme o starých časech, pak otevřu rum a ona mluví o své zlé matce. Tvoje máma? Ta dáma z Prahy, co chodí i po lesích jako madam, co se neustále usmívá a neřekne sprosté slovo. Vážené osoby. To je navenek, uvnitř je shnilá, mluví dál. Už od malička mě mlátila, když mi nechutnalo jídlo, když se si vzala tričko, které se podle ní nehodilo k sukni. Když jsem měla dvojku na vysvědčení, když jsem se moc usmívala. Říkala mi děvko, ty malá hnusná děvko. Tahala mě za vlasy, nadávala mi a neustále popisovala moje tělo. Klepe se, zažila toho tolik, že té bolesti je na několik životů. Vždycky na mě působili jako hrozný slušňáci. Pan doktor a paní doktorová. Co na to otec? Dělal, že nic nevidí, teď už stárne a je jenom smutný a nechá tu harpyji, aby ho ovládala. Jak může být někdo takový, přemýšlím a znovu si vzpomenu na otce. Sedíme tam, uprostřed bouřky, která právě přišla a otevíráme svoje smutný duše jeden druhému. Nejhorší vždycky bylo, když jsem něco dokázala, byla první ve škole, když se mi povedl závod a měla jsem radost. Ona pak přišla a sundala mě. Nikdy jsem pro ní nebyla dost dobrá.
Prvního kluka mi odehnala. Když jsem přišla a nebyla panna, tak to nějak zjistila a přede všemi, na rodinné oslavě, o mě mluvila jako o kurvě. Smála se mi, že myslím jen na jedno, že jsem nečistá, chápeš, to, jak někdo může tohle říkat o vlastní dceři. Najednou jsem věděl, jak ďábel vypadá. Secvaklo mi to v hlavě. Je v nás, uložený hluboko, ale přesto doutnající, našeptávající. Ovládá naše pudy. Každý umíme ubližovat. Jde jen o míru, o to, jak ho necháme, aby nás pohltil. Dej si ještě jednoho panáka. Půjdeme spát. Hele, jsem tu pár dní, pokoj je volný, vyspím se dole. A neměj strach, mám tu psa, podrbu ho za ušima. Jdu ho ještě vyvenčit a mezi stromy vidím další přízraky. Prší. Usnu jako zabitý a protože toho na mě bylo moc, tak ležím docela dlouho. Když vstanu, tak v kuchyni voní snídaně. Usmívá se. Hergot holka, ty by ses mohla vdávat. Podívá se na mě zase smutně, jako raněné zvíře a jen přikývne. Můžu to ještě zůstat? Zítra přijedou naši a já nemám sílu na to, jim o všem říct. Klidně. Jen musíme dojít koupit něco k jídlu. Tak jo. Zamknu a když jdeme kolem zastávky, tak tam sedí ten zasranej hajzl. Je pomlácenej, jako kdyby spadl do drtičky. Dobře mu tak, chci mu ještě přidat, vykopat ho, pustit na něj psa. Chtěl bych ho praštit něčím po hlavě, rozsekat mu ksicht, ale ona mě chytne za ruku. Ne, zůstaň u mě. Tak na něj aspoň zakřičím a jdeme na druhou stranu.
Nakoupíme dva bágly, jeden si dám na záda, druhý na břicho a vezmeme to kolem kostela ve Smržovce. Pozdravíme kněze, který zrovna stříhá keř u dveří. Dá se s námi do řeči. Je to chytrej chlap a tak chvilku zůstaneme. Už jsem se s ním párkrát bavil. Když my kdysi bylo blbě, když jsem byl na dně a umřela mi Kačenka, tak jsem s ním často mluvil. Nikdy mě o bohu a odpuštění nepřesvědčil. Myslím si, že zlo by mělo být vždycky potrestáno. A tady, na zemi, v našem životě. Jinak si budou hajzlové dovolovat dál. Chápu rodiče obětí, kteří se chtějí podívat na popravu vraha. Nevěřím na nebe, peklo jsem ale už viděl. V očích svého otce, v tom debilovi, co moji sousedku málem přizabil. Mluvíme o tom a kněz má hrozně smutné oči. Na některé mé argumenty neumí odpovědět. Potom mi řekne, že ale když odpustíme něco zlého a ošklivého, tak se tím i pomalu uklidňujeme, pomalu se zbavujeme myšlenek na pomstu, na to aby nás pohltila a zničila. Jak jsem psal, je to chytrej chlap a pokecám s ním vždycky rád. Příště si rozebereme Exorcistu, ano? Jen se usměje a popřeje nám hezký den. A já si najednou uvědomím, jak se mám dobře. Otec sice za nic moc nestál, ale pořád mám mámu, bráchu, svoji blondýnku, svůj malej svět plnej skvělejch kamarádů, muziky a knih. Řeknu to sousedce a ona přikývne. Ty máš aspoň někoho. Já jsem sama.
Kdo nezažil to co my (u mě samozřejmě v o hodně menší míře, než u ní), nepochopí to. Děti by měly vyrůstat v pohodě a klidu. Měly by se smát. Měly by mít na co vzpomínat. Kurva, tenhle svět je někdy fakt ošklivý místo, řeknu jí a ona se na mě dívá tak nějak zvláštně. Hlavně neudělej nějakou blbost, budu chodit každej den kolem venčit psa. Neber to jako kontrolu, ale kdyby něco, přijď. Já tu budu stejně jenom sekat dříví, poslouchat muziku a číst si. Nepřišla a nepřišla už vlastně nikdy. Párkrát u nás byla na kafi. Ale pokaždé u sebe měla kluka, kterej byl divnej. Nebylo to ono. Měla zkrátka vkus na surovce. Já tohle nikdy nepochopil. Kolem je tolik hodnejch kluků, který stačí jen popostrčit. Vrátili jsem se do chalupy, ona se sbalila a odešla za svojí rodinou. Já si sedl zase před chalupu a knihu jsem dočetl. Exorcista je skvěle napsaným příběhem. Je o zlu v nás, o ďáblovi, který nás ovládá. Hodně jsem o tom přemýšlel a dodnes, když potkám někoho s temným pohledem, tak si na tuhle knížku vzpomenu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
