Na dně - Jørn Lier Horst
2019, Kniha Zlín
Byli jsme nedávno v hospodě a pár hodin jsme kecali o knihách a muzice. Když jsem potom druhý den pomalu střízlivěl, pročítal jsem si poznámky, co jsem si udělal. Jsou zkrátka autoři, které máme rádi. Líbí se nám způsob, jakým píšou. Je mezi námi a spisovateli těžko popsatelná vazba. Víkend utekl jako voda a já najednou zjistil, že jsem všechno dočetl. Kurýr nějak popletl adresu a já byl smutný a bez své pravidelné dávky. Nezoufal jsem ale, mám totiž hromádku knížek, které nasazuji právě v těchto případech. Na dně pro mě byla vlastně taková severská jednohubka. Stačily mi dva večery a bylo po všem. Jørn Lier Horst a mistr Nesser, to jsou dva mí oblíbenci, kteří dle mého píší tak nějak postaru, poctivě. Pomalu odkrývají dávné křivdy a nahlížejí do temnoty lidské mysli. Detektiv Wistings je stará škola, vlastně jako já. Rozumím mu, fandím mu a protože autor byl sám na kriminálce, tak mu i jeho postupy věřím.
Není to kniha s desítkami mrtvol, není zde geniální vrah, ani vyšetřovatel, co je děsivě chytrý. William je zkrátka obyčejný chlap, co má ale zkušenosti. Připomíná mi staré anglické detektivy, o kterých jsem čítával jako mladý kluk. Má také dceru, která je, jak je všem čtenářům této série všeobecně známo, novinářkou. Pokaždé si vybere nějaké podivné a šokující téma. V tomto případě řeší, jakým způsobem se změní život ve vězení lidem, který jsou v něm dlouhou dobu. Přiznám se vám, že mě tedy občas trošku štvala, ale zase na druhou stranu, ono to tak asi má být. Navíc, co by člověk dcerám neodpustil, nemám pravdu? Venku zrovna mrzlo a manželka nemohla spát. Měla úplně jinou knihu od úplně jiného autora, přesto mě neustále posílala spát. Nemohl jsem, Na dně je napsané napínavě, zajímavě a nemohl jsem se odtrhnout.
Dalo by se s klidem napsat a prosím pěkně, nejsem v tom asi sám, že rád v detektivkách cestuji. Norsko je bezesporu krásná země, ale lidé jsou tu neustále zachmuření. Mě třeba vždycky fascinovalo, že moc nemluví. Alespoň, co jsem měl možnost se s Nory setkat. Je to odlišná nátura. A tak jsem si zase jednou, ještě skoro týden po přečtení, stále představoval, jak vyšetřuji daleko na severu. Přitom jsme chodili jen kousek za domem. Bylo ale sychravo, bahno a kosti jsme mívali pěkně zkřehlé, to vám povím. Mám to takhle vždycky. Když čtu o Francii, o Islandu, pokaždé si představuji i přírodu, lidi, domy, zkrátka jsem na místě spolu s autorem. Tohle mě na čtení hrozně baví a když je spisovatel hodně sugestivní, jako třeba Horst, tak jsem na vrcholu blaha. Ne vážně, tohle je hodně chytrá detektivka v zajímavých kulisách.
A tak se stala původně odlehčená jednohubka docela zajímavým podkladem k přemýšlení. Pro mě bývá čtení hodně osobní věc. Já vím, v době, kdy považuje většina lidí knihy za přežitek a už jsme se dávno přesunuli z doby obrázkové do časů videa, přijde to mnohým spíše jako výstřednost. Není to ale pravda. Celý den koukám do počítače a můžu vám říct, že papír je pro mě stále perfektním odpočinkem. Nečtu sice náročnou literaturu a beru to spíše jako relax, ale pořád lepší, než donekonečna scrollovat nesmysly. Paráda je, že nic není ztraceno, vyrůstá nám tu nová generace, nebojte se. Jen nejsou tolik vidět. Ale lidé, i mladí stále čtou, baví je to a je to moc dobře. Jsem vždycky hrozně rád, když někoho takového potkám a i když mají třeba rádi úplně jinou odrůdu literatury, tak to vlastně vidí hodně podobně jako já nebo vy.
U Jørna Liereho Horsta se mi vždycky líbilo, jak dokáže popsat temnotu a zlo. V jeho způsobu a uchopení je cosi smutného, co se vždy do jeho příběhů promítne. Přijde mi, že tomu tak bývá i ve skutečnosti. Jeho knihy, včetně Na hraně, jsou takové reálné, uvěřitelné a syrové způsobem, jakým bohužel někdy život bývá. Když jsem vše dočetl, tak jsem zase chvilku seděl, nechával v sobě všechno doznít, abych nakonec vstal a byl zase jednou vděčný za každý den, kdy ráno vstanu. Tohle byla hodně poctivě odvedená práce. Nezbývá mi, než doporučit. Mějte se co nejlépe a ať je na vašich tvářích co nejčastěji úsměv. Děkuji za pozornost.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Během jediného letního týdne vyplaví moře na pláž poblíž Stavern postupně čtyři levá chodidla obutá v teniskách. Místní policie čelí záhadě: Kde jsou těla, k nimž nohy původně patřily? Kdo je takto znetvořil a proč? A je možné, že jde o tři důchodce a psychicky nemocnou ženu, kteří jsou od podzimu pohřešováni? Wisting si neví rady a situaci mu nijak neulehčí ani příjezd jeho dcery, která se rozhodla napsat reportáž o tom, jak lidem odsouzeným k dlouholetému vězení za těžké zločiny změnil pobyt za mřížemi život. Policejní i novinářská práce se opět nečekaně protnou ve chvíli, kdy vyjdou najevo dlouho utajované skutečnosti, které ze dna na povrch vůbec vyplout neměly.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
